Fabiano Golgo kráčí k čtenářkám Vlasty, aneb Jiří Szuta šanci má, řekl mu to někdo?
V převyprávěném příběhu (Peklo, z něhož Jiřímu Szutovi nikdo nepomohl)a jeho pokračování (Rukojmí státu?) je cenný pouze Golgův nepředstíraný lidský soucit, který ho ovšem strhnul na stranu přílišné emotivní osobní účasti, jež mu nedovolila zůstat v poklidném střehu novinářského odstupu. Jistě, téma samo o sobě není z těch, které by nechalo kohokoliv citlivého ve stoickém klidu, nicméně nadužívání emotivního slovního obraziva budí dojem, že týraný chlapec Jiří Szuta, musí být již minimálně deset let po smrti. To není cynismus, ale nadsázka, ve snaze být vzdálen soudům, k nimž mám dostatek výpovědi pouze jedné strany. Fabiano Golgo tím překročil Rubikon ještě investigativní novinařiny, směrem k čtenářkám takových plátků, jako je Vlasta a nebo Květy. Golgo se totiž nesnaží vypátrat alespoň základní příčiny některých selhání která uvádí, nekladl dotěrné otázky těm které kritizuje, ale detailně převypráví srdcervoucí příběh Jiřího Szuty který mu ho nadiktoval a jemuž bezmezně věří. Ve své obraznosti pak doprovází mladého chlapce nesoucího svůj kříž až na pomyslnou Golgotu, odkud za něho volá po světské spravedlnosti. Fiktivní čtenářky Vlasty, osuší slzu účasti.
Vzpomenu-li s úsměvem Golgův dětinský vstup na českou mediální scénu účelovým textem o údajné manipulaci Vladimíra Železného s diváckými ohlasy (otištěno 3. 3. 2001 v Lidových novinách)a srovnám-li ověřená fakta, která uvádí v obou článcích o mučení a týrání Jiřího Szuty, vybaví se mi české pořekadlo, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Ne že bych se chtěl nekriticky zastávat propagačního pořadu Volejte řediteli anebo všech protagonistů (včetně Svědků Jehovových) kteří měli co do činění s Jiřím Szutou, ale autorova snaha šmahem odstřelit celou „záchrannou síť“ pro týrané děti v České republice jen na základě jednoho - byť silně emotivně popsaného příběhu, je na seriozního novináře přece jen trochu málo. Fabiano Golgo podrobil školu, občany Telče, sociální pracovnice, psychology, diagnostický ústav, vychovatele, Policii a stát tvrdé kritice, ale sám zůstal skryt za literárním syžetem příběhu, který žil zřejmě toliko ve své jihoamerické divoké představivosti.
Pokusím se nyní zbavit dotěrných emocí a nechám v sobě zaznít ratio konkrétní a velmi poučné životní zkušenosti, jíž budu nahlížet z povzdálí to, co tak účastně líčí Fabiano Golgo. Měl jsem tu možnost „pracovat“ na poloviční úvazek jako vychovatel, ve velmi známém Výchovném ústavu pro mládež tzv. POMELI („pohyb mezi lidmi“)v Praze 9 Na Klíčově, v letech 1984 až 1986, za skvělého ředitelování „papírového bolševika“ Matouše Řezníčka. Já jsem se tam fakticky věnoval arteterapii, ale byl jsem oficiálně veden jako vychovatel, protože tehdejší interní úpravy pojem a funkci arteterapeuta neznaly. Ovšem i jako arteterapeut jsem se nemohl vyhnout běžným úkonům vychovatele a mít přirozený respekt bylo podmínkou. Již tehdy, za ředitelování Řezníčka nebyly v ústavu mříže, svěřenci mohli nosit, co chtěli a byl vytvořen jistý druh samosprávy, tedy možné a dobrovolné aktivní účasti svěřenců na stavu svých věcí. Jednoduše řečeno, pomocí hry na dosažení jednotlivých stupňů klíčů, což předpokládalo „splnění“ jistých požadavků třeba jako neutíkat z ústavu či prokazatelně pomáhat druhým, získával svěřenec „výhody“, jako třeba pravidelné vycházky bez vychovatele a nebo dokonce opuštění ústavu na několik dnů. Prosím zbavme se předsudků o státem vězněné mládeži. Mezi empatickými typy (jako je třeba Jiří Szuta) ze sociálně problematických rodin (a těch mi bylo nejvíc líto) tam byli totiž i ti, kteří vás neváhali přizabít pro pár drobných v kapse.
„Matouš“, jak se řediteli říkalo, byl schopen sám bez pomoci vychovatelů zvládnout silou své osobnosti i vzpouru, zatímco v jiných ústavech volali ihned „Veřejnou bezpečnost“. Možná že mnozí dnešní ředitelé výchovných ústavů jeho legendu budou pamatovat. Byl schopen zastat se v oprávněném případě „svého“ kluka a do „latě“ postavit policisty i úředníky, kteří něco zanedbali. Byl jsem toho svědkem. „Svůj“ ústav vybudoval tak, že do vyhlédnutých prostor, kde nebylo nic, přišel se šesti svěřenci, kteří si sami vařili, prali, atd. Říkal s úsměvem, že jako jediný odzkoušel u nás Makarenka v praxi. Řezníček své svěřence nekompromisně nárokoval, nic jim neodpustil, „nezajímal“ ho jejich často trpký úděl, nelitoval je. Učil je postavit se životu takovému, jaký je, a snažit se ho v rámci svých možností změnit. Dokázal ocenit i minimální pozitivní snahu tam, kde ji v jiných zařízeních povrchně přehlížely. Ten kdo se snažil, pociťoval výsledky svého snažení a to bylo tehdy výjimečné. Kdo poprvé zklamal, dostal šanci podruhé, potřetí a nebyl ocejchován jako neschopný resocializace. Za jakýkoliv projev šikany pozbyl svěřenec všech výhod a vracel se ve hře na „klíče“ úplně na začátek. Mohl si dokonce zvolit nehrát vůbec a nedělat nic, což ovšem znamenalo být všemu stranou. Měřil všem stejně, Romům i „bílým“. Brutalitu či násilí (kterého pamatuji skutečně málo) svěřenců na svěřencích trestal samotkou, protože tzv. nápravné zařízení pro mladistvé byla ta poslední štace, kam chtěl své svěřence poslat.
Není bez zajímavosti, že ihned po revoluci byl odvolán jako ředitel, který používal nestandardní postupy. Odvolali ho ti, z nichž mnozí to dnes „dotáhli“ až na ministerský odbor speciálního školství. Přitom úspěšnost zařazení svěřenců do „normálního“ života byla tehdy na Klíčově čtyřicetiprocentní, což bylo nevídané! Kolik je to dnes, se „standardními“ přístupy?
Nevím, ale Fabiano Golgo píše, že většina dětí, které „českou cestou ústavní výchovy“ prošla, totiž něčeho takového jako je resocialisace není schopna a že neumí navázat běžný partnerský vztah, natož založit rodinu. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že to není pravda a je to paušální tvrzení, neboť řada bývalých svěřenců Klíčova má své rodiny a žije „spořádaným“ životem. Pochybuji, že by po roce 1989 byla situace výrazně horší.
Pro mne je Klíčov cenná zkušenost v tom, že příběh Jiřího Szuty nevidím jen očima jeho pohledu, ale mírou jeho vlastní ochoty svůj život alespoň trochu změnit. Proto Szuta nemusel znovu utíkat třeba k prostituci a nejsem ochoten přijmout jakýkoliv argument včetně toho, že potřeboval peníze. Mohl se nechat najmout na jednorázovou manuální práci, mohl prodávat noviny, mohl třeba žebrat a tím na sebe upozornit, ale tuto snahu neprojevil. Volil jednodušší cestu, a to je „pasťácký fenomén“, problém „všech“ problémů ve VÚM.
Na jedné straně hezká slova o úsilí, snaze, smysluplné existenci, na straně druhé volba jednodušší cesty. Jednat se všemi svěřenci, mluvit a dokázat navázat osobní kontakt byla velká zkušenost, neboť jsem měl reálnou možnost ověřit si jejich touhy, představy i stížnosti s jejich činy a konkrétním jednáním. A to je důvod, proč to píši, protože tuto často trpkou zkušenost (rozporu mezi proklamací a činem) Fabiano Golgo zřejmě nezná.
Každý ze svěřenců má totiž tu velmi obtížnou a s ohledem na rodinné okolnosti ve výchově těžkou šanci nechovat se asociálně, totiž dělat vše pro změnu svého obtížného a mnohdy krutého osudu, jakkoliv je jím poznamenán. V prostředí ústavu pro mládež citlivý vychovatel vždy osciluje neustále mezi nadějí a zklamáním a „Matouš“, nebo „Řezňa“, nám „dospělákům“ vždycky říkal: „Nejsi tu proto, abys za svoje úsilí něco dostal zpět, vykašli se na to, tady nejsi na trhu, tady musíš sloužit, když na to nemáš, jdi pryč!“ A klukům zase říkal: „Nejsi tu proto, abychom tě litovali, protože když už tady jsi a cokoliv pozitivního uděláš, děláš pro sebe a nikoliv pro nás!“ Nikdy a u nikoho včetně vychovatelů i svěřenců nepřipustil kritiku, pokud ten kdo kritizoval, neměl svoji vlastní představu o tom, jak kritizovanou věc změnit.
Proto se obloukem vracím skrze tuto zkušenost k textu Fabiana Golga, který nám s jistotou sděluje TAK TO BYLO, ale neříká, TAK to prožíval a tak si to pamatuje hlavní účastník Jiří Szuta. Tento jemný významový posun považuji z důvodu nároků serióznosti za dost důležitý a dokazuje to skutečnost, že Golgo se s tvrzením Jiřího Szuty zcela ztotožnil. To je ovšem z hlediska objektivity novináře založeno špatně.
Na tomto základu je pak postaven celý text, v jehož konečné fázi se Golgo nemůže vyhnout velmi těžkému obvinění, celé české sociální sítě. Novinář se tak předem zbavil své nestrannosti, jakož i možnosti a důvodu odkrývat jemná přediva problémů celého případu. Stal se Szutovým obhájcem, vrbou, které se Jirka vypovídal. To není samo o sobě nic zlého, kdyby se ovšem ve svém textu nesnažil míchat autentický záznam s vlastní interpretací, jejíž nezaujatosti se ovšem předem dobrovolně zbavil. Díky tomu manipuluje s pocity čtenáře, když třeba píše: Týrání, které pro chlapce tímto začalo, se nedá vylíčit, protože jde skutečně o sadismus nejtvrdšího zrna. Snad jen, že "otec" chlapcem házel místností nebo ho zvedal ke stropu a pouštěl dolů a pak sledoval, jak se na zemi svíjí bolestmi a pláče. Vyrazil mu několik zubů ranami pěstí do obličeje, dával mu nekonečné výprasky kabelem, nebo latí, kterých nespočet o chlapcovo vyhublé tělo zlomil“.
A dále dodává, že si toho nikdo nevšiml ani ve škole a že to trvalo další otřesné tři roky než spadla klec tím, že Jirka ukradl balíček žvýkaček. Já nevím jaké jsou následky po házení malým dítětem po místnosti, ale předpokládám, že ty nejhorší. Je proto zázrak, že Jirka tyto věci přežíval tři roky a nevěřím tomu, že s tím nešlo nic dělat. Nikde se nepíše o jeho prospěchu, který nutně nemohl být na základě těchto okolností dobrý a špatný prospěch i ti nejotrlejší učitelé nenechávají bez povšimnutí. V tu chvíli tu startuje logický řetězec příčin a důsledků, které se mohly dostat do pozornosti školy a nemá cenu je tu vyjmenovávat. Ani náhodou nejsem obhájcem učitelů a našeho školství, naopak a mohl bych uvést řadu kritických případů z vlastní praxe, neboť šest let jsem „vedl“ dětskou výtvarnou skupinu při zdejší základní škole. Bylo by ale nemožné, aby v ní podobně líčený případ, zůstal bez povšimnutí.
Jirka „nemusel“ ukrást balíček žvýkaček, aby na svůj případ upozornil, existovala reálná řada jiných možností. Proč čekal na následky výprasku za ukradené žvýkačky s nadějí, že si toho ve škole všimnou? Mělo snad Golgem popisované předchozí kruté týrání následky menší, že je ve škole nikdo neviděl? Také další události nemohly být jinak. Autor píše, že škola to dala sociální pracovnici, které se po srdcervoucím pláči dokonce Jirky zželelo (no vida !)a odvezla ho do nemocnice.
V diagnostickém ústavu, kam byl z nemocnice převezen, přišli na to, že je nekonfliktní dítě a převezli ho do dětského domova v Plumlově, kde se Jirkovi líbilo. Matka přijela a přesvědčila Jirku aby se vrátil domů, že vše bude v pořádku. Golgo se podivuje, že Jirka jejím slibům uvěřil a že matce se podařilo Jirku přesvědčit aby vypověděl, že mu "otec" nikdy nic neudělal a že chce zůstat doma.
To se také stalo. Soud tomu uvěřil, "otec" byl propuštěn, chlapec byl vrácen zpět ke svým trýznitelům a Golgo se ale ptá, jak k tomu mohlo dojít. Co ale měli podle něj psychologové, příslušný soudce a sociální pracovníci dělat? Měli jít proti vůli dítěte? Měli ho přesvědčovat a říkat, nechoď tam, zůstaň v děcáku nebo u nás, vždyť víš jak jsi byl týrán! Komplikovaná situace, v níž „bohužel“ platí zájem dítěte a ten byl deklarovaný, jakkoliv se může zdát nepochopitelný.
Pak přijel Troška s filmem Z pekla štěstí a modrookého blonďáčka si okamžitě oblíbil. Ani jemu se Jirka nesvěřil, přestože týrání prý nepřestávalo a celá Telč údajně věděla, že za to "otec" tři měsíce seděl. Jestliže musel chodit po městě s cedulkou "Neposlouchám rodiče, zasloužím si trest", je opravdu neuvěřitelné, že všichni mlčeli.
Ověřil si to Golgo? Je s podivem, že Szuta přežil i kopání do břicha. Je s podivem, že Linka bezpečí kam nakonec volal, nevzala věc do svých rukou a celé utrpení pokračovalo ještě další dva roky a půl!
Jestliže Jirka vzpomíná na chvíle, kdy se k němu hezky choval natáčecí štáb filmující Z pekla štěstí 2, proč se nesvěřil maskérkám, asistentkám a známým hercům? 24. 12. 2000 Jirka díky neochotě matky slavit Vánoce poprvé utekl do Prahy, kde se dal po řadě peripetiích na dráhu dětského prostituta.
Je samozřejmě těžké předpokládat u takového chlapce pozitivnější rozhodnutí, nicméně se nabízela a on je nevyužil. Místo toho dojemně líčí, kterak odmítnut matkou i otcem přespával hladový po záchodcích, až ho na lavičce u sochy Sv. Václava oslovil pan Bohumil a vzal ho k sobě. Následuje klasický scénář o tom, kterak svolil ke styku ač nechtěl jen proto, že neměl peníze a nechtěl krást. Dojaté čtenářky Vlasty mohou vyměnit mokrý kapesník.
Po několika dnech odjel do Jihlavy na sociálku s tím, že chce do dětského domova. Pánové a dámy však prý opět zklamali na celé čáře, protože neodhadli, že Jirka nepatří ani rodičům, ani do nápravného zařízení kam ho nikdo neposílal a že skončil opět v depresivním prostředí diagnostického ústavu, odkud z nedostatku volnosti a chladného přístupu vychovatelů opět utekl. Ať byl ale důvod jeho útěku jakýkoliv, zde měl možnost usilovat o své opětovné umístění do dětského domova. Místo toho ale zvolil jednodušší cestu recidivy dětského prostituta. Kde jinde, než u pana Bohumila a po té v Praze na Hlavním nádraží.
Čtenářky Vlasty opět mohou vyměnit kapesník když Golgo líčí, kterak k osamocenému mladému chlapci přišel první homosexuál, lačný po novém masíčku. Následuje výčet míst i národností, s kterými Jirka šel. Co je pozitivní, že nespadl do drogové závislosti. Na doporučení Fabiana Golga odjel zpět do brněnského diagnostického ústavu.
Jirka samozřejmě není vinen svými rodiči a je nepochybně jejich obětí, nicméně v určitý okamžik volil byť v zoufalství a zklamání „jednodušší“ cestu prostituce a asociálního chování a to byl zřejmě důvod, proč byl umístěn do Výchovného ústavu pro mládež. Odtud opět utekl (nikoli ale ohlásit šikanu na Policii), ale samozřejmě - jak píše Fabiano Golgo - kam jinam, zase do Prahy, aby se opět vrátil k prostituci.
Je obtížné soudit, je obtížné najít smysluplný poměr mezi údajně krutými podmínkami v ústavu a Jirkovou nutností vracet se k prostituci, kde vlastně zneužívání pokračuje. Ten poměr nevidím, ledaže by čtenářky Vlasty měli vědět, že tím důvodem je hledání dobrotivé a láskyplné náruče. Dojatý novinář který bezmezně věří všemu co tvrdí Jirka píše: „Ostatní kluci, jsou v ústavu agresivní a každý z nich má již něco za sebou. Jirka s nimi nemá nic společného.“ Probůh, jistěže má, i když třeba nikoliv agresivitu. Dále píše, že Jirka je v ústavu omylem, ale všichni svěřenci jsou v ústavu „omylem“ a možná nikoliv jen zlou vůlí.
Fabiano Golgo končí první text několika otázkami, jejichž možné odpovědi jsem zde naznačil. Zůstává ta poslední nezodpovězená a sice, proč se nikdo nezabývá Jirkovými tvrzeními, o kruté šikaně v ústavu.
Nevěřím vzhledem k jeho recidivě, že to je ten jediný důvod, proč z ústavu utíká. Golgův závěrečný povzdech, že kdyby byl Scuta v dětském domově, nebo v náhradní rodině již od dětství, tak by jistě nemusel projít tím co jej poznamenalo na celý život, je možná pravda, ale stejná pravda je, že prostitucí si svoji situaci nezlepšil a nelze na ni jen shovívavě hledět, jako na důsledek příčinných okolností.
Jistě, je to tak jak Golgo píše: vina padá na rodiče, učitele, psychology, ale i na sousedy a běžné občany města Telč, kteří viděli a slyšeli, ale dělali, že nevidí a neslyší, a tak poznamenali jeden lidský život navždy. Ale přesto a možná právě proto, nelze vyloučit z odpovědnosti za sebe samé ani ty postižené kterých se to týká, protože těch je jako Jirka, skutečně bohužel stále mnoho.
V druhém textu je Fabiano Golgo překvapen vyústěním celé situace, kdy Szuta vše popřel a naopak sdělil, že vychovatelé jsou báječní! Nechce uvěřit rozporu mezi tím co mu Jirka řekl a co sdělil po té, co do věci vstoupil ředitel diagnostického ústavu Boehm.
Fond ohrožených dětí reagoval správně, ale policie nemohla převzít kompetence odpovědných a zainteresovaných stran. Pravda, není to závěr hodný čtenářek Vlasty a jistě to nebyl vhodný závěr tak dramaticky fabulovaného příběhu, nicméně nedivím se tomu a znám to z vlastní zkušenosti. Zažil jsem podobné případy na Klíčově. Komu Jirka lže? Fabiano Golgo má kazetu, na které podle jeho slov tvrdí Scuta opak, a Golgo se ptá, je ten příběh u konce?
Současně si v závěru odpovídá: „ Pokud někdo kompetentní včas nezasáhne, tak až se uzavře v červnu školní rok a Jirka dokončí základní školu, čeká ho převoz do skutečného pasťáku pro mládež. Tam bude úplným nováčkem a zřejmě si bude muset projít stejnou kalvárií, jakou zažívá celý život vždy na novém místě, kam ho někdo další zase pošle.
Z hlediska pravděpodobnosti to nelze vyloučit. Já bych ale díky tomu nevyvazoval Jiřího Scutu z odpovědnosti za budoucnost jeho vlastního životního příběhu a nepředjímal bych stejnou kalvárii, protože i na něm je jako na dospívajícím člověku i přes jeho handicap to hlavní rozhodnutí a sice, snažit se vždy změnit okolnosti svého života. Protože i pobyt v pasťáku je limitován věkovou hranicí osmnácti let, za kterou je jen vlastní odpovědnost. Jistě, nám bez podobných obtíží se to mluví hezky a tak raději slyším Matouše Řezníčka, jak Jirkovi pomyslně sděluje: „Nejsi tu proto, abychom tě litovali, protože když už tady jsi a cokoliv pozitivního uděláš, děláš pro sebe a nikoliv pro nás!“ Tuhle šanci Jiří Szuta má vždycky, řekl mu to někdo?
Návrh nového amerického protiraketového systému vedl v Asii k radikálním změnám v rozložení politických sil
Nové aliance: Indie - Spojené státy kontra Pákistán - Čína
Americký ministr zahraničních věcí Richard Armitage přesvědčoval v těchto dnech v New Delhi šéfy indické vlády o výhodách nového raketového systému. Mezitím v pákistánském Islamabádu, jak na to včera poukázal deník Guardian, vyjadřoval čínský premiér Žu Rongži věčné přátelství své země vůči Pákistánu, svému jadernému sousedovi. Zdá se, že plán na vybudování nové americké protiraketové obrany vede už nyní k drastickým změnám v zahraničněpolitické orientaci asijských zemí.
Čína a Pákistán se ostře stavějí proti novému systému americké protiraketové obrany. Jsou v jednom táboře. V druhém jsou Spojené státy a jejich nový strategický spojenec, Indie. Většina zemí, které v minulých dnech navštívili Bushovi vyslanci, přijala plány na vybudování nové americké protiraketové obrany bez nadšení. Naopak Indie je přivítala s velkým entuziasmem. Indický premiér Atal Bihari Vajpayee veřejně pochválil odvážnou vizi amerického prezidenta, který chce vybudovat protijaderný štít, chránící svět před hrozbou teroristických států.
Indická vláda je ovšem motivována sebezájmem. Většina pozorovatelů poukazuje na to, že Čína doufá, že podpoří-li nadšeně Bushův projekt, Spojené státy zruší sankce, které byly uvaleny na Indii před třemi lety v důsledku jejích jaderných zkoušek. Očekává se, že sankce budou zrušeny do půl roku. Premiér Vajpayee pozval prezidenta Bushe do Indii a ten prý jeho pozvání přijal.
Prezidentovi vyslanci, kteří o výhodách plánovaného raketového systému přesvědčovali v minulých dnech Moskvu, Londýn, Istanbul, Tokio a Seoul nenavštívili Pákistán. Podle listu New York Times charakterizoval Richard Armitage právě Pákistán jako jeden z oněch neodpovědných, teroristických států, před nimiž má nový americký systém raketové obrany svět chránit. Jinými teroristickými státy jsou podle Američanů Severní Korea, Libye, Írán a Irák. Z tohoto hlediska je tedy nynější návštěva čínského premiéra Žu Rongžiho v Pákistánu zvlášť pikantní.
Čína a Pákistán jsou spojenci už dlouho. Podle amerických špionážních zdrojů pomáhá Čína velmi podstatným způsobem při výrobě pákistánských jaderných střel. Podle většiny analytiků jsou pákistánské střely daleko modernější než indické.
Minulý týden se zeptal jeden čínský novinář pákistánského vojenského diktátora generála Perveze Musharrafa, co si myslí o novém americkém systému protiraketové obrany. Odpověděl opatrně, nevyjádřil však zrovna nadšení. „Jsme proti každé akci, která vede k znovuzahájení závodů ve zbrojení,“ konstatoval.
A tak, tváří v tvář novému a překvapivému americkému nepřátelství vůči Číně se rozhodly Čína a Pákistán posílit své přátelství. Každým dalším dnem jsou jasnější kontury této pragmatické protiamerické aliance.
Situace se radikálně změnila od sedmdesátých a osmdesátých let, kdy byl Pákistán hlavním americkým spojencem v regionu - Spojené státy tehdy považovaly Indii za spojence Moskvy. Když Sovětský svaz napadl Afghánistán, Spojené státy zahrnuly Pákistán obrovským množstvím vojenské a hospodářské pomoci.
Ale doba se změnila. Skupiny mudžahídů v Afghánistánu, které kdysi Američané podporovali v jejich partyzánské válce proti Sovětskému svazu, posléze vyhlásily svatou válku i Spojeným státům. A Afghánistán byl ovládnut organizací Taliban, které pomáhá Pákistán. Talibán chrání Osama bin Ladena, hlavního amerického nepřítele.
Z hlediska Bushovy vlády je nyní Indie pro Ameriku někdejším Pákistánem. Pákistán je zmaten, protože měl velmi chladné vztahy s Billem Clintonem a domníval se, že se situace s příchodem George W. Bushe změní. Loni navštívil Bill Clinton Indii na pět triumfálních dní a v pákistánském hlavním městě Islamabádu se zastavil jen na několik hodin, kdy zkritizoval generála Musharrafa, že se zmocnil vlády pučem.
Jak se vyjádřil jeden čelný pákistánský generál: celý Pákistán se radoval, když se v Americe dostal k moci George W. Bush, a takhle, zeptal se rétoricky, se nám Američané odvděčují? Nový plán raketové obrany je prý chyba. Může vyvolat nové závody ve zbrojení v regionu, kde k nim dochází už tak často.
Oznámení o nadcházející tiskové konferenci
Jak soud odebral dítěti otce
Organizace Spravedlnost dětem, sdružení pro ochranu práv dětí, rodičů a prarodičů,
Bítovská 9/1227, 140 00 Praha 4, www. iustin.cz, uspořádá ve středu 30. května tiskovou konferenci ve věci malého Petra Tajčmana, jemuž byl po rozvodu rodičů odepřen přístup k otci.
Doba a místo konání TK:
Středa 30. května 2001, 10.00 hodin, Klub neziskového sektoru,
Jelení 15, Praha 1 (tramvaj č. 22, 23 - zastávka Brusnice, směr
Pražský hrad, parkoviště před vchodem nebo o 100 m níže).
V tiskovém prohlášení organizace Spravedlnost dětem se praví:
Již před dvěma lety byl tehdy čtyřletému Petru Tajčmanovi soudem
zakázán styk s vlastním tátou. Soud tak posvětil dlouhodobou
svévoli jeho matky, která jakýkoliv kontakt syna s otcem
systematicky znemožňuje a nezletilého Petra přechovává na neznámém
místě.
Zákaz styku Petra s otcem byl odůvodněn i tak absurdním způsobem,
že otec své dítě hledal také prostřednictvím inzerátů v denním
tisku, když mu žádný státní orgán nepomohl. Petrův otec se marně
domáhá soudní ochrany svých a synových práv; neuspěl ani u
Ústavního soudu.
Sdružení spravedlnost dětem proto peticí žádá, aby Rada vlády ČR
pro lidská práva v této věci podala stížnost proti českému státu
Výboru pro lidská práva OSN v Ženevě. Žádá dále, aby příslušní
ministři spolu s policejním prezidentem zjistili, kde se
nezletilý Petr Tajčman fakticky nachází, v jakých bytových a
zdravotních poměrech žije, a o svých zjištěních informovali jeho
otce.
O věci sdružení Spravedlnost dětem informuje také velvyslanectví
Belgického království, budoucí předsedající země Evropské Unie, i
velvyslanectví Spojených států amerických.
V ČR se v podstatě každý člověk setkává s rozvodem svých rodičů
nebo svým vlastním. Pomozte Petrovi a jeho tátovi; zítra může být
stejná zvůle páchána také na vás a vašich dětech!
Bližší informace na www.iustin.cz
Citujeme část Zprávy o diskriminaci Petra Tajčmana a jeho otce:
V řízení o úpravu poměrů nezl. Petra Tajčmana, nar. 7.6.1995, pro dobu před rozvodem a po rozvodu rodičů, vedeném Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp.zn. 10 Nc 33/96, bylo usnesením ze dne 27.2.1997 vydáno předběžné opatření, kterým byl nezletilý Petr svěřen soudem do výchovy matky Anny Tajčmanové, otci Petru Tajčmanovi uložil soud povinnost přispívat na jeho výživu částkou 3000,- Kč měsíčně a upravil jeho styk se synem tak, že byl oprávněn stýkat se s ním vždy v každém sudém týdnu v roce v sobotu od 9.00 hodin do 18.00 hodin s tím, že syna převezme v trvalém bydlišti matky a tamtéž jej matce také předá. V době vydání předběžného opatření byla k trvalému pobytu matka nezl. Petra stále hlášena na adrese Praha 3, Perunova 1110/4.
Úpravu styku nezletilého Petra s otcem soud zdůvodnil (v souladu se zdravým rozumem) tím, že „matka od 6.11.1996 neumožňuje otci styk s dítětem, dítě se otci odcizuje a soud dospěl k závěru, že v daném případě je třeba naléhavě zatímně upravit poměry účastníků, neboť realizace styku dítěte s druhým rodičem je pro normální vývoj dítěte velmi důležitá“. Soud učinil i ten závěr, že „matka si musí uvědomit, že i když nezletilý byl předběžným opatřením svěřen do její výchovy, má odpovědnost za jeho výchovu i otec, a že je její povinností mu ve styku nebránit, ale naopak mu jej umožňovat“. Předběžné opatření bylo pravomocně potvrzeno odvolacím soudem.
Rozhodnutí o úpravě styku nezletilého Petra s otcem paní Tajčmanová od samého počátku otevřeně ignorovala. V místě svého trvalého bydliště v Praze, které soud určil pro předávání Péti se nezdržovala a ani v soudem stanovenou dobu zde syna otci nepředávala. V listopadu 1997 se formálně přestěhovala na adresu své matky v Liberci IV - Perštýn, Na bídě 566/4, kde se však fakticky nikdy se synem nezdržovala a nezdržuje. Ani v tomto „trvalém bydlišti matky“ tedy nikdy nedošlo (a ani dojít nemohlo) k předávání nezletilého otci na dobu určenou soudem nebo alespoň k jejich setkání.
Jako řádný, práva dbalý občan, obrátil se proto pan Petr Tajčman zákonem stanoveným způsobem na Obvodní soud pro Prahu 3 a příslušnými návrhy se domáhal ochrany svých práv a práv svého dítěte, předpokládaje přitom, že i tento orgán moci soudní je ústavou českého právního státu povolán především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem tuto ochranu jejich právům poskytl (Ústava ČR, čl. 90).
Ještě dne 26.5.1997 byla matka soudem vyslechnuta a ústně - dodatečně v červenci 1997 také písemně - poučena o nutnosti plnit soudní rozhodnutí o úpravě styku nezl. Petra s otcem. Tímto úkonem však Obvodní soud pro Prahu 3 prostřednictvím samosoudce JUDr. Ivo Erberta příděl svého práva vyčerpal. Dále páchá již jen bezpráví.
Ústní i písemná výzva paní Tajčmanové se samozřejmě minula účinkem; další zákonné prostředky soud již nepoužil, ačkoliv se jich Petrův otec opakovaně řádným způsobem domáhal. Podle judikátu R 12/73 navíc „v provádění výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí pokračuje soud bez návrhu či podnětu účastníků řízení“, takže bylo povinností soudu ukládat zatvrzelé matce postupně pokuty, popřípadě zařídit i odnětí dítěte na dobu upraveného styku, jak pro soud závazně upravuje ust. § 273 občanského soudního řádu.
Nedosti na tom. Dne 29.7.1999 Obvodní soud pro Prahu 3 (tentokrát prostřednictvím soudkyně JUDr. Lenky Hájkové, která si do věci nezl. Petra Tajčmana podivným způsobem odskočila ze svého trestního senátu (?!); („nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“ - Listina základních práv a svobod, čl. 38) usnesením změnil předchozí předběžné opatření o úpravě styku tak, že „styk nezletilého s otcem“ zakázal. Nebyl tedy zakázan ani tak styk otce s dítětem, ale přímo čtyřletému dítěti byl výrokem soudu vysloven zákaz stýkat se s vlastním tátou!
Odůvodnění rozhodnutí, které prostřednictvím soudkyně JUDr. Jaroslavy Adamíčkové a jejího senátu potvrdil také Městský soud v Praze, je stejně pozoruhodné (pokleslost české justice údajně vzala za své při změně režimu), jako samotný výrok: „Otec viděl naposledy nezletilého v lednu 1998, když již předtím nebyly, vyjma podzimu 1996, podzimu 1997, jejich kontakty nijak intenzivní. Soud vzal v úvahu, že nezletilému jsou čtyři roky a jeden a půl roku žije výhradně s matkou. Zohlednil současné postoje obou rodičů, kdy matka stykům otce s nezletilým nepřeje a otec se snaží najít možnosti, jak pobyt matky zjistit, přičemž používá i inzerátů v denním tisku.“ (?!)
Kromě hledání svého dítěte prostřednictvím inzerátů v denním tisku, stala se panu Tajčmanovi přitěžující také ta okolnost, že když pobyt syna koncem roku 1997 bez jakékoliv pomoci státních orgánů konečně vypátral, tak se s ním po jedné návštěvě vrátil domů do Prahy, tedy tam, kde mělo docházet podle soudu k jeho předávání, a - v tomto případě okamžitým - zásahem soudu mu byl syn odňat. Obdobně mu soud vytýkal, že také rok před tím (jde o ony „podzimy let 1996 a 1997“, kdy s roční přestávkou alespoň k nějakým setkáním otce a syna došlo) „své dítě odebral z péče babičky a měl ho na celý měsíc u sebe“ (jaká to hrůza!); faktický výkon rodičovských práv a povinností otcem proti vůli tchýně a manželky v době, kdy nebyl (dosud ještě) z výchovy svého dítěte soudem odstraněn, je zřejmě v očích nezávislých soudkyň zločinem; otcovská výchova a péče je zřejmě v soudních strukturách něco již primárně podezřelého a patologického; to, co bylo ještě při vydání rozhodnutí o úpravě styku „pro normální vývoj dítěte důležité“, se stalo po dvou letech matčina pohrdání právy nejbližších osob i zákony a vlastním soudem již nežádoucí!
Cynicky se soudy panu Tajčmanovi ještě vysmály: „Námitky otce v jeho odvolání neobstojí. Je možno souhlasit s tím, že zákaz styku rodiče s dítětem je mimořádným a pronikavým zásahem do rodičovských práv. V souzené věci však byl vysloven předběžným opatřením, které je opatřením dočasným a jež neprejudikuje konečné rozhodnutí(?). Za současné situace je nutné, aby se k celé situaci vyjádřili znalci, odborníci z oboru psychiatrie a psychologie. Ti by se také měli vyslovit k otázce, jakým způsobem bude vhodné styk otce s nezletilým opět navázat. (Osobního dozorového psychiatra a psychologa každému rozváděnému tátovi a všem jeho dětem; přirozené rodinné vztahy mezi nimi nejprve zcela zlikvidovat a pak přes psychiatry „obnovovat“ - toť zřejmě ideál nezávislé české justice.) Nezletilý má nepochybně právo na výchovu obou rodičů.(?!) Za popsané situace však je v zájmu nezletilého, aby setrval u matky, která jej vychovává od narození a je hodnocena jako výborná vychovatelka(?), aniž by po přechodnou dobu, než budou k dispozici potřebné znalecké posudky i další potřebná šetření byly realizovány styky s otcem.“ !
Ústavní stížnost v této věci panem Tajčmanem podanou odmítl usnesením sp.zn. I. ÚS 338/2000 ze dne 28.6.2000 Ústavní soud projednat v řádném řízení; týž Ústavní soud, který ve věci sp.zn. III. ÚS 125/98 vyslovil i tento právní názor: „Pokud nejsou zjištěny takové skutečnosti, které by vedly k pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti, není ani při plném respektu k právům nezletilých zákonného, tím méně pak ústavněprávního důvodu k tomu, aby rodiči, v jehož přímé péči nezletilé dítě není, byl styk s ním zakázán, resp. nepřiměřeně omezen, jak o to v posuzované věci matka nezletilých usilovala.“
Nevinnému dítěti byl tedy ze života odstraněn otec (soudní protokol: „Matka jako účastnice řízení uvedla, že ona sama se nezletilého na otce neptá, o otci s nezletilým nehovoří, nezletilý Petr si na otce spontánně nevzpomene, tím že je od malička jenom s matkou, tak mu to připadá normální(!), sama od sebe otce o dítěti neinformovala.“ atd., atd.), patologicky jednající matka je vydávána za „výbornou vychovatelku“, ačkoliv žádný orgán tzv. sociálně právní ochrany dětí během dlouhých let nedokázal zjistit, kde se dítě skutečně nachází, natož aby se věrohodně o bytových a jiných poměrech při péči o něho přesvědčil!
Tátovi je tak znemožňován jakýkoliv kontakt s vlastním dítětem pod záminkou, že v minulosti jej krátce „měl u sebe“ a mohl by tento „zločin“ spáchat znovu („Soud nemůže přihlížet ke skutkovým okolnostem, k nimž došlo v minulosti a které v době vyhlášení rozhodnutí již nejsou nebo které mají nastat až po vyhlášení rozsudku.“ - výklad ust. § 154 o.s.ř., který obsahuje každé komentované vydání tohoto zákona a zcela jistě i každá učebnice procesního práva!). „Nerealizací styku“ jsou mu soudem poskytnuty vskutku rovné příležitosti k prokazování svých normálních lidských a rodičovských kvalit a výchovných předpokladů před „odborníky z oboru psychiatrie a psychologie“, kteří dosud soudem samozřejmě ustanoveni ani nebyli; za použití presumpce viny jsou přirozené rodinné vztahy a přirozené lidské chování psychiatrizovány, ne-li kriminalizovány (pokud by se Péťa se svým tátou náhodou setkal a na ulici by mu skočil do náruče, porušil by tím samozřejmě soudní rozhodnutí, takže před uvězněním pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí by ho nakonec ochránil snad jenom jeho dětský věk(!).
Z vůle několika konkrétních soudců a soudkyň jménem českého právního státu se tedy „přechodná doba“ úspěšně stává trvalým bezprávím a systematickou likvidací rodinných vztahů a osobností dvou plnoprávných občanů, to vše pod záminkou „zájmu dítěte“!
V této souvislosti je jistě jen náhoda, že právní zástupce matky nezletilého Petra, JUDr. Pavel Ondra, advokát v Praze 1, Celetná 26, s kterou udržuje intimní poměr, působil minimálně do roku 1989 jako soudce u Městského soudu v Praze, takže věc nezl. Petra rozhodují jeho nedávní kolegové a kolegyně. Sama manželka advokáta Ondry do soudního protokolu potvrdila, že během projednávání věci nezl. Petra ji soudce JUDr. Erbert kontaktoval.
Nezávislost české justice však takovými malichernostmi ohrožena přece být nemůže, natož aby soudci byli pro tyto do očí bijící skutečnosti vzbuzující pochybnosti o jejich nepodjatosti vyloučeni; pan Tajčman jako navrátivší se politický emigrant je pro před a polistopadové soudce také zcela jistě jenom tím občanem, jemuž jako orgány státní moci radostně slouží a povolány Ústavou poskytují ochranu jeho právům!
Podivná logika pana Chomského
Je jen dobře, že začli v Britských listech vycházet na pokračování překlady statí p. Chomského, neboť je jistě podnětné se seznámit i s menšinovými názory ve společnosti. Nicméně po přečtení zejména druhé části mám dojem, že autor zachází s realitou velmi flexibilně a má tendenci k značnému zjednodušování. Nechci se zabývat řekněme filosofickými aspekty statě, avšak rád bych upozornil na konkrétní nepřesnosti, omyly či zjednodušení.
Autor začíná značně zjednodušeným pohledem na vietnamskou válku ve stylu přelomu šedesátých a sedmdesátých let, tedy že „zlovolní američtí imperialisté“ nechtějí dovolit vietnamským vlastencům aby si sami určili cestu svého vývoje. To je však velmi vzdálené od pravdy. Pravdou je, že vietnamská válka nikdy nebyla „vnitřní“ či občanskou válkou v Jižním Vietnamu a dokonce ani válkou čistě vietnamskou. Od jejího počátku působili silné vnější vlivy. V podstatě šlo o agresi Severního Vietnamu, který prováděl infiltraci svých vojenských jednotek na území svého souseda. Většina vojáků, důstojnického sboru i válečného materiálu byla dodána ze severu. A nešlo ani o vietnamskou záležitost, protože Severní Vietnam byl po celou dobu podporován Sovětským Svazem a dalšími socialistickými státy včetně bývalého ČSSR. Z hlediska mezinárodního práva tedy akce USA nebyly agresí, ale pomocí spřátelenému státu napadenému zvenčí. Mimochodem celá válka skončila již zcela otevřeným útokem vojsk Severního Vietnamu po stažení USA z oblasti.
Selektivní vidění problémů, které vyčítá p. Chomský svým protivníkům je u něj velmi patrné v pasáži o Libanonu. Autor vyčítá všechny možné hříchy, kterých se v Libanonu měl dopustit či skutečně dopustil Izrael a líčí ho jako bezdůvodného agresora, který navíc odporuje rezolucím OSN. Jenže skutečnost je opět poněkud složitější. Izrael nepodnikl spornou libanonskou operaci a neokupoval Libanon snad proto, že by toužil po dalších územích. Problémy Libanonu jsou staršího data. Vzhledem k tomu že v oblasti již po mnoho let zuří občanská válka je Libanon hrozbou pro celý region. V Libanonu působí rozličné vojenské frakce, které bojují proti sobě a mají hlavní podíl viny na devastaci celého, v minulosti tak bohatého státu. Avšak Libanon není hrozbou jen pro sebe samotného. Chaosu využili některé zejména palestinské skupiny a udělali si z jeho území základnu pro útoky na stát Izrael. Každý stát má na svém území suverenitu, jenže kromě práv k tomu patří i povinnosti, v tomto případě udržet pořádek a zabránit tomu aby sousední země byly z jeho území napadány. S trochou úsměvné nadsázky by se situace dala přirovnat k tomu, kdyby z našeho území Jihočeští taťkové na protest proti blokádám začali ostřelovat vesnice na severu Rakouska a naše vláda proti tomu nijak nezasáhla. V takovém případě má napadený stát právo na vlastní sebeobranu. V případě Libanonu není možné rovněž neupozornit na roli Sýrie v celém konfliktu. Sýrie po celou dobu podporovala jak materiálem tak vlastní vojenskou silou některé frakce působící v konfliktu. Zatímco okupoval Izrael jih Libanonu, Sýrie v podstatě okupuje celý zbytek a to až do současnosti, přestože se Izrael mezitím stáhl.
Poslední zbytky soudnosti ztrácí p. Chomsky při popisu války v Perském zálivu. Nejdříve nastoluje otázku irácké opozice a její snahu po mírové cestě. Zajímavé je, že už nám bohužel nesdělí jak tato mírová cesta měla vypadat. Jak dokáže exilové hnutí mírovou cestou zlikvidovat diktátora, který má pod kontrolou média, policii i armádu ? Dále autor rozebírá důvody k válce, snaží se přesvědčit čtenáře, že žádné nebyly protože jinde kde došlo k agresi se USA neangažovaly. Rozdíl byl však v tom, že v tomto případě byl napaden spojenec USA. Nikdo nemůže chtít po Američanech aby zasáhli všude ve světě kde se děje jakékoliv bezpráví či agrese, ani to není technicky možné, avšak každý stát má takřka povinnost přijít na pomoc svému napadenému spojenci. Před první světovou válkou také nebylo Srbsko ukázkou demokratické a zcela nevinné oběti agrese a přesto si mocnosti Trojdohody pokládaly za povinnost chránit srbskou suverenitu v souladu s podepsanými smlouvami. Kuvajt byl již od osmdesátých let, konkrétně od období tzv. Války tankerů pod ochranou Spojených států. Odpověď USA na jeho okupaci se dala očekávat.
Z celé druhé části mne však nejvíce zarazil její konec kde autor začíná spojovat okupaci Kuvajtu s arabsko-izraelským problémem. Nevím co si o tom mám myslet, zda-li je autor skutečně tak naivní a doopravdy věří tomu co píše. Návrhy Iráku na stažení z Kuvajtu výměnou za řešení arabsko-izraelského konfliktu či dokonce ostřelování Izraele raketami Scud jsou vydávány za takřka dobrou vůli diktátora. Asi každému kdo je schopen trošku logicky uvažovat musí být jasné, že Hussainovi o Palestince v žádném případě nešlo a celé to byla jen snaha vrazit klín do široké koalice proti němu. Hussain si znepřátelil skoro všechny Araby tím, že napadl Kuvajt, který měl v Arabském světě dobrý zvuk. To dokládá i fakt, že až do této doby se Irák v palestinském konfliktu příliš neangažoval, koneckonců i jeho účast v arabsko-izraelských válkách byla vždy poněkud rozpačitá. Podpora palestinského hnutí je po stránce přímé vojenské podpory (zbraně, výcvik) doménou Syřanů a finančně Palestince podporoval zejména okupovaný Kuvajt a Saudská Arábie. Irák se stal velkým přítelem Palestinců až když mu teklo do bot.
Autorova „poslední poznámka“ je skoro až úsměvná svojí ignorancí základních faktů. Irácká armáda nebyla zdaleka tak zasažena válkou s Iránem jak autor uvádí. Žádné velké decimováni se nekonalo, respektive spíše na iránské straně vzhledem k jejich problematické vojenské strategii. To že nebyl schopen porazit rozhodným způsobem Irán nebylo ani tak způsobeno jeho slabostí jako spíše náročnými přírodními podmínkami a počty vojáků, které byl Irán schopen nasadit. Nakonec však tato válka skončila víceméně iráckým vítězstvím. Naprosto šílené je však označení iráckých ozbrojených sil za „rolnickou armádu“. Autor snad ani sám neví jak je daleko od pravdy. Irácká armáda byla vystavěna přesně podle sovětského vzoru tedy s tanky, motostřeleckými útvary, leteckým krytím a podobně, v tomto se svým složením velice podobala bývalé ČSLA včetně důrazu na mobilitu a leteckou podporu. Navíc byla oproti ČSLA vyzbrojena i některými pokročilými zbraňovými systémy jako byl stíhací bombardér Su-24 v kódu NATO zvaný Fencer. Irák byl mimochodem jediným jeho uživatelem mimo SSSR. Nevidím tedy důvod tuto plně mechanizovanou armádu operující podle sovětských směrnic pro vysoce mobilní tankovou válku označovat za „rolnickou“. Tato armáda byla mimochodem silnější než armády Kuvajtu, Saudské Arábie a Jordánska dohromady. Ještě bych podotkl, že vyzbrojování Iráku se dělo zejména ze Sovětského Svazu a zbraně dodávané ze Západu nebyly ani tak podporou vlád, jak tvrdí Chomsky, ale spíše snahou západních zbrojařských firem realizovat výhodné obchody.
Na závěr bych uvedl, že se nemíním pouštět do filosofických disputací s autorem, chtěl jsem jen dokázat, že jeho politické a filosofické náhledy stojí na dosti nepevných základech chatrného zhodnocení faktů. Svůj vlastní úsudek na dnešní společnost a její problémy si musí každý udělat sám.
Islandská paměť: Můj film je profesionální a vy, Jane Čulíku, tomu nerozumíte
Pavel Koutecký je režisérem filmu "Islandská paměť" který nedostal na festivalu dokumentárních filmů v Olomouc letos v dubnu žádnou cenu, protože se navzdory jedné pozoruhodně magické sekvenci svou úrovní, myšlenkovou zralostí, intenzitou a mírou profesionálního zpracování nevyrovnal jiným, zejména zahraničním soutěžním snímkům. Recenze tohoto filmu je v Britských listech zde. Na ni nyní reaguje Pavel Koutecký tímto dopisem:
Pane Čulíku,
nevím komu gratulovat víc, zda pořadatelům festivalu, kteří Vás pozvali do poroty , či Vám osobně , že jste tak úžasně svoje působení v ní zúročil. I vy kujóne! Hned jste využil příležitosti a na konkrétních příkladech dokázal, jak je ta Česká televize hrozná, amaterská a jánabráchovská.
To se vám fakt povedlo - zvolit za jedno ze stěžejních hledisek profesionality používání stativu při rozhovorech. Když jsem zaslechl z "druhé ruky" o Vaší kritice klidu obrazu , moc jsem se bavil a to jsem netušil , jak vtipně s tím ve skutečnosti ve vašem olomouckém seriálu zdrcujících hodnocení pracujete. Třeba v případě našeho filmu:
Celkově však se ani tento film, i když patřil k lepším českým filmům v Olomouci, se nevymanil z všeobecného dojmu amatérství. Přispěly k tomu známé zlozvyky českých filmařů, jimiž se radikálně odlišují od světové dokumentární kinematografické tvorby, která bývá - soudě podle příspěvků , jimiž byl obeslán olomoucký festival - třeba nápaditá a působivá, nebo nudná, ale v drtivé většině případů alespoň splňuje základní požadavky profesionality v práci kamery, zvuku i střihu. I v "Islandské paměti" bylo chybou, že byly všechny rozhovory s Islanďany natáčeny nervní, ruční kamerou - jako by
se i zde kameraman snažil pohybem kamerou nahradit to, co se obával, že mu případně chybí na kompozičních schopnostech - nebo se prostě neobtěžoval použít stativu.
Jistě i Vám bude přidat vtipné , že dělat rozhovory s kamerou z ruky jsem se naučil během svého stiudia na the National Film and Television School v Anglii. Vy jako znalec dokumentárního filmu jistě víte o Leacockovi a Wisemanovi a o jejich názorech na používání stativu. Ale my co máme smysl pro humor chápeme nadsázku, s nímž prostě jeden styl dokumentárního filmu povýšíte na univerzální a nepřekročitelný princip.
Některé panorámy byly ovšem charakteristicky českotelevizně bezradné a nedotažené - haha , to je taky dobré- asi myslíte ustřižené "staťáky" na konci panoramat. Je to sice legitimní střihový postup, který souvisí s rytmem sekvence, ale co bych Vám profíkovi vykládal. Vaše věty jsou jasně cílené a dotažené, kritika končí zase u ČT, s níž mělo moje kamerování pramálo společného- kamera byla ovšem odtamtud zapůjčena . Že by byla infikována tamní ledabylostí?
Šlo snad o náhodně vzniklou scénu... Opět vemi krásný a jemný humor. To je jako když napíšete , že autoři hraného filmu snad scénu vymysleli a zinscenovali.
Mezi jeho prohřešky však patřilo, že neústrojně a dosti trapně začal dlouze jako o první věci hovořit o islandském jídle, ... Ale bylo skutečně rozumné začínat celý film o jídle, jako by procovského (?) českého diváka v první řadě nezajímalo už nic jiného, než to žrádlo?
Vy veleduchu -zase jste mne odhalil . Já sice normálně tvrdím , že jídlo je jedním z nositelů "národní paměti" , jedním z atributů tradice, a v tomto případě je jakýmsi otiskem celkové drsnosti životních podmínek a jiné pseudointelektuální bláboly. Ale mezi námi- přízemního diváka ČT spíš zajímá , čím se dá kde naplnit břicho. A mimochodem, slyšel jsem , že jinde tomů není jinak: "kulinářské" cestopisy se na mezinárodním televizním trhu dají taky dobře střelit.
Váš článek mne velice pobavil, i když humor Vašich Britských listů je poněkud odlišný od obvyklého druhu humoru v britských lisech.
Doufám , že můj dopis uveřejníte (celý) a pod nejakým humorným titulkem.
Pavel Koutecký
režiser kameraman a spoluscénárista Islandské paměti
P.S. Na Islandu žije asi čtvrt milionu obyvatel. Stačí se podívat do encyklopedie a nebo na internet. Tam najdete i další důležité údaje, které ve filmu chyběly: že Reykjavík je hlavní město a gejzír se jmenuje Geysir.
Poznámka JČ: Netřeba, myslím, se k tomuto textu podrobněji vyjadřovat, neboť je to záslužný dokument, prohlubující původní kritické argumenty mé vůči Kouteckého filmu víceméně pozitivní recenze a zároveň užitečně ilustrující myšlenkové postupy i způsoby reakce tvůrce recenzovaného filmu. - Jen znovu tyto stručné poznámky: 1. Užití prvků filmové řeči musí být funkční. Použití stativu při natáčení je nepříznakové. Natáčení rozhovorů či celého filmu nervní kamerou z ruky (která při tom mívá u výrobků z ČT většinou nutkání transfokovat neustále sem a tam) musí mít funkční opodstatnění: je to ozvláštnění, a tedy to musí komunikovat nějakou příznakovost, nějaký zvláštní signál, který však musí být inherentní a autentickou součástí struktury díla. (U žádného hodnoceného filmu na olomouckém festivalu přirozeně nebyl tento rys základním důvodem pro přijetí nebo odmítnutí diskutovaného snímku.) 2. Ano, jsem přesvědčen, že vykládat národní charakter prostřednictvím tlačenky je trochu povrchní. Nahradit kus žvance "pseudointelektuálními bláboly", to jsem však neměl na mysli, pokud o tom pan Koutecký píše (jeho věta není příliš souvislá). Existují i jiné alternativy. 3. Ne, nedotaženými panorámami jsem neměl na mysli "ustřižené staťáky", ale spíše kompozici záběrů. Kameraman by asi na začátku panorámy měl vědět, kam s kamerou bude švenkovat. 4. Úvaha o tom, zda vznikla určitá scéna v dokumentárním filmu "náhodně" či nikoliv, je legitimní, často uvažovala porota v Olomouci nad tím, zda ji tvůrce nějakého snímku nemanipuluje předem nainscenovanou scénou, která se tváří, jako že se odehrává před kamerou spontánně. 5. Odkazuje-li tvůrce filmu o nějaké zemi, že se na základní informace o této zemi máme podívat do encyklopedie nebo na internet a nemáme ho tedy s takovými prkotinami obtěžovat, sám tím dokazuje, že film nesplnil základní komunikativní funkci.(Při zpracování určitého tématu totiž vždycky vyvstávají jisté otázky a tvůrce by alespoň nejdůležitější z nich neměl nechat nezodpovězeny, aby nezastiňovaly jeho dílo. ["Kolik je vlastně těch Islanďanů, z nichž k nám jich z obrazovky docela zajímavě promlouvá těchto několik lidí?" - atd.]) Součástí nutné pokory tvůrce veřejnoprávní televize je uvědomovat si, že divák nemá povinnost vědět, že na Islandu žije čtvrt milionu obyvatel a že hlavní město se jmenuje Reykjavík - tvůrce však asi má povinnost to jakoby v odrazovém můstku ke svému dílu divákovi sdělit, když už o Islandu natáčí film. Jinak film přestává být veřejnou službou a je jen samolibým cvičením pro uspokojení filmařského individua a pro posílení vlastního ega - za peníze poslušných plátců televizního poplatku.
Praha, jaro a opravdu vážná hudba
Jakkoli o sobě dává jaro zatím jen tušit, poskytuje nám vláda zimy ještě čas k rozjímavému přemítání o hudebním potěšení, které nám toto období v pražských koncertních síních každý rok uchystá. Literární noviny by se v nadcházejícím ročníku Pražského jara rády ucházeli o přízeň čtenáře glosováním některých fenoménů na pomezí zájmu hudební publicistiky. A to i tím, že vzpomínkou na bezmála archivní události představí letošní programovou strukturu festivalu.
Právě jako závdavek koncertu ostravské Janáčkovy filharmonie, ve kterém zazní Amériques Edgara Varese, bychom rádi připomněli provedení jedné z jeho nejslavnějších partitur, Déserts, jež bylo překvapením předminulého ročníku, a to i z toho důvodu, že bohatě architektonická hudba tohoto Francouze stále zůstává širší veřejnosti více méně neznámá. O to zajímavější pak bylo srovnávání tohoto opusu v rámci komponovaného večera s dílem klasickým (Telemann, Předehra B dur) i pracemi Cage, Mitchella a Kotíka, které byly tehdy uvedeny v premiéře.
“Pouště” jsou vyztuženy dynamismem nezvyklých zvukových kombinací a značně netradiční a bohatý instrumentář skladby čítá kromě jiného 46 bicích nástrojů, které obsluhuje pětice hráčů, a dva reproduktory pro stereofonní reprodukci časosběrného zvukového snímku. Toto uspořádání se nakonec ukázalo být organizačně příliš obtížným úkolem a provedení skladby bylo ochuzeno o dimenzi zvuků z magnetofonu, které autor v průběhu asi deseti let sbíral v rozmanitém prostředí. Ačkoliv skladatelem autorizováno i čistě orchestrální provedení skladby, jeho úplná verze, obohacená o kontrast orchestru svěřené meditace “vnitřní pouště” a na pásku organizovanými zvuky z továrního nebo námořního prostředí, je myšlenkově i emotivně rozhodně bohatší a z hlediska prostorové koncepce Varesovo dílo o několik dimensí rozšiřuje. Varesova původnost právě spočívá v neobvykle jasném prostorovém vědomí, respektive ve vědomém vytváření prostorů hudebním tvarem, kde pak s největší svobodou provádí svou instrumentální alchymii a rafinovanou hru barev. Autorova schopnost umístit hudební myšlenky do takto strukturovaného prostoru a podřídit je v něm komplikovanému pohybu pak bezprostředně souvisí s formální konstrukcí díla. Skladatelovým snem bylo ostatně dovést tuto prostorovou lokalizaci hudebního motivu do takového stupně, kdy by se zvuková myšlenka zdála být v prostoru vedena po určité dráze.
Zvukově nápadně nesourodé světy živě hrajícího orchestru a ze zvukového nosiče reprodukované “hudby” někdy až vysloveně násilného charakteru jenom prohlubují perspektivu scény a rozšiřují tak množství významových poukazů tohoto díla. O autentičnosti inspiračních zdrojů Varesových Pouští svědčí mimo jiné i fakt, že se jedná o první skladbu napsanou po dvacetiletém období skladatelovy vyprahlosti a zkušenosti tvůrčí prázdnoty.
Navzdory pečlivé grafické i obsahové kvalitě programových materiálů, jež byly pro každý koncert zvlášť připraveny, navzdory dostatečně přesné hře souboru The Orchestra of the S. E. M. Ensemble pod Petrem Kotíkem, která dokázala zpřístupnit myšlenkové bohatství skladby, lze litovat skutečnosti, že základní povaha autorské práce zde mohla uniknout těm, kteří by ji v provedení, jemuž by nechyběla zdánlivá kakofonie našeho hřmotného všednodenního osvětí, jistě nalezli.
Nikoho tak nepřekvapí, když bude pražské publikum s naléhavým, připraveným zaujetím očekávat i provedení Amériques v podání Christiana Arminga.
Česko - pár nesouvislých poznámek o názvu země
Těm intelektuálům, kteří naříkají nad nápisem "CZECH" na dresu českých
hokejistů, bych vzkázal, že kdyby si stejně jako já koupili v Kalifornii
Plzeňský prazdroj, našli by na zátce tradiční "Od roku 1842" a na lahvi
mimochodem "PLZEŇ - CZECH": hezké a symetrické, pět plus pět písmen. Také
bez názvu státního celku. Žádné "The Czech Republic". Aha, teď jsem si
všiml, že tohle si už pánové a dámy také vzali na mušku.
Uspořádal jsem tu v omezeném kruhu drobnou přednášku o názvu našeho státu
a o historii této otázky. Vysvětlil různé používané tvary a návrhy na
další. České slovo "Česko" bylo v obecné diskusi přijato, ovšem
komplikovanější byla otázka překladu názvu do angličtiny.
Slovo "Czechia" se nesetkalo s tak dobrým ohlasem, jaký jsem očekával.
Větší pozornost vyvolaly mé návrhy "Czechland" a "the Czechlands".
Zvláště
první, k němuž byl vysloven pozměňovací návrh: "Czecholand". To se mně
líbí, je to takový kompromis mezi "Disneyland" a "chocolate", zatímco
slovo "Czechland" zní trochu jako "chicken land" (což má ale v sobě také
zrnko pravdy, jsme nakonec tak trochu země kuřat čili zbabělců). Navíc byl
vysloven návrh na dodatečnou tvorbu slova "Czechium" ve stylu názvu
latinského původu "Belgium".
Buď jak buď, všechny názvy sice dnes zní odpudivě, ale kdyby se zažily,
zněly by naším ušim stejně dobře jako jiná slůvka, na která jsme si
zvykli. Jde jen o to, aby si už někdo vlivný konečně nejaký z názvů vybral
a začal ho propagovat po světě přinejmenším tak aktivně, jako Vladimír
Železný pomohl slovu "Česko". Je totiž úplně jasné, že nějaké suché
dokumenty ve stylu "Geografických názvoslovných seznamů OSN" asi zajímají
opravdu jen autory zmíněného dopisu. Tito lidé, zdá se mně, ale ztratili
kontakt s realitou a v očích člověka, který preferuje skutečný život,
nutně vypadají jako parta sucharů. Zdá se, že nemají poněti o tom, jak
volná a hravá je angličtina. Nápis "CZECH" na dresu je stručný, výstižný a
mimochodem znamená, že majitel dresu je Čech, tedy "CZECH". Ale americká
média běžně používají věty ve stylu "U.S. team Czechs out of olympics"
apod., přičemž Viktoru Koženému se říká "bouncing Czech".
V tomhle textu jsem sice navrhl konkrétní způsoby, jak rozšířit použitelný
jednoslovný název naší země, ale chci také akcentovat, že naprosto
nesouhlasím s autory dopisu v tom, že na správném vyslovování názvu našeho
státu závisí naše politická kultura nebo národní hrdost. Je to naprostý
blábol. To, jestli je v Česku bordel, se nevyřeší tím, že někdo bude mít
na dresu nebo na lahvi od piva Czechia místo Czech.
Ad Používejte pořádné jméno českého státu
S tématem a zněním článku souhlasím vší silou - jen s jedinou věcí ne - je
to ten problém, který se pořád vrací, a který je možná tím neviditelným,
nevědomým důvodem pro to nejasné používání cizojazyčných názvů: cítím
hlubokou nevůli vůči tomu divnému slovu, které se nám vnucuje jako
"racionální" řešení jednoslovného názvu téhle země - ČESKO - a ač
"racionální", většinou vyvolává ty iracionální Havlovy slimáky při jeho
vyslovení. Já bych slimáky nebagatelizoval - název země není název
chemického produktu, ale slovo s vnitřní magií (jak o názvech a jménech
dobře vědí všechny reklamní agentury), která obsahuje iracionální sílu
měnící ten jev, který nazývá. "Česko" je divný úřední patvar, zbytek, kokt,
ke kterému můžu mít asi tak stejný citový vztah jako ke slovům obecní
vyhlášky o provádění dezinfekce občanů, a silou úměrnou nelibosti toho zvuku
nás mění na odstřižené mankurty bez identity. Bývalo to přece slovenské
pejorativní označení pro zemi Čehúnů za řekou Moravou. Chci žít v zemi,
jejíž jméno je nadávka? Obyvatel Česka je nějaký Česk -- anebo snad Čez?
Opravdu chci být Česk? Je to zvukově stejně blbé, jako bychom říkali Cásko
místo Cáchy, Valasko místo Valašsko, Ingusko místo Ingušsko, a snad by tedy
bylo lepší dle tohoto vzoru - když už nutno mít něco úředně schváleného -
říkat Češsko místo toho Česka, co vymyslel někdo s ochrnutým jazykem.
Za
starého režimu jsme už léta byli tou sovětskou republikou ČSSR a hlas lidu
na hokeji to pořád nebral na vědomí a skandoval ČSR do toho, stejně jako
dnes odmítá vzít na vědomí vědecké řešení a skanduje Čechy, Čechy,
nevědecky, leč už napořád (zkuste si na fotbale zafandit Česko Česko a
přitroublá arytmičnost toho slova se vám zjeví v celé skryté ohyzdnosti).
Proč se vlastně urputně bránit tomu, aby se tahle země jmenovala tím krásným
starobylým slovem Čechy, tak jako se jistě demokratickému Spojenému
království Velké Británie a Severního Irska říká jménem jednoho území
Anglie --- a jestli skutečně tak hluboce jméno Čechy uráží a ponižuje Čechy
rodu moravského, proč se máme jmenovat slovem urážejícím rody oba : Karel
Čapek kdysi pro rodící se stát navrhoval jméno Velká Morava ... Možná by
Morava stačila - alespoň mě, Čecha rodu holešovického, by určitě národnostně
neponižovalo, kdybych se směl nazývat Moravanem. Českem nebo Česem tedy být
nechci. Já vím, že je to iracionální a neodpovídá to čemusi a gramaticky a
historicky je to nepřiměřené a --- pak právě přece proto!
Poznámka JČ: Demokratickému území Velké Británie a Severního Irska říkají v Británii "Anglie" většinou jen Angličané - nebo, přesněji, říkali. Dnes se aspoň ve sdělovacích prostředcích dost systematicky dodržuje užívání výrazu "Británie", "britský".
