Ludvík Vaculík nasbíral hodně bodů ve velké vánoční televizní vzpouře, což dalo zapomenout jeho letité rozpačité tvůrčí činnosti. V této souvislosti se Jan Čulík ve stejném úvodníku ptá: „Mají disidenští spisovatelé sedmdesátých až osmdesátých let, kteří se před rokem 1968 snažili podvracet a humanizovat komunismus, ještě dnešním lidem v ČR co říci?“ a současně si odpovídá : „Dokázal to částečně snad jen Bohumil Hrabal - Ludvík Vaculík patří bezpečně k těm autorům, kteří životu v postkomunistických Čechách už vůbec neporozuměli“.

To ovšem nevadí a dřívější legenda dnes stanula díky své společenské angažovanosti, v předním šiku mediálně presentovaných umělců. Musí ale počkat, v Lidovkách (2.6.2001) je před ním ještě desetibojař Roman Šebrle, s fotografií přes celou stránku a žádané téma „fenomén nahatých sportovců“.

Lidovky tak začínají nenápadně ale přece „vychytávat“ žádaná témata, jak o tom píše Jakub Jirsa : „Ve snaze zalíbit se publiku a stát se atraktivnější či elegantnější (když už nic jiného) noviny přešly ke zpravodajství, ve kterém seriózní zprávy stále častěji ustupují tématům společensky "chtěným" a "líbivým." Sobotní vzorek LN z 2.6.2001 který jsem zakoupil, také potvrzuje Jirsův názor na bulvár: „..líbivý styl, rychlé odpočinkové zprávy, které jsou doprovázeny množstvím hezkých, barevných fotografií. Kromě palcových titulků jsou to právě fotografie a jejich barevnost, která se snaží nalákat kupujícího.

Více papíru, méně podstatných informací (Děti stále chtějí, aby je někdo měl rád. Jak získat auto nebo dvě? Spolupracovník Rádia Svobodná Evropa odsouzen jako pedofil. Dinosauři. Byla Marylin Monroe opravdu jen naivka? Beatles a teď zas každý sám. Tvář na Marsu je obyčejná hora a Zedníček jako Richard III). Roman Šebrle, je v prvním odstavci svého rozhovoru uváděn jako sex symbol číslo 1, samozřejmě jak jinak - prostřednictvím „mnohých dam, které se nechaly slyšet“. Proběhl jako playboy i cílovou páskou Lidových novin, když stejně dobře boduje ve společenských časopisech.

Jiří Sopko: „Nemám na kliku u dveří za deset tisíc!“

Je nepochybné, že Nepraš, Načeradský a  Sopko patří mezi přední autory, pevně zařazené v kontextu českého umění. Informace, že Sopkův obrázek byl vydražen za oněch 160 tisíc, je ale jen bulvární kachna, protože v přehledech dosažených cen na českých aukcích o tom není nikde zmínka. Nejdražším Sopkovým obrazem, který byl dosud na aukci prodán, jsou Jezdci, které vydražil v říjnu 1995 za vyvolávací cenu 26 500 Kč pražský Vltavín. Ten Sopka občas prodává, ale jsou to především pastely a akvarely, v cenách okolo 3 000 korun. Podobně je na tom i Jiří Načeradský, kterého zřejmě autor článku za Sopka zaměnil. Načeradského raný obraz Bezhlavá totiž prodala galerie Peron v dubnu 1999 právě za vyvolávací cenu 160 tisíc. Prodávat ale za „statisícové částky“, jak píší LN, znamená prodávat na aukcích stále a nikoliv jen občas.

Sopkovy menší práce nabízí také Jana Reichová ve své galerii Nový svět a „jdou“ prý se střídavým úspěchem maximálně za desetitisíce. Podle ní článek v LN neodpovídá realitě a pochybuje o tom i sám autor, kterému údajně takováto reklama jen komplikuje život. Co se týká aukčních prodejů Karla Nepraše, ani on na tom není nijak dobře a podle dražebních přehledů prodává na aukcích (za tisícovky) hlavně kresby. Jeho plastiky se na trhu podle dostupných informací nikdy nepřehouply přes hranici 100 000 korun. Aby bylo možné seriozně tvrdit, že jmenovaní autoři prodávají svá díla za statisíce, opakovaná poptávka a prodeje v aukcích by to musely potvrdit. Na těch zahraničních se navíc neobjevují ani jejich kresby.

Ostře sledované koně

Kam ale zmizela ta proklamovaná „ostrost“ Lidových novin ve sledování populárních osobností, když novináři se například takto ptají Romana Šebrleho? „Jste ješitný? Jste skromný? Jaké vlastnosti na sobě nenávidíte? Nejste štvanec žen? Jste pověrčivý? Máte v Rychnově svůj fanklub? Počítáte s rodinou? Zajímáte se o politiku? Jaká byla odezva na to, že jste se nechal fotit v rouše Adamově?“ Nevím zda se Ludvík Vaculík také nechal fotit jako naháč mezi známými spisovateli (Ano, nechal, měl doma fotku, jak leží nahý na hrobě, a tu mu zkonfiskovala Stb a na jaře roku 1977 ji publikovala v Dikobraze jako "důkaz degenerace disidenta", pozn. JČ), každopádně utržil v Lidovkách i tuto otázku: „A není pro Vás už unavující mít pořád na něco názor?“ Titulek rozhovoru s Vaculíkem totiž zní: „Názory, ty mě jdou samy“. Rozhovor nepřináší také nic objevného a jen poletuje kolem známých fakt Vaculíkovi minulosti i současnosti. Ta je v Lidovkách „prodána“ skutečně rafinovaně, neboť v úvodním sloupci k rozhovoru se v jeho závěru dočteme, že podle „jarní“ ankety Lidových novin (rozuměj po televizní krizi, v níž se L.Vaculík angažoval na straně vzbouřenců), ho lidé řadí do první desítky osobností, které nejvíc ovlivňují myšlení lidí v České republice! Vskutku „intelektuální bulvár“, hodný toho jména.

Celý rozhovor je zastřešen hlavičkou Orientace a čtenáře nechává jen tušit, o čem ten název asi je. Orientace čí, kam a na co? Lze proto souhlasit s Jakubem Jirsou, když píše, že po odchodu silné komentátorské skupiny se sekce názorů a komentářů z tohoto "odlivu mozků" nevzpamatovala a Lidové noviny tak ztratily linii názoru, který by chtěly prezentovat. Na místo toho současné Lidovky hlásají již na přední straně v úvodním titulku: „Ostře sledovaní lidé, seriál exkluzivních rozhovorů - sledujte LN každý den!

Ano, doporučuji, aby Blesk a Super sledoval Lidovky každý den, útočí totiž čím dál tím silněji.

Václav Chytil

je dobře, že se aktivně snažíte zlepšit práva pacientů, která jistě nejsou v ČR dokonalá a které dlouhodobá tradice paternalistické mediciny omezuje.

Domnívám se však, že používáte nepravdivé údaje: např. pitvu zemřelého v nemocnici mohou přibuzní odmítnout bez problémů, není-li žádána pitva soudní. Činnost lékařů je regulována komorou a najmě pojišťovnami- to Vám potvrdí lékaři zavádějící novější metody či pouze postupy v nemocnicích i ambulancích.

Dále nepřesné: kopie kompletní dokumentace nemají k dispozici z mé osobní zkušenosti pacienti ve Francii, Švýcarsku ve Velké Britanii. Mají možnosti číst výsledky komplementárních vyšetření( u nás jistě taky), dostanou do ruky RTG a CT snímky, ale jistě ne vše.

Pouhé studium cizích zákonů ke zlepšení problematiky nestačí (i když zde jste jistě narazila na zásadní legislativní rozdíl- u nás je ze¨zákona péče"zadarmo").

Domnívám se, že je potřeba změnit vztah lékař- pacient na vztah z obou stran partnerský. To vyžaduje nejen změny ve výchově lékařů, ale i pacientů, kteří maji většinově pasivní přístup. Navíc nelze mechanicky přebírat medicínsko-etické zkušenosti z jiných zemí se zcela jiným vývojem. Nechte si někdy vyprávět od lidí - jak tyto vztahy vypadaly ve Francii, Velké Britanii, Švédsku, Rakousku před 10ti lety, jakým způsobem se vyvíjely k dnešnímu stavu apod. Srovnání s USA odmítám - jiný svět, nesrovnatelný systém.

Domnívám se, že je možné účinně se snažit zlepšit postavení pacientů ( mezi které k Vašemu možnému podivu patří někdy i lékaři) v systému zdravotní péče, bez používání nepravdivé argumentace.

Štěpán Kotrba

Adorovaný Vaculík není sám, kdo ztratil - i podle mého mínění - "kontakt" s dobou a podlehl manipulativnosti mediálního prostředí v ČR po listopadu. Osobně jsem byl velmi zklamán tendenčností a povrchností celé řady do té doby vynikajících autorů, totálně se vytrail ten filosofující symbolismus, který byl vynikajícím českým příspěvkem k odkazu 60. a 70. let jak v literatuře, tak i v kinematografii. Totálně se vytratil pod nánosem "tvůrčí naléhavosti" a "opojení ze svobody" ten tvůrčí nadhled, který z okrajových námětů dělal vynikajícím zpracováním a hluboko posazenými "vše-lidskými" symboly špičková díla. Dnešek je poznamenán větší atraktivitou reality než jejích tvůrčích uchopení. Pokusím se tuto tristní situaci vysvětlit na srozumitelných a aktuálních případech - na filmech, které většina čtenářů někdy viděla.

Pokud srovnám např. Hru o jablko V. Chytilové či její (podle mého) nejlepší film Praha, neklidné srdce Evropy s Kopytem sem, kopytem tam, tak je Kopyto ubohost třetího řádu a odvar z odvaru - jako by to točil Hanák či bratři Cabanové.

Nejvíce je vidět všeobecnou tvůrčí krizi v poezii a filmové a televizní tvorbě. "Mediální tlačenka" Tmavomodrý svět už sice sklouzává (bráno měřítky filmovosti, nikoliv angažovanosti) od polit-agitky do romantismu, je to ale stále prvoplánové klukovské okouzlení mýty - kýč.

Nicméně, i post-klukovská romantika či válečné hrdinství se dá zvládnout jako vrcholné umělecké dílo (Roland, Saint-Exupery - Válečný pilot, Remarque - Na západní frontě klid, Malaparte - Kůže, Fellini - Amarcord či český Procházka - Kočár do Vídně, Svoboda - Zánik samoty Berghof).

Potlesk a ovace, který provází tento film na cestě od premiéry, není ani kritický ani profesionální. Spíše je "kolegiální".

"Veřejnoprávní" společenství "osobností a přátel" předvádí, co umí. Celá kompozice filmu přitom rozbředává do tří, navzájem velmi nepropojených a cizorodých rovin - mýtů. Jeden je romantické nadšení nad nad letadýlky spojené s modelářským okouzlením, druhý, (nejautentičtější, i když ne-reálný ve své neprokreslenosti a schematičnosti postav) je "heroismus" hrdinů-pilotů (vyhovující budované "tradici" Armády ČR a veteránským spolkům), třetí a nejméně organický ve filmu je mýtus "gulagu" + relativizace "německé" otázky (zcela nekolidující s komerčními zájmy při případném prodeji do SRN).

Tento poslední mýtus je jakoby volným pokračováním "agitkového" televizního seriálu Zdivočelé země, jeho logika je logikou komiksu, nikoliv dramatu.

Propojení těchto tří sdělení navzájem způsobem, jakým to je učiněno v Tmavomodrém světě by nesneslo ani měřítko reklamního spotu. Pokud se dělá propaganda profesionálně, nesmí být poznat... Pokud se dělá film, musí být vyjádřen filmovými prostředky - jazykem kamery - obrazu, herectví - autentičnosti charakterů a děje, logiky - režie. Pokud se píše román, musí být o čem. Pokud někdo tvoří román z povídky či z dědečkových senilnějících vzpomínek bez sebemenšího zaváhání a kritického odstupu, film z takto kolážovaných témat, působí jako celek pokaždé neorganicky, uměle, falešně. Nejprofesionálnější byly nakonec střih a triková část filmu (letadýlka a spol.), která alespoň zachraňuje "exotičností" diváckou úspěšnost a rychlostí střihu "dramatičnost" a spád jinak chudého děje.

Křečovitá "angažovanost" pro "odkazy sametové revoluce a x-tého odboje" i někdy naopak demonstrativní "anti-angažovanost" hraničící s nihilismem morálním i tvůrčím (charakterizující současnou "tvrdohlavou" barrandovskou vlnu) mi nabízí paralelu s počátkem polit-realismu padesátých let a socialistickým romantismem let šedesátých, který se projevil u části tvůrců po roce 68 tápáním. Budeme si muset zřejmě počkat dvacet let, než se "prach usadí" a "impulsy doby" se promění v tvůrčí nadhled. Do té doby mnohé, mimo populárních pohádek pro děti působí jako laciné agitky.

World Water Forum^* prosazuje privatizaci a deregulaci světových vod

Ani kapku vody na pití!

"Dnes společnosti jako France´s Suez spěchají privatizovat vodu, představující již dnes čtyřistamiliardový (USD) světový byznys. Sází na to, že H₂O bude v 21. století tím, čím byla ropa ve dvacátém."

("Water, Water Everywhere" Fortune, 15.5.2000, str.55)

Privatizace vody má dlouhou a problematickou historii sahající dokonce až do poloviny minulého století, kdy Napoleon III. privatizoval ve Francii vodní služby. I když mnoho samospráv a lokálních společenství experimentuje s různými typy politik v poskytování vodních služeb, privatizované vody činí stále jen 10% světových vodních zdrojů. Avšak v poslední době začala prosazovat privatizaci vodních zdrojů schůzka ministrů, zástupců Světové banky, OSN a představitelů největších světových společností z oblasti vodního hospodářství konaná 17.-22. března 2000 v Haagu. Ta poskytla těmto institucím politickou podporu, kterou potřebovaly k urychlení procesu globální deregulace a privatizace do sféry soukromých společností.

Produkce vody může být "byznys" pro kohokoli

Světová vodní fóra jsou tříletá shromáždění Světové vodní rady (World Water Council) - mezinárodního think-tanku s významným vlivem na světovou politiku vodních zdrojů.

Po prvním Světovém vodním fóru v roce 1997 v Marákéši iniciovala Světová vodní rada "prováděcí vizi (vision exercise)" známou pod názvem "Dlouhodobá vize pro vodu, život a životní prostředí v 21. století" nebo "Vize světových vod". Vize byla podle viceprezidenta Světové banky a předsedy Světové vodní rady Ismaila Serageldina zamýšlena jako "příspěvek ke změnám budoucnosti našich světových vod". Název vizionářského dokumentu má snad naznačovat změny, o kterých Serageldin hovoří - "Vize světových vod: produkce vody je byznys pro každého".

Jako "rádce pro provádění vize" vytvořila Rada v roce 1998 další organizaci, nazvanou Světová vodní komise. Tato Komise je tvořena nejvyššími zástupci vodních společností a propagátory neoliberalismu - Jerome Monod, šéf Suez Lyonnaise; Maurice Strong, zakladatel Obchodní rady pro trvale udržitelný rozvoj; Robert S. McNamara, bývalý ředitel Světové banky; Enrique Iglesias, prezident Vnitroamerické rozvojové banky; Mohamed T. El-Ashry ze Světové banky a programu Global Environmental Facility a Ismail Serageldin coby předseda.

Pokřivená vize

Světová vodní komise tvrdí, že dokument vize je výsledek osmnáctiměsíčního "mimořádného vynaložení úsilí přispěvatelů - tisíců mužů a žen". Avšak bližší zkoumání metodologie Komise odhalí jiný obrázek. Značný rozsah vkladu do prováděcí vize pochází od účastníků a skupin účastnících se v minulém roce a půl stovek konferencí o vodě a vodních zdrojích.

Zatímco tyto konference se konají v nejrůznějších zemích světa, většina jejich účastníků jsou titíž techničtí poradci, akademici, vodní "experti" a členové různých rozvojových agentur a nevládních organizací. Lidé nejvíce postižení celosvětovou vodní krizí byli často na těchto akcích v okrajové míře. Obyvatelé velkoměstských slumů, obyvatelé venkova a vesnic, lidé postižení nemocemi šířícími se vodou, oběti projektů přehrad financovaných Světovou bankou či postižení suchem či záplavami neměli téměř žádný podíl na vkladu do prováděcí vize. Navzdory tomu již však Serageldin hovoří o vizi jako odrazu zájmů "všech hráčů".

Pohled na "hráče"

Navzdory Serageldinovým výrokům o zahrnutí "všech hráčů", kontrolovalo proces tvorby vize jen několik málo organizací. Vůdčími mezi ostatními byla Světová vodní rada, Světová komise pro vody v 21.století, Globální vodní partnerství, Světová banka a francouzský vodní gigant, Suez Lyonnais des Eaux. Klíčové pozice v těchto organizacích byly rovněž ovládány několika jedinci, jako Ismail Serageldin, který předsedá všem třem "vodním" organizacím a sloužil jako viceprezident Světové banky. Nejméně čtyři lidé z vrcholných pozic v Suez Lyonnaise drží vlivná místa v různých skupinách.

Z 85 jednotlivců a skupin, kteří přispěli do návrhu Vize světových vod v prosinci 1999, jen 19 nemělo žádné přímé vazby na skupiny ovlivňující proces tvorby vize.

"Rámec činnosti" - volný trh

Zatímco Rada a její následnická organizace, Světová komise pro vody 21.století, vypracovaly pro Vodní fórum vizi, vytvořit a zavést "rámec činnosti" bylo svěřeno Globálnímu vodnímu partnerství. Tento dokument navrhuje aktivity, jakými mají vlády vizi implementovat. Zpráva zahrnuje některá velmi kontroverzní doporučení, blízká trendům v mezinárodním obchodu a investičních dohodách.

Zahrnuje to volání po: plné liberalizaci a deregulaci vodního sektoru, po "národním režimu zacházení" pro nadnárodní společnosti (tj. ekvivalentním režimu s místními podniky a/nebo veřejnou správou), po transparentnosti vládních smluv týkajících se vod; usnadnění obchodu -vlády mají být více orientovány na služby soukromému sektoru- a po privatizaci jako nejlepším řešení, případně po smíšených dohodách soukromého a veřejného sektoru.

Další doporučení zahrnují: odstranění všech cen a podpor deformujících obchod, nastolení diskuse o vodní problematice, podporu zemědělských biotechnologií (GMO), ochranu vlastnických práv nad vodními zdroji a alarmující reminiscenci na neslavnou MAI, Mnohostrannou úmluvu o investicích - požadavek "stabilního a předvídatelného investičního klimatu", které by posílilo "práva investorů".

Všechna doporučení jsou ještě více rozvedena v Rámci činnosti. Navzdory tomu, že jsou podána v lákavé terminologii tradičně používané nevládními organizacemi, pomocí dětských kreseb a mnoha odkazů na posílení žen, místních komunit a pozemkovou reformu pomáhají ilustrovat v pozitivnějším a přijatelnějším světle návrhy dlouhodobě směřující k expanzi a dalšímu posílení moci společností nad světovými zásobami vod.

I když některé návrhy nastíněné ve zprávě by potenciálně mohly pomoci při zmírňování globálních vodních problémů, jsou zcela podlomeny tím, co Ismail Serageldin označuje jako budoucnost se "soukromým sektorem v úloze motoru zásadní transformace". Zatímco Vize a akční dokumenty poskytly delegátům Fora a výsledné ministerské konferenci (navštívené přes 100 ministry životního prostředí a rozvoje) zevrubnou analýzu, některé jiné souběžné iniciativy pomohly těsně přičlenit zájmy korporací k agendě Vodního fóra.

Korporace nastupují

V showroomu konference, Světovém vodním veletrhu, korporace jako Nestlé, Suez Lyonnaise, Unilever a Heineken předvedly své snahy podporovat trvalou udržitelnost a vodní efektivnost, zatímco jejich nejvyšší vedení se obrátilo na shromáždění s žádostí, aby voda byla považována za ekonomické zboží, nikoli za lidské právo.

Ve skutečnosti se celá rétorika na Fóru soustředila na "lidské potřeby" - koncept zcela opačný konceptu "lidských práv"- v souladu s koncepcí Světové vodní vize, kde se pojetí vody jako lidského práva neobjevuje. Tento důraz na odklon od diskuse o lidských právech byl oceněn v následující deklaraci z ministerského setkaní, která uznala vodu jako ekonomické zboží, což je podáno jako hlavní ideologické vítězství korporací otevírající jim cestu na trh s vodou.

Jiné ideologické vítězství dosažené soukromým sektorem a neoliberálními vládními činiteli na Vodním fóru bylo oficiální uznání významu "partnerství soukromého a veřejného sektoru" (PPP´s) v oblasti vod. "Partnerství", v němž vláda a průmysl spolupracují na projektu (obvykle veřejné službě) činí ve světě malé procento stávajících systémů správy vod.

Avšak ve světle závěrů konference může velmi rychle v následujících letech toto procento vzrůst. Četné dokumenty, workshopy a projevy na Fóru hovořily o úspěších stávajících "partnerství" a příslibech, které přinášejí. Poměry navrhované pro podíl vlád zněly v duchu, že "hotovostně svázané" vlády, většinou na Jihu, si nemohou dovolit nutnou infrastrukturu a služby pro poskytování vody svému obyvatelstvu.

Nejednou bylo naznačeno, že vlády si nemohou dovolit investovat do svých vodních služeb, protože se zotavují z finančních krizí zadušených programy strukturálních úprav uvalených Mezinárodním měnovým fondem a že jsou "svázané", protože jsou nuceny utrácet obrovský podíl svých rozpočtů na splácení dluhů věřitelským zemím a mezinárodním finančním institucím.

Aktivisté protestují proti závěrům Vodního fóra

Avšak ne vše bylo pro organizátory konference růžové. Mnoho skupin vyvinulo veškeré úsilí k vyjádření kritického hlasu proti celému procesu. Na jednom sezení o soukromo-veřejných partnerstvích vstal člen filipínského svazu veřejného sektoru a ukázal před publikem vzorek vody z manilského vodovodu po zavedení takovéhoto partnerství se Suez Lyonnaise. Žlutohnědá voda předvedená ve skleničce byla pro marketingového ředitele Lyonnaise Jacka Mosse, který právě ukončil suchou prezentaci úspěchu manilského projektu (v současnosti jednoho z největších projektů privatizace vody) dokonalá ostuda.

Některým členům Los Solidarios con Itoiz, skupiny usilující o zastavení stavby přehrady v Itoiz v Baskicku, se podařilo přerušit zahajovací ceremonii dobře zorganizovanou akcí včetně transparentu uvnitř hlavní haly, hlasitého společného protestu publika a předvedení "nahé pravdy" na pódiu požadující "žádné zisky z vody" a "zastavte přehradu Itoiz". Protestující byli na tři dni uvězněni, nejpravděpodobněji kvůli ostudě, kterou způsobili holandské vládě a hlavně princi Vilému Alexandrovi, který byl svolavatelem Fóra.

Členové Mezinárodního sdružení veřejných služeb, Rady kanadských občanů, v Nepálu sídlícího Mezinárodního institutu pro lidská práva, životní prostředí a rozvoj a ostatní měli mnohokrát zasáhli do konference, ve většině případů však to, co řekli, narazilo na hluché uši.

Netrvalo dlouho pochopit, že závěry Fóra nebyly výsledkem otevřené diskuse na konferenci, ale byly zpracovány dlouho před jejím konáním. V tomto ohledu sloužilo samo Fórum jako velkolepá public relation akce k podepření následných závěrů a nikoli jako forum pro otevřenou debatu, jak se prezentovalo.

Pro náhodného pozorovatele byla akce nerozlišitelná od stovek podobných mezinárodních setkání na nejvyšší úrovni. Delegáti, především muži v šedých oblecích, nebyli obklopeni tisíci protestujících. I podle odborové organizace pracovníků ve veřejném sektoru, Public Services International, bylo Vodní fórum "obvyklou událostí".

Voda, zdroj nezbytný pro přežití člověka, se dlouho jevila pro korporace problematická jak ilustrovaly nedávné masové protesty v Cochabambě v Bolívii. Lidé tam po podepsání kontroverzní privatizační smlouvy mezi místní samosprávou a sanfranciskou společností Betchel Corp. trpí drastickými problémy ve vodních službách a odmítají smlouvu uznat. Brzy se ukázalo, že provedení privatizace bylo podmínkou danou bolivijské vládě Světovou bankou.

Protesty přinutily vládu snížit poplatky za vodu a přehodnotit kontrakt s Betchelem a zahájit masivní debatu o demokratickém rozhodování a odpovědnosti. Pozdvižení přinutilo načas Betchel Corp. a další vodní giganty utlumit svou touhu po dobývání nových trhů. Nicméně, s ideologickou a politickou podporou světových vlád, politiků a institucí jako Světová banka a OSN mohou korporace svých cílů dosáhnout snadněji.

Některá fakta o vodě

Podzemní zásoby vody tvoří 1/3 vody na území USA a jsou spotřebovávány osmkrát rychleji, než jsou obnovovány. Saúdská Arábie je čistý exportér pšenice, na jejíž pěstování užívá neobnovitelné vodní zdroje. Očekává se, že své zásoby kompletně spotřebuje do 50 let. Výroba počítačových komponent používaných pro výrobu čipů si žádá 18 milionů litrů vody denně. V celosvětovém měřítku použije průmysl informačních technologií každý rok 1,5 trilionů litrů vody a vyprodukuje 300 bilionů litrů odpadních vod.

Dostupná čerstvá voda činí méně než 0,5% vody na Zemi. Zbytek je mořská voda nebo voda ve formě polárního ledu. Čerstvá voda je obnovitelná přirozeně pouze srážkami v objemu 40 - 50 000 km³ za rok.

V Indii platí některé domácnosti za vodu cca 25% svých příjmů. Chudí obyvatelé Limy v Peru platí soukromým prodejcům až 3 USD za m³ často kontaminované vody, zatímco jiní platí 30 centů za m³ za upravenou vodu z obecního vodovodu. Přes 5 milionů lidí, z nichž většina jsou děti, umírá každý den na nemoci způsobené pitím nedostatečně kvalitní vody. Přes miliardu lidí žije v aridních oblastech, které budou čelit do roku 2025 absolutnímu nedostatku vody.