Britské listy


pondělí 3. září

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Česká televize:
  • Proč by byl Petr Sládeček vynikajícím ředitelem ČT, ale proč pro něho bude lepší, když konkurs nevyhraje (Jan Čulík)
  • Úkol zachránit ČT je nesplnitelný a Sládeček by se jím neměl diskreditovat (Tomáš Pecina)
  • ČT by "nebyla proti Čulíkovi jako moderátorovi" (Fabiano Golgo) Vladimíru Železnému:
  • Omezení rychlosti na silnicích zachraňuje lidské životy Drastické svědectví:
  • Jak jsem byl u potratu. Umělé přerušení těhotenství - ta nejpřirozenější věc na světě? (Fabiano Golgo) Britský rasismus a svědectví londýnského překladatele:
  • Všichni Romové, které v Londýně znám, se tu ocitli na základě velkého stresu (Dominik Lukeš) Polemika:
  • Pecina v překvapivém objetí s Rumlem (Petr Štěpánek, RRTV) Reakce:
  • Tomáši Pecinovi: Není pravda, že v ČR "nic nefunguje" (Tomáš Bím) Polemika:
  • Kterak se Josef Fronek staví v balkánském konfliktu ostře na stranu Slovanů (Josef Fronek) Protest:
  • Pan Haičman (v zájmu tolerance?) „nemluví pravdu“ (Vlastimil Petříček)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy oslovují ty, kteří v České republice rozhodují. Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Vydává je stejnojmenné občanské sdružení se sídlem Slezská 56, 120 00 Praha 2 (IČO: 26519887). Britské listy is published in Prague, the Czech Republic, by the Britské Listy Association. ISSN 1213-1792.

  • Stanovy občanského sdružení jsou zde.

  • Šéfredaktorem je Jan Čulík (325 Kilmarnock Road, Glasgow G43 2DS, U.K.), značka JČ, stálý pražský redakční tým tvoří Tomáš Pecina (TP) a Štěpán Kotrba (koš, šok, ŠK). E-mailová adresa redakce je zde.

  • Britské listy vycházejí na serveru Internet Servisu.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Use it or lose it. Chcete-li si deník udržet, inzerujte na  jeho stránkách. Zde je náš ceník i další informace.

    Co je nového v České republice

  • "Není pravda, že nepoužívám počítač," konstatoval mj. v pondělí v  onlinovém rozhovoru Britských listů ministr školství Eduard Zeman. V rozhovoru mu byly položeny závažné otázky týkající se jeho rezortu i budoucnosti české vzdělanosti - ministr na ně odpovídá průběžně a očekáváme, že bude rozhovor dokončen do dneška do večera.

  • Zbytek tohoto týdne a celý příští týden bude věnovám chatům s kanidáty na generálního ředitele ČT. Zítra se jako první představí Vít Novotný, pověřený ředitel techniky a výroby. (TP)

  • Petr Sládeček předpokládá, že v případě zvolení generálním ředitelem České televize osloví Jana Čulíka s nabídkou moderovat na ČT debatní pořad. Předběžně by se mělo jednat o nový formát, besedu zaměřenou na jediné téma, v němž by byl odpovědný činitel konfrontován s rozsáhlejším předtočeným materiálem. Pořad by měl týdenní periodicitu a J. Čulík, jenž je vázán pedagogickými povinnostmi v Glasgow, je ochoten usednout do moderátorského křesla na omezenou dobu nejvýš cca. 9 měsíců. "Tím bych nastavil laťku ostatním a vrátil bych se do Skotska," řekl J. Čulík. --- Nabídka není překvapivá, vzájemné sympatie mezi šéfredaktorem BL a P. Sládečkem jsou patrné již delší dobu. V online rozhovoru označil Čulík právě Sládečka za nejvhodnějšího z kandidátů. Sládečkovo rozhodnutí však může zamíchat výběrovým řízením, protože ve vztahu ke vzbouřenecké redakci zpravodajství a publicistiky a její svaté válce za svobodu slova je J. Čulík, který se postavil proti rebelům a vyslovil plnou podporu legálnímu vedení, ztělesněním "říše zla"; volba Sládečka ředitelem by za těchto okolností byla stejně konfrontační jako loňský precedens s výběrem Jiřího Hodače. Otázkou však je, bude-li mít Rada na výběr: potvrdí-li ve funkci Jiřího Balvína, téměř s jistotou pošle ČT do privatizace, jestliže zvolí Vlastimila Ježka, snese se na hlavy radních bouřka z poslaneckých lavic a zřejmě se bude opakovat, s mírnými permutacemi, veřejnoprávní "pes jitrničku sežral": volba nového ředitele-nespokojená sněmovna-odvolání Rady-odvolání ředitele-volba nového ředitele atd. ad nauseam. (TP)

    Poznámka JČ: Tomáš Pecina byl zřejmě šokován, když na to přišla řeč. :) Dovolte, abych jeho informaci poopravil: nejde o pevnou nabídku ani z jedné strany: Petr Sládeček konstatoval, že osloví i jiné lidi, z mé strany existuje množství logistických problémů, které by bylo nutno vyřešit, pokud bych mohl o takovéto nabídce vážně uvažovat. Mj. se zdá po úvaze nerealistické, že by se Sládečkovi podařilo sestavit tři až čtyři dobré investigativní reportérské týmy, které by připravovaly půlhodinovou reportáž pro první část pořadu, a vůbec kvalitní novinářské zázemí v ČT - a bez absolutně profesionálního zázemí by se tento projekt nedal realizovat. Osobně si myslím, že záležitost veřejnoprávní České televize je už ztracená kauza, ČT se z nynějších poměrů nevyhrabe, Rada České televize není schopna vybrat dobrého ředitele, který by to snad uměl způsobit, a Česká televize půjde do privatizace, takže rozhovor, o němž se výše zmiňuje Tomáš Pecina, byl zcela akademický.

    Publikujeme v těchto BL k této záležitosti v první části vydání podrobnější diskusi. Upozorňujeme zejména na analýzu Tomáše Peciny "Úkol zachránit ČT je nesplnitelný".

  • Nová definice chucpe. Jan Kavan ještě naposledy prověřil, že rasová přepážka na ruzyňském letišti funguje, jak má (Romové sami uznali, že jako méně hodnotní občané cestovat do Velké Británie nesmějí, a už se o to ani nepokoušejí) a odjel o svém úspěchu poreferovat na Konferenci OSN proti rasismu. (TP)

  • Bláboly Vladimíra Železného vám mohou způsobit smrt. Skutečně mi zatrnulo, když jsem nevěřícně sledoval v sobotu 1. 9. exhibici Vladimíra Železného v pořadu Volejte řediteli. V jeho závěru zaútočil na praxi zavádění zpomalovacích pásů do českých ulic, kritizoval to jako "typický projev přehnaného úsilí regulovat společnost" a výřečně se zasazoval za právo automobilistů jezdit rychle.

    Nenapadlo mi, že neserióznost, demagogičnost a neskrupulóznost Vladimíra Železného půjde tak daleko, že svými manipulativními výstupy bude ohrožovat i bezpečnost lidí. Železný jistě velmi dobře ví, že čím rychleji jede automobil, tím pravděpodobnější je zabití chodce, do něhož automobil při nehodě narazí. Proto jsou retardéry v městských ulicích v zájmu jejich obyvatel nesmírně důležité. Každý pokles rychlosti automobilů vede k radikálnímu snížení počtu mrtvých na ulicích a silnicích. Podle britských zjištění klesá při každém snížení průměrné rychlosti silniční dopravy o 1 procento počet úmrtí na silnicích o 7 procent. Dnes k tomu v BL zveřejňujeme závažný článek Davida Begga, britského ředitele střediska dopravní politiky na Robert Gordon University v Aberdeenu. Citujme z něho zatím jen tyto tři výmluvné statistiky:

  • Jede-li automobil rychostí 30 km/h, přijde při tom o život při střetu s automobilem jeden chodec z deseti
  • Jede-li automobil rychostí 50 km/h, přijde při tom o život při střetu s automobilem pět chodců z deseti
  • Jede-li automobil rychostí 65 km/h, přijde při tom o život při střetu s automobilem devět chodců z deseti.

    (Zdroj: britská vládní komise pro integrovanou dopravu. Viz též pro srovnání tato informace MV ČR.)

    O Železném je dávno známo, že je to lhář: demagogicky manipuluje své diváky zamlčováním základních informací. Je odporné, že se při svém lhaní bezostyšně nezastaví ani tehdy, jde-li o životy jeho spoluobčanů. Dovolte mi, abych této kreatuře vyslovil své nejhlubší pohrdání. (JČ)

  • "Krušný život emigrantů" na Nově pokračoval i v sobotu. Manipulativní reportáž se tentokrát zaměřila na britský rasismus a xenofobii, jež činí romským emigrantům ze života peklo. Otřesné (pozor: dabovené!) výpovědi byly vyváženy informací, že britské úřady jsou při postihování rasově motivovaných zločinů důslednější než české. (TP)

  • Do soukromého sektoru odchází "legenda" boje s počítačovou kriminalitou, major Jiří Dastych. Novým Dastychovým zaměstnavatelem má být PVT, a. s. "I přes tento krok zůstávám odborníkem na problematiku počítačové bezpečnosti (a pochopitelně i její kriminální aspekty) a další oblasti, ve kterých jsme se setkávali," napsal skromný policista v dopise, jímž svou resignaci oznámil bývalým partnerům. Oficiální stanovisko hackerské komunity se získat nepodařilo; dá se ale očekávat, že ti Dastychův odchod přijmou se zármutkem. Chybět jim bude zvlášť přednášková činnost policejního specialisty. (TP)

    Miloslav Ransdorf odpověděl ve čtvrtečním online rozhovoru

  • Vím, že sovětský velvyslanec a následně Gorbačov požadovali po premiéru Adamcovi, aby zařídil volbu Václava Havla presidentem, řekl mimo jiné v chatu Britských listů místopředseda KSČM Miloslav Ransdorf. (TP) - Kromě této, poslední odpovědi, se mi zdá rozhovor s Ransdorfem velkým zklamáním - ukázkou toho, jak v české společnosti nefunguje diskurs. Z dost podstatné části se skládá z  emocionálních až hysterických antikomunistických útoků tazatelů, na které - ale i na závažné otázky - Ransdorf odpovídá - zejména v druhé polovině rozhovoru - buď vyhýbavými bonmoty anebo frázemi. Dovedu si však představit, že takto neuspokojující bude v ČR onlinový rozhovor s každým politikem, neboť čtenáři využijí možnosti politikovi nadávat a politik se nedokáže pozvednout nad svůj jedenáct let v médiích pěstovaný zlozvyk, totiž mlžit. JČ


  • Přehled připravovaných, probíhajících i uskutečněných chatů je zde. Otázky lze posílat do všech chatů, které ještě neskončily. Ty jsou označeny světle modrým (nebo červeným, pokud rozhovor právě probíhá) symbolem hodin. (TP)

  • Nešiřte letáky, mohli byste jít do vězení. Vilém Barák oznamuje, že Státní zastupitelství pro Prahu 8 zrušilo rozhodnutí policejního orgánu o odložení jeho případu a policie ho tak dál vyšetřuje pro trestný čin podněcování podle § 164 trestního zákona. Trestného činu se měl dopustit tím, že rozšiřoval letáky upozorňující na rizika sčítání lidu, za což mu nyní hrozí až dva roky vězení. Jeho případem se intenzivně zabývají mezinárodní organizace zaměřené na ochranu lidských práv. (TP)

  • Co je jinde považováno za samozřejmost, je v ČR "neslušnost". Otevřenost a přístup k informacím jsou základní podmínkou fungující demokracie. Americký Bílý dům zcela běžně publikuje, jaké přesně mají jeho zaměstnanci platy, viz zde; Rada České televize ve středu usoudila, že zveřejnění platů vysokých činitelů ČT by bylo útokem na jejich soukromí! :))) Jakýsi Horálek z téže Rady se vyjádřil, že žádost Britských listů o informace o rozpočtech pořadů ČT a platech jejích vedoucích pracovníků je "neslušná"! Jaksi mu vůbec nedošlo, že Česká televize má podle zákona povinnost tyto informace poskytovat. O středečním groteskním zasedání Rady České televize, z něhož vyplývá, že ČT je zřejmě skutečně už na šikmé ploše směrem k zániku, protože se Rada nedokáže chovat kompetentně, jsme psali zde. (JČ)

    Galerie Britských listů

  • Do fotogalerií jsme doplnili mnoho nových fotografií, mj. snímky, které Štěpán Kotrba pořídil ve spolupráci s Českým rozhlasem a které dokumentují jeho akci Africká odysea, narozeniny nosorožce v králodvorské ZOO, letecké záběry z východních Čech a fotografie parních lokomotiv, které nasnímal Tomáš Pecina v Lužné u Rakovníka. (TP)


  • Již několik týdnů je v provozu nové diskusní fórum BL. To je k dispozici zatím pouze pro prohlížeč Internet Explorer a pro Mozillu, na netscapové verzi se intenzivně pracuje. (TP)

  • Konto, kam je možné posílat příspěvky na investigativní práci Britských listů, je toto:

    Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), eBanka, a. s.
    Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

    Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

    Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
       Brno, Jánská 1/3
       České Budějovice, Kanovnická 18 (podle věrohodných zpráv neexistuje)
       Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
       Olomouc, K. Světlé 2
       Ostrava, Dlouhá 3
       Pardubice, 17. listopadu 238 (dtto)
       Plzeň, Šafaříkovy sady 5
       Praha, Václavské nám. 43
       Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

    (Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Proč by byl Petr Sládeček vynikajícím ředitelem ČT, ale proč pro něho bude lepší, když konkurs nevyhraje

    Jan Čulík

    Musím přiznat po několikahodinovém sobotním rozhovoru s Petrem Sládečkem, že na mě udělal velký dojem. Je to skutečný profesionál s širokým rozhledem. Zdá se mi, že má Petr Sládeček do určité míry idealistický pocit povinnosti vůči českému společenství v rámci veřejné služby, ale tento jeho postoj nepůsobí násilně, agresivně ani mentorsky. Sládeček prostě nabízí českému prostředí, z něhož vyšel, po tříleté zahraniční zkušenosti, v zájmu dobré věci vysokou profesionalitu a široký rozhled takové úrovně, jaká se v ČR normálně dnes nevyskytuje. Taky myslím, že umí dobře jednat s lidmi.

    Zdá se mi ale zároveň, že pokud tuto jeho nabídku české společenství prostřednictvím Rady ČT nepřijme, nijak ho to nevyvede z míry. Bude si dělat svoje, popřípadě přijme jednu ze zajímavých pracovních nabídek v televizním průmyslu, které má ze zahraničí. Osobně jsem přesvědčen, že by to bylo pro něho bylo zajímavější a více uspokojující než bojovat vyčerpávající donkichotské bitvy s omezenci, bránícími neměnný étos postkomunistického kolosu České televize. Zaujalo mě, že Sládeček nechce a nepotřebuje dělat v ČT kariéru: na funkci ředitele ČT mu z hlediska osobní kariéry nezáleží, neboť má profesionální možnosti v zahraničí. Aby nebylo mýlky: nic výše uvedeného Petr Sládeček takto otevřeně neřekl: vysuzuji to sám z celkového směru a obsahu našeho delšího rozhovoru.

    U Petra Sládečka na mě především udělala dojem jeho profesionalita v oblasti televizního průmyslu i v oblasti manažerské praxe, kde má, jak se zdá, dosti podstatné teoretické i praktické znalosti. Od všech svých podřízených by zřejmě požadoval absolutní, neúplatnou profesionalitu. Má předvídavost a cit pro strategický rozvoj - je schopen, jak se to běžně děje v západních institucích, vypracovat plán strategického rozvoje ČT na několik let dopředu a definovat, co vlastně by měla Česká televize v rámci svého veřejnoprávního úkolu v české společnosti dělat. Takovýto projekt, jasně definující její práci, pokud vím Česká televize za žádného ředitele nikdy neměla.

    Tím, že Sládeček dokáže předvídat a připravovat i struktury pro budoucnost, se ovšem v  české společnosti, která žije čistě pro přítomnost a nepředvídá nic, vystaví obvinění ze "snílkovství". (Kolikrát jste četli nedávno v českých novinách, v jaké situaci bude ČR v letech 2006, 2008, 2010 a co se pro to dělá dnes?)

    Sládeček má, zdá se mi, značné schopnosti empatie - je schopen pohlížet na problém i z hlediska svého protivníka, umí uznat jeho názor, jedná slušně a nechce nikomu působit osobní škodu. Kromě toho se s mnoha lidmi v nynější České televizi relativně dobře zná. Zdálo by se tedy, že by mohl plodně vyjednávat i se vzbouřenci.

    Přesto se domnívám, že všechny tyto vlastnosti jsou v České televizi v ředitelské funkci asi neuplatnitelné: ani ta nejvyšší míra empatie mu nebude stačit, když mu budou vzbouřenci mlátit do stolu a tvrdit, že se všechno v ČT bude i nadále dělat tak, jak se to dělalo dosud, a k žádným, personálním ani jiným změnám prostě nedojde, a basta.

    Inteligentní a schopný člověk jeho kalibru by se asi neměl snižovat k funkci ředitele České televize a domníváme se, že v dlouhodobější perspektivě bude pro Sládečka z osobního hlediska lepší, aby konkurs na ředitele ČT nevyhrál. Z osobních sympatií mu přejeme, aby raději odešel do zahraničí a věnoval se profesionální televizní práci.


    Pesimismus ohledně ČT:

    Petr Sládeček by neměl být ředitelem České televize

    Tomáš Pecina

    Vzpomínám si, jak v únoru 1998 byl Jan Čulík nadšen nad volbou Jakuba Puchalského: i tehdy měl pocit, že na pohled dynamický mladý muž s londýnskou zkušeností přinese do televize změnu. Pokus o reformu se za několik měsíců změnil ve frontální ústup, když Puchalský podlehl statu quo a vzdal se Ivana Kytky, Andrew Stroehleina a o něco později Jany Bobošíkové. Z tzv. Puchalského garnitury v televizi nezůstal téměř nikdo a sám bývalý generální ředitel má pověst muže, jemuž není radno svěřovat jakoukoli řídicí funkci a jenž nemá mnoho šancí se kdy do světel reflektorů vrátit.

    Petr Sládeček na mě udělal dobrý dojem a nepřál bych si, aby i jeho postihl podobný osud.

    Pokusím se vysvětlit svůj pohled na to, jaké úkoly čekají na nového generálního ředitele a proč P. Sládeček není z kandidátů nejlépe způsobilý s těmito úkoly se vypořádat.

    1. Revoluční odkaz

    Nový ředitel nepřichází do uhlazené, minimálně na povrchu formálně dokonale fungující a relativně sebevědomé instituce, kterou předával Ivo Mathé, ale stává se terapeutem tisícihlavého kolektivního pacienta, jenž, jít o individuum a nikoli organizaci, by byl zralý na hospitalizaci v psychiatrické léčebně. Zaměstnanci si vytvořili (či přesněji: byl pro ně vytvořen) mýtus o volbě Hodače jako o spiknutí ODS, a ač mnozí této oficiální verzi subjektivně nevěří, musejí ji naoko vyznávat, aby se nestali podezřelými nebo dokonce aby nebyli - "za spolupráci s Hodačem" - potupně propuštěni, tak jako to postihlo Danu Makrlíkovou.

    V tomto prostředí je téměř nemožné neodpovědět na otázku "Losnu nebo Mažňáka?" a dá-li nový ředitel najevo už na počátku, že v boj o svobodu slova a v čisté úmysly bojovníků z velína nevěří, nebude respektován, a co je horší, nikdo mu nebude naslouchat, tak jako se nikdo nepokusil naslouchat Jiřímu Hodačovi a Janě Bobošíkové.

    Pohan se nemůže stát křesťanským prorokem, nejvýš by se, s trochou štěstí, mohl vypracovat na mučedníka. Ředitel České televize, aby mohl uspět, nesmí mýtus o Velkém Prosinci popřít, k čemuž, jak se obávám, se P. Sládeček chystá.

    Jsou tři základní možnosti, jak se k "revolučnímu odkazu" postavit:

    1. Metoda diktatury proletariátu. "Děkuji vám, přátelé, že jste vybojovali tváří v tvář tolika protivenstvím svobodu slova. Nepřítel však neusíná, je stále silný a v závětří kuje ohavné pikle. Semkněme se, vytrvejme a dokažme, že naši (sametovou) revoluci dotáhneme do vítězného konce. Dokažme, že nejsme jako oni! Ve jménu Rumlova spacáku, amen!"
    2. Metoda tabu neboli "tak ani tak, ale na jeho slova dojde". Tento přístup předpokládá, že téma prosincové rebelie nebude vůbec nastoleno a kolem revolučních vůdců bude ředitel našlapovat po špičkách. Heslem dne bude "Co tě nepálí, nehas!"
    3. Metoda Zorro Mstitel. Ředitel řekne jasně, že celou rebelii považuje za manipulační kampaň, při níž zaměstnanci zneužili obrazovku a místo veřejného zájmu skrz ni hájili svá privilegia. Tím se zpronevěřili svému poslání a mnozí z nich ztratili způsobilost v České televizi dál pracovat.

    Jakmile by zaměstnanci vycítili, že P. Sládeček se pod rétorikou druhé varianty kloní spíš ke třetí, spojili by se proti novému managementu a sofistikovanou kruhovou obranou by mu znemožnili pracovat tak, jako se jim to podařilo v případě všech předchozích reformátorů.

    2. Koncesionářské poplatky aneb Mošna žebravého ředitele

    Zatímco J. Puchalský měl mimořádné štěstí, že jeho funkční období koincidovalo s fází velmi malého růstu cen, při dnes předpokládané míře inflace je objem prostředků, které bude mít ČT k dispozici, kriticky nedostatečný. Zcela jistě lze instituci restrukturalizovat tak, aby její náklady odpovídaly tomu, co na obdobné pořady vynakládají komerční stanice, ale v krátkodobém horizontu jsou tyto nákladové rezervy nedostupné: každou zatáčku lze projet, ale brzdit je třeba před ní, nikoli až ve chvíli, kdy se automobil řítí na svodidla.

    Snaha dosáhnout rychlých úspor, s níž převzal své dočasné pověření Jiří Balvín, skončila reprízovým karambolem, a jak se nedostatek prostředků projeví na nové tvorbě, uvidíme v průběhu příštího roku.

    Ani Petr Sládeček, ani žádný jiný kandidát nemá za dané politické a společenské situace - mimo jiné také díky divadlu, které národu sehráli ochotníci z velína - šanci dosáhnout zvýšení televizního poplatku. V tomto bodě se naposled a nejlépe smějí Ivan Langer (ODS) a Miloslav Kučera st. (ČSSD).

    Petr Sládeček není schopen splnit ekonomické zadání prospektu Rady, protože toto zadání je nesplnitelné.

    3. Zkrocení zlé Rady

    Dávno pryč jsou blahé časy Rady ČT Jana Jiráka, která nesměla - kromě odvolání ředitele - prakticky nic. Novela zákona o ČT dává Radě právo mluvit řediteli do výběru jeho spolupracovníků a hlavně může Rada, pod záminkou výkonu kontrolní funkce, výrazně ovlivňovat hospodaření instituce. Že se Rada míní této pravomoce chopit s tím větší vehemencí, čím méně hospodaření ČT rozumí, ukázalo poslední zasedání, kde zejména Petr Kučera vynikal v neomalenosti a irelevanci výpadů proti vedení televize.

    Podle novely je Rada navíc snáze odvolatelná a tudíž politicky vydíratelná; na posledním jednání, ve víru vášní, padla dokonce slova o tom, zda by se radní nemohli odvolat navzájem.

    Okouzlí nový ředitel členy orgánu natolik, že mu nebudou mluvit do jeho práce? Ale pak by si připadali nedůležití (oni jsou přece celebrity a chtěli by mít medailonky v novinách!) a to by nebylo dobře pro jejich sebevědomí a sebeuznání. Napadá mě jedině, že by ředitel zřídil novou funkci strategického oblbovače: ten by pro každé zasedání vypracoval "oblbovací plán", na jehož základě by ředitel Radu ujistil, že celých čtrnáct dnů nedělal nic jiného, než že plnil její nápady, a vše, co se podařilo, je jen a jen důsledkem moudrých rozhodnutí, která tito diletanti přijali na předchozím zasedání. Ve skutečnosti by televizi řídil management a pokyny radních by sloužily pouze pro pobavení manažerů. Tak by mohli Rada a ředitel koexistovat ve vzájemné harmonii.

    Poté, co jsem se s Petrem Sládečkem dvakrát setkal, si bohužel nedokáži představit, že by se k této taktice uchýlil. Jeho konflikty s Radou by byly neodvratné, tvrdé a patrně fatální.

    4. Konkurence a špatný image České televize

    Ačkoli se mezi zasvěcenými nepochybuje, že ředitelské dny Vladimíra Železného jsou sečteny, jeho duch přežije, stejně jako bude pokračovat reorientace médií, elektronických i tištěných, na zjednodušený, bulvární popis reality (což není ostatně česká specialita). Změny ve vnímání skutečnosti, které se u konzumentů takového druhu komunikace dostaví, jsou nevratné, stejně jako se nedá prodloužit jednou zkrácená doba pozornosti (attention span) diváka.

    I kdyby začala Česká televize od října 2001 vysílat program kvality BBC, trvalo by mnoho měsíců, než by se údaje o sledovanosti zvedly, a je možné, že by nikdy nedostihla sledovanosti Novy, prostě proto, že diváci navyklí jinému komunikačnímu kódu by již nebyli ochotni podrobit se dobrovolně požadavkům náročnějšího, odlišně strukturovaného vysílání.

    To je ve skutečnosti asi nejvážnější problém, před nimiž nový ředitel stane; v kombinaci s mimořádně nelichotivým vlastním obrazem, který o sobě ČT od roku 1998 vytváří, je i bez ohledu na vše ostatní zřejmě už nemožné uspět kvalitou programu.

    U Petra Sládečka je problém horší v tom, že přichází z jiného prostředí a bude se mu stávat, že kdykoli jeho nápad nezabere u diváků, bude mu vyčítáno, že necitlivě převzal cizí vzor - "Kdybychom reprízovali Chalupáře, nestalo by se to!" A bez úspěchů ve sledovanosti se dostaví defenzíva, deziluze a resignace, duševní a zakrátko i pracovní.


    Z výše uvedených důvodů přeji Petru Sládečkovi lepší osud než asistovat při zániku instituce, kterou česká společnost není schopná na svých elitách prosadit, již se nenaučila používat a o niž proto ve dvou krocích přijde. Za optimálního kandidáta na generálního ředitele ČT (a zároveň za zhoubu této instituce) pokládám Jiřího Balvína.


    ČT by "nebyla proti Čulíkovi jako moderátorovi"

    Fabiano Golgo

    Hovořil jsem se třemi lidmi ze zpravodajství a s dvěma z publicistiky a  dva z nich pak mluvili celkem s 19 dalšími zaměstnanci ČT. Ohledně návrhu, že by mohl být Čulík moderátorem, se postavilo 17 osob pro a 2 proti. Antipatie proti Čulíkovi je spojena s jeho konkrétním bojem proti vzbouřencům, avšak je nutno přiznat, že je respektován a - věřte mi - dokonce si někteří přejí, aby byl součástí jejich pracovního týmu.

    Pokud mi nevěříte, zamyslete se nad skutečností, že Milan Knížák - ještě horší případ posedlosti a tvůrce konspiračních teorií proti vzbouřencům - netrpěl žádnou opozicí jako moderátor pořadu Přesčas (přestal ho moderovat jen proto, protože by se to neslučovalo s jeho členstvím v Radě ČT).

    Není pravda, že lidi Čulíka nenávidí jako osobu, ani není pravda, že by ho nenáviděli za jeho "myšlenky, které jsou jiné, než jak se to dělá v ČT". Právem se ho lidé v ČT obávají jako dogmatika, který se apriori staví proti ČT. Ti, kteří mají kostlivce ve skříni, se obávají jeho jazyka, ti, kteří kostlivce ve skříni nemají, jsou přesvědčeni, že se Čulík vyjadřuje o záležitostech v ČT nespravedlivě ostře.

    Vysoká čtenost Britských listů v České televizi dokazuje, že lidé sledují Čulíkovu práci se zájmem.

    Čulík má povinnost přijmout takovouto nabídku, pokud by se Petr Sládeček skutečně stal generálním ředitelem (tímto mu vyjadřuji podporu), Čulík ji musí přijmout jménem veřejnoprávnosti: vzhledem k tomu, že je jedním z hlavních protagonistů na české mediální scéně a že je hlavním kritikem České televize, musí ukázat, že je schopen dělat tu práci lépe.

    Alibi, že Čulík potřebuje tým novinářů, kteří splní jeho idealistické požadavky, je špatná výmluva. Britské listy vydává se dvěma lidmi (právem počítám Tomáše Pecinu za dva lidi). Pokud Čulík denně komentuje a analyzuje české zpravodajství a lidi v českých médiích a útočí na ně ze Skotska, proč by nemohl dělat totéž jednou týdně, na základě materiál (pouhá kompilace Událostí a 21 by stačila), který by mohli dát dohromady i idioti?

    Absolutně to není přijatelná výmluva, že neexistuje žádný tým. Tomu by se dal pořad přizpůsobit.

    Nepřijmout takovou nabídku by bylo proti veřejnému zájmu. Snad žádný český novinář dosud nikdy neměl odvahu zamíchat fakty s takovou ostrostí. Českému novinářství to chybí a je načase to zavést. A kdyby to jinak nešlo, řešení je jednoduché: ČT zaměstná i Tomáše Pecinu. A pokud by Super Pecina nestačil, mohl by se přidat Štěpán Kotrba.

    PS. Fantazie, že by se mohl opakovat vánoční betlém, je jen fantazií. Češi nejsou revoluční typy a vždycky trvá nejméně 10 let, než jejich hněv dosáhne takové úrovně, aby začali křičet. Lednové demonstrace na podporu ČT byly hlavně projevem nespokojenosti s vládou a s její smlouvu s jejími hlavními ideologickými odpůrci (byla to fyziologická reakce) a nikoliv v první řadě podporou Mao Ce Komersovi. To je více než zjevné. A i kdyby Čulík skutečně lidi v ČT naštval, veřejnost by nereagovala, protože Čulík není Bobošíková, lidi ho neznají, jako znali Bobošíkovou z 21 - Britské listy čte jen elitní menšina. A využijme tady logiky: Lidé v ČT jsou hluboce nespokojeni s Balvínem, s Honysem, s Bohušem a s Ovečkou, a přesto nikdo už nezačal znovu stávkovat ani hrát Louise Armstronga. Prostě by to nešlo.

    Čulíkovci, spojte se!

    Poznámka JČ: Musím se distancovat od spontánní podpory Fabiana Golga, kterou nutně musejí čtenáři odmítnout jako střet zájmů. Jak je zjevné z jiných článků v tomto vydání BL (omlouvám se, že se touto záležitostí zabýváme na tak neúměrně rozsáhlém prostoru, ale je to proto, že Tomáš Pecina - možná trochu zbrkle - v noci ze soboty na neděli zveřejnil obsah zcela nezávazného sobotního rozhovoru mezi Petrem Sládečkem a Janem Čulíkem) dívám se na celou záležitost podstatně skeptičtěji. Zaprvé není jasné, jak dobré jsou informace Fabiana Golga z České televize. Zadruhé se v reakcích z ČT znovu projevuje zásadní nedorozumění: Nemám apriori záporný vztah vůči ČT a jak čtenáři vědí, když se ČT něco podaří (je to velmi zřídka), pochválím to. Jestliže mají lidé v ČT pocit, že kritizuji pořady České televize neférově, jde právě o onen nepřekonatelný rozdíl ve vnímání toho, co je kvalita. Ze stejného důvodu bych se nemohl podílet na jakékoliv práci v ČT, pokud by nebylo k dispozici jako základní podmínka zcela profesionální zázemí. Golgovy argumenty, že by se to přece jistě dalo i na koleně dělat "nějak", nejsou absolutně přijatelné. Hlavní problém s Českou republikou v současnosti je to, že se právě příliš mnoho věcí dělá jen na koleně. It is not good enough, Fabiano. If a thing is worth doing, it is worth doing well. (Nestačí to, Fabiano. Pokud něco stojí za to dělat, musí se to dělat dobře.) A k tomu by musely být splněny určité základní podmínky, a to je velmi nepravděpodobné.


    Omezení rychlosti na silnicích zachraňuje lidské životy

    Čím rychleji jedete automobilem, tím víc to zabíjí

    Toto je výňatek z britské diskuse o bezpečnosti silničního provozu. Na britských silnicích dochází k mnohokrát menšímu počtu smrtelných dopravních nehod, přestože je provoz mnohokrát silnější. Autorem tohoto článku, který vyšel ve čtvrtek 30. 8. v deníku Guardian, je David Begg, ředitel Střediska pro dopravní politiku na Aberdeen University a předseda vládní komise pro integrovanou dopravu.

    Tisíce lidí zemře zbytečně v následujících několika letech, pokud bude dovoleno, aby se nepřátelství vůči automatickým kamerám, které fotografují automobily, překračující rychlostní limit, projevované v tisku a silniční lobby, prosadí do vládní politiky pro bezpečnost silnic.

    Nedávná historie dopravy ve Velké Británii je nesmírně poučná. V roce 1966 zemřelo na britských silnicích 6000 osob a 400 000 bylo zraněno. Od té doby došlo k snížení obou čísel o více než polovinu, navzdory obrovskému vzrůstu dopravy i jednotlivých cest automobilem. Tento pokles v počtu mrtvých a zraněných na silnicích je důsledkem dvou základních rozhodnutí politiků, kteří ignorovali veřejné rozhořčení a zavedli přísné zákony proti opilosti za volantem a zavedli povinnost zapínat si bezpečnostní pásy.

    Tato rozhodnutí byla ve své době obrovsky nepopulární a protestoval proti nim tentýž tisk, který nyní protestuje proti zavádění rychlostních kamer. Avšak opilost za volantem se dnes považuje za společensky nepřijatelné chování a lidi si v automobilu zapínají bezpečnostní pásy zcela automaticky.

    Totéž by se dalo učinit s rychlostí. Ilegální a nevhodná rychlost automobilů usmrcuje v Británii každoročně asi 1200 osob a k vážným zraněním dochází u dalších 100 000 - to je třetina všech obětí silničních nehod.

    Při každém snížení průměrné rychlosti silniční dopravy o 1 procento klesá počet úmrtí na silnicích o 7 procent. Vzhledem k tomu, že v Británii nedodržuje 66 procent osobních automobilů a 54 kloubových nákladních automobilů rychlostní omezení v obcích, které je 50 km/h, už jen přimět řidiče, aby toto rychlostní omezení dodržovali by zachránilo život velkému množství osob.

    Snížení průměrné rychlosti dopravy o pouhá 4 procenta - o 3 km/h v zónách, kde je omezená rychlost 65 km/h, by znamenalo, že by bylo na silnicích v Británii usmrcováno o 1000 lidí ročně méně než je tomu dosud. Vydáváme miliardy liber na to, aby při dopravou vlakem nezahynulo ročně 35 osob - při velmi nešťastné železniční srážce - ale vůbec nám nevadí, že ročně obětujeme na silnicích život 1000 osob.

    Navzdory tomu, co si myslí veřejnost, britská policie je zdrcena těmito statistikami a velmi by chtěla usilovat o to, počet mrtvých a zraněných snížit. Kromě lidského zoufalství, které tato úmrtí a zranění plodí, jde o plýtvání policejních, nemocničních i hasičských zdrojů.

    Kdyby se ušetřilo jen 1 procento času dopravních policistů po celé Británii, znamenalo by to, že by se uvolnily 4 miliony liber pro boj proti zločinnosti.

    Silniční nehody stojí britského daňového poplatníka, nemluvě o britské ekonomice, 885 milionů liber ekonomických ztrát, nemocničních výdajů a lidských výdajů. Systém trestního soudnictví, které se zabývá těmito silničními nehodami, stojí dokonce ještě více - 1 miliardu liber, včetně policejního času.

    Nyní má policie novou zbraň. Je schopna zachránit obrovské množství životů, aniž by to zatížilo ekonomiku. V osmi zkušebních oblastech, kde se nové rychlostní kamery zkoušely na silnicích došlo v průměru k poklesu úmrtí či vážných zranění o 47 procent (o 109 osob). Představte si dopad zavedení těchto kamer v celostátním měřítku.

    Technologie rychlostních kamer je nyní opravdu vyspělá. Kamery nyní fungují digitálně a odesílají pokuty elektronicky. Dokonce jsou schopny vypočítat rychlost, jakou automobil projel mezi dvěma místy, vzdálenými mezi sebou několik kilometrů. Některé noviny to charakterizují jako nespravedlivé a varují, že počet pokud za nepřiměřenou jízdu stoupne o 1000 procent. Překračování povolené rychlosti je považováno za správné, je to něco, co přece dělají všichni řidiči - asi jako před dvaceti lety si dávali před cestou panáka.

    Není to pravda. Rychlost zabíjí. Překračování rychlostního omezení je trestný čin. Motoristé mají jednoduchou možnost, jak se vyhnout pokutě - sundat nohu z plynu a dodržovat omezení rychlosti.

    Zde jsou pro srovnání statistiky úmrtnosti a nehodovosti na českých a britských silnicích. Na 10,2 milionů obyvatel v ČR v roce 1998 zahynulo na českých silnicích 1360 osob, z toho 330 chodců, na 59,2 milionů obyvatel Velké Británie v roce 1998 zahynulo na britských silnicích 3581 osob, z toho 946 chodců.


    Jak jsem byl u potratu

    Umělé přerušení těhotenství - ta nejpřirozenější věc na světě?

    Fabiano Golgo

    Ve čtvrtek mě jeden překladatel mých článků pro časopis Redhot požádal, jestli by si mohl vzít v pátek volno z práce. Jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, řekl mi, že jeho dívka jde na potrat a že by u toho chtěl být.

    Jeho nonšalantní přístup, jako by o nic nešlo, mě zděsil. Zeptal jsem se, jak to, že jeho dívka otěhotněla. Řekl mi, že po antikoncepčních pilulkách tloustla, tak je přestala brát. Zeptal jsem se, jestli jeho dívka nezná žádné jiné antikoncepční metody, ale překladatel mi vysvětlil, že má velmi pravidelné měsíčky, a tak že společně vypočítávají její dny plodnosti. Během těch dní neejakuluje dovnitř své dívky. Jenomže bohužel "se mu jednou nepovedlo uskočit" (řekl se smíchem. Zeptal jsem se, proč nepoužívá prezervativ. Otázku zesměšnil: zeptal se mě, jestli jím rád bonbóny i s obalem.

    V roce 1993 jsem studoval ve Spojených státech, když mi jedna má tamější česká kamarádka sdělila, že náhodou otěhotněla s americkým Nepálcem, Geshem, byl to náš kolega. Klára byla znepokojena tím, co by tomu řekli příbuzní doma v Ostravě, protože bylo velmi pravděpodobné, že se dítě narodí s tmavou kůží, jakou měl jeho otec. Nechtěla, aby se to Geshe dověděl, a skálopevně se rozhodla, že chce potrat.

    Existoval však jeden problém: podle zákona musel být během potratové procedury přítomen otec, 1. aby bylo složitější potrat uskutečnit, aby žena musela přesvědčovat muže, což by snad vedlo k delšímu uvažování nad rozhodnutím nechat si udělat potrat a tedy snad v některých případech i k jeho odmítnutí, a 2. aby byl potratem ztraumatizován i otec, který by si napříště dával pozor a dodržoval by antikoncepční zásady.

    Klára nechtěla, aby se o jejím Geshe dověděl Geshe, protože se obávala, že by se proti potratu postavil (také se zmínila o tom, že tito lidé z Nepálu prýmají náboženství, které zakazuje potraty). No, tak jsem souhlasil, že s ní půjdu na kliniku a budu předstírat, že jsem otec dítěte. Neměl jsem tušení, do čeho lezu.

    Bylo brzo odpoledne, když mě zavedli do místnosti, kde se měl potrat uskutečnit. (Předtím jsem musel vyplnit nějaké formuláře a psycholog mě varoval, že potrat pravděpodobně poškodí psychickou rovnováhu mé "dívky", a radil mi, jak se chovat odpovědně a používat antikoncepčních prostředků. Ptal se mě také, jestli jsem křesťan, v kterémžto případě bych se musel také podrobit pohovoru s duchovním na klinice. To jsem odmítl, protože jsem agnostik.)

    Co jsem pak zažil, neumím vyjádřit slovy. Musel jsem sedět těsně u "porodní židle", na které poloseděla/pololežela Klára, dívat se, jak jí do těla vsunují jakési železné nástroje a pak po dobu dvaceti minut vytahují kusy zakrváceného plodu. Za několik minut jsem zvracel a řekl jsem, že chci ven, avšak klinika trvala na tom, že musím být i nadále přítomen, má-li být procedura dokončena. Poté, co jsem trochu přišel k sobě, vrátil jsem se a horor pokračoval. Bohužel, stydím se to říci, když to všechno skončilo a Kláře se ještě točila hlava z uklidňujícího prostředku, který jí dali, jsem jí vynadal za to, čeho mě donutila být svědkem. Neuvědomil jsem si že je taky ztraumatizována, což se ukázalo později.

    Kdy je plod v těle matky člověkem?

    Ti, kdo brání ve Spojených státech právo žen na potrat, často o sobě hovoří, že jsou "pro-choice" - pro "volbu" a nikoliv pro "potrat". V tomto smyslu se úmyslně vyhýbají otázce morálního postavení plodu a namísto toho činí právo na potrat otázkou individuální svobody. Ale ono nelze prostě předpokládat, že právo ženy na potrat je otázkou svobody jednotlivce, neboť je nejprve nutno zjistit, zda dítě v ženině těle má či nemá právo na ochranu.

    Obránci potratů většinou popírají, že je plod v ženině těle lidskou osobností. Spor ohledně potratů se stává sporem o to, zda je plod lidskou bytostí, jinými slovy, kdy začíná lidský život.

    Nejčastěji zmiňovanou hranicí mezi oplodněným vajíčkem a dítětem je narození nemluvněte, a jeho schopnost přežít. Obojí tyto podmínky jsou sporné. Předčasně narozené dítě je často daleko méně vyvinuto než plod těsně před porodem a je podivné, že zastáváme názor, že nesmíme usmrtit předčasně narozené dítě, ale smíme usmrtit i  vyvinutější plod. Schopnost narozeného nemluvněte přežít závisí na stavu lékařské technologie a zase - je podivné, že plod v těle matky má právo na život, pokud matka žije v Londýně, ale nikoliv, pokud žije na Nové Guinei.

    Praktická etika

    Od šedesátých let se akademický zájem o etiku, zabývající se praktickými otázkami, stal hlavní součástí vyučování i vědeckého výzkumu v oboru etiky. Tento vývoj je obnovením starobylé tradice. Řečtí a římští filozofové debatovali o tom, jak máme žít a umírat, a to opravdu konkrétně. Středověcí spisovatelé se ptali, zda je vždycky zločinem někoho usmrtit, i potratem, a zda je ospravedlnitelné jít do války. Hume napsal esej na obranu sebevraždy a Kanta zajímalo, jak najít prostředek k dosažení věčného míru. V devatenáctém století publikovala většina "utilitářských" anglických filozofů - Bentham, Mill a Sidgwick - mnoho významných děl v oboru aplikované etiky.

    Etická studia první poloviny dvacátého století byla netypická v tom smyslu, že ignorovala aplikovanou etiku. Druhá polovina dvacátého století se tím, že se aplikovanou etikou znovu začala intenzivně zabývat, se navrátila k normálu.

    Částečně byl důvodem neochoty lidí v první polovině dvacátého století zabývat se konkrétními, aplikovanými otázkami, vliv filozofie logického pozitivismu, z níž vyplývalo, že etické výroky nejsou prý ničím jiným než vyvoláváním emocí. Filozofova role byla tedy omezována jen na meta-etický úkol analyzovat význam morálních definicí. Tento názor byl nakonec odmítnut teprve, když studenti v šedesátých letech požadovali kurzy, které by byly více relevantní pro velké problémy tehdejší doby, kdy ve Spojených státech existovalo aktivní hnutí za občanská práva a Amerika vedla válku ve Vietnamu. A tak se filozofové na univerzitách začali znovu v oblasti aplikované etiky zabývat rasovou rovností, ospravedlnitelností válek i myšlenkou občanské neposlušnosti. Rovnoprávnost mužů a žen a etika životního prostředí následovaly hned poté, jak zesílilo hnutí za rovnoprávnost žen a ekologické hnutí. Je zajímavé, že v případě hnutí za práva zvířat byla příčinná souvislost opačná: až argumenty univerzitních filozofů o etice našeho zacházení se zvířaty vyvolaly vznik moderního hnutí za práva zvířat.

    Aplikovaná etika se mezitím rozvinula v několik samostatných specializovaných oblastí. Snad Snad nejvýznamnější je bioetika, která se zabývá etickými otázkami, jaké vznikají v biologických vědách a ve zdravotnictví. To se týká dlouhodobých otázek, jako je euthanázie, i nových otázek jako oplodňování ze zkumavky.

    V nedávné aplikované etice je důležitým tématem morální statut zvířat, což má dopad na zemědělství, na testy, prováděné na zvířatech a na kožešnický průmysl. Obdobným způsobem vede rostoucí znepokojení nad stavem životního prostředí mnoho lidí k otázce, zda není tradiční západní etika čistě lidsky sobecká a zda není zapotřebí ji nahradit etikou, která by obsáhla jak nositele hodnoty všechny lidské bytosti a možná i ekologické systémy. Pokusy rozvinout tuto etiku vedly k živé debatě, v níž vznikly nové otázky o hranicích etiky.

    (Podnikatelská etika je další oblastí aplikované etiky, která má dnes vnímavé publikum a vyučuje se v mnoha institucích, kde se donedávna etika vůbec neučila.Mnoho velkých korporací, přistižených při pochybných činnostech, jako je podplácení státních úředníků v zahraničí či porušování obchodních předpisů na kapitálových trzích, nyní vidí, že je zapotřebí mezi jejich zaměstnanci větší etické citlivosti. Pronikne někdy tento postoj i do ČR?)

    Jsou samozřejmě stále někteří lidé, kteří pochybují o hodnotě aplikované etiky. Tito lidé zastávají skeptické stanovisko vůči etice obecně. Často popírají, že hraje v etice intelekt jakoukoliv roli. Avšak ti, kdo čtou literaturu v oboru aplikované etiky, musejí uznat, že alespoň některá tato díla jsou vynikajícími příklady užití intelektu pro řešení praktických problémů; a vzhledem k tomu, že mnohé tyto problémy jsou neřešitelné, zdá se být jasné, že je rozumnější se o nich racionálně debatovat než nedebatovat.

    Kdy vzniká člověk?

    V důsledku existence moderní vědy víme toho dnes hodně o oplodnění a o raném vývoji dítěte v těle matky. Když se spojí spermie a vajíčko, vzniká nový život. Spermie nese genetický kód otce a má jedinou funkci: oplodnit vajíčko. Ovum obsahuje genetický kód matky a je částí jejího těla. Samo o sobě není novým životem a nemá žádnou jinou funkci než být oplodněno. Pokud nedojde k oplodnění (spojení obou buněk), obě buňky odumřou. Tyto buňky pocházejí od lidských bytostí, nejsou však samy o sobě lidskými bytostmi.

    Avšak když se 23 chromozomů ze spermie spojí s 23 chromozomy z vajíčka, vznikne nová bytost. Je to jedinečná lidská bytost, neboť žádná taková lidská bytost nikdy předtím neexistovala a žádná taková bytost nikdy nebude znovu existovat. Je to skutečná osoba. Geneticky se naprosto odlišuje od těla otce nebo matky. Organicky je to nezávislá entita, naprogramovaná zevnitř, která roste spořádaným způsobem a dozrává směrem k dospělosti.

    I když potřebuje tato nová bytost ochranné prostředí těla matky, od samého začátku svého života jsou jeho funkce na těle matky zcela nezávislé a už deset dní po početí má embryo plnou fyziologickou kontrolu nad jistými funkcemi matčina těla. Nenarozené dítě například zastaví matčiny měsíčky.

    "Pocházíte" z nemluvněte? Samozřejmě, že ne. Kdysi jste byli nemluvnětem - které rostlo, až se z něho stal dospělý. Jediným rozdílem je výživa a čas. Nic jiného nebylo přidáno. Jste osoba, která je kontinuum. Vznikli jste, když se ve vaší matce spojily dvě buňky. Od té doby jste rostli, až jste dosáhli dospělosti. Teď jste vyvinutější než v těle své matky, ale celí jste byli už tehdy v těle matky přítomni.

    Oplodněné vajíčko není plán domu: je to už samotný dům, i když v miniaturní verzi. Jediné, co jste potřebovali, byl čas na to, abyste vyrostli. Všechny části domu už byly přítomny. Potřebovali jste jen výživu a čas. Ostatní zařídil normální růst.

    Samostatná bytost na úsvitu života

    Na úsvitu života je ona nová bytost naprosto samostatná a obsahuje v sobě absolutně všechno, čím kdy bude: je to bytost, která se bude vyvíjet spořádaným procesem růstu a zrání v těle matky po osm a půl měsíců a pak po dlouhá desetiletí samostatně.

    Nenarozené dítě potřebuje od matky jen přístřeší a potravu. Ve všech ostatních ohledech je to úplně nová, odlišná a nezávislá bytost. Ale i narozené dítě potřebuje, aby mu někdo poskytoval potravu a přístřeší. Dokáže se o sebe postarat pětileté dítě? Nedokáže. Je závislé na ostatních. Ale stejně i ono jako nenarozené dítě dál roste, jak se mu dostává péče a potravin. V obou případech jsou to lidské bytosti. V obou případech mají tyto lidské bytosti právo na ochranu před vraždou, podle zákona.

    Někteří lidé budou namítat, že nenarozené dítě nemůže být lidské, protože neumí dýchat. Ale od jedenáctého či dvanáctého týdne dýchá nenarozené dítě pravidelně tekutinu, a to až do narození. Po narození začne dýchat vzduch. V těle matky se dýcháním tekutiny neudusí, protož dostává kyslík pupeční šňůrou. Ale jakmile je tekutina odstraněna, začne dýchat a získávat kyslík ústy, a to od tří měsíců po početí.

    Ale někdo jiný řekne: "Když nedokáže přežít sám bez pomoci, není to lidská bytost." Řekli byste o svém starém otci, který potřebuje pomoc, že už to není člověk, a požádali byste lékaře, aby ho usmrtil?

    Dítě se před porodem a po porodu nijak neodlišuje, až na to, že se jinak krmí a jinak získává kyslík. Když je dospělý nemocný a je v nemocnici, někdy dostává potravu a kyslík také trubičkou, jako je tomu u nenarozeného dítěte. Ale pro to nepřestává být člověkem.

    V první části života dochází k daleko větší míře růstu než v jeho poslední části. Lidské tělo dokončí 90 procent svého vývoje, než se dítě narodí, jen 10 procent vývoje probíhá mezi narozením a dospělostí. Pak už žádný. Nemůžeme říci, že schopnost růst je znakem nelidskosti, protože by pak všichni, jimž je méně než 18 - 20 let, byli nelidští.

    A jako kdyby nestačila likvidace běžných představ o tom, jak "nelidský" je dosud nenarozený plod, vytvářejí nyní vědci překvapující nový obraz o inteligentním životě v těle matky. Mimo jiné bylo zjištěno:

  • Už v devíti týdnech dokáže plod v těle matky škytat a reagovat na hluk. Od šesti týdnů existence plod slyší.

  • Tak jako dospělí lidé i plod spí a ve spánku se mu pohybují oči (tzv. REM, rapid eye movement)

  • Plod vnímá chuť jídel, které konzumuje jeho matka a  v těle matky se prvně naučí rozlišovat chuti

  • Plod v těle matky kromě jiných duševních schopností dokáže rozlišovat mezi hlasem matky hlasem cizího člověka a reaguje, když se mu přečte známý příběh

  • I předčasně narozené nemluvně plně vnímá svět, má pocity, reaguje a přizpůsobuje se svému prostředí

    Kořeny lidského chování, vědí nyní vědci, začínají vznikat velmi brzo - jen pár týdnů po početí. Ještě před tím, než si většina žen uvědomí, že jsou těhotné, se začal už vyvíjet mozek plodu. V době pěti týdnů od početí zahájil orgán, který vypadá jako tlustý červ, dramatický proces lidského rozvoje: vytváření hluboce zvrásněné a složité mozkové hmoty, té části mozku, která posléze umožní rostoucí osobě pohybovat se, přemýšlet, hovořit, plánovat a lidským způsobem tvořit.

    V devíti týdnech umožňuje rostoucí mozek plodu ohýbat své tělo, škytat a reagovat na hlasité zvuky. V desátém týdnu plod pohybuje rukama, "dýchá" amniotickou tekutinu, otevírá ústa a protahuje se. Brzo poté zívá, cucá a polyká, hmatá a čichá.

    Vědci, kteří sledují každodenní život plodu v těle matky, zjišťují, že tráví většinu času nikoliv používáním těchto nových schopností, ale spaním.Ve věku 32 týdnů tráví nenarozené dítě spaním 90 - 95 procent času dne. Některé tyto hodiny jsou stráveny hlubokým spánkem, jiné spánkem s rychlým pohybem očí (REM) a některé v nerozhodném stavu, který je důsledkem nezralého mozku nenarozeného dítěte. Tento stav se odlišuje od spánku u nemluvněte, dítěte nebo dospělého. Během spánku REM se pohybují oči nenarozeného dítěte rychle sem a tam jako u dospělého a mnoho vědců je přesvědčeno, že dítě sní. Vědci se domnívají, že nenarozené děti mají sny o tom, co znají - o pocitech, které zažívají v těle matky.

    Blíže k porodu prospí nenarozené dítě 85 až 90 procent času, stejně jako nově narozené dítě. Mezi častými obdobími spánku zažívá nenarozený plod období probuzeného, plného vědomí, podle Columbia University, která monitoruje tyto cykly bdění a spánku ve snaze identifikovat vzorce normálního a abnormálního mozkového vývoje, včetně potenciálních charakteristik, které by mohly předpovědět syndrom náhlého úmrtí dítěte.

    Ať už spí či bdí, lidské nenarozené dítě se pohne padesátkrát či více za každou hodinu, protahuje si tělo, pohybuje hlavou a obličejem a končetinami a zkoumá hmatem své prostředí. Četl jsem v deníku Jornal do Brasil, že psycholožka z Harvard Medical School byla fascinována množstvím hmatové stimulace, kterou si nenarozený plod vyvolává. "Rukou se dotýká obličeje, jednou rukou se dotýká druhé ruky, chytá se za nohy, chodidlem se dotýká nohy, ruce se chytají pupeční šňůry," vysvětlila.

    Vědci zaznamenali i nezvyklejší "činnost" plodu, jako například lízání zdi břišní dutiny anebo chození po břišní dutině. Druhorozené a pozdější děti mívají v těle matky větší prostor pro takové manévrování než prvorozené děti. Po prvním těhotenství je děloha matky větší a pupeční šňůra je delší, dovoluje větší svobodu pohybu.

    Když mají rádi lidi v dospělosti silně kořeněná jídla, mívá to také mnoho společného s tím, na o se nenarozené dítě zvykne v těle matky. Ve věku od 13 do 15 týdnů vypadají chuťová čidla nenarozeného dítěte už jako u dospělého člověka a lékaři vědí, že amniotická tekutina, v níž dítě plave, občas silně voní nejrůznějším kořením, které matka zkonzumovala. Vědci vědí, že dítě, které se narodí ve 33. týdnu, cucá usilovněji oslazeného dudlíka než obyčejného gumového.

    Během posledních tří měsíců v těle matky polyká nenarozené dítě až litr amniotické tekutiny denně. Tekutina možná slouží jako "chuťový přechod" k matčině mléku, v němž jsou také příchutě z matčiny potravy.

    Velmi předčasně narozené dítě ve 24. nebo 25. týdnu reaguje na zvuky kolem sebe, takže muselo jeho sluchové ústrojí fungovat už v těle matky. Mnoho těhotných žen svědčí o tom, že je dítě kopne, když někdo práskne dveřmi anebo automobil vystřelí do výfuku.

    I bez náhlých zvuků není děloha tichým místem. Vědci, kteří do dělohy těhotné ženy vsunuli hydrofon, zaznamenali zvuk, který se podobá zvuku atmosféry v obývaném bytě. Dítě slyší oběh krve v matčiných žilách, zvuky, které vydávají její žaludek a střeva i její vlastní hlas, který prochází tkáněmi, kostmi a tekutinou, a hlasy ostatních lidí v místnosti. Tep nenarozeného dítěte se zpomaluje, když slyší hlas matky, z čehož zřejmě vyplývá, nejen že nenarozené dítě slyší a poznává ten zvuk, ale hlas matky ho uklidňuje.

    Velmi předčasně narozené dítě vidí světlo a tvary: vědci předpokládají, že nenarozené dítě v těle matky má tytéž schopnosti. Tak jako není děloha v těle matky tichá, není tam ani úplná tma. Pravděpodobně je tam dostatečné množství vizuální stimulace, na niž může plod v těle matky reagovat, když je matka v ostrém světle, jako třeba když se na slunci opaluje.

    Japonští vědci uvádějí, že dítě v těle matky jasně reaguje na záblesky světla, zaměřené na matčino břicho. Poškození očí u předčasně narozených dětí je důsledkem vystavení dítěte světlu v nesprávnou dobu jeho vývoje.

    Kromě schopností hmatat, vidět a slyšet existuje u nenarozeného dítěte schopnost učit se a pamatovat. Tyto činnosti bývají automatické, někdy i jen biochemické. Například nenarozené dítě po prvních reakcích, plných znepokojení, nakonec přestane reagovat na opakovaný hluk. Podobné primitivní učení existuje i v reakci na matčin hlas.

    Ale ukázalo se, že dítě umí daleko více. V osmdesátých letech bylo zkonstruováno krmicí zařízení, které umožňovalo dítěti pít rychleji, slyší-li ve sluchátkách určité zvuky, a pomaleji, slyší-li něco jiného. Prostřednictvím této technologie bylo zjištěno, že už několik hodin po porodu dává nemluvně přednost hlasu své matky před hlasem cizích lidí. Znamená to, že se muselo seznámit s hlasem své matky a zapamatovat si ho, i když nikoliv nutně vědomě, během měsíců v jejím těle. Nedávno bylo dokonce zjištěno, že nově narozené dítě má raději pohádku, kterou mu matka opakovaně předčítala před narozením, než novou pohádku, kterou mu začala číst až po narození!

    Nově narozené děti nejenže dokáží rozlišit svou matku od cizího člověka, ale raději chtějí slyšet hlas matky, a to filtrovaný amniotickou tekutinou a nikoliv vzduchem. Nově narozené děti jsou také xenofobové - podle amerických studií dávají přednost tomu, hovoří-li jejich matka rodným jazykem než když ona nebo někdo jiný mluví cizím jazykem.

    Loni jsem četl v  deníku Le Monde, že sledováním změn v rychlosti tepu nenarozeného plodu zjistili francouzští psychologové, že nenarozené děti dokáží rozlišovat dokonce i hlasy cizích lidí. Také se ukázalo, že se jim některé pohádky líbí víc než jiné. Tep nenarozeného dítěte se zpomalí, slyší-li dítě známou francouzskou pohádku jako"La Poulette" (Kuřátko) anebo "Le Petit Crapaud" (Žabička). Když tentýž čtenář čte jinou, neznámou pohádku, rychlost tepu se nezmění.

    Nenarozené dítě umí poslouchat, učit se a na určité úrovni si i věci pamatovat a podobně, jak je tomu u většiny dětí, má rádo pohodlí a jistotu známých věcí.

    Co ženám způsobují potraty

    Karlova univerzita v Praze třináct let studovala pečlivě prováděné a zaznamenávané potraty. Všechny tyto potraty byly provedeny na gynekologickém oddělení nemocnice. Hranice byla určena velmi "bezpečná": žádné potraty po dvanáctém týdnu (3 měsících) těhotenství. Byla používána "nejbezpečnější metoda" vakuová kyretáž. Pacientka v průměru zůstávala v nemocnici 3 - 5 dní a pak ještě týden doma (dostávala nemocenskou náhradou za mzdu). Zjistili toto:

    "K akutnímu zánětu dochází v pěti procentech potratů. Trvalé komplikace jako chronické záněty ženských orgánů, sterilita a ektopické (mimoděložní) těhotenství se vyskytují u 20 - 30 procent všech žen (které podstoupily potrat). Procento těchto komplikací je vyšší u poprvé těhotných žen.

    Zejména výrazný je vzrůst výskytu ektopického těhotenství. Vysoký počet případů nesoudržnosti děložního krčku v důsledku potratu vede ke zvýšení spontánních potratů až na 30 - 40 procent. Často zaznamenáváme i další podstatné komplikace." (A.

    Kodásek, "Umělé přerušování těhotenství v Československu," International Journal of Gynecology and Obstetrics, 1971) (B.

    Ve studii stavu pacientek osm týdnů po potratu zjistili vědci, že 44 procent si z jich stěžovalo na nervové poruchy, 36 procent nemohlo spát, 31 procent pacientek litovalo, že si nechaly udělat potrat a 11 procentům pacientek předepsali lékaři psychotropní léky. Retrospektivní studie, zabývající se pětiletým obdobím, provedená ve dvou kanadských provinciích, zjistila, že ženy, které podstoupily potrat, se obracejí daleko častěji na  lékaře a psychiatra. Nejvýznamnější bylo zjištění, že k psychiatrovi chodí 25 procent žen, které podstoupily potrat, ve srovnání s pouhými 3 procenty žen, které potrat nepodstoupily. Ženy, které podstoupily potrat, jsou podstatně častěji než ostatní ženy přijímány jako pacientky do psychiatrických nemocnic. Zvlášť ohrožené jsou dívky, jimž ještě nebylo dvacet, ženy, které nežijí s manželi nebo jsou rozvedené a ženy s historií opakovaných potratů.

    Rozsáhlá studie náhodně vybíraných žen zjistila, že nejméně 19 procent žen po potratu trpí diagnostikovatelným posttraumatickým stresem (post-traumatic stress disorder, PTSD). Přibližně polovina žen, které podstoupily potrat, projevovala mnoho příznaků, i když ne všechny, poruchy PTSD a 20 - 40 procent žen projevovalo mírnou až vysokou míru stresu ve vztahu k zážitku potratu.

    PSTD je psychická choroba, která je důsledkem traumatického zážitku, ochromující normální obranné mechanismy osobnosti a důsledkem je pak intenzivní strach, pocit bezmoci anebo pocit, že je člověk v pasti, anebo že nemůže ovládat svůj osud. Riziko, že způsobí určitý zážitek trauma, se zvyšuje, když je traumatizující událost vnímána tak, že obsahuje hrozbu fyzického zranění, sexuálního násilí anebo účasti na násilné smrti. PTSD je důsledkem traumatické události, která vyvolá hyperaktivaci obranného mechanismu osobnosti typu "bojuj nebo uteč". Tato hyperaktivace může způsobit chaos v obranném mechanismu, který není pak už závislý na aktuálních okolnostech. To vede k nenormálnímu chování a k vážným poruchám osobnosti.

    Hyperaktivace obranného mechanismu osobnosti je důsledkem nevhodné a chronicky opakované aktivace mechanismu typu "bojuj nebo uteč". Zdá se, že je osoba trvale ve střehu vůči možnému nebezpečí. Mezi příznaky hyperaktivace obranného mechanismu osobnosti jsou přehnané reakce, záchvaty úzkosti, podrážděnost, záchvaty hněvu, agresivní chování, nemožnost se soustředit, intenzivní stav ostražitosti, nespavost anebo fyziologické reakce na situace, které symbolizují určitý rys původního traumatizujícího zážitku anebo se mu podobají (zrychlený tep nebo pocení během gynekologické prohlídky, nebo když žena slyší vakuovou pumpu).

    "Intruze" je opakovaným návratem zážitku traumatické události v nechtěnou a neočekávanou dobu. Pacientka se neustále v myšlenkách vrací k průběhu potratu nebo k potracenému dítěti, dochází k návratu zážitků, v nichž žena znovu na okamžik vidí určité rysy průběhu potratu, má zlé sny ohledně průběhu potratu nebo o dítěti, v den výročí potratu u ní vznikají záchvaty intenzivního smutku nebo deprese. Třicet až padesát procent Kanaďanek, které podstoupily potrat, mělo pak krátkodobé nebo i dlouhodobé potíže se sexuálním stykem. Problémy začaly okamžitě po potratu. Mezi ně patří ztráta libida při pohlavním styku, bolest při pohlavním styku, odpor vůči sexu a mužům všeobecně, anebo vznik promiskuitního životního stylu.

    Asi šedesát procent žen, které mají po potratu problémy, pomýšlí na sebevraždu a 28 procent těchto žen se o sebevraždu skutečně pokusí a polovina z nich dvakrát nebo vícekrát. Vědci ve Finsku identifikovali silnou statistickou souvislost mezi potraty a sebevraždou ve studii, založené na analýze anamnéz. Identifikovali 73 sebevražd spojených s těhotenstvím během předchozího roku, které skončilo buď přirozeně anebo umělým přerušením těhotenství. Průměrná sebevražednost u všech žen byla 11,3 případů na 100 000 žen. Sebevražednost u žen, které porodily dítě, byla podstatně nižší (5,9). Sebevražednost u žen, které o dítě přišly, byla podstatně vyšší. U spontánních potratů byla sebevražednost 18,1 na 100 000 žen a u uměle přerušeného těhotenství byla 34,7 na 100 000 žen. Avšak sebevražednost během jednoho roku po uměle přerušeném těhotenství byla třikrát vyšší než sebevražednost u celkového vzorku žen. Pokusy o sebevraždu byly zejména časté mezi dívkami po umělém přerušení těhotenství, jimž ještě nebylo dvacet let.

    Umělé přerušení těhotenství je spojováno se zvýšenou depresí, s násilným chováním, se zneužíváním alkoholu a drog, s náhradním těhotenstvím a s ochromením pouta mezi matkou a dětmi, narozenými později. Tyto faktory jsou těsně spojeny s terorizováním dětí v rodinách a zdá se, že potvrzují individuální klinické soudy, které spojují popotratové trauma s následným terorizováním dětí v rodinách.

    Mnoho žen, které podstoupí potrat, si pak daleko obtížněji vytváří trvalé pouto k mužskému partnerovi. To bývá důsledkem reakcí na potrat, jako je snížené sebehodnocení ženy, větší nedůvěra vůči mužům, sexuální dysfunkce, zneužívání drog a zvýšená míra deprese, úzkosti a nestabilního hněvu.

    V ženském těle se pomalu vyvíjejí lidské bytosti. Smrt nově oplodněného vajíčka se nezdá být totéž jako smrt člověka. Avšak neexistuje žádná jasná dělicí čára, která by oddělovala postupně se vyvíjející plod v těle matky od dospělého člověka. Proto je umělé přerušení těhotenství vážným etickým problémem.

    (Z angličtiny přeložil JČ.)


    Všichni Romové, které v Londýně znám, se tu ocitli na základě velkého stresu

    Nový britský export: rasismus, úřední neschopnost a politická zbabělost

    Dominik Lukeš

    Zůstává mi nad slovy zástupců britské ambasády rozum stát. Kde se vzalo, že letištní kontroly nebo víza jsou zavedeny z důvodu, že čeští Romové zneužívají britského azylového sytému. To není nic než lež a k tomu zbabělá a bezohledná lež. I když odhlédneme od toho, že neexistuje v Británii azylový systém ale chaos (a to podle všech stran a většiny tisku), nesmíme slovům britských diplomatů ani na vteřinu uvěřit. Romové přijíždějí do Velké Británie, protože mají obavy o své bezpečí a mnohdy o život, a po svém příjezdu žádají zcela ve shodě s mezinárodním právem o azyl. V tomto okamžiku je na britských úřadech, aby rozhodly, jestli daný žadatel na azyl nárok má. Zde nastupuje jeden ze základních kamenů britské demokracie, v případě zamítnutí žádosti se má žadatel právo odvolat k soudu a tato ‚judicial review' může rozhodnutí úřadu zvrátit. Stejný proces použil nedávno londýnský starosta Ken Linvingstone, když se snažil zvrátit vládní pseudoprivatizaci metra. Stejně jako Rudý Ken většina Romů u tohoto ‚soudního přezkoumání' neuspěje a musí se vrátit do České republiky. To ale neznamená, že něčeho zneužívají.

    Za svého působení v Londýně jsem posloužil jako překladatel několika romským rodinám a ve všech případech se v Anglii ocitli na základě velkého stresu. ‚V Londýně jsem se poprvé začal cítit jako člověk, nikdo si nemyslí, že jsem něco míň a nikdo na mě nepokřikuje,' řekl mi jeden z nich, a já jsem až tehdy pochopil, jaké to pro Romy musí v Česku být. Zrovna tak ale chápu, že většinu případů nejdřív úřady a pak soudy zamítají. Stejné příběhy útlaku se lze dočíst v anglickém tisku skoro každý týden, protože mimo multietnický Londýn není situace zas tak odlišná od nás. ‚Proč sem přinášeli své zvyky, když nám tady bylo před tím dobře,' řekl jeden syn Albionu poté, co vhodil kámen do obchodu pakistánské rodiny. V porovnání s příběhy kosovských nebo afgánských uprchlíků, nejsou pro britské úřady romské peripetie až tak srdcervoucí.

    Stále ještě nechápu, jak zneužívají čeští Romové azylového ‚systému'. Projdou všemi jeho stupni podle pravidel daných jak mezinárodním tak britským právem a podle rozhodnutí buď zůstanou nebo se vrátí. To že jejich žádost nebyla dostatečná je smutný fakt o krutosti na celém světě, ale neznamená to, že se dopustili něčeho špatného. Jenže toto projití trvá dlouhé měsíce a nezřídka i několik let. Po celou tuto dobu dostávají uprchlíci podporu a ubytování, i když si po půlroce mohou zažádat o pracovní povolení, což mnozí činí. Celý soudní proces také stojí peníze, které hradí Britští daňoví poplatníci. K tomu se ještě řadí problém, že britské úřady nejsou schopny zamítnuté žadatele jednoduše odsunout, takže ti zůstávají v zemi i dlouho po rozhodnutí o odsunu.

    Toto vzbuzuje mezi mnoha britskými daňovými poplatníky velkou nevoli. Během letošní volební kampaně vyvolali zoufalí konzervativci takovou nenávist mezi populací, a přestože jim to naštěstí k moci nepomohlo, donutili labouristickou vládu, aby podnikala zdánlivě tvrdé kroky proti žadatelům o azyl. Bývalý ministr vnitra Jack Straw (dnes ministr zahraničí), který mimochodem pustil z vězení přítele Margaret Thatcher a vraha, generála Pinocheta, stál u zrodu projektů jako nahrazení finanční podpory kupóny, které nijak proces žádosti nezrychlily ani nezlevnily. Výsledkem této hektické propagandy, za níž by se nemusel stydět ani republikán Sládek, je to, že si většina britských občanů myslí, že je azylový systém stojí přes deset procent státního rozpočtu, i když to ve skutečnosti není ani celé jedno procento.

    Aby si tedy ušetřila pár liber a hlavně, aby se zalíbila voličům a odvedla jejich pozornost od jiných skandálů, posunula britská strana kontroly k nám. Je jedno, co říkají, ale důvod je proto jen jediný, a to vyhnout se svým vlastním zákonům, tj. odepřít potenciálním žadatelům o azyl právo na nezávislé soudní přezkoumání toho, co nějaký úředník s razítkem rozhodne. To že jsou tyto úřady prosáklé tzv. institucionálním rasismem, víme z několika nezávislých zpráv a proto lze velice úspěšně pochybovat o objektivitě ruzyňských předsunutých hlídek. Úsměvné bylo, když úředníci nepustili několik neromských studentek, čímž k diskriminaci na základě rasy přidali diskriminaci na základě pohlaví. Zavedení víz pro české občany je jen druhou stranou téže mince. Anglická strana tím Romům říká: ‚Ať si vás třeba vraždí, my o tom nechceme slyšet. Na azyl možná máte právo a možná ne, ale my si s tím nechceme lámat hlavu, zůstaňte si kde jste.' K něčemu celá aféra snad dobrá bude, protože nám ukazuje, v jaké neutěšené situaci se nachází několik procent českých občanů. Doufám, že Romové zase začnou do Anglie po zrušení kontrol zase houfně prchat, protože si angličtí úředníci musí sníst, co si navařili a my neromští Češi se musíme uvědomit, že slova nestačí a musíme si dát se vzájemným spolužitím práci. Mohl by s tím začít třeba Microsoft, jehož kontrola pravopisu, kterou jsem při psaní tohoto článku použil, nezná slovo Rom v žádném pádě, ale slovo cikán skloňuje ve všech.


    Pecina v překvapivém objetí s Rumlem

    Petr Štěpánek

    Žádal jsem Tomáše Pecinu, aby uvedl alespoň jeden racionální důkaz toho, jak jsem v senátní kampani zneužil svého postavení člena RRTV, ale opět jsem se nedočkal. Namísto toho pan Pecina vypráví cosi o jednom starém filmu a ještě k tomu nepřesně. Nikoli ředitel banky, pane Pecino, nýbrž ředitel školy běhal s tenisovou raketou. Mohl jste se v sobotu po obědě podívat na Nově (Škola základ života). Ale to jen tak na okraj.

    Problém je v tom, že stejně bujnou fantazii má TP i v případě údajné snahy moderátora Primy zvýhodnit mě v Nedělní partii. Slyším tuto stoprocentní pitomost poprvé. A stejně vedle je TP i s úvahami, jakou že mi to nadměrnou pozornost věnovala Nova. Ve skutečnosti úplně stejnou jako Pithartovi a Šloufovi. Jedenkrát Prásk, jedenkrát Sedmička.

    Nova ani Prima mi nic nedluží a já nic nedlužím jim. Jsem svobodný člověk, žiju ve svobodné zemi a je mým svobodným rozhodnutím, zda budu kamkoli kandidovat. A stejně svobodný jsem při rozhodování v RRTV. Při hlasování je nakonec stejně vždycky každý pouze se svým svědomím.

    Znovu proto opakuji, že samotný fakt kandidatury žádným takovým důkazem, jaký bych si o svém údajném zvýhodnění rád konečně vyslechl, není. Tehdy platný zákon o vysílání (468/91 Sb.) členu mediální rady jakoukoli kandidaturu nezapovídal. TP trpí podobnou umanutostí, jako někteří politici ze čtyřkoalice. Největším přeborníkem je v tomto smyslu student práv Jan Ruml. To, že si tito lidé zbožštili fikci jménem nezávislost, je ale jejich problém, nikoli můj. Právní realita je jinde: politicky (přesněji spíše institucionálně) nezávislá má být rada jako celek, nikoli jednotliví radní. Politická bezpohlavnost členů mediálních rad je utopie a zjevný nesmysl. Osmiletá zkušenost z práce v RRTV mi navíc potvrzuje, že největší pomocníci a nahrávači politiků se obvykle rekrutovali z těch naprosto nenápadných a většinou bezpartijních radních, nikoli z těch, kteří se členstvím v politické straně transparentně hlásí ke svému politickému přesvědčení. Nejpůvabnější pak je, že největším kritikům obvykle nevadí jakákoli jiná politická (přesněji spíše ideová) spřízněnost, pouze ta s ODS. Po několika měsících podobných útoků jsem dospěl k uklidňujícímu závěru, že mi nositelé těchto názorů mohou vlézt na záda a z jejich kolovrátkovitého opakování (viz Ruml) mám dnes už jenom legraci. Zvláště když to někdo docela trefně pojmenuje, jako třeba Jan Potůček na www.ram.cz (Jan Ruml asi upadnul na hlavu).

    Další legrační figurkou je Jindřich Šídlo z Respektu. Nejdříve mne v této souvislosti nařkl, že se mi dostalo od komerčních televizí v senátní kampani zvýhodnění. Pak se mi za totéž e-mailem omluvil. Aby vzápětí svůj útok zopakoval. A to má v sobě ještě tolik zmužilosti, že ve chvíli, kdy se chce na něco zeptat, nastrkuje za sebe k telefonu redakční kolegy.

    Tam, kde chybí právní argumenty, nastupují obvykle etické berličky. Tomáše Pecinu blíže neznám, jen z BL, kde občas podléhá všeználkovskému grafomanství (zároveň však musím přiznat, že jeho a Britských listů tažení proti hlavnímu proudu české žurnalistiky je mi docela sympatické), ale zmiňovaný Jan Ruml je opravdu ten poslední, od koho jsem zvědavý na lekce z etiky kavárenských intelektuálů. Jejich řídká argumentační malta nedrží a opadává. Nabízí se parafráze výroku z jiného českého klasického filmu: "Méně té vody, chlapci, méně té vody!"


    Účast senátních kandidátů z volebního obvodu 44 - Chrudim v pořadech celoplošných elektronických médiích

    Nova

    Sedmička - Pithart, Šlouf, Štěpánek
    Prásk - Pithart, Šlouf, Štěpánek

    Prima

    Nedělní partie - Pithart, Šlouf, Štěpánek
    Další, prosím - Pithart, Štěpánek, (Šlouf pozvání odmítl)
    K věci - Pithart, Šlouf, Štěpánek
    (před 1. kolem)
    K věci - Pithart, Štěpánek
    (před 2. kolem)

    Česká televize

    Fakta - Bičík, Pecka, Pithart, Římek, Šlouf, Štěpánek
    Nahraně - pozvání jsem z časových důvodů nemohl přijmout
    Volební studio - Pithart, Štěpánek

    Frekvence 1

    Preessclub - Pithart, Štěpánek, (Šlouf pozvání odmítl)

    Český rozhlas - Regina Hradec Králové

    Beseda (1.kolo) - Bičík, Pithart, Římek, Šlouf, Štěpánek, (Pecka pozvání odmítl)
    Beseda (2. kolo) - Pithart, Štěpánek

    Komentář

    Senátní volební obvod č. 44 - Chrudim byl novináři všeobecně označován za mediálně nejatraktivnější ze všech 27 obvodů, ve kterých se konaly doplňovací volby. Byl také zařazen mezi 9 vybraných obvodů, ve kterých si ČT, ČRo, MF Dnes a iDnes nechaly zpracovávat průběžné výzkumy volebních preferencí. Z těchto devíti pak byla chrudimskému obvodu - vedle benešovského a mladoboleslavského - věnována největší pozornost. Střetlo se v něm totiž hned několik (nejvíce) mediálně známých - a tím pádem pro media i atraktivních - tváří politické scény: místopředseda Senátu Petr Pithart (čtyřkoalice), šéf poradců předsedy vlády Miroslav Šlouf (ČSSD) a člen Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání Petr Štěpánek (ODS). Známou postavou byl i nezávislý kandidát Stanislav Pecka, který je čas od času medializován coby veřejný odpůrce letního času. Důvodů zvýšeného zájmu médií o chrudimský volební obvod je jistě více. S pravděpodobností hraničící s jistotou však lze konstatovat, že největší pozornost přitáhla především kontroverzní postava Miroslava Šloufa, nikoli členství Petra Štěpánka v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Z přehledu o účasti jednotlivých kandidátů v televizních a rozhlasových pořadech v celoplošných elektronických médiích také vyplývá, že tato média poskytla všem favorizovaným kandidátům prakticky stejný prostor. Jinými slovy: tato média postupovala vyváženě, jak jim předepisuje zákon. Tvrzení, která se objevila v některých periodicích (např. Respekt, Britské listy), že celoplošné televize Nova a Prima zvýhodnily člena RRTV Petra Štěpánka, tento přehled vyvrací. Spíše se nabízí otázka, proč někteří novináři, byť jim byly poskytnuty potřebné informace, tato obvinění navzdory všem faktům vůbec vznášejí.


    Není pravda, že v ČR "nic nefunguje"

    Tomáš Bím

    Se zájmem jsem si přečetl názory pana Jírovce na zveřejnění části Jitčina deníku. V mnoha ohledech s jeho pohledem souhlasím a o to více mě popudila reakce Tomáše Peciny na tento jeho příspěvek, kde mj.říká: "…jestli zvolí návrat do České republiky, kde nic nefunguje.." Fascinuje mě, jak se někdo vědomě může dopustit takového zevšeobecnění poměrů v zemi, kde žije a tudíž musí zažívat denně na vlastní kůži, že kdyby NIC NEFUNGOVALO, tak by patrně již nebyl mezi živými, protože by nejspíše ze všeho nejdříve zemřel hladem a žízní, protože by si nedokázal obstarat potravu způsobem, jak je zvyklí (nevím, jaký je lovec, ale počítám, že instinkty lovce již jeho organismus nevládne).

    Nechci zde parafrázovat jen toto jeho fatální zevšeobecnění, které se mě osobně dotklo, protože tím staví většinu Čechů do pozice neschopných primitivů masochisticky se vyžívajících ve své otrocké závislosti na státním dobrodiní, činěného jeho představiteli patrně jen jako nutnou službu udržující tuto nemyslící masu při životě za účelem kořistění z její otrocké práce v jejich prospěch a na jejich latifundiích.

    Rad bych naopak probral, jak chudák pan Pecina trpí v tomto systému, neb jak se zdá , větší část dne tráví neustálými diskusemi se státními úředníky, má nadstandardní vztahy s českou poštou, je permanentně za účelem perlustrace obtěžován českou policií a  jak se zdá, nadnárodní peněžní ústavy, globálně více či méně spolehlivě fungující po celém světe, právě jeho, zde v  České republice nemístným způsobem obtěžují při agendě, kterou denně podstupuje na různých místech naší planety miliardy lidí, a co já vím, ještě nikdo zhnusen neschopností bankovních úředníků, se nerozhodl kvůli tomu osídlit jinou planetu naší galaxie.

    Teď bych rád řekl něco osobě. Je to zároveň reakce na názor pana Paříka, který mi ve svém příspěvku mj.radí utéci z Čech, dokládaje to několika neblahými zkušenostmi, které zde konkrétně zmiňuje.

    Takže za PRVÉ, byl jsem okraden prodavači v mnoha zemích světa, a nejsem tím stigmatizován natolik, abych na tomto vystavěl svůj odsudek, že se v té zemi díku tomu nedá žit, či snad tvrdil jako Tomáš Pecina, "že zde nic nefunguje".

    ZA DRUHÉ - Ačkoli jsem na vysokou školu, která se mi v době mé plnoletosti zdála být zajímavou, nebyl přijat, po cca 10 letech mé praxe v "pracovním procesu" jsem dosáhl zajímavého postavení a nadstandardního platu, takže patrně na rozdíl od pana Paříka mam již 2 děti. Dodávám, že je mi 30 let, plnoletosti jsem dosáhl v onom "památném" roku 1989, takže jsem byl účasten "budování kapitalismu" u nás v Čechách, takže většině lidí bude jasné, že vím, co zde funguje více a co méně a co vůbec ne. Svoji kariéru jsem vybudoval coby zaměstnanec pobírající mzdu, a všechny svá místa jsem nalezl na inzerát, takže ne zásluhou vlivného tatínka, o čemž by mohl člověk vidící poměry v České republice tak, že nelze poctivou prací zbohatnout resp.žít si ve hmotném standardu, v jakém žije na západě řekněme "vyšší střední třída" (promiňte, že jsem pro lepší vyjádření svého zařazení ve společnosti užil termínu používaným v souvislosti s řazením automobilu, dle jejich komfortu ), s úspěchem pochybovat. Takže udělal bych dobře kdybych ve 20 letech utekl ze země na západ?? Myslím, že ne. A proto bych radil mladým zamyslet se nad tím, jestli jet na dobrodružný výlet, třeba spojený s "hledáním autenticity", užívajíc si volnosti v bezpečné vzdálenosti od zraku rodičů, a ne bezhlavě utíkat jako chudáci běženci odněkud z Afganistánu a nedal bych tedy na radu pana Paříka.

    Za TŘETÍ-Panu Pecinovi to bude asi připadat nemožné, ale na sociálním úřadě jsem nikdy nebyl, a pevně věřím, nikdy v životě nebudu muset zajít. Na finančním úřadě jsem také ještě v životě nebyl a počítám, že mi to nějaký rok vydrží (život zaměstnance je pro mne zatím přitažlivější nežli život podnikatele, navíc zatím "nese" vcelku nadočekávání dobře). U soudu jsem v životě také nebyl (a věřím, že mimo to nebudu potřebovat ani rady právníků, které jsem také za svůj dospělí život nikdy nepotřeboval). Pošta v mém okolí funguje obstojně, já s ní nemám žádný problém. U doktorky - obvodní jsem nebyl 2 roky a zatím se cítím zdráv - takže zatím případná šikana ze strany "polostátních doktorů" mi snad též v nejbližší době nehrozí - o té ale pan Pecina vyloženě nemluvil, takže snad se doktory zabývám v této své výpovědi zbytečně, zubařku (ty jsou dnes všechny soukromé) navštěvuji tak jednou za 0,5 -0,75 roku. Policie mě zastavila za 10 let, co mam ŘP, asi 10-krát - a z toho jsem na místě zaplatil oprávněně uloženou pokutu za rychlou jízdu asi 5-krát. Jednou jsem byl pozván na dopravní inspektorát "podat vysvětlení" jakto , že jsem jel na 50-ce osmdesátikilometrovou rychlostí. Vysvětlení jsem měl takové, že jsem pospíchal a zeptal se bez okolků na výši pokuty, neb jsem pospíchal do práce. Policejní úředník mi ji vyměřil a já bez okolků zaplatil a to byla moji dosavadní poslední zkušenost s institucí zvaná ČESKÁ POLICIE. Nikdo mi zde nikdy nic neukradl, nevykradli mi byt ani auto - věřte tomu nebo nevěřte ani když ho občas (to zamykání na dálkové ovládání je v tomto dost nepraktické)přes noc zapomenu zamknout.

    ZA POSLEDNÍ - možná, že jsem někoho, kdo zde žije, stejně jako já 30 let, nepřesvědčil, že "zde přece něco jen funguje", ale snad mi budou mladí věřit, že ač jsem ukradl jen jednou kamarádovi na pískovišti autíčko, začež se od těch cca 4 let do dneška nesmírně stydím, tak že jde (s trochou štěstí, jistě) žít vcelku slušný a spokojený život i v tak nemožné zemi, jakou se nám zde snaží líčit pan Pecina a někdy trochu méně adekvátně skutečné situaci i pan Čulík, u kterého mě některá jeho exaktní vymezení vůči Čechám a Čechům jako apriori špatná (viz "lidé absolutně buransky netuší, co je služba….") zvláště pak u některých konkrétních komentovaných témat, trochu mrzí. Obvykle mě ale nevydráždí k reakci jako třeba tento komentář pana Peciny, začež mu tímto děkuji.


    Polemika:

    Kterak se Josef Fronek staví v balkánském konfliktu ostře na stranu Slovanů

    Josef Fronek

    Milý Jane (Čulíku),

    v úvodu k Tvému překladu článku o etnickém očišťování v Makedonii (BL 29/8/01), na který jsem Tě předtím upozornil, jsem se ke svému údivu dočetl, že

    "slovníkář Josef Fronek ... se v balkánském konfliktu ostře staví na stranu Slovanů, ať jde o Srbsko, Kosovo nebo nyní o Makedonii, a obviňuje britská média z antislovanské zaujatosti."

    Jsem samozřejmě rád, žes doporučený článek přeložil a zveřejnil. Přes mé výhrady k němu je nutno říct, že jde o nezvykle otevřené vykreslení současné situace v Makedonii. To je dnes v britských oficiálních médiích dost řídké.

    Poznámky, které jsem k tomu přičinil (a řada dalších věcí, které jsi uveřejnil), byly ale neučesané a ad hoc. Nebyly určené pro zveřejnění. Ale budiž! Nemohu říct, že bys je nějak překroutil a konec konců, dobře mi tak. Aspoň si dám podruhé, až Ti budu psát osobní e-maily, pozor a budu počítat s tím, že vše, co řeknu může být citováno proti mně. Pro redaktora je pochopitelně všechno "grist to the mill" (vše se šikne). Patrně i tak trochu nemoc z povolání. Byl bych býval samozřejmě raději, kdybys to se mnou prokonzultoval, ale chápu, že na to nemáš čas a za to, cos přesně citoval, se na tebe nemohu nijak zlobit.

    Horší už je to ale s tou mysteriózní formulací o mém postoji k balkánskému konfliktu. Co Tě, proboha, vedlo k tomu, žes takhle absurdně vše redukoval na otázku slovanské vzájemnosti? Kdy jsem se konkrétně slovem nebo písmem "ostře stavěl na stranu Slovanů"; kdy jsem konkrétně obvinil britská média z "antislovanské zaujatosti"?

    Why all this fuss? [Proč se tolik čílím?] Musím se přiznat, že i já trpím svou vlastní specifickou nemocí z povolání. Jako lexikograf, který se už celé dekády babrá se slovíčky, jsem doslova alergický na znásilňování jazyka. Tvoje formulace mě prezentuje jako nějakého zastydlého slavjanofila, jako iracionálního stoupence něčeho, co bylo překonáno už v 19. století. To samozřejmě 'delegitimizuje' vše, co si o konfliktu myslím, co jsem o něm řekl nebo napsal a případně ještě napíši. Charakterizovat někoho v dnešní multikulturálně osvícené době, kdy musí za každou cenu ovečky lehati s vlky (jinak je NATO humanitárně zbombarduje nebo na ně pošle mírové sbory), jako stoupence slovanské věci, je totéž jako bys ho označil za pedofila. Už dost dlouho čtu Britské listy, abych věděl, že šikovně podstrčený 'Slovan' = nacionalista = xenofob = rasista. Měla to být 'podpásovka', nebo to byl jen nepromyšlený úlet?

    O balkánském konfliktu jsem s Tebou hovořil (nebo spíše jsme se hádali) nesčetněkrát, ale nikdy jsem žádné její fáze ani náznakem necharakterizoval v rámci protikladu - SLOVANÉ proti NESLOVANŮM. Zcela jednoznačně jsem poukazoval např. na zločiny, které spáchali Chorvati (např. v Medaku (1993) a s americkou pomocí v Krajině (1995) - naposledy ve svém loňském semináři na naší katedře). A Chorvati jsou přece SLOVANÉ. Nyní už navíc zcela ETNICKY ČISTÍ SLOVANÉ. Kdy jsem se ostře stavěl na jejich stranu? Je symptomatické (toto bývavalo Tvé oblíbené slovo), že právě multikulturální Natoland se vždy důsledně a ostře staví na stranu těch, kteří bojují za Rassensauberkeit (etnickou čistotu) - Chorváti (Slované), Muslimové v Bosně (konvertovaní Slované), a hlavně Albánci v Kosovu a Makedonii a značně jim v tomto úsilí vždy pomůže.

    Srbsko bylo, a stále je, z balkánských zemí nejmultikulturálnější; Slovanů je tam zhruba 60%. Když jsme je bombardovali z výše pěti kilometrů, tak jsem nikdy neprotestoval, že vraždíme Slovany. Ani ty nejchytřejší bomby nejsou zatím dostatečně osvícené, aby si vybraly etnicky odpovídající adresáty. Nejhromadnějších vražd (říkali tomu 'collateral damage' - vedlejší škody) se dopustilo NATO právě na Albáncích (nejméně dva konvoje, autobus a vězení v Prištině). A to nemluvím o tom, že jim permanentně zamořilo větší část Kosova radioaktivním ochuzeným uranem. Nejbrutálněji byla bombardována - kromě Kosova s albánskou většinou - Vojvodina, kde je největší koncentrace etnických Maďarů. Kosovo samotné bylo domovem pro nejméně sto tisíc Romů a řady dalších etnik - Židů, Turků atd. Kde byli Ti velkohubí zastánci romských práv, kteří se celosvětově spravedlivě rozhořčují, nad tím, že někdo vyhodí někde Roma z hospody nebo že rasističtí čeští Slované staví "novou berlínskou zeď", ale když vyvraždí Albánci pod naší benevolentní správou stovky a vypálí z domů kolem sta tisíc Romů v Kosovu, přejde se to v osvícených západních médiích buď mlčením nebo se to 'zhovadile' (pardón!, sorry!) racionalizuje jako 'revenge' (msta), někdy dokonce 'justifiable revenge' (ospravedlnitelná pomsta - termín použil Kouchner o etnickém čištění Srbů). Mimochodem, BL se na romskou tématiku specializují. Kolik článků věnovaly genocidě kosovských Romů? Mnoho jich asi nebude.

    O Makedonii se také nedá hovořit jen jako o státu 'makedonských Slovanů' (67%) a Albánců (19,6%). Jsou tam např. početné menšiny Turků a Romů a Řeků, kromě Goranů, Židů aj. A o to právě jde.

    Mezi jiným jsem Ti poslal článek M. Evanse z Timesů (25/8/01) s rasistickým titulkem "Slav sabotage feared in weapons handover" (Existují obavy, že Slované budou sabotovat odzbrojení). Článek se hemží slovními spojeními, ve kterých je bez výjimky každá zmínka o 'Slavs' doprovázena slovem 'extremists' (v kratičké zprávě je tato juxtapozice použita celkem 7x v různých variacích). O Albáncích se pak použije jen jednou pejorativní slovo "terrorists", přičemž je pejorativnost popřena uvozovkami a pasivní konstrukcí v následující větě: (Macedonian women) ..... protest against what is perceived to be the alliance's connivance with the Albanian "terrorists" (... protestují proti postoji, který se jim jeví jako tajná spolupráce aliance s albánskými "teroristy".) Tohle je typický příklad britské investigativní žurnalistiky.

    V čem vlastně spočívá ten slovanský extrémismus?. Nato se kamarádsky dohodlo s 'Albanian rebels/ insurgents' ('povstalci', které by však normálně každý soudný a nepoplatný žurnalista označil za extrémistické a separatistické teroristy - viz dříve uvedený článek z Daily Telegraph), že na ně budou hodní (Nato), a oni (rebelové) jim za to odevzdají dobrovolně 3.300 zrezavělých krámů - mnohé jistě ještě z dob Velké Albánie, které jim někde ve stodolách zbytečně překážejí. To vše se uskuteční do třiceti dnů (Britové sami se o to pokoušejí v Sev. Irsku už 30 let), 'rebels' dostanou amnestii, Slované je přestanou perzekvovat, zapijí to, Tony Blair se nechá vyfotografovat na ukořistěném tanku a nastane všeobecný mír.

    Tuhle idylku ale oběma mírumilovným stranám kazí právě 'slovanští extrémisté', kteří přicházejí s daleko realističtějším odhadem - 80.000 kusů. Tento odhad považují za realistický i nezávislí vojenští odborníci (viz Beth Kampschror, CNSNews.com Correspondent, August 29, 2001) a soukromě i důstojníci Nata. Takže nevěřit pohádkám Nata, které se staví zcela nepokrytě na stranu teroristů, stejně jako většina britských zkorumpovaných žurnalistů, a snažit se bránit proti separatistickým teroristům je extrémismus, zatímco skutečný extrémismus (brutální vraždění a etnické očišťování) je přijímán jako legitimní boj za lidská práva. Typicky orwellovská přesmyčka. Fakticky se tedy legitimizuje terorismus. Jinými slovy, terorismus se stává lidským právem.

    Ještě bonbónek ze stejného článku: Gunar Lange, dánský velitel vojsk NATO v Makedonii, to těm 'extrémistickým bulíkům' řekl jasně:

    "Našim úkolem je převzít zbraně, které nám povstalci předají dobrovolně, takže údaj o počtu zbraní, o kterém prohlásili, že je to počet, který jsou nám ochotni odevzdat, je počtem, který od nich převezmeme."

    To je jasný jak facka ( - makedonské demokraticky zvolené vládě a suverenitě, jakož i zdravému rozumu).

    Celá akce je na první pohled absolutně absurdní pro každého, komu funguje aspoň polovina mozku. Tak špatný scénář by neprošel ani v Hollywoodu. Už teď je jasné, že KLA/ NLA odevzdají pouze méněcenný brak a z NATA si tak udělají jen glorifikovanou sběrnu starého železa a odpadků.

    Já jsem k tomuto článku ve svém soukromém e-mailu poznamenal narychlo (ironicky) následující:

    "Zase ti méněcenní Slované! 'Hard-liners' (stoupenci tvrdé linie), 'extremists' nám kazí loutkové divadlo odzbrojování podle scénáře KLA. A navíc chtějí něco tak hrozně nedemokratického, jako je referendum."

    Je tenhle soukromý přípodotek snad důkazem, že jsem nějaký naivní slovanofil, který vždy tvrdě podporoval slovanskou stranu? To je nesmyslné!

    Tento článek je jakýmsi vyvrcholením hanebných metamorfóz západní, zvláště pak britské žurnalistiky. Před půl rokem se začalo mluvit o teroristech, pak o "teroristech" v uvozovkách, ale brzy téměř ze dne na den se přešlo na označení 'rebels' a 'insurgents' (povstalci), "guerillas" (partyzáni).

    Začalo se hovořit o nutnosti pomoct Makedonii, ale náhle se zjistilo, že v té až doposud vzorně multikulturální zemi, smýšlející důsledně "prozápadně", se hrozivě omezovala jazyková práva našich favorizovaných obětních beránků a začalo se brát jako normální, že je kvůli omezeným jazykovým právům docela přijatelné zabíjet policisty a vojáky, týrat a vraždit rukojmí, etnicky vyčistit dobrou třetinu země, demolovat vzácné kulturní památky apod.

    Přišli imperiální legáti a nastolili mír, který efektivně znemožnil suverénní zemi, aby pokračovala v boji o svou existenci. Když hrozila v červnu jednotce teroristů porážka od makedonské armády, zasáhli do toho masivně americké jednotky a odvezli je v klimatizovaných autobusech i se zbraněmi (a i se 17 americkými poradci) do bezpečí. (Tato záležitost byla britskými investigativci naprosto ignorována, přestože je k dispozici z mnoha důvěryhodných zdrojů na internetu). Když se povstalcům nedostává zbraní, dodají je helikoptéry Nata. Opět investigativci buď zcela ignorováno nebo zpochybněno obezličkou nějaké neosobní a hnízdovaně pasivní konstrukce.

    Na malou a  špatně vyzbrojenou zemi, jejíž politici se domnívali, že jim oddaná loajalita a poklonkování Natu zajišťují bezpečnost, se v podstatě vyhlásí embargo - Ukrajina, která si jediná troufá výzbroj dodávat, je vystavena nátlaku USA, kterému si nedovolí z ekon. důvodů vzepřít. Mírový plán vyžaduje přítomnost vojáků Nata. Před příjezdem mírových sborů se Makedoncům nauzurpují bezletové zóny - jako Iráku, tedy zemi, která byla vojensky na hlavu poražena. A když si někteří členové maked. vlády, kteří nebyli zatím znormalizováni, dovolí tuhle frašku nazvat pravým jménem, označí je náš svobodný tisk jednoznačně za extrémisty a jestřáby (hawks); když si lidé, kteří ztratili všechno, dovolí protestovat, dozvíme se, že jde o 'Slav mobs' (srocení Slovanů), Slav nationalists (nacionalisty), kteří chtějí mermomocí zhatit (scupper) mírové plány. Pak poručí imperiální legáti parlamentu zratifikovat 'mír'. Žádná debata se nedoporučeje - nastolení otázky návratu Makedonců do etnicky vyčistěných oblastí je hned řvavými titulky označeno jako extrémismus a snaha zhatit mír. Pokud se makedonští poslanci nepodřídí, nevezmou si mírové síly zodpovědnost za násilí, které propukne, a vyhrožuje se, že Makedonci budou 'globally isolated' (izolování v celosvětovém měřítku). Jak absurdní! Má to nějakou humanitární logiku? Podobné exhortace si vyslechl Beneš v Mnichově, zvláště od Chamberlaina a samozřejmě Srbové v Rambouillet. Co takhle raději lokálně izolovat teroristy z Kosova?

    Tato hra se slovíčky legitimizuje násilí a delegitimizuje demokracii a suverenitu. Žurnalisté, kteří se tomu propůjčují, nezaslouží nic než pohrdání. A Ty podobný žurnalistický póvl stále vychvaluješ a dáváš je za vzor Čechům.

    A v čem že budou spočívat ta rozšířená práva perzekvovaných Albánců? Řečičky o jazyce nejsou moc přesvědčivé. Hlavní je článek o proporcionálním zastoupení v policii a armádě. (Nám dobře známá affirmative action - rovnou z partesu amerických levičáckých univerzit). Makedonský parlament bude patrně muset odhlasovat, že v oblastech, které si rebelové vyčistili, udělá kozla zahradníkem. Teroristé se stanou policisty a vojáky maked. armády a budou za to, co dělali předtím ilegálně, Makedonci ještě placeni (tak jako je tomu v sousedním Kosovu (KPC), kde to platí dokonce UN (plat nebyl údajně pozastaven ani těm, kteří se dočasně vzdálili, aby vypomohli makedonských soudruhúm ve zbrani). Závěr: terorismus se vyplácí. Stratégové IRA jistě jásají. Lze předpokládat, že podobné řešení navrhne brzy Lord Robertson i svému příteli Tonymu Blairovi.

    V průběhu všech balkánských válek se termínu 'Slované' užívalo démonizačně jen zřídka. Mělo to velice dobrý důvod. O Slovanech mluvil jako o méněcenné rase příliš často Hitler a jeho pohůnci. V dokumentech týkajících se Balkánu a zvláště Velké Albánie (1941-45) figurovali (ortodoxní) Slované, jako kandidáti na vyvražďování a různé čistky vždy hned za Židy. Albánští Ghegové byli naopak italskými rasovými odborníky prohlášeni za Árijce nordického původu - Herrenmenschen (příslušníci nadřazené rasy).

    Během bombardování se samozřejmě příliš nemluvilo o choulostivých historických faktech, to by se mohlo dotknout určitých etnik a přivést je do rozpaků; nemluvilo se tedy např. o Skandenbergově albánské divizi SS (1944-45), jejíž cílem bylo vytvořit Serbienfrei, Judenfrei and Zigeunerfrei Kosovo a západní Makedonie měla kromě toho být orthodoxfrei a frei von Slawen. V 90. letech si Natoland zvolil za fackovacího panáka Srby. Jejich 'slovanství' pak bylo často zmiňováno v souvislosti s jejich příslušností k pravoslaví, které bylo rasisticky prezentováno jako retrográdní a zahleděné do minulosti, což mělo být zase určitým vysvětlením srbského 'zaostalého barbarství'.

    Srbové byli během 90. let západními médii tak dokonale zdémonizováni, že došlo v pravém slova smyslu k 'lobotomizaci' mozků západní veřejnosti. Nestydatá globální indoktrinace vedla k tomu, že byli v povědomí velké části světa zcela dehumanizováni jako národ. Jen tak se mohlo stát, že např. v Británii, o které jsem se vždy domníval, že má demokracii a smysl pro spravedlnost pevně zakořeněnou doslova v genech svého obyvatelstva, souhlasilo (v r. 1999) 75% lidí s nepředstavitelně barbarským a zbabělým bombardováním Jugoslávie.

    Casus belli (tzv. masakr v Račaku) byl posléze odhalen jako podvod; 'Operation Horseshoe' (Akce (koňská) podkova) by si spíše zasloužila název "Operation Horseshit" (koňský trus) - byla brzy odhalena (německým generálem Loquaiem) jako fabrikace německých zpravodajských služeb. Podklady k ní byly splácány velmi narychlo a lajdácky. Aby vypadal materiál autenticky, dali např. do názvu domněle srbské - ve skutečnosti však chorvatské - slovo POTKOVA. Srbský ekvivalent je POTKOVICA. 100.000 mrtvých se posléze scvrklo na 2200 (všech etnik) včetně obětí bombardování (např. prištinské věznice). Všechny tyto fikce nám prezentovala svobodná média tři měsíce 24 hodin denně. Když bylo vše odhaleno jako lež, nikoho to už v médiích nijak zvlášť nevzrušovalo. Nezajímalo to už ani nadšené fanoušky bombardování. Jakou máme svobodu tisku v době krize? Jen o málo lepší než v totalitárním státě. Dnes se doslova svoboda tisku = svobodě lhát.

    Donedávna to měli prodejní žurnalisté, kteří psali o Balkánu, lehké. Za všechno mohli zlí a fašističtí Srbové se svým Hitlerem Miloševičem. To se jim to psalo. A navíc mohli být libovolně rasističtí, nikdo je za to neposílal na maoistické přeškolování, naopak, byli za to chváleni. V Makedonii to ale už na Miloševiče a na Srby svést nelze. Makedonci byli příliš mírumilovní, aby z nich bylo možno dostatečně rychle udělat barbary a nafingovat rychle vhodný masakr. Tak se asi stalo, že bylo vyhrabáno až kdesi ze dna démonizačního soudku apelativum 'Slav' (Albáncům nikdo neříká 'Ghegs' nebo 'Illiridans').

    Nejdříve ho používali žurnalisté nesměle, ale v posledních dnech, jak o tom svědčí Evansův článek, v britských médiích bezpečně zakotvilo. Největší slovanskou skupinou na Balkáně jsou konec konců Srbové - pravoslavní Slované, takže se dá očekávat, že prostým psychologickým transferem a vhodnými juxtapozicemi bude možno dobře zužitkovat všech výdobytků dřívějšího démonizačního, dehumanizačního a satanizačního úsilí a nasadit podle potřeby Makedoncům srbskou psí hlavu. (Tak jako ses pokoušel Ty mně nasadit psí hlavu zaostalého slavjanofila). Ale to jen, pokud se ti extremističtí Slované pošetile rozhodnou oponovat imperiálnímu majestátu. V tom případě vojáci Nata odtáhnou i se svými sběrnými surovinami někam, kde na ně nebude možno dostřelit, vzlétnout hrdinsky do výše 5 kilometrů a humanitárně ty slovanské extrémisty vyléčí pomocí 'smart bombs' (chytré bomby) s uranovými hlavicemi z jejich zaostalých představ o demokracii a suverenitě.

    Slovanofil nejsem. Ale donedávna jsem byl poněkud váhavým anglofilem a měl jsem dost dobré mínění i o USA. I když jsem si tyto země nikdy neidealizoval - na to jsem příliš skeptický - představovaly pro mě jakés takés opěrné body pro další možný rozvoj civilizace. Balkánské války mě bohužel připravily téměř o  všechny zbylé iluze.


    Protest:

    Pan Haičman (v zájmu tolerance?) „nemluví pravdu“.

    Vlastimil Petříček

    Pan Haičman se oklepal z osobních problémů a úrazu (duševního?), lépe řečeno, dospěl k názoru, že uplynulo dost času, aby čtenáři zapomněli na souvislosti a rozhodl se napsat článek (bez konsistentní myšlenky) v rámci něhož by si chtěl vyřídit účty s mojí maličkostí. (Zřejmě pod vlivem mého pitomého přípodotku k otázce na pana Golga.) Co jen mu to muselo dát práce a zabrat času. :-) Ten článek je tak prostinký a zbytečný, že bych ho nikdy nedokázal přečíst, kdyby se v něm hned na začátku, neobjevilo moje jméno. Takto jsem, bohužel, nucen reagovat.

    Hned ve své první větě, Haičman: „Měl jsem teď nějaké osobní problémy, navíc úraz, a uteklo mi, že vznikla polemika kolem mého textu o duchovní podstatě existence.“ se pan Haičman dopouští, mírně řečeno, nepřesnosti. O „diskusi“ byl informován mailem, ve kterém byl jako příloha celý článek. Dále, nikdy bych nediskutoval o „duchovní podstatě existence“. Diskutovat o něčem, co není (ani fuzzy) definováno, je pod moji úroveň. Řeč šla o jeho chápání a znalostech fyzikálních zákonů zde. Zbaběle z „diskuse“ utekl a nechal to vylízat jiným.

    Mnohem horší je to však v tomto odstavci.

    Haičman: „Jestliže jsem uvedl nové hypotézy moderní fyziky, bylo to proto, abych čtenáře přiměl zamyslet se nad tím, čemu říkáme realita. S kritikou oněch hypotéz se ovšem pan Petříček musí obrátit na jejich autory. Nebyly totiž z mé hlavy, pouze jsem citoval.“

    Tento ubohý starý fígl na mě, prosím, nezkoušejte. Nehledě na to, že urážíte inteligenci i jiných čtenářů. To, co jste napsal nejsou žádné citace!!! Jsou to ubohé pitomé bláboly. Ve Vašem článku nebyla jediná citace z fyziky. (Natož z moderní!) Možná ve Vašem okolí je morální, konvenční a v mezích tolerance, halit svoji intelektovou nedostatečnost do sprostých lží. V mém okolí tomu tak není. Nemluvíte pravdu. A každý se o tom může, prostým kliknutím na odkazy, přesvědčit.

    Nazývat mne hlupákem (Haičman: „Nemohu ale diskutovat s hlupákem, který nedokáže pochopit o čem mluvím.“) smíte, ačkoliv bych si nikdy, na rozdíl od Vás, nedovolil napsat takovou hloupost, jako že: „Na jedné straně mírumilovná tolerantní tibetská kultura, ……“ a posuzovat dějiny podle amerických filmů. Občas ze mne hloupost vypadne. Nemíním Vám ale tolerovat ubohé lhaní. Tolerantní ke lžím a hlouposti, ke své i ostatních, jsem nebyl, nejsem a nebudu.

    Na závěr si nemohu odpustit malou poznámku.

    Haičman: „Filozofie má jinou metodu práce než věda.“ Vážený pane, kdyby filozofie měla metodu, byla by to věda!!! Leč obávám se, že toto, není Váš intelekt schopen vstřebat. Jinak ten blábol nestojí za komentář.

  • Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|