Já ale jen dávám otázky. Otázky, které já dávám, nemají přece nic společného s mým názorem na tu věc, přece.
Kamarád si zaplatil studentský vízum, odešel z coffee shopu, kde ho milujou, kde pro něj dělají první poslední, dostává pět liber na hodinu, má se tam jak ve vatě, nic tam nedělá, čte si noviny. Šel dělat do hospody, že si vydělá větší peníze, šest liber na hodinu. Tam ale s ním zacházeli úplně jinak: byli odměření: my za tebe platíme, tak pracuj. Tak se zase vrátil do kofáče, kde jsou lidi na něho zvyklí a mají ho rádi. Já jsem prostě takovýhle pocit z práce v Čechách nikdy neměla.
OSN požaduje, aby Austrálie přijala uprchlíky
Vysoká komisařka OSN pro lidská práva Mary Robinsonová včera apelovala na Austrálii, aby přijala více než 400 afgánských uprchlíků, kteří jsou na norské nákladní lodi v Indické oceánu, uvedly internetové stránky deníku Guardian.
Robinsonová konstatovala, že Austrálie má za uprchlíky "primární odpovědnost". Zdůraznila, že konvence OSN o lidských právech vyžaduje, aby byli vpuštěni na australské území.
"Tato konvence vyžaduje, aby byli přijati v nejbližším přístavu a já jsem přesvědčena, že jde o velmi vážnou otázku," řekla Robinsonová v rozhlase BBC.
"Alespoň by měla být jejich situace zhodnocena," dodala. "Měli by být vpuštěni do Austrálie a mělo by s nimi být zacházeno řádným způsobem v souladu s dodržováním lidských práv. ... Indonézie má také odpovědnost, ale jsem přesvědčena, že prvotní odpovědnost leží v současnosti na Austrálii."
Robinsonová dodala, že bude o záležitosti hovořit s australskými činiteli.
Norská nákladní loď Tampa byla včera nedaleko australského území Vánoční ostrov, ale australská vláda jí nařídila, aby opustila australské výsostné vody. Australská vláda ignoruje silný mezinárodní tlak dovolit lodi, aby přistála na Vánočním ostrově.
Mezinárodní humanitární organizace začaly včera na australské vládě vyžadovat přístup k uprchlíkům a úřady na Vánočním ostrově začaly převážet vrtulníky na norskou loď potraviny.
Australský premiér John Howard odmítl změnit svůj tvrdý postoj. Vyžaduje, aby norská niákladní loď Tampa odvezla uprchlíky zpět do Indonézie Po zuby ozbrojená australská komanda ve středu loď okupovala a zjistila, že na ní je zřejmě až 460 uprchlíků.
Howard vyslal na nákladní loď komanda poté, co kapitán lodi Arne Rinnan ji zastavil několik kilometrů od Vánočního ostrova a tvrdil, že se někteří uprchlíci chtějí vrhnout do moře, pokud se jim nedostane lékařské péče.
Uprchlická krize u Vánočního ostrova
Australská vláda čelila včera bouři protestů ohledně toho, jak se postavila k problému více než 430 většinou afghánských uprchlíků, kteří byli zachráněni z potápějícího se člunu norskou nákladní lodí. Na palubu norské lodi totiž vstoupily australské speciální zásahové jednotky a nařídili lodi, aby se obrátila zpět směrem do Indického oceán, napsal včera deník Guardian.
Zatímco se činitelé OSN v Ženevě snažili vyřešit krizi, australská vláda v Canbeře pohrozila, že urychleně nechá parlament schválit protiuprchlickou novelu zákona. Premiér John Howard konstatoval, že přiměje parament, aby zasedal po celý víkend, pokud se jen takovým způsobem podaří urychleně schválit zákon, na jehož základě by byla norská loď donucena opustit australské vody.
"Zůstává naším velmi silným rozhodnutím nedovolit, aby tato loď ani osoby na její palubě přistály v Austrálii," konstatoval premiér John Howard.
Po celý den se snažili uprchlíci na palubě nákladní lodi, která je zařízena jen pro 40 osob, skrývat před silným větrem a horkým sluncem v kontejnerech na palubě lodi. Přes noc ze středy na čtvrtek stála loď osm kilometrů od Vánočního ostrova, který je australským územím, i když se nachází více než 1500 km od australského kontinentu.
Uprchlíci odvolali hladovku, kterou zahájili v pondělí, i když někteří z nich stále potřebují lékařskou pomoc, podle informací od majitelů norské nákladní lodi. Australský premiér Howard konstatoval, že nemoc uprchlíci pouze předstírají a že jejich špatný stav přehání i norský kapitán lodi, poté co lékaři z australské armády uvedli, že žádný z uprchlíků není v kritickém zdravotním stavu.
Norská loď Tampa, která předtím zachránila více než 430 uprchlíků z potápějícího se indonéského přívozního člunu, se přiblížila k australskému území v době před blížícími se australskými volbami. V zemi, kde žijí především potomci evropských přistěhovalců, roste antipatie vůči přistěhovalcům z Asie.
Tvrdá linie australské vlády proti uprchlíkům na norské lodi však uprostřed týdne trochu zakolísala, neboť australská Labouristická strana se postavila proti pokusům vládněkoaliční Liberální strany schválit urychleně během nadcházejícího víkendu mimořádnou zákonnou novelu proti uprchlíkům. Natasha Scott Despotja, šéfka australské Demokratické strany, varovala: "Ta novela by se v podstatě stala zákazem vstupu pro všechny uprchlíky odkudkoliv. Muži, ženy a děti, prchající před útlakem, by byli posíláni zpět a bylo by to jednání šokující krutosti."
Obyvatelé Vánočního ostrova svědčili o tom, jak desítky speciálních bojových jednotek se samopaly vyjely na rychlostních člunech směrem k norské nákladní lodi Tampa. "Vypadalo to jako bojový útok," řekl jeden místní obyvatel. "Bylo to naprosto přehnané."
V Ženevě se pokoušelo Vysoké komisařství OSN pro uprchlíky zorganizovat jednání mezi norskými, indonéskými a australskými diplomaty. "Ty Afghánce není možno poslat zpět, dokud neurčíme, zda jsou to skutečně uprchlíci," konstatoval mluvčí komisařství OSN Kris Janowski a dodal:
"Loni dostalo status uprchlíka 92 procent Afghánců, kteří přicestovali do Austrálie, takže australští činitelé, kteří zkoumali jejich svědectví, je zřejmě uznali za věrohodná. V Indonésii ti lidé zůstat nemohou, tam už je příliš mnoho uprchlíků."
Za prvních pět měsíců roku 2001, uvedl Janowski, přijala Austrálie 4570 uprchlíků, čtvrtina z nich byla z Afghánistánu. Za stejné období požádalo 10 494 Afghánců o azyl v Belgii a téměř 28 000 v Británii.
Avšak Canberra tvrdí, že je v právu. "Je absurdní, že by si Austrálie nesměla chránit svou územní integritu a jsme absolutně rozhodnuti to učinit," konstatoval australský ministr zahraničních věcí Alexander Downer.
Norská vláda si na Austrálii ostře stěžovala u OSN, u Červeného kříže a u Mezinárodní námořní organizace.
V Norsku konstatovali majitelé nákladní lodi Tampa, že donucení lodi, aby opustila australské výsostné vody, by pravděpodobně bylo "pirátstvím". "Je naprosto nemyslitelné použít v takovéto situaci vojska," řekl mluvčí společnosti. "Už léta je námořní tradicí, že octne-li se na moři někdo v nebezpečí, zachráníte je a odvezete je do nejbližšího přístavu."
Svět byl překvapen, proč Austrálie zareagovala na afghánské uprchlíky tak zuřivě
Odmítnutí australské vlády přijmout 438 uprchlíků z norské nákladní lodi na své území překvapilo OSN, Norsko a většinu mezinárodního společenství. Zuřivost protiimigrantských nálad v Austrálii překvapila ty pozorovatele, kteří považovali tuto zemi za slunečný a prostorný kontinent, "šťastnou zemi", v níž se téměř čtvrtina jejího obyvatelstva narodila v zahraničí.
Odmítnutí premiéra Johna Howarda vpustit tyto uprchlíky do Austrálie mu získalo podporu více než 89 procent z 45 000 účastníků telefonního průzkumu veřejného mínění, uspořádaného jednou místní televizní stanicí a také 72 procent z 600 telefonátů vlivným místním rozhlasovým stanicím.
Vládní stratégové doufají, že to znamená obrat v politické situaci pravicové Liberální koalice, která letos přišla o tři australské státy a v prosinci bude muset uspořádat všeobecné volby. I Labouristická strana, které také šilhá po těchto volbách, schválila vyslání speciálních vojenských jednotek na norskou nákladní loď, kterážto akce rozčílila centristické Demokraty a Zelené.
"Rozhodnutí použít vojska je odporné," zdůraznil senátory strany Zelených Bob Brown. "Každou hodinou v této krizi klesá pověst Austrálie stále níž. A tím je postižena i naše turistika, náš marketingový potenciál, naše ekonomika."
Jeho hlas je však v Austrálii ojedinělý, i když tvrdí, že dostává množství podpory pro uprchlíky. Tvrdí, že politikové vytvořili pojem "Pevnosti Austrálie", v níž většina občanů nemá žádné sympatie vůči "ilegálům", jak jsou žadatelé o azyl běžně nazýváni.
Nejen pravicový bulvární tisk vyvolává strach z vln "asijských hord", které hrozí zaplavit Austrálii.
Nynější protiimigrantské nálady v Austrálii jsou pro historii této země zcela netypické. Moderní Austrálie vznikla v důsledku přistěhovalectví, od prvních bělošských osad, vzniklých v roce 1788 až k více než 580 000 uprchlíkům, kteří byli přijati od roku 1945 prostřednictvím humanitárních programů.
Avšak Austrálie zrušila svůj pochybný imigrační zákon, umožňující, aby se v zemi usadili jen běloši, teprve v roce 1973. V roce 1977 dovolila liberální vláda, aby se v Austrálii začali usazovat osoby, prchající z Vietnamu na malých člunech, a do roku 1991 se v Austrálii usadilo 130 000 lidí z Indočíny.
Od poslední vlády se však Austrálie posunula ostře doprava. Předchozí labouristický premiér Paul Keating podporoval multikulturní Austrálii s těsnějšími hospodářskými a kulturními styky s Asií.
Avšak Keatingova vláda zasela mnohá semena nynější vlny nesnášenlivosti vůči uprchlíkům, vzhledem k tomu, že začala praktikovat politiku věznění uprchlíků ve vazebních táborech. Tato soukromě provozovaná vazební vězení stále podporuje Labouristická strana i vládnoucí koalice, navzdory tomu, že v nich opakovaně dochází ke vzpourám, a navzdory tomu, že OSN publikovala už tři ostře kritické analýzy o těchto táborech, v nichž je Austrálie obviňována, že porušuje své povinnosti v oblasti lidských práv.
Když se v roce 1996 objevila na australské politické scéně explozivní osobnost Pauline Hansonové, vedlo to k ostrému posunu australské politiky směrem k nepřátelství vůči žadatelům o azyl. Mírný volební úspěch její protiasijské, protiimigrační strany One Nation (získala v Queenslandu v roce 1998 11 křesel, ale pak se její strana rozložila) - velmi silně ovlivnil vládnoucí koalici. Tato koalice se začala silně obávat, že přijde o svou voličskou podporu, a tak začala zaujímat nepřátelský postoj vůči přistěhovalcům. Kdysi umírněný politik Philip Ruddock byl jmenován ministrem pro imigraci a začal zastávat ostře protiimigrační postoje. Labouristická strana se přidala a schválila opatření, v jehož rámci dostaly stráže od soukromých firem pravomoci svlékat donaha a prohledávat ve vazebních táborech pro uprchlíky ženy a děti.
Hansonová se sice stala komickou figurou, ale mnoho jejích myšlenek se stalo součástí mainstreamového australského politického myšlení. Minulý týden navrhla vládnoucí koalice i Labouristé výstavbu pěti dalších koncentračních táborů pro uprchlíky, kteří mají být potrestání vězením až do pěti let, pokud se pokusí z táborů uprchnout.
Hysterická atmosféra v Austrálii zastírá skutečnost, že tam žádá o azyl jen minimální množství uprchlíků. Očekávalo se, že břehů severní Austrálie během letošního roku dosáhne jen asi 5000 uprchlíků. Více než 80 procent uprchlíků dostává politický azyl, což, tvrdí vláda, je jen proto, že jsou příslušné úřady příliš tolerantní.
Dosud největší podpora pro více než 430 uprchlíků na norské lodi pochází od 1500 obyvatelů Vánočního ostrova, kteří byli naprosto zděšeni, když byli svědky "útoku" australských speciálních jednotek na uprchlickou loď. "Lidi tady nevěří vlastním očím, co vláda dělá," konstatoval činitel místního úřadu Gordon Thompson a charaterizoval vyslání speciálních jednotek jako "politické šílenství".
"Tleskáme rozhodnutí kapitána norské lodi a požadujeme od australského premiéra, aby tyto lidi pustil na Vánoční ostrov," dodal Thompson, hlas z divočiny 1500 km vzdálené od australského kontinentu.
Ráj je přeplněn, vraťte se*)
Skupina asi 460 osob se dnes vecer pripravuje na dalsi noc, kterou pravdepodobne stravi na palube norske lodi zakotvene asi 8 kilometru od australskeho Vanocniho ostrova. Prijezd teto nejnovejsi vlny osob hledajicich utociste u australskych brehu vyprovokoval pravicovou vladu ministerskeho predsedy Johna Howarda k zatim bezprecedentnim krokum smerujicich k tomu, aby tato skupina lidi pokud mozno do Australie nikdy nevkrocila.
Abychom mohli alespon trochu pochopit tento poslednejsi vyvoj tzv. nelegalni turistiky do Australie, bylo by vhodne si pripomenou trochu statistikych udaju od pocatku letosniho roku. Jiz 3 ledna pristal na jednom z australskych ostrovu prvni naklad 51 osob hledajici v Australii utociste a domov, nasledovan dalsimi vlnami, z nichz zatim nejvetsi byla skupina 359 osob, ktera 22. srpna tohoto roku doplula na Vanocni ostrov. Od pocatku roku se jiz tak do Australie morskou cestou pres Indonezii dostalo na 3000 osob. Za cely minuly rok to bylo jen neco vice nez 4000 lidi. Prave tento vzrustajici trend znepokojuje vetsinu Australanu, kteri se do nedavna celkem spravne domnivali, ze velka vzdalenost Australie od populacnich center sveta ji tak trochu ochranuje.
Australska vlada kazdym rokem prehodnocuje pocty mist, ktere podle dlouhodobeho pristehovaleckeho programu nabizi politickym uprchlikum. V minulem roce techto mist bylo 10,000. Do techto poctu se vsak zapocitavaji i ty osoby, ktere o politicky azyl zadaji v Australii. Jinymi slovy, cim vice osob se do Australie dostane nelegalne, aby zde pozadali o politicky azyl, tim mene je nabizeno mist tem zadatelum, kteri cekaji na svou sanci v jednom z mnoha uprchlickych taboru ve svete. Vezmeme-li v potaz, ze v konecnem dusledku je asi 90 procent vsech zadosti o azyl uspesnych, jedna se o celkm velkou cast tohoto programu.
Ilegalni pristehovalce neceka v Australii, alepson hned po prijezdu, raj na zemi. Po zjisteni pravdepodobne totoznosti a zdravotni prohlidce jsou ilegalni pristehovalci prevezeni do jednoho z nekolika zarizeni pro ilegalni pristehovalce, ktere jsou az na dve vyjimky umisteny v nehostinnych oblastech Australie. Zde jsou pod prisnym dohledem umisteni az do te doby nez je o jejich zadosti o azyl rozhodnuto. Tato doba muze trvat, podle pripadu, od 3 mesicu po nekolik let. V techto taborech pak dochazi k ruznym nepokojum, ale i k utekum.
V dobe, kdy museji byt do konce roku vypsany federalni volby nemuze zadna z hlavnich politickych stran v Australii vypadat, jako ze se ilegalnimu pristehovalectvi nesnazi celit. Tento "luxus” si snad mohou dovolit pouze okrajove strany australske politicke sceny jako jsou napr. Demokrate. Velka cast australske verejnosti je proti pristehovalecke retorice priznive naladena. Z toho v minulosti tezila nechvalne proslula Pauline Hansonova a jeji xenofobni One Nation strana. One Nation vsak v nedavnych mistnich volbach v Severnim Teritoriu ziskala jen neco malo pres 2 procenta hlasu, coz by mohlo svedcit o tom, ze vetsina byvalych volicu teto strany je pripravena k navratu k hlavnim proudum politickeho spektra.
To jestli se asi 460 uprchliku na lodi "Tampa” nakonec opravdu do Australie dostane, zalezi na mnoha okolnostech. Jedno je jiz dnes jasne, australska vlada si nemuze stavet se k teto skupine uprchliku benevolentne. To jiste neni dobra zprava pro zadneho z mnoha uprchliku, kteri se prave chystaji vydat na plavbu za svobodou k ostrovu zvanem Australie.
*) Poznámka JČ: Zaujala mě v tomto smyslu jedna glosa jednoho čtenáře ve včerejším deníku Guardian, na stránce dopisů. Napsal:
Opravdu je nutno plně sympatizovat s Australany. Stačí jen, když se vydáte letecky ze Sydney do Darwinu anebo z Adelaide to Alice Springs, a hned uvidíte, že je celá Austrálie tvrdě přelidněná.
Kdyby všichni schopní z ČR odešli, jak by to s ní dopadlo?
Pane Paříku, nemyslíte, že kdyby měli občané zemí, kde podle vás stojí za to žít, Váš přístup k věci, asi by to tam vypadalo o dost jinak? Dřív se tomu říkalo: "ubi bene, ibi patria (kde je dobře, tam je vlast)" a nebylo to myšleno zrovna pochvalně. Protože s touhle morálkou, obecně přijatou, bychom se asi všichni tlačili na Floridě nebo na Havaji.
Smutné je, že právě vlastnosti potenciálních emigrantů -důvěra ve své schopnosti se prosadit, odvaha, podnikavost - potom chybí v opouštěných zemích a vytváří se tak uzavřený kruh.
Možná byste také mohl zapřemýšlet, do jaké míry si za situaci, ve které jsme, můžeme sami, a do jaké ti, kdo se občas sejdou k popovídání si o české budoucnosti v nějakém Mnichově, Jaltě, Bruselu nebo Mezinárodním Měnovém Fondově. Opravdu si myslíte, že kdyby o průběhu ekonomické transformace mohl rozhodovat i jen průměrně vzdělaný a i jinak zcela průměrný český občan, že by měla tak imbecilně kriminální podobu s dopadem na život celé společnosti i postoje jedinců?
Možná to, že v této společnosti platí ještě nějaká pravidla a většina lidí se snaží o to, aby udržela alespoň kontakt s těmi zeměmi, o kterých hovoříte, je větší výkon, než celkem pohodlná /mám na mysli občanskou situaci, ne práci/ vegetace ve fungujícím státě?
První republika získala silné korupční požehnání tím, že se rozprodávala část šlechtických majetků, tzv. zbytkové statky, přičemž šlo jen o malou část ekonomiky země, která zůstala celkem zdravá. V našem případě bylo hozeno na kšeftsmanský pult téměř celé národní bohatství.
Někdy se divím, že lidé ještě chodí do práce za pár tisíc a dělají ji tak, jak ji dělají - i když s vámi - zvláště v případě služeb občanům celkem souhlasím. Ale zdá se mi v poslední době, jakoby se situace zlepšovala a úředníci fungují o něco lépe.
Váš cibulkovský bonmot se srpem a kladivem je sice efektní, ale nicneříkající. Bolševismus není stranická příslušnost, je to mentalita, stav duše, a ta se napasuje na příhodnou historickou šanci, třeba v inkvizici,
nacionálně socialistické straně, hnutí zelených nebo feministek. Je třeba nepřipustit jisté chování lidí, /zajímavé je, že právě tento tolik potřebný rozbor k poznání a vyrovnání se s minulosti se v podstatě neobjevuje/ ne politické zjednodušení, nebo vám za chvíli vylezou v jiném převleku, jak se to ostatně děje a nemusí to být jen bývalí komunisté.
Společnost:
O konvenci a o nesnášenlivosti
Měl jsem teď nějaké osobní problémy, navíc úraz, a uteklo mi, že vznikla polemika kolem mého textu o duchovní podstatě existence. Řeknu jen tolik. Otázky po existenci Boha, po smyslu života, či po jeho duchovní podstatě, jsou otázky filozofické a nelze na ně odpovědět za pomoci exaktní vědy. Filozofie má jinou metodu práce než věda.
Vědec přináší důkazy pro svá tvrzení, kdežto filozof se ptá a zpochybňuje. Jakmile bych chtěl vytvořit vědeckou filozofii, ve skutečnosti jsem stvořil ideologii. Jak dopadly podobné pokusy, víme z dějin. Vědec musí vždy říci, že ta věc je tak a tak proto a proto. Filozof může s klidem říci, že věc je tak a tak a nikdo neví proč. Vědecké tvrzení vyžaduje obecné přijetí. Filozofické tvrzení přijetí individuální. Řekne li vědec, že se země točí, měl by s tím souhlasit každý, respektive měl by s tím souhlasit každý až do té doby, než se zjistí, že je tomu jinak, což v tomto konkrétním případě nehrozí.
Řeknu li ale já, že Bůh existuje, nemusí se mnou souhlasit nikdo. Z vědeckých poznatků mohu vyvodit filozofický závěr. Nikdy ale nesmím vyvozovat z filozofických poznatků závěr vědecký. Aby mohla lidská civilizace fungovat, musí se provozovat oba typy myšlení.
Jestliže jsem uvedl nové hypotézy moderní fyziky, bylo to proto, abych čtenáře přiměl zamyslet se nad tím, čemu říkáme realita. S kritikou oněch hypotéz se ovšem pan Petříček musí obrátit na jejich autory. Nebyly totiž z mé hlavy, pouze jsem citoval.
Když jsem se snažil formulovat mezi rozdíl vědeckým a filozofickým viděním světa, uvědomil jsem si, že se zde ukrývá mnohem vážnější problém. Je to tolerance. Jestliže narazím na téze, kterým nerozumím a které jsou v rozporu s mým dosavadním chápáním světa, mohu reagovat několikerým způsobem. Mohu takovéto myšlenky jednoduše ignorovat a do své verze světa je nepustit. Mohu také ale rovnou zesměšnit jejich nositele z pozice svého vlastního poznání. A pak ještě taky mohu zamyslet se, eventuelně položit druhé straně doplňující otázky a poctivě se pokusit s problémem vyrovnat. První dva přístupy jsou běžné, třetí mne může dovést k novému poznání..
Intolerance je velký, ne li vůbec největší problém celé této civilizace. Setkáváme se s ní ve všech oblastech lidského života. Najdeme ji ve sporu mezi vědci a zastánci různých alternativních pohledů na realitu, nalezneme jí v politice stejně jako ve vztahu k různým menšinám ať už národnostním či kulturním.
Evropská kultura má prvky intolerance ve svých základech. Židovské náboženství není tolerantní. Tolerantní není ani křesťanství, jenž z něj vychází. Středověká společnost byla naprosto nábožensky netolerantní. Stejně netolerantní je ale společnost, kde převládá tzv. vědeckoracionalistický světový názor, tedy moderní společnost.
Tolerance jako společenská hodnota se objevuje teprve nedávno. Nejprve je to v souvislosti se vznikajícím kapitalismem tolerance náboženská. Důvody jsou veskrze pragmatické, jde o to, aby se všichni stejnou měrou podíleli na výrobě. Teprve v současné době se těžce rodí jakýsi nový druh planetární tolerance opět v zásadě z pragmatických důvodů. Musíme prostě na této planetě všichni žít pohromadě.
Postmoderní pohled na svět, kterého jsem stoupencem, snese vedle sebe koexistenci různých i diametrálně odlišných názorů a ideí. Je to prostě nutnost.
V neděli běžel v televizi americký film Kundum, pojednávající o mládí čtrnáctého tibetského dalajlámy. Film to byl hezký, udělaný s americkou profesionalitou. Avšak film byl také autorizován samotným dalajlámou, tedy ukazoval skutečnost, jak se asi stala. Na jedné straně mírumilovná tolerantní tibetská kultura, na straně druhé agresivní komunistická Čína. Avšak tato Čína se zde sama prezentuje jako nositel pokroku proti náboženskému tmářství Tibeťanů. Podobnou zkušenost utrpěla naše země v padesátých letech a vlastně po celou dobu vlády komunistů. Nevyčíslitelné historické a kulturní hodnoty zde byly zničeny ve jménu "pokrokové" komunistické ideologie. Tato ideologie sama sebe nazývala vědeckou.
Jen málokdo z těch, jejichž podstatná část života se odehrávala za komunizmu, byl schopen naučit se toleranci. I to je jeden z důvodů krize v naší zemi. John Keane v životopise Václava Havla velmi plasticky líčí postavu Václava Klause a konflikt mezi ním a Havlem. Keane říká: "…vždycky se však zdálo, že jej (Klause) nezajímají legislativní a politické reformy upevňující demokracii. Šlo o typický postoj člověka, který si svou teorii hospodářství vytvořil právě během pozdního socialismu…Klaus pracoval v sedmdesátých a osmdesátých létech na ekonomickém modelu svobodného trhu pod křídly silného (pozdně socialistického) státu. Když vypukla revoluce, utopická vize svobodného trhu začala najednou vypadat velmi slibně. Klaus neztrácel čas a pustil se do budování základů tržního hospodářství a využíval k tomu nátlakovou politickou taktiku i stávající státní struktury všude, kde jen to bylo možné…Neutrální pozorovatelé vždy mluvili o Klausově předstírané všemohoucnosti, jeho neochotě naslouchat a tendenci chovat se k druhým jako k dětem nebo jako k pitomcům."
Klausovy postoje jsou čítankovou ukázkou politické intolerance. Následky jeho politiky neseme všichni. V naší zemi tak vznikl podivný fenomén, který více lidí nazvalo pravicový bolševismus. Klausova slova se stala pro mnohé zákonem. Jakékoliv opoziční názory byly odmítnuty jako socialistické, a to i když je vyslovovali renomovaní západní odborníci. Veřejná diskuse, tedy základní předpoklad demokracie, se nekonala.
Keane píše: "Havel také kritizoval Klausovu posedlost státem podporovanou privatizací, zvláště proto, že jsou úkoly, které trh nevyřeší a vyřešit nemůže…Například tržní síly mají tendenci prostupovat všemi vrstvami společenského života, čímž se narušuje pluralita netržních faktorů, to znamená přátelství, soukromého života, náboženského života, života v obci, které jsou jinak neobyčejně významné pro správnou funkci tržních sil…Klaus prostě neznal základní zákon moderních tržních ekonomik, totiž tam, kde není občanská společnost, nemůže být ani trh."
Na politickém střetu Havel Klaus lze vidět střet mezi postojem politicky tolerantním a intolerantním. Podle Havla ekonomické faktory mohou plnit své funkce pouze jen tehdy, pokud vycházejí ze zdrojů společenského kapitálu. Tržní hospodářství, tvrdí Havel, může jako takové fungovat, jen když jsou jeho účastníci zakotveni v širší občanské společnosti, kde dochází k mezilidským interakcím, které jsou založené na přirozených zásadách důvěry, spolehlivosti, preciznosti, poctivosti, přátelství, rozhodnosti, schopnosti se angažovat ve skupině pokory a nenásilného vzájemného uznání.
Havlovo myšlení, jak říká i Keane, je moderní. Klausova posedlost jednou Myšlenkou nás ve skutečnosti vrací v dějiném toku nazpět. Abych se vyhnul výtkám, dodávám. V Klausově politickém myšlení je toho hodně chvályhodného a ocenit jde i mnoho jeho politických činů, v Havlově myšlení lze mimo velmi progresivních trendů objevit i archaické prvky monarchismu stejně jako prvky levicového utopismu. Oba se liší ale v onom základním přístupu k politice, který popisuji. Pro Klause je politika technologie a to je již nejen zastaralé, ale především nemorální.
Intolerantní "vševědoucí" komunistická ideologie se hluboce zapsala do myšlení a jednání každého z nás. Na toto téma jsem psal v Blistech nejednou. I když se jí verbálně zřekneme, myšlenkové stereotypy, které jsme díky ní získali, v nás zůstavají. Ideologické černobílé vidění světa je větší nebezpečí pro naší demokracii, než všichni tuneláři a všechny mafie dohromady.
Václav Bělohradský cituje Konráda Lorenze, který popisuje vznik krysí populace. V textu se říká: "Nejdříve dvojice krys napadá každou jinak páchnoucí krysu až postupně vyvraždí všechny odlišné jedince a nahradí je vlastním potomstvem, páchnoucím stejně jako ona." Bělohradský k tomu dodává: "Krysy to mají jednoduché, poznají se podle zápachu. Ale jak se poznají lidé? Podle formule: "Rozumím ti, nerozumím ti." Věta: "Já ti nerozumím" znamená nejčastěji jednoduše, ty jinak smrdíš, a proto se musíme naučit vyslovovat jí opatrně. Vyslovena agresivně totiž rýsuje neprostupné hranice, vyhání druhé lidi ze společnosti a zavírá je do blázince. Když ti, kdo rádi agresivně říkají "Já ti nerozumím," se navzájem spojí, začnou se chovat jako ta dvojice krys. Nahradí nás všechny svým stejně páchnoucím potomstvem, kterému rozumějí."
Psychiatr Václav Hroch, kterého jsem již citoval v minulém článku, popisuje v dosud nepublikovaném textu, který mi dal k dispozici, takovouto příhodu. Říká: "Kdysi jsem vyhledal pacienta se schizofrení psychozou, jemuž jsem se chtěl omluvit za biologické léčení. On měl typicky ´schizofrenní´ nápady, jako že je jeho heslem ´Kolumbus, nikoliv autobus´. Protože jeho schizofrenickým záznamům jsem po letech porozuměl stejně jako dílu Klímovu, chtěl jsem vědět, co znamenal ten autobus Kolumbus. On mi řekl, že dával přednost Kolumbovi, tedy cestě do neznámých končin a sám, než autobusu turistů, jezdícím po předem vybraných a připravených trasách. Ale vzápětí mne s lehce skelným pohledem ubezpečil, že ví, že je nemocen, že ví, že se musí léčit a že dobře ví, že musí věřit svému psychiatrovi. Do přirozeného světa se nedostal a tak mne napadlo, že známá lidová moudrost, že psychiatři dělají z lidí blázny, není vůbec nesprávná."
Současná agresivní psychiatrie, která neuznává jinou verzi světa než svou vlastní, skutečně hodně lidí odrovnala, ale o tom psát zatím nechci. Příhodu uvádím proto, že silně koresponduje s tím, co říká Václav Bělohradský. Zde také stojí za to ocitovat, co řekl v trochu jiném kontextu Václav Havel. V roce 1983 říká v rozhovoru s francouzským novinářem Antoniem Spirem na otázku ohledě pobytu ve vězení tato slova: "Svého času jsem četl v Rudém právu stať československého ministra vnitra dr. Obziny, v níž rozvíjel myšlenku, že kriminalita v socialismu pramení z ještě nedostatečné sociální homogenity obyvatelstva. Škrtněte slovo ´sociální´, a máte klíč k pochopení věci. Až budeme všichni stejní, nebude třeba soudů a věznic. Plevel bude odstraněn - zrušením pole. Opravdu, kde je popřen život, jehož podstatou je přece rozrůzněnost a nikoliv homogenita, tam nemůže bujet kriminalita, nejen ta domnělá, ale ani skutečná."
Totalitní společnost vyráběla nejen unifikované paneláky, které jsou stejné v kterémkoliv městě, ale snažila se vyrobit i unifikovaného občana. Nevím nakolik se jí to doopravdy povedlo, ale praktickým důsledkem této "sériové výroby" je nechutný český konformismus. Konformismus a intolerance jsou jako jednovaječná dvojčata. O této naší národní vlastnosti toho bylo právě v Britských listech napsáno velice mnoho.
Stejně tak toho bylo napsáno dost o problematice soužití s Romy. Potíž je v tom, že celý problém nezmizí, dokud se nepromění myšlení většiny. Vymaštění holohlavci jsou jen špičkou ledovce. Velká část národa trpí protiromským "rasismem". Slovo rasismus dávám do uvozovek, protože je zde použito nesprávně, tak jako se používá nesprávně nejen v tisku, ale dokonce i v mezinárodních dokumentech. Rasismus je teorie, která tvrdí, že některá rasa je nadřazena jiné, že je biologicky kvalitnější. Takovéto učení u nás vyznává jen nepatrné procento inferiorních jedinců. V našem případě jde o xenofobii, tedy o neschopnost tolerovat jakoukoliv odlišnost. Tedy opět o variantu intolerance.
V zájmu objektivity je ale nutné říci, že není možné mluvit o tolerantních a intolerantních společnostech. Jsou jen tolerantní či intolerantní lidé a my můžeme výchovou dosáhnout, aby těch tolerantních bylo co nejvíce. Naše školství stejně jako výchova v rodinách má k tomuto daleko.
Ve skutečnosti se ani v cizině nemůžeme vždy učit. I tak tolerantní země jako USA může totiž být překvapivě intolerantní k nečemu, co vybočuje z norem, na kterých ona staví svou morálku. Příkladem nám může být např. nedávné odsouzení příslušníka mormonské sekty na pět let odnětí svobody za bigamii nebo již starší případ neadekvátního zásahu FBI proti sektě davidiánů v městečku Waco ve státě Texas, při němž zahynulo 86 lidí.
Intoleranci rozděluji na dva druhy. Prvnímu druhu říkám přirozená intolerance, protože mne lepší slovo nenapadá. Jde o intoleranci, kterou způsobuje lidská neschopnost přijmout nové a jiné poznání než to, ke kterému jsem celý život veden. Druhému druhu říkám intolerance mocenská. Ten, na koho se obracím sice dobře ví, že mám pravdu, ale pokud by tu pravdu přijal, byl by sám ohrožen ve své mocenské pozici. Gustáv Husák byl velmi inteligentní muž a jistě dobře věděl, že dokumenty Charty mluví pravdu. Přesto jednal tak, jak jednal, a s ním celé tehdejší vedení.
Když v roce 1600 upalovala katolická církev jednoho vzpurného mnicha, věděl přinejmenším vysoký klérus, že se tím dopouštějí justiční vraždy. Stejné názory jako Giordano Bruno publikoval již před dvěma sty lety Mikoláš Kusánský. Jenže Kusánský s tím nešel mezi lid. Brunovy názory narušovaly ideologický základ, na kterém církev legimovala svou moc.
Zde se dostávám ke svému oblíbenému tématu, tedy k mocenské manipulaci. Lze jen těžko rozlišit, kdy přede mnou někdo zatajuje nějaké informace proto, aby to neohrozilo, jeho pozice a kdy takové informace jednoduše nemá. Ilustrativním příkladem je dvojaký postoj vlád komunistických zemí k různým paranormálním fenomenům, jako jasnovidectví, telepatie apod. Oficiálně takovéto jevy neexistovaly, neboť je to v rozporu s tzv. vědeckým světonázorem. Archivy však nyní prozrazují, že se v této oblasti prováděl rozsáhlý výzkum a zrovna v Československu nebyl vůbec neúspěšný. Nicméně nic z toho nesmělo ven. Režim proto zaměstnal různé "profesionální skeptiky", což byli buď snaživí nedovzdělaní hlupáci, nebo kreatury, které napíši cokoliv o čemkoliv, aby takovéto jevy z "vědeckých" pozic vyvraceli.
Tolerance toho či onoho jednotlivce je přímo úměrná jeho poznání. Komunistický systém nepotřeboval moudré jedince, tací se těžko ovládají. Minulý systém potřeboval "experty", tedy lidi, kteří rozumějí jen svému oboru a nic jiného je nezajímá. Podle toho také vypadal a bohužel dodnes vypadá vzdělávací systém.
Časopis Týden otiskl 26. března tohoto roku článek středoškolské studentky Terezy Nosálkové, která studovala dva roky ve Velké Británii a měla možnost srovnat kvalitu studia tam a zde. Autorka píše: "Nemusím vysvětlovat, co je maturita, tahle zkouška se za posledních padesát let neprodělala žádný vývoj. Jen se místo ruštiny zkouší angličtina…Maturita totiž není nic jiného než ládování si tun faktů do hlavy. Není čas přemýšlet, detailně se daným tématem zabývat. V tom se maturita neliší od celého studia kdy suveréně vítězí kvantita nad kvalitou."
Dále říká, že britský vzdělávací systém z našeho pohledu "ztrácí čas" zkoumáním individuálních možností žáka na úkor každodenního zkoušení a množství probrané látky. V britském systému jde zřejmě o rozvoj osobnosti konkrétního jednotlivce. V českém systému jde o vytváření nástrojů k budování dříve socialismu a dnes kapitalismu. Jen tehdy je li výukový proces zaměřen na individualitu, můžeme mluvit o tolerantním přístupu. Naše školství je však stále ovládáno komunistickou intolerancí.
Mohu uvést další případy intolerance, jak se s nimi setkáváme v našem všedním dni. Seděl jsem nedávno za horkého letního dne v parku na jakési zídce a pokuřoval. Kousek ode mne si přisedla mladá velmi hezká a na první pohled zajímavá dívka. Z batohu vytáhla velký papírek, tabák a jakousi hnědou tyčinku. Dala tabák do papírku, vzala tyčku do ruky a zjistila, že nemá oheň. Podávám jí svůj zapalovač a ptám se, co to kouří. Odpovídá mi, že je to něco na uklidnění. Zřejmě jsem jí nepřipadal nebezpečný, protože začala tyčinku s klidem nahřívat. Rozesmálo mne to a zeptal jsem se, co jí dává kouření hašiše.
Chvilku trvalo, než ke mně získala důvěru, potom se ale rozpovídala. Říkala, že jí nebaví realita. Povídala, že droga jí ukazuje cestu k sobě samé. O tomto problému jsem také již v Britských listech psal. Text je zde. Uvádím v něm, že pro mnoho mladých lidí jsou lehké drogy prostředkem k hledání smyslu vlastního života. Nebudu psát všechno o čem jsme se bavili, byl to ale mimořádně zajímavý rozhovor pro nás oba. Teprve když odcházela jsem si naplno uvědomil, že tato nádherná bytost je díky několika pokřiveným populistům možný budoucí obyvatel našich věznic. Udělalo se mi z toho na zvracení.
Shrnu své myšlenky. Nejen česká, ale celá globální planetární společnost se musí naučit toleranci. Je to v zájmu jejího přežití. Intolerance je nejčastěji zaviněna lidskou neschopností vidět realitu v její složitosti a komplexnosti. Musíme se prostě naučit vidět svět i očima toho druhého.
Často se ale za intolerancí ukrývá mocenská manipulace. Žijeme v době střídání paradigmat, v době, kdy se mění hodnotový systém celé civilizace. To se mnoha lidem nelíbí, neboť to ohrožuje jejich pozici v hierarchii systému a jejich moc. Mluvil jsem o filmu Kundum. Představme si, že velká část populace najednou přijme za své hodnoty, které v sobě nese tibetská kultura, tedy hodnoty budhismu. Najednou se rozpadne napadrť celé náboženství stále se zvyšující spotřeby a okamžitého hmotného prožitku. To samozřejmě ohrozí velekněze tohoto náboženství. Ohrozí to výrobce a ty, kteří nás nutí ke spotřebě. Mějme toto pořád na paměti, když nám někdo z "vědeckého" hlediska dokazuje nemožnost např. reinkarnace či duchovního života vůbec.
Mé názory jsou asi pro mnohé kontroverzní. Filozofie pro mne není nějaká speciální vědní disciplína. Úkolem postmoderního filozofa je podvracet různé verze světa a ukazovat jejich slabiny. Jsem ochoten polemizovat s kýmkoliv, kdo vůči mým argumentům přinese protiargumenty. Nemohu ale diskutovat s hlupákem, který nedokáže pochopit o čem mluvím.
Poznámka JČ: Co bude ta dívka dělat, až se stane drogově závislou a nebude mít peníze na další narkotika - tak bude krást nebo půjde dělat prostitutku? A drogová závislost neničí jedince fyzicky ani psychicky?
Public Relations viděti, aneb až mi naroste paroží
V druhé části úvodníku Britských listů ze dne 29.8.2001 Jan Čulík poznamenal, že mu chodí dopisy namítající, co je prý na té lounské analýze špatného. Já jsem pocit těchto čtenářů zakoušel v první části téhož úvodníku. V něm pro změnu Tomáš Pecina ironicky glosuje zprávu Jany Perglerové, kterou uveřejnilo Právo 28.8.2001 a týká se informace, podle níž čtyři obrazy Nadačního fondu galerie, které v Rakousku zajistil salzburský soud na základě předběžného opatření podaného společností CME, nebyly získány od Vladimíra Železného.Tomáš Pecina k tomu mimo jiné poznamenal : "Novinář tvrdý chleba má (zvlášť je-li úplatný). Stane-li se malér, povinností PRmana je minimalizovat jeho důsledky. Před tímto úkolem stanula redaktorka Práva Jana Perglerová (značka jp), když měla čtenářům vysvětlit aféru se Železného kubisty, které zajistil soud v Salzburgu. Zde můžeme posoudit, jak se jí to podařilo. Slušná práce, ne?
Ať jsem ale posuzoval jak jsem posuzoval, nikde jsem nenašel stopy, které by přesvědčivě vedly k domněnce, že chce Jana Perglerová za úplatu jako PRman minimalizovat důsledky, když se stane PR malér. Nechci se Práva zastávat –chraň příroda, ale nic podezřelého jsem "nezpozoroval". Nevím nad čím pan Pecina spekuluje, ale už večer jsem došel jen k tomu, co pak v ranní aktualizaci svého úvodníku promptně doplnil : "Když se výstava slavně otevírala, obrazy Železného galerie poskytla (viz Super), když byly o měsíc později neslavně zabaveny, patří najednou někomu jinému a "velký znalec umění" se k nim nehlásí..." Jak to ale souvisí s obviněním Perglerové, z toho jsem opravdu jelen.
Spíš se dočkám pořádného paroží než abych uvěřil, že Tomáš Pecina baští to, co píše Super a nebo že v textu Jany Perglerové objevil souvislosti, které zmiňuje. Nemohu si pomoci, ale značka jp přináší pouze zprávu o tom, co Právu sdělila správkyně Nadačního fondu galerie Magdalena Juříková. Ta uvedla, že čtyři zabavené obrazy na výstavě v Rakousku, nejsou od Vladimíra Železného. Perglerová Juříkovou také pouze cituje, když píše : "Šlo o dva obrazy Emila Filly Žena s korály a Zátiší s lahví a terpentýnem, dále o Kubištův obraz Překážka a Špálovo Zátiší. Všechny čtyři obrazy jsou součástí námi spravované sbírky od počátku roku 2000 a nebyly nabyty od Železného," informovala Juříková. "Hodláme celou věc projednat na ministerstvu kultury a s Národní galerií v Praze, která ve spolupráci s Českou spořitelnou a Erste Bank obrazy do Rakouska zapůjčila," nastínila další postup Juříková a dodala, že podle prvních informací hodlají ministerstvo i Národní galérie celou věc aktivně řešit tak, aby umělecké předměty byly co nejdříve vráceny do České republiky. "Proti postupu společnosti CME Ronalda Laudera rezolutně protestujeme. Je nepřípustné, aby české kulturní dědictví bylo zneužíváno k vyděračských právním praktikám CME," dodala Juříková." Z textu je zřejmé, že Perglerová tato sdělení neopatřila žádným komentářem, který by mohl vzbuzovat vážné podezření, které vyslovuje pan Pecina. Právo jen přetisklo informace, které od paní Juříkové dostalo,nic víc,nic míň a já za tím žádnou PR kulišárnu nevidím.
Otázka je, zda je informace od Juříkové pravdivá, ale ani to samo o sobě by ještě nemělo zakládat důvod k tomu si myslet, že text Jany Perglerové v Právu má PR charakter. Pan Pecina by se měl vzbudit, okurková sezóna už končí. Mohl klidně zvednout telefon a vše si ověřit, když už ! Já jsem tak učinil a paní Juříková mi řekla, že jsou schopni doložit, že zabavené obrazy nepochází od Vladimíra Železného.To je všechno, co mohu dělat. Jistě, kromě pátrání po tom, zda ony důkazy skutečně mají. V případě PhDr.Magdaleny Juříkové, se mi ale ani moc nechce. Není to totiž žádná "navoněná" sekretářka, která neví co říká, jak by si někdo mohl myslet. Je to odborně velmi fundovaná, korektní a zkušená výtvarná teoretička, která požívá na české umělecké scéně dobrou pověst. Obávám se, že pan Pecina tyhle informace nemá a nebo je nechce v souvislosti s Vladimírem Železným jednoduše vidět. Brzo se ukáže, čí obrazy vlastně soud v Rakousku skonfiskoval.
Jestliže se v oznámení CME uveřejněném v Britských listech 27.8.2001 praví, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl již 29. června 2001 o tom, že výkon arbitrážního rozhodnutí má být realizován prodejem movitých věcí Železného a to zejména uměleckých děl nacházejících se v Galerii Zlatá husa na adrese Dlouhá 12, Praha 1, měl by soud napřed dokázat, že skutečně všechny obrazy ve sbírce, pocházejí od Železného. V tuto chvíli mu nepomůže ani tvrzení, že čtyři v Rakousku zajištěné obrazy, jsou uvedeny v soupisu 22 obrazů v usnesení obvodního soudu s tím, že se Železnému zakazuje, aby nakládal s věcmi sepsanými soudním vykonavatelem podle tohoto usnesení. CME se proto ve svém oznámení zřejmě zbytečně podivuje nad tím že, cituji : přesto nechal Železný bez ohledu na verdikt soudu, dnes již zajištěné obrazy odeslat na výstavu v Rakousku. Jak ale nyní vyplívá z prohlášení správce Nadační galerie PhDr.Magdaleny Juříkové, které Právo otisklo, je vůbec otázka zda to byl Železný, kdo obrazy vyvezl. Osobně se domnívám, že Super ve svém článku ze dne 21.7.2001, podal v souvislosti s dodatečným vyjádřením PhDr.Magdaleny Juříkové pouze zmatečnou informaci.
Bohužel nemohu se ale zbavit dojmu, že Tomáš Pecina a Jan Čulík jsou apriori zaujati proti všemu, co se jen mihne kolem Železného sbírky. Nejen pan Pecina v souvislosti s článkem Jany Perglerové, ale i pan Čulík tyto rysy projevuje v tom, jak některé texty presentuje. Například v komentáři ke zmíněném článku v deníku Super, který BL otiskly 27.8.2001, šéfredaktor Britských listů mimo jiné píše: "Novináři zamlčují klíčové informace. Pírek vytváří dojem, jako by neexistovala jiná strana než ODS a vychvaluje Železného kulturní mecenášství do nebes, zamlčuje, že byl Železný mezinárodně odsouzen k povinnosti vrátit téměř 30 milionů dolarů. Soudní konfiskace Železného obrazů v Salzburku, které tam byly odeslány v rámci Pírkem a Klausem tolik vychvalovaného "kulturního počinu", musí být skutečně tvrdým pádem na zem."
Podle mého názoru tím, že dal Jan Čulík slova - kulturní počin – do uvozovek, nedodržel od tématu odstup a uvozovky jeho zaujatost jen potvrzují. Výstava v Salzburku totiž kulturním počinem zcela nepochybně je a není problém to kdykoliv prokázat. Jakkoliv zlehčovat tuto skutečnost, je novináře nedůstojné. Navíc ať článek v Supru zkoumám sebevíc, nikde nenalézám stopy toho, že by jeho autor vytvářel dojem existence pouze jedné strany. Článek jen referoval o výstavě českého kubismu v cizině a nebylo přece vinou Klause, že tam nikdo z jiné strany nebyl. Také nevím, proč by měly být zamlčovány "klíčové informace", když klíčovou informací bylo, podat o této výstavě zprávu čtenářům a to se stalo. Nevidím důvod, proč by v tomto typu článku mělo být sdělení o tom, že byl Železný mezinárodně odsouzen k povinnosti vrátit téměř 30 milionů dolarů a už vůbec nevím, jak to souvisí s kulturní informací o této výstavě.
Jan Čulík končí svoji poznámku takto: "PR lhaní mnohdy vypadá ve světle skutečnosti, která se občas prodere do české virtuální reality, vytvářené úplatnými médii, docela směšně". Souhlasím, jen s tím rozdílem, že seriozní novinář, který odhaluje podobné snahy systémem "kdo chce psa být, hůl si vždycky najde", je stejně komický. Super samozřejmě hodně přehání, když ve svém článku píše, že Železný je velkým znalcem kubismu. Není, ale fakt je, že o něm dost ví.
Poznámka JČ: Ono tvrdé PR v Právu ve prospěch Vladimíra Železného úsměvně prozrazuje právě ona "nenápadná" formulace o "vyděračských právních praktikách CME". :)
Nemohu si pomoci, ale v normálním civilizovaném světě politikové nezahajují vernisáže, ani se nepíší pochvalné články o osobě, která ukradla za 1 miliardu korun televizi. Panu Paulovi se to možná může zdát přehnané, ale na přehnaných příkladech se nejnázorněji projeví princip: chválil by pan Paul vynikající sbírku obrazů, kterou by případně sestavil "kulturní odborník", vysoký člen NSDAP, z konfiskátů v Osvětimi usmrcených jejich židovských majitelů, jakkoliv výrazným "kulturním počinem" by sestavení takové sbírky bylo?
Tu a tam - poetická reakce na rozmrzelé mektání po návratu z dovolené v Británii
Motto: "Vozí sa Čechúň na Čechúňovi a vlastná hlúposť ich poháňa." (Peter
Pišťanek, Rivers of Babylon 3)
Kde domov můj, kde domov můj...
Co tu schází, co mi vadí
(co mě přesto neodradí
když už jsem se vrátil zpět,
"zemský ráj" tu uvidět)?
schází mi tu příboj, pláže
svoboda - bez persifláže -
schází, leč nepostrádám,
zaběhlého nuda, tam...
Ráj tu není, ale přece
bory šumí, hučí v řece ...
však ten ráj tu bude, jen
co Čecháčci zmizí ven.