Jak se ČR nestará o lidi, kteří bojovali za její svobodu
Hodně Tmavomodrý svět generálmajora ing. Šanovce,
aneb
(Včera přítel, dnes už nepřítel)
….snažili jsme se v našem filmu o co největší autenticitu, ale kvůli scénáři jsme použili filmovou licenci, například víme, že britští důstojníci (RAF) měli samostatný pokoj a sluhu a nespali například po dvou …. (otec a syn Svěrákovi v rozhovoru v TV)
V prosinci minulého roku mi zemřel otec ve věku 88 let.
Dostali jsme kondolence, leč málo těch, které by byly od jeho kamarádů - prostě zemřeli dřív.
Jeden, ač ještě stále na živu a stár 86 let nenapsal.
Napsal mé matce až teď a s hlubokou pokorou jí vysvětlil důvody, které mu nedovolily napsat dřív.
Dopis byl psán na starém stroji s archaickými typy, byl neobvykle kultivovaný a obsahoval filosofické smíření se vším, na pozadí blízkosti smrti blízkých i své vlastní.
Generál Šanovec - pisatel onoho dopisu, je dnes snad jeden z posledních z kruhu kamarádů vzešlých z Vojenské akademie v Hranicích (1935 - 1938), a alespoň podle dopisu mé matce soudě, je v současné době jeho svět více tmavomodrý, než si dovede kdo z nás představit.
Po okupaci odešel přes různé peripetie do SSSR a bojoval, pak k El Alameinu a Tobrúku a zase bojoval.
V protektorátu na něj čekala nevěsta.
On (i ostatní) přísahali a tak bojovali tam kde šlo o život.
Bojoval, byl raněn a zase bojoval za vlast a za svou nevěstu.
Dokud nás smrt nerozdělí.
Nevěsta čekala sedm let. Sedm let nevěděla jestli vůbec žije.
Pak se vrátil z Británie jako vítěz a oženil se.
Pak ho se všemi kamarády z VA (včetně mého otce) zavřeli na Mírov.
Předtím ovšem všichni zbaveni všech hodností a poct.
Včera přítel, dnes už nepřítel.
Paní Šanovcová zase čekala v nejistotě.
Za dva roky je všechny pustili a přidělili jim lopaty a dozor STB.
Psal se rok 1952.
Všem jim bylo tak okolo čtyřiceti a tak chtěli už jen klidně žít.
Prošli válkou horkou i studenou, z obou měli už své jizvy a tak rezignovali.
Bývalý hrdina lisoval v papírnách balíky makulatury.
Konečně se oženili a chtěli mít i děti - dřív to nešlo.
Dokud nás smrt nerozdělí.
Můj otec chtěl svého malého Jarka a (gen.) Šanovec svého malého Míru.
Stalo se.
Stalo se však něco strašného.
Malý Míra se narodil nenapravitelně duševně postižený Downovou chorobou s potřebou trvalé péče.
Paní Šanovcová zůstala doma, aby se starala o syna, nemohla pracovat, všichni pak z jednoho malého platu.
Tak spolu všichni žili skromně ve starém bytě ve čtvrtém patře starého činžáku.
Tak spolu žili skoro čtyřicet let.
Píše se rok 1990 a zase:
Včera přítel, dnes už nepřítel.
A naopak.
Tak za ním (i jeho kamarády z VA a Mírova) přišli (snad aby se - před kým? - rehabilitovali) ti, co začínali svou vojenskou kariéru na postech, které se uvolnily, když z nich nadělali nepřátele státu - dnes už také konečně v plukovnických funkcích.
S velkými (zprvu ovšem trošku ponižující nechutí a váháním) oslavami byl generál Šanovec (a spol.) rehabilitován rehabilitovanými osmašedesátníky a těmi co studovali už na VA(AZ).
Včera nepřítel dnes (už zase) přítel.
Trošku mu přidali na penzi a pozvali na Hrad.
Už se zdá, že podzim života bude klidný, ale ….
…Paní Šanovcová v té době ochrne a rehabilitovaný veterán má na starosti invalidní manželku a čtyřicetileté dítě.
Kamarádi (povýšení na plukovníky a generály) se občas sejdou (v uniformě i bez) aby zavzpomínali - generál Šanovec se musí občas omluvit - má jiné starosti než nostalgické vzpomínání.
Po bitvě (ve které mnozí jiní ani nebyli) je (skoro) každý generál, ale on se musí starat o své blízké.
Dalších pár let ve starém činžáku bez ústředního topení.
Jednoho dne se stará paní probudí a Alzheimerova choroba uhodí naplno - nepoznává už vůbec svého manžela - je pro ni jen zlý a cizí člověk.
Jakoby byl :
Včera přítel, dnes už nepřítel….
…ale za to může jen ta strašná nemoc stáří (VZP hlásí že na Alzheimera léky už nehradí).
Pár měsíců to martyrium trvá - pak už jen její hospitalizace v terminálním stadiu.
Syn Míra marně volá, že chce mámu….
Jediný den před svou smrtí stará paní manžela pozná a zavolá ho.
Snad mu ještě stačí říct : Dokud nás smrt nerozdělí můj milovaný manželi, kterého jsem kdysi čekala.
Ráno pak umírá.
Tou dobou má pan generál (o němž Vám vypravuji) na nohou už otevřené bércové vředy - všechny jizvy života nelze zhojit pár slovy na Hradě.
Cesta s kbelíkem uhlí ze sklepa do čtvrtého patra trvá starému generálovi skoro věčnost, ne nepodobná zteči na písečné kóty u Tabrízu, otevřené vředy bérců nohou jak po dávce z kulometu času…
Ještě pár schodů ke svému synovi.
Tam nahoře čeká velké dítě na teplo z rukou svého otce.
Unaven se bývalý voják bojí lehnout (jak píše mé matce), a přitom jen tak ta bolest v nohou na chvíli ustoupí.
Jakou ale zaujmout polohu těla, aby přestala bolet duše ?
Jednou svou cestu nedojde a Míra bude volat už oba rodiče marně.
Jen to jej zatím drží naživu.
Nebylo lepší padnout v dunách?
Egypťané se starají o hroby Spojenců se stejnou péčí jako o mrtvé Afrika Korpsu.
Britové dobře platí za péči o hroby a o Wehrmachtu Egypťané říkají :
Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem.
GŠ AČR po deseti letech otevřel dům s pečovatelskou službou pro vojenské veterány ČR - pro nedostatek financí jen o 17ti postelích, po tom co prošustroval miliardy na zbytečné zbraně, nové plíšky na klopy a na kurzy angličtiny a zabíjení.
(Abychom rozuměli rozkazům - alespoň tak dobře jako dřív rusky).
Jakýsi Šedivý řekl, že na víc už naše armáda nemá.
Tisíce mladých mužů se zatím poflakují na civilní službě tu i onde - kde zrovna seženou protekci - aby mohli dál chodit na diskotéky, na pivo a do kina.
S kbelíkem uhlí do čtvrtého patra se nikdo z nich srát nebude - mají přece své certifikované alergie, ploché nohy, víru nenosit zbraň a jiné závažné DŮVODY.
Ale jaký důvod má GŠ AČR nepřidělit třeba JEN JEDNOHO Z NICH, aby pomohl s kbelíkem uhlí - zkrátka dát třeba veteránům toho sluhu, kterého měli když bojovali (i) za to, aby "naši hoši" mohli vykonávat tu svoji "civilní"! službu ?
Generál (a jemu podobní) tenkrát kurzem angličtiny prošli rychle, rychle prošli taky kurzem zabíjení - obojím bezplatně a přežili.
Někdy je lepší přežít než žít.
Velký malý Míra to neumí rozlišit už přes čtyřicet let, nedovede ani napsat dopis a GŠ AČR to nerozlišuje dál - musí modernizovat, ale zároveň raději být v bitvách NATO na distanc.
Ten starý generál o němž Vám vypravuji už po nikom nic nechce - prosit o něco před smrtí to nebyl styl jeho, ani jeho kamarádů.
Až zase dostane pozvánku na Hrad, aby se mohla budovat NOVÁ TRADICE nahrazující věčnost bude se muset omluvit…
Až posléze jednou starý voják umře, možná někdo uvědomí Vojenskou správu členského státu NATO, ta mu potom nechá zahrát Palestrinu a za zvuků české hymny vystřelí osm vojáků svoji salvu (zdálky ne nepodobnou salvám popravčím).
Můj otec (jeho kamarád ve zbrani i v životě) je už mrtev a mé matce nebude asi mít kdo poslat parte, takže se ani nedozví kde odpočívá (teď už snad konečně) v pokoji, neboť chudák Míra bude asi převezen do ústavu pro nesvéprávné, jeho byt pak úředně vyklizen.
Nemožnost předplatit si dlouhodobou údržbu hrobu pak zaručí jeho zpustnutí.
Jsem trošku povinen tento příběh napsat, dokud ten muž ještě žije, aby to nebyl další neznámý vojín, kterého mají všechny Generální štáby tak rády, neboť není finančně ani morálně nákladný.
I ten nejdražší scénář Tmavomodrého světa zčerná - projektován na plátno života - a toto jsou jen jeho závěrečné titulky.
Jen teď si jen nejsem jist kdo je přítel a kdo nepřítel.
Svoboda projevu na vysokých školách - ztratily univerzity důvod své existence?
Tato recenze nové knihy Martina Goldinga Free Speech on Campus vyšla v časopise Reason. Její anglický originál je zde.
Hledáme-li energický, svobodný projev, kam se obrátíme? V žádném případě k politikům: i když je proud slov, které vylévají v předvolebních kampaních a při tvorbě zákonů tlustý, celkově nekomunikuje o nic moc víc než jen apel: "Opravdu bych chtěl, abyste pro mě hlasovali." Hierarchické organizace, jako jsou církve a korporace, se nestavějí přátelsky k diskusi, která přímo nepodporuje jejich kauzu. Jako v armádě, i jejich provozní procedura je: "Neptej se a nikomu nic neříkej." Diskusní rozhlas, tzv. "talk radio", by mohl k něčemu být, kdyby nebyl jeho obsah tak jednotně nekvalitní a bez myšlenek. Pak zbývá ještě několik hospod, kde se spolu s pivní pěnou distribuuje i nerozmělněná, mnohostranná debata, ale příliš mnoho barů se nyní specializuje místo na diskusi na módní martini a mlhavou "atmosféru". Prostřednictvím vylučovacího procesu bychom se tedy měli spoléhat na naše vysoké školy. Tam by se měla odehrávat skutečná diskuse, o niž jde, diskuse, která je autenticky svobodná.
Kromě vynikajícího vyučování a špičkového výzkumu je hlavním důvodem pro existenci univerzit právě naprosto otevřená debata. Všechny tři výše uvedené funkce vysokých škol nelze brát odděleně, ale právě jako tři nedílné součásti vytváření a rozšiřování vědomostí. Ve snaze získat nové informace musejí vědci mít svobodu vyzkoušet si odvážné hypotézy, které jejich kolegové budou neúplatně kritizovat. Jakékoliv zábrany ohrožují volný proud myšlenek.
Obdobně, podstatou vzdělávání - pokud za ho považujeme za něco víc než jen za mechanické memorování informací - je zpochybňování přijatých názorů a postojů studentů ve snaze zjistit, které z nich vydrží pod tlakem a které názory bude zapotřebí si znovu rozmyslet, precizovat či odhodit. Největší vzdělavatel v historii lidstva, Socrates, konstatoval, že život, který není podroben kritickému zkoumání, nemá cenu žít. Trval na zpochybňování toho, co čelní představitelé jeho společnosti považovali za posvátné, až vytvořili lynčovací dav za účelem ho umlčet. Toto sokratovské chápání svobodného, ničím neomezovaného projevu jako základního předpokladu vzdělávání a výzkumu opakoval ve středověku Abelard a velmi výmluvně ho znovu zdůraznili v devatenáctém století John Stuart Mill a kardinál Newman. Dnes jsou přirozeným domovem tohoto ideálu univerzity.
Tento domov je však neustále ohrožován invazí. Mnoho vysokých škol a univerzit zavádí předpisy, určující, jaké myšlenky a jaká slova se veřejně nesmějí říkat. Na jedné škole zakázali nadávku "vodní bizon", že prý je "hrubě rasistická". Jiná univerzita zakázala "nevhodný smích" a snažila se při tom tvářit se vážně. Jinde zlikvidovali přehnaně horliví univerzitní byrokraté studentské časopisy a oficiálně potrestali autory a editory za to, že údajně zveřejnili urážlivý materiál. Vynikající členové fakult se stávají terčem studentských protestů za poznámky během hodiny, které jsou odmítány jako rasistické, sexistické, homofóbní anebo jinak protiřečící duchu doby.
Je pozoruhodné, že lekaví děkani fakult nechávají takovéto univerzitní učitele často napospas větru, než aby se postavili na jejich obranu. Univerzitní učitelé nyní musejí chodit na povinné semináře, kde jsou vyučováni, jak se vyjadřovat "citlivě" - na tytéž semináře musejí chodit i studenti začátečníci. Už předtím, než zjistí, kde je vlastně univerzitní knihovna, je dáno novým univerzitním studentům najevo, že pokud řeknou otevřeně, co si myslí, může to poškodit jejich akademickou kariéru.
Na rozdíl od předchozích období represe, jakým byla například mccarthyovská inkvizice v padesátých letech, tento tlak téměř ve všech případech vychází od lidí uvnitř univerzity a nikoliv zvenčí. Přesto však povědomí o této široce rozšířené nesnášenlivosti nyní dosáhlo i ucha veřejnosti, která je většinou pobavena těmito bouřemi ve sklenici vody a nechápe, proč jaksi uniklo známé rčení o "sticks and stones", s nímž se většina z nás seznámila v hlubokém dětství učeným doktorům filozofie. (Pozn. JČ: "Sticks and stones may break my bones, but words will never hurt me" - "Klacky a kamení mi mohou polámat kosti, ale nadávky mi nic neudělají" - je v angličtině známé dětské pořekadlo.)
Velmi záslužné na nové knize Martina P. Goldinga Free Speech on Campus je, že se nespokojuje s lehkými útoky na cíle, které se útokům přímo nabízejí. Je jasné, že ti, kdo chtějí omezovat svobodu projevu, jsou sami sobě těmi nejhoršími PR agenty. Málokdo dokáže umlčet oponenta jen tím, že prostě prohlásí, že "Já mám větší autoritu" a tato taktika není o nic hezčí, ani když ji oblečete to módního postmoderního diskursu. Golding mohl lehce a levně zvítězit tím, že si mohl dělat zeširoka legraci z bombastičnosti cenzorů. Před ním to už udělalo několik autorů a nechci brát v pochybnost jejich úsilí, když tvrdím, že to, co se podařilo Goldingovi, je obtížnější a v konečném důsledku významnější. Tato kniha - skutečný klenot - totiž dokazuje, že dementi mají daleko významnější dopad, pokud jsou založeny na základě, který bere oponentovu argumentaci vážně.
Golding, profesor filozofie a práva, ví, že intelektuální pokrok vyžaduje svobodu, ale také je si vědom, že je zapotřebí i slušnosti. Pokud se lidé nechovají s respektem vůči těm, s nimiž diskutují, studnice, z níž diskuse vyvěrá, je otrávená. Z toho vyplývá, že pokud nejsme naprostí fanatikové, musíme odmítnout takové pojetí debaty, při níž je dovoleno naprosto všechno. Pokud pozvete hosty na večeři, budete pravděpodobně trvat na tom, aby se žádný host nechoval vůči jiným hostům jako hulvát. Pokud se tak někdo bude chovat, už ho nepozvete. Snažíme se vychovávat své děti tak, aby nebyly slovně agresivní vůči svým společníkům. Kluby nejenže jednají zcela oprávněně, když odmítají přístup těm lidem, u nichž je pravděpodobné, že se budou chovat vůči členům agresivně - chovají se také moudře.
Téměř všechny sociální vztahy závisejí na explicitním a implicitním omezení chování - je pod kontrolou, co se dá řádně říct komu a kdy. Vysoké školy nejsou tak otužilými organismy, aby se dokázaly obejít bez principů slušného chování. Bezpochyby trpělo mnoho veřejně kritizovaných pokusů diktovat takové principy neobratností a pochybným ideologickým nadšenectvím. Pokud však tyto pokusy selhaly, neměly by být celkově odmítnuty: měly by být nahrazeny rozmyslnějším pokusem odstranit nevraživost.
Pro Američany je první automatickou reakcí pomyslet na první dodatek k americké ústavě. Ten zaručuje svobodu veškerého projevu, nikoliv jen svobodu neurážlivého přátelského povídání. Když se univerzity snaží zakazovat lidem mluvit, ocitají se na ústavou zakázané půdě. Golding zná ústavu velmi dobře a cituje relevantní právní případy, které se zabývají přijatelností určitého řečového kódu. Dovídáme se, že téměř bez výjimky se soudy nepostavily na stranu lidí, kteří chtějí cenzurovat debaty na univerzitě. To je bezpochyby klíčovou součástí obrany svobody projevu v akademické oblasti, ale ze dvou důvodů Golding nedovoluje, aby jeho analýze dominovala.
Zaprvé, ústavní ustanovení se týkají jenom státu: soukromé instituce si v podstatě mohou samy určit, jak omezovat činnost fakult a studentů. Zadruhé, ústavní argument sice dokazuje, že státní instituce podle zákona nesmějí zakazovat urážlivý slovní projev, ale už se nezabývá tím, zda je to správné či špatné. Možná, že svoboda vyučovat, provádět výzkum a debatovat způsobem, který je pro různé lidi na univerzitách urážlivý, je nutnou cenou, kterou musíme zaplatit za všeobecně útěšné útočiště prvního amerického ústavního dodatku. Z toho vyplývá nový argument, proč by bylo dobré zprivatizovat univerzity: Soukromé univerzity jsou více žádoucí než státní instituce, protože mají větší svobodu chovat se jako cenzoři. Liberálům tady neunikne ironie této věci.
Argument, o nutnosti omezit svobodu projevu je z ústavních důvodů pochybný, ale, argumentuje Golding, je pošetilý i tam, kde je to z právního hlediska přijatelné. Golding netrivializuje škody, které působí hluční zastánci rasové nadřazenosti, lidé, kteří popírají, že došlo k holocaustu, osoby, kteří tvrdí, že homosexualita je hřích, a tak dále. Velmi cenným příspěvkem knihy Free Speech on Campus je to, jak je citlivá vůči znepokojení těch, kdo se stávají obětí přestřelek této těžko zvládnutelné rétoriky.
Někteří lidé, kteří by chtěli omezovat svobodu projevu, jsou skutečně ideologové s odpuzující agendou, dychtící po moci, ale Golding je takto většinou neoznačuje. Jako správný obhájce svobodného projevu naslouchá Golding pečlivě a s respektem argumentům svých oponentů. Mají pravdu, připouští Golding, ale hlavním závěrem jeho knihy je, že nestačí překonat přesvědčivé argumenty proti cenzurování či trestání svobodného projevu na univerzitách. Cenzoři svobodného projevu si jsou vědomi, že slova mohou zraňovat, ale nejsou schopni řádně ocenit zvláštní roli univerzity. Je to instituce, jejíž jedinečným úkolem je podrobovat údajné pravdy podrobnému zkoumání, zpochybňovat všeobecně přijímané konvence, energicky vyhledávat námitky, hovořit o tom, o čem se normálně nehovoří, vydávat se cestami, jimiž málokdo normálně chodí, a proto umenšovat vládu nevědomosti. Tento proces některé lidi znepokojuje. Neprojevujeme svou podstatou tendenci vítat zpochybňování toho, čemu jsme navyklí věřit. Naše intelektuální rovnováha je tím vyvedena z míry, naše sebeúcta je narušena. Z těchto důvodů je lákavé požadovat ve válce idejí příměří, ale tomu pokušení je nutno odolat, má-li si univerzita zachovat svou speciální funkci.
To neznamená, že neplatí i na univerzitě zákony slušnosti. Během let se vyvinuly formální i neformální zvyklosti, při jejichž dodržování zůstává projev stále svobodný, ale je umístěn do takového rámce, že je jasné, že se v debatě útočí na myšlenky, nikoliv na lidi, kteří je zastávají. Důležitou součástí, jak se chovat na univerzitě, je naučit se, jak lidi zbytečně neurážet.
Avšak ještě důležitější je naučit se, jak se neurážet. Úspěšné zkoumání konvenčních pravd vyžaduje nikoliv jen tvrdohlavost, ale také hroší kůži. Stejně jako jiné schopnosti, schopnost udržovat si intelektuální rovnováhu pod tlakem je talent, který člověk získává pouze v důsledku zkušeností. Pro studenty začátečníky je možná něco takového bolestné, ale naučí-li se to student, výborně se mu vyplatilo školné. Bohužel, když se chovají profesoři s univerzitní definitivou, kteří by měli být vzorem objektivního zkoumání padni komu padni, jako cenzoři s definitivou, kteří útočí na kacířské projevy, podvracejí základní účel vysoké školy. Není pak divu, že ostatní občané univerzity sklapnou pak podpatky a dodržují disciplínu.
Mělo by nyní už být zjevné, proč pravidla pro pronášení obřadných projevů na recepcích nepatří na vysoké školy. Na recepcích se lidé těší z přítomnosti lidí takových, jací jsou. Vysoké školy existují proto, aby přiměly lidi chovat se jinak, než jací jsou. Při společenských setkáních dodržujeme určité dekorum, ale cílem vysokých škol musí být jít mimo toto dekorum. Zdvořilá konverzace poskytuje informace, ale univerzitní debata způsobuje proměnu. V žádném případě tu nechceme nekriticky chválit čistotu akademického života. Na univerzitách, stejně jako mnohde jinde, plyne obrovské množství slov, která jsou k ničemu. Avšak každé úsilí tento proud nějak omezovat potlačuje tvůrčí schopnosti, které právě vyplývají ze svobodné diskuse. Úsilí omezovat debatu na univerzitách vede k tomu, že univerzity ztrácejí svůj účel.
Nevím o žádné jiné knize, která by tak jasně jako Free Speech on Campus dokázala vyložit charakteristický étos vysoké školy. Tato kniha není jen esejem o svobodném projevu, ale je také ukázkou, jak se má takový svobodný projev vzorně provozovat. Například, i když Goldingovým protivníkem je "politická korektnost", Golding sám tohoto termínu ve své knize nikdy nepoužije. Namísto aby stereotypně škatulkoval, usilovně a inteligentně používá jen argumentů.
Avšak právě vzhledem k tomu, že Golding prezentuje tak silnou argumentaci ve prospěch svobody projevu, vzniká další hádanka: proč si tolik lidí na dnešních vysokých školách, kteří tam svobodu projevu omezují, neuvědomují, že tím ničí svou vlastní instituci? Tohle Golding moc jasně nevysvětluje.
Někteří lidé mohou argumentovat, že ti, kdo chtějí potlačovat svobodu projevu, jsou prostě špatní lidé, prosazující špatnou agendu. Je jistě pravda, že někteří cenzoři patří do této kategorie, avšak mnoho lidí, kteří omezují svobodu projevu na vysokých školách, jsou naprosto slušní lidé, kteří se náhodou postavili na špatnou stranu. A kromě toho, na univerzitách spolu vždycky koexistovali dobří, špatní a morálně indiferentní jedinci. Čím to je, že zrovna v současnosti propadají univerzity záchvatům potlačování svobody projevu?
Myslím si, že to je asi v důsledku změněné podstaty univerzit. Ano, vysoké školy stále ještě fungují jako citadely pro svobodný projev mysli. Převzaly ale také další role. Jsou dnes odbornými školami, doučují ty studenty, kteří absolvovali střední školu, aniž by se naučili dobře číst či počítat, jsou to instituce, kde si mohou vlády a soukromé firmy platit aplikovaný výzkum, jsou to organizace, které provozují sportovní a kulturní akce pro okolní komunity.
Jak bylo vysoké školství zdemokratizováno a rozšířeno, takže má dnes novou klientelu, tyto dodatečné funkce univerzit nyní soupeří s tradičním pojmem vysoké školy jako místa pro neomezené zkoumání myšlenek, a někdy ho i zastiňují. Povšimněte si, že pro mnohé tyto nové činnosti je akademická svoboda nejen zbytečná, ale vlastně škodlivá: brání učení nazpaměť. Není tedy divu, že dnešní populistické univerzity daleko méně brání tradiční akademické hodnoty než jejich předchůdkyně.
To ale asi celou věc nevysvětluje, protože svoboda projevu je nyní v nebezpečí nejen na těchto rychlokvašených nových vysokých školách, ale i na takových vzorech vynikající akademické práce, jako jsou unverzity v Harvardu, v Berkeley a Duke. Proč podléhají tyto univerzity cenzorské praxi dokonce víc?
Má to podle mého názoru mnoho společného se skutečností, že vysoké školy přijímají politické a sociální úkoly, které kompromitují jejich akademickou neutralitu. Elitní školy stojí v popředí tohoto trendu. Nejsou už spokojeny s tím, že by zlepšovaly společnost prostřednictvím pomalého procesu kultivace jednotlivých myslí v učebně a v laboratoři, daly se namísto toho na politické inženýrství v obrovském měřítku. Jsou rasismus a sexismus přežívajícími zlořády ve společnosti navzdory dlouhodobému úsilí oslabit tyto předsudky prostřednictvím vzdělání? Pak možná naléhavost situace vyžaduje zavádění protirasistických a protisexistických seminářů a oficiální tresty proti těm, kteří se vyjadřují jinak, než jak to doporučují "sociální osvícenci".
Není zřejmě náhodné, že čím více existuje pozitivní diskriminace, totiž větší množství míst na univerzitách pro ženy a nebělochy, tím více je na ústupu obrana akademických svobod. V minulosti nebyly univerzity dostatečně otevřené vůči ženám a nebělochům. Teď se z toho snaží kát tím, že aktivně vyhledávají studenty z tradičně pomíjených sociálních skupin. Vznikají centra a katedry věnované černošským, ženským, homosexuálním a lesbickým studiím a tam je "správný politický postoj" stejně důležitý jako vynikající vědecká práce. I když se o tom málokdy hovoří, existence dvojího metru a protekčních názorů není na univerzitách tajemstvím. Toto vědomí vyvolává cynismus a antipatie u některých lidí a nejistotu a defenzivnost u jiných.
Budeme muset zřejmě ještě určitou dobu čekat, než se univerzity přestanou samy ničit a znovu se věnují duchu svobodného zkoumání myšlenek. Nejvyšší kompliment, jaký mohu učinit knize Free Speech on Campus je to, že snad tato kniha toto čekání trochu zkrátí.
Data o občanech:
Špatným zákonem o přístupu k dokumentaci pacientů parlament porušuje lidská práva občanů
Vážený pane Čulíku,
původně jsem nehodlala na demagogická tvrzení pana poslance M. Cabrnocha
reagovat, avšak ta demagogie a arogance jsou natolik výrazné, že nakonec
přece jen posílám odpověď, resp. zmapování situace v ČR ohledně manipulace s
daty o nemocných občanech v závěru května.
Jen na okraj: p. poslanec se například zaštiťuje tím, že profesní pracovníci
budou nahlížet do zdravotní dokumentace jen v rozsahu svých kompetencí,
jenže tyto kompetence nejsou v ČR upřesněny žádným předpisem. Členové komor
budou podle p. poslance nahlížet do dokumentace "při šetření případů", avšak
na čí podnět bude probíhat šetření, to už zákon neříká.
V.B.
Senátoři dílo poslanců dokonali. Při projednávání novely komunistického zákona o péči o zdraví lidu z roku 1966 totiž senát rozšířil okruh osob, které budou mít přístup ke zdravotní dokumentaci pacientů, ještě více, než jak se povedlo sněmovně. Vedle nejrůznějších institucí a profesních pracovníků tak přibudou například studenti lékařských fakult a zdravotnických škol. Aby to až tak nebilo do očí veřejnosti, zakuklili senátoři paragrafy do krkolomných vět, z nichž ovšem i průměrný právník pochopí, že práva občanů - pacientů byla totálně anulována.
Co je platné, že členové senátního zdravotního výboru připojili proklamaci o tom, že v případě studentů má pacient k přístupu k dokumentaci (v rámci výuky) udělit souhlas. Hned nato následuje věta, která pacientův souhlas neutralizuje. Stačí, když se zaměstnanci nemocnice budou domnívat, že pacient s "ohledem na svůj zdravotní stav" není schopen se vyjádřit - a dokumentace bude přístupna všem bez problémů. (Podle mých poznatků má nemocný v západních státech právo na vyslovení souhlasu či nesouhlasu ohledně přítomnosti studentů při jeho léčbě. V ČR senátoři do zákona vtělili absurdní formulaci, z níž vyplývá, že pacient bude k výuce "přidělen" rozhodnutím zdravotnického pracovníka.)
Dalším počinem senátu se stala úprava práva pacienta na "poskytnutí veškerých informací" o jeho zdraví. Na první pohled by sice laik mohl propadnout iluzi o dobré vůli zákonodárců, jenže ti se ve skutečnosti použitou formulací pokusili oslabit účinnost Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Zatímco úmluva zmiňuje právo občanů na veškeré informace o jejich zdraví, senátoři připojili do výše uvedeného zákona dovětek, z něhož vyplývá, že tyto informace občanovi "sdělí lékař". Pokud tedy občan nezískal právo na kopii dokumentace, zůstává na libovůli profesních pracovníků, co mu vlastně (ústně) sdělí či nikoliv.
Česká vláda by rovnou mohla rozhodnout o tom, že vyšetřovatelé, státní zástupci a soudci si z náplně své pracovní činnosti vyškrtnou šetření podezření na chybnou léčbu. Novela zákona o péči o zdraví lidu, posvěcená senátem, totiž otevřela možnost, aby funkcionáři lékařské komory mohli manipulovat se zdravotní dokumentací bez vědomí a souhlasu občanů. I když se pacient bude dovolávat šetření na zcela jiných místech, než je profesní komora, může mu to být houby platné, protože záznamy o léčbě se snadno stanou nedohledatelnými.
Pozoruhodné na českých senátorech je i to, že si nejprve od autorky tohoto příspěvku vyžádali informace o zahraniční právní úpravě ochrany osobních údajů, ale vzápětí schválili pravý opak věcných řešení, která volí civilizované země (autorka senátorům dodala německé, švýcarské a americké předpisy). Nejen tedy sněmovnou, ale i senátem bez problémů mj. prošel návrh zákonodárců Čevely a Cabrnocha, podle něhož státní správa (a blíže neurčení další "zpracovatelé" - zavání to soukromými firmami) bude sbírat a užívat nelimitované množství osobních údajů o nemocných. ČR tak bude jedinou zemí na světě, pokud nepočítám diktátorské režimy či několik tápajících postkomunistických států, v níž zaniká - v oblasti zdravotnictví - ústavní právo občanů na soukromí.
Absurdní na tom je skutečnost, že pro statistiku je zcela lhostejné, zda nemocnice X. řezala slepé střevo panu Voříškovi nebo paní Žežulkové, pro statistiku (resp. vládu a veřejnost - veřejnost však k datům přístup nemá) je důležité znát, v jaké četnosti se za rok vyskytly určité druhy závažných chorob, a to se obejde bez rodných čísel pacientů. Měli bychom o tom všichni moc přemýšlet, proč, jaký je pravý důvod záměru soustředit v Praze ta nejcitlivější osobní data občanů, která jsou pro statistické účely či výzkum ve značné míře bezcenná.
Vzhledem k několika senátorským pozměňovacím návrhům se zmíněný zákon vrací zpět do sněmovny. Ať poslanci schválí senátní nebo vlastní verzi, je to jedno - obě jsou stejně špatné.
Analýza novely trestního řádu, část 1. - trestní příkaz
Spravedlnost? Jak kdy a jak pro koho...
JUDr. Jan Langmann, Štěpán Kotrba
Představte si, že máte ústavou zaručené právo na spravedlivý soudní proces, na spravelivé a neúplatné soudce... Absurdní, že? Praxe nás denodenně přesvědčuje, že právo i jeho tvůrci bývají občas opravdu slepí. Ministr spravedlnosti Motejl se svou reformou neuspěl a zřejmě to nebylo jenom tím, že dostatečně nekomunikoval s politiky, jak tvrdili vládní tiskoví mluvčí... Anebo snad opravdu nyní připravovaná novela trestného řádu počítá s tím, že by vám toto ústavou zaručené právo - a nejen to - umožnila? Nenechte se mýlit, protože právo platí a bude v České republice asi nadále platit pouze pro ty, kteří "mají na advokáta". Pro ostatní je pouze iluze práva a trestní příkaz. Co to znamená v praxi? Představte si situaci, že jste nic neudělali a přesto skončíte za mřížemi. Jak je to možné? Odsoudí vás v nepřítomnosti, doručí vám trestní příkaz a vy budete mít osm dní na to, abyste se v celé situaci zorientovali, vybrali své úspory, našli si advokáta. Lhůta pro odvolání uplyne, aniž byste si vůbec uvědomili, že vás někdo odsoudil... Nezareagujete-li trestní příaz do osmi dnů od doručení (například proto, že nebudete vědět, že se lze bránit či nebudete vědět, jak se bránit, nebo nebudete mít peníze na právního poradce), může se vám stát, že vás zavřou, aniž jste měli možnost stanout před soudem. Spravedlnost? Ne, pouze snaha si ušetřit práci - na váš úkor. Na úkor občana. Na úkor práva. Britské listy mají k dispozici připravovanou novelu trestního řádu včetně širokého okruhu navrhovaných pozměňovacích návrhů, a právníci jsou z kvality této normy i účelovosti některých připomínek "v šoku"...
Trestní příkaz je institut trestního řízení, který tvoří nejcitelnější výjimku ze základních, ústavně zaručených, pravidel trestního procesu - zásady ústnosti a bezprostřednosti soudního řízení, zásady veřejnosti a práva obžalovaného vyjádřit se ke všem skutečnostem, navrhovat důkazy a jinak se hájit. Tvrzení, že právo na řádný proces podle mezinárodních lidskoprávních úmluv je přesto plně zaručeno, neboť adresát trestního příkazu může do osmi dnů od jeho doručení podat tzv. odpor ( čímž se trestní příkaz zruší a nařídí se normální hlavní líčení), není tak docela platné. Pokud odpor podán není, má pravomocný trestní příkaz účinky pravomocného rozsudku - bez toho, že by proběhl proces podle principů vyžadovaných v hlavním líčení před nezávislým soudem.
V praxi bohužel dochází k tomu, že obžalovaní jsou zkráceni na svém právu na řádný proces faktickou neznalostí důsledků nečinnosti po obdržení trestního příkazu. Po uplynutí osmidenní lhůty není možnost dožadovat se hlavního líčení, kde by mohli uplatnit své právo na obhajobu. Děje se tak zejména v případě drobnější kriminality, nezřídka páchané prvopachateli často ze sociálně znevýhodněného prostředí a tedy bez přístupu k právní pomoci.
Navíc od podání odporu odrazuje také neexistence záruky, že v hlavním líčení nebude rozhodnuto pro odsouzeného ještě nepříznivěji. Přitom tato záruka (zákaz reformace in peius) platí jak v případě odvolání, tak stížnosti pro porušení zákona - existuje proto, aby neodrazovala odsouzeného podávat opravné prostředky.
Trestní příkaz byl v roce 1990 v trestním řádu zrušen, o tři roky později byl opět zaveden, ovšem v mnohem rozsáhlejším pojetí - lze jej použít na širší okruh trestních věcí a je možné pomocí něj uložit také mnohem citelnější sankce.
Nyní projednávaná novela trestního řádu nezohlednila připomínku Českomoravké komory odborových svazů zrušit institut trestního příkazu a (s poukazem, že "v Evropě to tak je") s jeho existencí nadále počítá. Dokonce ještě rozšířila okruh sankcí, které může samosoudce trestní příkazem uložit.
Celá novela směřuje ke zrychlení a zjednodušení trestního řízení. V zásadě s tím lze souhlasit, ačkoli doba projednávání trestních věcí není oproti civilnímu řízení zdaleka tak zdlouhavá. Avšak hladší vyřizovaní trestní agendy nesmí vést k zhoršení procesní pozice obviněného. Teoreticky každý může být obviněn z trestného činu, který nespáchal, a pojistkou proti mylnému odsouzení je zákonem garantovaná možnost uplatňovat svá procesní práva v co nejširší míře.
V novele trestního řádu - která bude ve svých základních rysech pravděpodobně schválena - je trestní příkaz možné použít i v případě, kdy předtím proběhlo pouze "zkrácené přípravné řízení" namísto standardního předsoudního řízení. Mezi tresty, které může trestní příkaz uložit, jsou nově zařazeny vyhoštění a zákaz pobytu - obojí až do pěti let.
Zdá se, že rizika nadměrného užívání trestního příkazu si je odborná právnická veřejnost vědoma. Pozměňovací návrh ústavněprávního výboru Sněmovny dílčím způsobem zužuje okruh trestů, které lze uložit (odnětí svobody až na jeden rok nepodmíněně bylo nahrazeno pouze podmíněným uvězněním). Pozitivní také je, že napříště by poučení u doručovaného trestního příkazu mělo lépe přiblížit důsledky nepodání odporu.
I přesto by však šlo trestní příkaz vydat po zkráceném přípravném řízení (jeho zavedení je zdůvodňováno tím, že těžiště dokazování je přeneseno do hlavního líčení, kde tedy bude možnost korigovat případná opomenutí a pochybení v přípravném řízení - právě to však nenapadnutý trestní příkaz neumožňuje!) a rozsah a intenzita trestů by byly široké.
Ve většině evropských zemí sice trestní příkaz existuje, avšak jeho použití je omezeno na skutečně minimální okruh trestných činů - často takových skutků, které by u nás byly jen přestupkem.
Odkaz na poměrně efektivní výsledky používání platebního rozkazu (obdoby trestního příkazu v civilním řízení) by rozhodně neměl být určovacím kritériem jeho existence či rozsahu. Je nutné si uvědomit, že trestní řízení není totéž co civilní proces. Koná z moci úřední, obviněný musí strpět řadu zásahů do základních práv a vede k rozhodnutí o vině a trestu, což mívá dalekosáhlý a intenzivní dopad na další život odsouzeného.
Vzhledem k závažnosti trestněprávní problematiky by měla proběhnout také veřejná diskuse (diskuse mezi právními odborníky o novelizaci a pozdější rekodifikaci trestního řádu již několik let probíhá) o změnách, které zamýšlí zavést novela trestního řádu - a to nejen o existenci trestního příkazu...
Pan Rejžek mi odpověděl, prohlásil, že doc.Zbořil "tahal studentům extremisty" a že práskal.
Jeho zápal ve mně vyvolal smutný dojem, že sám asi nemá docela čisté svědomí. Pokusil jsem se poukázat na okolnost, že v tom seznamu, kterým si osamělý a zatrpklý Rejžek denně zlepšuje náladu, se nachází také kardinál Tomášek nebo Mejla Hlavsa a že to nejspíše bude všechno jinak. Na to mi pan Rejžek napsal, že to určitě dělám proto, že mám v tom seznamu také jmenovce.
Nedávno jsem četl v Reflexu o jevu, kterému se říká Maxwellův démon - prostý příklad: nádoba s plynem je rozdělena membránou, která má otvor, kterým může projít jen jedna molekula. U otvoru sedí nehmotný démon a propouští jen horké molekuly, chladné zůstávají na druhé straně. Takto se nádoba může přehřát v jedné polovině, aniž je k tomu potřeba energie - potřebujeme jen démona.
Ing.Bendík v té úvaze srovnává démona s novináři, kteří takto prostě filtrují informace, některé opatří tučným titulkem, jiné "schovají" a některé vynechají.
Klasický příklad je pondělní - 21.5.01 - MF Dnes, kde v rubrice oficiálních názorů redakce je text Martina Komárka Nemilujme ČSSD, varující čtenáře před stoupáním preferencí této strany, aniž by se v listě nacházela podobně nápadná zpráva o tom, že tato strana poprvé v preferencích zase po dlouhé době vede.
Komunisté byli tímhle démonem posedlí. Vrcholil agentománií, jak ji kdysi popsal v LtN v 60.letech myslím Ján Mlynárik - za vším viděli nějaké spiknutí a agenty. Dnes se objevuje totéž s opačným znamínkem - a to je myslím stejně hloupé. Zkrátka, ne každý, kdo si myslí, že Jan Rejžek - berte to jako obecný příklad - není ani nejchytřejší, ani nejšťastnější člověk na světě, nemusí být rovnou agent StB.
Drahý Rejžku, v tom seznamu jmenovce, aspoň podle Internetu, nemám. Ale vedle Mejly Hlavsy by mi to zase tak strašně nevadilo...
Nevim, jedna-li se o nejake nove objevy v cinske historii, ale pokud vim,
existuje mezi historiky konsensus ohledne pocatku ekonomickych reforem v
CLR. Za pocatek ekonomickych reforem v CLR se vseobecne skutecne poklada rok 1978,
a konkretne Treti zasedani 11. sjezdu KS Ciny, kdy se Teng Siao-pching znovu
dostal k moci, a kdy uspel se svymi politickymi a ekonomickymi navrhy.
A co se tyce demokratizace politickeho zivota ve Vietnamu, kterou by se
mohli inspirovat cinsti politikove? Podle zprav z Vietnamu neni situace tak
ruzova, jak by se mohlo panu Kovarikovi zdat.
Represe proti buddhistickym a
katolickym vericim a jejich zatykani dale pokracuji (posledni zasah se
uskutecnil v druhe polovine kvetna, v dobe jednani o dvoustranne obchodni
dohode s USA) i pres skodlivy efekt, jaky maji na obraz Vietnamu na
mezinarodni scene.
Zdravi
Zpráva poznamenává lakonicky: "Členové bezpečnostního kabinetu však dali najevo, že očekávají, že budou informováni o akci brzo po jejím průběhu a ne že se o ní doví a ze sdělovacích prostředků."
"Tanky jsou příliš brutální; bojové vrtulníky jsou nerozlišujícím a příliš přehnaným užitím síly: co tedy máme dělat? Uchýlit se k co nejpřesnějším, nejselektivnějším a nejchirurgičtějším protiopatřením. Ti, kteří nám dělají kázání, zapomínají, že naší prvořadou odpovědností je ochraňovat Izraelce. Jestliževím, že někdo připravuje bombu pod auto, co mám dělat? Mám mu poslat varovný dopis? Mám mu poslat předvolání?"
Možná to také symbolizuje začátek jejího konce. Konec konců, vzhledem k tomu, že Šaronova vláda nemá vůbec žádnou politickou, sociální, ani ekonomickou agendu, jakou agendu by mohla vůbec ještě nabídnout, když už dospěla na dno sudu? A co se stane po teroristickém útoku, při němž, nedej Bože, zahyne dvacet lidí? Vláda odpálí v Ramallahu jadernou bombu?"
Avšak po několik let se praktikovala politika bezdůvodného a nedůstojného úsilí zavděčit se bez racionálního důvodu americkým vedoucím představitelům - jako by osobní potěšení a uspokojení Hilary Clintonové nebo Madeleine Albrightové
bylo koupen za palestinské veřejné peníze a jako by to byla zahraniční politika spíše než neslušný projev svého druhu úplatkářství."
Na rozdíl od jiných, obdobně obtížných období v minulosti nemají nyní Izraelci naději. Jedině naděje by je mohla přimět, aby se osvobodili od tohoto fatálního zkonstnatění. ´S Araby není možné uzavírat mír,´ to je věta, kterou tento autor slyší několikrát denně, pokaždé, když se dá pošetile do debaty na ulici, v taxíku anebo v rozhlasovém pořadu. A skoro totéž syší v debatách s Palestinci: ´S Izraelci není možné uzavírat mír.´ Hrozí, že se tato proroctví splní.
Krev, voda a symbolika F-16
Jeden palestinský bombový válečník si to rozdal 18. května s obchodním domem v Netaji a izraelští letci na kovových ptácích F-16 si to na oplátku rozdali s policejními stanicemi v Nábulusu a v Ramalláhu a s objektem v pásmu Gazy. Nikoho příliš nevyvedlo z míry, že zase někde sebou výbušně bouchl palestinský terorista, ale oficiální svět třeští oči nad tím, že na oplátku byly napadeny palestinské objekty stíhacími bombardéry F-16.
Přes všechnu tzv. inteligenci a vyspělost, modernost a kdo ví co všechno, reakce na dění na Blízkém východě vychází z tzv. primitivního chápání světa jako světa symbolů, které nahrazují nepoznanou (zahalenou, nepochopenou) skutečnost. V tomto světě symbolů žijí teroristé i politici (nejen arabští, ale i zemí EU-světa). Žijeme ve věku symbolismu, který se vydává za realismus. V tomto prostoru se extremismu dobře daří a vrcholem umění kamuflovat extremismus je zuřivé (a výběrové) prosazování "někdelidských" práv.
Situace je komplikovaná tím, že blízkovýchodní extremisté nejsou výstřelkem, ale integrální součástí kultury v tamní oblasti. Mluvím o Arabech i o Židech. Na obou stranách jsou lidé příliš identifikováni se svým národem, náboženstvím a mikroregionem, v němž žijí, takže jsou schopni ho obhájit do krajních možností.
Vrátíme-li se o něco zpět, vlekoucí se tempo jednání OOP a Izraele o mírových dohodách před rokem 1995 nebylo zcela neproblematické. Neboť odpůrci míru na obou stranách, tedy především militantní část židovských osadníků a palestinští fundamentalisté, kteří se svým základním nemilosrdným postojem psychologicky tolik neliší, chtěli pomalejší tempo jednání pochopit jako ústupek svým požadavkům. Izraelský premiér Jicchak Rabin tuto iluzi zmařil a protesty osadníků označil za "směšné provokace". Byl to moudrý postoj. Rabin věděl, že nesmí se žádat jen od Arafata, aby držel radikály na uzdě. Podobnou povinnost mají i Izraelci. Vleklá jednání korunovala dohoda o míru (“příměří”?) uzavřená Rabinem v roce 1995.
Že jeden z těchto "směšných", o kterých hovořil Rabin, Rabina zavraždil je celkem logické. Totéž mohlo potkat kdykoli i Arafata. Toho totéž nepostihlo dílem náhodou a dílem i díky jeho veřejným postojům: Jistě není problém sestavit z Arafatových výroků za poslední rok katalog štvavých frází, které pronesl, byť je podepsán pod mírovými dohodami. Možná v soukromí upřímně doufá, že toulaví psi roznesou kosti všech židovských dětí po polopoušti, ale není důležité co řekl, natož co si myslí. Důležité je, aby bylo prostřednictvím jeho administrativy vykonáno to, co zaručuje dýchatelnou budoucnost pro obě strany: Palestince i Izraelce. Proto je partie s Arafatem stále rozehrána.
A proto zápas s extremismem není zápasem diplomatickým, ale pragmatickým. Slova neznamenají nic, výsledky všechno. Důležité je např. to, že od roku 1973 nebyla do dnešního dne žádná válka v oblasti vedena klasickými prostředky. Opotřebovací válka je sice nepříjemná, ale nesrovnatelná s devastacemi, ke kterým dochází při klasické válce.
Bohužel, ať má vůči extremistům Izrael jakoukoli politiku, extremisté zůstávají stálicí. A jejich pravda se posiluje z generace na generaci na arabské i židovské straně.
Co s tím? Zbývá nejradikálnější řešení?
Je rozehraná strašlivá hra
Fundamentalisté, resp. extremisté, vědí: sebevražedný výbuch v Izraeli bude provázen odvetou. To zaručuje mrtvé i na palestinské straně. Nenávist a hysterie se tím udrží na provozní teplotě… Izraelci vědí, že další fanatik je již někde na cestě. Pečlivě sestavují a aktualizují seznam důležitých cílů. Každý atentát je důvodem k úderu na citlivá místa. Sebevrah vraždí náhodně, Izrael vrací úder na cílená místa. Cílený úder poškozuje palestinskou administrativu bez ohledu na to, zda akce je provedena se souhlasem palestinského vedení nebo ne.
Izrael trestá dvakrát: působí materiální škody a ztráty na lidech a narušuje zázemí palestinské samosprávy, která si neumí - nechce poradit s teroristy.
Extremisté také trestají dvakrát: Arafatovu samosprávu, že se paktuje s Židy, a Židy, že jsou tam, kde jsou. Extremisté vítězí nad samosprávou Palestiny kromě toho ještě jinak: oznamují, že mír nebude, protože samospráva ho nemůže zaručit, i kdyby chtěla, protože by musela zlikvidovat nejen pěšáky, ale i část svých vlastních lidí ve vedoucích funkcích. A Izraelci neuvěří samosprávě, že není spojitost mezi samosprávou a extremisty, neboť ti mají své přívržence všude.
Co následuje?
Útok F-16 na palestinské policejní budovy se jeví jako logický. Pokud za teroristické akce nastupují neméně tvrdé akce, které hrozí rozvrácením administrativního a výkonného systému Palestinců, je to pragmatičtější, účinnější a zdůvodnitelnější, než kdyby extremističtí Izraelci nechali Palestincům vychutnat bombu v jejich nákupním středisku, aby poznali, jak podobné atentáty voní v Izraeli.
Nálety F-16 pokračovaly v rozrušování problémových administrativní a výkonné struktury Palestinců, protože dnes se neoddělitelně proplétá vlastní správa území s plánováním a podporou teroristických útoků, byť na neformální úrovni.
Cílem útoků Izraele je narušit problematické články správy Arafatovy Palestiny, aby Palestinci pochopili, že mohou vytvořit fungující správní a výkonný systém jen v případě, že zlikvidují terorismus, byť s ním sympatizují: Takto racionálně se v minulosti již zachovalo Jordánsko, kdy jordánská armáda vystřílela z Jordánska Palestince, aby z jejich území nemohli provádět teroristické útoky na Izrael, protože odvetnými akcemi trpěla jordánská infrastruktura. Palestinci se přesunuli do Libanonu a udělali z něho nejnešťastnější zemi na Blízkém východě.
Humanismus předstírající politici vyjadřovali "znepokojení" nad použitím F-16. Reagovali na symbol, protože F-16 je symbolem složité vojenské techniky, mohutné síly, nadvlády. Toto "monstrum" se sneslo na budovy policistů vyzbrojených kalašnikovy a kulomety. Za jednoho pěšáka - bombonosiče vzlétly válečné stroje. Ze symbolického hlediska je cítit nadřazenost izraelské síly, nesmlouvavou tvrdost a veřejné nepokryté využití převahy ve vojenské síle. Evropští politici jsou "zděšeni" tímto poselstvím, protože si s ním nevědí rady.
Psychologický dopad bojového letu F-16 je též v symbolickém komentáři: použijeme všech dostupných prostředků k odvetě, dokud neskončíte s terorem.
Let kovových ptáků také vzbudit pozornost, protože výbuchy nastražených bomb a bomb - sebevrahů se opakují, jsou běžné, let F-16 ale byl výjimečný. Politické reakce zastiňovaly podstatu leteckého útoku - odvetu za výbuch uprostřed nevinných lidí s nákupními taškami a dětskými kočárky. Lety F-16 byly směřovány na vybrané policejně - vojenské cíle. Byl to akt řízené, pečlivě promyšlené odvety: bezpečné přenesení přesných střel do blízkosti cíle, aby došlo pouze k zásahu objektu vybraného za cíl odvety.
Exkurz do života extrémistů
Většina požadavků Palestinců by byla splněna, a ale ti se snaží o absolutní zisk: zmrazení či likvidaci židovských osad a návrat běženců zpět do Izraele.
Tyto palestinské požadavky jsou logické, protože s jídlem roste chuť a každý sní tolik, kolik se mu dovolí sníst… Obžerství individuální i politické je součástí lidské přirozenosti. Kolik Izrael povolí, tolik Palestinci vyzískají. Proto také již od října je pořádán teroristicko-povstalecký happening.
Vymanit se z toho nebude lehké, protože extremisté na obou stranách barikády se neustále posilují a dokazují si svou nezastupitelnost v dějinách oblasti. Typickým příkladem je následující příběh:
Vůdce izraelské strany Kach Meir Kahane, zastřelený 5. listopadu 1990 v New Yorku, byl pro vystěhování všech Arabů z Izraele: "Araba si nelze koupit tím, že zvýšíte jeho životní úroveň a vzdělání. Arab je hrdý pouze na své hodnoty. Když někteří Židé říkají Arabům: "Podívejte se, co jsme pro vás udělali. Vzdělali jsme zde poušť a přeměnili ji v zahradu." Co odpoví Arab? "Máte možná pravdu, ale tohle byla moje poušť a teď je z ní vaše zahrada." Proto byl Kahane pro vystěhování Arabů z Izraele: Kteří by neodešli dobrovolně, byli by přinuceni zbraněmi. Kahane řekl "pozoruhodnou" větu: Bible zakazuje vraždit, ne zabíjet."
Strana Kach založená Meirem Kahanem asi před 25 lety je v Izraeli oficiálně zakázaná coby teroristická organizace od roku 1994, kdy jeden ze stranických aktivistů Baruch Goldstein zastřelil v Hebronu 29 modlících se Palestinců. Meir Kahane se stal známým v šedesátých letech, když v USA založil Ligu na obranu Židů. Po emigraci do Izraele byl zvolen do parlamentu za platformu, jež žádala od vlády, aby nabídla izraelským Arabům finanční kompenzaci za emigraci.
Tím ale příběh nekončí.
Palestinští ozbrojenci 31. 12. 2000 ostřelovali jedoucí auto s izraelskou osadnickou rodinou na západním břehu Jordánu: přitom byl zabit Benjamin Kahane, syn zakladatele ultrapravicové protiarabské strany Kach Meira Kahaneho, a jeho manželka a bylo zraněno a později zemřelo pět jejich dětí. K útoku se přihlásila jedna z radikálních palestinských ozbrojených skupin. V prohlášení faxovaném bejrútské odbočce agentury Reuters palestinská skupina Mučedníci od Al-Aksá (pozn.: mešita v Jeruzalému) - Intifáda oznámila, že příslušníci jednoho z jejích oddílů nastražili léčku na izraelské okupanty u osady Ofra severně od Ramalláhu a když kolem projíždělo auto s osadníky a zahájili střelbu...
K řezničině došlo den poté, co hnutí Fatah, které tvoří základ Organizace pro osvobození Palestiny, odmítlo návrhy prezidenta Clintona na řešení konfliktu mezi Izraelem a Palestinci a vyzvalo k vystupňování palestinského povstání proti Izraeli.
Po otcově násilné smrti Benjamin Kahane založil hnutí Kahane Chaj, které bylo ale také postaveno mimo zákon. Kahane mladší byl izraelskými soudy několikrát odsouzen do vězení za své militantní protiarabské aktivity.
Při pohřbu, téhož dne, kdy ostřelovači poslali rabínovu rodinu do nebe, volal Banjaminův bratr Baruch v rytmu modlitby, že Palestinci musí být vystěhováni z vesnice Ajn Jabrúd, u níž se stal incident, a že tam bude založena židovská osada. Účastníci pohřbu házeli kamení na přihlížející Palestince, ale nebyla hlášena žádná zranění.
Osud těchto židovských extrémistů dotvrzuje, že subkultura extremismu se na obou stranách neustále posiluje, dává si za pravdu recipročním festivalem násilí.
Dalším příkladem klasického extremismu je Rabinův vrah Amir, který se po atentátu 4. listopadu 1995 k činu okamžitě přiznal a tvrdil, že chtěl z "Boží vůle" zneškodnit premiéra a zastavit tak mírové urovnání s Palestinci. "Nechtěl jsem udělat to, co učinil (Baruch) Goldstein," řekl Amir ve zmínce o židovském fanatikovi, který v roce 1994 v Hebronu v mešitě postřílel 29 modlících se Palestinců. "Nejsem s to zabíjet nevinné lidi. Nechtěl jsem ho (Rabina) zabít. Zneškodnit ho stačilo. Proto jsem nestřílel do hlavy, ale namířil jsem do zad."
Amin tvrdil, že se mu dostalo rabínského souhlasu k usmrcení Rabina kvůli tom, že premiér chtěl předat "biblická území" Palestincům. Amir se údajně nebál celoživotního vězení: "Mám ve vězení co dělat. Mám co studovat do konce svého života," řekl. Z tohoto pohledu pro fanatika není nic nemožné.
Nedívám se na blízkovýchodní smrtonosnou ruletu optimisticky, protože subkultura extremistů by musela být potlačena jako mšice v zahradnictví (na obou stranách), aby mohli tzv. umírnění podstatněji ovlivňovat tamní politiku. Ti, kteří se mohou i nenávidět, ale vědí, že nenávidět se mohou i v míru, tzn. vydělávat si (pro rodinu) dostatek peněz a o nenávisti psát eseje a vést soudní spory u nějakého mezinárodního soudu…
Nebezpečí únavy
Rozpačitý mír posledního desetiletí se projevil i na stavu izraelské armády. Na jedné straně aktivní vojáci, kteří i nadále vidí jaké nebezpečí pro Izrael představuje arabský svět, ztrácejí jistotu, jak bude dále vypadat bezpečnostní situace, protože vše je v pohybu. Na druhé straně mladí lidé, kteří mají představu, že se po nich vyžaduje něco, co je již zbytečné. Proto generál Aharon Doron ve výroční zprávě pro parlament již v roce 1996 se značnou dávkou lítosti konstatoval, že postavení armády v izraelské společnosti upadá.
Izraelští vojáci trpí ztrátou motivace a ve stále větším počtu vyhledávají pomoc psychologů. Doron uvádí, že obdržel od mužů povolaných do vojenské služby tisíce stížností, které se často týkají problémů s nadřízenými. V mnoha případech na tom mají vinu vojáci, kterým "schází motivace jak pro vojenskou službu, tak pro službu v jednotce či pro jejich specifické úkoly", soudí generál.
Nynější mírové hovory představují předčasně naději, že mír je již zde a vše ostatní vyřeší speciální jednotky policie. Nebezpečí mělo dříve daleko ostřejší kontury. Dnes je plíživé.
V Izraeli vzrůstá únava a sílí mírového hnutí typu "za každou cenu", ne nepodobné mírovému hnutí v USA v době galantní slavnosti ve Vietnamu. Nedivím se tomu, protože únava z čekání podporovaná dojmem možné lehkosti dosažení míru, pokud se splní požadavky Palestinců, vábí k jednoduchému řešení. Obdobně jednoduché řešení našli Izraelci při jednání s Abdullou v roce 1949, kterému postoupili v tichosti západní břeh Jordánu výměnou za klid zbraní na jordánské frontě a tím byl pohřben uvažovaný palestinský stát.
Únava je patrná i z reakcí v izraelských novinách - viz ČTK:
"Jediot Achronot v úvodníku … napsal, že "páteční rozhodnutí bombardovat západní břeh Jordánu vojenskými letouny F-16, poprvé od arabsko-izraelské války v roce 1967, bylo zbytečné a hloupé". Komentáře ostatních izraelských deníků se nesou ve stejném duchu.
Bylo by zajímavé se dozvědět, zda skutečně hlavní izraelské deníky referovaly pouze v tomto duchu…
Rok 2001 a sudičky
Někteří perverzníci měli orgastické stavy z toho, že se objevilo v kalendáři číslo roku 2001 a podle kalendáře máme třetí tisíciletí po Kristu. Málo kdo si ale vzpomíná, že v ten den Palestinci slavili 36. výročí založení Fatahu, militantní organizace pod vedením Jásira Arafata. Co s tím dnem bylo spojeno?
Např.: jednoho Palestince zabili časně ráno židovští osadníci z jedoucího automobilu na západním břehu Jordánu. Palestinci svolali protestní demonstrace do měst západního břehu a pásma Gazy spojené s připomenutím 36. výročí založení organizace. Členové vedení této hlavní palestinské osvobozenské skupiny chtěli, aby Arafat nepřistoupil na podmínky mírového plánu navrhovaného americkým prezidentem Clintonem, mezi něž patří ústupek v otázce návratu Palestinců z diaspory - viz Moravcová z 21.5.
Židé nemají zemi, ale pevnost
Třetina Židů na této planetě žije v Izraeli. Izrael se nestal zemí zaslíbenou, ale zemí zkoušenou. Zemí, která se udrží při životě v dohledné době jen efektivně distribuovaným násilím. Přitom Židé jsou prapůvodními obyvateli (z hlediska dějin před 2000 lety) a jejich návrat je legitimní, ale způsob návratu a boje o udržení tohoto práva byl a je shodou okolností nejnešťastnější z nešťastných vinou všech, kteří v té oblasti žijí.
Židé již nemají svoji zemi Izrael, spíše svoji pevnost Izrael. Musí se smířit s tím, že doma musejí být tam, kde žijí. V Praze, v New Yorku, v Moskvě. A třeba i v Izraeli. Bezpečnostně i demograficky dosahuje Izrael již svých limitů.
Krásná vize návratu ke kořenům, do stínu biblických zřícenin, skončila nutností smrtelně únavné ostražitosti. Davidova hvězda na strojích F-16, F-15, F-4 a dalších kovových ptácích krouží nad hnízdem, kde zatím udávají tón spíše extrémisté, než prostí lidé. Extremismus všechno přebarvuje. Palestinci v tom cítí svou šanci. Opotřebovávací válka pokračuje.
Kdo je bez viny, hoď raketou…
