Britské listy


pondělí 2. července

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Pochybná kvalita poskytovaných služeb:
  • S Fischerem? Jednou a dost! (Helena Havelková) Rozhovor s autorkou žaloby z Haagu:
  • "Jak jsme obžalovali Miloševiče" (Observer) Svoboda projevu:
  • Byl vydán v Čechách: Měl by být Mein Kampf v Německu konečně povolen? (New Statesman) Smrt latiny:
  • "Veritas odit moras" - co to je? Dnes už nikdo neví České školství:
  • Umění přežít a roztomilý rasismus Eduarda Zemana (Anna Koutňáková) Akademická svoboda v ČR:
  • „Za pozvání "extremisty" jako materiál na seminář snížil děkan FFUK dr. Zdeňku Zbořilovi plat na úroveň "prodavačky v samoobsluze" Česká televize:
  • Balvínovo faux pas o Tady a teď - Další krok na cestě ČT k privatizaci
  • Jana Dědečková opět zcela mimo realitu (Zdeněk Plachý)
  • Šlo nám o zásadní strukturální změny, nikoliv o pronásledování jednotlivců - Sundali jsme České televizi kalhoty (Jana Dědečková) Reakce:
  • Genocida ve Rwandě a západní komplicita: není to nic nového (Ivo Baran) Na konec školního roku:
  • „Všeckoť na světě jen na obrátku, a  život lidský jako sen...“ - hovory, naslouchání a  mlčení s nestorem českých učitelů Bohumilem Sedláčkem (druhá část, Ivo Fencl) Tváře na internetu:
  • Se zveřejněním galerie "podivných postav" nesouhlasím (Vojtěch Kment, Neviditelný pes)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy oslovují ty, kteří v České republice rozhodují. Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Vydává je stejnojmenné občanské sdružení se sídlem Slezská 56, 120 00 Praha 2 (IČO: 26519887). Britské listy is published in Prague, the Czech Republic, by the Britské Listy Association. ISSN 1213-1792.

  • Stanovy občanského sdružení jsou zde.

  • Šéfredaktorem je Jan Čulík (325 Kilmarnock Road, Glasgow G43 2DS, U.K.), značka JČ, stálý pražský redakční tým tvoří Tomáš Pecina (TP) a Štěpán Kotrba (koš, šok, ŠK). E-mailová adresa redakce je zde.

  • Britské listy vycházejí na serveru Internet Servisu.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Use it or lose it. Chcete-li si deník udržet, inzerujte na  jeho stránkách. Zde je náš ceník i další informace.

    Co je nového v České republice

  • Revoluční změnu schválil Ústřední výkonný výbor (ÚVV) ČSSD: krajské organizace strany sice budou mít i nadále možnost navrhovat kandidáty do voleb, ale nebude-li ÚVV kandidát vyhovovat, má právo ho z kandidátní listiny vyškrtnout. --- Velmi praktické opatření; demokratický centralismus se to jmenovalo před rokem 1989... (TP)

  • Patrně v zájmu co nejlepší veřejné kontroly Česká televize nezveřejní výsledky forenzního šetření (auditu). Žádost Britských listů o tyto dokumenty byla zamítnuta s tím, že je neveřejnost výsledků stanovena přímo ve smlouvě s auditorskou firmou HZ Praha. --- Opravdu škoda, že ČT-VV tyto dokumenty vystavila; některá fakta, např. že z televizního poplatku Drahošovi lidé nakoupili podíly ve zcela nedůvěryhodných investičních fondech, by se v zájmu koncesionářů v žádném případě zveřejňovat neměla (docela by mě zajímalo, jak vysoká byla a ve čí kapse skončila provize za tyto "investice století"...).

    Drahošovo zdůvodnění, proč byly vyhozeny peníze z okna? Půvabné:

    "V roce 1993, kdy byly majetkové účasti pořízeny, neupravoval postup při ukládání volných finančních prostředků do cenných papírů žádný vnitřní předpis. V opatřeních finančního ředitele č. 12 ze dne 4. 4. 2000, kterým se stanovují pravidla vnitřní ekonomiky článek XVIII písm. AB se říká, že 'Postup při nakládání s volnými finančními prostředky upravuje samostatný interní předpis'. Do dnešního dne 18. 4. 2001 však ČT TS Brno žádný takový předpis neobdržela." Přistupovalo-li studio stejně uvážlivě ke všem investicím, možná se ve sklepích na Běhounské najdou i sudy s hadím olejem! (TP)

    K tomu poznamenává Jana Dědečková:

    Ta glosa je přesná. Myslím si však, že nemusím vysvětlovat, že ve sporu Brna mi nejde o Drahoše, ale o to, že Rada zachovala naprosto správný postup. Hlavní zjištění auditu je, že v ČT nejsou kontrolní mechanismy a pravidla a Rada od Chmelíčka důrazně požadovala zavedení těchto pravidel tak, jak sliboval v projektu. V Brně nejsou o nic větší problémy než v Ostravě, která se včas zbavila veškerých dokumentů (tzv. "povodeň"!) a  než Kavkách. Rada chtěla řešit problémy systémově, skupina v Brně jela účelově proti Drahošovi a hájila své zájmy. Takový Plachý se svou uměleckou tvorbou není schopen uchytit se jinde než tam, kde není konkurenční prostředí, ale klientské se spoustou spřízněných kamarádů. Jeho Střežený Parnas promítám hostům jako ukázkový příklad, co všechno platíme v částce 75,- Kč. Samozřejmě, že k tomu dodávám i finanční částku, kterou byl "umělec" Plachý za svůj výtvor odměněn.

  • Cestovní kancelář Fischer je pro plebs? Jako první text dnešních Britských listů zveřejňujeme svědectví, jak neefektivně a arogantně se chová cestovní kancelář Fischer. Čímpak to asi je, že se takováto kritika málokdy dostane do českých sdělovacích prostředků? :) Jedna čtenářka k tomuto textu poznamenává:

    Jen bych chtela podotknout, ze ackoliv az na vyjimky cestuji letadlem v ekonomicke tride, takze jsem zvykla na stisnene prostory, tak malo mista, jako maji u Fischera, jsem zatim u zadne letecke spolecnosti nezazila. Asi se do letadla z uspornych duvodu snazili nacpat co nejvice sedadel. (Odpovídá to bezpečnostním předpisům?? pozn. JČ) Luxusni cestovka to v zadnem pripade neni.

    Muj ciste laicky intuitivni dojem z reakci Fischerovych zamestnancu na stiznosti zakazniku je, ze  tato cestovka na tom neni moc dobre. Nedostatky se vyskytnou obcas u kazde cestovky, ale pokud jsou ojedinele, neni problem s odskodnenim. Dobra cestovka taky kontroluje pred sezonou kvalitu nabizenych hotelu; pokud nevyhovuji udavane tride, tak je vyradi ze sve evidence a nehada se trapne se zakazniky (viz Turecko). Fischer si asi dobre jmeno uchovava diky tomu, ze stedre inzeruje, a sdelovaci prostredky, ktere stoji o penize z reklam, pak potlaci vsechny kriticke hlasy.

    PS Pro jake zakazniky byla urcena puvodni Fischerova cestovka v Nemecku? Pro stredni vrstvy sotva. Z reakci na vsechny publikovane podnety zakazniku vyplyva, ze tato cestovka neni pripravena na samostatne myslici lidi.

  • Policejní stát? Zdá se, že s všudypřítomným vynucováním rodných čísel to v ČR skutečně mnozí přehánějí. V odpovědi Marii Lipoldové od pracovnice kanceláře Fischer (viz příloha k prvnímu článku dnešního vydání) se praví, že zákazníci jsou povinni uvádět rodné číslo při koupi kompletních zájezdů. Proč, proboha? Kupoval jsem v Británii mnohokrát v cestovkách zájezd na dovolenou, ale nikdy jsem k tomu nebyl nucen uvádět své National Insurance Number! Napsal nám v minulých dnech jeden student jedné české střední školy, že se rodná čísla dokonce dostala už i na středoškolská vysvědčení. Co na to Úřad pro ochranu osobních údajů? (JČ)

    Hlavně nenápadně!

  • Zpřístupnili jsme galerii portrétů 44 tajných policistů, kteří za poslední rok doprovázejí různé pražské demonstrace. Vysvětlení, proč jsme jejich fotografie publikovali, najdete v druhém článku dnešních BL.

  • Uvedli jsme také do zkušebního provozu soubor fotogalerií Britských listů. Jsou zde přístupné téměř tři tisíce snímků, pořízených reportéry Š. Kotrbou, L. Wišniewským a T. Pecinou mj. při zasedání MMF/SB, při vyklizení Ladronky a následných demonstracích, v průběhu televizní krize a při řadě dalších akcí. (TP)

  • Již několik týdnů je v provozu nové diskusní fórum BL. To je k dispozici zatím pouze pro prohlížeč Internet Explorer a pro Mozillu, na netscapové verzi se intenzivně pracuje. (TP)

  • Pořádkovou pokutu 10 000 korun uložila policie reportérovi BL Tomáši Pecinovi za to, že neusposlechl výzvy a nedostavil se na policii, aby vysvětlil své kritické články v Britských listech. Publikovali jsme působivý dokument, jímž to policie zdůvodňuje. (TP) - V reakci na tento dokument poslal Tomáš Pecina policii tuto Stížnost, v níž mimo jiné praví: (JČ)

    Je neslučitelné s ústavním pořádkem zaručenou svobodou projevu, aby Policie ČR poža­­dovala od novinářů vysvětlení jejich článků. Ústavní princip svobody projevu je intrin­sicky nadřazen dílčím ustanovením zákona o Policii ČR (č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) i trest­ního řádu a policejní orgány si nikdy nesmějí počínat tak, aby tím omezovaly individuální ústavně zaručené svobody občanů. Nejsem ocho­ten poskytnout poli­cii k textu svých článků v případu Ladronka žádné vysvětlení a to, že jsem se nedo­sta­vil na výzvu, je pouze procesním vyjádřením mé vůle využít základních občan­ských práv, nikoli delikt­ním jednáním, jež by opravňovalo policejní orgán k uložení pořád­kové pokuty.

    Shrnutí případu pro časopis Central Europe Review a pro mezinárodní organizace zabývající se obranou lidských práv, je zde, v angličtině zde.

  • Dětem v brněnském dětském domově hrozí nebezpečí od volně působícího pedofila.Ve všech zemích světa je zvykem, že se pedofilové soustřeďují do institucí, jejichž účelem je starat se o týrané či jinak poškozené děti. V civilizovaných evropských zemích se to však sleduje a ostře se proti tomu - v zájmu těch dětí - zasahuje. Podle informací, které zveřejňují Britské listy v tomto čísle, však možná Česká repulika k těmto evropským zemím nepatří. Podle všech indicií je zjevné, že v dětském domově v Brně-Hlinkách operuje podle svědectví Jiřího Szuty pedofil. Ředitel tohoto dětského domova odmítl proti němu podniknout jakékoliv kroky. Jak informuje Fabiano Golgo zde, když ředitele konfrontoval s podrobnostmi pedofilových akcí, ředitel sdělil Fabianu Golgovi, že on "není členem jeho rodiny", takže nemá právo "se ho dotazovat na podrobnosti sexuálních aktů". Pokud je nám známo, pedofilní zaměstnanec působí v dětském domově beztrestně dál. Možná právě nyní, když čtete tyto řádky, sexuálně zneužívá děti v domově.

  • Kultivovanost reportéra Svobodné Evropy Radka Kubička. Zdá se, že arogance a sprostota při jednání veřejných činitelů vůči veřejnosti je u některých lidí docela zakonzervovaná. Snažil jsem se vysvětlit reportéru Radku Kubičkovi, že jako člověk veřejně činný si nemůže dovolit reagovat vulgárními e-maily (jaké posílá např. Martinu Stínovi) na dopisy veřejnosti, i kdyby nakrásně mu členové veřejnosti třeba i nadávali. V normálních západních demokraciích se to běžně neděje. Jako veřejný činitel má reportér veřejnoprávního rozhlasu povinnost vystupovat vůči veřejnosti zdvořile. Bohužel, v České republice tato běžná civilizační zásada zřejmě u některých lidí neplatí. V každém případě to nepochopil Kubičko, který odpověděl mj. takto:

    Myslím, že adekvátní reakcí veřejné osoby na primitivy jako jsi TY a Stin by nejspíš bylo jediné: po vzoru britské politické kultury dát takovým prasatům pěstí. Rk

    Tuto nepřiměřenou reakci na  racionální, uměřený mail, nechápu a mám v této věci dotaz na generálního ředitele Českého rozhlasu a na Radu Českého rozhlasu: domníváte se, že tento způsob jednání vašeho reportéra autoritu Českého rozhlasu posiluje anebo ji naopak oslabuje? - Reakce Radka Kubička je zde. (JČ)

  • Do on-line rozhovoru s ministrem Karlem Březinou na Interview 21 jsme poslali následující dotaz:

    Pane ministře, v souvislosti s kontroverzí kolem sčítání lidu vyšlo najevo, že jedním z poradců, kteří pro Vás pracují, je pan Jindřich Kodl, bývalý vysoký důstojník StB. Kolik dalších osob s pozitivním lustračním osvědčením pracuje ve Vašem týmu? Můžete odhadnout, jakou percentuální část Vašich "odborných poradců" tyto osoby představují?
    Tomáš Pecina, Britské listy

    Redaktor bohužel náš dotaz do pozitivně laděné konverzace s Březinou nezařadil. Nevadí - necháme ho vystaven zde a snad nám pan ministr odpoví přímo. --- Že si K. Březina neumí svou práci bez estebáků představit, berme jako fakt - de gustibus non est disputandum; když už si je ale jednou platíme z daní, máme právo vědět, kolik jich na Úřadu vlády působí. (TP)

  • Konto, kam je možné posílat příspěvky na investigativní práci Britských listů, je toto:

    Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
    Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

    Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

    Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
       Brno, Jánská 1/3
       České Budějovice, Kanovnická 18 (podle věrohodných zpráv neexistuje)
       Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
       Olomouc, K. Světlé 2
       Ostrava, Dlouhá 3
       Pardubice, 17. listopadu 238 (dtto)
       Plzeň, Šafaříkovy sady 5
       Praha, Václavské nám. 43
       Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

    (Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    S cestovní kanceláří FISCHER za hranice slušnosti a podnikatelské etiky

    S Fischerem? Jednou a dost!

    Helena Havelková

    Co se Vám vybaví, když slyšíte o cestovní kanceláři Fischer? Mně až donedávna solidnost, spolehlivost. Jak jsem ale zjistila, je to pouze zdání.

    Využily jsme s kolegyněmi jejich služeb pro dopravu na kongres poblíž Heraklionu na ostrově Kréta. Varováním nám mělo být už to, že jsme musely při telefonické objednávce uvést rodná čísla. Nemám téměř žádné zkušenosti s leteckou dopravou a tak jsem netušila nic zlého. Když jsem ale týden před odletem chtěla vyzvednout letenky na ruzyňském letišti, snažila se mne pracovnice CK Fischer přinutit, abych podepsala souhlas se zpracováním osobních údajů, a to i za všechny kolegyně, které se mnou cestovaly. Když jsem si ale přečetla, co má podepsat, zjistila jsem, že by naše data mohl kromě CK Fischer použít kdokoli, komu by je CK Fischer poskytla.

    Stejně pochybný byl i další dodatek k cestovní smlouvě. Ten se zdánlivě vztahoval spíš na kompletní zájezdy a pouze v bodě 8 se zmiňoval o samostatných letenkách a nutnosti jejich rekonfirmace před letem tam i zpět, což ovšem obsahovala i cestovní smlouva. Jak se ale později ukázalo, nebyla to tak docela pravda. Když jsem odmítla dodatky podepsat, vyslechla jsem si od pracovnice za přepážkou výhružky, že mi neprodá letenky. To bylo obzvlášť úsměvné, když to bylo již dva týdny poté, co CK Fischer inkasovala za tyto letenky platbu. Nakonec se mi podařilo pracovnici umluvit a podepsala jsem pouze dodatek k cestovní smlouvě.

    Vše bylo zdánlivě v pořádku a my jsme 19. května odletěly tak, jak bylo uvedeno na letence z Prahy do řeckého Heraklionu. Ještě na letišti v Praze nám na letence opravili zpáteční odlet 26. 6. 2001 na pozdější dobu, takže z Heraklionu jsme měly odletět v 19:50 v sobotu 26. května. Až do večera 24. května jsme se plně věnovaly kongresovému programu. Pak jsem se ale snažila rekonfirmovat zpáteční letenky a začaly první problémy. Na telefonu, který jsme měly uvedený na letence to nikdo nebral. Byla jsem lehce nervózní a hned druhý den ráno jsem to zkoušela bez úspěchu znovu. Nezbylo nic jiného, než zavolat do Prahy. Tam jsem se dozvěděla, že je vše v pořádku a že odlet je následující den z Heraklionu v 19:50. Domluvily jsme si program na další den a protože Hersonidos je od Heraklionu pouhých 20 km, nebyl důvod spěchat. Večer, když jsme se vrátily do hotelu, jsem ale zjistila, že se něco děje. Na mém soukromém mobilním telefonu jsem měla 7 zmeškaných telefonních hovorů z mně neznámého pražského čísla a pak i textovou zpravu z CK Fischer, že se náš let přesouvá na letiště v Chanii, což je ovšem na opačném konci Kréty!

    Mapka ostrova Kréta

    Ihned jsem telefonovala do Prahy a tam jsem se ke svému zděšení dozvěděla, že o této změně věděli již při odletu z Prahy. Nezbylo nám, než zrušit plánovaný program na druhý den a objednat taxi do Chanie. Jistě si dovedete představit, že taxi na 20 km je podstatně levnější než na 160 km. Věděla jsem, že CK Fischer neplatí transfer na letiště, ale doufala jsem, že je natolik solidní, že v tomto případě, kdy to byla evidentně jejich chyba, se nám pokusí pomoci nebo se bude alespoň podílet na zvýšených výdajích. Nestalo se. Pouze jeden házel chybu na druhého a když jsme si stěžovaly písemně, dostalo se nám sice omluvy, ale také ujištění, že CK Fischer jednala naprosto v souladu s dodatkem k cestovní smlouvě, kde je uvedeno, že z provozních důvodů může dojít ke změnám na plánované trase přepravy. Nevím, ale trasa přepravy je pro mě to, jestli letadlo poletí například přes Bulharsko, nebo přes Francii. Trasa může být kratší nebo delší, ale stále má stejný start i cíl. A Tak nakonec vlastně můžeme být rády, že odlet byl z Chanie a ne z Athén. To je přece také v Řecku.

    Takže pokud Vám cestovní kancelář pana senátora Fischera připadá stále solidní a spolehlivá, klidně použijte jejích služeb. Já a vím, že ani mé spolucestující, to již nikdy neuděláme.

    Dokumenty:


    "Jak jsme obžalovali Miloševiče"

    Týdeník Observer včera
    publikoval rozhovor s Lynne Patersonovou, prokurátorkou z Haagu a autorkou žaloby proti Miloševičovi. Shrnujeme.

    Už dva měsíce zuřil v Kosovu hurikán násilí, když v březnu 1999 povolala Louise Arbourová, hlavní prokurátorka u tribunálu pro válečné zločiny v Haagu tým, který vyšetřoval tato zvěrstva. Rozhodla, že nastal čas připravit žalobu proti Slobodanu Miloševičovi.

    Žaloba byla hotova za 52 dní. Shodou okolností minulý týden Patersonová odešla od soudu v Haagu - přitom vysvětlila týdeníku Observer celou historii, která ji přivedla z kanceláře v Holandsku do sklepů v Kosovu, plných ohořelých mrtvol.

    Její žaloba proti Miloševičovi je stručná a věcná.

    Předtím, než Patersonová začala pracovat u soudu v Haagu, působila jedenáct let v úřadu okresní prokuratury na Manhattanu. Pomohla založit jednotku, která se zabývala stíháním zneužívání dětí, případů domácího násilí a trestných činů mladistvých. Posléze působila jako náměstek jejího ředitele.

    "Ne všichni právníci jsou schopni pracovat na případech sexuálního zneužívání," vysvětluje. Člověk vede stíhání, ale na straně oběti a pro oběť. Je nutno vytvořit si k oběti osobní vztah, je nutno věnovat takovýmto případům daleko víc času než jiným případům. Zejména v případech sexuálního zneužívání dětí oběti často nejsou schopny vyjádřit slovy, co se jim stalo. Tato zkušenost pro ni byla cennou zkušeností při vyšetřování situace obětí válečných zločinů. Jedním z problémů nynějšího haagského tribunálu je, že "ne každý má tyto osobní vazby".

    Patersonová začala vyšetřovat gulag srbských koncentračních táborů kolem nechvalně známé Omaršky a zzkoumala první, drastické, případy znásilnění, k nimž došlo na jejich území.

    Stala se součástí týmu, který získával důkazy o znásilnění jakožto válečném zločinu - a loni skutečně, poprvé v historii mezinárodního práva, byli za znásilnění jako válečný zločin odsouzeni tři muži z města Foca. "Nikdy jsme nepochybovali o tom, že se to z právního hlediska udělat dá," vysvětluje Patersonová, "problém byl, že se přirozeně oběti znásilnění nechtěly přihlásit, což je problém, který jsem znala z New Yorku."

    V lednu 1999 zahájily srbské jednotky systematické zabíjení v Kosovu a Západ - po osmi krvavých letech - se konečně rozhodl, že by se měl Miloševič za své zločiny zodpovídat. Patersonová a kolega z týmu pro CHorvatsko, Clint Williamson, dostali úkol, aby začali shromažďovat a zpracovávat důkazy proti Miloševičovi.

    "Miloševič," říká Patersonová, "byl vždycky v pozadí všech akcí. Ale v Bosně neexistovala přímá spojitost s Miloševičovým velením. V Kosovu šlo od samého začátku o Miloševičův projekt."

    V březnu svolala hlavní prokurátorka tribunálu Louise Arbourová schůzi týmu pro Kosovo a sdělila jeho pracovníkům, že je načase, aby byl vládce Srbska obžalován.

    Williamson a jeho pracovníci se setkali s tisíci uprchlíky ze svých domovů a provedli s nimi pohovory. Na místě v Kosovu se tým soustřeďoval na výpovědi uprchlíků týkající se nedávných zvěrstev. Bylo vybráno několik konkrétních míst zločinů, kde bylo svědectví uprchlíků potvrzeno - zároveň musela být splněna definice, že zločiny jsou "systematické a velmi rozšířené". Šlo o vesnici Izbica, kd bylo usmrceno kolem 28. března 1999 130 mužů, Mala Kruša, kde srbská policie zastřelila 105 mužů a chlapců a spálila jejich mrtvoly ve stohu sena.

    Patersonová také sledovala linii seshora dolů, aby získala důkazy o Miloševičově odpovědnosti za velení v těchto akcích. "Pracovali jsme zezdola i zeshora, směrem do středu, a žaloba je právě založena na středu."

    Souvislost s onou střední vrstvou byla zjištěna prostřednictvím aplikace dvou principů: Miloševičových pravomocí de jure a de facto, jako šéfa celého státního aparátu.

    Argument de jure je založen na řetězci, který definuje ústava - "že Miloševič, jako prezident Jugoslávie, byl podle ústavy velitelem policie a armády". Argument de facto - "to bylo podobné jako s mafií, kde oficiálně neexistuje žádná souvislost, ale ve skutečnosti ani a rozkazy se vydávají a plní. Ale jak to dokázat?"

    Miloševičova odpovědnost byla zjištěna podrobným zkoumáním pohybů jednotek armády a policie, analýzou velitelské hierarchie při vydávání rozkazů a prostřednictvím celé řady konkrétních spojitostí mezi velitelstvími a činností polovojenských jednotek, vyslaných proti kosovským Albáncům. V každém případě byla zjištěna souvislost prostřednictvím osob, které už mezitím byly obžalovány, anebo jsou vyšetřovány.

    "A to všechno jsme dělali," říká Patersonová téměř překvapeně, "když probíhala válka. Pracovala jsem na první části žaloby a večer existovalo 200 000 obětí válečných zločinů. Ráno počet stoupl na 250 000 a do dalšího večera na 300 000. Jaké číslo jsem měla dát do žaloby?"

    Z obou stran byl vyvíjen velký tlak. Někteří lidé se domnívali, že je chybou vydat žalobu na Miloševiče během války, že to válku prodlouží a celou situaci to pro NATO zkomplikuje.

    Nakonec přišla ta chvíle: "Bylo to obtížné rozhodnutí, ale rozhodli jsme, že to ani neprodlouží ani nezkrátí válku, měli jsme žalobu, měli jsme věcné důkazy, satelitní fotografie a svědectví jednotlivých osob."

    Množství a kvalita důkazů, které byly k dispozici tribunálu, se podstatně zlepšily zejména od doby, kdy v roce 1997 přišla v Británii k moci Labouristická strana.

    "Podařilo se nám přesvědčit vlády, že jsme schopni nevyzradit důvěrné informace. Někdy jsme získali důkazy, které byly příliš citlivé i pro nás - nemohli jsme je přijmout a museli jsme je získat z jiných zdrojů."

    Týdeník Observer zjistil, že Velká Británie poskytovala tribunálu v Haagu transkripty komunikace mezi jugoslávskými vojenskými jednotkami.

    Některé lidi možná překvapí, že se žaloba proti Miloševičovi zaměřuje na mikroskopické podrobnosti. "Nikdy si neberte větší úkol, než jaký můžete zvládnout," to je heslo Patersonové. "Nepřehánějte to. Nechtěli jsme, aby byl shledán nevinným." Žaloba má dvě části: první část se týká deportací a druhá hierarchického řetězce velení. Jakmile válka skončila, bylo možno začít zkoumat konkrétní místa, kde docházelo k vraždění.

    "Zkoumali jsme mrtvoly a scény vražd. Na jedné úrovni si říkáte: dělám to z profesionálního hlediska. A pak : tohle jsou muži, ženy a děti. Vzpomínám, jak jsem šla do jednoho sklepa, kde uhořelo 19 žen a dětí. Na schodech ležela ohořelá dětská bačkorka. Tyhle podrobnosti utkvějí člověku v paměti."

    "Zkoumali jsme tam mrtvoly a přicházeli sousedé a říkali: Vy jste z tribunálu, chcete vidět ještě další?" Mezi našimi spolupracovníky byli lidé, kteří se zabývali vražděním gangů ve velkých městech, ale nikdo dosud nezažil nic takovéhleho. Nakonec jsme měli celkem 500 "míst zločinů". Začalo to být nezvládnutelné - jak si máte vybrat z 500 míst, která z nich jsou nejdůležitější?

    Pak Patersonová a kolegové museli ověřovat svědky. Šlo o tyto otázky: "Kolik máte svědků? Jsou spolehliví? Budou k dispozici v budoucnosti? Budou ochotni svědčit proti obžalovanému, jímž není nějaký sedlák v sousedství, ale Slobodan Miloševič? A pak: Měli jsme lidi v Bosně, kteří řekli: Ano, budeme svědčit, a pak o rok později byla polovina jejich příbuzenstva vyvražděna ve Srebrenici a oni už pak svědčit odmítli."

    "Někdy musíte opravdu vyvinout obrovské úsilí, abyste si zachovali profesionální odstup. Někdy chtějí svědci hovořit o skutečnostech, které nejsou důležité z právního hlediska, anebo nechápou, proč se ptáte na určité věci. Je důležité, jak mluvíte se svědky, jak dlouho s nimi mluvíte. Je důležité, pokud byl někdo v jejich rodině usmrcen, abyste zjistili, jak se jmenoval: musejí vyslovit jméno toho mrtvého člověka. " "Skutečně velkou frustrací při práci v Haagu bylo, že Karadžič a Mladič nebyli pohnáni před soud - a důvody, proč ne. Ideálně řečeno by měl být tribunál v Haagu nezávislý. Ale realitou je, že jsme závislí na politické organizaci, a tou je OSN. A i když je nutno všechny tři prokurátory pochválit (Richard Goldstone, Louise Arbour a nyní Carla del Ponte), politika zasahuje do vaší práce, - ano - politika je důvodem, proč není Karadžič v Haagu."

    Minulý pátek večer byla už zveřejněná žaloba pozměněna a bylo přidáno 5 dalších "míst vraždění".

    Plný text žaloby v angličtině je zde.


    Byl vydán v Čechách: Měl by být Mein Kampf v Německu konečně povolen?

    Mein Kampf udělal z Hitlera milionáře a stále ještě z této knihy plynou peníze anonymním dobročinným organizacím. Julia Pascalová napsala o Mein Kampfu článek v týdeníku New Statesman na tomto místě.

    Německo, 1945. Jak zemi osvobozovali Spojenci, tisíce Němců spěšně zakopaly Mein Kampf na zahradě svých domů. O 56 let později se tato kniha stále ještě nesmí v Německu kupovat ani prodávat. Je načase zpřístupnit Mein Kampf nové generaci Němců? Vyvolalo by to rasovou nenávist? Většina německých a židovských vědců, s nimiž hovořím, si to nemyslí, ale představa, že by v Německu znovu byl volně k dostání Mein Kampf, otevírá celou řadu složitých otázek ohledně svobody projevu a ohledně toho, kdo by měl prospěch z Hitlerových autorských práv.

    Do Hitlerovy smrti se prodalo osm milionů výtisků Mein Kampfu. Tato kniha, kterou koupil stát a dával ji v Třetí říši při svatbě každému novému manželskému páru, udělala z Hitlera milionáře. Do roku 1942 bylo manželským dvojicím rozdáno šest milionů výtisků Mein Kampfu. Hitler se vychloubal, že se Mein Kampf stal celosvětově nejprodávanější knihou, pomineme-li bibli. Plynul mu honorář ve výši 1 milionu dolarů ročně.

    Hitler napsal Mein Kampf v bavorské vězeňské pevnosti Landsberg am Lech v letech 1923 - 24, po svém neúspěšném puči, zorganizovaném v hostinci. Kniha je stylisticky nabubřelá a silně se opakuje. První verzi Hitlerovi posléze přepsali, aby nebylo tolik znát, že ji napsal polovzdělanec. Podle Hitlera způsobuje veškeré potíže Němcům "židovský národ", který usiluje o to "pošpinit árijské ženství a  árijskou pokrevní linii" - což je názor, který často dodnes najdeme na neonacistických internetových stránkách. Kdo si přečetl Mein Kampf, nemohl nevědět, co Hitler plánuje učinit se židy, s invalidy a se všemi ostatními lidmi, které považoval za "rasově podřadné". Původní titul Hitlerovy knihy zněl "Čtyři a půl roku bojů proti lžím, hlouposti a zbabělství". Hitlerův editor, Max Amman z nakladatelství Franz Eher, ho přesvědčil, aby přijal kratší titul: "Můj boj".

    Oficiálně nelze koupit Mein Kampf v Německu, v Maďarsku, v Izraeli, v Lotyšsku, v Norsku, v Portugalsku, ve Švédsku a ve Švýcarsku, ale kniha je normálně k dostání v Rusku, v Rumunsku, ve Spojených státech a ve Velké Británii (kde se jí pravidelně prodá 3000 výtisků ročně).

    V českých zemích se Mein Kampf poprvé prodával v roce 1936 a znovu byl vydán v roce 1993, v obou případech ve zkrácené verzi s poznámkami. V březnu 2000 vydalo v češtině kompletní verzi nakladatelství Otakar II. Nakladatel Michal Zítko nechal vyrobit 10 000 výtisků; průměrný náklad dnešních českých knih je 400. Německé velvyslanectví v Praze požadovalo, aby Zítko přestal knihu distribuovat. Zítko to odmítl udělat. Nové vydání neobsahovalo žádný komentář a na obálce byl orel a hákový kříž. Několik organizací protestovalo, včetně českých Romů a Českého svazu bojovníků za svobodu. Tomáš Kraus, výkonný ředitel české Federace židovských obcí, říká: "Šířit takovou knihu jako Mein Kampf volně na trhu je dokonce nebezpečnější než její přístupnost na internetu." Fedor Gál, žid, který se narodil v Terezíně a je dnes v Praze nakladatelem, se staví k záležitosti také ostře kriticky: "Využívat této knihy k vydělávání peněz je nejhorší, nejdegenerovanější formou nakladatelské praxe."

    Situace s autorskými právy je složitá. V roce 1933 si nakladatelství Eher Verlag zakoupilo pro Mein Kampf světová práva a prodávalo je jiným nakladatelstvím pro překlady. V Británii tato práva získalo nakladatelství Hutchinson. V roce 1939 si nakladatelství Hutchinson objednalo překlad Mein Kampfu od židovského emigranta Ralpha Mannheima. Berlín volbu překladatele neschválil.

    Po válce byl Mein Kampf v nakladatelství Hutchinson přesunut na seznam titulů v záloze, ale v roce 1969 vyšo nové vydání. Richard Cohen, který je dnes ředitelem firmy Richard Cohen Books, byl v roce 1985 obchodním ředitelem firmy Hutchinson´s a vzpomíná, že bylo obtížné rozhodnout, co s tou knihou dělat. "Otázky, jimiž jsme čelili v nakladatelství Hutchinson´s byly: jakou má nakladatel odpovědnost tváří v tvář takovéto knize a máme dělat něco, abychom zvýšili její odbyt?" Morální dilema bylo vyřešeno tím, že byla kniha na obálce označena za odpornou. Dnešní verze, která vychází v nakladatelství Pimlico, stále Mein Kampf charakterizuje jako "knihu, která zosobňuje zlo". "Každé další vydání vždy vyvolalo protestní dopis od německé vlády," dodává Cohen.

    Nakladatelství Hutchinson bylo mezitím prodáno americkému nakladatelství Random House, které pak získal německý mediální konglomerát Bertelsmann. Cohen si je vědom ironie: "Tak bude Hitlerův rasistický traktát, který není v německých knihkupectvích k dostání, vydávat v Británii a v celém Britském společenství národů německé nakladatelství."

    Co se týče německých autorských práv, po válce zkonfiskoval stát Bavorsko Hitlerův majetek a vlastní všechna autorská práva, s výjimkou autorských práv pro vydání v angličtině. V Británii plyne honorář za anglická vydání Mein Kampfu prostřednictvím literární agentury Curtis Brown od roku 1976 jedné charitativní organizaci, jejíž totožnost Curtis Brown nechtěl odhalit. Tato "anonymní" dobročinná organizace se však právě identifikovala veřejnosti. V minulých dnech proběhla tiskem zpráva, že honorář za anglické vydání Mein Kampfu dostával od roku 1976 German Welfare Council. Tvrdí, že rozděloval ty peníze německým židovským uprchlíkům, avšak nyní, když už je jich naživu tak málo, se rozhodla správní rada, že už není rozdělování honoráře vhodné". Celých čtvrt milionu liber má být předáno zpět nakladatelství Random House.

    Kdo jiný by mohl mít prospěch z Hitlerovy knihy? Hitler měl sestru Paulu a nevlastního bratra Aloise, který se usadil v Dublinu, oženil se s Brigid Elizabeth Dowling a posléze byl souzen za bigamii. Existovala také Angela, Hitlerova nevlastní sestra. Většina jejích vnoučat - Hitlerových prabratranců a prasestřenic - žije v Linzi, v oblasti, kde se Hitler narodil. Aloisovi potomci žijí v Americe na Long Islandu. Teoreticky by mohli zdědit honoráře za Mein Kampf, kdyby stát Bavorsko někdy povolil německé vydání.

    Vydělal někdo peníze tím, že byl Hitlerův příbuzný? Brigid Dowlingová se pokusila využít svých příbuzenských vztahů k Hitlerovi tím, že napsala nevydaný rukopis My Brother-in-Law, Můj švagr, který se snažila uplatnit v New Yorku. Podle Timothy Rybacka (autora knihy The Last Survivor) prý si Alois Hitler vydělávat kapesné tím, že "podepisoval fotografie svého nevlastního bratra a v New Yorku v roce 1953 je prodával turistům". Ostatní členové Hitlerova příbuzenstva ve Spojených státech a v Rakousku dávají přednost tomu se veřejně neprojevovat. Rodinné zájmy zastupuje Werner Maser, samozvaný administrátor Hitlerovy pozůstalosti. Maser, jehož dům je porostlý břečťanem, získaným z hrobů Hitlerových rodičů, tvrdí, že honorář za Mein Kampf dosahuje "téměř 9 milionů marek". Ostatní "aktiva" zahrnují fotografická alba Evy Braunové, která jsou v národním archívu ve Washingtonu, DC.

    Maser sdělil Rybackovi, že nemá "absolutně žádné morální zábrany" a bude se snažit Hitlerovy miliony získat. "Židé získali své odškodnění a získali ho nyní i vězni z koncentračních táborů. Je načase, abychom dostali něco i my." Je pozoruhodné, že přiznal židovským obchodním partnerům, že je částečně žid.

    Maser se snaží dostat zisky z Mein Kampfu pro Hitlerovu rodinu, ale Siegrief Zangl a Nicole Langová, kteří mají autorská práva pro Mein Kampf jménem bavorského ministerstva financí, konstatují, že "neexistuje absolutně žádný právní základ, že by Hitlerovi dědicové mohli požadovat honorář. Nechápeme, jaké právní zdůvodnění má profesor Maser pro to, že si říká administrátor Hitlerovy pozůstalosti. Žádná Hitlerova pozůstalost neexistuje a není co administrovat. Je naší odpovědností zajistit, aby se tato kniha nevydávala."

    Je jasné, že lze argumentovat, že by se měl povolit prodej německého vydání Mein Kampfu kvůli svobodě projevu, ale je to přesto spojeno s komplikacemi. Svobodomyslným argumentem, proč by se mělo šíření Mein Kampfu v němčině povolit, je, že vyvolávání rasové nenávisti lze neutralizovat vzděláváním, soudy a veřejnou debatou. Navzdory zákazu není obtížné získat německou verzi Mein Kampfu. Německý origiál je k dispozici na internetu a silně ho využívají neonacistické stránky. Kdykoliv byla kniha nabídnuta na internetu k prodeji, vznikly protesty. Knihkupectví Barnes and Noble bylo požádáno německým ministrem spravedlnosti, aby prodej knihy zastavilo. Internetové knihkupectví Amazon zastavilo prodej Mein Kampfu na svých německých internetových stránkách v listopadu 2000. Loni se německé úřady pokusily žalovat firmu Yahoo, že prodávala výtisky Mein Kampfu v dražbě, ale v březnu byla žaloba zrušena.

    Stojí také za to zkoumat americkou situaci. Během druhé světové války vydělala americká vláda na honoráři za Mein Kampf 20 000 dolarů. Zkonfiskovala autorská práva pro tuto knihu v rámci Zákona o obchodování s nepřítelem (Hitlerova kniha byla jedním z prvních aktiv, které americká vláda získala v rámci tohoto zákona.) Do roku 1979 shromáždilo americké ministerstvo spravedlnosti honorář ve výši více než 139 000 dolarů. Nakonec byly tyto peníze vyplaceny rovnou měrou žadatelům, většinou americkým válečným zajatcům. V roce 1979 zaplatilo nakladatelství Houghton Mifflin, americký vydavatel Mein Kampfu, americké vládě více než 35 000 dolarů za autorská práva. Nakladatelství prodává více než 15 000 výtisků této knihy ročně, a tak realizuje podstatné zisky. Když to bylo zpochybněno z etického hlediska, nakladatelství předalo tyto zisky dobročinným organizacím.

    Jak k tomu přijdou ti lidé, kteří přežili holocaust a zažili Mein Kampf jako přímou zbraň? V knize The Holocaust: the Jewish tragedy zaznamenává Martin Gilbert, jak během křišťálové noci v Baden_Badenu bylo nařízeno jistému dr. Flehingerovi "aby ostatním kolegům, také židům, předčítal pasáže z Mein Kampfu. ´Četl jsem ty pasáže tiše, ano, tak tiše, že mě esesák, který stál za mnou, opakovaně bil do krku.´"

    Je pravda, že mnoho lidí, kteří přežili, by to urazilo, kdyby se měl Mein Kampf v Německu volně prodávat. Nejde tady ani tolik o otázku svobody projevu, ale o otázku citlivosti lidí, kteří přežili. Je sice možno považovat za absurdní, že se oficiálně nehraje v Izraeli Wagnerova hudba, ale není obtížné pochopit, že by Útěk Valkyrií v izraelském rozhlase šokoval Hitlerovy oběti.

    Jako divadelník bych nikdy nepodporovala návrh, že by se měl zakázat Shakespearův Kupec benátský, avšak obraz žida, jak si škodolibě ostří nůž, aby si vyřízl maso z křesťanových prsou, má po Osvětimi odpornou rezonanci a tu neutiší žádná liberální interpretace. Svobodná prezentace obtížných textů může since čtenáře či diváka šokovat, ale ten materiál utajovat by znamenalo popírat složitost rasismu a minimalizovat debatu.

    To, zda se má či nemá Mein Kampf v Německu volně prodávat, většinu Němců příliš neovlivní. Většina z nich o zákazu prodeje Mein Kampfu ani neví a tisíce lidí mají stále ještě výtisky Mein Kampfu od svých prarodičů, schované na půdě. David Guttenplan, autor knihy The Holocaust on Trial: history, justice and the David Irving libel case, konstatuje: "Jako člověk, který není Němec, se mi nechce doporučovat, co mají Němci dělat - mají vlastní historické důvody pro potlačování této knihy, ale jsem přesvědčen, že státní potlačování čehokoliv je kontraproduktivní." Právník a spisovatel Anthony Julius souhlasí: "Zákaz Mein Kampfu je do určité míry nesmysl. Ale zastávám názor, že základní principy svobody projevu musejí záviset na konkrétním kontextu a je zapotřebí určitého politického úsudku."

    Luke Holland, autor dokumentárních filmů o lidech v koncentračních táborech, argumentuje: "Přenechte zakazování a pálení knih nacistům."

    Michael Whine, mluvčí správní rady nakladatelství Hutchinson, poznamenává: "Když chtělo nakladatelství Hutchinson vydat v roce 1969 Mein Kampf pro vědecký trh, nenamítali jsme proti tomu nic. Ale dokážu sympatizovat s vládami, které musejí zápolit s růstem bělošského nacionalismu a rasismu a se vznikajícími demokraciemi, které chtějí Mein Kampf zakázat." Profesor Ian Kershaw, jeden z Hitlerových životopisců, argumentuje, že je pro "zrušení zákazu pod podmínkou, že vyjde redigované, vědecké vydání", a dodává, že tento názor sdílí i Eberhard Jackel, čelný německý vědecký odborník na Mein Kampf.

    Americká historička Deborah Lipstadtová, která se dostala do soudního sporu s Davidem Irvingem, apologetem nacismu, který vyhrála, je tohoto názoru: "Německo má určité historické dědictví a je tedy ve výjimečné situaci. Jsem ale přesvědčena, že zakázat tu knihu by bylo kontraproduktivní." Německá analýza ukazuje, že je toto téma ještě daleko komplikovanější. Ludwig Fischer je německý novinář, žijící ve Švýcarsku a je aktivním antifašistickým bojovníkem, podařilo se mu úspěšně zlikvidovat několik internetových neonacistických skupin. Je si jist, že žádný současný německý politik by se neodvážil navrhnout změnu zákona v této věci. "Nacismus zůstává v Německu traumatem. Stále ještě trvá kult viny. Když nedávno řekl Gerhard Schroder: ´Jsem hrdý na to, že jsem Němec´, vyvola v zemi výkřik hrůzy. Každý německý politik, který by navrhl, že by se měl Mein Kampf začít volně prodávat, by byl vyhnán z úřadu jako stoupenec nacismu. Byla by to politická sebevražda."

    Osobně jsem přesvědčena, že by zákaz prodávat Mein Kampf měl být zrušen, píše autorka. Ale oni bratranci mého otce, zavraždění v litevských lesích speciálními nacistickými jednotkami, by mi asi za tento názor zrovna nepoděkovali. A žádné vydání Mein Kampfu, ani německy ani v žádném jiném jazyce, by nemělo poskytnout peníze Hitlerovým příbuzným. Zisky by měly plynout těm umělcům a spisovatelům, kteří pracují ve prospěch smíření mezi dětmi Němců a židů a dalšími obětmi holocaustu.


    Smrt latiny:

    Veritas odit moras - co to je? Dnes už nikdo neví

    Intelektuální internetové stránky Arts and Letters Daily mají latinské moto: Veritas odit moras.*) Nikdo dnes už neví, co to znamená - latina je nyní vskutku už mrtvý jazyk. Je tomu tak skutečně? Shrnujeme recenzi nové knihy o latině z deníku Daily Telegraph.

    Requiescat in pace: Měli bychom litovat, že je latina už dnes mrtvá?

    Francoise Waquet: Latin: or the Empire of a Sign (Latina, neboli impérium znaku), Verso, Londýn, 20 liber.

    Její smrt je ještě v živé paměti. Během pařížských studentských nepokojů v roce 1968 požadovaly davy, aby byla okamžitě zlikvidována. V Británii dostávala smrtelné rány méně dramaticky. Nejprve byl zrušen požadavek, že uchazeči o studium na starobylých univerzitách musejí umět latinsky. Pak zavedení britských celostátních školských osnov rychle zlikvidovalo veškerý nárok latiny na kulturní či vzdělávací význam. Koncem dvacátého století došlo k tomu, že i vysokoškolští učitelé latiny v Oxfordu a v Cambridgi jsou nyní ochotni vyučovat latinu ab initio, od samého začátku, pro úplné začátečníky. Tak je to oficiální: latina je mrtvá.

    Latina je mrtvá a tato kniha je její epitaf. Zvučný, vemlouvavý, jemně vyrytý - ale přesto epitaf. Ve Vatikánu dosud žije pár charismatických mužů, kteří stále používají latinu každý den, rozmlouvají hrdě latinsky o helikoptérách a o zipech. A je pravda, že většina studentů na britské soukromé škole Eton, než jim bude šestnáct, pravděpodobně bude mít přečteno daleko více Julia Caesara než současných populárních autorů. Avšak faktem zůstává - a v této knize to přesvědčivě dokazuje francouzská historička Francoise Waquetová - že latinu už nelze považovat za "pomocný pracovní jazyk". Už je jen pozůstatkem minulosti: konečně.

    Měli bychom plakat anebo jí tančit na hrobě? Pro mnoho z  nás je možná hlavně překvapující, jak k tomu došlo, že latina, alespoň v Evropě, přežila tak dlouho. Ještě před sto lety šel anglický spisovatel Hilaire Belloc pěšky z Alsaska do Říma a vůbec se po cestě nemusel znepokojovat, že se nedomluví. V každé vesnici byl kněz, který byl víceméně schopen komunikovat jazykem, jímž hovořili před dvěma tisíciletími k zániku odsouzení pohané v Pompejích.

    Kniha Waquetové je vlastně studií postimperiální výdrže: latina byla neobyčejně silná jako "znak". Většina jejího pozoruhodného přežívání byla důsledkem toho, že římskokatolická církev tvrdošíjně trvala na používání latiny ve svých institucích. Ale na studii Waquetové je zajímavé, že zjišťuje, že se latina používala nejen pro liturgii, ale i pro záležitosti tělesně živočišné, pornografické a i jinak ostudné. A to není jediný paradox mnohostrannosti. Latina byla jazykem vědy a vyššího vzdělání: zároveň ji také používali podvodníci a pedanti. Často tvrdili učitelé latiny, že tento jazyk působí jedinečně blahodárným způsobem na jasnost a na pěstování duševní disciplíny: nezřídka se však latiny používalo i k zamlžování věcí.

    Ve svém posledním románu, Baudolino, zachycuje Umberto Eco výstižně napětí, které existovalo už ve věku křižáckých výprav mezi scholastickou latinou a šířícími se místními jazyky. V době renesance bylo významné, že William Shakespeare uměl "jen málo latinsky a ještě méně řecky", neboť studny angličtiny nikdy nekopali legionáři nebo muži v togách. Waquetová citlivě zaznamenává celoevropskou verzi tohoto napětí, jak trvalo až do doby osvícení a ještě dál. Je škoda, že se jen okrajově zmiňuje o tom, jak vážně uctívali latinu někteří zakládající otcové Spojených států, zejména Thomas Jefferson. Pečlivě sleduje historii latiny ve Francii i obrovskou váhu sentimentální tradice, která se ještě stále (tak tak) váže na latinu v Británii.

    George Orwell nám radil, abychom z angličtiny vyškrtli všechna mnohoslabičná slova, odvozená z latiny. I Winston Churchill měl silný smysl pro jazykovou loajality vůči Anglosasům. Ale v Churchillových vzpomínkách z doby, kdy chodil do školy, na místě, kde se zmiňuje o tom, jak s učitelem latiny hovořil o podstatném jménu "mensa" (stůl), zahlédneme tajemství úspěchu latiny. Magister (učitel) vysvětluje Churchillovi situaci, v níž by žák užil vocativu, pátého pádu: "Použil bys ho, kdybys mluvil se stolem." - "Ale já s ním nikdy nemluvím," odpověděl Winston. Následovala rychlá odpověď: "Jestliže budeš impertinentní, budeš potrestán, a to velmi přísně."

    Jen málo studentů dosáhlo Parnassu. Těm se zamží v očích, kdykoliv ještě uslyší zvučnou vergilovskou zvukomalbu anebo smyslný verš z Horácia. Ostatní z nás sjednocuje jen sdílený zážitek bolesti a vznešené zbytečnosti. Bylo to studium, které - jaksi nemělo žádný smysl. Když jsme studovali latinu, bylo to studium, které bylo, jaksi, nepřechodné, bez vazeb k čemukoliv. A to, dneska uznáváme, vůbec nebylo špatné.

    Ale teď už je to pryč.

    *) Pravda nestrpí odklad.


    Umění přežít a roztomilý rasismus Eduarda Zemana

    Mám raději tužku než nějaké Romy

    Anna Koutňáková

    Až tisíc dolarů ročně může prý romský vysokoškolák ze střední Evropy získat díky štědrosti amerického filantropa George Sorose. Ten minulý týden v Bratislavě ohlásil zrod nového programu na podporu vysokoškolského vzdělávání Romů. Vzdělání co nejširšího počtu Romů je, alespoň podle George Sorose, klíčem, jak je pozdvihnout z nejnižších příček sociálního žebříčku, a že to George Soros myslí vážně, o tom svědčí i jeho příspěvek na řešení tohoto problému ve výši více než 22 milionů dolarů. Romská otázka zjevně totiž patří k nejpalčivějším problémům mnoha evropských států, kde Romové podle neoficiálních odhadů tvoří bezmála až desetinu populace. Český ministr školství Eduard Zeman jasné východisko ze situace našel již před rokem. Navrhl totiž daleko účinnější způsob -zrušení zvláštních škol. *)

    V pátek pak všichni školáci převzali vysvědčení a radostně se rozjeli na prázdniny. Zcela jistě závěr školního roku ale nepotěšil 200.000 učitelů, kteří se den před koncem školního roku měli možnost seznámit s názory "svého" ministra nejen na užití počítačů ve školství, ale i s jeho velmi specifickým postojem vůči Romům. Páteční tisková konference, kterou Eduard Zeman uspořádal ve svém úřadu na závěr školního roku, byla sice plná vzletných slov o úspěších sociálně demokratické vlády v oblasti vzdělávání, zvyšování učitelských platů a reformě školství, kterou bojkotují ostatní opoziční strany, ale poselství školákům, jejich rodičům a veřejnosti bylo vysloveno již den před skončením školního roku. Ve čtvrtečním vydání deníku MF Dnes Eduard Zeman odpovídal na otázky Simony Holecové, z nichž se šokovaný čtenář dozvěděl víc, než očekával. Averze ministra školství v 21. století k počítačům je sice u vládního představitele poněkud tragikomickou kuriozitou, ale je jeho osobní věcí, má-li raději inkoustovou tužku než poslanecký notebook. Je to jeho osobní problém. Proti gustu přece žádný dišputát. Ryze osobní záležitostí však nejsou už jeho skandální postoje k romské komunitě.

    Roztomilé rozloučení

    Docela nevinná otázka Simony Holecové věnovaná klíčovým kompetencím zastihla ministra školství naprosto nepřipraveného. Byl zjevně natolik z formy, že se dopustil typicky chybného výkonu, nad kterým by zajásal i Sigmund Freud. Základní klíčovou kompetencí člověka 21. století je totiž podle ministra školství především umění přežít. No, pane ministře, jak kde a jak u koho? Tato klíčová kompetence patří do základní výbavy dnešních českých politiků už řadu let a nikoho to už ani příliš nešokuje. Chybné výkony Eduarda Zemana však měly své pokračování. Odhalil redaktorce své lidské nitro a vyslovil, rasistický, názor, že hlavně naši romští spoluobčané jsou dnes mistry v takových základních dovednostech, jako rychle běhat, dobře střílet a umět vystopovat zvěř. Ti prý umí využít všeho, co se dá, ve svůj prospěch. Báječné, co slovo, to perla. Slyšet taková slova od ministra školství v závěru školního roku českého kantora potěší. Roztomilejší formu rozloučení s romskými školáky nemohl ministr školství na závěr školního roku ani zvolit. Není přesně jasné, zda Eduard Zeman nekonvertoval k hnutí skinheadů či není dokonce členem Národního odporu (slovník tomu alespoň nasvědčuje), ale to není ani tak podstatné.

    Takového výroku by se v demokratické společnosti nemohl dopustit patrně ani učitel základní školy z Trhových Svin, natož pak ministr školství, který má dokonce ve svém úřadu několik zaměstnanců romského původu. Jaképak jsou asi pocity romských úředníků ministerstva školství? Působí snad na odboru speciálních škol jako domorodí stopaři? Jaké byly asi pocity romských rodičů a jejich dětí? Chybný výkon snaživého češtináře z Jižních Čech, který "byl (podle Josefa Švejka) tak pilnej, že to dotáhl až na ministra", je zářným dokladem toho, co vedlo ministra Zemana k myšlence zrušit zvláštní školy a víceletá gymnázia. Je to učebnicový příklad averze ke každému, kdo se poněkud liší svých chováním a zvyklostmi od "občanského" kodexu majoritní společnosti. Který západní politik by si ovšem mohl dovolit takový výrok, aniž by nebyl okamžitě odvolán ze své funkce nebo kterého by nesmetla vlna veřejného mínění a kategorického odporu většiny slušných učitelů? U nás? Proč vlastně? Kvůli nějaké hloupé větě vytržené z kontextu?

    Umění si vybrat

    Kdyby byl Eduard Zeman Romem, neměl by to v životě zcela určitě tak lehké. Barva jeho kůže by na něho upozornila ještě dříve, než by cokoli na veřejnosti vyslovil. Byl by nejen středem pozornosti ve škole, ale i kdykoli později, kdy by zaměstnavatel při jeho vstupu do kanceláře okamžitě zpozorněl, zda-li nemá na stole něco, co lze ukrást. Jako vzdělaný člověk by věděl, že domorodec žádající o zaměstnání umí nejen rychle běhat, dobře střílet a vystopovat zvěř, ale i cokoli jiného, co se může pak využít ve svůj prospěch. Pan ministr školství si ovšem uměl vybrat daleko lépe. Již kdysi plně prokázal své umění přežít. Vstupem do KSČ a později pak do modernějšího výtahu s názvem ČSSD, který ho vynesl až do Poslanecké sněmovny. Je ale kromě toho také vzdělancem. Jako češtinář ví, že užívání výrazu cikán je dnes projevem xenofobního primitivismu. Na ministerstvu školství je však veřejným tajemstvím nejen jeho odmítavý postoj k Romům, ale i ke vzdělávání zdravotně postižených žáků vůbec. Ředitel odboru speciálních škol Jiří Pilař by mohl vyprávět, jakou nevoli u ministra školství řadu let vyvolává jen pouhá existence speciálních škol. Přestože jich je ve školskému systému jen pět procent, odčerpávají (nu, považte, jaká nehoráznost!) z rozpočtu školství více než dvacet procent finančních prostředků.

    "Konečné řešení"

    Senát prý na podzim uspořádá veřejná slyšení o narůstajících projevech rasismu a xenofobie. Alespoň tak o tom jednomyslně rozhodli senátoři na závěr své červnové schůze. Jejich návrh prý pramení z růstu tohoto fenoménu v České republice a z jeho údajného tolerování státními institucemi. Slyšení k hrozbě rasismu a xenofobie navrhla uspořádat skupina devíti senátorů včetně předsedy horní komory Petra Pitharta, která by neměla docela určitě zapomenout poslat pozvánku i ministrovi školství. Bude-li ovšem ještě ve funkci. Místo pozvánky by však senátoři měli Eduardu Zemanovi spíše poslat velmi krátký dopis: "Jestliže píšete raději ručně, pane ministře, a zdá-li se vám to zatím jako nejrychlejší způsob komunikace, měl byste uchopit papír a nejbližší tužku a vrátit znovu k vámi dlouho zanedbávané literární tvorbě. Vaše literární dílo by mělo mít poměrně krátký název: DEMISE. Měl byste ho napsat co nejdříve a odejít do - Trhových Svin, i když není jasné, zda-li i tam budou z vás příliš nadšeni. Neumíte totiž ani rychle běhat, ani dobře střílet, ale ani vystopovat zvěř. Snad jen využít všeho, co se dá, ve svůj prospěch a přežít cokoliv."

    *) Poznámka JČ: Potíž je, že právě přítomnost velkého počtu romských dětí ve zvláštních školách je důvodem, proč má ČR ve světě pověst rasistické země. Romské děti nejsou inteligenčně podřadné ani duševně nemocné a není důvodu, proč by měly být odsunovány do zvláštních škol.


    Akademická svoboda v ČR

    Za pozvání "extremisty" jako materiál na seminář snížil děkan FFUK dr. Zdeňku Zbořilovi plat na úroveň "prodavačky v samoobsluze"

    Tento rozhovor původně vyšel na neonacistických stránkách
    vlast.cz.

    Rozhovor s PhDr. Zdeňkem Zbořilem, organizátorem politického semináře University Karlovy s podtitulem "Typologie politického extremismu"

    Za dobře odvedenou práci TREST!

    Na filosofické fakultě Univerzity Karlovy právě končí seminář "Typologie politického extremismu", na který jsou zváni různí představitelé pravicové i levicové scény. Jedním z nich byl i člen Národního odporu Praha (dnes začleněného do Národně-sociálního bloku) Filip Vávra.

    V podstatě se jedná o zavedení (v ČR nové) metody výuky, která jistě zkvalitňuje vzdělání studentů politologie. Avšak jako všude, i u nás se našli lidé kterým vadí vše nové. Lidové Noviny zareagovaly tím, že za zkreslených údajů (Vávra nepřednášel, ale odpovídal na otázky a mnoho dalšího) se snažily vyvolat dojem až propagace neonacistických myšlenek na akademické půdě. Osobně bych takovému výkřiku LN nepřikládal váhu (od doby co Emanuel Madler vyzýval k zákazu českých večerníčků považuji LN za bulvár), ale děkan UK Doc. Petr Kolář na hlas bulváru slyšel a okamžitě zasáhl. Pro většinu veřejnosti byla jeho reakce nepochopitelná. Zákaz semináře, snížení platu organizátoru semináře a hrozba ukončení pracovního poměru - taková reakce sama o sobě je nebezpečnější než 100 Vávrů na semináři! Pokud se Vám zdá, že tímto demokracie v ČR utrpěla další velký políček, tak to vidíte naprosto správně.

    Samozřejmě reakce lidí nenechala na sebe dlouho čekat a na tento popud se rozpoutalo velké množství debat ve všech médiích. Byly mezi nimi debaty přínosné, ale i takové, které nikam nevedly. Sám jsem se mnohdy zhrozil nad absolutním diletantismem některých politiků a novinářů - a nad jejich neznalostí této problematiky. Je sice pravda, že vlastenec v Čechách (díky neustálému osočování) musí mít politologii jako nutný koníček, ale od lidí, kteří se vyjadřují v televizi a tisku, bych čekal alespoň nějaké znalosti. Po tom, co zájem masové veřejnosti (voličů) opadl, se pomalu vytratil i zájem politiků. Ale ne tak nás, kterým při této kauze zatrnulo v zádech.

    Nikdo jiný neměl větší zásluhu na celém semináři, a nikdo za něj více nepykal než jeho organizátor PhDr. Zdeněk Zbořil. Následující rozhovor s ním ukazuje na interpretaci "demokracie" v České republice.

    Následující první dvě odpovědi jsou na otázky "V besedě na veřejnoprávní televizi o Vašem semináři zazněla otázka - Který extremismus je nebezpečnější - levicový či pravicový? Nemáte dojem, že k levicovému "extremismu" je společnost mnohem tolerantnější?" protože obě odpovědi byly poměrně obsáhlé, ale hlavně protože jsou jakýmsi úvodním slovem k celému rozhovoru je uvádím na první místě.

    Můj seminář začíná vysvětlením, že pojem extremismus považuji za nevhodný. Slovo "extremismus" je totiž jen slovo označující, chcete-li vhodné pro politické označení nebo žurnalistickou zkratku, ale nemůže být použito jako pojem nebo jako instrument analytický.

    Ve Spojených státech se např. za extremismus považuje takové politické hnutí, které se vyskytuje jen v Evropě a "směřuje k likvidaci demokratických pořádků" nebo ohrožuje ústavní pořádek demokratických zemí. Je zde častější používání slova terorismus, a to nejen pro násilné třeba i politicky motivované akce, jejichž cílem je zastrašování např. voličů nebo obyvatel určitého města. Na ten jsou přísní, ale na ideologické proudy /vč. nacismu, neonacismu, fašismu nebo neofašismu/ pohlížejí jako na ústavou zaručené vyjadřování myšlenek /viz Jackson v Norimberku: "...nesoudíme vás za vaše zrůdné myšlenky, ale za zrůdné činy a motivace k těmto činům..."/. Mnohem citlivější jsou však k projevům antisemitismu a k tzv. bílého rasismu /K-K-K atp./.

    V SRN jsou naopak více sensitivní na projevy nacismu a fašismu /vč. symboliky a rituálů/, antisemitismu a xenofobie, ale jsou tolerantnější k bílému rasismu, i když jej nepřehlížejí. Německou tradicí jsou také silné levicové tradice /od Marxe, přes SD až k Rose Luxemburgové, SD Výmarské republiky a konečně i části německého národního socialismu/, a proto se zde vžil termín extremismus především opět jen jako žurnalistická metafora. U nás jsme toto označení účelově přejali, ale pokud se v SRN někdo odsuzuje všeobecněji, raději se používá jazyk práva a hovoří se o protiústavní činnosti té které skupiny. Takže levicový extremismus je i u nás pojem velmi nepřesný, měli bychom spíše mluvit o komunistech a socialistech, jejich politických programech a politické praxi, jejich vztahu k minulosti a také se jich často optat na to, jak si představují budoucnost. Vynadat někomu do extremistů je velmi jednoduché /viz např. Klaus versus Havel/, ale nic neříkající. Mnozí naši sousedé dnes rozhodně nejsou extremisty, rád bych od nich slyšel, jaký mají vztah ke svým zkušenostem členů KSČ, co se jim na tom nezdá a co se jim na tom líbí. Jejich hlučné pokřikování na "pravicové extremisty" má možná jen jediný účel, abychom zapomenuli na jejich komunistickou minulost.

  • Mediální aféra okolo Vašeho semináře ve finále způsobila jeho ukončení. Co na to samotní studenti. Znáte jejich reakce?

    Reakce studentů byla velmi bouřlivá, nešlo jen o dopis "8 studentů", jak se nezasvěceně vyjádřili pp. děkan a rektor, ale o mimořádně vzrušený ohlas, který se přenesl na půdu senátu FFUK a později i senátu UK. Obhájci zákazu semináře tam působili nejen směšně, ale ukázalo se, že nic o celé věci vlastně nevědí, a že tomu /ani politologii/ nerozumějí. Reakce studentů byly a stále ještě jsou pro mne lichotivé a byly publikovány v různých denících. Zejména bych chtěl upozornit na čl. pp. Kateřiny Jacques a Petra Slunéčka v LN, který je mnohem zasvěcenější než např. stanovisko pana rektora UK. Na něj reagovala významná česká výtvarnice pí. Dana Záměčníková, která mi zatelefonovala, abych se na všechno vykašlal, a pokud se mi podařilo vychovat na FFUK alespoň tyto dva mladé lidi, mám být na co hrdý.

  • Seminář nakonec byl "kompromisně" povolen do konce školního roku, takže je čas zhodnocení. Jak velký byl jeho přínos pro studenty?

    Jak budou studenti reagovat na ukončení semináře na podzim nevím, ale možná, že se vedení FFUK podaří mne do té doby vyhodit a bude po problému. - pokud jde o přínos, myslím, že tento ročník byl mimořádně kvalitní. Mezi mými studenty jsou nejen lidé vzdělaní, ale i občansky způsobilí a nebál bych se je poslat na jakoukoli odbornou debatu /mimochodem, zítra jsou diskutovat 3-4 z nich do Kulturního centra židovské obce o soudobém antisemitismu/.

    Dále se mi podařilo získat jednoho nadaného mladého odborníka pro sledování tzv. extremismu na internetu /včera mi ukázal svou 300ss. práci, o které jsem předpokládal že bude max. 10ss./. Ale hlavně, seminář byl poučný zejména proto, že se v něm naučili kriticky zkoumat prameny, vyslovovat hypotézy a argumentovat. Porovnejte takový úspěch např. s publikacemi pana Ondřeje Cakla nebo Helsinského výboru, které mají velmi omezenou vypovídací hodnotu, zejména pro svoji nedostatečnost formální.

  • Jak se k Vám nakonec zachoval děkan za Vaši pracovní iniciativu?

    Pan děkan "ocenil" můj způsob vedení semináře odejmutím finančního osobního ohodnocení, což v mém věku a před odchiodem do důchodu může znamenat snížení ročního platu asi o 30 tis. Kč, tedy asi 25 procent ročního příjmu. Dostávám se tím do kategorie hůře placené pokladní v samoobsluze.

  • Jakých reakcí jste se dočkal od veřejnosti? Vyhrožoval Vám například někdo?

    Veřejnost reagovala velmi spontánně /nejen v ČR, ale v zahraničí/, a mohu konstatovat s uspokojením, že téměř všichni pochopili, že jde o věc samotnou a nikoli jen o moji osobu. Výhrůžky, kromě asi třech kolegů z vedení FFUK, se mi dostalo jen od pana Rejžka a Justla, ale to jsou lidé se sníženým prahem morální odpovědnosti. Navíc bych se je neobával označit slovem extremisté. Těch ohlasů mám asi okolo 200, všechny pozitivní a některé považuji vzhledem k poměrům na FFUK, za mimořádně odvážné. Snažil jsem se jejich autorům slíbit, že až budou oni atakováni, také vystoupím, pokud to budu umět, na jejich podporu.

  • Při organizování seminářů jste vycházel z jakých pramenů? Je pořádání podobných seminářů osvědčenou praxí i v jiných státech?

    Jednak jsem podobný seminář /pod názvem "aktuální problémy politiky"/ vedl s dvěma přestávkami celá 90. léta. Metodologii mám dostatečně propracovanou, vycházím z dnes poněkud opět módní politické antropologie a z inspirace poválečného Mass Observation. Samozřejmě, že podobná praxe existuje v zahraničí, vychází z politické kultury nebo stavu akademických badání. V SRN, kde jsem se studií tzv. Třetí říše zúčastnil již v roce 1967 /Freiburg a Heidelberg/, dokonce přenášel tzv. extremista Kosiek celý jeden semestr.

    Byl sice atakován akademickou obcí, ale vysoudil kompenzaci /viz Kosiek versus Německo/. V západní Evropě se dodržuje jakási nepsaná zásada, že akademické prostředí nebo prostředí odborné veřejnosti je více imunní než veřejnost, a proto se opatrně o extremismu mluví v mediích, na školách je to běžné. Např. film Unheil Hitler je přímo označen za použitelný na školách při výuce dějepisu, ale nesmí se šířit na veřejnosti. Ještě jednu poznámku, podívejte se na Dějiny a současnost z let 1968-1969, kde jsem působil jako redaktor, na seznam autorů a na články. Jistou praxi tedy mám.

  • Domníváte se jako politolog, že je správné, aby veřejní činitelé ukvapeně podléhali tlaku médií - nemyslím jen Váš případ?

    Domnívám se, že podléhat tlaku medií politici nemají, ale je to věc osobnosti. Když je např. ministrem školství v dnešní vládě člověk nevzdělaný a postrádající vážnosti, pak je přirozené, že reaguje na každou blbost v novinách nebo TV. Politici mají v mediích vystupovat, mají na jejich různá tvrzení reagovat, ale neměli by podléhat jejich tlaku nebo reagovat na každou mýdlovou aféru.

  • Připustil jste, že asi opět půjdete učit do ciziny. Je to reakce na celkový školský systém, nebo má největší vliv na toto Vaše rozhodnutí potlačení Vaší iniciativy (myšlen seminář)?

    Pokud jde o můj odchod do ciziny je to spíše reakce na celkový systém výuky a vzdělávání. Letos pravděpodobně naposledy se zúčastním přijímacích pohovorů, které jsem se, v době, kdy jsem byl ředitelem ústavu, snažil zlidštit, když nebylo možné je odstranit. Myslím, že se jedná o věc ostudnou /jeden můj přítel nazývá přijímací zkoušky dokonce genocidou/ a všechny naše školské autority, které hovoří o "přeplněnosti" universit aj. bych chtěl donutit, aby se prošly každý pátek pustými chodbami areálu v Jinonicích, kde se člověk skoro bojí být tak sám. Pokud není potřeba ke studiu přístrojů, laboratoří atd., ale jen musíme mít dobré oči, zadek a uši, pak mi připadá numerus clasus residuem komunistické éry. Snad pana ministra nebo vedení UK ještě nenapadnou umístěnky. To byl přece důsledek přijímacích kvót. V zahraničí mám největší zkušenosti z USA a jižní Koreje /kde se praxe USA a čínské tradice směšují/, ale láká mne ta automatická a nevynucovaná svobodomyslnost, kterou u svých kolegů nevidím a jejíž zbytky se zdají mizet s nástupem oné nešťastné "střední" generace.

  • Napsal jste, že používání výrazu "extremista" je v podstatě alibismus mnoha politiků. Domníváte se, že by bylo záhodno toto označení svázat nějakou pevnou definicí? A kdo by v takovém případě měl extremisty určovat?

    Už jsem na to odpovídal, definovat extremismus můžete politicky, politologicky, sociologicky nebo právně. Vzhledem k rozšíření tohoto pojmu bych se přimlouval za definici vycházející z právních norem a proto závaznou i pro politiky. Už jsem zmínil pana Klause a jeho označení Václava Havla extremistou, ale co budeme dělat, až někdo upozorní, že čeští hokejisté, mistři světa 2001, věnovali panu prezidentovi dres s číslem "18" /podle naší "extremistické" praxe jde o kryptogram Adolf Hitler/. Zavřeme jeho nebo je? A kdo napíše posudek? Já se tomu budu snažit vyhnout.

  • Mělo by se neodůvodněné označení "extremista" trestat?

    Potrestat se neodůvodněné označení "extremista" asi nedá, ale možná, že v některých případech, by mohl soud posuzovat, zda jeho použitím nedochází k zastrašování /terorizování/ nebo vyvolávání negativních emocí, působení újmy nebo útisku. To je dobrá otázka, ale pro právníka.

  • Setkal jste se během své praxe soudního znalce s nějakou kuriózní situací?

    Řekl bych, dokonce, že kuriózních situací je většina /asi 60 procent/. Např. musel jsem psát posudek na hádku zastupitelů ve Slaném /nebo Kladně/, kde se starší vážení městští hodnostáři označovali za fašisty a členy kuratoria. Dobrý je případ patnáctiletého pana S., který vyrostl v dětských domovech a věznicích, a který má na tvářích vytetován hákový kříž a dvojitou vítěznou runu SS. Na každém nádraží ho znovu a znovu zatýkají pro podporu a šíření nacismu. Ale nejlepší je případ z nejmenované školy na severu Čech, kde student, který neměl rád pana ředitele, jej nakreslil jako Hitlera a označil nacistickými symboly. Pana ředitele nenapadlo nic lepšího, než podat na toho kluka trestní oznámení. Myslím si, že taková situace by neměla být posuzována politologem nebo historikem, ale spíše psychiatrem nebo psychologem, a to ještě spíše v případě pana ředitele než jeho 13letého studenta.

  • Troufl by jste si hodnotit (ne jmenovitě) kontroverzní práci některých jiných soudních znalců na "extremismus"?

    Netroufl, protože případ od případu se liší a neznám jeho souvislosti. Vím však, že někdo je lepší na dějepis, někdo na politologii atd. Práce svých kolegů si velmi vážím, a to proto, že stejně jako já, mají jen minimální oporu u politických představitelů naší republiky, a to i přes jejich hlasité upozorňování, že tomu tak není. Vidíte na mém případu, jak to ve skutečnosti chodí.

  • Co říkáte na nové rozhodnutí MV o odposlechu a zapojení agentů proti extremismu? Nemyslíte, že je toto rozhodnutí politicky zneužitelné proti lidem, kteří jsou vlastenci a nikoliv extremisty?

    Nechci to předčasně hodnotit, protože neznám přesné znění rozhodnutí pana Grosse. Ale zdá se mi, že je to právě to, před čím jsem varoval, když jsem upozorňoval na nevhodnost represivního přístupu k tzv. extremismu. Kdo dnes, a kdo zítra, bude ty nové agenty vybírat, školit, instruovat, jak budou /nebo spíše nebudou/ veřejností kontrolovatelní atd., atd. A nebude třeba k tomu využít nějaké starší databáze nebo dokonce přizvat odborníky, kteří s nimi umějí zacházet? Už vlastně máme jeden případ, kterého si bdělá žurnalistika všimla jen okrajově. Ten sociální demokrat, který někdy v roce 1987 horoval pro nacismus. Odkud to víme, doufám, že ne z archívu STB, ke kterému má někdo, opět zvláště k tomu vybraný, přístup.

  • A také jiného soudku. Řekněte, jako indonesista - co bychom se mohli jako Čechové od Indonésanů naučit?

    Jako indonesista doporučuji, naučit se od Indonésanů vařit /je to nejlepší kuchyně na světě/, smát se a mít rád hezké věci. Je to země krásných lidí, kteří se umějí bavit, a kterým se od nás Evropanů, dostalo tolik příkoří, že nás možná brzy nebudou mít rádi.

    Také jejich země je překrásná, různorodá a jako celá vymodelována sochařem nebo pomalována malířem. A také mají ve státním znaku hezké heslo: různí, ale jednotní.


    Česká televize:

    Balvínovo faux pas o Tady a teď

    Další krok na cestě ČT k privatizaci

  • První vážné taktické chyby se dopustil ředitel ČT Jiří Balvín, když přikázal zastavit přípravu pořadu Tady a teď o situaci v brněnském studiu České televize. Balvín, který si doposud ve své prekérní pozici počínal s bravurou téměř machiavelskou, zareagoval takto na e-mailové upozornění na připravovanou reportáž, které mu (pod záminkou žádosti o spolupráci s PR) zaslal ředitel zpravodajství Zbyněk Honys:

    From: Balvín Jiří
    Sent: Wednesday, June 27, 2001 12:52 PM
    To: Honys Zbyněk
    Subject: RE: plán na TaT a Fakta
    
    Vážený pane řediteli,
    spolupracujte s tiskovým odborem, ale chtěl bych Vám oznámit, že
    jsem zásadně proti tomu, aby se tato reportáž připravovala a vysílala,
    protože Česká televize nemůže být tím, kdo interpretuje závěry auditu. Od
    toho je Rada ČT a ta se má vyjádřit k závěrům auditu v září 2001.
    
    S pozdravem
    
    Jiří Balvín
    
    Podobná chyba, zákaz pořadu Klekánice věnovaného Sazce, přispěla vloni na podzim k pádu Dušana Chmelíčka a Balvín nedrží v ruce silnější karty než jeho předchůdce: televize veřejné služby nesmí připustit tabuizaci žádných podstatných témat a zákazy tohoto druhu mohou vést jedině k eskalaci napětí (přirozeně, jiná otázka je, jak zajistit vyváženost a maximální objektivitu takového pořadu, aby divák-koncesionář dostal za své peníze kvalitní zboží, nikoli propagandistcký zmetek, jakých se za poslední půlrok urodila v ČT přehršel). Balvínovi zbývá jediná možnost, jak věc vyřešit s elegancí: zatvářit se liberálně, reportáž pustit a nechat pracovat ty mechanismy, v jejichž úspěch věří poslanec Miloslav Kučera st.: Nechte je vysílat, oni se znemožní sami!

    (Podle posledních zpráv se podle rozhodnutí Jiřího Balvína tato reportáž dnes nebude vysílat. JČ)

    Poznámka JČ: Veřejnoprávní televize má přirozeně povinnost informovat o všech závažných otázkách veřejného zájmu, a tedy i o možných nesrovnalostech uvnitř své vlastní organizace. Musí ovšem o tom referovat naprosto nestranně (abych citoval Jiřího Hodače se zkušeností z BBC, který se toto poukoušel vysvětlit pracovníkům zpravodajství ČT loni touto dobou), jako by šlo o úplně cizí podnik. Pořad musí obsahovat nejméně dva protikladné názory na věc, aby si divák učinil sám vlastní názor. Vzhledem k tomu, že ve zpravodajství ČT není nikdo, kdo by měl kredit k tomu, že vytvoří takovýto pořad, je možná rozumné, že se Jiří Balvín pokusil jeho vysílání zabránit, i když si od propagandistů v redakci zpravodajství ČT vyslouží neprávem nadávku "cenzora". Ovšem Balvín měl zdůvodnit své rozhodnutí přesvědčivěji, než co napsal - právě výše uvedenými argumenty. Mohl se zeptat: kdy jste naposledy viděli v ČT pořad, který prezentoval veřejnosti dva protikladné názory, aby si divák mohl sám učinit úsudek? - Vysílat takové pořady, to je právě povinnost veřejnoprávní televize, a pokud toho pan ředitel nedokáže docílit, měla by se ČT zavřít, protože čerpá koncesionářský poplatek zcela neprávem.

    Poznámka TP: JČ patrně nedomyslel, co napsal. Co proponuje, je přístup "nepouštět na saka" - mám tomu rozumět tak, že stejní reportéři, kteří nejsou způsobilí natočit reportáž o výsledku auditu v TS Brno, mohou nezaujatě, kvalitně a profesionálně referovat o Klausových šedesátinách nebo o volbě šéfa Unie svobody? Zasahování ředitele Balvína do editoriálního rozhodování je skandální: kdybych byl na jeho místě, musel bych na Honysův e-mail odpovědět: "Pane Honysi, vysílejte si kdy chcete, co chcete a o čem chcete; přirozeně předpokládám, že vaše reportáže budou mít nejvyšší kvalitu, budou nestranné a poskytnou vysoký standard veřejné služby. Právě za to jste placen." A pokud by Honys nesplnil, co od něj chci, našel bych si urychleně nového, který plnění této (samozřejmé!) povinnosti televize veřejné služby zajistí.

    Poznámka JČ: Tomáš Pecina se hádá o to, kolik se vejde andělů na špičku nože. Právě proto, že Česká televize je už nejméně půl roku neschopná vyprodukovat jedinou nezaujatou, kvalitní a profesionální reportáž, je dílčí pokus Jiřího Balvína zabránit odvysílání zaujaté reportáže o brněnském auditu pochopitelný. Přirozeně to celkový problém neřeší: Balvínovo dilema ovšem zní: má předstírat, že má v  podniku profesionální a důvěryhodnou redakci zpravodajství, i když každý ví, že to není pravda, anebo se aspoň neuměle pokusit korigovat nejhorší výstřelky její práce vzhledem k tomu, že zjevně není v situaci, jak dosáhnout toho, aby redakci zpravodajství naplnil profesionály? Jsem přesvědčen, že poskytovat editoriální svobodu zaujatým propagandistům, kteří se shromáždili v jeho redakci, je politicky i profesionálně zcela neudržitelné. Jedinou důvěryhodnou variantou je se těchto lidí co nejrychleji zbavit: to ovšem Balvín za daných okolností učinit nedokáže. Tomáš Pecina ovšem má zřejmě pravdu, pokud dospívá k závěru, že úroveň a důvěryhodnost zpravodajství ČT jsou v současnosti tak nízké, že už je jedno, zda se odvysílá či neodvysílá další propagandistická relace - může to jen přispět k další diskreditaci ČT.

  • Není nad osobní integritu. Jiří Balvín utrpěl - snad vlivem horkého počasí - ztrátu paměti a ve čtvrtek odpoledne napsal zástupkyni šéfredaktora publicistiky A. Majstorovičové:

    From: Balvín Jiří 
    Sent: Thursday, June 28, 2001 3:09 PM
    To: Majstorovičová Andrea
    Cc: Honys Zbyněk
    Subject: FW: plán na TaT a Fakta
    Importance: High
    
    Vážená kolegyně,
    nevím z čeho usuzujete, že dávám příkaz, aby se příprava a
    odvysílání reportáže o auditu České televize zastavila. Z mého textu (viz
    níže) jednoznačně vyplývá: a) Že při přípravě reportáže máte spolupracovat s
    tiskovým odborem ČT, b) že tím, kdo může oficiálně interpretovat závěry
    Auditu není vedení, natož redakce publicistiky ČT, ale Rada ČT. Z toho lze
    zase dále odvodit předpokládané datum pro vysílání reportáže, což rozhodně
    není tento týden.
    
    S pozdravem
    
    Jiří Balvín
    
    Viz zvýrazněná pasáž ve včerejším e-mailu. (TP)

  • Co bude dál? Scénáře jsou přibližně tři:
    1. Jiří Balvín napíše omluvný e-mail "Kolegové, promiňte mi, unáhlil jsem se. Vysílejte si, co uznáte za vhodné." Tím vyrazí oponentům trumfy z rukou, odčiní svůj 'černý čtvrtek' a problém, co se zkorumpovaným Drahošem, elegantně přehraje na Radu ČT.

    2. Zdeněk Drahoš pochopí, že jeho pozice je neobhajitelná, odstoupí a uvolní prostor pro kompromisní řešení. Na Balvínovo faux pas se milosrdně zapomene.

    3. Ani jedna strana nebude ochotna ustoupit. Argumenty, které vzbouřenci Balvínovými chybami získali, poslouží jako roznětka k novému kolu konfrontace. Je dost pravděpodobné, že Rada ČT, zatím přirozeně značně dezorientovaná, nebude schopna akce, vnitřně se rozdělí a bude po několika měsících (aby se opakovala tradice, nejlépe těsně po volbě nového ředitele) odvolána. Mnout ruce si bude pouze ODS, která tak získá další důkaz, že veřejné instituce jsou svou podstatou nefunkční a nesmyslné. Za dva roky půjde Česká televize do privatizace.

    (TP)


    Jana Dědečková opět zcela mimo realitu

    Zdeněk Plachý

    Od Jany Dědečkové se dozvídáme opět neuvěřitelné věci: výsledky auditu v Brně prý dokazují, že proti řediteli ČT Brno byla vedena z naší strany diskreditační kampaň apod.

    Vaším problémem - paní Dědečková - je, že máte v ruce vždycky tu "špatnou verzi". Bude to asi tím, že vám od začátku této kauzy dodává podklady právě ředitel Zdeněk Drahoš. Člověk s určitou mírou intelektuálního nadání by však dávno musel Drahošovy kličky prohlédnout. Je-li v jeho zájmu dobrat se pravdy, pochopitelně. (Toto ale, paní Dědečková, spíše nebude Váš případ.)

    Na webu www.ct-vv.cz je umístěn celý audit v ČT Brno. Soudný člověk si tento audit přečte a sám posoudí, nakolik se naše podezření, týkající se "hospodaření" Zdeňka Drahoše, potvrdila. Mohu pouze říci, že závažnost této auditorské zprávy daleko přesáhla míru našeho nevinného podání bývalé Marešově Radě ČT, na jehož základě poslal bývalý generální ředitel ČT Dušan Chmelíček do Brna kontrolu. (V tomto podání jsme hovořili o "možnostech střetů zájmů" apod. To vše se samozřejmě mnohanásobně potvrdilo.) Přečteme-li si tedy audit celý, je víceméně zřejmé, že se v brněnském studiu - skrze soukromé firmy zaměstnanců ČT Brno - vytvářelo typické korupční prostředí. Peníze České televize se např. bez jakýchkoliv smluv "ohřívají" dlouhou dobu na kontech zmíněných firem, než se vrátí zpět do ČT atd. Proto také předáváme případ Úřadu pro odhalování korupce.

    Závěry auditora HZ Praha prudce odporují jeho konkrétním nálezům, a proto podáváme stížnost na HZ Praha Komoře auditorů. Podle našeho názoru pracovala vnitropodniková kontrola ČT mnohem profesionálněji, než firma HZ.

    I přesto však audit konstatuje ze strany vedení ČT Brno naprosto závažná pochybení, stačí se do toho začíst, paní Dědečková!

    V současné době se však objevily další závažné skutečnosti. Vedení ČT Brno např. lhalo auditorům, že opěrnou zeď v Židenicích za 8 mil. Kč postavila televize na svém vlastním pozemku. Není to pravda. Tato zeď stojí na pozemku přilehlé benzínové pumpy a o účelnosti této stavby existují vážné pochybnosti. Vypadá to tak, že ČT Brno "nalila" zbytečně do stavební firmy Spolstav, která stavbu provedla, prostředky (do firmy bývalých zaměstnanců ČT Brno!). Možná proto, aby byl Spolstav při následné stavbě rodinného domu ředitele Drahoše vstřícnější? Podobných případů jsou v auditu desítky. Na mnoha místech je konstatováno ekonomické poškození ČT. Takže mé výroky a celá relace v Událostech minulý týden nebyly ničím jiným, než citací ze zprávy auditora!

    Paní Dědečková! Je to naposledy, kdy reaguji na nějaký Váš výmysl. Člověk, který je - potolikáté jako Vy - přistižen při lži, by měl začít konečně uvažovat o jiné oblasti pro své zmatečné působení. Na zahrádce Vašeho krkonošského penziónu naděláte určitě méně škody, než jste dodnes nadělala v televizi.

    Pro pořádek: podání Vaší tehdejší Radě ČT ve věci ČT Brno nedal za sdružení Brno 20/21 se mnou Břetislav Rychlík (jak uvádíte), ale hudební skladatel Martin Dohnal, nakladatel Jan Šabata, a šéfredaktor časopisu Host Miroslav Balaštík. Konkrétní zjištění auditu v ČT Brno jsou skutečnou ostudou Vaší politicky zmanipulované bývalé Rady ČT, která nedokázala na naše tehdejší indicie o poškozování České televize a televizních koncesionářů ze strany Drahošova vedení ČT Brno nijak zareagovat.


    Šlo nám o zásadní strukturální změny, nikoliv o pronásledování jednotlivců

    Sundali jsme České televizi kalhoty

    Jana Dědečková

    Z. Plachý reagoval na můj článek rozhořčeným pokřikem a  obvinil mě, že jsem citovala ze „špatné verze“ auditorské zprávy. Poukázal na pochybné stránky, kde je kompletní verze auditu.

    Pro upřesnění čtenářům a poněkud těžce chápajícímu umělci se pokusím naposledy vrátit ke kauze TS Brno a k tomu, proč celou situaci kolem Brna považuji za účelovou kampaň proti Z.Drahošovi.

    Necitovala jsem z auditorské zprávy, kterou jsem měla zrovna po ruce a nevyjadřovala jsem se pro veřejnost podobně jako Z. Plachý dříve, než ČT zveřejnila souhrnnou auditorskou zprávu TS Brno na svých internetových stránkách. Na rozdíl od Z. Plachého cituji z oficiální zprávy, která je souhrnem celého auditu provedeného v Brně a nesnažím se ovlivňovat a manipulovat čtenářem svým vlastním překladem a svými vlastními vývody.

    Přestože nemám důvěru k  plné verzi auditu, která nebyla zveřejněna oficiálně a tudíž její pravost není nikterak zaručena, samozřejmě nepopírám, že jsem si ji pro porovnání z internetu stáhla.

    I po prostudování této plné verze ovšem musím konstatovat, že v TS Brno nedocházelo k jiným excesům než v TS Ostrava nebo v TS Praha a naopak bych řekla, že vzhledem k tomu, že byl zaměřen na konkrétní a předem vytipované sporné případy, potvrdil je jako důvodně nepodložené.

    Ve studiích v Ostravě a Praze vybírali auditoři jednotlivé oblasti kontroly náhodně a značně tím zvýšili procento pravděpodobného nedohledání sporných případů. Kladně lze naopak hodnotit u brněnského studia skutečnost, že byla zachována dokumentace za celé kontrolované období na rozdíl od TS Ostrava, kde dokumentace byla znehodnocená záplavami (!), anebo od TS Praha , kde byla dokonce do roku 1996 skartovaná.

    Audit však plně potvrdil všechno, na co Marešova rada v hospodaření ČT upozorňovala generálního ředitele Chmelíčka, který bagatelizoval veškeré připomínky a rezignoval na  plnění projektu na základě kterého byl zvolen a ve kterém slíbil strukturální změny instituce, nastavení jasných pravidel, transparentnost finančních transakcí a zavedení vnitřní kontroly.

    Marešova rada chtěla řešit všechny tyto nedostatky systémově na rozdíl od skupiny "Brno na přelomu století", která se rozhodla pro skandalizaci jednoho člověka a své síly k tomu spojila s člověkem, který neprůhledný systém s klientským a korupčním prostředím konzervoval.

    Umělcům, kteří se svou nekvalitní tvorbou nemají šanci jinde než právě v prostředí janabráchismu, vyhovovalo spojení s člověkem, který svou pozici posiloval pouze intrikami a uplácením na účet plátců koncesionářského poplatku. Z. Plachého a B. Rychlíka nikdy netrápila skutečnost, že diváci za své peníze nedostávají adekvátní protihodnotu ve formě kvalitní veřejné služby, ale skutečnost že Z. Drahoš odmítl jejich stupidní projekty. Ty pak Praha schválila do vysílání.

    Střežený Parnas, který byl odvysílán na ČT 2 a jehož tvůrcem je právě Z.Plachý dodnes promítám svým hostům jako odstrašující příklad toho, čeho jsme se mohli dočkat v případě, že by TS Brno ovládli umělci stejné provenience. Stejné kvality dosahuje seriál B. Rychlíka Česká klišé a doufám, že neschválením rozpočtu jsme zabránili dalšímu znechucení diváka, které již teď dosahuje vrcholu při sledování seriálu Duch český .

    Nikoli principiální změna v České televizi a rovný přístup k zakázkám , ale příslib tučné gáže za stupidní a nekvalitní tvorbu, kterým si Chmelíček tyto umělce uplatil byly a dodnes jsou pravým důvodem pohoršení Z. Plachého.

    Audit v České televizi potvrdil vše, na co Marešova rada poukazovala. Pokud v tomto případě někdo lhal, byl to I. Mathé, který v několika médiích zdůrazňoval, že audit byl v České televizi prováděn několikrát a vždy byl bez připomínek. Tato zpráva konstatuje, že podobný audit v ČT nikdy neproběhl, instituce nepodléhala žádné kontrole, a to dokonce ani vnitřní (kontrolní útvar zřízen v ČT 1.7.2000). Zpráva potvrzuje, že celý neprůhledný systém a zahnívající socialismus v ČT je opravdu produktem Iva Mathé tak, jak jsem popisovala ve své analýze uveřejněné v HN a Britských listech.

    Cílem auditu však neměla být a  nebyla kriminalizace jednotlivých osob , ale upozornění pro budoucího ředitele, že je nanejvýš nutné restrukturalizovat a  profesionalizovat Českou televizi a tento cíl nesmí zůstat podobně jako u Chmelíčka pouze na papíře.

    Situace v České televizi se musí řešit strukturálními změnami a zavedením transparentnosti, vytvořením konkurenčního prostředí, které svými samočisticími účinky zabrání, aby se na obrazovku dostávaly tak schizofrenní díla, jako byl Střežený Parnas, hloupé jako Duch český nebo To jsem z toho jelen, a v oblasti zpravodajství tak nepravdivé, jako byla zpráva v hlavní zpravodajské relaci o výsledcích auditu v Brně, ve které měl hlavní slovo „umělec“ Plachý. Česká televize zveřejnila nepravdivou informaci a v souvislosti s tím hodlám podat stížnost na generálního ředitele České televize.

    Z. Plachý a skupina Brno poukazovali oprávněně na některé nedostatky v Brně , ale s cílem naprosto rozdílným než Rada ČT. Jejich zájmem bylo zachování klientského prostředí, ve kterém se umí pohybovat a které nutně potřebují k prezentaci svých fantasmagorií a pochybných uměleckých aktivit, prostředí, které jim mohl poskytnout pouze Chmelíček ve funkci generálního ředitele ČT.

    Ve společném zájmu se potřebovali zbavit Drahoše, který v brněnském studiu více myslí na diváka a proto nezařadil pro výrobu seriál Česká klišé. Po zkušenostech s uměleckou tvorbou Plachého a Rychlíka a proti zvyklostem v ČT donutil tyto umělce natočit pilotní díl seriálu na ukázku, který management Brna pro nízkou kvalitu zamítl. Nemyslím si, že brněnské studio odmítlo tento paskvil pro vysokou kvalitu a jeho současná produkce dokazuje, že vědí, co chce divák. Nebýt Četnických humoresek a Banánových rybiček byla by čísla sledovanosti České televize žalostné.

    Pan Plachý mi v závěru své reakce radí, abych své aktivity omezila na zahrádku svého penzionu v Krkonoších . To přání mu bohužel nemíním splnit. Mám k celé záležitosti co říct a svoboda slova snad neplatí pouze pro zpovykané umělce, ale i pro ostatní občany. Budu se k směrem k  České televizi, médiím jakož i ke společenským otázkám vyjadřovat i nadále a dokonce častěji než jsem činila dříve. Veškerá zjištění v České televizi totiž dokazují, že jsem měla naprostou pravdu a že to byla právě Marešova rada, kdo České televizi a českým pseudointelektuálům dokonale sundal kalhoty.


    Genocida ve Rwandě a západní komplicita: není to nic nového

    Ivo Baran

    eseji R. W. Johnsona o knize L. Melvernové, která zkoumá roli Západu ve rwandské genocidě. Absolutně nemám v úmyslu jakkoli polemizovat s jimi uváděnými fakty. Snad bych jen poznamenal, že nejde o žádné zásadně nové informace.

    Rwandské genocidě a hanebné úloze, kterou v ní Západ (hlavně Francie) sehráli, se věnuje třeba příslušná kapitola knihy Yves Ternona L'État criminel z roku 1995 (česky Genocidy 20.století, 1997) nebo časopis Respekt, naposledy 12.6.2000.

    Měl bych ale jednu výtku vůči Britským listům. Karel Dolejší ve svém článku v BL z 19.1.2001 kritizuje Pilipa s Bubeníkem za to, že sledují porušování lidských práv na  Kubě a ignorují třeba situaci Kurdů v Turecku. Klade jim za vzor francouzský parlament, který přijal zákon, uznávající vyvražďování arménské menšiny mladotureckým režimem v době 1. světové války za genocidu.

    Pod tímto článkem mi trochu chyběla poznámka Jana Čulíka, zhruba ve smyslu, že je od francouzského parlamentu pěkné, když uctívá památku vyhlazených Arménů, ale ještě pěknější by bylo, kdyby vyšetřil roli, jakou francouzská vláda sehrála ve rwandské genocidě.

    Francie by také mohla poskytnout Arménii hospodářskou pomoc a politicky ji podpořit, protože tento malý kavkazský stát nyní stojí, v důsledku hospodářské blokády ze strany Turecka a  Ázerbajdžánu, před hospodářským zhroucením.

    Připominat památku zavražděných je bez pochyby důležité, ještě důležitější ale podle mne je pomoci těm, kteří přežili.


    Na konec školního roku

    „Všeckoť na světě jen na obrátku, a  život lidský jako sen...“

    - hovory, naslouchání a  mlčení s nestorem českých učitelů Bohumilem Sedláčkem

    Ivo Fencl

    Druhá část

    Bohumil Sedláček Jak vidí české školství na počátku třetího tisíciletí muž přáteli označovaný „nestor češtinářů“, „chodící encyklopedie“ a „svědek století“? „Mít dobrou paměť je i dnes velký dar, škola by ji neměla zapomínat cvičit“, „ řadu věcí, které sleduji v českém školství, děláme špatně“, „za poměrně značné znalosti z nejrůznějších oborů vděčím ministrem školství Eduardem Zemanem a jeho ochotnými přitakávači zatracovanému osmiletému gymnáziu“, tvrdí zde v  zatím nejúplnější „bilanční životní uzávěrce“. První část tohoto rozhovoru je zde.

  • Připomenu vám, že v roce 1997, když jsme spolu natáčeli velmi ostrý a nikde dosud nezveřejněný rozhovor o fungování České školní inspekce, jste vzpomínal na inspektora Plachého. Byl to původně učitel na pokusné příhodovské Vránově škole ve Zlíně. Z dnešního hlediska moderní pokrokový učitel. Při první jeho návštěvě u vás ve třídě jste si ale nepadli do oka a  málem jste se s ním pohádal. Skoro v ničem jste se názorově neshodli. Radil vám, začátečníkovi, jak máte učit, ale ukázalo se, že neznal ani osnovy. Teď je také velká móda nutit všechny učitele, aby učili všechno jinak, nedbali moc na osnovy a na obsah učiva. Tenkrát to od jednadvacetiletého mladíka byla ale odvaha a možná i drzost. Jaký význam pro váš učitelský růst a profesionální kariéru měli ředitelé, školská správa a školní inspekce? Dříve byla školská správa velmi jednoduchá, personálně štíhlá a s jasně vymezenými pravomocemi. Na školním okrese to většinou byli 1-3 inspektoři a tajemník - také učitel. To bývala obrovská území několika správních okresů. Na počátku 90. let to začalo v české inspekci fungovat podobně. Já jsem měl např. Prahu 8-10, Prahu -východ a Nymbursko.Pak, když se věci zaběhly, a inspektoři poznali školy, bylo to všechno nerozumně zrušeno. I platy učitelů a personalistika byly za 1. republiky centralizovány do Zemské školní rady, režii provozu škol měly na starosti obce. Později po válce ale i v této oblasti došlo k mnoha změnám a obrovsky narostl úřednický aparát. O totalitních režimech je známo, že jsou dobrými administrátory. Tento systém se ale po roce 1989 postupně celý rozložil. Vzniklo sice odvětvové řízení, po kterém volalo učitelstvo už před válkou, ale nyní po zřízení krajů a odstátnění škol opět padlo a vracíme se k jakémusi hybridu, který připomíná řízení v komunistické nedávné minulosti.

    Česká školní inspekce (ČŠI) vzniklá po roce 1990 byla nově zreorganizovaná hlavně podle britského vzoru, ale na česky kocourkovský způsob. Inspektoři podle zákona přestali mít jakékoli exekutivní pravomoci. Ty byly přeneseny na školskou správu - OŠÚ a MŠMT. I nyní se musí každá větší inspekce dlouho dopředu ohlásit a  škole a řediteli smí jen doporučovat. Inspektorům byla odebrána odpovědnost za  konkrétní školy, musí být na povel členy inspekčních týmů kdekoli na území státu, když jim je to uloženo. Je to drahé a neefektivní. ČŠI připomíná polovojenskou organizaci. Věcně se za novou fasádou ČŠI skrývá to, čemu dříve komunistická školská vrchnost ve směrnicích pro inspekční činnost říkala přesněji všeobecný a odborný dozor. Všeobecný dozor je nyní místo o ideologii o managementu a o„klimatu“ školy. O „étosu školy“, jak o něm mluví Britové, se ale ČŠI bojí i jen hovořit.

    Odborný dozor s hospitacemi v předmětech je ale po 11 letech stále v plenkách.... Školní inspekce se prý bude zase reorganizovat, o tom se začíná šuškat. Inspektoři se po roce 90. se také nesměli vůbec zabývat hodnocením práce učitelů v předmětech, ale jen obecně popisovat vzdělávací úroveň celé školy. Čtenář si měl odvodit, jaká je tam situace.

    Teď se inspekce k hodnocení konkrétních předmětů sice vrátila, ale nemá na to dost zkušených a kvalifikovaných odborníků. Inspektor bez kvalifikace a praxe se musí často vyjadřovat o práci učitele, které vůbec nerozumí. Zvrhá se to tak v pustý formalismus.

    Ve zprávách, vzniklých ze závěrů takových členů inspekčního týmu a  psaných podle přesně stanoveného schématu tzv. metodiky, prakticky skoro každý rok měněné, se popisuje velmi abstraktně a  technicky neosobně nejčastěji řízení školy, méně často vzdělávací proces a zřídka konkrétně úroveň obsahu vzdělávání.

    Rozbory hodin s učiteli dodnes inspektoři vůbec nedělají, většinou by to buď nestihli nebo ani neuměli. Potíž je i v tom, že inspekční zprávy jsou veřejné, určené pro celou řadu subjektů, nikoli jen pro ředitele a školskou správu.

    A výsledky? Když se nic nepřihodí a zpráva je kulantní, nepřečtou si ji někdy ani ředitelé škol. Považují to za ztrátu času. Zjistil jsem, že i jinde na úřadech se zakládaly do šuplíku bez čtení. Když inspektorovi o něco šlo a podařilo se mu pojmenovat nějaký šlendrián, býval to malér s mnoha dozvuky. Inspektor byl potrestán na platu pro překračování kompetencí anebo se zpráva dala k ledu a ani neopustila ČŠI. Sám jsem to vyzkoušel na vlastní kůži.

    Moje kolegyně, kterou dobře znáte i jako svoji bývalou učitelku na škole, vás zažila jako ředitele i jako inspektora. Tvrdí, že vaše metody řízení, hodnocení a přístupy ke kantorům byl zcela ojedinělé. Ji inspirovaly i po listopadu v její inspekční práci a měla proto potíže.

    Přežil jste ve školství několik režimů i jejich lidi. Učil jste před válkou, za války i po únoru, i v padesátých letech. Byl jste za totality v letech šedesátých na ministerstvu školství krátce jako tzv. VORS, odborný referent pro český jazyk, dějepis a občanskou výchovu. V sedmdesátých letech jste byl okresní školský inspektor a pak jste vypomáhal už v důchodu při organizaci vzdělávacích akcí učitelstva.

    Mnoho jste si vyslechl, mnoho pozoroval, lecjaké pochybnosti v sobě překousal. Myslím, že ve školství byli za všech těchto režimů lidé dobří i špatní, charakterní i bezcharakterní, stateční i zbabělí. Jak jste dokázal s těmi lidmi spolupracovat ve prospěch svých oblíbených odborností, národa a dobré české školy a zůstat při tom intelektově a mravně nenalomený? Prožil jste i Pražské jaro a nejhorší počátky normalizace ve funkci ředitele školy.

    Musel jste např. v té době někoho vyhodit z práce? Za mnou v té době např. ředitel průmyslovky ing. Hotěk v Plzni lezl v době mé pracovní neschopnosti až do bytu, abych mu podepsal rozvázání pracovního poměru, aby on nepřišel o funkci. Pověstný šéf jistého pražského ústavu pro vzdělávání učitelů Tmej, kterého znáte z vlastní zkušenosti, dnes přejmenovaného ústavu, kde ale i  nyní v pohodě sedí normalizační kádři pod ochranou univerzity, vás už v důchodu zaměstnával až do roku 1979. Takové věci v pamětnících, kteří odešli ze školství na dvě desetiletí k lopatě, mohou vyvolávat všelijaké pochybnosti o kvalitách českého školství, ale i  o vás. Chcete se i k těmto tématům vyjádřit?

    Mám i odjinud o práci české školní inspekce až zarážející informace. A  znovu jsem si poslechl nahrávku našeho rozhovoru před pěti lety. Je špatné, když se ještě nepřišlo na to, že administrativně formální kontrolní činnost na školách bez klidného a kompetentního lidského kontaktu nemůže školství přinést prospěch a pro učitele a nejspíše i ředitele škol je bezvýznamná a možná škodlivá. Věřím, že z toho mohou vznikat i komické zápletky, ale hlavně zbytečné předstírání. Zažil jsem podobnou situaci - např. s ústředním inspektorem J. Kvitou v Klenčí na Domažlicku někdy na počátku 70. let. Řádně jsem se ohlásili na inspekci předem, ale našli jsme školu úplně prázdnou. Už předtím nám paní v autobusu řekla, že tam jedeme marně, že mají branné cvičení. Jak nás poznala?

    Šéf OŠK ONV zaslal řediteli náš popis včetně doložky: Pozor na toho s knírkem, ten je ostřejší. To jsem byl já. Tenkrát jsem se podíval díky této „organizaci“ na Baarův pomník na Výhledech, takže z inspekce byl výlet, ale pak už jsme jezdili na inspekce vždy bez ohlášení. Vzpomínám na jednu „zemskou“ inspekci s J. Kvitou v Hodoníně v 50. letech. Měl nás ve škole doprovázet OŠI, ale omluvil svoji nepřítomnost tím, že musí dělat soupis snůšky vajec, který nařídil všem inspektorům okresní tajemník KSČ. Ale i když s námi tehdy do třídy takový inspektor šel, většinou mlčel. A když začal něco od věci plkat ředitel - nečeštinář, Kvita chvíli poslouchal a pak říkával: „Ty se, soudruhu, velice mýlíš, zřejmě jsi nepochopil záměr vyučujícího“ a tak podobně. Někdy mě taky posílali na školu, abych vyhledával učitele vhodné pro propouštění ze školství. Tak to udělali kozla zahradníkem. Nikdo mým přičiněním o místo nepřišel. Dificile est satiram non scribere (Obtížné je nepsat satiru.) (Juvenalis).

    Vrátím se ale raději ještě ke svým učitelským počátkům. Souvisí to s tím, co říkáte. Tehdy bylo zvláště důležité hodnocení, doslova klasifikace učitele. Didakticky, metodicky a odborně konkrétní hodnocení učitelů, ředitelů a škol je klíčová otázka školství i dnes. I tehdy to byla dobrá motivace, aby se každý snažil. S výší platu to nemělo nic společného. Žádné osobní hodnocení od ředitele tehdy nebylo a bylo to dobře. Čím se o platu rozhoduje níže, tím je to horší. Začne platit princip, já na bráchu, brácha na mě a taky různé kamarádšofty, protěžování a protekce. Zač potom mohou stát lidské vztahy v takovém týmu? Já jsem ze Zemské školní rady nikdy nikoho neviděl, ale oni věděli všechno o mně a já měl vždy pocit, že jsem hodnocen objektivně. Taky jsem si spočítal, jak na tom budu finančně v budoucnu.

    Zmínil jste inspektora Plachého. Dodnes nepochopím, jak jsem se mu mohl tak postavit, a dohřát ho citátem z osnov. Zachoval se velkoryse, asi to považoval za mladickou nerozvážnost. Dostal jsem od něho dvojku, ačkoli začátečníkům dával trojku. Byl i jinak svérázný, pamatuji, že jednou spal tři dny u pana řídícího ve Strání a po vyučování hrál s vybranými učiteli v hostinci kulečník a večer karty. Pokladní mu dělala paní učitelka Menšíková: shromažďovala desetníky a vyplácela výhry.

    Ačkoliv jsem měl pak na  Moravě jednotku, v Praze jsem začínal na dvojce. Měl jsem štěstí, že po insp. Plachém hned přišel Tomáš Pospíšil. S tím jsem vycházel velmi dobře. Ale někdy to i s ním bylo jako v Postřižinách. Vždy dostal od pí. dr. Blunclíkové z Brumova, rodiště Ludvíka Vaculíka, včas echo, že u nás ve škole bude zabíjačka a nechtěl na ní chybět. Jednou jsem jej musel provázet na vlak i s výslužkou, pamatuji se, že jsme při cestě o škole nikdy nemluvili.

    Pan inspektor měl něco vypito a byl dobře najedený, takže při cestě musel často čůrat. Býval jsem z  toho ve strašných rozpacích. Chci tím říci, že hodnocení inspektora bylo vždy dost subjektivní a jinak to nikdy asi nebude. Většinou ale vystihovalo individuální možnosti i schopnosti učitele. Inspektoři byli až do 50. let většinou lidé zkušení a znalí. Tak tomu bylo i u mne v Praze.V základním školství zde byli při mém nástupu před válkou jen čtyři inspektoři - Šturm, Pacák, Chýna a Štěpánek a dva tajemníci - na celou Prahu. To už jsem učil na Korábu. Pan inspektor Šturm zvládl inspekci v mé třídě za 20 minut. Pohovořil s žáky, prohlédl namátkou sešity a pozoroval mě při práci. Přišel ke mně ale každý rok, ale přesto to nebyla inspekce podle mých představ.

    Z Květné jsem věděl, že někteří inspektoři nemají rádi latinu, z učiteláku ji neznali, a že většinou jsou i protiklerikální. Tak jsem se vyhýbal dávat do příprav a na tabuli mé oblíbené citáty z klasiků nebo Bible. Na tom jsem vyhořel u Plachého, kterého podráždil i citát z Cicerona: Základem republiky je dobrá výchova mládeže a dokonce i citát z Písma : Nechte maličkých přijíti ke mně...

    V sedmdesátých letech, když jsem sám byl inspektorem, byli jsme na už jen na Prahu 4 čtyři OŠI: Štverák, Kafková, Kršek a já. Tajemníka jsme neměli, ale písařku Aničku G. Zato na finančním a ekonomickém úseku bylo 12 úřednic. Pak tam byl s. Brázda, pověřenec pro zvláštní úkoly ( plynové masky atd.). Naši práci ideově„řídila“ Stella Hájková, ideologický tajemník. Tak to měla napsáno na dveřích. V pátek ráno jsme vždy nastupovali vyslechnout její levity, negativní kritiku a pokyny na příští týden. Měla zvláštní důvěrné informátory mezi několika oddanými, ale jinak práci odbývajícími učiteli a učitelkami. Vím ale, že ze 42 ředitelů to byl jen jeden ředitel a jedna ředitelka. Ale zatápěli nám.

    Kolegyně Kafková pravidelně při naší cestě z radnice do budovy KSČ Pod Terebkou recitovala pohádku: „Kohoutek malý strachem se třese, když musí jít do černokněžníkova paláce..“ 13. srpna 1974 jsem byl v práci naposled a 1. září nastupoval do starobního důchodu. Bylo to vysvobození.

    Štěpánka Krátká mi spočítala důchod tak, abych tam už nemusel jít. Můj důchod vycházel na 1720 Kč. Zaokrouhleno jsem dostal 1400, víc se nesmělo brát. Vzpomínám si, že po vstupu vojsk byli na Praze 4 propuštěni tři velmi dobří učitelé a jedna zástupkyně ředitelky. Zastání nebyla nic platná. My OŠI jsem neměli na štěstí podpisové právo, propouštěcí dokumenty podepisoval vedoucí OŠK ONV V. Snolík.

    Gymnázia měli za l. republiky na starost zemští školní inspektoři, postrachem Prahy byl Schlicksbír a Žlábek v Brně. Později za protektorátu, kdy už jsem byl odborným učitelem na měšťance, šlo při inspekci i o jiné věci, ale učilo se mi tehdy velmi dobře.

    Nerad bych, abyste si to vyložil špatně. Nebyly ale žádné učebnice ani osnovy a  do měšťanské školy chodili jen vybraní žáci. Inspektor Čech se za protektorátu úmyslně nepodepisoval křestním jménem, aby nemusel psát křestní jméno německy. Byl to vlastenec a šlo mu o dobrou českou školu. Z dalších dvou byl jeden inspektor zbabělec a druhý kolaborant.

    Hned po osvobození přišel Augustin Bartoš, ředitel v Jedličkově ústavu. Teprve tehdy jsem konečně zažil první kvalitní inspekci podle svých představ. Pan Bartoš byl u mne celou hodinu a vše sledoval, nic mu neuniklo. Moje postupy rozebral a zhodnotil, jak jsem si myslel, že je to správné. Diskutoval se mnou po hodině věcně a s přehledem. Byl taktní, povzbudil mne i pochválil. Sám jsem se tak vždy později, když jsem byl ředitelem i inspektorem, snažil postupovat. O výsledcích inspekce jsem vždy referoval na poradě celému učitelskému sboru, o každém učiteli jsem měl napsané krátké jmenovité zhodnocení. O nejzdařilejších hodinách jsem psával i v článcích. Dobrých hodnocení a krásných vyučovacích hodin bylo za mého působení mnoho a nic nebylo nahrané nebo přikrášlené. Z odstupu se mi jeví v organizačních změnách školní inspekce jako nejšťastnější období 60. let, kdy byl zřízen při MŠ „Stálý aktiv pro výkon odborného dozoru“- tvořilo jej 6-7 lidí. Nadělalo se tenkrát nejvíce práce, přesně jsme věděli, co chceme. Významně se na tom všem podíleli v Praze i v krajích metodici českého jazyka: Např. V. Kamelský a M. Ševcová, Zdeněk Nygrín, ale také lingvisté - K. Svoboda a P. Hauser z vysokých škol.

  • Nejvýznamnější těžiště vaší činnosti bylo osm let na experimentální fakultní škole VÚP v Bráníku. Jako učitele českého jazyka a literatury vás sem doporučili Josef Kvita a Jaroslav Jelínek. Ve 2. patře základní školy byly odborné pracovny s názornými pomůckami, rozsáhlou knihovnou a archivem obrazového a fotografického materiálu. V roce 1965 jste zde už užíval i sluchátkové zařízení a řídil jím skupinové vyučování ( při tzv. vnitřní diferenciaci) a  využívali jej i mimořádně nadaní jednotliví žáci, když byli hotovi s uloženými úkoly dříve, nežli ti ostatní. Dnes se hodně mluví o žákovských kompetencích, práci s informacemi a tvůrčím hledání. Myslíte si, že jste těmito metodami už pracoval tehdy?Četl jsem o vašich hodinách, že vaši žáci běžně pracovali nejen ze základními příručkami, jako jsou Pravidla a Stručná mluvnice, ale bádali i ve frekvenčních a etymologických slovnících. Pověstné byly také vaše algoritmy větného rozboru, typické příklady větných členů, modelové věty a  souvětí, abecední výrazy spojovacích výrazů atd. Dokázal jste tak zainteresovat svoje žáky, že už o přestávce promýšleli jazykové rozbory a slabší žáci se radili s „odborníky“ ve třídě. Váš nejznámější žák z Jeremenkovy „devítiletky“, básník a písničkář Jiří Dědeček často veřejně říkává, že jmenovitě na  vašich hodinách češtiny bylo vidět, že vás práce strašně baví, že co jste ho naučil, dodnes nezapomněl. Přiznává se doslova :“ Tento pan učitel, navzdory tomu, že jsem strašně zlobil, mne i určitým způsobem podněcoval, abych se vyjadřoval písemně. Zpočátku to byly formalistické hříčky, ale pak se dostavil i obsah. Co jsem absolvoval od šesté do deváté třídy, se dá bez nadsázky nazvat studiem. Velice rád používám jeden jeho výrok - že ne každá věta je myšlenka vyjádřená slovy.“ Je to důkaz, že češtinou jste žáky dokázal nejen zaujmout, ale že i atmosféra ve třídě byla vždy příznivá. Stovky češtinářů, kteří za vámi putovali, se vždy vraceli nadšení. Z toho se odvíjela vaše rozsáhlá korespondence s učiteli a metodiky českého jazyka po celém území státu. Paní Hlaváčová tvrdí, že jde o  několik set dopisů. Nestálo by za to je vydat?

    Dnes žáci učitele velmi zlobí a někteří rafinovaně a zle útočí na nervovou soustavu kantorů. Např. pokašlávají, posmrkávají, demonstrativně projevují nezájem o to, co se jim učitelé pokoušejí zprostředkovat. Nebo dávají znát, že učiteli pohrdají, protože se živí „ jen jako učitelé“ a nejsou „ v balíku“.

    O vás i dnes vaši žáci říkají, že jste se zájmem žáků a pořádkem ve třídě neměl nikdy potíže. Aktivně jste se účastnil na všech změnách pojetí výuky českého jazyka a  tzv. nové vzdělávací koncepci včetně tvorby učebnic, metodických příruček a odborných pojednání v časopisech a veřejným vystupováním na setkáních učitelů.

    Zdá se, že dnes opět vrcholí věčný souboj mezi materiálním (encyklopedickým) a formálním vzděláváním. Znovu se valí přes české školství „tesotománie“, kterou vy znáte z 30. let a pak z přelomu 60.a 70. let, teď je a na obzoru příbojová vlna „ internetománie.“ Všechno to pohlcuje stamiliony a miliardy korun školského rozpočtu, zatímco učitelstvo je na platovém průměru a podprůměru a důchody učitelům stačí sotva na přežití. Role učitele je sice uznávána slovně, dost se jim slibuje, ale fakticky se pro posílení sociálního statusu a společenské prestiže učitelstva neudělalo po listopadu skoro nic.

    Bohumil Sedláček Jedno veliké nedorozumění s nadřízenými jsem měl v roce 1961 v Praze 8. Odmítl jsem tehdy místo ředitele školy Na Korábě a dal přednost právě učitelskému místu na škole Výzkumného ústavu pedagogického (VÚP) v Jeremenkově ul. v Praze 4. Tehdy se šuškalo, co jsem asi provedl, když jsem byl degradován i z funkce zástupce a stal se zase „pouhým“ učitelem. Požádal mě o to ale doc. Jaroslav Jelínek, kterého jsem si velmi vážil. Byl tehdy vedoucím oddělení českého jazyka ve VÚP. Velmi mne ovlivnil a nesmím zde na něj zapomenout. Vypracoval se z absolventa učitelského ústavu v Panské ulici, dlouholetého učitele v Karlíně a Kobylisích, redaktora časopisu Klas, tajemníka Kruhu přátel českého jazyka za okupace, na autora prvních poválečných učebnic a šéfredaktora časopisu Český jazyk. Když jsem šel na pokusnou školu, věděl jsem, že právě tuto práci chci dělat.

    Moje kariéra učitele - experimentátora ale začala už v padesátých letech. Tehdy se Jelínkovi spolupracovníci M. Těšitelová a V. Styblík usadili na rok na osmileté škole na Palmovce a sledovali v paralelních třídách různé verze pokusného zkoušení nového pojetí vyučování skladbě na základě syntagmat. Z Jelínkova podnětu vzniklo mé pedagogické čtení jako moje první samostatná publikace. Vyšla v Bratislavě jako Metodícke využitie vetných skladov (1956). Už předtím jsem ale napsal několik odborných článků a byl jsem přijat do redakční rady Časopisu český jazyk a literatura. Pracoval jsem v ní 30 let. Musím říci, že po válce se v českém školství daleko odpovědněji experimentovalo nežli po roce 1990. Však i existence VÚP měla na kahánku.

    Dlouhá léta od padesátých let jsem se zabýval rozpracováním algoritmů jako spolehlivého prostředku osvojování jazykových jevů. Žákům se zpočátku „zajídají“, zdají se jim zbytečně složité, ale nakonec si je oblíbí. Pro poznávání větných členů a zároveň planimetrické znázorňování stavby vět měly základní význam práce prof. V. Šmilauera. Odzkoušeli jsme je už na Palmovce, ale do učebnic se dostávaly těžko. Bránil tomu všemocný akademik B. Havránek. Jako bych ho teď slyšel: „Víte, soudruzi, já proti tomu grafickému znázorňování nic nemám, ale já bych to do učebnic nedával“. Causa finita!

    Algoritmy pro poznávání druhů vedlejších vět vypracoval doc. K. Svoboda. Vyzkoušeli jsme je v Krči, kde jsem v letech 1968-70 řediteloval i učil. Dostaly se hned do prvního vydání dosud platných učebnic ( Styblík - Čechová- Hauser- Jedlička- Sedláček). Já jsem vytvořil systém algoritmů pro psaní i/y. Vyložil jsem jej podrobně v časopisu Český jazyk a literatura č.36/1985-86. Chtěl jsem dokázat, že lze žáky zajímavou formou českému pravopisu zajímavě a  uvědoměle, nikoli drilem diktátů, naučit.

    Moje teze, že pravopisu je nutné učit, vychází z poznání, že většinu jevů českého pravopisu lze opřít o poznatky mluvnické - z nauky o tvoření slov, o správné výslovnosti, o stavbě věty. Jednoduchý algoritmus je stručný, přesný a úplný postup při odůvodňování každého jazykového jevu. Vyžadoval jsem jej důsledně před napsáním, nikoli až dodatečně, a to do doby, kdy se psaní stalo automatickým.

    Důležité je procvičování a konfrontace s případy analogickými, protikladnými nebo interferenčními. Jen papouškování pravidel, která žák ale neumí používat, není k ničemu. Taková je bohužel ale dnešní uspěchaná praxe ve škole.

    Pravopisných chyb se ovšem budou žáci dopouštět vždycky. Jak ale ukazují zkušenosti dobrých učitelů, je v možnostech školy snížit je na únosnou míru.

    Není zapotřebí význam pravopisného vyučování přeceňovat nebo stavět do středu pozornosti, jak to dělala stará škola. Je však přirozeným požadavkem čekat od absolventů základních a zvláště středních škol i dnes kvalitní písemné projevy také po stránce pravopisné. Bohužel jsem zjišťoval ve školách, že ačkoli osnovy stanovily šest diktátů za rok, některé učitelky dokázaly napsat třicet diktátů jen za první čtvrtletí. A každá větší chyba v nich o stupeň horší známka. Tak nelze ale vypěstovat lásku k mateřštině.

    S testy začali u nás školští reformátoři ve třicátých letech: prof. Příhoda, Velinský, Stejskal, zlínský St. Vrána. Myslím, že test je dobrou, ale ne samospasitelnou a jedinou pomůckou pro zjišťování vědomostí. Důležité je, že na něj žáci reagují velmi různě, i velmi odmítavě! Na posuzování testů v  60. a 70. letech jsem spolupracoval. Vydávali je v Bratislavě. Pro školy nebyly povinné, kupovaly si je dle vlastního uvážení. To bylo už tehdy velmi rozumné opatření. Vzpomínám si, kolego, že i vy jste autorem jednoho didaktického testu pro školy, tuším z roku 1971. Tak vám to tehdy taky nedalo.

    Asi nevíte, že můj žák Jiří Dědeček napsal, že „ děti zlobí jen toho pedagoga, který nemá autoritu, a autoritu ztratí, když ztratí jejich úctu“. Berte to s rezervou, v devadesátých letech jsem před žáky už nikdy nestál. Jirka seděl tehdy s Břetislavem F. v první lavici před katedrou. Jejich „drzými“ připomínkami jsem se bavil a pod vousy se usmíval. Byli to výborní žáci a roztomilí uličníci. Kéž by takových bystrých chlapců bylo hodně!

    Zmínil jste, že vydávám ještě teď příručky pro učitele a žáky. Asi bych to už ve svém věku nedělal, kdyby to na mně nechtěli. To ale, že jsou dnes školy přímo zaplaveny učebnicemi od různých nakladatelů, to vnímám s rozhořčením. Stal se z toho kšeft se snadným a jistým příjmem.. Za první republiky byly učebnice dvoje: Pedagogického nakladatelství a  Grafické unie. Učebnice stála 2-3 Kč, každou pátou měla pro chudé žáky škola zadarmo. Podstatné je, aby učebnice byla zaručeně kvalitní. To chce obrovské znalosti a dlouholetou zkušenost. Já jsem to na začátku taky moc neuměl, ale dělal jsem učebnice 40 let. Myslím, že jsme to se spolupracovníky uměli.

    Po listopadu jsem často slyšel: Teprve teď uděláme dobré učebnice. Houby. Jeden na sobě musí dlouho pracovat, než se mu to podaří. Myslím, že zde, a to je vina ministerstva, velmi chybí kompetentní odborný dohled. Dříve jej dělal prof. Bělič a pak prof. Jedlička, neuklouzlo jim v učebnicích ani slovo. Dohled nemůže dělat kdejaký ministerský úředník třeba s formální kvalifikací. Vím, že mnohé školy se znovu vracejí k našim učebnicím i příručkám. Je příjemné zjištění, že poctivá práce se prosadí jen kvalitou.

    Dokončení rozhovoru v příštím čísle Britských listů.


    Tváře na internetu

    Se zveřejněním galerie "podivných postav" nesouhlasím

    Vojtěch Kment

    (Vyšlo v deníku Neviditelný pes, pochopitelně, jak je tamním demokratickém prostředí zvykem, bez linku na kritizovanou fotogalerii i na Britské listy.)

    Je soukromí 50 policistů více, než soukromí všech občanů ČR?

    Český webzine "Britské listy" uveřejnil minulý týden galerii fotografií osob, jež nepřímo označil za policisty v civilu. Obrázky jsou nasnímané z různých demonstrací. TV Nova pak tuto událost a příslušenství osob k policii dosvědčila ve zprávách.

    Protože BL se občas zabývají otázkou ochrany soukromí a bezpečí dat, rád bych vyjádřil svůj názor k této nyní paradoxní situaci:

    1. Se zveřejněním nesouhlasím

    Eticky, i právně.

    2. Avšak, technicky je dnes možná i neveřejná distribuce pořízených fotografií, pouze "zájmovým skupinám".

    Takovou distribuci lze provést naprosto anonymním, a zdroj neprokazujícím způsobem (z tohoto pohledu je způsob zveřejnění ad 1 lepší variantou, než tato možná 2. varianta, protože ohrožuje uvedené osoby v jistém smyslu méně. Je přitom nutné míti na mysli, že obdobné fotografie mohla pořídit i jiná osoba).

    3. Z témat nadpisu hlasuji pro ochranu soukromí (stále!), ale pro každého občana

    (pochopitelně přiměřeně okolnostem, ale jak jen to lze nejlépe)

    4. Případ bych především považoval za memento předvedení "možností" současných technologií.

    A nutnost poučení se samotné Policie ČR. Viz bod 2.

    Případ Kirkland

    Britské listy nejsou světově první, kdo zveřejnil na webu informace o policistech. Podobný případ byl popsán např. v (1). Na serveru Justicefilesbyl zveřejněn seznam policistů amerického města Kirkland a dalších jurisdikcí, jejich jmen, platů, dat narození, čísel sociálního zabezpečení, dat narození, jmen partnerů i domácích adres. Publikátoři se hájili:

    V budoucnosti kdokoliv z našeho justičního systému bude provádět nějakou akci, doufáme, že si vzpomene na tento websajt a následně bude jednat příslušně u vědomí, že i on je nalezitelný a odpovědný na mnohem osobnější úrovni, než dříve a proto bude jednat se stejným respektem a důstojností s každým občanem, kriminálníkem i hrdinou. Tento přístup může pouze zvýšit respekt a spolupráci mezi všemi členy naší velké společnosti.

    Následuje komplikovaný soudní proces, složitější o to, že všechny informace byly shromážděny z oficiálních vládních zdrojů (sic!), a takové informace mohou být podle americké ústavy dále volně publikovány. Žalobce se však odvolával na zájem ochrany osobnosti. Soud usoudil:

    Účast v moderní společnosti nemůže být brána jako chtěné vzdání se soukromí. Nikdo z nás nemá možnost přesunout se z tohoto tisíciletí do jiného času.

    Nakonec první soud rozhodl šalamounsky:

    Legálně získané adresy a telefonní čísla jsou volně šiřitelné dle svobody slova, čísla sociálního zabezpečení apod. údaje nikoliv.

    Jinak řečeno - soudce se nechtěl pouštět do sporů s Ústavou, avšak žalobci přesto poskytl faktickou satisfakci. Případ se zřejmě bude dále právně vyvíjet.

    Věcná argumentace rozsudku stojí za pozornost i když americký právní řád je odlišný od českého.

    Domnívám se, že i v rámci našeho právního řádu je publikace osobních údajů (vč. fotografie tváří), způsobem, jak byla provedena, pravděpodobně zakázaná, a měly by být co nejrychleji odstraněny.

    Nicméně - jestliže se shromáždily a zveřejnily podobizny cca. 50 osob, z nichž zřejmě významná část je policisty, pak sice bezpečí a soukromí těchto osob je zřejmě citlivější záležitostí, než u průměrného občana, avšak ani vzdáleně nedošlo k ohrožení bezpečí a soukromí všech občanů ČR, jež na jaře tohoto roku předvedl, a dále provádí Český statistický úřad při sčítání lidu, domů a bytů.

    Řada postupů ČSÚ byla a je v rozporu se zákony ČR i zdravým citem pro soukromí. I když zpracování ještě nepokročilo do fáze, aby data mohla být masově odcizena, toto nebezpečí je dále naprosto reálné a lukrativní. Může se stát, že na internetu, nebo ke koupi, nebude jen 50 fotografií, ale budou k dispozici podrobné údaje deseti milionů lidí - občanů ČR, nás všech.

    Česká společnost bohužel má slabou schopnost předvídat a předcházet problémům. Kéž by se probudila aspoň nyní. Publikace o sčítání v mnoha médiích, informace premiérovi České Republiky (p. Zeman), ředitelky ČSÚ (pí. Bohatá), poslancům parlamentu (p. Payne, p. Mlynář), kanceláři prezidenta (p.Havel), nic z toho nebylo platné. Český stát nyní částečně sklízí, co sám zasel.

    Vojtěch Kment

    (1) Wired, April 2001, Free speech, or Cop Harassment


  • Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|