Rasa, etnická příslušnost a kultura aneb Jak pan průvodčí téměř zavezl vlak do Osvětimi
A tak nelze než do ochraptění opakovat apely proti manipulaci masových médií veřejným míněním ve zprávách z černé kroniky: u jejich původců se vždy uvádí jejich národnost či etnicita, pod jednou podmínkou, a to pokud nebyl zločin spáchán Čechem s bílou barvou pleti. Ano, zločiny spáchané bílými Čechy v České republice jsou jaksi záhadně etnicky i národnostně neutrální.
Jel jsem před nějakým časem vlakem Eurocity Vídeň-Berlín z Brna do Prahy, dobře naložen, obsluhován i klimatizován, pán i paní průvodčí se na mě předpisově usmívali a vlak neúprosně mířil do Evropy. V Havlíčkově Brodě přistoupili tři mladí muži a jedna mladá žena, tak kolem dvacítky, někteří však spíše ledva plnoletí.
Stáli na chodbičce a o něčem si povídali - o čem, to jsem nevěděl, neboť se snažím neposlouchat, po čem mi nic není, a navíc automatické dveře oddělující chodbičku od sedadlového prostoru vzorně fungovaly.
Přišel průvodčí.
Dveře se otevřely, jejich čidla zaregistrovala totiž na chodbičce již docela velký dav, a ozvalo se: "Jízdenky, prosím."
Mladí lidé však neměli, alespoň to tvrdili, ani jízdenky ani peníze ani doklady, a tak průvodčí - v tu chvíli se k němu připojila i jeho kolegyně - došel k názoru, že nejlepší bude v Kolíně zavolat policii.
Postoj mladých lidí se náhle změnil, do tónu jejich lehce arogantních hlasů se vkradl podtón dětinskosti či jakési podivné vlezlosti a vlichocování se vyšší autoritě, se kterou chceme navázat důvěrnější vztah, asi jako když berního úředníka přesvědčujeme fakty z našeho osobního života zcela nesouvisejícími s naší věcí.
"Ale vždyť my nejedem do Prahy jen tak, my tam musíme podpořit - automatické dveře se zavřely a hned zase otevřely - "vždyť jinak nás ty černý tady zavalej, vždyt víte, co jich tady je..."
"To jo," přitakala průvodčí, "vždyť i u nás sou teď nějaký Bolivijci nebo co."
"Tak vidíte, vždyť se musíme bránit," řekl jeden z hochů oním podivným dětinským tónem útočícím na nejnižší rodičovské pudy.
"Tak dobře, sedněte si tamhle dopředu, ale nikde se mi tady netoulejte," řekl průvodčí. Mladí lidé zmizeli, průvodčí vešel do vagónu a řekl přistoupili, moji spolucestující spokojeně pospávali dál.
Domnívám se, že nebezpečí rasismu nespočívá tolik ve výskytu těch či oněch rasistických bojůvek (i když je samozřejmě záhodno vystupovat proti nim s maximální razancí, mnohem větší, než tak doposud česká policie a soudy činily a činí), ale v pánech a paních průvodčích tohoto světa, kteří nechají tyto bojůvky jet zadarmo vlakem. Tito dámy a pánové jsou totiž potom schopni svojí demokratickou většinou způsobit obdobný výsledek voleb, jako damen und herren způsobili v předválečném Německu.
Ukradne-li uklízečka, občanka této republiky romského původu, naší paní průvodčí kabelku, paní průvodčí řekne: "Zatracení cikáni."
Dočte-li se pan průvodčí o finančních machinacích vysokého stranického funkcionáře, takto občana této republiky řekněme slovanského původu (chci se na tomto místě vyhnout slovu "českého" záměrně: přečasto se totiž toto slovo používá velmi nepřesně a v současné době představuje vlastně velmi hybridní kategorii, částečně se zakládající na etnickém původu - to by však muselo spousta Čechů být i např. mezi polskými občany - a částečně na státní příslušnosti, což by však potom znamenalo, že Libyjec černé pleti získavší po dlouhých bojích české občanství, je Čech*)), tedy náš pan průvodčí řekne: "No jó, politici."
Oba výroky vlastně nedělají nic jiného, než že postulují příčinný vztah mezi činem a kolektivní identitou toho, jenž čin spáchal. Problematičnost tohoto příčinného vztahu se dobře ozřejmí, převrátíme-li jejich perspektivu, a přisoudíme krádež kabelky skutečnosti, že žena je zaměstnána jako uklízečka, a finanční machinace funkcionáře jeho slovanskému původu. Oba výroky jsou tedy přinejmenším problematické, je však mezi nimi ještě mnohem zásadnější, fundamentálnější rozdíl: náš politik se může stát uklízečem a může tak v očích pana průvodčího přestat vykazovat přirozené tendence krást ve velkém; naše Romka se však bohužel či bohudík stát někým jiným nemůže, a bude tedy v očích paní průvodčí, na rozdíl od našeho politika, vykazovat "přirozenou" tendenci krást v malém až do smrti, tendenci přirozenou, fatální, nezměnitelnou.
Některé kolektivní identity, či lépe řečeno jejich společensko-kulturní podmíněnost či "zkonstruovanost" prohlédneme ihned, jiné však rády pózují jako "přirozeně dané" či "vrozené" či "osudové."
Žijeme ve společnosti, která zažila hrůznou náhodnost vytváření kolektivních identit intenzivně na vlastní kůži: všichni jsme byli příslušníky nějakých tříd, které se prostou změnou vládní ideologie a rétoriky hromadných médií jaksi zázračně rozpustily, a přesto nejsou daleko doby, kdy lidé za někým jiným jim vnucenou kolektivní identitu i umírali, nebo dlouze trpěli, nebo žili v bídě, nebo nemohli sehnat slušnou práci, nebo se alespoň jejich potomek nemohl dostat na školu.
Tyto kolektivní identity jsme s lehkým srdcem opustili, ihned jsme však zaujali identity nové, či staronové, identity dřímající pod nehybností společenských struktur předchozího režimu, identity o to nebezpečnější, oč snadněji se schovávají za maskou přirozenosti, a začali jsme dosti ostře rýsovat nové hranice jinakosti: Češi/cizinci, bílí/Romové, Češi/Slováci, abych jmenoval jenom ty nejnebezpečnější.
Ponechme stranou skutečnost, že i ten největší rasista by si měl těch, kterými pohrdá nejvíce, to jest od kterých cítí, že se odlišuje nejzásadněji, vlastně velmi vážit, neboť právě jim vděčí za svou existenci: elementární vhled lingvistiky nás přece učí, že význam slova či jakéhokoli jiného symbolu není nesen jeho jakousi blíže nespecifikovanou tajemnou transcendentní esencí, ale diferencí od znaků jiných. Jsem tedy vlastně vším, čím všichni ostatní nejsou, a jako jiným jim vděčím za svou existenci, přinejmenším na úrovni sebereflexe.
Řečeno lapidárně: kdyby byli na světě jenom bílí Češi, tak by jako takoví nemohli existovat, nebo alespoň sami sebe nahlížet.
Ano, ponechme stranou tuto elementární úctu k rozdílnosti, díky níž jsme, a ptejme se: proč jsme tyto naturalizované kolektivní identity přijali tak rychle za své? Proč mám já, osmatřicetiletý Čech bílé pleti a řídnoucích vlasů cítit, jak se domnívají jistí vlastenci, jakési souznění duší se všemi českými státními občany, když je spíše cítím se všemi osmatřicetiletými? Proč mám toto souznění cítit se všemi lidmi bílé pleti, jak se mě k tomu pokoušejí nutit zase jiní vlastenci, když v této oblasti soucítím především se všemi částečně již proplešatělými?
Ukradnu-li v supermarketu v Německu konzervu, lidové mínění to přisoudí skutečnosti, že pocházím z České republiky. Tvrdit něco podobného v Česku je však absurdní. Stejně tak by akt násilí spáchaný řekněme v Togu byl pravděpodobně přičten barvě mojí pleti. A tak nelze než do ochraptění opakovat apely proti manipulaci masových médií veřejným míněním ve zprávách z černé kroniky: u jejich původců se vždy uvádí jejich národnost či etnicita, pod jednou podmínkou, a to pokud nebyl zločin spáchán Čechem s bílou barvou pleti. Ano, zločiny spáchané bílými Čechy v České republice jsou jaksi záhadně etnicky i národnostně neutrální.
Snad by se dalo zhuštěně říci, že podstatou jakékoli formy boje proti rasismu (a nacionalismu) je naleptávání a postupná destrukce způsobu, jakým je ta či ona kolektivní identita chápána či konstruována v symbolickém řádu dané společnosti: její "denaturalizace." Americká teoretička Donna Harrawayová zakončila svůj nesmírně vlivný text "Kyborganický manifest," památnou větou: "Než bohyní, to raději budu kyborgem."
Co tím chtěla říci? Pravděpodobně i to, že než by pasivně či aktivně přijala společností/tradicí/masmédii jí vnucovanou symbolickou kolektivní identitu, pokusí se postavit si svoji vlastní, založenou nikoli na více či méně sofistikované identifikaci s již existující (nebo to alespoň úspěšně simulující) společenskou skupinou, ale na strategii společného cíle. Cíle velmi opatrně definovaného, neustále přezkoumávaného a podrobovaného ostré kritické reflexi. Cíle v pohybu, cíle neustále vznikajícího, cíle, jenž by sám o sobě zatuhnutí jím zprostředkované kolektivní identity vylučoval.
Mezi všemi konečnými řešeními (v našem případě jednoznačnou a přirozeně danou kolektivní etnickou identitou, či chcete-li rasovou příslušností) a Konečným řešením (Endlösung) je přechodné stádium/přestupní stanice. Stanice Osvětim. Stanice Gulag. Za jistých okolností se jí však může stát i stanice Havlíčkův Brod.
*)Poznámka JČ: Je to věc pro české uvažování nezvyklá (jakpak se definuje "českost"? Jazykem? Původem? "Krví"? Rodiči?), ale podle všech mezinárodních zvyklostí Libyjec, který získá české občanství, je Čech. - K identifikaci "češství" viz recenze Andrewa Stroehleina o knize Ladislava Holého, The Little Czech and the Great Czech Nation, Britské listy z 21. února 1997 (viz též v knize ...jak Češi myslí, 1999, str. 422-427).
Další ukázka investigativního pořadu rozhlasu BBC
V britských nemocnicích umírá na sekundární infekce každoročně 5000 lidí
Zveřejňujeme dnes ještě jednu ukázku typického investigativního pořadu rozhlasu BBC, jakých se na domácí britské stanici BBC Radio Four vysílá na nejrůznější závažná témata, odhaduji, nejméně pět týdně. Argumentujeme, že pro řádné plnění veřejnoprávní funkce by měl i Český rozhlas vytvořit investigativní týmy, které by v takovýchto pořadech podrobně analyzovaly důležitá témata, zůstávající mimo zájem sdělovacích prostředků. Tato investigace se vysílala 3. července 2001 v pravidelném pořadu File on Four (Anglicky mluvící čtenáři naleznou na internetových stránkách tohoto pořadu archív transkriptů celé řady předchozích závažných pořadů, vysílaných v této sérii.)
Nemáme k dispozici srovnávací statistické údaje o čistotě britských a českých nemocnic. Z namátkových informací vyplývá, že úroveň čistoty britských nemocnic je asi horší než situace v nemocnicích českých. Bylo by však velmi zajímavé vědět, ke kolika případů sekundárních infekcí dochází v českých nemocnicích a jaká opatření se proti tomu činí. Vyvolejme v této věci veřejnou diskusi. Nebo není problém sekundárních infekcí v českém zdravotnictví vůbec téma?
Každoročně se ve Velké Británii nakazí 100 000 lidí během pobytu v nemocnici vážnými infekcemi. Odhaduje se, že 5000 lidí na tyto infekce umírá, a že infekce, získané v nemocnicích, stojí britské státní zdravotnictví miliardu liber ročně. Avšak navzdory vládní kampani má jen polovina britských nemocnic přijatelnou úroveň čistoty a čtyřicet nemocnic je oficiálně stále označováno jako "špinavé". Také existují stále častější důkazy, že bakterie, odolné vůči antibiotikům, které způsobují infekce v nemocnicích, se nyní množí i mimo nemocnice. Podnikáme dostatečné kroky v této věci? Mělo by se britské státní zdravotnictví, které je nyní vysoce technologické, vrátit v boji s infekcemi k úplně základním principům ?
(Stará paní nad fotografií): To je Harrow. V roce, kdy zemřel, v roce 1999, byl na svatbě s mými dvěma prapravnuky, na hradě Stirling. A na této fotografii vypadá tak zdravě. Je neuvěřitelné, že o osm měsíců později byl mrtvý.
Reportérka: Harrowovi, manželu Mary Christensonové, bylo dvaasedmdesát let, když byl přijat do nemocnice v Edinburku na operaci srdce. Z nohy mu odebrali žílu a použili ji při srdeční operaci. Byl převeden z Edinburku do nemocnice ve Stirlingu, nedaleko svého bydliště, a pak byl propuštěn. Doma se uzdravoval, chodil po bytě. Rána na prsou se mu zahojila, ale rána na noze nikoliv. Rána na noze začala být stále více infekční a bolestivá. Mary přijala s ulehčením, když se Harrow vrátil do nemocnice ve Stirlingu.
Mary Christensonová: A Harrow řekl: Přines mi tu stoličku a já si na ni dám tu nohu. A požádal sestru, mohla byste přinést buničinu, protože z obvazů tekl hnis. A sestra mu sundala obvazy a málem omdlela, když uviděla tu ránu. Odběhla pryč a přivedla lékaře. Ten řekl: No, to vypadá opravdu špatně, a řekl mi: Přijmu vašeho manžela nahoru.
Reportérka: Okamžitě byl přijat do nemocnice. Když ho šla ten večer Mary navštívit, našla ho ve vedlejším pokoji, kde byl dán do izolace. Zjistila, že dostal do nohy infekci MRSA (Methicillin-resistant Staphylococcus
aureus), bakterie, které jsou odolné vůči antibiotikům a působí vážné infekce. Jak dny míjely, paní Christensonová byla stále více šokována, jak s ním zacházeli.
Mary Christensonová: Uklízečky nechtěly uklízet tuto místnost, protože prý je to na nich, jestli mají vstupovat na tuto izolaci, nemají povinnost uklízet tyto izolační místnosti. Když přicházeli s konvicí s vodou, stáli u dveří a volali: podejte nám tu starou konvici. A jednoho dne jsem řekla. Tak moment: tuhle konvici už nikdo hodně dlouho nemyl.
Když šel na záchod, záchod nikdo nemyl celou řadu dní. Jednou tam byla moje dcera a říkala, tam si tatínku, nesedej, na nic takového by sis nesedal ani doma, a musela sama ten záchod umýt. Byla jsem šokovaná, že se s někým může takhle zacházet. Měl pocit, že s ním zacházejí jako s malomocným.
Reportérka: Ředitelství nemocnice ve Stirlingu odmítlo s námi natočit rozhovor, ale vyjádřilo politování, že pan Christianson měl pocit, že ochranná opatření, jimž byl podřízen, z něho dělala malomocného. Podle ředitelství nemocnice normální uklízečky neuklízejí místnosti, kde je nebezpečí infekcí, to provádějí zvlášť kvalifikovaní zaměstnanci. Nemocnice také konstatovala:
"Je zcela nepřijatelné, aby byly záchody a koberce na nemocničním pokoji bez úklidu. Nemocnice se hluboce omluvila paní Christiansonové za špatnou úroveň čistoty, jíž byla svědkem. Je nám velmi líto, že naše normálně vysoká úroveň čistoty v nemocnici nebyla v tomto případě dodržována."
Reportérka: Navzdory léčbě se rána na noze panu Christiansonovi nikdy nezahojila. V důsledku zúžených tepen a špatného krevního oběhu dostal vážnou septickou artritidu a jeho pravá noha musela být amputována. Po této operaci mu selhalo srdce a zemřel.
Nemocnice ve Stirlingu tvrdí, že neexistují důkazy, že MRSA způsobila přímo či nepřímo panu Christiansonovi smrt. Ale jeho vdova chtěla vědět, jak se vlastně touto infekcí nakazil.
Reportérka v Edinburku: Harrow Christianson podstoupil svou operaci tady v Edinburgh Royal Infirmary. Strávil tu jedenáct dní a pak ho převedli do nemocnice v Stirlingu. Mary Christiansonová se znepokojením zjistila, že dva pokoje na oddělení srdečních nemocí, kde ležel, byly uzavřeny, pouhých několik týdnů předtím, než byl její manžel propuštěn, v důsledku vážné epidemie MRSA. Avšak dr. Brian Watt, šéf kontroly infekcí v této nemocnici, konstatoval že pan Christianson se podrobil zkouškám na MRSA krátce poté, co přišel do nemocnice a krátce předtím, než odešel.
Brian Watt: Neměli jsme žádné důkazy o tom, že by měl MRSA, když u nás ležel.
Reportérka: Ale asi čtrnáct dní poté, co byl propuštěn do domácího ošetřování, došlo taky k vážné epidemii MRSA, na pokojích, kde pan Christianson ležel. Jste si stoprocentně jist, že jeho následná infekce v ráně na noze nemohla mít nic společného s touto epidemií?
Brian Watt: Nemůžeme poskytnout stoprocentní záruky ohledně ničeho, ale nemáme žádné důkazy, že by se nakazil v naší nemocnici a mezi jeho odchodem z nemocnice a vznikem infekce u něho uběhla dlouhá doba. Kdyby se býval nakazil v naší nemocnici, muselo by se to projevit velmi rychle po propuštění, asi tak během čtyřiadvaceti nebo osmačtyřiceti hodin.
Reportérka: Ale dva dny poté, co byl převeden z nemocnice v Edinburku do nemocnice ve Stirlingu, tamější nemocnice u něho udělala zkoušku na MRSA. Nemocnice ve Stirlingu nám sdělila:
" Vzorek z rány mu byl z nohy odebrán. Bakteriologická kultura prokázala mírný vzrůst MRSA, infekce odolné vůči methycilinu."
Reportérka: Ať už se Harrow Christianson nakazil kdekoliv, MRSA je nyní všudypřítomná v nemocnicích a když se jí někdo nakazí, nepovažuje se to za rys špatné zdravotní péče. Ale co se týče Mary Christiansonové, její manžel šel do nemocnice bez infekce a chtěla, aby někdo uznal, že nakažení touto infekcí mu velmi ztížilo život v posledních měsících jeho života.
Mary Christianson: Kdyby se býval nenakazil MRSA - nakazil se bez vlastní viny - byl by žil ještě několik let. A opravdu jsem chtěla, aby nemocnice v Edinburku nebo ve Stirlingu (pláče) přiznaly, omlouváme se, váš manžel dostal MRSA. Nikdo nepřiznal, že kdyby tu infekci nedostal, mohl tady ještě být.
Reportérka: Pro zdravé lidi není MRSA problém. Až třicet procent obyvatelstva má bakterii stafylokokus aureus v nose. Bakterie žije u lidí na pokožce. Zdraví lidé jí nepodlehnou. Ovšem v nemocnici, když je pacient oslaben, jeho imunitní systém nefunguje dostatečně dobře, bakterie známá jako MRSA, když je odolná proti antibiotikům, dokáže způsobovat vážné infekce ran a krevního oběhu.
Výskyt MRSA je stále častější. Je ironické, konstatuje dr. Barry Cookson, ředitel Laboratoře pro nemocniční infekce, což je laboratorní služba státního zdravotnictví, že právě moderní lékařská péče umožnila této bakterii se v nemocnicích zakořenit.
Barry Cookson: MRSA útočí hlavně na staré lidi, nad 65 - 70 let. Také se vyskytuje v těch nemocničních jednotkách, kde provádíme moderní chirurgické zákroky. Stále častěji implantujeme lidem různé kousky umělé hmoty a MRSA to velmi využívá. Máte lidi, jimž je 85, 86, leží na jednotce intenzivní péče po srdeční operaci - to bylo ještě před dvaceti lety nemyslitelné. Dojde-li k součinnosti vysoce rizikové nemocniční jednotky a typu pacientů, kteří MRSA velmi vyhovují, dochází k epidemiím.
Jakmile tyto infekce proniknou do nemocnice, to, jak dnes provozujeme lékařskou a nemocniční péči, téměř stoprocentně zaručuje, že se odolné bakterie rozšíří z jednoho nemocničního pokoje na ostatní. Míváte v jediné posteli téhož dne více než jednoho pacienta. Někdo přijde ráno, udělají mu cystoskopii, v poledne bude už pryč a odpoledne už bude v téže posteli ležet někdo jiný. Někdy se v téže posteli octne tentýž den ještě třetí pacient, který tráví den na denním pokoji a dostane postel až večer. Takže máte pacienty s MRSA, kteří cirkulují mezi nemocničními pokoji.
Reportérka: Ale ne vždycky jsou nakaženi jen staří lidé. Janet Thomasová, dvaačtyřicetiletá matka dvou dětí, strávila sedm měsíců v pracovní neschopnosti poté, co její postoperační rána byla infikována MRSA. Podrobila se v edinburské nemocnici plánované operaci břicha, ale brzo po propuštění z nemocnice se jí rána zanítila a praskla.
Janet Thomas: Strašně jsem si přála, aby se to zahojilo. Máte pocit, že se nikdy neuzdravíte. Že ta rána nikdy nepřestane téct. Nechtěla bych to zažít znovu. Nikomu bych to nepřála. Nemyslím si, že si lidi uvědomují, jaké to je. Nelze dost dobře popsat, jak se cítíte. Jste pořád unavený.
Reportérka: Paní Thomasová chtěla vědět, proč se neuzdravuje. Nemocniční testy prokázaly, že má MRSA. Ale tyto informace nebyly poslány jejímu praktickému lékaři, takže zjistila, co jí je, teprve až o měsíc později. Její praktický lékař konstatuje, že kdyby věděl, že má MRSA, ovlivnilo by to jeho rozhodování ohledně použití antibiotik. Edinburská nemocnice uvádí, že pracují na nápravě svého komunikačního systému a chtějí pacientům poskytovat informace co nejrychleji.
Avšak pět měsíců po původní operaci byla Janet opět na operačním stole: ránu jí plně otevřeli a vyčistili. Pak to trvalo dalších osm týdnů, než se uzdravila, a domů za ní docházela sestra a ránu jí čistila.
Janet Thomas: Přicházela každý den, čistila otevřenou ránu, dávala na to nějaké želé, které brání infekci.
Reportérka: Jak velká byla ta otevřená rána?
Janet Thomas: Byla asi pět centimetrů široká a pět centimetrů hluboká. Nemohla jsem se na ni ani dívat, když jsem ji poprvé uviděla, byla jsem naprosto šokována. Neočekávala jsem, že rána bude tak hluboká.
Reportérka: Kromě osobních útrap pro Janet Thomasovou to způsobilo nemocnici podstatné náklady. Její běžná operace se proměnila v další tři pobyty v nemocnici, další malou a ještě jednou velkou operaci pod celkovým umrtvením, další návštěvy u lékařských specialistů, ambulantní návštěvy - a to nezahrnuje všechny náklady na obvodního lékaře a na docházející zdravotní sestru. Rosalind Palmer z London School of Hygiene and Tropical Medicine provádí výzkum ekonomického dopadu nákaz, jimž pacienti podléhají v nemocnicích. Jsou obrovské. A její čísla jsou podhodnocena, neboť do nich nezapočítává ambulantní péči ani lékařské zásahy u dětí.
Rosalind Palmer: V průměru zůstávají pacienti, kteří jsou v nemocnici nakaženi infekcí, v nemocnici dva a půlkrát déle než nenakažení pacienti. Je to ekvivalent dalších 11 dní. Způsobují náklady, které jsou asi o 3000 liber vyšší než náklady na nenakažené pacienty. Je to třikrát vyšší.
Je to velká zátěž. Když to extrapolujete na celostátní úroveň, což jsme udělali, zjistíte, že infekce, které dostanou pacienti v nemocnicích, stojí státní zdravotnictví miliardu liber ročně - nejméně miliardu liber ročně. Jistě nedokážeme zabránit všem infekcím, ale jsme schopni zabránit některým. Pokud se nám podaří zabránit infekcím, uvolníme finanční prostředky pro jiné zdravotnické účely.
National Audit Office, britský vládní účetní úřad, který kontroluje, jak se používají státní prostředky, nedávno odhadl, že 15 procentům infekcí, jimiž jsou pacienti nakaženi v nemocnicích, je možno zabránit. Co se lůžkodní (bed days), ekvivalent je 146 000 lůžkodní. A tato lůžka by mohla být uvolněna pro lékařskou péči pro jiné pacienty. Vzhledem k tomu, že máme ve zdravotnictví čekací lhůty na operace, bylo by to velmi cenné.
Reportérka: Jednou metodou, jak zabránit případům infekce v nemocnicích, by zřejmě mohlo být systematické monitorování výskytů MRSA. I když není možné úplně zlikvidovat infekce, získané v nemocnicích, usuzuje se, že až 30 procent těchto infekcí je možno eliminovat prostřednictvím lepší a plně integrovaného zvládání infekcí.
Uklízečka s uklízecím strojem: Tenhle blok drhne podlahu, pak ho vyměním a růžový blok podlahu leští.
Reportérka: A o to usiluje nový projekt v Glasgow Royal Infirmary. Účastní se ho všichni, včetně uklízeček. Z prvních výsledků vyplývá, že omezili měsíční výskyt MRSA až o padesát procent. Než byl tento systém zaveden, Yvonne Carron, zdravotní sestra odpovědná v této nemocnici za zvládání infekcí, měla pocit, stejně jako zaměstnanci nemocnicí po celé zemi, že bakterii vůbec nezvládají:
Yvonne Carron: Už lidi navrhovali, abychom se přestali snažit poskytovat pacientům s MRSA mimořádnou péči. Tento argument se vyskytl v literatuře, že je načase hodit ručník do ringu. My sami jsme do té situace nedospěli, ale měli jsme pocit, že nevyhráváme. Počty infekcí se nesmírně zvyšovaly. Když máte takový počet infekcí, nemáte dostatečné množství izolačních lůžek, nemáte dostatek zdrojů, nemáte schopnost protiopatření realizovat. Pak máte pocit, proč se vůbec snažit, protože umisťování lidí do izolace nebrání šíření infekcí.
Reportérka: Nyní se všechny výskyty MRSA, ať jde o infekci anebo o kolonizaci, písemně zaznamenávají. Každý nemocniční pokoj udržuje tabulku, z níž vyplývá, zda jsou počty infekcí zvládány. Informuje to předem o vznikajících problémech. Když to vypadá, že vzniká problém, všichni se pak podílejí na zjištění, co je důvodem šíření infekcí: lékaři, zdravotní sestry i uklízeči.
Uklízečka: Když nám řeknou, že je to nakažený pokoj, víme, jak ho vyčistit. Dřív vám tolik neřekli.
Jiná uklízečka: Když skončíte s MRSA, dáte si zástěru i rukavice do žlutých pytlů. Všechno se dává do žlutých pytlů.
Reportérka: A děláte dnes víc tohohle specializovaného čištění?
Uklízečka: Všimla jsem si, že už není tolik infekcí.
Reportérka: Avšak podle zprávy National Audit Office třetina nemocnic se neobtěžuje poskytovat svým uklízečkám zvláštní kvalifikaci, jak likvidovat tyto infekce. Navzdory tomu, že jednou z nových cílů vládní zdravotnické politiky při zvyšování čistoty v nemocnících je - zvládání infekcí.
Nový přístup Glasgowa není všelék. Ale likvidace infekcí je tam nyní v samém jádru praxe té nemocnice. A z toho vyplynulo, konstatuje Yvonne Carronnová, jak důležité jsou úplně základní věci - jako uklízení a čištění.
Yvonne Carron: Nemáte-li čisté prostředí, víme, že MRSA přežije v suchém prostředí až půl roku. Čištění je nesmírně důležité. Pacienti spolu přicházejí těsně do styku, distribuje se prádlo, přístroje mohou být kontaminovány, čištění je životně důležité. Čištění je také nesmírně důležité pro důvěru pacientů. Jestliže vidí pacient, že je v nemocnici špína, řekne: "Jestliže neumíte udržet podlahu v čistotě, srdce mi operovat nebudete." Je to jednoduchá filozofie - čistota vyvolává důvěru v klinickou péči.
Reportérka: Je možná překvapující, že vzhledem k tomu, jak je důležité čištění při omezování infekcí, polovina nemocnic, zkoumaných na základě vládního projektu čistoty nemocnic, dostalo známku jen "přijatelné" a 40 procent nemocnic je "nepřijatelných". V nemocnicích prováděly inspekce tzv. PEAT teams, Patient environment action teams. Zkoumaly zařízení pro pacienty, od parkovišť až po vymalování nemocnic, včetně toho, jak informativní jsou v nemocnici směrovky, kde co je. Avšak důležitou součástí inspekce bylo, jak čisté jsou ty nemocnice. Simon Williams z Patients Association byl na několika těchto inspekcích.
Simon Williams: Byl jsem zklamán, jak obrovské rozdíly byly po celé zemi v úrovni čistoty. V některých nemocnicích byly pytle s klinickými odpadky na chodbách, neodstraněny, byly tam hrozné veřejné záchody, špinavé a roztrhané uniformy zaměstnanců nemocnice, u recepce v jedné nemocnici lítali holubi a nikdo se nepokusil s tím nic udělat.
Reportérka: Nemocnice byly rozděleny do tří kategorií: Zelená znamenala dobré, oranžová přijatelné, červená nepřijatelné, v těch se musí bezodkladně zvýšit úroveň.
(Kroky v nemocnici): Zápach je tu opravdu silný. Je to zatuchlost. Je to vlhkost. Je tady dřevěné obložení stěn a za tím je vlhkost.
Reportérka: Nemocnice Pembury v Cambridgi obdržela dvě červené známky, ale jak konstatuje tamější ředitelka nemocničních služeb Lynn Clemens, je obtížné udržovat starou budovu tak, aby odpovídala moderním normám.
Lynn Clemens: Toto je jedna z našich porodních místností. Jak vidíte, tato místnost byla umyta, ale podlaha je velmi špatná a jsou na ní skvrny. Takže to nevypadá tak čistě, jak by se dalo očekávat. Je to velmi malá místnost, ale to jsou bohužel jediné prostory, jaké máme pro pacienty.
Reportérka: Nemocnice doufá, že vládní Private Finance Initiative bude financovat výstavbu nové nemocnice, ale to bude trvat nejméně pět let a mezitím se čištění musí zlepšit, zde i v sesterské nemocnici Kent and Sussex, která také dostala dvě červené známky. Pacienti i zaměstnanci si tam stěžovali na poměry. Chris Moses je specialistkou na dermatologii. Je představitelkou Royal College of Nursing a tak jako i ostatní zdravotní sestry v nemocnicích občas musí pomáhat s uklízením.
Chris Moses: Místnost pro biopsii se pravidelně myje po návštěvách pacientů, protože to jsou drobné chirurgické zákroky, a musí to tam být naprosto čisté. A tak to tam myjeme sami.
Reportérka: Proč nemáte uklízečku?
Chris Moses: Můžete mít k dispozici uklízečku, pokud jste ochotni čekat. Otázka je, budou tam včas před ranní směnou? Někdy je nám prostě řečeno, že není nikdo k dispozici, kdo by to tam umyl. V určitou dobu se to dělo docela pravidelně, protože nemocnice neměla dost uklízeček.
Reportérka: Z vládních inspekcí PEAT vyplynulo, že v Kentu a v Sussexu je čištění jen povrchní: v obou nemocnicích byl inspekční tým znepokojen absencí "hlubokého čištění". Nemocnice dostala půl milionu liber na zlepšení v prostředí nemocnice. Okamžitou změnou bylo, že nemocnice zrušila kontrakt se soukromou uklízecí společností. Lynn Clemensová z nemocnice konstatuje, že nynější uklízecí firma, Medirest, je špatná.
Lynn Clemens: Na začátku byla úroveň uklízení velmi nevyrovnaná. Naše monitorování ukázalo, že nejsou schopni udržet trvale takový standard čistoty, jaký jsme chtěli.
Reportérka: Zaváděli byste tato zlepšení, kdybyste tady bývali neměli tu inspekci PEAT, která rozhodla, že je úroveň čistoty ve vaší nemocnici nedostatečná?
Lynn Clemens: Rozhodnutí zrušit smlouvu s firmou Medirest není spojené s touto inspekcí, je to důsledkem našeho vlastního monitorování, znepokojení pacientů a našich vlastních zaměstnanců.
Reportérka: Situace se začala řešit o Vánocích, kdy se úroveň čištění přes svátky zase zhoršila. Smlouvy firmy Medirest v těchto dvou nemocnicích skončí v srpnu, avšak Ian More, provozní šéf tohoto podniku nechce přiznat, že jeho firma pracovala špatně.
Reportérka: Proč váš kontrakt selhal?
Ian More: Nemyslím, že jsme selhali. Požadavky nemocnice se za poslední dva roky změnily. Budova se uklízí a čistí velmi obtížně. Souhlasili jsme, že se rozejdeme.
Reportérka: Avšak nemocnice monitorovala vaše služby a byly nekvalitní a už nechtějí, abyste pro ně pracovali dál. Takže jste selhali.
Ian More: Viděla jste, jak to tady vypadá, a těžko může někdo říci, že je tady špatně uklizeno.
Reportérka: Avšak zdravotní sestry si systematicky stěžují, že musejí uklízet sami, pacienti, že jsou špinavé záchody, pod postelemi je prach, Local Community Health Council, zdravotnický výbor komunálního úřadu je znepokojen zdejší úrovní a váš kontrakt byl zrušen. Tak jak můžete říkat, že jste neselhali?
Ian More: Došlo k určité nevyrovnanosti v úrovni našich služeb. Všeobecně vzato je však naše úroveň dobrá. Je fakt, že v minulosti jsme možná někdy neposkytovali vždycky dostatečně vysokou úroveň úklidu.
Reportérka: Od srpna bude mít zase nemocnice vlastní uklízečky. Zda se jim podaří zvýšit úroveň uklízení, vzhledem k tomu, že jim platí jen 4 libry za hodinu, a mimo státní zdravotnictví mohou vydělat až 8 liber za hodinu, to je otázka.
Příklady, jako je tento, dodávají argumenty britským odborům, které tvrdí, že je nevhodné zaměstnávat v nemocnicích soukromé firmy. Je známo, že osmdesát procent britských nemocnic má nyní zprivatizované uklízení. Analýzy o tom, na jaké úrovni je toto soukromé uklízení, neexistují. Avšak jako součást širšího výzkumu kontroly infekcí získala Jenny Robertsová, reader v oboru ekonomiky státního zdravotnictví, zajímavou informaci o řízení kontraktů ve zdravotnictví.
Jenny Roberts: Vzniklo znepokojení, že smlouvy na uklízení nejsou dostatečně monitorovány. Například je ve smlouvách, že každý týden se má vyměňovat hlavice mopu. To se nezdá zrovna často vzhledem ke špinavým podmínkám, v nichž se pracuje. Ale sestry zjišťovaly, že hlavici mopu vyměňují uklízečky jen jednou měsíčně. Některé uklízečky, které dělají tu práci už léta, si přinášely vlastní materiál na doplnění čisticích prostředků, které jim byly vydávány: své vlastní čisticí prostředky, své vlastní hadry, atd. Věděly, že nemohou udělat svou práci dostatečně dobře jen s těmi prostředky, které jim byly oficiálně poskytnuty. Nedostávaly dostatečné množství čisticích prostředků. To je důsledkem snah získat co nejlevnější kontrakty.
Reportérka: Ideologická debata o privatizaci úklidu v nemocnicích je zuřivá. Vláda doufá, že se jí podařilo zamezit snižování úrovně, což bylo způsobeno přijímáním nejlevnějších nabídek, a zavedla povinnou konkurenci při ucházení se o smlouvy na úklid. Eric Canes je už léta přímo spojen s tržními reformami ve státním zdravotnictví. Býval také členem exekutivy státního zdravotnictví. Je přesvědčen, že argument o tom, zda má být úklid státní nebo soukromý, je irelevantní.
Eric Canes: Vláda tvrdí, že se podle jejího názoru úroveň úklidu v nemocnicích od doby jeho privatizace zhoršila. Nechápu, proč by měl být rozdíl v tom, jestliže se uklízí soukromě nebo státně. V managementu nemocnice musí být někdo, kdo je za úroveň uklízení odpovědný.
Reportérka: Ale Eric Canes se sám staví kriticky vůči situaci ve zdravotnictví na základě vlastní zkušenosti.
Eric Canes: Moji matku odvezli asi před půldruhým rokem do nemocnice Kent and Sussex, měla vážné vnitřní krvácení. Byla několik dní na chirurgickém pokoji a nakazila se MRSA. Převedli ji na lékařský pokoj, kde měla být v izolaci. Někteří návštěvníci přitom vůbec nebyli informováni, že je to izolace. Byla tam na velkém pokoji s mnoha dalšími starými pacienty a vůbec nebylo zjevné, že je to izolace. To mohlo mít pro mnoho lidí velmi záporné důsledky.
Reportérka: Nemocnice má nyní nové vedení, které tvrdí, že se zvládání infekcí za posledního půl roku velmi silně změnilo. Dochází k externímu monitorování a zvládání infekcí se silně zlepšilo.
Eric Caines poukazuje na základní problém: Nedostatek celkového řízení: lékařství a řízení nemocnice se totiž v moderním zdravotnictví zcela rozdělilo.
Eric Caines: Bývalo to tak kdysi, kdy se lékaři a zdravotní sestry zajímali nejen o to, co dělají pro pacienty klinicky, ale i o prostředí, v němž se to děje. Pak vznikli ředitelé nemocnic a lékaři dospěli k názoru, že prostředí, v němž pracují, není jejich odpovědnost. Péče o pacienta musí být ale celková. Je nutno udržovat čistotu, pořádek, jsou to základní věci.
Reportérka: Vláda doufá, že tím, že znovu poskytne vrchním sestrám pravomoci přísně dohlížet na úroveň úklidu, dojde k podstatnému zlepšení. Při boji s infekcemi je to jedna z nejstarších a nejlevnějších metod, která je stále nejefektivnější ve snaze zabránit šíření infekcí.
Reportérka: Mýt si ruce. Ale navzdory jednoduchosti tohoto opatření, příliš mnoho lékařů a zdravotních sester na to zapomíná. Vzhledem k tomu, že je nedostatek pracovních sil ve zdravotnictví, spěchají od pacienta k pacientovi a není čas na to, zastavit se u umyvadla. Ve snaze zlepšit situaci využívají některé nemocnice zvláštních rychlých desinfekčních želé na ruce, avšak dr. Barry Cookson z Public Health Laboratory Service zdůrazňuje, že hygiena rukou se bude muset zlepšit.
Barry Cookson: Většina studií ukazuje, že lékaři jsou horší než zdravotní sestry. Zapomínají častěji. Typické studie ukazují, že to bývá až 30 procent lékařů. Pozorovací studie ukázaly, že si lékaři pamatují, že si mají umýt ruce, jen ve třiceti procentech případů, kdy by si je měly umýt. Zdravotní sestry jsou trochu lepší, myjí si ruce v padesáti procentech případů. Avšak zdravotní sestry provádějí alespoň desetkrát větší množství procedur těsného styku s pacientem než lékaři. Takže statisticky vzato způsobují zdravotní sestry více přenosu infekcí. Musíme to brát velmi vážně.
Máme v Británii velké štěstí, že nákaza MRSA, kterou máme, je vyléčitelná spoustou jiných antibiotik. Avšak přicházejí teď nové druhy MRSA, které jsou nesmírně odolné. Existuje jen velmi málo antibiotik, jimiž by je bylo možno vyléčit, a některé nemocnice jsou tím velmi znepokojeny.
Reportérka: A proto je nesmírně důležité zvládat infekce. Studie London School of Hygiene and Tropical Medicine zjistila, že nemocniční týmy, odpovědné za boj proti infekcím, jsou často ignorovány, když nemocnice a zdravotnické úřady vyjednávají smlouvy ohledně financování. Jenny Roberts našla šokující případy, kdy týmy pro zvládání infekcí neměly vůbec žádný rozpočet a nikdo nebyl ochoten zaplatit za životně důležité zařízení. Včetně jednoho případu, kdy potřeboval chirurgický tým zvláštní oděv pro operaci pacienta, který měl vysoce infekční a vůči lékům odolnou formu tuberkulózy.
Jenny Roberts: Nakonec si ten ochranný oděv ten chirurg koupil a zaplatil sám, a nemocnici poslal účet, která ho nakonec zaplatila. Pro toho chirurga to byla zbytečná ztráta času.
Reportérka: National Audit Office zjistil, že jen čtyřicet procent nemocničních týmů pro boj proti infekcím má vlastní rozpočet a že množství peněz u týmů, které rozpočet měly, se radikálně liší: některé měly jen pět set liber, jiné až milion liber! Z toho důvodu je velmi obtížně pro nemocnice realisticky odhadnout, kolik stojí boj proti infekcím. A nyní existují důkazy, že to, co býval problém jen pro nemocnice, se nyní šíří i do společnosti mimo nemocnice.
V nemocnici Frimley Park Hospital v hrabství Surrey došlo k epidemii MRSA před sedmi lety. Šest pacientů po operaci kyčlí dostalo vážnou infekci chirurgické rány. Nemocnice proto radikálně změnila svou politiku pro boj proti infekcím a zavedla testy na MRSA pro všechny ortopedické pacienty před operací, aby se zjistilo, zda jsou nositeli infekce. Toto nové opatření podstatně snížilo výskyt infekcí na ortopedickém oddělení. Ukázalo se ale, že více pacientů, kteří přicházejí zvnějšku do nemocnice, je nositeli MRSA, než pacienti, kteří se touto infekcí nakazí v nemocnici. Tito pacienti z vnější společnosti přitom neměli předtím vůbec žádný styk s žádnými nemocnicemi. Více než padesát procent nových případů MRSA přináší infekci do nemocnice z vnějšího světa.
Je to pravděpodobně důsledkem součinnosti propuštění pacientů z nemocnice, kteří mají nákazu MRSA. Ti jdou do domovů důchodců a jiných sociálních zařízení. Tam se to šíří společenským stykem a možná také infikovanými vředy na nohou starých pacientů. Ti se pak vracejí do nemocnice a jsou zdrojem infekce pro další pacienty. Je to začarovaný kruh.
Reportérka: Vládne podezření, že určité části společnosti fungují jako rezervoár pro infekce MRSA. A vzhledem k tomu, že až 80 procent případů se vyskytuje u starých lidí, začíná se poukazovat na domovy důchodců a pečovatelské ústavy. Dosud existuje jen malý počet studií, ale podle jedné studie má až 27 procent obyvatel domovů důchodců infekci MRSA. Takže jak dobrá jsou protiinfekční opatření v těchto institucích? Zpráva, která vyšla loni, není povzbuzující. Ve většině domovů důchodců a pečovatelských ústavů, ve více než 75 procentech, neexistovaly důkazy, že si tam zaměstnanci systematicky a řádně myjí ruce a že se řádně používají ochranné oděvy, ani že zaměstnanci vědí, jak se starat o obyvatele domova s MRSA.
Bob Garner: Vám se udělal vřed na noze, tak jste musela odejít ze zaměstnání, byla jste v nemocnici a pak jste přišla sem...?
Stará žena: Ano...
Reportérka: Pečovatelské domovy jako je ten, v němž v Manchesteru pracuje Bob Garner, se nyní starají o fyzicky slabé staré lidi, kteří by svého času bývali obyvateli nemocničních pokojů pro dlouhodobé pacienty, u nichž by jejich infekce byly pod nemocniční kontrolou. Garner má ve svém domově tři pacienty s MRSA. Avšak tvrdí, že to je problém nemocnice, nikoliv problém jeho pečovatelského domova.
Bob Garner: První případ byla paní, kterou sem přivezli z nemocnice. Všechny tři případy přišly z nemocnice. Měla tu infekci, přinesla si ji z nemocnice. Druhá paní přišla s vředem na noze. Protože se rána nehojila, nevěděli jsme proč, zatelefonovali jsme do nemocnice a tam nám dali ty informace.
Reportérka: Ale nemocnice tvrdí, že pečovatelské domovy jsou rezervoáry infekcí MRSA, protože se tam nedodržují dostatečně hygienické předpisy.
Bob Garner: To mě velmi rozčiluje. Ne, neposíláme do nemocnice lidi s MRSA, lékaři by to zjistili dávno. Měli jsme tady celkem tři případy. Nerozšířilo se to. Přichází to ze špinavých nemocnic a od nepořádných zaměstnanců nemocnic, kteří mají špatné pracovní zvyklosti.
Reportérka: Je nemožné říci, kdo má pravdu. Prostým faktem je, že neexistuje dostatečné množství informací o tom, kde a jak se šíří MRSA. Až od příštího roku budou muset nemocnice povinně informovat o tom, zda se u nich vyskytuje MRSA a v kolika případech. A služby v širší společnosti jsou ještě méně dostatečné v tomto smyslu.
Jestliže má britské státní zdravotnictví být schopno začít řešit problém, který je stojí miliardu liber ročně, je zapotřebí dalších informací - a to rychle.
Chlupatý nahý muž s gumovým kruhem. Máte zájem?
Jsou v současnosti firemní značky tak mocné, že by bylo možné založit novou značku bez výrobku a přesto o ni vyvolat na trhu velký zájem? Deník Guardian to vyzkoušel: vytvořil fiktivní značku, kterou inzeroval prostřednictvím vlastní reklamní kampaně, a na tu se přihlásilo během pár dní 1562 osob! Shrnujeme článek, který o experimentu vyšel v tomto listě včera.
Je horké úterní odpoledne v londýnské čtvrti Covent Garden a Maggie a Larry, turisté z Kalifornie ve věku něco nad šedesát let, se dívají na dva metry vysokého nahého muže s přehnaně chlupatými stehny. Muž není přítomen osobně - to by bylo protizákonné - ale na velkém pojízdném billboardu, drží se černého gumového kruhu, vyskočil do vzduchu. "Zpívejte, smějte se, jezte, dýchejte, plačte - ale dělejte to s RADOSTÍ!" zní text na billboardu. Maggie a Larry, stejně jako ostatní potící se, sluncem připálený Londýn, dost dobře ale nevědí, co RADOST vlastně je.
"Že by to mělo něco společného se sexem na internetu?" ptá se Maggie. "Ne," odpovídá Larry, "to bude nějaká cestovní kancelář."
Maggie a Larry se stali účastníky experimentu, který vypovídá mnohé o naší dnešní kultuře, jíž vévodí obchodní značky. RADOST je obchodní značka bez výrobku.
Kdysi tomu bývalo tak, že lidé vydělávali peníze prodejem výrobků. Dnes mnozí vydělávají tím, že prodávají emocionální závislost na určité obchodní značce. Moc mají ti, kdo vědí nejlépe, jak vytvořit firemní logo, jméno výrobku, hudbu pro televizní reklamu a proniknout tak do nejhlubších zákoutí lidské duše.
To je alespoň teorie. Ve snaze ji vyzkoušet zorganizoval deník Guardian experiment: rozhodl se vytvořit a uvést na trh značku, která bude jenom značkou - nebude to ani výrobek, ani služba, jen čistě to bude značka. List se rozhodl zjistit, zda už to samo přiměje zákazníky, aby se vrhli k telefonu a k internetu a projevili o značku zájem.
Naše současná kultura, závisející na obchodních značkách, si vytvořila obrovské množství nejrůznějších odborníků - poradce pro obchodní značky, experty na vytváření jmen obchodních značek, psychology pro obchodní značky. Po dobu několika týdnů pracoval tým novinářů listu Guardian s těmito odborníky ve snaze vytvořit fiktivní značku, která by se potom celostátně inzerovala. Výsledkem byla značka RADOST.
Emocionální nabídka
Je to všechno emocionální nabídka, vysvětlil Steve Hilton, známý poradce pro vytváření značek. Pracovní tým si musí zvolit určitou sociální skupinu, na niž se zaměří, a nalézt pro ni něco, co tyto lidi pozitivně osloví na podvědomé úrovni. "Musejí tu značku uvidět a říct si: to přesně jsem já! Takovýhle postoj k životu mám právě já!"
Po delším uvažování bylo rozhodnuto, že se nová značka zaměří na tzv. "baby boomers" - lidi, kteří se narodili v šedesátých letech. Jsou to idealisté, ale jsou bohatí - jsou zvyklí na život v konzumní společnosti. Pociťují nostalgii po své idealistické minulosti. "Emocionální nabídka", kterou hledají, argumentuje Hilton, je "obrození: chtějí získat pocit, že koupí výrobku vracejí něco cenného na svět i do svého života."
Značku RADOST a její vlastnosti po několika pokusech vytvořila agentura pro výrobu obchodních značek Karmarama a její dva známí ředitelé, veteráni reklamního průmyslu David Bonaguidi, 36 a Naresh Ramchandani, 37.
"Většina značek nabízí dvě věci: výrobek a postoj, podle něhož má zákazník žít. Hledáme takový postoj k životu, který by rezonoval s cílovou skupinou zákazníků. Zdálo se nám, že RADOST tuto emoci zosobňuje," vysvětluje Ramchandani. Použili typ písma, který vyvolává pozitivní reakce. Zaoblené tvary písmen připomínají dětství, nevinnost, dětské knížky.
Testování v reálu
A toto je moment, kdy - pokud by nešlo o zcela nevědecký experiment - by byl ve skutečném případě zahájen vážný a nákladný průzkum trhu, v jehož rámci by se přísně a systematicky zkoušel dopad nové značky. Pak by byla značka poopravena a znovu testována na trhu a pak znovu poopravena.
Výzkum atraktivity firemních značek je obrovský byznys: v Jižní Karolíně existuje například firma psychologů, kteří zkoumají nové obchodní značky tak, že hypnotizují vzorky obyvatelstva a v hypnóze je vrací do dětství, aby zjistili, která přesně obchodní značka splňuje nejvýmluvněji dávno potlačené potřeby vnitřního tříletého dítěte, stále žijícího v duši těchto lidí.
RADOST jde na trh
Zahajujeme reklamní kampaň. Objednáváme si billboardy, v deníku Guardian se po dobu šesti dní objevuje denně obrovská reklama na RADOST. (Je to daleko kratší a omezenější kampaň, než jaká by se konala při zavádění nové obchodní značky ve skutečnosti. Ale je to jen experiment.)
Aby bylo možno změřit reakci veřejnosti, reklamy inzerují telefonní číslo, kam mohou zákazníci zadarmo telefonovat. (Vzhledem k tomu, že neexistuje výrobek, zpráva v telefonu žádá zájemce, aby zanechali své jméno a adresu - po ukončení experimentu se jim všem jmenovitě poděkuje, věc se vysvětlí a každý, kdo se ozval, dostane tričko s logem RADOST.)
Je založen také nový internetový server, kam se mohou zájemci také obrátit. Ve snaze zjistit, co si respondenti myslí o RADOSTI, je internetová stránka vyzývá, aby zaškrtli určitá slova: "restaurace", "banka", "letadlo", "pojišťovna", "cestování", "telefon". Neuplyne ani 24 hodin a na inzerovaném telefonním čísle i na internetové stránce se přihlásily stovky zájemců.
Do londýnských ulic se mezitím vydává pojízdná reklama. I v kakofonii nejrůznějších firemních značek v centru Londýna lidé na nahého chlupatého muže civějí a ukazují si na něho prstem. Není ale jasné, zda obraz vyvolává žádoucí emocionální reakci.
"To je asi reklama na nějakou Seznamku," konstatuje Joel, malíř pokojů. "Ale je, předpokládám, zaměřena na dámy?" Ukazuje se, že toto přesvědčení sdílí většina lidí nakupujících v Londýně během polední pauzy, i když "cestovní kancelář" a "banka" jsou další dva odhady. "Je to opravdu billboard, kterého si všimnete - je zábavný, mám z něho dobrý pocit," říká David, který pracuje v nedaleké kanceláři. "Ale kdyby to byla reklama na nějaké finanční služby, neinvestoval bych do této firmy své peníze." Sue, členka sociální skupiny, na niž je nová značka zaměřena, přichází s analýzou, která musí jistě autory značky RADOST potěšit: "Je to zaměřeno na lidi, jako jsem já, stárnoucí nešťastníky, kteří by se měli přestat tvářit vážně a víc se začít bavit."
Asi třicetiletý Neil v džínsech a v teniskách konstatuje: "Líbí se mi ten typ písma. Líbí se mi ten úsměv v tom písmenu ´o´. Sděluje mi to: bavte se, užívejte si, a tak." Jaké že je jeho povolání? "Jsem autorem firemních značek."
Než krátký experiment skončil, projevilo o novou značku zájem 1562 osob. Z těch lidí, kteří vyjádřili názor, co asi RADOST je, nebo co by to mohlo být, si největší množství lidí - 19 procent - vybralo cestování - autorům loga se zjevně podařilo vytvořit dojem úniku od normální životní rutiny. Dvě procenta lidí - idealisté - zvolili sloveso "darovat", dvanáct procent lidí vybralo "číst".
Experiment se podařil: značka RADOST - bez výrobku - vyvolala emoce a zájem u mnoha tisíc lidí.
Nike a Coca Cola se pravděpodobně nemusejí zatím obávat, že budou překonány - i když člověk nikdy neví. V současné ekonomice, která plně závisí na atraktivních obchodních značkách, by se mohlo ukázat, že je velmi nemoudré podcenit potenciální vliv nahého muže se silně chlupatými stehny.
Právní stát a FBI
Americký investigativní žurnalista Paul
Wolf se již v minulosti proslavil kritickými
články o nekalých praktikách FBI a v současnosti je známý svými rešeršemi
o porušování lidských práv v Latinské Americe v rámci „války
proti drogám“ vedené americkou vládou pod záminkou pomoci místním, často
až totalitním režimům. Latinskoamerické vlády tuto „pomoc“ až do nedávné
doby vděčně přijímaly – v rámci likvidace drogových mafií se tak
totiž zbavovali i svých politických protivníků. Navíc, odmítnutí spolupráce
by pro dotyčnou zemi znamenalo vystavení se ekonomickému postihu ze strany
USA. Teprve v posledním roce se postoje těchto vlád začaly měnit a některé
z nich se dokonce vyslovily pro dekriminalizaci až legalizaci drog
(Mexiko, Jamajka, Uruguay atd.), což je v přímém rozporu s oficiální
americkou politikou nulové tolerance k drogám.
Zajisté k tomu přispěl i současný celosvětový
trend směřující ke zmírnění postihu marihuany a k upřednostnění
prevence a tzv. „harm reduction“ (snahy o zmírnění škod způsobených
zneužíváním tvrdých drog) před represivním postojem. Neméně závažným
důvodem však jsou i katastrofální důsledky
rozprašování neselektivního pesticidu na deštný prales v Kolumbii,
kde dochází k narušování ekologické rovnováhy tohoto pro lidstvo životně
důležitého biotopu, který obsahuje 10 % všech druhů pozemské flóry
a fauny. Nemluvě o dopadu na kolumbijské rolníky, jejichž políčka kukuřice
a yuky jsou spolu s poli koky nevybíravě ničena při chemických náletech
a domácí zvířectvo následkem otravy hyne. Otrava však nepostihuje jen zvířata,
ale i lidi, kteří trpí zvracením, průjmy, vyrážkami a celkovým oslabením
organismu následkem kontaktu s pesticidem, jehož mírnější varianta se
v USA prodává s upozorněním, že se s ním má manipulovat
pouze za použití rukavic a ochranných pomůcek. Kolumbijští rolníci tyto
pomůcky nevlastní a ani by jim nebyly nic platné, když vrtulníky i přes
supermoderní zaměřovací techniku „omylem“ postřikují přímo jejich
vesnice. Více o tomto tématu v článku „Bushova
dcera bez obav kouří marihuanu…“.
Paul Wolf se nedávno jako řečník zúčastnil kulatého
stolu o rasismu a netoleranci pořádaného poslankyní US Kongresu Cynthií
McKinneyovou, známou svými razantními
postoji v otázce obrany lidských práv. S příspěvkem k diskusi
vystoupila i Mary Robinsonová, vysoká komisařka pro lidská práva UN Human
Rights Commission a další známé osobnosti. Požádala jsem Paula Wolfa o
svolení k přeložení jeho projevu do češtiny a jeho zveřejnění v českých
médiích, protože se domnívám, že dobře analyzuje praktiky FBI v 60.
a 70. letech, které hrubě porušovaly lidská práva a které jsou
(nejen) americkými státními bezpečnostními agenturami používané dodnes.
Tyto praktiky až příliš silně připomínají ty, jež u nás používala
STB proti disidentům, jak si můžete přečíst v českém
překladu článku Briana Glicka „COINTELPRO
Revisited“. Výsledkem programu COINTELPRO je také případ
Leonarda Peltiera, indiánského
aktivisty odsouzeného v roce 1977 k doživotí na základě
zmanipulovaného soudního procesu, který si v ničem nezadá s proslulými
procesy z padesátých let u nás. Leonard Peltier je vězněn již více
než 25 let a ačkoliv sama obhajoba
později připustila, že vlastně neví, kdo zabil ty dva agenty FBI, z jejichž
vraždy byl obžalován. Federální úřad pro vyšetřování
totiž před obhajobou zatajil důkazy v jeho prospěch včetně balistické
zkoušky a poté, co byl donucen k odtajnění více než 12 000 stránek
jeho vyšetřovacího spisu vyšlo najevo, že svědci, kteří vypovídali
proti Peltierovi byli k tomu donuceni nátlakem a vydíráním ze strany vyšetřovatelů.
Dalších 6 000 stránek tohoto přes čtvrt století starého případu
je dodnes tajných pod záminkou „bezpečnosti státu“ a Peltierova obhajoba
nyní žádá, aby jí byly předány a případ byl zrevidován v rámci
nadcházejícího vyšetřování činnosti FBI americkou legislativou.
Po nedávných „přehmatech“ FBI, kdy mimo jiné rovněž
došlo k zatajení několika tisíc stránek tentokrát u McVeighova vyšetřovacího
spisu před obhajobou a k odhalení vysokého úředníka FBI jako dobrovolného
ruského špióna, je totiž veřejností i mnoha politiky požadováno
bezodkladné zahájení důkladného vyšetřování
činnosti této instituce. Ameriku čeká po ztrátě křesla v Komisi pro
lidská práva při OSN další hořká pilulka – není to poprvé, co se tato
státní agentura stala předmětem zájmu vyšetřovacích komisí a již v minulosti
ji následkem podobných šetření postihly rozsáhlé výměny personálu a
reorganizace.
Kulatý stůl o rasismu a netoleranci - příspěvek Paula Wolfa
Nejprve bych se chtěl připojit k těm, kteří zde již
děkovali člence Kongresu paní McKinneyové a jejímu týmu za jejich
vytrvalost při obraně lidských práv a za to, že se neúnavně zabývají těmito
otázkami i přestože jim chybí jakákoliv politická i mediální přitažlivost.
Otázky lidských práv často působí rušivě a mnoho lidí o nich nechce raději
ani přemýšlet.
Minulý měsíc Spojené státy ztratily křeslo v Komisi
pro lidská práva při OSN, které jim nepřetržitě patřilo již od roku 1946,
kdy jej získaly díky úsilí Eleanory Rooseveltové. Jaká byla naše odpověď?
Výhrůžka, že zadržíme splátky amerického dluhu vůči OSN, pokud nám
toto křeslo v příštím roce nebude vráceno.*) To
byla naše odpověď. Generál Powell prohlásil: „Ručím vám za to, že příští
rok tam budeme zpět.“ Získal jsem tak pocit, jako bychom k získání
našeho členství v Komisi pro lidská práva
zpět byli odhodláni použít třeba i smrtonosné násilí,
pokud by to bylo považované za nutné. Nedokážeme si připustit ztrátu
postavení obránce demokracie, kterou jsme od konce druhé světové války ve
světě oprávněně zaujímali.
Často jsme svědky toho, jak jedna vláda druhou kritizuje pro
porušování lidských práv. Tyto útoky mají většinou
politické důvody. Nikdy jsem neslyšel o vládě, která by šla do sebe a řekla,
podívejme se napřed na to, jak sami dodržujeme lidská práva u nás a
pokusme se s tím něco udělat.Určitě by pro nás bylo snadnější dosáhnout
zlepšení situace v dodržování lidských práv u nás, než se o to pokoušet
například v Číně. Proč tedy tolik stojíme o navrácení našeho křesla
v Komisi pro lidská práva? Abychom mohli útočit
na naše nepřátele? Proč místo toho nedáme přednost důrazu na dodržování
lidských práv v naší vlastní zemi?
Existuje část našich dějin, která se ve školách příliš
často neučí. Pro většinu lidí je to až příliš choulostivý námět. Je
ponižující a zahanbující. Jedná se o COINTELPRO, domácí kontrašpionážní
programy proti takzvaným radikálům a podvratným
živlům ze šedesátých a sedmdesátých let prováděné
FBI.
V jeho rámci se k získání potřebných informací
používaly odposlechy, otevírání pošty, nezákonné domácí prohlídky předstíraným
vloupáním. Zakládaly se nastrčené organizace, rozesílaly se falešné
dopisy jménem skutečných organizací, skupiny aktivistů byly infiltrovány
agenty, kteří je provokovali a rozvraceli a měli za úkol vytvářet
konflikty s ostatními skupinami. Vedoucí představitelé těchto hnutí
byli často vystaveni falešným obviněním z donášení, neoprávněně
zatýkáni, byly proti nim vyráběny falešné důkazy, křivá svědectví a
byli dokonce i vražděni. Mohlo by se zdát, že přeháním nebo zde popisuji
nějakou šílenou teorii o spiknutí, ale tato fakta byla důkladně
zdokumentována vlastními záznamy samotné FBI.
FBI se pustila do politického boje proti mírumilovným Američanům,
kteří se podíleli na naprosto legitimních politických aktivitách. Skutečné
nebezpečí ji nezajímalo, FBI vadili především lidé odmítající smířit se zaběhnutým
stavem věcí - ti pro ni představovali největší hrozbu.
Dovolím si citovat z dokumentu CIA s názvem „Válka
nervů proti jednotlivcům“, který pojednává o snahách CIA o svržení
guatemalské vlády v roce 1954:
Síla nepřítele z velké části spočívá v jednotlivcích
na klíčových pozicích v nepřátelské organizaci jako jsou například
její vedoucí představitelé, mluvčí, novináři, organizátoři, ministři,
vysocí státní úředníci, vojenští velitelé a štábní důstojníci
apod. Veškeré snahy o poražení nepřítele se proto musí co nejvíce
zaměřit na tyto klíčové jednotlivce v nepřátelském táboře.
Pokud k těmto snahám dochází bez použití
fyzického násilí, hovoříme o „psychologickém boji“. Pokud jsou
tyto snahy méně zaměřeny na přesvědčování těchto jednotlivců
pomocí logických argumentů, ale spíš se je snaží ovlivnit prostřednictvím
pronásledování, zastrašování, matení a uvádění v omyl, hovoříme
o „válce nervů“.
Tato slova byla napsaná o jedné tajné operaci CIA v Guatemale,
ale domácí operace COINTELPRO se od zahraničních
operací CIA příliš nelišily.
Příkladem toho je případ Martina Luthera Kinga. FBI ho
dlouhou dobu sledovala a nahrávala jeho rozhovory. Údajně ho i nahráli, když
byl s prostitutkami. J. Edgar Hoover byl přesvědčený o tom, že obsah
nahrávek „toho negra zničí“. FBI doručila nahrávku spolu
s anonymním dopisem doporučujícím Kingovi, aby spáchal sebevraždu
– ten se však dostal do rukou Corettě
Scott Kingové. Federální úřad pro vyšetřování
pak tento materiál dal k dispozici časopisům a novinám Newsweek,
New York Times, LA Times a Atlanta Constitution,
ale žádné z těchto médií jej nikdy nepoužilo.
Jean Sebergová byla slavná herečka, známá svými
sympatiemi ke straně Černých panterů. Byla vdaná a těhotná, když FBI o ní
v médiích anonymně rozšířila
vykonstruované pověsti o tom, že dítě čeká s jedním z vůdců
Černých panterů. Následující skandál způsobil, že dítě potratila a
Sebergová poté přinesla na tiskovou
konferenci skleněnou nádobu s potraceným plodem,
aby ukázala, že dítě bylo bílé. Nedlouho poté spáchala sebevraždu.
Podobných příběhů by se dalo vyprávět mnoho. Obětmi
programu COINTELPRO se z různých důvodů staly tisíce lidí. Koncem šedesátých
let a začátkem let sedmdesátých byly v jeho rámci sledovány tisíce
politických organizací. FBI se nezákonně vloupala do více než 10 000
amerických domácností, aby o jejich členech získala politicky zajímavé
informace.
V roce 1971 mělo jen jedno procento informací získaných
FBI co do činění s organizovaným zločinem, zatímco dvě třetiny těchto
podkladů se týkaly politického sledování
a potlačování politických aktivit. V letech 1960 až 1974
FBI vedla 500 000 vyšetřování takzvaných
„podvratných živlů“ aniž by u jediného
z těchto případů dosáhla odsouzení obžalovaného.
Federální úřad pro vyšetřování musí být povolán k odpovědnosti
za toto porušování našich ústavních práv. Pokud se tak nestane, nedá se
u nás mluvit o nějaké demokratické kontrole ze strany občanů. Chceme snad
žít v zemi, kde jsou zpravodajské agentury postaveny nad zákon? Bojíme
se snad terorismu natolik, že jsme připraveni se vzdát všech našich práv?
Nepamatuji si, že bych já tak někdy učinil.
Naštěstí žijeme ve svobodné zemi a je naší občanskou povinností podávat
svědectví o nepravostech a křivdách a vyžadovat jejich nápravu.
*) Poznámka JČ: Namísto Spojených států zasedly v Komisi OSN pro lidská práva vlády zemí, které se provinily genocidou proti vlastnímu obyvatelstvu, viz tento text.
