Co je nového v České republice

Špatně skrytá reklama v Českých novinách, o Euru raději nemluvě

"PRAHA 6. července (ČTK) - Bývalý předseda fotbalového svazu František Chvalovský žaluje u arbitráže ve švýcarském Luganu ČSOB, jakožto nástupce IPB, o dvě miliardy korun kvůli neshodám při pokusu ovládnout Jihočeské pivovary. Stejně jako výsledek arbitráže, není jasné, komu vlastně pivovary patří a s nimi známka Budweiser Bier. O to vede ČSOB soudní spor v České republice. Uvádí to týdeník Euro v čísle, které vyjde v pondělí. ... (jw)"

Nutno podotknout, že 6. července byl pátek. Jakpak asi ví v ČTK již od pátku šifra "jw" , že v pondělí vyjde článek v týdeníku Euro? Že by existovala nějaká mediální "dohoda o přátelství, vzájemné spolupráci a pomoci" mezi veřejnoprávní Českou tiskovou kanceláří a soukromoprávním Eurem? Nebo snad se pan Chvalovský v kanceláři ČTK zaručil, že onen článek v Euru určitě vyjde? Ne, to určitě ne. To jen snaživý redaktor bloudí o svátcích po tiskárně, kde se Euro tiskne a kouká na matrice. Co na tom, že vše vidí zrcadlově obráceně? Stačí si to jen trochu přebrat... (koš)

Sobotní Právo toto PR vydává za svou vlastní zprávu

Na straně 6 sobotního Práva, označené cynicky jako "zpravodajství" začíná trojsloupec šifry (zr) titulkem "Chvalovský žaluje ČSOB o dvě miliardy korun" a pod ním následují beze změny tytéž věty, které v pátek použil PR-redaktor v ČTK. "Autorství" ČTK přitom "seriózní deník" Právo vůbec nepřiznává. Obdivuhodné... :))) (koš)

Výstava 'Jan Křesadlo : ´Životní dílo' probíhá ve Starých Hradech u Libáně na Jičínsku do 30.7.2001. Otevřeno denně 9-17h. Podrobnosti včetně mapky najdete na odkazu http://kresadlo.zde.cz.

Poznámka JČ: Jan Křesadlo (1926 - 1995) je pseudonym klinického psychologa Václava Pinkavy staršího, který pracoval v Praze v ambulanci pro sexuální deviace a pak na psychiatrické klinice 2. fakultní nemocnice v Praze. Proslul v Praze v šedesátých letech zejména populárněvědeckou publikací Organismy jako automaty. V roce 1968 s rodinou emigroval a do r. 1983 působil jako hlavní psycholog v nemocnici ve východoanglickém Colchesteru, toho roku byl předčasně poslán do důchodu pro profesní neshody s kolegy. Václav Pinkava starší měl encyklopedické znalosti z mnoha oborů kulturní historie. Psaní románů se věnoval po jedné rodinné diskusi, kdy se vyjádřil něco v tom smyslu, že psát romány jako Milan Kundera, to nic není, že by to dokázal taky. "Tak to dokaž," řekla rodina a on ji vzal za slovo. Křesadlo je autorem rozmarně podivínských, velmi čtivých a docela zábavných literárních hříček, v nichž se soustřeďuje zejména na výstřední a obskurní dějové motivy, jeho profesní úchylka zřejmě způsobuje, že mnoho jeho literárních postav trpí až patologickými sexuálními sklony. Soudě podle literárních textů, které Křesadlo vydal v emigraci (Mrchopěvci, 68 Publishers Toronto, 1984, Fuga trium, 68 Publishers, Toronto, 1988 a Vara guru, 68 Publishers, Toronto, 1989), se v jeho díle silně projevila anglosaská tradice: nikoliv "hledat pravdu a usilovat o ni" (což je kletbou více než tisícileté historie české literatury), ale spíše literaturou bavit.

Je neslučitelné s ústavním pořádkem zaručenou svobodou projevu, aby Policie ČR poža­­dovala od novinářů vysvětlení jejich článků. Ústavní princip svobody projevu je intrin­sicky nadřazen dílčím ustanovením zákona o Policii ČR (č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) i trest­ního řádu a policejní orgány si nikdy nesmějí počínat tak, aby tím omezovaly individuální ústavně zaručené svobody občanů. Nejsem ocho­ten poskytnout poli­cii k textu svých článků v případu Ladronka žádné vysvětlení a to, že jsem se nedo­sta­vil na výzvu, je pouze procesním vyjádřením mé vůle využít základních občan­ských práv, nikoli delikt­ním jednáním, jež by opravňovalo policejní orgán k uložení pořád­kové pokuty.

Shrnutí případu pro časopis Central Europe Review a pro mezinárodní organizace zabývající se obranou lidských práv, je zde, v angličtině zde.

Myslím, že adekvátní reakcí veřejné osoby na primitivy jako jsi TY a Stin by nejspíš bylo jediné: po vzoru britské politické kultury dát takovým prasatům pěstí. Rk

Tuto nepřiměřenou reakci na  racionální, uměřený mail, nechápu a mám v této věci dotaz na generálního ředitele Českého rozhlasu a na Radu Českého rozhlasu: domníváte se, že tento způsob jednání vašeho reportéra autoritu Českého rozhlasu posiluje anebo ji naopak oslabuje? - Reakce Radka Kubička je zde. (JČ)

Pane ministře, v souvislosti s kontroverzí kolem sčítání lidu vyšlo najevo, že jedním z poradců, kteří pro Vás pracují, je pan Jindřich Kodl, bývalý vysoký důstojník StB. Kolik dalších osob s pozitivním lustračním osvědčením pracuje ve Vašem týmu? Můžete odhadnout, jakou percentuální část Vašich "odborných poradců" tyto osoby představují?
Tomáš Pecina, Britské listy

Redaktor bohužel náš dotaz do pozitivně laděné konverzace s Březinou nezařadil. Nevadí - necháme ho vystaven zde a snad nám pan ministr odpoví přímo. --- Že si K. Březina neumí svou práci bez estebáků představit, berme jako fakt - de gustibus non est disputandum; když už si je ale jednou platíme z daní, máme právo vědět, kolik jich na Úřadu vlády působí. (TP)

Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
   Brno, Jánská 1/3
   České Budějovice, Kanovnická 18 (podle věrohodných zpráv neexistuje)
   Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
   Olomouc, K. Světlé 2
   Ostrava, Dlouhá 3
   Pardubice, 17. listopadu 238 (dtto)
   Plzeň, Šafaříkovy sady 5
   Praha, Václavské nám. 43
   Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

(Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

Výběr textů z posledních dní:

Ředitel Kanceláře ministra vnitra
JUDr. Petr Hanzl

Praha dne 28. května (přeškrtnuto, rukou opraveno na) června 2001

čj.:PPR2717/RCP-c-215-2001

Vážený pane redaktore,

z pověření pana ministra vnitra odpovídám na Vaši žádost o vysvětlení ve věci nepovolení trvalého pobytu panu Waledu Bahnamovi a údajnému neprodloužení (sic, správně gramaticky má být "údajného neprodloužení") dlouhodobého pobytu v České republice.

Po prošetření celé záležitosti sděluji, že Waled BAHNAM, nar.[...] 1945, st. přísl. Irák, přicestoval do ČR dne 24. 4. 1992. V Iráku zůstala jeho manželka o čtyři děti, kteří do ČR přicestovali za rok po něm. V ČR jim byl povolen dlouhodobý pobyt. Panu Bahnamovi a nejstaršímu synovi za účelem podnikání, ostatním členům za účelem sloučení rodiny. Po předložení stanovených náležitostí jim byl jejich pobyt pravidelně prodlužován.

Dne 5. 10. 1999 požádal shora jmenovaný cizinec o povolení trvalého pobytu z ČR z humanitárních důvodů. Žádost byla podána za účinnosti zákona č. 123/1992 Sb. o pobytu cizinců na území ČSFR, ve znění pozdějších předpisů. V ustanovení par. 7 tohoto zákona bylo stanoveno, že povolení k trvalému pobytu lze udělit zejména za účelem sloučení rodiny, pokud manžel, příbuzný v pokolení přímém nebo sourozenec cizince má trvalý pobyt na území České republiky, v jiných humanitárních případech, nebo pokud je to odůvodněno zahraničně-politickým zájmem České republiky.

V souladu s ustanovením par. 8. odst. 2 zákona č. 123 /1992 Sb., byl cizinec povinen k žádosti předložit doklady potvrzující účel pobytu, zajištění prostředků k pobytu, zajištění ubytování a doklady potvrzující jeho bezúhonnost.

Uvedená žádost byla odborem cizinecké policie v Praze, (sic, čárka je nadbytečná) zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání k Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie PP ČR, které odvolání dne 28. 2. 2000 zamítlo.

Zamítavé rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem č. 123/1992 Sb. Z dikce ustanovení par. 7 citovaného zákona "lze udělit" vyplývá, že na povolení k trvalému pobytu není právní nárok, z termínu "zejména" lze dovodit, že výčet důvodů, pro který je možno povolení k trvalému pobytu vydat, je výčtem demonstrativním. Je tedy zřejmé, že zvolená právní úprava poskytla prostor pro uvážení správního orgánu, aby posoudil vždy konkrétní okolnosti jednotlivého případu a zvážil, zda lze povolení k trvalému pobytu udělit či nikoliv. Správnost tohoto postupu byla několikrát potvrzena soudními judikáty.

V konkrétní věci pana Bahnama se prvostupňový orgán zabýval jím uváděnými důvody. Po jejich zhodnocení, s přihlédnutím k tomu, zda lze v podané žádosti spatřovat naplnění par. 7 zákona č. 123/1992 Sb., rozhodl, že dlouhodobý pobyt, který mu byl povolen, je dostatečný k tomu, aby mohl i nadále v České republice zcela legálně žít, podnikat, cestovat do ciziny, jeho děti zde mohly chodit do škol, atd.

Žádost pana Bahnama o povolení trvalého pobytu byla podána za účinnosti zákona č. 123/1992 Sb. Proto o ní bylo rozhodováno i v odvolacím řízení na základě tohoto zákona, v souladu s ustanovením par. 183 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., (samotné odvolací řízení ale proběhlo již v době, kdy byl účinný nový zákon č. 326/1999 Sb.)

V rozhodnutí odvolacího orgánu byl pan Bahnam na nový zákon upozorněn. Bylo mu vysvětleno, že zákon č. 326/1999 Sb., (sic, čárka je tu nadbytečná) již nezná termín dlouhodobý pobyt, ale hovoří o přechodném pobytu na vízum k pobytu nad 90 dnů, které je jeho obdobou. Toto vízum lze na žádost opakovaně prodlužovat.

Dne 10. 7. 2000 pan Bahnam požádal o prodloužení svého přechodného pobytu na vízum k pobytu nad 90 dnů a jeho žádosti bylo pro předložení stanovených náležitostí vyhověno.

K Vašemu konstatování, že v rozhodnutí orgánu II. stupně byla uvedena i věta, (sic, čárka je nadbytečná) "zamítavé rozhodnutí ve věci trvalého pobytu v žádném případě neznamená omezení Vašich práv a svobod, spíše lze mluvit o jejich nerozšíření", která dle Vašeho vyjádření, (sic, čárka je nadbytečná) zavdává vážné podezření, že bylo rozhodnuto nekompetentně a horzí, že případ skončí kritickým ohlasem na adresu orgánů resortu ministerstva vnitra ze strany uznávaných mezinárodních institucí, jako např. Amnesty International podobně jako v případě policejního zásahu při loňském zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze, sděluji následující.

Odvolací orgán při její formulaci vycházel z posouzení všech okolnbostí uvedených v odvolání a z přijatého závěru, že pro splnění účelu pobytu pana Bahnama zdela postačuje udělený pobyt dlouhodobý.

Toto rozhodnutí koresponduje s nálezem Ústavního soudu č. III ÚS 35/99, kde se konstatuje, že rozhodování o tom, komu bude povolen trvalý pobyt na území státu, přísluší pouze státu samotnému, který pro toto rozhodování vytváří příslušné mechanismy, samozřejmě s respektováním svých mezinárodních závazků. Je proto zcela namístě, že při rozhodování o udělení trvalého pobytu je příslušnému orgánu dána možnost posoudit všechny okolnosti individuálního případu s opřením se o institut správního uvážení.

Prověřením spisového materiálu nebylo zjištěno, že by se s rodinou pana Bahnama zacházelo byrokraticky či dokonce krutě (jak se uvádí v článku se dne 7. května 2001) či že by jim v letošním roce vízum prodlouženo nebylo (letos o jeho prodloužení nežádalI). Rovněž příslušný útvar cizinecké a pohraniční policie nepřijal žádné opatření, na jehož základě by rodina pana Bahnama musela v krátké době Českou republiku opustit a vrátit se do Iráku, kde vzhledem k režimu, jaký tam vládne, hrozí nemalé nebezpečí, že tam bude vystavena politické perzekuci, která může skončit i jejich smrtí.

Ze zmínky otištěné v článku redaktorů Jana Čulíka a Tomáše Peciny dne 7, května v Britských listech se lze pouze domnívat, že předpokládanou překážkou v prodloužení jejich víz je platnost pasů, která některým z nich končí v letošním roce.

Základním předpokladem pro prodloužení doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů, stejně jako pro povolení trvalého pobytu či pro prodloužení průkazu povolení k pobytu, je podle zákona č 326/1999 Sb. předložení cestovního dokladu. V čl. 103, písm. n) uvedeného zákona, (sic, čárka je zde přebytečná) je uvedeno, že cizinec je povinen kromě jiného pobývat na území pouze s platným cestovním dokladem, pokud tento zákon nestanoví jinak. Nelze připustit, aby se na území České republiky zdržovali cizinci bez platných dokladů.

V této souvislosti zmiňuji rovněž judikát Městského soudu v Praze čj: 28 Ca 45/2000-31, dle něhož odpovědnost za opatření osobních dokladů nese cizinec a  nelze ji přesouvat na jiné státní orgány.

V případě, že si pan Banham nemůže obstarat cestovní doklad svého domovského státu z důvodů na jeho vůli nezávislých, lze mu na základě jeho žádosti vydat vízum za účelem strpění pobytu podle par. 35 zákona. Doba platnosti tohoto víza je stanovena nejdéle na 365 dní, lze ji však opakovaně prodloužit.

Je-li pan Banham přesvědčen, že v jeho případě jsou splněny podmínky pro podání žádosti o azyl na základě zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, může tak učinit v přijímacím středisku.

Pro Vaši informaci uvádím, že na základě úplného znění zákona č. 326/1999 Sb., (sic, čárka je zde nadbytečná) o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (sic, čárka je zde nadbytečná) ve znění zákona č. 140/2001, který nabyde (sic, česky se říká "nabude") účinnosti dne 1. července 2001, je o povolení k pobytu po 10 letech nepřetržitého pobytu na území na dlouhodobé vízum oprávněn požádat každý cizinec. Do této doby se však nezapočítává doba pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů udělené za účelem studia - par 67 a 68 uvedeného zákona.

S pozdravem

(podpis nečitelný)

Proč je přístup k online katastru nemovitostí omezený

Štěpán Kotrba proti větrným mlýnům

Tomáš Pecina

Majetkové přesuny, které se v této zemi odehrály po roce 1989, jsou svým rozsahem bezprecedentní za posledních 350 let, a logickou potřebou nových majitelů je, aby jejich vlastnictví zůstalo utajeno

Ve své poznámce se Štěpán Kotrba zasazuje za neomezený přístup veřejnosti k on-line katastru nemovitostí. Argumentuje dvěma tvrzeními:

1. Veřejnost si digitalizaci údajů už jednou zaplatila z daní, tudíž není důvod, proč by za údaje měla platit ještě jednou.
2. Placený a omezený přístup k datům založí novou informační nerovnost a rozdělí společnost na ty, kdo si mohou informace z katastru dovolit, a na ty, kteří na to nemají.

Zatímco první argument je zjevně chybný (z daní se hradí pořizování a údržba celé řady databází, které z různých důvodů zůstávají neveřejné nebo je přístup k nim vázán na správní poplatek), argument druhý má jistou relevanci, a to nejen ve vztahu ke katastru nemovitostí, ale i k dalším majetkovým registrům, které existují nebo budou existovat v centrální elektronické podobě.

Jakýkoli majetkový registr (obchodní rejstřík, katastr nemovitostí, registr Střediska cenných papírů atd.) si lze představit jako třírozměrnou strukturu složenou z údajů o kvantitě vlastnictví (obchodním podílu, počtu akcií apod.). Jednu osu (index) představuje seznam fyzických osob-vlastníků, na druhé ose je seznam vlastněných předmětů (akciových titulů, pozemkových čísel) a třetí osu představuje čas. Z databází lze např. zjistit, že nám známý František Novák (nezaměňovat s F. Novákem z ÚOOÚ!) vlastnil k 1. 1. 2000 padesát procent parcely daného čísla v katastru obce Klánovice, ideální polovinu rodinného domu na této parcele a k tomu držel 80% podíl v obchodní společnosti Novákovy kamenolomy, a. s.

V případě tradičního uložení dat v systému s jedním indexem (zpravidla věcným), tj. např. v registru uspořádaném podle IČO akciových společností nebo podle pozemkových čísel, neexistuje způsob, jak se dozvědět, zda má František Novák ještě jiný pozemkový majetek nebo obchodní podíly, protože by to znamenalo objet všechny katastrální úřady a rejstříkové soudy v zemi a prohledat všechny jejich registratury. Jakmile jsou však data digitalizována a shromážděna na jednom místě, není problém doplnit vyhledávání podle dalších klíčů nebo jejich kombinací. Jedná se o malé nebo středně velké databáze, které lze bez obtíží prohledávat běžným PC.

Co je snadné technicky, je ovšem krajně nežádoucí politicky.

Majetkové přesuny, které se v této zemi odehrály po roce 1989, jsou svým rozsahem bezprecedentní za posledních 350 let, a logickou potřebou nových majitelů je, aby jejich vlastnictví zůstalo utajeno. Důvod je jasný: kdyby se veřejnost dozvěděla, kdo co vlastní, došlo by k demoralizaci společnosti, která by okamžitě ztratila víru v mýtus "rovné startovní čáry", na němž je společenský konsensus v České republice fakticky postaven. Občan, který ví, je daleko méně loajální než občan, který pouze tuší.

Anonymita části majetku, včetně toho nejcennějšího, k němuž lze počítat vlastnictví televizních stanic, je chráněna metodou "bílých koní": ta je ovšem poměrně nákladná (cynicky řečeno, je třeba živit jak "bílého koně", tak personál, který je schopen ho v případě potřeby zlikvidovat) a ne zcela spolehlivá, zejména v případě společenských otřesů - legrační je, že s několika "bílými koňmi" se pravidelně setkáváme v žebříčcích nejbohatších Čechů, které publikuje např. Týden.

Z popsaného je zřejmé, že utajení vlastnických vztahů bylo jednou z priorit všech garnitur polistopadového establishmentu.

K prolomení této konspirace došlo v jediném případě: lidovci ovládané ministerstvo spravedlnosti dokázalo provést jedinečnou diverzní akci, při níž - ve dvou krocích - zpřístupnilo na internetu obchodní rejstřík ve všech třech indexech. Přestože tato forma vlastnictví má relativně nejmenší význam, zveřejněná data zcela změnila pohled společnosti na podnikání v České republice, a co hůř, žádný z dalších ministrů si zatím netroufl jednou zpřístupněná data znovu utajit.

Nejde tu samozřejmě o prosté zjištění, co komu patří - to bylo možno najít i v tradičních papírových evidencích - ale o stanovení, že mezi vlastníky existují snadno rozpoznatelné hierarchické a síťové struktury, u nichž se v mnohých případech dá vystopovat napojení na vlivové organizace nebo přímo na politické strany. Minimálně ti inteligentnější z občanů, utěšovaných do této chvíle tvrzením, že každý úspěšný podnikatel vlastně začínal od píky a vypracoval se vlastní pílí, mohli z databází obchodního rejstříku vyčíst diametrálně odlišný obraz.

Použijeme-li ještě jednu cynickou zkratku, Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) lze chápat jako orgán opoziční smlouvy, zřízený k tomu, aby následky této dekonspirace napravil a v dalších případech ji nedopustil. To, že se Úřad stará, abychom nedostávali příliš mnoho nevyžádané pošty od directmailových firem, je chvályhodné (a s civilizovanou praxí jiných zemí kompatibilní) úsilí, nicméně na to by od vlády nedostal ani deset procent svého rozpočtu.

Kotrbovo volání po zveřejnění dat z registru je donkichotskou marností: kdyby se k tomu nakrásně katastrální úřad s posvěcením ÚOOÚ odhodlal, druhý den by byli šéfové obou úřadů odvoláni. Zveřejnění katastru by přicházelo v úvahu, pouze kdyby nastoupila čtyřkoaliční vláda, jejímž zájmem by byla demýtizace nedávné historie; tomu ale v tuto chvíli nic nenapovídá, a kdyby vznikla koaliční vláda, na níž by se tyto strany podílely, jako pojistka zde zůstává ÚOOÚ. Všechny tři politické strany, reprezentující - pod odlišnou rétorikou - novou majetkové elity, tj. ODS, KSČM a reformující se ČSSD, mají dost důvodů, proč údaje o vlastnických vztazích před veřejností tajit, a jejich společný volební zisk bude spolehlivě přes 60-65 %.

Ergo o katastru nemovitostí je rozhodnuto; nyní půjde o to, jak dlouho a v jaké podobě zůstane přístupný obchodní rejstřík.

Štěpán Kotrba

Optimistické vývody Tomáše Peciny by byly správné, kdyby se zakládaly na opravdu kritické analýze dosavadní politiky Čtyřkoalice. Pokud přiznáme tomuto slepenci politických stran budoucí názorovou konzistenci (vrcholně nepravděpodobná varianta politického vývoje), stane se z něj mocenské uskupení, které by se chovalo stejně jako předešlé garnitury - a v něčem dokonce hůř. Muselo by totiž respektovat společný jmenovatel čtyř subjektů (o jeden více než v koalici Václava Klause) - klíčové zájmy jednotlivých stran:

Daleko pravěpodobnější je jiný vývoj, poněkud realističtější vůči volební aritmetice nadcházejícího měření sil. V ČSSD se zkoordinují "plebejské" tlaky těch, kteří doposud neměli možnost se podílet na komunálních či centrálních privatizačně-podnikatelských hrách. V relativní programové nezakotvenosti nového předsedy Špidly je to možné - Špidla totiž neví, čí do budoucna chce být. "Plebejci" využijí relativní chudoby obyčejných členů, tlaku stejně chudých voličů na "očistu společnosti od tunelářů" a jejich podlehnutí rétorice Miloše Zemana. Povede to k donucení své vlasní vládnoucí garnitury k otevření Pandořiny skříňky - propojení stávajících registrů s dalšími informačními registry státu. Tlak zevnitř odborných struktur strany už v prvním vládním odobí ČSSD přinutil Miloše Zemana k schválení a započetí prací na Státní informační politice - včetně "ad-hoc koalice" s poslancem Kužílkem a jeho návrhem zákona o právu občana na informace. Reformou veřejné správy se rozrušily i stávající struktury moci tím, že pozbyly řadu kompetencí ve prospěch daleko většího množství regionálních (a tudíž daleko více na očích veřjnosti) mocenských struktur. Expanze internetové demokracie a stále hůře manipulovatelné mediální reality se dá zastavit už jen ztěží. Dá se zpomalit přes konzervativní struktury (včetně části inspektorů ÚOOÚ) a doznívající monopoly mediální moci, nedá se ale zastavit. Bulvár nezná bratra. Prioritou přežití je čtenost a čtenář si žádá stále větší porce krve stále mocnějších osob.

Závist má obdivuhodnou vlastnost a v Čechách se stává samočistícím mechanismem proti přebujení skrytých vazeb a korupčních struktur. Stejně tak krvelačnost bulvarizujích se médií. Tak, jako se nedávno "provalili" bývalí agenti na ministerstvu vnitra (útok na Jana Rumla za jeho přehnané angažmá v krizi ČT a na Stanislava Grosse za liknavost v té samé věci) vzápětí se tak stalo i na ministerstvu obrany (protiakce - tys mi zabil krávu, já tobě bejka). Při té příležitosti vyšel najevo i skandál se sledováním Jaroslava Bašty, stejně jako štiřínská odposlechová aféra (jedna z protiakcí Kavana). Bojuje se mezi BIS a NBÚ (ČSSD versus ODS). Trumf přebíjí trumf jako při mariáši. Bank je stále vyšší. IPB je prozatím doutnajícím sudem prachu a nikdo neví, zda vina padne na Klacka či na Mertlíka. Kalouska mediálně likvidují jeho vlastní lidé a volební kampaň přece bylo nutno z něčeho financovat. V nedávné minulosti se provalila kauza karet CSS a role Stanislava Grosse či Petry Buzkové v ní (za blbost a vzpurnost se platí), vzápětí se provalily i podivné praktiky H-Systému a jeho propojení na Miroslava Šloufa (no, to ti nedaruju!) či kauza Olovo (comeback maskota ČSSD).

Uvědomme si, že ani iniciativa Parkanové se zveřejněním rejstříků podnikatelů se tehdy neudála jako izolovaná - byla jen reakcí KDU-ČSL na několik protiluxovských podrazů a protikatolických akcí Klausovy ODS ve vládě... nejvíce uškodila nikoliv lidovcům, ale ODS a ODA. Následky zveřejnění tohoto rejstříku doznívají dodnes - hříchů minulosti se už nezbaví mnoho "podnikatelů-politiků".

Situace se nestabilizuje ani v nejbližší době. Mocensky totiž není jasno dodnes. Ujednocování názorů a počínající normalizace v postzemanovském uspořádání ČSSD je neustále narušováno "zpravodajskými" bitvami v zákulisí. Jelikož pět nejvýznamějších ministrů vlády ČSSD (Kavan, Špidla, Gross, Rusnok a Tvrdík) mají díky Zemanovi k dispozici neveřejné informační zdroje či tajné služby (disponující informačními bázemi i operativní technikou), nedá se předpokládat brzký klid a koordinovaný postup silových ministrů, směřující k uzavření přístupu veřejnosti k informačním zdrojům. Na to jsou všichni zúčastnění příliš politicky různorodí a jejich zájmy i cíle rozdílné. Jeden je kariérní liberál, druhý bývalý socialista, třetí bývalý odborář, čtvrtý bývalý komunista, poslední zase kličkující uředník s doznívajícími ideály.

Dá se spíše vytušit snaha diskreditovat jak "opoziční smlouvu" s ODS poukazem na minulé hříchy této strany, tak stejně i budoucí koaliční partnery z řad čtyřkoalice s poukazem na její nekonzistenci a rizikovost. Levicové struktury v ČSSD jsou navíc přirozeně "proti-kapitalistické" a tak budou podporovat informační otevřenost stejně, jako dnes škodolibě podporují majetková přiznání. Proč ne? Být chudý není ostuda, ale přednost... Do Evropské unie plné socialistů se dá vstoupit lépe bez přítěže klausovského období novodobé české historie.

ČSSD totiž nemá ujasněno, s kým a proti komu chce jít v nejbližších volbách. Neví tedy, čí hříchy mají být utajeny a čí nikoliv. Neví, kdo bude spojenec a kdo protivník, kdo bude premiér a kdo prohraje. Dostala se příliš blízko moci (relativně čistá), než aby se smířila s "daností" některých věcí. Její toha udržet status quo není tak silná, jako u stran předešlých koalic. Výsledek? Nikdo není a už nikdy nebude "čistý". Nikdo si do budoucna nemůže být jistý, že na něj nic "nevyplave". Příliš mnoho plebejců má dnes informace, které potencionálně ohrožují status quo. Čtyřkoalice si může být jistá o to méně, oč bojovněji dnes vystupuje "proti všem".

Jedna z cest k "totálnímu" očištění (i za cenu destabilizace bujícího mafiánského kapitalismu v Čechách) vede i přes rozsáhlé zveřejnění registrů majetků, včetně pozemků či akciových podílů (pokud jsou známy). Novináři dokonají zbytek. Připomeňme si při té příležitosti jen jednu kauzu - prodej Lucerny Chemapolu. Doznívající étos "strany pro spodních deset milionů", která nahlodala monopol moci kapitálu a osedlala si vládního oře, nedává příliš mnoho jistoty ani současným, ani budoucím korupčně-mocenským strukturám. Nehledě na jejich politické zabarvení. Na těchto strukturách ale stojí a s nimi padají téměř všechny pravicové strany. I ten Tomášem Pecinou optimisticky viděný čtyčkoaliční slepenec.

Poznámka TP: Š. Kotrba vidí pozici ČSSD poněkud chybně. Dnes už tato strana umí pracovat s informacemi i s novináři - kde jsou ty doby, kdy si Miloš Zeman dokázal koupit PR článek nejvýš ve všemi vysmívaném Právu! V kauze revoluce v ČT ukázala sociální demokracie své skutečné mediální schopnosti: výměnou za půl roku přepychové existence pro dvacet podprůměrných redaktorů si ČSSD předplatila takový mediální vliv, jakou má v tuto chvíli jedině Čtyřkoalice.

Zpřístupnění katastru nemovitostí může udělat ministr-neřízená střela, např. Hana Marvanová, Ratibor Majzlík nebo Oldřich Kužílek. Jde o rozhodnutí, které může být přijato ze dne na den a proti němuž neexistuje solidní právní obrana: ÚOOÚ musel velice překroutit zákon o ochraně osobních údajů, aby vůbec mohl s Českým úřadem zeměměřičským a katastrálním jednat o omezení přístupu ke katastru.

Souhlasím, že zveřejnění dat o vlastnících nemovitostí není v zájmu žádné významné politické síly, ale budou-li jednou data na síti, je možná např. metoda Cibulka. hacker databázi zkopíruje a poté ji celou zpřístupní např. ze zahraničního serveru. Opět neexistuje účinná právní obrana, neboť katastr nemovitostí je stejně jako obchodní rejstřík ze zákona veřejný (§ 21 zákona č. 344/1992 Sb.).

Je tragickým handicapem jazykově uzavřené české společnosti, že kdosi v ní - bez dostatečné racionální debaty na mezinárodní úrovni - vyplodí nějakou nepřemýšlivou hloupost, ta "myšlenka" se v chabém domácím prostředí ujme a polovzdělanci ji pak bez rozmyšlení papouškují do omrzení, aby měli co říkat. Poslední dobou je jednou z takovýchto myšlenek představa, ne že - jak je to zvykem v každé civilizované společnosti - se kvalita demokracie poměřuje tím, jak se demokratická společnost chová ke svým slabým příslušníkům a k menšinám, ale prý že naopak "menšiny většinovou společnost svými názory terorizují". K této hlouposti se přidal ve svém článku nyní i Ondřej Fér. Píše: "Jsem hluboce přesvědčen, že jsou to minority, jejichž zastánci hrubě narušují princip rovnosti mezi lidmi." A pak cituje z rukávu vytažený případ údajného Roma, jemuž se nepodaří získat azyl v zahraničí, vrátí se, a drze si znovu nárokuje byt od místních úřadů.

Takovétoo příklady se nejlépe osvětlují, představíme-li si sami sebe v kritizované situaci. Snad pan Fér pak uzná, co to napsal za nelidskou hrůzu.

To, že jsou Romové v České republice vystavováni tvrdě rasistickému chování od úřadů i od většinové společnosti, je věc známá a široce dokladovaná, o tom snad není třeba diskutovat. Takže, pane Fére:

Představte si, že vy a vaše rodina jste náhodně členy určité komunity (třeba obyvatel Vršovic) a v Praze vznikne násilné skinheadské hnutí, které začne pronásledovat právě obyvatele Vršovic. Vám osobně se nic nestane, ale mnozí vaši sousedé se stanou na ulici terčem verbálních útoků, dva byty obyvatelů Vršovic byly už vypáleny Molotovovými koktejly a jedna dvanáctiletá dívka utrpěla při tom těžké popáleniny na noze (takové případy, týkající se českých Romů, byly zdokumentovány). Nechcete čekat, kdy vás postihne taky něco takového, vystěhujete se tedy do Británie a požádáte tam o azyl. Britské úřady vám azyl odmítnou poskytnout, protože se vám osobně ještě nic nestalo. Nezbývá vám nic jiného, než se vrátit do Prahy, a protože nemáte kde bydlet, zařízení bytu jste prodali a zaplatili jste si za tak získané peníze letenky do Británie, žádáte místní bytový úřad o byt. A tak se stanete terčem posměchu nepříliš informovaného internetového novináře ve Světě namodro, který napíše o tom, jak drzí jsou ty Vršovičáci, vždyť jim ani Britové ten azyl nedali, a po návratu se znovu ucházejí o ubytování!

Pan Fér není obeznámen s motivací jednotlivých romských rodin, proč opouštějí Českou republiku - píše o tom neodpovědně z jedné vody na čisto. Vzhledem k tomu, jak drastickému pronásledováni byli vystaveni jednotliví, zcela nevinní a mnohdy do společnosti plně integrovaní a spořádaným životem žijící Romové v ČR (viz tento film britské televize Channel Four, zde je jeho recenze, další vysvětlení je zde), je emigrace všech Romů z České republiky oprávněná. Představte si proboha sami sebe na okamžik v jejich kůži! Příslušníci většinové české společnosti mohou tváří v tvář vůči této emigraci jen mlčet, případně pokorně smeknout. Píše-li někdo, jako pan Fér, že ti Romové "stejně emigrují jen kvůli penězům", je to nepřípustná a neférová spekulace, která dosahuje pozoruhodné míry obscénnosti. (JČ)

Tomáš Pecina poznamenává, že je nízká úroveň časopisu Svět namodro všeobecně známa a že je zbytečné se jím zabývat.

Fotoreportáž ze zakončení roadshow SPIS "Internet mění svět" v Kongresovém centru

Potulnej cirkus anebo budoucí koalice?

Štěpán Kotrba

Když jsem poprvé navštívil roadshow "Internet mění svět" v Brně, domníval jsem se tak trochu naivně, že jej opravdu změnil a já se ocitl uprostřed politické reality, jaká není možná. Na stupínku vedle sebe stáli a na plakátech před sálem seděli vedle sebe svorně čtyři mladí muži. Karel Březina (ČSSD, ministr bez portefeje, "nejpotentnější ministr své vlády"), Ivan Langer (ODS, místopřededa Sněmovny a "korunní princ" své strany), a Vladimír Mlynář (US, poslanec a "mediální miláček" většiny redaktorek veřejnoprávních médií). Stanislav Gross (ČSSD, ministr vnitra) honil zase nějaké extremisty a byl "omluven" z pracovních důvodů.

Mladí politici vyprávěli mladým posluchačům, kterak internet změní svět ještě za jejich poslancování a ministrování, obchodníci s hardware a software uznale mručeli (reklama na jejich produkty bez námahy), a Jitka Pavlonová z lobbistického Sdružení pro informační společnost (SPIS) si mnula ruce (konečně bezkonfliktní PR). Ministr Březina či místopředseda sněmovny Langer se ukazovali s elektronickou peněženkou-občankou (made by Novell) u nového počítače (made by Autocont), obdivovali možnosti dálkového ovládání vládních úředníků a vyhledávání údajů v databázi (made by Oracle). Teenageři válící se v křeslech uznale mručeli (konečně i politici přišli na to, co my víme už dávno), jejich učitelé se ztrapňovali (jak se mačká tady ten čudlík?) a venkoncem v sále vládla atmosféra pohody. Já bloud jsem si říkal, že je to doopravdy. Internet bude všude, informatizace veřejné správy, školství či kultury nyní bude jen otázkou času. Úředník bude držet v ruce myš a bude se tvářit příjemně, učitel bude už napříště pouze psát poznámky "žák Oliva browsil při vyučování po nemravných stránkách www.playboy.com" a politici přestanou útočit jeden na druhého (za což je neplatíme). Já bloud netušil, že viděné ještě není existující a to, co je přede mnou, je jen pečlivě připravené představení soukromého cirkusu, které psal někdo jiný a herci-politici se své role museli naučit nazpaměť.

Upozornění čtenářům: Dialogy v té podobě, jak jsou popsány u fotografií, se nikdy neodehrály. Vše, co je ve fotogalerii uvedeno, se stát mohlo, ale i nemuselo. Pokud by vám monology herců-politiků připadly neuvěřitelné, nevěřte jim.

Vladimíra Al Malikiová, Lubomír Brožek

Nedávná krize v České televizi zřetelně ukázala na zranitelnost mediálního systému v ČR. Ta spočívá na primárně chybné úvaze, že média jsou pouze zdrojem informací a Český rozhlas a Česká televize navíc zdrojem informací objektivních. Média jsou však dnes již politickou silou, která ovšem neprochází pravidelnými volbami. Novináře nikdo nevolí, tudíž jsou odpovědni jen svým zaměstnavatelům (v případě komerčních médií), a ti mají pochopitelně své zájmy. V souvislosti s televizní krizí se rovněž ukázala "malá čitelnost" papírových médií z hlediska jejich vlivových sfér. V této souvislosti lze zvažovat, zda by nenastala poněkud jiná situace v případě existence třetího veřejnoprávního média - klasického celoplošného deníku.

Přítomnost reklamy v České televizi zjevně vyvolává (byť omezenou) potřebu soutěže o diváka , čímž ovšem dochází k tlaku na vytěsnění některých veřejnoprávních (namnoze minoritních) pořadů ve prospěch pořadů "atraktivních" (komercionalizujících). To všem nic nemění na poslání veřejnoprávní televize, na němž bychom měli trvat a kultivovat je. Měli bychom také hájit veřejnoprávní televizi proti latentním snahám zlákat část veřejnosti představou, že lze udělat jakousi volební zkratku, korigovat pomocí médií a prostřednictvím pouliční demokracie výsledky parlamentních voleb.

Bylo by rovněž naivní spoléhat na působnost nového mediálního zákona, který neodstraní, a ani nemůže odstranit možnosti kdykoliv (například s vidinou zisku volebních preferencí v předvolebním období) znovu vyvolat napětí, ať již opakovaně v České televizi (kde byli redaktoři prakticky ujištěni o své beztrestnosti v případě zneužití obrazovky k osobním či úzce skupinovým cílům), anebo v Českém rozhlase, který pochopitelně rovněž není imunní vůči skrytým mechanismům moci.

Deník je zajisté nejtradičnější mediální alternativou. Je nepochybné, že mnozí lidé čtené zprávy jednoznačně preferují, anebo jimi přinejmenším poměřují kvalitu zpráv rozhlasových a televizních. Psané slovo má svou váhu a nepochybnou moc verifikovat viděné a slyšené. Bez klasických novin nelze o vyváženosti zpravodajského servisu vůbec mluvit. Navrhujeme proto - po zákonné úpravě - doplnění veřejnoprávního mediálního prostředí o tzv. České noviny, a to v rozsahu a formátu běžného deníku.

Při existenci tří veřejnoprávních médií, tedy České televize, Českého rozhlasu a klasických novin by byl prostor, zajišťující obecný přístup k  informacím, nesrovnatelně stabilnější a věrohodnější.

Finance na České noviny jistě nebudou neřešitelným problémem, v porovnání s obrovským přínosem veřejnoprávnímu mediálnímu systému. Nemalá částka se nepochybně najde v hospodárnějším řízení samotné České televize. Také není od věci představit si v budoucnu všechna tři média pod jednou střechou v současnosti až příliš rozlehlých Kavčích hor. Úspora prostor a budov, kterou toto řešení (ve světě nikoliv neobvyklé ) nabízí, je rovněž slibným zdrojem finančních prostředků.

Měli bychom rovněž vědět, že rozšíření mediální scény o klasický deník, což navrhujeme, je již v některých zemích (např. Nizozemí) prověřené a potvrzuje, že jednoznačně vede k větší vyváženosti a tedy i stabilitě veřejnoprávního prostoru.

Poznámka JČ: Argumentace v tomto článku je chybná a zjevně vychází ze zastaralého, podvědomého pocitu, že by mělo existovat něco jako "vládní deník" - tato představa je však v moderní demokracii zcela neudržitelná. Problémem českých sdělovacích prostředků je jejich chabá regulace, nikoliv jejich nedostatek. Jsme-li nespokojeni s úrovní dosavadních veřejnoprávních prostředků, zlepšeme jejich regulaci a trvejme na nejvyšší kvalitě. Řešením není zavádět další a další veřejnoprávní média - když nejsme schopni prosadit efektivní regulaci a kvalitní veřejnou službu už u existujících médií, jistě ji nebudeme schopni zajistit ani u nových. Kromě toho, ve srovnání elektronickými médii, rozhlasem, televizí a poslední dobou stále více i internetem, mají tradiční tištěné noviny jen malý vliv.

Karel Špaček

Váš spolupracovník Jan Paul často vystupuje jako ochránce dobrých mravů a přispěchá vždy se zvednutým prstem v případě, že se věci nedějí tak, jak by podle něho měli. Jeho všímavost je sice občas záslužná, kdyby ale sám neměl máslo na hlavě. Jako redaktor Eura píše pro tento ekonomický týdeník pravidelnou rubriku Umění, v které má plnou pusu serióznosti, kvality a souvislostí. Nevím ale, jestli si pan Paul všiml, že Euro se stalo sponzorem výstavy Jana Kristoforiho, tedy toho Kristoforiho, kterého před časem označil v Britských listech vedle Kristiana Kodeta a Zdeňka Hajného, za jednoho z výtvarníků triumvirátu té nejhorší výtvarné pokleslosti. Logo Eura totiž dominuje na bilboardech Jana Kristoforiho dokonce spolu s Xantypou a je umístěno pod inzeráty výstavy tohoto výtvarníka i v samotném časopise.

Je to docela k smíchu a zajímalo by mě, jak to tedy je. Jak je možné, že jinak presentuje umění „seriozní“ Paul ve své „seriozní“ rubrice Eura a jiné umění presentuje tento časopis na veřejnosti?

Nejde přece o to, že si výtvarník jakýchkoliv kvalit zaplatí inzerci v médiích, jde o to, že solidní média by si měla dát pozor, pod jakou kvalitu se podepisují svým sponzorstvím.

Buď je Jan Paul špatný publicista a redakce by se s ním měla rozloučit, protože píše nepravdu a nebo týdeník Euro nechápe význam jeho textů a zbytečně se Kristoforim veřejně devalvuje.

Běžný čtenář si možná této dvojí morálky Eura ani nevšimne,ale týdeník se tváří že není bulvár a navíc se vždy pyšnil svými citacemi. Koho ale v tomto případě „citovat“? Kdo má pravdu, redakce a nebo její redaktor? Pan Paul mlčí, není divu, musí to být dost nepříjemné, jím proklamované souvislosti si totiž v tomto případě dělají co chtějí. S pozdravem

akad.arch. Karel Špaček

Jan Paul

Ano, je mi to blbý, protože mě tito lidé činí včetně pana Špačka téměř odpovědným za něco, co jsem nezavinil a co asi ani nemohu sám ovlivnit. Pan Špaček má nepochybně pravdu, když se zamýšlí nad naznačenými souvislostmi a trefil se do černého. Nastínil problém, který se týká presentace umění všeobecně a vyjádřil něco, co hodně souvisí s nevyprofilovaností naší mediální scény.

Stejně jako on i já se totiž podivuji třeba nad tím, proč v rozhovoru s Ivanem Langerem (Týden č.27-2001), zařadila autorka obrázek s mediálně „protěžovaným“ výtvarníkem Kristiánem Kodetem, když Lenka Lindaurová, která píše pro Týden výtvarné umění, by o něm nezveřejnila ani řádek. Jistě nebyla potěšena volbou Renaty Kalenské, která si zcela určitě mohla vybrat i jiné fotografie gratulantů.

Taková to „hodnotová synchronizace“ ale bohužel nefunguje, a proto nevíme, z jakého důvodu byla použita fotografie právě s panem Kodetem, jež se pravidelně vyskytuje ve Story, Šťastném Jimovi, Xantypě, Ženě a životě a já nevím kde ještě.

Jako úspěšný člověk a „nový venkovan“ byl ale v článku Žít jako v ráji magazínu Dnes č.25, presentován další „mediální“ výtvarník, Tomáš Bím. “Dřív měl malíř pro potencionální kupce namnožený plánek cesty, aby trefili. Dneska v době mobilních telefonů, je to snazší“, sdělují dychtivému čtenáři autorky textu.

Co na tom, že na venkově přebývá řada významnějších a úspěšnějších českých umělců než je Bím, článek od kámoše pro kámoše, to je ta správná seriozní novinařina.

Podobné kousky a často v mnohem horším provedení se daří všem tiskovinám, jednoduše proto, že redaktoři nejsou prý „povinni“ být informováni o české výtvarné scéně a nakonec ani o objektivním stavu věcí.

Témata vznikají na jiném základě, z jiných pohnutek a „potřeb“.

Tito lidé výtvarnou scénu neznají, nerozumějí jí a zdá se, že tyto souvislosti je netrápí. Umění je přece stále okrajová záležitost, pro velmi nízký počet čtenářů.

O to více by měli dostat důvěry ti spolupracující autoři, kteří o výtvarném umění píší a ve výtvarném umění se orientují - přesto, že pro běžného editora je samozřejmě těžké posoudit, do jaké míry si ten či onen výtvarník, nebo to či ono umění, publicitu zaslouží a nebo nikoliv. Všeobecně argumentují, že pohled na umění je subjektivní věc, a je prý tudíž problém posuzovat jeho kvalitu, jež je jako téma dobrá toliko pro odborný tisk.

Já jsem toho názoru, že seriozní tisk - tedy tisk usilující o jistou hodnotu výpovědi, by měl reflektovat jen takové umění a jeho představitele, již jsou nějakým doložitelným způsobem přínosem českého výtvarného umění.

To lze bez potíží udělat, srozumitelně vyjádřit a popsat.

Řeknu -li, že Kristián Kodet, Jan Kristofori a Zdeněk Hajný jsou triumvirátem té nejhorší výtvarné pokleslosti, je to samozřejmě těžké „obvinění“, ale jsem schopen to plně doložit.

Kdybych nebyl schopen to učinit, nenapsal bych to. Protože jsem ochoten vzít na sebe tuto odpovědnost (k níž nutně potřebuji důvěru redakce), odlišuje mě to od bulvárních pisálků, kterým nejde o hodnotu sdělení, ale o přilákání čtenářů jakýmkoliv způsobem.

Domnívám se, že dobré jméno a renomé píšícího autora je základním předpokladem k tomu, aby byl brán vážně a jeho názor byl nějakým způsobem respektován.

Respektovaný autor „nemusí“ již „dokládat“, co řekne, jeho názor „platí“, a proto je vyhledáván čtenáři.

Totéž se ale týká nosičů těchto názorů, tedy samotných médií.

Jsme ale teprve (již ?) 11 let po roce 1989, a to v obtížné situaci, kdy tyto autory ještě nepoznáme, neboť se teprve rodí a procházejí složitým obdobím vlastního hledání stejně tak, jako média sama.

Můžeme snad říci, že tu máme podobně vyprofilované seriozní noviny, jako jsou třeba Timesy? Šéfredaktoři, redaktoři a autoři kočují z Novy do České televize, z Blesku do MF Dnes a nebo opačně a z Hospodářských novin do Supru.

Seriozní publicista, o kterém se vlastně neví, který to je, má obtížnou situaci, neboť musí poníženě prosit o důvěru a potupně dokládat věrohodnost svého přesvědčení a svých názorů (a to ještě často idiotům na vedoucích místech, pozn. JČ). Ví totiž, že nestačí jen ubezpečení o serioznosti, když nemá prostor, kde by ji systematicky prokazoval.

Musím říci, že ač nejsem nadšený z loga Eura pod inzerátem Jana Kristoforiho, důvěru, o které jsem psal, jsem pro psaní o výtvarném umění od redakce tohoto ekonomického týdeníku dostal a můj editor mé názory zatím respektuje.

Zcela otevřeně říkám, že jsem dostal onen nezbytný čas k tomu, abych svoji důvěryhodnost prokázal. I to je ovšem nesmírně obtížné, protože abychom mohli posoudit něčí věrohodnost ( což je onen požadavek serióznosti), potřebujeme znát - domnívám se - hranice a kategorie, v nichž se věrohodnost realizuje a měřítka, jimiž se posuzuje.

Je tím měřítkem v případě výtvarné publicistiky například MF Dnes, Lidové noviny, Právo,Týden, Xantypa, Blesk,Quo, nebo Spy ? Nevím, mám za to, že nikoliv, Xantypa, Blesk, Quo, nebo Spy určitě ne.

Má seriozní publicista čekat na to, až v ČR vznikne médium, které mu bude vyhovovat? Není důležitější toto médium spoluvytvářet v případě, že to jde?

Nakonec co víc si může šéfredaktor přát od svého spolupracovníka, než tento zájem. Zrovna tak to dělá zkušený galerista. Nečeká s rukama v klíně na umělce které chce presentovat až tehdy, kdy své renomé získají v jiné galerii (pak jsou hůře dostupní), ale snaží se po nových a neznámých autorech sám vytvářet poptávku, to znamená mít je.

Mé úvahy směřují k otázce, kde hledat seriozní informace o výtvarném umění, nebo současné výtvarné scéně.A to mimo oblast odborných médií, která prakticky neexistují, a když, tak pro velmi úzký okruh, ve výtvarném umění specializovaných zájemců. Kde hledat hlubší informace třeba o trhu s uměním (tato oblast mě zvlášť zajímá), mimo rámec souhrnných referencí o aukcích, jak to dělají Hospodářské noviny, poměrně velmi slušně prostřednictvím Nadi Klevisové.

Mám za to, že týdeník Euro, je ve své snaze v oblasti ekonomiky tím ideálním nositelem informací ze světa obchodu s uměním a že má šanci být i v tomto oboru respektovaným médiem.

Je to právě to Euro, které v očích několika čtenářů „sponzoruje“ bezvýznamného výtvarníka Jana Kristoforiho a jeho výstavu v Národním muzeu. Totéž Euro, které mi touto aktivitou způsobilo potíže, o nichž se zmiňuje pan Špaček.

V zájmu úplnosti je třeba uvést, že Euro fakticky nesponzoruje Jana Kristoforiho, ač to tak bohužel vypadá, ale je mediálním partnerem instituce, která se jmenuje Národní muzeum. Tato důležitá instituce, uchovávající ověřené kvality, se ovšem rozhodla ve své kutilské aktivitě realizovat výstavy současného umění. Neznámo proč, bez promyšlené koncepce a jasné dramaturgie. Tomu, kdo má zájem a především zaplatí. Časopis Euro ve své ušlechtilé snaze pomoci „národně-strategickým“ a chudým sbírkovým fondům, na sebe vzalo i tuto odpovědnost. Já z toho nemám dobrý pocit.

Jedním z požadavků serióznosti textu, a tím i určité vypovídací hodnoty je, že text není koupen, že to není PR. Mediální prostor v rubrice Umění si koupit nelze a Euro zatím netiskne ani inzeráty z oblasti trhu s uměním tak, jak to dělají Hospodářské noviny. Témata i umělce prezentuje Euro ve své rubrice podle zcela jasného a srozumitelného klíče. Tím je postavení výtvarníka na domácí scéně a na trhu s uměním. Výstavy v Národním muzeu tyto skutečnosti nezohledňují, autoři si je platí, a to za docela dost peněz. Proto nemají tyto akce z hlediska kunsthistorických nároků žádnou cenu a žádnou hodnotu, byť hlavička Národního muzea vypadá velmi vznešeně. Potíž je v tom, že to je pouze finta na média.

Národní muzeum totiž „prodává“ výtvarníkovi skrze výstavu na omezenou dobu jen své logo. Logo, které dobře vypadá v médiích a na společenských večírcích, ale které na výtvarné scéně nemá žádný význam a neznamená vůbec nic.

Proč?

Národní muzeum není galerií současného výtvarného umění, nemá v tomto smyslu žádnou tradici, ke které by se mohlo odkazovat, a neformuluje žádné smysluplné výstavní cíle. Nerepresentuje jako galerie žádný názor a nemá o sobě žádnou vlastní představu. Nemá výstavní platformu, a proto není nic, co by mohlo prosazovat anebo hájit.

Výstavní činnost Národního muzea nemá tvář, nemá chuť, nemá výraz. Nemá teoretiky, „nemá“ umělce, nemá program. Výstavy v tomto prostoru může výtvarník nazvat jakkoliv, jeho počin nemá stejně žádnou hodnotu. Slovo retrospektiva ještě nic neříká o kvalitě umělce a o kvalitě výstavní síně.

To samé se týká například Paláce kultury, v němž se nedávno navenek honosil svojí výstavou Jiří Anderle. Mediálně známí výtvarníci a přesto umělečtí outsideři se vyznačují tím, že většinou nezavadí o kvalitní výstavní síň a presentují se za naivní podpory médií buď v druhořadých galeriích, nebo v nejnemožnějších typech prostor.

Seriozní galerie, které si umělce sami vybírají a které si nelze koupit, o ně totiž nejeví zájem.

Tak jako si těžko půjde náročný zákazník pro autorské oděvní modely na vietnamské tržiště, tak i stánkaři zůstanou stánkaři, i kdyby prodávali v sebehonosnějších budovách.

Jestliže Euro usiluje o důvěryhodnost, o jistou vypovídací hodnotu, jež je tvořena způsobem zpracování témat, nemůže si dovolit presentovat druhořadé umělce, vystavující v druhořadých galeriích.

Expozice Bořka Šípka, kterou Národní muzeum zahájilo výstavní činnost, kredit serioznosti tohoto výstavního prostoru nezachrání, jako ho před rokem nezachránila výstava Richild Holt.

A to i přes to, že tato průměrná rakouská výtvarnice investovala velkou spoustu peněz do reklamy své výstavy v Národním muzeu a článek o ní přinesl i Reflex. Není divu.

Pan Špaček mě ironizuje jako zastánce „dobrých mravů“ a dívá se na mě jako na moralistu. Budiž, má-li ten pocit. Já jsem ale jen přesvědčený, že v zájmu srozumitelnosti je třeba udržovat určité rámce, určitá výkladová a hodnotící kriteria.

Časopis Šťastný Jim „nemůže“ psát „seriozně“, i kdyby měl tisíc Vieweghů, zrovna tak jako „seriozní“ noviny ( které si to o sobě navíc myslí) by neměly používat bulvární praktiky.

Když se váží hrušky, není možné k nim přidávat třešně.

Stokrát omílaná informace, že Kristián Kodet prodal v Americe obraz prezidentu Reaganovi, má „hodnotu“ snad jen pro bulvární časopisy, které to již deset let papouškují, ale nikoliv pro českou výtvarnou scénu.

Kdyby totiž byl Reagan významný a respektovaný sběratel výtvarného umění a vlastnil kvalitní sbírku, tak ano.

Ronald Reagan - zajímavý v tomto případě pro Kodeta jen tím, že byl presidentem USA, si ale koupil obraz od českého výtvarníka v galerii asi tak, jako si běžný český zahrádkář kupuje rýč.

Navíc presidentovým nákupčím se od galeristy jistě dostala ta důležitá informace, že malíř je český emigrant. Nákup obrazu americkým presidentem, vypadá na první pohled mediálně úchvatně, ale z hlediska kvality tohoto výtvarníka a přínosu českému umění, neznamená nic.

Kristián Kodet s touto skutečností u nás pouze obchodně manévruje, a to jen před těmi, kteří jsou ochotni považovat to za „hodnotu“ a jsou touto bezvýznamností uneseni.

Je zajímavé, že lidé kteří za hranicemi skutečně uspěli, se do Čech nevrací.

Je mi jedno, kdo, co a jak tvoří a jaké způsoby svého zviditelnění používá, ale má-li rubrika Umění v Euru presentovat určité informace, mající nějakou vypovídací hodnotu pro ty, kteří je berou v úvahu, nebo se jimi chtějí dokonce řídit, pak musí volit a používat jiná kriteria než ta, která běžně používá česká mediální scéna anebo laický pohled.

Proto není závazná ani hradní sbírka současného umění Václava Havla, protože je tvořena především na základě sympatií - a nikoliv promyšlenou koncepcí. Lze v ní totiž spatřit jak práce kvalitního Mikuláše Medka a Václava Boštíka, tak i Olbrama Zoubka a bývalého emigranta Jana Kristoforiho. Reagan nebo Havel mohou být dobrými státníky, pochybuji, že by kdy ovlivnili výtvarné umění.

Pan Špaček se ptá, jak to tedy je a kdo má pravdu. Snažil jsem se mu nastínit, jak tyto skutečnosti vnímám. a názor ať si udělá sám. Prozatím si musí zvyknout na to, že to je tak, jak to je, a věrohodné informace si musí hledat sám. Je to stejně záležitost volby a možná instinktu. Buď bude „věřit“ tomu co píše Story anebo tomu, co píší Lidové noviny.

Buď bude „věřit“ tomu co sděluje rubrika Umění v časopise Euro a nebo Euru to, co Euro mediálně sponzoruje.

Z hlediska „hodnotové synchronizace“ by samozřejmě bylo dobré, kdyby Euro bylo mediálním partnerem třeba Národní galerie, Galerie hlavního města Prahy, Galerie Rudolfinum a nebo kterékoliv státní renomované sbírky a je jich docela dost.

Já ale nejsem vydavatel a nemám žádný vliv na takovouto změnu, která by Euru jistě slušela mnohem víc.

Ale pan Špaček má ještě jednu možnost. Nemusí jako mnoho lidí tady již věřit vůbec ničemu, protože souvislosti si zatím skutečně dělají, co chtějí.

Pavel Novotný

Prispevky nespokojenych zakazniku CK Fischer nebyly ani tak o prostoru pro nohy jako spis o nespokojenosti se sluzbami a zejmena resenim problemu, ktere nastaly , jak vas spravne upozornil pan Culik ve sve poznamce.

Vazim si pana Fischera jako jednoho z mala skutecnych odborniku ve svem oboru, jako skutecne uspesneho podnikatele, ktery za sve uspechy vdeci predvsim svemu usili. Ale dnes jiz to skutecne neni o tolik proklamovane kvalite, ale o kvantite a pompeznosti a casto o nezajmu a neprofesionalite jeho spolupracovniku.

Ja osobne nemam s CK Fischer zadne zkusenosti, vetsinou spojuji nekterou ze svych sluzebnich cest s kratkou dovolenou. Ale mam nekolik pratel, kteri je maji, a je zajimave, ze vetsina z nich jiz s CK Fischer nechteji mit nikdy nic spolecneho. A to ne proto, ze by meli malo mista pro nohy v letadle ale pro to, ze byli nespokojeni se sluzbami v miste dovolene a (ne)resenim jejich pripominek a stiznosti v miste i po navratu.

Zmeny hotelu, urovne ubytovani, absence delegatu pri reseni problemu, nedodrzeni predem zaplacenych sluzeb, pripadne jejich svevolne upravy atd.

Kdyz si nekdo objedna a zaplati urcity hotel na urcite urovni a pote dostane bez omluvy jiny hotel - casto horsi, a jinde nez tam, kam se tesil, kdyz si nekdo zaplati 5-dverove auto s klimatizaci a detskymi sedackami, ktere melo stat na letisti, a dostane po nekolika dnech urgenci 3 dverove bez klimatizace a bez sedacek apod. , pak se takovemu clovekovi nemuzete divit, ze neni zrovna nadseny.

Pak ho skutecne dokaze vytocit i takova "malickost", jako je oddeleny prostor v jidelne pro ceske turisty s ceduli "neodnasejte jidlo z prostoru jidelny", ktery je vyveden pouze a jen v ceskem jazyce... Ja osobne bych se citil hrube urazen.

Vy jste, soude podle vaseho prispevku, jel do destinaci, ktere jsou na cenovem vrcholu nabidky CK Fischer, a to by bylo skutecne velmi smutne, kdyby ani v techto mistech nebylo vse v poradku.

Ale uvedomte si, ze vetsina lidi na tyto drahe zajezdy nema a jezdi za nasporene penize vetsinou do Chorvatska, do Recka, v lepsim pripade na Kanary nebo na Mallorcu.

Z tohoto pohledu se jedna o "bezne" turisty, kteri se pak setkavaji casto s problemy, ktere neumeji a hlavne nechteji resit. A ocekavaji, ze za sve penize jim nekdo pomuze.

Maji snad podle vaseho nazoru mensi pravo na to, aby s nimi ten, komu zaplatili casto celorocni nebo i nekolikalete uspory za dovolenou, zachazel slusne a ne jako s nejakym podradnym turistou, ktery nema na to, aby letel do Dominikanske republiky nebo na Kubu ? Ja si to nemyslim.

A k vasi poznamce, ze CK Fischer je pomerne lacina kancelar. Hluboce se mylite. Mate zrejme spatny prehled, protoze jiz tretim rokem je tato CK suverenne nejdrazsi kancelari na ceskem trhu.

Ano, zpocatku mela ceny srovnatelne s ostatnimi ,ale nyni, diky jmenu, ktere si vybudovala bombastickymi reklamami a rozesmate tvari sveho sefa, doslova diktuje podminky na trhu.

Znam par lidi, kteri prodavaji jejich zajezdy v mensich kancelarich a ti by mohli o svych zkusenostech dlouze vypravet. Treba o tom, jak pan Fischer porada zajezdy pro postizene deti "zdarma".

Tyto zajezdy vesmes plati svym dilem vsichni jeho externi spolupracovnici - mali prodejci, dopravci, reklamni agentury, treba za to, ze mohou prodavat jeho zajezdy za provizi nebo za to, ze dostanou zakazku na inzeraty v novinach ci na balonky s logem CK Fischer. Nezaplatis? Neprispejes? Tak nebudes mit co prodavat ,nedostanes od nas zakazku a budes mit problemy...

To se to potom krici do sveta, jaky jsem lidumil a podpurce malych deti z detskych domovu...

Jiste mate pravdu, ze jsou rozdily mezi urovni hvezdicek zde a nekde jinde ve svete. Ale pokud nekdo inzeruje 3 hvezdicky v miste i s lakavou fotografii hotelu a okoli, a pote vas bez omluvy odveze uplne jinam, do jineho hotelu s mene hvezdickami na urovni turisticke ubytovny, navic s odkazem na podminky v katalogu, ktere jasne rikaji, ze zmena muze byt ze zavaznych duvodu provedena, ale vzdy do minimalne stejne urovne sluzeb, pak je to mirne receno neprofesionalni a nesolidni. A o tom to je.

I ja, pokud mi to kapssa dovoli, poletim radeji bussines class,ale predstavte si, ze i kdybych na to treba i mel penize, tak to neudelam, protoze mi cesta 2 hodiny nekam do Recka za to nestoji.

Jsem snad diky mene mista na nohy ve vasich ocich jakysi horsi clovek nez vy ? Mozna z vaseho pohledu ano, ale snad nemuzete odsoudit nekoho jen pro to, ze se domaha pouze toho, co si na zaklade bombasticke reklamy zaplatil. Nic vice ti lide nechteji. Nebo jsou snad problemy a casta zklamani naplni onoho znameho reklamniho sloganu CK Fischer " Fischer vam dava vic..." ?

Marie Lipoldová

U precpanych letadel muze existovat i dalsi problem, nejen nebezpeci trombozy. Kazdy cestujici neco vazi a ma sebou zavazadla. Bud spolecnost omezi povolenou vahu zavazadel, anebo je letadlo tezsi, takze potrebuje vice paliva, coz muze byt v meznich situacich nebezpecnejsi. S nedoporucenim charteru, myslim hlavne tech provozovanych cestovkami, lze souhlasit. Vetsi letecke spolecnosti totiz cini mene problemu odstavit letadla kvuli technickym prohlidkam a mit je nejakou dobu mimo provoz. Cestovka muze ztratit percentualne vic zisku, takze se muze snazit technicke kontroly oddalovat.

Nevim, jestli existuje nejaky casopis pro spotrebitele, ktery by se zabyval objektivnim srovnanim leteckych spolecnosti - nezajimaji me dojmy hercu nebo novinaru z cest - tech je vsude plno - ale srovnani poctu a rozmeru sedadel v letadlech, jidla, frekvence a kvality technickych kontrol, zaruk pri ztrate zavazadel apod...Nekdy je mozne za stejnou cenu ziskat dost odlisnou kvalitu sluzeb.

Specialni prostory na letistich s lepsi peci nemaji jen British Airways, ale vsechny zavedene letecke spolecnosti. A nejsou urceny jen pro business tridu, ale i pro cestujici, kteri u dane spolecnosti naletali dostatecny pocet kilometru.

Vysvetleni ohledne oznacovani hvezdicek u hotelu "mimo Evropu nebo USA je pocet hvezdicek zavadejici" povazuji za absurdni. (Co Japonsko nebo Kanada?) Ano, muze byt zavadejici (a treba i v Evrope), ale proto si turiste kupuji hotel od CK, aby meli zarucenu kvalitu na urcite urovni.

PS: Asi venuju prilis mnoho energie tematu, ktery za to nestoji, ale ty panske rady mi nedovolily nereagovat. P. Korensky radi zakaznikum, kteri chteli od Fischera zakladni hygienicky standard: "Kupte si Four Seasons". Proc? Oni pozadovali ciste prislusenstvi, ne pripojku na Internet v pokoji.

Poznámka TP: Prostor pro nohy není jediný faktor, podle kterého se hodnotí dopravní letadla. Airbusy mají oproti boeingům problémy s nižší bezpečností: zvlášť v prvních letech provozu vyšších modelů, využívajících technologii "fly-by-wire" (piloti nemají klasický knipl, ale pouze jakýsi "joystick"), vykazovaly airbusy vyšší počet nehod na jednu letovou hodinu (dealer by řekl: na sto milionů letových hodin).

Eduard Vašátko

Musím konstatovat, že náš první zájezd na Krétu byl fantastický a  službám a servisu, který tato kancelář poskytovala v r. 1995, není co vytknout - dodnes na to vzpomínám jako na jeden z nejlepších zájezdů. Tunis v r. 1996 byl rovněž velmi pěkný a vše na slušné úrovni - bez připomínek.

Turecko v r. 1997 již bylo o poznání horší - vázla organizace - po příjezdu v dopoledních hodinách jsme byli ponecháni celý den v osamělém hotelu uprostřed města duchů - neobydlených domů v Antalyi, na okruhu byly zařazeny hotely, které nebylo možno ani při nejlepší vůli akceptovat - ale jinak - všechno OK.

Kromě jedné věci. Dělají to všechny cestovky, nevím jestli jako povinnost k hostitelské zemi nebo jinak, ale na každém okruhu absolvujeme povinné návštěvy výroben zlatých šperků, koženého zboží, koberců atd. Zjevně se očekává, že turisté něco koupí, a myslím, že za to mají buď průvodci sami nebo příslušná CK provize. Nevím ale, do jaké míry je potom taková cestovka odpovědná za to, že doporučila svým klientům neseriozního partnera.

Od nás vybral v Turecku - poblíž Effesu jeden takový - údajně státem dotovaný výrobce koberců, dokonce za účasti našeho průvodce, zálohu na objednaný koberec ve výši 200 dolarů a přes veškeré urgence jak v Turecku, tak u firmy Fischer na ten koberec čekáme dodnes.

Doporučený dopis, adresovaný firmě na adresu uvedenou na stvrzence se vrátil zpět, že firma neexistuje, CK Fischer mě po čase sdělila, že ona s tím nemůže nic dělat.

Výlety si u Fischera obvykle nekupuji, protože vím, že jsou dražší. Je podstatně lepší si je koupit přímo na místě u místních společností, totéž se týká i pronájmu auta.

Po těchto zkušenostech jsme s Fischerem dlouho nikam nejeli a raději jsme používali jiné CK. Nechci dělat reklamu, ale vynikající zkušenosti máme s CK IDEAL Tour, ta ovšem jezdí hlavně po Evropě a autobusem a to také vždycky není to pravé. Takže jsme se letos odhodlali a znovu jsme jeli s Fischerem do Maroka.

Pokles v úrovni byl ve srovnání s předchozími zájezdy zjevný. Nejvíce nás ale překvapilo jednání pražského personálu. Připadali jsme si jako prosebníci někde na úřadě v dobách třeskutého socialismu. K zájezdu samotnému bych nerad cokoliv dodával - myslím, že to, jaké mají klienti CK vpomínky na podobné okruhy je obvykle věcí průvodců a toho, jak vystupují.

Ten náš byl perfektní prototyp velitele družstva v době mé základní vojenské služby v libereckých kasárnách a čas od času jsem měl strach, jestli od něj nedostanu za nějaký kázeňský či slovní přestupek 3 dny s dekou po službě. Takže z Maroka mám nejsilnější zážitek především na pana Zeydla, k jehož dobrému tónu patřilo i to, že celému autobusu vyprávěl, jak jsou jeho kolegové v Agadiru neschopní.

I to o něčem svědčí. I to, že po nastěhování do hotelu, kde personál mluví převážně francouzsky. nás průvodce vysype před bránou a ubytování proběhne beze slova - předáním klíčů od pokoje, který je skoro jako jediný v hotelu bez balkonu a do ulice.

Platili jsme ovšem standardní pokoj - ale braňte se, když se s nikým nedomluvíte a s průvodcem se máte sejít až druhý nebo třetí den.

Ani zvyklosti a způsob stravování, resp. hotelový řád - nikde žádná informace, takže jsme personálu byli první den trochu pro smích.

Tím nechci říci, že místní průvodkyně od Fischera nefungovala, ovšem nastupovala zároveň s námi a tak ještě sama nevěděla, čí je.

Zkrátka - mám dojem, že CK Fischer je za svým horizontem, pan Fischer a jeho melody boys mají pocit, že už mají vystaráno a nechávají vše zaběhané rutině. Úroveň CK tím ovšem nutně trpí a pro mne z toho vyplývá jediný závěr - příště již jenom s někým jiným.

Vlastimil Petříček

domnívám se, že je třeba aby Vám někdo sdělil, že neuvěřitelně hloupě plácáte. Takovou slátaninu nemohl dát dohromady člověk schopný kritické úvahy, s dokončeným základním vzděláním. Následující Vaše slova ovšem mnohé vysvětlují.

Jeden z nejtěžších vnitřních zápasů, který jsem musel v životě bojovat, byl zápas s nesmysly, které mi do hlavy natloukli ve škole a jejich likvidace. Věřte mi, že to bylo chvílemi i bolestivé.

Vzhledem k Vaší rozumové nedostatečnosti použiji metodu, při níž budu citovat celé odstavce nebo delší úryvky. Mohlo by se stát, že pouhým odkazům na to, co Vy jste schopen nazvat myšlenkou, neporozumíte. Doufám že následný odstavec z Vašeho veledíla se Vám vyjeví ve zcela jiném světle.

Stávající "vzdělanec" je mnohem spíše fachidiotem, který možná rozumí své profesi, pokud nejde o humanitní oblast, ale pokud jde o komplexní přehled, o schopnost získávat a vyhodnocovat informace, je naprosto negramotný.

Dále budu postupovat tak, že se krátce vyjádřím k citovanému odstavci. (Pro ty, kteří jsou schopni to poznat, odkazuji na první dva odstavce.)

Dám li do krabice všechny součástky, které jsou potřebné k činnosti rozhlasového přijímače, a tou krabicí začnu třást v přesvědčení, že vznikne rozhlasový přijímač, budu nejspíše umístěn v psychiatrické léčebně. Naprosto stejný nesmysl nás však učili na školách a tvrdili nám přitom, že jde vědecký poznatek. Jde mi o tzv. vznik živého z neživého či o vznik vesmíru vůbec. I když použiji časový úsek deset až dvacet miliard let, tedy dobu trvání vesmíru, pořád jde o stejný nesmysl, který je v rozporu s druhou větou termodynamickou.

Druhý termodynamický princip byl slovně vyjádřen různými autory odlišně, fyzikálně jsou však všechna vyjádření ekvivalentní (v oblasti kladných termodyn. teplot):

1.) Clausiova formulace (1850): Teplo nemůže samovolně přecházet z chladnějšího tělesa na teplejší. (Podstatné je, že jde o samovolný přechod tepla, tj. proces, při němž vnější síly nekonají žádnou práci.)

2.) Thomsonova formulace (1851): Není možné přenášet cyklickým procesem teplo z chladnějšího tělesa na teplejší, aniž se přitom jistá práce přemění v teplo. (Platí i pro pojem "záporné termodyn. teploty".)

3.) Planckova formulace (1930): Není možné sestrojit periodicky pracující stroj, který by trvale vykonával kladnou mechanickou práci pouze ochlazováním jednoho tělesa, aniž by přitom docházelo k jiným změnám v ostatních tělesech.

Budete, vážený pane, tak laskav a vysvětlíte "národu", co má společného termodynamika s tím, co jste napsal ? To, o čem píšete v tomto odstavci, se týká teorie pravděpodobnosti !

Paradoxně jediná věda, která se dokázala takového vidění dokonale zbavit, je fyzika. Není objektivní skutečnosti, která existuje nezávisle na vědomí pozorovatele. Toto je poznatek kvantové fyziky nikoliv subjektivní idealizmus.

Prosím vysvětlete! A jmenujte mě jediného kvantového fyzika, který Vám to podepíše. Co má, proboha, co dělat "vědomí pozorovatele" s kvantovou fyzikou ?

Žádná věc, tedy ani hmotná, neexistuje sama o sobě. Východní filozofické systémy považují vše za pouhé vlnění energie ve vztahu k tomu, kdo je vnímá. Zanikne li tento vztah, zanikne vše ostatní.

Vy jste opravdu přesvědčen, že když Vy přestanete vnímat, vše ostatní přestane existovat ?

…….jak vypadá a jakým směrem se ubírá současná fyzika. V 1982 na univerzitě…………

Všiml jste si že se píše rok 2001 ? Vím, na jaký druh experimentů narážíte. Kdybyste se zajímal ne jenom o momentální interpretaci experimentátora ale zajímal se i o následné diskuse na dané téma, neplácal byste tak.

Jestliže je hologram růže rozdělen na půl a pak osvětlen laserem, každá polovina bude stále obsahovat celý obraz růže. Jestliže tyto poloviny budou znovu děleny, každý kousek filmu bude vždy obsahovat menší, ale nedotčenou verzi původního obrazu. Na rozdíl od normální fotografie, každá část hologramu obsahuje všechny informace o celku.

To není pravda! Každá část hologramu obsahuje obraz celého objektu, ale nikoliv celý (úplný) obraz. Ta část obsahuje pouze poměrnou část informace! Už jste si někdy zkusil zvětšovat obrázek na počítači ? Tak nějak bude vypadat prohlížená část hologramu. Obrázek sice bude celý, ale nepoznáte, co na něm vlastně je. Existuje něco jako Planckova délka a  na omezenou část (třeba toho filmu) se "vejde" jen určitý počet bodů (množství informace).

Všimněte si, prosím, že argumentuji humanitnímu vzdělanci který sám o sobě píše že: Jeden z nejtěžších vnitřních zápasů, který jsem musel v životě bojovat, byl zápas s nesmysly, které mi do hlavy natloukli ve škole a jejich likvidace. Věřte mi, že to bylo chvílemi i bolestivé.

Jste schopen, vážený pane, na základě toho, že každá část hologramu, neobsahuje všechny informace z celého hologramu pochopit, že vše co jste dál napsal a co se zakládalo na Vašem mylném tvrzení, je tudíž bohapustý nesmysl ? Nebo budete

Popper říká, že každá teorie je platná jen do té doby, než se objeví fakta, která jsou s ní v rozporu. Činnost některých "vědců" spočívá v popírání očividných fakt, protože jsou v rozporu s teorií. Takovýto přístup není samozřejmě vědecký, nýbrž ideologický.

popírat očividná fakta ?

"Celek v každé části", jež je přirozenou vlastností hologramu, nám poskytuje úplně nový přístup k porozumění organizaci a řádu života. Po většinu své historie, západní věda pracovala s předsudkem, že nejlepší cesta k poznání fyzikálních fenoménů, ať žáby nebo atomu, je rozpitvat je na kousky a studovat jejich příslušné části.

Hologram nás učí, že k některým věcem ve vesmíru nemůžeme přistupovat tímto způsobem. Jestliže se pokoušíme rozebrat něco konstruované holograficky, nedostaneme kousek z kterého je to uděláno, dostaneme pouze menší celek. Tento vhled nabídl Bohmovi jinou cestu k porozumění Aspectova objevu. Bohm věří, že důvod, proč subatomární částice jsou schopny zůstat spolu v kontaktu, bez ohledů na oddělující vzdálenost, není proto, že si posílají nějakých druh záhadných signálů, ale protože jejich oddělenost je iluze. Argumentuje, že v určité hlubší úrovni reality takové částice nejsou individuálními entitami, ale jsou vlastně vyjádřením téhož základního něčeho.

(Redakce text zkrátila a vyškrtala z něho většinu osobních invektiv.)