Britské listy


úterý 21. srpna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Pánům Marjanovičovi a Šídlovi z Respektu:
  • Velká Británie: Jak ukončit azylové šílenství (Observer) Je univerzitní studium jen soukromou věcí každého studenta?
  • Jak Česká republika nepřežije v globální ekonomice, založené na znalostech Hacking:
  • Počítačová kriminalita anebo motor pokroku? Demokracie obyčejných lidí:
  • Deset let po komunistickém puči v Rusku: Jak mocným nástrojem se po celém světě stala svobodná řeč! Ještě k pěti milionům „nováckých debilů“
  • Kašlu na lidi, kteří si dobrovolně volí nekvalitu (Jan Paul) Na obranu Jany Dědečkové:
  • Fabiano Golgo má jednostranné pojetí svobody slova (Jindřich Dvořák)

    Kompletní Britské Listy

    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy oslovují ty, kteří v České republice rozhodují. Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Vydává je stejnojmenné občanské sdružení se sídlem Slezská 56, 120 00 Praha 2 (IČO: 26519887). Britské listy is published in Prague, the Czech Republic, by the Britské Listy Association. ISSN 1213-1792.

  • Stanovy občanského sdružení jsou zde.

  • Šéfredaktorem je Jan Čulík (325 Kilmarnock Road, Glasgow G43 2DS, U.K.), značka JČ, stálý pražský redakční tým tvoří Tomáš Pecina (TP) a Štěpán Kotrba (koš, šok, ŠK). E-mailová adresa redakce je zde.

  • Britské listy vycházejí na serveru Internet Servisu.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Use it or lose it. Chcete-li si deník udržet, inzerujte na  jeho stránkách. Zde je náš ceník i další informace.

    Co je nového v České republice

  • Událost dne. Zásada, že spíš projde velbloud uchem jehly než člověk romského původu do letadla z Prahy do Londýna, byla včera prolomena, když díky intervenci Jařabova úřadu dovolila britská ambasáda vycestovat Romce Ireně Bagárové (J. Jařab se o ní zmiňoval na chatu iDnes). Věřme, že v Anglii nepožádá o azyl a nezklame tak důvěru, kterou v ní úřad vládního zmocněnce formou společenské záruky vložil... (TP)

  • Proč lhala Jana Dědečková vzbouřencům v ČT, že neměla styky s politiky? Takto odpověděla na otázku Jana Čulíka "Bylo rozumné lhát ČT, že jste neměla styky s politiky?" v onlinovém rozhovoru Britských listů v úterý odpoledne:

    Až do chvíle, než mi byla položena otázka na styky s politiky jsem si myslela, že jsem naprosto imunní vůči jakémukoliv nátlaku na svou osobu. Není tomu tak a právě ve chvíli, kdy jsem vycházela z jednací místnosti v senátu, kde jsem se rozhodla vystoupit proti všem lžím, které tam zazněly, mě odchytili redaktoři. Byla jsem poměrně vystresovaná z jednání lidí, kterým vkládáme do rukou osudy naší země a kteří nechtěli slyšet vysvětlení (předem jsem byla vinná a předem měli hotový názor) , ale chtěli mě pouze ponížit svým výsměchem . Celou tu dobu jsem vnímala výsměch Žantovského a viděla povýšený úšklebek Mathého a Chmelíčka, kteří se v té spřízněné atmosféře cítili silní a jistí, přestože oba lhali, jako když tiskne. Po tomto zážitku mě odchytil Hanslík se svými otázkami. Dívala jsem se mu klidně do očí plná vzdoru a ponížení a odpovídala . Vzápětí mi volal na mobil Marek Vítek a řekl, že mají výpisy a mohou doložit, že jsem lhala. Řekla jsem mu, že si nedovolí požít výpisy, protože se dopustí protizákonného jednání. Dovolili si to a dovolili si i záměrně zkreslit některé skutečnosti tak, abych vypadala co nejhůře. To je však pouze pro vysvětlení atmosféry, ve které se uskutečnil rozhovor , a v žádném případě to neospravedlňuje moje jednání. Cítím to dodnes jako své selhání.

  • "Proč loni o Vánocích nedošlo v médiích k veřejné diskusi mezi vzbouřenci a hodačovci?" zeptal se Jany Dědečkové v dnešním onlinovém rozhovoru BL Tomáš Zukal. Odpověděla, že "česká média selhala, nebyla nestranná":

    Statisticky lze doložit, jak [malý] prostor jsme v médiích dostali my. Redaktoři se ještě dlouho po krizi vyhýbali otevřené diskusi v médiích. Proto byla Jana Bobošíková sama v Partii na Primě. Báli se otevřené konfrontace názorů.

  • "Volba generálního ředitele ČT by se neměla konat, protože ČT v tomto stavu každého ředitele zničí." Konstatovala Jana Dědečková v onlinovém rozhovoru BL:

    Obávám se, že žádný [ředitel by neměl být teď zvolen], protože podmínky v České televizi nejsou optimální a ještě dlouho nebudou. Já osobně bych měla jiné řešení, ale do toho se politikům nebude chtít, protože je jednodušší hodit odpovědnost na jednoho člověka, který se v tom bude motat jako vítr v bedně, ať už to bude Sládeček nebo Balvín. K volbě generálního ředitele by za těchto podmínek vůbec nemělo dojít. Balvín by měl zůstat výkonným ředitelem pro zajištění běžného provozu a měl by být jmenován restrukturalizační tým, který by byl složen z výkonného ředitele, Rady ČT a z kandidátů, kteří budou vyzvání ( např. Sládeček, Vadas, Kralert, atd), nebo z kandidátů, jež vzejdou z výběrového řízení. Generální ředitel by měl být zvolen až následně, do plně restrukturalizované instituce. Jinak mu hrozí, že ho ten socialistický moloch spolkne, a to i kdyby byl sebelepší.

  • "To, že je Petr Bohuš nyní v ČT mezi vzbouřenci v kritické situaci, si bohužel před několika měsíci zavinil sám." Uvedla Jana Dědečková v dnešním onlinovém rozhovoru BL:

    Petrovi Bohušovi přeji aby to zvládl, protože mám zájem na tom, abychom jako diváci dostávali kvalitní publicistické pořady. Na druhou stranu si myslím , že v této situaci dnes vůbec nemusel být. Kdyby pan Bohuš podpořil v době krize legální management a se svými ostravskými kolegy nabídl pomoc paní Bobošíkové, zoufale shánějící příspěvky a výrobní kapacity, mohlo vše dopadnout jinak . Ve chvíli, kdy za legálním managementem stálo ještě Brno, by spolupráce Ostravy znamenala rozhodující zvrat, oni se však přidali na druhou stranu a podlehli hysterii o svobodě slova. Zjišťuje-li tedy až nyní pan Bohuš, jaké lidi mezi vzbouřenci podporoval, je to tragické a do značné míry dnes sklízí důsledky svých dřívějších postojů. Jsem si jistá, že mi by pan Vítek do stolu nebouchl.

  • Bylo správné pro Janu Dědečkovou stýkat se s Kateřinou Dostálovou - neměla předpokládat, že ji ČT na základě tohoto přátelství bude diskreditovat? zeptal se Jany Dědečkové v dnešním onlinovém rozhovoru BL Jan Čulík. Odpověděla:

    Pane Čulíku, tady se musíme naučit hodnotit nezávislost lidí podle jejich činů, nikoliv podle toho s kým se stýkají, a apriori předpokládat, že je neustále někdo ovlivňuje. Každý člověk je osobností a nenechá sebou manipulovat. Nezahodím veškeré své přátele jen proto, že bych mohla vzbudit v nějakém magorovi podezření, že jsem manipulována. To raději nebudu v žádné funkci. Líbilo se mi, co řekl pan Hodač v pořadu "21" po svém zvolení. Dej důkazy na stůl nebo mlč. Styky s politikem nemohou sloužit jako důkaz pro dehonestaci lidské důstojnosti.

  • Hostem prvního "ostrého" online rozhovoru (chatu) Britských listů byla dnes od 14.00 Jana Dědečková, bývalá členka Rady ČT a Nemesis vzbouřených televizních pracovníků. Rozhovor je na  této adrese. (TP) - Sešlo se velké množství otázek a děkujeme Janě Dědečkové za výdrž, s níž na všechny svědomitě odpovídala - trvalo jí to od 14 hodin odpoledne až do 19.30, tedy pět a půl hodiny... (JČ)

  • Charakteristická čtenářská reakce se objevila na Fóru BL. Chat s Janou Dědečkovou je nesmyslný, protože J. Dědečková už nemá žádnou moc a do médií, soudí čtenář, proto nepatří. (TP) - To je zajímavě komunistický způsob myšlení. Kdo nemá moc, není nikdo. "Vy přece nejste žádný spisovatel, nejste členem Svazu českých spisovatelů," říkali Ludvíku Vaculíkovi za komunismu při výsleších estébáci. (JČ)

  • Ve čtvrtek ve 14.00 bude odpovídat Zdenek S. Blaha, ekonom s kanadským vzděláním, který v éře Vladimíra Dlouhého působil jako poradce na ministerstvu průmyslu a obchodu. Z. Blaha, jenž je živým obrazem zásady, že je důležitější být, než se zdát, se netají svým despektem k polistopadovým elitám, o nichž veřejně tvrdí, že mnozí z nich by se na Západě uživili nejvýš jako popeláři. Jeho březnový článek v Britských listech o "vlaku, který už ujel", analyzující příčiny neúspěchu tzv. Klausovy ekonomické transformace, vyvolal značný rozruch, avšak mezi českými ekonomy se nenašel ani jediný, který by se odvážil s Blahovými závěry otevřeně polemizovat. (TP)

  • Přehled připravovaných, probíhajících i uskutečněných chatů je zde. Otázky lze posílat do všech chatů, které ještě neskončily. Ty jsou označeny světle modrým (nebo červeným, pokud rozhovor právě probíhá) symbolem hodin. (TP)

  • Přímou cestu k vlastní diskreditaci zvolili Zbyněk Honys, Petr Bohuš a Jiří Ovečka, když dovolili bývalé pracovnici PR agentury Mozaic Karolíně Rezkové působit v pozici dramaturga pořadu Fakta. Takže ještě jednou: Aby člověk z PR agentury přešel na novinářské místo, je nehoráznost, kterou není možné ve veřejnoprávní televizi tolerovat, protože tento konflikt zájmů organizaci kompromituje stejně, jako ji kompromitovali Daniel Častvaj nebo Martin Mrnka. Karolínu Rezkovou je třeba z ČT propustit, a je třeba udělat to okamžitě. Pokud si tohle lidé ve vedení neuvědomí, upadají v podezření, že i oni pracují ve prospěch příslušné Public Relations agentury a jejích klientů. (TP)

  • Samotný pořad byl věnován jedinému tématu, senátnímu návrhu na zpřístupnění svazků StB. K samotnému návrhu zákona se nebudeme vyjadřovat, protože ho považujeme za analyticky čistou virtuální realitu: problémem této země není, zda si každý bude moct přečíst, co o kom StB sbírala - skutečně důležité záznamy, které mohou být (a často i jsou) využívány k vydírání, mezi zpřístupněnými materiály určitě nebudou. Že by snad díky zveřejnění svazků mohlo dojít k celospolečenské katarzi, si může myslet jen blázen nebo Petr Cibulka (a i ten má o tom, myslím, pochybnosti); v podstatě jde v klasický "zviditelňovací" manévr, který navíc na několik týdnů zaměstná média, takže si budou méně všímat politického dění.

    Fakta měla poměrně slušnou dramaturgii, nicméně druhý blok, o osudech rodiny spisovatele Jana Beneše, diváka nepřípustně manipuloval sentimentálními kýčovitými scénami. Mnohem zajímavější by bylo, kdyby v této době dostali slovo státní zástupce a vyšetřovatel, kteří odložili stíhání "Benešových" estebáků. Takto byla porušena i zásada audiatur et altera pars. (TP)

  • Z horka se zrodila další letní fáma: Ředitelem ČT má prý být zvolen Petr Schönfeld, bývalý manažer společnosti Ringier a favorit Petry Buzkové. Aby se před novináři utajila jeho minulost před rokem 1989, má působit nenápadně a být "černým koněm" konkursu. I vymýšlení fám vyžaduje jistou elementární logiku - Petra Buzková, na rozdíl od předchozí Rady, nekontroluje v tuto chvíli ani jednoho radního a její podpora pro kteréhokoli kandidáta by způsobila nejvýš jeho nevolitelnost. Trochu realismu do toho fantazírování tam na pravici, prosím! (TP)

  • Rasismus a nespravedlivá stereotypizace na základě kolektivní viny a co si s tím počít. V sobotu 18.8. vysílala televize BBC velmi zajímavý dokumentární pořad o tom, jak britští a američtí muslimové zápolí s - často jistě nespravedlivým - záporným obrazem islámu v očích většinové společnosti. Český překlad tohoto pořadu jsme vydali včera zde. Obdoba s osudem Romů v České republice je totiž téměř absolutní: česká většinová společnost totiž také nespravedlivě předpokládá záporné vlastnosti, vyskytující se u části romské populace, u  všech jejích příslušníků bez rozdílu. Je velmi zajímavé přečíst si transkript pořadu o muslimech na Západě a porovnávat přitom jejich situaci s osudem českých Romů. (JČ)

  • Romové: "Golgo rozumí postavení Romů v ČR přesně!" Na článek Fabiana Golga "Češi a Romové" reagovali romští čtenáři takto:

    Jsem jeden z ceskych Romu, kteri emigrovali do Kanady. Vice nez dvacet let se individuelne zabyvam romskou problematikou, takze sleduji kazdy clanek ktery se objevi v mediich ci na strankach meho internetu. Clanek, ktery jste napsal, Cesi a Romove, jsem velmi dusledne procital a musim Vam sdelit, ze je to skutecne velice vystizny clanek, nebot velice spravne charakterizuje romske spolecenstvi v Ceske republice.

    Karolina Bánomová napsala také z Kanady:

    Dear Fabiano Golgo,

    first I have to ask you to excuse my English.

    I am Romani girl born in Czech republic and now I live in Canada.

    I have read your article "Czechs and Roma" in the newspaper "Britske listy".

    I really liked it. As I can see, you have very good knowledge about Roma and our situation.

    Thank you for your realistic opinion and I wish you good luck.

    God bless you.

    (Milý Fabiano Golgo,

    nejprve se musím omluvit za svou angličtinu.

    Jsem romská dívka, která se narodila v České republice a nyní žiju v Kanadě.

    Přečetla jsem si váš článek "Češi a Romové" v Britských listech.

    Opravdu se mi líbil. Jak vidím, máte velmi dobré povědomí o Romech a o naší situaci.

    Děkuji vám za váš realistický názor a přeji vám mnoho štěstí.

    Bůh vám žehnej.)

    (Pozn. JČ: Jak píše Johana Grohová v MFD, Romové se v zahraničí "nenaučili anglicky". - Další stereotyp.)

    Naopak Petr Homoláč píše:

    Pan Golgo bohužel prezentuje agresívní novinářský styl a dosti odfláknutý. Jeho články jsou nesrozumitelné, pokud je nechcete luštit, a to při jejich nízké myšlenkové kvalitě rozhodně nemám chuť. Nečetl jsem od pana Golga ani jeden článek, který by vyvracel dojem, že je nekvalitní novinář a o to víc samozřejmě namyšlený a zpupný. Nechápu, co nás chce pořád vyučovat. Prosím Vás, pane Golgo, vytáhněte už tedy na nás ty trumfy z rukávu. Začínáte být docela nezáživný, což při Vašem původu je skutečně pozoruhodný výkon.

  • "Širokospektrální deník" s pornografickou přílohou Svět namodro se opět překonal. Hrubě rasistický, protiromský text, opakující všechna stereotypní kolektivní protiromská obvinění, rašící v primitivnější české duši, publikoval ve Světě namodro jeden z nejnaivnějších jeho autorů, jakýsi Rožánek. Daleko zajímavější než Rožánkův hloupý článek jsou však čtenářské reakce, drtivou většinou hrubě primitivní, rasistické a souhlasné, viz např.:

    Tomu kdo napsal tento clanek, tak GRATULUJI k presnemu a jeste slusnemu vystihu situace. Jsem v USA, nejsem rom a osobne mi neublizily, ale kdyz je vydim i zde v USA je mi take divne na zaludku co vivadi i zde. Poznate ho mezi jinymi vzdy STOPROCENTNE.

    Čímpak to je, že rasisti zároveň nikdy neumějí český pravopis? Konec konců je to všechno logické: svůj k svému: póvl láká další póvl... (JČ)

  • Jak je to někde jednoduché. Seznam zaměstnanců amerického Bílého domu a jejich platů nám poslal jeden čtenář ze Spojených států, který poznamenává:

    ... zde je seznam zamestnancu Bileho domu a jejich platy. Nevim, zda neco podobneho se da ziskat napriklad od zamestnancu Hradu ci nejakeho ministerstva v CR (ha-ha-ha). Myslim, ze Libor Roucek Vam jeste dluzi odpoved ohledne platy nejakeho vladniho zamestnance, stejne tak se asi neda pochodit ani ve verejnopravni TV. (Ti pracovnici, u nichz je napsano "detailee", nejsou stalymi zamestnanci, jen jsou tam propujceni od nejakeho jineho uradu na nejakou dobu, zpravidla max. na jeden rok.)

  • Omluva týdeníku Reflex. Ostře zaútočil na Blesk a Reflex ve včerejším vydání BL Jan Rovenský, až posléze se ukázalo, že vlastně kritizoval jen Blesk a Reflex si k tomu jen tak přihodil, že ho také vlastní firma Ringier. Omlouváme se Reflexu: aby nebylo mýlky, o kritizované kauze Reflex nepsal. Jan Rovenský konstatuje:

    Mail nebyl adresovan sefredaktorum Reflexu a Blesku, ale generalnimu rediteli spolecnosti Ringier, ktery vydava Reflex i Blesk. Vyslo to samozrejme jen v Blesku. Duvodem, proc se "muj bojkot" (v Cechach vskutku smesny nastroj) tyka obou medii, je riziko, ze Ringier me penize utracene za Reflex presype do Blesku. Udelal jsem to schvalne takhle, protoze obracet se primo na Blesk nemelo samozrejme cenu vubec.

  • Analýzu Štěpána Kotrby o přechodu Českého rozhlasu do digitální éry jsme publikovali v pátečním čísle zde. (TP)

  • ČR stále neplní své závazky v rámci Helsinského procesu. Umožněte Čechoameričanům restituce, zrušte trestní paragraf o pomluvě, odstraňte diskriminaci z navrhovaného zákona o církvích a přijměte účinná opatření proti obchodu se ženami, požaduje dr. Erica Schlagerová z Helsinského výboru amerického kongresu v rozhovoru s BL, zveřejněném zde.

  • Jan Čulík pokládá za nejvhodnějšího kandidáta na ředitele České televize Petra Sládečka a sám nemá v úmyslu ucházet se o jakoukoli funkci v ČT. Vyplývá to z prvního zkušebního online rozhovoru (chatu) Britských listů, který najdete na adrese http://www.blisty.cz/chat.php?id=1. (TP)

    Galerie Britských listů

  • Do fotogalerií jsme doplnili mnoho nových fotografií, mj. snímky, které Štěpán Kotrba pořídil ve spolupráci s Českým rozhlasem a které dokumentují jeho akci Africká odysea, narozeniny nosorožce v králodvorské ZOO, letecké záběry z východních Čech a fotografie parních lokomotiv, které nasnímal Tomáš Pecina v Lužné u Rakovníka. (TP)


  • Již několik týdnů je v provozu nové diskusní fórum BL. To je k dispozici zatím pouze pro prohlížeč Internet Explorer a pro Mozillu, na netscapové verzi se intenzivně pracuje. (TP)

  • Konto, kam je možné posílat příspěvky na investigativní práci Britských listů, je toto:

    Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), eBanka, a. s.
    Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

    Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

    Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
       Brno, Jánská 1/3
       České Budějovice, Kanovnická 18 (podle věrohodných zpráv neexistuje)
       Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
       Olomouc, K. Světlé 2
       Ostrava, Dlouhá 3
       Pardubice, 17. listopadu 238 (dtto)
       Plzeň, Šafaříkovy sady 5
       Praha, Václavské nám. 43
       Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

    (Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zde a zde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.

    Výběr textů z posledních dní:

    Velká Británie: Jak ukončit azylové šílenství

    Motto:

    1. "Británie je multikulturní země, která si zakládá na toleranci a otevřenosti k uprchlíkům." Teodor Marjanovič, Jindřich Šídlo, Respekt 6. 8. 2001

    2. "Odmítnutý žadatel o azyl, který byl při deportaci z Británie dnes umístěn na loď z Doveru do Francie, skočil do moře, ve snaze vrátit se do Británie, a přišel při tom o život. Byl to muž pocházející z Kosova." BBC Radio 4, rozhlasové zprávy v 16 hodin, 20. 8. 2001

    Žadatelé o azyl v Británii zůstávají na holičkách, protože je azylové řízení nesmírně neefektivní. Avšak ministerstvo vnitra je neschopné provést reformy, jichž by bylo zapotřebí. Nový začátek může způsobit jedině založení nové, nezávislé Rady pro uprchlíky, argumentoval minulou neděli 19. 8. v týdeníku Observer Guy S. Goodwin Gill, profesor Oxfordské univerzity, právník, zabývající se mezinárodní uprchlickou problematikou. Shrnujeme. (Uvažujme nad tímto článkem i nad českou azylovou politikou, která je ještě daleko méně racionální a efektivní než britská. JČ)

    Navzdory tomu, co tvrdí politikové, Konvence o uprchlících z roku 1951 a to, co se v ní praví o statutu uprchlíků, nevytváří problém pro britskou azylovou politiku.

    Absolutně nic v Konvenci nebrání britské vládě, aby vyřizovala žádosti o azyl "bezodkladně, prostřednictvím rychlého rozhodování a efektivního systému hodnocení jednotlivých žádostí," jak o tom hovořil premiér Tony Blair před nedávnými britskými všeobecnými volbami.

    Konvence nám a všem ostatním 141 státům, které ji podepsaly, připomíná, že máme společnou povinnost neposílat uprchlíky zpět tam, kde jsou pronásledováni, čelí mučení nebo smrti, ale to je povinnost, kterou by uznala za automatickou většina z nás, Konvence nekonvence.

    Problémy jsou daleko základnější a jsou daleko blíž domova. Nikdo v britské vládě ani v opozici o tom nechce mluvit, ale jde o základní problém systémové neefektivnosti. Současný proces, jímž projde žadatel o azyl od podání žádosti až k jejímu vyřízení či odmítnutí, je nevhodný, nepružný, plýtvá finančními zdroji, je plný chyb, podléhá politickému ovlivňování a vůbec nestojí za to, aby ho někdo obhajoval.

    Neschopnost vlád reagovat na vlny uprchlíků

    Už přibližně dvacet let nedokáží vlády přiměřeně a efektivně reagovat na migraci lidí. Částečně za to nese odpovědnost vysoké komisařství OSN pro uprchlíky. Za posledních deset let totiž toto vysoké komisařství přestalo plnit svůj základní mandát. Odmítá se účastnit na procedurách a na realizaci ochrany pro uprchlíky. Neplní svou povinnost, jíž je zlepšovat normy a praxi v zájmu států, hostitelských komunit i samotných uprchlíků.

    Vlády se samozřejmě plně podílejí na vině za tato selhání a musejí za ně přijmout odpovědnost. V Evropě už dlouho ministři a oficiální činitelé argumentují, že prý žijeme ve světě nulového přistěhovalectví. Samozřejmě, že tomu tak není: nikdy jsme ve světě nulového přistěhovalectví nežili.

    Naopak, jako aktivní činitelé v provázaném světě jsme spojeni historickými, pokrevními a kulturními vazbami se všemi kouty naší planety, jsme nutnou součástí přílivu a odlivu lidí, který vzniká v důsledku obchodu, v důsledku globalizace ekonomiky a v důsledku očekávání našich občanů a jejich rodin. A také potřebujeme zahraniční pracovní síly, neboť jsme si vybudovali většinu svého bohatství prostřednictvím přistěhovalců a gastarbeiterů. Jak klesá počet obyvatel Evropy, zjišťujeme, že existuje mnoho práce, o níž my občané chceme, aby ji někdo dělal, ale ne my sami.

    Takže tolerujeme nepravidelnou podtřídu příležitostných pracovních sil. Snažíme se předstírat oficialitu tím, že kriminalizujeme přistěhovalce, kteří nemají příslušné dokumenty, a vystavujeme hlučně na odiv svou tvrdost tím, že rozbíjíme rodiny a arbitrárně umisťujeme nešťastníky na dlouhé měsíce nebo i roky do vazby. Nikdy však nás nenapadne vymknout se konvenčnímu myšlení. Ať už jsme Britové, Němci, Dánové nebo Irové, stále se považujeme za jakýsi staromódní suverénní stát, jako bychom byli schopni se v dnešním světě izolovat fyzicky od lidí a od událostí.

    Reagujeme na příznaky jen v daném okamžiku, vůbec nás nenapadne uvažovat o tom, odkud uprchlíci přicházejí, anebo jakou roli hrajeme v jejich důvodech, proč přicházejí k nám. Nenapadne nás zaregistrovat, že hlavními zeměmi, z nichž lidé prchají do Evropy - Afghánistán, Srí Lanka nebo Irák - jsou země, kde zuří konflikt a kde se nedá žít - a právě to jsou typické země, odkud lze očekávat uprchlíky.

    Pokud to myslíme vážně s vlnami lidí, kteří přicházejí naším směrem, měli bychom se intenzivně zajímat o řešení jejich problémů - měli bychom pomáhat řešit konflikty a zabraňovat jim, povzbuzovat investice, rozvoj a místní demokratizaci.

    Pozitivní rysy britské azylové politiky

    Avšak ne všechno je úplně černé. V posledních letech přispěly soudy a tribunály v Británii obrovskou měrou a často jednomyslně k  vývoji v právní vědě, týkající se uprchlické problematiky. Soudy a tribunály nám připomněly, že podkladem pro uvěřitelnou a efektivní politiku zaměřenou na uprchlíky musejí být základní lidské hodnoty.

    Významná rozhodnutí soudů posílila ochranu uprchlíků ženského pohlaví a odhalila právní nedostatky, ano, dokonce i protizákonné jednání malé menšiny našich evropských partnerů.

    Bohužel však Jacku Strawovi, který byl donedávna britským ministrem vnitra, [je to nynější britský ministr zahraničních věcí, pozn. JČ], chyběla odvaha a vůle podporovat důsledné a korektní normy mezinárodní ochrany pro uprchlíky po celé Evropě. Namísto toho se zaměřil na bulvární přístup, jehož cílem bylo zlikvidovat fronty uprchlíků, čekajících na rozhodnutí, a na takzvané "zneužívání azylového systému". Důsledkem toho bylo, že tato rétorika odvedla pozornost od skutečných problémů.

    Selhání azylové "reformy"

    Vláda tvrdí, že zákon o přistěhovalectví a o azylu z roku 1999 pomohl "zreformovat systém, který nefungoval pro nikoho". Není tomu tak. Také vláda tvrdí, že prý došlo k snížení počtu čekatelů na azylové rozhodnutí. Do určité míry tomu možná je tak, i když teď víme, že podstatná většina tzv. "azylových rozhodnutí" jsou podvod a absolutně neposkytují informace o tom, zda žadatelé, o nichž je rozhodováno, potřebují či nepotřebují naši ochranu.

    Rozhodování i nadále zůstává zcela odděleno od konkrétního žadatele, a to časově i co do vzdálenosti. To vytváří dodatečná zdržení a náklady, protože bývá často nutné dodatečně vyjasňovat jazykové problémy, důvěryhodnost, tlumočení i celou podstatu věci. Státní úředníci rozhodují o tom, zda poskytnout či neposkytnout azyl, na základě informací o jednotlivých zemích, které nepodléhají veřejné kontrole ani uznávaným normám verifikace. Rozhodovací proces až příliš často určuje ministerstvo financí. Hlavně jde o počet lidí, jimž má být udělen azyl, a nikoliv o kvalitu azylových rozhodnutí. Je velká otázka, zda bychom dokázali nynější azylová rozhodnutí obhájit, anebo zda na jejich základě prostě vypadáme jen jako pitomci.

    Nová rada pro uprchlíky

    Rozhovory s vysokými a středně vysokými představiteli britského ministerstva vnitra, mnoho z nichž ví, že je zapotřebí reforem a snaží se o reformy usilovat, mě přesvědčily, že reforma je ve skutečnosti nemožná - že byrokratická inerce, která tak často ochromuje reformu, jíž je zapotřebí k tomu, aby vláda vládla dobře, znovu převládne, ať už jsou meritum věci či jeho finanční aspekty jakékoliv.

    Pokud si současná či jakákoliv příští vláda přeje skutečně udělat něco s azylovým problémem v této zemi, a nepůjde jí jen o splnění sobeckých zájmů zaměstnanců státních institucí anebo xenofobních požadavků určitých sdělovacích prostředků, bude nutno najít realistickou alternativu k současnému systému.

    Podle mého názoru se to dá udělat. Už sama skutečnost, že žadatelé o azyl stále ještě čekají na první rozhodnutí tři až čtyři roky, jen potvrzuje jasnou věc, že totiž pravomoci pro určování statutu uprchlíka a udělování azylu musejí být odebrány ministerstvu vnitra a musejí být poskytnuty nezávislému úřadu - samostatné, autonomní organizaci, nové Radě pro uprchlíky, která nebude podléhat politickým tlakům, jaké každodenně zkreslují proces rozhodování o žádostech o azyl.

    Musí vzniknout takový rozhodovací proces, kde bude spolehlivě zajištěno rozhodování, odvolání, právní zastoupení žadatele, tlumočení i informace o zemi, z níž prchá. Rozhodování bude muset činit instituce, v níž bude moci mít veřejnost i organizace, zastávající lidská práva a práva uprchlíků, plnou důvěru. Musí vzniknout prostředí, v němž budou ti, kteří budou o uprchlících rozhodovat, schopni činit solidní, obhajitelná rozhodnutí a nikoliv jen rozhodnutí, ovlivněná uměle zvenčí určenými ukazateli produktivity.

    Co vyžaduje spravedlnost

    Existuje šest základních rysů efektivní procedury zpracování žádostí o azyl: Rozhodování by mělo být co nejblíže žadateli; k dispozici musejí být kompletní, autoritativní a důvěryhodné informace o zemi, z níž žadatel utíká; žadateli musí být zaručeno poradenství, právní zastoupení a tlumočení; rychlá a racionální rozhodnutí musejí být poskytnuta písemně; musí být možné odvolání na základě faktů; musí existovat právní možnost rozhodnutí revidovat.

    Je nutno se vyhnout falešným iluzím

    Zrušíte-li Konvenci o uprchlících z roku 1951, nic podstatného se nezmění. Lidská dimenze problému bude trvat dál - stále budou lidé, kteří budou požadovat ochranu a budou ji potřebovat - stále budou muset státní úředníci rozhodovat o jejich osudu. Stále půjde o základní ústavní hodnoty. Organizace na obranu lidských práv i na obranu práv uprchlíků budou i nadále požadovat dodržování těchto práv; veřejnost bude stále požadovat, aby státní úředníci činili v těchto věcech spravedlivá rozhodnutí.

    Jak Česká republika nepřežije v globální ekonomice, založené na znalostech

    Západní demokracie usilují v poslední době co nejvíce o to, aby umožnily svým občanům, zejména mladým lidem co nejefektivněji rozvíjet svůj talent a inteligenční potenciál - vědí totiž, že v blízké budoucnosti bude celosvětově docházet k ostré konkurenci, v níž vyhrají a statutu otrockých národů se vyhnou jen ty společnosti, které budou mít vysokou kvalifikaci a schopnost nezávislého myšlení, kreativity a inovací. Právě proto investují západní státy velmi silně do vzdělání mladých lidí. Rozhodne-li se student z Německa studovat na univerzitě v Glasgow, prostě přijde: jeho německý komunální úřad mu studium v zahraničí financuje.

    V Čechách to nefunguje ani tak, že by si mohli mladí lidé brát na studium v zahraničí zvýhodněné státní půjčky. A ještě dlouho to asi tak - k velké škodě českého společenství - fungovat nebude. Jak zpitomělí jsou někteří místní lidé klausovskou propagandou z první poloviny devadesátých let, tvrdící, že nikdo nemá za nikoho odpovědnost a každý se musí postarat sám o sebe, dokazují tyto tři dopisy, které dostal český student v Británii Zdeněk Jeřábek po nedávném zveřejnění jeho dopisu v Britských listech, v němž právem poukazoval na to, že v zájmu ekonomického přežití českého národa má česká vláda povinnost umožnit mladým lidem alespoň půjčkami financování jejich studia v zahraničí. Autoři níže uvedených dopisů to tak necítí: obávám se, že tak, jak uvažují, se uvažuje v současnosti jen v rozvojovém světě, nikoliv v Evropě, do které se chce ČR dostat :(.

    Student Zdeněk Jeřábek poznamenává: " Vazeny pane Culiku, ptal jste se me na jake problemy narazim, jednim slovem na totalni a absolutni nepochopeni ze strany ceske, nekdy mam pocit, jako kdyby neumeli komunikovat. Prave jsem Vam poslal tri priklady, ktere me obzvlaste pobavily. Doufam ze je zverejnite. Vas ZJ." (JČ)

    Vážený pane.

    Jestli studujete v Anglii nebo USA nebo kdekoli jinde, je to Vaše soukromá záležitost. Nepochopil jsem, proč obtěžujete jiné lidi svými problémy. Myslím si, že jiní lidé mají svých problémů dost a netouží řešit ještě ty vaše, a to jenom proto, že jste při jejich řešení sám selhal.

    V životě se opírejte pouze sám o sebe, a hledáte -li pomocnou ruku, hledejte ji jen na konci svého ramene.

    Takto funguje svět kolem Vás. Jste patrně mladý a ještě jste to nepochopil. Pokud bude někdo ochoten řešit Vaše problémy, najdou se tisíce dalších, kteří budou také potřebovat, aby za ně někdo něco vyřešil, a budete zneužívat dobroty nebo hlouposti dárců, kteří jsou slabí v tom, že nedovedou říci ne.

    Přeji Vám, abyste našel nějakého sponzora, ale položte si otázku, k čemu bude Vašemu sponzorovi Vaše vzdělání, když to vzdělání potřebujete pouze Vy a ne Váš sponzor.

    Jestli žádného sponzora nenajdete, tak nestudujte a jděte pracovat.

    Pane Jerabku,

    proc byste se mel nekomu omlouvat, ze jste Čech?

    To, o čem píšete, nemá s národností co dělat.

    Spravny termin je/nezlobte se na me/..chudy clovek.

    Ty povidky, ktere jsme v dobe detstvi cetli /myslim my drive narozeni/ jak chuda rodina nemela na skolu a papir pro deti, jak vynalezavy chlapec prilepil svetlusky na klacek a vecer po zamestnani psal klacikem do pisku na morskem brehu a nahradil tak svetlo a papir, to ma racionalni jadro, zkratka vsechno speje k tomu, ze studovat budou moci pouze deti bohatych rodicu. Ostatni si musi pomoci, jak umeji.

    To je ta hruza/a to neprovadim polit.propagandu/, ze ti havlove, klausove nerekli, kdyz zmenime typ zrizeni, tak pocitejte taky s tim, že kdo nebude mit penize na skolu, tak jeho deti zustanou bez vzdelani.

    Ve vasem pripade to neni az takove, vy chcete to nejlepsi z nejlepsiho, proc ne.

    Ale souhlasite asi se mnou,ze kdybyste se jmenoval treba Zelezny,tak byste takovy clanek nemusel psat.

    At se vam ta Anglie podari.

    Vážený pane Jeřábku,

    pokud bych reagovala v intencích druhé věty Vašeho mailu, asi bych musela napsat: A proč by to někoho zajímat mělo? [že chce Zdeněk Jeřábek studovat, pozn. JČ]

    To je přece vaše soukromá věc, investice do vaší vlastní budoucnosti, děláte to pro své lepší uplatnění na trhu práce a nepochybně i budoucí vyšší finanční ohodnocení.

    Je to stejné, jako když svému dítěti platím počítačový kurs nebo kurs angličtiny, i když uznávám, že finančně je to nesrovnatelné. /Zároveň souhlasím, že vzdělaný občan je i přínosem pro svůj stát/.

    Domnívám se, že situace není tak katastrofální - existují mezistátní dohody i dohody mezi vysokými školami, které umožňují mladým lidem studia a stáže v zahraničí, a to včetně finančního zabezpečení. Možnost získat příspěvek ze státního rozpočtu na individuálně sjednané studium v zahraničí skutečně neexistuje a myslím, že tímto způsobem to nefunguje nikde ve světě. K těmto účelům existují bankovní půjčky s několikaletou lhůtou splatnosti.

    Tím se dostávám k poslednímu bodu vašeho mailu - nevím, zda by podobnou agenturu /vzhledem k platné legislativě/ vůbec mohla vláda založit a provozovat. Nicméně mám dojem, že v blízké budoucnosti banky k podobným programům stejně přistoupí a spíš jde asi o určitou garanci ze strany státu vztahující se např. k nižšímu úročení. Jak jsem četla, půjčku na studium už poskytuje Komerční banka.

    Závěrem chci vyjádřit obdiv vaší houževnatosti a cílevědomosti a přeji vám, aby se vám podařilo studia dokončit.

    S pozdravem (...) odbor pro styk s veřejností

    Hacking = hack king

    1. "You are owned!"

    Počítačová kriminalita anebo motor pokroku?

    (Jméno autora materiálu, zveřejněného k diskusi, je redakci BL známo.)

    Stejně jako titulek tohoto článku, anebo třeba: "Owned by ...", "Hacked by ...", "0% Dastych, 100% Binary.Division..." vás občas přivítá váš oblíbený internetový portál, webový poštovní server, oblíbené noviny, "oblíbené" ministerstvo anebo nějaký absolutně nezajímavý server, například gymnázium v Uherském hradišti, Bratislavě, nebo kdekoliv jinde.

    Všechny tyto "hlášky" mají něco společného. To něco je počítacový specialista, PR many zvaný "pirát", či našich mediálních končinách hacker, který napadl, alias "hacknul" daný systém. O co jde? O svéráznou formu "veřejně prospěšné služby", upozorňující na nedostatky kvalifikace správce systému či nevhodný či lajdácky nainstalovaný software na serveru, pubertální vtípek extrémně nudícího se studenta či vážnou a společensky nebezpečnou kriminální činnost? Policisté rádi mluví o poslední variantě (kvůli své nepostradatelnosti a svému resortnímu rozpočtu), hackeři zase o té první (kvůli společenské toleranci své činnosti a své pověsti). Někteří profesionálové hackery velebí, nekteří je zatracují. Většina uznává jejich schopnosti a znalosti, nerozumí však mnohdy motivům jejich činů a nezná souvislosti. Režiséři o nich točí akční techno-filmy, a ty se stávají kultovními a režiséři bohatými. Dobře se baví vetšinou škodolibí uživatelé služeb konkurenčních serverů, většinou ti, kterí daným průnikem nejsou poškozeni. Avšak mnoho důvodů pro smích zrovna nemají poškození klienti napadeného serveru, kterým se hackeři dostali k poště nebo osobním údajům, a vlasy si rvou také administrátoři napadeného systému. Značí to, že nepracují profesionálně - někde udělali chybu, něco bylo opomenuto, někdo má na ně spadeno. Co chtějí svými průniky tito lidé dokázat? Jaký mají důvod znevažovat práci druhých? Proč útočí zrovna na vaše servery? Jak se tam vůbec dostali? Jak se proti nim bránit? Co si myslí administrátoři, jak odůvodňují své činy sami hackeři? To jsou některé z otázek, které se pokusí zodpovědět náš nový seriál.

    Hacker versus cracker

    Jak už bylo na mnoha místech a v mnoha článcích vzpomenuto, slůvko hacker je dost mylným označením pro lidi, kteří pronikají na cizí servery či k cizím datům bez vědomí jejich majitelů (resp. administrátorů). Hacker podle pradávné definice ještě z dob nejprimitivnějších Unixů (pionýrská doba - začátek let sedmdesátých minulého století), je výrazem pro člověka hodně zaujatého pro danou věc, který většinu času tráví psaním, laděním a zdokonalováním svého kódu. Například mnohé běžné lidi by překvapilo, že Linuse Torvaldse, velmi to známého finského studenta, který začal psát operační systém Linux, může někdo oslovit titulem hacker. Avšak právě on je ideálním případem pro použití tohoto slovíčka. Lidé, kteří napsali podstatnou část jádra operačního systému Linux, můžeme s klidným svědomím označit pojmem kernel hacker, což je dokonce titul, kterým se oni sami označují v souboru se seznamem autorů. Stejně tak hacker je člověk, který píše jakýkoliv software, a doslova entuziasticky se věnuje jeho vývoji. Pojmem hacker (i s pejorativním nádechem) můžeme označit ostatně i Billa Gatese, zakladatele společnosti Microsoft, který počátkem 80tých let spolu se svým kamarádem Paulem Allenem "hackli" operační systém DOS, který koupili od někoho jiného za 50 tisíc dolarů, připsali do něj nějaké vlastnosti, změnili copyrightové řetězce a vydali jej jako vlastní operační systém.

    Pro počítačové piráty, kteří se věnují průnikům, je daleko vhodnější slůvko cracker. Je to však obecnější výraz pro lidi, věnující se nejrůznějšim druhům většinou nelegálních činností - prolamováním patentovaných algoritmů, odhalováním metod ochrany programů, a nakonec i hledáním bezpečnostních děr. V  tomto seriálu budeme používat většinou výrazu hacker, protože je v naší mediální hantýrce natolik zaužívané, že již asi nemá cenu laiky převychovávat :)

    Kdo stvořil hackera?

    V Bibli se praví, že na počátku bylo slovo. Na počátku historie hackingu byl počítač. Počítačoví hackeři a crackeři existují už od začátku této éry. Zpočátku se většinou věnovali ti nejzkušenější prověřování, jestli ochrana toho a toho systému je dokonalá. To proto, že byli buď placeni za prověřování kvality práce druhých, anebo byli sami autory zabezpečení. Po úspěšném průniku zkontaktovali autora zabezpečení či majitele systému a navrhli odpovídající změny. Systém se stával kvalitnější, bezpečnější.
    Časem však začalo přibývat lidí, kteří z průniků do cizích systémů mohli získat nějaké běžným způsobem nezískatelné privilegia. Většinou číst či měnit poštu lidem, které znali. Zkopírovat si jejich práci, dokumenty, zdrojové programy, nebo je třeba "vhodně" modifikovat.
    Pronikání do podnikových sítí bylo zajímavé pro jednotlivce, kteří v podniku pracovali, ale tím v podstatě nemohli způsobit nějaké vážnějši globální problémy. V době rozmachu celosvětové počítačové sítě začal tento problém být závažnější, řekněme rovnou: globální. Neregulovaná globalizace a všedovolující svoboda Sítě ukázala svou odvrácenou tvář i zde. Například důsledky průniku do sítě konkurenční korporace a získání jejich privátních informací, čtení jejich pošty, jak lokální, tak mezipodnikové, není určitě nutné zvlášť objasňovat. Ekonomický přínos je zřejmý a zisk z jednoho průniku se dá počítat na miliardy, stejně jako ztráta... Akcie na burze změní majitele a ten zločinný kousek kódu zmizí stejně neviditelně, jak se v tu pravou chvíli objevil. Počítačovou kriminalitu v tom pravém slova smyslu tak podporují i státy a jejich vlády. Většinou pod pláštíkem výzkumu či boje proti hackerům vyvíjejí vojensky či špionážně využitelné systémy.
    V dnešní době jsou už většinou korporační sítě velmi dobře zabezpečené. Boj na této frontě se stává doménou specializovaných firem a vládních agentur. Pro individuální hackery se stávají jednodušším a zajímavějším cílem veřejné (většinou webové) servery. Kompromitování takovéhoto systému znamená buď získání přístupu k databázím osobních informací, hesel a pošty statisíců lidí, anebo v případě výměny webové stránky zviditelnění jak hackera, tak negativní zviditelnění konkrétního serveru, a nejen ostuda jeho administrátora. Neúspěšný hack je pak tou nejlepší reklamou...

    Jak plynul čas, snižovala se i věková hranice lidí, kteří se hacku věnovali. Zatímco v počátcích to byli většinou počítačoví veteráni, univerzitní absolventi či pedagogové, časem studenti univerzit, postupně jsme se dopracovali až do současného stádia, kdy už (v jistém smyslu slova) "hackují" i děti na základních školách. V dnešní době není třeba žádné extrémní znalosti počítačových systémů a už vůbec ne programování k tomu, aby jste "hackli" děravý server. Stačí vám základní znalost konkrétního operačního systému, dovednost surfování po internetu a spouštění programů. To skutečně zvládá jakýkoli adolescent, mající přístup k počítači a samozřejmě k internetu.

    Proč ?!?!?!?!

    Tato otázka je stejně stručná, jak nevyčerpatelná je odpověď. Důvod, proč hackeři existují, je zřejmý. Protože existují počítače, protože existuje ctižádost zvítězit, vyniknout pokořením druhých a protože programátoři aplikací jsou lemplové, flákající svou práci. Protože vložené peníze majitelů firem jsou motorem pro stále agresivnější marketing, kratší inovační cykly a tím i stále rychlejší vývoj stále rozsáhlejších programů. Protože i za program, mající chyby dostane firma zaplaceno a obrana "spotřebitele" proti nekvalitní práci programátora neexistuje. Protože masové rozšíření počítačů PC bylo příčinou nemravných zisků mnoha firem i mnoha jednotlivců. Protože namísto mágů začali světu počítačů vládnout kejklíři, šašci a šarlatáni. Protože v některých komerčně nejúspěšnějších systémech je víc chyb, než kódu... Protože neexistují pravidla vývoje, neexistují standardy, neexistuje už ani morálka - u těch největších, nejúspěšnějších, nejmocnějších. Protože ve jménu "pokroku" a "zisku" je dovoleno téměř vše. A protože na druhé straně internet osvobodil jedince, člověka - na internetu má dnes při dostatečné konektivitě, inteligenci a znalostech jednotlivec stejnou moc, jako ta nejmocnější korporace. Stejnou moc bořit, jako stavět. Protože každý se chce stát Billem Gatesem.

    Hackeři jsou úplně normální lidé, kteří mají práci (většinou v IT oboru). Buď v  práci, nebo jako koníček, anebo oboje, se věnují odhalováním nedostatků v počítačových systémech, ne nutně jen softwarových.
    Crackeři, teda lidé s ne docela čistými, neboli lépe řečeno legálními úmysly, jsou nejrůznějších charakterů.

    Knowledge society

    Samostatnou kapitolou počítačového pirátství byl podíl hackerů východoevropských zemí na rozvoji národního hospodářství svých států. Před i po pádu železné opony. Vyděračské kurzy západních měn, železná opona či restrikce COCOM na "strtegické produkty" přivedly řadu inženýrů ve firmách bývalé RVHP na cestu "boje" proti kapitalismu - zcizování a rozšiřování programového vybavení i konstrukcí čipů bez zaplacení příslušných licenčních poplatků. Tato oblíbená činnost, spočívající v nelegálním kopírování as propojení průmyslové špionáže se světem aplikovaného vývoje zdomácněla a po "sametové revoluci" a pádyu výzkumných ústavů i výpočetních středisek nalezla své nadšené pokračovatele v akademické obci. A tak se stalo, že bariéry COCOM nemělo smysl udržovat, firmy zareagovaly důslednější ochranou softwaru seriálovým číslem. Crackeři zase celosvětovým zveřejněním seznamů seriálových čísel jednotlivých verzí programů, posléze "deserializačními" programy či systémovými generátory seriálových čísel. Hardwarová ochrana se také neujala (neb na každou ochranu se našel prostředek k jejímu prolomení) a tak firmy byly nuceny zahrnout nelegální rozšiřování svých produktů do globálních marketingových strategií a "neoficiálně" ho tolerovat či dokonce podporovat. Jen díky tomu (zdarma) otestovávají uživatelé jejich beta-verze, jen díky tomu se učí (zdarma) s produkty zacházet budoucí uživatelé legálních kopií, jen díky tomu firmy (zdarma) popularizují své produkty. Pokud to neučiní, zahynou či živoří (to je napříkald případ souboje Microstation versus Autodesk - vítěz byl na českém trhu znám předem, stejně jako vítěz souboje Micrografx versus Corel, či deset let trvající monopol firem Adobe, Microsoft). Jen díky tomu jsou dnes čeští a slovenští studenti a absolventi škol počítačově gramotní v takovém měřítku, jen díky tomu vycházejí i ti nejchudší studenti ze škol připraveni pro praxi se znalostí těch nejnáročnějších systémů a programů. V praxi pak vyžadují kvalitní programy, výkonný hardware a nehodlají se spokojit s průměrem či starými verzemi. To proto, že Praha se stala po určitou dobu jedním ze světových center nelegální distribuce veškerého software pro dvě hlavní platformy - PC i MAC. Stala se i útočištěm pro většinu jeho velkých úložišť - nelegálních uzlů BBS, později pak velkých internetových serverů na páteřních sítích akademické komunity či telekomunikačních firem. Správci sítí a mezinárodních linek v Telecomu by mohli vyprávět o přínosu tomuto pokroku v high-tech... To vše v neomezeném množství, zdarma či pouze za symbolický, režijní poplatek. S tichým vědomím akademických funkcionářů univerzit, manažerů firem i úředníků státu. Stalo se, že na "černých" serverech byl software dříve, než u distributorů... Dnes se již hranice posunula na východ - většina serverů se fyzicky nachází v Rusku, Ukrajině či na Balkánu. Česká republika dnes přispívá k "pokroku" stále menším dílem, stále ale disponuje celosvětově uznávanými specialisty. Pouze téměř nikdo neví, že jsou Češi. Tradice "nekomerčního světa" žije dál. Pro další generaci chudých studentů východní Evropy či Asie se tak stává klíčovým jazykem angličtina (a snad si nemyslíte, že to americké vládě vadí? Neučí se rusky.), pro další generaci se znalosti, nikoliv peníze stanou hnacím motorem pokroku. Další generace lidí si uvědomí, že cesta za znalostmi a informacemi nemusí být limitována výší jejich konta. Další generace lidí bude indoktrinována civilizační kulturou, ve které jsou schopnosti ceněny více, než peníze. Ekonomický přínos pro státy bývalého východního bloku na jejich strastiplné cestě ke konkurenceschopnosti byl nesporný. Vidět to bylo i v rozvoji open source systémů, v  rozvoji telekomunikací, vidět to je dnes i v bouřlivém rozvoji východoevropských firem sektoru "dot com"...

    Hacking dnes je pokračováním tradice v jiné ekonomické realitě, s jinou kulturou mladé generace. Už ne s odpovědností a "revolučním" nadšením průkopníků let devadesátých, ale spíše s bezstarostností mládeže současné. Myslím, že na současné česko-slovenské scéně (tedy prostředí, o  kterém se mluví v médiích) se jedná téměř ve sto procentech o studenty nejrůznějších dat narození. Tito to dělají většinou pro zábavu, chtějí sobě nebo většinou svému okolí něco dokázat, někoho ztrapnit nebo druhého pochválit. Někteří hackují samostatně, "sólo", ale často se sdružují do tzv. hackerských skupin, kdy pracuje několik hackerů zároveň. Mezi tyto patří na  československé scéně notoricky známý CzERT, pravděpodobně z drtivé většiny slovenská Binary.Division, a v poslední době častého releasování windowsových děr i China.Digital.Army nebo jandovská ExE. Nesmíme však opomenout i existenci určitých kruhů, které se nevěnují hackerskému exhibicionismu. Skutečných počítačových kriminálníků je určitě v řadách hackerů hodně, pouze se o nich téměř nic neví. Neriskují zveřejnění svých aktivit. Nepracují viditelně. Věnují se skutečným obchodním a bankovním podvodům, manipulováním se zprávami, různými výsledky, daty apod., které vedou k jejich následnému obohacení či obohacení těch, kteří je platí. Věnují se průmyslové (ekonomické) špionáži či terorismu. Nejen mafie, ale i  ty nejcnostnější a nejrenomovanější firmy a nadnárodní korporace si najímají přes různé poradenské firmy "specialisty" na ilegální průnik do počítačových sítí konkurentů (nejznámější u nás jsou skupiny kolem některých českých bankovních, telekomunikačních a některých mediálních uskupení, které dokonce používají takto nelegálně získaná data u soudů jako důkazy...) - i ti "nejpoctivější" sahají občas k nelegálním prostředkům... Jen jim to nesmí nikdo dokázat. Na burze se také nikdo neptá. Média přinesou "senzační" odhalení "z důvěryhodných zdrojů" a nikdo se neptá, jakou cstou přišla k evidentně utajeným informacím... A když se zeptá, odpovědí je přezíravý úsměšek a poukaz na "veřejnou prospěšnost" zveřejněných informací, někdy i veřejnoprávnost. Občas přijde dokonce i státní vyznamenání či cena nějaké obskurní nadace. Investigace tomu říkají hloupí čtenáři i hloupí novináři, korupce, únik informací a napojení na špionáž tomu říká ten, který ví své.

    O centru boje proti počítačové kriminalitě a o způsobech průniků do systémů si řekneme v další části seriálu.

    Deset let po selhání komunistického puče v Rusku

    Jak mocným nástrojem se po celém světě stala svobodná řeč!

    O minulém víkendu tomu bylo deset let, co selhal komunistický puč v Rusku. Nad tím, jakou cestu od té doby ušlo Rusko, se v sobotu v pořadu rozhlasu BBC "From our own correspondent" zamýšlela tehdejší zpravodajka BBC v Moskvě Bridget Kendalová. Příspěvek mě zaujal proto, že se v něm uvažuje nad tím, na co poukazuji už dávno, trochu jinými slovy: Do jaké míry byl pád komunismu ukončením totalitní éry a do jaký míry byl naopak začátkem globalizační, informační éry, která nesnese uzavřené společnosti? Shrnujeme. JČ

    Vzpomínám, jak jsem před patnácti lety v Moskvě navštívila jednoho britského podnikatele, který se tam snažil řídit malou joint venture. Chtěl mi vysvětlit svou frustraci s šíleným sovětským systémem, a tak mi ukázal, jak musí každý večer zamykat svůj xerox. Byly to předpisy sovětské cenzury. Xerox stál samostatně v místnosti s ocelovými tyčemi speciálně zpevněnými zdmi, podlahou a stropem. Každý večer se dostavil pracovník sovětské bezpečnosti a místnost zamkl na visací zámek a dal na zámek voskovou pečeť. Ráno kontroloval, zda nebyla pečeť porušena.

    V současnosti je v Rusku nesčetné množství fotokopírovacích strojů, lidi mají mobilní telefony a satelitní talíře a dívají se na zahraniční televizi. A přes nekonečné stepi a lesy Ruska komunikují obyčejní Rusové s vnějším světem e-mailem, hrají bridge s americkými babičkami, konverzují v chatroomech s teenagery v Asii a stahují si z internetu hudbu z Jižní Ameriky. Pryč je doba, kdy byl nejlepší dárek pro sovětského známého tippex, (bílá vodička na opravování překlepů, udělaných na psacím stroji) a krabice kopíráků.

    Vzpomínám, jak jsem navštívila jednu dámu, spolupracující s disidentským hnutím, která opisovala na psacím stroji v mnoha kopiích na tenký papír básně emigrantského básníka Josifa Brodského. Dneska by ty básně mohla na stisknutí jediného tlačítka poslat komukoliv na světě, v libovolném množství kopií.

    Představme si, že by se ruská vláda dnes snažila zakazovat rozšiřování zakázané poezie! Jen pomysleme, jak obtížně stíhá policie po světě internetovou pornografii.

    Žijeme v novém světě: máme svobodnější přístup, větší demokracii a existuje daleko větší množství prostupných hranic. Ale do jaké míry je to proto, že skončila studená válka a rozložil se komunismus, a do jaké míry je to proto, že stejně nadcházela revoluce v oblasti informačních technologií a polorozpadlé monstrum sovětského totalitarismu by bylo stejně donuceno odumřít?

    Některé globální změny, k nimž došlo, lze skutečně vystopovat zpět ke Gorbačovově "perestrojce". Vzpomínám na sovětského náměstka ministra zahraničních věcí v roce 1988, který mi sdělil, nejenže se chystá Sovětský svaz stáhnout svá vojska z Afghánistánu, ale že se prý Sovětský svaz chystá opustit své spojence v Africe a ve střední Americe. "Angola, Etiopie? Ať si vyřeší své problémy sami," řekl mi.

    "Je to on the record, mohu to citovat?" ptala jsem se s magnetofonem v ruce. "Samozřejmě, že ano. To je naše nové politické myšlení," odpověděl.

    Nevěřila jsem mu a ani mu zřejmě asi další rok dva nevěřili západní analytikové. Jak jsme si mohli vůbec představit svět, v němž SSSR a USA nesoutěžily o globální nadvládu?

    Uznejme však: tím, že jsou dnes hranice daleko prostupnější než kdysi, jsme všichni daleko zranitelnější. Před patnácti lety odsuzovaly vlády v západní Evropě sovětský blok za to, že brání svým občanům volně cestovat. V současnosti uvažují tytéž západní vlády, jak zabránit vstupu do země takzvaným "neoprávněným žadatelům o azyl".

    A zatímco ruská a západní policie - a dokonce i rozvědky - nyní navzájem spolupracují, jejich novým společným nepřítelem jsou jiné, těžce postižitelné mezinárodní sítě - mocné zločinecké syndikáty, které celosvětově obchodují s narkotiky, se zbraněmi a ženami, určenými pro prostitucí a pro otroctví. Pašují se dokonce i tělesné orgány.

    Je lehké namalovat deprimující obraz.

    Ale nezapomínejme, co jsme získali. Demokratické právo volit si svého politika a nebát se otevřeně mluvit s člověkem, kterého neznáme - to je cenná výsada.

    Před dvaceti lety v Moskvě bylo pro Rusy promluvit s cizincem riziko. Jedna má známá, kterou zastavil v Moskvě na ulici cizinec, byla okamžitě poté zastavena tajným agentem z KGB: "Co jste řekla tomu Američanovi?" zeptal se agent rovnou, bez pozdravu. "Chtěl vědět, jak se dostane na Rudé náměstí, tak jsem mu to řekla," odpověděla. "Výborně, soudružko, splnila jste svou sovětskou povinnost," řekl agent KGB zcela vážně a šel dál shromažďovat informace. Jak absurdně to teď zní.

    A jak mocným nástrojem se stala svobodná řeč! V současnosti si politikové po celém světě, včetně bývalého Sovětského svazu, uvědomují, že malé kampaně obyčejných lidí se v dnešní době dokáží rozrůst a nabýt celosvětových rozměrů. Jen se podívejme na tlak, vyvinutý na farmaceutické společnosti, aby poskytovaly rozvojovému světu levné léky. Podívejme se na úspěch kampaně donutit bohaté země, aby zrušily dluh chudých zemí.

    Není divu, že se sovětská vláda snažila zamykat xeroxy co nejdéle! Jakmile vypustíte džina informační svobody z lahve, už ho nikdy nedostanete zpět.

    Ještě k pěti milionům „nováckých debilů“

    Kašlu na lidi, kteří si dobrovolně volí nekvalitu

    Jan Paul

    Rozumím Janu Čulíkovi, ale nemohu si pomoci, jeho poznámka pod mým textem Vyváží 5 milionů „debilů“ Železného uměleckou sbírku?, je stejně pokřivená, jako pohled Jiřího Peňáse a celý problém jen dále intelektuálně mlží. Nemohu přijmout jeho opravdu elitářskou argumentaci, že lidé by neměli v podmínkách svobodného trhu dostat to, co „chtějí“, respektive to, co je jim nabízeno a když už mají dostávat ten slaďoučký nápoj zábavy, tak se zázračnými pilulkami osvěty. Nechci význam osvěty zlehčovat, ale o její organizovanou formu se už docela neúspěšně pokoušeli jiní. Nemá cenu zdůrazňovat, že „smysluplná“ kultura byla a bude vždy menšinová a lidé, kteří si chtějí najít a porovnávat informace, myšlenky, názory a postoje, se ke svým zdrojům díky vnitřní potřebě vždycky dostanou.

    Potíž je, že zde nefungují tzv.seriozní média pro ten „zbytek“, pro ty, které Jan Čulík zmiňuje jako omezené, normální, nevzdělané publikum. Nakonec ta média, od kterých je serióznost očekávána, používají podobné praktiky jako ta bulvární. Chtějí čtenáře, chtějí ty kteří si to koupí, chtějí vydělávat stejně tak, jako Železný. Zde a k nim bych byl mnohem kritičtější a na ně by mělo především platit to, o čem píše Jan Čulík, když uvádí příklady z Británie. Nova se nijak netají svojí profilací a také se nijak nebrání nařčení, že je bulvární. Mnohem závažnější je, že jiná média ohánějící se seriózností, veřejnoprávností a já nevím čím ještě vším, nakonec taková nejsou.

    Jistě, když vidím bývalého člena Semaforu Miloslava Šimka, jak ejakuluje v přítomnosti Jaromíra Jágra v pořadu o hokejce, nebo jak se to show jmenovalo a nebo když jsem jen náhodou viděl kus nesmírně stupidního Peříčka, zakoušel jsem opravdové pocity nevolnosti. Přesto musím bohužel souhlasit s Vladimírem Železným, který poněkud zjednodušeně tvrdí, že každý intelektuál se snaží vymezit vůči jeho televizní stanici. Jedno české přísloví ale říká: každému, co jeho jest. Předpokládám, že intelektuálně založený člověk si raději bude číst, než koukat na TV Nova a nebo vůbec na jakoukoliv televizi. Přesto si ale nemyslím, že těch 5 milionů diváků co sledují Novu, jsou nutně omezení a nevzdělaní debilové, které Železný zneužil pro nákup své sbírky, jak to vyplývá z Peňásova sloupku a nakonec i z Čulíkovy poznámky. Zkažený salám obvykle zákazník dobrovolně odmítne a prodá-li ho obchodník jako čerstvý, je pochopitelně lump. Jenomže „salám“ diváků Novy jakkoliv je podle mínění mravokárců „zkažený“, je jako takový přijímán a to je přece jen jiná věc.

    Jestliže bylo poskytnuto volební právo i lidem nevzdělaným (což mohlo být opravdu za jistých okolností nebezpečné), nemůže jim být z žádných důvodů, ani z těch morálních, vzato právo volby televize, na kterou se chtějí dívat. Znovu opakuji, seriozní média zde neplní svoji funkci a to je mnohem větší problém než ten, že bulvární média „plní svoji funkci“ bezezbytku. Není třeba -obrazně řečeno - nárokovat Novu tím, čím není a „nemá být“, je třeba nárokovat ty televize, aby byly tím, čím ony mají být. „Vrhnout se hlava nehlava po největší vulgaritě a po největším nevkusu, jen proto, že to lidi budou hltat a dá se na tom vydělat, se považuje v normálním světě stále za neseriózní“, píše Jan Čulík a dodává: „hodit pět milionů lidí přes palubu s tím, že jsou to jen "debilové", kteří si nezaslouží nic víc než Peříčko a Počasíčko, a klidně je možné na těchto pitomcích vydělávat a pak z toho koupit dobré obrazy - je, zdá se, z tohoto archaického britského kulturního pohledu- značně sprosté.“

    Já ale argumentuji, že mnohem více neseriozní jsou skryté PR články, bulvár, manipulace a neobjektivita tam, kde být nemá, a znovu tvrdím, že není možné vyvázat televizní diváky z vlastní „odpovědnosti“ za vlastní svobodné rozhodnutí, díky jemuž se dívají, na co chtějí, a na to, co je jim nabízeno. To byl důvod, proč jsem také reagoval na sloupek Jiřího Peňáse a proč reaguji i nyní, když mám pocit, že mi nebylo rozuměno.

    Je totiž možné spekulovat o jakékoliv míře sprostoty čehokoliv, sprostší je však ten, který prokazatelné sprostoty užívá tím, že ji konzumuje. A nebo se neříká, že přihlížeti zlu, jest ještě větším zlem? Záměrně to vyhrocuji a jsem proto k těm, co Novu konzumují mnohem náročnější ( pokud vůbec lze k nim být v tomto smyslu nějak náročný) než k těm, co ji provozují. A tvrdím, jestliže její diváci jsou opravdu všechno nevzdělaní pitomci, kteří sami sebe nechají sledováním této stanice „házet přes palubu“, pak si nic jiného skutečně nezaslouží. V tom případě má za jejich peníze - čistě hypoteticky, každá kvalitní umělecká sbírka mnohem větší hodnotu, než mají oni sami.

    Že přeháním? Z hlediska toho, jak to vymezuje Jiří Peňás a nakonec potvrzuje Jan Čulík,určitě ano. Protože co je nakonec větší kulturní čin? Vytvoření kvalitní umělecké sbírky za peníze „pitomců“, kteří si stejně nic jiného „nezaslouží“ pro ty, kteří „pitomci“ nejsou, anebo je větší „kulturní čin“ vlastní konzumace televize Nova, právě těmito „pitomci“?

    Z hlediska nároků na morálně čistý svět (nijak nechci tuto ideu zlehčit, či se jí vysmát), snad může fungovat intelektuální požadavek jakési etické autocenzury (budu raději velkouzenářem než šéfem Novy), ale v podmínkách současného globálního světa bohužel platí, že co není zakázáno, je dovoleno. Já se s tímto pojetím neztotožňuji, nicméně to vyjadřuje stávající systém, který se nikomu měnit nechce. V něm očekávat od kohokoliv, že předem proseje svůj podnikatelský záměr sítem morálních i etických priorit, je bláhové.

    Naznačený problém proto není o menší či větší míře etiky a nakonec i odpovědnosti Vladimíra Železného, nebo o menších či větších „pitomcích“ či „debilech“, kteří se mu na to dívají. Je to o rodinné a školní výchově a jejích alternativních možnostech, o problému malé nabídky kvalitních a smysluplných pořadů a o jasně stanovených a vymezených pravidlech, jejichž dodržování musí společnost svými zákony vynucovat. Jsou-li v jejich rámci Esmeraldy, Peříčka a jiné stupidity prokazatelně závadné lidské populaci, měly by se zakázat. Když už jde o to, pro mne je třeba reklama na „veřejnoprávní“ ČT mnohem více nepřijatelná, než ono Peříčko na stanici Nova. Reklama totiž zcela jasně zneužívá řadu věcí a nepochybně i ty nevzdělané a nekulturní „pitomce“, kteří se na ní dívají. O tom, jak se některými pořady Česká televize přibližuje Nově, radši nemá cenu mluvit.Vypínám to, jdu ven, alternuji.

    Poznámka JČ: Reakce Jana Paula je ovlivněna jeho domácí českou zkušeností, viz věta jako: "V něm očekávat od kohokoliv, že předem proseje svůj podnikatelský záměr sítem morálních i etických priorit, je bláhové" možná platí v České republice, nikoliv však všude jinde na světě - ano, zdá se mi, že takovýchto "bláhovců" existuje pořád ještě značné množství. (Šéf firmy Matsushita, který záměrně prosazuje v podnikání etickou politiku; Francis Fukuyama v knize Trust dokazuje, že firmy, které podnikají eticky, jsou hospodářsky úspěšnější...) Jsou země, v nichž jsou tyto principy pevnější než jinde: například třeba v Itálii zrovna moc pevné nejsou. Je na České republice (anebo to na ní moc není, třeba se ČR vyvíjí spontánním samospádem) zda se ve svém vývoji bude přibližovat spíše balkánským a rozvojovým zemím, pro něž zřetelněji platí situace, jakou líčí pan Paul, než zemím kulturnějším. Jiří Šoler mi napsal, že "šířit propagandu prostřednictvím zábavy, to byl Goebbelsův princip". Ano, ale když dva dělají totéž, není to totéž. Dodnes je heslem rozhlasové a televizní společnosti BBC "educate, inform and entertain" - "vzdělávat, informovat a bavit". Jde totiž o to, vykoumat, jak to udělat, aby byl pořad zábavný a přístupný a přitom inteligentní. (Zajímavé je, že v šedesátých letech se, zdá se, české kutuře tato symbióza mezi vysokým a nízkým velmi dobře dařila - viz Hrabal, Škvorecký, nejznámější tehdejší české filmy. Bylo to dáno jen politickou situací?) Trvám na tom, že hodit přes palubu lidi, kteří se dívají na Novu, protože je nikdo nikdy neinformoval o ničem kvalitnějším a zajímavějším, a nepokusil se jim to zprostředkovat nefouňovskou, přístupnou formou, je selháním intelektuálské obce. Jak napsal barokní anglický básník John Donne: "Smrt každého člověka mě umenší, protože žádný člověk není ostrov. Proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Tobě zvoní." - "Lidi jsou za sebe navzájem odpovědni." (J.B. Priestley, An Inspector Calls.)

    PS. Ještě pořád zůstává ta nezpodpovězená otázka: vzhledem k tomu, že Železný dluží CME miliardu korun, neměla by tato obrazárna propadnout soudu?

    Na obranu Jany Dědečkové

    Fabiano Golgo má jednostranné pojetí svobody slova

    Jindřich Dvořák

    Vazeny pane Golgo

    Sleduji se zajmem vasi vymenu nazoru s pani Dedeckovou ale nemejte mi to za zle, vase "argumenty" me nuti k reakci.

    Nejsem zadny novinar, snazim se byt pouze nestranny pozorovatel, ktery soukrome hodnoti situaci okolo CT podle dostupnych informaci a faktu a podle techto informaci si utvarim svuj nazor. Ale prave "vase pojeti svobody slova" je tak silne jednostranne, az je mi z toho uzko.

    Kazdy clovek je vice ci mene ovlivnen svymi sympatiemi k nejake politicke strane, nakonec podle techto sympatii pak voli pri volbach. Proto nevidim nic spatneho na tom, kdyz nekdo na svych SOUKROMYCH strankach vyjadruje vice ci mene tyto sve sympatie verejne. NO A CO ? Moje graficka je clenkou mladych komunistu. Kdyz posloucham jeji nazory, casto utikam z kancelare a vari se ve mne krev, ale hodnotim ji a dobre ji platim podle jejich profesionalnich schopnosti, ktere jsou skvele, a ne podle jejiho politickeho smysleni. Tak hluboko jsem jeste neklesl a verim, ze ani neklesnu....

    Ale onalepkovat nekoho, s kym nemusim souhlasit, hned z toho, ze jeho stranky jsou "otevrene propagandisticke ve prospech ODS", to je stejne smesne a nizke,jako kdyz vzbourenci, ve snaze zakryt sve predevsim osobni pohnutky a duvody ke vzpoure, kdy velmi dobre vedeli, ze diky sve vlastni profesionalni neschopnosti budou po nastupu noveho vedeni s nejvetsi pravdepodobnosti pravem vyhozeni, zacali ctvrty den vykrikovat do sveta nejdrive nicim nepodlozene bludy o pokusu ODS ovladnout CT a pote jeste peprneji o ohrozeni svobody slova.

    Kdyz pominu FAKT, ze tak cinili vedome protizakonne a ze pro podporu svych osobnich zajmu hrube zneuzili prostredky sveho zamestnavatele, tak prave podobne nalepkovani dokazalo doslova zblbnout nepodstatnou a smesnou cast verejnosti, ktera se pak sesla na svem hapeningu na Vaclavskem namesti.

    Dale, kdyz pominu, ze stejni zamestnanci CT opet hrube porusili zakon a ucelove zverejnili vypisy z telefonu clenu rady CT (kde k temto informacim vzali pristup ?)- pak se ptam :

    kdo a z jakych prostredku organisoval a zaplatil prave ty hapeningy na Vaclavaku ? Kdo z vedeni CT povolil a kdo z jakych prostredku zaplatil prenosovou techniku ? Kdo jakym zpusobem objednal a nasledne zaplatil desitky REKLAMNICH spotu zvouci verejnost na tyto demonstrace, jejichz ucelem bylo podporit neci SOUKROME zajmy ?

    To uz vam nevadi ? To uz povazujete za prijatelne a normalni ? Ve srovnani s telefonnim uctem pani Dedeckove se velmi pravdepodobne jedna o prostredky radove nekolikanasobne vyssi.

    V teto souvislosti by jiste byly zajimave vypisy ze sluzebnich mobilnich telefonu panu Komerse, Dekoje, pani Voldánové a spol.

    Kam se podel jejich smysl pro objektivitu ? Proc nikdy sebemensim zpusobem nereagovali na otazky,jak to s temi demonstracemi bylo, a kdyz reagovali, tak polevanim neciho auta vykaly......... Skutecne velmi vtipne.....

    Dale se pozastavujete nad tim, proc nepresvedcila tzv. Bobovize lidi, aby sedeli doma v teple a proc Zelezneho prohodacovska propaganda nepresvedcila sirokou verejnost. Opet pominu pejorativni a smesny vyraz "Bobovize" a nalepku "Zelezneho prohodacovska propaganda", uz samotne pouzivani techto radoby vtipnych oznaceni dostatecne vypovida o vasi urovni a radoby objektivite. Na podobne (nebojim se toho vyrazu) ZVASTY se da reagovat velmi jednoduse. Na vaclavskem namesti se seslo cca 80-100 tisic lidi. Zhruba 9,5 MILIONU lidi zustalo doma....... myslim, ze k temto FAKTICKYM CISLUM neni co dodat,neumim si predstavit jasnejsi vyraz one "podpory" sirokou verejnosti..........

    Pouze mi to pripomenulo pana Rumla, ktery se na jednom z mitinku chvastal, ze jeho US ma podporu podle pruzkumu cca 7 % obyvatelstva, ale na poznamku jednoho z pritomnych posluchacu,ze to mimo jine znamena i to ,ze ma 93 % odpurcu - lepe receno lidi, kteri se s jeho nazory a politikou neztotoznuji,reagoval tak, ze predcasne mitink ukoncil, na dalsi otazky neodpovidal a behem 2 minut doslova utekl......

    To, ze mezi ostatnimi prave tento clovek "branil svobodu slova" v budove CT, kam mimo jine nema ,jako nepovolany,zadny pristup, je pouze prislovecne.

    A co se tyka pana Zelezneho - jeho,jak pisete " prohodacovska propaganda " byla pouhym konstatovanim FAKTU doplnena osobnim nazorem. Nechovam ani v nejmensim k tomuto clovekovi zadne sympatie, mam na jeho osobu velmi vyhraneny negativni nazor, ale pod jeho vyjadreni a komentovani onech trestuhodnych udalosti v CT bych se dokazal podepsat a souhlasim s kazdym slovem, ktere pan Zelezny v teto souvislosti vyslovil. Byla to totiz FAKTA, ktera se nekterym lidem proste nelibi (fakta byvaji neprijemna) a proto tyto "potrefene husy" ihned oznacily puvodce nalepkami "Zelezneho prohodacovska propaganda" , "Hodac je muz ODS" apod.Bez sebemensiho argumentu - s vedomim, ze neinformovani jedinci tomu uveri, protoze "to rikali v televizi " nebo pod dojmem prislovi " na kazdem sprochu....." .

    Jsem presvedcen, ze tato fakta znate,ale muzete mit na cely problem opacny nazor. Mate na nej samozrejme plne pravo, stejne jako pani Dedeckova. Ale jestli jste to nepostrehl, vase nazory jsou smesi domenek a pocitu, zatimco nazory pani Dedeckove jsou souhrnem faktu, realnych faktu. Jak jsem napsal na zacatku, povazuji se za cloveka, ktery hodnoti udalosti podle dostupnych informaci a podle faktu si vytvarim svuj nazor. Verte mi, ze vase (a nejen vase) uvahy na zaklade osobnich nazoru a informaci typu "jedna pani povidala.." pro utvareni meho nazoru znamenaji podstatne mene nez nazory cloveka, ktery strizlive pojmenovava realne udalosti,ktery pouziva fakta , ktery nenalepkuje sveho "protivnika" radoby vtipnymi oslovenimi, ktery se chova s nadhledem a s davkou obycejne lidske slusnosti.

    Prave smysl pro realitu, nadhled a predevsim obycejna lidska slusnost te hrstce lidi na Vaclavskem namesti chybela a soude podle napr. jednoho rozbiteho stolu v jedne pracovne na Kavcich horach mezi nekterymi ZAMESTNANCI (a nejen jim..)stal chybi. Dalo by se rici "komu neni s hury dano......"

    • Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|