Americký protiraketový systém:
New Scientist: Američany odražené jaderné střely asi zasáhnou Evropu
Vědci varují, že střely, zaměřené na americká města, jejichž let na cíl by přerušil obranný štít prezidenta Bushe, by pravděpodobně zasáhly Evropu, na Kanadu i na střední Ameriku, napsal 29. srpna týdeník New Scientist.
Bushův plán jaderné obrany má zahrnovat systém, který přeruší let interkontinentálních balistických střel hned několik minut po startu, zatímco budou ještě v provozu odpalovací raketové motory (rocket boosters). Přerušení letu hned ve startovací fázi by mělo být jednodušší než zaměřit se na rakety uprostřed letu, protože zaměřit se na raketu s ohnivým ocasem je lehčí než vyhledávat relativně chladnou a obtížně zaměřitelnou hlavici, která letí ve vysokých vrstvách atmosféry.
Avšak zničí-li americký raketový systém jen odpalovací motory rakety, hlavice rakety poletí dál, konstatuje Ted Postol, fyzik na Massachusetts Institute Technology. To, jaké místo hlavice rakety zasáhne, bude záviset na tom, kdy přesně byly odpalovací raketové motory zničeny během čtyř až šestiminutové doby, kdy jsou v provozu. To by bylo velmi obtížné přesně určit, takže by hlavice potenciálně mohla zasáhnout jakékoliv mezi místem jejího odpálení a cílovým městem.
To znamená, že by jaderná hlavice, odpálená na Spojené státy ze Severní Koreje, by mohla explodovat nad Aljaškou nebo nad Kanadou, zatímco hlavice odpálená z Iráku by explodovala nad Británií nebo nad kontinentální Evropou.
"I kdybyste znali všechny podrobnosti, nikdy si nemůžete být jisti, co se stane v jednotlivém konkrétním případě."
Likvidace startovacích raket
Spojené státy připravují různé alternativy, jak zlikvidovat startovací raketové motory (boosters). Jedním z nich by byl silný laser, umístěný ve vzduchu, v modifikovaném letadle Boeing 747. Laserový paprsek by proděravěl tenký plášť raketového motoru balistických střel, avšak nebyl by schopen zlikvidovat raketovou hlavici, která je zkonstruována tak, aby vydržela při návratu do atmosféry vysoké teploty.
Zničit hlavici samotnou by vyžadovalo vyvinout daleko efektivnější zbraň proti útočným jaderným raketám, ale nic takového Spojené státy v současné době nerealizují, upozornil Postol.
Takovou zbraň by bylo nutno odpalovat ze země nebo z moře a pak by se musela konkrétně zaměřit na odpalovanou hlavici, například vystřelením proudu šrapnel. "Technologie, jak tento problém překonat, existují," konstatuje Postol, "ale Bushova vláda nic takového nepřipravuje."
Úspěch nebo selhání
Vědci se neshodují ohledně toho, zda by bylo možno považovat systém, který pouze způsobí, že hlavice dopadne někde jinde, za úspěch nebo neúspěch. Kdyby zasáhla pevninu, pravděpodobně by hlavice dopadla na relativně neobydlené území a usmrtila by daaleko mení množství lidí, než bylo původně zamýšleno, vysvětlil fyzik Richard Garwin, který pomáhal před mnoha lety vyvíjet americkou vodíkovou bombu. Argumentuje, že tato skutečnost by měla odradit státy, jako je Irák nebo Severní Korea, aby kdy proti Spojeným státům odpálily raketu, když by se nemohly být jisty, kam ta raketa dopadne.
Avšak proti tomu se vyskytují námitky: "Tomu, kdo by chtěl takovou raketu odpálit, asi bude jedno, že raketa nezasáhne zrovna New York. To ho neodradí od toho, aby raketu odpálil."
Problém, že by útočná jaderná raketa mohla po přerušení jejího letu americkým obranným systémem spadnout kamkoliv, zřejmě zvýší napětí mezi Spojenými státy a jejich spojenci, konstatoval George Lewis, fyzik na MIT. "Jestliže se ptáte, kolik lidí bude průměrně usmrceno, je samozřejmě lepší, aby raketa spadla někde jinde," konstatuje. "Jenže lidi, na něž ta raketa pravděpodobně spadne, budou mít asi trochu jiný názor."
Jak dosáhnout míru na Blízkém Východě - palestinský názor
Toto je shrnutí projevu, otištěného v deníku Guardian, který přednesl v londýnském Royal United Services Institute for Defence Studies Afif Safieh, palestinský generální delegát ve Velké Británii.
Často jsou touhy Izraele po rozšiřování svého území kamuflovány jeho bezpečnostními potřebami, i když jsme Izraelcům my Palestinci vysvětlovali opakovaně, že bezpečnost je důsledkem přijetí daného státu v regionu, nikoliv důsledkem rozšiřování území, a že my Palestinci jsme klíčem k přijetí Izraele v daném regionu.
Doktrínu Izraele vůči svému regionu lze lépe charakterizovat pojmem donucování než odstrašování. Odstrašování je politika, jejímž cílem je přesvědčit sousední stát, aby nepodnikal nic, co by bylo možno interpretovat jako škodlivé národním zájmům daného státu. Donucování je naopak politika, která násilím restrukturalizuje prostředí takovým způsobem, aby vyhovovalo lépe národním zájmům daného státu. Navzdory tomu pořád píší někteří komentátoři, jako kdyby Palestina okupovala Izrael a nikoliv obráceně.
Jaké lze vyvodit poučení z deseti let diplomatických selhání? Hlavní chybou vyjednávacího mírového procesu je to, že byly místní znesvářené strany ponechány samy sobě. Potřebujeme ale rozhodný příspěvek k vyjednávání zvnějšku. Pokud budeme ponecháni na pospas, abychom si problém vyřešili sami, nepodaří se nám vyjednat přijatelný mír. Budeme dál pořádat "rozhovory o rozhovorech" a vyjednávat donekonečna.
Přijatelného, trvalého mírové narovnání nelze bez vnějšího nátlaku dosáhnout. Patřím k oné myšlenkové škole, která argumentuje, že Izrael je demokratickou zemí pro své židovské obyvatelstvo, ale zároveň argumentuji, že to, že je Izrael demokratický stát, není polehčující okolnost, ale přitěžující okolnost. Není nic víc morálně znepokojujícího než demokratický útlak, který je založen na informovaném souhlasu voliče a občana.
V současnosti se koná vyjednávání na Blízkém východě v kontextu naprosté nerovnováhy sil. Izraelské veřejné mínění bude vždycky argumentovat, že Izrael nesmí Palestincům ustupovat.
Byl jsem v Londýně, když Saddám Husajn okupoval Kuvajt a jasně a ostře jsem proti této okupaci protestoval. Tehdy nikdo neargumentoval, že by se mělo v Bagdádu konat referendum o tom, jestli by se měl Irák z Kuvajtu stáhnout a jak daleko. Saddám Husajn byl prostě požádán, aby svá vojska z Kuvajtu stáhl. Bylo využito mezinárodního práva a přítomnosti ropy jako ospravedlnění pro mezinárodní zásah.
Palestinci zoufale potřebují mezinárodní zásah a žádali o něj mnohokrát. Potřebují mezinárodní ochranu a konstruktivní intervenci zvnějšku.
Izrael má tři vojenské a strategické výhody nad Palestinci. Zaprvé, Izrael má v regionu jaderný monopol. Zadruhé, mají drtivou převahu v konvenčních zbraních nad každou možnou koalicí arabských sil.A zatřetí, Izrael udržuje nepsanou alianci s jedinou nynější světovou supervelmocí, Spojenými státy.
Nepsaná aliance je důležitější je oficiální dohoda o spolupráci, protože může Izrael využívat výhod, které mu tato aliance nabízí, aniž by musel plnit jakékoliv podmínky konkrétní mezinárodní dohody. Neformální dohoda také umožňuje silnějšímu partneru, aby toleroval chování svého chráněnce, který má možnost jednat naprosto bez disciplíny.
Izraelský politický establishment - levice, pravice i střed - doufal, že bude diplomatický důsledek mírového procesu odrážet neústupnost Izraele, americkou podporu Izraeli, úpadek vlivu Ruska, nezájem Evropy, bezmocnost arabského světa a palestinskou rezignaci.
V jaké jsme nyní situaci? V současnosti není schopen Izrael zastavit či potlačit palestinské povstání, ale toto povstání nedokáže odstranit izraelskou okupaci. Dostali jsme se do slepé uličky. Problém může vyřešit pouze odvážná diplomatická iniciativa.
Často vtipkuji se svými norskými přáteli, že sice jednání o Blízkém Východě v Oslo dosud nebyla úspěšná, ale vedla k podstatnému zviditelnění Norska na světové scéně. Obyčejně prezentuji tuto myšlenku evropským kolegům jako pobídku. Vysvětluji jim, že Evropa je pořád ještě považována za herce, který hledá svou roli, a že my na Blízkém Východě máme roli, ale nemáme pro ni herce. Chtěli bychom, aby se Evropa stala na Blízkém Východě rozhodujícím hráčem.
Spojené státy samozřejmě jsou i nadále na Blízkém Východě rozhodujícím hráčem a já jsem přesvědčen, že bitvu o Washington se dá vyhrát. V blízké budoucnosti nutně vznikne ve Spojených státech debata o podstatě americko-izraelských vztahů. Je Izrael pro Spojené státy pořád ještě přínosem, anebo se postupně stává strategickým břemenem. V současnosti, po rozkladu Sovětského svazu a po rozpadu arabských vojenských režimů je arabský regionální systém hluboce konzervativní a prozápadní. Izrael svým neukojitelným hladem po dalším území delegitimuje a destabilizuje síť přátelských styků, jimiž se Spojené státy těší v tomto regionu.
Arabské veřejné mínění, od Maroka až po Muscat, zuří. Islámské veřejné mínění, od Nigérie až po Malajsko, je rozhněváno americkou samolibostí a komplicitou ohledně nekonečné okupace palestinského území Izraelem. Regionální expanzivita Izraele může ochromit a ohrozit globální americké zájmy.
Trendy a strategie pro 21. století
Vztah ekonomiky a politiky - krach socialismu?
1. Geneze globálního kapitalismu
Mám za to, že koncem 60. let 20. století proces zhodnocování kapitálu narazil na ekologickou bariéru a z produktivní (hlavě průmyslové) činnosti se kapitál přeorientoval na převážně parazitní finanční a měnové spekulace. V 70. a 80. letech 20. století pak padly všechny bariéry regulující finanční kapitál a jeho pohyb, a to včetně limitů pro určování výše požadovaných úroků. Následně se plně rozvinula lichva (zakazovaná již od dob biblických - II. kniha Mojžíšova, kap. 22, verš 25 či III. Mojžíšova 25, 36 - 37) a jí nesená globalizace (volně podle prof. Karlíka: úrok se mění v lichvu, když je požadován ve výši převyšující míru zisku z produktivního kapitálu; viz Lubor Karlík- Nejen o monetarismu, Iluze a realita, Prof. Dr. Lubor Karlík, Praha 1999, ISBN 80-2383-337-5, str. 24 či 64). Rozmach finančního kapitálu pak přinesl s sebou těžké společenské problémy, které nyní trápí celý svět- polarizaci bohatství a chudoby, masovou nezaměstnanost, bezdomovectví, sociální vyloučení atd.
I tzv. nová ekonomika je důsledkem cílevědomého uvolnění kapitálových trhů, které začalo v době tzv. reaganomiky a tchatcherismu. Expanze finančního kapitálu se přitom děje nejen do šířky, ale i do hloubky. Svět věcí, zvířat i lidí je podřizován ekonomice, a to tržní čili zbožně peněžní ekonomice- s důrazem na to peněžní, neboť kdo ovládá oběh peněz a finančních aktiv, ovládá přímo či nepřímo vše. Dnes nejenže poznání je moc (F. Bacon), ale i moc je poznání (M. Foucault), jelikož moc politická a ekonomická určuje, co a jak se bude zkoumat a co a jak se zavede do tzv. praxe. Věda už není nástrojem hledání pravdy, nýbrž výkonnosti (v daných podmínkách) a manipulace. Vývoj výrobních sil (inovací) tak podle mne ztrácí svou neutralitu a objektivnost. Vše se stává prostředkem otevřené či skryté manipulace. Stojíme na prahu třetí antropocentrické epochální redukce (dle M. Hausera)- redukce člověka na poslušnou jednotku systému tržního globálního kapitalismu, kdy se otevírá dokonce možnost přeměny lidské přirozenosti pomocí genového inženýrství. Žel "příznivé" objektivní podmínky pro to vytváří nástup nové, již páté dlouhé vlny (v rámci tzv. Kondratěvových dlouhodobých hospodářských cyklů), která může prosadit nový transnacionální produkční řád (nový neoindustriální technologický styl) , a to v globálním měřítku.
V tomto kontextu rok 1989 a následující roky znamenají pro mne ne přechodnou historickou porážku reálného socialismu, ale dějinnou katastrofu nedozírného rozsahu, která naplno otevřela cestu kapitalistické globalizaci. Tato katastrofa logicky zpochybnila nejen některá dílčí východiska marxismu, ale podle mne i některé z jeho pilířů. Mimo jiné i představu o tom, jak má probíhat přechod od kapitalismu k socialismu. Proto mne tolik zaujaly názory M. Ransdorfa, obsažené v jeho knize "Nové čtení Marxe". Současně mi ony názory doslova ladily s koncepcí dlouhých vln, kterou se snažíme s Pavlem Sirůčkem využít pro analýzu dnešní situace u nás a ve světě.
V návaznosti na to vše mi vyvstalo jako nutné k úspěšnému budování socialismu dosažení určité adekvátní úrovně jednoty objektivních podmínek výstavby (úrovně výrobních sil a výrobních vztahů) a podmínek subjektivních (uvědomění lidových mas, proletariátu a vedení státu a strany). Základní objektivní podmínky pro úspěšné budování socialismu zde podle mne byly, selhal však subjekt- tj. selhaly lidové masy, dělnická třída i státní a stranické vedení (blíže viz Stanislav Heczko - Vztah ekonomiky a politiky a krach socialismu, Zpravodaj Klubu ekonomů, č. 6/1996).
Pokud ovšem subjekt už nemohl být v zásadě vyspělejší než byl (po opadnutí revolučního nadšení), pak nedostatečné byly objektivní faktory, zejména ten základní- výrobní síly. Vybudování socialismu a posléze i (plného) komunismu při dané úrovni subjektivního faktoru by si pak žádalo rozvinutější výrobní síly - materiálně technickou základnu ne už industriálního typu, ale superindustriálního typu (pro socialismus jako nižší fázi komunistické společenskoekonomické formace) či postindustriálního typu (pro plný komunismus jako vyšší fázi komunistické společnosti, formace). V tomto a jen v tomto smyslu jsem vyslovil jako možnost, že proletářské revoluce 20.století lze považovat za "předčasné" revoluce, resp. za rané socialistické revoluce (blíže viz Stanislav Heczko- Proces globalizace- určení a perspektivy, Zpravodaj Klubu ekonomů, č. 2/1999). A to i jako vyjádření křehkosti těchto revolucí (možnost kontrarevolučního zvratu) a tím i potřeby bdělosti revolučních sil při výstavbě socialismu.
V konkrétním historickém vývoji byla žádoucí úroveň dynamické jednoty subjektivního a objektivního narušena - došlo k selhání subjektivního faktoru a to právě přineslo při dané úrovni výrobních sil a výrobních vztahů zhroucení (kolaps) socialismu v drtivé většině zemí, kde byl budován. Perspektivy lidstva výrazně potemněly. Hrozí nebezpečí, že kapitalismus strhne s sebou do propasti celou lidskou civilizaci. Globální kapitalismus totiž silně připomíná dravou šelmu ze Zjevení svatého Jana, které se smrtelně raněná hlava zahojila a pak "celá země v obdivu šla za tou šelmou" (Zj 13, 3-4). Že nadvláda globálního kapitalismu může být totální, úplná (ekonomická, politická, ideologická), ukazují i biblické obrazy mocností vládnoucích světem - první šelma, druhá šelma (falešný prorok), obraz či socha první šelmy a nevěstka (Babylón veliký), viz Bible- Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih), český ekumenický překlad, Česká biblická společnost, Praha 1995, ISBN 80-85810-08-5, Zjevení svatého Jana, 13. a 17. kapitola. Tím se dostáváme k odpovědi na otázku, oč kapitálu v současné době jde.
2. Cíle globálního kapitalismu
Podle mého názoru chce kapitál vskutku ovládnout vše, vše si podřídit - jde mu o prosazení peněžního totalitarismu a zavedení totalitní světovlády, jak o tom výstižně píše zejména Martin Herzán ve své nové knize Totalitní světovláda, fakta a důkazy o zákulisí světové politiky, lidských právech a globalizaci, Mezinárodní komise svědomí, Třebíč 2000, ISBN 80-238-6339-8. Snahy tzv. světových federalistů o zavedení jednotné evropské a světové měny, evropské a světové ústavy, ustanovení světové vlády a světového parlamentu, spojení více čípových karet v jednu (u nás ministr Březina) atd. svědčí o reálnosti jeho na první pohled jakoby fantaskních obav. Zdá se mi, že cílem je zde vznik vysoce hierarchicky uspořádaného světa a společnosti při dominaci finanční oligarchie a západní civilizace. V čele světa chtějí být Spojené státy americké, resp. členové americké finanční oligarchie (Američané jsou mimo jiné vlastníky řady patentových práv a mají z nich nemalé příjmy, také mnohé TNC jsou v zásadě americké). Ne nadarmo hovoří prof. M. Křížek veřejně o "stínové vládě světa" (termín shadow government není ale jeho původní myšlenkou. Existují i seznamy členů této „vlády“ a její hierarchie - pozn. red.). Ve světě globálních financí je pak vládám národních států přidělena role čehosi, co se příliš neliší od přerostlého policejního okrsku - čistění ulic od žebráků, otrapů a kapsářů, věznění nespokojených a nepřizpůsobivých, zajištění pořádku a bezpečí pro investory (vizZygmunt Bauman- Globalizace. Důsledky pro člověka, Mladá fronta, Praha 1999, ISBN 80-204-0817-7, str. 140). Uvnitř států se prosadí nadvláda finanční oligarchie, průmyslových, televizních aj. magnátů, všichni ostatní budou na nich závislí (byť různou měrou) a stanou se fakticky jejich "poddanými" (přes své možné rozdílné postavení). Dilema: novodobé otroctví- nevolnictví anebo nový společenský systém (demokratický socialismus) je dnes podle mne navýsost aktuální.
Základním zákonem globální finanční oligarchie se nyní stává kromě maximalizace nadhodnoty (zisku) i maximalizace moci. Cílem je podřízení celého světa a života všech lidí zhodnocovacím potřebám kapitálu. Kupř. privatizací veřejné sféry (zdravotnictví, penzijního pojištění či sociálních služeb) se kapitálu otevírá nové pole působnosti a nové způsoby jeho zhodnocování, ale za cenu plného zotročení lidí ekonomikou, penězi a trhem. Ekonomie by se díky tomu prosadila jako skutečně imperiální věda a nastoupila na místo teologie, etiky a politiky. Vše v duchu čistého nejen ekonomického liberalismu. Globální kapitalismus se tak nestává ničím jiným než "planetární diktaturou neprůhledně koalovaných finančních oligarchií, jež paralyzují jakékoli etické hodnocení globálních důsledků ekonomického růstu" - (viz Václav Bělohradský, Antinomie globalizace. Vzdělanostní společnost 2000, in: Eseje o nedávné minulosti a blízké budoucnosti, G plus G a Euromedia Groups, k.s. - Knižní klub, Praha 1999, ISBN 80-86103-28-7, str. 45) Díky historické porážce socialistické alternativy mají světovládné představy kapitálu velkou šanci na realizaci.
3. Důsledky nadvlády globálního kapitalismu
Zvlášť závažným důsledkem globální nadvlády kapitálu je neobyčejně silný tlak na oslabení dosavadních sociálních jistot širokých vrstev obyvatelstva. Ty se zvláště v Evropě začínají jevit jako nadměrné (krize tzv. státu blahobytu či krize sociálního státu). Tyto trendy ve spojení s rostoucí diferenciací životní úrovně obyvatelstva mohou vážně narušovat sociální smír ve společnosti. Reakcí na narůstající společenskou nespokojenost pak může být prosazování autoritativních metod v řízení veřejných záležitostí (v národním i mezinárodním měřítku). Dále do popředí vystupuje potřeba hluboce lidské solidarity. Avšak skloubit tuto potřebu s uplatňováním tržního mechanismu (zejména s jeho principem konkurence) se mi zdá být nemožné.
Navíc trh (tržní ekonomika) nezbytně vyžaduje hospodářskou expanzi, která nejenže nám lidstvu vyčerpává neobnovitelné energetické a surovinové zdroje či znečišťuje životní prostředí, ale také následně zhoršuje zdravotní stav obyvatelstva - tzv. civilizační choroby, oslabená imunita, snížení potence a plodnosti. Pod vlivem tržní ekonomiky se rovněž šíří morální úpadek, o čemž svědčí např. stále rostoucí kriminalita, terorismus, vliv mafie, prostituce či užívání drog. Masový parazitní individualismus (kult vlastního "já" spojený s kultem štěstí a rozkoše při opomíjení rodových vazeb lidstva- blíže viz Milan Machovec- Filosofie tváří v tvář zániku, Nakladatelství "Zvláštní vydání…", Brno 1998) pak způsobuje další vzájemné odcizování lidí. Rodí to tzv. deprivanty - lidi, u nichž došlo ke zmrzačení, amputaci niterného základu lidské normality, zejména v citové a hodnotové oblasti, dále lidi s tzv. análním či tržním charakterem, lidi s konzumní morálkou ( viz Erich Fromm- Strach ze svobody, Naše vojsko, Praha 1994 či František Koukolík, Jana Drtilová- Vzpoura deprivantů, Makropulos, Praha 1996) a lidi tzv. mentálně zbídačené ( prof. H. Holz).
Celkově se zdá, že tak vzniká nová historická rozvojová past - ještě nikdy nebyly tak příhodné objektivní, materiální podmínky pro "skok z říše nutnosti do říše svobody" (B. Engels), ovšem subjekt selhává v důsledku demoralizace, zdravotních problémů, manipulace, sociálního a ekonomického tlaku. Jako by se nám v důsledku této specifické historické rozvojové pasti zadrhl známý marxistický "mechanismus nutného pokroku" (J. M. Bocheński). Další vývoj tedy může být velmi dramatický.
Ve specificky těžké situaci se bude nacházet evropský kontinent. Pochopitelná snaha uspět v globální konkurenci s ostatními mocenskými centry (Spojené státy, Japonsko) bude Evropu doslova tlačit urychleně rozvíjet integrační procesy. Ovšem tyto procesy budou zvlášť zde tvrdě narážet na známou skutečnost, že právě Evropa představuje kontinent národně, etnicky a kulturně velmi členitý. Evropa zdaleka ještě není dostatečně připravena k tomu, aby se stala Spojenými státy evropskými. Proto zejména v Evropě se budou integrační tendence střetávat s velmi vlivnými dezintegračními tendencemi (např. úsilí o odstraňování překážek ve vzájemném obchodě, pohybu kapitálu a pracovních sil se bude střetávat se snahou chránit se před dravými zahraničními konkurenty). Z těchto důvodů hrozí Evropě reálné nebezpečí výrazného oslabení jejího postavení ve světě.
A konečně česká společnost může na procesu globalizace dočasně ekonomicky vydělat přesunem výrob z vyspělejších zemí či rozvojem určité kooperace s nimi. Na druhé straně je ovšem nutno si uvědomit nebezpečí nadměrného podřízení naší ekonomiky potřebám zahraničních a nadnárodních kapitálových skupin, což může už brzy ohrozit naší ekonomickou, politickou, etnickou a národní (kulturní) svébytnost, ne-li existenci.
4. Levice a globální kapitalismus
Výsledek současných sociálních a politických zápasů v mnohém předurčí průběh příštích padesáti až sedmdesáti let. A proto je dnes tak nezbytné, aby bylo slyšet hlas autentické levice. Musím konstatovat, že levice sociálně demokratická a v leckterých zemích i levice komunistická není výraznou protisystémovou silou, spíše rozvíjí či dolaďuje současný (kapitalistický) systém - nejkřiklavějším příkladem je zde Valenčíkova koncepce financování lidského kapitálu, v rámci které se člověk zaváže trvale platit část svých výnosů investičním fondům, které mu umožnily získat vzdělání, byt atp. Někteří sociální demokraté (např. Pavel Rychetský) očekávají splynutí sociáldemokratismu s politickým liberalismem ( Právo, 8. července 2000), i když kupř. liberální ekonomové se silně staví proti antimonopolní politice (obrana Gatese a Microsoftu). Takováto levice přestala být nositelkou alternativy ke globálnímu kapitalismu, což představuje i podle Václava Bělohradského (viz cit. dílo, str. 41) jednu z největších ideových katastrof 20. století. Přitom by pro levici mělo spíše platit biblické: "Vyjdi, lide můj, z toho města (Babylóna), nemějte účast na jeho hříších, aby vás nestihly jeho pohromy." ( Zjevení 18,4)
Sociálně demokratická i komunistická levice by se proto podle mne naopak měla více inspirovat alternativní levicí - protikapitalistickým a autonomním hnutím, kde působí anarchisté, trockisté, levicově smýšlející křesťané či radikální ekologové. První vlaštovku zde vidím ve článku Jiřího Frajdla "Revoluční demonstrace" v Alternativách č. 1/2001. Inspiraci poskytují např. cílené kampaně proti "nepravostem" nadnárodních korporací a mezinárodních institucí (kampaně místního či mezinárodního charakteru), protestní pochody, revoluční manifestace a demonstrace atp. Budeme tedy nadále obdivovat „pokrokovost kapitalismu“ nebo zaujmeme radikální protisystémové postoje? Odpověď bude vyžadována po každém z nás…
(Autor vyučuje na Vysoké škole ekonomické)
Názorová pluralita
aneb kde jsou meze kritiky šéfredaktora
motto:
"Kdo má v ruce klacek, najde si i psa"
(Štěpán Kotrba)
Začnu devótním prohlášením, že šéfredaktor (Jan Čulík) má vždycky pravdu. Pokud ji nemá, platí axiom 1.
Když Jan Čulík kritizoval improvizovaně zorganizovaný a aktuálně zařazený online rozhovor Britských listů s ministrem školství Eduardem Zemanem (ČSSD), kritizoval tak mimo jiné i úroveň otázek, které ministrovi kladli ti, kteří se rozhodli, že svou neznalost (či své omyly) budou dávat věřejnosti na odiv. Včetně mne. Moje babička říkávala, že neexistuje blbá odpověď, pouze blbá otázka (tato kauzalita platí samozřejmě i obráceně...). Trojí odpovědi, které se Janu Čulíkovi nepozdávají, vyplývají (ve valné většině) ze špatně položených, nebo nekvalifikovaných "laických" otázek. Pro mne nejsou zklamáním odpovědi, ale spíše otázky, které vypovídají sice o zájmu tazatelů o pochopení problematiky, ukazují ale jednoznačně na mezery ve spleti příliš složitých a mnohdy chaotických předpisů, které ovlivňují české školství.
Domnívám se, že jan Čulík zde podlehl v posledních letech mnohdy módnímu, mediálně-populistickému přesvědčení, že VŠICHNI POLITICI JSOU SVINĚ. OTÁZKOU JE POUZE, JAK VELKÉ. Ani Jan Zlatoústý by nevyhověl pak jeho nárokům, nazíraným touto optikou...
odpovědi ministra Zemana na otázku Jana Čulíka i dalších tazatelů
Rozdíl je ve formulaci ministra "smí se používat" - vyplývá z kompetencí ministerstva a jeho faktické nemožnosti cokoliv nařídit "svobodným" školám (svobodu si školy vybojovaly už poměrně dávno, ještě když měla sloužit jako nástroj pseudo-liberální transformace a následného rozvratu státem dotovaného a usměrňovaného školského systému - podobně jako se likvidovalo zemědělské či bytové družstevnictví, zemědělské výkupny a prodejny Včela ap.), a ve formulaci Jana Čulíka "používá se/nepoužívá se" (mající kořen v Čulíkově srovnání s britskou tradicí, která je ale už stovky let jiná, než kontinentální) - vyplývající z myšlenkové rigidity pedagogů, jejichž průměrný věk se blíží důchodovému, pedagogické návyky získávali za ministra Nejedlého a jejich potenciál tvůrčího, nápaditého uchopení problematiky se vyčerpal už někdy kolem sedmdesátých let minulého století, kdy přišli o optimismus. Za to ale mnemůže ministr, ať je z ODS, KDU-ČSL, či z ČSSD.
ISPROFIN a větší než "malá" část pravdy:
odpovědi na otázky Štěpána Kotrby
Jedná se o trauma ministra "výdajového" resortu v prohraném konfliktu uvnitř vlády (sic jednobarevné, ale o to více bezmocné vůči státní kase...) s ministrem "příjmového" resortu. Ministr mi sice dal postupně za pravdu (sice zmatenou "spinující" formulací) a mlžil jak svůj tiskový mluvčí, nemohu ale očekávat "dětské" a navíc "radostné" přiznání ve stylu "Ano maminko, já to okno rozbil..." Ano, celá situace vznikla vinou malé schopnosti ministra uřídit rukou železnou své podřízené, aby nekradli, nepodváděli a neškodili (i když mají kolikrát jiné politické názory a existence sociálnědemokratického ministra je jim krajně proti srsti). Ano, celá situace vznikla díky slušnosti ministra v jednání s podřízenými, kteří neváhají v soukromém rozhovoru nabídnout vítězství v tendru na stamiliónovou zakázku za polovinu akcií firmy... Jednomu z nich, kterého ministr nedávno povýšil, to lze i dokázat, neboť existuje nelegálně pořízený magnetofonový záznam jeho pokusu o korupci. Pokud dotyčná firma nevyhraje, kazeta se mezi "investigativními" kolegy "v pravou chvíli" určitě objeví a poškodí pak samozřejmě ministra....
Za sebe jako tazatele jsem spokojen s první částí odpovědi - přiznání ztěžuje zapírání. Nikoliv ale s vysvětlením (či spíše nevysvětlením) části druhé: Jak je možný takto tragický (a dodávám nyní - nelogický, mediálně krajně nešťastný a vládu před voliči poškozující) nesoulad mezi dvěma ministerstvy jedné - jednobarevné - vlády v otázce, kterou určil její premiér jako JEDNOZNAČNOU VLÁDNÍ PRIORITU a která je navíc v zorném úhlu nejen kritiky lačné opozice, ale oprávněně i všech rodičů. Na odpověď stále čekám, i když si dokážu odpovědět - bohužel - sám...
poznámka Jana Čulíka
Nevšiml jsem si pokroku, pouze jeden byrokratický systém maturit (socialistický drill zakořeněný ještě z dob c.k. mocnářství) se změnil v druhý (téměř neuvěřitelně opojná a nekontrolovatelná svoboda, zaměňující se pohříchu s anarchií), aby jej vzápětí vystřídal třetí (státní maturity jako "věcné břemeno" nenáviděného státu k oné milované a ničím nesvazující "tržní" anarchii). Pokud někoho tvrdí, že "biflovací" maturity vystřídal méně stressující a méně traumatizující systém, neví ale vůbec nic. Měl by se jít zeptat maturantů. Ne poučovat.
Dle mého názoru: bylo načase sjednotit alespoň některé části maturity, aby na vysokých školách nemuseli dohánět to, co některý "benevolentní" pedagog na škole střední zanedbal. Úroveň žáků vypovídá o kvalifikaci a kvalitě práce pedagogů. Pedagog by měl být odměňován dle průměrných výsledků svých žáků v baterii standardizovaných testů, proběhlých v průběhu roku. Starý režim to nazýval odměňováním "za množství a kvalitu vykonané práce". To je ale můj NÁZOR, nikoliv ministrské nařízení.
ZÁKAZY, PŘÍKAZY, NAŘÍZENÍ, POVOLENÍ
Kompetence ministerstva jsou nyní žalostné. Po "osvobození" škol od "pragocentrické" tyranie "od zeleného stolu" mají většinu pravomocí zřizovatelé škol - a těmi jsou ve valné většině OBCE (čti zastupitelé, mnohdy různých obskurních místních koalic, které si voliči SVOBODNĚ zvolili v komunálních volbách, anichž se jich PTALI PŘEDEM, jak bude za jejich "vlády" vypadat třeba obecní škola či dopravní obslužnost). Nemá je tedy ministr, neboť došlo k DECENTRALIZACI VEŘEJNÉ SPRÁVY - jako nejcyničtější (a snad i jediné možné) reakce ČSSD na klesající úroveň správy obcí a odliv zájmu občanů z konkrétních otázek komunální oblasti politiky a reality jejich vlastního života do "velkých, svět převracejících témat" a mediálních manipulací. Nyní může s klidným svědomím ministr říci MÁTE, CO JSTE CHTĚLI - aneb MÁTE TY POLITIKY, KTERÉ JSTE SI ZVOLILI a tím pádem MÁTE TU ŠKOLU, O KTERÉ JSTE VE VOLBÁCH HLASOVALI. Stát je množina obcí, politika státu je politikou jeho občanů. Krutá zkušenost, ale pro mnoho občanů (i dětí, kteří občany teprve budou) potřebná. Aby byli občany moudrými, odpovědnými, svých rozhodnutí a hlasů si vážící.
Za mizernou úroveň školy (dopravy, konzumu, ekologie atd.) v Kotěhůlkách dnes nemůže "vláda" či "tamti politici" - ministr či premiér kdesi v daleké Praze, ale starosta či radní, se kterým tatínek chodí na pivo a na fotbal, a kterého zvolila celá rodina v obecních volbách. Jedno za jakou stranu. Odpovědnost té strany a její věrohodnost je pak v kandidátech, které pošle do voleb pod svým praporem a ve zkušenostech, které s jejich prací mají dlouhodobě občané. Výsledky obecních i krajských voleb by pak měly být přímo úměrné průměru výsledků těchto volebních počtů a rozvah. Parlamentní volby pak "maturitou" z úrovně řízení komunálních politik, s "prémií" spočívající v podílu na řízení celého státu...
Odvolání
omyl Štěpána Kotrby
Pravda je, že ani já nevěděl, že ministr nemůže odvolat děkana. Moje chyba... Ale to je realita nynějšího schizofrenního postoje státu ke vzdělání: stát má zodpovědnost za vzdělání dětí, nikoliv však za úroveň, reálně se projevující v praxi konkrétní školy. Stát může poslat na školu inspekci, nikoliv však odvolat ředitele, pokud ten jenom fláká svou práci, a neporuší přitom žádný zákon.
Postupným vývojem od roku 1990 (viz zákon 564/90 o státní správě a samosprávě ve školství) - až po 1.1.2001, kdy vstoupila v platnost reforma veřejné správy v ČR - se role ministerstva posouvala z úlohy řídící k úloze sponzora, který má kdeco zaplatit a jinak může vydávat tak leda metodické pokyny jak by se něco dělat mělo či nemělo - pokud je někdo ochoten se tím řídit. Zejména probíhající reforma veřejné správy, která se z devíti desetin stala zvnějšku vnucenou reformou školství (ministr byl PROTI) zlikvidovala odvětvové řízení - a zejména jeho nástroje - školské úřady - a ponechala ministerstvu ve správě pouze "pasťáky".
Zřizovatelem mateřských a základních škol jsou ze zákona obce, zřizovatelem středních škol kraje. Každý zřizovatel si jmenuje ředitele za souhlasu nadřízeného orgánu - min. tedy jen u krajů - jsou na zřizovatele převedeny i vešketé finance na investice - o platech de facto rozhoduje ředitel ... O obecní kase pak ten, koho si voliči zvolili... Pokud hospodaří "amatérsky", může se stát, že se mu peněz nedostává. Pokud si přikrádá do své kapsy za tichého souhlasu kolegů (ať již přes služby - úklid, jídelna, vytápění, údržba atd.) pak na učební pomůcky či platy peníze nejsou. Volič - občan pak ale nemůže ale vinit ministra, ale jen a jen sebe za svou neuváženou volbu ve volbách...
Určité problémy se zoufalým nedostatkem kompetencí na straně ministerstva a v některých případech jejich nadbytku na straně ředitelů škol se ministr Zeman pokoušel a znovu pokouší čelit v tvrdém souboji s pravicovou opozicí ve Sněmovně návrhem nového školského zákona Fakt, že asi tento návrh neprojde - rok před volbami a toužebném očekávání pravicového zvratu a namlouvání v polovině sněmovny, nic nemění na snaze. Schizofrenní pozice...
Vysoké školy mají "demokracii" a rozsáhlou autonomii. Rektora a děkana volí sami vysoké školy, počty studentů závisí také na vysokých školách. MŠMT a konference rektorů se dohadují jen o tom, kolik studentů lze zaplatit - Státní dotace je jen jedním ze zdrojů vícezdrojového financování vysokých škol Záleží jen na šikovnosti jejich managementu, jak se o sebe postarají - byl jim předán majetek ve výši 32 miliard - mohou podnikat, prodávat své know-how - ale jsou líné. Ono je pohodlné svalovat své hříchy na někoho druhého, za halasného přikyvování opozice, které se tyto argumenty hodí... MŠMT jim dává peníze na rozvojové programy a ony nejsou sto je ani vyčerpat. To, co mnohdy předkládají, je kolikrát navíc tak mizerné, že by člověk VYL. Průměrný věk docentů je skoro shodný s důchodovým, průměrný věk profesorů téměř shodný s průměrným maximálním a tak není divu, neboť jedno z "sametově revolučních" hesel bylo: "Staré psy novým kouskům nenaučíš..." Mladí pedagogové nemají šanci, neboť pokud nejsou ochotni "dřít" na své staré a senilnějící představené třebas i deset let, jdou pracovat do aplikovaného výzkumu či do výrob. Humanitních intelektuálů "na freifussu" je tolik, že by se s nimi dláždit dalo. Řekněte některému z nich, že by měl jít učit (za 8000 - 12000 měsíčně, pracovní doba od 8:00 do 17:00, pak příprava či samostudium, nervy ze zkoušek, pedagogické porady, administrace apod.), vysmějí se vám. Proč? Protože je kapitalismus a od té doby, co lidé vynalezli peníze, nepracují za půldarma...
Poznámka na okraj, poznamenaná subjektivním pocitem autora
Když jsem projevil před časem "sponzorského ducha" a nabídl jsem řediteli jedné střední výtvarné školy, že půjdu přednášet na čtvrt až půl úvazku užitou grafiku a typografii v kombinaci s novými technologiemi (internetem) s tím, že svou odměnu (cca 3-5 000,- Kč měsíčně) věnuji škole každý měsíc jako sponzorský dar, odmítl. Nabízel jsem mu i dalších několik "volontérů" z řad špičkových programátorů a specialistů na internet a techniky práce se speciálními programy, včetně možných praxí ve specializovaných firmách, kteří by "hostovali" na jednotlivých mých přednáškách a učili to, čemu se já nevěnuji. Prý to nejde a prý tuto specializaci má již obsazenou. Není tomu tak - dodnes. Dodnes vede na dotyčné škole tento obor paní, která je tak neschopná, že se jinak neuživí a proto si svou židli hlídá. Učí tam už deset let, nezná základy práce s počítačem, nemá ani patřičné vzdělání v oboru a tak škola produkuje absolventy, kteří nic nedovedou a navíc to ani nevědí...
Neviním z toho stavu ministra, neviním z něj ani onoho ředitele. Oba dva jsou kolečkem v jednom zastaralém, skřípějícím a vrzajícím mechanismu. Ředitel prostě chce mít klid. Představa, že u něj učí někdo, kdo může říci : "ale pane řediteli, já se vám taky na to můžu vysrat" je pro něj příliš traumatizující a zisk ze špičkových (v porovnání se současností) přednášek jednoho oboru je pro něj prostě malý. Bude trvat dlouho, než se celý školský systém změní a nastaví na výkonnost a kvalitu alespoň tak, jak předpokládá ona zatracovaná Bílá kniha. Snad se toho dožiju a coby fousatý a impotentní stařík budu vyprávět dětem, jaký to bylo "tenkrát", když učitelé věděli stejně málo, jako žáci. Mám tedy obdobnou zkušenost, jako Jan Paul, ale činím z ní jiné závěry. Budu se nadále snažit o "průnik" na onen ústav...
Pravdou je, že "leadership" mohl ministr prokázat a dát nám nahlédnout do svých přání a myšlenek. V tom má Jan Čulík opravdu pravdu :))). Souhlasím, že bychom bývali rádi slyšeli o hodně víc, a víc konkrétního - notabene v atraktivním, srozumitelném obalu (vhodném pro laické čtenáře i novináře :))). Ministr v maratónu otázek (dopisování odpovědí trvalo od 10:00 do 19:08) nevyužil šanci k podrobnější a poutavější prezentaci svých názorů. Jeho škoda. Je na svobodném rozhodnutí každého z hostů, aby zvolil způsob komunikace se čtenáři Britských listů a nedomnívám se, že by např. všichni kandidáti na ředitele ČT byli výmluvnější a vstřícnější. Domnívám se, že bude čas a bude příležitost se vrátit k některým problémovým okruhům, které ve školství jsou či budou, a rozvést je v moderované diskuzi v zajímavou a plodnou debatu.
Stalo se tak v Britských listech už před časem - v otázce školného a Valenčíkovy koncepce financování školného, která dodnes irituje tradiční, konzervativní levici i některé odoborné kruhy v ČSSD či KSČM (Heczko, Převrátil, ale i ministr E. Zeman, poslanec Pícl či V. Al Malikiová), stejně, jak vřele byla přijata liberály (od místopředsedy Dolejše z KSČM, ekonoma Liberálního institutu Ševčíka, přes hradní křídlo ČSSD (Buzková / Profant), politiky ODS (Tlustý) či vysoké úředníky ministerstva financí po poslance Matějů z Unie svobody).
Zeman: To, co děláme, je správné, a budeme to dělat i nadále
interpretace Jana Čulíka některých odpovědí ministra Zemana
Každý politik, ale i každý umělec či spisovatel musí být přesvědčen o správnosti své cesty, stejně jako kritik o správnosti své kritiky. Bylo by krajně špatným signálem, pokud by ministr nebyl přesvědčen o spásnosti svých reforem... Oprávněnost tohoto názoru potvrdí až praxe, sebešťouravější novinář nezmění (a nemá ani právo měnit) situaci, která ještě nenastala. To by nebyla žurnalistika, ale manipulace. Může jen poodhalit roušku neznalosti problematiky, informovat, předestřít problém a přimět k zamyšlení... A bude přitom i nadále platit, že "psi štěkají a karavana jde dál..."
Bílá kniha může být řešením, nikoliv krátkodobým - direktivním, ale dlouhodobým - návodným a normu určujícím. Bude ale záležet na pedagozích samých, zda s ní naloží jako s vycpanou sovou a skončí v kabinetu pedagogických kuriozit, nebo s ní budou pracovat a zbyde z ní ohmataná, ale potřebná pomůcka každého učitele.
PS: Nevím, odkud se bere ta sebejistota mnoha "hlídacích psů demokracie" (včetně Jana Čulíka), že MAJÍ VŽDY PRAVDU. Že by to byla kalvínská tradice či dědictví Mistra Jana Husa?
Autor místopřísežně prohlašuje, že není placen za interpretaci výroků či obranu ministrů a jiných politiků před redakcí a čtenáři Britských listů :)))
Poznámka TP: S Čulíkovým hodnocením rozhovoru se ztotožňuji a nesouhlasím s kritikou Štěpána Kotrby, který se zde, podle mého soudu, nechal unést stranickou loajalitou na úkor přesného hodnocení skutečnosti. Zemanovy odpovědi jsou přezíravé, povrchní a v některých případech prokazují ministrovu skandální inkompetenci.
Kauza "Sametové kocovina"
Vážený pane Buchare!
Vazeny pane Buchare,
vcera odpoledne jsem Vas dokumentarni snimek "Sametova kocovina" promitl s laskavym svolenim u pani reziserky Very Chytilove a krom jinych jej sledoval a nahraval si z nej zvukove ukazky i pan Daniel Tacha, externi redaktor Radiozurnalu CRo. Mel jsem s panem redaktorem domluvene setkani pro mou aktivitu, snahu (zde, rubrika politika http://www.kv36001.cz/) za dekomunisaci verejnopravnich medii a neoslavovani spolecneho vyroci komunisticke a demokraticke televize, viz Otevreny dopis zamestnancum CT, ale po shlednuti Vaseho snimku - zde recenze: http://www.worldonline.cz/ente/ente_center_sameto.341305.html - jsem se tento prostor rozhodl venovat prave tomuto filmu a pan redaktor Daniel Tacha souhlasil. (Pro nezasvecene - Ve filmu zcela nebeznym a otevrenym zpusobem vypovidaji Jiri Menzel, Vera Chytilova, pan Passer, pan Milota a dalsi lide o nasi dobe, byt na platforme film a doba kolem roku 1968 a porevolucnim, bez prikras, casto vulgarne a s neuveritelnym citem pro nazvani pravdy prevazne - tento film mel bezet na CT2, uz mel i vysilaci termin (causou se podrobne a perfektne zabyvaly Britske Listy , take zde http://www.britskelisty.cz/xz/arch656.html, ale pak z toho "nejak" seslo....nebot pan Buchar chtel mit ve smlouve zaruceno, ze i pri eventuelnim rozdeleni filmu na dily se tam nebude strihat a to byl vzdy problem a je dodnes btw. film by se stejne musel vystrihnout cely, nebot je skutecne silny :-))
Taky u pani Chytilove pres dve hodiny nikdo ani nedutal a film vsechny oslovil. Pani Chytilova se vyjadrila pro Radiozurnal k tomu, co si mysli o tom, ze film se v CT "zadrhl" :-), pan Tacha se mnou natocil uvod, kde hovorim o tom, jakym disidentskym zpusobem se film siri mezi divaky - a odejel, aby pripravil pro porad CRo Radiozurnalu "Treti tisicileti" sedmiminutovy sot, s ukazkami a povidanim o tomto zazitku, jakym Vas unikatni snimek beze sporu je. (Mezi reci si pan redaktor posteskl, ze ma v praci potize, nebot se nahlas podivuje, jak muze estebak pracovat v zahranicni redakci a rade dalsich podivnych vazeb - nemohu blize jest to vylucne jeho vec)
V kazdem pripade ale tato reportaz o zakazanem filmu mu byla take zakazana, tedy nemohl material ani zpracovat a je pod tlakem na odchod ze sveho mista externiho pracovnika CRo :-). K tomu noticka pro Jana Pokorneho, se kterym jsem byl v prvnim polistopadovem "svobodnem" Televiznim klubu mladych 11/89. Ja za studaky, jako poradce pro tisk a media - pan Jan Pokorny za SSM... Jeho jedinou starosti tehdy bylo... "Zvladl jsem to dobre, bez scenare :-) a jiste Honzo, ze zvladl, vim, ze me neodpovidas na dopisy ve kterych Ti nabizim tak nezajimava temata jako vypoved pana Biskupa Zahradnika Skryte Cirkve, ktery krtil a pracoval v bolsevickem zalari a dnes vede Emauzy CR - sit azylovych domu - strida se tam jeden stab ze zahranici za druhym, ale CT a CRo nespechaji za muzem, ktery mj. v autorizovanem rozhovoru pro mne jasne uvedl, kdo dnes je nejen v katolicke cirkvi a kdo ho tam dosadil, kde jsou cestni lide a v jake pozici...., ale Jene Pokorny zato svou praci - tedy zabranovani toku informaci ve svych zcela impotentnich politickych poradech, na ktere mas jiste prave proto monopol, delas na jednicku :-).
Tedy pane Buchare, zase zakazano, uz by to chtelo jen reportaz o zakazu zakazane reportaze o zakazanem dokumentu cloveka :-), tedy Vas, ktery vyucuje v USA s uspechem filmove umeni (vedoucí katedry filmového obrazu na Columbia College v Chicagu), a potom zase zakaz o zakazu zakazane a tak dale.
Pro objektivitu musim rici, ze ve vecech, za ktere vytrvale a nekonfrontacne bojuji, me dlouze vyslechl a promluvil se mnou pan zastupujici reditel Jiri Balvin (na rozdil od predchoziho reditele, ktery reagoval, az kdyz mou akci zminilo celoplosne radio). Naucil jsem se tady opravdu neverit nikomu, ani sam sobe, jak rika Petr Cibulka, ale rozhodne musim rici, ze osobne znam pana Balvina (doufam, ze mu to neuskodi ted) jako cestneho cloveka se znalosti televizni problematiky a citem pro vec. Vim, ze nestal za zakazem filmu a jeho pravomoce nyni jsou velmi pravzlastni, domnivam se. Tedy vse v CT se bude odvijet od volby reditele a pak je zapotrebi, aby se, kdokoliv tam bude, pokud tak nebude cinit sam, dostal pod takovy tlak verejnosti a novinaru, az by si uvedomil, komu verejnopravni medium patri, lidu zeme, ktery komunismus s odporem ve svych demonstracich svrhl a ne komunistum, kteri to snad meli v 89 prohrat?
Zvlastni v teto veci je, ze asi skutecne veci u nas jsou sledovany, nebot, aniz bych cokoli kamkoliv sdeloval, tak cestou z Prahy jsem na mobil dostal pozvani od jedne velmi prestizni mezinarodni organizace na sledovani dodrzovani zakladnich lidskych prav a byl me nabidnut vyslech :-). Verim, ze se bude lisit od tech, co znam bohuzel z StB a verim, ze tam nebudu muset letet, nebot se bojim litat a nebot verim, ze se nase spolecnost probere a nenecha se dal uzemnovat mensinou postkomunisticke nomenklatury.
V ucte do Chicaga posila pozdrav martin skapik
novinar a humorista (http://viditelne.prase.cz)
