Co je nového v České republice

Omluva

Aktualizace, čtvrtek 20.00:

Vedení ČT vydalo prohlášení, v němž se distancuje od zveřejnění plné znění výsledku forenzního auditu v TS Brno na internetových stránkách iniciativy ČT - věc veřejná. Vedení České televize to považuje za protiprávní a žádá iniciátory a představitele sdružení, jakož i webmastera stránek o stažení těchto informací. Česká televize podává trestní oznámení na neznámého pachatele, který bez vědomí České televize a auditorské společnosti HZ Praha poskytl třetímu subjektu tyto informace.

Britské listy mají dokument k dispozici a v případě, že by skutečně došlo k jeho stažení ze serveru iniciativy ČT-VV, jsou připraveny okamžitě ho ve veřejném zájmu vystavit. (TP)

Aktualizace, čtvrtek 18.00:

From: Balvín Jiří 
Sent: Thursday, June 28, 2001 3:09 PM
To: Majstorovičová Andrea
Cc: Honys Zbyněk
Subject: FW: plán na TaT a Fakta
Importance: High

Vážená kolegyně,
nevím z čeho usuzujete, že dávám příkaz, aby se příprava a
odvysílání reportáže o auditu České televize zastavila. Z mého textu (viz
níže) jednoznačně vyplývá: a) Že při přípravě reportáže máte spolupracovat s
tiskovým odborem ČT, b) že tím, kdo může oficiálně interpretovat závěry
Auditu není vedení, natož redakce publicistiky ČT, ale Rada ČT. Z toho lze
zase dále odvodit předpokládané datum pro vysílání reportáže, což rozhodně
není tento týden.

S pozdravem

Jiří Balvín

Aktualizace, čtvrtek 13.00:

From: Balvín Jiří
Sent: Wednesday, June 27, 2001 12:52 PM
To: Honys Zbyněk
Subject: RE: plán na TaT a Fakta

Vážený pane řediteli,
spolupracujte s tiskovým odborem, ale chtěl bych Vám oznámit, že
jsem zásadně proti tomu, aby se tato reportáž připravovala a vysílala,
protože Česká televize nemůže být tím, kdo interpretuje závěry auditu. Od
toho je Rada ČT a ta se má vyjádřit k závěrům auditu v září 2001.

S pozdravem

Jiří Balvín

(Podle posledních zpráv se podle rozhodnutí Jiřího Balvína tato reportáž dnes nebude vysílat. JČ)

Poznámka JČ: Veřejnoprávní televize má přirozeně povinnost informovat o všech závažných otázkách veřejného zájmu, a tedy i o možných nesrovnalostech uvnitř své vlastní organizace. Musí ovšem o tom referovat naprosto nestranně (abych citoval Jiřího Hodače se zkušeností z BBC, který se toto poukoušel vysvětlit pracovníkům zpravodajství ČT loni touto dobou), jako by šlo o úplně cizí podnik. Pořad musí obsahovat nejméně dva protikladné názory na věc, aby si divák učinil sám vlastní názor. Vzhledem k tomu, že ve zpravodajství ČT není nikdo, kdo by měl kredit k tomu, že vytvoří takovýto pořad, je možná rozumné, že se Jiří Balvín pokusil jeho vysílání zabránit, i když si od propagandistů v redakci zpravodajství ČT vyslouží neprávem nadávku "cenzora". Ovšem Balvín měl zdůvodnit své rozhodnutí přesvědčivěji, než co napsal - právě výše uvedenými argumenty. Mohl se zeptat: kdy jste naposledy viděli v ČT pořad, který prezentoval veřejnosti dva protikladné názory, aby si divák mohl sám učinit úsudek? - Vysílat takové pořady, to je právě povinnost veřejnoprávní televize, a pokud toho pan ředitel nedokáže docílit, měla by se ČT zavřít, protože čerpá koncesionářský poplatek zcela neprávem.

Poznámka TP: JČ patrně nedomyslel, co napsal. Co proponuje, je přístup "nepouštět na saka" - mám tomu rozumět tak, že stejní reportéři, kteří nejsou způsobilí natočit reportáž o výsledku auditu v TS Brno, mohou nezaujatě, kvalitně a profesionálně referovat o Klausových šedesátinách nebo o volbě šéfa Unie svobody? Zasahování ředitele Balvína do editoriálního rozhodování je skandální: kdybych byl na jeho místě, musel bych na Honysův e-mail odpovědět: "Pane Honysi, vysílejte si kdy chcete, co chcete a o čem chcete; přirozeně předpokládám, že vaše reportáže budou mít nejvyšší kvalitu, budou nestranné a poskytnou vysoký standard veřejné služby. Právě za to jste placen." A pokud by Honys nesplnil, co od něj chci, našel bych si urychleně nového, který plnění této (samozřejmé!) povinnosti televize veřejné služby zajistí.

Poznámka JČ: Tomáš Pecina se hádá o to, kolik se vejde andělů na špičku nože. Právě proto, že Česká televize je už nejméně půl roku neschopná vyprodukovat jedinou nezaujatou, kvalitní a profesionální reportáž, je dílčí pokus Jiřího Balvína zabránit odvysílání zaujaté reportáže o brněnském auditu pochopitelný. Přirozeně to celkový problém neřeší: Balvínovo dilema ovšem zní: má předstírat, že má v  podniku profesionální a důvěryhodnou redakci zpravodajství, i když každý ví, že to není pravda, anebo se aspoň neuměle pokusit korigovat nejhorší výstřelky její práce vzhledem k tomu, že zjevně není v situaci, jak dosáhnout toho, aby redakci zpravodajství naplnil profesionály? Jsem přesvědčen, že poskytovat editoriální svobodu zaujatým propagandistům, kteří se shromáždili v jeho redakci, je politicky i profesionálně zcela neudržitelné. Jedinou důvěryhodnou variantou je se těchto lidí co nejrychleji zbavit: to ovšem Balvín za daných okolností učinit nedokáže. Tomáš Pecina ovšem má zřejmě pravdu, pokud dospívá k závěru, že úroveň a důvěryhodnost zpravodajství ČT jsou v současnosti tak nízké, že už je jedno, zda se odvysílá či neodvysílá další propagandistická relace - může to jen přispět k další diskreditaci ČT.

Ja uz si to moc nepamatuju, ale nerikal nahodou Jiri Balvin po svem nastupu neco o tom, ze se mu nelibi, ze redaktori CT publikuji v jinych mediich a ze s tim neco udela? Ja jim ty honorare preju, o tom zadna, jen mam kazdy den, kdyz si otevru Lidovky dojem, ze Martin Schmarz je spise na plny uvazek komentatorem LN, nez redaktorem publicistiky CT. Vzhledem k tomu, ze je publicista a ne zpravodaj by to asi nemelo primo vadit, ale je to kazdopadne divne. Nebo ne?

Je neslučitelné s ústavním pořádkem zaručenou svobodou projevu, aby Policie ČR poža­­dovala od novinářů vysvětlení jejich článků. Ústavní princip svobody projevu je intrin­sicky nadřazen dílčím ustanovením zákona o Policii ČR (č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) i trest­ního řádu a policejní orgány si nikdy nesmějí počínat tak, aby tím omezovaly individuální ústavně zaručené svobody občanů. Nejsem ocho­ten poskytnout poli­cii k textu svých článků v případu Ladronka žádné vysvětlení a to, že jsem se nedo­sta­vil na výzvu, je pouze procesním vyjádřením mé vůle využít základních občan­ských práv, nikoli delikt­ním jednáním, jež by opravňovalo policejní orgán k uložení pořád­kové pokuty.

Shrnutí případu pro časopis Central Europe Review a pro mezinárodní organizace zabývající se obranou lidských práv, je zde, v angličtině zde.

Myslím, že adekvátní reakcí veřejné osoby na primitivy jako jsi TY a Stin by nejspíš bylo jediné: po vzoru britské politické kultury dát takovým prasatům pěstí. Rk

Tuto nepřiměřenou reakci na  racionální, uměřený mail, nechápu a mám v této věci dotaz na generálního ředitele Českého rozhlasu a na Radu Českého rozhlasu: domníváte se, že tento způsob jednání vašeho reportéra autoritu Českého rozhlasu posiluje anebo ji naopak oslabuje? - Reakce Radka Kubička je zde. (JČ)

Pane ministře, v souvislosti s kontroverzí kolem sčítání lidu vyšlo najevo, že jedním z poradců, kteří pro Vás pracují, je pan Jindřich Kodl, bývalý vysoký důstojník StB. Kolik dalších osob s pozitivním lustračním osvědčením pracuje ve Vašem týmu? Můžete odhadnout, jakou percentuální část Vašich "odborných poradců" tyto osoby představují?
Tomáš Pecina, Britské listy

Redaktor bohužel náš dotaz do pozitivně laděné konverzace s Březinou nezařadil. Nevadí - necháme ho vystaven zde a snad nám pan ministr odpoví přímo. --- Že si K. Březina neumí svou práci bez estebáků představit, berme jako fakt - de gustibus non est disputandum; když už si je ale jednou platíme z daní, máme právo vědět, kolik jich na Úřadu vlády působí. (TP)

Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
   Brno, Jánská 1/3
   České Budějovice, Kanovnická 18 (podle věrohodných zpráv neexistuje)
   Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
   Olomouc, K. Světlé 2
   Ostrava, Dlouhá 3
   Pardubice, 17. listopadu 238 (dtto)
   Plzeň, Šafaříkovy sady 5
   Praha, Václavské nám. 43
   Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

(Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

Výběr textů z posledních dní:

Štěpán Kotrba

Známosti

Když jsem se poprvé setkal s "reportérem" Ivanem Břešťákem, byl první a jediný, kdo si řekl o kolekci fotografií, na nichž byla celá skupina rusky mluvících "bankéřů", která se v malých českých poměrech proslavila jako případ "Alima Karmova". Nikdo z "policejních es" té doby na tyto faktoidy nepřišel. Dodnes. Ocenil jsem jeho pátrací instinkt tím, že jsem jej přijal a sdělil mu informace, o které stál. Jeho historce o novináři, pátrajícím na volné noze po ruských mafiích, jsem se vysmál (naivní metody konspirace některých "podivných postav" jsou staré jako svět sám a stejně tak nedokonalé - hlásí-li se do telefonu někdo místo jménem slůvkem "příjem?", vím, o koho jde), nicméně fotografie jsem mu poskytl, on je po čase vrátil, přinesl ukázat článek (z kterého nakonec vyšla v jednom časopise jen ta méně choulostivá část, která se nedotýkala některých lidí a dozorových institucí), a pak jsem jej dlouho neviděl.

Objevil se o půl roku později na obrazovce jako tzv. "investigativní zpravodajec" televize NOVA a začal zpracovávat - hádejte co. Reportáže, týkající se policie, tajných služeb a speciálních jednotek... Odkud asi bral mnohdy zasvěcené (a inside) informace a dokázal vždy být první i se štábem? Chápal jsem, že takto "specializovaný" reportér musí mít příslušné kontakty, musí vědět, co může říci, a čím by mohl uškodit oprávněným zájmům policie - vyšetřování trestných činů. Úsměv na mé tváři se mísil s oceněním Samuela Truschky [bývalá šedá eminence ministerstva vnitra a faktický řídicí orgán Břešťáka, Kaizra, Borovce, Stárkové, Souhradové a dalších "policistoreportérů"-pozn. TP] a oddělení komunikace s veřejností MV ČR. Existence nadšeného "reportéra-specialisty" v té nejsledovanější televizi, to může být v choulostivých situacích terno.

Potkali jsme se pak ještě několikrát - jako "staří známí" - na pouličních demonstracích proti globalizaci na podzim minulého roku. Sledoval jsem výkony reportéra Břešťáka a srovnával. Bylo s čím. Polepšený anarchista Patrik Kaizr odváděl v České televizi daleko horší práci. Jako všichni polepšení... Jeho zaujaté a neprofesionální komentáře kontrastovaly s méně zaujatými a poučenějšími komentáři Břešťáka. Ale stejně to nebylo objektivní. Přesto NOVA byla lepší. Chápal jsem "po krvi toužícího" editora televizního zpravodajství, diváckou skladbu a zaměření "bulvární" televize (čti televize, která se pyšní největší sledovaností svého zpravodajství), a tak jsem byl tolerantní - tolerantnější, než jindy, tolerantnější, než vůči veřejnoprávní České televizi (jak lze zjistit i z kritiky na adresu Marka Vítka a zveřejňování policejních záběrů jako reportáže ČT).

Ne za vše může vždy redaktor. V takovém kolosu, jakým je televizní zpravdajství, je každá práce kolektivním dílem a na ploše několika desítek vteřin nedokážete mnohdy popsat složitější realitu ani holými větami. Sledovanost je pro ně "zákon", - tomu manipulativně přizpůsobí všechno. Zásada, běžná v západních televizích, že zpravodajská reportáž musí přinášet k věci dva protichůdné názory a nechat na divákovi, aby se sám rozhodl, kde je pravda, je lidem v televizi Nova - záměrně? - neznámá. Její dodržování by znamenalo, že si reportér musí občana - diváka vážit. Tomu v však v TV Nova nerozumějí, divák je pro ně jen kanonenfutr pro jejich zisky. V Nově se apriori manipuluje a vytváří se virtuální realita. Přesvědčil jsem se o tom i já sám - v minulých dnech.

Fenomén NOVA a fenomén ČT

Celá kauza "policisté na internetu" začala přitom docela nevinně. Mezi řečí prohozenou větou, následnou pochopitelnou zvědavostí nadšeného reportéra-specialisty. Ale vlastně - proč ne? "Reportér-specialista" nevěděl (a já mu to neřekl - proč také), že tyto fotografie jsou na internetu už od dob pouličních protestů v minulém roce a v Britských listech na ně jako na aktuální býval odkaz. Čili novinářskou hantýrkou - včerejší zpráva. Věděli to samozřejmě policisté, někteří si dokonce brali i www adresu Britských listů, aby si je prohlédli a zhodnotili kvality našich fotoaparátů, kompozici záběrů, světlo, barvy... Vždy věděli, že jsou fotografováni, věděli kým, věděli kam a byli s tím smířeni. Nic jiného jim ani nezbývalo. Tak tomu bylo půl roku. Britské listy jsou v policejních kruzích a v kruzích kontrarozvědky často čteným internetovým magazínem, policejní firewally občas zaujímají přední místa sledovanosti BL... Stránky www.tendence.cz/antiglobal, kde byla provizorně umístěna fotogalerie Britských listů, patří stále k velmi často navštěvovaným stránkám. I policisty.

NOVA ale objevila Ameriku. Zjistila údajnou SENZACI, která se musí hned vytroubit do světa. Celá reportáž redaktora Břešťáka je k vidění zde. Všiměte si gradace zprávy, prolnutí zprávy s komentářem, rychlého střihu, anonymizace mé osoby, hovořící do mobilního telefonu. Přitom redaktor Břešťák věděl, s kým hovoří a já věděl, že je hovor zaznamenáván. Příležitost k vysvětlení přitom na obrazovce nebyla. Je to neseriózní, neuvést, kdo příslušné fotografie zveřejnil a jaké k tomu má důvody. Místo toho emocionální manipulace, předem diskreditující jakokoliv rozumnou debatu. Redaktorovo pohoršení, jako kdyby novinář, nezaujatě reportující o průběhu demonstrací byl radikální aktivista, hodný odsouzení a ukamenování na náměstí.

Nepředpokládal jsem, když jsem odpovídal kolegovi Břešťákovi na otázku do vysílání, jak bude on i střihačovy nůžky pracovat v tomto případě.

Nevyváženost, jednostranná zaujatost a "svaté" rozhořčení spolu s chvějícím se hlasem reportéra NOVY - toť typický obraz "mediální vraždy". A tak, podoben Kájínkovi, bloudím pražskými ulicemi a s obavou hledím na kdejakého dopravního strážníka, jestli náhodou není válečně namalován jako Sioux a nepokusí se mne za křiku "I I I Í Í Í Í í í í Í Í Í Í I I" skalpovat za "zločin", kterého jsem se prý dopustil. Opravdu je zločinem fotografovat či filmovat a záběry pak v souladu s tiskovým zákonem zveřejnit?

Policejní provokatéři při antiglobalizačních demonstracích

Malá odbočka - Česká televize byla přítomna řádění policejních provokatérů při antiglobalizačních demonstracích a měla záznam z odjezdu policejního favorita z místa utajeného odkladiště zadržených "extremistů". Záznam nezveřejnila, ačkoliv jsou na něm tváře zadržených, nastupujích do auta s označením POLICIE (potenciálních svědků pro Inspekci MV), tváře eskortujících (potenciální svědci), jsou na něm policisté v civilu, maskovaní jako demonstranti (kukly či palestina přes obličej - potenciální obžalovaní), kterak vyrážejí za dalším lovem směr ulice Politických vězňů (potenciální důkaz), jsou na něm uniformovaní policisté, střežící "hnízdo" po odjezdu favorita (osm potenciálních svědků). Stalo se v Opletalově ulici 16, naproti vchodu do České tiskové kanceláře. Ministr vnitra činnost svých oveček, na kterou jsme upozornili Občanské právní hlídky o několik minut později, tvrdošíjně popíral a poté, kdy už to bylo trapné, mlžil. Asi věděl, že prozrazení operace nehrozí, že pravda je v dobrých rukou... A tak stálo svědectví proti svědectví, neboť my měli baterie fotoaparátů vybité a vraceli jsme se do redakce. Místo toho reportovala Česká televize o hrdinství "našich" policistů tváří v tvář "cizácké" lůze. Že mezi tou lůzou byla i americká profesorka sociologie - i se svými studenty, či francouzský profesor filosofie - opět v čele studentů, nikdo nenapsal. Že ta lůza se stará o přírodu ve vzdálených zemích, že jim nejsou lhostejné ani důsledky skelníkového efektu v podobě povodní, sužujících dnes už celý svět, že... Ale to vše uveřejnila Česká televize až dávno po kritice za svou nevyváženost a navíc v době, kdy už tyto informace byly pro vývoj veřejného mínění "out of date". Ach, ti extremisté...

Britské listy a jejich reportáže

Když se zúčastňujete jako profesionální reportér jakékoliv akce častěji, začnete si všímat i zdánlivě nepodstatných detailů. Kdo na pravidelné tiskové konferenci za celý rok nepromluvil a na nic se nezeptal, kdo opouští pravidelně rauty jako poslední (zavírá hospodu :)) a zmožen alkoholem, s kým se ti či oni nebaví. Začnete pátrat proč. Pokud chodíte pravidelně na demonstrace, vnímáte už je jako sociologickou sondu či antropologický výzkum. Hesla znáte, oblečky či převleky také, nic nového... Občas s vámi někdo podiskutuje nad kvalitou vašeho minulého článku, či "donese" zajímavou informaci. Mezitím si začnete všímat různých postav a postaviček. Například těch postav, které provázejí (flákající se a nudící se na nároží), každou demonstraci. Nejsou to náhodní kolemjdoucí (ti se neodvracejí, pokud na ně zamíříte objektivem, ale snaží se vždy co nejrychleji uhnout davu anebo se jen zastaví a zvědavě dívají), nejsou to účastníci (ti zase jdou v hloučcích, dají se snadno identifikovat podle stylu oblékání, chování, vzájemných kontaktů - většinou se navzájem znají). Jsou to podmračení čtyřicátníci atletických postav ostříhaní na krátkého ježka s tři dny neholenými obličeji, výsadkářskými čepičkami "blbečkami" a vestami od speciálních armádních jednotek. Nebo jsou to pupkatí a připlešatělí úředníci v silonové polokošili a tesilkách, evidentně otrávení z toho, že takto tráví odpoledne. Občas je provázejí prsaté blondýnky, které by se do anarchisty nikdy nezamilovaly.

Jeden "typ" těchto postav ("připlešatělí úředníci") je většinou vybaven VHS kamerami Panasonic nebo National několik let starými, případně fotoaparáty Pentax či jinými levnými typy starších kinofilmových zrcadlovek. Chodí zásadně ve dvou či ve třech (asi aby si to zřejmě mohli navzájem dosvědčit), houfují se už dvě hodiny před demonstrací na nárožích předpokládané trasy či na lavičkách v parku, často si dlouze a se zájmem povídají s uniformovanými policisty z dopravky. Neodvažují se pohybovat se stejnou samozřejmostí jako novináři. Nemají "grify" ani vybavení profesionálů - fotoaparáty Canon s motorovým převíjením a "dlouhým sklem", večer velký blesk, tašku s výměnnými objektivy, filtry a dalšími hejblátky, onošenou fotografickou vestu (pokud možno značkovou), případně digitální fotografický přístroj, velkou digitální videokameru s asistentem táhnoucím těžký stativ ap. Nejsou ani jako novináři označeni (vestou PRESS) nebo cedulkou s názvem redakce. Zásadně se nesmějí, a když, tak pouze mezi sebou.

Druhý "typ" jsou "lamželezové", kteří připomínají vysloužilé boxery více, než kriminalisty. S jejich inteligencí to bude podobné. Jejich role je evidentně role "strážců bezpečnosti" těch prvních. K ničemu jinému totiž nejsou použitelní. Od vyhublých intelektuálů, studentů či vegetariánů jsou rozeznatelní asi stejně snadno, jako slon od mouchy.

Třetí typ je "dozorce - organizátor". Tuto roli v poslední době zastává nejčastěji major Štěpka či v situacích kritičtějších nadporučík Kopečný.

Všichni pak uhýbají před objektivem novinářských fotoaparátů a chovají se jako přitom jako parta spiklenců...

Aktivita těchto postav vzrůstá s přibývající tmou. To pak jsou mnohdy schopni i rychlého běhu a poměrně brutálního zásahu, zvláště, když není v dosahu žádný novinář. A někdy zase ne, jak tomu bylo například při pivních slavnostech na Smíchově. Tam byl nadporučík Kopečný (střízlivý) přítomen s celou kohortou svých lidí, přitom večer k potyčkám skinheadů došlo... Nebo že by to ani nebyli skinheadi? Kdo ví...

Neodmyslitelně tyto podivné postavy patří ke koloritu demonstrací, stejně neodmyslitelně patří k jejich koloritu fotografování demonstrantů i novinářů a jejich perlustrování (i když jsou zřetelně označeni PRESS a i když tím policisté zřetelně porušují zákon). Jejich občasné potyčky s fotoreportéry (na kolegu Wišniewského dokonce zaútočili i před budovou Ministerstva vnitra) i demonstranty (squattera Slavomíra Tesárka jeden z nich zmlátil dřevěnou tyčí uprostřed ulice zcela bezdůvodně) se díky vždy přítomným novinářům a pozorovatelům z OPH (Občanské právní hlídky) stávají vzácností, prozatím ale úplně neustaly.

Galerie "Podivné postavy" - vidět a zprostředkovat čtenářům vše

Britské listy fotograficky zachycují události komentované na svých stránkách již dlouho. Intenzivní práce s fotografiemi ale začala až s příchodem digitálních fotoaparátů a možností mít k dispozici kvalitní snímky prakticky okamžitě. Časová shoda se zasedáním MMF a protestními demonstracemi byla náhodná. Půldenní fotoreportáž s výstupem 150 fotografií (dvě třetiny snímaného materiálu) nejsou od té doby vzácností. Jak Tomáš Pecina, tak já či fotograf Luboš Wišniewski jr. jsme dnes vybaveni profesionálními digitálními aparáty, umožňující práci i ve ztížených podmínkách demonstrací. Objektivitou novináře není vybrat z desítek snímků jeden, kterým se dá vyjádřit a podpořit prakticky jakékoliv vyznění článku (fotografická podpora mediální manipulace), za objektivní považujeme, aby si každý čtenář udělal vlastní obrázek sám. Naším úkolem je VIDĚT A ZPROSTŘEDKOVAT ČTENÁŘŮM VŠE, co vidíme my sami. I tak nepodstatné detaily, jakými jsou důvěryhodný a laskavý výraz ve tváři majora Jiřího Štěpky. :)) Policisté si musí uvědomit, že i když nenosí uniformu (jsou "tajní"), nejsou "nelegály" zakonspirovanými v anarchistických či neonacionalistických kruzích (to by nevypadali tak, jako na našich snímcích) ale osobami dodržujícími zákon a dbající na dodržování zákona. Nic více a nic méně. Nepřísluší jim hodnotit míru nebezpečnosti "pravicového", "středového" či "levicového" extremismu ani jeho "zelených" úchylek, neboť na to nemají kvalifikaci. Nepřísluší jim ani posuzovat, kdo je "slušný" člověk, a kdo ne. Platíme si je ze svých daní proto, aby dbali pouze na jediné - na dodržování zákona. A pokud chrání zákon zadrženého, tak i policista zákon musí dodržovat. V opačném případě by i stávající ministr životního prostředí či ministr průmyslu mohli býti těmito "specialisty na extremismus" považováni (s trochou nadsázky) za extremisty. Jeden proto, že "proti všem" bojuje proti atomovým elektrárnám, druhý proto, že "proti všem" vášnivě tyto elektrárny obhajuje. Neřku-li ministr vnitra, který chtěl do antiglobalizačních demonstrantů střílet po vzoru izraelské armády plastikovými střelami a pak s nimi nakonec zaujatě diskutoval v rámci své inkognito návštěvy Countersummitu. Prý mu jejich některé názory připadaly sympatické a podnětné pro program ČSSD... Ale to asi bude jenom ošklivá pomluva.

V demokratické společnosti má občan právo svobodného shromažďování a vyjadřování názorů (které přitom nejsou hanobením rasy nebo národa...) a toto právo je nadřazeno (jako ústavní princip) všem definicím o "extremismu". I mínění ministra spravedlnosti o tom, co je "skutkovým naplněním trestného činu". Jsem člověk, který dodržuje zákony a hodlá přitom do poslední kapky využít té svobody, kterou mi zákon dává. Fotografovat auta na mostě, sokoly na věžích, demonstranty, opilce či prostitutky je stejně hanebné, jako fotografovat policisty. Budu i nadále fotografovat demonstranty i policisty. Je to mé právo zaručené Listinou základních práv a svobod, stejně jako Ústavou České republiky. Neuvidím-li "policejní obličej" na demonstraci, tím lépe. Pak se budu domnívat, že i maskéři a kostyméři české policie pracují stejně profesionálně jako filmové ateliery na Barrandově. Nejlepší by ovšem bylo, aby i policisté si našli svůj squat. Pak by se jejich "krytí" blížilo dokonalosti. A o tu přece jde při každém maskování, ne?

Proč jsme zveřejnili galerii policejně vyhlížejících "Podivných postav"

Tomáš Pecina

Naše galerie není primárně galerií policistů: jsou to snímky osob, které se pravidelně vyskytují na demonstracích radikálů a které spojuje cosi, co by se dalo nazvat - dosti nepřesně - policejní kulturou. Nefotografovali jsme policisty jako takové, nýbrž určitý charakteristický a výrazný typologický model. Jako editor galerie bych odmítl zařadit do souboru snímek osoby, kterou by za policistu označil někdo třetí, aniž by byla tato příslušnost jasně patrná z její fyziognomie (pro analytiky PČR: vzhledu), způsobu oblékání nebo gestikulace.

Osobně nesouhlasím s tím, že na internetu existuje galerie revizorů Dopravních podniků a příčí se mi, že je přístupná i tzv. galerie neonacistických násilníků (i 'násilník', není-li veřejným činitelem, má právo na ochranu svého soukromí); jiné je to ale u kriminalistů, kteří jsou placeni z daní. Občané mají právo vědět, jaký policejní sbor si ze svých daní platí, a jak známo od dob Gogolových, křivou hubu nenarovnáš tím, že rozbiješ zrcadlo.

Firmy AOL a Microsoft jsou rozhodnuty zničit ducha nezávislosti na internetu. Je veškerý odpor marný, ptá se Scott Rosenberg, editor časopisu Salon.

Jsou chvíle, píše Scott Rosenberg, kdy sedím u psacího stolu, dívám se, jak se můj počítač naplňuje spamem a myslím si: Tak se nám to skutečně podařilo! Vybudovali jsme internet a vytvořili jsme tak nejefektivnější prostředek v lidské historii pro reklamu na zvětšení penisu a pro organizátory nigerijských finančních podvodů.

Jak se spam množí, připomíná nám, jak stále životná je původní myšlenka internetu jako anarchie bez centra a bez hranic - jako médium, kde si může každý šířit šokující lži nebo krást kolektivní zdroje, protože kdo jim v tom zabrání? Každý nový spam je iritujícím připomenutím této skutečnosti. Internet se vymkl jakékoliv kontrole.

Až na to, že je to jinak. Asi před čtrnácti dny jsem dostal, mezi spamy, vyzývajícími mne, abych "se stal svým vlastním šéfem" a mezi nabídkami na "bylinkovou Viagru" několik skutečných e-mailů od přátel a kolegů, kteří mě upozornili na tutéž zprávu: "Čtyři internetové servery," zněl její titulek, "ovládají polovinu veškerého času, který lidé tráví připojením na síť".

Panebože! To je mediální koncentrace! Znamená to, že se celý internet zredukoval jen na America Online, Microsoft, Yahoo a Napster?

Samozřejmě, pohlédnete-li na tu zprávu podrobněji, najdete v ní celou řadu nedostatků. Přesto však víme, že se nadvláda nad internetem velmi rychle koncentruje. Jistě, pořád je ještě možné, aby si kdokoliv založil nový internetový server. Ale po krajině leží množství mrtvol nezávislých pokusů založit si internetový podnik, protože divoká anarchie internetu se rychle proměňuje v jediný konflikt - konflikt mezi AOL a firmou Microsoft. AOL ovládá seznam uživatelů internetu a velkou část obsahu, Microsoft ovládá operační systém pro spotřebitele a prohlížeč. Anarchie? Vůbec ne - je to bipolární studená válka, která se vede prostřednictvím softwarových norem a právních sporů a marketingových kampaní.

Ve skutečnosti čelí dnešní internet - v  nynějším deprimujícím létě roku 2001 - sedm dlouhých let po první vlně jeho popularity - paradoxní a matoucí slepé uličce. Je stále příliš anarchický natolik, aby se z něho dala vytvořit elegantní, pohodlná, profesionální služba prvního řádu, ale zároveň přichází o onen životně důležitý kvas rozrůzněnosti - dostává se pod šedou nadvládu korporací.

Máme tak dva nejhorší výsledky: internetový chaos a zároveň monopolni konsolidaci.

Jinými slovy, prohráli jsme.

Jak jsme my - uživatelé internetu, jimž byly přislíbeny vyhlídky na individuální moc a na obnovu politického a kulturního vyjadřování - skončili v takové slepé uličce? Máme-li být schopni na toto odpovědět, musíme se vrátit ke kořenům nynějšího internetu, do opojných dnů roku 1994 a 1995.

Proč byla ta doba tak vzrušující? Poprvé v naší zkušenosti alespoň na okamžik vytvořilo rozšíření internetu rovný přístup k distribuci médií. Otevřený design a otevřené normy webu znamenaly, že vydavatelé všeho druhu nemuseli mít starosti, jak publikovat, stačilo prostě své materiály dát na internet a ten, kdo měl internet, k tomu hned získal přístup. Nebylo nutno platit za skladování ani za vysílání, anebo platit regulátorům, aby vám rezervovali vysílací spektrum, anebo mít starosti, jestli náhodou nezačnou řidiči nákladních automobilů stávkovat. Internet nezlikvidoval náklady na distribuci (ještě je pořád nutno platit za servery a za přenosové pásmo), ale dramaticky je snížil, a tak realizoval do jisté míry myšlenku, že "každý člověk se může stát vydavatelem".

Ovšem výraz "vydavatel" obsahuje široké spektrum, od podniku AOL Time Warner až po každého místního studenta, který se naučil html. Jak internet zkolonizovali komerční vydavatelé a  zároveň začali materiál vydávat i soukromí jednotlivci, vznikly dvě radikálně odlišné vize účelu a hodnoty internetu. Tradiční mediální korporace, které považovaly internet za hrozbu, i nové komerční podniky, které jej považovaly za podnikatelskou příležitost, sdílely jednu perspektivu: Internet se musí stát bezpečným místem pro vydělávání zisků. Naproti tomu soukromí vydavatelé byli nadšeni novou lehkostí, s níž mohli vydávat informace, od osobních triviálních podružností až po zprávy, které se pak dostaly do čelných titulků novin, a o peníze se příliš nestarali.

V žádném jiném médiu nedošlo k tak těsnému propojení "profesionálních" a "amatérských" vydavatelů. Avšak oba tábory zapomínaly na důležitá fakta: Amatéři nevnímali, že jejich "publikování zadarmo" je silně dotováno rozsáhlými investicemi kapitalistů do internetové infrastruktury. O těchto investicích se většinou prokázalo, že nepřinesly zisky, a tak už přestaly plynout. Profesionálové mezitím hovořili o projektech týkajících se obrovského růstu užívání internetu, aniž by si přiznali, že velká část tohoto provozu jsou soukromé e-maily a návštěvy (erotických) stránek Britney Spearsové, z čehož ani jedno nemůže vyprodukovat zisky.

V důsledku této dynamiky vznikl dnešní internet. Internet se stal laboratoří pro velké mediální společnosti a pro technologické firmy na zkoušení nového softwaru a nových podnikatelských modelů za relativně malého rizika a malých nákladů. Většina sedmileté historie internetu je kronikou selhání těchto pokusů.

Spousta idealistických předpovědí se nesplnila. Představa, že by internet mohl vyvolat renesanci nezávislého vydavatelství, rychle selhala tváří v tvář tvrdým pravdám. Ano, je lehčí a levnější dát do provozu internetový server než tisknout noviny nebo časopis nebo založit televizní stanici, ale novinářská práce a žurnalistika pořád ještě stojí peníze. A jakmile vytvoříte svůj internetový stánek, ještě pořád si musíte vypracovat způsob, jak přimět lidi, aby váš stánek našli.

Není důvodu, proč by internet nemohl ve středním prostoru mezi Velkými Médii a amatéry i nadále podporovat kvetoucí pole nezávislých profesionálních vydavatelů - pokud ještě poskytnete tomuto dosud nerozvinutému poli čas se rozvinout. Uživatelé internetu nakonec přijmou nutnost platit předplatné za ty informace, kterou budou opravdu chtít

Jedno znepokojení však v tomto optimistickém scénáři existuje. Jak spolu budou Microsoft a AOL i nadále podnikatelsky válčit, budou se obě tyto firmy pokoušet přivázat si k sobě pevně zákazníky a zamezit přístup konkurenci. Velký počet uživatelů internetu - včetně mě - si myslí, že by bylo dobré, kdyby se navzájem během té války oba tito mediální giganti navzájem ochromili. Potíž je, že to zřejmě ohrozí i lidi kolem - a mohlo by to zlikvidovat celý internet.

I když žádná jednotlivá firma dosud nedokáže internet zcela ovládnout, AOL i Microsoft by přesto už nyní dokázaly způsobit síti i jejím uživatelům hodně škody. V současnosti se Microsoft snaží zmenšit drtivý náskok společnosti AOL v počtu internetových subskribentů, a tak největší potíže působí právě Microsoft. Vzhledem k tomu, že Microsoft ovládá operační systém a internetový prohlížeč, který používá největší množství uživatelů, snaží se přizpůsobovat svůj software tak, aby nasměrovával uživatele na jeho vlastní stránky a své vlastní podniky. Microsoft tomu říká "inovace" a "integrace" a americký právní systém to charakterizuje jako "monopolní chování" a "porušování antitrustových zákonů".

Jak se Microsoft připravuje vydat novou masovou verzi Windows, XP (ta, bizarním způsobem, odkazuje na Jimiho Hendrixe, neboť XP má znamenat "Experience"), ukázalo se, že zahrnuje nové provokativní ukázky "integrace". Nejvíce šokující "inovací" jsou tzv. "Smart Tags" - je to nástroj, automaticky včleněný do balíku Office XP, který automaticky dodává nové linky do dokumentů. Vy si ale nemůžete zvolit, kam na internetu ty linky budou odkazovat - určuje to firma Microsoft.

To vyvolává velké znepokojení. Editoři internetových stránek se právem obávají únosu svých textů, majitelé serverů se právem obávají, že jim bude ukraden jejich byznys. Jako příklad, představte si, že u předchozího odstavce vytvoří "Smart Tags" automatické odkazy u slova Jimi Hendrix na internetový obchod firmy Microsoft, kde se prodávají Hendrixovy desky, případně u zmínky o  "porušování antitrustových zákonů" bude automaticky generován link na zaujatou definici této věci od firmy Microsoft.

Microsoft nyní chabě breptá, že Windows XP ještě nejsou dokončeny a že Smart Tags nebudou vypadat jako jiné linky a možná bude lze je vypnout. Avšak hlavní argument je i nadále platný: Microsoft si určuje novou cestu pro svou technologii tak, aby rozhodovací pravomoci ohledně obsahu a byznysu hrály Microsoftu do rukou.

Passport je projekt firmy Microsoft, v jehož rámci firma získá číslo vaší úvěrové karty a vaše osobní informace - důsledkem toho bude, že Microsoft získá podíl na zisku z transakcí prostřednictvím úvěrových karet. Jakmile se všichni budeme muset zaregistrovat do systému Passport, protože budeme muset zaplatit Microsoftu subskripční poplatky za jeho nový operační systém, systém Passport bude všudypřítomný a nebude možno se mu vyhnout - s výjimkou těch uživatelů internetu, kteří přestanou používat systému Windows a přejdou na operační systém invovaných počítačů Apple anebo do svobodné domény Linuxu, což poslední dobou činí stále více odvážnějších duší.

Microsoft se už dlouho snaží "odříznout zdroj kyslíku" svým konkurentům. Dnes tvoří firma AOL - se svými desítky milionů subskribentů - atmosféru onlinového světa.

Než se začneme ptát, jestli by AOL a Microsoft mohly skutečně ovládnout internet, musíme definovat, co máme na mysli slovem "ovládnout". Bylo by možno ovládnout svobodu projevu - právo jednotlivce napsat či říci, co chce. Pak existuje svoboda přístupu - zda se budeme i nadále schopni po síti navzájem najít. A pak existuje moc nad schopností vydělávat internetem peníze.

Pokud půjde mezi firmami AOL a Microsoft hlavně o boj o schopnost vydělávat internetem peníze, většinu uživatelů internetu to nebude příliš zajímat. Bude to však daleko zajímavější, jestli se konflikt rozšíří i do těch dvou druhých kategorií. Kontroverze ohledně "Smart Tags" ukazuje, jak bude vypadat vláda nad svobodou projevu na internetu - proto to vyvolalo tolik protestů. Čím více spolu budou firmy AOL a Microsoft bojovat o subskribenty, tím více budou uzavírat vstupy a výstupy a svou říši budou proměňovat ve vlastní, uzavřené, soukromé království. Ve světě okamžitých zpráv už v současnosti není možné, aby si subskribenti konkurenčních firem AOL a Microsoft spolu navzájem vyměňovali esemesky. Představte si, jak by to vypadalo, kdyby se konkurenční boj rozšířil i na e-mail.

Vůbec to není obtížné si to představit - tak totiž vypadal komerční internetový svět před rokem 1994. Kouř z nynější války AOL - Microsoft zastírá tajnou agendu, kterou obě firmy nepřiznají: Nemají rádi internet - a záporný postoj k internetu měly vždy.

Microsoft MSN a AOL byly dvě uzavřené, soukromé sítě, když se radikálně rychle rozšířil internet a donutil je změnit své podnikatelské plány. Microsoft obrátil svou bitevní loď proti Netscapu a firma AOL snížila své poplatky za připojení k internetu.

Obě firmy by byly daleko spokojenější, kdyby neexistoval otevřený internet - kdyby existoval svět, kde by publikovaly informace a vybíraly od lidí za přístup k nim poplatky. Před sedmi lety donutila AOL a Microsoft otevřít své soukromé sítě moc lidí zespoda. V současnosti by se obě firmy chtěly pokusit vrátit hodiny zpět do doby před sedmi lety. Pokud se o to pokusí příliš tvrdě, ti, kterým záleží na přežití nezávislého internetu budou hlasovat nohama a peněženkami - a odejdou od těchto firem pryč. Pokud to neučiní, bude to konec internetu.

Štěpán Kotrba

O co jde? O jeden ze základních registrů státu - digitalizovaný katastr nemovitostí. Nejdříve se čekalo na digitalizaci ortofotografických map celého území, pak všechny překvapilo množství dat ke zpracování a tím i náročnost na přenos dat a kapacitu serverů. Poslední překážka snad padla před dvěma týdny. V přísném utajení před médii jednalo 12. 6. několik vysokých úředníků ČÚZK (Český úřad zeměměřičský a katastrální) s ochránci dat z ÚOOÚ (Úřad na ochranu osobních údajů). Podle informací Britských listů vedli pracovní týmy náměstci z obou institucí - František Novák a Karel Večeře. Předmětem jednání byl souboj právníků o konkrétnost a množství údajů z katastru nemovitostí, které mají být zpřístupněny on-line přes internet. Konečné stanovisko ČÚZK by mělo padnout do konce června...

Na přímou otázku redaktora Britských listů přiznal na tiskové konferenci s mírným překvapením předseda úřadu Neuwirt, že k jednání došlo a dohoda byla uskutečněna. Bohužel, míra restrikce je u tohoto registru vyšší, nežli byla blahé paměti u zveřejnění rejstříku podnikatelů. Předseda Neuwirt i jeho náměstek Novák to zdůvodňují tím, že vlastník pozemku může být fyzická osoba - nepodnikatel, u kterého je zveřejnění identifikátorů nepřípustné. Navíc sdělili, že i s ministerstvem financí vedou dialog o oprávněnosti uvádění přesných rodných čáísel u statutárních zástupců v akciovkách a dalším výskytu rodných čísel v databázi ARES.

Dálkovým přístupem do katastru nemovitostí dostaneme tedy pouze ty informace, které dnes můžeme dostat v papírové podobě, vystojíme-li frontu na katastrálním úřadě. Nebude k dispozici celkový přehled vlastnictví, výpis z katastru obdržíme pouze v rozsahu konkrétního katastrálního území (kterých je v ČR více než 13 000). Nebudeme se moci databáze dotázat, kolik pozemků vlastní pan Schwarzenberg či kolik jich připane panu Walderode.

To se dozvědí pouze pověření úředníci státu - ministrstva financí, policie, soudy, správci konkurzní podstaty. I na dálku. Na internetu nebudou zveřejňováni účastníci řízení a systém by neměl uvádět rodná čísla celá, ale pouze datum narození.

A tak se sice dozvíme, že pozemek XYZ patří panu Novákovi, už se ale nedozvíme (na rozdíl od úředníků), že tím Novákem je ten Novák, který dluží obci a berňáku, a přitom má několik desítek parcel v Klánovicích... Takže ten Novák sice má čím splácet dluh, ale proč by to dělal...

Alespoň že budeme moci svému majiteli pozemku popřát k narozeninám... Poznamenal jsem na okraj, že tím se zvýší soukromé prémie k platům některých špatně placených státních úředníků, v odpověď mi zaznělo pouze, že svět není spravedlivý a ochrana soukromí jednotlivce stojí výše...

Problém s tzv. bezpečnostním rozhraním informačních systémů veřejné správy není totiž stále ještě uspokojivě vyřešen. Ten měl zamezit podloudným výběrům dat z databází tím, že by informace o každé operaci byla nesmazatelně archivována. Tedy i "příliš aktivní" přístup úředníka do databáze nad rámec jeho pracovních povinností. To vše pro potřeby námatkové i cílené kontroly. Snad se dočkáme.

Další smutnou zprávou je, že za informace poskytnuté po internetu se bude platit. Stát zavádí platbu za využití dat, která jsme si už jednou zaplatili - ze svých daní, za které nakoupil ČÚZK počítače i služby k vytoření tohoto registru. Mělo by platit jednou a dost (vzpomínám přitom na nebožtíka Luxe). Jednou zaplatit státu službu a jednou předat státu údaj . Vše ostatní už je věcí serverů, replikace, databází a perfektně funkčního úřednického aparátu.

Stát tak zavádí precedens, na který čekají mnohé firmy, kterého se však děsí mnozí, pro něž je i poplatek za připojení velký. Kapitalismus je neúprosný.

Novináři na tuto tiskovou konferenci sice přišli, ale nic moc vědět nechtěli. Napsali vlastně pouze to, co chtěl ÚOOÚ.

Fabiano Golgo

Z tohoto důvodu jsem filmoval mediální hysterii - kameramana ze  společnosti CNN, který se pral o nejvýhodnější místo (a pak své agresivní chování vysvětloval, že to byla moderní darwinovská profesionální konkurence), zoufalé fotografy, kteří se snažili co nejlépe vyfotografovat ty téměř voskové figuríny, a tak dále.

Tak se Špačkův a Kraflův tým rozhodl sebrat mi akreditaci, a to téměř násilným způsobem (Špaček mi ji strhl z prsou beze slova).

Když jsem požadoval vysvětlení, nějaká dívka mě informovala, že jsem prý filmoval stráže. Mé protesty nebyly přijaty.

Jaroslav Pour

Velká rada se sejde, aby s tím něco udělala.

Ministr financí navrhne zdražit suvenýry a uvalit na ně 100% vývozní clo a na lávce přes místní potok pak vybírat mýtné (v obou směrech) o toleranci víry nemluvě.

Toto je odmítnuto, neboť by hrozila revoluce a následně občanská válka levého a pravého břehu.

Ministr zahraničí přijde s nápadem VYHLÁSIT VÁLKU U.S.A.

Všichni si myslí že se už úplně zbláznil a ministerský předseda toho pidistátu to smete ze stolu s tím, že tu válku určitě prohrají.

A tady pronese ministr zahraničí tu klíčovou větu : Jistěže ji prohrajeme, ale víte vy jaká je potom hospodářská pomoc USA zemi, která je od USA poražena?!

Nebudeme pak asi už království, ale republika, ale budeme se topit v půjčkách a investicích.

Král pak bude žít v přepychu v exilu v USA.

Po krátké diskusi je vyslána místní armáda (v počtu všech tří lučištníků) k invazi na Manhattan.

Komediální peripetie pak pokračují podle scénáře ………raději ani nebudu psát jak, abych nenaváděl.

Jestli Vám to připomíná něco ze současnosti jste úplně vedle, neboť výše popsaná událost je popis KOMEDIE " Myš, která řvala" z šedesátých let s P. Sellersem v hlavní roli.

Ale není to tak úplně přesné, neboť v šedesátých letech se ještě jezdilo do exilu do USA dnes k soudu do Haagu.

Toto je shrnutí recenze Davida Rieffa, která vyšla v deníku Los Angeles Times.

Každá generace je zranitelná v tom smyslu, že si představuje, že je buď jedinečným způsobem požehnaná anebo jedinečným způsobem prokletá. A to z pochopitelného důvodu. Konec konců, je prostě lidskou přirozeností připisovat větší význam době, v níž bylo člověku osudem dáno žít a zemřít, než minulosti anebo vzdálenější budoucnosti.

Co se týče pesimistů, nedá se k jejich názorům příliš mnoho přidat. Samozřejmě, možná mají pravdu, i když pravděpodobně jen v tom úzkém smyslu, že všechny civilizace, včetně naší vlastní, jsou tak jistě smrtelné jako je každý z nás jednotlivcem. Avšak obecněji vzato, alespoň ve své severoamerické verzi, takoví spisovatelé jako Robert Kaplan, Samuel Huntington a Thomas Homer-Dixon málokdy znějí jinak než jako aktualizované, podřadnější veerze evropských proroků kulturního "úpadku" z doby před druhou světovou válkou, jako byli Oswald Spengler a Jose Ortega y Gasset.

Daleko zajímavější je postoj optimistů a je také daleko víc matoucí. Jejich víra v zářivou budoucnost se koncentrovala nikoliv kolem náboženského přesvědčení - i když určité známky dislokovaného křesťanství v této víře jsou, jak v jejím žargónu i v její nesnášenlivosti kritiky - ale kolem světského přesvědčení: budoucnost je v hnutí lidských práv.

Jestliže by někdo pochyboval, že je tento projekt z doby osvícenství stále ještě živý, nechť si přečte předmluvu, kterou napsala Mary Robinsonová, bývalá prezidentka Irské republiky a nyní vysoká komisařka OSN pro lidská práva, pro novou knihu od Williama Schulze, ředitele americké pobočky organizace Amnesty International. "Všechna lidská práva pro všechny," píše Robinsonová, "to by mělo být společnou výzvou k akci. Jsem přesvědčena, že spojení naší akce a naší rozhodnosti, vytvořením partnerství mezi vládami a občanskou společností, mezinárodními organizacemi, sdělovacími prostředky, náboženskými a akademickými komunitami, se nám podaří realizovat vizi budoucnosti, kterou poprvé požadovala Všeobecná deklarace lidských práv před padesáti lety."

Je to jistě velmi burcující jazyk, ale neobstojí - a to to říkám diplomaticky - před ani nejpovrchnějším intelektuálním zkoumáním. Neboť kdo to jsou ony vlády, náboženské skupiny, sdělovací prostředky a mezinárodní organizace, v něž vkládá Robinsonová tolik svou víru? Odpověď samozřejmě známe: má na mysli mezinárodní dobročinné liberály: OSN, liberální západní demokracie, ekologické skupiny, "osvícení" náboženské organizace jako jsou unitářští univerzalisté, jichž býval William Schulz předsedou, a nadace jako Fordova, Rockefellerova či Lannanova.

Ale ať se Robinsonová snaží jakkoliv předstírat opak, občanská společnost se neskládá jen z Amnesty International, z Greenpeace a z Lékařů bez hranic (Schulz symbolicky zahrnuje do své knihy seznam těchto organizací), ale také z pákistánských náboženských škol, z nichž vznikl Talibán, hnutí izraelských osadníků na okupovaném západním břehu Jordánu, a tisíce podnikatelských lobbistů od Washingtonu až po Evropskou komisi v Bruselu. A názory vlády, jakou má Čína, jsou bezpochyby alespoň natolik důležité jako názory vlád sociálnědemokratického Švédska. Ano, jestliže je charakteristikou občanské společnosti co největší počet občanů, který podporuje určitou organizaci, potom americká National Rifle Association, Národní organizace vlastníků střelných zbraní má se svými mnoha miliony členů daleko větší nárok na to, aby byla považována za vzor jako Human Rights Watch.

Možná, že ještě důležitější než tento pojmový zmatek je otázka, proč by se Američané (a občané ostatních bohatých zemí, jejichž názory, ať je to jakkoliv nespravedlivé, mají daleko větší váhu než názory drtivé většiny obyvatel tohoto světa, kteří žijí v chudých zemích) měli o lidská práva vůbec zajímat. Je to tato otázka, kterou, ke své velké zásluze, se snaží zabývat Schulz v knize "V naše vlastním zájmu".

Jako ředitel jediné velké organizace na obranu lidských práv ve Spojených státech s množství řadových členů je Schulz ve velice dobrém postavení, z něhož může analyzovat, co se v oblasti obrany lidských práv za posledních dvacet let dařilo a co se nedařilo. A na rozdíl od tolika aktivistů za lidská práva, Schulz prostě neobviňuje veřejnost - krátkozraké politiky, neinformované občany, zkomercionalizovaná, primitivní média - ale obrací svou pozornost dovnitř, k aktivistům, jako je on sám.

"Téměř každé hnutí na světě," píše Schulz, "umísťuje výhody toho, co nabízí, do vizionářského, ale i do praktického rámce. Jedinou výjimkou bývá hnutí na obranu lidských práv." Tím Schulz míní, že hnutí na obranu lidských práv nesmí hovořit jen etickou a právní řečí, ale musí, jak argumentuje, poskytnout "přesvědčivé praktické důvody, proč je respekt pro lidská práva v nejlepším zájmu Spojených států".

Navzdory vytvoření určitých nových norem mezinárodního práva, které už vedly k ustavení ad hoc tribunálů pro bývalou Jugoslávii a pro Rwandu a brzo vznikne, s americkou účastí nebo bez ní, mezinárodní trestní soud, a navzdory vlivu, jaký mělo na západní soudní systémy zatčení generála Pinocheta v Británii v roce 1999, bylo by obtížné argumentovat, že se těmto normativním triumfům podařilo učinit svět lepším místem. Už to, že se v Africe věnovalo tolik naděje a tolik pozornosti údajnému úspěchu mezinárodního tribunálu pro Rwandu během tříletého období, v němž zemřelo podle odhadů 2,5 milionu civilistů ve válce v sousední Demokratické republice Kongo, ukazuje, že právní pokrok světa zřejmě není takovým civilizačním pokrokem, jak to jeho stoupenci tvrdí.

Schulz, na rozdíl od mnoha svých kolegů, to netvrdí. Přesto však sdílí nesmírně optimistický předpoklad - argumentuje, že Všeobecná deklarace lidských práv je v současnosti takovou definicí práv, jakou "uznávají dnes všichni, kdo jsou činní na mezinárodní scéně". Potíž je, jak si Schulz jistě sám dobře uvědomuje, ale ve své knize to nezdůrazňuje, že jednou věcí je, podepíše-li vláda mezinárodní dohodu a úplně jinou věcí je, zda se bude v okamžiku krize skutečně cítit tou dohodou zavázána. Konec konců, tentýž režim, který zahájil ve Rwandě genocidu, podepsal konvenci OSN o genocidě. A vůbec není důvodu předpokládat, že vlády, které se rozhodly páchat zločiny, budou od nich odrazeny nějakou dohodou nebo mezinárodním právem, stejně jako pouličního násilníka nepřesvědčíte, že nemá přepadat chodce, protože je to protizákonné. Něčeho takového by dosáhla jen absolutní jistota, že za zločin bude následovat trest. Ekvivalent v oblasti mezinárodního práva by musela být určitá forma světové vlády. Avšak, jak Schulz sám zdůrazňuje, "alespoň pro nejbližší budoucnost zůstane respekt pro lidská práva většinou otázkou dobré vůle vlád anebo ozbrojených opozičních skupin. Lidská práva se budou dodržovat jen potud, pokud to lidé u moci budou považovat za něco, co je v jejich vlastním zájmu."

Schulzova kniha však bohužel nedokáže přesvědčit Američany, že by obhajoba lidských práv kdekoliv na této planetě měla být v jejich zájmu. To neznamená, že by porušování lidských práv nemělo pro Američany záporné důsledky. Země, které porušují lidská práva, bývají nestabilní (i když ne vždycky, viz Malajsko), bývají neúspěšné při odstraňování chudoby (I když zase ne vždycky, viz Jižní Korea v době vojenské vlády a obyčejně se stavějí s pohrdáním k jiným smluvním závazkům (i když ne vždycky, viz Izrael, jehož chování na okupovaném území neovlivnilo jeho vztah vůči jeho jiným smlouvám).

Na nejzákladnější úrovni opakuje Schulzova kniha argument George Sorose, že by Spojené státy měly dělat všechno, co je v jejich silách, na podporu pluralitních "otevřených společností", respektujících lidská práva, a aby vyvíjely nátlak na uzavřené společnosti, aby se otevřely.

Problém ale není ani tak přesvědčit Američany a občany ostatních rozvinutých zemí, aby se o tyto věci začali zajímat, ale spíše co dělat s režimy, které porušují lidská práva. Zde se Schulz vyjadřuje netypicky mlhavě. Vidí argument pro vojenskou intervenci, ale, zcela právem, vidí i  nedostatky takového řešení, morální i operační. Vítá změny v mezinárodním právu, ale uvědomuje si, že právo bez možnosti ho vynutit je neúčinný nástroj.

Svým způsobem se Schulz nalézá v typicky americké pasti. Je přesvědčen, jak se zdá, že lidské bytosti a lidská společnost může dosáhnout přeměny prostřednictvím lidské vůle: jinými slovy, pokud na tom lidem dostatečně záleží, řešení se najde. Ono ale není jasné, jestli je to pravda. Argumentuji-li takto, neznamená to, že se stavím na stranu radikálních tvůrců spikleneckých teorií jako Noam Chomsky, který tvrdí už v mnoha knihách, že je hnutí za lidská práva určitou novou kamufláží pro americkou imperiální nadvládu. Pokud je někdo natolik masochistický, že by chtěl ochutnat jeho arogantní fantazírování, může si přečíst jeho nejnovější knihu A New Generation Draws the Line. Chomsky píše tyto knihy ve své studovně v Lexingtonu ve státě Massachussetts (sám se do Kosova k novinářské práci nevydal, možná by to trochu podvrátilo jeho perfektní sebevědomí, co se týče jeho vlastních názorů) a výsledek, práce založená na rozsáhlém výzkumu, ale jen na minimu zkušeností, je typickým varováním ohledně nebezpečí spočívajících v tom, když se někdo chová jako teoretický radikál. Nešťastný čtenář se v této knize dozví, že vzhledem k tomu, že se Spojené státy zachovaly špatně na Východním Timoru a podporovaly válku Turecka proti Kurdům, jejich zásah v Kosovu nemohl být ničím jiným než zločinnou službou zájmům vojenskoprůmyslového komplexu. Když si čtete Chomského a uvážíte, kolik dalších a dalších knih pořád vydává, je vám líto stromů.

Navzdory tomu, co si představuje Chomsky, aliance mezi mezinárodním hnutím za lidská práva a západními vládami není nečestná. Vedla k úspěchům, i když nedůsledně a většinou v oblastech, kde nešlo o velké ekonomické či geostrategické zájmy. V těchto případech se podařilo donutit vlády, aby jednaly. Kosovo je typický příklad. Do určité míry je zjednodušením tvrdit, že Západ vedl válku o Kosovo, protože už měl dost Slobodana Miloševiče a cítil vinu, že včas nezasáhl v Bosně. Schulz to vidí jasně.

Potíž je, že i když snad má Schulz pravdu, když tvrdí, že vojenskou sílu je nutno použít na podporu lidských práv stejně často, jako "když se brání národní bezpečnost či když se podporuje americký obchodní zájem", otázkou je, k čemu se má ta síla použít. Protože, jak ukázalo Kosovo, nejde jen o to, co budou mocné státy dělat , když tu válku vedou, ale co mají dělat po ní. Máme tu zemi po válce pak zkolonizovat - jak jsme to v podstatě učinili v Kosovu a jak to Britové udělali v Sierra Leone? Vyhlásit vítězství a vypadnout - jako jsme to udělali v Kambodže? Vyhlásit porážku a vypadnout - jako jsme to udělali v Somálsku?

"Ve snech," napsal jednou americký básník Delmore Schwartz, "začíná odpovědnost". Toto jsou otázky, na nichž je zapotřebí odpovědí, a to brzo. Neboť jak dokazuje Michael T. Klare ve své nové, brilantním způsobem vyresearchované a schopně vyargumentované knize "Resource Wars" - "Války o přírodní zdroje", už se připravuje nová geografie konfliktů, založených na vznikajícím nedostatku vodu, ropy, minerálních zdrojů a dřeva. A bohužel oblasti konfliktu - především ve střední Asii, v Perském zálivu, v Indonésii a v subsaharské Africe - jsou přesně těmi oblastmi, kde jsou porušována lidská práva nejvíce a většina těch, kdo budou usmrceni, zmrzačeni či vyhnáni z domovů budou právě civilisté.

Je docela dobře možné, že politické, morální a společenské problémy, jimiž čelí svět na začátku nového tisíciletí, nemají žádné řešení. Tvrdit něco takového znamená odmítnout nejhlubší a nejtrvalejší tendenci v americkém myšlení, která je, ať už je pravicová nebo levicová, wilsonovská. Byl to Wilson, který tvrdil, že Amerika "dává přednost lidským právům před všemi ostatními právy… Americká vlajka není jen vlajkou Spojených států,a le celého lidstva."

Avšak je pravda, že jen málo amerických politiků, s výjimkou okamžiků velké morální euforie, jako když Kennedy promluvil u Berlínské zdi, anebo Clinton, když začaly padat bomby na Kosovo, by bylo ochotno veřejně se prohlásit za wilsonovce v pravém, neústupném slova smyslu člověka, který byl přesvědčen, že vytvořením smlouvy z  Versailles a Společnosti národů vyslal celý svět na cestu směrem k vzniku světové vlády.

Anna Koutňáková, Česká škola

Deus ex machina s bohatou minulostí

“Doc. PhDr. Petr Sak, CSc., se narodil v roce 1945. Je absolventem Fakulty sociálních věd a publicistiky UK. V letech 1969-1990 postupně působil na Pedagogické fakultě UK, Ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV a Sociologickém ústavu ČSAV. V letech 1991 až 1993 pracoval v Institutu dětí a mládeže MŠMT jako vedoucí výzkumného a informačního střediska. Do května letošního roku přednášel v Ústavu bezpečnostní vědy a celoživotního vzdělávání Policejní akademie ČR. Je autorem řady vědeckých publikací.”

Neméně bohatá politická minulost v jedné dříve populární straně s nářadím ve znaku již v moderně koncipovaném životopisu uvedena není. Stejně tak zůstává utajeno, co je skutečným důvodem rezignace dnes již bývalého ředitele ústavu. Výměna ale patrně signalizuje, že Ústav pro informace ve vzdělávání se vydává na novou cestu. Není ovšem jasné, zda je to cesta podstatně větší loajality k ministerstvu školství, nebo většího důrazu na odborné a manažerské kvality.

Ostatní ředitelé výzkumných ústavů, přestože se s ÚIV spolupodílejí na mnohamilionovém projektu státních maturit, byli uvedenou zprávou v pondělí zaskočeni stejně jako kterýkoli jiný čtenář ministerských webových stránek. Jejich spontánní reakce svědčí o poněkud tajuplné zákulisní hře, s jejichž pravidly se je nikdo z ministerstva nenamáhal seznamovat.

V křesle ředitele největšího výzkumného ústavu školského resortu však každopádně sedí nový člověk, o jehož odborné erudici nemůže být příliš pochybností. Je v mnoha směrech známou osobností, která je vzpomínána nejen v Ústavu pro filozofii a sociologii, ale i Sociologickém ústavu ČSAV. Veřejnosti jsou však známy spíše jeho sociologické studie, z nichž nejznámější je Mládež a kriminalita.

Výzkumný Goliáš mezi trpaslíky

Ústav se podílí se na tvorbě informačního zázemí v oblasti vzdělávání pro potřeby odborníků, státní správy a široké veřejnosti, zpracovává prognózy dalšího vývoje vzdělávacího systému a zastupuje Českou republiku v mezinárodních informačních systémech v oblasti vzdělávání v rámci Evropské unie, OECD, UNESCO. Součástí ÚIV je i Státní pedagogická knihovna Komenského, což je veřejně přístupná vědecká knihovna zaměřená na pedagogiku, školství a společenské vědy.

Pavel Zelený byl nepochybně motorem všeho, co hýbalo děním ve školství v posledních pěti letech. Vzpomeňme například Sondy MATURANT 1996 - 1999 nebo neméně populární program SET inspirovaný britským projektem uvádějícím žebříčky nejkvalitnějších škol.

Nikdy nebylo tak dobře, aby nemohlo být ještě lépe

V souvislosti se státními maturitami, které jsou součástí školského zákona, se nabízí otázka, kdo převezme funkci generálního manažera před dvěma lety vytvořeného Centra pro reformu maturitních zkoušek. To bylo zřízeno se souhlasem ministerstva školství třemi výzkumnými ústavy (ÚIV, VÚP, VÚOŠ - nyní NÚOŠ) a do jeho čela se v nedávné době postavil po nevydařeném výběrovém řízení samotný ředitel Zelený. A kdo se stane ředitelem plánovaného Státního maturitního centra v Jeruzalémské ulici, které by mělo zahájit svou činnost na přelomu tohoto roku? Kdo je ve smyslu březnového inzerátu ÚIV, hledajícího pracovníky do klíčových funkcí top managementu, tou pravou osobností, která má vysoké pracovní nasazení, prokazatelné zkušenosti s řízením velkých organizačních jednotek, houževnatost, ”tah na branku”, loajalitu a dynamickou osobnost?

Bylo to předem dohodnuté, říká Matějů

Petr Matějů současně také reagoval na jmenování doc. Petra Saka do funkce nového ředitele Ústavu pro informace ve vzdělávání, když řekl: “Pana docenta znám ze Sociologického ústavu a zejména jeho svazácká a komunistická minulost je jedním z nejlepších předpokladů pro jmenování do nové funkce. Nemohli opravdu zvolit lépe. Teď už bude filtrování informací o vývoji a kvalitě českého školství opravdu dokonalé. Kontrola nad informacemi je teď plně v rukou ministerstva školství.” Jak už to v životě bývá, nelze odhlédnout ani od osobních vazeb, které v mnoha případech nejen spojují řadu vlivných lidí, které jsou v mnoha případech určujícím faktorem řady personálních změn na vysokých funkcích ve státní správě. Velmi těsné spojení tiskové mluvčí a poradkyně ministra školství s docentem Sakem bylo podle poslance Matějů utuženo zejména v dobách jejich stranicko-svazáckých aktivit před rokem 1989, které jsou jedním z pevných článků spojenectví, které trvá, jak také jinak, na věčné časy.

Jak je to vlastně s kontrolou informací ve školství?

Důsledky této nepříliš sledované výměny na postu ředitele Ústavu pro informace ve vzdělávání, která byla podle Petra Matějů navozena mimořádným tlakem ministerstva školství na odchod ředitele Pavla Zeleného ze své funkce, budou nepochybně předmětem zájmu nejen jednotlivých poslanců, kteří se hodlají v této věci obrátit na ministra školství s interpelací, ale i školského výboru Poslanecké sněmovny na jeho nejbližším zasedání. Zvažována je údajně i řada dalších daleko razantnějších kroků, které by se měly stát tématem jednání poslanecké sněmovny na jejím prvním podzimním zasedání. V kauze “Zelený” se totiž nejedná jen o osobu bývalého ředitele ÚIV. V rozehrané hře jsou i rizika naznačená poslancem Petrem Matějů, kterým jsou vystaveni všichni, kdo ve školství chtě nechtě působí.

Malá páteční proměna a velké silentium

Přestože Ústav pro informace ve vzdělávání je nepochybně vrcholovým pracovištěm, na které se každodenně obrací desítky žadatelů o nejrůznější informace, počátkem týdne byla všechna telefonní čísla ředitelství důmyslně opatřena hlasovou schránkou. Po vytočení mobilního telefonu Pavla Zeleného vás sice vřele uvítá jeho poklidně vyrovnaný hlas, který vás ujistí, jak se strašlivě těší, až vás bude moci zavolat, ale moderátorka ukrytá kdesi v hlasové schránce vám okamžitě sdělí, že bohužel již není prostor pro předání dalších zpráv. Kdesi na Východě kdysi vzniklo velmi frekventované přísloví, užívané v nejprve v sovětské armádě a později i u nás, které praví, že prý “kde není spojení, není ani velení”.

Pohlédneme-li však na sled událostí očima jiných účastníků této výměny stráží u Pandořiny skříňky plné statistických dat a školských informací, proběhl “boj o kontrolu objektivních a nezkreslených údajů o vývoji a kvalitě českého školství” nepochybně za méně dramatických okolností, než by bylo možné předpokládat. Vrcholná scéna “tragického pádu a nového zrodu” byla na hony vzdálena vypjatým situacím klasického řeckému dramatu. Dokonce i kulisy měly spíše podobu staročesky malebného malostranského tržiště. V pátek 22. června ředitel ÚIV Pavel Zelený zvesela vchází na ministerstvo školství, aby tady projednal s prvým náměstkem ministra Jaroslavem Souralem podrobnosti investičního záměru nově se rodícího Státního maturitního centra, které vzniká v rekonstruované budově v Jeruzalémské ulici nedaleko hlavního nádraží. O hodinu později pak vychází z budovy Toskánského paláce již jako bývalý ředitel Ústavu pro informace ve vzdělávání, nicméně však jako prvý designovaný ředitel Státního maturitního centra. Finita la commedia. Není nad to, máte-li v životě na vybranou mezi pádem z okna nebo prostým přestěhováním kancelářských potřeb do jiného objektu nově se rodicí státní instituce. Volba tohoto typu je asi tak stejně komplikovaná, má-li zvolit mezi kaviárem a kýtou ze šílené krávy. Interpretace vývoje současných událostí odehrávajících se v ÚIV se podle mnohých pracovníků CERMAT poměrně přesně potvrdily, neboť mnohaleté krédo odstoupivšího ředitele Pavla Zeleného platí dál v nezměněné podobě. Jen se bude vyjímat se stejnou dokonalostí v jiné státní instituci a na poněkud jiných webových stránkách. Prostě, nikdy nebylo tak dobře, aby nemohlo být ještě lépe. Anyway, it was never so good that it could not be better “Čo bolo, to bolo, terazky som opäť majorom.”

Radim Hreha

Publicistický pořad České televize „Fakta“ se podle všeho stává jakousi tribunou názorů části jejich zaměstnanců. Vyplývá to z prohlášení vrcholových manažerů ČT a rovněž z rozdílných přístupů tvůrců k osobnostem politického a veřejného života.

Posledním příkladem byla reportáž „Hana z Arku“, která svou dramaturgií patřila spíš do kategorie nedělních kaleidoskopů. Nesmlouvavý a kritický tón, známý s příspěvků zabývajících se stranami oposmlouvy nebo šéfem TV Nova, byl vystřídán neobvykle vstřícnou atmosférou. Angažovaná pozice autorů byla od počátku zřejmá - nový předseda US bude vykreslen jako symbol „nové politiky“.

V případě vítězné Hany Marvanové se tak stalo navzdory jejímu dlouholetému působení v poslanecké sněmovně a rovněž její spoluodpovědnosti za obtížnou vymahatelnost práva. V roli bývalé místopředsedkyně ústavně-právního výboru sněmovny byla totiž jednou z nejpovolanějších osob, které ovlivňovali vývoj legislativy.

Nicméně dokázala získat důvěru členů US, kteří očekávají, že první předsedkyně politické strany přispěje k její vyšší politické kultuře. To však neomlouvá autory reportáže z  tvůrčího přístupu, kterým zpochybnili svoji nezávislost a nepodjatost.