Denisu Keefovi z britského velvyslanectví v Praze: Prolhaná Británie
Británie pokrytecky tvrdí, že podporuje Kurdy, ale zabouchla před nimi dveře
Shrnujeme komentář Nicka Cohena, který vyšel 12. srpna 2001 v týdeníku Observer.
Věnujeme Denisu Keefovi, "pravdomluvnému" činiteli britského velvyslanectví v Praze, který minulé úterý řekl na tiskové konferenci MZV v Praze: "Dostáváme z různých zemích, zemích jako jsou Afghánistán, Sierra Leone, žádosti o azyl, kde příběhy jsou velmi, jsou v skutečnosti strašný. A chceme a musíme jednat s těmi lidmi správně. To chceme dělat. A když máme množství neoprávněných (tj, romských, pozn. JČ) případů, je to pro nás problém. Doufám, že můžete to pochopit." (80 - 92 procent romských žádostí o azyl je v Británii odmítáno, pozn. JČ)
Observer: Počet kurdských žádostí o azyl se začal zvyšovat, a tak se britské ministerstvo vnitra, v součinnosti s ministerstvy vnitra ostatních zemí Evropské unie, začalo chovat krutě a brutálně: 70 procent kurdských žadatelů o azyl je nyní odmítáno. Tragická situace v Kurdistánu se nezměnila.
"Naše hnutí a naši lidé jsou neuvěřitelným způsobem likvidováni, a všichni mlčí," napsal Mustafa Barzani, vedoucí představitel Kurdů, v roce 1975 Henrymu Kissingerovi. "Jsme přesvědčeni, Vaše Excelence, že mají Spojené státy morální a politickou odpovědnost vůči našemu lidu, který plně podporuje politiku Vaší země."
Barzani, ubohý prosťáček, nechápal, že výrazy jako "morální" a "odpovědnost" nejsou slova, které by Kissinger býval schopen zaregistrovat. Kissinger povzbuzoval Kurdy, aby se vzbouřili proti Saddámu Husajnovi, když ohrožoval tento irácký diktátor íránského šacha. Šach byl sice taky diktátor, ale diktátor, který byl ochoten být americkou loutkou a strkat úplatky do zadní kapsy Richarda Nixona. Kurdové povstali. Saddám zaznamenal americký tlak a pod jeho vlivem uzavřel s íránským šachem smír. Kissinger odvolal CIA ze severního Iráku a nechal své kurdské spojence, aby je Saddám Husajn bez problému povraždil.
Když vede zrada "státníků" k masovému vraždění, bývá často omlouvána jako "reálpolitika". Kissingerova politika se nezdála realistická v roce 1990, kdy provedl Saddám Husajn - tou dobou plně ovládal Irák - invazi do Kuvajtu. George Bush senior apeloval na Iráčany, aby proti Saddámu Husajnovi povstali. Nemyslel to vážně. Kdyby totiž v Iráku zvítězila demokracie, znamenalo by to, že by se tam dostala k moci proíránská šiitská muslimská většina, což by vyvolalo hrůzu a děs ve státech kolem Perského zálivu, vyvážejících ropu, včetně Saúdské Arábie. Úspěšné povstání na severu Iráku by vytvořilo autonomní nebo nezávislý kurdský stát, což by vyvolalo hrůzu a děs v Turecku, členské zemi Severoatlantického společenství, která systematicky potlačuje národní aspirace své kurdské menšiny.
To, co chtěli nejprve britští a pak američtí neokolonialisté mít v Iráku, bylo, aby v Iráku vládli prozápadní členové sunnitské arabské menšiny, kteří by zemi řídili jako monarchii anebo jako vojenskou diktaturu. Západ ponouká Kurdy, aby se vzbouřili, vždycky jen tehdy, když místní sunnitský diktátor začne jednat na Západu příliš nezávisle, ale nikdy není dovoleno, aby kurdské rebelie zvítězily.
Detektivové, kteří vyšetřují, že prý Jeffrey Archer, bývalý čelný politik britské Konzervativní strany a pravá ruka Margaret Thatcherové (nyní na začátku čtyřletého vězeňského trestu, k němuž byl v červenci 2001 odsouzen za křivou přísahu, JČ) kradl peníze z fondů určených pro kurdské oběti Saddáma Husajna, byl měli rozšířit své vyšetřování i na britské ministerstvo obrany a do Pentagonu. Podvodné jednání těchto institucí je totiž daleko rozsáhlejší, než cokoli, co dokázal zvládnout třetiřadý podvodník Archerova formátu. Důkazů existuje spousta, našel by je i ten nejpitomější policajt.
Starší čtenáři si možná pamatují, že koncem války v Perském zálivu zažili šok.Veřejnost byla ujištěna, že západní koaliční armáda bojuje za svobodu proti novému Hitlerovi. Ale jakmile bylo západní vítězství na dosah, novému Hitlerovi bylo dovoleno, aby rozdrtil svobodu Kurdů a šiitských muslimů.
Americkému generálu Schwarzkopfovi se iráčtí generálové vzdali dne 3. března 1991. Překvapil své poražené nepřátele tím, že je informoval, že dále mohou používat ozbrojených vrtulníků. Těch Saddámova armáda okamžitě tedy použila, spolu s dělostřelectvem a pozemní armádou a rozdrtila lidové povstání. Generál sir Peter de la Billiere, britský hrdina z války z Perského zálivu, řekl listu Washington Post, že jsou "Iráčané odpovědni za znovuvytvoření zákonnosti a pořádku". Země se podle něho nedala řídit bez ozbrojených vrtulníků irácké armády. Národy Iráku, jejichž útlak byl ospravedlněním války proti hrůznému Saddámovi, najednou přestaly být obětí Saddámovy hrůzovlády, ale staly se obyčejnými zločinci, kteří museli být nyní potrestáni jménem "pořádku".
Západ se ani příliš neobtěžoval skrýt angloamerický postoj, že totiž problém se Saddámem Husajnem nespočíval v tom, že je to vojenský diktátor, ale v tom, že to byl vojenský diktátor, který rozčílil Západ. John Major, jehož pověst jako slušného člověka i nadále překvapuje ty, kdo pozorovali jeho jednání ve funkci ministerského předsedy, to vyjádřil pozoruhodně sprostě: "Nevzpomínám si, že bychom žádali Kurdy, aby uspořádali toto povstání. Silně doufáme, že Saddáma Husajna odstraní irácká armáda." Mučitelé, kteří v národě vynucovali Saddámův teror, se tak měli stát alternativou k jeho teroru.
Majorova a Blairova vláda hájí svou nečinnost a komplicitu s nedokončenou americkou blokádou Iráku tvrzením, že prý má bezletová zóna v severním Iráku vznešený účel ochraňovat Kurdy. Eric Herring z univerzity v Bristolu, jehož pomoc v této záležitosti vděčně potvrzuji, charakterizuje tohle "zahrávání si s humanitárními city občanů" jako snad nejodpornější rys této britské vládní politiky.
Účelem bezletové zóny totiž není ochraňovat Kurdy, ale lety britských a amerických letadel hlouběji do Iráku. Bezletová zóna v žádném případě neposkytuje Kurdům bezpečí. Turecko má do této zóny v severním Iráku volný přístup a likviduje tam fyzicky kurdské partyzány. Neschopné a sektářské kurdské frakce bojují už celá léta navzájem proti sobě a vraždí samy sebe i nevinné civilisty. CIA se přidala v roce 1996 k jedné kurdské frakci, která se neúspěšně pokusila svrhnout Saddáma. Jeden soupeř přijal doktrínu, podle níž je nepřítel mého nepřítele můj přítel, a krátce se spojil s Baghdádem, což vedlo k paktu, který umožnil iráckým jednotkám drasticky ničit Kurdistán. Žádný stát na světě neuznává kurdský požadavek na vytvoření samostatného státu v Iráku, nemluvě o Turecku či Íránu. Až odejde Saddám Husajn, Irák bude mít právo okupovat tento region, což vážně znepokojuje jeho obyvatele i ve chvílích, kdy se zrovna nebojuje.
Přijímám, že tohle není žádná soutěž, ale s možnou výjimkou Palestinců a národa Tutsi nebyl snad žádný jiný národ na světě tak drasticky utlačován jako Kurdové. Člověk by alespoň očekával, že budou mít Kurdové právo vystupovat jako uprchlíci a žádat na Západě o azyl.
Sociální rozdíly mezi "mandaríny" britské státní služby a obyvateli brlohů v glasgowské čtvrti Sighthill jsou naprosto nepřekonatelné. Rozdíly v platech, v chování, v přízvuku, ve vzdělání a v určitém nedefinovatelném "tónu" vytvářejí obrovský rozdíl, z něhož se závratí točí hlava. Odpornou atmosféru v Glasgowě nicméně vytvořili na londýnském ministerstvu vnitra, které zachází s Kurdy stejně zrádně jako britské ministerstvo zahraničních věcí a obrany.
Budeme si muset počkat na to, než se zjistí, co motivovalo vrahy, ale nebuďte překvapeni, jestliže se ukáže, že vrazi věřili politikům a novinářům, kteří je přesvědčovali, že žadatelé o azyl jsou jen hospodářští uprchlíci, kteří "neoprávněně" vystupují jako žadatelé o azyl.
Případ Kurdů totiž ilustruje hrůznost oficiálního lhaní britské vlády. Až do loňského roku měla většina Kurdů právo zůstat v Británii: nebezpečí pronásledování v Iráku, v Íránu a v Turecku bylo příliš zjevné natolik, aby se to dalo ignorovat.
Počet kurdských žádostí o azyl se začal zvyšovat, a tak se britské ministerstvo vnitra, v součinnosti s ministerstvy vnitra ostatních zemí Evropské unie, začalo chovat krutě a brutálně: 70 procent kurdských žadatelů o azyl je nyní odmítáno. Tragická situace v Kurdistánu se přitom nijak nezměnila. Ministerstvo vnitra nechce autentické politické kurdské uprchlíky. Má ale velký zájem o ony hospodářské migranty, proti nimž předstírá, že protestuje.
V lednu konstatovala britská vláda, že během nadcházejících 20 let bude Británie potřebovat tři miliony přistěhovalců z oblastí mimo Evropskou unii, kteří by udržovali při životě britskou ekonomiku pro stárnoucí obyvatelstvo. Noviny, které šíří nenávist vůči žadatelům o azyl - Murdochův tisk a Daily Mail - si uvědomily, že nedostatek pracovních sil vyvolává vysoké mzdy a vede ke vzniku silných odborů, a tak začaly chválit předvídavost vlády.
Když americký Kongres předložil Henrymu Kissingerovi Barzaniho zoufalé volání o pomoc, Kissinger se k tomu vyjádřil pohrdavě: "Neměli byste si plést tajné akce v zahraničí s misionářskou činností." Takovou chybu by dnes žádní Kurdové už neučinili.
Polemika
Na obranu revolucionářů z pořadu Fakta
Článek, který naleznete pod tímto textem, vyvolal znechucení u Tomáše Peciny i Jana Čulíka ("Golgo je vůl," napsal Pecina a "Ano, je to s odpuštěním debilní článek s vytahováním údajných kostlivců ve skříni, atd. Nese primitivní, virtuální rukopis vzbouřenecké redakce. Kde je kritické zhodnocení získaných informací?" reagoval Čulík.)
(Výše uvedené jsou citace ze soukromých e-mailů, které jsem zaslal Fabianu Golgovi, nikoliv texty určené ke zveřejnění, pozn. JČ)
Osobně mám pocit, že se oba stavějí prostě proti jakékoliv kritice zaměřené proti těm, kteří se právě zbavili (tím, že jim odebrali publicistiku) Marka Vítka, Martina Mrnky a ostatních rebelů, které Pecina a Čulík nemají rádi, rebelů, kteří se odvážili loni v prosinci postavit se proti Hodačovi a Bobošíkové.
Nehájím zde žádnou stranu, neboť všechny mají své dobré a špatné vlastnosti. Ale dospět k názoru, že Bohuš-Ovečka dokáží náhle přeměnit Českou televizi z "molocha se socialistickými zlozvyky" (nekontrolované rozpočty, plýtvání penězi, nepotrestaná nekompetence, absence úsilí o profesionální žurnalistiku) - to je nerealistická představa.
Zvlášť jsem překvapen dvojím metrem, který užívají obě tato velká jména českého žurnalismu, jeden z nichž je mým přítelem, kterého upřímně obdivuji. Proti vzbouřencům je možno použít všechno, ale pokud je něco podezřelého ohledně nového "čisticího" týmu, mělo by se to "kriticky hodnotit".
Když jsem získal informaci, že nová zaměstnankyně publicistiky přichází do České televize z PR agentury a informoval jsem o tom oba hlavní reportéry Britských listů, tuto skutečnost oba odmítli jako irelevantní. (Nebyl to názor, vyjádřený po nějakém investigativním vyšetřování, po "kritickém zhodnocení", ale byla to okamžitá reakce.)
Měl jsem dojem, že vazby na PR agentury, to je něco, co bylo kritizováno u týmu Mrnka-Vítek. Nedávno Pecina dospěl k závěru z toho, že Mrnkova žena pracuje v PR agentuře, že je "Korupce v České televizi - Česká televize a agentura Christian VIP uvádějí: Fakta".
Ptám se, proč nová zaměstnankyně, která tentokrát přichází přímo z PR agentury, která patří bývalému programovému řediteli Gordonu Levittovi, nemá žádné skryté zájmy? Protože nejsem Nostradamus, nevěřím prostě, že nemá nic skrytého v kapse. Jako novinář tím musím být znepokojen.
A musím být také znepokojen také otázkou, jaká je motivace těch, kteří se zbavili Vítka a Mrnky. (Zlepšit kvalitu pořadu Fakta? Čím se liší Klekánice?) Nemám žádné konečné odpovědi, ale mám mnoho otázek. Jen mě překvapuje, že Britské listy vznášejí spoustu otázek ohledně rebelů, ale mají spoustu pochopení vůči novému týmu. Tato otázka není pro mě ani pro Nostradama, ale pro Freuda.
Když Ovečka změnil normální formát pořadu Fakta tím, že do něho zahrnul živý rozhovor ve studiu, Čulík mi řekl, jak to bylo vhodné, srovnal ho s britským pořadem Newsnight. Argumentoval jsem, že bychom neměli srovnávat pomeranče s rajčaty. Fakta je týdeník, založený na pořadech, jako je britská Panoráma, amerických 60 Minutes a dokonce i na Bohušově a Ovečkově Klekánici a na pořadu Na vlastní oči televize Nova. Newsnight je na druhé straně zpravodajský pořad jako 21, deník, obsahuje reportáže a interviewy. Interviewy ve studiu nejsou běžnou praxí u žádného investigativního týdeníku, který znám.
Pokud noví ředitelé považují Fakta za špatný pořad (i když i to by mělo být lépe vysvětleno, protože má velkou sledovanost, což znamená, že lidé, kteří si platí 75 Kč měsíčně za Českou televizi, ten pořad mají rádi), měli by ho buď dělat lépe než jejich předchůdci, anebo ho zrušit.
A měli by pořad Fakta skutečně dělat lidé, kteří dokázali, že jejich styl televizní práce není natolik úspěšný, vzhledem k tomu, že Klekánice má daleko menší sledovanost než Fakta?
Ale no tak dobře, chápu, že Čulík a Pecina napsali knihu proti vzbouření v České televizi a usilují o to, aby byla Česká televize profesionálnější a zajímavější, takže, jak se zdá, propadají tendenci nevidět problém objektivně, namísto toho, jako fotbaloví fanoušci, nesou vlajku a pomíjejí fauly, které dělá jejich tým.
Neboť jak si mám jinak vysvětlit, když se mně ptají, zda jsou kostlivci v Honysově skříni relevantní? Nebyli by relevantní, kdyby nebyl šéfem zpravodajství ve veřejnoprávní televizi! Samozřejmě, že člověk, který otevřeně přiznává, že pracoval v "redakci marxismu-leninismu" komunistického rozhlasu by neměl rozhodovat o tom, jaké bude vysílání zpravodajství! Jak mu mohu důvěřovat?
V minulosti pracoval pro kauzu, v níž nevěřil. Byl schopen přizpůsobit své přesvědčení za pracovní místo. A nemá výmluvu, že by nemohl dělat něco jiného, není novinář, má zemědělský diplom! A on chce zprofesionalizovat ČT? Neměli by dělat novinářskou práci novináři?
Ptát se, jestli mám zveřejňovat něco z jeho minulosti, je dokonce pro novináře urážlivé! Samozřejmě, že musím! Je to více než relevantní, protože to vypovídá o tom člověku! Chtěl bych ovšem zdůraznit, že nemám nic proti lidem, kteří jsou nebo byli komunisty z osobního přesvědčení. Ideologie je něco, co se odlišuje u každé osoby a jsem natolik demokratem, že jsem schopen to přijmout. Ale člověk, který říká, že nevěřil v komunismus a přesto pro něj v práci dělal propagandu, to je nejméně člověk bez skrupulí. Ředitel zpravodajství by měla být osoba, která má integritu, alespoň ve veřejnoprávní stanici.
Ale nejhorší je nikoliv to, že strávil léta v redakci, která dělala marxisticko-leninské vysílání, ale že se to snažil v rozhovoru pro Svět namodro bagatelizovat. Honys tvrdil, že to bylo v období glasnosti a perestrojky, takže vlastně už žádnou propagandu nedělal.
No, nežil jsem tehdy v Československu, ale přečetl jsem dost knih a viděl jsem dost dokumentárních filmů a hovořil jsem s množstvím lidí, kteří popírají, že by byla v Československu realizována glasnost a perestrojka. Stal se pravý opak. Jakeš a jeho společníci zpevnili systém ještě větší propagandou, jakmile si uvědomili, co dělá Gorbačov. To je dobře známo. Takže si představuji, že byla právě v době glasnosti a perestrojky propagandistická mašinérie v Československu reaktivována a její práce se zintenzivnila. Pokud se pletu, ukamenujte mě prosím e-maily.
Jak mohu důvěřovat člověku, který rozhoduje o tom, co se bude vysílat v Událostech, že znovu nebude poklonkovat mocným? Dělal to v minulosti... A víte, kdo jsou dnes ti mocní?
Jaký názor zaujaly Britské listy vůči zaměstnání Miloslava Kučery jako "hodnotitele" kvality písní za komunismu? Jaká byla reakce Britských listů na vazby lidí na PR firmy v redakci publicistiky? Chápu hněv, který mají Čulík a Pecina vůči vzbouřencům, ale přijmout první falešné spasitele a udělat z nich hrdiny, to je naivní. A zaútočit na mě, protože mám odvahu nesouhlasit, a použít tak chytrou argumentaci, jako že jsem "vůl", mé porozumění problému neobohacuje. Čulík také požádal Pecinu, aby můj článek rozebral. Čekám, co v něm - objektivně, neboť subjektivně může s článkem nesouhlasit každý idiot - není platný závěr nebo zda některá fakta, která jsem napsal, jsou nepravdivá.
Struktura České televize by se měla změnit. Ale měli by ji změnit profesionálové, nikoliv dravci.
Zmíněný článek také připomíná čtenářům, že Honys - a to je podivné - byl jediným členem vrcholného managementu Lauderovy Novy, který zůstal přítelem Vladimíra Železného po roztržce s CME. V době, kdy Honys pracoval pro ČNTS (Lauderovu televizi), záhadným způsobem skončily u Železného nějaké dokumenty týkající se interní komunikace. A je podivné, že po Honysově odchodu se už k nepříteli žádné interní komunikace z ČNTS nedostaly.
To neznamená, že to Honys udělal. Je možné, že je to jen diplomatický typ, který si rád nechává všechna vrátka otevřená (někteří tomu říkají oportunismus) . Ale člověk, který zastává tak vysoké místo ve veřejné televizi, by měl být zkoumán i z hlediska toho, jaké projevuje tendence. Jeho přesvědčení i jeho minulost jsou relevantní. Velmi relevantní. Zejména, jestliže má možnost určovat, jak budeme vnímat realitu (tak, jako to dělal v minulosti).
Zpět k nově nalezené lásce přítele Čulíka a jeho loajálního Peciny pro nový tým, který přišel "očistit" ČT od vzbouřenců: jestlipak oni (Honys, Balvín, Bohuš, Ovečka) zodpověděli dotazník Britských listů ohledně nákladů na jednotlivé pořady ČT? Před několika měsíci psaly BL, že je skandální, že ČT skrývá své náklady. Rád bych věděl, kolik stojí Klekánice, kolik stojí nová Fakta, kolik stojí Tady a teď. Prostě proto, že jsem přesvědčen, že mám na to právo, protože pečlivě platím svůj koncesionářský poplatek.
[Zůstanou platy zaměstnanců veřejnoprávní televize a rozpočty pořadů tajné? Začalo to nadějně: Česká televize potvrdila naši žádost o informace a poté si vzala na odpověď dalších deset dnů. Nyní marně uplynula i prodloužená lhůta, a protože pracovníci ČT nereagovali ani na naše zdvořilé e-mailové upozornění, že mají nejvyšší čas odpovědět, podali jsme podle zákona o svobodném přístupu k informacím odvolání. Tím se nyní ze zákona musí zabývat ředitel České televize Jiří Balvín; jen on má právo rozhodnout, zda platy a náklady pořadů zůstanou tak jako doposud "veřejnoprávním tajemstvím" nebo se televize podrobí zákonu č. 106/1999 Sb., jak jí to přikázali poslanci novelou zákona o ČT. Nejsme optimisty: sto tisíc lidí na Václavském náměstí jistě nedemonstrovalo za to, aby televizní hrdinové nechali do svého účetnictví nahlédnout ty, kdo jejich činnost financují - plátce televizních poplatků. (TP)]
Je načase pro Honyse, Bohuše a Ovečku, aby ukázali, že jsou jiní než ti, kteří jsou tady kritizováni, a aby nám poskytli informace o těch nákladech. Do té doby nebudu podporovat žádný pracovní tým, který vytvořil člověk, který odmítá dodržovat zákon.
A dále, nedůvěřuju investigativním novinářům, kteří odhalují lidi, odmítající odpovídat na jejich otázky (to se vyskytuje skoro v každé reportáži), ale když se člověk na něco zeptá jich, chovají se stejně. Vysvětlím: když jsem získal informaci, že do redakce publicistiky byla přijata osoba z PR agentury, požádal jsem kolegu, aby se na to telefonicky zeptal Ovečky. Před otázkou utekl. Proč? Jestliže jde o veřejnoprávní televizi a pokud není na zaměstnání této ženy nic špatného, proč prostě normálně neodpovědět "Ano, bude dělat tu a tu práci?"
Veškeré změny ve veřejnoprávní televizi jsou veřejnými změnami. Není důvodu nehovořit o nových členech pracovního týmu. A reportéři, kteří se skrývají před otázkami od kolegů novinářů, jsou pokrytci.
(Z angličtiny přeložil JČ)
Marxisticko-leninská mašinerie měla podle pokrizového šéfa zpravodajství Zbyňka Honyse lidskou tvář...
Fabiano Golgo, časopis Redhot
Čistka v České televizi, jejímž hlavním úkolem bylo vyházet členy rebelského štábu, je téměř u konce. Marku Vítkovi, jehož tvář a jméno se za krátkou chvíli staly synonymem nejznámějších a nejsledovanějších publicistických pořadů na veřejnoprávní televizi, srazil bez milosti vaz nový šéf publicistiky ostravského studia Petr Bohuš (kterému mozí přezdívají Bobohuš, jelikož uskutečňuje to, co před ním plánovala Jana Bobošíková).
Ve Faktech se Marek Vítek už neobjeví. Pokud by však jedním z hlavních kritérií vedení ČT mělo být vycházet vstříc koncesionářům, lze jen těžko vysvětlit, proč se bude měnit publicistický pořad, který získal největší diváckou oblibu na tomto kanálu. Petr Bohuš prý již dlouho žárlil na úspěch pořadu Fakta, neboť on sám byl spolutvůrcem a moderátorem Klekánice. Jedním z Bobohušových argumentů je tvrzení, že nedávná re-portáž o Angole neměla být nikdy odvysílána, protože připomínala spíše krátký dokument. Bohuš o tom zřejmě ví více než všechny zahraniční stanice, které si reportáž chtějí koupit (například "matka" reportážních pořadů 60 Minutes vysílaná na CBS, která je nejsledovanějším a nejuznávanějším pořadem tohoto druhu v USA).
Čistič Honys
Celou čistku řídí šéf zpravodajství Zbyněk Honys, muž, jehož dlouholeté přátelství s Vladimírem Železným není tajnou informací. Vždyť po rozdělení Novy zůstal na straně Američanů údajně proto, aby zde fungoval jako Železného agent. Tyhle nepotvrzené zvěsti nabraly na síle, když se Železnému do rukou dostaly kopie veškeré vnitřní korespondence ČNTS. Je více než pozoruhodné, že po Honysově odchodu z této společnosti podobný únik informací ustal. Nyní, kdy je v ČT, na kterou otevřeně Železný útočí, si s ním Honys telefonuje, a to ve velmi přátelském tónu.
Nedávno vyplavala na povrch jistá fakta týkající se Honysovy minulosti: v médiích začínal jako redaktor Českého rozhlasu v redakci marxismu-leninismu! Byl odpovědný za indoktrinaci našeho národa prostřednictvím rozhlasového vysílání! Na svou omluvu řekl, že pouze předstíral, že je komunistou (byl členem SSM), aby mohl budovat svoji kariéru. Proč přijal práci jako Husákův propagandista? "Tehdy byla perestrojka", "Byla tu glasnosť"... zní jeho argumenty. Jako kdyby se nám snažil namluvit, že tehdy nám už nikdo svou ideologii do hlavy necpal. Honys se zřejmě domnívá, že Češi zapomněli na svoji minulost. Honys neomaleně uráží nejen naši paměť, ale též naši inteligenci. Navíc se dnes snaží zacpat ústa týmu, který si dovolil točit reportáže o Železného proviněních, o cenzorské minulosti poslance Miroslava Kučery, o článcích Jiřího Hodače ze sedmdesátých let, v nichž autor oslavuje hrdinné sovětské vojáky "pozvané" do naší země, o nejrůznějších incidentech na české politické scéně atd.
Další chlapec v týmu
Nové televizní družstvo Honys_Bohuš má ve svých řadách také dalšího nového člena, který má na starosti pořad Tady a teď.
Je to Jan Jelínek, jehož kolegové z Krátkého filmu Praha jako "člověka, který neměl žádné problémy s hraním v komunistické kapele". Čili jde jen o takové setkání přátel po letech.
Poznámky JČ:
Jak jsem uvedl už v textu, charakteristika Fabiana Golga, že je "vůl" a že je jeho článek "debilní", byla obsažena v soukromé korespondenci jemu (tykáme si), v textu určeném ke zveřejnění bychom těchto výrazů nepoužili. Oba výrazy však byly vyjádřením určité únavy a - ano - frustrace nad tím, že některé stoprocentně zjevné věci je nutno znovu a znovu pracně vysvětlovat.
Ano, lidé jako Vítek, Mrnka a ostatní vzbouřenci nejsou novináři, zaprvé proto, že si loni v prosinci ukradli televizi ve vlastní věci a zlikvidovali pojem veřejnoprávnosti v České televizi, zadruhé proto, že zneužívali dlouhé měsíce pořadu Fakta k vysílání zaujatých, skandalizačních nebo zase jindy pochvalných pořadů podle svých politických preferencí, a zatřetí proto, že pořady, které odvysílali, byly z profesionálního hlediska šokujícím způsobem nízké kvality. Chválím každého, komu se podaří tyto lidi z České televize vyhodit. Je nesporným faktem, že se nynějšímu týmu ve vedení publicistiky podařilo zasáhnout proti "nedotknutelným obráncům svobody slova" (čti: obráncům neumětelství a vlastních druhořadých sinekur) už nyní daleko efektivněji než při předchozích pokusech zlikvidovat zakonzervované postkomunistické spojenectví v redakcích publicistiky a zpravodajství ČT než se to kdy podařilo při předchozích čtyřech pokusech Kytkovi, Chmelíčkovi, Hodačovi či Bobošíkové. Proto: chvála jim! Jak sílí postoj vedení ČT proti vzbouřencům, sílí i zuřivý ideologický boj. Vzbouřenci, kteří jsou nyní v defenzívě, mobilizují své kamarády v nejrůznějších sdělovacích prostředcích (Mladá fronta Dnes, Respekt, Redhot), a ti jim publikují zaujatou propagandu v jejich věci. Lituji, že této propagandě nekriticky propadá i Fabiano Golgo, jak svědčí jeho výše citovaný, denunciační článek z časopisu Redhot, jehož styl se vyrovná komunistické propagandě takového časopisu Tribuna ze sedmdesátých let; je mi líto, že Golgo propadl náladám vzbouřenců v ČT, kteří se octli v defenzívě, tak stoprocentně a že tak věrně a nekriticky reprodukuje jejich rozpoložení mysli. Rukopis interních struktur z České televize je v Golgově článku jasně zřetelný. Všechno jsou to typické, účelové argumenty, které od těchto zastánců sinekur slyšíme už velmi dlouho. Kromě toho, žádný ředitel žádné televize by netoleroval absolutní neposlušnost těchto zakonzervovaných struktur, osob, jimž se v malé ČR vrazila ješitnost do hlavy, protože se vyskytovaly na obrazovce! Západní, profesionální televizní novináři jsou skromní a přirozeně plní příkazy šéfů. Tito pražští reportéři se považují za "hvězdy" a chtějí si sami dělat, co uznají za vhodné, bojkotují práci, tlučou pěstmi do stolu a šíří o šéfech prostřednictvím kamarádšoftských kanálů pomluvy. - Obávám se, že práci redakce zpravodajství a publicistiky sledujeme už přes tři roky, o jejích do očí bijících nedostatcích jsme psali systematicky mnohokrát. Kromě profesně špatné práce se dělo i to, že redakce zpravodajství a publicistiky ČT určitá témata záměrně potlačovala, jiných zneužívala ve svůj prospěch. Nedá se k tom dál nic dodat, než vyžeňte je co nejrychleji. Novinář totiž musí mít alespoň základní předpoklady co do vzdělání, rozhledu, inteligence a nápaditosti. - Golgo se mýlí, pokud se domnívá, že vůči "vzbouřencům" v ČT pociťují redaktoři Britských listů nějaký osobní "hněv". To je také typická interní reakce z kruhů České televize: vysvětlovat všechno kamarádšoftem, osobními sympatiemi či antipatiemi. - Na rozdíl od vzbouřenců má tým Bohuš - Ovečka na základě našich předchozích zkušeností určitou míru novinářské kredibility. Jestliže ji promarní, budeme první, kteří je budou kritizovat.
Co se týče naší reakce na zprávu Fabiana Golga, že do ČT přichází zaměstnankyně z PR firmy do České televize, že je to "irelevantní" - reagovali jsme zdrženlivě, protože zpráva přišla v kontextu nejrůznějších irelevantních "drbů", šířených vzbouřenci z ČT, a proto jsme jí zpočátku nevěnovali přílišnou pozornost. Po jejím prověření jsme přijetí zaměstnankyně z PR firmy do ČT kritizovali glosou na titulní stránce BL zde.
Není pravda, že Tomáš Pecina dospěl k závěru, že má Martin Mrnka korupční vazby na agenturu Christian VIP, z toho, že pro tuto agenturu pracuje jeho manželka.:)
Co se týče změny "normálního formátu pořadu Fakta" tím, že do něho Ovečka zahrnul "živý rozhovor" (hrůzo hrůz!) - Mechanické lpění na zavedeném formátu pořadu mě absolutně nezajímá, je to irelevantní, pokud byly takové pořady dosud nesrozumitelné a amatérské. Ovečkův pořad Fakta, o němž je řeč, měl sice stále ještě určité chyby (viz tentorozbor, ČT pořád dává přednost lyrickému ozvláštnění publicistického pořadu před jeho sdělností a racionální věcností) ale na rozdíl od předchozích pořadů nebyl nesrozumitelný, předložil závažný problém a bylo správné s ním v závěru pořadu konfrontovat odpovědného činitele, předsedu Městského soudu. Formální námitky jsou v tomto případě směšné a ukazují, jak málo vzbouřenci rozumějí televizní práci. (Kritizovali Ovečkův pořad kvůli formálním prkotinám, že "nebyl takový, jak je to v ČT zvykem", a vůbec si nedokázali uvědomit, že navzdory "rebelii vůči formátu" byl ten pořad daleko kvalitnější, srozumitelnější a průraznější než jejich předchozí amatérské pokusy, "věrné zavedenému formátu".) Golgo prostě nemá pravdu, když píše "interviewy ve studiu nejsou běžnou praxí žádného investigativního týdeníku, který znám". Naopak, konfrontace kritizovaného člověka v živém rozhovoru v závěru investigativního pořadu je praxe velmi účinná a velmi častá. Rajtovat na formalitách na úkor kvality pořadu - jak typické pro zavedené poměry v České televizi!
Nejsem si jist, zda deset let po revoluci je skutečně podstatné, že někdo pracoval v komunistickém rozhlase. Hodnotil bych dnes spíše jeho profesionalitu na základě toho, jakou práci udělal v posledních letech nebo jakou dělá nyní a Honys je skutečně ze všech dosavadních šéfů zpravodajství při odstraňování zakonzervovaných televizních struktur dosud nejúspěšnější. Možná nemám pravdu - BL mnohokrát psaly o tom, že novináři, působící v televizi za komunismu, nejsou důvěryhodní - , avšak zjistil jsem, že tolik pravověrných antikomunistů dělá tak špatnou žurnalistiku, že jen antikomunimus asi zárukou dobré novinářské práce nebude. Kromě toho, v České televizi zůstávají i jiní, kteří tam pracovali v komunistické éře (Marcela Augustová) - vzhledem k tomu, že na to nikdo nepoukazuje, zdá se mi obviňování Honyse Golgem i vzbouřenci poněkud účelové. :)
Golgova interpretace Jakešovy reakce na Gorbačovovu glasnost a perestrojku není přesná. Jakeš se snažil přirozeně glasnost a perestrojku do Československa z Ruska nepřevzít, protože šlo o principy Pražského jara 1968 (byla to historická pomsta pro české poinvazní kolaboranty) - jenže nemohl Sovětský svaz neuposlechnout. Tak vedení komunistické strany v podstatě předstíralo, že provádí liberalizační glasnost a perestrojku, ale snažilo se nedělat nic. K mírnému uvolnění koncem osmdesátých let přece jen došlo.
Případ Miloslava Kučery je daleko složitější než jak ho hrubě zkresleně prezentovala Fakta ČT, která se rozhodla ho skandalizovat, protože se postavil proti vzbouřencům. Kučera byl pronásledován komunistickým normalizačním režimem za svou politickou činnost během Pražského jara. Proto nesměl vykonávat svou práci divadelního režiséra, směl pracovat pouze s amatérskými soubory, a tak se, paradoxně, dostal k tomu, aby hodnotil "kvalitu" jejich písní. Šokující je u něho skutečnost, že ani dodnes absolutně nedokáže reflektovat, že tato jeho činnost, k níž se paradoxně dostal jako disident, byla činnost cenzorská ve prospěch komunistického státu. Jasně to vyplývá z rozhovoru Britských listů s Miloslavem Kučerou, který byl publikován zde. Explicitní komentář v tomto smyslu je v BL zde.
Poznámka TP: Jak si pravidelní čtenáři Britských listů mohli povšimnout, nezajímáme se primárně o normalizační minulost lidí - ta je naším zájmem hlavně tehdy, snaží-li se ji někdo (Ondřej Neff, Vladimír Železný aj.) přelakovat na růžovo. Honysovi, Bohušovi a Ovečkovi se podařilo dostat reformu zpravodajství a publicistiky tam, kam nikomu z jejich předchůdců: jako první dokázali vyhodit nejneschopnější redaktory (Mrnka, Vítek, Tobiáš), velmi pravděpodobně se budou schopni zbavit dalších osob, které dělají televizi ostudu (Klepetko, Šíma), a jak jsme měli možnost se předsvědčit, postupují vpřed s určitou představou o cílech a také o reakci, kterou jejich akce vyvolají - což je vlastnost, která chyběla jak Ivanu Kytkovi, tak Janě Bobošíkové.
Po dobu nutnou k přebudování redakce jsme proto ochotni tolerovat nízkou kvalitu produkce, tolerovali bychom dokonce "koťátka" (tj. úplné přerušení určitých pořadů) - jediné, co bychom akceptovat nemohli, by byla obdoba "bobovize", tedy propagandistické, nekvalitní vysílání.
I když reformátoři ještě nemusejí uspět, dosáhli zatím nejvíc a jejich šance na úspěch jsou v tuto chvíli poměrně vysoké. Čas na zhodnocení ale nepřijde dřív než cca. v březnu příštího roku, a bylo by pošetilé posuzovat Honyse nebo Ovečku na základě toho, co televize pod jejich vedením produkuje nyní.
Přinášíme rozhovor o Microsoftu a o systému amerických obchodních společností (korporací), který poskytl v dubnu 1998 americký filolog a politický aktivista Noam Chomsky internetovému magazínu Corporate Watch (www.corpwatch.org).
Microsoft: Operační systém pro jednotný svět
Rozhovor Corporate Watch s Noamem Chomským
Reportéři Corporate Watch Anna Couey a Joshua Karliner se spojili s Noamem Chomským telefonicky v jeho domě poblíž Bostonu, aby se ho zeptali na Microsoft a Billa Gatese. Následuje přepis rozhovoru.
Jaký význam přikládáte posledním šarvátkám mezi Ministerstvem spravedlnosti a Microsoftem? Považujete to za zásadní přelom ve vývoji kauzy?
Význam to má, ale neměli bychom to přeceňovat. Když budou kontrolovat základní veřejný majetek a veřejnou komunikační sféru, tedy internet, telekomunikace a podobně, tři velké společnosti namísto jediné, není to o mnoho lepší, spíš je to malá změna k lepšímu. Otázkou je, do jaké míry mají mít možnost paraziti jako Microsoft využívat veřejný systém, a zda by měli mít nějaká práva.
Řekněte nám něco o historickém kontextu. Jak vidíte rostoucí moc Microsoftu a jeho roli ve společnosti v kontextu vývoje amerických obchodních společností (korporací) a růstu jejich moci?
Zde je stručná historie v hrubých rysech:
Korporace existovaly už v 18. století, ba i dříve. Ve Spojených státech byly korporace subjekty veřejného práva, v podstatě občanskými sdruženími. Skupina lidí se mohla spojit a říci si, že chtějí třeba postavit most přes řeku, a mohli dostat státní koncesi, která je opravňovala právě jen k tomuto jednomu projektu. Korporace neměly práva fyzických osob. Tehdy, v době vzniku americké ústavy, byly vzorem pro korporace obce. To se začalo měnit v 19. století.
Je důležité mít na paměti, že ústavní systém USA nebyl primárně konstruován k ochraně práv lidí. Ta, jak řekl Madison, měla být pouze protiváhou majetkových práv, "práv majetku". Samozřejmě, že majetek nemá práva: pero, kterým píšu, nemá žádná práva. Já vůči němu mohu mít vlastnické právo, ale pero nemá žádná práva. Je to prostě jen zastřené vyjádření pro práva lidí, kteří vlastní majetek. Ústavní systém byl konstruován na principu, že práva majetných lidí je třeba zdůraznit - mají určitá práva, protože jsou to lidské bytosti, ale mají navíc zvláštní práva, protože vlastní majetek. Jak řekl Madison během diskusí o ústavě, úkolem vlády je "chránit menšinu majetných před většinou". Na tom byl založen ústavní systém.
Na přelomu 19. a 20. století soudy ve Spojených státech s pomocí radikálních soudců zásadně změnily charakter korporací. Vymezily je nově tak, že zvýhodnily nejen samotné vlastníky, ale i subjekty, které nazývají odborníci na historii práva "kolektivními osobami". Jinými slovy, korporace získaly na počátku tohoto století stejná práva jako fyzické osoby, čímž se jim dostalo postavení nesmrtelných lidí s nesmírnou mocí. A byla zrušena omezení, která vyplývala ze státních koncesí.
To byla mimořádně důležitá změna. Vlastně tak byly založeny velké soukromé tyranie, které navíc nejsou nikomu odpovědné, protože je chrání První dodatek Ústavy před domovními prohlídkami, konfiskací majetku atd., a tak nikdo nemá přehled o tom, co dělají.
Po druhé světové válce bylo světovému průmyslu jasné, že stát musí korporace koordinovat, dotovat a že je třeba určitým způsobem sdružit jejich náklady a rizika. Jedinou otázkou bylo, jak toho dosáhnout. Rychle se přišlo na systém "Pentagon" (např. DOE, AEC, NASA). Tyto veřejnými dotacemi podporované systémy jsou dodnes jádrem dynamických odvětví americké ekonomiky (prakticky totéž platí i o biotechnologiích, průmyslu léčiv apod., které čerpají různé veřejné zdroje). Odtud už vede přímá cesta k Microsoftu.
Takže jak dosahuje Microsoft svých enormních zisků? Bill Gates je v tom dost upřímný. Říká, že "přebírají a rozšiřují" myšlenky druhých. Vezměme třeba počítače. Počítače vznikly z veřejných prostředků a ve veřejném sektoru. V padesátých letech, když byly vyvinuty, byly financovány téměř zcela z veřejných prostředků. Totéž platí o internetu. Myšlenky, projekty, software a hardware, to vše bylo zhruba 30 let vytvářeno z veřejných prostředků a ve veřejném sektoru, a nyní to všechno převzali lidé jako Bill Gates.
Jaké jsou společenské a kulturní dopady toho, když se dovolí monopolu, nebo několika velkým společnostem, aby ovládly něco tak základního jako je lidská řeč, komunikace s druhými lidmi?
Je to druh tyranie. Ale o to právě při vývoji korporací jde - je to snaha zabránit veřejnosti v účasti na rozhodování o svém vlastním osudu, omezit veřejný prostor, kontrolovat názory, zajistit, aby zásadní rozhodnutí, která ovlivňují řízení světa - což zahrnuje výrobu, obchod, dopravu, myšlení, sociální politiku, zahraniční politiku, to všechno - nebyly v rukou veřejnosti, ale v rukou vysoce koncentrované soukromé moci. V důsledku jde o tyranii, která se nemusí zodpovídat veřejnosti. A tohoto cíle lze dosáhnout různými prostředky. Jedním z nich je dostat komunikační systém, tzv. informační systém, do rukou několika - jestli jich je méně nebo více, na tom tolik nesejde - soukromých tyranií.
Vezměme americká média. V naprosté většině jsou to obchodní společnosti, korporace. Dokonce ani takzvaná veřejnoprávní média se příliš neliší. Jsou to zkrátka obří korporace, které prodávají své čtenáře, posluchače nebo diváky inzerentům z jiných odvětví. A ony mají tvořit páteř komunikačního systému. Není těžké uvědomit si, k čemu to povede. To platí i o takzvaném zábavním průmyslu, který nejrůznějšími metodami odvrací zájem lidí od veřejného prostoru, a tak dále.
A stále se objevuje něco nového. Právě v tomto okamžiku zde máme pozoruhodný příklad, Mnohostrannou dohodu o investicích (MAI), která se měla podepsat tento měsíc, ale její signatáři se nemohou dohodnout. Jednání probíhala v tajnosti asi tři roky. Je to v podstatě hra megakorporací, které se snaží se dát "investorům" - pod tím si nepředstavujme člověka, který pracuje v dílně, ale správní radu General Electric, Merill Lynch apod. - zvláštní práva. Připravovalo se to v tajnosti, protože zainteresovaní lidé - tedy celá podnikatelská sféra - věděla, že to vzbudí odpor veřejnosti. Proto to média drží v tajnosti. A je to udivující výkon: po tři roky udržet v tajnosti to, co, jak každý ví, bude soubor klíčových rozhodnutí, která vytvoří určité smluvní vztahy mezi mnoha státy. Zabrání to veřejnosti mluvit do politiky. Můžete jistě diskutovat, zda je to dobré či špatné - jak je libo - ale není pochyb, jak bude reagovat veřejnost, a není také pochyb o tom, že média, která byla od počátku s věcí dobře obeznámena, to dokázala udržet téměř úplně v tajnosti.
Jakým způsobem by společnosti jako Microsoft těžily z MAI?
Mohly by volně přelévat kapitál. Mohly by ho investovat, kde se jim zachce. Neexistovala by žádná omezení toho, co dělají. Státy nebo obce jako, řekněme, Cambridge ve státě Massachussetts, kde žiji a pracuji, by nemohly určovat žádná pravidla týkající se ochrany spotřebitele, ochrany životního prostředí, investic a podpory menšin a žen a podobně, to by bylo vyloučeno.
To, jak daleko to zajde, záleží nyní na jejich schopnosti tyto zásady prosadit. Tyhle věci se netýkají litery zákona. V Ústavě ani v jejích dodatcích není nic, co by dovolovalo soukromým tyraniím mít stejná práva jako fyzické osoby. Jde o moc, ne o právní formulace. Co by MAI znamenala v praxi, závisí na tom, jaké mocenské vztahy existují, např. zda se jí lidé, které by postihla, budou bránit tak vehementně, že se neprosadí, třeba formou nepokojů atd. Ale právě tyto podmínky se budou snažit prosadit.
Klíčovým prvkem MAI je to, co nazývají "ratchet effect", efekt západky, tj. stávající zákony smějí platit dál, ale musí být během určité doby zrušeny. Musejí být zrušeny a nesmějí být přijaty žádné nové zákony, které by byly v rozporu s právem Microsoftu dělat v zahraničí nebo v USA, cokoli si zamane. Postupem času se projeví efekt západky, svět se bude víc a víc ocitat v rukou velkých soukromých tyranií jako je Microsoft, s jejich aliancemi a vzájemnými dohodami.
Ekonom Brian Arthur namítá, že v důsledku rychle se měnící povahy technologií nemůže nikdo zůstat dlouho v monopolní pozici, a že tedy v technologicky vyspělých oborech je moc monopolů odlišná od té, kterou jsme poznali v historii, tudíž se není čeho obávat.
Ale monopolní moc neexistovala nikdy, nebo jen velmi zřídka. Vezměte vysoce koncentrované mocenské systémy, jako například energetický průmysl. Přísně vzato to nejsou monopoly. Shell a Exxon si navzájem konkurují. Je to vysoce propracovaný systém řízení trhu, kde obrovská moc státu zasahuje v zájmu malé skupiny soukromých tyranií.
Je velmi obtížné najít čistý monopol. Firma AT&T byla v jisté době monopolem, proto např. mohla vyvinout tranzistor. Byl to telekomunikační monopol a mohl si proto účtovat vysoké sazby. Ale to je samozřejmě netypický případ.
Myslíte si, že bychom se měli obávat problému monopolizace?
Jsou to oligopoly, malé skupiny vysoce koncentrovaných mocenských systémů, které jsou navzájem propojeny. Jestliže by jeden z nich chtěl převzít úplnou kontrolu nad některým systémem, ostatní mocenská centra mu to nejspíš nedovolí. Právě toho jsme teď svědky.
Takže si nemyslíte, že Bill Gates je John D. Rockefeller dnešní doby?
John D. Rockefeller nebyl monopolista. Standard Oil neovládal celé odvětví, i když se o to pokoušel. Ale ostatní mocenská centra nechtěla umožnit, aby jedno z nich dostalo takový podíl na moci.
Takže vlastně existuje paralela mezi Gatesem a Rockefellerem, nebo ne?
Podívejte se na feudální systém. Byli v něm králové a knížata a biskupové a lenní páni a tak dále. Ti v naprosté většině neusilovali o totálně koncentrovanou moc, nechtěli absolutního tyrana. Každý z nich měl své léno, které chtěl udržet ve vysoce koncentrovaném mocenském systému. Jen nechtěli, aby se jeho součástí stalo obyvatelstvo. Z toho důvodu není otázka monopolu - čímž neříkám, že není důležitá - jádrem problému.
Je opravdu nepravděpodobné, že by se mohl udržet čistý monopol. Vzpomeňme si, že hovoříme-li o technologii, jde v naprosté většině případů o technologii vyvinutou ve veřejném sektoru a z veřejných prostředků. Internet se koneckonců vyvíjel 30 let ve veřejné sféře, a pak byl předán do soukromých rukou. To je tržní kapitalismus.
Jak se přesunem z veřejné do soukromé sféry internet změnil?
Dokud byl internet pod kontrolou Pentagonu, byl svobodný. Lidé jej mohli používat volně pro sdílení informací. Tak tomu zůstalo i ve státním sektoru pod National Science Foundation.
Přibližně do roku 1994 lidé jako Bill Gates neměli o internet žádný zájem. Gates dokonce ani nejezdil na konference o internetu, protože neviděl způsob, jak na něm vydělat. Nyní byl internet předán soukromým společnostem a ty říkají celkem jasně, co chtějí. Chtějí vzít velké části internetu a odříznout je od veřejné sféry a začlenit je do intranetů oplocených firewally pro potřeby svých interních operací.
Chtějí kontrolovat přístup, a právě o tohle Microsoftu nejvíc jde: kontrolovat přístup tím, že lidé na internetu budou směrováni tam, kam chtějí oni, jako například nákupy přes internet, zábavní průmysl, a tak podobně. Pokud přesně víte, co chcete najít a máte dostatek informací a energie, můžete uspět. Ale oni to chtějí co nejvíc znesnadnit. A to je zcela logické. Když budete v představenstvu Microsoftu, budete se pokoušet o totéž.
Ovšem nemusí k tomu nutně dojít. Veřejná instituce vytvořila veřejný statek, který může zůstat pod veřejnou kontrolou. Ale to znamená spoustu práce na všech úrovních, od Kongresu po místní organizace, odbory a jiné občanské skupiny, které by proti těmto snahám bojovaly všemi dostupnými prostředky.
Jak by internet vypadal pod veřejnou kontrolou?
Vypadal by stejně jako dříve, ale byl by dostupnější, protože nyní by mělo přístup na internet víc lidí. A bez jakýkoli omezení. Lidé by ho mohli svobodně využívat. Tak tomu bylo, dokud byl internet ve veřejné sféře. Nebyl dokonalý, ale měl víceméně správnou strukturu. Právě to chce Microsoft a ostatní zlikvidovat.
Teď hovoříte o internetu, jaký byl před 15 lety.
Hovoříme konkrétně o internetu. Ale média obecně byla po většinu 20. století, a v posledních letech stále více, pod kontrolou korporací. Ale tak tomu vždy nebylo. A nemusí tomu tak být. Nemusíme jít pro příklad daleko do historie. V padesátých letech existovalo přes 800 dělnických novin nejrůznějšího názorového spektra s 20-30 miliony čtenářů týdně. Jdeme-li dál do minulosti, na počátku 20. století měla lokální, dělnické a další média stejný význam jako média vlastněná korporacemi. Současný stav není výsledkem přírodních zákonů, nýbrž vznikl v důsledku vysoké koncentrace moci, delegované státe prostřednictvím soudního systému a dalších soukromých tlaků, a tento stav lze zvrátit a překonat.
Vezměme tedy rostoucí koncentraci technologií, jakou pozorujeme u Microsoftu a některých dalších společností, porovnejme ji s nedávnými fúzemi v obranném průmyslu, v médiích, v pojišťovnictví a bankovnictví, a zejména v kontextu globalizace. Jsme svědky nového stadia globálního kapitalismu nebo je to jen pokračování běžného podnikání?
Viděno v hrubých číslech, současná globalizace vrací svět tam, kde byl přibližně před sto lety. Na počátku 20. století, v období britské nadvlády a zlatého standardu, když se podíváte na objem obchodu a finančních toků v poměru k velikosti ekonomiky, vracíme se po poklesu mezi světovými válkami víceméně do tohoto stavu.
Jsou zde určité rozdíly. Například rychlost finančních transakcí se v posledních 25 letech prudce zvýšila v důsledku takzvané telekomunikační revoluce, což byla revoluce především ve státním sektoru. Větší část tohoto systému byla navržena, vyvinuta a udržována z veřejných prostředků, a poté předána soukromému zisku.
Zásahy státu také zlikvidovaly poválečný mezinárodní ekonomický systém, "brettonwoodský" systém z počátku 70. let. Byl zlikvidován Richardem Nixonem, v první řadě díky americké a britské iniciativě. Byl odstraněn systém regulace kapitálových toků a to, spolu se státem započatou telekomunikační revolucí, vedlo k obrovskému zvýšení toku spekulativního kapitálu, který dnes činí více než bilión dolarů denně a většina z toho je neproduktivní kapitál. Vrátíme-li se zpět na počátek sedmdesátých let, vidíme, že 90 % mezinárodních toků kapitálu se týkalo reálné ekonomiky, jako je obchod nebo investice. Dnes se skutečnou ekonomikou souvisí jen několik procent těchto toků. Většina se týká finančních manipulací, spekulací proti měnám a věcí, které ekonomice ve skutečnosti škodí. A to je změna nejen oproti situaci před 100 lety, ale i před 40 lety. Takže jsou tu změny. A můžete vidět jejich důsledky.
Je to jeden z důvodů toho, že posledních 25 let bylo obdobím neobvykle pomalého ekonomického růstu, nízkého růstu produktivity, stagnace či poklesu mezd a příjmů přibližně dvou třetin populace, a to i ve vyspělých státech, jako jsou USA. A obdobím enormních zisků pro velice úzkou skupinu populace. Ve třetím světě je to ještě horší.
V úvodníku New York Times ze včerejška, neděle 12. dubna [1998], se můžete dočíst, že Amerika je prosperuje a je šťastná. Podáváte-li se na Američany, o kterých článek mluví, zjistíte, že to není ta dvoutřetinová většina, jejíž příjmy stagnují či klesají, ale hovoří se o vlastnících akcií. Ano, těm se bezpochyby daří dobře, až na to, že 1 % domácností vlastní 50 % akcií, a obdobně to platí o ostatním majetku. Většina ostatního majetku je v rukou nejbohatších 10 % populace. Takže ano, Amerika je šťastná a Amerika prosperuje, pokud Amerikou míníme to, co New York Times - úzkou vrstvu elity, za kterou a ke které New York Times hovoří.
Diskutuje se o potenciálu mnohostranné komunikace a o tom, že software jako tvůrčí proces vytváří kulturní hodnoty a ovlivňuje jazyk a vnímání. Jaké důsledky vyplývají z používání technologií vyvinutých korporacemi jako Microsoft?
Nemyslím, že se na tuto otázku dá odpovědět. Záleží na tom, kdo se toho účastní, kdo je aktivní, kdo ovlivňuje běh věcí a tak dále. Když bude systém ovlivňovat a ovládat Disney Corporation a další, bude vyjadřovat jejich zájmy. Pokud to bude z velké části veřejný projekt, bude odrážet veřejný zájem.
Takže jsme zpátky u otázky, zda se dá tento vývoj zvrátit.
O to právě jde. Je to otázka o toho, zda demokracie bude smět přežít a v jakém rozsahu. A je naprosto přirozené, že svět podnikání a stát, který je jím do značné míry ovládán, budou chtít demokracii omezit. Ohrožuje je. Vždy představovala ohrožení. Právě proto existuje obrovský průmysl Public Relations určený, jak sami říkají, ke kontrole veřejného mínění.
Co mají lidé dělat, když chtějí rozšiřovat a znovu dobývat demokracii a veřejný prostor z moci korporací?
Za prvé si musejí uvědomit, k čemu dochází. Pokud takové informace nemáte, nemůžete dělat skoro nic. Kupříkladu je nemožné bránit se MAI, jestliže se nedozvíte, že existuje. Právě to je důvodem takového tajnůstkářství. Nemůžete se bránit určité formě globalizace, která probíhá, jestliže jí nerozumíte. Nesmíte číst jen titulky prohlašující, že tržní ekonomika dosáhla triumfu, ale musíte číst i neveřejné projevy Alana Greenspana, šéfa americké centrální banky, které přednesl v uzavřeném kruhu; říká, že zdraví ekonomiky je podmíněno tím, že jsme dosáhli vynikajícího úspěchu - "nejistoty pracovníků". To je jeho výraz, nejistota pracovníků - to znamená, že nevíte, jestli budete mít zítra práci. To je skvělý úspěch důležitý pro zdraví ekonomiky, protože se tak udržují nízké mzdy. Je to úžasné: podporuje to růst zisků a udržuje nízké mzdy.
Takže dokud to lidé nevědí, nemohou s tím nic dělat. První nutná věc je vytvořit si pro sebe, pro lidi, komunikační systém výměny a interakce. Jako je například Corporate Watch, Public Citizen a ostatní známá uskupení, která poskytují veřejnosti takové informace a poznatky, které jinde nelze získat. A potom je třeba proti těmto věcem bojovat, mnoha způsoby, které se nabízejí. Můžete jít cestou přímého nátlaku na Kongres, demonstracemi, nebo vytvářením alternativních institucí. A podle mého názoru by úsilí nemělo směřovat jen na dílčí otázky, jako je zákaz monopolů, ale i na hlubší problémy, jako například proč vůbec mají mít soukromé tyranie práva?
Co soudíte o potenciálu všech těch alternativních médií, která se ve velkém počtu objevují na internetu, jestliže by tento trend pokračoval?
To je věc aktivního usilování, ne spekulace. Je to jako ptát se před 40 lety, jaká je pravděpodobnost, že budeme mít systém minimální zdravotní péče jako je Medicare. Tyhle věci se podaří, když za ně lidé bojují. A svět podnikání, Microsoft, je velmi třídně uvědomělý. Vlastně jsou to vulgární marxisté, kteří sami sebe považují za bojovníky vedoucí nelítostný třídní boj. Samozřejmě, že to budou dělat i nadále. Otázkou je, zda jim ponechat volné pole působnosti. A hlubší otázka je, zda jim má být vůbec dovoleno účastnit se této bitvy; já se domnívám, že nikoliv.
(Z angličtiny přeložili Helena Svatošová a Tomáš Pecina)
