Věrolomný Albion a porcelánová mušle
Zavede-li Británie pro Čechy víza, žadatelé o azyl vůbec víza mít nemusejí!
"V jejich vlastních vodách zaútočme na věrolomný Albion!" -- Augustin, Marquis de Ximenez, 1793
Na obou stranách dohody o kontrole českých občanů na ruzyňském letišti britskými imigračními úředníky je proradnost, pokrytectví a ostuda.
Vida, jak vyumělkovaná sofistika dokáže čelit přívalu nežádoucích azylantů. Jak geniálně jednoduché.
Kámen úrazu, který se tu tak názorně obchází, je ženevská dohoda z roku 1951. Posuďme její výklad na stránkách vysokého komisaře spojených národů pro uprchlíky zde
Všimněme si, že Kapitola 1, článek 1, odstavec E praví
"This Convention shall not apply to a person who is recognized by the competent authorities of the country in which he has taken residence as having the rights and obligations which are attached to the possession of the nationality of that country."
Tato dohoda se nevztahuje na člověka, který je uznáván příslušnými orgány státu, kde se usídlil, za člověka, jenž má práva a povinnosti spjaté s příslušností k danému státu.
Podle ženevské dohody z roku 1951 tedy jednoznačně existuje nárok požádat o azyl teprve v cizím státě, jednoho mezi těmi, kteří jsou dohodou dobrovolně zavázáni. Žádost musí být nejprve zvážena, aby mohla být shledána nedůvodnou. Ovšemže, žádost nemusí být akceptována, k jejímu uznání je třeba předložit důvody a důkazy, není tu presumpce nároku na azyl. Ale, žádost o azyl jako taková, pokud je vznesena na území cizího státu který je signatářem ženevské dohody, musí být vyslyšena procedurálně. Legislativa jednotlivých podepsaných států pak upřesňuje, jaký je úřední postup. (například viz britský Immigration and Asylum Act 1999 )
Rozumějme, toto platí jen a jen pokud je nárok vznesen na území cílového státu. Jak prosté tedy, nevpustit potencionální azylanty do země vůbec, neboť jejich žádost o azyl bude vyslyšena, 'zvážena' a shlednána lehkou, a to šmahem, neoficiálně a nezávazně, mimo protokol, neboť ještě na jejich domácím území.
Pokud území vyslanectví je také výsostným uzemím cizího státu, pak ale nerozumím tvrzení, že nelze žádat o azyl na půdě vyslanectví. Lze žádat - a je tu nárok být vyslyšen. Není dáno, že azyl bude uznán, je pouze podivné, když mluvčí vyslanectví tvrdí předem a paušálně, že bude každá žádost o azyl odmítnuta. Ať je odmítnuta. Pokud je žádost vznesena na půdě cizího státu a azyl odmítnut, lze se odvolat normální cestou, například v případě Británie skrze Special Immigration Appeals Commission Act 1997
Podle ženevské dohody a doplňujících usnesení nemá však nikdo nárok žádat o azyl kdekoliv. Měl-li možnost požádat o azyl někde blíže, cestou, pak mu to podemílá nárok na azyl jinde. V případě budov různých vyslanectví je celkem jasné, že pouze lidé persekvovaní v sousedství daného vyslanectví mají dobrý důvod žádat o azyl právě na daném vyslanectví. Pokud ovšem člověk cestuje letecky, to je jiná. Na rozdíl od tramvaje nelze cestou vystoupit, nejbližší možné místo kde lze žádat o azyl je místo kam letadlo dosedne.
Hle, pragmatické odůvodnění ruzyňské kotroly je nasnadě: nechceme-li se vůbec zabývat žádostí cestujícího o azyl, a to z prostého důvodu, že měl prvně žádat o azyl jinde, nesmí se dostat do letadla, které letí přímo k nám! Zeptejme se jej tedy před odletem, narovinu, proč k nám cestuje. Pokud řekne, že jako azylant, je to velmi zajímavá informace, ale jako by o azyl nepožádal, neboť se jen tak nacházíme na nějakém letišti. Můžeme však, na základě vlastní jasnozřivosti doporučit letecké společnosti, ať jej na palubu nevpouští. A pozor. Pokud bude tvrdit, že letí jako turista, a pak se bude hlásit jako azylant? Pak by žadatel o azyl byl zamlčel, že bude žádat o azyl, a tím poruší podmínku, že o azyl musí žádat neodkladně, a nemá podvádět - takže by ten azyl od nás přece nedostal. Jen bychom to museli úředně zaprotokolovat, že jej odmítáme.
Aby tedy měl člověk nárok na azyl, nejen nárok o azyl požádat, ale nárok azyl dostat, musí být uznán za pronásledovaného běžence (refugee), ne imigranta.
To však znamená, že v zemi, kterou opustil, byl, nebo bude, pokud se vrátí, velmi pravděpodobně terčem persekuce (nejen diskriminace), a to za normálních rutinních okolností, paradoxně ne v případě války, živelné pohromy apod. "Persekuce" však není přímo definována v ženevské dohodě, a tudíž existuje mezinárodní usnesení z roku 1996 jak tento pojem vykládat.
Jak je patrno z výkladu zde (bod 6), persekuce je i 'pouhá' diskriminace, pokud zakotvená v režimu daného státu. "K persekuci se počítají i administrativní a právní zákroky, které jsou zdánlivě zákonné nebo jsou k persekuci zneužívané, nebo jsou nezákonně prováděné." ("Persecution may take the form of the use of brute force, and may also take the form of administrative and/or judicial measures which either have the appearance of legality and are misused for the purposes of persecution, or are carried out in breach of the law.")
Je libo mezi taková paralegální a účelová administrativní opatření počítat to, co se právě děje na ruzyňském letišti? Poslužte si, odmítnutí bona fide cestující. Staňte se místo pouhých odmítnutých turistů naštvanými oprávněnými žadateli o azyl. Váš skutečný nárok možná právě začal, ačli by jinak byl sporný.
Ale pozor. Vždyť žijete ve státě, kde vám ústava zaručuje, že nebudete diskriminováni na základě etnické příslušnosti. Ve státě, který se hlásí k listině základních lidských práv a svobod, (NB článek 3) stejně jako ten druhý stát. Takže, pokud se skutečně děje něco tak okatého jak naznačuje reportáž České televize předeslaná v úvodníku Britských Listů, obraťte se na českou justici, na ombudsmana, na ústavní soud.
Až a pokud teprve nebudete u českého ústavního soudu úspěšní, pak si zažádejte o azyl v cizině - neboť tento stát se šmahem ukáže jako stát, který se nechová v souladu s vlastními zákony, ani nemá natolik nezávislou justici, aby nařídila korekci.
Ale pokud u ústavního soudu úspěšní budete, žádejte si též o azyl - neboť v takovém případě máte potvrzeno, že tu skutečně je institucionalisovaná diskriminace, ve vlastní zemi. (Anebo si raději řekněte, že doma přece jenom není vše špatně, a že je šance na nápravu poměrů ?).
Ať tak, či onak, NIKDY neapelujte kvůli persekuci u nás zrovna na takovou zemi, jakou je Velká Británie třetího tisíciletí.
Neboť se zdá být neodlišitelná od České republiky - co se rasismu týče.
A ještě něco.
Až nám Británie 'nerada' zavede vízovou povinnost, vězte, že podle ženevské dohody není vůbec nutné, aby skuteční žadatelé o azyl měli nějaké cestovní doklady. To jsem psal pro Central Europe Review už v roce 1999.
Takže o víza tu prostě nejde. Jde o presumpci viny, o boj pod heslem "účel světí prostředky."
Vzhůru úředním chytračením proti vypočítavosti falešných azylantů.
Sledujeme kontest o evropský pohár ve vyčuránkovství - neboli o porcelánovou mušli.
Svět se propadá do hospodářské recese
Shrnujeme analýzu Willa Huttona, která vyšla v týdeníku Observer 15. července.
Světové ekonomice hrozí recese. Antikapitalističtí demonstranti, kteří protestovali na světovém ekonomickém summitu v Janově, měli i neměli pravdu. Byli právem rozhněvaní, ale neměli pravdu v tom, proti čemu protestovali.
Je sice pravda, že kapitalismus na vrcholu svého ekonomického cyklu, v době rozkvětu, má své mouchy, ale skutečně velká světová hospodářská krize by znamenala, že většina demonstrantů by si nemohla dovolit letenku do Janova. Avšak zatímco nás světoví političtí představitelé přesvědčují, že je všechno v nejlepším pořádku a žijeme v nejlepším možném světě a antikapitalisté protestují proti soukromé podnikatelské moci, která se nemusí nikomu zodpovídat, vzniká hospodářská lavina, která hrozí, že se oba protikladné argumenty stanou naprosto zbytečnými.
Svět měl deset let ekonomické štěstí, ale toho je teď, zdá se, konec. Polovina sedmdesátých let, polovina osmdesátých let a začátek devadesátých let byly znetvořeny velmi nepříjemnou hospodářskou recesí. V různou dobu mezitím, když začala éra plovoucích měnových kurzů a exponenciálního růstu kapitálových proudů, se vyskytly okamžiky hrůzy, kdy se zdálo, že je celý světový hospodářský systém vybudován na písku. Ale ukázalo se, že je odolnější, než se očekávalo. Skoro po celá osmdesátá léta byla Jižní Amerika ochromena regionální recesí a po finanční krizi v roce 1997 to nevypadalo moc dobře ani v Asii, avšak navzdory bankrotu několika bank Západ pokračoval beze změny. Došlo občas k narušení vývoje, ale celkový trend byl směrem nahoru.
Teď je to ale jiné. Události, k nimž dosud docházelo postupně, takže se daly zvládat jedna po druhé, se nyní odehrávají najednou, když jsou světové instituce ve velmi slabém stavu a hospodářské vedení Spojených států je sobecké a nekompetentní. Latinská Amerika a Asie, které dosud měly hospodářské krize každý v jinou dobu, jimi nyní trpí najednou, zatímco Japonsko stagnuje a ve Spojených státech došlo k zastavení hospodářského boomu.
Teď by stačil ropný šok (cena ropy se za poslední dva roky ztrojnásobila), katastrofa globálních telekomů a bude světová ekonomika na huntě. Nadcházejících dvanáct měsíců bude nejtužší zkouškou světového hospodářství od ropné krize roku 1974, varují Mezinárodní měnový fond i Anglická banka.
Potíž je, že už třicet let usilují Spojené státy neúnavně o vytvoření světového systému, který by vyhovoval jejich zájmům, ale zároveň nevytvořily dostatečně odolné mezinárodní instituce, aby dokázaly tento systém řídit. To by totiž vyžadovalo, aby se Spojené státy vzdaly své suverenity do takové míry, do jaké to prostě odmítají. Clintonova vláda měla alespoň inteligenci nejen dál otvírat svět přílivu amerického finančního kapitálu a americkým podnikatelským zájmům, ale zároveň zorganizovat rozsáhlé sanace, když potíže jednotlivých zemí začaly ohrožovat celý celosvětový hospodářský systém. Mexiko v roce 1994, Asie v roce 1997, Rusko a Brazílie v roce 1998 a poslední dobou i Argentina a Turecko dostaly obrovské dotace od Mezinárodního měnového fondu i od amerického ministerstva financí. MMF plnil americké instrukce.
V podstatě šlo o to, že postižené vlády musely přijmout nezbytné dolary, aby se dokázaly ubránit spekulativním tlakům, ale za cenu obrovského utahování opasků a za příslib, že jejich hospodářský a finanční systém zůstane otevřený pro americké multinacionální společnosti a investiční banky.
V roce 1972 oznámil Richard Nixon, co má v úmyslu, když dal najevo, že Spojené státy potřebují na financování svých vojenských ambicí 80 procent obchodního přebytku západních průmyslových zemí a že si na tento přebytek automaticky činí nárok, ten jim patří. Jde o americký obchodní schodek, které Spojené státy nejsou schopny ani ochotny samy odstranit. Cílem americké obchodní diplomacie, řekl tehdy Nixon zcela otevřeně, je zajistit, aby zůstal americký dolar nejdůležitější účetní jednotkou pro mezinárodní podnikání, i když Spojené státy tvoří jen dvacet procent světového HDP. Proto byl založen systém plovoucích měnových kurzů, jehož základem je americký dolar. To umožnilo Spojeným státům financovat svou obrovskou síť zahraničních vojenských základen i svůj obrovský obchodní deficit ve vlastní měně, aniž by s tím tato měna měla jakékoliv problémy. Spojené státy mohly považovat ostatní svět, pokud se otevřel americkému podnikání, jako své nově dobyté území.
Už třicet let žije svět s tímto faustovským paktem. Zisky amerických multinacionálních společností stoupají po většinu této doby v průměru o deset procent ročně, což je dvojnásobek zisků domácích amerických firem. Obrovský proud evropských a amerických úspor podporuje americkou životní úroveň, navzdory obchodnímu schodku USA, který nyní dosahuje 4 procenta HDP. Oplátkou za to má svět právo volně vyvážet své zboží do americké ekonomiky, která roste bez zábran, protože tak byl systém založen.
Tento systém se začínal rozkládat už v posledních letech Clintonova prezidentského úřadu. Američané totiž přestali spořit a schopnost americké ekonomiky splnit druhou část dohody - totiž být zárukou prosperity ostatního světa - začala dosahovat svých hranic. A teď už těch hranic americká ekonomika skutečně dosáhla. A co je horší: třicet let deregulace a zmenšován sociálního státu zanechalo Spojené státy bez efektivních automatických stabilizátorů.
Spojené státy se řítí do hospodářské recese, nutně do ni zatáhnou celý svět, a při tom neexistují žádné mezinárodně dohodnuté mechanismy, jak zvládnout důsledky této recese anebo jak nás dostat z této šlamastyky. Bushova vláda pravila, že je proti sanacím a proti hospodářské spolupráci z prinicipu. Svět stojí na pokraji propasti.
Tím se měli zabývat demonstranti v Janově.
Teď by se mělo stát to, že by sjednocená Evropa nabídla Spojeným státům nový rámec pro provozování obchodu, financí a investic. Nemůžeme dovolit, aby hospodářský a sociální osud celých kontinentů byl určován kapricem trhů s cizími měnami a tím, o čem jsou ochotny se dohodnout Spojené státy s Mezinárodním měnovým trhem. Americká ekonomika už není dostatečně velká nato, aby to ospravedlnilo naše přijímání americké nadvlády podle toho, co chtějí Spojené státy.
Avšak Evropa není sjednocená a Bush nemá v úmyslu - ani nemá zájem - se touto otázkou vůbec zabývat. Proto říkají světoví vedoucí představitelé, že je všechno v pořádku - protože nemohou říci nic jiného - a antikapitalističtí demonstranti je proklejí, aniž by byli schopni nabídnout jakoukoliv alternativu. Ty, které chtějí bozi zničit, nejprve donutí, aby propadli šílenství.
Amnesty International:
Kde je rasismus, nemůže být spravedlnost
"Rasismus je otevřeným útokem na samotnou myšlenku základních lidských práv - že patří lidská práva všem lidem rovným dílem. Soudnictví v jednotlivých zemích světa by mělo být hlavním nástrojem boje proti rasismu, avšak soudní systémy rasismus často potvrzují a rozšiřují, tím, že odrážejí předsudky svých společností," konstatovala včera v Londýně organizace Amnesty International v nové zprávě Racism and the Administration of Justice.
Analýza je příspěvkem pro světovou konferenci OSN proti rasismu, rasové diskriminaci xenofobii a přidružené nesnášenlivosti, která se bude konat v jihoafrickém Durbanu od 30. srpna do 7. září 2001.
"Rasismus je skvrnou na lidstvu. Je nákazou, která existuje skoro ve všech zemích světa. Vlády musejí aktivně bojovat proti rasismu a zajistit, aby justiční systémy fungovaly na základě lidských práv pro všechny," konstatovala Amnesty International.
Nekontrolovaný rasismus vede k tragediím obrovských rozměrů. Svět přihlížel v hrůze,když v roce 1994 byl ve Rwandě během pouhých 13 týdnů zmasakrován přibližně milion lidí. Většina usmrcených osob byli Tutsiové.
Do titulků zpráv se však málokdy dostává porušování lidských práv, k němuž dochází v soudní a policejní praxi čistě v důsledku rasismu. Ve většině zemí lze identifikovat rasismus pouze zkoumáním struktury zatýkání a soudních rozsudků ve vztahu k rasovému původu obžalovaných, obětí či pracovníků justice.
Ve Spojených státech dokazují opakovaně četné studie, že rasa - zejména rasa oběti vraždy - je klíčovým faktorem při rozhodování o tom, kdo má být odsouzen k smrti. Černoši a běloši se stávají obětí vražd téměř ve stejném počtu, ale více než 80 procent osob, popravených od roku 1977, bylo odsouzeno k smrti za vraždu bělocha.
Policie a soudnictví se podílejí na tom, co funguje v Indii jako "skrytý apartheid". Více než 160 milionů příslušníků národa Dalit, kterým se dříve říkalo "nedotknutelní", jsou terčem celé řady porušování lidských práv v důsledku své nízké kasty. Většina těchto porušování lidských práv není vyšetřována ani trestána.
Na konferenci, která se konala minulý rok, svědčil starý muž z národa Dalit o tom, jak uhořeli zaživa jeho manželka, dcera a dva synové, a také tři další osoby, když členové dominantní vysoké hindské kasty podpálili tři chatrče, patřící rodinám z národa Dalit. Jeho nejstarší syn, první univerzitně vzdělaný člověk ve vesnici, byl o dva roky předtím také zavražděn příslušníky vysoké hindské kasty. Všichni Dalitové z vesnice uprchli a žádný z nich se nechtěl vrátit domů, protože nevěřili, že je policie ochrání.
"Po celém světě je jasná souvislost mezi rasismem a brutalitou státních úředníků. V mnoha zemích často trpí etnické menšiny policejním šikanováním, brutalitou a mučením. S příslušníky menšin se konají nespravedlivé soudní procesy, jsou vydávány diskriminační rozsudky a tvrdé tresty, včetně trestu smrti," konstatovala Amnesty International.
Etnické menšiny čelí diskriminaci, ať žijí kdekoliv. Ve Velké Británii bylo zjištěno, že policie zanedbává vyšetřování rasistických útoků. Kurdská komunita v Turecku není zákonem uznána a zmínit se tam na veřejnosti o "kurdském lidu" může vést k vězeňskému trestu. Po celé Evropě jsou Romové obecně považováni za kriminálníky a jsou vystavováni bití.
Asi 300 milionů příslušníků domorodých národů stále čelí diskriminaci skoro ve všech aspektech svého života a mnoho těchto lidí je obětí dalšího vážného porušování lidských práv. Zranitelnost těchto lidí se zvyšuje v důsledku skutečnosti, že je stát odmítá chránit.
V Hondurasu v posledních letech policie pronásleduje místní lidi, kteří jsou rozhodnuti postavit se na obranu svých práv. Vláda tam podepsala s vedoucími představiteli domorodců několik dohod, ale ochrana těchto lidí je stále nedostatečná. Za posledních deset let tam bylo za politickou činnost usmrceno přibližně 25 vedoucích představitelů domorodé komunity.
V Austrálii trpí domorodci i nadále systematickou hospodářskou i sociální diskriminací. V roce 1997 si stěžovala jedna domorodka policii v australské oblasti Northern Territory, že ji znásilnili dva muži. Policie ji umístila do vazby za to, že se nedostavila k soudu ohledně drobného přečinu. I když lékař potvrdil, že byla tato žena znásilněna, byla odvezena k soudu v dešti a uzamčena v nekryté kleci na korbě policejního náklaďáku. Policisté opakovaně ospravedlňovali zacházení s ní tím, že se prý o ni starali lépe než jak se o ni starají v její "primitivní" domorodé domácnosti.
Po celém světě žijí cizinci, včetně migrujících dělníků a žadatelů o azyl, v xenofobním prostředí. Xenofobii často vyvolávají státní úřady a téměř vždy se odráží v rozhodování soudnictví. Stále častěji jsou nyní žadatelé o azyl vězněni dlouhé měsíce i roky, zatímco čekají na zhodnocení své žádosti o ochranu.
V prosinci 2000 spáchal jednatřicetiletý Iráčan sebevraždu v uprchlickém táboře al-Rafha v severní poušti v Saúdské Arábii, kde žil od začátku devadesátých let. Byl jedním z 5000 osob, které jsou zadržovány v tomto táboře od ukončení války v Perském zálivu.
Od samého začátku o nich hovoří úřady Saúdské Arábie jako o "hostech". Saúdská Arábie je odmítá považovat za uprchlíky, přestože saúdská ústava praví, že "stát poskytne politický azyl, pokud je to ve veřejném zájmu." Většině původních 33 000 žen, mužů a dětí poskytly nový domov Spojené národy.
Nová zpráva Amnesty International požaduje, aby přijaly všechny vlády celonárodní plán boje proti rasismu, jehož součástí budou konkrétní opatření týkající se soudnictví. Zpráva doporučuje několik opatření: zákony všech zemí musejí zakazovat veškeré formy diskriminace, je nutno vyšetřovat obvinění z rasistického šikanování činiteli v soudnictví a je třeba zajistit, aby policie nejednala diskriminačně.
"Rasismus však není omezen jen na státní instituce. Lze ho najít ve společnosti na všech úrovních. Odpovědnost za boj proti rasismu se tedy týká všech."
Amnesty International vydává tuto zprávu v době, kdy vznikají obavy, že politické kontroverze zmaří plánovanou Světovou konferenci proti rasismu. Velká část příprav na konferenci byla ochromena, protože nebylo dosaženo dohody ohledně toho, jak se vyrovnat s dědictvím otroctví a kolonialismu a nejrůznějším široce rozšířeným formám současného rasismu nebyla věnována dostatečná pozornost.
"Svět musí uznat nespravedlnost, spáchanou v minulosti jako způsob, jak lépe pochopit současnost a v budoucnosti vytvořit společnost bez rasismu," konstatovala Amnesty International. "Vlády nesmějí dopustit, aby Světová konference selhala. Je to příliš důležitá příležitost pro úspěšný zásah proti rasismu, který by poskytl naději bezpočtu lidí po celém světě."
Z nové globální zprávy Amnesty International "Rasismus a policejní a soudní praxe"
Rasismus a útlak etnických menšin ve Velké Británii
V níže uvedených výňatcích kritizuje zpráva ostře situaci ve Velké Británii, avšak obsahuje i silnou kritiku na adresu mnohých jiných evropských zemí, na západě i na východě. Kompletní verze zprávy v angličtině je zde.
Kapitola 3: Beztrestnost a absence státní ochrany
Po podrobném líčení rasistických zvěrstev v Africe kapitola pokračuje:
(...) V Evropě, například rasistické zločiny, páchané gangy, extrémně pravicovými skupinami i jednotlivými členy veřejnosti nejsou často brány vážně anebo nejsou uznávány jako rasově motivované. Takové odpírání ochrany pro černošské a jiné etnické menšiny dokazuje existenci institučního rasismu v práci justičních orgánů. V důsledku toho pociťují menšinové komunity nedůvěru vůči policii a soudnictví, a jsou tak zranitelné vůči dalším rasistickým útokům.
Ve Velké Británii bylo zjištěno, že policie při reakci na rasistické útoky zanedbává své povinnosti. V roce 1993 byl usmrcen černošský mladík, Stephen Lawrence, během rasistického útoku. Nikdo nebyl za tuto vraždu odsouzen. Oficiální kontrola policejního vyšetřování vraždy zjistila, že bylo policejní vyšetřování zásadním způsobem ochromeno "součinnosti profesionální nekompetence, institučního rasismu a absence rozhodnosti u vedoucích pracovníků". Po zveřejnění této kontrolní zprávy byl pokrok v boji proti rasismu v britské policii jen malý.
Michael Menson zemřel, poté, co se stal v lednu 1997 v Londýně terčem žhářského útoku. Policie zacházela s jeho případem po dobu téměř dvou let, jako by to byla sebevražda, přestože Michael Menson vypovídal o okolnostech útoku proti jeho osobě, předtím, než zemřel. Poté, co případ nově vyšetřila speciální jednotka pro rasové a násilné zločiny, byli v březnu 1999 obžalováni tři muži z jeho vraždy, dva byli posléze odsouzeni za zabití a jeden za vraždu.
Okolnosti úmrtí Harolda a Jasona McGowana v Telfordu v červenci 1999 a v lednu 2000 také vyvolaly obnovenou kritiku, že policie nevyšetřuje násilná úmrtí černošských osob se stejnou intenzitou jako případy bělošských obětí. Policie v obou případech předpokládala, že šlo o sebevraždu a ignorovala informace o rasistických hrozbách od bělošských supremacistů, které údajně dostal Harold McGowan a jeho rodina a o jedné z nichž Harold McGowan informoval před svou smrtí policii.
V roce 2000 vyjádřil Výbor OSN pro odstranění rasové diskriminace znepokojení ohledně Velké Británie, že "rasistické útoky a šikanování pokračuje a etnické menšiny mají pocit, že jsou stále zranitelnější". Výbor také vyjádřil znepokojení nad zjištěním, že v britské policii a v dalších státních institucích existuje instituční rasismus, jehož důsledkem jsou vážné nedostatky při vyšetřování rasistických incidentů. Výbor však zaznamenal, že vláda přijala celou řadu doporučení ve snaze zlepšit vyšetřování rasistických zločinů.
5. Barva, kasta a kultura
"Policisté stále častěji spoléhají na rasu jako na primární ukazatel podezřelého chování a nebezpečnosti."
(Zpráva o chování policie a o vztazích ve společnosti, National Association for the Advancement of Colored People, USA, březen 1993)
(...) V moderním světě jsou chudí lidé často členy rasových skupin, jejichž postavení je určeno zotročením, vykořisťováním, koloniální nadvládou a diskriminací, k nimž docházelo v minulosti. (...)
Evropa
"Černochovi je zapotřebí nejdřív dát facku a teprve pak se ho zeptat, jak se jmenuje."
Doporučení, které údajně poskytl při výuce nižších policistů v roce 1999 vysoký rakouský policejní důstojník.
Rasismus na základě barvy kůže je zdokumentován v mnoha zemích Evropy. Všeobecně vzato, je daleko pravděpodobnější, že příslušníci rasových menšin skončí ve vazbě daleko častěji než běloši pro podezření z prodeje narkotik, krádeže a proto, že s sebou nemají průkaz totožnosti. Příslušníci rasových menšin se také vyskytují ve velkém počtu v případech, kdy policie použila nadměrné síly, kdy došlo k špatnému zacházení nebo k úmrtí ve vazbě. Podezření na rasové šikanování se málokdy efektivně vyšetřuje a jen málo úřadu adekvátně monitoruje stížnosti na rasistické chování policie či jiných orgánů v oblasti justice.
Ve Velké Británii je široce zdokumentována přítomnost institučního rasismu v policii i rasové rozdíly v celém soudním systému. Výzkum ukázal, že policie používá proti černošské komunitě ostřejších metod a zaměřuje na ni svou určitou praxi, například prohledávání osob na ulicích. Také čelí za stejný trestný čin černoši vážnějším obviněním než běloši, méně častěji než běloši jsou černoši propuštěni jen s varováním, častěji jsou vězněni a v průměru dostávají delší vězeňské tresty než běloši. Černoši také nejsou dostatečně zastoupeni v systému trestního soudnictví. Černoši tvoří například jen 0,8 procent tzv. "okruhových soudců" (circuit judges).
Rasismus je také rozšířen ve velkém počtu britských vězení. Důvěrná zpráva vězeňské služby z prosince 2000, vypracovaná o zavraždění devatenáctiletého Zahida Mubareka rasistou a násilným spoluvězně ve vazebním středisku pro mladistvé veš Felthamu dospěla k závěru, že je toto vězení institučně rasistické a že v něm zaměstnanci i vězni z etnických menšin jsou pravidelně nuceni snášet rasistické šikanování od vězeňských dozorců. Zpráva uvedla, že vězeňští dozorci používají násilných metod proti černošským a asijským vězňům dvakrát tak častěji než proti bělošským vězňům. Ředitel britské vězeňské služby Martin Narey uvedl v lednu 2001: "Překračuje to hranice institučního rasismu a vrcholí to až otevřenými, zlovolnými enklávami rasismu." Po odsouzení Roberta Stewarta za vraždu Zahida Mubareka v listopadu 2000 oznámil britský ministr vězeňství vyšetřování rasismu ve třech vězeních: Feltham, Brixton a Parc Prison.
7. Cizinci, včetně migrantních dělníků, žadatelé o azyl a uprchlíci
Yusef Barzan, irácký Kurd, který žádal o azyl v Německu,se stal v květnu 1994 v Magdeburku terčem útoku od skupiny mladíků s baseballovými pálkami. Honili ho ulicemi města a skandovali: "Německo pro Němce, cizinci ven!" Yusef Barzan vypráví: "Najednou jsem viděl, jak přijíždějí dvě policejní auta a z nich vystoupili tři policisté. Pomyslel jsem si, "Sláva Bohu, jsem zachráněn." Omyl. Namísto aby mu pomohli, jeden z policistů jím údajně mrštil o zem, udeřil ho pendrekem a kopl ho do varlat. Byl hozen do policejního automobilu a znovu zmlácen. Byl odvezen na blízkou policejní stanici, tam ho donutili, aby se svlékl donaha, aniž by mu řekli proč. Nikdo mu nesdělil, proč byl zatčen. Propuštěn byl následující den poté, co byl donucen podepsat kus papíru, jehož smyslu nerozuměl, protože neuměl dobře německy. (...)
Po celém světě čelí cizinci, včetně migrujících dělníků, žadatelů o azyl a uprchlíků xenofobnímu prostředí, které někdy vyvolávají samy úřady a které se téměř vždy odráží i v justiční praxi.
Rasismus vůči žadatelům o azyl a uprchlíkům je zvlášť silný v Británii
V západní Evropě pomáhají politikové v řadě zemí vyvolávat xenofobii buď přímo prostřednictvím rasistické a protipřistěhovalecké rétoriky, anebo nepřímo prostřednictví politiky, která usiluje o omezení přistěhovalectví a žádostí o azyl.
Zpráva o Velké Británii, kterou vydala Evropská komise proti rasismu a nesnášenlivosti v dubnu 2001, dospěla k závěru, že rasismus vůči žadatelům o azyl a vůči uprchlíkům je "zvlášť silný" ve Velké Británii. Komise kritizovala vláda, že přijala a vynucuje "stále restriktivnější azylové a imigrační zákony". O měsíc předtím vydalo monitorovací středisko Evropské une pro rasismus a xenofobii ve Vídni zprávu, která dospěla k závěru že Velká Británie zaujímá ze všech 15 členských zemí Evropské unie nejvíce nepřátelský postoj vůči uprchlíkům. Zpráva konstatuje, že časté změny imigrační a azylové politiky hrají zásadní a zápornou roli v tomto nepřátelství. Zpráva pokračovala: "Mnoho politiků přisoívá k stále nesnášenlivější veřejné diskusi, zaměřené proti uprchlíkům, která má stále silnější rasistické a xenofobní tóny."
Zpráva Racism and the Administration of Justice je v angličtině zde.
Kate Gilmore, ředitelka AI: "Boj proti rasismu musí být stejně vážný v Británii jako v Turecku"
Rasismus je globální problém, který je nutno brát stejně vážně v zemích, jako je Británie, jako v těch, kde dochází k podstatnému porušování lidských práv, jako je Turecko, konstatovala Amnesty International.
Kate Gilmorová, ředitelka mezinárodního sekretariátu Amnesty International, varovala, že je nyní zjevné, že boj proti rasismu je nutno začít doma, v Británii.
Konstatovala, že zatímco se dříve zdálo, že je rasismus problémem jen v určitých zemích světa, jako v Jihoafrické republice za apartheidu, nyní je jasné, že je to problém globální.
Gilmorová poukázala na to, že je britská vláda vinna "absolutně nedostatečnými" reakcemi na obvinění z policejní brutality a na úmrtí osob v policejní vazbě. "Vláda ve Velké Británii, včetně její policie, nedosahuje podle názoru Amnesty International úrovně, jakou by každý občan měl od ní rozumně očekávat.
Reakce britské vlády na brutalitu policie a na úmrtí osob ve vazbě i na vyšetřování rasismu britských policistů je naprosto nedostatečná. Vláda tyto případy prostě řádně nevyšetřuje a odmítá přijmout odpovědnost za porušování lidských práv.
Smrt v britském vězení je stejně tak vážná jako smrt ve vězení v Turecku," konstatovala Gilmorová.
Laureát Nobelovy ceny si stěžuje na šikanování od britských imigračních úředníků
Jeden z nejznámějších světových dramatiků hrozí, že bude odmítat pozvání k vystoupením v Británii, protože se nyní pravidelně stává terčem šikanování od britských imigračních úředníků na britských letištích a často musí na odbavení dlouho čekat.
Laureát Nobelovy ceny, dramatike Wole Soyinka, který studoval na univerzitě v Leeds a má syna, který působí v Londýně jako lékař, konstatuje, že je vystavován "neuvěřitelným otázkám a ponižujícímu zacházení" na britských letištích a při pasové kontrole u vyústění tunelu pod kanálem La Manche.
Soyinka dostává neustále velká množství pozvání, aby přednášel v divadlech a na kulturních konferencích. Dramatik konstatuje, že byl nyní donucen všechna tato pozvání odmítat, poté, co neobdržel absolutně žádné vysvětlení z britského ministerstva vnitra, proč je šikanován.
Naposledy se dostal do obtížné situace začátkem července na letišti v Manchesteru, když cestoval na universitu v Leeds, kde měl přednášet. Imigrační úředníci ho zadrželi a "agresivně ho vyslýchali" poté, co všichni ostatní cestující ze zahraničí byli propuštěni.
Soyinka je známá tvář, má hřívu vlasů a obrovské vousy. Je to nejznámější africký spisovatel a proslul také v zahraničí svým odporem proti bývalému vojenskému režimu v Nigérii. Před návratem demokracie do Nigérie byl varován, že je na seznamu lidí, kteří mají být v Nigérii popraveni, a když žil v emigraci ve Spojených státech, americké úřady ho chránily bezpečnostními opatřeními.
Soyinka vždycky věnoval velké množství času Leeds University, kde studoval koncem padesátých let a podporoval evropské premiéry svých her v Leeds a v Londýně.
Soyinka cestoval vždycky často do Velké Británie, s výjimkou éry Margaret Thatcherové, kdy přesunul svou evropskou základnu do Paříže, protože za Thatcherové podle něho "v Británii vládla nepříjemná atmosféra".
Konstatoval: "To šikanování imigračními úředníky trvá už asi dva roky a jediné, co jsem z nich kdy dostal, je, že je prý něco zaznamenáno u mého jména na počítači." Říkám jim: "Podívejte se, jezdím sem celé věky. Proč se mnou nyní bez jakéhokoliv vysvětlení zacházíte jinak? Co se děje?"
Mluvčí britského ministerstva vnitra konstatovala, že je pravda, že "relevantní" materiál je možná na počítači a využívají ho imigrační kontroly, ale ministerstvo vnitra se nevyjadřuje k individuálním případům.
Je možné, že se bude dále vyšetřovat, jakým způsobem bylo se Soyinkou zacházeno v Manchesteru, kde mu podle jeho svědectví pracovník imigrační kontroly řekl, že ho nikdo nenutí, aby jezdil do Británie, když se mu nelíbí, jak se s ním zachází na letišti.
Činnost podnikatelských podvodníků z Nigérie prý vedla k zostření ostražitosti na britských letištích, i když, jak poznamenává deník Guardian, spojovat s těmito podvodníky laureáta Nobelovy ceny jen proto, že je to Nigerijec, by bylo poněkud neuvěřitelné.
Soyinka také konstatoval, že "absolutně nechce věřit", že by jeho šikanování britskými imigračními úředníky bylo vyvoláno rozhlasovou hrou, kterou napsal pro BBC Radio 4 a které se dostalo velkého pozitivního ohlasu. Hra byla založena na problémech jeho dcery s britskými imigračními úřady a byla kritická vůči britskému ministerstvu vnitra.
Britská imigrační služba se možná bude muset vyrovnat s jedním poněkud nepříjemným důsledkem Soyinkova šikanování, poznamenává Guardian. Příští Soyinkova hra, Král Baabu, je založena na satiře Alfreda Jarryho "Král Ubu" a vysmívá se neomezené moci a arogantním úředníkům. Odehrává se v Africe, ale není vyloučeno, že bude pozměněna tak, aby obsahovala scénu s imigračními úředníky na britském letišti.
Reakce na články Fabiana Golga o Češích v Chorvatsku:
Češi jsou chudí
Vážená redakce Britských listů!
Nemohu se zdržet, abych nereagoval na první a druhý dopis, který Vám zaslal pan Golgo z Chorvatska, kde jak píše, pobývá v rámci svého antropologického výzkumu Čechů na tradiční dovolené. (Zmínku o antropologii pokládám za pouhý pokus o žert, jinak by mne opravdu zajímala geneze jeho zájmu o Čechy a Českou republiku). Samozřejmě, že dopisy vyznívají v pochmurném tónu - Češi jsou hrozní, kradou, vozí si jídlo z domova …atd.
Možná, že by bylo zapotřebí se na všechny tyto zprávy dívat trochu pozitivněji. Například takto:
Za jeden z největších hříchů minulého režimu pokládám (ostatně nejenom já) dráty na hranicích a vytvoření takové situace, kdy průměrný občan nemohl svobodně navštívit a poznat většinu zemí světa. Není divu, že se tak cestování pro nás stalo "vysoce žádoucím ovocem". Toto ovoce se dnes snaží ochutnat většina Čechů a to je jistě dobře. Tato drtivá většina však musí hospodařit s rodinnými příjmy, které za hranicemi ČR činí 500 až 700 USD měsíčně. Takže teď to pozitivní - najděte, pane Golgo, v Evropě jiný stát, v němž tato příjmová skupina vykazuje procentuelně stejnou dovolenkovou mobilitu, jakou mají Češi.
Nedostatečnost českých platů, která se v plné nahotě projeví až za hranicemi ČR, si lidé, se kterými se Češi v cizině setkávají často ani nedokáží představit. Učím na vysoké škole a naše katedra má řadu kontaktů se školami v zahraničí. Hosté z ciziny jsou při prvních návštěvách nadšeni nízkými cenami v Čechách a teprve postupně si uvědomují, že pro většinu tuzemců jsou nepřiměřeně vysoké. Až potom následuje pochopení, že ve vyspělé Evropě jsme skutečnými žebráky. Proto, pane Gogo, a jenom proto ta snaha ušetřit peníze. Proto si Češi vozí jídlo z domova, nedají vydělat hotelům atp. Je mi šedesát - bývalou Jugoslávii miluji, ale nikdy, opravdu nikdy jsem při svých tamějších letních návštěvách neměl dostatek finančních prostředků k tomu, abych svou dovolenou mohl strávit v takové pohodě, jako ji tam tráví ti nejobyčejnější "západní" turisté. Nu - a ten chleba jsem si od snídaně také někdy odnesl a samozřejmě si pivo a vodu do Chorvatska také v autě vezu. Mám-li v hotelu polopenzi, pak mne ceny potravin moc netrápí, zarmucuje mne hlavně vysoké vstupné do galerií a do muzeí. Nejsem národohospodář a tak stále nemohu přijít na kloub tomu, jak mohli tak rychle Chorvati docílit ve válkou zničené zemi současného směnného kursu své měny. Asi tomu nerozumějí a nevědí chudáci, že drahá domácí měna ztěžuje jejich podnikatelům vývoz do zahraničí. Kdy už jim to proboha dojde a na Jadranu bude pro Čechy trochu levněji?
Připomínám, že o stejném problému psal jednou i pan Čulík a v té souvislosti citoval svou skotskou tchýni, která prohlásila, že když Češi mají málo peněz, pak mají sedět na zadku doma. Také o tom uvažuji, protože v republice je tolik krásných míst, která jsem ještě neviděl. Ale když ony ty slovinské hory a chorvatské moře jsou tak krásné a docela příjemní lidé hovoří jazyky, které jsou mi neobyčejně milé.
Tím se dostávám k otázce jazykové komunikace:
Současná česká komunita se formovala v situaci jazykové semikomunikace. Dialog mezi Čechy a Slováky byl veden tak, že každý hovořil svým jazykem a oba si rozuměli. Stejným způsobem zpravidla Češi komunikují i s ostatními Slovany. Má to své historické kořeny. V bývalém Rakousko-Uhersku patřilo území dnešní ČR k nejvyspělejším, němečtí spoluobčané přenechávali vedoucí úlohu vídeňským Němcům, čeština a Češi však apirovali na vedoucí úlohu mezi rakouskými Slovany. Tato situace přetrvávala i za doby první republiky - a tady někde musíme hledat zdroj pokleslého povýšenectví vůči ostatním slovanským národům. "Mezislovanská" jazyková semikomunikace zesílila po sovětské okupaci - musil jsem rusky hovořícího partnera osobně znát, abych se přinutil vést s ním dialog v ruštině. Ve slovanském prostředí funguje jazyková semikomunikace poměrně úspěšně. Vzpomínám na svou britskou přítelkyni, která se za svého čtyřletého pobytu v Praze naučila velmi dobře česky. Při návštěvě tržiště v polském pohraničním městě ji v dialogu s polskými, ruskými a ukrajinskými trhovci nepomohla angličtina, němčina či francouzština. Její čeština však postačovala k tomu, aby slovanská semikomunikace účinně fungovala.
Nevím, zda je v některých jiných jazykových skupinách podobná situace. Příbuznost nizozemštiny, němčiny a dánštiny jistě dává možnost takto (semi)komunikovat. Vzorec chování je však jiný a dialog se tedy zpravidla vede v jazyku početnějšího národa, nebo se zpravidla použije angličtina. Možná, že takto budou komunikovat i příští generace Čechů, až se naplno prosadí důsledky rozdělení republiky.
A jedno nakonec:
V jakém českém kolektivu se to pan Golgo pohybuje? Skutečně jej (jako Brazilce) naplňuje uspokojením styk s lidmi, kteří jednají a chovají se tak, jak v popisuje v závěru svého prvního dopisu? Ale možná, že právě tohle je součást jeho antropologických studií. Jsem však pevně přesvědčen, že ani tohle není žádná česká mimořádnost - podobně, s různými modifikacemi, se chovají a vyjadřují obdobné skupiny lidí jiných národností. Musím se přiznat, že takové lidi (a zejména o dovolené) nevyhledávám.
Čeští burani
Vážený pane Čulíku,
chtěla jsem vám napsat, že asi F. Golgo při svém popisu (a zde) českých turistů v Chorvatsku směšuje národní a sociální charakteristiky, a vy jste to napsal sám do úvodu jeho dalšího článku, který by mohl mít podtitulek: "jak vnímá bohatý Brazilec chudé Čechy". Jeho pobuřuje, že sebou lidi táhnou potraviny a že se baví o tom, kolik co stojí. Není to dostatečně nóbl. Jenže oni asi opravdu nemají na jídla v restauracích nebo na pořádné nákupy.
Možná jím popisovaná skupina není až tak chudá ve srovnání s českým průměrem, ale patrně nemá na to, aby v Chorvatsku bez finančních obětí žila na normální úrovni, a z toho plynou všechna nedorozumění (konflikt mezi přestíraným a skutečným sociálním statusem).
F. G. podtrhuje případ, kdy Češi neznají jediné slovo chorvatsky. Nakolik je jím zkoumaný vzorek obyvatelstva reprezentativní, nevím. Vzhledem k tomu, že se v českých obchodech prodává česko-srbochorvatská konverzace do kapsy, asi mnozí turisté v místním jazyce komunikovat chtějí; jinak by se nevyplatilo tyto příručky netisnout a prodávat.
Co se týká turistů (zda to jsou opravdu tak strašní burani nebo zda má F. Golgo zvláštní výběr známých), z vlastní zkušenosti soudit nemůžu, protože sice chudá jsem taky, ale na organizované dovolené (nebo do průmyslově-turistických oblastí) nejezdím.
Publikovat tento komentář nemusíte. Je to jen zamyšlení nad metodologickým postupem F. Golga - t.j. zobecňování zkušeností s jednou částí komunity na celý národ.
Jestli nám chtěl připomenout, že sami můžeme působit jako chudí příbuzní - myslím, že to alespoň podvědomě víme, a tím spíše se mnozí snaží co nejvíce podtrhnout rozdíl, který je odlišuje od těch, kdo jsou na tom ještě hůř.
PS Ještě k vašemu komentáři: i zdevastovaní lidé můžou psát dobrou literaturu. Dost literátů se upilo, mnozí měli pochybné morální kvality. Např. L.-F. Céline nebo D.-A.-F. de Sade byli snad zdevastovaní dost. Takže - zdevastovaný literát být může, ale nesmí to být buran bez sebereflexe. Pak samozřejmě nic kloudného nevznikne.
Poznámka JČ: Jak jsem napsal, Golgo mínil své články, zejména ten druhý, jako ukázku, jak nepřípustné stereotypy vznikají na základě dílčích zkušeností - podobný rasismus vůči Čechům, jaký doma pociťují Češi vůči Romům. - Jedna věc je chudoba českého národa, druhá věc je však buranství. Mohu být chudý jako kostelní myš, přesto se však nemusím chovat jako buran, ani například propašovávat do hotelového pokoje pro dva celé své příbuzenstvo.
Demokracie se musejí před přistěhovalci bránit
Vážená redakce BL,
Při čtení článků BL zabývajících se postupem britských imigračních úředníků se mi kromě rezervovaného souhlasu v mysli vybavily věty F.Peroutky o bezzubosti demokratického zřízení vůči "nedemokratickým" živlům, kteří je ohrožují.
Podle mého názoru je ekonomicky motivovaná migrace právě takovým živlem a myslím, že ekonomické motivy v tomto případě převládají.
Sám pracuji jako imigrační úředník ČR v Indii a každodenně jsem vystaven nepředstavitelnému tlaku osob, jež se za každou cenu chtějí dostat z Asie pryč. Jsou schopni si vymyslet cokoliv, aby se dostali do země zaslíbené.
Jediný, kdo jim v tom brání jsem já. A zde vidím paralelu s britskými "kolegy" - jsem tudíž také rasista? Ja se rasistou necítím, ba naopak. Cítím, že svým způsobem chráním ČR před lidmi, kteří se rozhodli náš stát pouze a jenom využít k vlastnímu obohacení, aniž by cokoliv přispěli.
Závěrem bych chtěl podotknout, že každa migrační nebo vízová politika je svým způsobem rasistická.
Myslím, že věc není tak jednostranná, jak o ní píšete. Zkuste navrhnout, jak si mají evropské země bránit to, co vybudovaly. Zatím nikdo nevymyslel nic lepšího než iracionální,a možná rasistický, selektivní výběr : "Koho si "domů" pustit chceme a koho nechceme".
P.S. Poněvadž začínám mít BL v úctě, byl bych velmi potěšen jakoukoliv reakcí. Pokud je to ve vašich silách.
Odpověď Jana Čulíka:
Vážený pane, zaprvé:
1. to, že jsou Romové v České republice vystavováni útlaku, bez ohledu na to, jak se někteří chovají a že se většině Čechů jejich chování nelíbí, je nesporná věc.
2. Na základě tohoto útlaku mají právo žádat v demokratických zemích o azyl, pokud berou demokratické země své lidskoprávní závazky vážně. Koneckonců, v Kanadě dostalo azyl větší množství českých Romů, v Británii, kde je azyl získatv důsledku politického útlaku velmi obtížné, ho dostala hrstka rodin.
3.Na Západě probíhá vážná diskuse o tom, zda je rozumné rozlišovat politický a ekonomický útlak. Jakým právem bráníte lidem, kteří žijí v hluboké chudobě, aby se pokusili zlepšit své ekonomické postavení. Ztělesňuje to, že se člověk narodil v bohaté zemi, jeho právo odpírat tentýž "luxus" lidem, kteří tak šťastni nebyli? Je ekonomické dědictví, do něhož jsme se náhodou narodili, náš výlučný "majetek"? Mají právo například západní a evropské země týt z levných surovin z třetího světa a prostřednictvím zadluženosti udržovat většinu světa v hluboké ekonomické chudobě pro svůj luxus a pro sobě vyhovující uspořádání světa?
4. Je známo, že imigrační vlny jsou pro každou zemi obrovským přínosem. Tak tomu bylo mnohokrát v západní Evropě, ve Spojených státech i v Kanadě. V Británii jsou nejaktivnějšími vědci, politiky, podnikateli a intelektuály právě imigranti, často z druhé generace. Pro ČR by bylo jistě velkým přínosem oživit domácí prostředí novými myšlenkami a novou energií z jiných zemí. Stejně k tomu dojde po začlenění ČR do EU.
5. Jak víte, evropská populace stárne a pokud neotevřou západní země své hranice přistěhovalectví, dojde k závažným hospodářským problémům. Evropa podle ekonomických analýz potřebuje v následujících letech až desítky milionů přistěhovalců, Takže všechno toto "zadržování hranic" je stejně pokrytectvím.
Reakce Pavla Pitela:
Vazeny pane,
dekuji za bleskovou odpoved, na niz se pokusim reagovat:
ad1) to, ze jsou Romove v CR diskriminovani mohu potvrdit. Co je vsak pricinou? Jiste to neni jen nicim neoduvodny negativni pristup ze strany "bilych". Ma to hlubsi kulturne historicke koreny a pokud maji Romove fungovat v ramci ceske spolecnosti, musi zmenit jak Romove tak i zbytek obyvatelstva. Nase kultury jsou natolik odlisne, ze podle meho nazoru nemohou existovat na jednom uzemi v nezmenene forme.
ad2) Ano, pravo azylu umoznuje ziskat takto postizenym osobam narok na ochranu. Pro priklad uvadim, ze v r. 1999 obdzelo velvyslanectvi CR v Dilli cca 2500 zadosti o azyl od Afghancu zijicich v Indii. Pricinou byl clanek v novinach, kde jeden Afghanec uvadel, jak snadne a financne vyhodne je zit v CR coby zadatel o azyl. Po provereni vsech zadosti byl azyl udelen jedne osobe. Doporucuji navstivit stranky Ministerstva vnitra CR www.mvcr.cz, kde maji pekne statistiky o poctech bezencu a zadatelu o azyl. A konec koncu ten kdo je utlacovan, ma pravo, podle Videnske umluvy, dozadovat prava azylu na velvyslanectvi libovolne zeme.
ad3) Dotazujete se po duvodu odpirani zapadniho luxusu ostatnim obcanum tohoto sveta. Odkojen spolecnosti s krestanskymi zasadami lasky k bliznimu (alespon teoretickymi, kdyz uz mnohdy ne praktickymi), se rad spolu se svymi bliznimi o muj luxus podelim. Porad ale trvam na tom, ze o materialnich hodnotach mnou vytvorenych bych si vyhrazoval pravo rozhodovat tj. urcovat s kym se podelim. Ve stejne pozici je podle mne jak britska tak i ceska vlada; tj musi se rozhodovat komu da a komu ne, ponevadz vsem dat nelze.
ad4) jednoznacne souhlasim. Ale podle mne to jen potvrzuje, ze se britsti urednici si vybiraji osoby tak, aby britske spolecnosti neco prinesly. Myslim, ze budete souhlasit, ze vysokoskolsky vzdelany zamestnany Rom stejne jako Cech jedouci do Britanie jako turista nebude mit na hranicich problemy. Pokud by je mel, je to rasismus.
Vyuziji jako prikladu opet to, co alespon trochu znam tj Asii a Indii. Stredoskolsky, nebo vysokoskolsky vzdelany Ind nema na nasi ambasade vubec zadny problem. Ale v Indii je jedna mld. lidi a z toho je 50 % negramotnych a pouze mizive procento ma vyssi vzdelani. Ted si predstavte ze jen z Indie busi na dvere Evropy cca 500 mil lidi. Co se stane, kdyz se dvere otevrou uplne?
Mimochodem na letisti v Dilli provadi imigracni urednici Evropskych zemi skoro kazdodenni kontroly pasazeru (i presto, ze Indie ma vizovou povinnost s celo Evropou) a nikdo se nad tim nepozastavuje.
Jeste jednou bych chtel citovat, tentokrat doslova F.Peroutku z jeho knihy Udel svobody
"...liberalismus ma sve problemy. Je dobry bojovnik, ale horsi spravce toho, co vybojoval. Zameta prilis mnoho problemu pod koberec. A liberalismus je nekdy na rozpacich, kdyz se vynori silny protivnik svobody, vnejsi nebo vnitrni. Nekdy je pro liberala jeste zakladnejsi problem - jak poznat, ze se takovy nepritel vynoril"
a hlavne pak
"Demokracie neni prirodni stav, je to vybalancovane lidske dilo"
Jeste jednou dekuji za odpoved a zustavam s pozdravem
Poznámka JČ:Čtu-li, že bojovníci Talibánu zmlátili šestiletou holčičku, protože měla bílé boty, a oni rozhodli, že to je urážka bílé barvy na státní vlajce, a čtu-li o četných zcela arbitrárních vraždách a popravách civilistů v Afghánistánu, dovídám-li se nyní, že ČR poskytla azyl z 2500 žadatelů z tohoto strašlivého režimu jediné osobě, jsem otřesen. - Česká televize právě včera večer v Událostech prokázala, že britští imigrační úředníci odmítli pustit do letadla do Londýna reportéra ČT, tedy univerzitně vzdělaného, (?) slušně vyhlížejícího mladého muže - jen proto, že měl snědou kůži. - Co se týče šokující britské azylové politiky obecně, odkazuji na zprávu Amnesty International, o níž píšeme v dnešním čísle BL, a na článek Václava Pinkavy v úvodu dnešního vydání Britských listů. Jak mi také sdělil jeden britský komentátor z Londýna, britská vláda říká v Británii o azylantech něco úplně jiného než v ČR.
Nemohli bychom být vůči sobě slušnější?
V úterý, kdy jsem navštívil bratra v práci, se mi přihodilo něco, po čem mi naskočila husí kůže. Řekl jsem si, proč jsem nezůstal doma.
Po rozloučení s bratrem jsem šel na tramvajovou zastávku. Byl jsem asi 6 metrů od zastávky, když mé oči spatřily, jak vítr odhodil starší ženu, která poté spadla doprostřed vozovky. Řidič auta sice stihl zabrzdit, ale co mě osobně naštvalo, bylo to, že se vůbec neobtěžoval pomoci staršímu člověku. Proboha, vždyť to mohla být jeho babička! Co se týče ostatních lidí, koukali jako kdyby byli v cirkuse. Rychle jsem běžel pomoci bezmocné ženě a moje první otázka byla: "Jste v pořádku, nemáte nic zlomeného?" Odpověděla: "Ne." Zatímco jsem ji zvedal ze země, přiběhla pro pomoc další žena. Podle jejího přízvuku jsem poznal, že není z Prahy, dokonce to mohla být cizinka. Když byla žena už v pořádku, odešel jsem čekat na tramvaj.
Po nástupu do tramvaje se stala další věc, která dokazovala, že slušnost mezi lidmi téměř neexistuje. V tramvaji nebylo ani jedno místo k sezení, což mě osobně nevadilo, ale pro starší občany je to dost nepříjemné. Zaslechl jsem, jak starší pán zdvořile žádá mladší ženu, jestli by mu mohla uvolnit místo. Otočil jsem se a čekal na reakci té ženy. Bohužel byla negativní a také neslušně řečena. V tu chvíli se ozvala jedna cestující: "Bude tady někdo tak ochotný a pustí toho pána sednout?" Předtím se všichni tvářili, že nevidí a neslyší, až když promluvila ona cestující, uvolnilo se místo. V duchu jsem si řekl, že se takhle přece nebudeme chovat ke spoluobčanům.
Ještě téhož dne jsem byl s kamarádkou v kavárně a vyprávěl jí, co se stalo. Seděla naproti mě a já jsem čekal na její reakci. Řekla: "Bohužel, v české společnosti toleranci nenajdeš." Když tohle řekne český občan, asi už na tom něco bude.
Nechci vypadat jako nějaký superhrdina, který chce kritizovat českou společnost, ale mým cílem je, aby si lidi řekli: Proč k sobě nemůžeme být slušnější?
