Britské listy


středa 13. června

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Brutální týrání žen v ČR , které přehlíží policie i zákon:
  • Je maminka mrtvá? (Markéta Huňková, Jiří Kopal)
  • Právní analýza, která nemůže být příliš optimistická (Markéta Huňková) Vystoupení členů Rady ČT ve Fitesu:
  • Seznamovací schůzka jatečního skotu s řezníkem (Tomáš Pecina) Češi a Němci:
  • Fundamentalismus spravedlnosti (Petr Brabec) Státní správa:
  • Veřejná soutěž o pronájem Grébovky proběhla v rozporu se zákonem (Občanské sdružení Obrana životního prostředí) Informace:
  • Co je "nemoc šílených krav" a je přenosná na člověka? Práva zvířat:
  • Šílené krávy a nekonečný Terezín (Darius Nosreti) Reakce:
  • Ještě jednou Karel Gott a Lidové noviny (Ondřej Čapek)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy oslovují ty, kteří v České republice rozhodují. Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Vydává je stejnojmenné občanské sdružení se sídlem Slezská 56, 120 00 Praha 2 (IČO: 26519887). Britské listy is published in Prague, the Czech Republic, by the Britské Listy Association. ISSN 1213-1792.

  • Stanovy občanského sdružení jsou zde.

  • Šéfredaktorem je Jan Čulík (325 Kilmarnock Road, Glasgow G43 2DS, U.K.), značka JČ, stálý pražský redakční tým tvoří Tomáš Pecina (TP) a Štěpán Kotrba (koš, šok, ŠK). E-mailová adresa redakce je zde.

  • Britské listy vycházejí na serveru Internet Servisu.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Use it or lose it. Chcete-li si deník udržet, inzerujte na  jeho stránkách. Zde je náš ceník i další informace.

    Co je nového v České republice

    Aktualizace, středa 11.00:

  • Podle zatím neověřené informace z České televize se druhým "padlým revolucionářem" stal Petr Schwarz, bývalý šéf zpravodajství TV Prima, odvolaný ředitelem zpravodajství Zbyňkem Honysem z týmu připravujícího Naostro. Připomeňme, že Schwarzova redakce se v době povstání veřejně distancovala od toho, že vedení stanice umožnilo využívat technické prostředky Primy týmu Jany Bobošíkové, a efektivně tak zabránila přípravě "bobovizního" zpravodajství na Primě. (TP)

  • Brutální týrání žen v domácnosti a nezájem české policie a české legislativy. Jako první, nesmírně závažný text dnešních BL zveřejňujeme analýzu Markéty Huňkové a Jiřího Kopala o brutálním týrání žen v ČR "Maminka je mrtvá". K fyzickému týrání žen v domácnostech dochází po celém světě, jenže západní společnosti proti tomu maji vyvinuté příslušné mechanismy. Ve Spojených státech vede policie zvláštní psychologické kursy, které efektivně neutralizují brutalitu manželů, v západních zemích, jako je Velká Británie či Rakousko mají ženy okamžitě, jakmile se stanou obětí prvního fyzického útoku, právo manžela z domu či bytu vyloučit. V ČR má naopak do bytu i po fyzických útocích dál skandálním způsobem přístup manžel, a to i po rozvodu. Je načase, aby se české úřady tímto šokujícím stavem začaly zabývat. Podle agentury STEM zažilo násilí v domácnostech jen v letošním roce v ČR 26 procent osob. - (Namátkou: takto vážně berou úřady násilí v domácnostech v kanadském státě Nova Scotia; takto v americkém Ohiu.)

  • Děs obchází Kavčí hory. Právo napsalo: Stejní autoři, kteří připravili Chapadla korupce - Lída Rakušanová a Jiří Krejčík mladší - jsou autory dokumentu S byrokracií na věčné časy, který má ČT odvysílat ve středu 20. června. Na dotaz Práva, zda pořad stáhnou z vysílání, reagoval [šéf PR České televize] Jirušek slovy: "To záleží až po dohodě s Radou ČT." Máme slovům televizního PR-mana rozumět tak, že Rada ČT se stává orgánem předběžné cenzury, který bude před vysíláním schvalovat kontroverzní pořady? (TP)

  • Zoufale chybí seriózní diskursní analýza českých médií, píše Petr Brabec:

    Ony nemnohé kritické hlasy, které se občas ozvou, můj nevyjímaje, často ulpívají na jednotlivostech a nejsou schopny větší myšlenkové syntézy. Linie argumentu by snad bylo možno rozvíjet kolem definice "prostoru potenciální pravdivosti", neboť každý výrok, ať už pravdivý či nikoliv, se nutně musí nalézat v prostoru, kde má vůbec "smysl" uvažovat o jeho pravdivostní hodnotě. Na definici tohoto prostoru se čím dál více podílejí média a zdá se, že v současné době hrají v tomto procesu dominantní roli. Český pravdivostní prostor je zoufale omezený a jednorozměrný a proto jsou tak důležité snahy o narušení jeho ideologické jednolitosti.

    Poznámka TP: Český "mediální pravdivostní prostor" je navíc kriticky self-contained, uzavřený do sebe, podobně jako je do sebe uzavřený a irelevantní svět bulvárem sledovaných "celebrit". Vezměme poslední aféru Zeman-Klaus-Verheugen: přestože nepřináší absolutně žádnou validní informaci, média jí věnovala a ještě věnují neuvěřitelně velký prostor, místo aby se zabývala (nevirtuálními) aspekty přistoupení ČR k Evropské unii, např. dopadem na životní úroveň (většina Čechů, obávám se, dosud neví, že ta po vstupu dosti dramaticky poklesne), postavením a možnostmi země v integrované Evropě nebo Klausovou vizí neevropské budoucnosti České republiky. To by ovšem vyžadovalo rozhled, nadhled a aspoň elementární vzdělání, tedy vlastnosti, které jsou v novinářské komunitě zastoupeny leda omylem.

  • Neviditelný pes a Svobodná Evropa baví. Vysoce komický rozhovor Lídy Rakušanové (to je ta "objektivní" reportérka RSE, za jejíž pořad "Chapadla korupce" byl vyhozen Martin Mrnka; Rakušanová je také autorkou komicky obdivné publikace "Václav a Dagmar Havlovi : 2 osudy v jednom svazku", 1997) s "jediným prosvobodněevropanským" členem RRTV Arnoštem Wagnerem zveřejnil Ondřej Neff zde. Rozhovor obsahuje takto "objektivní" otázky Lídy Rakušanové jako:

    Pane Wagnere, my jsme právě přečetli posluchačům dementi Pavla Pecháčka, jak je možné, že má Rada tak mylné informace o statusu Radia Svobodná Evropa, jak je v tom pátečním Radioforu šířil místopředseda Rady Petr Štěpánek?

    Je tady nějaký precedens, že teď monitorujete například BBC, nebo já nevím kdo tady ještě vysílá ze zahraničních rozhlasů?

    To znamená, že to nebylo na základě nějakých konkrétních stížností posluchačů?

    Odhlédněme od toho, zda je či není Pecháčkova Svobodná Evropa "zahraniční rozhlas" anebo součástí veřejnoprávního Českého rozhlasu (pokud není jeho součástí, který zákon určuje, že má být soukromá stanice součástí českého veřejnoprávního rádia?) odhlédněme od toho, že je od Rakušanové naprostá drzost srovnávat Pecháčkovo propagandistické vysílání s BBC, jehož česká redakce, i když došlo po jejím přesunu do Prahy k určitému poklesu kvality, přece jen se snaží zachovávat mezinárodní zásady novinářské objektvity. Povšimněme si však, že Rakušanová, tato údajně "zkušená" novinářka, naprosto nechápe, že se člověk jen diskredituje pokud bojuje jak buldog výlučně ve vlastní věci: v novinářském rozhovoru musí reportér dávat takové otázky, které nemají nic společného se jeho vlastním zájmem a to vždy z opačného úhlu pohledu, než jaký má interviewovaná osoba. Rakušanová holt bojuje za vlastní chleba. Je to směšné a zároveň smutné. Svobodná Evropa si ovšem naběhla; kdyby byla schopna zastávat při vysílání objektivní stanovisko, nestala by se terčem pozornosti RRTV, kterou jistě můžeme obviňovat ze zaujatosti vůči ODS. Už jen tento rozhovor Lídy Rakušanové je důvodem, proč by RRTV měla prošetřovat propagandističnost vysílání Svobodné Evropy. Jak se liší postoj Lídy Rakušanové v tomto rozhovoru od postojů Vladimíra Železného v pořadu Volejte řediteli? (JČ)

  • Pořádkovou pokutu 10 000 korun uložila policie reportérovi BL Tomáši Pecinovi za to, že neusposlechl výzvy a nedostavil se na policii, aby vysvětlil své kritické články v Britských listech. Publikovali jsme působivý dokument, jímž to policie zdůvodňuje. (TP) - V reakci na tento dokument poslal Tomáš Pecina policii tuto Stížnost, v níž mimo jiné praví: (JČ)

    Je neslučitelné s ústavním pořádkem zaručenou svobodou projevu, aby Policie ČR poža­­dovala od novinářů vysvětlení jejich článků. Ústavní princip svobody projevu je intrin­sicky nadřazen dílčím ustanovením zákona o Policii ČR (č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) i trest­ního řádu a policejní orgány si nikdy nesmějí počínat tak, aby tím omezovaly individuální ústavně zaručené svobody občanů. Nejsem ocho­ten poskytnout poli­cii k textu svých článků v případu Ladronka žádné vysvětlení a to, že jsem se nedo­sta­vil na výzvu, je pouze procesním vyjádřením mé vůle využít základních občan­ských práv, nikoli delikt­ním jednáním, jež by opravňovalo policejní orgán k uložení pořád­kové pokuty.

    Shrnutí případu pro časopis Central Europe Review a pro mezinárodní organizace zabývající se obranou lidských práv, je zde, v angličtině zde.

  • Zajímavý projekt Bohuslava Blažka o vánoční televizní rebelii "Polořízená revoluce" (o němž se zmiňuje Jana Dědečková) je zde.

  • Dětem v brněnském dětském domově hrozí nebezpečí od volně působícího pedofila.Ve všech zemích světa je zvykem, že se pedofilové soustřeďují do institucí, jejichž účelem je starat se o týrané či jinak poškozené děti. V civilizovaných evropských zemích se to však sleduje a ostře se proti tomu - v zájmu těch dětí - zasahuje. Podle informací, které zveřejňují Britské listy v tomto čísle, však možná Česká repulika k těmto evropským zemím nepatří. Podle všech indicií je zjevné, že v dětském domově v Brně-Hlinkách operuje podle svědectví Jiřího Szuty pedofil. Ředitel tohoto dětského domova odmítl proti němu podniknout jakékoliv kroky. Jak informuje Fabiano Golgo zde, když ředitele konfrontoval s podrobnostmi pedofilových akcí, ředitel sdělil Fabianu Golgovi, že on "není členem jeho rodiny", takže nemá právo "se ho dotazovat na podrobnosti sexuálních aktů". Pokud je nám známo, pedofilní zaměstnanec působí v dětském domově beztrestně dál. Možná právě nyní, když čtete tyto řádky, sexuálně zneužívá děti v domově.

  • Kultivovanost reportéra Svobodné Evropy Radka Kubička. Zdá se, že arogance a sprostota při jednání veřejných činitelů vůči veřejnosti je u některých lidí docela zakonzervovaná. Snažil jsem se vysvětlit reportéru Radku Kubičkovi, že jako člověk veřejně činný si nemůže dovolit reagovat vulgárními e-maily (jaké posílá např. Martinu Stínovi) na dopisy veřejnosti, i kdyby nakrásně mu členové veřejnosti třeba i nadávali. V normálních západních demokraciích se to běžně neděje. Jako veřejný činitel má reportér veřejnoprávního rozhlasu povinnost vystupovat vůči veřejnosti zdvořile. Bohužel, v České republice tato běžná civilizační zásada zřejmě u některých lidí neplatí. V každém případě to nepochopil Kubičko, který odpověděl mj. takto:

    Myslím, že adekvátní reakcí veřejné osoby na primitivy jako jsi TY a Stin by nejspíš bylo jediné: po vzoru britské politické kultury dát takovým prasatům pěstí. Rk

    Tuto nepřiměřenou reakci na  racionální, uměřený mail, nechápu a mám v této věci dotaz na generálního ředitele Českého rozhlasu a na Radu Českého rozhlasu: domníváte se, že tento způsob jednání vašeho reportéra autoritu Českého rozhlasu posiluje anebo ji naopak oslabuje? - Reakce Radka Kubička je zde. (JČ)

  • Do on-line rozhovoru s ministrem Karlem Březinou na Interview 21 jsme poslali následující dotaz:

    Pane ministře, v souvislosti s kontroverzí kolem sčítání lidu vyšlo najevo, že jedním z poradců, kteří pro Vás pracují, je pan Jindřich Kodl, bývalý vysoký důstojník StB. Kolik dalších osob s pozitivním lustračním osvědčením pracuje ve Vašem týmu? Můžete odhadnout, jakou percentuální část Vašich "odborných poradců" tyto osoby představují?
    Tomáš Pecina, Britské listy

    Redaktor bohužel náš dotaz do pozitivně laděné konverzace s Březinou nezařadil. Nevadí - necháme ho vystaven zde a snad nám pan ministr odpoví přímo. --- Že si K. Březina neumí svou práci bez estebáků představit, berme jako fakt - de gustibus non est disputandum; když už si je ale jednou platíme z daní, máme právo vědět, kolik jich na Úřadu vlády působí. (TP)

  • Jana Šmídová. Opakujeme dotaz na ředitele Českého rozhlasu, a na ředitele stanice ČRo6 - Svobodná Evropa Pavla Pecháčka, kdy bude v zájmu důvěryhodnosti a nestrannosti propuštěna Jana Šmídová, která hrubě porušila zásadu novinářské nestrannosti tím, že se stala mluvčím politického sdružení Impuls 99 a - jak toho byl Jan Čulík v Praze svědkem - bezostyšně vystupuje v zájmu politických kauz. Na dotaz, zda jí nepřipadá neslušné, že svou novinářskou nestrannost takto kompromituje, odpověděla, že žádný konflikt zájmů nepociťuje. (JČ)

  • Konto, kam je možné posílat příspěvky na investigativní práci Britských listů, je toto:

    Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
    Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

    Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

    Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
       Brno, Jánská 1/3
       České Budějovice, Kanovnická 18 (podle věrohodných zpráv neexistuje)
       Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
       Olomouc, K. Světlé 2
       Ostrava, Dlouhá 3
       Pardubice, 17. listopadu 238 (dtto)
       Plzeň, Šafaříkovy sady 5
       Praha, Václavské nám. 43
       Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

    (Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Je maminka mrtvá?

    Markéta Huňková, Jiří Kopal

    Motto: „Kdo je v právu, musí vystupovat drsně.“ (Goethe)

    Předmluva, kterou není možno vynechat

    Publikovat o problematice latentního násilí v české společnosti je úloha vskutku nezáviděníhodná. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Stačí projít velmi tvrdé debaty o násilí v rozličných českých institucích, jež se snažily otevírat Britské listy v posledních dvou letech. Objevujeme mimo jiné závažná témata šikany ústící až v hrubé fyzické násilí na základních školách a učilištích, šikanu na vojně, zacházení naplňující definici mučení podle trestního zákona na policejních stanicích a v nedávném příběhu Jiřího Szuty i v případě násilí v institucích označovaných jako ústav„ či „rodina“.

    Už jen fakt, že se o takových věcech vůbec veřejně a svobodně hovoří, mnoho lidí nepříjemně znepokojuje. Ponechejme záměrně stranou nenávistné vulgarity jedinců, kteří např. chtěli v říjnu 2000 věšet JČ a TP za choulostivá místa do průvanu za to, že zveřejňovali neoddiskutovatelná fakta o policejní brutalitě, jež musela být po mnoha měsíčním soustředěném nátlaku přiznána (byť jen velmi povrchně) i českými policejními orgány. I tak je pro mnoho reakcí typické, že se snaží nejprve podvědomě projektovat svůj odpor k existenci publikované informace do „drzouna“, jež si jí vůbec dovolil přinést na světlo světa a narušovat nepříjemně znějícím obsahem jeden z národních mýtů o tradiční české „slovansky holubičí“ povaze.

    Informace samotná se stává druhotnou. Prvotní bývají nejabsurdnější pokusy o zpochybnění autora za každou cenu. Razantním důvodem pro odmítnutí předložené argumentace se pak bez ohledu na závažnost tématu stává kupříkladu bydliště ve Skotsku, původ v latinskoamerické zbohatlické rodině, vymyšlený předpoklad marxistického levičáctví, zakukleného anarchismu, léčení komplexů ze šikany nebo znásilnění v mladém věku apod.

    Dalším problémem je osoba či osoby, od nichž se příběh odvíjí. V případě, že jde o osud osamocený, tak je mu nemožné věřit proto, že je osoba emocionální, silně přehání, možná je dokonce i homosexuálem. Pokud existuje výpovědí svědčících o institucionalizovaném násilí větší množství, český šosák si to vysvětlí teorií o spiknutí za účelem poškození ČR a pomsty za každou cenu, jež je nehorázně namířena proti spravedlivě trestající instituci. Pro všechny týrané osoby pak vždy bez rozdílu platí, že si situaci vlastně zavinili sami a proto by si jí měli též sami a „pokud možno co nejvíc potichu“ vyřešit.

    Posledním prostředkem pro rozcupování hodnoty informací o nepříjemné části reality, kterou žijeme, zůstává hnidopišský rozbor porůznu vytažených vět a souvětí, jež jsou v celém obsahu mnohdy ty nejmarginálnější.

    Osoby podepsané pod tímto příspěvkem přicházejí v četných případech při jejich právní činnosti v oblasti ochrany lidských práv do kontaktu s lidmi, na nichž bylo pácháno brutální fyzické násilí - ať už za zdmi policejní stanice či „v teple domácího krbu“. Již z titulu této pozice pak mohou být pravděpodobně napadáni ze zaujatosti.

    I přes výše zmíněná úskalí si dovolují vystoupit s dalšími alarmujícími poznatky o nejhrubších zásazích do fyzických integrit osob nacházejících se pod jurisdikcí státních orgánů v České republice. Po zkušenostech, jež „utrpěl“ Fabiano Golgo se svým „pouhým jedním prostitutem“ i projekt Občanských právních hlídek s postupným publikováním asi příliš velkého počtu ověřovaných výpovědí z policejních stanic, nabízíme pro změnu méně lhostejným čtenářům několikerý výsek rodinných osudů z oblasti Brna a okolí v jednom sledu. Tyto příběhy dokonce nejsou ani z hlediska prožitého utrpení ty nejzávažnější, v nichž je nucena Poradna pro ženy v tísni fungující v rámci nevládní neziskové organizace Ekologický právní servis zasahovat. Na ně navazuje zobecňující právní analýza problémů, jež jsou řešeny státními orgány v čele s policií dosti podivným způsobem, nedostatečně nebo nejsou řešeny pro jistotu vůbec.

    Tento příspěvek nechce vnucovat čtenářům představu, že všechny státní úředníky či všechny státní orgány nechává osud týraných žen lhostejným, stejně jako netvrdíme, že každý policista prošetřuje případy násilí apriori nedostatečně. Na základě některých pozitivnějších zkušeností není problém vyzdvihnout, že se po intervenci za použití právních argumentů přístup státních orgánů, zejména ze strany sociálních pracovnic, zlepšuje. To ovšem naznamená, že není třeba upozorňovat alespoň na některé případy, které jsou svou závažností alarmující a tvoří i určitý sociologický vzorek - hovoříme pouze o praktických zkušenostech z oblasti jižní Moravy. Podle nevládních organizací zabývajících se uvedenou problematikou je situace např. v sociálně napjatějších oblastech severních Čech a severní Moravy ještě závažnější, oběti se ocitají většinou bez jakékoli pomoci.

    I v této oblasti ochrany základních lidských práv však nadále zůstává pravidlem, že pouhé využívání současných nedostatečných právních prostředků v jednotlivých kauzách bez zobecnění a veřejného poukázání na bagatelizované problémy často proti mašinérii státních orgánů nepostačuje a situaci ani při důsledném postupu v konkrétních případech o mnoho nelepší.

    Příběhy, kterým se ani nechce moc věřit

    Přístup společnosti i státních orgánů, který dokládáme na těchto konkrétních případech a obava o nezhoršování osobní bezpečnosti „žen a dětí v tísni“ je důvodem pro jejich uvádění pod nepatřičnými jmény. „V dobrém úmyslu“ zveřejněné osobní údaje se stávaly v minulosti vějičkou pro bezohledný hon bulvárních médií, která pouze zkratkovitě jednorázově zaznamenala nejdrastičtější příběhy. Fotografové, kameramani a reportéři uspokojení zaplněním prostoru po reportáži odjíždějí a „veřejně obnažená osoba“ zůstává ponechána nadále napospas ještě rozzuřenějšímu násilnému manželovi. Komplexní a soustavnější investigativní práce, která by mohla opravdu přispět k řešení konkrétního společenského problému v oblasti lidských práv je u většiny tištěných periodik v ČR v současnosti spíše výjimkou.

    Paní Nováková (27 let - vzdělání středoškolské - na mateřské dovolené - jejíž příjmy tvoří mateřský příspěvek ve výši 2.000,- Kč a přídavky na děti ve výši 1.300,- Kč celkem) žila ve svazku s násilnickým partnerem (33 let vzdělání základní, jeho příjmy tvoří v průměru 13.000,- Kč) od roku 1994. Problémy s agresivním chováním manžela paní Novákové začaly ve větší míře po narození jejich druhé dcery. Vyvolával konflikt pro každou maličkost, zejména však zcela bezdůvodně, manželku dennodenně bil, kopal do ní, tloukl jí hlavou o zeď, několikrát na ni vytáhl nůž. Zejména v posledním období jejich společného soužití se paní Nováková musela i s dcerami před manželem pravidelně zamykat v dětském pokoji, aby se mohly alespoň chvíli v klidu vyspat. Například jednoho dne v listopadu 2000 se manžel paní Novákové vrátil domů kolem 18.30 hod., nejdříve ji napadal verbálně, posléze i fyzicky, a to tím způsobem, že jí kroutil ruce, když toto již bolestí nevydržela, donutil ji kleknout si a začal do ní vší silou kopat, svým jednáním jí způsobil poranění na koleni, hýždích a zlomil jí žebro. Na běžném způsobu života ji vyřadil na 14 dní. Dcera Naděžda mezi tím vylezla z vany, když ji její otec uviděl, začal křičet i na ni. Dcera se ho strašně bála, zbil ji. Pak odešel z bytu, vrátil se asi kolem 22 hod., kdy již paní Nováková byla i s dcerami zamčená v obývacím pokoji, manžel se začal dobývat dovnitř, přičemž křičel, že je všechny zabije. Paní Nováková zavolala policii. Dcery paní Novákové všechno slyšely, všeho byly svědky. Jindy po paní Novákové zase manžel hodil šicím strojem. V jejich soužití nastala několikrát i ta situace, kdy ji zbil tak intenzivně, že ztratila vědomí a zůstala ležet bez hnutí na zemi. Paní Nováková vypověděla, že když se jednou z bezvědomí probrala, viděla nad sebou stát své dcery, které plakaly, že je maminka mrtvá. Vzhledem k nastalé situaci byla paní Nováková nucena i s holčičkami ze společného bytu v lednu 2001 uprchnout, vzala sebou osobní věci své a svých dcer a věci, které dostala výslovně darem od svých rodičů (pračku a hifi-věž). Podala žádost o rozvod, žádost o svěření dcer do vlastní péče a stanovení výživného, podala trestní oznámení pro ublížení na zdraví. Policie okamžitě její trestní oznámení vyhodnotila jako přestupek, na podanou stížnost proti tomuto postupu reagovala vyjádřením, že ze zprávy ošetřující lékařky není zřejmý rozsah jejího omezení na běžném způsobu života (jednalo se mimo jiné i o zlomené žebro - paní Nováková nebyla bez pomoci kamarádky schopna obstarávat běžnou péči o děti a domácnost). Mladší z dcer (3 roky) následkem vleklého prožitého stresu často zvrací, starší (6 let) často pláče, trpí poruchami příjmy potravy a pomočuje se. Obě se otce velmi bojí, jsou pod dlouhodobou péčí psychologa a dětského psychiatra. Paní Nováková se s úspěchem před manželem skrývala na utajeném místě - dokud sociální pracovnice nesdělila panu Novákovi, kde se jeho manželka i s dětmi nachází. Od okamžiku prozrazení úkrytu není paní Nováková v bezpečí nikde. Manžel jí neustále vyhrožuje vzkazy na mobilní telefon, že jí dcery odejme, že ji zbije, vyhrožuje jí zabitím (s frekvencí až čtyřikrát do hodiny). Manžel paní Novákové dosud nezaplatil žádnou splátku výživného. Zjistil si však, že má právo stýkat se se svými dcerami a rozhodl se, že tohoto práva bude zneužívat k dalšímu vydírání manželky. Paní Nováková bere vzniklou situaci tak, že odmítá pana Nováka jako svého manžela, ale respektuje jej jako otce svých dětí, proto se snaží dcerám obraz jejich otce uchovat a otci styk s dětmi umožnit. Na druhé straně jen těžce snáší to, jak jsou dcery otcem stresované (např. při poslední návštěvě otce dostala nejstarší dcera hysterický záchvat takové intenzity, že si při něm zlomila nohu, její mladší sestra přestala na celý týden mluvit). Podle vyjádření jejich psycholožky není v současné době styk otce s dětmi vhodný a v pozdější době pouze za přítomnosti psychologa. Na paní Novákovou byl však činěn značný nátlak ze strany sociálních pracovnic, aby se s manželem stýkala za účelem dohody o styku s dětmi, aby děti vydávala, kdy otec chce. Několikrát byla označena policií za chorobnou stěžovatelku a stále musí čelit obviňováním typu, že si za všechno může sama, že rozbila rodinu apod. Do dnešního dne neučinil soud v její věci jediný úkon. Paní Nováková se nachází v zoufalé finanční situaci (kromě zmiňovaných sociálních příspěvků je její příjem nulový). Minulý měsíc podal pan Novák na manželku trestní oznámení, řekl, že mu ukradla jeho zlaté hodinky - a policie tuto skutečnost velmi intenzivně prošetřuje.

    Paní Horáková žila se svým manželem, který pravidelně týral ji i její dvě dcery 10 let. Manžel je alkoholik v těžkém stádiu. Pětkrát se rozhodla manželovo jednání oznámit na policii. Paní Horáková podala žádost o rozvod, návrh na určení, že dcery připadnou do její péče a jejich otci bude stanoveno výživné, podala rovněž žádost o zrušení práva společného nájmu bytu. Naposledy jí manžel vyhrožoval, že zapálí jejich byt, což také ihned učinil. Byl vzat do vazby, obviněn a následně i odsouzen z trestného činu opilství (§ 201a z. č. 140/1961 Sb., trestní zákon) k trestu odnětí svobody na tři léta (nejnižší sazba) s podmíněným odkladem na tři roky. Když pana Horáka propustili z vazby, nikdo paní Horákovou o tomto kroku ani nevyrozuměl, pan Horák však i před soudem vypověděl, že bude ve své činnosti i nadále pokračovat. Paní Horáková musela z bytu - aniž by si stačila vzít alespoň osobní věci - utéct. S dcerami se skrývá u své staré babičky, která žije v bytě 2 + kk společně se svým manželem. Všichni spí v jedné místnosti, dcery paní Horákové leží na spartakiádních lehátcích. Do azylového domu paní Horákovou nepřijaly s odůvodněním, že jí svědčí právo nájmu k určitému bytu. Manžel paní Horákové obývá byt sám - tím způsobem, že jej demoluje a rozprodává jeho zařízení (pořízené v rámci společného jmění manželů). Na výživu dcer nepřispěl dosud žádnou částkou. Pan Horák nehradí ani nájemné a žádné platby za služby s užíváním bytu spojené (inkaso, telefon apod.) - pokud nechce paní Horáková o byt, který vnímá jako svůj domov, přijít, musí tyto platby hradit sama (po třech měsících neplacení nájemného by jí vlastník bytu vypověděl smlouvu).

    Paní Poláková po 5 letech manželství s násilníkem (bití, smýkání za vlasy po celém bytě, odpírání potravy, izolace apod.) podala návrh na rozvod a několik trestních oznámení, která všechna skončila konstatováním stavu důkazní nouze nebo ohodnocením činu jako přestupek. Manžel ji začal atakovat čím dál tím více, několikrát k incidentu zavolala policii, která ji však při poslední návštěvě důrazně napomenula, že si své konflikty musí vyřešit sama. Aby zabránila manželovi vstupu do bytu (který si pronajala ještě v době před manželstvím a vnímala jej proto jako byt svůj), vyměnila zámky. Byla shledána vinnou pro trestný čin - neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle 249a odst. 2 z. č. 140/1961 Sb., trestní zákon a s trestem odnětí svobody na dvě léta s podmíněným odkladem na tři roky. Z bytu musela utéct, v současné době jej nerušeně užívá její manžel.

    Paní Vodáková se rozhodla od manžela odejít po velmi krutém týrání trvajícím 20 let (znásilňování, každodenní bití, kopance, zlomeniny žebra, vytlučení zubů apod.), které vyvrcholilo tříměsíčním pobytem na psychiatrickém oddělení (neschopnost pro prožitý stres přijímat potravu) se rozhodla od manžela odejít (utéct). Poslední incident před svým odchodem (znásilnění a zbití) ohlásila na policii. Policie ji doporučila, aby své trestní oznámení ještě pořádně uvážila. Během vyšetřování oznámeného trestného činu ji celkem osmkrát vyslýchali, z toho třikrát za přítomnosti manžela. Vyšetřování bylo vedeno směrem prokázat, že paní Vodáková je psychicky nemocná tudíž nedůvěryhodná osoba (pobyt na psychiatrickém oddělení), která je velmi labilní a nestará se o své děti . Během péče Poradny pro ženy v tísni o paní Vodákovou - bylo zjištěno, že cca 20% ze všech pacientek hospitalizovaných na jednom psychiatrickém oddělení v Brně - jsou oběti domácího násilí, které se takto skrývají před násilnickým partnerem.

    Paní Kozáková potom, co zavolala k noční potyčce policii, byla vyslýchána - oblečena pouze v tenké noční košili, bosá hodinu venku při 10 °°C stojíce na vozovce, zatímco policisté seděli v autě. Výsledkem tohoto „rozhovoru„ bylo doporučení, ať se s manželem pokusí smířit a přijde na policejní stanici druhý den, neboť dnes není k dispozici záznamová technika. Její manžel byl vyslýchán uvnitř v domě. Paní Kozáková musela po odjezdu policistů utéct (v noční košili). Druhý den ráno, po příchodu na stanici, čekala dvě hodiny než si na ni udělali čas, přičemž část rozhovoru s ní byla vedena v čekárně, kde za přítomnosti dalších cca 15 čekajících (převážně oznamovatelů dopravních deliktů, či drobných krádeží) vyprávěla mimo jiné o tom, jak ji manžel večer s kuchyňským nožem pod jejím krkem znásilnil.


    Následuje právní analýza Markéty Huňkové, která poukazuje na hrubé zanedbávání tohoto problému českou policií i legislativou.

    Právní analýza, která nemůže být příliš optimistická

    Markéta Huňková

    Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který má v ČR podle článku 10 Ústavy jako mezinárodní smlouva o lidských právech přednost před zákonem v článku 23 stanoví:

    Státy, smluvní strany Paktu, podniknou vhodné kroky k tomu, aby zajistily stejná práva a  povinnosti snoubenců při sňatku, v manželství a při rozvodu. Při rozvodu se rozhodne o nutné ochraně dětí.

    Práva zakotvená v čl. 23 Paktu jsou všem občanů ČR formálně zaručena. Jejich konkrétně formulovaný odraz nalezneme zejména v zákoně č. 94/1963 Sb., zákon o rodině a v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. K problémům s jejich dodržováním však dochází při praktické realizaci těchto práv. Česká společnost žije stále pod vlivem zakořeněných předsudků a představ o tradičním rozdělení rolí mezi muže a ženu, přičemž odrazem těchto názorů bývá v četných případech faktická nerovnováha partnerů v manželství, při výchově dětí a při rozvodu, včetně přístupu státních orgánů.

    „Za největší problém ve věcech zajištění práva na rodinný život lze považovat nedostatečnost při ochraně obětí domácího násilí a bagatelizaci tohoto problému, stejně jako faktický přístup státních složek zainteresovaných na rozhodování a rozvleklost soudního řízení.“

    Podle výzkumu provedeného agenturou STEM pro potřeby nadace Bílý kruh bezpečí v letošním roce zažilo 26 % obyvatel ČR domácí násilí přímo, 61% zná případy domácího násilí ze svého okolí z doslechu. Obětmi jsou v 97% případů ženy a ve 3 % muži. Ve společnosti stále i přes snahu některých nevládních organizací (BKB, ROSA, Ekologický právní servis) převládá názor, že případy domácího násilí jsou záležitostí jednotlivce, za něž je téměř vždy odpovědná žena. Většina případů domácího násilí, dojdou-li do té vyhrocené podoby, že žena zavolá policii, končí tzv. hrou do autu. Policie ženě sice většinou doporučí, aby si nechala vyhotovit lékařskou zprávu o případných zraněních a posléze pozve oba aktéry potyčky k tzv. podání vysvětlení (§ 12 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR), ale tím většinou celá záležitost končí. Na policii, soudu, ani na státním zastupitelství neexistuje žádné speciální oddělení zabývající se pouze případy domácího násilí. Stává se, že tyto složky často nejsou zvyklé případy domácího násilí řešit a k oběti přistupují velmi necitelně. Po vystresované oběti domácího násilí požadují další a další nezvratné důkazy o deliktu, který se však odehrává v absolutní většině případů jen za zavřenými dveřmi, oběť neustále vyslýchají, obviňují, traumatizují, její situaci ještě více ztěžují.

    Vlivem nedostatečné informovanosti o problematice domácího násilí mají složky činné v trestním řízení tendenci vše bagatelizovat a shrnout pod nálepku řešení běžných domácích neshod nebo tzv. „italské domácnosti“. U oběti vlivem postupu orgánů činných v trestním řízení a dále reakcemi okolí, proto velice často dochází k sekundární viktimizaci.

    Většina případů domácího násilí skončí konstatováním stavu důkazní nouze, protože proti sobě stojí pouze tvrzení proti tvrzení (stejně jako v případech brutality na policejních stanicích, v ústavech a u vojenských útvarů). Někdy je násilné jednání např. pomocí svědectví sousedů prokázáno, avšak protože „pouhé zbití“ k trestní odpovědnosti nestačí (v českém trestním řádu neexistuje specielní úprava skutkové podstaty „domácí násilí“), jedná se pouze o přestupek (zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích), za který je možno uložit pokutu do výše 3000,- Kč. Ta je buď vůbec nedobytná nebo ji musí často zaplatit sama postižená (neboť jsou-li agresor a jeho oběť manželé, platí institut společného jmění manželů ustanovení § 143 občanského zákoníku). Je-li zdravotní poškození závažnějšího rázu (nejméně 7 dní omezuje ženu v obvyklém způsobu života), měl by být pachatel trestně stíhán. Toto se (pokud se děje) děje v absolutní většině případů na svobodě, přičemž nejvyšší možný trest při trestném činu ublížení na zdraví jsou dvě léta (ustanovení § 221 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon). Nejde-li o recidivistu, pravděpodobně skončí na podmíněném trestu. Podle ustanovení § 163a zák. č.141/1961 Sb., trestní řád, je podmínkou zahájení trestního stíhání a pokračování v něm u většiny trestných činů spadajících pod společnou množinu případů domácího násilí - výslovný souhlas poškozené. Tento souhlas může vzít poškozená zpět až do doby než se soud odebere k závěrečné poradě.

    V českém právním řádu (narozdíl např. od sousedního Rakouska) neexistuje žádná možnost zakázat obviněnému z trestného činu spadajícího pod pojem domácí násilí vstup do bytu, případně přiblížení se k bytu nebo domu, kde se takového násilného jednání dopustil. V trestním řádu sice nalézáme několik obecně známých možností krátkodobého omezení osobní svobody obviněného případně podezřelého ze spáchání trestného činu a tím i ochrany jeho oběti, jako jsou např. institut zadržení obviněného vyšetřovatelem podle § 75 zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu a zadržení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu podle § 76 (a to podle Listiny základních práv a svobod maximálně na dobu 48 hodin). - nebo institut vazby podle § 67 zák. č. 141/1961 Sb., ke kterému je možno uchýlit se směrem k obviněnému tehdy, jestliže jsou zde konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že uprchne, nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání, nebo bude působit na dosud nevyslechnuté svědky, nebo že bude pokračovat v trestné činnosti, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin o nějž se pokusil nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, avšak jen málokdy bývají tato ustanovení v konkrétních případech domácího násilí užívána. V naprosté většině případů spadajících pod domácí násilí např. důvody vazby v praxi „nejsou dány“, a to ani v těch nejkřiklavějších případech.

    Následkem tohoto faktu je skutečnost, že oběť není proti intervenci násilníka nijak chráněna, ten může kdykoliv do bytu přijít a „pomstít“ se ženě za to, že jeho jednání oznámila nebo ji přinutit, aby odepřela svůj souhlas s trestním stíháním. V majoritní většině případů se nám v praxi potvrdilo, že se tak i děje. Pokud si žena po odepření svého souhlasu s trestním stíháním své počínání rozmyslí, nemá už možnost trestní stíhání znovu vyvolat. Na ženu je také rovněž velmi často vyvíjen nátlak, a to buď ze strany násilného partnera nebo i ze strany policie, aby proti svému agresivnímu partnerovi odmítla vypovídat. Obecně platí, že naše zákony poskytují v těchto případech větší ochranu pachateli než oběti domácího násilí. V českém trestním právu dosud neexistuje povinnost policistů při podezření na případ domácího násilí, a to v intenzitě přestupku či trestného činu, informovat oběť o možnosti kontaktovat neziskové organizace, které si zvolily za cíl právě pomoc obětem těchto trestných činů. Stejně tak chybí právní zakotvení možnosti oběti domácího násilí uchýlit se do azylového domu, je-li ohroženo zdraví, život poškozené nebo jejich dětí. Žádný zákon u nás dosud neřeší ani otázku azylových domů se skrytou adresou.

    Stěžejní problém každé oběti domácího násilí z hlediska občanskoprávního představuje především rozřešení bytové otázky. Pro zjednodušený nástin situace zde rozvedeme pouze příklad, kdy oběť domácího násilí bydlí s násilníkem v bytě, ke kterému jim oběma svědčí právo společného nájmu (§ 703 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Bydlí-li manželé ve společném bytě nájemním nebo družstevním, musí žena v rozvodovém řízení podat návrh podle § 705 odst. 1 občanského zákoníku, na určení toho, kdo bude po zajištění náhradního bytu (druhým manželem) povinen byt vyklidit. Výjimečně, z důvodů zvláštního zřetele hodných, může soud rozhodnout, že rozvedenému manželovi, kterému nebyly svěřeny děti do péče stačí pouze náhradní ubytování. Pokud se bývalý manžel odmítne do zajištěného bytu odstěhovat, musí být podán návrh na výkon soudního rozhodnutí podle § 251 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, proti kterému lze podat námitky. Když soud námitky zamítne a rozhodne, že nabízený byt je adekvátní bytovou náhradou, zůstává možnost proti tomuto usnesení podat odvolání. Teprve po potvrzení usnesení, je potom možno přistoupit k nucenému vyklizení. Což v praxi znamená někdy až pět let nepřetržitého soudního jednání, sporů a agrese. Chtějí-li oběti domácího násilí řešit svoji situaci a zabránit násilí na sobě páchaném, nemají většinou jinou možnost než z bytu, který sdílí s agresorem odejít, v mnohých případech by bylo vhodnější použít spíše slovo utéct. Nejčastěji řeší týrané ženy svoji situaci odchodem ke svým rodičům, kde potom žijí ve stísněných podmínkách, zatímco však jejich bývalý manžel či druh užívá jejich společný byt třeba po dobu 6 let sám, nebo třeba se svou novou partnerkou.

    Většina obětí, se kterými se při naší činnosti setkáváme se domnívala, po rozvodu jejich problém skončí a ony budou moci s ohledem na charakter prožitého příkoří nerušeně samy užívat byt, zatímco partner bude nucen ihned po rozvodu byt opustit. Některé ženy dokonce ve strachu vyměnily zámek u bytu, aby se tam už násilnický partner nemohl dostat. Toto jejich jednání je však klasifikováno jako protiprávní. Ilustruje to i jeden z výše uvedených případů, kdy oběť hrubého domácího násilí byla potom, co ze strachu z manžela takto vyměnila zámek, shledána vinnou pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle 249a odst. 2 trestního zákona, zatímco její násilnický partner za své činy nebyl ani trestně stíhán. Obecní úřad náhradní byty nemá pro oběti domácího násilí nemá k dispozici, výjimečně je v naléhavých případech možno zprostředkovat místo v azylovém domě pro matky s dětmi. Těchto zařízení je však v ČR nedostatek a na umístění v nich nemá oběť domácího násilí právní nárok.


    Vystoupení členů Rady ČT ve Fitesu

    Seznamovací schůzka jatečního skotu s řezníkem

    Tomáš Pecina

    Martin Skyba a radní ČT
  • Být cyniky, nazvali bychom pondělní zasedání Filmového a televizního svazu (FITES) v pražském kině MAT seznamovací schůzkou jatečního skotu s řezníkem. Čtyři členové Rady ČT, Pavel Žáček, Milan Knížák, Erazim Kohák a Zdeněk Forman, stanuli tváří v tvář Prozatímní generální ředitel ČT Jiří Balvín těm, kteří jsou vesměs existenčně závislí na zakázkách z České televize - a ti byli včera z pochopitelných důvodů oproti "revolučním týdnům" notně zkrotlí. Nálada debaty, kterou dobře a věcně moderoval Martin Skyba z FITESu, tudíž setrvala na bodu mrazu.

    M. Knížák, který zaujal spíš oblečením než originalitou názorů, zopakoval, že v daném stavu není vyloučena privatizace nejméně jednoho kanálu ČT, E. Kohák v nikoho neurážejícím a nekonkrétním projevu zdůraznil, jak významným kulturním statkem je Česká televize a jak důležité udržet její veřejnoprávní status, P. Žáček promluvil a neřekl nic a Z. Forman, řečník rovněž nikoli brilantní, se blýskl poznatkem, že ČT je zadlužená (jak se ukázalo, utkvěla mu v paměti zmínka o plánovaném deficitním rozpočtu na letošní rok).

    Radní Erazim Kohák Britské listy se otázaly E. Koháka, jak se dívá sub specie "kultivace demokratického diskursu", o němž tak plamenně hovořil, na prosincovou a lednovou televizní revoluci. Filosof nelomených názorů se vyjádřil jednoznačně: co se kolem ČT odehrálo, je podle něj velkou věcí, neboť se v tom projevil zrod občanské společnosti. Je pozoruhodné (a politováníhodné), že Kohákovi zřejmě dodnes nedošlo to, co si záhy uvědomila valná část české veřejnosti, totiž že "boj o Kavčí hory" nebyl ničím jiným než dovedně realizovanou manipulací, a nezbývá než si postesknout, že údajná moudrost a erudice se v jeho případě snoubí s naivitou téměř dětskou.

    Jiří Krejčík a Táňa Fischerová Rovněž nás zajímalo, jak se M. Knížák, velký příznivec "legalismu" v době vzbouření, dívá na to, že Rada okamžitě po svém zvolení začala porušovat zákon a na svá jednání nepouští novináře. Ukázalo se, že radní jsou v této otázce nejednotní: zatímco Knížák prohlásil, že jemu přítomnost veřejnosti ani v nejmenším nevadí, a Kohák prý dokonce obeslal své kolegy v tomto smyslu memorandem, Pavel Žáček prohlásil, že Rada smí podle zákona zasedat neveřejně (protože si ale ani přes usilovnou snahu nevzpomněl, kde to v zákoně četl, nikoho o svém názoru nepřesvědčil).

    Radní Milan Knížák V další diskusi se hovořilo o poradním ekonomickém orgánu, který Rada míní jmenovat, aniž jeho složení konzultovala s "veřejností" (rozuměj s přítomnými zástupci FITESu), a režisér Jiří Krejčík poté přednesl již tradiční jeremiádu nad stavem české společnosti vůbec a televizní tvorby zvlášť.

    Závěr ze schůzky neskýtá mnoho důvodů k optimismu: bumerang, který v prosinci vypustili televizní pracovníci, se po půl roce vrací a zdá se téměř nemožné, že by demoralizovaní a vnitřně nejednotní bojovníci televizní fronty dokázali znovu vzdorovat. Že jsou od toho, aby pracovali a nikoli bojovali? Bezpochyby, ale nebyli to právě oni, kdo vypustil džina z láhve? (TP)

    Poznámka JČ: Jak jsme se obávali, zdá se, že se v Radě ČT hned zpočátku projevil neblahý zvyk mnohých českých humanitních intelektuálů, totiž tlachání bez hlubší znalosti věci a bez provedení skutečné práce. Pro zasedání v Radě ČT totiž nestačí si tam chodit vypít kafe: odpovědná činnost v Radě vyžaduje systematickou práci nejméně osm hodin denně. Zdá se, že nikdo z nynější členů Rady není ochoten věnovat práci v Radě tento naprosto nutný čas. Pokud to však členové Rady nebudou dělat, zůstanou jejich výroky při zasedání na úrovni trapně banálních, neinformovaných, popřípadě ideologicky zabarvených povrchností. (Příklad z minulé Rady: tam se taky nikdo systematicky analýze televizní situace nevěnoval, postupně s výjimkou Jany Dědečkové, oné "primitivní hostinské z venkova". Ta sice o televizní problematice zpočátku také nevěděla příliš, ale byla ochotna se práci v Radě systematicky věnovat na plný úvazek. Tak se začalo stávat, že pouze ona jediná chodila na zasedání Rady připravena a mezi ostatními tlachaly mívala ona sama jediná připravená konkrétní fakta a argumenty, na které ostatní, nepřipravení členové Rady neuměli reagovat.) Tentokrát, zdá se, není v Radě nikdo, kdo by byl ochoten se televizní problematice věnovat systematicky a intenzivně na celý pracovní úvazek, nezasedá, takže její jednání asi zůstane banálně povrchní.


    Fundamentalismus spravedlnosti

    Petr Brabec

    Doutnající, čadící, vesele plápolající a opět skomírající diskuse o odsunu Němců z poválečného Československa: jako návrat vytěsněného, kdy se společenství jako celek usilovně pokouší zapomenout na traumatizující pocit viny a ona se přesto v převleku za ten či onen symptom neustále vrací. Otázka české viny za odsun Němců (viny do té míry kolektivní, do jaké proti té či oné formě zla nepozvedne každý příslušník dané kolektivní entity - ke které se dobrovolně hlásí a se kterou se do té či oné míry i identifikuje - svůj hlas) a diskuse o ní je prodchnuta jakýmsi tichým předpokladem, který tiše a nenápadně, možná však rozhodujícím způsobem předurčuje, jakým směrem se bude diskuse ubírat, v tom smyslu, že už předem jisté výroky diskvalifikuje, nadržujíc přitom výrokům jiným, které pak zdánlivě není třeba podepírat argumenty, neboť „je dá zdravý rozum“ (srov. například argument české vlády, že „vláda jedná pouze s vládou:“ až se příště česká vládní delegace setká v polototalitních režimech různých koutů světa se skupinou místních podnikatelů, takto třeba obchodníků se zbraněmi a trhavinami, doufám, že si na svůj vlastní výše zmíněný výrok vzpomene; je pozoruhodné, že tento argument přijímá zdá se i opozice, a to i opozice inteligentní).

    Onou skutečností, která tak zásadně a přesto nenápadně zavádí problém jinam, je něco, co pracovně nazývám „fundamentalismus spravedlnosti“ (který je samozřejmě pouze součástí obecnější východoevropské tendence k fundamentalismu, která v každé zemi nabývá jiných forem a kterou se tu z časoprostorových důvodů nemůžeme zabývat). Fundamentalismem spravedlnosti tu pak mám na mysli dosti rozšířený výskyt přesvědčení, že trest za prokázaný čin by v sobě měl nést jakési záhadné stopy odčinění viny, tak jak tomu bylo např. při veřejných popravách do cca konce 18. století: jak ukázal Foucault, způsob potrestání v sobě musel nést stopy spáchaného činu, čímž se jednak ustavoval příčinný vztah mezi činem a odplatou za něj a jednak docházelo k jakémusi smíření: po vykonání popravy bylo tělo odsouzeného již nevinné - kromě pálení, trhání masa, rozčtvrcení a následného upálení byl královrah François Damiens odsouzen i k popálení ruky, jež držela královražednou dýku, hořící sírou. Řečeno lapidárně: byla to spravedlnost typu „oko za oko, zub za zub“ a samotný vynález vězení a jeho masové rozšíření v devatenáctém století ukazuje, že v moderních režimech je spojení mezi charakterem spáchaného zločinu a trestem za něj víceméně arbitrární. Navíc, a to je velmi důležitá skutečnost, trest už nemá charakter „odčinění viny,“ je pouze společensky nutným nástrojem, pomocí něhož se společnost brání masovému rozšíření jevu, který považuje - v demokracii diktátem většiny, v autokracii diktátem menšiny - za nelegální.

    Fundamentalismus spravedlnosti v českých zemích je tedy pokusem dát zločin a trest do jakéhosi sama sebe se vysvětlujícího, explicitního vztahu. Je to podle mého názoru tendence dosti rozšířená (srov. Ludvík Vaculík: Zabils, vzals někomu život, nemáš právo na život...), jak dosvědčují i slova mého přítele, učitele anglického písemného projevu na pedagogické fakultě v Brně, který mi před časem vyprávěl, jak jeden z jeho studentů - takto mj. i budoucí šiřitel morálních hodnot a etických postojů mezi velmi vnímavými lidmi - zcela vážně v jedné ze svých slohových prací obhajoval trest utětí ruky v zápěstí za krádež.

    V otázce české viny za odsun Němců se tento fundamentalismus spravedlnosti projevuje následujícím způsobem: česká vina za zvěrstva napáchaná na německy mluvícím obyvatelstvu opouštějícím tuto zemi se jaksi apriorně vyvažuje, dopředu vykupuje německou vinou za zvěrstva napáchaná na obyvatelích tohoto státu za války, kterýmžto mechanismem - jako tolikrát už v historii - Češi naplňují svoji nebezpečnou touhu po nevinnosti (pomíjím tu záměrně moment svalování viny na vnějšího činitele, přece však: rozmáhá se podle všeho podivná představa „diktátu vítězných mocností,“ jako kdyby pokyn k odsunu přišel příkazem, a zapomíná se na české iniciativní kroky v tom směru podniknuté; nejsem historik, domnívám se však, že schválení odsunu Němců vítěznými mocnostmi či jeho doporučení se příkazu k jeho provedení nerovná). Posuzuje-li soud násilný čin, například úkladnou vraždu, posuzuje vždy čin sám o sobě v jeho singularitě: jakkoli zvažuje samozřejmě okolnosti činu, motivy, osobní dispozice pachatele atd., vždy se rozhoduje na základě němého předpokladu, že jakkoli oběť mohla dát pachateli velmi dobré, takříkajíc legitimní důvody k jeho činu, třeba i vraždou milované bytosti, čin sám je posuzován jako takový, tj. jako vražda, a vše ostatní jsou pouhé polehčující - nikoli vykupující - okolnosti, které nikdy nemohou přehlušit skutečnost, že bylo spácháno násilí na druhém.

    Domnívám se proto, že otázka české viny za odsun Němců by měla být posuzována obdobným prizmatem „všeobecné ekonomie“ (Bataille) viny: jako násilný čin, na kterém neseme všichni vinu (pokud se vnímáme jako přílušníci kolektivní entity zvané „Češi“), vinu, již možná historický kontext té doby „polehčuje“ a částečně snad i „vysvětluje,“ v žádném případě však nemaže. Byl spáchán násilný čin na druhém, na kolektivním druhém, a kdyby se podobný čin odehrál na teritoriu bývalé Jugoslávie řekněme před dvěma lety, nazvali bychom jej asi jinak: etnická čistka. V Evropě dvacátého století se žádný národ nemá oprávnění cítit nevinný; jediné, co zbývá, je vinu přijmout a naučit se s ní žít, neboť věk nevinnosti je za námi a má-li např. Česká republika získat právně neregulovatelný a nevynutitelný statut „dospělého“ člena světové komunity, je nutné, aby tuto vinu akceptovala, bez ohledu na veškerá předchozí příkoří na něm napáchaná a bez ohledu na to, jak si s akceptováním vlastní viny počínají druzí. Dech beroucí absence kritičnosti k vlastním dějinám, absence společná kruhům vládním i pivním, však dosud svědčí o tom, že v nejlepším případě se nalézáme ve stádiu etické adolescence. Je třeba si uvědomit, že „cesta k dospělosti“ - známá spíše pod zavádějícím pseudonymem „cesta do Evropy“ - vede nejenom přes kompatibilitu ekonomik a právních norem, ale i přes kompatibilitu tichých pravidel etického vesmíru, pravidel textem jen stěží postihnutelných a už vůbec ne kodifikovatelných, nicméně pravidel, od kterých se odvíjí vše ostatní.

    Zločin spáchaný na sudetských Němcích je i zločinem spáchaným na nás samých: tuto skutečnost si dobře uvědomíme, když přejmenujeme sudetské Němce té doby na německy mluvící Čechy. Historické spekulace jsou samozřejmě nepříliš užitečné, ukazují nám však dobře charakter jistých společenských konstrukcí a jejich kulturní nahodilost: sudetským Němcům se často vyčítá jejich postoj za války, a předtím jejich distance od česky mluvícího obyvatelstva, jejich neochota asimilovat se atd.; bylo by však užitečné zamyslet se nad tím, zda jim k tomu byla v historii skutečně dána šance, zda není třeba hledat historické kořeny odsunu již v minulém století, kdy jsme možná v definici příslušenství k místní komunitě udělali fatální chybu. Museli jsme skutečně tehdy říct: „Češi jsou ti, kdo mluví česky?“ Jak by vypadal vztah česky a německy mluvícího obyvatelstva, kdybychom příslušnost k celku bývali definovali třeba jenom teritoriálně? Možná přišel čas, abychom řekli: příslušníky této komunity jsou všichni ti, kdo žijí (a umírají) na tomto území. Ať mluví česky nebo německy nebo romsky nebo anglicky.


    Veřejná soutěž o pronájem Grébovky proběhla v rozporu se zákonem

    Občanské sdružení Obrana životního prostředí

    Veřejná obchodní soutěž na pronájem Grébovky a Havlíčkových sadů nebyla organizována v souladu se zákonem č.99/1994 Sb ani s podmínkami soutěže.

    1. Uchazeč - společnost CEELI Institut o.p.s. podala neúplnou nabídku, která byla v rozporu se soutěžními podmínkami. Uchazeč byl povinen složit jistotu a to formou bankovní záruky nebo složením peněžní částky na účet zadavatele. Uchazeč tuto podmínku nesplnil, protože předložená bankovní záruka nebyla v souladu s podmínkami obchodní soutěže. Obsahem bankovní záruky musí být jednoznačný příslib banky o tom, že v případě porušení závazku uchazeče, splní banka svůj závazek do výše tam uvedené. Naproti tomu bankovní záruka předložená uchazečem - CEELI Institut o.p.s. obsahovala závazek platit v případě výzvy, která by musela obsahovat prohlášení Městské části Praha 2, že uzavřela s CEELI Institut o.p.s. smlouvu o pronájmu nemovitosti na dobu určitou 25 let. Z toho je tedy zcela jasné, že takto formulovaná záruční listina nevyhovuje požadavku veřejné obchodní soutěže na poskytnutí jistoty.

    2. Přesto, že nabídka uchazeče nesplňovala hned v několika bodech závazné podmínky veřejné obchodní soutěže, nebyl uchazeč z veřejné obchodní soutěže vyřazen.

    3. Po vyhodnocení soutěže zadavatel učinil v rozporu s veřejným návrhem, kterým je vázán, změnu návrhu. Přesto, že soutěž byla vyhlášena jako jednostupňová, byla nabídka uchazeče měněna. Předmětem soutěže byl jednoznačně (čl.2 obchodních podmínek) pronájem celého areálu Havlíčkových sadů, včetně domovních přípojek inženýrských sítí V rozporu se zadáním se zadavatel odchýlil od vyhlášené obchodní soutěže tak, že nyní je předmětem nájmu podle nájemní smlouvy nikoliv areál Havlíčkových sadů jako celek, ale pouze jeho část, zahrnující asi 8% celkové plochy. Ve smyslu § 283 obch.zák. lze veřejné podmínky měnit, ledaže si toto právo vyhradil a změnu uveřejnil způsobem, kterým vyhlásil podmínky soutěže. To však zadavatel neučinil.

    4. Nájemní smlouva a její přílohy jsou v rozporu s vyhlášenými podmínkami soutěže a v rozporu s všeobecně závaznými právními předpisy a s obecnými zvyklostmi při uzavírání smluv. Navržená smlouva nepočítá s inflačními přirážkami a po padesáti letech bude nájemné 100 tis. Kč ročně jen nepatrným zlomkem současné hodnoty, v pronajímání nemovitostí se jedná o věc neobvyklou.

    5. Smlouva zcela ignoruje vyhl. hl. m. Prahy o závazné části územního plánu. Nebyl splněn požadavek uvedený v článku 3 předepsané soutěžní dokumentace spočívající v tom, že stavebně technické řešení rekonstrukce areálu musí být realizováno v souladu s  technickými a právními normami platnými na území ČR a že rekonstrukce stávajících objektů musí být provedena při důsledném dodržování požadavků orgánu památkové péče (viz dopis Pražského ústavu památkové péče, na který se odvolávaly soutěžní podmínky a který je v nich přiložen).

    6. Uchazeč zcela ignoroval upozornění uvedené v Popisu nemovitosti v odstavci 4.1.2, a to, že vlastní Gröbeho vila, Pavilon a sportoviště východně od vily jsou v územním plánu hl. m. Prahy určeny pro veřejné vybavení ostatní (VVO), to znamená, že jedině přípustné funkční využití je jako mimoškolní zařízení pro děti a mládež.

    7. Výkresová dokumentace je dále v rozporu s podmínkami soutěže je zcela nedostačující, neúplná, neboť chybí řezy a chybí dokumentace stávajícího stavu.

    8. Spolu s nájemní smlouvou je též připravena smlouva o zřízení věcného břemene k nemovitostem na dobu trvání 25 let, což je zcela v rozporu se zadávací dokumentací a zcela nad rámec vyhlášené obchodní soutěže.

    Václav Drbohlav

    Občanské sdružení Obrana životního prostředí (Pražského 28, Praha 2)


    Informace:

    Co je "nemoc šílených krav" a je přenosná na člověka?

    Tzv. "Bovine Spongiform Encephalopathy (BSE)", někdy známá pod jménem "nemoc šílených krav" je nemocí dobytka, která byla poprvé identifikována v roce 1986. BSE patří do třídy chorob, zvaných "přenosné houbovité encefalopatie" (Transmissible Spongiform Encephalopathies), které se tak jmenují proto, že způsobují houbovitost mozku, která je viditelná při zkoumání mozkových tkání pod mikroskopem. Tyto choroby se obtížně přenášejí na jiný biologický druh.

    Zde shrnujeme informace z oficiálních stránek britského ministerstva zemědělství. Zde je rozsáhlá studie, zadaná britskou vládou, k problematice BSE. Tady je oficiální stránka "nemoci šílených krav".

    Veřejné zdraví

    Britská vláda založila nezávislý výbor čelných odborníků na "nemoc šílených krav", aby měla k  dispozici nejkvalitnější vědecké informace. Tento poradní výbor pro houbovitou encefalopatii a jeho předchůdci studují nemoc šílených krav už více než deset let.

    Hlavní prioritou britské vlády je ochraňovat veřejné zdraví a zajistit, aby maso, které lidé konzumují, bylo bezpečné. Má v této věci jasnou a rigorózní politiku:

  • V roce 1988 schválila britská vláda zákon, podle něhož musela být všechna zvířata, podezřívaná z nemoci šílených krav, usmrcena a odeslána k diagnóze. Všechna mrtvá zvířata, podezřelá z nemoci šílených krav, byla pak spálena.

  • Všechna dospělá zvířata, odesílaná na jatka, jsou kontrolována veterináři, aby se maso z žádných nakažených zvířat nedostalo do lidského potravního řetězce.

  • Od roku 1989 existují opatření, v jejichž rámci je zakázáno včleňovat do lidského potravního řetězce tkáně dobytka, ovcí a koz, o nichž je známo, že by v nich mohla spočívat infekce BSE. Předpisy týkající se těchto tkání se pravidelně obnovují a zpřísňují podle nových vědeckých informací.

  • Vláda zakázala prodej hovězího pro lidskou spotřebu ze zvířat starších než 30 měsíců. Zašla tím dále, než bylo doporučení výše uvedeného vědeckého poradního výboru, který doporučil, že maso ze zvířat starších 30 měsíců musí být vždy vykostěno.

  • Vláda přijala nutná opatření k likvidaci nemoci šílených krav tím, že zakázala krmivo, obsahující určitý druh bílkoviny savců, o níž se předpokládá, že se z ní nemoc rozšířila.

  • V prosince 1997 zakázala vláda spotřebu hovězího masa na kosti a hovězích kostí. Účelem zákazu kostí a masa s kostí z roku 1997 bylo ochránit veřejnost před infekčností nemoci šílených krav, kterou vládní vědecký výbor spojil s hovězími kostmi. 30. listopadu 1999 britský ministr zemědělství oznámil, že se ruší zákaz prodeje hovězího s kostí. Bylo to na doporučení hlavního lékařského poradce britské vlády profesora Liama Donaldsona, že je možné zrušit zákaz maloobchodního prodeje hovězího masa s kostí, ale že je nutné dále ponechat v platnosti zákaz užívání hovězího masa s kostí a hovězích kostí ve zpracovatelském potravinářském průmyslu.

  • Statky a jatka jsou podrobovány inspekcím od Státní veterinářské služby, případně Služby pro hygienu masa, aby bylo zaručeno, že všechny předpisy jsou rigorózně dodržovány.

  • Britské ministerstvo zemědělství vydalo ve finančním roce 1999/2000 15,1 milionu liber ('830 milionů Kč) na vědecký výzkum v oblasti BSE a přidružených chorob.

  • Vládla zavedla zvláštní pomocný projekt, tzv. Beef Assurance Scheme, jehož účelem je pomoci specializovaným chovatelům hovězího dobytka. Projekt pomáhá oněm specializovaným stádům, jejichž potravou je tráva z pastvin a které nedospějí do 30 měsíců - v těchto specializovaných, trávou krmených stádech se BSE nikdy nevyskytla a je velmi nepravděpodobné, že se vyskytne.

  • Od 31. března 1998 platí zvláštní předpisy týkající ze klasifikace hovězího masa.

    Boj proti nemoci šílených krav

    BSE byla poprvé diagnostikována v listopadu 1986 v ústředních veterinářských laboratořích ve Weybridge. Dvě nakažené krávy pocházely z různých stád v různých částech Anglie, ale projevovaly tytéž abnormální neurologické příznaky.

    Epidemie dosáhla vrcholu v prvních měsících roku 1993. Od té doby počet případů poklesl. Nyní vzniká přibližně 30 případů podezření na výskyt BSE týdně: na vrcholu epidemie jich bylo přes 1000 týdně. Podrobné údaje o historii nemoci jsou k dispozici.

    Průměrná inkubační doba pro BSE je pět let a jen málokdy projevují příznaky této nemoci zvířata mladší tří let. Z toho vyplývá, že dobytek ve Velké Británii byl nemocí šílených krav poprvé nakažen začátkem osmdesátých let.

    Usuzuje se, že BSE způsobilo kontaminované krmivo.

    Faktory, které vedly ke vzniku BSE

    Praxe krmit zvířata bílkovinami, získanými z jiných zvířat, je ve světě běžná od druhé světové války. Tělesné pozůstatky zvířat jsou zpracovávány, tedy vařeny za vysokých teplot, aby se z nich odstranila voda a pak je z nich mechanicky odstraňován tuk. Zbývá pevná hmota, která je rozemleta na směsici masa a kostní moučky, která poskytovala cenný zdroj bílkovin pro krmení zvířat. Koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let došlo v tomto procesu z technologických a komerčních důvodů k určitým změnám, které vedly k tomu, že během zpracovatelského procesu přežily pozůstatky virového onemocnění zvířat, tzv, svědivky (scrapie). Je nutno však zdůraznit, že velká epidemie BSE vznikla v Británii v důsledku součinnosti několika kritických faktorů, z nichž tyto změny byly jen faktorem jediným. Dalšími z těchto faktorů je existence velké populace ovcí, v níž se vyskytuje svědivka, a tato populace je daleko větší než populace dobytka, a existence průmyslu krmiv a chovatelství dobytka, kdy se používalo maso a kostní moučka z přežvýkavců pro krmení telat. Mnoho jiných zemí využívalo zpracovaných bílkovin přežvýkavců pro krmení dobytka, a v důsledku výše zmíněných rozdílů - a zejména způsobu, jak jsou krmena telata, nedošlo k obdobné epidemii BSE. V současnosti existuje zákaz krmení dobytka v Británii jakoukoliv formou bílkovin získávaných ze  savců.

    Zpracovatelský proces

    Statutární předpisy pro zpracování zvířecích bílkovin byly poprvé v Británii zavedeny v roce 1981. Jejich cílem bylo omezit kontaminaci krmiv salmonelou - o existenci BSE se tehdy nic nevědělo. Council Directive 90/667 zavedla harmonizované zpracovatelské předpisy pro celou Evropskou unii a ty byly zavedeny ve Velké Británii v roce 1992. Byly to první předpisy týkající se teplotního zpracování zvířecích bílkovin. Toho roku Evropská unie také zadala studii, která měla zjistit, jak efektivní jsou různé zpracovatelské procesy, užívané v Evropské unii při neutralizaci BSE a svědivky. Tato analýza ukázala, že jediným efektivním zpracovatelským procesem, který omezil množství svědivky na nezjistitelnou úroveň, bylo zahřívání na teplotu 133 stupňů za tlaku 3 baru po dobu dvaceti minut. V důsledku toho zavedla od 1. dubna 1997 Evropská komise nové předpisy, které nahradily předpisy z roku 1994, vzniklé na základě předběžných výsledků.

    BSE vznikla z nové mutace prionu

    Oficiální analýza nemoci BSE, kterou zadalo britské ministerstvo zemědělství a jejímž účelem bylo zjistit historii vzniku a identifikace této choroby až do 20. března 1996, zjistila, že původem nemoci BSE byla pravděpodobně nová mutace prionu u dobytka, nebo možná u ovcí, a to začátkem sedmdesátých let. Proč původně vznikla u krav choroba BSE pravděpodobně nebude nikdy zjištěno.

    Zpráva vysvětlila, proč z prvních případů této nemoci vznikl řetězec nákazy, který vedl k tomu, že byly nakonec nakaženy tisíce kusů dobytka. Bylo to v důsledku zpracovávání dobytčích vnitřností, včetně mozku a míchy, z nichž se vyráběla zvířecí bílkovina formou masové a kostní moučky. V důsledku toho došlo k rychlému rozšíření infekce.

    Creutzfeldt-Jakobova choroba

    Creutzfeldt-Jakobova choroba (CJD) byla poprvé popsána v Německu ve dvacátých letech. CJD je vzácná choroba, vyskytující se celosvětově, která postihuje lidi většinou v pátém a šestém desetiletí života a ročně vzniká asi 1 případ na milion osob. Nemoc nemá významnější souvislost s  povoláním, místem bydliště ani se stravovacími zvyky.

    Nová varianta Creutzfeldt-Jakobovy choroby

    Britský státní CJD Surveillance Unit (Útvar pro sledování CJD) zaznamenal v poslední době dosud neznámou variantu CJD. Nemoc postihuje v posledních letech pacienty mladší padesáti let. Tyto případy mají nezvyklé klinické charakteristiky, nemoc trvá déle a dochází k psychickým změnám, v mozku vznikají skvrny.

    V březnu 1996 zkoumal poradní vládní výbor pro nemoc šílených krav prvních deset případů této nové formy CJD, které popsal CJD Surveillance Unit. Výbor dospěl k závěru, že Útvar popsal dosud neznámou a důsledně se vyskytující chorobu.

    Hloubková analýza každého z těchto případů neposkytla dostatečné vysvětlení, proč nová forma CJD vznikla. Vzhledem k tomu, že neexistovala žádná jiná věrohodná alternativa, v březnu 1996 dospěl vládní výbor pro nemoc šílených krav k závěru, že jsou tyto případy spojeny s vystavením pacientů nemoci BSE před tím, než bylo v roce 1989 zakázán prodej hovězích vnitřností.

    V Británii onemocnělo touto novou formou nemoci CJD několik desítek osob a mnohé z nich již zemřely.


    Šílené krávy a nekonečný Terezín

    Darius Nosreti

    Tak máme první šílenou krávu, řekl nějaký Švejk v televiznim zpravodajství. Máme také výročí vypálení Lidic a odvlečení mnoha jejích obyvatel do koncentráku. Dvě události, které spolu zdánlivě nesouvisí. Dokud si neuvědomíme, kolik skotu půjde zase na předčasnou porážku a dvojnásob předčasně ukončí svou beztoho nepříliš radostnou pouť po této planetě. Ať mi oběti koncentračních táborů prominou, ale lepší přirovnání jsem nenalezl.

    "Osvětim začíná tam, kde člověk stojí na jatkách a říká: "Vždyť to jsou jen zvířata."

    Theodor Wiesengrund Adorno (1903 - 1969)

    Jasnovidka Vanga kdysi správně poznamenala, že na Zemi je místa dost pro všechny bytosti, lidské i zvířecí, a že člověka by příliš nezatížilo, kdyby nechal zvířata svobodně a přirozeně žít a umírat alespoň v části prostoru, kde odjakživa žila a umírala.

    Jednou jsem si, ve snaze zajistit rodině maso bez hormonů, antibiotik, arzénu a dalších jedů, koupil před velikonocemi živou krůtu a týden jsem ji krmil na dvorku městského bytu, ke značné nelibosti manželky a sousedů. S posměšky jsem se nějak vyrovnal a o zvíře jsem se vzorně staral.

    S čím jsem se nevyrovnal bylo zabití ptáka před jeho kuchyňskou úpravou. Až v poslední minutě, či spíše v poslední vteřině, kdy se již ruka s nožem nedala stáhnout zpět, jsem si zcela jasně uvědomil, že to není zabití nějakého jednoduchého organizmu, ale vražda zvířecí bytostí, mohutnost jejíž citových a duševních projevů se značně blíží člověku.

    Viděl jsem dobře strach zvířete před smrtí, viděl jsem dobře tu jeho touhu po životě, lépe řečeno lásku k němu. Viděl ve své představě, která byla živena obrazy dobroty a skromnosti toho tvora, kterých jsem byl svědkem při jeho krátkém opatrování, kolik lásky by ta krůtička byla schopna jednou dát svým kuřátkům a svým způsobem celému světu. Viděl jsem a věděl, jak skromný je to tvor a jak málo toho chtěl po životě, snad jen trochu slunce, trávy a vody, aby mohl být šťasten. Cítil jsem intenzivně, že to poslední máchnutí jejích nádherných křídel se ničím nelišilo od máchnutí křídel archanděla Gabriela, pod jehož duchovními křídly se prý odehrává celá ta hudba nekonečného tvoření všecho živého. Cítil jsem jako velkou prohu, že člověk, který nikdy nic podobného tomuto laskavému tvoru vytvořit nedokáže, si osobuje právo jej zbavit života.

    "Na Zemi existuje jen trojí láska, kterou si můžeme být naprosto jisti: láska boží, láska mateřská a láska zvířete."

    Zarathuštra (íránský reformátor, první zakladatel charty zvířecích práv, asi 6. st. př. n. l.)

    Kdybych byl sochařem, snažil bych se asi dodnes vytvořit sochu tohoto krásného ptáka, aby z ní vyzařovala stejná duchovní velkorysost, stejná čistota a skomnost a stejná láska k životu, jako z jejího živého vzoru.

    Byla to trpká zkušenost a radil bych každému, aby omezil svou konzumaci masa dříve, než by musel získat takovou zkušenost vlastní. Bez větších výčitek dnes dokáži jíst jen běžné ryby, ale třeba i vánočního kapra mám chuť každý rok raději pustit zpátky do rybníka.

    "Je dobré život podporovat a chránit, je zlé život ničit a brát."

    (Albert Schweitzer, 1875 - 1965)

    Jednou, ještě jako chlapci, se mi stala příhoda jako z hororu. Šel jsem v mém rodném Brně po ulici, a u tramvajových kolejí jsem uviděl se motat pochroumaného holuba. Možná jej nějaké vozidlo jen dočasně ochromilo, mně se ovšem zdálo, že nemá šanci přežít a rozhodl jsem se jeho utrpení zkrátit. Protože jsem pár dní před tím četl dobře míněnou radu, jak zabíjet drubež, uchopil jsem jej za hlavu a roztočením těla ptáka jsem mu chtěl zlomit vaz.

    Z přílišné horlivosti jsem však použil větší síly a holubí hlava mi zůstala v ruce. A nastojte: holubí tělo setrvačností svých životních projevů odletělo velkým obloukem asi sto metrů dál a vletělo do otevřených vrat blízkého kostela.

    Co všechno jsem v tomto symbolickém letu tenkrát viděl, by vydalo na celý článek.

    Proto jen závěrečné rozhodnutí: Nechtějte po mě, abych někdy zkracoval něčí utrpení, nechtějte po mě, abych chápal, že se zdravá zvířata musí utratit, nechtějte po mě, abych schvaloval eutanázii. Moje osobní poznání a zkušenosti mi to neumožňují.

    "Kde se jedná o zvířata, stane se každý náckem. Pro zvířata je Treblinka každodenností."

    Isaac Bashevis Singer (1904 - 1991)

    Co s českým skotem? Podezřelá zvířata by měla být v pěkném prostředí odpovídajícím jejich životním potřebám ponechána jako exemplární příklad správného zacházení se zvířaty až do jejich přirozeného uhynutí. Věřím, že by svět takové jednání ocenil a že by se příslušná lokalita stala ohniskem pozornosti turistického ruchu.

    To by také bylo jediným řešením hodným člověka, této bytosti spřízněné svou duší s Bohem, bez ohledu na zdánlivou absurdnost takového řešení. Několik desítek zvířat by se tak také stalo mnohým živoucí připomínkou, že si mají vyjasnit svůj vztah k jatkám a hromadnému "průmyslovému" chovu v nelidských a nezvířecích podmínkách.

    "Vychvalované zákony na ochranu zvířat domluvili byrokraté s lovci, rybáři, sedláky, řezníky, veterináři a vivisektory na úkor těch, kteří se nemohou bránit. Takže se s vrahy dohodla velikost cel, výkrm, otázky transportů a nejlepší popravování nevinných. O nějaké ochraně zvířat před jejich vlastníky, před těmi, kteří jim jdou po krku, nemůže být ani řeč. Ti všichni nevinní jsou naplánovaní kandidáti smrti a jim naklonění přátelé zvířat smějí jen bezmocně této strašlivé tragédii přihlížet."

    C. A. Skriver (teolog, spisovatel)

    Co k tomu dodat? Snad jen, že je težké uvěřit tomu, že přes tuto dvojsečnost zákonů na ochranu zvířat, se najdou jedinci a organizace, které nemíní respektovat ani to minimum práv, jež byla zvířatům vymožena. Je to hanba.

    (Citáty vybrány z knihy Alice Oppové: Hlasy pro němou tvář, EWA EDITION, Praha)


    Ještě jednou Karel Gott a Lidové noviny

    Ondřej Čapek

    (Toto je reakce na tento článek.)

    Vazeny pane Urbanec,

    rozhovor s KG jsem sice necetl, ale slysel jsem o nem. Nejsem fanousek KG a rozhodne neocekavam, ze bude rozumet fungovani bankovnictvi. Podle meho nazoru KG dotycnou prirucku "Co vime o Zidech" ani nemusel cist. Sama prirucka je (zrejme) jakysi klon spisku "Protokoly mudrcu ze Sionu" coz je podvrh carske ochranky, ktery (logicky dost nekonzistentne) popisuje plan zidu na ovladnuti sveta zverejneny na schuzce zidovskych kmenu v Praze. Jednim z dukazu, ze zide chteji znicit svet je napr. budovani tunelu pro metro, ktere budou podminovany.

    Protokoly jsou naroubovany na starsi text o zednarskem spiknuti. Zednari sami se zacali povazovat za pokracovatele zruseneho Templarskeho radu. Tento rad byl zrusen Filipem Slicnym na pocatku 14. stoleti, majetek zkonfiskovan a jeho vudce popraven. Podle spikleneckych teorii nikoliv dokonale, zednari disponuji tajnymi znalostmi a kultickymi predmety (napriklad platnem, do ktereho byl zabalen Jezis Kristus, coz je predmet stejne vazeny jako treba Svaty Gral) a ridi Zemi. Postupem casu zaklad o spiknuti zustal, jen se menili spiklenci. Krome zidu to byli jezuite, rozenkruciani a buhvi kdo. KG si IMHO precetl zrejmne nejakou tu okultni literaturu, ktera vsak ani v nejmensim nemusela byt antisemitska. Pokud Vas tema zajima, doporucuji nihu Sest prochazek literarnimi lesy od Umberta Eca. Protokoly vysly s vysvetlujicim komentarem Janusze Tazbira ve Votobii 1996.

    Koneckoncu podobne videni sveta lze najit i v materialech ekologickeho hnuti Duha:

    Nevládnou tu politikové. Rozhodují jen o dílčích problémech, které mnohdy vypadají směšně (...) Politikové se mohou pohybovat v mantinelech vymezených jim lidmi, kteří kontrolují informace a jejich prostřednictvím i potřeby konzumentů - voličů. Tito lidé, ředitelé svobodného trhu, pak v zemích nejsvobodnějších prezidentu, kterého se rozhodnou zaměstnat, zaplatí i volební kampaň (...) Volný trh, nebo lépe řečeno jeho ředitelé si tu téměř nerušeně vládnou zespodu - prostřednictvím rafinované manipulace s potřebami lidí a jistí si to i shora - pečlivým výběrem i vymezením působnosti veřejných vládců.

    No prijde mi to jako hloupa teorie, ktera vsak nevyrusta nutne z rasovaho pojeti sveta. Pokud chcete plivat Bozskemu Karlovi do obliceje, je jako zaminka vhodny nasledujici vtip co KG vypravel na Prime v poradu Nikdo nejsme dokonaly:

    Prijde Pepicek domu, place a rika mamince: "Maminko, maminko, proc se mi kamaradi smeji, ze jsem cerny?" "No vis Pepicku, to byl takovej divokej mejdan", odpovida maminka, "vis co - bud rad, ze nejsi pes."

  • Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|