Pecinův případ vyvolává znepokojení
Debatuje se o svobodě sdělovacích prostředků, zatímco státní policie pátrá po novináři
Tento článek Jamese Pitkina vyšel anglicky v týdeníku The Prague Post dne 27. června 2001.
Tomáš Pecina už ví, že vykonávat novinářskou práci v České republice může být riskantní záležitostí.
"Mé postavení je velmi nebezpečné," konstatuje. Silné brýle zvětšují obavu v jeho očích. "Zítra mohu být docela dobře ve vězení."
Pecina je podezříván, že spáchal trestný čin pomluvy vůči Městské policii Praha, podle zákona z roku 1961, svými články, které napsal jako reportér pro Britské listy. Pokud by byl obžalován, může skončit nadlouho ve vězení.
Mohla by mu být zakázána novinářská práce a mohl by být odsouzen na dva roky do vězení, pokud by byl shledán vinným.
Tento případ je nejnovějším případem v celé řadě pokusů kriminalizovat novinářskou práci. Činí je státní úředníci, kteří tak vyvolávají obavy, zde je národ skutečně deset let po pádu komunismu ochoten tolerovat kritický tisk.
Státní policie předvolala Pecinu třikrát k výslechu ohledně článků, které napsal loni na podzim a v nichž obvinil pražskou Městskou policii z nezákonného chování při listopadovém útoku na jeden squat v Praze 6.
Pecina napsal, že tato policejní razie byla protizákonná, neboť Městská policie, která nemá vyšetřovací pravomoci, zasáhla proti squatu speciálními pořádkovými jednotkami, jaké nemá právo budovat.
Pecina byl třikrát povolán k výslechu a pokaždé předvolání odmítl. Zároveň už mu byla udělena pokuta 10 000 Kč (250 dolarů) za to, že se odmítl k výslechu dostavit. Proti pokutě se odvolal.
"Argumentoval jsem, že má novinář právo na svobodu projevu," uvedl. "Nemám naprosto žádnou povinnost cokoli jim vysvětlovat."
Český Helsinský výbor pořádal šéfa státní policie Jiřího Koláře o vysvětlení a případ sleduje také londýnské ústředí organizace Amnesty International.
Policie se k probíhajícímu vyšetřování odmítla vyjádřit.
Jan Jirák, profesor sdělovacích prostředků na Fakultě sociálních věd KU je znepokojen tím, co považuje za nepřiměřeně tvrdý přístup vládních činitelů vůči novinářům.
"Novináři v této zemi nejsou zrovna v bezpečí," konstatuje. "V mnoha případech jsou úřady schopny na ně vyvíjet nátlak, vyvolávat u nich nejistotu."
Jirák poukazuje na nedávný proces s Tomášem Smrčkem, bývalým reportérem pro soukromou televizi Nova, který byl obviněn, že prozrazuje státní tajemství, poté, co v roce 1999 ukázal ve vysílání tajné dokumenty. Šlo o utajování skandálu ve státní vojenské rozvědce.
Smrček čelil možnosti, že bude odsouzen na osm let do vězení, dokud ho 15. června soud v Praze neosvobodil.
"Všichni novináři tady nakonec budou muset projít zkouškou," uvedl. "Tím bude definována úroveň demokracie i postavení novinářů, i to, o čem reportéři směji a nesmějí psát."
Právní kličky
Oba případy poukazují na existenci zákonů, o nichž někteří pozorovatelé konstatují, že mohou být použity k potrestání novinářů za to, že kritizují státní úředníky.
"Ochrana důvěrných informací by neměla být zneužívána v neprospěch novináře, jehož povinností je informovat veřejnost," konstatuje senátor Jan Ruml, který se účastnil Smrčkova procesu.
Pecina je podezříván z trestného činu pomluvy - je to anachronické obvinění, které stále ještě existuje ve Spojených státech a v Kanadě, ale je málokdy využíváno. Organizace, hájící práva novinářů, je kritizují, protože to umožňuje policii zahájit trestní stíhání i v případech, kdy nedošlo k občanskému sporu.
"Trestný čin pomluvy by měl být zrušen a pomluvou by se měly zabývat čistě občanskoprávní spory," konstatuje Jan Jařab, český komisař pro lidská práva. "Je příliš lehké ho zneužívat, a bohužel existují státní úředníci, kteří jsou ochotni to dělat."
Čeští novináři poprvé získali právo na ochranu svých zdrojů v lednu 2000, když Česká republika schválila první rozsáhlý postkomunistický tiskový zákon.
Zákon byl vyzkoušen letos, kdy dva reportéři deníku Mladá fronta Dnes byli osvobozeni, poté, co byli obžalováni, že poskytovali ochranu pachateli trestného činu tím, že odmítli zveřejnit svůj zdroj v případě pomlouvačné politické kampaně na vysokých místech.
"To bylo vítězství," říká Milan Šmíd, šéf programu novinářských studií na Karlově univerzitě. "Budu však přesto plakat, jestliže Pecinu zavřou."
Slzy, to však není Pecinův styl. Na otázku, jestli si už teď dá pozor a policii už nebude tak ostře kritizovat, potřese vzdorně hlavou.
"Nejsem zbabělec," říká.
Marešova rada jednala správně
Audit Brna potvrdil, že Rychlík a Plachý vedli kampaň proti Drahošovi
Jana Dědečková
Bývala Rada ČT pod vedením M.Mareše jednala správně, když přistupovala s rezervou ke stížnostem "umělců" Plachého a Rychlíka, kteří reprezentovali občanské sdružení Iniciativa Brno na přelomu století.
Výsledky auditu dokazují, že proti řediteli brněnského studia Z.Drahošovi byla vedena silná diskreditační kampaň s cílem poškodit jeho i Radu ČT. Tato kampaň stále pokračuje a je vedena rovněž redakci zpravodajství na Kavčích horách, která minulý týden v hlavní zpravodajské relaci uvedla, že audit provedený v Brně potvrdil závěry zprávy kontrolní komise ČT, kterou do Brna poslal bývalý ředitel Chmelíček a na základě jejíchž výsledků byl vznesen návrh na Drahošovo odvolání. Tento návrh "nekompetentní Marešova rada" zamítla všemi hlasy.
Zpravodajská relace minulý týden, která citovala nepravdivé závěry auditu s komentářem pana Plachého byla dezinformací a generální ředitel Balvín by měl z tohoto případu vyvodit postih zodpovědných pracovníků.
Profesionalita některých redaktorů v ČT se opět prokázala.
Část auditu v Brně, týkající se iniciativy Brno na přelomu století
Důležitým předmětem forenzního šetření v TS Brno bylo stanovisko mediální skupiny iniciativa „Brno na přelomu století“ k situaci v ČT Brno adresované v říjnu 2000 radě ČT. Na základě tohoto podání proběhla v TS Brno kontrolní akce prováděná Kontrolní skupinou ČT. Vzhledem k tomu, že obsah podání jsme považovali za velmi závažný, provedli jsme vlastní vyhodnocení jednotlivých zjištění prezentovaných kontrolní skupinou. Podrobné informace k této části forenzního auditu jsou uvedeny v Oddíle III. této zprávy. Lze však odpovědně konstatovat, že většina prezentovaných kontrolních závěrů nebyla naším forenzním auditem potvrzena. Na základě námi zjištěných skutečností musíme dále konstatovat, že zmíněná kontrola byla dle našeho názoru provedena v některých oblastech velmi neprofesionálně, neboť:
a. řada kontrolních závěrů uvedená ve Zprávě o provedení mimořádné kontrolní akce v TS Brno ze dne 4.12. 2000 nebyla vůbec podložena důkazními prostředky,
b. některé v zásadě bezvýznamné skutečnosti byly interpretovány jako závažné nedostatky, přičemž skutečnosti, ve kterých mohl být i významný problém, vůbec šetřeny nebyly
c. kontrolní skupina téměř vůbec nespolupracovala s managementem TS Brno, který byl schopen ještě před vydáním Zprávy o provedení mimořádné kontrolní akce v TS Brno ze dne 4.12. 2000 řadu zjištění vysvětlit a podložit svá tvrzení konkrétními důkazy.
Toto naše stanovisko potvrzuje i text „Závěrečného vyjádření kontrolní skupiny ke stanovisku vedení TS Brno ke kontrolní zprávě ze dne 29.12. 2000 ze dne 9.3. 2001“, jehož obsah je ve srovnání se zprávou ze dne 4.12. 2000 podstatně kratší. Dle našeho názoru potvrzeného též vedoucím kontrolní skupiny lze tuto poslední zprávu interpretovat tak, že většina kontrolních závěrů tak, jak byly uvedeny v prvních kontrolních závěrech, se v důsledku dalších skutečností a předložených důkazních prostředků ze strany TS Brno nepotvrdily.
Je Henry Kissinger válečný zločinec?
Christopher Hitchens, The Trial of Henry Kissinger. Verso, Londýn, 15 libger.
Tato recenze od Charlese Wheelera, dlouholetého zpravodaje BBC ve Spojených státech, vyšla v červencovém čísle britského měsíčníku The Oldie.
Je to fasciující představa: Henry Kissinger na lavici obžalovaných v Haagu, souzený za válečné zločiny. Dojde k tomu? Sotva. Zaslouží si být pohnán před mezinárodní tribunál? Absolutně, tvrdí autor. Za zločiny, který tento neseriózní, nemorální, nevyléčitelně tajnůstkářský muž spáchal proti Indočíně, Bangladéši, Chile, Kypru, Východnímu Timoru a Washingtonu DC nebo v nich během devíti let jako americký ministr zahraničních věcí.
Ale jsou Hitchensova obvinění vskutku přesvědčivá? V první kapitole přímo zaplétá Kissingera do nejšpinavějších z celoživotních špinavých triků Richarda Nixona - do pokusu během posledních dní prezidentské kampaně v roce 1968 sabotovat mírovou iniciativu Lyndona Johnsona tím, že slíbil jihovietnamské juntě lepší dohodu, pokud bude sabotovat pařížské mírové rozhovory.
Avšak neexistují žádné důkazy, že Kissinger věděl, co má Nixon za lubem. Ani není pravděpodobné, že by Nixon, který se nikdy nesetkal s tímto relativně neznámým univerzitním učitelem, Kissingerovi důvěřoval a učinil ho společníkem ve svém spiklenectví. Je pravda, že Kissinger byl v Paříži. Hledal tam vysoké zaměstnání a ucházel se o přízeň u jakékoliv vlády, která měla přijít k moci, využíval obou stran ulice, snažil se pro sebe získat sympatie u níže postavených členů Johnsonova vyjednavačského týmu, získával drby a telefonoval je činitelům Nixonovy předvolební kampaně ve Washingtonu. Neelegantní jednání, ale těžko trestný čin.
Autor se dostává na pevnější půdu, když se zabývá Kissingerovou řídící rolí při vedení války v Indočíně. Generál Westmoreland, americký polní velitel ve Vietnamu, svědčil o tom ve svých memoárech, když uvedl, že po příchodu prezidenta Nixona k moci dostala válka novou tvář. "Poprvé se soustřeďovala veškerá politika, týkající se vedení války, na osobu, která nebyla prezidentem - na jeho poradce pro národní bezpečnost, bývalého harvardského profesora Henryho Kissingera. Iniciativa přestala vycházet od amerického velitelství v Saigonu; vycházela z Bílého domu a od dr. Kissingera.
Dva měsíce po Nixonově inauguraci, "změny" zahrnovaly tajné bombardování Kambodže, což byla operace, která, jak varovalo písemně spojené velení americké armády, způsobí množství civilních mrtvých a raněných. Jak Hitchens zdůrazňuje, Nixon jako vrchní velitel americké armády nesl konečnou zodpovědnost za toto rozšíření války do neutrální země. Jeho důkazy, že Kissinger osobně řídil tuto i další vojenské operace, často přes hlavu amerického ministra obrany, jsou přesvědčivé.
Na podporu svého obvinění vůči Henry Kissingerovi cituje Hitchens velmi efektivně knihu, kterou napsal v roce 1971 generál Telford Taylor, hlavní prokurátor při norimberských procesech. Taylor analyzoval norimberské rozsudky a také procesy japonských válečných velitelů v Tokiu a v Manile a argumentoval, že kdyby se tytéž právní normy a precedenty aplikovaly na americké státníky a byrokraty, kteří vedli válku ve Vietnamu, existovala velmi silná pravděpodobnost, že by skončili stejně, rozsudkem smrti a popravou.
Generál Taylor zdůraznil, že američtí vedoucí představitelé (na rozdíl od široké veřejnosti) těžko mohli tvrdit, že nevědí o obrovském množství civilních mrtvých a raněných ve Vietnamu. Generál Taylor cituje případ Koki Hiroty, japonského minstra zahraničních věcí v době útoku proti Nankingu v roce 1937. Když se Hirota dověděl, že japonská vojska při tom páchají zvěrstva, požadoval a dostal ujištění, že zvěrstva budou zastavena. Avšak ona pokračovala a Hirota byl shledán vinným a oběšen.
Jak píšu tuto recenzi, připomnělo mi to, že jsme se, můj washingtonský produkční a já, před několika lety marně několikrát pokoušeli přesvědčit jednoho z Kissingerových předchůdců, aby vystoupil v dokumentárním filmu o Vietnamu. Byl to McGeorge Bundy, ředitel Rady národní bezpečnosti za Johna Kennedyho a pak až do roku 1966 za Johnsona. Bundy nakonec souhlasil a zatelefonoval mému kolegovi. "Tak dobře, já vám ten rozhovor poskytnu," řekl. "Měli jsme být všichni, samozřejmě, postaveni před soud jako váleční zločinci," uvedl. Brzo poté, než jsme mohli zorganizovat natáčení rozhovoru, zemřel.
V nejhorším případě měl Bundy příliš velký vliv. Společně s Robertem McNamarou Bundy radil Johnsonovi, který celé věci ohledně Vietnamu rozuměl ještě méně než jeho nejvyšší poradci, aby válku rozšířil. Ale že by byl válečným zločincem? Určitě ne.
Co se týče Kissingera, který vždycky víc sám jednal než radil, si v této věci nejsem jistý. Přečtěte si sami tuto knihu - posuďte, co dělal v Indočíně, v Chile, v Bangladéši a ve východním Timoru - a suďte ho sami.
Nepřesnosti Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové
Mýty o Černobylu
Kolega Zdeněk Bochníček uveřejnil 3.3. 2001 v Lidových novinách článek o jaderné energetice. Vytištěný článek byl pak vyvěšen na nástěnku na naší fakultě. Někdo neznámý posléze pod tento článek pověsil článek novinářů Petry Procházkové a Jaromíra Štětiny s názvem Zamořené království, který byl publikován také v Lidových novinách 21.5. 1999. Tímto článkem patrně chtěl oponovat faktům, uváděným v prvním článku. Bohužel článek Procházkové a Štětiny obsahuje závažné omyly, které bych chtěl nyní uvést na pravou míru. Naprosto chybný je následující odstavec ze článku Procházkové a Štětiny:
... Pan Josef se svým dalekohledem je připraven na všechno. Ví o trhlinách i naklonění krytu, ví i o teorii některých vědců, podle níž největší nebezpečí všechny obyvatele oblasti teprve čeká. Beton sarkofágu obsahuje ve svých pórech izotopy plutonia, jehož poločas rozpadu je 14,6 roku. Nyní uplynulo 13 let. Za několik měsíců se plutonium začne přeměňovat v izotop americia, jehož poločas rozpadu je už 400 let. A právě americium je schopno odstartovat tisíce mikroskopických jaderných reakcí. K tomu, aby americium explodovalo dosažením tzv. kritického množství, stačí, když se shromáždí jen několik miligramů této látky. Velký počet maličkých výbuchů může sarkofág proměnit v hromadu písku. ...
Ve vyhořelém jaderném palivu je skutečně obsaženo plutonium, a to dokonce několik izotopů. Nejvíce je izotopu plutonia Pu 239, který vzniká z uranu U 238. Poločas rozpadu Pu 239 je ovšem 24 tisíc let. Pu 239 může zachytit neutron a vznikne Pu 240 s poločasem rozpadu 6563 let. Až po dalším záchytu neutronu vznikne Pu 241 s poločasem rozpadu 14.3 let. Tento izotop asi měli Procházková se Štětinou na mysli. Pu 241 se skutečně pak rozpadá beta rozpadem na izotop americia Am 241, které má poločas rozpadu 432 let. Nicméně plutonium Pu 241 se rozpadá na americium Am 241 ihned od počátku svého vzniku a po 14.3 letech se ho rozpadne právě polovina. Tak je totiž definován poločas rozpadu. Rozhodně jádra Pu 241 spořádaně nečekají, až uplyne oněch 14.3 let, aby se konečně začaly rozpadat. Rovněž americium Am 241 nemůže vyvolat řetězovou reakci v sarkofágu, však se to také doposud nestalo a nestalo se to i v žádném vyhořelém jaderném palivu, které také obsahuje americium Am 241. Procházková se Štětinou patrně také netuší, že americium Am 241 se používá jako radioaktivní zářič v technické praxi. Například se používá v ionizačních hlásičích kouře (hlásičích požáru).
Tato takřka elementární fakta by Procházková se Štětinou měli znát nebo by si je měli nechat vysvětlit od nějakého odborníka, pokud chtějí psát o Černobylu.
Chyby jsou i v dalších odstavcích.
... Odborníci odhadují, že dosud v důsledku havárie zemřelo v Rusku, na Ukrajině a v Bělorusku již 300 tisíc lidí. ...
Odhady počtu obětí černobylské havárie se velice liší, od několika stovek osob až do stovek tisíc osob, podle různých pramenů. Podle mého názoru by se o tomto seriózní novináři měli zmínit. Zájemce o tuto problematiku bych opět odkázal na článek kolegy Bochníčka v Lidových novinách ze dne 28.4. 2001.
... Vladimir Eduardovič Linkjevič je jediným člověkem na světě, který dobrovolně žije v podivné přírodní rezervaci o rozloze více jak 2 tisíce kilometrů čtverečních, kde radioaktivní znečištění dosahuje až 1000 curie na kilometr čtvereční. Podle odborníků už 15 až 40 Ci škodí lidskému organismu. ...
Curie je jednotka aktivity radioaktivní látky, která udává počet rozpadů za jednu sekundu, přičemž platí, že 1 Ci je rovno 3.7 x 1010 rozpadů za sekundu. Biologický účinek radioaktivního záření se udává pomocí dávkového ekvivalentu v jednotkách sievert (Sv). Přitom není přímočará souvislost mezi aktivitou a dávkovým ekvivalentem, dávkový ekvivalent závisí na energii předané radioaktivním zářením tkáni a na druhu záření. Např. alfa záření je pro člověka nebezpečnější než gama záření při stejné energii předané tkáni, ale na druhou stranu se alfa záření podstatně snadněji odstíní. Navíc jednotlivé druhy tkáně jsou různě citlivé na radioaktivní záření. Pro určení míry nebezpečí nějaké zamořené oblasti pro člověka je nutné použít jednotky sievert za hodinu.
Článek Procházkové a Štětiny Zamořené království tedy obsahuje několik závažných chyb a je s podivem, že tito autoři publikují článek z oblasti, v níž zjevně nejsou odborníky, a že článek ani nedali ke korektuře nějakému odborníkovi na tuto problematiku. Od nynějška již budu přistupovat ke všem článkům Procházkové a Štětiny s krajní nedůvěrou.
David Trunec je z přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
Katastrofální názory ministra školství
Eduard Zeman vstoupí do historie třemi iniciativami: Snahou o zrušení víceletých gymnázií, jednotnými státními maturitami a zaváděním internetu do škol. Každé z témat bylo dostatečně přetřeseno v odborné i laické veřejnosti a občané vědí, že tento ministr nepřispěje k odkazu J. A. Komenského.
Co se však málo ví a na co poukázal včerejší rozhovor v MFD, jsou soukromé názory pana ministra na počítače a výuku jazyků. EZ dal počítač ze své kanceláře odstranit (kam šoupnul vyfasovaný poslanecký notebook, se Simona Holecová nezeptala). To je akt srovnatelný snad jen s prodáním traktoru a zapřažením koní. Kdyby tak učinil EZ jako soukromá osoba, je mi to jedno, ať škrábe třeba pazourkem na stěnu jeskyně. Protože tak učinil jako ministr školství, který má počítače za mnoho miliard zavést do škol, biju na poplach. Vím, že u nás je možné všechno, ale že bude národ učit plavat neplavec, je opravdu alarmující.
Ještě větší síla je odpověď na otázku, co panu ministrovi na počítačích vadí, cituji: “Počítače jsou obrovská zhouba na oči a já se snažím si oči šetřit.” Tak pan ministr ví, že počítače vadí na oči, sám si je šetří a přesto počítače do škol masivně zavádí. Pro oči dětí nejsou počítače zhoubou, pane ministře? Normální smrtelník by měl nyní všeho nechat a jít podat na EZ trestní oznámení: Pro vědomé ohrožování zdraví mladé generace!
Paní Holecová se dále snažila pana ministra přimět k odpovědi na otázku, jaké by měly být klíčové dovednosti žáků. Měla na mysli znalost jazyků a ony počítače. Odpověď pana ministra byla nejprve “Umění přežít”, což dále rozvedl: “V určitých dobách bylo důležité rychle běhat, dobře střílet, umět vystopovat zvěř. Pak zase vyznat se v řemesle či zemědělské činnosti. Dnešní doba klade důraz na něco jiného. Dnes ovládají tyto dovednosti paradoxně hlavně naši romští spoluobčané: ti umí využít všeho, co se dá, hlavně ve svůj prospěch.”
Komenský se v hrobě obrací a já odcházím do houští stopovat zvěř. V září podám přihlášku do romské univerzity.
Poznámka JČ: Na člena sociálnědemokratické vlády se pan ministr vyjadřuje pozoruhodně rasisticky.
Na konec školního roku
„Všeckoť na světě jen na obrátku, a život lidský jako sen...“
- hovory, naslouchání a mlčení s Bohumilem Sedláčkem
První část
Jak vidí české školství na počátku třetího tisíciletí muž přáteli označovaný „nestor češtinářů“, „chodící encyklopedie“ a „svědek století“? „Mít dobrou paměť je i dnes velký dar, škola by ji neměla zapomínat cvičit“, „ řadu věcí, které sleduji v českém školství, děláme špatně“, „za poměrně značné znalosti z nejrůznějších oborů vděčím ministrem školství Eduardem Zemanem a jeho ochotnými přitakávači zatracovanému osmiletému gymnáziu“, tvrdí zde v zatím nejúplnější „bilanční životní uzávěrce“. Když jsem s panem kolegou v jeho bytě naposledy hovořil, přišel z kontroly na poliklinice. „Víte, co mi ta mladá žába řekla? Že jsem prý na svoji skoro devadesátku docela zachovalý dědek.“ Pobaveně se culil, když mi pak nechal nalít dvě sklenky červeného vína. Prý se mu už přece jenom trochu třesou ruce...
Květná s krásným výhledem na Javořinu je dnes hraničním přechodem a místem pašování drog i osob. Sem ustanovil B. Sedláčka výpomocným učitelem po sedmi měsících nezaměstnanosti od 11. dubna 1935 Okresní školní výbor v Uherském Brodě, „ předpokládaje dodatečný souhlas Zemské školní rady“, „ na dobu potřeby, nejdéle však do června 1935“. Potom učil v Nedešově na Valašsku. Od 7. dubna 1938 byl ale na vlastní žádost už výpomocným učitelem na 2. dívčí obecné škole v Praze-Vršovicích a od té doby tu žije a pracuje. Odchodem do hlavního města si vytvořil podmínky pro vystudování dvou vysokých škol a pro svoji odbornou a vědeckou práci. Stihl poslouchat V. Vážného, B. Hálu, J. Mukařovského a po zavření universit v Kruhu přátel českého jazyka Vl. Šmilauera, Fr. Oberfalzera-Jílka a J. B. Čapka . Fakulty přírodovědeckou a filosofickou absolvoval až po válce. Doktorskou disertaci z antropoklimatologie „Vztah mezi atmosférickými srážkami a neúrodou obilí v ČSR v letech 1924-1937“ u profesorů S. Hanzlíka a R. Schneidera nesměl už obhájit. Vetoval ji prof. Kosil-Gossl z Vysoké školy zemědělské. Byla mu málo ideová. Odůvodnění: Autor nevychází z poznatků sovětských vědců Mičurina, Lysenka a Viljanova. „Tož, ať si ten doktorát nechají“, řekl si tenkrát a dodržel dodnes svůj slib. Dodává: „Mí examinátoři prof. J. Král a prof.O. Matoušek byli tenkrát stejně z fakulty vyhozeni, ani by mě neměl kdo zkoušet. A jak skončili ti sovětští „vědci“, je známo.“ O satisfakci Universitu Karlovu nepožádal ani po roce 1989. Není to jeho styl. B. Sedláček je dnes nejvýraznější a nejzkušenější učitelskou osobností českého základního a středního školství.
Je aktivním občanem, přítelem a rádcem mnoha daleko mladších kantorů a kantorek. Od 30. let poznal řadu učitelských generací a spolupracoval s mnoha pedagogickými a vědeckými osobnostmi. Po absolvování gymnázia v Uherském Brodě trvá nepřetržitě jeho učitelské, ředitelské, inspektorské a odborné působení ve školství. Hospitovali u něj učitelé, ředitelé, inspektoři i stovky studentů z České republiky, Slovenska, Jugoslávie, USA a Japonska. V roce 1974 odešel do důchodu, ale dál se podílel na organizaci metodické a didaktické práce (do roku 1979) a na tvorbě učebnic, odborných článků a příruček (započal ji v roce 1955). S Evou Hlaváčovou vydal v roce 1994 oblíbenou knížku k přijímacím zkouškám a pro střední školy „Opakujeme si skladbu“. Příručka vzniklá rovněž ve spolupráci s E. Hlaváčovou „Opakujeme si pravopis“ má 10 svazků. Známé jsou „Diktáty a pravopisná cvičení I.-III.“ (vytvořil je s M. Blechovou a E. Hlaváčovou). Bibliografický soupis jeho prací s reedicemi obsahuje 236 položek. Podrobnou bibliografii si dnes už nevede, ale v minulých deseti letech přibylo 25 nových titulů. Ironicky k tomu poznamenává: „Všichni chtějí sborníky diktátů, to co dělám nejméně rád. Méně už se zajímají, jak českému pravopisu spolehlivě rozumět a tak se mu naučit.“ Třicet let byl členem redakční rady časopisu Český jazyk a literatura (ČJL). Mnohé na sebe prozradil při příležitosti 80. a 85. narozenin před několika lety. Zde jeho stanoviska a zkušenosti učitelského praktika konfrontujeme s problémy, které hýbaly a hýbou českým školstvím. V rozhovorech se vynořovaly další a další otázky. Proto je tu klademe v trsech. Vita brevis, ars longa. Kolega ale s oblibou cituje z K.J. Erbena: „Všeckoť na světě jen na obrátku a lidský život jako sen...“
Pane kolego, stal jste se učitelem hned po absolvování gymnázia. Také dnes přibývá učitelů, kteří nemají ukončené pedagogické vzdělání. Až odejdou ze škol důchodci, asi maturanti zaplaví základní školství zejména na venkově. Existuje nový pokyn, aby školy zaměstnávaly pedagogické asistenty bez maturity. Jak se vám to líbí? Hrála při vaší volbě povolání roli náhoda, rodinná tradice nebo platí, že „jste se učitelem narodil“? Vím, že na vás velmi působil váš profesor-polyglot, absolvent pařížské Sorbonny, PhDr. Václav Skala a také váš učitelský vzor, latinář Karel Křivánek. Vy jste hlubšímu studiu řady jazyků, např. polštině a italštině, věnoval hodně sil už na gymnáziu. Proč jste si nevybral třeba diplomatickou kariéru nebo lingvistický talent výhodněji jinak nezhodnotil? Dnes se kdekdo naučí anglicky nebo německy a místo, aby šel učit, zamíří hned do zahraniční firmy. Jde za velkými penězi. Změnila se tolik mentalita mladých lidí? Co se s tím dá dělat?
Učitelské povolání bylo v naší rodině tradicí. Můj dědeček z matčiny strany František Kreml byl učitelem a později nadučitelem, naposledy v mém rodišti Šumicích. V šumické škole jsem se narodil. Můj otec Tomáš S. byl učitelem a pak řídícím učitelem, naposledy ve Vlčnově. Odtud jsem denně chodil - v dešti, blátě do gymnázia v Uherském Brodě. Učitelkou byla i moje teta, matčina sestra Marie Kremlová-Šustková. Provdala se za učitele Josefa Šustka. Všichni uvedení se svým vlivem a příkladem zasloužili o to, co mě dále následovalo.
Maturoval jsem 21. 4. 1933. Rok jsem se připravoval na doplňovací zkoušku učitelské dospělosti jako externista na řádovém učitelském ústavu ve Sv. Janě pod Skalou. Tu jsem složil 7. 6. 1934. Tehdy byl učitelů dostatek, neučili neaprobovaní ani důchodci. Na učitelských ústavech platil tehdy numerus clausus 40. Na uvolněná místa po repetentech ve 4. ročníku byli přijímáni absolventi gymnázií a reálek. Na volné místo upozornil mého otce jeho přítel A. Slezáček, který tam působil jako cvičný učitel. Během školního roku jsme hospitovali v hodinách pedagogiky ve 2.-4. ročníku, hodinách českého jazyka (jen v jazykové části), v hodinách psaní, kreslení, zpěvu a hry na housle s ve dvou třídách cvičné školy a v nich jsem konali také výstupy. Zdravovědu přednášel lékař z Berouna v odpoledních hodinách a speciální pedagogiku pan učitel Mejstřík z pomocné školy v Berouně. Předmětem doplňovací maturity byla pedagogika a psychologie, český jazyk (jen mluvnice a pravopis), školské předpisy a zdravověda. Předcházely dílčí zkoušky z metodik všech předmětů, z krasopisu, kreslení, zpěvu a hry na housle. A také výstup na cvičné škole. Zkouška z defektologie byla nepovinná, vykonal jsem ji však také. Příprava budoucího učitele byla promyšlená a důkladná. Nelze proto říci, že by ve škole tehdy mohli vyučovat pedagogicky nepřipravení maturanti, jako je tomu dnes. Máte pravdu, že mě vždy velmi zajímalo studium jazyků, ale např. k polštině jsem se hlouběji dostal až v 60. letech, když mě prof. Bělič přizval do kolektivu autorů učebnic českého jazyka pro polské školy na Těšínsku.
Jednou jsem si zapsal své stručné rozpomínání, jakési „ reminiscor“... Moudří staří Římané prohlašovali, že řečníkem se člověk může stát, vyučit se (orator fit), ale básníkem se musí narodit (poeta nascitur). Myslím si, že učiteli je třeba obojího: nemá-li potřebné vlohy, není-li mu „shůry dáno“, sotva bude dobrým učitelem. Pak o něm bude platit další antická moudrost: Quem dii oderunt, paedagogum fecerunt. (Koho bozi nenávidí, udělají z něho učitele.) Já jsem se skutečně od mládí cítil povolán být učitelem a měl vzory ve svých profesorech. Kromě těch, co jste jmenoval, měl jsem velmi rád i Františka Matějčka a musím ho zde zvláště zmínit. Učil nás od primy do oktávy přírodní vědy. Na gymnáziu jsem ale poznal i příklad odstrašující. Bylo to pro mne poučné. Zde byl mladý češtinář, začátečník, bez druhé státnice, neměl rád mladé lidi, zato měl mezery ve vědomostech a jeho prostředkem, jak dávat najevo svou nadřazenost, bylo nesmyslné ukládání dlouhých nezáživných pasáží. Vzpomínám, že dokázal uložit i několik stran z Čechovy Dagmar k memorování. Asi se nám mstil i za svou nelichotivou přezdívku? Tu přezdívku bych dnes raději ani neuváděl, ale když jinak nedáte? Na sací papíry a na stěny na WC se psávala jeho neuctivá značka - ležatá elipsa a nad ní ležatá trojka. Rozuměj : Bubiš (Bohumil) sedí na záchodě. Vzorem češtináře se mi stal až mnohem později spisovatel Vojtěch Martínek. U něho jsem skládal v tehdejší Slezské Ostravě zkoušku učitelské způsobilosti pro měšťanské školy. Já jsem se učitelem chtěl stát. V posledních ročnících gymnázia jsem ani o jiném povolání neuvažoval. Ani jsem si je dost dobře nedovedl přestavit. Mou touhou však zůstávalo studium na universitě. Od začátku jsem toužil po nejvyšším možném vzdělání a chtěl žít v Praze. Budete se možná divit, ale ze všech svých učitelů nejvíce vzpomínám na Ladislava Havelku. Jako začínajícímu učiteli mi poskytl cenné a přátelské rady. Učil mě v Šumicích u Uherského Brodu, v mém rodišti, ve 2. třídě a pak byl v Květné mým „panem řídícím“. Umučili ho nacisté. To pan řídící Ivánek v Nedašově mě nikdy učit ani neviděl. Složitou cestou se dostal k učitelství i můj otec . Po maturitě i on až po roce vykonal požadovanou Erganzungspruefung na učitelském ústavu v Kroměříži.
Považuji za nemorální, hlásí-li se na pedagogickou fakultu muži a někdy ženy, protože se na jinou „vejšku“ nedostali. Ovšem, co by tomu dnes řekl svět, kdybychom od nich chtěli, aby každý uchazeč podepsal čestné prohlášení, že se bude aspoň deset let věnovat práci ve školství? Nebo kdyby měli nahradit částku, kterou na jejich vzdělání stát vynaložil zbytečně? Nemravnost se v demokracii netrestá a toto by asi bylo taky nedemokratické? Některé učitelské zběhy vídáme i v televizních programech. Svoje povolání určitě za poslání nepovažovali, když vidím, jak si dnes vydělávají peníze. Pochybené je také to, že někteří novopečení pedagogové zůstávají jako asistenti raději vysoké škole a pak tu učí metodiku nebo dokonce „reformují“ školství, ačkoli nemají kantorskou praxi. S úžasem a smutkem také sleduji úpadek základních znalostí u učitelů a odborné nedostatky některých mladých češtinářů, kteří se prezentují na veřejnosti a nevyznají se ani v terminologii svého oboru. Jak mohli vůbec složit státnice? Slovo stavovská čest je už zapomenuto? Slovo stydět se už nevnímáme? Si tacuisses, philosophus manusisses. (Kdybys býval mlčel, zůstal bys filozofem.) Kdybys býval mlčel a díval se na televizi doma!
Shrnuji : Ani úspěšný, nebo dokonce vynikající absolvent pedagogické fakulty se ale nemusí stát dobrým učitelem. Vím o případech, kdy ve škole, ani ve třídě někteří z nich neobstáli. Zažil jsem kolegyni, která přišla na školu s červeným diplomem, ale hodiny trávila za dveřmi na chodbě a utírala si slzy, zatímco žactvo ve třídě řádilo. Vůbec se nedostala ke slovu a brzo odešla do výpočetního zařízení. Také jeden známý didaktik a metodik, už starší pán, autor příruček a učebnic, měl ve třídě naprostou nekázeň. Spolupracovalo s ním asi ze soucitu jen několik žákyň. Pak se stal nakladatelským redaktorem. A mohl bych jmenovat další příklady.
Vysvětlil jste hlubinné motivy pro volbu učitelského povolání i důvody, proč se mu věnujete celý život. Nehrály tu ale významnou roli i další obyčejnější věci? Zajištění existence definitivou, pohodlný život s množstvím volna, pravidelný služební postup, velmi slušný plat, studijní a zdravotní dovolené, odchod do důchodu s plným služným? Jak vidíte degradaci těchto vymožeností učitelstva po válce? Dnes převládá názor, že učitelství je povolání nebo dokonce jen přechodné řemeslo jako každé jiné. I ředitelé roli učitele často podceňují, cítí se být více manažery nežli učiteli, staví čerstvé maturanty do náročných situací ve třídě a někteří o svých kantorech ve škole skoro nic nevědí, nestarají se ani o jakékoli jejich metodické vedení a odborný růst. Vy jste si postupně pedagogické a další odborné vzdělání doplňoval prakticky celý život.Byli absolventi učitelských ústavů a gymnazisté dva různé myšlenkové světy? Absolventů předválečných osmiletých gymnázií už moc nežije. Vy jste jedním z nich. Vždy mě fascinuje vpečetění jejich znalostí do jejich celé osobnosti, to, jak suverénně citují i dnes zpaměti klasiky i po tolika letech. Někteří „všeobecní pedagogové“ hlásají, že se vlastně nemá smysl nic zpaměti učit, když se všechno stejně zapomene a lze to nalézt v encyklopedii nebo na internetu a že vzdělávání je hlavně práce s informacemi? Co si o tom myslíte? Myslel jste si někdy o sobě, že máte elitní středoškolské vzdělání? Jak víte, některým leží osmiletá gymnázia velmi v žaludku. Byli tedy mladí lidé, kteří studovali učitelské ústavy horší a hloupější, než jste byl vy a vaši spolužáci? Nebo je zakopaný pes v tom, že jste byli na jedné škole osm let? Jak se díváte na dnešní požadavek, aby všichni učitelé včetně mateřinek měli vysokoškolské vzdělání? A co soudíte o nedávném a současném „dalším a celoživotním“ vzdělávání učitelů a plánovaných atestacích kantorů v budoucnosti?
Před válkou neexistovala ze zákona dovolená pro učitele. Platila zásada, že učitel má volno, když se ve škole neučí. Nikomu to nevadilo. Na obecné škole byla vyučovací povinnost 28 hodin, na měšťance 24. Elementaristky měly 21 a nemusely doplňovat do 28. Mimo Prahu byl jeden den v týdnu volný. Na plat to nemělo vliv. Na červenec a srpen se služné vyplácelo najednou. Výpomocným učitelům ale končil pracovní poměr vždy 30. června. Plat za září dostávali až koncem září, protože trvalo tři neděle, než je vzala zemská školní rada do stavu. Pamatuji se, jak mi někdy koncem září 1936 přinesla žákyně Anička Fojtíková odpoledne až do bytu dopis pana řídícího Ivánka. Na ústřižku poukázky sdělení pro adresáta mi připsal úhledným písmem: Máte po psotě, dnes vyplaceno za dva měsíce. Jak možno zapomenout? Diskuse o úvazcích učitelů a o přímé a nepřímé výchovné práci, o tom, zda pracuje učitel, a nejen on, dost hodin, přišly až s komunismem. Do té doby také nebyly pětiletky a úderníci: Lidé si ale vážili práce a snažili se v ní obstát. „Únor vše změnil“, zpívala holubička míru-spisovatelka Marie Pujmanová. Předseda odborů Antonín Zápotocký volal po skončení „komedie se svátky“. Těžko prý vybudovat socialismus s patnácti volnými dny v roce. Ve škole k tomu byly ještě prázdniny: mimo hlavních i vánoční, původně od 23. 12. do Tří králů, pololetní 1. a 2. 2., velikonoční, původně od Květné neděle do úterka po Velikonocích, neškolští pracovníci měli navíc další dva dny volna 5.a 6. 7.
a 15.8. Školní rok začínal 1. září a končil 28. června. Nebyl ani přípravný týden na konci srpna. Dnes mají učitelé prázdnin čím dál tím méně a i o nich žijí ve stresu a v obavách, co je zase čeká. Jak mají pracovat tvořivě a s nadšením?
Já jsem si pedagogické, ale hlavně odborné vzdělání v bohemistice doplňoval od samého začátku. Ve volném čase a o prázdninách jsem seděl nad knihami a pořizoval excerpta. Rodiče se hněvali, že nevylezu ani na slunko. Na zkoušku učitelské způsobilosti jsem tehdy důkladně například prostudoval Příhodu, Velinského, Stejskala, Roztohara a brněnského sociologa Bláhu. Nejvíce jsem se později zdokonalil ve znalosti českého jazyka při práci na učebnicích pro Výzkumný ústav pedagogický. Dodnes si při četbě umělecké literatury a tisku vypisuji příklady pěkných vět, souvětí, zajímavé příklady větných členů. Je to asi nemoc z povolání. Zásobárnu příkladů mám nejen na papíře, ale i v hlavě. Laus propria sordet, šokoval jsem tím ovšem svoje posluchače na seminářích pro češtináře. Nutil jsem svoje žáky, aby si jako praktickou pomůcku pomatovali tzv. modely vět. Celý život se držím varování K.H. Borovského: Kdo si myslí, že dost umí, začíná být trouba.
Z učitelských ústavů vycházeli dobří a vynikající učitelé. Mnozí se vlastní pílí dále vzdělávali, mnozí vynikli v různých vědních oborech :
v botanice, zoologii, mineralogii, geologii, archeologii, historii. Šířili po venkově osvětu, psali obecní kroniky, vedli pěvecké a hudební soubory atd. Nezůstávali v ničem pozadu. Kolega Standa Zeman se doučil i tu latinu, protože ji ve svém bádání potřeboval. Zdeňkovi Nejedlému připadaly učitelské ústavy jako anomálie, kterých je třeba co nejdříve se zbavit. Velká škoda! Já vysokoškolské vzdělání přeji každému učiteli, ale mělo by se aspoň rovnat tomu, které poskytovaly učitelské ústavy. U učitelek mateřských škol není vysokoškolské vzdělání pro jejich práci nutné. Dříve platila zásada, že maturita na učitelském ústavu, tzv. zkouška učitelské dospělosti, byla předpokladem přijetí do školské služby. Po zkoušce učitelské způsobilosti následovalo jmenování učitelským čekatelem a pak učitelem podle paragrafu 4, tak to bylo na jmenovacím dekretu. Definitiva se týkala ustanovení na konkrétní škole, tedy podle místa. Pro učitele to byla motivace, aby se povolání věnoval jako poslání.
Je pravda, že existenční i finanční motivace učitelstva za Rakouska a za 1. republiky byla velmi důmyslně propracovaná a byla vázána na věk, na klasifikaci a kvalifikaci, i na místo působení. Být ustanoven učitelem nebylo jednoduché jako dnes. Zkouška učitelské způsobilosti se skládala po dvou letech a zkoušku odborné způsobilosti na měšťanské školy v oborech I. - IV bylo možné složit po třech letech. Rozdělení učitelských odborností bylo také praktičtější z hlediska provozu školy: I. odbor: Č,D,Z, II. odbor :Př,F,Ch, III, odbor: M,Vv,Rýs, IV. odbor: Č,N,Tv ( byl zaveden až ve 30. letech). Někteří odborní učitelé postupně získali několik nebo dokonce všechny odbornosti. Byli placeni podle tarifního platu stanoveného zákonem, nikoli ředitelem nebo Zemskou školní radou. Důležité bylo v učitelském rozpočtu činovné podle místa. Mělo odpovídat finančním nákladům na bydlení a stravování. Proto bylo na vesnici nižší než ve městě a nejvyšší zas v Praze a dalších velkých městech Brně, Ostravě, Plzni. V Květné bylo koncem třicátých let 270 Kč, v Praze ale 440 Kč vypočtené podle počtu obyvatel. Zhruba po pěti letech učitel získával definitivu. Můj otec na venkově měl plat řídícího učitele 2800 Kč a s tím šel do důchodu. Ve městě plat ředitele měšťanské školy dosahoval 3300 Kč. Bylo to tenkrát hodně peněz. Na důchod si většina učitelů a učitelských dvojic dokázala nastřádat na pěknou vilku, i můj otec si ji koupil v Šumicích za 80.000 Kč. Paní učitelka Jarůšková, tak zvaná „štrikanda“, učila ruční práce, se neprovdala a před odchodem do penze si v Nedašově postavila jednopatrovou vilku hned na kraji vesnice ve veliké zahradě. Učitelé tehdy také často jezdili v autech. Učitelské manželské dvojice na ně našetřily za pět let bez potíží, například mí známí Nádvorníkovi a Šebestíkovi.
Učitelstvo patřilo k dobře situované střední vrstvě: Je lež, když L. Koubek, který osobně vyhodil z úřadu ministra školství Jaroslava Stránského, hřímal na povinném učitelském shromáždění po únoru, že si učitel za 1. republiky nemohl koupit ani boty. Pamatuji se, že po něm mluvil nový ministr školství Z. Nejedlý, ale někdo mu asi přestřihl šňůru, takže jen pohyboval ústy a nebyl slyšet.
Před válkou se ředitelem učitel v Praze stával 55 letech a před důchodem měl, také asi jen v Praze, ještě dva roky placenou zdravotní dovolenou. Dá se říci, že ředitelování bylo v Praze na dožití kariéry. Inspektor byl pro svoji funkci uvolněn většinou kolem padesátky - vždy ale do odlehlého okresu od jeho vlastního bydliště a mohl se pak vrátit na „svoji“ školu, kde měl definitivu. Jeho učitelské nebo ředitelské místo se obsazovalo po tu dobu jen prozatímně. Odchodem do důchodu končil nárok na činovné. O ně byl důchod nižší, jenže při odchodu do pense se přestalo srážet důchodové pojištění, které činilo asi 350 Kč měsíčně, proto se důchod rovnal plus mínus platu v činné službě. Nárok na důchod nebyl vázán na určitý věk, ale na počet odpracovaných let, totiž 35. Kdo začal učit ve 20 letech, šel do důchodu v 55. Začínající učitel ve 30. letech měl 750 Kč. Platový postup začínal ale až po ustanovení podle paragrafu 4 a měl jedenáct stupňů. Každé tři roky se zvyšoval o 150 Kč. V nejvyšší stupnici činil plat učitele zhruba 2 400 Kč. Jen řídící učitelé a ředitelé měli příplatky.
Ještě musím zmínit velkorysost magistrátu hlavního města Prahy k učitelstvu. Praha připlácela učitelům k platu stanovenému zákonem 100 Kč měsíčně. Bralo se dvakrát za rok po 600 Kč a k Vánocům ještě tzv. rybné 300 Kč. Magistrát si učitelů vážil a také si je vybíral. Začátečníky přijímala Praha jen s průměrem do 1,3 na vysvědčení učitelské dospělosti. Obdobně ale připlácel učitelům, ředitelům, inspektorům na Moravě arci -vykořisťovatel Baťa. Konkurzy na volná místa byly vypisovány ve Věstníku ministerstva školství a národní osvěty. Pro vítěze definitivního místa byl rozhodující počet služebních let a klasifikace stanovená okresním školním inspektorem (OŠI). Kdo měl 3, neměl naději, že by se na místo dostal. Předhonili ho mladší s 1 nebo 2. Bylo to snad špatné zařízení? Dobře pracuj a budeš mít ve všem přednost před lajdáky.
Myslím si, že každý učitel by měl mít sám vnitřní a přirozenou potřebu se vzdělávat po celý aktivní život. Instituce by v tom měly hrát jen roli vedlejší, pomocnou. Za l. republiky žádné organizované vzděláváni neexistovalo. Já jsem to nepostrádal. Vzdělával jsem se sám. Učitelská odborová organizace pořádala v nepravidelných intervalech shromáždění učitelů celého okresu v Uherském Brodě v sále sokolovny. Vždy se začínalo nějakou přednáškou, často významných odborníků z oblasti reformního školství. Zlín byl nedaleko. Akce měly i význam společenský, kantoři z rozsáhlého školního okresu se těšili na osobní setkáni s kolegy, kamarády, spolužáky. Nemohu říci, že by některý z mých ředitelů nebo inspektorů můj učitelský růst nebo kariéru profesionální nějak ovlivnil. Jedině mnohem později ústřední školní inspektor Josef Kvita, který se i v nepříznivých dobách zasloužil o zkvalitnění vyučování českého jazyka na základní škole. Dokázal to tím, že se obklopil kruhem spolupracovníků a poradců a vytvořil z nich stálý aktiv. Vznikly tak nejen kolegiální, ale přátelské vztahy. „Josífkovi“ bude letos 82 roků a stále se pravidelně setkáváme.
Po válce jsem zažil také pravidelné akce okresních pedagogických středisek (OPS). Z těch se ale hodně utíkalo.Při tom odcházeli mladí, kteří by se měli chtít něco dozvědět. Proslulý pražský krajský metodik českého jazyka Václav Kamelský proto pozměnil název státem organizovaného vzdělávání „na další a beznadějné“. Ačkoli právě on měl učitelům literární výchovy nevíc co říci. Působil v Pražském pedagogickém ústavu (PPÚ), který řídila Anička Kožíšková, noblesní dáma a krásný člověk. Jinde se jmenovala tato zařízení KPÚ. V 60. letech hrály zvláště důležitou úlohu ve školství i z hlediska hledání nových pojetí vzdělávacích koncepcí. Škoda, že krajské pedagogické ústavy byly nerozumně zrušeny po roce 1990. Nyní je nákladně obnovujeme pod názvem Pedagogická centra. Do Ungeltu na Starém Městě, kde původní PPÚ sídlil, učitelé přicházeli rádi. V přízemní místnosti „kvelbu“ bylo mnoho krásných akcí i pro češtináře, zvláště podvečery s poezií a hudbou. Zcela unikátní formou vzdělávání češtinářů byla prázdninová „Putování s knihou“, při kterých jsme postupně navštívili všechny lokality mající vztah k české literatuře a historii v celé republice doslova od Šumavy k Tatrám. Vzpomínám si na heslo nezapomenutelného Václava Kamelského, který umřel tak předčasně: „Krajina posvěcená básníkem je milostná jako žena, které se dotkla láska“. A češtináři měli a mají dodnes také Šrámkovu Sobotku. Češtinářská soustředění v prvním prázdninovém týdnu. Smysl ale měly i aktivity Ústředního ústavu vzdělávání pedagogických pracovníků (ÚÚVPP). Zde jsem zastupoval nepřítomnou kolegyni a měl na starosti v letech 1976-79 český jazyka literaturu. Přednášely mi zde kapacity jako A. Jedlička, Fr. Daneš, Př. Hauser, Vl. Styblík a další. Za své „doučení“ v bohemistice vděčím právě dlouholeté spolupráci s univ. prof. A.Jedličkou. Zemřel 13. června 2000, týden před 88. narozeninami.
Myslím, že analyzovat objektivně uplynulá desetiletí v českém školství má z těchto důvodů smysl.Když ovšem neztratíme citlivost pro pozitivní momenty a schopnost vnímat odstíny. V organizaci o obsahu vzdělávání učitelstva tu bylo mnoho inspirativního. Jen obrácená ideologická negace minulosti nestačí. To jsme tam, kde jsme byli.
Pokračování v pondělním vydání Britských listů.
