Jak Česká republika ztrácí nejschopnější mladé lidi

"Ty nedostaneš od české vlády finanční podporu pro studium v zahraničí? Jo, jo, Východ..."

Z deníčku ilegála I.

Jitka

Do Anglie přijíždějí z Čech (na turistická víza) ročně desítky mladých lidí, každý s jiným cílem. Jeden jede vydělat prachy, někdo čistě kvůli řeči, další zdrhá od rodičů, jiný se prostě jenom ještě necítí na to, aby navlíkl košili či kostýmek a začal budovat kariéru. Všichni si jedou pro zkušenost.

Takže, pokud měli štěstí, jejich zjev nevzbudil pozornost imigračního úředníka a nějak zvládli vstupní pohovor, ozve se jeden z nejočekávanějších a nejmilejších zvuků - bouchnutí těžkého úředního razítka, opravňujícího ke vstupu na šest měsíců a zakazujícího pracovat. Samozřejmě - jedu se podívat do Anglie, poznat místní zvyky, kulturu, lidi. Obdivovat památky, krásy přírody. To všechno přijde. Hned, co se vydělají nějaké peníze. Hned, co se sežene nějaký job.

Londýn. Na začátku pomůže kámoš. Je tu už tři roky... Človíčka ubytuje a udělí pár cenných rad. A plav. Začíná kolotoč obcházení barů, coffee shopů, krámů. Telefonování známým, jestli u nich na stavbě někoho nepotřebují (kluci). Shánění prvního jobu a prvního podnájmu.

Čas začne plynout rychleji. První trapasy s angličtinou z českých škol, aneb jak je možný, že neznám "vidličku", když mám státnici za jedna? Prvni výplata. První podnájem a noc v něm. Nedaří se usnout. Bordel z ulice, okna, kterýma strašně fouká. Na vedlejší posteli holka, spolubydlící, kterou znam sotva pár hodin. Nemůžeš si vybírat - bydlení ve dvou a více lidech - sharing - je mnohem levnější a přece - je to známý tamtoho, tak snad... bude v pohodě?

Další z typických odlišností života v Londýně - rozhoduje se ze dne na den, mnohdy z hodiny na hodinu. Ze začátku nic jinýho nezbývá. Později už nejednáš jinak. Tohle město pulsuje. Je agresivní a rychlý. Člověk, který v něm chce žít, by neměl byt jiný.

Začínám si zvykat a přizpůsobovat se. Učím se. Trochu to připomíná období, kdy si musíte zvyknout v nové škole. Všechno je nové a v "předmětech" tak trochu plavete. Práce v coffee shopu je ze začátku asi tím nejdostupnějším (počítáme-li s alespoň minimální znalostí angličtiny). Holky se chytnou coby obsluha; v kuchyních se uplatní převážně jejich mužské protějšky. Pokud o rychle získaný job nechceme zase stejně rychle přijít, je lepši ihned zapomenout na "zašívání se" všeho druhu, zbytečné vyptávání (nedejbože šéfa!), loudání a časté chyby. A neustále mít na paměti, že narozdíl od nás patří mnozí zákazníci k inventáři podniku a - narozdíl od nás - se většinou velmi dobře znají s naším šéfem. Ví se o každém škobrtnutí. Výhodou je dobrá pamet - drtivá většina stálých zákazníků (a těch je, hlavně v lokálnich podnicích, rovněž většina) totiž jen potvrdí to, co se o Angličanech tvrdí - jsou velmi konzervativní a nikdy vás nepřekvapí změnou své objednávky.

Jejich chování možná ze začátku překvapí jistou odměřeností (velkou odměřeností). Nikdy si vás nepustí moc blízko, ale vždy budou maximálně slušní. Nikdy jsem se rovněž nesetkala s narážkami či oplzlostmi. Zvykat si musíme i na sortiment, který je prakticky všude stejný - od typických anglických snídaní (podávají se celý den a lidi na ně opravdu celý den chodí), přes různé druhy baget a sendvičů, až po tradiční steaky a fish&chips.

Člověku v ty první týdny opravdu moc volného času nezbývá. Hodnou část mu z něj totiž ukrajuje cestování po městě. Potýkání se s dopravou totiž nováčkovi v Londýně spolehlivě zabere poslední zbytky volna (mnohdy i začátek pracovní doby) a ze slabších povah se stává uzlíček nervů, neschopný přijít na jiný způsob přepravy.

Traffic je další libůstkou tohoto města. Všudypřítomné kolony aut, autobusů a náklaďáků, vzájemně se předjíždějících a kličkujících po uzoučkých ulicích. O překvapení se postarají sami řidiči autobusů, při jejichž svérazném způsobu jízdy jsem ze začátku raději zavírala oči a autobus opouštěla lehce orosena. Ničím neobvyklým nejsou ani uražená zpětná zrcátka podél silnice zaparkovaných automobilů.

A pozor! Traffic se zdaleka netýká jen doby dopravní špičky a hlavních tříd. Ještě k řidičům londýnských autobusů - mnoho také napoví fakt, že tu tohle povolani po několika zkušebních jízdách může vykonávat prakticky každý. A tak za volantem sedí vysmátý rastaman, seriózní gentleman, ale bohužel i vystresovaní týpci, které rozhodí prakticky úplně všechno; od ukázání prošlého lístku až po pubertální poznámky teenageru. Často se stane, že takový vykolejený depkin opustí autobus i pasažéry, vrátí se k němu za 20 minut a teprve potom pokračuje v jízdě. K mému překvapení najde většinu cestujících úplně v klidu - žádné scény. Aspoň máme čas na noviny.

Nejmenší problém kupodivu představuje orientace v metru, jeho chodbách a 12 trasách. Bez problémů se vyznáte díky brilantně zpracované mapě (1931, Henry C. Beck), krásné ve své jednoduchosti. V praxi sice ne každá cesta vede tak přímo jako mapa... ale metro bohužel též řídí jen lidé (pokud nepočítáme novinku posledních let - docklands, vláčky bez řidiče, obsluhující převážně City a východní část města). A lahůdka na závěr - doslova apokalypsu zažije ten, kdo se musí "někam" dostat v den "tube strike" - stavky zaměstnanců metra (bouří se tak proti chystané privatizaci tohoto gigantu).

Zhruba milion lidí (tolik denně pojme londýnské "podzemí") je odkázán na autobusy a mnohasetmetrove fronty na zastávkách vyžadující asistenci policie. Taxikáři si mnou štěstím ruce...

Zvláštní kapitolou je Londýn v noci. Stále mě facsinuje tahle dobe v tomhle městě. Tep mu sice trochu zpomalí, celé se jakoby lehce zklidní (ale opravdu jen lehce) a trochu ztiší. Nějakou dobu jsem pobývala na Canning Town, jedné z částí východního Londýna - v takových oblastech v noci život utichne úplně, ale tam je též dobře nevydávat se po 10pm ven; mohl by utichnout i ten váš.

Centrum, Soho. Tahle část se probere k životu okolo osmé večer. Bary se zaplní, pije se a baví úplně všude. Pri dobrém počasí jsou plné ulice lidí, sedících, postávajících se skleničkou v ruce před barem. Sedím na zahrádce před svým oblíbeným barem. Na rohu ulice zaniká v hluku z vedlejší hospody hra na saxofon starého černocha. Kousek dál si týpek balí jointa; rikša čeká na zákazníka. Dva krasný kluci, vedoucí se za ruce. Opilé puberťačky. Houfy udivených turistů, fotících to, co se v těchto místech odehrává denně a nikdy nepřestane. Kolem me prošla holka v krásných šatech, vysoké podpatky. Pod silnou vrstvou makeupu můžeš vidět čerstvě oholené vousy... U bankomatu si někdo vybírá peníze, zespoda se k němu natahuje ruka feťáka, bezdomovce. Osmdesát tři procent lidí na ulicích je závislých. Drtivé většině není ani třicet.

Nikdy nezapomenu na scénu, která se přede mnou odehrávala na noční Oxford Street, místě, kde v noci doslova zakopáváte o spacáky a jejich schoulené "obsahy". Bezdomovec, mladý kluk, zabalený do deky, pojídající zbytek hamburgeru. Společnost mu dělal přiopilý kravaťák ze City. Mladý kluk, oblečený ve značkovém obleku, dopíjející zbytek piva. První mlčel a poslouchal druhého. Ten, plačící, svěřoval cosi klukovi v dece. Je úplně jedno co, vizuální dojem mě dostal. První nemá nic, ulice je jeho domov a lidi, který na ní žijou, jeho rodinou. Druhý si pravděpodobně může dovolit zaplatit večeři všem "těm ubožákům", na které se z okna, z výšky své kanceláře dívá, dobře fungující rodina a zajištění rodiče mu kdysi zaplatili drahou universitu. Přesto jsou ve své samotě oba na stejném dně. Zůstává jen mým názorem, že ten první se má trochu líp.

Když už jsem se přesunula na Oxford Street, kde čekám na noční autobus (32 linek...), rozhodně nehrozí, že bych tu snad, teď k ránu, na zastávce usnula. Snad ubylo aut a hluku, ale jednoznačně se tu maká. Nonstop otevřené obchody, kde si ve čtyři ráno kupuju čerstvý croissant, o pár metrů dál občerstvení, kde si parta opilců pěkně podává mladíka v zástěře, nakonec zasáhne starši kolega, snad majitel stánku.

Jako divadlo působí sledování aranžérů vyhlášených obchodních domů na Oxford Circus, kteří pilně mění kulisy pro zítřejší "představení". Kolem projíždí čisticí vůz, o kousek vedle právě jedna z typických telefonních budek absolvuje svou ranní toaletu - je pečlivě umývaná klukem v oranžové vestě. Mám čas, můžu si ještě dojít na internet do jednoho z 24 hod internetovych "hangárů", i v tuto dobu téměř obsazených lidmi ze všech koutů světa.

První pošťáci spěchají do práce, začíná jezdit metro. Vůbec nevadí, že to beru z opačného konce a místo památek a galerií si vychutnávám, jak tohle město dýchá. West End se svými muzikály i vyhlášené kluby ještě jen tak nezavřou - důležitější je atmosféra a ulice. Človek se zabydlí rychle.

Uplyne měsic a cítím se jistěji. Do práce už taky jezdím včas... Pomalu se stavím na vlastní nohy, poznávám nové lidi, ale hlavně se pořád paří. Snad to působí tak, ze jeden nemá čas vůbec na nic, ale menší party u někoho doma tak pětkrát týdně stihne.

Češi v Londýně se baví úplně stejně jako Češi v Plzni nebo New Yorku - muzika, pivo, hulení, kluby... K ránu se začne probírat téma, které ještě uslyším tisíckrát - proč jsme vlastně všichni tady, co chceme a jaký to bude, až se vrátíme domů?A chceme zpatky? Jako benjamínek se téhle debaty zatím neúčastním, probíhá mezi lidma, co už tu mají své odkrouceno. Jeden tři, druhý dva, další osm let...

Stále si zvykám na nový životní styl - jak to, ze to šlo s tím bytem tak rychle? Jak to, že v něm je od začátku všechno, od lednice až po postel? Příjemná zahrádka za barákem - tam budou v létě obzvlášť dobrý kalby...

Zase bydlení s krajany, lidi, který znám z Čech. Servírka, kurýr, kuchař - žadné výjimky, běžný výdělek. Večer u televize (jako doma, jako doma), rozhovory o budoucnosti - jeden chce studovat (to bylo před rokem - teď má po zkouškách), další cestovat (po Fiji přišel Nový Zéland), třetí chce zase zkusit vysokou školu doma (zase se nedostala, za měsíc se vrací do L.).

Pomalu se smiřuju s tím, že si nikdy nezvyknu na místní počasí. Asi bych musela strávit část života na horách, abych se dokázala přizpůsobit jeho vrtochům. Přichází léto, míň prší, ale zima je pořád. Po dvou týdnech relativních veder a jednoho tropického víkendu se dozvídám, že svůj příděl si UK tímto vybrala. A pořád se marně snažím poznat lidi, obyvatele země, do které jsem přijela. Proběhla změna práce a s lepší angličtinou si troufám do obchodu. Nabídek a volných míst zase moře, dokonce si vybírám. Krám s klubovou módou na Covent Garden. Centrum. Zábava, divadla, muzikály a bary. Zase podivíni, blázni, děvky, feťáci a jejich psi. Každý večer tudy procházím a znova a znova zažívám to vzrušení. Nemůžu si pomoct - tenhle svět třpytek, rudých nehtů a rtů transsexuála, vchody do night klubů a známé spacáky a hlavně noc, mi připadá otevřenější a upřímnější. A dny po těchto nocích plynou jeden jako druhý. Práce, kino, party u známých. Čas utíká. Jako doma.

V Británii pokračuje kontroverze o uprchlících

Vláda nutí společnost Eurotunnel, aby bránila žadatelům o azyl pronikat do tunelu pod kanálem La Manche

Společnost, která provozuje tunel pod kanálem La Manche mezi Británií a Francií, požádala jeden soud ve Francii, aby zrušil uprchlický tábor, který je umístěn nedaleko vstupu do tunelu u francouzského města Calais. Podle společnosti Eurotunnel se prý totiž obyvatelé tohoto tábora neustále snaží proniknout tunelem do Velké Británie. Britská vláda vyvíjí obrovský nátlak na dopravce mezi evropským kontinentem a Británií. Nyní rozhodla, že stejně jako pokutuje letecké společnosti, které dopraví do Británie "neoprávněného žadatele o azyl" částkou 2000 liber za jednu oosobu, bude toutéž částkou pokutovat i autodopravce a samotnou firmu Eurotunnel. - Uprchlický tábor v Calais provozuje Mezinárodní červený kříž a ten konstatoval, že uzavření tamějšího střediska v žádném případě nezabrání žadatelům o azyl, aby se přestali v místě shromažďovat.

V podvečerním zpravodajském pořadu rozhlasové stanice BBC Radio 4 byl včera v 17.40 interviewován v této věci Habib Rahman, činitel Joint Council for the Welfare of Immigrants, Spojené rady pro práva přistěhovalců. Zde je překlad tohoto rozhovoru:

Habib Rahman: Je zjevné, že ve Francii je to odpovědnost francouzských úřadů. Ale Británie vytvořila mezinárodní policejní jednotky, které realizují britskou imigrační politiku. Například, britské úřady posílají své činitele pro styk s leteckými společnostmi do nejrůznějších částí světa, aby kontrolovali, jací lidé nastupují do letadel, směřujících do Británie, ať už mají legitimní dokumenty nebo ne. Takže se Británie snaží přestat plnit své mezinárodní azylové závazky tím, že zabraňuje lidem, aby se dostali do země a myje si nad jejich osudem ruce, prohlašuje, vytvořili jsme Pevnost Británii a vy sem nesmíte. Důsledkem vládních opatření nyní je, že nutí dopravce, jako je Eurostar a mnoho dalších organizací, aby bránili lidem dostat se do Británie. Měli bychom však otevřít pro lidi do Británie legitimní cestu, ale to se neděje.

Ano, vznikne politická kontroverze. Jsme přesvědčeni, že pokroková a demokratická vláda by měla mít odvahu takovéto problémy řešit. Žijeme v novém světovém pořádku. Zejména od pádu berlínské zdi jsme svědky celé řady konfliktů v Evropě. Většina žadatelů o azyl přichází z Evropy, z bývalé Jugoslávie. Dokazuje to, že jestliže za humny vznikne problém, vznikne vlna uprchlíků. Loni přišlo do Británie 70 000 uprchlíků. Jsou daleko chudší země, jako Írán a Pákistán. Tyto země přijaly loni půl druhého milionu až dva miliony uprchlíků. Británie by měla uprchlíkům pomáhat. Měla by být v této věci otevřená. Měla by otevřít legitimní cesty k přístupu a legitimním žadatelům o azyl poskytnout statut uprchlíka.

Sympatizuji s dopravci, jako je Eurotunnel. Zaprvé, jejich úkolem není realizovat současnou neinteligentní imigrační politiku britské vlády. Právě přímým důsledkem této špatné politiky je, že se dopravní společnosti dostávají do obtíží. A tito dopravci přece nemohou spravovat tuto politiku. Dělají ploty z ostnatého drátu, vydali 3 miliony liber na bezpečnostní opatření jen v oblasti Calais, ale to by přece dopravci neměli být nuceni dělat. To není imigrační služba. Tito dopravci nejsou součástí britské státní správy. Je to politika, kterou prvně realizovala konzervativní vláda a labouristická vláda ji jen posílila. Dokazuje to, že ta politika nefunguje.

Lessingová, která se v minulosti stala symbolem feminismu svými knihami The Grass is Singing (Tráva zpívá) a The Golden Notebook (Zlatý zápisník), nyní konstatovala, že ve feminismu v současnosti převládla "líná a zákeřná" kultura, která se vyžívá v bičování mužů.

Mladí chlapci jsou zatěžováni břemenem viny ohledně "zločinů svého pohlaví, uvedla Lessingová na edinburském knižním festivalu, zatímco energie, které by bylo možno využít pro řádné vychovávání dětí, se plýtvá na nesmyslné ponižování mužů.

"Jste stále více šokována nemyslivým a automatickým ponižováním mužů, které je nyní v naší kultuře tak zažité, že si toho skoro níkdo normálně ani nevšimne," konstatovala jednaosmdesátiletá Lessingová. Pokračovala:

"Feminismus dokázal velké věci. V podstatě máme dnes rovnost alespoň v oblasti platů a v oblasti příležitostí se realizovat, i když skoro nic se neudělalo v oblasti péče o děti, a právě tam by šlo o skutečné osvobození.

Máme všude mnoho senzačních, chytrých a mocných žen, ale co se to děje s muži? Proč se to muselo uskutečnit na úkor mužů?

Byla jsem nedávno přítomna při vyučování ve třídě devíti a desetiletých dětí a tahle mladá učitelka jim vysvětlovala, že války existují proto, že muži jsou svou podstatou násilníci.

Když to slyšely holčičky ve třídě, samolibostí a pýchou ztloustly, zatímto chlapečci tam seděli zničení, omlouvali se za to, že existují, už viděli, že takhle to s nimi půjde po celý život. "

Lessingová uvedla, že se jí "učitelka snažila dívat do očí a myslela si, že tyhle nesmysly schvaluju." Dodala:

"A tohle se děje ve školách všude a nikdo proti tomu neřekne ani slovo. Téměř náboženstvím se stala představa, že feminismus je nekritizovatelný, protože by se člověk stal zrádcem této velké věci, jímž já samozřejmě nejsem.

Je načase se začít ptát, kdo jsou ty ženy, které neustále ponižují muže. Nejpitomější, nejnevzdělanější a nejhnusnější ženy klidně ponižují ty nejsympatičtější, nejlaskavější a nejinteligentnější muže a nikdo neprotestuje.

Muži jsou tak zdecimovaní, že se neodváží proti tomu postavit, a je načase, aby to učinili." Lessingová taky zdůraznila, že velká část "vynikající energie", kterou vyvolal feminismus, byla "proplýtvána pouhými řečmi", zatímco jsme se měli soustřeďovat na změnu zákonů.

"Máme sice teď rovné platy, ale skutečná rovnoprávnost vzniká teprve, až bude vyřešen problém péče o děti a ten vyřešen nebyl, alespoň ne pro ty ženy, které to opravdu potřebují."

Slabí muži? Žádné takové nevidím

Tak reagovala na vystoupení Doris Lessingové komentátorka edinburského deníku The Scotsman. Shrnujeme.

Doris Lessingová nám tento týden tvrdě přednášela. Argumentuje, že prý "nejpitomější, nejnevzdělanější a nejhnusnější ženy klidně ponižují ty nejsympatičtější, nejlaskavější a nejinteligentnější muže".

V tirádě, která pozoruhodně připomněla obdobné vystoupení někdejší feministky Fay Weldonové před dvěma lety, konstatovala Lessingová v Edinburku, že je "stále více šokovaná nemyslivým a automatickým ponižováním mužů, které je nyní v naší kultuře tak zažité... Muži jsou tak zdecimovaní, že se neodváží proti tomu postavit," tvrdí Lessingová.

No, upřímně řečeno, bych chtěla poznat nějaké ty absolutně zdecimované muže, kteří, tak jako, nějací "chlapečci" při vyučování, při němž byla přítomna jsou "zničení a omlouvají se za to, že existují".

Lessingová se narodila a vyrostla v Zimbabwe, tehdy se ta země jmenovala Rhodésie, je to země, která je nyní na hranici anarchie a posledních několik bělošských farmářů se tam bojí o život. Je prezident Zimbabwe Robert Mugabe jedním z oněch ubohých, zdecimovaných mužů, kteří se nedokáží postavit na svou obranu? Paní Lessingová se k tomu nevyjádřila.

Když provedla Fay Weldonová svůj postfeministický obrat o sto osmdesát stupňů a rozhodla se, že nyní mají navrch ženy a že muže je nutno jen litovat a starat se o ně, v důsledku jejich přirozených handicapů, přiznala alespoň, že dospěla k tomuto názoru na základě pozorování svých vlastních synů, pro které bylo nesmírně obtížné udržet ve škole krok s inteligentními dívkami. Dívky daleko lehčeji získávají zaměstnání a lehce dělají obrovskou kariéru ve srovnání s obrovským úsilím ubohých, špatně na život připravených mužů, zuřila Weldonová.

Bezpochyby měla na mysli ony nervózní, diskriminované mladé muže, kteří řídí světové finanční burzy, kde je jich desetkrát více než žen. Měla jistě na mysli lidi, jako je syn Jeffreyho Archera [bývalého místopředsedy britské Konzervativní strany a  úspěšného autora lidových románů, který byl nedávno odsouzen pro pomluvu na čtyři roky do vězení, pozn. JČ] William a jeho společníci, tzv "Flaming Ferrari". Jsou to skutečně chudinkové.

Možná však nejvíc jde Weldonové a Lessingové na nervy nespravedlnost ve sdělovacích prostředcích. Bezpochyby by s nimi souhlasil lord Taylor of Warwick. Včera se vyjádřil, že BBC je "plná mladých dívek, vypadajících, jako že je někdo naklonoval, které ho přivádějí k šílenství. Zejména mu vadí Carol Smilie.

Že by byla Carol Smilie generální ředitelkou BBC? Nebo šéfkou Channel Four, Nebo ředitelkou oddělení zábavných pořadů? V žádném případě. To jsou všechno funkce, které dosud zastávají chvějící se muži. Lord Taylow má jistě na mysli moderátorku Carol Smilie, jejíž příjemný vzhled a jejíž energické vystupování bylo odměněno vysoce placenou kariérou před kamerami. Je to zaměstnání, které, jak všichni víme, si i ona jistě udrží až do věku padesáti let, stejně jako muži - moderátoři Jonathan Dimbleby a Jeremy Paxman. Konec konců, v televizi je přece bezpočet moderátorek, jimž je nad padesát let, že?

Tak je spočítejme.

Dlouho to netrvalo. Nebo ano?

"Máme všude vynikající, chytré, vlivné ženy, ale proč to muselo být na úkor mužů?" ptala se Lessingová edinburského publika. Možná by mně dovolila, abych jí to vysvětlila. Muselo to být "na úkor mužů", protože právě muži měli všechny ty příjemné hračky a velké platy a vlivná zaměstnání a jaksi se nechtěli s nikými o ně podělit.

A tak je tomu podle mého názoru dosud. Až na to, že jim zákony už nedovolují shrábnout všechno pro sebe, a tak k  hospodářskému osvobození žen došlo nutně "na úkor mužů". Jinak to nešlo. Když dojde k přesunu moci, vždycky na tom někdo vydělá a někdo prohraje. O tom se snad Lessingová mohla poučit ze svého dětství v Africe.

Ale budu dál hledat tohoto nového, zdeprimovaného, třesoucího se, zničeného muže. Budu ho hledat u soudů, v multinacionálních společnostech, v bankách, v divadlech. A až ho najdu, protože jsem brutální ženská, zastřelím ho a  nechám si vycpat jeho hlavu a umístit ji na leštěný mahagonový podklad. Pak ji zavěsím mezi své ostatní lovecké trofeje z Velké války pohlaví ve dvacátém století.

"Muži jsou teď zděšeni, když jde o sex"

Shrnujeme hlavní myšlenky z článku Jeanette Wintersonové, který k tomuto tématu vyšel v deníku Guardian ve středu 15. srpna.

Lessingová běduje na koncem feminismu (je "líný a zákeřný") - anebo je to možná jen konec mužů.

Ve skutečnosti je to tak, že nic nekončí - jednadvacáté století je báječná doba, v níž je příjemné žít. Západní svět proměňují nové formy, nové myšlenky, nové technologie - a především nové společenské vztahy. Možná se opravdu zdá, že je tanec mužů a žen v současnosti falešný a nerytmický, ale to je proto, že jsou oba partneři nuceni se naučit spoustu kroků. Nevyhnutelně šlapou ženy mužům na paty a některé z nás při tanci nyní vedou. Vůbec však nepochybujte, že v tanečním sálu jako celku vládnou stále ještě muži.

A jak dobře se tam mužům tancuje: Lessingová tvrdí, že ženy už dosáhly rovných platů a rovných příležitostí - a proto jsou snad v Británii jen 3 procenta univerzitních profesorů ženy? Proto jsou nejlépe placení novináři a televizní moderátoři muži? Proč je pořád ještě tak málo žen ve vládě a ve správních radách podniků? Ženy situaci dohánějí, ale zdaleka nevládnou světu. Pokud jde o mocenský boj, rozhodují o všem pořád ještě jen muži - což ví každý, až na ty "sympatické a inteligentní muže", kteří nyní budou číst Guardian v trenýrkách s nápisem "I love Doris".

Rozhodla jsem se provést skromný průzkum veřejného mínění, Zeptala jsem se své holičky, která je inteligentní a je sexy, jestli si myslí, že se v současnosti muži bojí žen. Je zajímavé, že vyjádřila názor, že muži nijak v současnosti netrpí, pokud jde o jejich zaměstnání a o jejich status, ale trpí absolutně, pokud jde o sex - a, jak zdůraznila, u mužů je vždycky sex to nejdůležitější, že?

Řekla mi, že všichni chlapi, které zná, mají děsný strach, že by jim manželka či jejich dívka mohla být nevěrná. Pro mě to, že by ženská dokázala být nevěrná, znamená, že má taková žena společensky a sexuálně sebedůvěru. Po dlouhá staletí trpěly ženy v nesnesitelných manželstvích a musely tolerovat mužskou nevěru - nezapomínejme, že hlavní heslo sufražetek bylo "Volební právo ženám a cudnost mužům". To, že nyní ženy vyhledávají sexuální či emocionální uspokojení, je nevyhnutelným důsledkem v  přesunu v dynamice vztahů mezi muži a ženami. Ženy možná ještě nemají moc, ale možná se zbavujeme svého strachu.

Můj taxíkář mi sdělil, že si myslí, že je ve svém manželství pánem on, ale že chápe, proč mu manželka odmítá žehlit prádlo. Je mu to jedno - koupil si dobrou žehličku a při žehlení se dívá v televizi na fotbal.

Setkávám se se spoustou mladých lidí, kteří čtou mé knihy. Je na nich senzační, jak lehce dokáží mezi sebou komunikovat. Jistě, feminismus si může nárokovat neuvěřitelná právní a sociální vítězství, ale pro mě je jeho největším úspěchem, že vytvořil generaci mladých lidí, jejíž členové jsou schopni se navzájem uznat jako lidé, kteří jsou si rovni. Ženy už nejsou automaticky podřadné. Kluci neočekávají, že se o ně bude manželka starat a přestane chodit do práce. Ale nejlepší je, že v ulicích vládne hravost.

Takže, Doris, neberte to všechno zas tak vážně. Byla to právě vaše generace, generace feministek ze sedmdesátých let, ze zlatého věku feminismu, která šířila ony extrémní, docela šílené myšlenky, že všichni muži jsou sexuální násilníci, že jediným smyslem sexu je ovládání druhého, že pornografie je zneužívání lidí, že manželství je zločin. Díky Bohu, že tato éra už dávno skončila.

Muži si budou muset poradit s trochou kritiky. Jsem ale optimista ohledně toho, jak se věci vyvíjejí. Pokud je to pro některé muže těžké, no tak na sobě budou muset ještě trochu pracovat. Mezitím, jak moje intenzivně heterosexuální asistentka z Yorkshiru vysvětluje svému muži každý den: "Vím, že tomu nerozumíš, miláčku, vždyť jsi jenom chlap."

Kdo by si vybral být mužem?

Veteránka feministek Doris Lessingová konstatuje, že je jí líto mužů. Mělo by nám jich všem být líto. Chlapci dnes nemají žádné mužské vzory, a tak se dostávají na okraj společnosti už v prvních ročnících základní školy.

Jsou tam, každý večer, když jdu místním parkem. Kolem dětského hřiště se poflakuje asi deset výrostků: obličeje zaťaté v nepřátelských grimasách, pěsti zastrčené náladově do kapes u kalhot, misogynství hudby gangster rap jim neustále buší sluchátky do hlavy.

Jaký je jejich smysl života? V současnosti je jím zterorizovat mladší děti natolik, aby jim odevzdaly svých pět nebo deset liber - nebo svůj mobilní telefon. Někdo v  gangů výrostků bude už někoho znát, kdo vymění kořist za drogy. V naší části severního Londýna ví každý desetiletý kluk, o co jde.

Ale v budoucnosti? Co čeká tyto chlapce v životě? Mnoho z nich je už vyloučeno ze školy. Výsledky školních zkoušek je nezajímají. Neumějí se vyjadřovat, umějí jen sprostě nadávat, číst umějí jen comics, jsou zaměstnatelní jen jako prodavači drog, jsou nemilovaní dokonce i ve svých rozbitých domovech, nijak se nepodílejí na normálním životě společnosti. A oni to vědí.

Dříve nebo později se dostanou do střetu se zákonem a budou uvěznění v jednom z pekelných britských vězení pro mladistvé. Tam přežijí jen tím, že se naučí dělat ještě horší věci. Anebo nepřežijí. Ze statistik vyplývá, že docela velký počet z nich se nedožije vyššího věku než 25 let: buď spáchají sebevraždu sami, anebo je někdo zabije. Jsou to ztracení mladí muži. Má je každé britské město. Po celé zemi jich musí být statisíce.

Znovu se letos ukázalo, že ve školních zkouškách mají lepší výsledky dívky. Na britských univerzitách studuje dvakrát tolik dívek než chlapců. Pokud berete vážně pozoruhodné výroky mladých lidí (které sebrala Adrienne Katzová ve své nedávné studii What Sons Say, Co říkají synové, vydalo nakladatelství Young Voice), chlapci ze všech společenských vrstev nyní považují představu, že by měli studovat, za známku slabosti a za něco nemoderního.

Avšak hlavním problémem nejsou středostavovští mladí muži. I když se učí hůř než jejich sestry, systém je nicméně dovleče k úspěšnému ukončení studia a do zaměstnání. Nakonec bude většina z nich stejně vydělávat víc než jejich vzdělanější a inteligentnější sestry.

Ne, hlavní problém leží níže ve společnosti. Jaksi se nám podařilo vytvořit podtřídu mladých mužů: velký počet výrostků, kteří mají množství času a testosteronu a absolutně žádné pobídky, aby dodržovali normy slušného chování.

Je to špatné pro ně i pro nás. Vidíme výsledky všude kolem: v násilnostech anglických fotbalových fanoušků, v nechvalně známých vraždách posledních let, v nepokojích v Oldhamu a v Bradfordu, v systematickém šikanování i na školních hřištích na prvním stupni, v děsivém rozšíření vražedných narkotik na dělnických sídlištích a i v občasném nebezpečí, které se skrývá v parcích a v nákupních střediscích i středostavovských čtvrtí.

Dlouho jsme usilovalo o to vytvořit "rovnost příležitostí" pro dívky a fatálně jsme zanedbali problémové chlapce. A slovo "fatální" není v tomto kontextu příliš dramatické. Ve věku od 15 do 24 let páchají chlapci pětkrát častěji sebevraždu než dívky, čtyřikrát častěji se stávají závislými na alkoholu nebo na drogách a devětkrát častěji se stávají bezdomovci a žijí v ulicích.

Pokud jsou tito chlapci náhodou ještě černoši, mají špatné vzdělání a pocházejí z chudého prostředí, jsou ještě drastičtěji znevýhodněni. V údajně rovnostářské Británii jednadvacátého století může očekávat bělošská dívka ze středních vrstev, že bude žít o 15 let déle než černošský mladík z dělnických vrstev. Hlavní rozdíl ve věkovém průměru je důsledkem vysokého počtu mladých mužů, kteří umírají z násilných důvodů, než dosáhnou věku 25 let.

Pokud přijmete hypotézu deprimované knihy psychologa Anthonyho Clara On Men: Masculinity in Crisis (O mužích: mužství v krizi), dospějete k názoru, že problém s mladými muži je jen součástí širšího rozkladu, který postihuje všechny muže, mladé i staré, kteří zjišťují, že byli v přílivové vlně společenských změn odsunuti stranou.

Mnoho technologických, vzdělávacích a průmyslových trendů za poslední dvě desetiletí zjevně znevýhodnilo muže.

V první řadě téměř úplně zmizela manuální, dělnická zaměstnání. V minulosti tato zaměstnání poskytovala obživu milionům chlapců, kteří odešli ze školy bez kvalifikace - vykonávali práci, kterou - čistě z fyzických důvodů - mohli dělat jen muži. Toto zaměstnání bylo pro ně jisté, a tak se nedostávali mladí muži tak často do střetu se zákonem. Teď už takové důvody nemají. Pokud víte ve věku 12 let, že až vyrostete, budete nezaměstnaný (to si myslí velké množství asijských mladých mužů v Bradfordu), málo vás to vede k tomu, abyste se choval vůči učitelům - nebo jiným nositelům autority - s respektem.

Ale to pořád ještě nevysvětluje, proč začínají chlapci za dívkami zaostávat v dětství tak brzo. Loni v březnu vyplynulo z jedné vládní analýzy, že už předtím, než začnou děti chodit do školy, mají dívky náskok před chlapci v "komunikačních schopnostech". Zdá se, že šikmá plocha, kkterá vede chlapce do gangů, k drogám a ke zločinnosti, začíná doslova v kolébce.

"Rodiče musejí pracovat se svými syny intenzivnějí a musejí s nimi mluvit," konstatoval profesor Eric Wilkinson z Glasgow University, když byl tento průzkum zveřejněn.

Jiní pedagogové souhlasí. Zdá se, že chlapci se příliš brzo soustřeďují na nemozkovou činnost, která ochromuje rozvoj jejich komunikačních schopností. A kromě toho se od nich taky očekává, že budou "potlačovat své pocity" - že budou skrývat i svůj největší strach za maskou nezájmu "tvrdého muže". Není tedy divu, že když se mají soustředit na činnost, která vyvolává velkou míru úzkosti - například učení se na zkoušky anebo příprava na pohovor při žádosti o zaměstnání - ve srovnání s dívkami selhávají.

Mladí muži dnes také v podstatě nemají žádné pozitivní mužské vzory. A bez pozitivních vzorů napodobují mladí muži vzory špatné: násilníky, prodavače drog a šéfy gangů.

Je to příliš pesimistické? Pohlédněme na fakta. Rozvedené rodiny znamenají v drtivé většině případů, že se o děti stará matka bez otce. Ve škole je to totéž. Méně než každý pátý učitel v základní škole je muž.

Je to deprimující obraz, i když není charakteristický jen pro Británii. Spojené státy reagovaly tím, že řeší problém antisociálních chlapců jako by to byla nemoc. Američtí lékaři předepisují ročně 11 milionů dávek léku Ritalin pro chlapce, kteří trpí "chorobou nepozornosti a hyperaktivity". Potíž je, že v některých amerických školách bere tento lék až třetina chlapců a nedokáží se o nic lépe soustředit než předtím.

A pak je přístup Jane Fondové. Ta věnovala 9 milionů liber na vytvoření vzdělávacího střediska na Harvardské univerzitě. Argumentuje, že po mnoha desetiletích, kdy se pedagogové snažili dát sebedůvěru dívkám, by se nyní měli zaměřit na chlapce. Problémem však podle ní je, že mladí chlapci jsou navyklí se chovat příliš "mužně a silně", a to od útlého věku. Kdyby jen bylo možné je přesvědčit, aby se chovali víc jako dívky...

No. Když chodím místním parkem, nevidím moc výrostků, trpících velkým sebevědomím. Vidím osamocené a nejisté děti, jimž se zoufale nedostává sebedůvěry a životních cílů. Vidím obrovské plýtvání talentem. Vidím skvrnu na aspiracích této země být civilizovaným, jednotným národem. Vidím, že se vyhýbáme povinnosti vzdělávat a motivovat mladou generaci. Vidím, že se blíží katastrofa.

Cenzura: Kritika, kterou časopis Týden odmítl zveřejnit

Psát o výtvarném umění může každý ?!

Petr Pokorný

Snažím se zachovat původní znění textu pro Týden, proto tam, kde se píše o nějakém članku bez udání zdroje, pak jde vždy o Týden.

Již po několikáté se v trochu pochybné rubrice Nechte si ujít dostalo i na výtvarné umění, kdyby se nedostalo, bylo by snad i lépe... Šéfredaktorka časopisu Umělec Lenka Lindaurová zde již podruhé v krátkém sledu tepe výstavy v pražském Mánesu, zatímco u čísla 45/2000 se to ještě dalo snést (byť ji chyběl jediný věcný argument pro znegování Milana Knížáka), potom v dvojčísle 52-53/2000 překročila hranici nikoliv pouze nedostatkem argumentů, ale především porušením novinářské etiky.

Lindaurová v čísle datovaném 18.prosince 2000 haní projekt Jiřího Sozanského a Ivana Komárka Práce s tělem. Pominu, že opět chybí Lindaurové argumentace faktická, pořád však vidím, že hanící text vyšel až po výstavě, případný zájemce tak nemohl konfrontovat článek s vizuálním zážitkem a Lindaurová ze všeho vyjde jako vítěz, neboť kdo projekt neviděl, ať se s ní nebaví (ona to v rozmezí 24.11.-16.12. stihla). V nejhorším se může vymluvit na uzávěrku, dlouhé lhůty a vánoce.

Možná tak jedině ty vánoce bych jí "sežral", s uzávěrkou ona umí pracovat mistrovsky, stačí si uvědomit zařazení rozhovoru s Davidem Černým okamžitě po udělení Ceny Jindřicha Chalupeckého. Tam byla nesporně ve výhodě - už členstvím v porotě, která Cenu J.Chalupeckého udílela. Otázkou potom zůstává, zda tam nebyl i jiný zájem, zájem její.

O Davidu Černém psala v časopise Umělec, pak v Týdnu a posledně v dvojčísle Revue Labyrint 7-8/2000. Téměř jediné co odlišuje rozhovory v Týdnu a v Labyrintu je, že v Labyrintu Černému tyká a o sexu mluví výrazivem středoškolské mládeže.

Protože příklad je nejlepším vodítkem, potom čtěte: "Hodně často mluvíte o sexu, ale ve vašem umění bývá otevřená erotika jen málokdy..." (Týden 48/2000, str.77), srovnejte "Proč ve tvém díle není žádná erotika, když jinak pořád o šoustání žvaníš?" (Labyrint 7-8/2000, str.106).

Ani na jednom místě se neptá na důležité věci (spor s Knížákem je zmíněn, spor s galeristou Švestkou také, víc se o to nemusíte zajímat).

Člověk, kterého lze tak snadno nachytat (není osobním zájmem již samostatné číslo Umělce, které je katalogem Davida Černého?!) by neměl do solidního, seriozně se tvářícího časopisu o vizuálním umění referovat, jinak opravdu platí titulek mé reakce.

psáno 19.12.2000, úprava a opětné odeslání dne 11.1.2001

(Petr Pokorný je kurátor.)

Televizní film o partyzánském hnutí "na Vysočině"

Vyprávěli jsme jen tři rozporuplné příběhy

Rasismus v Britských listech

Islám je stejně zločinná a agresivní ideologie jako fašismus