Proč už nemáme děti?
Děti bývaly nutností. Byly pokračováním rodinné linie, přebíraly rodinnou firmu, byly strážci rodinných hodnot, staraly se o nás ve stáří. Všechny tyto důvody však ztratily na přesvědčivosti. Od vzniku antikoncepce se staly děti jen jednou z možných alternativ - a to alternativou, kterou na Západě volí stále méně lidí. Co se děje, ptal se včera týdeník Observer. Shrnujeme.
Autora článku, univerzitního profesora Laurieho Taylora, se nedávno zeptal jeho čtyřicetiletý syn Matthew, proč se jeho rodiče rozhodli ho mít. "Jaké jste měli v souvislosti se mnou naděje a ambice?" Otec mu vysvětlil, že jako dítěti šedesátých let v Británii jeho angličtí rodiče nic nepředpisovali: "Pokud jsem se pamatoval, jedinou naději, kterou jsem v souvislosti se synem měl, bylo, že jsem doufal, že bude pokračovat v rebelii proti rutinnímu myšlení a chování, proti rituálům a proti konformitě."
Syn mu pak přiznal, že on měl své děti v podstatě jen na základě bezstarostného rozhodnutí. Rozhodl se však, že jim alespoň poskytne jeden stabilní domov, jednu rodinu a jednu školu. "Onehdy," přiznal se, "jsem hovořil s rodiči několika spolužáků mých dětí - jsou to už starší děti. Všichni máme stejné problémy - nedostatek času, obtížně se vyrovnáváme s tím, jakou prioritu by mělo mít zaměstnání a jakou domov, jak nemožné je bojovat proti vlně počítačových her a módní hudbě, zvané gangster rap.
Proč ale vlastně se dnes lidé rozhodují mít děti? Středostavovští rodiče, s nimiž oba muži hovořili, neměli děti proto, že by to potřebovali pro stáří z ekonomických důvodů, ale nechtěli uvádět jako důvod ani pudové nutkání či kulturní normy. Tak zbyla jen jediná možnost - asi měli děti, protože chtěli. Racionálně se k tomu rozhodli.
Na druhé straně však existují miliony lidí, kteří se rozhodli v současnosti děti nemít.
Statistiky jsou skutečně dramatické. Snad nikdy ještě nedošlo k tak rychlému a tak hlubokému procesu společenských změn jak při poklesu porodnosti za posledních čtyřicet let. Ve Švédsku, kde poklesla porodnost za posledních 10 let z 2,1 dětí na ženu (což je úroveň, které je zapotřebí, aby neklesal počet obyvatelstva) na pouhých 1,5, se objevila tenisová hvězda Bjorn Borg na vládních billboardech s nápisem "Fuck for the Future" - "Souložte pro budoucnost!".
Nejpozoruhodnější je počet žen, které se rozhodly děti vůbec nemít. Ve čtyřicátých letech dvacátého století neměla děti jen každá desátá žena. Nyní je nemá každá čtvrtá žena. Průměrný věk, kdy mají ženy první dítě, je téměř třicet let. Je tedy velmi obtížné hovořit o mateřském pudu, když existuje tolik důkazů, že je zřejmě nahrazován něčím jiným.
Rostoucí význam kariéry v životě ženy vede k tomu, že u mnoha žen je možnost mít děti přijatelná jen pro ty ženy, které mají o sobě tak malé mínění, že si myslí, že žádné kariéry samy nedosáhnou, anebo pro ty ženy, které jsou tak bohaté, že si mohou dovolit chůvy a pečovatelky pro děti, zatímco otec a matka jsou v zaměstnání. (Za posledních deset let stoupl také počet rodin s třemi nebo více dětmi a znovu se objevil typ rodiny, jaký existoval v Británii řekneme na začátku dvacátého století: rodin s chůvou, služkou, zahradníkem, atd.)
Sylvia Ann Hewlettová a Cornel West píší ve své obraně rodičovství, The War against Parents, že starší ženy, které zůstanou bezdětnými, toho nakonec většinou litují. Avšak ty ženy, které se rozhodly nemít děti a je jim dosud pod třicet nebo pod čtyřicet, se k této věci zatím stavějí velmi sebevědomě. Z nedávného průzkumu veřejného mínění vyplynulo, že 24 procent žen nechce mít děti, protože si nechtějí zkazit kariéru. Dokonce i ti, kteří se rozhodli mít děti, někdy toho trochu litují. Toto je názor Johna z Leedsu: "Nedávno jsme pozvali na večeři bezdětné manžele. Jak nám vykládali o svých plánech - mezi našimi odchody do dětské ložnice, kde naše pěti a šestileté děti odmítaly spát - že pojedou na čtrnáct dní na pěší túru do Nepálu, záviděl jsem jim a docela jsem měl i zlost. Až já budu svoboden natolik, abych mohl jít na pěší túru do Nepálu, budu na to příliš starý a vyčerpaný. Jsem štastně ženatý s dvěma dětmi, přesto mám tenhle nepříjemný pocit."
Možná že musíme přijmout nepříjemnou pravdu, že mít dnes děti je kontraintuitivní.Společenští kritikové nám říkají už léta, že spotřebitelský kapitalismus podporuje hmotařství, individualismus, cení si možnosti volby a autonomie, a to nade všechno ostatní. Avšak tyto hodnoty jsou v konfliktu s ochotou nesobecky se dlouhodobě o někoho starat, čehož je zapotřebí při vychovávání dětí.
Více než před padesáti lety argumentoval Joseph Schumpeter, že je jen otázkou času, než začnou (buržoazní) muži a ženy hodnotit vychovávání dětí stejným systémem účetnictví, který ovládá zbytek jejich života. Až k tomu dojde, budoucí rodiče "si plně uvědomí, jak obrovské oběti je nutno podstoupit v důsledku rodinných svazků a zejména rodičovství v moderní době."
Schumpeterova analýza ale neobsahuje celou řadu dalších faktorů, které nyní určují způsob života v moderních světě a které zrušily celou řadu tradičních důvodů proč mít děti. V meritokracii, ve společnosti, kde lidé získávají bohatství nikoliv dědictvím, ale podle vlastních schopností, je obtížné považovat děti za dědice naší moci i našeho bohatství, za někoho, kdo bude dále nositelem rodinného jména. Ani se už nedá očekávat, že by se mohly naše děti proslavit tím, že budou pokračovat v rodinném povolání. Až donedávna bylo docela běžně možné najít rodiny, jejichž činnost v církvi, v armádě nebo v zemědělství trvala nezměněně po celé generace. Tyto druhy povolání jsou dlouhodobě v úpadku. Pracovní příležitosti v "nové ekonomice", které je nahradily, poskytují lidem vysoký status i velké platy, ale je snad možné, že by mohl manažerský konzultant považovat své povolání za něco, co by mohl odkázat synovi?
Jinou pobídkou k tomu, aby člověk měl děti, bývalo v minulosti vědomí, že děti zdědí etické zásady rodičů. Problém u současných rodičů je ten, že jejich současný způsob života doma i v zaměstnání jim neposkytuje takovýto pevný scénář.
Ani se teď nedá očekávat, že by mohly být děti nástrojem ke "zlepšení společenského postavení". Před třiceti lety se dalo čekat, že děti půjdou studovat na univerzitu a získají si tak posléze dobré zaměstnání. Avšak dnešní rodiče zastávají v těchto věcech velmi nekonkrétní názor. Hlavně chtějí, aby byly jejich děti šťastné, nikoliv nutně bohaté.
Nikdo nezachytil vztah mezi těmito mizejícími formami dědictví a neochotou mít děti lépe než francouzský spisovatel Michel Houellebeckq v románu Atomised, Atomizováno: "Děti kdysi existovaly čistě proto, aby zdědily od svého otce geny, jeho soubor morálních zásad a jeho jméno. To se považovalo za samozřejmě u aristokracie, ale obchodníci, řemeslníci i zemědělci tuto myšlenku taky přijali - stala se normou. To je všechno pryč. Můj syn ode mne nemůže zdědit nic. Nemám řemeslo, jemuž bych ho mohl naučit. Až dospěje, pravidla, podle kterých žiji, budou nesmyslná; svět bude úplně jiný. Pokud tohle člověk přijme, pak je jeho život zredukován jen na soubor jeho vlastních zážitků: minulé a budoucí generace pro něho neznamenají nic. A tak žijeme dnes. Pro muže je dnes nesmyslné přivádět dítě na tento svět."
Můžeme i nadále hovořit o našich dětech jako o našich dědicích, ale jen v minimalistickém smyslu slova. Děti pomalu chápou svět prostřednictvím našich očí, prostřednictvím příběhů, které jim vyprávíme, prostřednictvím příkladů, které jim dáváme. Ale pohovoříte-li si o tom s dnešními rodiči, vyplyne z toho, že si dnešní rodiče na Západě uvědomují, že naše děti už nejsou "naše" v tom smyslu, v jakém my jsme byli děti našich rodičů.
Možnost postupně ukazovat našim dětem dramatičnost a záhadnost života nám byla odebrána vnějšími silami. Televize a internet poskytují interaktivní poučení o vědě a technice v dokonalých barvách a tomu se úsilí i toho nejsnaživějšího rodiče nikdy nemůže vyrovnat. Také je to důsledkem, že i sedmileté děti mají znalosti o drogách, o zločinnosti a o sexuálním chování, které jsou tak podrobné, jaké donedávna měly jen předčasně vyspělí adolescenti.
Spotřebitelská kultura také ochromuje rodinu mnoha dalšími způsoby. Před čtyřiceti lety byl pro průmysl zdroj zisku v tom, že vyráběl spolehlivé, dlouhodobě fungující výrobky, jako pračky, vysavače a televizní přijímače. Šťastná středostavovská rodina byla hlavním motivem reklamy. Byl to sice kýčovitý obraz, ale alespoň podporoval mateřství. V současnosti se dá na zařízení domácnosti, jako jsou pračky či televizní přijímače, vydělávat daleko méně, a daleko více se vydělá v oblasti módy, činností pro volný čas a v oblasti sexu. Dokonalou ženu v domácnosti nahradila na billboardech energická, svobodná, samostatná "nová dívka". Plození dětí to nepodporuje.
Co se tedy dá dělat? Musíme začít tím, že uznáme, že neochota mít děti je příznakem kultury, které se zabývá příliš intenzivně ústředním přikázáním liberální modernosti: individuálním sebenaplněním. Nebo, přesněji, je to příznak kultury, která definuje toto sebenaplnění příliš úzce. Poté, co jsme odvrhli Boha i socialismus, pořád ještě potřebujeme něco, co by nás navzájem spojovalo a co by nás spojilo i s budoucností. Paradoxně, právě naše děti nás spojují s veřejným a politickým životem - právě kvůli dětem se tolik staráme o kvalitu škol, o zločinnost a místní prostředí.
Musíme uznat, do jaké míry vznik tolika překážek pro plození a vychovávání dětí porušil dosavadní společenskou rovnováhu. Tuto rovnováhu však už nelze znovu vytvořit návratem k tradičním hodnotám. Děti se už nikdy znovu nestanou pro nás hospodářskou nutností. Ani nebude možno lidi přesvědčit, že je pro ně plození dětí "morální povinností". Musíme se spíše snažit vytvořit společnost, v níž by bylo mít děti zase "přirozené".
Prvním cílem musí být možnost nalézt způsob jak vytvořit lepší rovnováhu mezi rodinou a zaměstnáním. Bylo by opravdu velkým pokrokem, kdyby měla každá matka realistickou možnost, aby v prvních letech života svého dítěte mohla s dítětem zůstat doma. (I když, jak to ukazuje příklad Švédska, ani to samo automaticky nepovede ke zvýšení porodnosti.)
Stále více rodin dospívá nyní k závěru, že mohou vyjít s penězi pouze, pokud do práce chodí oba rodiče. Hospodářský pokrok by se neměl měřit jen prostřednictvím HDP, produktivity či zaměstnanosti, ale také prostřednictví schopnosti žít bez finančních starostí a mít při tom kratší pracovní dobu.
Jedním z argumentů pro dobré sociální služby je to, že takové služby umožňují lidem si zvolit zaměstnání s menším platem, protože vědí, že nejdůležitější věci v životě jsou zadarmo. Jinak totiž vzniká trapně paradoxní situace některých matek, které nechávají děti doma s au pair, aby mohly vydělávat tolik, aby si mohly dovolit zaplatit školné soukromých škol.
Společnost, v níž by bylo příjemné existovat i mít děti, by musela zpochybnit množství dosavadních zvyklostí. Vezměme si dopravu. V Británii umírá na ulicích a silnicích ročně dvakrát tolik dětí než v Německu. Potřebě rychlosti byla dána přednost před právem dětí hrát si venku v bezpečí. Podnikatelé a vláda chtějí velké projekty - dálnice, železnice, letiště. To zanedbává lidské aspekty dopravy - čtvrtě, kde je příjemné chodit pěšky, kde je možné do autobusu bez potíží naložit kočárek, kde je prostor pro staré lidi i pro invalidy.
Existuje mnoho dalších příkladů. Britská vláda podporuje v podstatě funkční roli školství: "Čím víc se naučíte, tím víc budete vydělávat." Potřebujeme ale školství, které by pomáhalo dětem rozvinout pocit své vlastní ceny. Rodiče především chtějí, aby byly jejich děti vyrovnané a spokojené a aby vyrostly s takovou sebejistotou, že budou schopny mít vlastní děti. Školy tedy musejí pěstovat i emocionální inteligenci.
Nová politika "přirozeného, slušného života" by nás také přiměla zabývat se důsledky spotřebního kapitalismu na to, jak v současnosti jednáme. Před dvěma lety apelovala ministryně veřejného zdraví Tessa Jowellová na módní průmysl a na sektor sdělovacích prostředků pro ženy, aby nerozšiřovaly jako ideál módu supervyhublých dívek, vzhledem k tomu, že stoupají počty nemocí, jako je anorexie a bulimie, i počty duševních chorob. Vláda se v této věci tehdy odmítla angažovat, ale reakce od mnoha rodičů i dětí, vyjádřená ministryni, byla vděčná.
Není divu, že lidi už nevědí proč mít děti. Žijeme ve světě, kde etické normy ztratily svou jednoznačnou platnost, kde zaměstnání ztratilo spojitost s totožností, kde spotřebitelský kapitalismus agresivně proniká i do těch oblastí života, které bývaly považovány za nesmírně intimní. Avšak to, že nynější stav světa ochromuje snahu rodičů vysvětlit proč vlastně mít děti, je zvlášť šokující. Připomíná nám to, že existovala doba, kdy lidi měli děti proto, protože si mysleli, že na tom záleží a že budou moci něco změnit.
Fyzikální zákony neznemožňují cestování časem
Reakce na omyly v článcích o cestování časem
http://www.britskelisty.cz/0105/20010525o.html
http://www.britskelisty.cz/0105/20010525n.html
Problém cestování časem je pravděpodobně stejně tak atraktivní jako kontroverzní téma. Stanoviska, která byla k řešení tohoto problému zaujata nepocházejí pouze z oblasti přírodní vědy - fyziky, ale téma samotné se stalo i předmětem logicko-filosofických analýz. Rád bych se pokusil reagovat na mnohé nepřesnosti, které se objevily v článcích publikovaných na toto téma v Britských Listech.
Tvrzení, že fyzikální zákony neznemožňují cestování časem, vyplývá ze současné fyzikální teorie a lze prokázat jednoduše tím, že neexistuje žádný fyzikální zákon nebo princip, který by takové cesty zakazoval. Tuto situaci vystihl William A. Hiscock z Montana State Uni. když řekl, že: "Snad největší úžas vzbuzuje za poslední dekádu to, že zákony fyziky nezakazují cesty časem. Je však stále evidentnější také to, že otázka nemůže být úplně zodpovězena dříve dokud nebude vyvinuta odpovídající teorie kvantové gravitace." [16]
Přesvědčivé může být také to, že i nejzapřísáhlejší odpůrce cestování v čase do minulosti a jeden z největších odborníků na obecnou relativitu a kosmologii Stephen Hawking byl nucen změnit v této otázce své stanovisko. Hawking původně zformuloval tzv. teorém chronologické ochrany (The Chronology Protection Conjecture) jako určitou kombinaci moderního fyzikálního pohledu a logiky, a ve své knize "Černé díry a budoucnost vesmíru" odůvodnil nemožnost cestovat v čase do minulosti tímto zdánlivě silným argumentem: "Nejlepším zdůvodněním toho, že cesty časem nikdy nebudou možné, je fakt, že nás nezaplavily hordy turistů z budoucna." ([4],139) Přesto byl nucen o dva roky později pod tíhou matematických výsledků stávající fyzikální teorie na kterých se sám podílel tuto možnost nejen připustit, ale dokonce ji i explicitně formulovat jako očekávaný důsledek spojení obecné relativity a kvantové teorie (viz. Hawkingova předmluva ke knize Lawrence Krausse "The Physics Of Star Trek" [6] - upozorňuji jen, že nejde o sci-fi literaturu).
V rámci fyzikálního přístupu se fyzikální možnost cestování v čase do minulosti redukuje skutečně na otázku zda v našem známém vesmíru lze vytvořit uzavřené časové křivky (tzv. CTC - closed timelike curves), které by pro tyto cesty bylo možné využít. V žádném případě není odůvodněné tvrzení, že důkazem neexistence či nemožnosti vytvoření takových uzavřených časových smyček jsou logické paradoxy ke kterým by cesty v čase do minulosti mohly vést (viz. Grandfather či Grandmother či Grandparents paradox).
Tento názor odmítající možnost existence časových křivek na základě možných paradoxů je poměrně běžným argumentem všech odpůrců cestování v čase do minulosti. Logicko-filosofická analýza poměrně jednoduše ukazuje (viz. např. D.Lewis [7], P.Horwich [5] a další), že tento argument je mylný a vychází z této nesprávné logické úvahy:
Premisa 1: Kdyby cesty časem byly možné, pak by bylo možné X
Premisa 2: Ale X je nemožné
Závěr: Tedy cesty časem jsou nemožné
X v tomto případě znamená libovolnou formu narušení kauzálního řetězce (např. onen zmiňovaný paradox kdy kdosi cestuje do minulosti aby znemožnil svou vlastní existenci tím, že v minulosti znemožní svým prarodičům zrodit jeho matku nebo otce). Horwich zdůrazňuje, že je nutné popřít první premisu tohoto argumentu, neboť obtíže které vznikají narušením kauzálního řetězce nemají nic společného se samou možností cestovat časem do minulosti. Jednoduše řečeno z toho, že X není možné nevyplývá, že jsou nemožné cesty časem. Mohou fungovat i jiné mechanismy, které mohou bránit vzniku takových absurdit a paradoxů aniž je třeba odmítat možnost samotného cestování do minulosti - či fyzikálně řečeno - možnou existenci uzavřených časových smyček.
Lze říci, že existuje několik hypotetických úvah o tom, jak by mohly být tyto uzavřené časové křivky v našem známém vesmíru formovány. Všechny úvahy vycházejí ze základů obecné teorie relativity, která popisuje prostor a čas jako sjednocené čtyřrozměrné kontinuum, které je zakřivováno gravitačním polem hmoty. V tomto prostoročasovém kontinuu vytváří každý objekt určitou křivku, kterou lze popsat čtyřmi souřadnicemi (tři prostorové a jedna časová). Rozhodující otázkou pro soudobou fyzikální teorii tedy je, zda mohou existovat takové křivky v prostoročase, které jsou uzavřené. Nehledě na to jakou odpověď na tuto otázku dostaneme, je jisté, že výzkum v této oblasti zasahuje do zásadních souvislostí, které se týkají uspořádání našeho vesmíru a je seriózní vědeckou činností, kterou nelze s velkou mírou nepochopení zesměšňovat poukazy k "laciné sci-fi literatuře". Problém existence uzavřených časových křivek se stává fenoménem, který promlouvá do základních představ od kvantových jevů až po uspořádání a vývoj vesmíru.
Moderní fyzika, v jejíž základech stojí dvě nejpropracovanější fyzikální teorie, které jsme kdy vytvořili, tj. relativistická a kvantová fyzika, dává v současné době v rámci seriozních výzkumů a publikací v prestižních fyzikálních časopisech tyto hypotetické možnosti pro cestování časem do minulosti - tedy chcete-li, stroje času.
Stroje času - fyzikální možnosti existence uzavřených časových křivek
1. První možností jak zdůvodnit existenci uzavřených kauzálních křivek je řešení rovnic obecné relativity, které podal v roce 1949 K.Gödel ([3],557-562) a dále podrobně diskutovali D.Malament [8] a P.Horwich [5]. Řešení předpokládá takové uspořádání vesmíru, kde se spojitě mění směr plynutí času mezi dvěma různými směry. Využije-li se při pohybu objektu těchto dvou různých směrů plynutí času, lze dosáhnout uzavřené časové křivky. Jedním z předpokladů je však rotace celého vesmíru, pro kterou zatím nesvědčí žádná pozorování a také skutečnost, že cesty do blízké minulosti jsou prakticky nemožné, vzhledem k požadavkům na množství energie, které je potřeba k dosažení uzavřené časové křivky.
2. Druhou možností jak v rámci soudobých fyzikálních teorií zdůvodnit existenci uzavřených časových křivek je deformace prostoročasu v oblasti vysoké gravitace rotující černé díry - tzv. červích děr - wormholes, které podle J.A.Wheelera vytvářejí topologické zkratky mezi jednotlivými oblastmi časoprostoru. Již rok po Einsteinově objevu obecné teorie relativity (dále OTR) přišel rakušan Ludwig Flamm na to, že Schwarzschildovo řešení rovnic OTR popisuje červí díru, spojující dva vesmíry nebo dvě části toho samého vesmíru. Ve 30. letech sám Einstein a Nathan Rosen objevili, že toto řešení rovnic reprezentuje černou díru jako most mezi dvěma regiony prostoru. Byla to vlastnost, která byla považována za zajímavou, ale matematiky byla ignorována až do roku 1980, protože se nezdála podstatná. Matematický popis černé díry však poukazuje k situaci, která se nazývá singularitou. Roger Penrose ukázal, že cokoli, co padá do černé díry musí skončit v singularitě a být rozdrceno, přestává existovat. Zdálo se tedy, že díky singularitě principiálně nelze využít černých děr k dosažení vzdálených oblastí prostoročasu.
V roce 1960 však matematik Roy Kerr objevil, jak se změní situace v singularitě pokud uvažujeme rotující černou díru. Singularita se sice zformuje, ale v podobě kruhu, prstence a je tak teoreticky možné projít skrz prstenec do jiného místa a jiného času. Tento objev se často uvádí jako první popis stroje času. V té době to byl sice zajímavý výsledek, ale nikdo ho nemohl brát vážně. Černé díry byly stále jen hypotetické objekty o jejichž existenci se pochybovalo. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že od roku 1970, kdy byly zaznamenány první dva objevy vesmírných objektů, které by mohly být černou dírou, je situace díky pozorování Hubbleova teleskopu v současné době taková, že se ukazuje nutnost zformulovat obecný princip, že v jádru každé běžné galaxie existuje masivní černá díra. Černé díry přestaly být hypotetickými objekty, které předpovídala pouze teorie, a staly se skutečnými kosmickými útvary.
Nakonec v roce 1985 jeden z nejvýznamnějších expertů na OTR Kip S. Thorne z CalTechu společně s Mike Morrisem a Ulvi Yurtseverem ([10],182-193), a potom i další teoretici ukázali, jak by bylo možné pohnout dvěma konci červí díry tak, aby bylo možné dosáhnout nejen vzdálených prostorových oblastí vesmíru, ale také jak pomocí červí díry zformovat uzavřenou časovou křivku. Považuji za důležité opět zdůraznit, že tyto výsledky se týkají prověření Einsteinových rovnic OTR a říkají, že skutečně v rámci této teorie není nic, co by zamezilo cestám časem za předpokladu, že by někdo disponoval technologií, jak manipulovat s černou dírou. Ukazuje se totiž, že by rychlost rotace černé díry musela, zřejmě nepřírodním zásahem, dosáhnout jisté kritické hodnoty. Dalším podstatným omezením pro takové "stroje času" je, že s jejich pomocí nelze cestovat do okamžiků vzdálenějších, než do těch, kdy byly tyto stroje (uzavřené časové smyčky) objeveny a spuštěny. Je třeba manipulovat s koncem "červí díry" tak, aby zůstal v daném čase kdy byl vytvořen a umožnil tak v budoucnu možnost návratu do tohoto prostoročasového okamžiku. Poslední obtíží je nestabilita makroskopické červí díry, která je spíše tvarem expandujícím ze singularity s nulovým hrdlem k maximálnímu poloměru a ihned zpět do singularity. Matematický model říká, že k průchodu by bylo třeba použít hmotu s negativním tlakem tzv. exotickou hmotu. Kupodivu existuje v soudobé fyzice něco, co připouští možnost uvažovat o záporné energii, o "exotické hmotě". Tento jev se nazývá Casimirův efekt ([9],395-412) a dochází při něm k vytvoření prostoru záporné energie a hmoty díky kvantovým fluktuacím vakua. Teoretici uvažují o možnosti využít exotické hmoty pro překonání jistých energetických problémů vyplývajících z teorie k dosažení uzavření časové smyčky.
3. Největší pozornost byla v poslední době věnována možnosti vytvoření uzavřených časových křivek mezi dvěma pohybujícími se vesmírnými strunami. Elegantní matematické řešení, které také neodporuje žádnému známému fyzikálnímu zákonu, podal J.Richard Gott ([2],1126-1129). Publikace vyvolala velký zájem a podrobnější diskusi tohoto základního principu mezi několika uznávanými výzkumnými týmy fyziků a matematiků. Přestože je tato možnost založena na hypotetických objektech - vesmírných strunách, jejichž existenci předpovídají kalibrační teorie, je toto řešení pozoruhodné oproti předchozím tím, že nepracuje se singularitami a událostními horizonty a že také nevyžaduje mnohonásobné topologické propojení. Výsledkem těchto diskusí je prozatím závěr, že toto řešení platí pro nekonečné vesmírné struny. V případě konečných strun a reálných počátečních podmínek, by pravděpodobně každá uzavřená časová křivka byla skryta za událostním horizontem formující se černé díry.
Námitku proti možnosti takového stroje času vznesli Farhi a Alan Guth z MIT, kteří poukázali na to, že v otevřeném vesmíru jehož expanze neustále pokračuje, není dostatek hmoty pro vytvoření takového stroje času. Podobně i S. Hawking v této souvislosti rozpracoval dále svůj teorém chronologické ochrany (The Chronology Protection Conjecture), který říká, že stroj času může vykonat uzavřenou časovou křivku kolem velmi dlouhých, ale ne nekonečných strun pouze v tom případě, že bude zahalen oblakem záporné energie, protože jinak by došlo ke zformování singularity podobného typu jako v centru černé díry. Jinými slovy to znamená, že v laboratorních podmínkách (kde není možné využít nekonečně dlouhých strun) je zformování těchto uzavřených časových křivek J.R.Gotta nemožné. Pro cesty časem však zůstává otevřena možnost, že existují nekonečné struny, tak jak předpokládají kalibrační teorie.
4. Konečně poslední možností je, že uzavřené časové křivky jsou stejně jako červí díry běžnou součástí submikroskopické tzv. "pěnové" struktury, a dosahují kolem 10-42 sekundy do minulosti. John A.Wheeler hovoří o jisté analogii s oceánem. Z velké vzdálenosti nad hladinou se jeví hladina jako plochá. Z blízka je rozbrázděna vlnami a pěnou. Stejným způsobem je třeba se dívat na strukturu prostoročasu. Kip S. Thorne uvažuje potom o možnosti zvětšit některou z mnoha uzavřených časových křivek v této pěnové struktuře do makroskopických rozměrů. Přestože se S.Hawking domníval, že kvantově-mechanické efekty by bránily zformování uzavřené časové křivky nebo by dokonce vedly ke zničení každého cestovatele časem, podle D.Deutsche a M.Lockwooda [1] je tato otázka otevřena dokud nejsme schopni uplatnit plně kvantovou teorii na gravitaci.
Výzkum W.A.Hiscocka a Deborah A.Konkowski z roku 1982 ukázal, že pokud uvažujeme jednoduchý typ prostoročasu (tzv. Misnerův prostor) nehmotného kvantovaného pole (např. fotonu) ukazuje se, že jeho energie by vzrůstala bez omezení, kdyby měl obsahovat uzavřené časové křivky. Z toho vyplynul závěr, že taková kombinace gravitačního prostoročasu a vakuového kvantového stavu nemůže existovat. Tedy, že uzavřené časové křivky v gravitačním prostoročase jsou nemožné. Později však Li-Xin Li, Hawking, Gott a další ukázali, že Misnerův prostor vykazuje víc než jeden typ vakuového stavu, a že jeden z těchto stavů připouští výskyt uzavřených časových křivek, který je sebekonzistentní - tj. nevede k paradoxům. Našli tedy protipříklad proti původní Hawkingově domněnce - že kvantové efekty si nutně a automaticky vynucují chronologickou ochranu v každém případě. Poslední práce Hiscocka a Tsunefumi Tanaka z Montana Uni. a nezávisle Davida Boulware z Uni. Of Washington ukázaly, že energie vakuového stavu pole, které má hmotnost (např. elektron) nevzrůstá bezmezně. To znamená, že se příroda v tomto případě nebrání možnosti vzniku uzavřených časových křivek - je zde možnost aby stroj času fungoval minimálně v rámci částicové fyziky. (viz. [16])
Uzavřené časové smyčky také nejsou jevem úplně nezávislým na tom, zda interpretujeme kvantovou mechaniku pomocí alternativních historií. Možné řešení paradoxů a absurdit, na které odpůrci cestování v čase do minulosti rádi poukazují, nabízí právě idea "multiple universes" (multivesmírů - multiverse), která vychází z dosud poněkud kontroverzní interpretace kvantové mechaniky Hughem Everetem III v roce 1957. Jde o tzv. "relative state" interpretaci neboli o teorii univerzální vlnové funkce, kterou Everett dokončil v roce 1956, publikoval v roce 1957, a kterou úspěšně popularizoval DeWitt od roku 1968 jako interpretaci kvantové mechaniky na základě "mnohých světů" (tzv. many-worlds interpretation).
Podle této interpretace zjednodušeně řečeno, pokud se něco fyzikálně může stát, pak se to také stane - v nějakém vesmíru. Fyzikální realita je tedy multiverzí všech takových možných událostí. "Změna minulosti" je potom jen událostí, která se odehrává na rozhraní dvou versí multiversa. Můžete tedy zabít svého dědečka dříve než zrodí vašeho otce, neboť zde je stále verse kde dědeček žije, a z které nastupujete cestu časem do jiné verse, v které dědečka zabijete. Tuto hypotézu, kterou v poslední době oživil David Deutsch není jistě jednoduché přijmout, ale vzhledem k tomu, jaké úspěchy má v některých oblastech kvantové teorie, ani jednoduše odmítnout. V této souvislosti klade David Deutsch [1] důležitý požadavek. Říká, že jestliže je tedy něco na této hypotéze pravdivé, pak všechny standardní námitky vůči cestám časem spočívají na falešném modelu fyzikální reality a je povinností každého, kdo chce ještě odmítnout myšlenku cest časem, vystoupit s nějakým novým vědeckým nebo filosofickým argumentem.
Pokud jsou ale cesty časem do minulosti možné, pak zde musí být nějaký fyzikální zákon, který zamezuje vzniku paradoxů a absurdit. Známý fyzik a popularizátor Paul Davies [14] se domnívá, že budeme muset možná obětovat svobodnou vůli, pokud budeme chtít cestovat časem. Igor Novikov však říká, že si musíme uvědomit, že bez ohledu na možnosti stroje času, klade v podstatě každý zákon fyziky jisté limity na svobodnou vůli. Novikov, pracující v Lebeděvově Institutu v Moskvě a v NORDITA (Nordic Institute for Theoretical Physics v Kodani), přišel v roce 1989 s požadavkem tzv. Principu sebekonzistence. Podle Novikova [12][15] paradoxy nedemonstrují nemožnost cest časem, ale nepochopení podstaty uzavřené kauzální smyčky - pokud existuje uzavřená časová smyčka, pak události na této křivce nemohou být separovány do budoucnosti a minulosti, ale vytvářejí uzavřený kauzální řetězec. Události jsou v tomto případě vázány jak minulostí tak budoucností. Nejen minulost, ale i budoucnost ovlivňuje přítomnost. Přítomnost musí být konzistentní (musí být determinována) nejen minulostí, ale také budoucností pokud uvažujeme stroj času. Ale pokud již událost nastane, nemůže být změněna. "Co se stane nemůže se odestát". Na fyzikálním vyjádření tohoto požadavku pracovala široká skupina vědců, aby podala fyzikální základ pro tento princip. Novikov použil něco podobného, co je ve fyzice známo jako princip nejmenší akce. Akce v tomto smyslu je mírou mezi energií a časem nutnými k vykonání dráhy. Pro světlo je to také princip nejmenšího času - neboť světlo se pohybuje po přímce. Výsledky mají prokázat, že pouze sebekonzistentní řešení jsou možná. Tedy sebekonzistence je důsledkem Principu nejmenší akce a zdá se, že příroda se tedy nebojí vytvářet uzavřené časové křivky, ale že se bojí paradoxů způsobených cestami časem. Jinými slovy cestovat v čase do minulosti je na základě soudobé teorie možné avšak s tím omezením, že cesty vedoucí k paradoxům jsou zakázány.
Nemusíme se tedy bát, ale můžeme se těšit.
Literatura:
[1] DEUTSCH, D., LOCKWOOD, M.(1994): The Quant Physics of Time Travel. Scientific American, March 1994.
[2] GOTT, J.R. III (1991): Closed Timelike Curves Produced by Pairs of
Moving Cosmic Strings: Exact Solutions, Phys.Rev.Lett., vol. 66, n.9, 4 March, 1991.
[3] GÖDEL, K.(1949): A Remark about the Relationship between Relativity Theory and Idealistic Philosophy. In: Schilpp, P. - La Salle (eds): Albert Einstein: Philosopher-Scientist. Open Court 1949.
[4] HAWKING, S.(1993): Black Holes and Baby Universes and Other Essays. Bantam Books, N.Y. Český překlad: Černé díry a budoucnost vesmíru. Přel. Langer, J., Praha 1995.
[5] HORWICH, P.(1987): Asymmetries in Time. Problems in the Philosophy of Science. MIT 1987.
[6] KRAUSS, L.M.(1995): The Physics Of Star Trek. New York, Basic Books, 1995.
[7] LEWIS, D.(1986): The Paradoxes of Time Travel. In: Philosophical
Papers, Volume II, Oxford University Press.
[8] MALAMENT,D.(1984): Time Travel in the Gödel Universe. Proceedings
of the Philosophy of Science Association 1984 Meetings, Vol.2.
[9] MORRIS, M.S., THORNE, K.S.(1988): Am.Jour.Phys. vol. 56, 1988.
[10] THORNE K.S.(1991): Do the Laws of Physics Permit Closed Time-like
Curves? In: Annals of the New York Academy of Sciences, Vol.631,
August 1991.
[11] THORNE K.S.(1994): Black holes and time warps: Einstein's outrageous legacy, Great Britain 1994.
[12] NOVIKOV, IGOR: Lecture notes, Chalmers 961211.
[13] http://www.utm.edu/research/iep/t/time.htm
[14] http://www.edge.org/documents/archive/edge77.html
[15] http://www.iap.fr/eas/EAS18/time18/ontime.html
[16]http://www.iap.fr/eas/EAS18/time18/ontime.html
Policejní prezídium nebude reagovat
na kritiku organizace na obranu lidských práv Amnesty
International (AI), že policie porušovala lidská práva během
loňského zasedání Mezinárodního měnového fondu (MMF). Policie
podle své mluvčí Ivany Zelenákové k této věci již své řekla.
Zelenáková rovněž nesouhlasí s tím, že by policie selhávala při
vyšetřování rasově motivovaného násilí na Romech.
Mluvčí dnes ČTK řekla, že neví, z čeho AI vychází. "Nevím,
... o co svá tvrzení opírají. Protože já rozhodně si myslím, že
česká policie nemá důvod, aby zaujímala rasistické postoje vůči
Romům, a určitě to tak ani není," uvedla.
Policie již považuje jednání finančníků za uzavřenou
záležitost: "Vracet se v obecné rovině znova k problematice
Mezinárodního měnového fondu ... je opravdu zbytečné," uvedla
Zelenáková. Pokud bude mít AI nové konkrétní poznatky, může se s
nimi obrátit na inspekci ministerstva vnitra, podtrhla.
Na to reagoval ve čtvrtek večer Ivan Fišer, činitel londýnského ústředí Amnesty International, těmito slovy:
The Czech Police apparently think that they have done their duty in
investigating the complaints of those whose rights were violated in
September 2000. Amnesty International, on the other hand, is not going to
regard this matter as closed until the authorities owe up to their
commitments under international human rights treaties. We would be
interested to know how the Czech authorities will respond to the UN
Committee Against Torture which on 14 May 2001 issued very clear
recommendations. With regard to the Roma who were not adequately protected
by police officers from racist violence it appears that the spokesperson
for the Czech Police Presidium did not read Amnesty International Report
2001. The Czech authorities should be concerned that failing to protect the
rights of all people on its territory might jeopardize the Czech Republic's
efforts to accede to the European Union which requires all new member
states to ensure the highest possible respect for human rights and
fundamental freedoms.
Onen kdysi predni statni cinitel nikdy nerekl "Neznam rozdil mezi cistymi a spinavymi penezi." Onen vyrok v presnem zneni znel: "NEUMIM ROZLISIT mezi cistymi a spinavymi penezi" - a nejmenovany politik to dale rozvinul na dvou prikladech:
Zaprve kdyz nekdo prijde s pytlem penez do drazby, a nemame zakon o prokazani zdaneni, a nemuzeme ho zavadet retrospektivne - neni mozne ROZLISIT, jestli v tom pytli jsou ciste nebo spinave penize.
A zadruhe: kdyz nekdo prisel k majetku kradezemi a podvody - a jiny udavanim a pronasledovanim lidi ziskal jako zamestnanec STB zcela legalni cestou stejny majetek - ze NEUMIM ROZLISIT, ktere penize jsou cistsi a ktere spinavejsi.
Onen vyrok se tedy ani priblizne neda interpretovat jako "prachy nesmrdi" - jeho dikce smeruje k tomu, ze v roce nula postkomunistickeho marasmu je objektivne nemoz
Ovsem kdyz si chcete kopnout a nevite jak, je dobra kazda prilezitost a jakakoliv pitomost, ze.
Domnivam se, ze byste se tomu "kdysi prednimu statnimu ciniteli" meli aspon omluvit.
m+
Poznámka ŠK: Navýsost podlá lež - aneb MEA CULPA, MEA MAXIMA CULPA.
Omlouvám se tímto kdysi i dnes přednímu ústavnímu činiteli, který asi opravdu neřekl, že "nezná rozdílu mezi čistými a špinavými penězi", řekl však ve funkci ministra financí, že "neumí rozlišit mezi čistými a špinavými penězi". Toto opravdu zavádějící zkreslení v mém článku vzniklo trvalým zapsáním do mysli většiny českých manažerů, novinářů i politiků. Následné citování tohoto výroku - a to i u různých soudů s tuneláři - zkreslilo tento citát praxí do té podoby, ve které jsem ho pochopil a zapamatoval i já. Takže ne NEZNÁ ROZDÍLU, ale NEUMÍ ROZLIŠIT. Poznáte vy ten rozdíl? Pardon - umíte rozlišit vy ten rozdíl? Jak vlastně smrdí peníze?
Je páně Kubičkův slovník slovníkem Svobodné Evropy?
Ach, pane Kubičko, to jste neměl dělat. Co se vám stalo? Znásilnil vás mnohem starší Jan Čulík v dětství? Zapomněl jste si ráno vzít potřebná sedativa? Jinak nemohu tón vašeho dopisu šéfredaktorovi BL jaksi vůbec pochopit.
Pochopit také nemohu, že vás pan Pecháček vzápětí po tomto dopisu z té stanice nevyhodil.
Pan Čulík má pravda svůj slovník - rád o sobě např. mluví ve třetí osobě, jako Železný a celá řada jiných lidí, neumím to psychologicky zhodnotit, snad jako pokus získat sám k sobě kritický odstup; má svou klasickou dikci, to "ceterum autem censeo Carthago esse delendam", ale...
Masaryk sice říkal, že demokracie je diskuse, ale měli bychom se možná zamyslet nad úlohou sprosťáctví a nadávek v demokratické diskusi. Jak například pročistí vzduch! Jak projasní argumentaci a jak krásně ukáží, kdo čí píseň zpívá!
Kdysi navrhl dramatik Alex Koenigsmark Janu Rejžkovi v Kritické příloze RR, aby si políbíl prdel. Dodal, že pan Rejžek není hoden špičky stínu týden starého trusu koně sluhy jeho. To se mi líbilo, "ještě to mám schovaný". Totéž učinila před tím už Jiřina Jirásková, která totéž navrhla šéfredaktorovi tehdejšího Reflexu Petru Hájkovi. A nyní Kubičko! Stane se to novou normou? Změníme takto ono příslovečné "a basta"?
Je to ovšem pořád lepší, než když je kritik rovnou fyzicky inzultován, pohlavkován, kopnut do rozkroku nebo házen do bazénu, jako se to mnohokrát stalo právě Janu Rejžkovi. Jenže pan Kubičko také hovořil o tom, že by chtěl pokračovat v dialogu s Janem Čulíkem brachiálními prostředky. A tady ta legrace přestává, vážení.
I ty urážky, ať už hrají v naší křehké demokracii (tohle sousloví mě hodně popuzuje) jakoukoliv očistnou roli, mají totiž dvojí roli: jako úroveň manželství určuje ten méně inteligentní z obou partnerů, tak slovník toho nejhloupějšího ze zaměstnanců určuje kvalitu rozhlasové stanice. Někde "knedlo, zelo, vepř", někde Kubičkovy výměty.
Je Kubičkův slovník slovníkem Radia Svobodná Evropa, pane Pecháčku?
Poznámka Radka Kubička
V souladu se standardem Blicích listů žádám o zveřejnění následujícího
doplňku za poznámku Bernarda. Pokud ji chce v pondělí zveřejnit, jistě mi
umožníš učinit za ni poznámku, jak to běžně děláš TY:
Zde je:
Poznámka RK: Požádal jsem pana Bernarda, aby mi neprodleně sdělil jméno
svého zaměstnavatele, abych s ním také mohl začít jednání o jeho okamžitém
vyhazovu z práce. A to pro podporu protidemokratické publicistické činnosti
pana Čulíka. Pokud například zmíněný pán je například zaměstnancem některé
ze škol, pak by bylo na pováženou, aby mladou generaci vzdělával
nedemokratický extremista. Ještě odpověď na otázku: Čulík mě v dětství
neznásilnil, úplně stačí, že v současné době znásilňuje zdravý rozum.
Kacířské představy o potřebě a podobě reformy politického systému
1. ÚVOD
Náš politický systém občas působí dojmem špatně zkonstruovaného stroje. Opakovaně dochází ke kompetenčním sporům mezi ústavními orgány a k vzájemnému blokování jejich kroků. K nim se nyní přidávají třenice mezi ústřední mocí a kraji. Zákonodárné sbory produkují stále další legislativní zmetky, vyžadující téměř okamžitou novelizaci. Příčinou je někdy profesionální selhání předkladatelů návrhů, jindy neschopnost poslanců a senátorů vzdorovat lobbistickým tlakům. V hospodářských jednotkách, spravovaných státem, dochází ke krachům a funkčním poruchám, nepochopitelným občanům a výhledově zatěžujícím jejich kapsy. Nezadržitelně se zvyšuje počet úředníků státní a komunální správy, rostou náklady na provoz administrativních aparátů.
To vše jsou jevy, které občany znechucují. Jejich praktické možnosti okamžitě na ně reagovat, dožadovat se řádného vysvětlení a účinné nápravy, jsou silně omezeny mocenským monopolem parlamentních politických stran, které jsou v mezidobí mezi volbami prakticky nekontrolovatelné a vzdorné vůči vnějším podnětům. Volební zákon téměř znemožňuje aktivní politické působení vyznavačů menšinových politických názorů, ať již jde o členy a stoupence malých politických stran či nezávislé osobnosti, i těch, již se z jakýchkoli příčin nechtějí na stranickém politikaření podílet. Paradoxně tak jsou na okraj politického života vytlačeny malé demokraticky orientované politické strany, hnutí a jednotlivci, zatímco je umožněno parlamentní působení komunistické strany, reliktu režimu, jenž byl podle platného zákona zločinný. Reálný podíl na státní moci má jen velmi tenká slupka společnosti, zatímco většina se cítí politikou znechucena a dává při nejrůznějších příležitostech průchod svým výhradám zkratkovým jednáním.
Zdá se, že pocit nespokojenosti občanů s fungováním politického systému je dosti intenzivní. Důkazem toho je poměrně silný ohlas iniciativ, jakými byl Impuls 99 nebo hnutí "Děkujeme, odejděte" i ochota desetitisíců občanů vyjít do ulic v době televizní krize. Představitelé parlamentních politických stran to přičítají působení "hradní skupiny" politiků, poplatných představě nepolitické politiky. Je zřejmé, že tato neformální skupina existuje a má poměrně velký vliv, uplatňovaný mimo jiné díky osobní autoritě jednotlivců a obratně vedené mediální politice. Mimo to však pod povrchem občanské společnosti, v mimoparlamentní sféře a mimo oblast působnosti oficielních institucí, probíhá spontánní diskuse o žádoucí podobě politického systému, na kterou patrně nemá "hrad" žádný vliv. Nepochybně existuje názorově a organizačně nesjednocená a napříč společností přes hranice oficiálních struktur přesahující opozice proti rigidnímu systému novodobé "národní fronty" parlamentních politických stran a s ní spjaté vševládné byrokracie. Diskuse uvnitř tohoto opozičního proudu nabývá na intenzitě při společenských krizích a v poslední době ji trvale podněcuje vědomí blížících se všeobecných voleb. Lze předpokládat, že rok 2002 bude nejen rokem zápasu o změnu silových poměrů uvnitř "národní fronty", ale také příležitostí k pokusu o zdolání hradeb kolem ní, t.j. o proniknutí dalších stran na půdu parlamentu a následně o prosazení některých prvků přímé demokracie. Schyluje se k ústavní reformě. Svědectvím o reálné síle těchto nálad je ostatně také nástupní projev nového předsedy KDU-ČSL Cyrila Svobody, hlásícího se k otevřené společnosti a uplatnění některých prvků přímé demokracie. Tento vysoce inteligentní pragmatický politik neomylně vyhmátl nový prvek v názorech voličů, jehož převzetím by se jeho strana mohla odlišit od ostatních složek "národní fronty" a získat tak podporu těch, kteří touží po zpružnění politického systému a jeho přiblížení občanům.
Snahy o reformu politického systému ve smyslu jeho obohacení o prvky přímé demokracie budou samozřejmě odmítány milovníky zákulisních "národněfrontovních" politických handlů. V kalných vodách se přece jen nejlépe loví. Jejich námitky se budou opírat o poukazování na tradice. Úcta k nim však nemůže být slepá a nelze ji nadřadit požadavku funkčnosti a úspornosti řídícího systému. V uplynulých jedenácti letech jsme zavrhli čtyřicetiletou tradici vlády jedné politické strany, potvrdili komunisty prosazené opuštění staleté tradice zemského uspořádání státu a vzdali se tradice společného státu Čechů a Slováků. Až na první z nich šlo o tradice, jejichž zachování by bylo užitečné. Není důvod, proč bychom pro změnu neměli opustit jiné, které užitek nepřinášejí. Odpůrci reforem budou také namítat, že prvky přímé demokracie se hodí zejména do malých společenství. Praxe USA nebo Švýcarska však jejich tvrzení vyvracejí.
Politické strany jsou nezbytným stavebním kamenem politických systémů všech demokratických zemí. V počátcích rozvoje zastupitelské demokracie v naší zemi, tedy "za císaře pána", byly pro naše předky také náhražkou orgánů národní suverenity. Díky tomu získaly významnější postavení ve společnosti, než je zdrávo. Nadřazování prospěchu politických stran nad zájmy státu, společnosti, občanů, bylo prokletím předmnichovské republiky a "zdobí" i náš politický systém. Nad nutností usměrnění jejich působení se zamýšleli již naši dědové. Nicméně mezi všemi možnými špatnými formami politické organizace nic lepšího než strany nenajdeme. Jde však o to, abychom nově vymezili hranice jejich působnosti tak, aby nevládly nad voliči, ale aby jim byly podřízeny a sloužily jim. Politické strany by měly zůstat i nadále zprostředkovatelem mezi voliči a politikou. To znamená, že by měly být hlavně informační a organizační službou, "mozkovým trustem" pro ty, kteří se budou chtít na politice podílet aktivně. Měly by být nástrojem výměny názorů a informací mezi nimi a pasivní většinou. Jejich úlohou by bylo vyhledávání a výběr vhodných uchazečů o politické funkce, jejich informační podpora, sjednocování jejich názorů a vytváření organizačního zázemí pro jejich činnost. Politici by však měli soutěžit o mandát občanů jako jednotlivci. Poslanecké kluby by pak sloužily k sjednocování názorů, aniž by však směly zavazovat poslance k určitému hlasování. Řízení hlasovací mašinerie neronovským kroucením palce, které předvedl v době televizní krize poslanec Langer, by v budoucnosti mělo být považováno za trestný čin.
Občané by nadále měli volit v přímém hlasování nejen zastupitele, ale také prezidenta republiky, hlavy nižších územních celků, primátory a starosty větších měst, popř. také předsedy soudů a policejní ředitele. Tím by se posílila přímá odpovědnost funkcionářů vůči občanům a oslabila by se jejich závislost na neprůhledném zákulisním rozhodování stranických orgánů. Voliči by současně byli nuceni zajímat se o osobnosti, které mají volit, sledovat jejich práci. Politika by se stala věcí skutečně veřejnou a zajímavou pro občany. Tento systém by vystavil politiky vyššímu tlaku veřejné kontroly a nemilosrdně by vyselektoval ty, kteří nejsou schopni odvádět vysoké výkony a nést odpovědnost.
Čím více článků má soustava řídích funkcí jakéhokoli systému, tím je složitější účelné vymezení jejich vzájemných vztahů a organizace výměny informací mezi nimi. Se složitostí struktury se zvyšuje pravděpodobnost mezer a omylů v rozdělení kompetencí, roste náchylnost systému k havariím či konfliktním situacím.
V demokratickém státě se považuje za tradiční a plně funkční dělba kompetencí mezi moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Funkce prezidenta v evropském pojetí svým monarchickým pojetím toto členění částečně narušuje. Prezident plní funkci reprezentační, ale mimo to zasahuje nějakým způsobem do působnosti všech tří tradičních mocenských sfér. Nepřesné vymezení dělby kompetencí mezi hlavu státu a další orgány může být zdrojem různých obtíží a střetů.
Zřízením nižších samosprávných územních celků se otevřel nový prostor pro vznik možných konfliktů v případě nedokonalé dělby kompetencí mezi ústředí a místní orgány. Tendence ke zvyšování úlohy územních samospráv se projevuje ve všech demokratických zemích. Musíme proto počítat s tím, že se uplatní i u nás. Nemají-li být vztahy mezi ústředím a územními samosprávami konfliktní, je nutné promyšleně vyvážit jejich kompetence a zajistit fungování zpětné vazby v obou směrech. Nástrojem jejího fungování zdola nahoru by mohla být druhá komora parlamentu.
Součástí racionalizace soustavy orgánů řízení státu je také přezkoumání účelnosti jejich rozměrů. Patrně je nadbytečný současný počet členů zastupitelských sborů. Ty lze zredukovat ústavní reformou. Zastavení růstu, popř. zmenšení správního aparátu lze docílit odnětím některých úkolů státní správě nebo zmenšením jejich rozsahu, ale také zvýšením kvalifikace úředníků a zlepšením technického vybavení úřadů.
Našim cílem by měla být co nejmenší soustava veřejné správy: co nejméně orgánů, co nejméně lidí, co nejméně peněz a působnost státu omezena jen na ty oblasti, které nemohou svépomocně spravovat občané nebo hospodářské subjekty.
Současné vymezení postavení prezidenta republiky v ústavním systému je poplatné tradicím konstituční monarchie. Má převážně reprezentační charakter, čili je drahým luxusem. Prezident má jen nepatrný vliv na chod státního stroje a téměř za nic neodpovídá. Některé jeho kompetence se překrývají s pravomocemi jiných ústavních orgánů. Jejich uplatnění může proto občas vyvolat nelibost orgánu, do jehož hájemství prezident svým rozhodnutím zasáhl. Všechny funkce prezidenta lze v současném uspořádání nouzově přenést na jiné útvary. Není důvod, proč by nemohly být přeneseny trvale. Odstranění funkce prezidenta-monarchy z ústavního systému by zjednodušilo vymezení dělby kompetencí mezi jeho články a přineslo by významnou finanční úsporu. Nevznikla by přitom žádná mezera v kompetenčním plánu.
Přimlouvám se proto za splynutí funkce hlavy státu s úlohou hlavy výkonné moci, čili zavedení prezidentského systému. Prezident se v tomto případě uchází o zvolení s osobním politickým programem, který pak uskutečňuje s vládou, jejíž ministry jmenuje a odvolává po dohodě s poslaneckou sněmovnou.
Přimlouvám se za zachování dvoukomorového parlamentu s podstatně sníženým počtem členů. Poslanecká sněmovna by byla volena přímou volbou většinovým systémem v malých volebních obvodech. Poslanci budou kandidovat jako jednotlivci a rozhodující pro zvolení bude celkové pořadí dle počtu získaných hlasů bez ohledu na stranickou příslušnost. Automaticky tak zanikne účelnost stanovení minimální hranice získaných hlasů pro vstup strany do sněmovny. Poslanci zvolení za jednu stranu by směli ustavit na půdě sněmovny poslanecký klub. Přiměřeně by mohl vzniknout klub nezávislých poslanců. Kluby by byly zázemím pro poslaneckou diskusi, informačním a organizačním servisem, ale nesměly by vnucovat poslancům jednotné postoje.
Druhou komorou poslanecké sněmovny by byl sbor stálých zástupců nižších územních celků (zemí, krajů), volených územními zastupitelskými sbory. Její poslání by bylo v podstatě podobné jako současná úloha Senátu. Mohla by být navíc vybavena pravomocí pozastavit platnost opatření prezidenta a vlády, která by poškozovala rozvoj nižších územněsprávních celků.
Komory by se vzájemně zastupovaly v době mezi rozpuštěním a novým zvolením. Funkční období obou komor by měla být odlišná, takže by nedocházelo k rozpuštění obou současně. Lišila by se také od funkčního období prezidenta.
Součástí zákonodárné moci by byly i zastupitelské sbory nižších územních celků. Ty by měly mít právo zákonodárné iniciativy a ve vymezeném rozsahu by vydávaly závazné normy s územní působností. Prostřednictvím zástupců v druhé komoře parlamentu by korigovaly politiku centra z pohledu potřeb rozvoje regionů.
Občané musí mít především zajištěnu možnost uplatnění aktivního i pasivního volebního práva bez ohledu na to, kde v době voleb žijí. Z účasti na pasivním volebním právu by však měli být vyloučeni úředníci správních orgánů, podléhajících příslušnému zastupitelskému sboru.
V ústavě by mělo být zakotveno referendum jako nástroj schvalování ústavy, jejích doplňků a změn a kroků, týkajících se omezení státní suverenity, popř. změn hranic. Občané by měli mít možnost vynutit si vypsání referenda i k dalším záležitostem, například předložením petice s přiměřeným počtem podpisů. Předložení kvalifikovaného návrhu na uspořádání referenda proti přijatému zákonu nebo vládnímu opatření by mělo mít blokační charakter.
Na místní úrovni by přímým hlasováním občanů mohlo být rozhodováno o řadě otázek, týkajících se běžného života, jako jsou územní plány apod.
Zřízení patnácti krajů je výsledkem kompromisu mezi stoupenci centralistického modelu státu a zastánců územní autonomie. Přijaté řešení má své problematické stránky. První je nerespektování pravidel Evropské unie pro tvorbu nižších územněsprávních celků. Pro komunikaci s Unií ve věcech přidělování a obhospodařování prostředků z unijních fondů se proto kraje musejí sdružovat v umělé vyšší administrativní celky. Druhou je zanedbání některých místních vazeb při navrhování hranic krajů. V této souvislosti byla také zanedbána specifičnost Moravy a Slezska, jejichž staletou správní svébytnost zlikvidovali tvůrci komunistické reformy územní správy.
Nové kraje již byly ustaveny a reforma odčerpala nemalé prostředky ze státní pokladny. Vyvolávat v této situaci revizi nedokončené reformy se zdá být nerozumné. Změna postoje k přijatému modelu členění státu by však v této chvíli nebyla tak nákladná, jako by byla později, až budou rozpuštěny stávající okresy. Naproti tomu členění státu na nižší celky, provedené způsobem, jenž se může časem ukázat jako nevyhovující, by mohlo způsobit v dlouhodobém horizontu daleko větší finanční ztráty než urychlené pozastavení budování krajů a přechod na jiný model.
Smyslem těchto úvah není urovnání pěšinky pro novou kandidaturu Václava Havla na funkci prezidenta republiky, ani podpora nepolitické politiky. V případě uskutečnění předložených myšlenek by politické strany nadále zůstaly základním kamenem stavby politického systému a nezměnilo by se nic na tom, že Václav Havel svůj příděl mandátů vyčerpal. Výrazně by se posílila zpětná vazba mezi voliči a stranami. Zvýšil by se tlak na kvalitu politické reprezentace. A zejména by vzrostla důležitost spoluúčasti občanů a jejich konsensu při řízení státu. Účinnost správy věcí veřejných by se zlepšila, náklady by se snížily.
Předložené myšlenky nejsou revoluční a dokonce nejsou nové. Těží z poznatků o státní správě demokratických států, které jsou úspěšnější než my. Tvůrci naší ústavy nemohou jejich odmítáním vyvrátit jejich opodstatněnost.
Hodnotit samostatně nějaký režim dost dobře nelze, vždy je potřeba ho definovat na základě toho, co vnímáme jako jeho výhody a nevýhody oproti režimům jiným. Ostatně, principem pohybu dějin není dosažení jakéhosi finálního stavu, ale reakce na aktuální problémy. Jana Dědečková a většina české populace má zkušenost s režimem vlády jediné správné strany a po takové zkušenosti je parlamentní demokracie jistě obrovské vítězství. Ještě více bychom její výhody možná ocenili po zkušenosti s nevolnictvím či otrokářstvím - pokud bysme v nich ovšem nepatřili k privilegovaným vrstvám. Pokud v nás ale převládne pocit finálního dovršení, jakéhosi „konce dějin“, začíná se náš výdobytek nebezpečně přibližovat myšlence jediné správné strany. Hodně věcí nasvědčuje tomu, že jsme přijali za svou myšlenku „jediného správného režimu“ - parlamentní demokracie.
Nebezpečí tohoto přístupu tkví v tom, že si nebudeme ochotni připustit systémový původ některých vrstvících se problémů a nebudeme je tudíž schopni řešit. Zde lze jmenovat například upadající možnost občana mít vliv na veřejné rozhodování, rozmach klientelismu a korupce, nekontrolovatelné posilování státu (vůči občanské společnosti), postavení menšin, globální problémy ekonomického, ekologického a sociálního rázu či v rovině etické například vztah člověka a ostatní přírody. Parlamentní demokracii můžeme hájit pouze jako prostředek k dosažení žádoucího statusu. Cílem je však tento status, nikoli forma organizace k jeho dosažení. Pokud si tento prostředek zbožštíme a zaměníme ho za cíl, snadno se nám pak stane, že při měnících se vnějších i vnitřních podmínkách nebudeme schopni adekvátně reagovat změnou strategie.
Toto uzavřené mikroklima posvátné myšlenky pak produkuje obranné mechanismy, které brání statickou ideu před dynamickým okolím. Jeden takový předvedla právě Jana Dědečková, když tvrdila: „Klíčovým principem demokracie, a to si dodnes není ochotna připustit i velká část našich intelektuálů, je respekt vůči názoru většiny, jak se projevil ve výsledcích parlamentních voleb. Skutečné umění demokracie není umět vyhrát, ale umět respektovat, že zvítězil jiný názor než ten můj. To samozřejmě neznamená, že se nebudu při každé příležitosti pokoušet přesvědčit většinu o své pravdě a prosadit ji legálními prostředky.“
Její tvrzení o klíčovém principu demokracie je polopravda, která se ve svém důsledku rovná lživé propagandě. Stejně tak klíčovým principem demokracie je totiž právě respekt většiny vůči názoru menšiny. Představa demokracie v podání Jany Dědečkové (a nejen jí) totiž implikuje legální diktaturu většiny, tedy situaci, kdy (mírně vyhroceno) 51 procent občanů není povinováno brát zřetel na názor zbývajících 49 procent. Postoj „dělejte, co vám říkáme a neodmlouvejte, dokud někoho z nás nepřetáhnete na svou stranu“ naplňuje pojem demokracie vskutku zvláštním obsahem. Vybereme-li si dobrovolně takovýto režim, je to samozřejmě možné, neschovávejme se při tom ale za pojem demokracie, evokující účast každého jednotlivce na rozhodování. Už sám institut zastupitelství princip demokracie částečně vyprazdňuje, spolu s vysokou centralizací a případnou snahou o většinový volební systém (v naší praxi v podstatě možnost vybrat si jednou za čtyři roky jednu ze dvou až tří koncepcí a dost) je pak odklon od „vlády lidu“ ještě markantnější.
Jiný logický skok se Janě Dědečkové povedl ve chvíli, kdy se v jeden moment vysmívá „jakémusi ‘duchu’ zákona“, aby později použila morálku jako měřítko pro srovnávání lidí (věřící katolík versus Paluska a Svěrák). Jsem rád, že Dědečková alespoň tímto způsobem připustila víru v nějaký mravní zákon, který dnes mnoho lidí považuje pouze za nadbytečné omezování individuální svobody. Vysmívání se duchu zákona a operování striktním výkladem jeho litery (já jsem nic špatného neudělal, jednal jsem přece podle zákona, nemůžu za to, že je v něm evidentní díra) je pokrytectvím velmi hrubého zrna. Je s podivem, že má Jana Dědečková naprosté jasno ve vztahu umělce a morálky: „Každý skutečný umělecký tvůrce vytváří nutně své dílo s úmyslem mravního kladu.“ (hodně tenký led, řekl bych), zatím co vztah zákona a morálky je pro ni krajina neprozkoumaná. Právě mravní zákon je přitom jedním (avšak nikoli jediným a nikoli svrchovaným) z kořenů našeho práva.
Víra v to, že chovat se výhradně podle aktuální litery zákona je správné a hlavně dostačující, je dalším znakem vnitřní záměny cíle a prostředku. Cílem zde přece není chovat se podle zákona, cílem je určitý status a zákon (a jeho dodržování) je prostředkem k jeho dosahování.
