Svérázným způsobem pojala Rada pokutu Balvínovi: nejde o srážku podle zákona o mzdě, nýbrž o využití práva Rady ČT stanovit generálnímu řediteli mzdu. Ano, toto právo Rada má, ale nelze je samozřejmě uplatňovat retroaktivně, za již odpracované období! Je nepochopitelné a ostudné, že Rada, v níž jsou dva právníci (Zdena Hůlová a Lucie Weissová), tak flagrantně porušuje platné zákony i elementární zásady slušnosti.
Radní by se ve vlastním zájmu měli zamyslet nad tím, jakým směrem se jejich práce začala ubírat, a pokusit se o korekci tohoto kursu. Co předvedli užaslým přihlížejícím ve středu a jak poté zfalšovali zápis, je nedůstojné dospělých, odpovědných lidí, kteří by měli reprezentovat elitu české společnosti. (TP)
Šéf britské komerční televize: BBC je posedlá sledovaností a zanedbává kvalitu
Skutečné dobrá televize musí dokázat daleko víc než jen poskytovat lidem to, co chtějí
David Liddiment, šéf televizních okruhů britské komerční televize ITV, kritizoval v pátek 24. 8. na letošním edinburském televizním festivalu, což je významná debatní platforma pro britský televizní průmysl, politiku veřejnoprávní BBC. Zde jsou podstatné výňatky z jeho přednášky, jak je přinesl v sobotu 25.8. deník Guardian. (Nedovedu si dost dobře představit, že by takto promluvil v České republice na adresu ČT ředitel nějaké komerční televize, třeba Vladimír Železný, pozn. JČ)
Na začátku měla televize duši. Komunikovala divákům individuální tvůrčí projevy: myšlenky, výjevy a inscenace, která sdílel pozorný a unesený národ. Profese televizního vysílání zosobňovala hodnoty, které neměly nic společného ani s finanční odměnou, ani s veřejnou službou - i když i toto obojí bylo její součástí. Jako pracovníci televizních stanic i jako televizní diváci jsme právem očekávali, že v ohnisku zájmu televizního vysílání jsou pořady a lidé, kteří je vyrábějí. A že duše televizního vysílání závisí na odvaze odpovědných osobností, které musejí dávat pořadům a tvůrčímu procesu přednost přede vším ostatním.
Ani toto očekávání, ani naše schopnost ho splnit dosud nezahynuly. Avšak duše britského televizního vysílání je ohrožena. Zdá se, že se jediným měřítkem údajné kvality pořadů nyní stala čísla: kolik, jak často. Ztrácíme povědomí ohledně skutečné vnitřní hodnoty pořadů, protože jsme posedlí úspěchem, který lze měřit jen zisky či sledovaností.
Komercionalizace televizního vysílání veřejné služby zploštila onu rozmanitost nejrůznějších hlasů a vlivů, které kdysi definovaly BBC i komerční televizi ITV jako odlišné, avšak navzájem se doplňující mainstreamové, vysílatele pro masové publikum. Vzniklo posedlé úsilí zjišťovat, co diváci chtějí, a poskytovat jim právě jen to. V důsledku toho ovládla televizní vysílání konvence a jednotvárnost.
Vysílají se teď hlavně detektivky, Top 100 všeho možného a nespočetné pořady o zahradní architektuře (jak si zmodernizovat vlastní zahrádku). Nepostihuje to jen mainstreamovou televizi. I údajně menšinové, kulturní okruhy jako BBC 2 a Channel Four se nyní zaměřují - třeba ve svých dokumentárních seriálech o historii - hlavně na odhalování záhad a apokalyptických tajemství.
Skutečné dobrá televize musí dokázat daleko víc než jen poskytovat lidem to, co chtějí. Musí umět udělat daleko víc než jen zvýšit sledovanost. Musí existovat prostor pro neočekávané, nové věci, prostor pro pořady o skutečnostech a záležitostech, o nichž dosud veřejnost nic neví. Musí existovat prostor pro odvahu postavit se za vlastní úsudek a riskovat ve věci talentu. Musíme se nejen nechat diváky vést, ale musíme zároveň sami vést je.
Ale jaká rizika nyní na sebe bere britská komerční televize ITV? Viz všechny ty zábavné pořady jako Frost a Heartbeat a Peak Practice? Neomlouvám se za tyto věci. Budou vždycky součástí programové struktury televizní stanice vysílající pro široké masy. Ale jestliže zastáváme názor, že televize hraje širší roli než jen získat co největší sledovanost, musíme přinést i něco jiného, než co chtějí průzkumy veřejného mínění a co můžeme okopírovat od konkurence.
Jak tedy zajistíme, aby byla televize pro diváky vzrušujícím zážitkem a poskytovala jim víc, než co si mysleli, že chtěli? Jak můžeme zajistit, aby měla televize i nadále kulturní, nikoliv jen komerční hodnotu? Jsem přesvědčen, že je nutno obnovit rovnováhu ve vztahu mezi výrobcem televizního pořadu a televizním vysílatelem a posílit samostatnost výrobní a tvůrčí komunity.
Nejlepším způsobem, jak podpořit britskou tvůrčí komunitu, je otevřít BBC volnému trhu. Existují dosud nějaké důvody, proč by měla výroba pořadů televize BBC zůstávat nákladnou, uzavřenou, veřejně financovanou operací? Ta čísla slyšíme často, přesto nás však stále ohromují svou velikostí: BBC dostává ročně 2,4 miliardy liber ( 132 miliard Kč) z koncesinářského poplatku, má 24 000 zaměstnanců a ovládá 43 procent veškeré rozhlasové a televizní sledovanosti v britských domácnostech.
Jsme ochotni i nadále krmit toto monstrum, pokud budeme i nadále přesvědčeni, že nám poskytuje něco cenného, něco, co nám volný trh poskytnout nemůže. BBC je možná obří organizace a má některé hodně neatraktivní rysy, ale toto monstrum je zárukou přežití duše britské televizní kultury. Nikdo jiný to udělat nemůže.
Věřím v BBC, podporuji ji, používám ji. Ale jsem znepokojen, že ve snaze porazit komerční konkurenci ztrácí ze zřetele své kulturní povinnosti.
Toto selhání je přímým důsledkem selhání jejího vedení. Kdo je odpovědný za vedení BBC? Rada BBC. Jsou to tři průmyslníci, dva ekonomové, dva univerzitní profesoři, dva státní úředníci, odborář a divadelník. Právě Rada BBC určuje celkový strategický směr této obří veřejnoprávní organizace. Právě jen Rada BBC má pravomoc zastavit pomalý úpadek BBC směrem ke komerčnosti a obrátit tohoto obra jiným směrem, pryč od nynější, katastrofální cesty.
Důvěřuji Radě BBC, že svůj úkol dokáže splnit? Ne. Není v tom nic osobního, ale takhle se nedá řídit v jednadvacátém století obrovská veřejnoprávní rozhlasová a televizní instituce, která má nejen zásadní kulturní povinnosti, ale i podstatné komerční zájmy. Rada BBC může být buď regulátorem, anebo ředitelem. Nemůže být obojím.
BBC selhává, protože nemá dostatečně tvůrčí ředitelský tým. Do značné míry je to vysvětleno tím, že nemá řádné manažerské vedení. BBC je příliš bohatá, příliš mocná a příliš cenná na to, aby jí řídil výbor pracovníků na část úvazku, kteří přece zároveň nemohou sami hodnotit výsledky strategie, kterou vytvořili.
Potřebujeme nový způsob, jak řídit BBC, který by byl informovaný, profesionální a otevřený veřejnosti. V BBC stále ještě najdete tu a tam ambiciózní program, a další nám byly slíbeny. Ale existuje množství znepokojujících signálů, že tyto kvalitní pořady brzo začnou vypadat jen jako fíkové listy, které mají zakrývat nahotu čistě komerční bestie.
Očekávám, že nám v ITV bude BBC konkurovat co do sledovanosti, ale očekávám i víc: že nám bude konkurovat kvalitou. BBC má obrovskou povinnost podporovat tvůrčí talent i v dnešní době tvrdé konkurence, ani já sám neodmítám, že i my máme v tomto směru povinnosti. Zachránit duši televizního vysílání není totiž úkolem jen pro jedinou televizní instituci: je to úkolem pro nás pro všechny.
Jak se mladí lidé v dnešním světě těžko uplatňují
Děti ukončí střední školu, pošlete je na univerzitu - a myslíte si, že tím skončila vaše role jako rodičů. Jenže rodiče v západních zemích nyní zjišťují, že se mladí lidé často velmi špatně orientují v měnícím se světě - a jejich role zdaleka neskončila. Včera o tom psala Maureen Reely v týdeníku Observer.
Děti dnes dospívají tak rychle. Vědí o sexu skoro dřív, než se naučí abecedu. Puberta u nich začíná stále dřív a dřív a jakmile k tomu dojde, už se nedá nic nikam jezdit s celou rodinou. Od té doby nechtějí dělat nic jiného než jezdit s kamarády do Ibizy. A pak, dříve než máte vůbec šanci se jich zeptat, co chtějí v životě dělat, vystudují na univerzitě v jiné části země a získají ta fantastická zaměstnání v reklamě, u PR firem, v informační technologii, v médiích a ve finančnictví, takže vydělávají daleko více peněz, než jste kdy vy osobně viděli třeba i jen ve snu. Je to skutečně tak?
Jsou všechny ty dospělé děti, o nichž se dovídáte od známých a příbuzných, kterým se jaksi nikdy nepodařilo odejít z domova anebo které odejdou na pár let, a pak se najednou zase vrací - to jsou jen výjimky?
Potíž je, že těchto výjimek začíná být jaksi až příliš mnoho. Vznikají znepokojující vzorce chování. Vezměme si například jednu výjimečnou rodinu, kterou znám. Devatenáctiletý syn chtěl strávit rok mezi střední a vysokou školou cestováním po světě, ale jaksi se nikdy nikam nevydal. Jeho rodiče semu snažili pomáhat, aby si vytvořil konstruktivní plán a přidržoval se ho, ale nebylo to na nic. Byl jenom stále iritovanější a vyvolával hádky.
Jednoho dne uprostřed takové hádky práskl doma dveřmi a šel za svou dívkou. Nikdo nebyl znepokojen, že se toho večera nevrátil, ani že nezatelefonoval, že nepřijde, protože už dlouho to stejně nedělal.
Když pak jeho matka druhý den ráno zavolala jeho dívce, zjistila, že její syn u ní nestrávil noc, protože se taky pohádali. Rozešli se. Trvalo tři dny zjistit, kde je. Když se chlapec vrátil domů, měl na těle podlitiny a třásl se po celém těle, páchl po alkoholu. Nakonec se přiznal, že se pokusil podřezat si žíly. Dostal se včas do nemocnice, ale nyní odmítá jít k psychiatrovi. Matka se ho snaží přesvědčit, aby tam šel, ale on nechce - a je teď dospělý, takže se nedá nic dělat.
Stejné je to i s jejím starším synem, který vzdal studium na vysoké škole a nyní taky bydlí doma, u rodičů, vydělává si kapesné občasnou prací a je tak zmatený, že si nedokáže zorganizovat ani čtrnáctidenní dovolenou. "Vidím, že je naprosto dezorientovaný a chci mu pomoci. Vím ale z trpké zkušenosit, že mě nebude poslouchat. Když mu cokoliv navrhnu, je to vždycky špatně."
Tato matka má pocit, že ji nespravedlivě odsuzují sousedé, kteří jsou si jisti, jak tvrdí, "že jsem udělala něco, čím jsem to způsobila."
Jejím jediným zdrojem uklidnění je přítelkyně, jejíž dcera žije ve stejném zmatku a chaosu, přestože se loni vrátila domů z univerzity, kterou vystudovala s vynikajícím prospěchem. Okamžitě také získala zaměstnání, ale s ním to dopadlo špatně, a i když se nezdálo, že je zdeprimovaná tím, že ji brzo propustili, její obory, biologie a chemie, ji přestaly bavit. Myslí si, že by se raději měla stát spisovatelkou. Anebo vystudoval lékařství a jít pracovat pro organizaci Lékaři bez hranic. Předtím ale chce strávit rok - dva tím, že bude pracovat jako číšnice v baru na pláži v Austrálii. Mezitím doma nedělá nic, všude nechává za sebou ležet špinavé prádlo a špinavé nádobí a málokdy vstává před třetí hodinou odpoledne...
To je ale jen jedna strana příběhu. Slyším velmi často druhou stranu příběhu od studentů, které učím na vysoké škole. Téměř všichni z nich jsou inteligentní, zdvořilí, optimističtí, schopní, mají vynikající výsledky, projevují intelektuální zájem o nové myšlenky, ale zároveň jsou plni sebepochybností, sebenenávisti a obav z budoucnosti. Mnoho studentů má reálné a vážné problémy. Často nemají dost peněz na úplně základní životní potřeby. Pokud zrovna nestudují počítače či finančnictví, vůbec nemají zaručeno, že po absolutoriu získají vysoce placené zaměstnání, i když budou mít vynikající studijní výsledky. Namísto toho dělají různé krátkodobé "brigády", zabloudí, propadnou panice, přesto ale nejsou schopni vytvořit si nový životní plán, protože ztratili sebedůvěru.
Příliš často se potýkají se svou krizí sami, protože nechtějí znepokojovat rodiče. Vědí, že rodiče chtějí věřit, že jsou jako všichni ti úspěšní mladí lidé, které vidí v televizi. Protože i oni v to chtějí věřit, skrývají se i oni sami za tímto mýtem.
A podle sociální psycholožky Terri Apterové právě nejde o nic jiného než o pouhý mýtus. Ve své vynikající nové knize The Myth of Maturity: what teenagers need from parents to become adults, Mýtus dospělosti: co teenageři potřebují od rodičů, aby se stali dospělými, argumentuje Apterová, že právě tento mýtus mladou generaci nesmírně poškozuje.
V dnešním světě jsou rodinné vztahy velmi slabé a dál slábnou. Když děti odejdou z domova, jsou ponechány zcela samy sobě. Nejsou to jen rodiče, kteří očekávají, že děti se najednou stanou okamžikem, kdy dosáhnou osmnácti let, stoprocentně dospělými. Totéž předpokládají jejich učitelé a zaměstnavatelé.
Bez vedení od dospělých není překvapující, že "thresholders", mladí lidé na prahu dospělosti ve věku od 18 do 24 let - se začnou tak silně spoléhat na síť přátel. Jenže tyto sítě přátel mohou jen obtížně nahradit rodinné zázemí, protože přátelé se spolu hádají, nechávají se navzájem na holičkách a stěhují se do jiných zaměstnání a jiných měst. Apterová je přesvědčena, že právě proto byl televizní seriál "Friends" (Přátelé) tak úspěšný. "Využívá nerealistické představy, že se můžeme vydat do světa a přitom být pořád obklopen přáteli, kteří nám odpustí všechny naše chyby."
Ale ve skutečném světě - kde jsou všichni přátelé jen dočasní, zaměstnavatelé nechtějí nic slyšet o vašich potížích a rodiče vám zmizí ze života - neexistuje pevná podporu pro mladé lidi na prahu dospělosti, když dojde k vážnějším problémům. Apterová vidí souvislost mezi rostoucí izolací mladých lidí a rostoucím počtem sebevražd, poruchami stravování, alkoholismem a užíváním drog v této věkové skupině.
Podle Mental Health Foundation, Nadace pro duševní zdraví, stoupl počet sebevražd mladých lidí ve Velké Británii natolik, že je to nyní hlavní přičina smrti pro tuto věkovou skupinu, zejména u mladých muží. Počet sebevražd u mužů ve věku od 15 do 25 let stoupl za posledních dvacet let o 85 procent. Nadace pro duševní zdraví přitom odhaduje, že skutečný počet sebevražd je možná až třikrát vyšší než oficiálně udávaná statistika, protože mnoho případů je z důvodů taktu vůči rodině klasifikováno jako "nerozhodná smrt".
Americký autor David Levinson konstatuje, že více než polovina mladých lidí zažije velmi podstatnou životní krizí mezi 18 a 25 lety. V mnoha případech vyvolá krizi něco, co rodiči nepřipadá jako něco tak vážného, jak to připadá mladému člověku. Příčinou krize může být rozchod s partnerem, nebo ztráta zaměstnání nebo náhlé zjištění, že jsem si vybral na vysoké škole nesprávný obor ke studiu. Mladí lidé trpí daleko víc proto, protože trpí sami. Mnozí, kteří by se z toho s trochou podpory dostali, zcela selhávají, a i ti, kteří krizi překonají, utrpí podle Apterové takovou ztrátou sebedůvěry, kterou už pak nikdy nepřekonají.
Kniha Apterové se soustřeďuje na situaci v Americe, ale autorka, která vyučuje na univerzitě v Cambridgi, tvrdí, že se to také týká situace mladých lidí v Británii. Mladí Britové mají v osmnácti mnoho stejných handicapů jako mladí Američané. "Je pravidlem, že jejich život v dětství byl velmi silně reglementován, příliš silně organizován dospělými, a byli pod tlakem za každou cenu být úspěšní, nejen ve škole, ale i v baletu, ve fotbale, v klavíru, a tak dál. Mají velmi málo zkušeností se zvládáním vlastního času. A protože si nikdy v dětství vlastně nehráli na ulici, mají velmi omezenou zkušenost s tím, jak si poradit s vnějším světem.
Vysoké školy se o ně absolutně nestarají: očekává se, že si studenti budou schopni sami zvládnout svůj společenský život, stravování i spánek a zároveň budou umět studovat na daleko vyšší úrovni než dosud.
Po ukončení studia na vysoké škole je velmi nepravděpodobné, že až jim bude třicet, budou stále ještě v prvním zaměstnání, které získali po absolutoriu vysoké školy. Je pravda, že mladí lidé v některých sektorech vydělávají velké peníze a jsou rychle povyšováni, nedostává se jim však od jejich nadřízených skoro žádného poradenství a jejich dlouhodobé vyhlídky jsou nejisté. Zaměstnavatelé zneužívají nadšení mladých lidí a jejich pocitu nejistoty.
Apterová cituje nedávnou americkou studii, která sledovala osudy 600 "thresholders", mladých lidí na prahu dospělosti v Evropě a v Americe za posledních pět let. Studie zjistila, že 28 procent mladých lidí podstatně snížilo během tohoto období své původní ambice a 50 z nich si uvědomilo, že se jim nikdy nepodaří dosáhnout ve věci zaměstnání svého původního cíle. Čtvrtina z těchto mladých lidí uvedla, že trpí depresí a třetina přiznala, že pomyslela na sebevraždu.
Charakteristickým rysem selhání, v očích rodičů i mladých dospělých, je jejich návrat do rodinného domova. Ukazuje se, že tyto návraty jsou častější než si myslíme. Čtyřicet procent mladých žen a padesát procent mladých mužů se po několika letech vrací k rodičům.
Nedávná studie zjistila, že téměř šedesát procent mladých lidí ve věku 22-24 let a třetina mladých lidí ve věku 24-30 let stále ještě žije u rodičů. Je to ale tak špatné, ptá se Apterová. Většina z nich má dobré důvody proč žít u rodičů. Mladí lidé většinou nemají dostatečně velké platy na to, aby si mohli financovat veškeré náklady nezávislé existence.
Starat se o člověka na prahu dospělosti ale není totéž jako starat se o mladistvého ve věku 12-19 let. Nejde jen o to, že tito lidé se zastavili na půl cestě mezi závislostí a nezávislostí. Je také daleko obtížnější číst jejich signály. "Lidé na prahu dospělosti nejednají jako teenageři. Jsou dostatečně zralí na to, aby vypadali, že svůj život zvládají, ale nejsou dostatečně zralí na to, aby ho skutečně zvládli. Neradi žádají o pomoc, zejména když vědí, že by to od rodičů znamenalo podstatné oběti. Velmi se stydí za to, že se jim nepodařilo ukončit vzdělání na vysoké škole anebo že byli neúspěšní ve svém prvním zaměstnání. Pokud rodiče dokáží přijmout, že tato léta nejsou nejlepším obdobím života těchto mladých lidí, hodně to pomůže. Také, jestliže si rodiče uvědomí, jak zranitelní jsou tito mladí lidé, dokáží přečíst varovné signály včas. Jde o pasivitu, letargii, odmítání jídla, to všechno jsou signály nebezpečí."
Jestliže rodiče identifikují tyto signály včas a jestliže si uvědomí, že většina mladých lidí nepřechází do dospělosti bez problémů, dítě má daleko lepší šance.
Proto Apterová koncipovala svou knihu tak, aby poskytla rodičům i dětem informace o tom, co je "dnes normální": Nabízí celou řadu konkrétních osobních příběhů. Mnohé z nich jsou velmi deprimující.
Carlos byl prvním člověkem z rodiny, který se dostal na vysokou školu. Jeho rodiče byli na něho hrdí, ale také považovali jeho úspěch za "zradu". Všechno prý mu jde tak lehce. Jsou si tak jisti, že je Carlos nepotřebuje, že i když jeho otec cestuje 300 km na Carlosovu univerzitu a stojí dvě hodiny před jeho kolejí, nedá Carlosovi najevo, že přijel. Rodiče jsou šokováni, když Carlos jde na flám a přijde o stipendium na plavání. Jejich nepochopení Carlose destabilizuje a zanedlouho Carlos odejde z univerzity, aniž by ji ukončil.
Velmi podobné je to pro Christu, která byla na střední škole nejlepší ve třídě a byla hvězdou každého školního představení. Začne studovat na elitní univerzitě, kde patří k horšímu průměru, a to ji destabilizuje. Když v sobě najde odvahu svěřit se s tím matce, ta to považuje za tak nepravděpodobné, že se začne smát.
Je zajímavé, že vysoké školy, které poskytují silné sociální sítě pro studenty (jako například Cambridge University v Británii se svým systémem kolejí) mají jen 1 - 2 procenta studentů, kteří odejdou z univerzity bez ukončení vzdělání. Z jíných vysokých škol, které se o sociální aspekty života studentů nestarají, odchází před ukončením vzdělání až 40 procent studentů.
Jestliže svět není ochoten zaznamenat známky nebezpečí u mladých lidí, je to proto, že jsme se jaksi přesvědčili, že mladí lidé se automaticky s dovršením osmnácti let stávají dospělými. Proto, domnívá se Apterová, se většina průzkumu týkajícího se mladých lidí, zabývá jen jejich zvyky jako spotřebiteli. Málokdo se zajímá, co mladí lidé skutečně cítí.
Nedávná americká stidue zjistila, že thresholders, lidé na prahu dospělosti, kteří jsou nakonec nejúspěšnější, jsou ti, kdo dostávají od svých rodičů pevnou podporu. Apterová je přesvědčena, že musíme změnit svou představu rodičovství. Odepřít mladým lidem pomoc v nich nepodporuje skutečnou nezávislost. Nechat je napospas samým sobě v době, kdy přestávají existovat společenské sítě mimo rodinu, je podle Apterové "strašlivá alternativa".
I mladí lidé, jimž se, jak se zdá, daří dobře, stále potřebují rodiče, a to často mnohem více, než by byli ochotni přiznat. I když je po většinu doby odmítají a obracejí oči k nebi, kdykoliv rodič promluví, přesto mladí lidé vědí, že jejich rodiče jsou jediní lidé na světě, kteří si o nich myslí, že jsou skutečně jedineční.
Knihu Terri Apterové The Myth of Maturity vydalo nakladatelství W.W. Norton, cena 19.95 liber.
Americký bigamista byl odsouzen na pět let do vězení
Nejznámější americký bigamista Tom Green byl v pátek 24. 8. odsouzen za bigamii na pět let do vězení. Soudní proces ve městě Provo v americkém státě Utah sledovalo jeho pět manželek a sedm z jeho třiceti dětí , informoval v sobotu deník Guardian.
Green (53) byl shledán vinným ze čtyřnásobné bigamie a z jednoho případu neplacení alimentů. Také mu bylo nařízeno, aby vrátil státu Utah sociální podporu, vyplacenou jeho rodině, ve výši 78 000 dolarů.
Soudce konstatoval, že mu Greenův vzdorný postoj neumožňuje nic jiného než poslat Greena do vězení. Prokurátor požadoval desetiletý vězeňský trest.
Po vyhlášení rozsudku uvedla jedna z Greenových manželek, LeeAnn, že rodina zůstane pohromadě a pokusí se žít tak, aby nemusela záviset na sociální podpoře. Greenova rodina podniká v oblasti telemarketingu z tábora maringotek, který je umístěn v poušti cca 300 km od Salt Lake City. Jiná manželka, Linda, konstatovala, že se Tom Green odvolá.
Během soudního líčení se odmítl Green za své mnohoženství omluvit. Požádal svých pět manželek i sedm z přítomných dětí, aby povstaly, a uvedl: "Nestydím se za tyto lidi a nestydím se za své vztahy k nim." Všechny manželky soud žádaly, aby vynesl mírný rozsudek. Poslaly v této věci soudu celou řadu dopisů. V jednom z nich psala Linda Greenová: "Tomovy děti jsou mu velmi blízké. Jsem přesvědčena, že budou trpět duševně i emocionálně, pokud jim bude otec odebrán . Bojím se, že se naše děti naučí na dlouhé generace přestat respektovat vládu, protože byl jejich otec poslán za své náboženské přesvědčení do vězení."
Jedno Greenovo dítě, ve věku 11 let, soudu napsalo: "Prosíme, neposílejte našeho otce do vězení. Opravdu ho potřebujeme. Velmi ho milujeme. Musí se o nás starat."
Všechny Greenovy manželky se rozplakaly, když byl rozsudek oznámen.
Green má pět manželek a třicet dětí a často vystupoval v televizních pořadech a v televizním zpravodajství, kde tvrdil, že svým mnohoženstvím jen dodržuje původní náboženské zásady mormonské církve.
Green tvrdí, že jeho trestní stíhání bylo motivovány touhou státní správy ve státě Utah prezentovat světu nový image před zimními olympijskými hrami, které se mají v únoru konat v Salt Lake City.
Prokurátor David Leavitt poukázal na to, že bylo trestní stíhání proti Greenovi zahájeno proto, že všechny jeho manželky byly nesmírně mladé, když si je vzal - ani jedné z nich ještě nebylo dvacet a některým bylo teprve čtrnáct.
Green argumentoval, že vzhledem k tomu, že stát neuznává jeho manželské svazky, nemůže být odsouzen za bigamii. Tvrdil, že se mu nedostalo spravedlivého soudu, protože mnoho potenciálních porotců bylo členem oficiální mormonské církve, která ho exkomunikovala.
Případ by mohl vést k dalšímu soudnímu stíhání mnohoženství ve státě Utah.
Když si myslím, že žid povede podnik lépe než goj, je to také rasismus?
Ještě o našem českém rasismu.
Pane Hausenblasi, díky za odpověď, i pan Aleš Rozsíval má pravdu, snad jen
bych polemizoval s tím, že lidé používají zobecňování jen, když se jim to hodí. To se dělá spíš podvědomě. Samozřejmě je kruté házet všechny do jednoho pytle, ale když odečtu malé procento samozvaných "strážců bílé
rasy", u nichž je barva kůže prioritním znakem pro xenofobii, pro drtivou
většinu ostatních bílých rozhodně barva kůže není prioritní, vadí jim
přístup minoritního etnika.
U nás v podstatě rasismus nemá ani tradici.
Já
myslím, že kdyby Romové řekli: my vám na tu vaši civilizaci kašleme,
budeme
svobodně kočovat jako naši předci, trochu si přivyděláme muzikou na
skromné
živobytí a ty vaše výdobytky si strčte za klobouk, asi bychom to museli
přijmout a kdoví zda by nakonec jejich životní filozofie nebyla lepší té
naší.
Jenže oni bohužel mají rádi výdobytky civilizace (pohodlné byty,
auta
ap.) ale nehodlají se na jejích vytváření nikterak podílet. Je asi
nevídané, že by jakákoliv jiná minorita měla 90 % poulace na státní
podpoře.
Pořád mi ale není jasné, zda rasismus se projevuje paušalizací
pouze negativního pohledu. Když jsem se při delším pracovním pobytu v
Rusku
dozvěděl, že ředitelem nějakého závodu je žid, hned jsem si představil že
tato fabrika bude na lepší úrovni než fabriky ostatní (a také tomu tak
bylo). Je to také rasismus ?
Josef Ptáček
Vážený pane Ptáčku
To je zajímavé - ta poslední věta - já myslím, že očekávat od židů, jen
proto, že jsou židé, nějakou větší schopnost jednat rozumně a efektivně, je
taky zevšeobecnění, a protože na špici té všeobecnosti stavíme příslušnost k
národu či rase, je to xeno- co? fobie ne, ale nějaký národní rasimsus či jak
to nazvat.
Mohl jsem nedávno zapochybovat o svém "pozitivním rasismu", když
jsem se blíže seznámil s působením určité málo výkonné a málo přemýšlivé
skupiny židů, nechci nikoho jmenovat, protože zase bych měl říkat paní ta a
ta neuvažuje logicky, když říká a dělá to či ono, pan ten a ten v této akci
projevil pramálo schopnosti porozumět dost jasným věcem a tvrdohlavě
opakoval věci, pro které nebyl s to dát důvody....
Tito lidé jsou vlastně
neschopní dostát tomu, co si jejich pozice žádá - můj rasismus se tu tedy
projevuje předpokladem, že přece není možné, aby jednotliví lidé byli
neschopní, aby jejich jednání vypadalo dost hloupě, aby jejich diskuse
prozrazovala nejasné uvažování, aby byli hašteřiví, když jde o důležitou věc
atd... - a "nedovoluji" jim tak nedostačivě jednat jen kvůli jejich
příslušnosti k židům!
Zatímco když se tak hloupě chovají Češi bez přídomku
rasového, jde jen o hloupost jednotlivého předsedy partaje, poslance, šéfa
katedry...?
Pozoruji na sobě spíš xenofobii proti vlastnímu národu - když
shledávám všechnu tu zanedbanou kulturu, osobní mindráky, špatně zaběhnuté
mechanismy, zdá se mi, že ti Češi jsou nějací zastydlí, nedospělá
civilizace, národ zamindrákovaných chlápků a malicherných žen... To je ovšem
taky chyba, protože znám přece dost prima lidí, chytrých, akceschopných,
kteří dělají v té bídě spoustu užitečného - a ejhle, tu nepočítám, že jsou
to přece ti "naši" Češi...
Co se týče vychytralosti Romů mezi bílými: Ona ta ochota shrábnout všecky
výhodičky právě patří k tomu sběračskému způsobu života a kočování! (Ale
pozor - mluvíme tu, jako by Cikáni byli všichni takoví - mluvíme jako
rasisti, už zase. Mluvme o "své představě Cikánů-Romů", jinak se nevyhrabeme
z toho křivdění...)
Pro nás to smrdí vychytralostí a nezodpovědností, ale
pro ně je to myslím něco nezpochybnitelně normálního, je to stejné jako pro
nás jít do lesa natrhat si hub, které jsem nesázel.
Takže ta nabídka
"kočujte si..., ale nechte na pokoji naše políčka" jim nedává smysl, to oni
prostě splnit nemůžou.
Je to nesmiřitelný rozdíl civilizací.
Já jsem před
časem do BL napsal, že tolerance je schopnost snášet škody, které nám působí
různost jiných, a kdosi mi na to odepsal, že jsem se snad zbláznil.
Mně se
ale zdá, že nic jiného celkem nemůžeme dělat, akorát že musíme žádat po těch
"druhých", aby zase snesli čili respektovali mnohé újmy, které jim způsobuje
naše tradiční a většinové jednání a naše hodnoty.
Myslím, že co je teď cenné, jsou aspoň mezi inteligenty nějaké hodně jasné a
věcné diskuse, plus co možná reálné programy na pomoc OBĚMA skupinám. Ani
bílí si neumějí poradit, nejen ti snědí...
Je škoda, že se u ná různé intelektuální debaty uzavírají spíše do kroužku
kamarádů, nebo inteligentů podobného ražení a vkusu, ale jedinci necítí
(zevšeobecňuji) dost zodpovědnosti za to, že když vedou s přáteli diskusní
ligu, že v ní nevypracovávají a taky neprovozují trénink například pro mladé
lidi (své studenty, učedlníky), aby se kompetnece vyjasňovat věci, hledat a
nacházet řešení problémů, strukturovaně mluvit, psát, myslet šířila co možná
hned i na vrstvy těch, kdo tak uvažovat zvyklí nejsou.
Ovšem musejí si
takoví mudrci vyjasnit, jak se to dělá, aby ve styku s méně sběhlými
nevypadali, že sežrali všechnu moudrost a že chtějí "poučovat".
Na to jsou
Češi (zevšeobecňuji) alergičtí. Tedy v mé zkušenosti platí, že většina lidí
reaguje na setkání s poučnou informací s odporem, negativně, a ubrání se
jejímu přijetí, i kdyby jim mohla prospět.
Zemědělci kontra sběrači?
Jako každý, kdo se prostě zajímá o dění okolo sebe, se nemohu vyhnout (ani
nechci) „romskému problému“ jako takovému, ani jeho prezentaci v médiích a
tudíž ani v BL. Článek pana Kyncla jsem si, na rozdíl od mnoha jiných
(článků), přečetl s chutí a nezastírám že se mě líbil. Nepostihuje sice
celou šíři problému, ale v souvislosti s děním u nás zdůraznil, podle
mého názoru, hlavní problémovou oblast.
Nelíbila se mně poznámka pana Čulíka.
Nikoliv samotnou existencí, ale svým obsahem. A hlavně formou argumentace.
Čekal jsem jestli a jak se rozvine diskuse a také, že se pan Kyncl ohradí.
Neučinil tak. Rozhodl jsem se tedy tak učinit sám. Poznámku pana Čulíka totiž
považuji za útok i na své názory.
Proberu poznámku celou a začnu s tím co zdánlivě s daným problémem
nesouvisí.
Kyncl: „V dnešní době je také kouzelné pozorovat matení pojmů.
Zatímco věda objevuje velice zajímavé odlišnosti práce ženského a mužského
mozku, v intelektuálských "korektspíčích" je žena stejná jako
muž. Kdysi se bojovalo za rovnost, dnes se prosazuje stejnost.“
Čulík:
"Obdobně jsem nikdy neslyšel, že by někdo prosazoval představu, že jsou
ženy stejné jako muži (já ano, často se tvrdí že rozdíly jsou dány
pouze výchovou – pozn. VP) - spíše jde o prosazování rovnosti
příležitostí. Obecně se na Západě píše hodně o tom, že jsou ženy v
důsledku jiného způsobu uvažování (intuitivnějšího a více založeného na rychlém
vnímání podrobností) často daleko schopnější než muži - a to např. při řízení
automobilu nebo při rozhodování ve vrcholném managementu.Mnohdy nyní
na Západě také ženy v důsledku těchto odlišných vlastností
mívají vyšší plat než muži.“
Prosím Vás: Obecně se na Západě píše...
, to znamená co?! Že se tam zjevuje pravda boží? Nebo že všichni na východ od
Německa jsou idioti? Nebo snad méněcenná rasa? Podlidé? Prosím vysvětlete mě
to! Mě osobně zajímá, jestli to co se píše, má nějaký racionální základ,
seriozní podklady a není to triviální. Posuzovat to podle toho k d
e, se to píše,
jer a s i z m u s!
Jaký je rozdíl mezi ponižováním černého
proti bílému, muslimského proti křesťanskému a východního proti západnímu? Samo
slovo rasizmus je dnes zobecněním ve smyslu nejen rasy, ale i národa,
přesvědčení, ………“.
Co to prosím znamená ono „mnohdy“? Vždyť přeci
platové relace muži – ženy jsou na „západě“, plus-mínus autobus, stejné jako u
nás. Nebo jste tím snad chtěl říci, že je správné aby muži, „………na základě
svých odlišných vlastností………“, měli za stejnou práci vyšší platy
než ženy? :-))
Pane Čulík, již pouze na základě této kraťoučké citace je možné
naprosto spolehlivě konstatovat že; ti kteří toto! píšou (na
Západě :-) ), jsou blbci a o vrcholném managementu nevědí zhola nic! Nebo
vy jste někdy viděl aby se vrcholný manager zabýval jednotlivýma podrobnostma?
Na provádění analýz má specializované útvary. Vrcholový manager je zodpovědný
za jejich syntézu, zobecnění a stanovení priorit a trendů. Podrobnostma se
zabývají jeho podřízení, těma největšíma podrobnostma, ti nejníže postavení!
Já jsem strávil několik let ve vedení podniku se třemi a půl tisíci
zaměstnanců. Ten co to napsal (na západě) také?
A pane Čulík, vy jste
rasisto-sexista? Nebo máte výsledky nějakých seriozních výzkumů ohledně
řidiček? Tím lepším řidičem míníte pilota F1 nebo člověka který neměl za
padesát let nehodu při cestách na chatu? Nebo si jenom tak povídáte a
generalizujete stejným způsobem který odsuzujete u „posuzování“ Romů?
Čulík: „Do "romského problému" v ČR sublimoval
problém sociálně deprivovaných, chudých lidí, který existuje všude
na světě, jen není většinou definován rasově. Najdu vám v Británii
množství lidí, kteří se chovají úplně stejně jako někteří asociální čeští
Romové, ale s barvou kůže to nemá nic společného. Proč neřešit tyto
problémy jako problémy sociální a kulturní, nikoliv jako problémy
etnické.“
Pan Kyncl přeci
v celém svém článku tvrdí pravý opak!!!
Kyncl: „Myslím si, že
soužití Čechů a Romů je převážně problém kulturní a sociální
a nikoli problém národnostní; národnostní a rasový z něj činí
novináři (lépe se to prodává) a politici (stejný důvod).“ Ne pouze
tímto explicitním vyjádřením, ale implicitně celým vyzněním článku. On tvrdí,
že do problému, podle Vašeho mínění sociálně deprivovaných chudých lidí
(podle mého „sběračů“), sublimoval „romský problém“!!! Celý jeho článek byl
pokusem řešit problém jako sociální a kulturní a nikoliv jako problém etnický.
Čulík; „Byla zkušenost s třemi cikány
v automobilu, kteří se živí krádežemi, skutečně aplikovatelná na všechny
cikány? Na všechny ne. A nikdo to netvrdil!!!Ruku na srdce: není to
trochu nespravedlivé? Vůbec ty lidi v tom autě označovat etnicky?
A
proč ne? Pan Kyncl, ani já, přece netvrdí že všichni cikáni jsou zloději,
všichni křesťané že chtějí zapalovat hranice s kacíři, všichni muslimové
brání svým ženám a dcerám získávat vzdělání či chodit prostovlasé, že všichni
ateisté jsou komunisti a všichni Němci fašisté. On prostě demonstruje na
příkladu.
Kdybychom tohle nemohli, nemůžeme nic. Nepřežijeme . A prosím Vás,
neříkejte že je to rasistické zobecňování, že ze „sběračství“ někdo označuje
Romy neprávem. Oni sami přece prohlašují, že mají odlišnou kulturu! A ta
kulturní odlišnost určitě nespočívá jenom v odlišném prstokladu při hře na
housle. Ale ta kultura není méněcenná! Je odlišná! A zase to neplatí pro
všechny! “
Kyncl; „Pokud
by mi vadila rasa, tak proč rád zajdu na pivo s kamarádem
Cikánem……….“ Rasista obviňuje
všechny. Nedělá výjimky. Neumím si představit, že by šel člen
KuKluxKlanu na pivo s kamarádem černochem nebo člen NSDAP s kamarádem
židem.
Čulík: „Je totiž důležité osvobodit se od subjektivního
"českého" pohledu na Romy i od subjektivního "romského"
pohledu na Čechy a zauvažovat o neutrálním, tolerantním
stanovisku.“
No výborně! A každého kdo se o to pokusí a nebude mluvit
přesně jako já, označíme za rasistu! Tak jste to myslel? Rozhodně jste to
v této poznámce udělal.
Čulík: „Mezi mnoha
Čechy a mnoha Romy zuří, bohužel, v současnosti etnická válka
- proto by velmi prospělo, kdyby obě znesvářené strany využily v této
válce prostředníky - s tou iniciativou by měla jako zralejší
a moudřejší začít bělošská česká strana.“ Vy se pane Čulík jako český běloch cítíte zralejší
a moudřejší než Romové? Já, jako běloch (Čech, bohužel?, maximálně
z poloviny) ne! Tak rasistickou větu jsem snad v BL ještě nečetl.
Nikdy bych nečekal že ji napíšete právě Vy. Rasizmus přeci je, jestliže
považuji někoho, kdo se chová jinak, za méněcenného. Říci o nějakém národě, že
je to národ sběračů a pastevců není rasizmus. Považovat sběračskou kulturu
(romskou stranu) za nezralou a „nemoudrou“ je! (Také to je
zevšeobecňování.) Rasizmus je považovat sběrače za méněcenné. A to se
projevuje tak, že toho, kdo označí Romy převážným kulturním založením za
„sběrače“, nazvete rasistou. Tím implicitně přiznáváte svůj rasistický postoj!
A samotné vykřikování, že já přeci rasista nejsem, to ON, na tom nic nemění.
Ostatně mentalita lidí, kteří jsou ochotni pro svůj okamžitý prospěch (pro
svoje okamžité zviditelnění, proto aby měli co psát, aby dostali místo ve
státním úřadě, aby je platil a chválil někdo, kdosi zrovna na ty ostatní hledá
nějakou hůl, aby shrábli různé dotace a podpory) mlátit označováním rasista
kolem sebe hlava nehlava a nezajímat se o to, kolik antipatií, nenávisti a
xenofobie tím zasejí, je mentalita sběračů. -Co jsme našli to seberem a
zítra potáhneme dál, k jinému problému. Nakonec, je jich dost.- A „sběrač“ bude vždy pro „zemědělce“
příživník který sbírá jeho úrodu a „zemědělec“ bude pro „sběrače“ (pastevce)
tím, kdo si osobuje právo ho omezovat a přisvojovat si majetek, který on
považuje za veřejný. (cesty, půdu, to, co na ni stojí, vyroste a vyrobí se) A je naprosto jedno, zda je „zemědělec“
černý a „sběrač“ bílý, nebo naopak. A stejné to bude i když budou oba bílí
(černí, puntíkovatí). Budou si hledat nějaký jiný, většinový, identifikační
znak. (Třeba dlouhé vlasy, krátké vlasy nebo kožené kraťasy s „padacím mostem“.)
A zase bude docházet k nespravedlnostem. Lidé prostě nejsou dokonalí.
Snažit se o absolutní spravedlnost je nesmysl. Prostě jí nelze dosáhnout. Snažme
se proto o minimalizaci nespravedlností.
Čulík: „Proč jde pan Kyncl bez obav na pivo se známým Romem, ale
neznámých se bojí? No samozřejmě že se neznámých bojí!! Všichni naši
„nepředci“ kteří se neznámých nebáli, byli pozabíjeni dříve než se stačili
rozmnožit!!! My všichni jsme potomky těch kteří se báli, chovali se opatrně a
„chodili na pivo se známými“! Protože mu individuální zkušenost
umožňuje, aby s tím známým Romem jednal jako se sobě rovným člověkem -
tato individualizace však nefunguje, když Romy nezná, a tak vůči nim
extrapoluje své podezření na základě kolektivní viny.“ ANO! ANO! ANO! No a co s tím chcete, ve světle výše
uvedeného, udělat? Chtějí-li, abychom se jich nebáli, musí přestat být cizíma! A
nebo naopak! Krásné řeči nic nezmění. Změna ve „dvoušroubovici“ je otázkou
minimálně tisíců let. Nebo se chcete dát na genetické inženýrství? A jste
přesvědčen, že by ta změna, nejde jenom o vztah mezi lidma, byla žádoucí?
Pane Čulík, prosím, v žádném případě si tento můj příspěvek
nevysvětlujte tak, že se domnívám, že jste horší než já nebo pan Kyncl.
Dovoluji si pouze tvrdit, že v otázce rasizmu nejste lepší a nemáte nad
náma, „běžnýma smrtelníkama“, žádnou morální převahu. Nemáte žádné morální
právo pasovat se do role rozhodčího a rozhodovat o tom kdo je a kdo není
rasista. Máte právo jako šéf BL rozhodovat o uveřejnění příspěvků, máte právo
psát poznámky, máte právo zapojit se do diskuse jako kdokoliv jiný a možnost,
jako ne každý, ji obohatit. Ale nejste jediný „spravedlivý“ v této zemi.
Ne že by jich tady bylo víc. Není tu žádný. Chtěl jsem hlavně ukázat že: „Kdo
chce psa být, ten si vždycky hůl najde.“ (Jenom bych opravil toho „dospělého
účastníka tábora“. Není jich 99% ale 99,9%. Nebo se na 0,9% necítíte? Tu závorku berte jako pokus o
vtip.)
Poznámka JČ:1. Formulace "obecně se na Západě píše" je pouhá informace, vzhledem k tomu, že na Západě jsem a mám určité povědomí o zdejší diskusi, informuji o tom. Všechny ostatní obsahy si pan Petříček do textu vsouvá sám.
2. Mnohé ženy skutečně mají na Západě vyšší platy než muži, protože jsou vyhledávány jako vynikající manažerky. Doporučuju panu Petříčkovi, aby se v té věci informoval. Jistěže obecně jsou ženy platově i na Západě vůči mužům stále často znevýhodňovány, i když málokdy už tak výrazně jako v ČR. Také jsou např. v Británii daleko četnější případy (jsou to statisíce případů ročně) kdy ženy berou kvůli této diskriminaci své zaměstnavatele k průmyslovým tribunálům).
3. To, že jsou ženy lepší řidičky než muži, je dávno známo: tržně se to projevuje například tím, že mají levnější automobilové pojištění.
4. Nikdo snad nemůže zpochybňovat to, že je romská komunita v České republice na tom sociálně a vzdělanostně z mnnoha historických důvodů podstatně hůř než komunita česká, podobně jako je na tom ve Spojených státech - také z historických důvodů - daleko hůře černošská komunita než komunita bělošská - výrok o této nesporné skutečnosti nečiní žádné všeobecné soudy o jednotlivých občanech a není rasistický.
