Selhání časopisu Týden
Jak dokázat, že galerista George Novotný "nemá dobrou pověst"?
Článek autor poslal před měsícem do časopisu Týden, kde nevyšel.
Od redaktorů se jistě neočekává, aby byli znalí všech podrobností, týkajících se toho kterého oboru. Zvlášť oblast výtvarného umění ale trpí v publicistice všeobecným nedostatkem podstatných souvislostí, které nevysloveny nebo pokřiveny, zamlžují objektivitu informací a nebo přímo matou, či uvádějí v omyl samotné čtenáře.
Redaktor Týdne Petr Skočdopole se ve svém článku (Kdo je George Novotný? Týden č. 17 / 2001) snaží sdělit, že záhadný George Novotný - skrze něhož údajně realizoval Vladimír Železný dovoz několika obrazů do České republiky, nemá dobrou pověst.
To není koneckonců žádné veřejné tajemství, zarážející je spíš způsob, jakým autor svá tvrzení dokládá. Pro seriozní zpravodajský týdeník je s podivem, že si na pomoc bere autor nejmenované galeristy a jejich „jiné“ kolegy z branže, aniž by se snažil jakkoliv odkrýt jejich identitu.
Je to samozřejmě obtíž, neboť o podvodech v obchodu s uměním kolují sice mezi galeristy, starožitníky a znalci mnohé historky i konkrétní informace, ale oficiálně je nikdo nepotvrdí. Není divu, buď je to o ostudu a nebo ještě více o hubu.
Petr Skočdopole se tedy opřel „jen“ o Michala Šebu, který spoluvlastnil s Georgem Novotným galerii Longa, v které koupil Železný minimálně jeden padělek. Šeba ale v článku neřekl a nikdy neřekne k hodnověrnosti Novotného vůbec nic. Esem v průkaznosti tvrzení že Novotný je „lump“, tak zůstal pouze ochotný PhDr. František Dvořák, kterého autor uvádí jako „nejuznávanějšího českého historika umění“, a v tom je ta potíž.
Prof. František Dvořák nepochybně rozumí malíři Františku Tichému ( což se snažil v textu doložit na údajném falzu jeho obrazu Vysoká škola, který Novotný v galerii Longa prý nabízel k prodeji ) anebo třeba Kamilu Lhotákovi. Horší je to ale s jeho současným renomé.
Je totiž skutečně otázkou, proč „nejuznávanější historik umění“, má zapotřebí vpisovat „dobrozdání“ do katalogu výstavy malujícího zpěváka Karla Gotta (galerie Miro, květen 1999) a nebo zahajovat výstavy Jana Kristoforiho, Kristiána Kodeta a Zdeňka Hajného, tedy mediálně protěžovaného triumvirátu, té nejhorší výtvarné pokleslosti.
Pokud jde o to, tak i o PhDr.Františku Dvořákovi kolují různé informace stran hodnověrnosti jeho znaleckých posudků, pokud by si je chtěl Petr Skočdopole ověřit, ponořen do rozkrývání české výtvarné scény.
Mnohem jednodušší by ale bylo, kdyby si počkal na Lenku Lindauerovou, která píše pro Týden výtvarné umění a „uznávanost“ a renomé prof. Dvořáka s ní konzultoval. Kdyby ale chtěl autor za každou cenu zjistit, kdo je skutečně „nejuznávanější český historik umění“, dalo by mu to určitě dost práce ( tak už to v novinařině chodí ), a tak mohl docela dobře toto slovo vynechat. Nic by se totiž nestalo a jeho text by vypadal mnohem důvěryhodněji.
Jestliže měla být totiž vypovídací hodnota článku postavena na tvrzení „nejuznávanějšího“ ( rozuměj: důvěryhodného) odborníka, musí jím onen odborník skutečně být, což se nedá v případě prof. Dvořáka dnes s jistotou tvrdit. Jistě, českému čtenáři to je jedno, jde „jenom“ o souvislosti, v nichž ale podstatné totiž je, KDO a CO určuje onu uznávanost a renomé. Je to snad v případě historika umění opravdu sám Karel Gott, nebo Kristián Kodet ?
A propó, v jedné z popisek k fotografii Vladimíra Železného se v článku praví, že je ve své kanceláři ve společnosti sochy Olbrama Zoubka. Nikoliv, jde o plastiku Stefana Milkova, současného předního sochaře střední generace, jehož je Vladimír Železný velkým obdivovatelem.
Ochrana osobních údajů
Jak britská vláda "zesovětizovala" zdravotnictví
Minulý týden, těsně před předvolebním rozpuštěním parlamentu, britská vláda neočekávaně znárodnila důvěrné lékařské záznamy všech britských pacientů, varoval včera list Guardian.
Článek 65 zákona o zdravotnictví a sociální péči, který parlament rychle schválil koncem minulého týdne dovoluje britskému ministru zdravotnictví, aby poskytl individuální zdravotnické záznamy pacientů, které jsou nyní uchovávány v počítači, jakékoliv organizaci, pokud to považuje ve veřejném zájmu za správné. Organizace, hájící práva pacientů i organizace zastávající se práva na soukromí, zuří, že byl zákon přijat bez jakékoliv veřejné debaty.
Během třetího čtení zákona v Horní sněmovně dne 3. května konstatoval labouristický ministr lord Hunt, že vláda bude prý od občanů usilovat o "informovaný souhlas".
Ale požadavek konzervativců, aby bylo získávaní takového informovaného souhlasu od občana učiněno povinným, do zákona nebyl začleněn.
"Jestliže bude tento článek 65 začleněn do zákona ve své nynější formě, nenapravitelně poškodí důvěru mezi lékaři a jejich pacienty, konstatoval konzervativní lord Earl Howe, který toto rozhodnutí charakterizoval jako "sovětizaci britského lékařství".
Namísto toho vláda povolila dodatek, který vyžaduje, aby ministr zdravotnictví ustavil statutární poradní výbor v této věci, Názor tohoto výboru bude vždy zveřejněn, než budou záznamy pacientů otevřeny bez jejich vědomí či souhlasu, avšak závěry tohoto výboru nebudou závazné.
Proč si osobuje britské ministerstvo zdravotnictví tyto informace?
Záznamy o zdravotním stavu jednotlivých pacientů jsou nyní v drtivé většině uchovávány v počítačích, což znamená, že je jednodušší je zpracovávat a analyzovat. Britské státní zdravotnictví postupně zavádí systém standardizovaných elektronických záznamů anamnéz pacientů, které do několika let plně nahradí záznamy o pacientech uchovávané na papíře, případně v nekompatibilních počítačových systémech. Kromě toho, za několik let bude pacientova zdravotnická složka obsahovat i identifikaci jeho DNA (viz níže).
Avšak vláda se rozhodla nyní zavést do zdravotnického zákona tuto klauzuli 65, protože bez ní je využívání osobních dat bez souhlasu jednotlivých občanů podle zákona o ochraně dat z roku 1998 trestné. Podle těchto zásad, poskytnete-li lékaři o sobě informace, aby vás vyléčil, tyto informace nesmějí být používány bez vašeho svolení k žádnému jinému účelu - s výjimkou opatření proti šíření nakažlivých chorob, jako je tuberkulóza, kde je nutno vyžadovat od pacienta svolení suspendována podle klauzule, podle níž je možno zveřejnit lékařské informace, pokud je to lékařskou nutností.
Avšak lékaři také poskytují informace organizacím, jako jsou registrační instituce pro rakovinu, které zaznamenávají a zkoumají výskyt této nemoci. Loni v prosinci konstatoval dohližitelský lékařský orgán General Medical Council, že podle zákonů o právu občana na soukromí musejí lékaři nyní tyto informace přestat poskytovat. "Bylo zjevné, že téměř všichni lékaři v Británii porušují zákon," řekl mluvčí GMC.
Zároveň prohrála britská vláda v roce 1999 soudní případ vedený proti firmě jménem Source Informatics, která sbírala anonymní data z lékařských předpisů a využívala jich k rozesílání reklamních materiálů jednotlivým lékařům.
Vláda se obávala, že by to mohlo vést k růstu výdajů na léky ve státní zdravotnictví, a tak v novém článku 65 je také ustanovení, podle něhož firmy nesmějí využívat anonymních dat z předpisů, ministr zdravotnictví však může dát příkaz k využívání individuálních informací ze záznamů pacientů.
V Horní sněmovně argumentovali konzervativci, že využívání anonymních dat z lékařských předpisů pro marketingové kampaně je v pořádku, ale využívání osobních dat od pacientů bez jejich svolení v pořádku není. Labouristická strana posléze souhlasila s první částí tohoto argumentu a dovolila využívání anonymních dat z předpisů pro marketingové účely, zároveň ale ponechala ministru zdravotnictví právo využívat individuálních informací od pacientů.
Důsledek celého zmatku je to, že nyní není spokojen nikdo.
Dr. Fleur Fisherová, aktivistka za právo na soukromí ve zdravotnictví, varuje, že nový zákon povede k tomu, že lidi si v podstatě odstraní informace od lékařů tím, že jim je nebudou poskytovat.
"Přistěhovalci a uprchlíci prostě raději nepůjdou k lékaři, jestliže se budou muset obávat, že vláda má přístup k jejich soukromým datům. I mladé ženy na začátku své profesionální kariéry jsou velmi citlivé na to, co je známo o jejich zdravotním stavu, vzhledem k tomu, jak společnost reaguje na informace, že se někdo musel nechat léčit na pohlavní chorobu nebo měl potrat."
Dr. Richard Sullivan, šéf klinických programů společnost pro výzkum rakoviny, Cancer Research Campaign, argumentuje, že registrační instituce, zaznamenávající výskyt rakoviny, plně dodržují právo na soukromí a lze jim důvěřovat, že informace o individuálních pacientech nezneužijí. "Vědecký výzkum se kontroluje odborníky navzájem (peer review), dohlíží na něj komise pro etiku. Je ovšem na nás, abychom vysvětlili, proč je tento výzkum důležitý."
Někteří lidé si myslí, že vytvoření statutárního poradního výboru pro otázky soukromí v této věci postačuje. Jiní nikoliv. Gary Robjent, parlamentní činitel Britské lékařské asociace, která zastupuje obvodní lékaře, namítá: "V zákoně není vůbec nic, co by zaručovalo, že důvěrné informace o jednotlivých pacientech budou využívány pouze s výslovných pacientovým souhlasem."
Simon Williams, náměstek ředitele Patients´ Association, Asociace pacientů, konstatuje: "Jsme velmi zklamáni, že to parlament neodmítl. Považujeme to za zneužití moci a poškozuje to vztah mezi pacientem a lékařem."
I když vláda tvrdí, že hlavním důvodem pro schválení tohoto článku 65 bylo zajistit proud dat pro instituce, registrující výskyt rakoviny, podle právě schváleného zákona smí ministr zdravotnictví dát přístup k důvěrným datům i jiným organizacím.
Dr. Sullivan z Cancer Research Trust přiznává, že nový článek 65 poskytuje ministru zdravotnictví "dvojsečný meč". Konstatuje, že je zapotřebí nového zákona o soukromí, zejména pro účely lékařského výzkumu. Nynější zákony na ochranu dat požadují individuální souhlas od pacienta, trpícího rakovinou, mají-li být jeho záznamy využity pro všeobecnou registraci rakoviny. Sullivan je pro systém výjimek, kde by pacienti, kteří si chtějí uchránit soukromí, měli právo vyloučit se z procesu sbírání informací pro vědecké instituce.
Caspar Bowden, ředitel Nadace pro výzkum informační politiky (Foundation for Information Policy Research), poukazuje na to, že vláda najde využití soukromých dat ze záznamů pacientů i jinde. Už nyní připravuje britská vláda zákon, který obsahuje plány na zadržování lidí s poruchami chování dříve, než spáchají trestný čin - a důkazy takových poruch chování se najdou v soukromých složkách pacientů.
"Podle zákona o ochraně dat je podmíněno využívání např. genetických dat ze zdravotních důvodů otázkou, zda je to skutečně nutné," zdůrazňuje Bowden. "Podle nového článku 65 je tato podmínka navždy zrušena. Je teď zapotřebí trvalé bdělosti a ostražitosti."
Britský ministr zdravotnictví má tedy nyní trvalé, široké pravomoci poskytnout individuální, soukromé zdravotnické informace, komu uzná za vhodné. Jakpak je tomu dnes v České republice?
Genetický kód na osobní plastikové kartičce
Informační revoluce daleko přesahuje otázku zdravotních záznamů pacientů. V červnu 2000 oznámili vědci, že se jim podařilo dokončit první verzi mapování lidského genomu - text, skládající se ze tří miliard písmen celé DNA reprezentativního lidského jedince.
A to byl teprve začátek. Vědci nyní začínají dešifrovat miliony drobných variací genetického kódu, které vysvětlují malé rozdíly mezi jednotlivými lidmi - a rozdíly v jejich lékařské historii.
Vědci už nyní mají kompletní sekvence DNA celé řady parazitů a nakažlivých mikrobů.
Takováto genetická data, sloučená s individuálními anamnézami pacientů v celém národě, otevřou pro lékaře, vědce studující nemoci a farmaceutické společnosti skutečný zlatý důl. V mnoha případech budou mít vědci k dispozici podrobný instrukční manuál pro infekci i napadeného pacienta. Vzhledem k tomu, že budou vědět, jak patogen funguje, i jak funguje jeho hostitel, budou schopni přesně předpovědět, jak zasáhnout, aby byla nemoc zastavena s co nejmenšími zápornými vedlejšími účinky.
Avšak vědci budou muset teprve zjistit, co jednotlivé geny způsobují, jak to způsobují a kdy. Skutečné odpovědi přijdou teprve prostřednictvím srovnání genetických informací s životem pacientů.
Britské zdravotnické organizace Medical Research Council, Wellcome Trust a další doufají, že vytvoří rejstřík až 500 000 dobrovolníků středního věku, kteří věnují svou DNA a budou se pak účastnit po dobu dvaceti let studie o vývoji svého zdraví.
Studie individuálních pacientů nezodpoví příliš mnoho otázek. Ale obrovský experiment, jehož by se účastnili nejrůznější lidé, by mohl vysvětlit, proč někteří lidé umírají a jiní žijí daleko déle.
Takový výzkum povede k novým léčebným metodám a k záchraně životů a odstraňování utrpení. Vyvolává to ale také obrovské otázky ohledně osobního soukromí. Komu budou takováto data patřit? Kdo by k nim měl mít přístup a za jakých okolností?
Tyto otázky jsou zcela reálné: stále častěji budou nyní pacienti monitorováni doma a budou sami používat lékařské programy, než navštíví "skutečného" lékaře. I v tom případě je možné, že bude lékař - specialista jen na obrazovce, vzdálený mnoho kilometrů. Jak se připravíme na svět, v němž budou mít lidé na osobní kartičce z umělé hmoty nejen celou svou zdravotní historii, ale také svůj celý genetický kód?
Tento týden oznámila Evropská unie, že se rozhodla investovat 12 milionů liber do "bioinformatiky". Jsme na tuto budoucnost připraveni?
Smrt v Betlémě, made in America
S námi to nemá nic společného, tvrdí američtí výrobci zbraní, které působí mezi Palestinci náhodnou smrt
Tento článek Roberta Fiska vyšel v britském deníku Independent dne 15. dubna 2001. (Zde je anglický originál.) "Taky asi by nebyl snadno publikovatelný v amerických podnikatelských médiích," konstatuje Jiří Janeček, který nám ho poslal.
Firmy Lockheed Martin z Floridy a Federal Laboratories z Pennsylvánie přispěly skutečně podstatnou měrou do života města Betlém. Tedy, v případě firmy Lockheed, spíše k smrti. Fragmenty střely Hellfire vzduch - země, které vyrábí tato americká firma, leží v ústředí místní civilní obrany v Betlémě. Není tomu ani dva měsíce, co ta raketa explodovala v obývacím pokoji osmnáctiletého Osama Chorabiho a okamžitě ho usmrtila. Motor střely, trubka na pohonné hmoty a kusy elektriky rozdělili do igelitových pytlů řidiči záchranek a pomocné lékařské síly. Jsou tu také šrapnely z desítek amerických rozbušek pro dělostřelecké granáty, které střílely izraelské tanky do křesťanské vesnice Beit Jalla.
Izraelské jednotky také pravidelně odpalují v samotném Betlémě proti Palestincům americké střely se slzným plynem. Palestinci tvrdí, že poté, co byl slzný plyn vypálen na mladíky, kteří házeli kamením nedaleko hrobu Ráchel, způsobil slzný plyn vážné dýchací potíže dětem. Na nábojnicích a kanistrech s plynem je nápis "Federal Laboratories, Saltsburg, Pennsylvania 15681" a je na nich také uvedeno, že jsou to "střely dlouhého doletu, 150 metrů". Na střelách jsou instrukce amerického výrobce, že obsahují "slzný plyn, který vysoce dráždí oči, nos, kůži a dýchací ústrojí". Nápis pokračuje: "Pokud budete plynu vystaveni, nemněte si oči a okamžitě vyhledejte lékařskou pomoc."
Posádky izraelských tanků běžně střílejí dělostřelecké granáty do vesnice Beit Jalla, když palestinští střelci střílejí z této vesnice z ruských samopalů kalašnikov na blízkou židovskou vesnici Gilo, která byla protizákonně vybudována na území, které patří obyvatelům vesnice Beit Jalla. Většina těchto dělostřeleckých granátů má americké rozbušky. Na všech je kód "FUZE P18D M549AC0914H014-014" (v některých případech je poslední číslo "5"). Jeden z těchto dělostřeleckých granátů usmrtil loni v listopadu dr. Haralda Fischera, německého občana, žijícího v Beit Jalla. Ale jméno firmy, která vyrábí tyto rozbušky, není v kódu uvedeno.
Lockheed je už zapleten do masakru čtyř dětí a dvou žen v Libanonu, kdy izraelský vrtulník Apache, vyrobený firmou Lockheed, vypálil střelu Hellfire 1, kterou také vyrábí firma Lockheed, v roce 1996 v jižním Libanonu na sanitku. Počítačové destičky z této střely vzduch - země, na nichž byl uveden reklamní slogan "Jeden za všechny a všichni za jednoho" posléze odvezl týdeník Independent on Sunday do Spojených států. Tam je identifikovali jako raketu Hellfire činitelé podniku Boeing, který se tehdy na výrobě těchto střel podílel.
Motor rakety, která v únoru zasáhla byt Osama Chorabiho (Izraelci vysvětlují, že to byl "preventivní útok" proti této vesnici, i když pan Chorabi nebyl militant a jeho jedinou ctižádostí bylo podílet se ve vesnici Beit Jalla na tamějším divadelním projektu) se zachoval. Je na něm napsáno: "189 76-1334987 DMW90E003-007" a jeho "skupinové" číslo (číslo střel z výrobní skupiny, z níž pochází). Na malé ocelové trubce na vrcholu motoru je kód: "12903-92255158 MFR-5S443".)
Palestinští pracovníci civilní obrany, řidiči sanitek a pomocné zdravotní síly pečlivě shromáždili tisíce fragmentů šrapnelů, kulek, tankových střel, plynových projektilů a raket po izraelském bombardování, aniž by se však snažili zjistit, odkud pocházejí. "Jsme humanitární pracovníci, nikoliv vědci," řekl mi jeden z nich včera v Betlémě. Mnoho úlomků má na sobě kód psaný římskou abecedou a také se zdá, že jsou americké výroby.
Izraelci použili vrtulníky typu Apache ke střílení raket do vesnice Beit Jalla alespoň šestkrát, včetně onoho případu, kdy usmrtili pana Chorabiho. Vrtulníky Apache se vyrábějí v obří zbrojovce firmy Lockheed ve městě Orlando na Floridě. Tam se také vyrábějí rakety Hellfire 1 a 2.
Palestinci se stále ještě snaží zjistit, odkud pocházejí plynové kanistry, které nyní Izraelci používají pravidelně a které obsahují to, čemu Palestinci říkají, "hnědý kouř". Tyto kanistry jsou mezi palestinskými vrhači kamení skutečně obávané a říká se o nich, že tento "kouř" má daleko větší efekt než slzný plyn, který vyrábějí Federální laboratoře v Pennsylvánii. Jeden plynový kanistr, který se našel v Betlémě, má na sobě hebrejské písmo a kód 323 1.99. Nezdá se být americké výroby.
Američtí výrobci zbraní popírají, že by měli jakoukoliv odpovědnost za to, že jejich zbraně usmrtily nevinné civilisty. Firma Lockheed reagovala na krveprolévání, v důsledku použití jejích střel Hellfire 1, k němuž došlo v roce 1996, pohrdavým prohlášením, že "ještě nikdo po vraždě nežaloval výrobce střelných kulek".
A je pravda, že posledními slovy, vyraženými na plynových nábojnicích z Pennsylvánie, po varování, že se těmito nábojnicemi nesmí střílet proti jednotlivým lidem, vyjadřuje výrobce obvyklé dementi: "Federal Laboratories", praví se v nápisu, "odmítají jakoukoliv odpovědnost za zneužívání tohoto výrobku."
Izrael a Palestinci:
Komise George Mitchella vypracovala objektivní a bezcenný dokument
Začátkem května ukončila své dumání nad izraelsko - palestinskou tragédií komise vedená bývalým americkým senátorem Georgem Mitchellem. Pětičlenná komise, jejímiž členy byli kromě Mitchella bývalý turecký prezident Süleyman Demirel, norský ministr zahraničí Thorbjörn Jagland, bývalý americký senátor Warren Rudman a vysoký představitel pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Evropské unie Javier Solana, stvořila celkem objektivní a přitom bezcenný dokument.
Na úvod stojí za zmínku, že dokument komise vyvrací palestinskou verzi, podle níž byla přímou příčinou násilností loňská návštěva současného premiéra Ariela Šarona na jeruzalémské Chrámové hoře, kde je kromě jiného třetí nejposvátnější místo islámu. "Provokační aspekt této návštěvy však byl předvídatelný," konstatuje dokument.
Na této pasáži o výletu na jednu horu je vidět tragédii komise. V článku Izraelsko - palestinský střet je neřešitelný, ale přesto bude vyřešen jsem uvedl, že Šaronova cesta se stala jen záminkou pro Palestince. Kdyby si nevyšel na tuto nešťastnou procházku, našli by si Palestinci jinou záminku k nepokojům, podobně jako v roce 1929.
Dějiny neodsoudí ani Araby ani Židy
Reagovat na informace dostupné v médiích o závěrech oné komise pro veřejné blaho v Palestině znamená především vrátit se ke kořenům krize. Myslím si, že dějiny neodsoudí ani jednu stranu, ale politiky poválečné doby (1945 - 1949). Poválečné usnesení OSN původně počítalo realisticky s vytvořením Izraele, kde by chodili doma trvale na záchod Židé v počtu asi 500 tisíc a Arabové (Palestinci) v počtu 400 tisíc duší. Měli by 14 tisíc kilometrů čtverečních životního prostoru. Palestinský stát by zajišťoval trvalé právo na domácí WC pro 720 tisíc Arabů a asi 10 tisíc Židů a to v prostoru 11 tisíc km čtverečních.
Vyšetřující komise pro Palestinu v roce 1947, dumající nad tamními nepokoji a brutálním chováním britských demokratických vojáků, většinou svých členů doporučila zřízení samostatného židovského a palestinského státu, ale v rámci jednoho hospodářského celku. Jeruzalém, jako skladiště božských idejí, by měl mezinárodní statut. Přitom by v Jeruzalémě chodilo trvale na záchod 100 tisíc Židů a 100 tisíc Arabů.
Životního prostoru pro obě skupiny obyvatel bylo dost, vůle politiků na straně tehdejšího správce Palestiny Britů a Arabů ale málo. Zahájení agrese vůči židovskému státu v roce 1948 hned v okamžiku jeho oficiálního založení poslalo mírové soužití do horoucích pekel. Není proto důležité (reaguji na komentáře k mému předchozímu článku), že se do Palestiny nasoukalo několik set tisíc Židů navíc (populačně - přistěhovalecká anexe), protože životního prostoru zde byl pro obě strany dostatek a jednalo se především o politickou domluvu a reorganizaci správy oblasti. Zvítězila politika (psychologie) nenávisti. A v roce 2001 přijde pět spravedlivých a chce radit jak z té kaše ven. Závěry komise?
Ke komisním bodům
Doporučení komise lze velmi zhruba rozčlenit na dvě skupiny: na skupinu bezpečnostně - praktickou a skupinu politicko - organizační:
bezpečnostně - praktická:
Izrael by měl přestat proti protestujícím Palestincům ozbrojeným kamením používat smrtící munici včetně gumových projektilů
komise kritizuje Jásira Arafata a palestinskou samosprávu za to, že nemají plnou kontrolu nad bezpečnostními jednotkami ani nad teroristy
komise žádá zatčení všech "teroristů", kteří operují pod ochranou samosprávy
palestinské vedení má zabránit arabským ostřelovačům útočit na Židy
politicko - organizační:
Izrael by měl přestal omezovat pohyb Palestinců na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy
židovský stát by měl ukončit blokádu palestinských území a umožnit Palestincům, aby se vrátili ke ztracené práci v Izraeli
Izrael by měl také zabránit armádě a osadníkům ničit palestinské domy, silnice, stromy a úrodu
obě strany se mají dohodnout na klidu zbraní a na způsobu ochrany svatyň.
Komise nevyhověla Palestincům a nedoporučuje rozmístění neozbrojených mezinárodních jednotek na palestinská území.
Válka vedená nestandardními prostředky
Izrael je kritizován, že používá proti palestinským demonstrantům neadekvátních prostředků. Je to velmi sporné. Jedná se o "opotřebovací válku", konflikt vedený ze strany Palestinců kombinací nenásilných i násilných akcí: od prosté demonstrace přes házení kamení, zápalných láhví, střílení kamenů z praku, až po střelbu ostřelovačů, atentáty a minometné útoky. Tyto různé druhy útoků mohou být kombinovány, takže izraelská armáda musí mnohdy reagovat zároveň v jednom prostoru na nenásilné i násilné provokace různé intenzity a více typů.
Palestinci využívají pružnosti neformálních a polovojenských skupin, užívají menší síly k destabilizaci Izraelců a jsou trvale ve výhodě, protože volí místo a čas svých akcí tak, aby to vyhovovalo palestinskému úmyslu vyprovokovat Izraelce a zvýšit pravděpodobnost ztrát palestinského civilního obyvatelstva, aby se posílil negativní obraz Izraele ve světě.
Izrael je naproti tomu “majitelem” klasické vojenské organizace. Gumové projektily několika vojáků musí zvládnout skupiny desítky házečů kamení. Jedná se o užití vhodných nástrojů. Silnější strana ve střetnutí vždy užije nástrojů, které jsou účinnější a druhou stranu znevýhodňují. Obě strany to vědí již v okamžiku, kdy začíná střet. Palestinský vrhač kamenů či zápalných láhví předem ví, že gumové projektily mohou i zabít a v případě větší intenzity útoku na Izraelce mohou padnout i ostré výstřely. Nejedná se tedy o zlovolné izraelské násilné chování, ale o obecně známou technologii konfliktu v tamní oblasti.
V komentářích je zaměňována sportovní a praktická stránka věci. Komentátorům se nezdá fér, že palestinské družstvo kamenných fotbalistů je v zápasu znevýhodněno menším množstvím izraelských hráčů, kteří využívají kopačky, které dokopnou dále a mohou i odkopnout hlavu. Z praktického hlediska, proč by nemohlo několik vojáků udržovat relativní pořádek několika dávkami ze samopalu? Kdyby se ocitli daleko blíže protivníkům a bez samopalů, hrozilo by jim zranění kameny či dokonce ubití, což se již i stalo.
Že proti minometných střelám a ostřelovačům v objektech užívají Izraelci tanky, obrněné vozy a vrtulníky? Je to pro Izrael jednodušší a bezpečnější, než vysílání vojáků do přímé vyhledávací akce. O nic jiného se nejedná, než o ekonomiku možných ztrát.
Též se zapomíná na to, že ostřelovač může být součástí větší skupiny. V nejbližší době budou ostřelovačské týmy vybaveny protitankovými zbraněmi a ručními protiletadlovými střelami, aby na ostřelovače byla nalákána (do pasti) v menším množství izraelská vojenská technika a na bezpečnou vzdálenost likvidována. Tím se zaručeně zvýší provokační index…
Nejedná se o policejní problém
Izraeli se vyčítá, že eskaluje konflikt neadekvátním užitím prostředků proti Palestincům. Řeší situaci nasazením vojenských jednotek, jako by se jednalo o válku, a přitom se jedná o demonstrace, tzv. o pouliční násilí, tedy je vhodný policejní přístup k problému. Zastánci těchto názorů se však mýlí.
Izrael nemůže většinou postupovat tzv. klasickým policejním způsobem, protože policejní přístup lze použít na území, které je pod dlouhodobou kontrolou ministerstva vnitra a policie má na tomto území rozsáhlou síť stanovišť a technických prostředků. Klasické demonstrace (ale třeba i atentáty) jsou uvnitř státu kdekoli ve světě realizovány v síti policejní infrastruktury. Mimo lokalitu incidentu, kde mohou být demonstranti (atentátníci) v momentální výhodě, jsou tito lidé vůči policii v nevýhodě. Je značná šance, že skončí v policejní síti.
Jenže palestinská území nejsou pod správou izraelského ministerstva vnitra, resp. policie, ale pod správou palestinské policie. Izraelské orgány nemohou házenkáře kamení zlikvidovat v policejní síti, protože pře(i)cházejí na území palestinské autonomie.
Území pod palestinskou správou je již defacto cizím územím, prostorem jiného státu. Střety přicházejí většinou z míst, kde lze již dnes mluvit o hranicích. Hranice mezi stát je místem vojenského řešení, vnitřní prostor státu je otázkou pohlcení demonstrantů vnitřní policejní sítí. Demonstrace s agresí (házení horniny nebo minometných střel) z “cizího území” na hlavy vojáků na území druhého státu lze těžko řešit klasickým policejním způsobem.
Také využití dětí v palestinských demonstracích je zhruba stejného stylu jako využití dětí v íránsko - irácké válce, kdy děti se zpěvem šly vlastními nožičkami odminovat irácké minová pole. Ze smrti dětí měli prospěch dospělí velitelé. A kdosi říkal, že mladí mučedníci šli rovnou do jakéhosi nebe… A totéž se říká i v Palestině.
Válka již probíhá
Palestinská policie je též základnou rozvoje armádních sil budoucího státu Palestina. Pokud se teroristických akcí zúčastňují členové Arafatovy ochranky a členové policejních sil, neznamená to nic jiného, než, že izraelsko - palestinský konflikt již plynule probíhá, ale zatím maskován pro mediální svět jako "povstání" v rámci dlouhodobého opotřebovacího konfliktu.
Lze to interpretovat tak, že navrácení 95 % okupovaného území Palestincům je jen minimálním - základním požadavkem Palestinců.
Pokud by měla palestinská legislativa zájem na co nejklidnějším vyřešení problémů, nedovolila by těžko kontrolovatelný ozbrojený happening.
Spíše ale současná situace je signálem libanonizace palestinské společnosti. Kontrolu nad administrativou a výkonnou mocí ve skutečnosti mohou přebírat členové fan klubů zájmových států, tedy především Sýrie, ale i Íránu a Iráku.
Úplný klid je testem libanonizace
Pokud komise kritizuje Jásira Arafata a palestinskou samosprávu za to, že nemají plnou kontrolu nad bezpečnostními jednotkami ani nad teroristy a žádá jejich zatčení a požaduje, aby zabránilo arabským ostřelovačům útočit na Židy z palestinských měst a vesnic, nemusela se komise vůbec scházet, protože tento požadavek neustále zaznívá, jako podmínka izraelské strany, nepřetržitě. Izraelský požadavek je logický. Izraelci mají pravdu, pokud požadují bezpodmínečné ukončení násilí. Jeho striktní dodržování a otevření ekonomické spolupráce - to jsou jediné možnosti mírového řešení.
Pokud by ale Izrael uzavřel dohodu s Palestinci pod palbou, nemají Izraelci vůbec zaručeno, že palestinská samospráva po podepsání dohody bude mít dostatek síly a ochoty militantní parastruktury ve své zemi zvládnout natolik, aby skutečně došlo k mírovému soužití a ekonomické spolupráci, která by pomohla palestinské ekonomice na nohy. Neboť mír se nejlépe utužuje tím, že sedíme u plného stolu. Sytý člověk myslí na život, polohladový a odstrčený hledá viníka - a zde narážíme i na princip pogromů a na startovací fáze Hitlerovy holocaustické Třetí říše…
Domnívám se, že dosažení klidu je takřka nemožné, protože ne-klid je základním předpokladem udržení (posílení) vlivu Syřanů, Iráčanů a Íránců a obecně fundamentalistických a extremistických nadnárodních muslimských organizací v Palestině. Izraelsko - palestinský konflikt je také velmi důležitý pro syrskou a jordánskou ekonomiku, protože pokud by došlo k ekonomickému rozvoji mírové Palestiny, mohlo by to mít ekonomicky nevýhodné důsledky pro oba arabské sousedy. Perspektivní Palestina by mohla strhnout část trhu a investičních šancí na sebe.
Omezení pohybu a opotřebovací válka
Komise dále mudruje: Izrael by měl přestal omezovat pohyb Palestinců na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy a ukončit blokádu palestinských území a umožnit Palestincům, aby se vrátili ke ztracené práci v Izraeli.
Izraelská administrativa ví, že je v pasti: omezení pohybu Palestinců znamená zvýšení bezpečnosti Izraelců, větší šanci k omezení pohybu agresivních skupin, ale na druhou stranu tím prohlubuje palestinskou nenávist, protože postihuje ekonomiku Palestinců.
V první polovině května odešli do nebe dva rumunští dělníci a další byl zraněn při pumovém atentátu na přechodu Kissufim mezi Palestinci kontrolovaným pásmem Gazy a Izraelem. Ve zprávě ČTK bylo uvedeno, že Izrael najal v minulých měsících velké množství zahraničních dělníků, a to především z Rumunska a Thajska. Nahrazuje jimi chybějící pracovní síly z řad Palestinců, kteří kvůli blokádě západního břehu Jordánu a pásma Gazy nemají povolení ke vstupu do Izraele.
Ne náhodou vyšetřující komise pro Palestinu v roce 1947 navrhovala vytvoření dvou států, ale s jednotnou, úzce spolupracující ekonomikou. Palestinci jsou na práci v Izraeli a na obchodování s Izraelem dosti závislí. První dramatický pokles životní úrovně nastal před deseti lety při násilném happeningu zvaném intifáda. Tehdy Palestince nahradili nejen Rumuni a Thajci, ale také lidé z Filipín, z Afriky, ba i z Číny. Dnes je na 6 milionů Izraelců zhruba 200 tisíc cizích dělníků, z toho se odhaduje 70 - 75 tisíc ilegálů. Údajně šestinu obyvatel Tel Avivu v těchto dnech tvoří zahraniční pracovníci. Nahradili Palestince, protože uzávěra izraelského území nedovoluje většině Palestinců vydělávat si u Žida.
Uzávěra pro Palestince je logickým opatřením, protože neexistuje tzv. bezpečný Palestinec. Definice potenciálního teroristy zní: mladý člověk, svobodný, bez závazků, hlavu plnou ideálů, neohnutý praktickou prasečinou všedního dne. Když ale láskyplný tatínek pěti dětí vytvoří jako řidič autobusem z osmi Židů mrtvoly, definice potenciálního nositele agrese je v háji. V kultuře nenávisti je potenciálně nebezpečný každý Palestinec. Patová situace.
Nezaměstnanost a peníze
Někdo se může zeptat: vždyť je v Izraeli dost nezaměstnaných. Mohou Palestince nahradit. Proč brát pracovníky z ciziny?
Odhaduje se, že kolem 70 % cizích dělníků vydělává méně, než je minimální izraelská mzda. Berou tak chudým Izraelcům práci a ti je za to nenávidí. Ale! Bude za takové peníze dělat Izraelec? Ještě k tomu "špinavou" práci, na kterou byli v Německu Turci a v Izraeli Arabové?
Tento problém přetrvává v Izraeli od doby, co začala intenzivnější kolonizace Palestiny židovskými přistěhovalci. Získávali práci v zemědělství jen velice obtížně, protože místní arabští dělníci byli levnější, měli menší nároky než židovští přistěhovalci. Docházelo alespoň ke kompromisům: arabská duše pracovala na poli a židovská duše byla zaměstnána jako hlídač polí a kolonií, aby alespoň část přistěhovalců našla práci. Byly proto zakládány první zemědělské osady jako zemědělská výrobní družstva chudých přistěhovaleckých zemědělských dělníků. Až v roce 1910 zaměstnali židovští majitelé zemědělských kolonií ve větší míře Židy, kteří přišli z Jemenu, protože jejich životní úroveň a tím i finanční požadavky za práci byly na úrovni Arabů.
Čili: pro ekonomiku Izraele i Palestinského státu je práce Palestinců v Izraeli výhodná. Jedni si vydělají, druzí mají menší mzdové náklady. Jenže kdo by zaměstnal pracovníka s bombou místo svačiny?
Hloupí nebudou angažováni
Komise George Mitchella nevyhověla Palestincům a nedoporučuje rozmístění neozbrojených mezinárodních jednotek na palestinská území.
V politicko - mocenském konfliktu se využívá tzv. "hloupých" jako dobrovolných roztrušovatelů prefabrikovaných informací o tom, jak je někomu ubližováno.
"Hloupí" čili "Užiteční" jsou ti, kteří se nemohou kolektivně dohodnout (zájmový spolek OSN a zvláště Rada bezpečnosti OSN), ti, kteří jsou zainteresováni na náboženském a politickém fandovství a ti, kteří podléhají iluzím (humanistické organizace).
Je-li třeba prosadit něco kontroverzního, není dobré k tomu použít OSN.
Je-li třeba něco rozbouřit, relativizovat, OSN je vhodnou půdou.
Proto v roce 1999 bylo v zájmu NATO, aby při rozhodování obešla OSN a měla volné ruce k bombardovací trestné výpravě proti zlobivým Srbům, protože bylo předem jasné, že Rada bezpečnosti by se na trestné výpravě neshodla.
Zatáhnout do opotřebovací války ve větší míře OSN by vedlo k ještě větší eskalaci konfliktu v neprospěch Izraele. Neozbrojení pozorovatelé OSN by byli rukojmím konfliktu a zároveň jako informační zdroje by byli manipulovatelní "marketingově" vhodně připravenými scénami. Pro Palestince by byli vítaným "hloupým" mediálním partnerem.
Mezinárodní organizace se bohužel dostávají do patové situace, protože se stávají startovacími plochami lobbistů ropně arabských duší a židovsko-izraelských duší.
K čemu tedy byla komise George Mitchella? Nakonec snad opravdu ani neobjevila Ameriku…
FBI dohlížela na šéfredaktory amerických novin
Na tento článek, který vyšel na stránkách APBnews anglicky zde, nás upozornil Ivan Kytka z BBC.
J. Edgar Hoover, šéf americké FBI, se po dlouhá desetiletí agresivně ucházel o přízeň šéfredaktorů amerického denního tisku, zatímco jeho podřízení v FBI shromažďovali obrovské množství novinových výstřižků a podle nich rozdělovali denní listy na přátelské a nepřátelské.
Ve třicátých letech dvacátého století začal Hoover, ředitel FBI, "obměkčovat" Americkou společnost šéfredaktorů denních listů pozváními na "mimořádnou návštěvu" ústředí FBI, v jehož rámci si šéfredaktoři mohli taky vystřelit. Vyplývá to ze složky, kterou FBI udržovala o Americké společnosti šéfredaktorů denních listů a která byla nedávno vydána organizaci APBnews podle platného amerického zákona o přístupu k informacím.
Ze složky vyplývá, že někteří šéfredaktoři amerických novin lezli s nadšením FBI do zadku.
Hoover se ucházel o vliv v menších novinách
V roce 1936 napsal Arthur T. Rabb, šéfredaktor listu Editor and Publisher Hooverovi toto o interview:
"Asi vás nepřekvapí, že je můj desetiletý syn nyní svým způsobem hrdinou mezi svými kamarády, protože jeho otec si potřásl rukou s panem Hooverem, ani to, že většina jeho vrstevníků se chce stát agenty FBI. Pravěpodobně bychom se o tom nějakým způsobem měli zmínit v interview," uvedl Rabb ve svém dopise.
Dopis byl součástí 672 stránek ve složce, týkající se Asociace amerických šéfredaktorů. FBI nevydala 59 stránek.
Složka ukazuje, jak se Hoover lísal do přízně šéfredaktorů, zejména šéfredaktorů z malých měst, a důsledkem toho se mu podařilo vydržet jako šéf FBI od roku 1924 do roku 1972. Jak napsal v roce 1967 jeden činitel FBI: "Naše vztahy s Americkou asociací šéfredaktorů novin byly vždycky vynikající."
Americká asociace novinových šéfredaktorů vyvolávala velký respekt
I když dnes už je méně významná, Americká asociace šéfredaktorů novin kdysi vyvolávala velký respekt u všech, kdo se snažili ovlivnit veřejné mínění. Ve zlatém věku nezávislých denních listů, v době, než elektronická novinářská práce vedla k rozmělnění velkého vlivu novin a než podnikatelské fůze vedly k vzniku mediálních impérií, nabízela tato Asociace přístup k více než 500 šéfredaktorům z celé Ameriky.
Složka, kterou o Asociaci udržovala FBI, obsahuje informace o tom, že
Tři nejvyšší šéfové FBI, Hoover, Clude Tolson a Louis Nichols věnovali pozoruhodně intenzivní pozornost i těm nejnevinnějším výstřižkům zpráv, týkajících se FBI a často k nim připisovaly hloupé osobní poznámky.
Otištěné články byly zařazovány do kategorií "pochvalný", "vstřícný", "nevstřícný", "pomlouvačný". Na základě jediného otištěného článku rozhodoval Hoover o tom, že se novinám má přestat zasílat věstník FBI Uniform Crime Reports. Oblíbení šéfredaktoři se dostávali na "seznam zvláštních dopisovatelů" a jiní, jako Carl M. Saunders, editor listu Citizen-Patriot ve třicátých a čtyřicátých letech v městě Jackson ve státě Michigan byli charakterizování jako "kontakty zvláštních služeb".
FBI shromažďovala informace o Haroldu L. Crossovi, newyorském tiskovém právníku, který vedl začátkem padesátých let kampaň Asociace šéfredaktorů za volný přístup ke státním informacím. To byl pro Hoovera děs - nakonec byl v důsledku Crossovy kampaně přijat americký Zákon o volném přístupu k informacím.
V šedesátých letech se začali agenti FBI účastnit zasedání a večírků Asociace šéfredaktorů nikoliv jako pozvaní hosté, ale jako špióni.
´Paranoia´
Jiné dokumenty ve složce FBI, udržované o Asociaci šéfredaktorů obsahují celou řadu informací - od náhodných po hnusné: například je tu drb z roku 1961, podle něhož je Dorothy Schiffová, majitelka listu New York Post, lakomec a držgrešle. Tak jsou zde informace, z nichž vyplývá, že agenti FBI dohlíželi na to, jak se píše o Robertu F. Kennedym, a zřejmě prosazovali zveřejňování článků, které ho líčily v záporném světle.
"Nejsem si jist, zda se mám cítit pobaven anebo uražen zprávami Edgara J Hoovera o jeho stycích s Asociací šéfredaktorů," uvedl Richard Oppel, šéfredaktor listu Austin-American Statesman a nynější předseda Asociace šéfredaktorů. "Vůbec ale nejsem překvapen… Všichni dobře víme, že ve FBI silně vládla paranoia a že dohlížela nevysvětlitelným způsobem na lidi i instituce v ohnisku amerického života."
Složka o Asociaci šéfredaktorů byla otevřena v roce 1935, poté, co si Hoover všiml zprávy v novinách, že stovky členů Asociace se chystají navštívit Washington na kongres. Pozval šéfredaktory, aby si prohlédli ústředí FBI a následujícího roku byl požádán, aby na kongresu Asociace promluvil. Považoval to za tak důležité, že mu poradci připravili pětadevadesátistránkový pomocný materiál o stycích FBI s tiskem, včetně "hanlivých" výstřižků z novin týkajících se úsilí FBI chytit gangstera Johna Dillingera.
Agent FBI R.E. Joseph v pomocném materiálu navrhuje, aby Hoover požádal šéfredaktory, aby směla "v zájmu přesnosti a autentičnosti" FBI články o sobě před publikací autorizovat. Hoover v projevu tak daleko nezašel, ale jeho projev z roku 1936 o tom, že se tisk musí chovat odpovědně, udělal na mnoho šéfredaktorů velký dojem.
Michael Gorman, šéfredaktor listu Flint Journal v Michiganu napsal: "Musím vám blahopřát nejen k tomu, jakou výjimečnou práci vykonáváte, ale i k vaší pozoruhodné schopnosti komunikovat to, co jste chtěl říci, tak kritickému publiku, jako byli tito tvrdí šéfredaktoři. Od nynější bude každý pokus zasahovat do vaší práce pro takového narušitele ještě daleko nebezpečnější než dosud."
Je lehké je dostat na svou stranu
V roce 1948 vysvětlil Nichols, Hooverův pomocník, v memorandu Tolsonovi, proč je lehké získat šéfredaktory na stranu FBI:
"Průměrný šéfredaktor sedí celý den u psacího stolu… Obrovský dojem na něho dělá. Když získá osobní kontakt. Zdá se, že editoři nemají osobní styk s našimi pracovníky v ulicích a i kdyby jej měli, nemůže to být uspokojivou náhražkou, neboť ředitel FBI symbolizuje ducha celé organizace."
Steven Isaacs, profesor žurnalistiky na Columbia University a bývalý člen Asociace editorů, konstatoval, že musíme na doprdelismus šéfredaktorů vůči Hooverovi pohlížet v historickém kontextu.
"Myslím, že je pravda, že v médiích vládla úplně jiná mentalita, než jaká tam vládne dnes," uvedl Isaacs.
Mnoho šéfredaktorů bylo v té době naplněno "dosti složitým duchem vlastenectví, a to způsobovalo, že zbožňovali FBI a podobné organizace," řekl.
Rozhněváni na list Des Moines Register
Ani sebemenší zmínka o FBI neunikla Hooverovi, Tolsonovi a Nicholsovi.
Složka, udržovaná o listě Des Moines Register obsahuje informace, že Hoover "opravdu zuřil", když ten list v roce 1936 obvinil FBI, že využívá samopalnických a panovačných metod". Poznámka, kterou napsal rukou Tolson, konstatuje: "Odstraňte Des Moines Register ze seznamu publikací, jimž zasíláme informace. 28..12:36."
V roce 1940 Hoover znovu vyloučil Des Moines Register, protože list otiskl záporný komentář o Hooverově projevu.
Na stejném papíru je historika z roku 1940 z úřadu FBI ve městě Des Moines. Jeden reportér z tamějšího Registeru - jméno je začerněno, ale reportér je charakterizován jako "absolutně netaktní a necivilizovaný člověk" přirovnal FBI ke Gestapu, když mu FBI odmítla poskytnout jakékoliv informace. Místní kancelář FBI ten výrok předala výše, do Washingtonu, a Hoover k tomu připsal: "Typický názor novináře, ovlivněného propagandou organizace Newspaper´s Guild."
Na stopě
V dubnu 1952 byl Hoover upozorněn na Crosse, tiskového právníka v New Yorku, který napsal příručku o přístupu veřejnosti k státním informacím, The People´s Right to Know - Lidé mají právo být informováni.
Hoover napsal: "Měli bychom sehnat výtisk téhle knihy."
Agent E.C. Kemper pročesal složky FBI, ale nenalezl skoro nic. Kemper napsal Nicholsovi: "Mám nechat New York, aby Crosse tajně sledoval?"
Mezitím se komicky FBI jaksi nepodařilo sehnat výtisk Crossovy knihy. Agenti se ji několikrát pokoušeli neúspěšně shánět, a pak napsal Nichols Tolsonovi: "Jestliže ale chce ředitel za věcí jít dál, navrhuji, abychom požádali naši newyorskou kancelář, aby se spojila s Crossem a požádala ho o výtisk."
Tolson odpověděl: " "Nemyslím, že by bylo moudré kontaktovat Crosse."
Hoover dodal: "Souhlasím."
FBI se konečně podařilo sehnat výtisk Crossovy knihy, ale až v září. Dokumenty ze složky o Asociaci šéfredaktorů neobsahují další žádné informace o sledování Crosse.
Vztah začal být dost nepřátelský
V roce 1961 se už vztah mezi FBI a Asociací šéfredaktorů začal dost ochlazovat. Toho roku napsal jeden Hooverův poradce: "Nevydali jsme pozvání pro všechny členy Asociace. Dělávali jsme to, ale předsedou Asociace je dnes Turner Catledge, ředitel deníku New York Times, a ten by se díval spatra na pozvání od FBI."
Reportéři jako udavači?
Poslední osobní poznámka od Hoovera ve složce věnované Asociaci šéfredaktorů pochází z června 1971, rok před Hooverovou smrtí. Rozčílil ho článek agentury UPI o projevu Newbolda Noyese, šéfredaktora listu Washington Star. Podle článku poukazoval Noyes na to, že noviny přicházejí o vliv, protože reportéři zlenivěli a píší povrchně.
Hoover k tomu dole připsal třaslavým písmem: "Co je to za pokrytce, když on a jeho noviny jsou ti nejhorší?"
Nejposlednější dokument ze složky o Asociaci šéfredaktorů pochází z roku 1988 a týká se tvrzení, že jeden reportér z Louisiany byl rekrutován jako udavač pro FBI. Milt Ahlerich, náměstek ředitele FBI za Williama Sessionse, napsal Asociaci: "Mohu se k tomu vyjádřit potud, že v řídkých a specifických případech a za specifických a řízených podmínek někdy můžeme využít reportérů jako zdroje informací, ale všeobecně vzato je nenaverbováváme jako informátory."
