Co je nového v České republice

Amnesty International, Londýn o brutalitě české policie a o zacházení s Romy:

Česká republika musí splnit své smluvní závazky, jinak to ohrozí její vstup do Evropské unie

Policejní prezídium nebude reagovat na kritiku organizace na obranu lidských práv Amnesty International (AI), že policie porušovala lidská práva během loňského zasedání Mezinárodního měnového fondu (MMF). Policie podle své mluvčí Ivany Zelenákové k této věci již své řekla. Zelenáková rovněž nesouhlasí s tím, že by policie selhávala při vyšetřování rasově motivovaného násilí na Romech. Mluvčí dnes ČTK řekla, že neví, z čeho AI vychází. "Nevím, ... o co svá tvrzení opírají. Protože já rozhodně si myslím, že česká policie nemá důvod, aby zaujímala rasistické postoje vůči Romům, a určitě to tak ani není," uvedla. Policie již považuje jednání finančníků za uzavřenou záležitost: "Vracet se v obecné rovině znova k problematice Mezinárodního měnového fondu ... je opravdu zbytečné," uvedla Zelenáková. Pokud bude mít AI nové konkrétní poznatky, může se s nimi obrátit na inspekci ministerstva vnitra, podtrhla.

Na to reagoval ve čtvrtek večer Ivan Fišer, činitel londýnského ústředí Amnesty International, těmito slovy:

Zdá se, že se Policie ČR domnívá, že splnila svou povinnost a vyšetřila stížnosti těch, jejichž práva byla v září roku 2000 porušena. Amnesty International na druhé straně nebude považovat tuto záležitost za uzavřenou, dokud [české] úřady nesplní své závazky podle mezinárodních smluv o lidských právech. Bude nás zajímat, jak budou české úřady reagovat na Výbor OSN proti mučení, který vydal dne 14. května 2001 velmi jasná doporučení. Co se týče Romů, kteří nebyli dostatečně ochraňováni policisty před rasistickým násilím, zdá se, že mluvčí českého policejního prezidia si neprostudovala výroční zprávu Amnesty International na rok 2001. České úřady by měly být znepokojeny, že nebudou-li ochraňovat práva všech lidí na svém území, může to ohrozit úsilí České republiky o vstup do Evropské unie, která požaduje, aby všechny nové členské země zajistily nejvyšší možný respekt pro lidská práva a základní svobody.

The Czech Police apparently think that they have done their duty in investigating the complaints of those whose rights were violated in September 2000. Amnesty International, on the other hand, is not going to regard this matter as closed until the authorities owe up to their commitments under international human rights treaties. We would be interested to know how the Czech authorities will respond to the UN Committee Against Torture which on 14 May 2001 issued very clear recommendations. With regard to the Roma who were not adequately protected by police officers from racist violence it appears that the spokesperson for the Czech Police Presidium did not read Amnesty International Report 2001. The Czech authorities should be concerned that failing to protect the rights of all people on its territory might jeopardize the Czech Republic's efforts to accede to the European Union which requires all new member states to ensure the highest possible respect for human rights and fundamental freedoms.

Je neslučitelné s ústavním pořádkem zaručenou svobodou projevu, aby Policie ČR poža­­dovala od novinářů vysvětlení jejich článků. Ústavní princip svobody projevu je intrin­sicky nadřazen dílčím ustanovením zákona o Policii ČR (č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) i trest­ního řádu a policejní orgány si nikdy nesmějí počínat tak, aby tím omezovaly individuální ústavně zaručené svobody občanů. Nejsem ocho­ten poskytnout poli­cii k textu svých článků v případu Ladronka žádné vysvětlení a to, že jsem se nedo­sta­vil na výzvu, je pouze procesním vyjádřením mé vůle využít základních občan­ských práv, nikoli delikt­ním jednáním, jež by opravňovalo policejní orgán k uložení pořád­kové pokuty.

Prinejmensim stejne dulezitym zajmem jako svoboda novinare je pravo na osobni cest, tj. nebyt pomlouvat a nespravedlive osocovan. Vas pristup by znamenal, ze si kdejaky novinar muze napsat uplne cokoliv, a nemusi za to nest odpovednost. Tj. mohl bych napsat o panu Culikovi, ze krade, a on by se nemohl nijak branit!!

Trestní stíhání za pomluvu je však vážným pozůstatkem komunistické éry. Odpověděli jsme:

Vážený pane,

v demokratické zemi má přirozeně každý, kdo se cítí dotčen projevem druhého, právo obrátit se na soud s žalobou na ochranu osobnosti, tj. novinář právo napsat cokoli, ale nese za to plnou odpovědnost jako každý jiný.

Policie pochybila tím, že mě předvolala; měla oznamovatele odkázat na občanskoprávní řešení jeho problému a podání odložit. (TP)

Není to tak dávno, co na posledním „vzbouřeneckém“ mítinku na „kavkách, vystoupil“ i český herec Václav Postránecký. Byla zima a svým předlouhým projevem, v kterém se téměř omlouval za svoji přítomnost, zahříval nadšené „komparsisty“ jako pravý tribun lidu. V emotivní řeči zmínil oddanost ideálům pravdy, lásky i svobody slova. Mluvil dlouho na obranu veřejnoprávnosti České televize, jako umělec, manžel, otec, bratr, strýc, dědeček, kamarád, kutil, plavec, houbař a samozřejmě občan, který je pohotově vždy tam, kde si ho doba žádá. V této souvislosti se ale vnucuje otázka, jako co vystoupil Postránecký před objektivem fotografa, který ho na nedávném knižním majálesu vyfotil co by vítěze tomboly, se zvednutou lahví sektu Super?

Myslím, že adekvátní reakcí veřejné osoby na primitivy jako jsi TY a Stin by nejspíš bylo jediné: po vzoru britské politické kultury dát takovým prasatům pěstí. Rk

Tuto nepřiměřenou reakci na  racionální, uměřený mail, nechápu a mám v této věci dotaz na generálního ředitele Českého rozhlasu a na Radu Českého rozhlasu: domníváte se, že tento způsob jednání vašeho reportéra autoritu Českého rozhlasu posiluje anebo ji naopak oslabuje? (JČ)

Pane ministře, v souvislosti s kontroverzí kolem sčítání lidu vyšlo najevo, že jedním z poradců, kteří pro Vás pracují, je pan Jindřich Kodl, bývalý vysoký důstojník StB. Kolik dalších osob s pozitivním lustračním osvědčením pracuje ve Vašem týmu? Můžete odhadnout, jakou percentuální část Vašich "odborných poradců" tyto osoby představují?
Tomáš Pecina, Britské listy

Redaktor bohužel náš dotaz do pozitivně laděné konverzace s Březinou nezařadil. Nevadí - necháme ho vystaven zde a snad nám pan ministr odpoví přímo. --- Že si K. Březina neumí svou práci bez estebáků představit, berme jako fakt - de gustibus non est disputandum; když už si je ale jednou platíme z daní, máme právo vědět, kolik jich na Úřadu vlády působí. (TP)

Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
   Brno, Jánská 1/3
   České Budějovice, Kanovnická 18
   Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
   Olomouc, K. Světlé 2
   Ostrava, Dlouhá 3
   Pardubice, 17. listopadu 238
   Plzeň, Šafaříkovy sady 5
   Praha, Václavské nám. 43
   Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

(Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

Výběr textů z posledních dní:

Tomáš Pecina, reportér českého investigativního internetového deníku Britské listy, který se specializuje na lidská práva a sdělovací prostředky, dostal pokutu od Policie ČR ve výši 10 000 Kč (to je zhruba průměrný měsíční plat v České republice) za to, že se nedostavil k policejnímu výslechu, aby "vysvětlil své kritické články o policii". Tato pokuta je signálem, že se česká policie rozhodla i nadále pokračovat v pronásledování tohoto reportéra, poté, co nereagoval na tři postupně mu zaslaná, nekompetentně formulovaná předvolání k výslechu, vůči dvěma z nichž se Tomáš Pecina odvolal.

Vzhledem k tomu, že se Pecina "vyhnul výslechu", je velmi pravděpodobné, že by mohl být vzat do vazby. Průměrná doba vazby v  České republice je devět měsíců. Podle zákona mohou obžalovaní v České republice strávit ve vazbě až čtyři roky.

V reakci na policejní oznámení o pokutě, které obdržel 30 května 2001, Tomáš Pecina policii odepsal:

Je neslučitelné s ústavním pořádkem zaručenou svobodou projevu, aby Policie ČR poža­­dovala od novinářů vysvětlení jejich článků. Ústavní princip svobody projevu je intrin­sicky nadřazen dílčím ustanovením zákona o Policii ČR (č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) i trest­ního řádu a policejní orgány si nikdy nesmějí počínat tak, aby tím omezovaly individuální ústavně zaručené svobody občanů. Nejsem ocho­ten poskytnout poli­cii k textu svých článků v případu Ladronka žádné vysvětlení a to, že jsem se nedo­sta­vil na výzvu, je pouze procesním vyjádřením mé vůle využít základních občan­ských práv, nikoli delikt­ním jednáním, jež by opravňovalo policejní orgán k uložení pořád­kové pokuty.

Je lakmusovou zkouškou každé demokratické společnosti zkoumat, jak její úřady zacházejí se zastánci menšinových názorů. Ve svých článcích se Pecina touto problematikou systematicky zabývá. Argumentuje, že demokratická společnost nesmí potlačovat menšinové názory, ani nesmí porušovat zákony, aby jejich zastánce umlčela.

Pecina je pronásledován českou policií, protože zveřejnil v českém investigativním internetovém deníku Britské listy několik článků, kritických vůči pražské Městské policii, která násilím loni v listopadu vyklidila squat na pražském statku Ladronka. V reakci na tyto články podal Miroslav Stejskal, náměstek ředitele Městské policie pro Prahu 1, podnět k trestnímu stíhání Tomáše Peciny za pomluvu. Podle českého trestního zákona je pomluva trestný čin, za niž může být pachatel odsouzen až ke dvěma letům vězení a k zákazu novinářského povolání po určitou dobu. (JČ má na mysli případ Jana Kopala, známého z působení v neonacistickém NSB, jemuž soud za pomluvu universitního hodnostáře zakázal publikovat v celostátních a regionální denících-pozn. TP)

Zatímco je bezpochyby nezcizitelným právem každého občana žalovat jakéhokoliv novináře za pomluvu prostřednictvím občanskoprávního sporu, zahajovat trestní stíhání za pomluvu je politováníhodným pozůstatkem komunistické éry.

Squat Ladronka v Tomanově ulici v Praze - Břevnově byl střediskem alternativní kultury. Jeho organizátoři měli oficiální smlouvu pro užívání Ladronky. Majitelé statku Ladronka zpochybňovali platnost této smlouvy a záležitost byla předána k rozhodnutí soudu. Avšak než mohl soud rozhodnout, místní úřady poslaly do Ladronky jednotky pražské Městské policie, které ji vyklidily, a to poněkud brutálním způsobem, jak to dokumentují tyto fotografie.

Jak napsal Tomáš Pecina v BL loni v listopadu, násilným vyklizením Ladronky porušila pražská Městská policie několikrát zákon. V první řadě nemá Městská policie podle zákona právo budovat zásahové jednotky, vybavené proti demonstrantům: není totiž o mnoho více než dopravní policií. Na základě Pecinova článku bylo zahájeno trestní vyšetřování těchto případů porušení zákona Městskou policií a městským úřadem, ale vyšetřování bylo pod politickým tlakem zastaveno.

Namísto toho byl dán podnět k stíhání novináře Britských listů za pomluvu, proto, že tento novinář upozornil na tyto případy porušení zákona jednotkami Městské policie. Miroslav Stejskal, náměstek ředitele Městské policie pro Prahu 1, argumentuje, že Tomáš Pecina bez jakýchkoliv důkazů a podkladů tvrdí, že se strážníci, mezi kterými byl i oznamovatel, dopustili trestných činů a rozkrádání věcí patřících osobám, které se neoprávněně zdržovaly ve statku Ladronka v Praze 6.

Avšak Pecinova argumentace je věcná a je striktně založena na interpretaci zákona. Existují přesvědčivé důkazy na podporu jeho tvrzení, že policie spáchala trestné činy. Co se týče obvinění z krádeže, Stejskalův podnět k trestnímu stíhání je založen na tomto odstavci zveřejněném v Britských listech dne 10. listopadu 2000:

O tom, jak neprofesionálně a doslova partyzánsky byla akce provedena, svědčí, že demonstranti odpoledne přistihli jednoho pracovníka stavební firmy, jak nakládá do auta jejich elektrické kabely. Ten přiznal svou chybu a okamžitě se jim omluvil. Podezření, že si policisté a lidé z radnice takto rozdělili i další majetek squatterů jako "válečnou kořist", však zůstává, a pokud o zajištění věcí neexistuje řádný policejní zápis, může to mít pro radnici dalekosáhlé důsledky.

Nejde o systematické, celostátní policejní pronásledování novinářů, ale o jednorázovou pomstychtivost skupiny místních policistů a komunálních politiků, kteří nesnášejí svobodnou novinářskou práci a chtějí zabránit nezávislým novinářům ve zkoumání jejich činnosti.

Dojde-li tento případ k soudu, Pecina bude bezpochyby shledán nevinným, neboť existují spolehlivé a přesvědčivé důkazy pro všechno, co Pecina napsal, včetně fotografií, videozáznamů a svědků. Důsledkem soudního procesu by dokonce mohlo být zahájení trestního stíhání úřadů, které protiprávně loni v listopadu nařídily vyklizení Ladronky Městskou policií.

Avšak je nepřijatelné, že český zákon umožňuje, aby byl mezitím potenciální obžalovaný policejně pronásledován.

Je pravděpodobné, že by mohl Tomáš Pecina strávit několik měsíců ve vazbě.

Český Helsinský výbor požádal v této věci českého policejního prezidenta o vysvětlení, proč je Tomáš Pecina volán k výslechu. Nepřišla žádná odpověď. Jan Jařab, zmocněnec české vlády pro lidská práva, vyjádřil nad tímto případem vážné znepokojení a nabídl, že učiní veřejné prohlášení ve prospěch Tomáše Peciny. Úřad českého prezidenta Václava Havla odmítl pomoci. Případ monitoruje londýnské ústředí organizace Amnesty International a studuje ho Helsinský výbor amerického Kongresu.

Tomáš Pecina

Rada České televize

V Praze dne 31. května 2001

Re: Stížnost na generálního ředitele České televize

Vážení,

dne 25. 1. 2001 jsem zaslal České televizi žádost o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, týkající se některých otázek financování a hospodaření ČT. Dne 19. 2. 2001 mi ČT oznámila, že prodlužuje lhůtu pro odpověď o deset dnů, avšak poté se mnou přestala komunikovat a až 19. 4. 2001, tedy téměř po třech měsících od data žádosti, mi formou rozhodnutí prozatímního generálního ředitele poslala odpověď na některé otázky; zákonná lhůta pro odpověď [včetně desetidenního prodloužení] činí přitom 33 dnů.

V uvedeném dopise mi Česká televize odmítla poskytnout následující informace:

1. rozpočet a nákladovou strukturu pořadů nakupovaných od externích dodavatelů (s odka­zem na ochranu obchod­­ního tajemství);

2. nákladovou strukturu interně vyráběných pořadů (s odkazem na ochranu obchod­­ního tajem­ství);

3. výši platů jednotlivých členů vrcholových vedení ČT s výjimkou prozatímního generál­ního ředitele (s odkazem na ochranu osobních údajů).

Podávám proto stížnost na generálního ředitele České televize a žádám, aby Rada ČT v rámci svých pravomocí určila, zda jeho rozhodnutí o odepření informací, zvlášť v bodech a), b) a c), bylo v souladu se zákonem.

S pozdravem

Tomáš Pecina

Antonio Negri, marxista, který byl odsouzen v Itálii do vězení, za to, že podporoval tamější terorismus, nyní postavil konvenční myšlení na hlavu. Píše o tom Mark Leonard v nejnovějším vydání týdeníku New Statesman. Shrnujeme.

Před třiceti lety se stal Antonio Negri notoricky známý svou účastí na studentské revoltě v roce 1968 a nyní byla jeho nová kniha Empire (Impérium) přijata s velkou pochvalou jako "komunistický manifest naší doby". Je to vtipná odpověď všem bědujícím levicovým prorokům hrůz globalizace i pravicovým fatalistům, kteří považují globalizaci za fakt, který se nedá nijak změnit.

Pro Negriho, který je stále ještě plný optimismu předchozí éry, je globalizace velkou příležitostí pro vznik ekonomiky, založené na znalostech, v níž se "život sám stává materiálem výroby" a dělníci jsou osvobozeni od těžkých strojů průmyslového kapitalismu. Podle Negriho jde o přechod od "zastupitelské demokracie", která lidem vnucuje konfekční, stereotypní řešení, jimž se individualisté musejí přizpůsobit, k nové politice "samostatného vyjádření identity": neboť ve skutečně globálním občanství stále mobilnější populace vstupuje do vzájemné interakce a vytváří nové formy totožnosti. Zejména vzniká nová forma levicové politiky, která prosazuje svobodu a kvalitu života a nikoliv omezující touhu po rovnosti mezi jednotlivými společenskými skupinami.

V roce 1979 byl Negri jako profesor na Univerzitě v Padově zatčen a obviněn, že je tajným vedoucím Rudých brigád, teroristické skupiny, která unesla a zavraždila Alda Mora, šéfa Křesťanskodemokratické strany. Negri byl oficiálně v této věci osvobozen, ale musel čelity dalším obviněním, například z "ozbrojeného povstání proti státu" a "morální odpovědnosti za potyčky mezi revolučními aktivisty a policií v Miláně v roce 1970. Opakovaně byl v Itálii vězněn, nakonec uprchl do Francie, kde vyučoval na pařížské univerzitě a dělal výzkum pro francouzskou vládu. Stal se v kruzích francouzské inteligence slavným, zejména u lidí kolem Michela Foucaulta a Jacquese Derridy.

V Římě byl však odsouzen in absentia na třicet let do vězení, přestože Amnesty International proces odsoudila pro "vážné nedostatky". V roce 1997, po 14 letech exilu v Paříži, se vzdal italským úřadům. Poslali ho do vězení, s tím, že smí každý den chodit domů, pokud se večer vrátí zase do vězení. Před několika týdny mu bylo oznámeno, že už nemusí přespávat ve vězení: smí být doma, pokud nebude vycházet mezi 19. hodinou večerní a 7. hodinou ranní. "Ano, je to neuvěřitelné, smět spát v posteli v noci s ženou," potvrdil britskému novináři z časopisu New Scientist. Tomuto italskému filozofovi je nyní něco přes šedesát let.

Jeho nová kniha, kterou napsal s jedním svým bývalým studentem, Michaelem Hardtem, začíná paradoxem. Na jedné straně je globalizace nové kapitalistické "impérium", které sjednocuje všechny státy pod stejnou logikou: na druhé straně osvobozuje úsilí o zavedení globálních norem jednotlivé lidi k tomu, aby mohli vést více uspokojující, pružný a daleko rozrůzněnější život. "Naším politickým úkolem," konstatuje Negri, "není stavět se proti těmto procesům, ale změnit jejich směr a reorganizovat je, aby plnily jiný účel."

Negri postavil Marxovu teorii o ožebračování mas na hlavu a argumentuje, že modernizace byla vždycky nakonec pozitivní. Každá nová fáze kapitalismu vedla ke zlepšení situace dělnické třídy a vytvořila platformu pro další osvobozování.

Negri dodává: "Největší změnou v současnosti je to, že mezi civilizovanými národy je naprosto nemožné, aby mezi nimi vznikla válka. Je to důsledkem osvobození dělnické třídy, která prostě už není ochotna bojovat."

Negri je naprosto fascinován přechodem k postindustriální ekonomice. "V minulosti závisely pracovní síly na kapitálu. Právě kapitál budoval továrny a všechny výrobní prostředky. Dnes máme všechny výrobní prostředky sami v hlavě. Je to konec rozdílu mezi výrobou a životem - výroba a život se staly tímtéž. Ale nejde o život, který byl nuceně proměněn v práci, jako v totalitních společnostech. Namísto toho je to práce, která se identifikovala s životem. Dnešní kapitalismus potřebuje, aby pro něho pracovali svobodní lidé - svobodní lidé, kteří mají vlastní prostředky, vlastní nástroje.

Jsou to svobodní lidé, kteří si mohou každý jiný den myslet něco jiného, protože materiálem průmyslu se dnes staly myšlenky. To znamená, že se součástí práce stávají naprosto zásadním způsobem emocionální i etické hodnoty."

Politika se tedy stává kulturním a nikoliv manažerským projektem. Zabývá se stejně tak silně kvalitou života jako makroekonomikou či veřejnými výdaji. Italský marxismus se vždycky velmi silně zajímal o individuální svobody. Je podobný dnešnímu myšlení britské Nové labouristické strany - například John Prescott prosazuje indexy "kvality života" - měří všechno, od znečištění životního prostředí až po existenci školek pro děti a délku pracovní doby.

Negri argumentuje, že úkolem pro sociální služby je nyní napodobovat život a nikoliv ho utvářet. Požaduje to, čemu říká "konstitutivní sociální služby" - neustálé vzdělávání, domácí služby pro pracující ženy, školky a pomoc pro děti.

Skutečnou výzvou je, jak toto realizovat ve věku, v němž má každý člověk úplně jiný život i jiné aspirace. Tradiční společenské kategorie lidí se rozkládají a mnoho dosavadních institucí přestalo fungovat. Už nedává smysl rozlišování mezi zeměmi a mezi bloky: "Pořád nacházíme první svět ve třetím světě, a třetí svět v prvním světě a druhý svět není skoro nikde." Měli bychom všichni přijmout myšlenku "globálního občanství" a otevřených hranic, vždyť sever zoufale potřebuje množství nových pracovních sil a jih potřebuje průmyslový rozvoj.

Mobilita, argumentuje Negri, změnila naše pojetí prostoru a času. "Když napsal Rousseau, že demokracie může existovat jen na malém prostoru, myslel tím například Ženevu. Dnes je malým prostorem celé Švýcarsko." Masová společnost odumírá a to vyžaduje absolutní restrukturalizaci politických institucí, protože jinak hrozí, že přestanou být relevantní. "Zastupitelská demokracie … byla neutralizována, anebo, přesněji, vyvlastněna televizí a masovými sdělovacími prostředky. Musíme přejít od zastupitelské demokracie k ´expresivní demokracii´. Ve věku naprosté rozrůzněnosti už nelze definovat ´všeobecný zájem´.

Konkrétněji ovšem Negri nedefinuje, jak mají tyto nové, pružně jednající davy, využívající svého intelektu, vytvořit novou "expresivní demokracii". Zdá se, že tím Negri míní politiku založenou na přímé individuální účasti, nikoliv prostřednictvím politických stran či jiných seskupení.

"Důležité na demonstrantech ze  Seattle je to, že nalezli místo pro jinou politiku - globální politiku. Důležitý je ten nový prostor. Politika bez prostoru neexistuje. Ale ptáte-li se mne, jakou formu bude tato politika mít, nevím. Nejsem utopista, dělám analýzu. Vždycky jsem byl přsvědčen, že veškeré organizační formy pocházejí od lidí. Vymýšlejí je lidi. Z této perspektivy jsem naprostý marxista. Marx vždycky říkal, jděte se podívat na Pařížskou komunu, studujte jiné formy organizace, poučte se z toho."

Štěpán Kotrba

Začnu netradičně - kritikou editora Britských listů. Brožova analýza je sice lehce zaujatá, není ale v žádném případě public relations. Ten, kdo zná historii mých polemik s Josefem Brožem z prosince 1999, mne zcela určitě nemůže podezřívat z "nadržování" tomuto bývalému (?) přednímu aktivistovi hnutí Děkujeme odejděte. Přesto se nedomnívám, že by se jeho letmá analýza dala nazvat public relations. Je to upřímně a poctivě, i když poněkud bez kontextu a znalostí psaný pokus o analýzu. Je to typický pohled "zvenčí", není to ale v žádném případě manipulace. V tom se editor Britských listů fatálně mýlí.

Nyní k meritu věci. Brož kombinuje reportáž s kritckým pohledem na pozorované. Nezamlčuje handicapy Svobodovy, "nespinuje" hluboký rozkol ve straně lidové a nepopírá, že tentokrát se spletli skoro všichni. Když mi jeden ze znalců skrytých pohybů v KDU-ČSL předvídal těsné vítězství Cyrila Svobody s předstihem čtrnácti dnů jako pečlivě propočítanou šachovou partii a rozsáhle přitom argumentoval hlubokou nespokojeností s Kasalem, odkazoval jsem jej do říše snů a nevěřil mu. Škoda. Mohl jsem být "prognostikem". Bylo lze ale jen stěží předvídat, že po dlouhých letech "zemědělské" politiky, opírající se o autoritu nejkonzervativnější části vysokého katolického kléru a odmítáním evangelíků i husitů někam na periferii, způsobí ony poslušné moravské ovečky v KDU-ČSL revoluci. Působil jsem v minulosti náhodou ve volební komisi komunálních voleb jednoho moravského městečka a viděl jsem spořádané šiky babiček v černých šátcích jdoucí k volbám i se svými vnučkami, viděl jsem i udivující disciplínu stařičkých obyvatelek blízkého kláštera, z nichž jednu musely k volební urně dovést její mladší sestry. Sama by totiž nedošla. Z toho kláštera přišly k volbám všechny jeho obyvatelky - až na jednu, která odvolila v nemocnici... Hardcore katolického konzervativismu na jižní Moravě jsem pokládal za pevnost, kterou nelze dobýt ani komunisty, natožpak občanskými či sociálními demokraty.

Nicméně i já jsem skoro přehlédl osamělost Jana Kasala i jeho neskrývanou a neskrytelnou osamělou opilost na rautu k vyhlášení výsledku senátních voleb 2000. Kasal stál ve velkém sále paláce Charitas sám, kymácel se ve snaze udržet rovnováhu a připitoměle se usmíval. Společnost mu dělala pouze pečená prasečí hlava na kovovém tácu, obložená hlávkovým salátem. Pomyslel jsem si tehdy něco o Salome, vzpomněl si na písničku Karla Kryla "podobna kytaře, pro svého vladaře Salome tančí..." a s úšklebkem jsem odešel pryč. A tak zatímco se všichni čtyřkoaliční senátoři i funkcionáři stran radovali (a v kuloárech lobbovali), předsedu nejsilnější a v senátních volbách vítězné strany obcházeli obloukem. Cyril Svoboda stál v "tiskovém koutku" obletován novináři, s hranou skromností a úslužností (jemu vlastní) odpovídal na jejich stupidní dotazy. Absolutně koncentrovaný, absolutně střízlivý. Událost vytěsnily z mých úvah "aktuality" - nepřikládal jsem jí větší význam, než že jeden politik udělal faux pas.

Důležitým, a bohužel v Čechách (díky absenci kulturních vazeb na Itálii a mizivé znalosti latiny u populace, včetně novinářů) opomíjeným signálem ke změně politiky křesťanských stran jsou myšlenkové pochody jejich vrcholného globálního think-tanku,tajné služby, parlamentu i vlády zároveň - katolického kléru. V současné době je to probíhající konkláve (rokování nejvyšších představitelů katolické církve) ve Vatikánu a poslední "usmiřovací" diplomatické kroky churavějícího zástupce Krista na Zemi. Papež se jednoznačně pokouší o očištění církve od balastu dogmatismu a netolerantnosti, trvajícího uplynulých tisíc let. Počínaje pokusy o smíření s Židy, pravoslavnými, řeckokatolíky, konče návštěvou mešity... Jako náhodně vystupuje v tomto kontextu ze stínu i médii opomíjená (a o to důležitější) série setkání Fórum 2000 na pražském Hradě (vnímaná v Čechách jako intelektuálské tlachání a z emocionální předpojatosti vůči Havlovi proto opomíjená), kde si podali ruce představitelé všech významných světových náboženství a filosofických směrů. V Praze zasedaly v poslední době i další rozhodující globální instituce křesťanského světa - MMF a SB, příští rok nás čeká zasedání NATO. Parlament myšlenek zůstává v mystické Praze na křižovatce dávných obchodních a kulturních cest - na půl cesty mezi Východem a Západem, exekutiva nyní zasedla za pevnostními zdmi Vatikánu. Teatrálnost této symboliky dává tušit skrytý význam, který tento diplomatický pohyb má. Je s podivem, ale v hlubinách Andělského hradu, v samém lůně katolické církve probíhá patrně jeden z nejúžasnějších procesů, jakých tato stavba byla kdy v historii svědkem. Církev se vrací ke svým kořenům, mnohdy až před 1. vatikánský koncil. Je to poslední předsmrtný záchvěv umírajícího mastodonta či návrat Fénixe z popela ideových porážek v boji s ateismem 20. století? Je to předzvěst hrůz křižáckých válek, plenících ve jménu Svaté církve kontinenty? Anebo velká eucharistie - akt smíření a počátek Nového věku? Tváří v tvář agresivitě současných (už víc než patnáct let probíhajících) pokusů o kulturní asimilaci euroamerické civilizace ze strany hnutí New Age a rozmělňování křesťanství kulturní (a mnohdy kultovní) preferencí buddhismu, tváří v tvář účinné technologicko-ateistické hedonistické propagandě, mileniálnímu postmodernímu multimediálnímu chaosu či sexuální nevázanosti na jedné straně, na druhé zase vzmáhajícího se sektářství a renesance germánské a primitivistické mystiky u velké části mladé generace, křesťanská církev postupně a bolestně spěje k "zúčtování" s tradičními dogmaty. Přibližuje se tak něčemu, co sice máme zakódováno v genech evropské civilizace, na co jsme ale zapomněli ve víru kapitalistického hemžení za vidinou zlatého telete zisku.

To, co se projevilo na setkání KDU-ČSL, je tedy do jisté míry výsledek skrytých globálních procesů uvnitř katolické církve. To ale jen v minimální míře a s velkým přemáháním reflektují české katolické kruhy, v Evropě patřící k těm nejkonzervativnějším a nejdogmatičtějším. Přesto to ale stačilo - na signál, který překvapil všechny "pravé" komentátory, toužebně si přející pomíjivou většinovou pravo-středovou koalici jako protiváhu proti hrozbě druhého volebního období se sociálními demokraty. Vesnická omezenost zvítězila nad informačním věkem. Vize "čertovsky" poskakujícího ministra Grégra budujícího "ďábelské" dílo - "atomovou katedrálu" zatemnila všem zdravý úsudek o smyslu věcí i dějů. Skutečnost se mísí s televizními seriály Akta X či Milenium, filmem Matrix a myšlení malých dětí ovládá Strýček Skrblík...

Debaty o Evropské unii jsou poznamenány divošským strachem z neznámého řádu, strach máme i z invaze barbarů - sociálních migračních vln. Multikulturalismus je málem nadávka a kolektiv či společenství se jako pojmy mísí a pletou s komunou a komunismem, těžce poznamenaným násilnou kolektivizací a stalinismem. Malá země uprostřed Evropy zápasí s vlastní historií, tou dávnou i docela nedávnou. Křesťané, kteří by mohli být onou klidnou silou ve jménu myšlenek, které jejich hnutí reprezentuje již dvě tisíciletí, bojují mezi sebou o koryta a mocenské výhody, pomíjející s příštími volbami. Jak směšné, jak trapné. Jak typické.

Určitým signálem změn v křesťanské politice bylo už před lety hladké přijetí a etablování českého velvyslance ve Vatikánu Stropnického, který byl vstřícně akceptován i sociální demokracií. Jelikož ale Stropnický není "mediálně populární" postavou, vyžvaňující se v zahraničních Jednadvacítkách či dělající skandály jako jiní velvyslanci, unikl tento signál prakticky všem, kteří se nezajímají o zahraniční politiku profesionálně. Tzn. i všem novinářům. Pozitivní zprávy nefascinují bulvární média. Unikla jim (jak jinak) i rychlost, s jakou přispěchal do Strakovy akademie svého času kardinál Vlk omlouvat se za krach jednání s ministrem Dostálem o financování (a tím i budoucnosti) církví. Další vlaštovkou bylo publikování série sociálních encyklik Svatého Otce, započaté od Nového roku 1999, zásadně a převratně se obracející na "nejchudší z chudých". Česká "biskupská" interpretace odkazovala tyto encykliky do rozvojového světa jižní Ameriky a Afriky a PR-man České biskupské konference páter Hermann byl velmi rozezlen, když vyšla bez jeho vědomí či dokonce souhlasu ta nejzásadnější z nich v českém překladu v měsíčníku pro politku Pražský Demokrat. Ve sněmovně vzbudila tehdy nemalou pozornost, protože do té doby oficiální propaganda prezentovala křesťany jako baštu sedláckých a středověkých tradic, vyzdvihujíce německé rytíře a preláty více, než apoštoly a následovníky Krista. Institucionální strnulost a myšlenková rigidita české katolické církve přitom škodí nejvíce jí samé, pohříchu i hodnotám, které reprezentuje. Ztrácí nejen ovečky, ale i vliv. Stárne a souží ji stařecké vrtochy, senilita a dna. V konkurenci s agresivitou hollywoodských megafilmů unylost životopisů svatých prohrává na celé čáře a vliv "oficiální" církve na mládež je stále menší, vytěsňován obskurními sektami, tibetskými mnichy, tajuplnými čarodějnicemi a germánskými mediálními nájezdníky. Xena je určitě atraktivnější a následováníhodnější než František z Asisi... Přitom názory papeže a jeho okolí např. na globalizaci, kapitalistické vykořisťování, sociálně stabilizující roli státu či odborů jsou podle všech příznaků silně "zemanovské" a současnému českému předsedovi vlády musely znít jako andělský koaliční chór... Bohužel, zpívaný v latině, nikoliv v češtině. A právě jazyková bariéra, akademičnost a filosofičnost slovníku jsou největšími překážkami pronikání pokrokových myšlenek světových křesťanských myslitelů do Čech. Potřeba Cyrila a Metoděje pro 21. století se stává aktuální stále více... Přiznejte se, kdo z vás četl Světový ethos filosofa a teologa Hanse Künga? Ale nejen filosofové (jako například Hans Jonas, Erazim Kohák či stále aktuální Jan Amos Komenský), teologové (Küng) či ekologové (Josef Vavroušek či členové Římského klubu) už dlouho volají po morálce, odpovědnosti vůči lidstvu i planetě. Zbigniew Brzezinski - poradce amerických prezidentů - ve své knize "Bez kontroly" nastiňuje vizi společnosti, která se v pudu sebezáchovy civilizace obrací od kapitalistického hedonismu k sebeomezování a trvale udržitelnému rozvoji. Kéž by si křesťanští demokraté uvědomili, že nejen Pisaro, kardinál Mazarin, páter Koniáš či rytíři-křižáci patří do katolické historie... Znalostní společnost Komenského či Petera Druckera je prozatím vizí. Vizí jsou i znalosti demokraticky zvolených představitelů moci. Omezenost a povrchnost, partikularita a fragmentace, pomíjivost a krátkozrakost čtyřletých volebních období neumožňují napřít úsilí k činům historičtější povahy. Pokrok se tak plazí jako šnek, zanechávaje za sebou slizkou stopu malosti. Duch karteziánské rozpolcenosti res cogitans a res extensa ovládá prozatím českou politiku a směřuje ji s největší pravděpodobností k nalezení dočasného a bolestiplného řádu v autoritativní pravicové diktatuře. Ke škodě křesťanství, ke škodě budoucnosti.

Ateisté v české politice zapomínají, že jestliže mandát politiků v politických stranách je 4 roky a existence těchto stran se počítá na desítky let u těch nejstarších, křesťané a jejich politika je v evropském kulturním prostoru od té doby, kdy se tento jako kulturní prostor vymezil. Nezvedené potomky Cyrila a Metoděje lze těžko podezírat z nedostatku trpělivosti, pouze pohyby jejich ideových východisek jsou měřítkem volebních období nepostřehnutelné. Ale dají-li se už do pohybu (a reformní procesy, nastartované ještě v období kardinála Tomáška a pokračující podnes - Desetiletí obnovy, následně proces kanonizace Sv. Anežky, debata s laiky o dogmatech a církvi samé či renesance ekumenismu, proces očištění Mistra Jana Husa - tomu nasvědčují), podobají se lavině. Do historie tak pohřbily období vlády konzervativního předsedy KDU-ČSL Kasala a otevřely novou cestu, přerušenou úmrtím Josefa Luxe.

Bude to cesta posílení či marginalizace? Na tuto otázku odpoví jen Bůh, Cyril Svoboda a čeští křesťanští demokraté sami...

Poznámka TP: Před časem jsem vedl zajímavou polemiku s jistým právníkem, zapojeným v aparátu KDU-ČSL: napadl ostře moje tvrzení publikované v Britských listech, že - někdy v létě letošního roku, tuším - dojde k vytvoření havlovské Strany Pravdy a Lásky, v níž se sloučí všechny tzv. hradní strany, a poukazoval na to, že lidovecká identita je tak silná, že jakékoli slučování nepřichází v úvahu. Zatím se zdá, že měl pravdu, ale je otázkou, zda strana, momentálně zaklíněná do nefunkčního a dosti nerovnoprávného svazku Čtyřkoalice, bude takto schopna spolu se svou identitou uchovat výraznější přítomnost v Parlamentu.

Krize ve Čtyřkoalici totiž nesouvisí, jak často interpretují novináři, s tím, jestli se 2+2 strany "dohodnou" nebo "nedohodnou", ale s obsahem jejich dohody, tj. zda strany správně odhadnou, co bude v příštích volbách štěpným tématem, a dokážou se na něm sjednotit (neučiní-li tak, připravují si - zcela logicky - časovanou nálož a volební propadák).

V posttotalitní zemi, která ma za sebou líbánky s demokracií, nevede stále ještě hlavní dělicí čára mezi "levicí" a "pravicí" (tyto nálepky mají sice validní hodnotu - každou stranu lze takto správně zatřídit a charakterizovat - ale v nejdůležitějších hlasováních strany jednají podle jiného klíče), nýbrž mezi liberálním a autoritativně-sociálním modelem státu. Sociální stratifikace společnosti je zatím spíš podružná a málokdo v těchto zemích chápe, co je pro demokracii podstatné a jak se má občan chovat, chce-li si uchovat aspoň základní demokratická práva. Tak se vyvinula situace na Slovensku, v Bulharsku, v Rumunsku a spěje k němu Ukrajina a patrně i Česká republika (nevěříte-li mi, zkuste si odpovědět na otázku, která strana je podle vás levicovější: HZDS nebo slovenští komunisté?). Role jsou rozděleny: ODS, KSČM a levé křídlo ČSSD jako stoupenci autoritářství, ostatní politické síly by se teoreticky mohly shodnout na liberálním modelu.

Čímž jsme u jádra problému: Jestliže se Svobodova KDU-ČSL včas a dostatečně zřetelně nedistancuje od možnosti spolupracovat ve vládě se sociální demokracií, ocitne se před volbami, obrazně řečeno, každou nohou na jiném kusu ledovce, který se právě začíná bortit.

Televizní krize byla (a budoucí rozhlasová bude) jen malou ukázkou toho, jak se situace s největší pravděpodobností vyvine. Zatímco ČSSD bude krasořečnit o nejskvělejších a nejnehynoucnějších úspěších své vlády, architekti lednového vítězství pracujícího lidu v ČT připraví pro voliče zcela jiné téma, tak jako to ostatně dokázali ve všech volbách od vzniku opoziční smlouvy. Možná už někde v parlamentních lavicích zraje nová Kateřina Dostálová, z níž bude pro ten účel nakrátko učiněn démon útlaku, proti němuž se národ chtě-nechtě bude muset sjednotit (škodolibě poznamenejme, že v případě Dostálové k tomu nebylo potřeba ani moc práce ideologického maskéra).

Jak jsem řekl, lidovci si tuto situaci buď uvědomí a budou hrát v této poslední Havlově hře roli, která je jim určena, nebo zůstanou na percentuálním zisku hlasů loajálních voličů a budou pak po další čtyři roky z galerie sledovat, jak se dělá skutečná politika.

Eugen Haičman

Tu knihu jsem kupoval původně z recese. Pak jsem ji však otevřel, začetl se a přečetl jí celou. Je to zajímavé čtení. Posuďte sami, cituji z úvodu: "Byla to zprvu radostná práce shromažďovat básně, povídky a úryvky z románů, v nichž čeští a slovenští spisovatelé píší o člověku, který je pro miliony našich lidí ztělesněním pravdy…" Jména některých spisovatelů jsou doopravdy zvučná. Nezval, Neuman, Biebl či Hoffmeister. Ptám se sám sebe, co se s nimi stalo. Mysleli to vážně? Podlehli totalitní ideologii a s ní spojenému kultu osobnosti? Nemyslím si. Prostě jen měli strach o své životy. Mnozí z jejich kolegů obývali v tu chvíli komunistické kriminály, Záviš Kalandra byl popraven.

Dokument o nacismu popisuje mimo jiné to, jak fungovalo gestapo v milionovém městě. Na práci v něm mu stačilo dvacet sedm pracovníků. Zbytek obstarali lidé sami. Gestapo nedělalo nic jiného, než zpracovávalo udání. Je tu popsán příběh jedné mladé ženy, která zemřela v koncentračním táboře pouze proto, že se odlišovala od svého okolí. V udáních na ní nebylo nikdy nic konkrétního, pouze to, že se chová nějak divně. Málo vychází ven, má divné přátele, možná je lesba, žena, která jí navštěvuje je možná židovka …

Pořad Bez imunity jsem sledoval při uklízení pokoje a debatu poslouchal na půl ucha, tak jako většinu podobných rozprav. Jejich informační hodnota je pro mě nulová. Jacísi pánové se navzájem ubíjeli statistickými daty. Jakási dáma se ptala, jestli svým dětem máme či nemáme dovolit kouřit marihuanu. Otázka, která je na místě je ta, jestli se budou ony "děti" na náš souhlas ptát.

Tyto tři "kulturní zážitky", které jsem prožil, jsem takto seřadil záměrně. Mají totiž jeden společný prvek. Jmenuje se manipulace.

Básníci píši chalozpěvy na diktátora, které komunistický režim využívá jako prostředku manipulování s celým národem a zároveň se tím legitimuje.

V nacistickém Německu udává soused souseda ze strachu, že jeho samotného by mohl někdo udat. Gestapu stačí pouze evidovat, vést statistiky a občas někoho zatknout.

Existuje zajímavá, statisticky doložitelná spojitost mezi výší platů kněží a cenami piva na našem trhu. Vždy, když se zvedne jedna hodnota, vzápětí se zvedá i druhá. Nelze však jednoznačně doložit, která hodnota podmiňuje kterou. Je li tedy výše farářských platů ovlivňována cenami piva nebo naopak, jsou li ceny piva závislé na farářských platech. Tento fenomén by zasloužil hlubší výzkum se zřetelem na jeho celospolečenský dopad.

Každá doba má své bohy a své ďábly. Každá doba má svou verzi dobra a zla. Každé světlo vrhá stín. Každá civilizace, stejně jako každá lidská bytost má Stín ve smyslu definice C. G. Junga, tedy někoho, kdo je vnějším nositelem jejích špatných vlastností. Pro nacisty jím byli židé, pro komunisty buržoové.

Jedním ze Stínů dnešní doby je feťák. Je to spíše mediální typ, jen málokdo se s ním setkal osobně, ale je prostě tady a je třeba proti němu všemi prostředky bojovat.

Na počátku represivního protidrogového zákona stálo jednání, které bez nejmenších rozpaků nazvu hanebné. Dva poslanci KDU-ČSL, Janeček a Severa, hledali politické téma, které by je zviditelnilo před veřejností. Našli je v boji proti drogám. Je to téma mediálně velmi vděčné, protože drogy jsou skutečně problémem této civilizace.

Byla rozpoutána mediální kampaň, kterou opět bez nejmenších rozpaků, označím za goebbelsovskou. Nemám tolik prostoru, abych ji podrobně rozebíral, takže upozorním pouze na některé obecné momenty, na kterých ukáži, jak se dělá propaganda v duchu Josefa Goebbelse. Upozorňuji dopředu, že jsem člověk, který si stojí za sými slovy.

V třicátých letech nacisté hrubě zneužili román Liona Feuchtwangera Žid Süss k natočení antisemitského filmu stejného jména. Manipulace spočívá v tom, že film zvýrazňuje negativní rysy rozporuplné osobnosti Josefa Süse a sugeruje divákovi, že tyto vlastnosti má celý židovský národ.

V souvislosti s protidrogovou kampaní se objevil "dokument", ve kterém byli ukázáni lidé těžce postižení drogovou závislostí. To je v pořádku, o takových věcech se musí mluvit, ale nesmí se přitom tvrdit, že takto vypadá každý, kdo někdy okusil drogu, což film latentně dělal. Šlo o stejný postup jak v Židu Süssovi.

Na obrazovce se objeví videoklip na němž jde proti kameře skupina mladých normálně vypadajících mladých lidí. Obraz se zastaví a pod ním se objeví nápis: Berou drogy! Co to má znamenat? Znamená to snad, že všichni mladí normální lidé berou drogy? Zde se jedná o manipulaci nejhrubšího zrna. Klip využívá toho, že současná střední generace není příliš zasvěcena do drogové problematiky a působí na strach, tedy na lidskou emoci. Co když zrovna náhodou moje dítě je to, které bere drogy? Slovo goebbelsovský zde skutečně není nadsázkou.

Jestliže nacizmus a komunizmus měly své ideologie, dnes nahrazují ideologii statistiky. Pitomost o souvislosti cen piva s platy farářů uvádím záměrně jako ukázku zcestnosti jistého typu myšlení či spíše nemyšlení. Zde je nesmyslnost tvrzení poznatelná na první pohled, jsou však mnohem sofistikovanější metody "statistického dokazování". Zde lze aplikovat tzv. O'Campenterův teorém o principiální realizovatelnosti. Ten říká, že libovolným kombinováním konečného počtu prvků lze v principu dosáhnout čehokoliv jiného. Ve statististice to znamená, že jestliže dostanu nějaké zadání, které mám dokázat, stačí opatřit si patřičnou konečnou množinu dat, které mou tezi potvrzují a důkaz je naprosto věrohodný. Se "statistikami" tohoto typu se denně setkáváme na stránkách našeho tisku.

Abychom si rozuměli, statistika jako věda za to nemůže. Mám jí docela rád. Potíž je v tom, že ti kteří se jí ohánějí, jí mnohdy ani za mák nerozumí. Média nás dnes a denně bombardují různými průměrnými ukazateli či průměrnými hodnotami bůhvíčeho. Ve skutečnosti aritmetický průměr je nejvíce irelevantní statistická hodnota, pro seriozní práci naprosto bezcenná. Uvedu dva naprosto banální příklady, které najdeme v každé učebnici statistiky.

Žije li ve vesnici jeden manažer s platem 200 000 Kč a pět kopáčů s platem 5000 Kč, pak průměrný výdělek obyvatel této vesnice je 37500 Kč. Abych získal skutečný obraz o výdělku obyvatel této vesnice, musím znát tzv. modus neboli nejčetnější hodnotu či medián, tedy střední hodnotu. Obojí je v tomto zjednodušeném případě 5000 Kč.

Ještě dnes se občas můžeme dočíst o tom, jak se ve dvacátém století rapidně zvýšila průměrná délka života. Nemám po ruce přesná čísla, ale to nevadí. Informační hodnota tohoto sdělení bude úplně jiná, když se uvědomíme, že zhruba v polovině minulého století byla ve vyspělých zemích téměř odstraněna kojenecká úmrtnost, která se do průměru také započítává.

Mám před sebou knihu paní Isabelle Nazare-Aga, která se jmenuje Nenechte sebou manipulovat. Autorka hovoří především o manipulátorech-osobách, nicméně její závěry se dají aplikovat na každý typ manipulace. V knize se píše: "Manipulátor znevažuje nepřítele prostřednictvím opakovaného podivování a přehnaného zdůrazňování neznalosti tématu, které lze ve skutečnost považovat za velmi specializované." Já k tomu dodávám , že téma je specializované a výsledky jsou podloženy statistikami.

Z výše naznačených důvodů se dále již nebudu ohlížet na jakékoliv statistiky a předložím svůj vlastní pohled na problém drog a toxikomanie.

Nedávno se mne zeptal muž v důchodovém věku, jaké to je, když si člověk šlehne trávu. To slovo šlehne někde pochytil a mne chtěl nezakrytě vyprovokovat. Odpověděl jsem mu, že tráva se nešlehá, že se aplikuje per rectum. Řekl jsem to trochu lidověji. Pak jsem se zamyslel. Ten muž měl velký červený nos a nezdravou žlutou barvu v obličeji, obojí je typické pro alkoholiky. Oddělal se tedy legální drogou. Odehrávalo se to v hospodě, která byla ze dvou třetin plná lidmi, kteří si zašli po práci na pár piv.

Později jsem se dozvěděl, že onen nepříjemný muž byl kdysi oblastním funkcionářem KSČ a velitelem lidových milicí. Hodně takovýchto lidí se utápělo a utápí v alkoholu. Dělalo to i "ztělesnění pravdy" Klement Gottwald.

V jedné hospodě jsem tedy potkal jednoho evidentně narušeného člověka a asi patnáct normálních, kteří si zašli na pivo. Ne každý, kdo si zajde na pivo je alkohoholik. Ne každý, kdo občas požije nějakou, zejména lehkou, drogu je toxikoman. K tomu státi se toxikomanem jsou třeba jisté předpoklady, takové jaké měl onen bývalý stranický tajemník k tomu být alkoholikem, což je taky toxikomanie.

Jediným reálným výsledkem protidrogové represe je postih několika mladých lidí za pár kytek trávy. Situaci naštěstí zachránil prezident Havel, ale ten tu nebude věčně. Hanebné jednání zplodilo hanebný zákon s ještě hanebnějšími důsledky. A jiné to nebude.

V roce 1996 píše Josef Janeček v MF-DNES tato slova: "Situace, kdy studenti podepisují petice, aby bylo držení drog pro vlastní potřebu beztrestné, mě naplňuje přesvědčením, že se zde něco zameškalo." Mě stejná situace napňuje zcela jiným přesvědčením. Jsem přesvědčen, že nám zde vyrůstá generace, která chce o svém životě rozhodovat sama, bez všudypřítomného protektora.

Ve sporu o legalizaci lehkých drog, zejména mnarihuany už dávno nejde jen o tu trávu, ale o cosi mnohem zásadnějšího a pro další vývoj společnosti podstatnějšího. Jde o to, budeme li společností občanů s rovnými zády plně zodpovědnými za veškeré své jednání a jeho následky a nebo jestli budeme bučícím stádem dobytka, které nějaký šikovný politický manipulátor dovede směrem k dalším jatkám. Copak toho nebylo ve dvacátém století dost?

Již jednou jsem na stránkách Britských listů rozvíjel variaci na téma , co bych udělal kdybych se zmocnil politické moci a stal se diktátorem. Udělám to znova.

Kdybych byl politik a podařilo se mi stát diktátorem, nechal bych především popravit pány Janečka a Severu jako projev vděku za zbraň, kterou mi poskytli proti oponentům. Jestli jejich zákon nějak ovlivní šíření drog je a bude sporné, ovšem jeho možné zneužití je zcela nesporné. Marihuana a jiné lehké drogy se totiž stala již součástí životního stylu či stylů mladé generace. Marihuana, halicinogení houby někdy i LSD patří prostě k jisté nemalé skupině lidí, která se pokouší žít alternativně. A to jako diktátor nemohu dovolit. Nemohu zde mít nikoho, kdo vidí svět jinak než chci já.

Stejný zákon ale mohu aplikovat na některé nonkonformní novináře, kteří o drogách a jejich legalizaci píší. Jsou nebezpeční.. Nebezpeční jsou ale nikoliv tím, že píší o trávě či jí dokonce kouří, ale tím že samostatně uvažují. To se v mém státě nesmí.

Historické paralely mohou být zavádějící, ale jedna se mi tu nabízí. V textu O počátcích Charty 77 píše Václav Havel, že prvotním impulsem pro její vznik byl soudní proces s kapelou The Plastic People of the Universe, že to byl právě ten, který vedl k dalšímu rozhodnému kroku v českém duchovním povědomí. Havel říká:

"Nebylo to poprvé. Známe analogické situace i z padesátých let, kdy uzlový moment, kdy se společnost dostává najednou do pohybu, není moment konfrontace s poraženými protivníky, tj. s těmi, kteří v předchozí době byli vytlačeni z veřejného života, ale moment, kdy se nově etablovaný režim dostává do konfrontace s novou generací, s mladými lidmi bez politické minulosti, bez vlastního politického životopisu. Uzlový a rozhodující moment nastává tehdy, kdy se noví lidé mladí lidé, kteří se počínali duchovně formovat už v době nového režimu, s ním dostávají do konfrontace."

Nacházíme se také v jistém uzlovém bodě. Represivní protidrogový zákon je ve skutečnosti zákonem proti mladé generaci se všemi důsledky z toho plynoucími. Nejkřiklavější případy represe zachránil nesystémový a v mnoha ohledech nedemokratický institut prezidentské milosti. I to je pro budoucnost nebezpečné. Potom začaly ústupky ve formě různých prováděcích předpisů, které vysvětlují co je to větší množství drogy než malé. Média reagovala na tyto předpisy vesměs pozitivně, přitom ale, měla začít být na poplach. Byl vytvořen zákonný zmetek a někdo se jej pokouší zašívat a to způsobem více než pochybným. Není to tak dávno, kdy bylo prokurátorům nařizováno, koho mají obvinit a soudům jak mají soudit.

Jelikož se všichni kuřáci trávy jednoduše do kriminálů nevejdou, je a bude tento zákon uplatňován selektivně. A to je na celé věci to nejhnusnější. Jsem snad v této zemi jediný, kdo zde vidí přímé ohrožení samotných základů demokracie? Doufám že ne.

Isabelle Nazare-Aga píše ve své knize o manipulaci, že nejjistější způsob jak způsobit rozvrat je vyvolat podezření. Říká : "Manipulátor druhého morálně zraňuje a současně dává najevo, že chce jen jeho dobro." Stejně jednají různí obhájci protidrogové represe. Využívají všeobecné neinformovanosti široké veřejnosti o drogové problematice a působí manipulativně na rodiče tím, že jim sugerují, že je možné aby právě jejich dítě mělo problémy s drogami.

Tvrdí, že chtějí dobro, že chtějí omezit závislost na drogách. Prolhaně zaměňují pojem konzumace drogy a závislost na droze. Jenž, jak jsem již napsal, pro vznik závislosti jsou třeba jisté předpoklady. Nikdo soudný jistě nebude tvrdit, že každý, kdo začne podnikat se automaticky stane workoholikem. Přitom však workoholizmus je stejně destruktivní závislost, jako jakákoliv jiná. O konzumaci piva jsem již psal.

Závislou se stane, zjednodušeně řečeno, jen taková osoba, která je nějak vnitřně narušená, která potřebuje cosi kompenzovat. Závislým se ale stěží stane ten, kdo v životě poctivě hledá. Látky typu psylocybinu nebo THC skutečně otevírají jistá uzavřená okna našeho vědomí. Nevím jestli je to dobře, ale pro mnohé mladé lidi se lehké drogy staly součástí hledání hlubšího smyslu života. V komto kontextu je represe sedmnáctileté dívky zvrácenost zcela srovnatelná s řáděním nacistů či komunistů.

Argumentace, že lehké drogy jsou přestupní stanicí ke drogám tvrdým, je stejného druhu jako důkaz o souvislosti cen piva a farářských platů. Neexistuje zde žádný důkaz, jde o manipulaci.

V knize Gottwald je s námi si můžeme přečíst básničku Petra Bezruče s názvem Na rozloučenou. Ta zní: "Měl nám dlouho žít, měl, ten muž plný síly, líto mi, že odešel prezident milý." Proč jí zde uvádím. Onen muž plný síly zemřel na následky syfilis a těžkého alkoholizmu. Básničku uvádím proto, že pochází z doby, kdy lež byla normou, kterou museli respektovat i takové literální talenty jakým byl bezesporu Bezruč. Chceme být znovu ve stejné situaci?

Jaroslav Sever

vahal jsem s nejakou aktivitou, sledujic diskusi na tema vzdelani v BL i jinde. Jsa vsak po rade otcem, pak studujicim a danovym poplatnikem, mohu se asi pro svou ucast v diskusi povazovat za aktivne legitimovaneho nejmene z techto duvodu, nevyplynou-li dalsi z textu. Napravuji tim take castecne svuj dluh tem, kteri mne ke sdeleni nazoru vyzvali snad prave proto, ze rad priznam, ze vskutku nemam mysl zatizenu spletitosti teto problematiky prilis.

Onou "posledni kapkou" vsak byl , po mem soudu neobycejne kvalitni clanek Ivo Fencla, ktery, co vim, poprve poukazal otevrene na m.j. ahistoricnost vsech dosavadnich snah o skolske reformy. Ahistoricnost ne nepodobnou predlistopadovemu "taknak nove, soudruzi". Clanek I. Fencla ma velice siroky zaber. Podporim jej proto zatim jen v jednom aspektu - konkretne - tim padem snad i ucinneji.

Cituji I. Fencla: " Ackoli (krestanskodemokraticti ministri - pozn. J.S.) … mluvili o cilevedome transformaci skolstvi zachovavajici i pozitivni zkusenosti z obdobi predchoziho, k objektivni a vecne zduvodnene a diferencovane analyze se nikdo nikdy neodhodlal. … Odpovedneji a s vetsim rozmyslem nez dnes se (do r. 89 - pozn. J.S.) ale experimentovalo. Nakonec se dostavil rozum a pro nadane vznikaly skoly vyberove, napr. jazykove i jinak elitni. I vysokoskolske vzdelani ziskavali dalkove nebo oklikami ti, kdo meli kadrove skraloupy. … Jednotnou skolu jsme pred deseti lety zapudili . Ted se k nam chce vratit oblecena v dresu vladnouci levicove strany pod jinym nazvem." Konec citace.

Vskutku, dostavil se tehdy i rozum a vysokoskolske vzdelani ziskavali dalkove, nebo oklikami i ti, kteri meli kadrove skraloupy. To je velice zavazne tvrzeni z nekolika duvodu - bez naroku na uplnost.

>Stale stejne casto totiz s uzasem slysim, jak ten, si onen nesmel studovat a proto se do skolnich lavic, ci k vyssi graduaci dostava az kdyz na to - v nam zatim neprilis uslechtile znejicim slova smyslu - ma. Toto tvrzeni je zpravidla obycejna lez. Naopak, pokud jde o moznost vzdelavani (zduraznuji nedokonavy vid), jsme na tom zatim nejhure, co mi pamet saha.

Novy skolsky zakon m.j. zlikvidoval leta funkcni institut tzv. mimoradneho studia, ktere bezne umoznovalo komukoli a zdarma studovat jednotlive predmety, v libovolne sestave, po libovolnou dobu. Presne receno, pravo, navstevovat prednasky s prisl., vykonavat zkousky a obdrzet o tom potvrzeni. Za sve, ovsemze. Pri zamestnani a bez jakekoli podpory statu. Pametnici tohoto vzdelavani mi dosvedci; existoval na to celostatne jednotny "Prukaz o mimoradnem studiu" (ev.c. SEVT mohu najit) opatreny fotografii studujiciho a v pripade FF UK opatreny navic puvabnym jednoradkovym "stemplem": "Mimoradny student bez prav".

Nic ve zlem, zde to bylo nutne proto, ze vselijake a take hojne praktikovane "nadrzovani" temto studujicim, zhusta popelarum, mycum oken, drvostepum aj. bylo na FFUK obzvlaste nebezpecne. Jestli to napr. na technikach znamenalo volneji vylozeny predpis o sleve na obed, si obcasny nocleh, zde to znacilo take pristup k fondum Klementina. Ten zde byl - jak jinak - diferencovan a existovala ticha dohoda, ze nase "indexy" mely "omylem" stejna "pristupova prava", jako indexy radnych studentu filosofie, t.j. v ctenarske prukazce otisk razitka "Vazny zajemce". Pochopitelne, ze tato prava byla zase nize, nez prava "dejvicke Sorbonny", ale stacilo to a knihovnice se take tu a tam nechaly "splest" vice a zaprisahaly nas pokazde, abychom knihu neztratili, ci nekopirovali.

Protoze je to aktualni a vypovidajici, dovolte mi, prosim, kratky exkurs.

Na tento, jinak nemyslitelny pristup k zapovezenym kniham mne upozornil muj vedouci rocniku, pan prof. Dusan Machovec. Tentyz D. Machovec, ktery byl pote, co si jednou, a veru malo obezretne, dovolil poklonu pani Helene Vondrackove v Lidovych novinach, tvrde znecten jakymsi Nebojsou, jenz cit. doslova "poslouchal na rozdil od pana profesora v noci, tajne, BBC". Co delal dotycny ve dne, LN neuvadi. Fakt, ze LN dovolily panu Machovcovi, takto naivne si nabehnout, mam osobne za vice zavrzenihodny, nez to, ze poskytly prostor onomu, aktualne uvedomelemu individuu.

Vazeny pane profesore, jsem Vas svedek, ze jste mi svym svym sdelenim otevrel mnoho stran knizniho fondu Klementina hned v prvem rocniku - aniz jste tedy zavahal - riskuje exictenci nejen svou vlastni. Dekuji Vam, vazeny pane profesore a odpustte mi smelost - vybirejte si dnes opatrneji, kde co reknete. Casy se meni a pocit sounalezitosti univerzitniho profesora se studujicim, byt lesnim delnikem je Vam dnes k nicemu.

Tento, opakuji, legitimni druh tzv. mimoradneho studia tedy umoznoval v praxi temer naprosto bez problemu, bez posudku, povoleni a nejruznejsich "vyjadreni" studovat - presneji vzdelavat se. Ze strany skol zdarma. Ze strany "studenta bez prav" bylo, pravda, nutno zaplatit si jizdne - bohudik, i zde se vyskytla rada "chybujicich zamestnacu CSAD", takze v praxi se az snad do osmdesatych let stavalo, ze dostal mimoradny student "omylem" prukazku na slevu na autobus, atp. Z "omylem vystavenych prukazek" seslo - svete div se - diky cetnym "poukazum verejnosti na tento nesvar". Zacaste bylo mozno ziskat zlevnene (viz "omyly" vyse) ubytovani a menzu pri soustredenich (zpravidla s dalkovymi studenty). A ovsem, bylo nutno mlcet a brat si na studium dovolenou, ev. neplacene volno pod nejakou prijatelnou zaminkou - pokud i zde sef nepomohl vhodnou "pracovni cestou".

Vyslovne, ze zakona pak neslo v mimoradnem studiu absolvovat. Co se absolutoria tyce, malokomu na nem zalezelo, protoze frekventanti vedeli, ze jejich dozivotni strop je trida T11 s diplomem, ci bez nej. Usiloval-li proto nekdo o diplom, byl to ve vzacnych pripadech clovek, ktery si jej nadmiru vazil, ale zpravidla slo o budouci emigranty, pro ktere diplom smysl mel. Takze i zde, v teto nadmiru riskantni fazi k "omylum" dochazelo. Studujici pote, co nashromazdil cca 40 zkousek - u tohoto typu studia (kupodivu!?) zpravidla i se slusnym vysledkem - pozadal po predchozi domluve s prodekanem pro dalkove studium o tzv. "zmenu formy studia". Domluva byla nutna proto, ze pro tuto zmenu nebylo vzdy bezpecno.

Nicmene, zmena se drive, nebo pozdeji zpravidla povedla a opet bez posudku, protoze tu byla vedoma ci nevedoma dira v uvaze predkladatele zakona. (Kez by tyto radky nekdo cetl a vec objasnil!) Pan prodekan tedy mohl-li, svolil, uznal relevantni zkousky krom trojek a naridil "srovnat krok" zpravidla se 4. - 5. rosnikem vykonanim prip. rozdilovych zkousek. "Mimoradny student bez prav" pak mohl, jiz jako dalkove studujici i absolvovat. Za cenu, ze se zbytecne nezviditelnoval a nevystavoval tak sve ucitele veru znacnemu riziku. Opakuji, "neperspektivni" duvod absolvovat zpravidla nevideli. Duvod studovat za sve ano.

Kdo predevsim temto studakum (naprosto zpravidla s velmi slusnymi studijnimi prumery) dava jejich kvalifikacni nedostatek durazne najevo, je nabiledni.

"Nemohl jsem studovat" tedy (mozna s vzacnymi vyjimkami) znaci presneji : "Nemohl jsem studovat s vyuzitim vsech vyhod radneho studia". Vzdelavat se samo o sobe slo. Opakuji, slo dokonce i absolvovat. Ivo Fencl pise cistou pravdu. Studujici ovsem netusil, ze mu bude diplom nekdy co platny a jeste po roce 90 jej ve snu nenapadlo, ze to bude dokonce diplom s jakymkoli vysledkem, o ktery nekompromisne pujde.

Omlouvam se za predchozi, ponekud popisny text. Nenasel jsem vsak lepsi formu, jak zvyraznit fakt, ze pres vsechny Univerzity tretiho veku jsme na tom po strance moznosti, systematicky se vzdelavat, podstatne hure a pro ilustraci: kurs rizeni lidskych zdroju na katedre andragogiky FFUK stoji bratru cca 10.000 Ks za semestr. Plus vsechny naklady, ktere jsem uvedl vyse - dovolena, jizdne, atd. tentokrat ovsem neomylne a natvrdo. Jinde jsem v BL psal o Akademii remesel a sluzeb Hospodarske komory CR za stejny pakatel a za stejnych podminek. Co dodat?

Doufam, ze jsem ve sve poznamce dal zretelne najevo, ze tu nejde o nic vic a o nic mene nez o ilustraci skutecnosti, kterou Ivo Fencl naznacil. Cinim tak proto, ze dostane-li tato debata (konecne) nejaky spad, hodlam se o tuto svou vypoved oprit, jako o jeden z flagrantnich dukazu toho, kam dosavadni reformatori ceske skolstvi vedou.

Štěpán Kotrba

Reklamní kampaň, která odstartuje příští týden a poběží do konce června, vytvořila agentura Leo Burnett Advertising. Celková hodnota daru společnosti Philip Morris činí dva miliony korun. Ústřední myšlenkou reklamní kampaně je heslo "Silná slova nestačí na slabé známky". "Nahrazení billboardů s tabákovou reklamou sociálním motivem lze tak chápat jako příspěvek společnosti Philip Morris k prevenci kouření nezletilých," domnívá se představitel společnosti Marek Hlavica. Potud zestručnělá zpráva agentury ČIA.

Neodpustím si však jeden komentář. Neuvěřitelné. Drzost, se kterou Phillip Morris proniká při propagaci svého loga (jako sponzora) mezi děti a obhajuje tak SVOU REKLAMU, je udivující. Být vevedení Nadace "Naše dítě", nevzal bych peníze tabákové firmy ani náhodou.

Diskredituje to samu nadaci a její (možná) ušlechtilé cíle. Ale "prachy nesmrdí" - cituji velmi volně výrok, který v přesném znění zněl: "Neznám rozdíl mezi čistými a špinavými penězi." Pronesl jej kdysi přední státní činitel při obhajobě ekonomické transformace. Že by "kupónová" - nyní "billboardová" - metoda oslnila neziskový sektor? Někteří lidé jsou opravdu nepoučitelní.

Jan Hurych

Witthed

V sobotu odpoledne byl pro návštěvníky uspořádán v redakci Otakara Štorcha pořad současné naší poezie. Pavel Mrázek, Otakar Štorch a Jana Witthedová recitovali z vlastní tvorby. Viola Lyčková, Jana Witthedová a Viktor Novák přednesli poezii básníků z vlasti.

Níže si můžete přečíst několik ukázek z tvorby přítomných básníků.

Oči

Jana Witthedová

Sen s mladým Wertherem

Otakar Štorch

Následně
nepochybuj
oba dva s růžovou dřeni
bychom byli
a to
na časy věčné

Dva psi

Pavel Mrázek

řekli mu
Sedni
a on si sedl
sotva si lehl

řekli mu
Popros
a on prosil

řekli mu
Přines
a on nosil
jakoby prosil

řekli mu
číhej
a on číhal

řekli mu
Hlídej
a on hlídal
a ještě číhal

kdy přišel čas
hodili kost
tvrdou a vyschlou
žrádla až dost

Šel kolem líný pes
bez pána zíval

ucítil kost
sliny
a v břichu zlost

na psa co číhal
a kost si hlídal
zaštěkal

a zmizel v prachu ulice

Pes co si lehl sedl a prosil
číhal a nosil

hlídal
svou vyschlou kost
necítil zlost
na psa co zíval

jen z prachu ulice mu zvlhly oči
smutně se díval

a v duchu zíval

Pro Britské listy napsala Jana Witthedová.

Jaroslav Hudec

a) poloviční podíl Lucerny prodal nyní správce konkursní podstaty

b) prodal tento podíl o 25 procent levněji

Ani jedno z těchto tvrzení není pravdivé.

ad a) v době prohlášení konkursu na Chemapol Group nebyl podíl v Lucerně v majetku Chemapol Group, ale v majetku dceřiné společnosti C.H.R. Prodej tohoto slovenské TATRABANCE zastaveného majetku se tedy řídil jinými technickými pravidly, než prodej majetku z konkursní podstaty. nerealizoval ho správce konkursní podstaty, ale vedení C.H.R., nepodléhal schválení soudem atd. Jistě, společnost C.H.R. ovládl prostřednictvím statutárních orgánů po prohlášení konkursu na Chemapol Group správce konkursní podstaty a prodej tedy probíhal pod jeho dohledem, nicméně pravda je jiná, než napsal pan Plesl.

Pokud budeme společně chápat tuto námitku jako čistě technickou, pak vězte dále, že:

ad b) poloviční podíl v Lucerně byl nyní prodán cca o 25 procent dráž , než za kolik ho Chemapol Group získala od prezidenta Havla před několika lety. Situace je tedy úplně obrácená a panem Pleslem zcela postavena na hlavu. Z toho vyplývá, že i jakékoliv diskuse, vyplývající z panem Pleslem postavené premisy, jsou naprosto pitomé, nemohou být jiné.

Podotýkám, že já osobně nejsem právě příznivcem V.Havla (spíše opak je pravdou), ale probůh (volám jako ateista), ctěme základní fakta! Jistě je právem žurnalisty vykládat si nějaké souvislosti tak či onak, ale chovejme se korektně a neuvádějme chybná základní fakta, čísla! Chovejme se korektně!

Zarážející je, že nikdo z novinářů si nedal tu práci, aby před svými komentáři ověřil základní údaje, raději všichni polemizují - a vlastně o nesmyslech. Přitom ve všech redakcích deníků, ekonomických periodik, rádií a televizí znají číslo mého mobilu, můj mail a vědí, že jsem oprávněn komunikovat s médii o všech věcech konkursu Chemapol Group (a že to je pořádná hromada, která většinou právě nevoní).

Pana Plesla jsem na tuto skutečnost upozornil, pravda teprve 29.5.2001 (nějak jsem ho dřív nedokázal sehnat), stejně jako redakci LN (tu už minulý týden). Už jsem zapochyboval i o BL, ale pak jsem si uvědomil, z jakého počítače jsem včera posílal svůj mail obdobného obsahu jako dnes, a řekl jsem si, že je chyba možná na mojí straně.

Doufám, že tím dosavadní diskuse nabere jiný směr, opřený o fakta.....

Se srdečným pozdravem pravidelný čtenář BL.

Za správu konkursní podstaty Chemapol Group, a.s.

Jaroslav Hudec