Britské listy


středa 6. června

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Policejní dohled nad internetem v České republice:
  • Chodí špicl okolo (Bohdan Urban) Sdělovací prostředky:
  • Vaculík mezi dinosaury: Jak Lidové noviny klesají do bulváru (Jan Paul) Práva pacientů:
  • Musí vzniknout partnerský vztah pacient - lékař (Václav Chytil) Český film:
  • Poznámka na okraj dialogu o Vaculíkovi: Falešná hra o čtenáře či diváka (Štěpán Kotrba) Vodárny a privatizace ve světě:
  • World Water Forum prosazuje privatizaci a deregulaci světových vod Reakce:
  • Včera bude pozdě, aneb cestování časem do ztracena (Václav Pinkava) "Xenofobní petice":
  • Jsem z Brna a já parchant jsem myslel, že mám právo na kolej (Martin Snopek)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy oslovují ty, kteří v České republice rozhodují. Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Vydává je stejnojmenné občanské sdružení se sídlem Slezská 56, 120 00 Praha 2 (IČO: 26519887). Britské listy is published in Prague, the Czech Republic, by the Britské Listy Association. ISSN 1213-1792.

  • Stanovy občanského sdružení jsou zde.

  • Šéfredaktorem je Jan Čulík (325 Kilmarnock Road, Glasgow G43 2DS, U.K.), značka JČ, stálý pražský redakční tým tvoří Tomáš Pecina (TP) a Štěpán Kotrba (koš, šok, ŠK). E-mailová adresa redakce je zde.

  • Britské listy vycházejí na serveru Internet Servisu.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Use it or lose it. Chcete-li si deník udržet, inzerujte na  jeho stránkách. Zde je náš ceník i další informace.

    Co je nového v České republice

  • Informace o interních strukturách oligarchického impéria Sazka. Obdrželi jsme včera, stejně jako většina českých sdělovacích prostředků a velká část poslanců v českém parlamentě, asi dvacetistránkový dokument, velmi podrobně informující o interních vztazích uvnitř společnosti Sazka a o tom, co vypadá jako provázanost jejích funkcionářů s množstvím jiných podnikatelů. Dokument působí pečlivě a z velké části, usuzujeme, zřejmě obsahuje autentické informace, i když jsme v něm objevili nejméně jednu chybu. Publikovat bychom ho mohli pouze v tom případě, kdybychom měli verifikaci prostřednictvím příslušných dokumentů a svědectví ke každé jeho jednotlivé větě (tak, jak se například prostřednictvím dokumentů, ověřených a  uložených v právní kanceláři na Západě verifikují po každé jednotlivé větě podrobné burzovní prospekty podniků, které jdou na kapitálový trh.) V této formě není totiž zaslaný text věrohodný a věrohodnosti nepřidává ani to, že se jeho autor skrývá a anonymitě - Britské listy nepublikují příspěvky anonymních autorů.

  • Několik otázek pro Jiřího Balvína z České televize. Napsal nám Petr Sládeček:

    Mily Tome Pecino,

    Precetl jsem si, ze neustavate ve snaze o rozhovor s Jirim Balvinem. Budete-li nakonec prece jen pripusten, mam nekolik tipu na otazky. Jsou to otazky, ktere v Cechach neni zvykem klast; presto by mely byt kladeny - zejmena lidem,kteri pusobi ve statnim ci verejnem sektoru.

    1.Jako sefproducent Producentskeho centra umeleckych poradu Ceske televize jste spravoval dvousetmilionovy rocni rozpocet.Setkal jste se s pokusem o korupci? Vite o praxi, ze by externi producenti hranych filmu davali 10 az 20 procent z rozpoctu zodpovednym pracovnikum CT, kteri o koprodukci ci produkci rozhoduji?

    2.Jaky jste mel v Ceske televizi jako vedouci tvurci skupiny a pozdeji sefproducent plat (ramcove?)

    3.Jaky byl stav vaseho moviteho a nemoviteho majetku pred nastupem do techto funkci a pri vasem odchodu z CT?

    4. Podle nasich informaci vlastnite dum v Braniku a luxusni trilitrovou limuzinu Ford Scorpio. V kterem roce a z jakych prostredku jste si dum a vuz poridil?

    5. Je o vas znamo ze rad v zime lyzujete v Alpach a rad se v lete potapite.Jezdite s jachtou po Jadranu. Vlastnite jachtu, nebo pronajimate, nebo jde jen o zaplacene zajezdy?

    6. Muzete znovu potvrdit, ze jste nikdy nepracoval jako medialni poradce Ivana Langera? (Pry existuji lide, kterym se Balvin takto oficialne predstavoval, napr. Jaroslava Sedlackova, ktera pak byla Balvinem z CT odejita).

    Tot vse. Mozna, ze budete jednou takovehle otazky klast i mne. Tak to ma byt. Od toho si my ctenari BL platime.

  • "Erbarme dich, mein Gott," - "Smiluj se, můj Bože," úpěnlivá vokální pasáž z Bachových Matoušových pašijí je mottem filmu režiséra Jana Hřebejka a scénáristy Petra Jarkovského Musíme si pomáhat (2000), v jehož závěru se ozývá. Film, v souladu s tímto mottem, je archetypální výpovědí o pošetilosti, ubohosti, absurditě a ničivosti lidského chování "v těžkých dobách", ale zároveň je apoteózou neformální lidské slušnosti. (Mimochodem, obdobným, hluboce filozofickým způsobem využívá v závěru, ale i v průběhu svého filmu Oběť právě této Bachovy hudby ruský režisér Tarkovskij; Oběť je přitom podle mě jedním z nejvýznamnějších filmů, jaké kdy vznikly ve dvacátém století - je návrat k tomuto Bachovi Hřebejkovou poctou Tarkovskému?)

    O lidském jednání a lidských vztazích vypovídá film Musíme si pomáhat na základě existenciálně zhuštěných mezních situací, kdy jde o život a smrt, v kontextu nacistické okupace Československa, dlouho jen na základě komorní, téměř jevištní interakce čtyř osob: "obyčejného slušného" Čecha Josefa Čížka a jeho ženy Marie, "kolaboranta" Čechoněmce Horsta Prohazky a ukrývaného židovského uprchlíka z koncentračního tábora Davida Wienera.

    Film má inteligentně napsaný příběh plný invence a  rezonující autentičností; přestože někdy až provokativně zasahuje do žánru černé komedie, na hranici ironizující provokace balancuje s dokonalou jistotou - nikdy přitom nezazní falešný tón.

    Snad jedinou výtkou tvůrcům filmu by mohlo být to, že přibližně kolem padesáté až šedesáté minuty filmu se příběh zpomaluje - divák začne být před obrazovkou netrpělivý. Chvíli to vypadá, že tvůrci filmu vytvořili úspěšně výchozí kritickou situaci příběhu a pak ochabli a film se dál nebude rozvíjet. Pokud divák však netrpělivost potlačí (vím, že tvůrci filmu chtěli v tomto místě divákovi přiblížit pocit intenzivního strachu hlavních jeho protagonistů, avšak přesto se domnívám, že by bývalo neškodilo tuto část trochu zkrátit), režisér i scénárista ho překvapí bravurou dalšího vývoje tohoto příběhu. Tento film je bezpochyby jedním z nejvýznamnějších děl posledních let, autenticky analyzujícím lidské chování v situaci útlaku i následné revoluce. V první řadě je film Musíme si pomáhat svědectvím o  velikosti hereckého talentu Boleslava Polívky, který ve filmu zosobňuje hlavní postavu typického, obyčejného "slušného" Čecha "Josefa Čížka" (nevím, jestli tím symbolickým jménem autoři filmu trochu neidealizují českou pospolitost - je skutečně "typický Čech" tak neformálně lidský jako tento Polívkův hrdina?).

    Film Musíme si pomáhat je přímo založen na dynamické interakci mezi tím, co vytvořili scénárista a režisér, a jak se to podařilo ztvárnit Polívkovi. Právě Polívka uvedl vynikajícím hereckým výkonem v život velmi dobře napsaný scénář. Bez Polívkova hereckého mistrovství by tento film asi nebyl příliš mnoho. - Videonahrávka filmu, která se komerčně prodává, je technicky nesmírně nízké kvality a v německé verzi názvu filmu, uvedené tučnými písmeny na obalu kazety, je hrubá, primitivní gramatická chyba. (JČ)

  • Tak ještě jednou. Napsala nám jedna čtenářka:

    Pan Pecina pise pro jiny okruh ctenaru nez jsem ja. Mne problemy zlate mladeze z Ladronky opravdu nezajimaji.Ti lide budou v zivote delat cokoliv, jen aby nemuseli pracovat.

    Poznámka JČ: Kolikrát máme opakovat, že se kvalita politického a právního systému pozná podle toho, jak se ten systém staví k menšinovým názorům?

    Mimochodem, jak víte, že ty lidi na Ladronce nepracovali?

    Bude-li vám jedno, že se porušuje zákon (bez ohledu na to, o koho jde) můžete i vy za nezájmu veřejnosti skončit ve vězení. Protože, jak jiste víte, představa, co je menšinový názor, vzniká velmi náhodně a velmi rychle.

  • Chodí špicl okolo? Je neuvěřitelné, s jakou lehkostí se smiřujeme s omezováním svých občanských práv Bývalý právník ministerstva vnitra popisuje v prvním článku dnešních Britských listů podrobnosti vyhlášky, podle které vás budou moci odposlouchávat, a to včetně vaší elektronické pošty - a Telekom či provider bude muset mlčet. Zákon je totiž zákon. Evrpská unie prý pod tlakem USA v boji proti kybernetickým extremistům chce ještě přitvrdit a uvažuje se prý i o zákazu šifrování elektronické pošty... Článek je pokračováním analýzy JUDr. Langmanna a Štěpána Kotrby o odposlechu, který se prosazuje v míře nebývalé i do přijaté novely trestního řádu.

  • Směšnou popularizací "kauzy" štiřínských štěnic byl v této souvislosti pořad Na vlastní oči o historii a současnosti odposlechu. Plkání o "instruktážním filmu KGB" a ukázka "odvšivení" místnosti dnes - to byla "investigativní" reportáž šéfa tohoto pořadu. Žádná vyspělá technika, žádné vyspělé zařízení - pouze to, co si koupíte u každého Jugoslávce v bazaru poblíž Mnichovského nádraží. Celkové vyznění pořadu? Pokud máte desetitisíce či statisíce na aktivní odposlech či aktivní obranu proti odposlechu, jste "za vodou". Pokud ne, smiřte se s realitou... Nespolufinancuje tyto "investigace" náhodou mediální odbor BIS? Kouzelné bylo, že "experta" hrál v této "reportáži" současný "novinář", dříve policejní důstojník, ještě dříve montér telefonů Přemysl Vachalovský... (koš)

  • Kdo organizuje premiéry Tmavomodrého světa? Poznamenává Pavel Tolar:

    Vážený pane Čulíku, docela by mne zajímalo, kdo organizuje premiéry filmu Tmavomodrý svět. Přece není možné, aby se protagonisté filmu propůjčovali k propagaci firem spojených s minulým režimem. Pokud je tento opravdu dobrý film i nejdražším filmem v dějinách českého filmu, tak i jeho P.R. musí dělat profesionál. Neumím si představit, že by se před premiérou měli Svěráci setkat např. s panem Šloufem či Štěpanem v družném rozhovoru o problematice české kinematografie. Jak se mohlo stát, zrovna v Prostějově, kde jsou pohřbeny ostatky pilotů, kteří neměli příbuzné a tedy až do nedávna ani řádný pohřeb, aby se ti, kteří deklarují úctu těmto bojovníkům, setkávali s bývalými protagonisty minulého režimu? Takové téma se nesmí stát "kšeftem"! Co na to říká pan Svěrák se svým synem? Mysleli to vážně, nebo to byl jen chladný kalkul?

    Poznámka JČ:Zdá se mi, že při celonárodních oslavách v souvislosti s premiérou tohoto filmu se objevuje určitá míra pokryteckého zapomnění. Jak na to nedávno upozornila Jana Dědečková, Zdeněk Svěrák byl za komunismu devět let členem KSČ. Podílí-li se nyní na organizování poct západním letcům, které jeho komunistická strana po roce 1948 perzekvovala, možná že by bylo na místě - bylo by to slušné - aby se býval sám - s určitou pokorou - dnes při příležitosti premiéry Tmavomodrého světa sám zmínil o tomto svém selhání... Anebo, abychom parafrázovali Milana Kunderu, "nic nebude reflektováno, všechno bude zapomenuto"? (JČ)

    Jaroslav Krupka k tomu podotýká: A přesně to také Zdeněk Svěrák učinil, a to v rozsáhlém rozhovoru pro Reflex, kde přesně o tom hovořil velmi otevřeně a mimochodem také s velkou pokorou. On na své členství v KSČ upozornil sám a bez vyzvání. Řekl bych, že se to skutečně dá nazvat pokorou. Myslím, že by bylo na místě - bylo by to slušné - kdybyste to zohlednil v Britských listech. - Milan Šmíd poukazuje na to, že reformní KSČ v šedesátých letech byla "úplně jinou stranou" než stalinská KSČ v letech padesátých.

  • K diskusi o  národních zájmech s Janem Zahradilem a Daliborem Plichtou vás zve Stanislav Kliment ze sdružení Res publica:

    Jako pátou v řadě cyklu Setkávání a střetávání a pořádá ve čtvrtek 7. června od 17. hodin v pražském klubu Malaché (Blanická 28, Praha 2) sdružení Res publica, sdružení pro informace besedu na téma Evropská integrace a národní zájmy. Hosty budou místopředseda zahraničního výboru Poslanecká sněmovny a stínový ministr zahraničí ODS ing. Jan Zahradil a autor knihy Národ v čase globalizace ing. Dalibor Plichta.

    Čtenáři Britských listů jsou na besedě vítáni. Ještě nyní je také možno si rezervovat místo na adrese setkavani@publica.cz

  • Xenofobie mezi studenty Karlovy univerzity. Na pražské Karlově univerzitě vznikla pozoruhodná petice, požadující, aby studenti ze Slovenska byli při udělování ubytování na kolejích znevýhodňováni vůči studentům domácím, českým. Proti tomu vznikla i kontrapetice, právem protestující proti této diskriminaci.

  • Také v okolí Brna mají horlivé policisty. Podle dokumentu, který má redakce BL k dispozici, byl na Obvodní oddělení do Rosic předvolán jistý Vilém Barák. Provinil se tím, že před časem rozšiřoval letáky, upozorňující na rizika sčítání lidu. Jak jeho počínání vyhodnotila policie? Neuhodli byste: V. Barák je vyšetřován pro podezření z trestného činu podněcování podle § 164 trestního zákona! (TP)

  • "Tady jsme v Brně, ne v Praze". Brněnský policejní ředitel pobavil. Píše Jan Strnad:

    Vazene BL, nevim jestli znate vyrok brnenskeho policejniho reditele ohledne identifikacnich cisel policie pri vikendove street party. Martin Prokop z Občanských právních hlídek, které na průběh akce dozíraly, upozornil, že více než dvě třetiny policistů neměly viditelné identifikační číslo, jak jim to nařizuje zákon. Brněnský policejní ředitel Jaroslav Přikryl ale uvedl, že podle jeho názoru nejde o překročení zákona. Podle něj je podstatné, že identifikační čísla na zásahových oblecích mají policisté například v Praze. "Tady jsme v Brně a ne v Praze. Podle mě je všechno v pořádku," uvedl.

  • Stránka www.zatepla.cz porušuje zákon. Upozornili jsme na to Úřad pro ochranu osobních údajů, viz tento text.

  • Reportér Britských listů Štěpán Kotrba požádal prezidenta Havla o milost pro Tomáše Pecinu. Je to velmi vážná věc, pokud jsou v České republice voláni na policii novináři, aby "vysvětlili své kritické články." Viz třetí text dnešních Britských listů.

  • Exkluzivně zveřejňujeme smlouvu o pronájmu Grébovky společnosti CEELI. Dokument, včetně historie změn, je zde.

  • Pořádkovou pokutu 10 000 korun uložila policie reportérovi BL Tomáši Pecinovi za to, že neusposlechl výzvy a nedostavil se na policii, aby vysvětlil své kritické články v Britských listech. Publikovali jsme působivý dokument, jímž to policie zdůvodňuje. (TP) - V reakci na tento dokument poslal Tomáš Pecina policii tuto Stížnost, v níž mimo jiné praví: (JČ)

    Je neslučitelné s ústavním pořádkem zaručenou svobodou projevu, aby Policie ČR poža­­dovala od novinářů vysvětlení jejich článků. Ústavní princip svobody projevu je intrin­sicky nadřazen dílčím ustanovením zákona o Policii ČR (č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) i trest­ního řádu a policejní orgány si nikdy nesmějí počínat tak, aby tím omezovaly individuální ústavně zaručené svobody občanů. Nejsem ocho­ten poskytnout poli­cii k textu svých článků v případu Ladronka žádné vysvětlení a to, že jsem se nedo­sta­vil na výzvu, je pouze procesním vyjádřením mé vůle využít základních občan­ských práv, nikoli delikt­ním jednáním, jež by opravňovalo policejní orgán k uložení pořád­kové pokuty.

    Shrnutí případu pro časopis Central Europe Review a pro mezinárodní organizace zabývající se obranou lidských práv, je zde, v angličtině zde.

  • Dodatečné informace o novém členu RRTV Duspivovi umístil Milan Šmíd na svou Louč. --- Stojí za zaznamenání, jak velkým poklesem kvality prošla Louč od vánoční televizní krize: sarkasticky poznamenávame, že snaha stát vždy na správné straně barikády přestane vycházet v okamžiku, když se situace na bojišti mění příliš rychle. (TP)

  • Zajímavý projekt Bohuslava Blažka o vánoční televizní rebelii "Polořízená revoluce" (o němž se zmiňuje Jana Dědečková) je zde.

  • Dětem v brněnském dětském domově hrozí nebezpečí od volně působícího pedofila.Ve všech zemích světa je zvykem, že se pedofilové soustřeďují do institucí, jejichž účelem je starat se o týrané či jinak poškozené děti. V civilizovaných evropských zemích se to však sleduje a ostře se proti tomu - v zájmu těch dětí - zasahuje. Podle informací, které zveřejňují Britské listy v tomto čísle, však možná Česká repulika k těmto evropským zemím nepatří. Podle všech indicií je zjevné, že v dětském domově v Brně-Hlinkách operuje podle svědectví Jiřího Szuty pedofil. Ředitel tohoto dětského domova odmítl proti němu podniknout jakékoliv kroky. Jak informuje Fabiano Golgo zde, když ředitele konfrontoval s podrobnostmi pedofilových akcí, ředitel sdělil Fabianu Golgovi, že on "není členem jeho rodiny", takže nemá právo "se ho dotazovat na podrobnosti sexuálních aktů". Pokud je nám známo, pedofilní zaměstnanec působí v dětském domově beztrestně dál. Možná právě nyní, když čtete tyto řádky, sexuálně zneužívá děti v domově.

  • Kultivovanost reportéra Svobodné Evropy Radka Kubička. Zdá se, že arogance a sprostota při jednání veřejných činitelů vůči veřejnosti je u některých lidí docela zakonzervovaná. Snažil jsem se vysvětlit reportéru Radku Kubičkovi, že jako člověk veřejně činný si nemůže dovolit reagovat vulgárními e-maily (jaké posílá např. Martinu Stínovi) na dopisy veřejnosti, i kdyby nakrásně mu členové veřejnosti třeba i nadávali. V normálních západních demokraciích se to běžně neděje. Jako veřejný činitel má reportér veřejnoprávního rozhlasu povinnost vystupovat vůči veřejnosti zdvořile. Bohužel, v České republice tato běžná civilizační zásada zřejmě u některých lidí neplatí. V každém případě to nepochopil Kubičko, který odpověděl mj. takto:

    Myslím, že adekvátní reakcí veřejné osoby na primitivy jako jsi TY a Stin by nejspíš bylo jediné: po vzoru britské politické kultury dát takovým prasatům pěstí. Rk

    Tuto nepřiměřenou reakci na  racionální, uměřený mail, nechápu a mám v této věci dotaz na generálního ředitele Českého rozhlasu a na Radu Českého rozhlasu: domníváte se, že tento způsob jednání vašeho reportéra autoritu Českého rozhlasu posiluje anebo ji naopak oslabuje? - Reakce Radka Kubička je zde. (JČ)

  • Do on-line rozhovoru s ministrem Karlem Březinou na Interview 21 jsme poslali následující dotaz:

    Pane ministře, v souvislosti s kontroverzí kolem sčítání lidu vyšlo najevo, že jedním z poradců, kteří pro Vás pracují, je pan Jindřich Kodl, bývalý vysoký důstojník StB. Kolik dalších osob s pozitivním lustračním osvědčením pracuje ve Vašem týmu? Můžete odhadnout, jakou percentuální část Vašich "odborných poradců" tyto osoby představují?
    Tomáš Pecina, Britské listy

    Redaktor bohužel náš dotaz do pozitivně laděné konverzace s Březinou nezařadil. Nevadí - necháme ho vystaven zde a snad nám pan ministr odpoví přímo. --- Že si K. Březina neumí svou práci bez estebáků představit, berme jako fakt - de gustibus non est disputandum; když už si je ale jednou platíme z daní, máme právo vědět, kolik jich na Úřadu vlády působí. (TP)

  • Jana Šmídová. Opakujeme dotaz na ředitele Českého rozhlasu, a na ředitele stanice ČRo6 - Svobodná Evropa Pavla Pecháčka, kdy bude v zájmu důvěryhodnosti a nestrannosti propuštěna Jana Šmídová, která hrubě porušila zásadu novinářské nestrannosti tím, že se stala mluvčím politického sdružení Impuls 99 a - jak toho byl Jan Čulík v Praze svědkem - bezostyšně vystupuje v zájmu politických kauz. Na dotaz, zda jí nepřipadá neslušné, že svou novinářskou nestrannost takto kompromituje, odpověděla, že žádný konflikt zájmů nepociťuje. (JČ)

  • Konto, kam je možné posílat příspěvky na investigativní práci Britských listů, je toto:

    Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
    Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

    Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

    Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
       Brno, Jánská 1/3
       České Budějovice, Kanovnická 18 (podle věrohodných zpráv neexistuje)
       Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
       Olomouc, K. Světlé 2
       Ostrava, Dlouhá 3
       Pardubice, 17. listopadu 238 (dtto)
       Plzeň, Šafaříkovy sady 5
       Praha, Václavské nám. 43
       Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

    (Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Policejní dohled nad internetem v České republice

    Chodí špicl okolo

    Bohdan Urban

    © Štěpán Kotrba www.blisty.czV současné době se v různých médiích, zejména na internetu živě spekuluje o policejním dohledu nad internetem – v Rusku, USA a nejnověji v Norsku. V naprosté tajnosti zahájila norská tajná policie ve spolupráci s 15 podniky a zpravodajskou organizací norské armády dohled nad největší počítačovou sítí na světě - Internetem. Z tohoto pohledu je zajímavé, že dosud žádné z médií se nepokusilo zhodnotit situaci v této oblasti v ČR –  s výjimkou
    článku pánů Kotrby a Langmanna v Britských listech. V jednom se však autoři mýlí. Právní předpis, o němž v textu hovoří, je účinný již téměř rok.

    Jde o v naprosté tichosti vydanou vyhlášku Ministerstva vnitra č. 191/2000 Sb., o  technických podmínkách pro připojení a provoz zařízení pro odposlouchávání a zaznamenávání telekomunikačního provozu, která na první pohled vypadá dost nevinně. De facto však podstatně konkretizuje povinnosti provozovatelů telekomunikačních činností, mj. internetových providerů. Právně petrifikuje využívání zařízení provozovatelů k provádění odposlechu („vybírání“ e-mailových schránek na dálku prostřednictvím terminálu umístěného u policie), popř. tato zařízení nemusí být budována, pokud provider umožní policii přístup k zařízením za účelem (např. „vybírání“ e-mailových schránek přímo ve vlastních  prostorách providera - § 8 vyhlášky).

    Vlastní obsah zpráv může policie vybírat pouze s povolením soudu, jiná data, která nejsou chráněna telekomunikačním tajemstvím, i bez tohoto povolení. Tato ustanovení nabyla účinnosti 7.dubna 2001. Při přípravě vyhlášky – na níž jsem se podílel -  nebyl zcela jasný právní titul policie k nabývání těchto tzv. zprostředkovacích dat, nicméně situace se již radikálně změnila i v tomto bodě. Podle § 47a odst. 3 zákona o policii (po schválení tzv. euronovely, zákona č. 60/2001 Sb.; nabyla účinnosti 19.2.2001) je policie při sledování osob a věcí oprávněna žádat od provozovatelů telekomunikačních činností data související s poskytováním telekomunikační služby způsobem umožňujícím dálkový a nepřetržitý přístup (tzn. on-line způsobem). Provozovatelé jsou povinni žádosti policie bez zbytečného odkladu vyhovět za podmínek stanovených zvláštním zákonem, tedy podle § 86 odst. 1 zákona o telekomunikacích povinni tyto informace sdělit policii na vlastní náklady. Tato ustanovení plně korespondují s evropskými standardy boje proti zločinnosti a – na rozdíl od pánů Kotrby a Langmana – nemyslím, že jde o  protiústavní normy. Podle mého názoru dostatečně jasně a srozumitelně stanoví, kdy může policie údaje žádat (zákon o policii) a jakým způsobem (vyhláška MV). Je tak splněn požadavek „předvídatelnosti“ případného zásahu do ústavních práv občana v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.

    V praxi tak ČR zvolila vhodnou variantu kombinace jistého omezení vlastnického práva providerů (povinnost poskytovat informace ve vlastních prostorách nebo prostřednictvím vlastních zařízení) a dodatečných nákladů na straně policie (ovládací terminály). Bude však nepochybně velmi zajímavé sledovat praktické provádění kroků ze strany policie, popř. – pokud se objeví – stížnosti providerů v souvislosti s přece jen jistého druhu omezením vlastnického práva. Připomínám, že vlastnické právo lze v ČR omezit pouze ve veřejném zájmu (v tomto případě – tedy boj zejména proti organizovanému zločinu – o veřejném zájmu nelze pochybovat) a za náhradu (tady je situace již horší, providerům žádná náhrada není přiznána). V této souvislosti lze připomenout soudní popření praxe monitoringu internetu v USA prostřednictvím tzv."trap-and-trace" pokynů policie nebo justičních orgánů, v nichž lze vidět jisté prvky zjišťování zprostředkovacích dat českou policií. Stalo se tak na základě tvrzení, že „díky "trap-and-trace" zachytit část zprávy i tam, kde obsah podle původní definice nařízení by nemohl být zachycen bez povolení vyšší instance.“ (zdroj: ISDN server). Českou policii čekají v této oblasti i další, mírně řečeno právní špeky – např. zda je internetová stránka věcí a jako takovou ji lze zničit, může-li způsobovat ohrožení veřejného pořádku a  bezpečnosti stejně jako např. výbušnina nebo droga, popř. falešné bankovky. USA se tedy v této oblasti vydaly cestou respektování základních individuálních lidských práv a svobod, na nichž (a jejich zásadní nadřazenosti nad veřejným zájmem) euroatlantická civilizace spočívá. V ČR lze na  základě všech výše uvedených skutečností na nebi monitoringu internetu policií konstatovat mírně oblačno; moudřejší budeme po získání poznatků, jak obě právní normy budou policií aplikovány.


    Autor se jako právník podílel na přípravě vyhlášky MV č. 191/2000
    V současné době je zaměstnancem soukromé telekomunikační firmy


    Jak Lidové noviny klesají do bulváru

    Vaculík mezi „dinosaury“

    Jan Paul

    Dva texty mě inspirovaly k přiložení svého polínka k tématu bulvárního profilování českých médií, konkrétně Lidových novin. Text Jakuba Jirsy „Super blesk-třetí bulvár přichází“, uveřejněný v těchto dnech v internetové kulturní revui Antonína Kosíka www.vulgo.net a glosa Tomáše Peciny, z úvodníku Britských listů ze dne 4.6.2001. Jestliže Jakub Jirsa na řadě příkladů uvažuje o tom co již není seriozní tisk, v „obavách“ a s jasným odkazem na poslední podobu Lidových novin, Tomáš Pecina se ještě s jistým úžasem dočítá v těchto novinách zprávu, že začíná „celonárodní oslava“ 75.narozenin Ludvíka Vaculíka. „Zarazilo mě, že oslava umělcových narozenin by měla být celonárodní“, píše Pecina a zdůrazňuje, že mnozí příznivci Vaculíka jsou toho názoru, že již dvacet let nic kloudného nenapsal. Svoji glosu končí s povzdechem, že velikost umělce je tak opět - stejně jako v minulém režimu - dána především správností jeho politických názorů, kvalita a význam jeho díla jsou podružné. Toto pravidlo ovšem platí i v případě bulvárních médií, kde je příslušnost k politickým názorům nahrazena příslušností k domnělé elitě.

    Ludvík Vaculík nasbíral hodně bodů ve velké vánoční televizní vzpouře, což dalo zapomenout jeho letité rozpačité tvůrčí činnosti. V této souvislosti se Jan Čulík ve stejném úvodníku ptá: „Mají disidenští spisovatelé sedmdesátých až osmdesátých let, kteří se před rokem 1968 snažili podvracet a humanizovat komunismus, ještě dnešním lidem v ČR co říci?“ a současně si odpovídá : „Dokázal to částečně snad jen Bohumil Hrabal - Ludvík Vaculík patří bezpečně k těm autorům, kteří životu v postkomunistických Čechách už vůbec neporozuměli“.

    To ovšem nevadí a dřívější legenda dnes stanula díky své společenské angažovanosti, v předním šiku mediálně presentovaných umělců. Musí ale počkat, v Lidovkách (2.6.2001) je před ním ještě desetibojař Roman Šebrle, s fotografií přes celou stránku a žádané téma „fenomén nahatých sportovců“.

    Lidovky tak začínají nenápadně ale přece „vychytávat“ žádaná témata, jak o tom píše Jakub Jirsa : „Ve snaze zalíbit se publiku a stát se atraktivnější či elegantnější (když už nic jiného) noviny přešly ke zpravodajství, ve kterém seriózní zprávy stále častěji ustupují tématům společensky "chtěným" a "líbivým." Sobotní vzorek LN z 2.6.2001 který jsem zakoupil, také potvrzuje Jirsův názor na bulvár: „..líbivý styl, rychlé odpočinkové zprávy, které jsou doprovázeny množstvím hezkých, barevných fotografií. Kromě palcových titulků jsou to právě fotografie a jejich barevnost, která se snaží nalákat kupujícího.

    Více papíru, méně podstatných informací (Děti stále chtějí, aby je někdo měl rád. Jak získat auto nebo dvě? Spolupracovník Rádia Svobodná Evropa odsouzen jako pedofil. Dinosauři. Byla Marylin Monroe opravdu jen naivka? Beatles a teď zas každý sám. Tvář na Marsu je obyčejná hora a Zedníček jako Richard III). Roman Šebrle, je v prvním odstavci svého rozhovoru uváděn jako sex symbol číslo 1, samozřejmě jak jinak - prostřednictvím „mnohých dam, které se nechaly slyšet“. Proběhl jako playboy i cílovou páskou Lidových novin, když stejně dobře boduje ve společenských časopisech.

    Jiří Sopko: „Nemám na kliku u dveří za deset tisíc!“

    Stejně dobře je možné sledovat „popularizaci“ „Lidovek“ v prezentaci trhu s uměním. „Neškodné“ výtvarné recenze sice nic tradičně nesdělují, ale zkreslené informace v této oblasti jsou základní stigmata, určující jejich bulvárnost.Magazín Pátek č.20 například přinesl zprávu, v níž sděluje, za která umělecká jména se u nás nejvíce platí.Článek uvádí, že odborníci se v malé anketě shodli na třech jménech, jejichž díla se prodávají v řádu statisíců. Jmenovitě Jiří Načeradský(61), Karel Nepraš(69) a  Jiří Sopko (59), jehož menší práce byla údajně vydražena v minulém roce za 160 tisíc korun. LN se ani neobtěžují čtenářům sdělit, jací odborníci se k otázce vyslovili a kde jsou takové částky dosahovány. Přitom jediným měřítkem skutečného zájmu trhu o umělce jsou aukce, které indikují poptávku a sdělují dosažené ceny. Informace o soukromých prodejích v galeriích či sběratelům nelze brát vážně. Nemají totiž žádnou vypovídací hodnotu, neboť jdou obtížně ověřit. Slušní galeristé je neradi sdělují, protože jsou obchodní povahy, a neseriozní galeristé to zase s úspěšností prodeje svých umělců naopak přehánějí. Každý autor má také většinou „své“ stálé sběratele, což ještě nic nevypovídá o stálém zájmu či dokonce vzrůstajícím trendu poptávky po tom kterém umělci.

    Je nepochybné, že Nepraš, Načeradský a  Sopko patří mezi přední autory, pevně zařazené v kontextu českého umění. Informace, že Sopkův obrázek byl vydražen za oněch 160 tisíc, je ale jen bulvární kachna, protože v přehledech dosažených cen na českých aukcích o tom není nikde zmínka. Nejdražším Sopkovým obrazem, který byl dosud na aukci prodán, jsou Jezdci, které vydražil v říjnu 1995 za vyvolávací cenu 26 500 Kč pražský Vltavín. Ten Sopka občas prodává, ale jsou to především pastely a akvarely, v cenách okolo 3 000 korun. Podobně je na tom i Jiří Načeradský, kterého zřejmě autor článku za Sopka zaměnil. Načeradského raný obraz Bezhlavá totiž prodala galerie Peron v dubnu 1999 právě za vyvolávací cenu 160 tisíc. Prodávat ale za „statisícové částky“, jak píší LN, znamená prodávat na aukcích stále a nikoliv jen občas.

    Sopkovy menší práce nabízí také Jana Reichová ve své galerii Nový svět a „jdou“ prý se střídavým úspěchem maximálně za desetitisíce. Podle ní článek v LN neodpovídá realitě a pochybuje o tom i sám autor, kterému údajně takováto reklama jen komplikuje život. Co se týká aukčních prodejů Karla Nepraše, ani on na tom není nijak dobře a podle dražebních přehledů prodává na aukcích (za tisícovky) hlavně kresby. Jeho plastiky se na trhu podle dostupných informací nikdy nepřehouply přes hranici 100 000 korun. Aby bylo možné seriozně tvrdit, že jmenovaní autoři prodávají svá díla za statisíce, opakovaná poptávka a prodeje v aukcích by to musely potvrdit. Na těch zahraničních se navíc neobjevují ani jejich kresby.

    Ostře sledované koně

    Jakub Jirsa píše, že o Lidových novinách jako o „intelektuálním bulváru“ se již hovoří delší dobu. Pravděpodobně proto nazvaly Lidovky svůj seriál exkluzivních rozhovorů „Ostře sledovaní lidé“ a nikoliv „Ostře sledované celebrity“. Výsledek je ale stejný: Ne příliš složité a čtenáři očekávané otázky pro ty, kteří patří do vrstvy společensky a hlavně mediálně úspěšných spoluobčanů. A kdo jiný se ocitá v první linii než Milan Knížák „který by s Klausem na pivo nešel“, „první dáma“ Dagmar Havlová, či dokonce „umělec-vizionář“ Karel Gott? Ty tam jsou doby, kdy Gott kvůli Lidovkám málem nejel do Hannoveru, když ho v nich Zdeněk Lukeš označil za zombieho. Je záhadou, v čem spatřují Lidové noviny otázku exkluzivity svých rozhovorů. Z důvodu nikdy nezodpovězených otázek, které tázaní doposud sveřepě odmítali médiím sdělit? A nebo snad jen proto, že jsou dlouhé?

    Kam ale zmizela ta proklamovaná „ostrost“ Lidových novin ve sledování populárních osobností, když novináři se například takto ptají Romana Šebrleho? „Jste ješitný? Jste skromný? Jaké vlastnosti na sobě nenávidíte? Nejste štvanec žen? Jste pověrčivý? Máte v Rychnově svůj fanklub? Počítáte s rodinou? Zajímáte se o politiku? Jaká byla odezva na to, že jste se nechal fotit v rouše Adamově?“ Nevím zda se Ludvík Vaculík také nechal fotit jako naháč mezi známými spisovateli (Ano, nechal, měl doma fotku, jak leží nahý na hrobě, a tu mu zkonfiskovala Stb a na jaře roku 1977 ji publikovala v Dikobraze jako "důkaz degenerace disidenta", pozn. JČ), každopádně utržil v Lidovkách i tuto otázku: „A není pro Vás už unavující mít pořád na něco názor?“ Titulek rozhovoru s Vaculíkem totiž zní: „Názory, ty mě jdou samy“. Rozhovor nepřináší také nic objevného a jen poletuje kolem známých fakt Vaculíkovi minulosti i současnosti. Ta je v Lidovkách „prodána“ skutečně rafinovaně, neboť v úvodním sloupci k rozhovoru se v jeho závěru dočteme, že podle „jarní“ ankety Lidových novin (rozuměj po televizní krizi, v níž se L.Vaculík angažoval na straně vzbouřenců), ho lidé řadí do první desítky osobností, které nejvíc ovlivňují myšlení lidí v České republice! Vskutku „intelektuální bulvár“, hodný toho jména.

    Celý rozhovor je zastřešen hlavičkou Orientace a čtenáře nechává jen tušit, o čem ten název asi je. Orientace čí, kam a na co? Lze proto souhlasit s Jakubem Jirsou, když píše, že po odchodu silné komentátorské skupiny se sekce názorů a komentářů z tohoto "odlivu mozků" nevzpamatovala a Lidové noviny tak ztratily linii názoru, který by chtěly prezentovat. Na místo toho současné Lidovky hlásají již na přední straně v úvodním titulku: „Ostře sledovaní lidé, seriál exkluzivních rozhovorů - sledujte LN každý den!

    Ano, doporučuji, aby Blesk a Super sledoval Lidovky každý den, útočí totiž čím dál tím silněji.


    Práva pacientů:

    Musí vzniknout partnerský vztah pacient - lékař

    Václav Chytil

    Vážená paní,

    je dobře, že se aktivně snažíte zlepšit práva pacientů, která jistě nejsou v ČR dokonalá a které dlouhodobá tradice paternalistické mediciny omezuje.

    Domnívám se však, že používáte nepravdivé údaje: např. pitvu zemřelého v nemocnici mohou přibuzní odmítnout bez problémů, není-li žádána pitva soudní. Činnost lékařů je regulována komorou a najmě pojišťovnami- to Vám potvrdí lékaři zavádějící novější metody či pouze postupy v nemocnicích i ambulancích.

    Dále nepřesné: kopie kompletní dokumentace nemají k dispozici z mé osobní zkušenosti pacienti ve Francii, Švýcarsku ve Velké Britanii. Mají možnosti číst výsledky komplementárních vyšetření( u nás jistě taky), dostanou do ruky RTG a CT snímky, ale jistě ne vše.

    Pouhé studium cizích zákonů ke zlepšení problematiky nestačí (i když zde jste jistě narazila na zásadní legislativní rozdíl- u nás je ze¨zákona péče"zadarmo").

    Domnívám se, že je potřeba změnit vztah lékař- pacient na vztah z obou stran partnerský. To vyžaduje nejen změny ve výchově lékařů, ale i pacientů, kteří maji většinově pasivní přístup. Navíc nelze mechanicky přebírat medicínsko-etické zkušenosti z jiných zemí se zcela jiným vývojem. Nechte si někdy vyprávět od lidí - jak tyto vztahy vypadaly ve Francii, Velké Britanii, Švédsku, Rakousku před 10ti lety, jakým způsobem se vyvíjely k dnešnímu stavu apod. Srovnání s USA odmítám - jiný svět, nesrovnatelný systém.

    Domnívám se, že je možné účinně se snažit zlepšit postavení pacientů ( mezi které k Vašemu možnému podivu patří někdy i lékaři) v systému zdravotní péče, bez používání nepravdivé argumentace.


    Poznámka na okraj dialogu o Vaculíkovi

    Falešná hra o čtenáře či diváka

    Štěpán Kotrba

    Adorovaný Vaculík není sám, kdo ztratil - i podle mého mínění - "kontakt" s dobou a podlehl manipulativnosti mediálního prostředí v ČR po listopadu. Osobně jsem byl velmi zklamán tendenčností a povrchností celé řady do té doby vynikajících autorů, totálně se vytrail ten filosofující symbolismus, který byl vynikajícím českým příspěvkem k odkazu 60. a 70. let jak v literatuře, tak i v kinematografii. Totálně se vytratil pod nánosem "tvůrčí naléhavosti" a "opojení ze svobody" ten tvůrčí nadhled, který z okrajových námětů dělal vynikajícím zpracováním a hluboko posazenými "vše-lidskými" symboly špičková díla. Dnešek je poznamenán větší atraktivitou reality než jejích tvůrčích uchopení. Pokusím se tuto tristní situaci vysvětlit na srozumitelných a aktuálních případech - na filmech, které většina čtenářů někdy viděla.

    Pokud srovnám např. Hru o jablko V. Chytilové či její (podle mého) nejlepší film Praha, neklidné srdce EvropyKopytem sem, kopytem tam, tak je Kopyto ubohost třetího řádu a odvar z odvaru - jako by to točil Hanák či bratři Cabanové.

    Nejvíce je vidět všeobecnou tvůrčí krizi v poezii a filmové a televizní tvorbě. "Mediální tlačenka" Tmavomodrý svět už sice sklouzává (bráno měřítky filmovosti, nikoliv angažovanosti) od polit-agitky do romantismu, je to ale stále prvoplánové klukovské okouzlení mýty - kýč.

    Nicméně, i post-klukovská romantika či válečné hrdinství se dá zvládnout jako vrcholné umělecké dílo (Roland, Saint-Exupery - Válečný pilot, Remarque - Na západní frontě klid, Malaparte - Kůže, Fellini - Amarcord či český Procházka - Kočár do Vídně, Svoboda - Zánik samoty Berghof).

    Potlesk a ovace, který provází tento film na cestě od premiéry, není ani kritický ani profesionální. Spíše je "kolegiální".

    "Veřejnoprávní" společenství "osobností a přátel" předvádí, co umí. Celá kompozice filmu přitom rozbředává do tří, navzájem velmi nepropojených a cizorodých rovin - mýtů. Jeden je romantické nadšení nad nad letadýlky spojené s modelářským okouzlením, druhý, (nejautentičtější, i když ne-reálný ve své neprokreslenosti a schematičnosti postav) je "heroismus" hrdinů-pilotů (vyhovující budované "tradici" Armády ČR a veteránským spolkům), třetí a nejméně organický ve filmu je mýtus "gulagu" + relativizace "německé" otázky (zcela nekolidující s komerčními zájmy při případném prodeji do SRN).

    Tento poslední mýtus je jakoby volným pokračováním "agitkového" televizního seriálu Zdivočelé země, jeho logika je logikou komiksu, nikoliv dramatu.

    Propojení těchto tří sdělení navzájem způsobem, jakým to je učiněno v Tmavomodrém světě by nesneslo ani měřítko reklamního spotu. Pokud se dělá propaganda profesionálně, nesmí být poznat... Pokud se dělá film, musí být vyjádřen filmovými prostředky - jazykem kamery - obrazu, herectví - autentičnosti charakterů a děje, logiky - režie. Pokud se píše román, musí být o čem. Pokud někdo tvoří román z povídky či z dědečkových senilnějících vzpomínek bez sebemenšího zaváhání a kritického odstupu, film z takto kolážovaných témat, působí jako celek pokaždé neorganicky, uměle, falešně. Nejprofesionálnější byly nakonec střih a triková část filmu (letadýlka a spol.), která alespoň zachraňuje "exotičností" diváckou úspěšnost a rychlostí střihu "dramatičnost" a spád jinak chudého děje.

    Křečovitá "angažovanost" pro "odkazy sametové revoluce a x-tého odboje" i někdy naopak demonstrativní "anti-angažovanost" hraničící s nihilismem morálním i tvůrčím (charakterizující současnou "tvrdohlavou" barrandovskou vlnu) mi nabízí paralelu s počátkem polit-realismu padesátých let a socialistickým romantismem let šedesátých, který se projevil u části tvůrců po roce 68 tápáním. Budeme si muset zřejmě počkat dvacet let, než se "prach usadí" a "impulsy doby" se promění v tvůrčí nadhled. Do té doby mnohé, mimo populárních pohádek pro děti působí jako laciné agitky.


    World Water Forum* prosazuje privatizaci a deregulaci světových vod

    Ani kapku vody na pití!

    * Světové vodní fórum
    "Dnes společnosti jako France´s Suez spěchají privatizovat vodu, představující již dnes čtyřistamiliardový (USD) světový byznys. Sází na to, že H2O bude v 21. století tím, čím byla ropa ve dvacátém."
    ("Water, Water Everywhere" Fortune, 15.5.2000, str.55)

    Privatizace vody má dlouhou a problematickou historii sahající dokonce až do poloviny minulého století, kdy Napoleon III. privatizoval ve Francii vodní služby. I když mnoho samospráv a lokálních společenství experimentuje s různými typy politik v poskytování vodních služeb, privatizované vody činí stále jen 10% světových vodních zdrojů. Avšak v poslední době začala prosazovat privatizaci vodních zdrojů schůzka ministrů, zástupců Světové banky, OSN a představitelů největších světových společností z oblasti vodního hospodářství konaná 17.-22. března 2000 v Haagu. Ta poskytla těmto institucím politickou podporu, kterou potřebovaly k urychlení procesu globální deregulace a privatizace do sféry soukromých společností.

    Produkce vody může být "byznys" pro kohokoli

    Světová vodní fóra jsou tříletá shromáždění Světové vodní rady (World Water Council) - mezinárodního think-tanku s významným vlivem na světovou politiku vodních zdrojů.

    Po prvním Světovém vodním fóru v roce 1997 v Marákéši iniciovala Světová vodní rada "prováděcí vizi (vision exercise)" známou pod názvem "Dlouhodobá vize pro vodu, život a životní prostředí v 21. století" nebo "Vize světových vod". Vize byla podle viceprezidenta Světové banky a předsedy Světové vodní rady Ismaila Serageldina zamýšlena jako "příspěvek ke změnám budoucnosti našich světových vod". Název vizionářského dokumentu má snad naznačovat změny, o kterých Serageldin hovoří - "Vize světových vod: produkce vody je byznys pro každého".

    Jako "rádce pro provádění vize" vytvořila Rada v roce 1998 další organizaci, nazvanou Světová vodní komise. Tato Komise je tvořena nejvyššími zástupci vodních společností a propagátory neoliberalismu - Jerome Monod, šéf Suez Lyonnaise; Maurice Strong, zakladatel Obchodní rady pro trvale udržitelný rozvoj; Robert S. McNamara, bývalý ředitel Světové banky; Enrique Iglesias, prezident Vnitroamerické rozvojové banky; Mohamed T. El-Ashry ze Světové banky a programu Global Environmental Facility a Ismail Serageldin coby předseda.

    Pokřivená vize

    Světová vodní komise tvrdí, že dokument vize je výsledek osmnáctiměsíčního "mimořádného vynaložení úsilí přispěvatelů - tisíců mužů a žen". Avšak bližší zkoumání metodologie Komise odhalí jiný obrázek. Značný rozsah vkladu do prováděcí vize pochází od účastníků a skupin účastnících se v minulém roce a půl stovek konferencí o vodě a vodních zdrojích.

    Zatímco tyto konference se konají v nejrůznějších zemích světa, většina jejich účastníků jsou titíž techničtí poradci, akademici, vodní "experti" a členové různých rozvojových agentur a nevládních organizací. Lidé nejvíce postižení celosvětovou vodní krizí byli často na těchto akcích v okrajové míře. Obyvatelé velkoměstských slumů, obyvatelé venkova a vesnic, lidé postižení nemocemi šířícími se vodou, oběti projektů přehrad financovaných Světovou bankou či postižení suchem či záplavami neměli téměř žádný podíl na vkladu do prováděcí vize. Navzdory tomu již však Serageldin hovoří o vizi jako odrazu zájmů "všech hráčů".

    Pohled na "hráče"

    Navzdory Serageldinovým výrokům o zahrnutí "všech hráčů", kontrolovalo proces tvorby vize jen několik málo organizací. Vůdčími mezi ostatními byla Světová vodní rada, Světová komise pro vody v 21.století, Globální vodní partnerství, Světová banka a francouzský vodní gigant, Suez Lyonnais des Eaux. Klíčové pozice v těchto organizacích byly rovněž ovládány několika jedinci, jako Ismail Serageldin, který předsedá všem třem "vodním" organizacím a sloužil jako viceprezident Světové banky. Nejméně čtyři lidé z vrcholných pozic v Suez Lyonnaise drží vlivná místa v různých skupinách.

    Z 85 jednotlivců a skupin, kteří přispěli do návrhu Vize světových vod v prosinci 1999, jen 19 nemělo žádné přímé vazby na skupiny ovlivňující proces tvorby vize.

    "Rámec činnosti" - volný trh

    Zatímco Rada a její následnická organizace, Světová komise pro vody 21.století, vypracovaly pro Vodní fórum vizi, vytvořit a zavést "rámec činnosti" bylo svěřeno Globálnímu vodnímu partnerství. Tento dokument navrhuje aktivity, jakými mají vlády vizi implementovat. Zpráva zahrnuje některá velmi kontroverzní doporučení, blízká trendům v mezinárodním obchodu a investičních dohodách.

    Zahrnuje to volání po: plné liberalizaci a deregulaci vodního sektoru, po "národním režimu zacházení" pro nadnárodní společnosti (tj. ekvivalentním režimu s místními podniky a/nebo veřejnou správou), po transparentnosti vládních smluv týkajících se vod; usnadnění obchodu -vlády mají být více orientovány na služby soukromému sektoru- a po privatizaci jako nejlepším řešení, případně po smíšených dohodách soukromého a veřejného sektoru.

    Další doporučení zahrnují: odstranění všech cen a podpor deformujících obchod, nastolení diskuse o vodní problematice, podporu zemědělských biotechnologií (GMO), ochranu vlastnických práv nad vodními zdroji a alarmující reminiscenci na neslavnou MAI, Mnohostrannou úmluvu o investicích - požadavek "stabilního a předvídatelného investičního klimatu", které by posílilo "práva investorů".

    Všechna doporučení jsou ještě více rozvedena v Rámci činnosti. Navzdory tomu, že jsou podána v lákavé terminologii tradičně používané nevládními organizacemi, pomocí dětských kreseb a mnoha odkazů na posílení žen, místních komunit a pozemkovou reformu pomáhají ilustrovat v pozitivnějším a přijatelnějším světle návrhy dlouhodobě směřující k expanzi a dalšímu posílení moci společností nad světovými zásobami vod.

    I když některé návrhy nastíněné ve zprávě by potenciálně mohly pomoci při zmírňování globálních vodních problémů, jsou zcela podlomeny tím, co Ismail Serageldin označuje jako budoucnost se "soukromým sektorem v úloze motoru zásadní transformace". Zatímco Vize a akční dokumenty poskytly delegátům Fora a výsledné ministerské konferenci (navštívené přes 100 ministry životního prostředí a rozvoje) zevrubnou analýzu, některé jiné souběžné iniciativy pomohly těsně přičlenit zájmy korporací k agendě Vodního fóra.

    Korporace nastupují

    V showroomu konference, Světovém vodním veletrhu, korporace jako Nestlé, Suez Lyonnaise, Unilever a Heineken předvedly své snahy podporovat trvalou udržitelnost a vodní efektivnost, zatímco jejich nejvyšší vedení se obrátilo na shromáždění s žádostí, aby voda byla považována za ekonomické zboží, nikoli za lidské právo.

    Ve skutečnosti se celá rétorika na Fóru soustředila na "lidské potřeby" - koncept zcela opačný konceptu "lidských práv"- v souladu s koncepcí Světové vodní vize, kde se pojetí vody jako lidského práva neobjevuje. Tento důraz na odklon od diskuse o lidských právech byl oceněn v následující deklaraci z ministerského setkaní, která uznala vodu jako ekonomické zboží, což je podáno jako hlavní ideologické vítězství korporací otevírající jim cestu na trh s vodou.

    Jiné ideologické vítězství dosažené soukromým sektorem a neoliberálními vládními činiteli na Vodním fóru bylo oficiální uznání významu "partnerství soukromého a veřejného sektoru" (PPP´s) v oblasti vod. "Partnerství", v němž vláda a průmysl spolupracují na projektu (obvykle veřejné službě) činí ve světě malé procento stávajících systémů správy vod.

    Avšak ve světle závěrů konference může velmi rychle v následujících letech toto procento vzrůst. Četné dokumenty, workshopy a projevy na Fóru hovořily o úspěších stávajících "partnerství" a příslibech, které přinášejí. Poměry navrhované pro podíl vlád zněly v duchu, že "hotovostně svázané" vlády, většinou na Jihu, si nemohou dovolit nutnou infrastrukturu a služby pro poskytování vody svému obyvatelstvu.

    Nejednou bylo naznačeno, že vlády si nemohou dovolit investovat do svých vodních služeb, protože se zotavují z finančních krizí zadušených programy strukturálních úprav uvalených Mezinárodním měnovým fondem a že jsou "svázané", protože jsou nuceny utrácet obrovský podíl svých rozpočtů na splácení dluhů věřitelským zemím a mezinárodním finančním institucím.

    Aktivisté protestují proti závěrům Vodního fóra

    Avšak ne vše bylo pro organizátory konference růžové. Mnoho skupin vyvinulo veškeré úsilí k vyjádření kritického hlasu proti celému procesu. Na jednom sezení o soukromo-veřejných partnerstvích vstal člen filipínského svazu veřejného sektoru a ukázal před publikem vzorek vody z manilského vodovodu po zavedení takovéhoto partnerství se Suez Lyonnaise. Žlutohnědá voda předvedená ve skleničce byla pro marketingového ředitele Lyonnaise Jacka Mosse, který právě ukončil suchou prezentaci úspěchu manilského projektu (v současnosti jednoho z největších projektů privatizace vody) dokonalá ostuda.

    Některým členům Los Solidarios con Itoiz, skupiny usilující o zastavení stavby přehrady v Itoiz v Baskicku, se podařilo přerušit zahajovací ceremonii dobře zorganizovanou akcí včetně transparentu uvnitř hlavní haly, hlasitého společného protestu publika a předvedení "nahé pravdy" na pódiu požadující "žádné zisky z vody" a "zastavte přehradu Itoiz". Protestující byli na tři dni uvězněni, nejpravděpodobněji kvůli ostudě, kterou způsobili holandské vládě a hlavně princi Vilému Alexandrovi, který byl svolavatelem Fóra.

    Členové Mezinárodního sdružení veřejných služeb, Rady kanadských občanů, v Nepálu sídlícího Mezinárodního institutu pro lidská práva, životní prostředí a rozvoj a ostatní měli mnohokrát zasáhli do konference, ve většině případů však to, co řekli, narazilo na hluché uši.

    Netrvalo dlouho pochopit, že závěry Fóra nebyly výsledkem otevřené diskuse na konferenci, ale byly zpracovány dlouho před jejím konáním. V tomto ohledu sloužilo samo Fórum jako velkolepá public relation akce k podepření následných závěrů a nikoli jako forum pro otevřenou debatu, jak se prezentovalo.

    Pro náhodného pozorovatele byla akce nerozlišitelná od stovek podobných mezinárodních setkání na nejvyšší úrovni. Delegáti, především muži v šedých oblecích, nebyli obklopeni tisíci protestujících. I podle odborové organizace pracovníků ve veřejném sektoru, Public Services International, bylo Vodní fórum "obvyklou událostí".

    Voda, zdroj nezbytný pro přežití člověka, se dlouho jevila pro korporace problematická jak ilustrovaly nedávné masové protesty v Cochabambě v Bolívii. Lidé tam po podepsání kontroverzní privatizační smlouvy mezi místní samosprávou a sanfranciskou společností Betchel Corp. trpí drastickými problémy ve vodních službách a odmítají smlouvu uznat. Brzy se ukázalo, že provedení privatizace bylo podmínkou danou bolivijské vládě Světovou bankou.

    Protesty přinutily vládu snížit poplatky za vodu a přehodnotit kontrakt s Betchelem a zahájit masivní debatu o demokratickém rozhodování a odpovědnosti. Pozdvižení přinutilo načas Betchel Corp. a další vodní giganty utlumit svou touhu po dobývání nových trhů. Nicméně, s ideologickou a politickou podporou světových vlád, politiků a institucí jako Světová banka a OSN mohou korporace svých cílů dosáhnout snadněji.

    Některá fakta o vodě

    Podzemní zásoby vody tvoří 1/3 vody na území USA a jsou spotřebovávány osmkrát rychleji, než jsou obnovovány. Saúdská Arábie je čistý exportér pšenice, na jejíž pěstování užívá neobnovitelné vodní zdroje. Očekává se, že své zásoby kompletně spotřebuje do 50 let. Výroba počítačových komponent používaných pro výrobu čipů si žádá 18 milionů litrů vody denně. V celosvětovém měřítku použije průmysl informačních technologií každý rok 1,5 trilionů litrů vody a vyprodukuje 300 bilionů litrů odpadních vod.

    Dostupná čerstvá voda činí méně než 0,5% vody na Zemi. Zbytek je mořská voda nebo voda ve formě polárního ledu. Čerstvá voda je obnovitelná přirozeně pouze srážkami v objemu 40 - 50 000 km3 za rok.

    V Indii platí některé domácnosti za vodu cca 25% svých příjmů. Chudí obyvatelé Limy v Peru platí soukromým prodejcům až 3 USD za m3 často kontaminované vody, zatímco jiní platí 30 centů za m3 za upravenou vodu z obecního vodovodu. Přes 5 milionů lidí, z nichž většina jsou děti, umírá každý den na nemoci způsobené pitím nedostatečně kvalitní vody. Přes miliardu lidí žije v aridních oblastech, které budou čelit do roku 2025 absolutnímu nedostatku vody.


    Zdroje:
  • Corporate Europe Observer, číslo 7/2000
  • World Day for Water
  • Source, Water & Sanitation News
  • Waterland (Dutch)
  • Interwater
  • HydrologyWeb
  • WaterWeb
  • InterWater
  • International Office for Water/Office International de l'Eau
  • Public Services International
  • Canadian Union of Public Employees
  • Council of Canadians
  • World Water Forum
  • World Water Council
  • Global Water Partnership
  • World Water Vision
  • Global Water Partnership
  • Water for Food
  • Water and Nature
  • Vision 21 - Water for People
  • Framework for Action
  • The International Association for Hydraulic Research (IAHR)
  • International Water Services Association (IWSA)
  • International Water Resources Association (IWRA)
  • International Association on Water Quality (IAWQ)
  • International Association of Hydrological Sciences (IAHS)
  • American Water Works Association (AWWA)
  • American Water Resources Association (AWRA)
  • Canadian Water Resources Association (CWRA)
  • British Hydrological Society
  • Corporate Europe Observatory (CEO) je evropská skupina pro výzkum a kampaně zaměřená na ohrožení demokracie, rovnosti a sociální spravedlnosti plynoucí z ekonomické a politické moci korporací a jejich lobbistických skupin

    Pro vydání v Britských listech vybrala a přeložila Helena Svatošová, Praha


    Včera bude pozdě, aneb cestování časem do ztracena

    Václav Pinkava

    Milý pane Havlíku,

    Se zájmem jsem si přečetl váš článek, http://www.britskelisty.cz/0106/20010604e.html#04, marně hledaje, na které 'omyly' v mém skromném díle http://www.britskelisty.cz/0105/20010525n.html poukazujete. Vraťe se laskavě v čase a přečtěte si ještě jednou, co jsem skutečně napsal.

    Pak mi, prosím, sdělte, prostřednictvím BL, čeho jste se tam dočetl, s čím vlastně polemizujete.

    Totiž v tom vesmíru, který právě obývám, vyšla taková verze mého příspěvku, ve které poukazuji nikoli na logickou NEmožnost cestování časem per se, ale na nemožnost *užitečného* cestování časem - tak, aby došlo k interakci s vlastní minulostí čili nelze logicky připustit cestování týchž osob v rámci jednoho téhož vesmíru.

    (Upřesnění pro hnidopichy, v rámci téže vrstvy či verse metavesmíru, té, ze které cestovatel do 'své' minulosti vystartoval.)

    Víte co, odskočil jsem si do té virtuální internetové minulosti sám - a v tom svém článku našel tuto předposlední větu: "Takže, cesty časem jsou leda možne virtuálně, v říši fantazie, nebo v těch x-násobných paralelních světech."

    V čem je rozpor, prosím?

    Logických problémů je celá řada, včetně toho, že náš cestovatel musí cestovat v jakési bublině časové kontinuity se sama sebou, jinak návratem před své narození by omládl až k neexistenci, jeho stroj by se návratem před moment svého vzniku rozsypal na součástky nebo až suroviny ze kterých by byl vyroben, atp. Ale každá dobrá sci-fi umí obejít takovéto prkotinky.

    Klasická je varianta, že pachatel zákroku v tzv vlastní minulosti se vrátí do jiné budoucnosti, než kterou opustil, případně tam najde i sama sebe, a opaří se čajem...

    Takové cestování časem-časy pak ovšem není nic jiného než časově poskládaná niť vlastního dobrodružství, stuha kausality, která se vine semo tamo časoprostorem kamsi nelineárně, ale pořád je to souvislá trasa v metaprostorových dějinách cestovatele.

    Jak zbytečně pracné kvůli takovému soukromému zážitku vyrábět nějaký ten stroj, když máme vlastní fantazii, sny, scifi, drogy aj.

    Co se fantazie týče, nejvíc se mi líbí taková myšlenka, že stroj času nebude vynalezen, nýbrž objeven v roce X, poté co s ním přicestuje někdo z budoucnosti a odskočí si, a městská pořádková služba mu stroj odtáhne na záchytné parkoviště. Tam bude posléze objeven nějakým hlídačem, či bezdomovcem. pod sedadlem najde návod, a čítanku dějepisu z dávné budoucnosti, kde bude zobrazen daný stroj, s tím, že byl poprvé objeven tehdy a tehdy jím samým na záchytném parkovišti. Skutečný vynálezce bude navždy neznámý, ovšem, neboť jej není zapotřebí.

    Zbývá tento klasický logický paradox, který napadne nejen Hawkinga, ale i Pinkavu a řadu dalších, a sice, kdyby takový vynález byl možný, bezpečný a užitečný, měli bychom jej, darem od potomstva, už předevčírem.

    Zazvonil zvonec, a pohádky je konec.


    Xenofobní petice

    Já parchant jsem myslel, že jsem měl dostat kolej

    Martin Snopek

    Prave jsem si precetl xenofobni petici studentu UK.

    Utvrdila me v pocitu ze jsem naprosty xenofob. Jsem z Brna a ja parchant myslel, ze je to duvod, proc bych mel ziskat kolej ! Ne ne. To bych musel bydlet alespon v Bratislave, ale Cierna nad Tisou je nejlepsi. Snad by to pomohlo, prestehovat se na Slovensko ? Anebo pane Culiku, nemohl bych bydlet s Vami za vodou v Londyne ?

    Jsem Vas vdecny ctenar. Hltam kazdou Vasi myslenku. Kdyz se vyskytne, je to pro me pokazde velky svatek.

    Dopustim se nesmeleho tykani, abych Ti, Ty velky rytiri pravdy, slozil poklonu za Tvuj neochvejny boj za spravedlnost a pravdu. V nasi zkurvene vlasti resp. exvlasti, prolezle skrz naskrz komunisty, fasisty, rasisty a jeste k tomu antisemitskymi revizionisty, jiz dlouho narod touzi po muzi ktery vsechno zna, vsechno vi, vsude byl (nekde i dvakrat).

    Touzi po cloveku kteremu je vse jasne. Napriklad ta xenofobni petice ! Jak se Vam podarilo ihned odhalit jeji xenofobni podstatu !? Bralantni ! Ano ! Schazi nam muz, ktery vsemu rozumi. Naposledy nam takovouto bytost seslal sam Buh v podobe Brouka Pytlika. A ja jsem pane Culiku presvedcen, ze vy mate na to stat se Jeho dustojnym nastupcem. Dejinna osa Lenin-Stalin-Pytlik-Culik !

    S pranim mnoho stesti ve Vesem e-bussinesu (rad bych Vam poslal prispevek, abyste neumrel hlady, ale nemel bych pak na autobus do Brna), zdravi Vas Vas vecny obdivovatel

    Culikofil Martin

    Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|