Britské listy


čtvrtek 14. června

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Reportáž ze zasedání Rady ČT:
  • Ten punč platím já! (Tomáš Pecina) Malby ve znojemské rotundě:
  • Jak čeští historikové ukradli Moravanům minulost (Petr Šimík) Česká policie a lidská práva:
  • Policie v zajetí starých omylů (Jan Jařab) Bush cestou do Evropy:
  • Amerika a Evropa se navzájem vzdalují (Guardian)
  • Bush v Evropě: o co jde Umělci ve svém díle:
  • "Tati, co se stane s tím obrazem, až ten člověk umře?" (Jan Paul) Sdělovací prostředky: Ludmile Rakušanové, která dělá, že to neví:
  • Seriózní novinář referuje i o vlastním médiu kriticky jako o úplně cizím podniku (Jan Čulík) Výměna názorů o dokumentární zkratce v ČT:
  • Nesouhlasím s kritikou svého pořadu - Britské listy jsou v demenci (David Garkisch, Česká televize)
  • Davidu Garkischovi: mrzí mne, že jste to zjevně nemohl to natočit líp (Jan Čulík)
  • Na omezeném prostoru své reportáže neshledávám žádné nedostatky (David Garkisch) Názor:
  • Tažení korporací za likvidaci protokolu z Kjóta pokračuje i po summitu v Haagu (Paulus Potterstraat)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy oslovují ty, kteří v České republice rozhodují. Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Vydává je stejnojmenné občanské sdružení se sídlem Slezská 56, 120 00 Praha 2 (IČO: 26519887). Britské listy is published in Prague, the Czech Republic, by the Britské Listy Association. ISSN 1213-1792.

  • Stanovy občanského sdružení jsou zde.

  • Šéfredaktorem je Jan Čulík (325 Kilmarnock Road, Glasgow G43 2DS, U.K.), značka JČ, stálý pražský redakční tým tvoří Tomáš Pecina (TP) a Štěpán Kotrba (koš, šok, ŠK). E-mailová adresa redakce je zde.

  • Britské listy vycházejí na serveru Internet Servisu.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Use it or lose it. Chcete-li si deník udržet, inzerujte na  jeho stránkách. Zde je náš ceník i další informace.

    Co je nového v České republice

  • Jako první článek dnešního vydání přinášíme reportáž ze zasedání Rady ČT, jehož se Britské listy zúčastnily jako jediný zástupce médií. (TP)

  • Alarmující postkomunistický vývoj. Fabiano Golgo obviněn z trestného činu. Brazilský antropolog a novinář Fabiano Golgo,žijící v České republice, byl poté, co veřejně kritizoval Vladimíra Železného, oficiálně obviněn českou policií podle paragrafu 160 trestního řádu z trestného činu zpronevěry podle paragrafu 248. Hrozí mu až tři roky vězení. Podle obvinění prý ve svém předchozím podnájmu Golgo ukradl starší pračku, židle a svítidla. - Fabiano Golgo (31) pochází ze zámožné dynastie brazilského establishmentu, kromě podstatných vlastních finančních prostředků dostává na české poměry velmi slušné vědecké stipendium pro sociologický výzkum v České republice - má ho na deset let. Je tedy nepravděpodobné, že by osobně kradl staré židle a zánovní pračku - při výslechu na policii před několika týdny vysvětlil, že na zařízení svého bytu má stvrzenky, kde je nakoupil, a ty je ochoten policii předložit. (Leda že by ukradené zánovní zboží prodal - proč by to dělal?) Připomíná to trochu komunistickou praxi - příliš hlučně vystupující občané (tehdy disidenti) nebývali za komunismu někdy stíháni za svou aktivitu v oblasti lidských práv (aby nevznikly mezinárodní protesty) ale za údajnou hospodářskou kriminalitu. ("Vždyť to není žádný bojovník za lidská práva, je to pouhý finanční podvodník," argumentovali v zahraničí českoslovenští komunističtí diplomaté.) Vývoj tohoto znepokojujícího případu - další novinář je pronásledován - budou Britské listy bedlivě sledovat. Zejména nás bude zajímat, na základě jakých důkazů byl Fabiano Golgo obviněn ze zpronevěry a kdo přesně v jeho neprospěch svědčil a proč. (JČ)

  • Za lehce znepokojivé zjištění považujeme, že z deseti vzorků krve, které se našly na policejní služebně v Ocelářské ulici v Praze 9, patří dva Arkadiuszi Zajączkowskému. Komu patří ty ostatní a při podání jakého "vysvětlení" nebo při kterém "nezbytném služebním úkonu" vznikly, nezajímá ani Inspekci ministra vnitra, ani konformní česká média. (TP)

  • Druhým "padlým revolucionářem" v ČT se stal Petr Schwarz, bývalý šéf zpravodajství TV Prima, odvolaný ředitelem zpravodajství Zbyňkem Honysem z týmu připravujícího Naostro. Připomeňme, že Schwarzova redakce se v době povstání veřejně distancovala od toho, že vedení stanice umožnilo využívat technické prostředky Primy týmu Jany Bobošíkové, a efektivně tak zabránila přípravě "bobovizního" zpravodajství na Primě. (TP)

  • Přichází Ivan Kytka II.? Místo Martina Mrnky byl funkcí šéfredaktora zpravodajství ČT pověřen Petr Bohuš, dosavadní šéf zpravodajské redakce ostravského studia ČT. Nedělejme si iluze, že by mohl funkci skutečně vykonávat: pokud jsou jeho noví podřízení v něčem profesionály, pak ve schopnosti zlikvidovat každého, kdo se opováží narušit prostředí jejich provinční prostřednosti a zpřetrhat sítě neformálního vlivu, jež v redakci zpravodajství a publicistiky vládnou. Ivan Kytka vydržel ve funkci 52 dnů, Bohušova "provozní životnost" nebude zřejmě o mnoho delší. (TP)

  • Podnik CME vyšetřují v Americe pro údajné rozdávání úplatků na Ukrajině. Psali jsme o tom v Britských listech už dávno, například v tomto rozhovoru s Davidem Stewartem z 12. dubna 1997. Železného reklamní agentura CEPRA o tom nyní zcela nestranně rozšiřuje v  České republice podrobné materiály.

  • Brutální týrání žen v domácnosti a nezájem české policie a české legislativy. Zveřejnili jsme nesmírně závažnou analýzu Markéty Huňkové a Jiřího Kopala o brutálním týrání žen v ČR "Je maminka mrtvá?". K fyzickému týrání žen v domácnostech dochází po celém světě, jenže západní společnosti proti tomu maji vyvinuté příslušné mechanismy. Ve Spojených státech vede policie zvláštní psychologické kursy, které efektivně neutralizují brutalitu manželů, v západních zemích, jako je Velká Británie či Rakousko mají ženy okamžitě, jakmile se stanou obětí prvního fyzického útoku, právo manžela z domu či bytu vyloučit. V ČR má naopak do bytu i po fyzických útocích dál skandálním způsobem přístup manžel, a to i po rozvodu. Je načase, aby se české úřady tímto šokujícím stavem začaly zabývat. Podle agentury STEM zažilo násilí v domácnostech jen v letošním roce v ČR 26 procent osob. - (Namátkou: takto vážně berou úřady násilí v domácnostech v kanadském státě Nova Scotia; takto v americkém Ohiu.)

  • Pořádkovou pokutu 10 000 korun uložila policie reportérovi BL Tomáši Pecinovi za to, že neusposlechl výzvy a nedostavil se na policii, aby vysvětlil své kritické články v Britských listech. Publikovali jsme působivý dokument, jímž to policie zdůvodňuje. (TP) - V reakci na tento dokument poslal Tomáš Pecina policii tuto Stížnost, v níž mimo jiné praví: (JČ)

    Je neslučitelné s ústavním pořádkem zaručenou svobodou projevu, aby Policie ČR poža­­dovala od novinářů vysvětlení jejich článků. Ústavní princip svobody projevu je intrin­sicky nadřazen dílčím ustanovením zákona o Policii ČR (č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) i trest­ního řádu a policejní orgány si nikdy nesmějí počínat tak, aby tím omezovaly individuální ústavně zaručené svobody občanů. Nejsem ocho­ten poskytnout poli­cii k textu svých článků v případu Ladronka žádné vysvětlení a to, že jsem se nedo­sta­vil na výzvu, je pouze procesním vyjádřením mé vůle využít základních občan­ských práv, nikoli delikt­ním jednáním, jež by opravňovalo policejní orgán k uložení pořád­kové pokuty.

    Shrnutí případu pro časopis Central Europe Review a pro mezinárodní organizace zabývající se obranou lidských práv, je zde, v angličtině zde.

  • Zajímavý projekt Bohuslava Blažka o vánoční televizní rebelii "Polořízená revoluce" (o němž se zmiňuje Jana Dědečková) je zde.

  • Dětem v brněnském dětském domově hrozí nebezpečí od volně působícího pedofila.Ve všech zemích světa je zvykem, že se pedofilové soustřeďují do institucí, jejichž účelem je starat se o týrané či jinak poškozené děti. V civilizovaných evropských zemích se to však sleduje a ostře se proti tomu - v zájmu těch dětí - zasahuje. Podle informací, které zveřejňují Britské listy v tomto čísle, však možná Česká repulika k těmto evropským zemím nepatří. Podle všech indicií je zjevné, že v dětském domově v Brně-Hlinkách operuje podle svědectví Jiřího Szuty pedofil. Ředitel tohoto dětského domova odmítl proti němu podniknout jakékoliv kroky. Jak informuje Fabiano Golgo zde, když ředitele konfrontoval s podrobnostmi pedofilových akcí, ředitel sdělil Fabianu Golgovi, že on "není členem jeho rodiny", takže nemá právo "se ho dotazovat na podrobnosti sexuálních aktů". Pokud je nám známo, pedofilní zaměstnanec působí v dětském domově beztrestně dál. Možná právě nyní, když čtete tyto řádky, sexuálně zneužívá děti v domově.

  • Kultivovanost reportéra Svobodné Evropy Radka Kubička. Zdá se, že arogance a sprostota při jednání veřejných činitelů vůči veřejnosti je u některých lidí docela zakonzervovaná. Snažil jsem se vysvětlit reportéru Radku Kubičkovi, že jako člověk veřejně činný si nemůže dovolit reagovat vulgárními e-maily (jaké posílá např. Martinu Stínovi) na dopisy veřejnosti, i kdyby nakrásně mu členové veřejnosti třeba i nadávali. V normálních západních demokraciích se to běžně neděje. Jako veřejný činitel má reportér veřejnoprávního rozhlasu povinnost vystupovat vůči veřejnosti zdvořile. Bohužel, v České republice tato běžná civilizační zásada zřejmě u některých lidí neplatí. V každém případě to nepochopil Kubičko, který odpověděl mj. takto:

    Myslím, že adekvátní reakcí veřejné osoby na primitivy jako jsi TY a Stin by nejspíš bylo jediné: po vzoru britské politické kultury dát takovým prasatům pěstí. Rk

    Tuto nepřiměřenou reakci na  racionální, uměřený mail, nechápu a mám v této věci dotaz na generálního ředitele Českého rozhlasu a na Radu Českého rozhlasu: domníváte se, že tento způsob jednání vašeho reportéra autoritu Českého rozhlasu posiluje anebo ji naopak oslabuje? - Reakce Radka Kubička je zde. (JČ)

  • Do on-line rozhovoru s ministrem Karlem Březinou na Interview 21 jsme poslali následující dotaz:

    Pane ministře, v souvislosti s kontroverzí kolem sčítání lidu vyšlo najevo, že jedním z poradců, kteří pro Vás pracují, je pan Jindřich Kodl, bývalý vysoký důstojník StB. Kolik dalších osob s pozitivním lustračním osvědčením pracuje ve Vašem týmu? Můžete odhadnout, jakou percentuální část Vašich "odborných poradců" tyto osoby představují?
    Tomáš Pecina, Britské listy

    Redaktor bohužel náš dotaz do pozitivně laděné konverzace s Březinou nezařadil. Nevadí - necháme ho vystaven zde a snad nám pan ministr odpoví přímo. --- Že si K. Březina neumí svou práci bez estebáků představit, berme jako fakt - de gustibus non est disputandum; když už si je ale jednou platíme z daní, máme právo vědět, kolik jich na Úřadu vlády působí. (TP)

  • Jana Šmídová. Opakujeme dotaz na ředitele Českého rozhlasu, a na ředitele stanice ČRo6 - Svobodná Evropa Pavla Pecháčka, kdy bude v zájmu důvěryhodnosti a nestrannosti propuštěna Jana Šmídová, která hrubě porušila zásadu novinářské nestrannosti tím, že se stala mluvčím politického sdružení Impuls 99 a - jak toho byl Jan Čulík v Praze svědkem - bezostyšně vystupuje v zájmu politických kauz. Na dotaz, zda jí nepřipadá neslušné, že svou novinářskou nestrannost takto kompromituje, odpověděla, že žádný konflikt zájmů nepociťuje. (JČ)

  • Konto, kam je možné posílat příspěvky na investigativní práci Britských listů, je toto:

    Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
    Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

    Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

    Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
       Brno, Jánská 1/3
       České Budějovice, Kanovnická 18 (podle věrohodných zpráv neexistuje)
       Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
       Olomouc, K. Světlé 2
       Ostrava, Dlouhá 3
       Pardubice, 17. listopadu 238 (dtto)
       Plzeň, Šafaříkovy sady 5
       Praha, Václavské nám. 43
       Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

    (Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Ten punč platím já!

    aneb Poněkud nezdvořilá zpráva o stavu Rady České televize

    Tomáš Pecina

    Erazim Kohák, Bohumil Fanta a Jiří Balvín "Pane Pecino, toto je neveřejné zasedání Rady!" pravila, výrazně artikulujíc, tajemnice Rady ČT Jana Kamicová, nadána v tu chvíli pravomocí vyhazovačskou.

    "Toto je veřejné zasedání Rady - jděte se zeptat pana předsedy," odpověděl jsem pevným hlasem, pln očekávání věcí příštích.

    Tajemnice odplula k předsednickému stolu, načež po chvíli šuškání předseda Jan Mrzena zachmuřil tvář a pravil:

    Jiří Presl "Pane Pecino, toto je neveřejné zasedání Rady!"

    "Pane předsedo, toto je veřejné zasedání Rady a jestli si mou přítomnost nepřejete, zavolejte policii a nechte mě vyvést - upozorňuji vás ovšem, že tím porušíte zákon o České televizi."

    Po krátké vzrušené diskusi se ukázalo, že z deseti přítomných radních jsou pro mé násilné odstranění z místnosti kromě předsedy pouze dva, Helena Fibingerová a Pavel Žáček. Ač zjevně nespokojen, i Jan Mrzena musel akceptovat, že vše, co od této chvíle řekne, se může druhý den octnout na stránkách Britských listů.

    Přítomnost zástupce médií byla pro členy Rady tak traumatizující, že se k této otázce v průběhu jednání ještě několikrát vrátili a když už nešlo uzavřít jednání celé, vymýšleli aspoň, co by se dalo utajit např. podle zákona o ochraně osobních údajů (bez komentáře uvádím vývod Jana Mrzeny: protože přihlášky kandidátů obsahují osobní údaje, jako např. rodné číslo, je možné před veřejností uzavřít jednání, na němž je Rada bude vyhodnocovat).

    Antonín Dekoj, předseda NOO ČT Kupodivu, první dojem z členů Rady nebyl vůbec špatný. Většina z nich má vlastní odbornou kariéru a neusiluje tolik jako členové Rad předchozích o uznání politické reprezentace: bude-li odvolán např. Jiří Presl nebo Bohumil Fanta, nezmění to v jejich životě zdaleka tolik, jako když museli Radu nedobrovolně opustit Václav Erben, František Mikš nebo Miroslav Mareš.

    Jako evidentně chybná se však jeví volba předsedy: Jan Mrzena postrádá onu formu strukturovaného myšlení, která umožňuje dávat jednání řád a usměrňovat ostatní - např. organizovat a řídit složitější hlasování bude pro něj nezvládnutelným úkolem. Mrzena navíc, jak se obávám, trpí mírnější formou chorobné žvanivosti se sklonem k zálibnému sebeposlechu a tak jednání Rady budou zřejmě dlouhá, nudná a ne právě věcná.

    Jiří Balvín, prozatímní generální ředitel ČT Na pětihodinové schůzi se radní zabývali přípravou výběrového řízení k volbě nového generálního ředitele. Předběžné propozice, které vypracoval děkan fakulty architektury B. Fanta, respektují běžné zvyklosti a zřejmě nehrozí, že by radní, například pod vlivem mediálního tlaku, opustili standardní proceduru a zvolili ředitele tak rychle a nerozvážně, jako to udělali jejich předchůdci.

    Podle parkinsonovského pravidla, že nejvíc času zabere věc nejméně důležitá, diskutovala Rada nejdéle o tom, jak stanovit limity, které smějí radní protelefonovat na účet ČT ze služebních mobilů. Kouzelná byla argumentace H. Fibingerové, že ona nemůže mít limit pouze tři tisíce korun, když nyní protelefonuje mnohem víc! - Každému podle jeho potřeb, říkávali komunisté (ale mínili tím až budoucí, a jak dnes soudíme, dystopické stadium svého režimu).

    Karel Dub, místopředseda NOO ČT Zpestřením středečního zasedání a kulturní vložkou par excellence byla návštěva odborových předáků v čele s Antonínem Dekojem a Karlem Dubem. Vyslovili vážné znepokojení nad "manažerským selháním" a porušením "gentlemanských dohod" ze strany ředitele Balvína, totiž nad tím, že byl odvolán šéfredaktor publicistiky Martin Mrnka. Odboráři pohrozili, že by to mohlo znamenat konec sociálního smíru, nicméně neupřesnili, jak si své akce odporu představují.

    Odhlédneme-li od faktu, že odboráři domáhající se přímého vlivu na volbu manažera ve svém podniku jsou zřejmě světovou raritou, těžko se zbavit pocitu, že po "revolučních událostech" z přelomu roku připomínají teď D&D kapry, kteří hrozí vypuštěním vlastního rybníka. Co chtějí dělat? Míní snad vrátit na obrazovku nápis STÁVKA a v pravidelných intervalech - coby komické duo - vystupovat před diváky s prohlášením neloajality? Obnoví se betlémy a svíčkové večery? Přijdou ke slovu znovu žebříky a suché záchody? Pokud ano, je dost možné, že se opět podaří dostat sto tisíc lidí na Václavské náměstí - jenže tentokrát proto, aby demonstrovali za okamžitou privatizaci České televize!


    Malby ve znojemské rotundě 2001

    aneb Ukradená minulost

    Petr Šimík

    obr. 1 - dvě spojená U  Po takřka detektivním pátrání v nejstarší části Kosmovy Kroniky české (I. kn., kap. 5-9) a jejím srovnáním s příslušnými partiemi na středověkých románských malbách v rotundě Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě, které byly dosud považovány za její téměř doslovný obrazový přepis, si Vám nyní dovoluji předložit výsledky své práce, shrnuté do jediné věty: Tzv. "Přemyslovská scéna" není přemyslovská! Nebyla namalována až v roce 1134 podle Kosmy, ale již v letech 1019-1034 za Břetislavovy správy Moravy (tzn. ještě před Kosmovým narozením) a představuje také zcela jiný příběh. Shoda některých detailů maleb s Kosmovým textem je způsobena tím, že Kosmas (1045-1125) před započetím své Kroniky nutně musel malby v rotundě několikrát vidět. A nechal se jimi "inspirovat".

    Tzv. "Přemyslovská scéna" je v rotundě umístěna ve 3. pásu maleb na jižní stěně lodi, nad obrazem Narození Ježíše Krista přímo proti vchodu. První, co při vstupu do rotundy uvidíte, jsou tyto dva obrazy nad sebou. Údajné povolání Přemysla od pluhu na knížecí stolec je tvořeno dvěma samostatnými scénami oddělenými od sebe oknem. V první vidíme z profilu čtyřčlennou družinu jezdců na koních (poselstvo), v jejich čele jezdec s ozdobným vzorem na lemu knížecího pláště (dvě spojená "U" řazená pod sebou - obr. 1). obr. 2 - jeden z členů poselstva Jeden z členů poselstva má na svém plášti výrazný "V" vzor (obr. 2). Dalším obrazem je již známá oráčská scéna: párek volů zapřažených do pluhu, za pluhem čelně umístěná trojice mužů v pláštích. Prostřední postava téměř o hlavu převyšuje své společníky, jedná se zřejmě o knížete. Tato ústřední postava má rovněž ozdobný vzor na lemu pláště (opět dvě spojená "U" řazená pod sebou). Na plášti muže po jeho levici se znovu setkáváme s výrazným "V" vzorem, jako u jednoho z poslů (obr. 3). "obr. 3 - další člen poselstva Tuto trojici v pláštích doplňuje ještě ženská figura, umístěná za dalším stromem a oknem. Je bez pláště, obrácená směrem k oráči a v rukou drží stuhu či diadém se závěsy, což patrně symbolizuje získání královské vlády. Svojí výškou je postavena významově na roveň oráči. Jedná se o jeho partnerku, nejspíš kněžnu (obr. 4). I oráčskou scénu tedy tvoří čtyři postavy. Jsou zde zachyceny dva různé okamžiky téhož příběhu.

    Jak si dále ukážeme, výše popsané dva obrazy vysvětlit jako povolání Přemysla-Oráče od pluhu na knížecí stolec, ve smyslu Kosmovy kroniky, nelze:

    "obr. 4 - kněžna 1. Když čtyřčlenné Libušino poselstvo dorazilo do Stadic k Přemyslovi, měli bychom v oráčské scéně napočítat pět osob. Ale není tomu tak.

    2. Na základě stejného vzoru na ozdobném lemu pláště vedoucího poselstva i Přemysla-Oráče by musel poselstvo k Přemyslovi vést sám Přemysl. Což je nesmysl.

    3. Kosmas se zmiňuje v poselstvu výhradně o mužích, kněžna by v malbách vůbec neměla být. Libuše přece zůstala doma. Další disproporce.

    4. V době, kdy se vypravuje poselstvo na cestu, Čechové žádného knížete neměli, teprve si pro něj jeli do Stadic. Kosmas se zmiňuje dokonce o neučených a nevědomých poslech-sedlácích, přesto jsou v rotundě vyobrazeni v knížecích pláštích. Poslové-sedláci v knížecích pláštích, když údajná moravská údělná knížata (ve 4. pásu) jsou bez pláště - to je velmi kuriózní. Musí se naopak jednat o posly urozeného původu a význačného postavení.

    5. Jedním z úkolů církve bylo potírat pohanství, proto by si nikdy nenechala namalovat ve vlastním církevním stánku nad obrazem Narození J. Krista pohana Přemysla. Bylo by to přinejmenším kontraproduktivní.

    Přes tyto zjevné rozpory nám někteří naši vědci po celá desetiletí stereotypně opakují svoje "vědecké pravdy" o výmalbě znojemské rotundy a nutí nás uvěřit jejich dogmatické aplikaci Kosmovy literární předlohy. Snad doufají, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou. Uvedu jen jeden příklad za všechny: B. Krzemieńska-A. Merhautová-D. Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě, Praha 2000. To jediné, co je z tohoto spisku cítit, je nadutost a arogance. Pokud tato publikace má být obrazem stavu a úrovně naší současné vědy a našich současných vědců, potom se obávám nejhoršího. obr. 5 - Rostislav

    Co je tedy v tzv. "Přemyslovské scéně" namalováno, když se nemůže jednat o povolání Přemysla-Oráče na knížecí stolec? Protože rotunda stojí na Moravě (a nikoliv na Řípu ani v Praze, ostatně ani tam žádní pohané namalováni nejsou) je zde v celém 3. pásu zachycena historie Moravy. (Teprve v horním 4. pásu je vyobrazeno 19 pražských Přemyslovců od Bořivoje po Soběslava I.) Tato moravská historie je uvozena nejvýznamnější událostí v dějinách Velké Moravy - příchodem Konstantina a Metoděje na Moravu (863) na pozvání krále Rostislava (846-870). Výše zmiňované čtyři postavy, které se v obou scénách opakují, představují krále Rostislava (s ozdobným vzorem na lemu knížecího pláště), jeho manželku, (snad) dalmatskou kněžnu Miloslavu, a oba věrozvěsty Konstantina a Metoděje (s výrazným "V" vzorem na plášti), kteří byli zásadně zobrazováni v plášti i na jiných malbách v Evropě. V řadě knížat za touto scénou jsou znázorněni král Sámo, první historicky doložený panovník, další tři neidentifikovatelní předvelkomoravští vládci následovaní čtyřmi velkomoravskými knížaty: Mojmírem I., Rostislavem, Svatoplukem a Mojmírem II. obr. 6 - dvě spojená U řazená pod sebou Rostislav v této posloupnosti panovníků má opět na lemu pláště popisovaný stejný ozdobný vzor (obr. 5). Jako donátoři po obou stranách vítězného oblouku nad vstupem do apsidy jsou znázorněni vlevo král Rostislav s modelem kostela v rukou (symbolika založení biskupství) a vpravo jeho manželka, která v rukou drží mešní pohár (na něm položený předmět snad představuje chléb). Oba donátoři jsou rovněž v plášti se známým ozdobným lemem (dvě spojená "U" řazená pod sebou) - obr. 6. Pokud bychom i nadále chtěli vidět v oráči Přemysla, museli bychom jej také, na základě stejného lemu pláště (obr. 1), ztotožnit s vedoucím poselstava, s donátorem rotundy a v posloupnosti osmi panovníků se šestým z nich.

    Tato hypotéza nechce v žádném případě brát Čechům jejich mýtického Přemysla, pouze se snaží na Moravu do znojemské rotundy vrátit to, co bylo původním obsahem maleb a co odtud později, převážně pražskými vědci, ať již bezděčně či vědomě, bylo "vytunelováno" - moravskou historii. Když se dnes podíváte na jakoukoliv reprodukci oráčské scény ze znojemských maleb, vždy se z textu dozvíte, že se jedná o přemyslovskou pověst! Můžete například nahlédnout do nejnovějších Velkých dějin zemí Koruny české (1. svazek, 1999, s. 563). Zjevná mystifikace zde nadále pokračuje ve "Velkém". Hříchy našich vědců z komunistické minulosti se nadále prezentují jako úžasné vědecké výdobytky. Ochotné nekritické papouškování jejich názorů i v dnešní době je však přinejmenším varující. Jste smířeni s tím, že si necháte dál lhát? Já ne. Proto se snažím tento stav změnit. Co uděláte Vy?

    Podrobné zpracování hypotézy včetně důkazů, citací, odkazů na literaturu a obrazové dokumentace najdete na internetové adrese: czechia.com/rotunda. (Pozn.: Obr. 2, 3, 4 a 6 jsou reprodukce akvarelových listů Mořice Trappa z roku 1862.)


    Policie v zajetí starých omylů

    Jan Jařab

    Tento článek vyšel v Listech č. 3/2001. Jan Jařab je vládním zmocněncem pro lidská práva. Dvouměsíčník Listy si můžete objednat na adrese listy@economia.cz

    Svědčí o zřejmé neschopnosti policie, jestliže dokáže odhalit a vyšetřovat jen ty nejméně významné projevy propagace fašismu (hajlování, nošení symbolů), jichž se dopouštějí řadoví účastníci neonacistických shromáždění, zatímco vždy nepotrestáni zůstávají organizátoři těchto akcí, právě tak jako autoři a interpreti písní propagujících plynové komory.

    Ještě horší je, že s téměř jistou beztrestností mohou počítat i pachatelé násilných trestných činů s rasovou motivací. Pokud oběť neutrpí zranění vyžadující pracovní neschopnost delší sedmi dnů, může se stát, že policie řekne "motivace neznámá", vyhodnotí útok neznámých skinheadů jako přestupek, ne jako rasově motivovaný trestný čin, a věc bez jakéhokoliv vyšetřování odloží, takže se ani nedostane do policejní statistiky rasově motivovaných trestných činů - prostě neexistuje.

    Ale je to opravdu jen neschopnost? Policie jako by svým postupem sdělovala neonacistům: dělejte si, co chcete, jenom nám při tom všem zbytečně nehajlujte a nenoste hákové kříže. K témuž - aby nenosili hákové kříže a nehajlovali - ovšem své přívržence nabádají i sami neonacističtí vůdci. I oni vědí, že českou veřejnost osloví spíše apely na pořádek a vlastenectví než veřejnou propagací hitlerismu.

    Dalším kamenem úrazu je podle mého názoru sama skutečnost, že policie zařazuje neonacistické akce pod střechový pojem "extremismus", kam se jí vejdou ještě levicoví aktivisté, radikální ekologové, squatteři, sprejeři či náboženští sektáři. Názor policejního prezidenta Jiřího Koláře, že "extremismus není trestným činem, má však k němu dosti blízko", je absurdní. Názor sám (byť třeba rasistický) vůbec nemůže být trestným činem. Navíc je extremismus politologický termín, který není v zákoně vůbec definován.

    Policisté ovšem nejsou a nemají být politology. Když se o to pokoušejí, je to na pováženou; obvykle se pak na seznamu extremistů octnou ti, koho policie prostě nemá ráda (například ochránci lidských práv nebo vůbec lidé, kteří proti něčemu demonstrují).

    Spíše než politizující specialisty na "extremismus" by policie podle mého názoru měla mít specialisty na konkrétní formy trestné činnosti definované v trestním zákoně, tj. zejména na rasově motivované trestné činy.

    Tvrzení policejního prezidenta, že "českou extremistickou scénu tvoří především nezletilí a mladiství" vypovídá o dvou věcech. Zaprvé: u policie pracují "na extremismu" zejména předlistopadoví policejní odborníci na mládež, jejichž sklon shrnovat do jednoho pytle skinheady, ekology i zastánce alternativních životních stylů logicky plyne z jejich někdejší orientace na potírání všech projevů "nespořádanosti", od drobné delikvence po dlouhé vlasy.

    Pokrokem je už to, že jsou ochotni zařadit mezi "závadné jevy" i navenek spořádané skinheady; těžko je však přesvědčíme, že nacistická propaganda a násilné útoky jsou kvalitativně odlišné od jiných projevů nekonformismu či drobné delikvence.

    Zadruhé: policie explicitně spojuje neonacistické projevy s delikvencí mladistvých a tím je bagatelizuje, staví naroveň nesrovnatelně méně závažným jevům. Navíc je to i věcně nesprávné. Jistě, mezi mladistvými přívrženci neonacismu se najdou i chlapci se sociálními problémy a sklonem k obecné delikvenci, kterým je třeba podat pomocnou ruku spíše než je zavírat do vězení; vůdci a organizátoři neonacistického hnutí, jejichž trestná činnost je nejzávažnější, jsou však vesměs dospělí a na první pohled "spořádaní" lidé.


    Bush cestou do Evropy

    Amerika a Evropa se navzájem vzdalují

    Nad nynější cestou amerického prezidenta Bushe do Evropy uvažoval v deníku Guardian dne 12. června Hugo Young. Shrnujeme.

    George W. Bush je nejpodivnějším americkým prezidentem, jakého Evropané kdy viděli. Ronald Reagan byl ve srovnání s ním otevřenou knihou, byl to doktrinářský studenoválečník, který bojoval proti říši zla. Bill Clinton začínal vůči Evropě pomalu, a nejprve ho tam považovali za prosťáčka, ale pak začal odpovídat známému obrazu, Strašně chtěl vycházet s Evropany, a tak se aktivně začal zajímat o jejich problémy. A jako čelný představitel ideologie tzv. "třetí cesty" sdílel sociálnědemokratické názory s většinou vedoucích představitelů Evropské unie po dobu svého druhého volebního období.

    Bush je úplně jiný. Jeho mysl dosud nepřišla do styku s Evropou, ani jako student, ani jako politik. Svět je také dnes víc beztvarý než za Billa Clintona.

    Můžeme ignorovat obrazy George Bushe z prezidentské volební kampaně, které ho líčily jako pitomce. V domácí politice už Bush dokázal, že umí využívat výhod toho, když ho někdo podceňuje. Ale jeho zahraničněpolitické postoje připadají evropským spjencům agresivní, protože ti jsou zvyklí na konzultace.

    Bush se hned na začátku rozhodl, že sám určí, jak se má člověk stavět ke Kjótu a k raketové obraně. Mezinárodní diplomaté na to pohlížejí se značným neporozuměním.

    Také jsou poněkud zmateni. Jeden den řekne americký ministr obrany Donal Rumsfeld, že "usiluje o to" stáhnout americká vojska z Bosny, o čtrnáct dní později zdůrazňuje, že "se o žádném stahování vojsk nehovořilo a bylo by chybou vyvolávat zbytečně a předčasně otřesy."

    A pak on a Bush začnou vykládat o tom, že opravdu chtějí celosvětově všechny konzultovat ohledně raketové obrany a také sestaví vlivný výbor, který najednou potvrdí, že globální oteplování je hrozba. Z Evropy to všechno vypadá poněkud znepokojujícím způsobem.

    Z pohledu Washingtonu je to podobné. Evropa je hádanka. Žádný jiný americký prezident dosud nezačal své funkční období s Evropou tohoto druhu. Evropa je zdánlivě sebevědomá, bezpochyby prosperuje, nenávratně směřuje k užší politické a hospodářské integraci.

    Je to znepokojující novinka. Ale záhady přetrvávají. Kdo přesně mluví za Evropu? Co Evropa chce? Více odpovědnosti, větší mezinárodní vliv, více nezávislosti, jak se zdá, ale nikoliv více moci, protože Evropané nechtějí investovat do obranných rozpočtů, které zůstávají i v moderním světě klíčem k moci.

    Obě strany na sebe pohlížejí shovívavě. Bushův Washington si myslí, že vznáší otázky pro nový svět: že zpochybňuje konvenční stererotypy a odstraňuje harampádí studené války. Odmítnutím Kjóta zlikvidoval Washington ekologické nesmysly, které nikdo v americkém Senátu stejně nepřijímal.

    Tím, že se zlikviduje antibalistická dohoda z roku 1972, se bude moci celý svět začít zabývat skutečnými hrozbami raketových střel z let 2002 - 2012. To, že Amerika dělá potíže ohledně projektu evropské obranné iniciativy, ukazuje dvojakost Německa, které tvrdí, že evropskou obranu chce, ale odmítá za ni platit víc.

    Evropa je také nerozhodná, až to hraničí s karikaturou. Evropa se domnívá, že provádí zásadní experiment v oblasti mezinárodní demokracie. Z jednoty pochází síla. Evropa je globální region. Chce mít hlas, na němž záleží. Evropa má ekonomiku i počet obyvatel větší než Spojené státy a nikdo by jí neměl vnucovat raketovou obranu. Kolektivně má Evropa jiné priority než Spojené státy - životní prostředí, kvalitativní normy potravin, sociální zabezpečení. Aniž by byla Evropa pacifistická, odmítá americký instinkt klást rovnítko mezi moc a vojenskou sílu.

    Na všech těchto skutečnostech něco je. Spojené státy zároveň jsou i nejsou takové, jaké je vidíme. O Evropě to platí taky.

    Žijeme v zajímavé, především nesmírně proměnlivé éře. Změna je základním charakteristickým rysem na obou stranách Atlantiku, Evropa i Amerika se snaží pochopit geopolitickou realitu.

    Tři skutečnosti ohledně Ameriky jsou zjevné.

    Zaprvé, ani George W. Bush se nebude moci vyhnout zahraniční politice. Jen americký prezident může uzavírat dohody a posunovat věci dopředu.

    Bushova nynější návštěva v Evropě ukáže, jak daleko Bush v tomto pokročil. Jestli za sebou nezanechá nic víc než jen texaskou žoviálnost, budoucnost nebude věstit příliš mnoho dobrého.

    Clinton začal tím, že si myslel, že se nebude muset zabývat zahraniční politikou, ale pak si uvědomil, že to je nerealistické. Dokáže si totéž uvědomit Bush?

    Zadruhé, Británie přestává být pro Spojené státy důležitá. Amerika, která pravděpodobně přesunuje své priority z Evropy do Asie, nutí Británii, aby přehodnotila svůj postoj k nejstaršímu svému spojenci. Není náhodné, že během této cesty se Bush nezastaví v Británii. Vojenská a špionážní spolupráce Británie a Spojených států je stále velmi těsná, ale představa, že je Tony Blair jaksi pro Američany v Evropě prostředníkem, je falešná. Kdo potřebuje prostředníky, když je možno hovořit přímo?

    Zatřetí, ke změně v amerických postojích skutečně dochází. Washington neustále zdůrazňuje, že se nic nezměnilo. Je ale pravda, že pro Američany je dnes jednání s Evropou obtížnější než jednání s Ruskem. Zdá se, že Bushovo setkání s Vladimírem Putinem bude hračka ve srovnání s Bushovou účastí na vrcholné schůzce EU v Gothenburgu. Chudák Rusko si Američané vždycky mohou získat na svou stranu penězi. Bohatou Evropu si koupit nemohou.

    Evropa a Amerika se od sebe pomalu vzdalují. Evropa už není kontinent, který by potřeboval závislost. Hovoří o tom, že by si Američané mohli stáhnout svá vojska.

    Ale základní trend je jasný. Evropa i Amerika si nyní budují každá jinou budoucnost v důsledku odlišných tlaků. Oba kontinenty jsou nyní navzájem přátelskými konkurenty a nikoliv už spojenci na život a na smrt. Nastala doba pro tvůrčí myšlenky.


    Bush v Evropě: o co jde

    Shrnujeme podle deníku Guardian.

    Globální oteplování a životní prostředí

    Mnoho evropských politiků bylo šokováno, když Washington jednostranně odmítl dohodu z Kjóta, která určila omezení emisí plynů, přispívajících k vzniku skleníkového efektu. Bush přiznává, že Spojené státy, které mají jen 4 procenta světového obyvatelstva, vypouštějí do ovzduší 20 procent skleníkových plynů. Ale trvá na to, že je třeba tento problém dále vědecky zkoumat. (Viz též příspěvek o Kjótu v závěru dnešních BL.)

    "Je to otázka, o níž vím, že je pro národy Evropy velmi důležitá. Dobrý stav Země je také otázka, která je důležitá pro Ameriku. A je to otázka, která by měla být důležitá pro všechny národy světa. Protokol z Kjóta obsahoval naprosto zásadní chyby. Druhé největší emise skleníkových plynů pocházejí z Číny. A přesto byla Čína úplně osvobozena od požadavků protokolu z Kjóta. Indie a Německo také patří k předním zdrojům emisí skleníkových plynů. Ale Indie byla také osvobozena od Kjóta." (Tisková konference, 11. 6. 2001)

    Trest smrti

    Američtí činitelé a politikové byli silně překvapeni, jak kritický postoj zaujala Evropa vůči Bushovu nadšení pro trest smrti. Několik čelných evropských politiků odsoudilo popravu Timothy McVeigha, atentátníka z Oklahomy.

    "Jedu do Evropy s určitým způsobem rozdílnými názory na některé záležitosti. Neznamená to, že nemůžeme být přáteli a nemůžeme budovat užitečné aliance ve prospěch našich národů." (11. června, několik minut po McVeigově popravě)

    Americké styky s Evropou

    Jestliže zastávají evropští vedoucí představitelé vůči Bushovi dost chladné stanovisko, ruský režim je otevřeně podezřívavý. Moskvě zvlášť vadí rozšiřování NATO na východ, přítomnost amerických vojsk na Balkáně a Bushovo nadšení pro systém raketové obrany.

    "Ale také jsem jasně řekl Vladimíru Putinovi, že je důležité jít v myšlení dál než jak to bylo za starých časů, kdy jsme měli představu, že pokud se navzájem vyhodíme do povětří, svět bude v bezpečí." (1. května 2001)

    Evropská armáda rychlého nasazení

    Američtí vojenští plánovači jsou znepokojeni, že by mohla vzniknout nezávislá evropská armáda se samostatnou plánovací kapacitou, jak to chce Francie, a ta by se mohla stát konkurentem NATO, jemuž dominují Spojené státy.

    "Tuto myšlenku podporujeme, pokud neohrozí NATO. Pokud budou k dispozici další zdroje, bude to něco, co celý proces zhodnotí." (11. června 2001)

    Americká role na Balkáně

    V předvolební kampani vyjádřil Bush silně svou nelibost nad tím, že jsou americká vojska používána pro udržování míru. Evropské znepokojení vzrostlo nedávno v důsledku poznámek amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda, že chce odvolat americká vojska z Bosny. Nyní oba muži dávají najevo, že to tak prý vlastně nemysleli.

    Národní raketová obrana

    Většina Evropanů se dívá s velkými rezervami na Bushovu energickou podporu nesmírně nákladného nového protiraketového štítu, kterému se říká Syn hvězdných válek. Obávají se, že by mohl vyvolat nové závody ve zbrojení. Americký prezident je přesvědčen, že i když studená válka skončila, Ameriku a svobodný svět by stále mohly ohrožovat tzv. teroristické státy jako Severní Korea.

    "První etapou je pracovat s našimi přáteli - s Rusy i s Evropany - a vysvětlit jim, proč je protibalistická smlouva zastaralá z perspektivy studené války, ale také, proč zabraňuje racionálnímu vytvoření systémů, které by mohly učinit svět bezpečnějším." (11. června 2001)

    Obchodní politika

    Americko-evropské vztahy byly narušeno celou řadou vážných obchodních sporů. Dochází k ostrým verbálním konfliktům -a občas i zavádění odvetných dovozních cel - ohledně nerozličnějšího zboží, od obřích dopravních letadel až po banány. Obě strany se navzájem obviňují, že zkreslují svobodný obchod prostřednictvím dotací a protekcionářství.

    "Je velmi důležité, aby si lidi uvědomili, že když je víc obchodu, je víc obchodního podnikání." (21. dubna 2001)


    Umělci ve svém díle

    "Tati, co se stane s tím obrazem, až ten člověk umře?"

    Jan Paul

    Tři rozdílní umělci, tři způsoby, jak se mediálně zviditelnit: Komicky - jako šašek "počmáraný" (vlevo), "seriozně" - jako umělec "mudrlant" (uprostřed) a nekonvenčně- jako chodící reklama své vlastní přebujelé fantasie.

    Odleva: Jiří Votruba, provinční výtvarník-architekt, úspěšně se infiltrující díky svým kontaktům a sponzorům na domnělou špici českých umělců, kteří ho za odměnu čas od času někam pozvou. Například před lety na dálnici D1, na akci malovaných billboardů, kde ovšem byla dost krutá zima. Proslul především jako "pražský tričkař". Tyto lehké svršky se s jeho obrázky dobře prodávají turistům po celé Praze a na odbyt prý jde nejlépe motiv s Franzem Kafkou. Aranžmá fotografie nevypadá moc přesvědčivě a Češi pro to znají výstižný termín: "stojí jak špatně vyřezaný svatý". Malůvka chudá, fór otřepaný, hruď poměrně dobře ochlupena, výživa dobrá. Jako jediný z trojice má vlasy, jejichž šeď vhodně koresponduje s pozadím. Publikováno v ELLE v roce 1996. Je patrné, že výtvarník je buď bývalý voják z povolání, nebo chodí často na rentgen plic.

    Uprostřed: Michal Rittstein, přední český umělec, výborný glosátor konzumního způsobu života a nejmladší "důchodce" volného sdružení 12/15. Poprvé se objevil na veřejnosti v knize Návštěvy v atelierech Jaromíra Pelce a Karla Sýse (Odeon 1981), mezi oficiálními uměleckými celebritami. Kniha vyšla k 60. výročí založení Komunistické strany Československa a patrně proto si Michal raději přetřel svoji tvář. Kolega z knihy Karel Stehlík na otázku jak definovat socialistický realismus mimo jiné říká: "Vždy mě mrzelo,že obrazy abstrakcionistů jsou smutné, že z nich čiší jakási bezvýchodnost a beznaděj." Nejen obrazy, Karle Stehlíku, ale nyní už i tvář Rittsteinova prozrazuje smutek. Přemýšlí "abstrakcionista" stále o tvých slovech, anebo přišel v dětství o svoji oblíbenou hračku? Tělesná schránka lehce opotřebena (prosím všimněte si rozdílu těl - jedno maluje trička, druhé nikoliv), vlasy prořídlé - dobře ale ladí s pozadím. Otištěno v magazínu LN v roce 1997. Ze snímku je patrné, že umělec často vysedával v restauracích.

    Vpravo: JUDr. Vladimír Franz, volný pokračovatel tradice Jožky Mrázka Hořického, slušný skladatel, mnohem horší malíř. Solitér, trvale kolorován jako doživotní obraz. Brouzdá po bulvární mediální periferii, odkud podniká své občasné seriozní umělecké výpady. Koncem sedmdesátých let navštěvuje na Smíchově v Domě pracujících v kovoprůmyslu výtvarný kroužek paní Hruškové a všem uchazečům o studium na pražské Akademii se směje. Pamatuji si tehdy jeho ještě čistou dětskou tvářičku i odvážné anarchistické názory: patrně to chtěl všem "profíkům" po letech nandat. Zatímco Rittstein jen unaveně sedí, Franz ještě v rozhodném postoji stojí. Nemusí být ozbrojen: pohled do černi jeho ostře řezaných rysů, odradí útok kdejakého intelektuála. Vladimírek vstoupil do své malby s neúprosnou každodenností a otázka mého syna mě ještě dnes vyvádí z míry: "Tati, co se stane s tím obrazem, až ten člověk umře?"


    Ludmile Rakušanové, která dělá, že to neví:

    Seriózní novinář referuje i o vlastním médiu kriticky jako o úplně cizím podniku

    Neviditelný pes a Svobodná Evropa baví

    Jan Čulík

    Vysoce komický rozhovor Lídy Rakušanové (to je ta "objektivní" reportérka RSE, za jejíž pořad "Chapadla korupce" byl vyhozen Martin Mrnka; Rakušanová je také autorkou komicky obdivné publikace "Václav a Dagmar Havlovi : 2 osudy v jednom svazku", 1997) s "jediným prosvobodněevropanským" členem RRTV Arnoštem Wagnerem zveřejnil Ondřej Neff
    zde. Rozhovor obsahuje takto "objektivní" otázky Lídy Rakušanové jako:

    Pane Wagnere, my jsme právě přečetli posluchačům dementi Pavla Pecháčka, jak je možné, že má Rada tak mylné informace o statusu Radia Svobodná Evropa, jak je v tom pátečním Radioforu šířil místopředseda Rady Petr Štěpánek?

    Je tady nějaký precedens, že teď monitorujete například BBC, nebo já nevím kdo tady ještě vysílá ze zahraničních rozhlasů?

    To znamená, že to nebylo na základě nějakých konkrétních stížností posluchačů?

    Odhlédněme od toho, zda je či není Pecháčkova Svobodná Evropa "zahraniční rozhlas" anebo součástí veřejnoprávního Českého rozhlasu (pokud není jeho součástí, který zákon určuje, že má být soukromá stanice součástí českého veřejnoprávního rádia?) odhlédněme od toho, že je od Rakušanové naprostá drzost srovnávat Pecháčkovo propagandistické vysílání s BBC, jehož česká redakce, i když došlo po jejím přesunu do Prahy k určitému poklesu kvality, přece jen se snaží zachovávat mezinárodní zásady novinářské objektvity. Povšimněme si však, že Rakušanová, tato údajně "zkušená" novinářka, naprosto nechápe, že se člověk jen diskredituje pokud bojuje jak buldog výlučně ve vlastní věci: v novinářském rozhovoru musí reportér dávat takové otázky, které nemají nic společného se jeho vlastním zájmem a to vždy z opačného úhlu pohledu, než jaký má interviewovaná osoba. Rakušanová holt bojuje za vlastní chleba. Je to směšné a zároveň smutné. Svobodná Evropa si ovšem naběhla; kdyby byla schopna zastávat při vysílání objektivní stanovisko, nestala by se terčem pozornosti RRTV, kterou jistě můžeme obviňovat ze zaujatosti vůči ODS. Už jen tento rozhovor Lídy Rakušanové je důvodem, proč by RRTV měla prošetřovat propagandističnost vysílání Svobodné Evropy. Jak se liší postoj Lídy Rakušanové v tomto rozhovoru od postojů Vladimíra Železného v pořadu Volejte řediteli?


    Nesouhlasím s kritikou svého pořadu - Britské listy jsou v demenci

    David Garkisch, Česká televize

    Praha 13.června 2001

    Vážený pane Brabče,

    paní Iva Holmerová, předsedkyně České alzheimerovské společnosti, mě dnes upozornila na Váš článek v Britských listech, který se pokouší být jakousi recenzí či zamyšlením nad mou reportáží o Alzheimerově chorobě a postavení nemocných pacientů v ČR.

    Jak jistě tušíte, s Vašimi závěry naprosto nesouhlasím. A jsem zároveň rád, že se ve svém článku přiznáváte k neznalosti problematiky. Ona neznalost je ve Vašem případě ovšem ještě hlubší. Vy si totiž dokonce dovolujete domýšlet i osudy a motivy jednání osob v reportáži (a říkáte tomu logika).

    Obdivuji, s jakou lehkostí jste například dokázal vyřešit problém zmiňované „posmutnělé dcery“. Vím, že její neveselý životní osud Vám již ve svém dopise osvětlila paní Holmerová, takže si detaily odpustím.

    Ani hrozba stažení léku z trhu ovšem nemusí být vždy vyděračská. Pochopitelně jsem se ptal na důvody, které firmu k tomuto kroku vedou. Její ředitel mi vysvětlil, že společnosti Pfizer se při současné nedostupnosti léku jednoduše nevyplatí ani jeho distribuce, ani náklady na vzdělávání lékařů v této léčbě. Společnost tak vlastně už tři roky dotuje používání Ariceptu v ČR, aniž by na úhradu tohoto léku ministerstvo zdravotnictví či pojišťovny přispěly byť jen jedinou korunou. To jsou, pane Brabče, jednoduché kupecké počty. Ať už nám takové jednání připadá jakkoliv nízké či vyděračské.

    Můžeme spolu polemizovat o tom, zda toto vyjádření či odůvodnění šéfa společnosti v reportáži mělo či nemělo být. Já jsem je nepokládal až za tak důležité a větší prostor místo něj dostal třeba onen „démonizovaný“ mluvčí ministerstva.

    I u něj bych se chtěl ve své argumentaci zastavit. Pan Černý mě svým jednáním přesvědčil o naprosté neprofesionalitě. Schůzka s ním se povedla až napotřetí. Předchozí dvě dohodnuté návštěvy prostě hodil za hlavu a v úřadě jednoduše nebyl. Rozsah jeho odpovědí před kamerou ani nepřesáhl rozsah mnou předem zaslaných dotazů, takže ve střižně prostě nebylo ani z čeho vybírat. Pokud na Vás působil výstup pana Černého v reportáži „démonizovaně“ věřte, že si to způsobil sám. Podle mého názoru téměř nevěděl o čem mluví. Já bych se na jeho místě jako mluvčí alespoň připravil věrohodně hájit kroky úřadu, za který vystupuji. Vždyť přeci i on (se znalostí problematiky) mohl položit Vaši otázku: Proč je ten lék tak drahý? Neprofesionalita mluvčího ministerstva zdravotnictví ale není můj problém.

    Údajně přemrštěnou cenu léku Vám již vysvětlila paní Holmerová. Já si ale po Vašem vzoru dovolím na toto téma také jednu logickou úvahu. Připusťme, že cena léku je skutečně přemrštěná. Ministerstvo si to uvědomuje a záměrně odmítá lék zapsat do kategorie medikamentů hrazených pojišťovnami. Toto by podle Vás nebylo odsouzeníhodné a vydřidušské? V takovém případě by se přece v roli rukojmí českého zdravotnictví ocitli všichni pacienti trpící Ach. Z něčeho takového ale ministerstvo zdravotnictví rozhodně neobviňuji. To se totiž o diskusi nad cenou Ariceptu nikdy ani nepokusilo.

    Na závěr se zmíním o (opět údajném) „zpomalování pohybů démonizované osoby“. Zpomalení obrazu jsem v reportáži použil jen jedenkrát - při pohledu jakési stařenky do kamery. Šlo o čistě ilustrační záběr. Do tohoto záběru zvukovým trikem ozvěnou doznívalo poslední slovo z tzv. synchronu mluvčího ministerstva, což jste zřejmě jako „démonizování“ měl na mysli. To je v televizní či rozhlasové publicistice (nikoli ve zpravodajství) zcela běžná a používaná metoda a rozhodně ne specialita České televize, jak se snažíte ve svém článku naznačit. Přesvědčit se o tom můžete nejen v TV Nova či TV Prima, ale koneckonců i v publicistické tvorbě jiných televizních stanic ve světě.

    To je asi tak v kostce vše, co naopak vytýkám já Vašemu textu a Vašim závěrům. Napříště, prosím, pište se „znalostí problematiky“ a odpusťte si „logické“ úvahy. Uvidíte, že výsledek bude určitě lepší. Pokud na základě mé reportáže trpíte pocitem, že česká žurnalistika „onemocněla“ Alzheimerovou chorobou, pak vězte, že já smýšlím o Britských listech (i po mnoha jiných zkušenostech) podobně. Jen s tím rozdílem, že v tomto případě jde již o plně rozvinuté stadium choroby - tzv. demenci.

    S přáním brzkého uzdravení

    David Garkisch

    (David Garkisch během vánočního televizního vzbouření předstíral, že je členem pracovního týmu Jany Bobošíkové a natáčel ji skrytou kamerou.)


    Davidu Garkischovi: mrzí mne, že jste to zjevně nemohl to natočit líp

    Jan Čulík

    Vážený pane Garkischi,

    děkuji za příspěvek, zveřejním zítra.

    Možná, že máte ve své argumentaci pravdu, jenže měl jste to zařadit do svého filmu, nikoliv to vysvětlovat až post factum. Měl jste svou reportáž natočit tak, aby kritika nebyla možná.

    Pan Brabec se nevyjadřoval k problému Alzheimerovy choroby, ale k problému špatného zpracování tématu, reportážemi v ČT, což je problém chronický.

    Mrzí mě, že svým dopisem dokazujete, že jste to asi nemohl natočit líp.

    S pozdravem

    Jan Čulík


    Na omezeném prostoru své reportáže neshledávám žádné nedostatky

    David Garkisch

    Vážený pane Čulíku, v prostoru omezeném stopáží 5:40 toho opravdu moc nepořídím. Musím se prostě smířit s tím, že divák neuslyší a neuvidí všechno z toho co já. Dilema nad výběrem faktů (i podružných detailů a okolností) se koneckonců týká naprosto každého novináře.

    Chápu, že v tomto bodě se nad mojí reportáží zřejmě neshodneme. A je mi jasné, že takových pohledů a názorů může existovat nespočet. Také proto si myslím, že není možné natočit reportáž (napsat článek) tak, aby "kritika nebyla možná".

    Já si za svou prací prostě stojím a skutečně si myslím, že zmiňovaná reportáž byla dobře odvedeným dílkem. Ještě bych chtěl zdůraznit, že nešlo o žádnou propagaci firmy Pfizer - což je názor ministerstva zdravotnictví. Firma Pfizer dostala nezbytně nutný prostor k vyjádření a to ten nejmenší ze všech zúčastněných.

    Je mi líto, že jsem v závěru svého dopisu zvolil možná až příliš konfrontační tón. Psal jsem jej bezprostředně po přečtení příspěvku pana Brabce a ještě mnou cloumaly emoce. Proto se Vám i panu Brabcovi omlouvám.

    Jak jsem již výše zmínil, na názor má právo každý a proto Vám ho nebudu a nemůžu upírat. Nic to však nemění na zbytku mého dopisu. Údajné logické nedostatky, jak je vidí pan Brabec, nejsou podle mě ani logické, ani nedostatky.

    Snad mě pochopíte.


    Tažení korporací za likvidaci protokolu z Kjóta pokračuje i po summitu v Haagu

    Paulus Potterstraat

    Současný stav

    Konference OSN věnovaná klimatické změně konaná vloni v listopadu v Haagu (označovaná jako COP-6), jejímž cílem bylo dovršení tříletých vyjednávání o implementaci kjótského protokolu, skončila bez výsledku. Evropští ministři životního prostředí na poslední chvíli odmítli kompromisní návrh, který by průmyslovým zemím a jejich korporacím nejen umožnil vyhnout se slibovanému snížení emisí skleníkových plynů, ale dokonce by jim umožnil tyto emise podstatně zvýšit. Představitelé vlád ze severu a společná průmyslová lobby kolem otázek životního prostředí požadovali, aby jim bylo umožněno "splnit" své závazky ohledně snížení emisí prostřednictvím řady nápaditých, ale pochybných prostředků, včetně globální distribuce emisí nebo započítávání "lapačů uhlíku" (absorpce uhlíku lesy, dřevěnými produkty, půdou a geneticky modifikovaným zemědělstvím) a jaderné energie 1.

    Jejich snaze se dostalo aktivní podpory ze strany nové finanční skupiny, která se objevila ještě dříve, než bylo konsensu o pravidlech protokolu z Kjóta dosaženo - ze strany obchodníků s emisemi. Na haagské konferenci byli mohutně zastoupeni a posíleni o injekce financí od společností a tvrdě lobovali za "globální volný trh se skleníkovými plyny". Jejich cíl je zřejmý - objem trhu s kredity emisí uhlíku může v následujících desetiletích vyrůst na miliardy dolarů. Na COP-6 stála tato temná aliance pouhý krůček od přeměny kjótského protokolu ve vůči průmyslu vůbec nejpřátelštější ujednání ze všech smluv o životním prostředí.

    Bohužel se zdá, že s přípravami na další jednání o klimatické změně na půdě OSN, které se má odehrát v Bonnu v červenci 2001, tyto tendence nijak neztrácejí na síle. Velkou otázkou po Haagu zůstává, pro jakou strategii se rozhodne nová Bushova administrativa: pro faktické stažení podpory USA kjótskému protokolu nebo pro pokračování v clintonovsko-goreovském úsilí přizpůsobit protokol tak, aby co nejlépe sloužil americkým zájmům?

    COP-6: Volný trh se skleníkovými plyny?

    Mezinárodní obchodní komora (ICC) a Světová obchodní rada pro udržitelný rozvoj (WBCSD) představovaly na COP-6 nejvýraznější skupiny průmyslové lobby, patřilo k nim přes 100, respektive přes 200 akreditovaných lobbistů 2. Ropný a benzínový gigant Shell měl ze všech společností největší zastoupení, na chodbách COP-6 postávalo 40 jeho lobbyistů. Cíle ICC a WBCSD byly až příliš průhledné: žádná zavazující vládní omezení, podpora dobrovolným průmyslovým projektům a neomezené využívání "tržních mechanismů". President ICC Richard McCormick přišel s převratným varováním před "rychlou, potěmkinovskou, dohodou, která bude znamenat dramatickou a nákladnou změnu využívání energie v průmyslových zemích" 3. Právě taková změna je ale pochopitelně nutná, pokud má být zvrácen katastrofický průběh klimatické změny.

    Zatímco navenek se ICC snaží prezentovat (a průmysl obecně) jako velice ohleduplná k životnímu prostředí, její lobbistické snahy mají zabránit opatřením, která by mohla účinně čelit stále narůstajícím emisím CO2, opatřením, kterým ICC říká "politika příkazů a kontroly (command-and-control policy)". Globální klimatická koalice (GCC), která se agresivně staví proti protokolu z Kjóta a je obecně považována za nejbezohlednější skupinu průmyslové lobby, volí rétoriku jiného stylu, ale její lobování vycházelo z velmi podobných základů jako ICC. Jejím hlavním tématem byl neomezený obchod s emisemi. Ve skutečnosti je mezi oběma skupinami mnohem menší rozdíl, než se obvykle soudí. Jedním z hlavních řečníků ICC v Haagu byl Brian Flannery z ExxonMobil, společnosti neblaze proslulé svým bojem proti kjótskému protokolu. Pod hlavičkou ICC také Flannery pronesl pro média přednášku na téma "ochrana životního prostředí a volný trh".

    Ale na haagském summitu hovořil Flannery také jako lobbyista za ExxonMobil a jeho "pohodovou" rétoriku potom nahradilo volání po vědeckém důkazu předpokládaných příčin klimatické změny a varování vládám před investicemi do "zelených" technologií. Jak Flannery řekl pro Earth Times ExxonMobil je "zásadně proti protokolu z Kjóta," protože tento "za hodně peněz přináší málo výsledků" 4. Flannery, jehož společnost se ani v nejmenším nechystá přestat s výrobou fosilních paliv, všem vysvětlil, že "kvůli rostoucím energetickým nárokům moderních technologií, jako je internet nebo e-commerce, je třeba dodávky zvyšovat."

    Ačkoliv byla účast tradičních skupin průmyslové lobby na COP-6 rekordně vysoká, hlavním rozdílem oproti předcházejícím setkáním byla přítomnost obrovského množství obchodníků s emisemi. Zcela v souladu s významnou rolí, kterou v současných diskusích v OSN tržní mechanismy hrají, bylo centrum konference zaplaveno lobbisty z brokerských emisních kanceláří, přičemž mnoho jich pocházelo z globálních konzultantských gigantů formátu PriceWaterhouseCoopers a investičních bank, které vidí v "uhlíkové ekonomice" potenciální zlatý důl. Obchodníci s emisemi se spojují do celé řady lobbyistických skupin, z nichž největší je Asociace emisního marketingu (EMA), za kterou přijelo do Haagu 48 lobbyistů 5. K tomu připočítejme specializované časopisy, jako je The Carbon Trader a The Carbon Market Analyst, které zaplavily konferenční centrum drahými, lesklými brožurami a summit COP-6 tak vypadal spíše jako mezinárodní veletrh než jako mezinárodní konference, snažící se vyřešit jeden z nejbolestivějších problémů dnešního světa v oblasti životního prostředí i v oblasti sociální. Na jádro sociální a ekologické problematiky si z nich nikdo nevzpomněl, křik obchodníků s emisemi volajících po globálním volném trhu se skleníkovými plyny se rozléhal síněmi COP-6 a ohlušoval jednající vládních delegací.

    Množstevní a kvalitativní omezení tržních mechanismů, po kterém volá celá řada environmentálních nevládních organizací pouze omezí počet uhlíkových kreditů vstupujících na trhy, tvrdili obchodníci s emisemi a s nimi i zbytek průmyslové lobby 6. Podle lobbisty ICC Briana Flanneryho: "tuna CO2 je tuna CO2. Čím volnější je trh, tím nižší bude její cena" 7.

    Ale jakkoliv jsou laciné uhlíkové kredity lákavé pro business, z hlediska životního prostředí na nich nic lákavého není. Pokud by se naplnily sny průmyslníků o horách laciných uhlíkových kreditů nabízených na novém globálním uhlíkovém trhu, znamenalo by to pouze to, že průmysl se dokázal vyhnout povinnosti redukovat emise CO2 u zdroje. Například kupováním kreditů od průmyslových stromových plantáží, které se zpravidla nacházejí na jihu. Skupiny lobby velkého businessu svorně ignorují skutečnost, že dovolit počítat tyto "lapače uhlíku" jako protiváhu emisím CO2 je z vědeckého hlediska pochybné a celkově by to přineslo celosvětový dramatický nárůst emisí skleníkových plynů. A jak zdůrazňuje Světové hnutí deštných lesů, gigantické stromové plantáže jsou "zpravidla příčinou odlesnění, vyčerpání vodních zdrojů, zhoršení nespravedlivosti ve vlastnických vztazích k půdě, zbídačení, vyhánění místního obyvatelstva a podrývání vlivu místní lesní správy, která o lesy pečuje." 8

    Zrada Kjóta odvrácena na poslední chvíli

    Průmyslové skupiny se nicméně nemusí strachovat, že by jejich lobování před COP-6 nepřineslo žádné ovoce. V průběhu COP-6 jim stačilo zaměřit se na eskalaci napětí a nedovolit vládním zástupcům, aby se poddali tlaku lobbyistů nevládních organizací a kreativních akcí a demonstrací, které se konaly jak vně, tak uvnitř konferenčního centra 9. Až do posledního večera jednání byl summit o klimatické změně v Haagu na události dosti chudý. Dominantní pozice severních vlád byla zcela jasná od samého počátku a lišila se vlastně pouze intenzitou, s jakou chtěly protokol z Kjóta zradit.

    Na jedné straně stála deštníková skupina, složená ze Spojených států, Japonska, Austrálie, Kanady, Ruska a Norska, která podporuje neomezené využívání tržních mechanismů podle kjótského protokolu, na druhé straně stála Evropská unie prosazující, že alespoň 50% plnění by se mělo odehrávat "doma" ve státě. Představitelé EU rovněž vyjádřili pochyby o zahrnutí "uhlíkových lapačů" do tržních mechanismů. Zatímco deštníková skupina volá po neomezovaném užívání "lapačů uhlíku", EU navrhuje "pozitivní seznam" pro Mechanismus čistého rozvoje OSN (CDM), který by projekt omezil na zdravé technologie, jako je obnovitelná energie, čímž se vylučují investice do jaderné energie 10.

    Zástupci EU se také zasazovali za finanční sankce států, které nebudou dodržovat své závazky z Kjóta, zatímco deštníková skupina se závazným opatřením (pokutám a jiným postihům) bránila. Jižní státy spojené v rámci G-77 zaujaly stanoviska, která se přikláněla spíše k názorům EU. Ke konci COP-6 se stanovisko EU posunulo více směrem k USA a Deštníkové skupině. Odráží to zejména hluboké rozdíly mezi jednotlivými státy EU a také všeobecně narůstající nadšení pro "tržní" politiku na ochranu životního prostředí, včetně obchodu s emisemi a tržní "seberegulaci" mezi evropskými vládami.

    Poslední den se odehrál ve znamení jednání USA, EU a několika menších států ve snaze najít kompromis. Předseda haagského jednání Jan Pronk (nizozemský ministr životního prostředí) předložil, ve snaze dovést jednání k nějakému výsledku, kompromisní návrh, který se výrazně klonil k americkému řešení. Jeho návrh obsahoval neomezené užívání tržních mechanismů a velmi rozsáhlé užívání "lapačů uhlíku" i obchodu s problémovým ovzduším (v jehož rámci se nabízejí volná emisní povolení na prodej) k "naplnění" požadavků na snížení emisí protokolu z Kjóta 11. Návrh by de facto znamenal dohodu, která by průmyslovým zemím dovolila emise zvýšit, což je přesný opak záměru, se kterým byl protokol v Kjótu v roce 1997 sepsán 12. Tato "dohoda podané ruky" navrhovaná Pronkem se ve skutečnosti dostala do opravdu finálního stádia projednávání, ale na poslední chvíli byla odmítnuta pokrokovějšími ministry životního prostředí ze zemí EU (včetně Německa, skandinávských států a Francie).

    Křížové tažení pokračuje

    Netrvalo dlouho a předkladatelé tohoto katastrofického návrhu principů implementace protokolu z Kjóta po Haagu rychle znovu seřadili své šiky. S cílem podniknout průlom se z kraje prosince sešli v Ottawě ministři z USA, Kanady a řady evropských zemí na neformálním setkání. Podle Wall Streat Journal změnila řada vlád EU stanovisko k návrhu, který v posledních hodinách COP-6 zamítly, a nyní jsou připraveny se pod něj podepsat 13. "Změna názoru v táboře EU," píše se v listu "je zapříčiněna zejména silným tlakem evropského businessu." Setkání ministrů nepřineslo žádný výsledek a je zřejmé, že některé evropské ministry se stále nepodařilo přesvědčit. Nicméně tato událost dokládá, jak velmi byla zamítnutá dohoda z COP-6 k velkému businessu přátelská. Je to snad poprvé v dějinách vůbec, kdy business dotlačil vládní představitele, aby připravili návrh smlouvy o životním prostředí.

    Představitelé průmyslu se ve skutečnosti už těší, povzbuzeni vstřícností, které se jim dostalo od mnoha vlád, na nadcházející konferenci v německém Bonnu, kde hodlají prosadit kjótský protokol v takové podobě, v jaké jim přijde vhod. Jeden z pozorovatelů týmu evropských expertů, představující stranu velkého businessu, zdůraznil, že vyjednávání selhala jen kvůli nedostatku času. Nebýt něj, bylo by dohody o tržních mechanismech dosaženo, takže neúspěch na COP-6 byl jen "nevýznamnou událostí v historii mezinárodních jednání" 14.

    Velký důraz se neustále klade na průmyslové vysazování stromů a další rozporuplné projekty, které mají trhu zajistit dostatek laciných uhlíkových kreditů. Na "environmentalistické a finanční" konferenci v únoru zdůraznil Frank Joshua z konzultantského gigantu Andersen, že trhy s uhlíkovými kredity, kde se k prodeji nabízejí pouze uhlíkové kredity získané prostřednictvím projektů obnovitelné energie (tj. žádná jaderná energie, žádné velké hydroelektrárny ani projekty "lapačů uhlíku"), nemají dostatečnou "likviditu" a nejsou zajímavé 15. The Carbon Market Analyst, jedna z mnoha publikací zabývajících se "vznikajícím uhlíkovým trhem", nastavila svůj tzv. ECX index (estimated carbon value index - index odhadované hodnoty uhlíku) po konferenci COP-6 z 1,31 dolů na 0,51, což odráželo, že nejistý výsledek jednání zvyšuje nejistotu a snižuje poptávku po emisních povoleních 16. Zároveň ale tento list zůstává velmi optimistický ohledně budoucího rozvoje trhu. "Zdá se pravděpodobné," píše Carbon Market Analyst, "že dohoda na pokračování COP-6 bude zahrnovat i podstatný podíl aktivit využívajících "lapačů uhlíku" s nízkou nebo "žádnou" cenou."

    Zároveň není pochyb, že překotný růst mezinárodního obchodu s emisemi bude pokračovat i navzdory fiasku v Haagu. Více a více severských vlád, a Evropa není výjimkou, zahrnuje obchodování s emisemi do své domácí politiky zabývající se klimatickou změnou, protože očekávají, že mezinárodní trhy s emisemi skleníkových plynů se tak jako tak rozvinou - s protokolem z Kjóta nebo bez něj 17.

    Faktor Bush

    Budoucnost protokolu z Kjóta vypadá ještě beznadějněji poté, co se úřadu presidenta Spojených států ujal George W. Bush. President Bush se nijak netají svým skeptickým postojem k otázce klimatické změny a označil protokol z Kjóta jako "neúčinný" a  "nespravedlivý" a očekává se, že jej kongresu k ratifikaci nepředloží. Při jedné z těch vzácných příležitostí, kdy Bush v rámci své předvolební kampaně hovořil o své budoucí politice v otázce klimatu řekl, že bude proti jakékoliv politice, a sem patří i protokol z Kjóta, která "by znamenala dramatické zdražení benzínu, topného oleje, zemního plynu nebo elektřiny" 18. Jak Bush tak jeho vicepresident Dick Cheney, působili svého času jako ředitelé naftařských společností a do jejich kampaní investoval americký naftový průmysl miliony dolarů. Cheney byl ještě nedávno členem správní rady Amerického naftařského institutu (API), jedné z nejnekompromisnějších lobbistických skupin mezi odpůrci protokolu z Kjóta. Stanovisko Bushova státního aparátu se bude pravděpodobně odvozovat od skutečnosti, že v kongresu mají 19 převahu republikáni, kteří zaujímají k protokolu z Kjóta tradičně nepřátelský postoj 20. Pouhých několik dní po nástupu do úřadu požádala Bushova vláda o odložení následného summitu po COP-6 v Bonnu na červenec 21.

    Nejhorší obavy se zřejmě potvrdily po opatřeních, ke kterým přikročila Bushova administrativa v březnu. Nejprve napsal Bush čtyřem republikánským senátorům dopisy, ve kterých řekl, že si nepřeje omezovat emise CO2 z amerických elektráren, a že byla chyba označovat CO2 za látku znečišťující životní prostředí 22! Krátce nato Bílý dům zcela jasně oznámil, že nepřistoupí k implementaci protokolu z Kjóta, ale naopak bude pracovat na přípravě nové smlouvy, který bude obsahovat omezující závazky i pro jižní země 23.

    Do jaké míry bude Bush nadále blokovat vyjednávání OSN o problematice klimatu, se teprve uvidí. Podle některých pozorovatelů bude americký business, který vidí v globálním obchodu s emisemi obchodní příležitost, Bushe podporovat, ať se na projektu podílí a pokračuje v clintonovsko-goreovské politice přizpůsobování protokolu z Kjóta podle zájmů amerického businessu. Mezi ně patří společnosti spolupracující s novým Pew Center, podle kterého je regulace skleníkových plynů nevyhnutelná, takže nejrozumnější strategií se zdá být, orientovat se na maximální ekonomický zisk z obchodování s emisemi a dalších tržních mechanismů. Chemický gigant DuPont vyjádřil například "velké obavy" o mezinárodní obchodní systém a "podporuje pokračování rozhovorů o Kjótu," jak uvedl mluvčí společnosti Paul Tebo 24. Obavy amerického businessu, který nechce zůstat odříznut od mezinárodního obchodu s emisemi, možná Bushe nakonec přivedou zpátky k jednacímu stolu 25. Jiní ovšem zcela naopak očekávají, že USA se z jednání o klimatické změně celkově stáhnou, což je pro mnoho společností údajně příjemná představa, protože konečně "budou mít volné ruce". Stojí za zmínku, že mezi tyto společnosti patří i samozvaný anděl životního prostředí British Petrol Amoco, kde - jak napsaly Earth Times - Bushovo vítězství podnítilo "debatu o užitečnosti další účasti na globální diskusi o klimatické změně." 26

    Protokol z Kjóta bez USA?

    Ministři životního prostředí Dánska, Francie, Německa a dalších evropských zemí navrhli, že státy Evropské unie by mohly ratifikovat protokol z Kjóta bez USA, v důsledku čehož by se Spojené státy mohly "zastydět" a přidat se. Takovýto krok by ale bezpochyby vyvolal silnou reakci ze strany skupin evropské průmyslové lobby. CEFIC, mocná lobbyistická skupina zastupující chemický průmysl, varuje před "jakýmikoliv příliš jednostrannými dohodami." To by dalo americkému průmyslu konkurenční výhodu, jak jasně naznačil její generální tajemník Jean-Marie Devos v týdnech po COP-6 (27)

    Jistě, lze argumentovat i tak, že budoucím rozhovorům na půdě OSN o klimatické změně by prospělo, kdyby se z ní USA (dočasně) stáhly. Odpadla by tím zásadní překážka na cestě k vytvoření souboru pravidel ke kjótskému protokolu, který by byl odpovědný jak z hlediska sociálního, tak z hlediska životního prostředí. Pokud se Spojené státy rozhodnou jednat dále a budou nadále sledovat pouze své úzké obchodní zájmy, a mezitím korumpovat další vlády, zaslouží si zůstat prozatím v izolaci. Lepší, než sada pochybných pravidel posvěcených souhlasem USA, by byla dohoda těch vlád, které mají skutečný zájem na řešení problému globálního oteplování. Vláda Spojených států by pak měla na výběr - buď podepsat, nebo stát přede všemi jako vůdčí kazisvět mezinárodní klimatické politiky. Nicméně, pomineme-li skutečnost, že uvrhnout americkou vládu do mezinárodní izolace je jen těžko představitelné, pravda je taková, že snaha podrýt protokol z Kjóta pochybnými tržními řešeními zdaleka není výlučnou doménou severní Ameriky.

    Dvě nové zprávy OSN vydané v prvních měsících roku 2001 předkládají nové důkazy o tom, jak lidská činnost ovlivňuje klimatickou změnu a jaké katastrofické následky mohou nastat v 21. století (například větší sucha, záplavy, bouře a rozmach hmyzem přenášených chorob). Pokud má lidstvo těmto katastrofickým scénářům předejít, je nezbytně nutné zarazit zbytečnou a přebujelou spotřebu energie získávané z fosilních paliv v severních státech. Když uvážíme, že i omezení zahrnutá v protokolu z Kjóta jsou nedostatečná, je - pokud se má neštěstí předejít - životně důležité odříznout únikovou komerční cestu, který tak bezohledně propaguje mezinárodní business.

      POZNÁMKY
    • Protokol z Kjóta z roku 1997 se původně zmiňuje o třech typech tržních mechanismů nabízejících se jako doplňující prostředek snižování emisí CO2: obchodování s emisemi, společnou implementaci (JI - joint implementation) a Mechanismus čistého rozvoje (CDM - Clean Development Mechanism). Obchodování s emisemi umožňuje 39 vládám, které se zavázaly ke kolektivnímu snížení emisí, obchodovat mezi sebou právo znečišťovat prostředí. Podle tohoto systému, který by měl začít v roce 2008, si může jedna země koupit "kredity na znečištění" od jiné země, která své nevyčerpala, tedy udržela emise ještě níž, než kolik jsou cíle stanovené v Kjótu. Společná implementace a Mechanismus čistého rozvoje poskytuje severním státům a korporacím emisní kredity prostřednictvím zvláštních projektů, jejichž cílem má být snížit emise skleníkových plynů v hostitelské zemi. Tyto projekty mohou společně provádět buďto průmyslové státy a společnosti (JI) nebo jedna průmyslová země nebo společnost a jedna jižní země (CDM). Těmto třem tržním mechanismům se často zjednodušeně říká všem dohromady "obchodování s emisemi" (emission trading). Kritický rozbor těchto mechanismů najdete v "Mánie skleníkového trhu - hovory o klimatu v OSN ohroženy tržním rádoby-řešením", 55 stránkovou zprávu CEO, která vyšla v listopadu 2000".
    • seznam účastníků COP-6, viz stránka OSN věnovaná COP-6
    • Richard D. McCormick, "Mapování nového kursu životního prostředí - a ekonomiky", International Herald Tribune, November 18-19, 2000.
    • "Dohoda z Kjóta je pochybná, říká špičkový představitel ExxonMobil", Earth Times, 15. listopadu 2000.
    • "Asociace zabývající se obchodováním s emisemi byly na COP-6 silně zastoupeny", EMA tisková zpráva listopad 2000.
    • Viz například "Jak může COP-6 ovlivnit hodnotu povolení", The Carbon Market Analyst, 5. lidtopadu 2000.
    • Náš překlad citátu z "Commercie helpt ook een handje mee", Financieel Dagblad, 25. listopadu 2000.
    • "Lesy a plantáže na trhu uhlíkových kreditů", World Rainforest Movement, listopad 2000.
    • Přehled nenásilných akcí, které probíhaly v průběhu COP-6 najdete na adrese nezávislého mediálního střediska
    • Mechanismus čistého rozvoje (CDM) byl navržen k tomu, aby usnadnil příliv prostředků a technologií zvyšujících efektivitu využití energie do jižních zemí. Deštníková skupina chce, aby součístí CDM i JI byly všechny technologie, včetně jaderné energetiky a celého spekra uhlíkových "lapačů".
    • Pronkův "kompromisní" návrh zahrnoval: používání tržních mechanismů bez omezení (EU a G-77 by se vzdaly svých návrhů na 50 respektive 70% domácího užití), velmi extenzivní použití lapačů uhlíku (ačkoliv mimo CDM), v podstatě neomezený obchod s horkým vzduchem (Rusko, Ukrajina a další státy by mohly prodat skoro všechen svůj horký vzduch), velké přehrady zahrnuté v rámci CDM, začlenění jaderné energie do projektů společné implementace (střední a východní Evropa) a velmi slabá pravidla pro "plnění" (sankce za neplnění protokolu z Kjóta). Zdroj: "Pronk se pokouší najít cestu ze slepé uličky rozhovorů o klimatu", ENDS Daily, 23. listopadu 2000.
    • V průběhu COP-6 evropětí vyjednavači odhadovali, že balík navrhovaný USA, týkající se využití uhlíkových lapačů, ve skutečnosti dovolí zvýšení emisi CO2 až na 7% pro průmyslové země, namísto 5,2% jak je v protokolu z Kjóta.
    • "USA obnoví hovory s EU o klimatickém paktu ", Wall Street Journal, 6. prosince 2000.
    • Christian Eggenhofer z expertní společnosti sídlící v Bruselu CEPS píše, že "protokol z Kjóta je naživu a daří se mu dobře": "Post- Mortem k  COP6 v Haag: Protokol z Kjóta je zdráv a daří se mu dobře", komentář CEPS, prosinec 2000
    • Pan Joshua je v čele týmu pro obchodování se skleníkovými plyny Arthur Andersons; citát z "Obchod s uhlíkem: Přijatelné riziko?", Network 2002, březen 2001.
    • "Předběžný výsledek COP-6", The Carbon Market Analyst, 28. listopadu 2000.
    • Viz například "Obchod s uhlíkem pokvete navzdory krachu COP-6 ", Reuters, 30. listopadu 2000.
    • "Nové zprávy varují před hrozbou globálního oteplení", Houston Chronicle 27. února 2001. Bush vytrvale vedl politiku úzce kopírující zájmy průmyslových skupin, jako je "Globální klimatická koalice" a "Obchodní kruhový stůl", včetně tržních mechanismů, vyššího užívání zemního plynu (jehož emise CO2 jsou o něco nižší) a daňové úlevy pro americké podniky, které vyvinou ekologičtější energetické technologie.
    • článek byl publikován v dubnu 2001, tedy před ztrátou většiny republikánů v americkém Senátu (vystoupení senátora Jamese Jeffordse z republikánské strany dne 24.5. t.r.)
    • "The Carbon Market Analyst" označuje případnou ratifikaci protokolu z Kjóta před rokem 2004 za "nepříliš pravděpodobný scénář" kvůli převaze Republikánů v senátu a pravděpodobnost odhaduje na 25%. "Předběžný výsledek COP-6", The Carbon Market Analyst, 28. listopadu 2000.
    • Bushova vláda argumentovala, že jim to umožní "se na politiku životního prostředí pořádně podívat". "EU stanoví nové cíle limitů skleníkových plynů. "starosti" s Bushem ", IPS, 24. ledna 2001.
    • "Kterak čepice oxidu uhličitého zmizela jako pára nad hrncem ", Wall Street Journal, 15. března 2001.
    • "Bush odmítá dohodu z Kjóta o emisních limitech", Financial Times, 29. března 2001.
    • "Rozhovory o Kjótu kolabují", Chemical Week, 13. prosince 2000.
    • "Hořký konec setkání zakrývá skutečný pokrok a Clinton chce obnovit rozhovory o klimatu", Oil Daily, 4. prosince 2000.
    • "Do bouře PR a zase zpátky", The Earth Times, 15. listopadu 2000.
    • "Rozhovory o Kjótu kolabují ", Chemical Week, 13. prosince 2000

    Corporate Europe Observatory je evropská výzkumná skupina zaměřená na ohrožení demokracie, rovnosti, sociální spravedlnosti a životního prostředí plynoucí z ekonomické a politické moci korporací a jejich lobbistických skupin. Corporate Europe Observer (CEO) je její čtvrtletní bulletin zaměřený na zpravodajství o činnosti hlavních lobbistických skupin, přehledy a analýzy a novinky věnované jednotlivým tématickým okruhům. Vychází v tištěné a elektronické verzi.

    Pro vydání v Britských listech vybrala a připravila Helena Svatošová, Praha
    Přeložil Jan Rausch, Praha
    Foto: archiv Britských listů
  • Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|