Demokracie v Čechách
Václav Havel by si měl připomenout, proč byl tak dlouho ve vězení
Václav Havel podle denního tisku prý připustil, že boj proti terorismu ovlivní pojetí občanských práv, domnívá se však, že se nejedná o jejich omezení, ale spíše o jejich ochranu. Je to rozhodně zajímavý názor, jde vlastně o totéž, když v jednom českém filmu se v reklamním sloganu říká, že „jediné auto které vám nezestárne je to, které si nekoupíte“. V tomto duchu je možné říci, že „svá občanská práva nejlépe ochráníte, když jich nebudete využívat“. Je to pěkné a je nutné ocenit, že sám prezident projevil takový smysl pro humor. Samozřejmě pan prezident není jediný, stejným způsobem se vyjádřil i premiér a ministr vnitra.
Závěr je samozřejmě jednoznačný. Milí spoluobčané, my jsme ti jediní chytří a spravedliví a jedině my to s vámi myslíme dobře. Rozhodně nechceme, abyste se museli namáhat přemýšlením o tom, co je správné a co nikoliv, my vám to prostě řekneme, a vy, pokud nechcete mít potíže, to budete dodržovat. Takové poselství je zcela jasné, srozumitelné, ale za sebe a doufám že nejen za sebe mohu říci pouze, že mě jako občana těší ten zájem, který je mi prokazován, ale nemuselo to být.
Pokud jde o pana prezidenta, přeji mu, aby se mu poněkud zlepšila pamět a vzpomněl si, proč strávil tak dlouhou dobu ve vězení. Pokud by chtěl někdo tvrdit, že je to zcela něco jiného, pak si myslím že není, protože to, co je zásadní je způsob jednání. Nedomnívám se totiž, že by jakýkoliv cíl mohl ospravedlnit použité prostředky.
Pokud jde o bezpečnostní opatření, nemám nic proti bezpečnostním opatřením přiměřeným, tzn. kontrola osob na určitých místech, kontrola aut, bezpečnostní rámy ve veřejných budovách či v budovách jakýchkoliv jiných, apod. Proti bezpečnostním opatřením, která jsou založena na preventivním sledování osob již dříve, než vznikne potenciální nebezpečí, že by se tyto osoby mohly čehokoliv dopustit, mám hodně. Samozřejmě by taková kontrola bezpečnostním složkám hodně pomohla, ale myslím, že takto to asi skutečně nelze.
Nemohu si pomoci, je mi jasné že v bezpečnostních orgánech tohoto státu jsou zcela samozřejmě pouze ti nejlepší z nejlepších, ti, kteří za cenu nesmírných osobních obětí a za nízkou mzdu, kdy v soukromém sektoru by si vydělali několikanásobně více, dělají jen dobro. Nikdo si tedy přece nemůže myslet, že právě oni by mohli zneužít informace a kontaktech pana XY, o jeho mimomanželských stycích, o jeho obchodních záměrech, apod. Pokud bych se o tom snad jen odvážil pochybovat, dopustil bych se něčeho jako svatokrádeže – zase opomenutí, nějak nám chybí trestný čin pochyby o činnosti státních orgánů. Pokud se někomu zdát předchozí odstavec trochu zvláštní, mě taky, snažil jsem se ale jen vycházet z informací z denního tisku. Že to ve zhuštěné podobě vypadá jako velice primitivní PR, za to ale nemohu.
Závěrem snad jen doporučení pro ty, jež mají oprávnění rozhodovat – rozhodně je zcela nedostatečné skončit u pouhé evidence všech telefonů, monitorování veškeré elektronické pošty apod. Právě teď, za použití moderní techniky je možné realizovat to, co bylo dříve obtížné, tzn. zaveďme opět domovní důvěrníky. Zaveďme povinnost občanů hlásit své návštěvy v bytech, zaveďme povinnost podnikatelů přesně specifikovat své obchodní kontakty, dokládat orgánům státu obchodní kontrakty, apod. Prostě, zlikvidujme fakticky jakoukoliv formu podnikání a vraťme se k té jediné, osvědčené, státní.
Až to vše bude zrealizováno a Česká republika bude opět na cestě ke světlým zítřkům, bude pozdě říkat, že jsme to tak nemysleli a že jsme to tak nechtěli. A pokud teď někdo říká že s tím nemůže nic udělat, tak by si měl uvědomit, že za poměrně krátkou dobu budou volby a jejich prostřednictvím samozřejmě něco udělat může. To ale pouze při vědomí, že jakákoliv pozitiva mohou přijít s velkým časovým odstupem, doufám že nejsem nemístným optimistou, pokud předpokládám několik desetiletí. Navíc si je potřeba uvědomit, že pozitivem není jen zlepšení, pozitivem je i pokud se podaří zabránit zhoršení stávajícího stavu. Přípravy na zhoršení jsou již dávno tady, rozhodně to není otázka posledních několika dní, ty spíše celému vývoji „přitvrzení „ jen pomohly.
Pokud však většina obyvatelstva nemá zájem na tom rozhodovat o svých věcech a být zodpovědná sama za sebe, pokud většina obyvatelstva chce, aby stát jednal jejich jménem zcela ve všem a zavazoval je k čemukoliv, pokud většina obyvatelstva není ochotna akceptovat určitou míru rizika, která je však vyvážena jejich osobní svobodou, která tedy pro toto obyvatelstvo nemá žádnou cenu, pak se omlouvám a akceptuji vůli většiny.
Do současnosti ale nikdo proti sobě nepoložil dvě možné koncepce společnosti a nezeptal se obyvatelstva na jejich názor, žádná politická strana nepovažovala za důležité se touto otázkou z praktického hlediska zabývat, každá politická strana tuto otázku řešila pouze proklamacemi, které neměly žádný skutečný obsah. To, že se ale nikdy nikdo nikoho na nic neptal, že se všichni spokojili s jednoduchými prohlášeními, to je věc jiná, bohužel však o nic méně znepokojující.
Pokud ale občané mají zájem o sobě rozhodovat, pak je třeba si uvědomit že je nejvyšší čas.
Britská komise pro rasovou rovnost:
Britské imigrační zákony jsou asi v Ruzyni uplatňovány ilegálně
dr. Jan Čulík
Department of Slavonic Studies
University of Glasgow
Glasgow G12 8QQ
19. září 2001
Naše značka: BC/MRB
Vážený pane doktore,
RE: BRITSKÉ IMIGRAČNÍ KONTROLY NA PRAŽSKÉM LETIŠTI
Prosím, omluvte mě, že vám odpovídám tak pozdě na váš dopis, datovaný 16. srpna 2001, k němuž jste přiložil kopii dopisu vašemu britskému poslanci. Velmi by mě zajímalo, jak vám britské ministerstvo zahraničních věcí na ten dopis odpoví. (Dosud nepřišla žádná odpověď, jen potvrzení od poslance, že dopis postoupil britskému MZV, pozn. JČ.)
Celá řada otázek, které jste vznesl, jsou úplně mimo působení Komise pro rasovou rovnost, jejíž pravomoci jsou definovány zákonem o rasových vztazích (Race Relations Act) z roku 1976 a týkají se odstraňování rasové diskriminace, podporování rovnosti příležitostí a dobrých vztahů mezi rasami.
Chci vám pomoci, abyste pochopil příslušný právní rámec, a tak vám posílám relevantní odstavce britského Imigračního zákona z roku 1971, novelizovaného Imigračním a azylovým zákonem v roce 1999, a také příslušné oddíly Imigračního dekretu z roku 2000.
Také přikládám kopii novely Zákona o rasových vztazích z roku 2000 a dva ministerské předpisy, které povolují diskriminaci na základě národnosti a na základě etnického a národního původu (zdůraznil JČ).
Britská novela Zákona o rasových vztazích z roku 2000 rozšiřuje působnost Zákona o rasových vztazích z roku 1976 tak, že nový zákon se nyní týká všech funkcí veřejné správy, které předtím do zákona nebyly zahrnuty. Konkrétně se to týká různých rysů imigračních kontrol.
Jak však uvidíte, nový oddíl 19(D) osvobozuje imigrační úředníky od povinnosti vyhýbat se diskriminaci při vykonávání určitých imigračních úkonů, kde je nyní diskriminace zákonem povolena, pokud jde o diskriminaci na základě národnosti či etnického a národního původu (avšak nikoliv na základě barvy pleti či rasy), a to v případech, kdy je to v souladu se zákonem či s ministerským dekretem (zdůraznil JČ).
Jak uvidíte, mezi etnickými skupinami, které je podle britského zákona nyní možno diskriminovat na základě etnického či národního původu jsou Romové.
Kdyby docházelo k diskriminaci na britském letišti, pak by bylo kritickou otázkou, zda je diskriminace zákonná nebo nezákonná. Nejprve by bylo nutno zjistit, zda dochází k diskriminaci na základě rasy nebo barvy kůže anebo na základě národnosti či etnického a národního původu. Zadruhé, pokud by nešlo o diskriminaci na základě rasy či barvy kůže, bylo by třeba zjistit, zda je diskriminace v souladu se zákonnou autorizací, co se týče postižených skupin i co se týče podniknutých diskriminačních kroků.
To, jak se na pražském letišti zacházelo s Romy a s dalšími osobami, které zamýšleli cestovat do Londýna, by pravděpodobně, kdyby k tomu došlo na britském letišti, bylo v souladu s druhým ministerským dekretem v této věci.
Není však úplně jasné zda novela britského Zákona o rasových vztazích z roku 2000 a její uplatnění při imigračních kontrolách smí být používána při zákrocích mimo Velkou Británii. Z textu ministerské autorizace a jejího odkazu k imigračnímu dekretu z roku 2000, zdá se, vyplývá, že zákon smí být užíván i mimo Británii, avšak historicky vzato byl tento zákon vždy interpretován tak, že platí pouze ve Velké Británii - kromě uvedených výjimek.
Dokud nebude nějaká osoba žalovat britské úřady u britských soudů za to, jak s ní bylo v Praze zacházeno, tato právní nejistota zůstane pravděpodobně nevyřešena.
Odhlédneme-li od těchto právních otázek, zůstává, jak jste na to poukázal, skutečnost, že toto opatření prezentovalo britskou politiku v oblasti rasových vztahů v České republice ve velmi špatném světle. Obdržela jsem z britského ministerstva vnitra písemné vysvětlení o výsledcích původních letištních prověrek [v červenci a začátkem srpna 2001, pozn. JČ], které přikládám.
S pozdravem,
Barbara Cohen
Hlavní právník
"Válka" proti terorismu:
Co nejhoršího by se mohlo stát?
Série otázek a odpovědí, které shrnujeme ze včerejšího listu Guardian.
Je tohle válka, kterou můžeme vyhrát?
Rusové provedli invazi do Afghánistánu ve snaze podpořit nepopulární vládu, Američané chtějí nepopulární vládu svrhnout, takže se dá očekávat, že budou úspěšnější. Talibánu se podařilo ovládnout Afghánistán nikoliv v důsledku svých vojenských schopností, ale protože přislíbil pořádek a mír. Spojené státy a jejich spojenci budou mít zřejmě na své straně obdobnou reakci veřejnosti a to by pomohlo jejich cíli najít a zničit organizaci Osama bin Ladena a zajmout a usmrtit jeho i jeho lidi. Pokud se to provede rychle a jen s omezeným počtem raněných a mrtvých mezi obyčejnými Afghánci, a pokud pak bude následovat obrovská pomoc pro Afghánistán pod hlavičkou OSN a pokud nedojde k obnovení vážných nepokojů na západním břehu Jordánu, muslimským vládám se podaří usměrnit lidový hněv a potlačit i neshody ve svém vládnoucím establishmentu. Pokud se tohle všechno podaří, Amerika by si pak měla dát pauzu a nadále prosazovat své cíle v tomto regionu jen diplomaticky.
Bude-li Talibán svržen, kdo převezme vládu?
Afghánistán má historii brutálního usmrcení všech vládců, které zemi kdy kdo vnutil ze zahraničí. Když ovládl v roce 1996 Talibán Kábul, první, co učinil, bylo oběsit prosovětského prezidenta Nadžibulláha na dopravním semaforu. Každý premiér, který by byl jmenován z vůle vítězných Spojených států, riskuje obdobný osud. Západ bude usilovat o vytvoření civilní vlády široké základny, v jejímž čele by stáli afghánští technokrati, kteří se vrátí z exilu. Často se hovoří o bývalém králi Afghánistánu Zahiru Shahovi. Ale jemu je 86 let a není to dlouhodobým řešením. Má ale syna, který žije ve Spojených státech a je to básník.
Je důležité, aby byl zatčen či usmrcen bin Laden?
V krátkodobé perspektivě by to Georgi Bushovi velmi pomohlo. Měl by okamžitou trofej, skalp "nenenáviděnějšího člověka na této planetě". Ale je pochybné, zda by to mělo reálnější význam, zda by to pomohlo odstranit teroristickou hrozbu, což si všichni přejí. Uříznutí hlavy mezinárodní teroristické organizace by pravděpodobně zanechalo organizaci nedotčenou: bin Laden by byl pryč, ale síť al Qaeda by dál existovala a pokračovala by v jeho díle. A je ještě horší scénář: že by bin Ladenovi stoupenci byli rozhodnuti pomstít jeho "mučednictví" a začali by páchat ještě větší masakry.
Vyvolá útok na Afghánistán občanskou válku v Pákistánu?
Závisí to na tom, kolik muslimských civilistů bude během amerického útoku usmrceno. Dosud byly protesty od pákistánských pravicových islámských stran relativně malé. Ale jestliže se mine cílem několik střel s plochou dráhou letu, zvýší se riziko celkového inferna. Obyčejní Pákistánci se vyjadřují, že pokud by došlo k americké invazi, půjdou bojovat na straně Talibánu. Myslí to smrtelně vážně. A existují další nebezpečí: mohlo by například dojít k novému vojenskému puči, který by provedli pravicoví generálové, nespokojení s tím, že generál Pervez Musharraf nabídl USA podporu.
Jak to ovlivní Saddáma Husajna?
V tuto chvíli není, jak se zdá, považován za podezřelého - i když to by se mohlo změnit. Pokud vyjdou najevo informace, že měl něco společného s teroristickými útoky na USA, měl by se jít rychle schovat do nejbližšího bunkru. Zlepšení styků mezi USA a Íránem v důsledku krize by mohlo být pro Saddáma Husajna velmi špatnou zprávou - vedl s Íránem osm let válku. Mohlo by to vést k ukončení americké politiky "dvojího zadržování" (Íránu i Iráku) a USA by se mohly soustředit jen na Irák.
Které jiné země by mohly být destabilizovány?
Politická stabilita, pokud na indickém subkontinentu vůbec existuje, je velmi křehká. Podle toho, jak silná bude americká odplata, by mohly její důsledky ovlivnit celý Blízký východ. Režim v Pákistánu už byl svědkem násilných demonstrací proti jeho podpoře Spojených států, při nichž přišlo několik lidí o život. Jestliže se Bush rozhodne zaměřit na všechny země, které "poskytují útočiště teroristům", ať už úmyslně nebo neúmyslně, znamená to, že bude muset soustředit svůj hněv na velkou část protiteroristické koalice, kterou právě vybudoval, včetně zemí jako je Saúdská Arábie, Jordánsko, Sýrie, Jemen a Libanon. Pokud by byl důsledkem bombardování Afghánistánu velký počet mrtvých, mohlo by to rozbít rovnováhu ve výše zmíněných zemích, která tam existuje mezi partyzánskými sítěmi, islámskými extremisty a vládou. Obtížná situace by zřejmě vznikla zejména v Jordánsku, kde tvoří 50 procent obyvatelstva Palestinci - zejména pokud nebude chtít Izrael uzavřít příměří s Palestinou.
Promění se to ve válku mezi Západem a islámem?
Není to nutné, ale konflikt má potenciáln eskalovat v široce předpovídaný "konflikt civilizací". Bude strašně záviset na tom, co bude další krok Američanů. Mnoho muslimů nepovažuje názory Talibánu a bin Ladena za islámské, ale za zpotvořeninu islámu. Afghánci a muslimové ze středoazijských republik nenávidí cizí islámské vojáky - Araby, Čečence a Pákistánce - kteří bojují na straně Talibánu. Ale jestliže začnou Spojené státy bombardovat Afghánistán, mladí muslimové se bezpochyby postaví za Talibán a bina Ladena v nové svaté válce, která by mohla zachvátit většinu tohoto regionu.
Co by se mohlo stát nejhoršího?
Amerika a její spojenci by se mohli dostat do pasti smrtícího, dlouhodobého cyklu neustálých pomst. Bombardovací kampaň proti teroristickým cílům v Afghánistánu a jinde by mohla vyvolat celou řadu odvetných teroristických útoků - takových, k jakým došlo 11. září - v Los Angeles, v Londýně, v Paříži, v Berlíně a samozřejmě v Jeruzalémě. Zbraněmi by už nebyla dopravní letadla, ale byly by to chemické, biologické a jaderné zbraně. To by vyvolalo ostřejší vojenskou reakci ze Západu, což by vyvolalo ještě větší hněv v muslimském světě. Pak by zřejmě byly svrženy prozápadní režimy v Egyptě, v Maroku, v Jordánsku a v Saúdské Arábii vlnou fundamentalistické zuřivosti - a po celém Blízkém východě by vznikla taková vláda, jakou dnes praktikuje v Afghánistánu Talibán. Amerika a Západ by se tak brzo octly ve skutečné válce - nebylo by to už úsilí zaměřené proti teroristické organizaci, ale byla by to světová válka.
Kdo na této krizi vydělává peníze?
Výrobci zbraní, stavební firmy a organizace zabývající se těžbou zlata by všechny zřejmě měly finanční prospěch ze zvýšeného počtu zakázek po teroristických útocích na Spojené státy a v důsledku očekávané vojenské odplaty.
Investoři vyhánějí nahoru cenu akcií v těchto sektorech, avšak vědí, že krátkodobé zisky mohou být zlikvidovány globální recesí, kterou by vyvolalo politické napětí. Americký zbrojařský gigant Lockheed Martin je v dobré situaci pro nové objednávky a výrobce řízených raket Raytheon zaznamenal od 11. září vzrůst hodnoty svých akcií o 30 procent.
Je bezpečné používat leteckou dopravu?
Je to bezpečnější než jezdit automobilem. V letech 1990 - 1999 zahynula v britských letadlech v průměru 1 osoba na každých 50 miliard cestujících/kilometrů. Jinými slovy, pokud létáte v průměru jednou ročně z Londýna do New Yorku, pravděpodobnost, že při tom zemřete, je 1 ku třem milionům. Urazíte-li 15 000 km ročně na silnici, pravděpodobnost, že zemřete na silnici, je 1 ku 20 000. Události z 11. září sice ovlivnily statistiky, ale málo - 266 lidí zahynulo ve čtyřech letadlech - srovnejte to se skutečností, že každý den léta více než 4 miliony lidí v přibližně 50 000 letadlech. A od 11. září bude nyní daleko obtížnější než kdy předtím pro únosce zmocnit se letadel.
Co mám dělat, bude-li mé letadlo uneseno?
Dosud se vždycky doporučovalo, že nejlepším způsobem jak přežít únos letadla je přilákat k sobě co nejmenší pozornost. Proto bylo rozumné cestovat levnou třídou, protože pokud zamýšleli teroristé páchat násilí, dalo se očekávat, že si vyberou jako oběti vlivné cestující z první třídy. Důležité také bylo nemít na sobě žádné vojenské distinkce či náboženské znaky, což by mohlo vyvolávat pozornost či nepřátelství.
Nyní, když byla zlikvidována představa, že je v zájmu únosce udržet cestující na živu, aby měli o co vyjednávat, a někteří piloti nyní radí cestujícím, aby proti únoscům zasáhli.
V sobotu se obrátil pilot letu United Flight 564 z letiště v americkém Denveru na cestující před startem takto: "Kdyby náhodou někdo vstal, začal mávat nožem z umělé hmoty a říkat ´Letadlo bylo uneseno´, udělejte toto: Všichni by měl vstát a začít na toho člověka házet všechno, co je po ruce - polštáře, knihy, časopisy, brýle, boty - všechno, co ho vyvede z rovnováhy a rozptýlí jeho pozornost. Pokud má jednoho nebo dva společníky, udělejte jim totéž. A co je nejdůležitější: hoďte na něho deku, strhněte ho k zemi a držte ho tam. Přistaneme na nejbližším letišti a dál už záležitost vyřídí úřady."
Je Británie příštím terčem útoku?
Minulý čtvrtek přiznal sir John Stevens, komisař londýnské Metropolitní policie, že dalším nejlákavějším cílem teroristického útoku "musí být Londýn". Tony Blair hraje vedoucí roli v získávání podpory pro Bushovo úsilí proti terorismu, britské jednotky budou hrát důležitou roli v útoku na Afghánistán a Londýn je významné světové hlavní město a má velkou koncentraci vysoce symbolických cílů - parlament a finanční středisko, City - na malém prostoru.
Avšak, jak policie zdůraznila, neexistují žádné důkazy, že by se nějaký teroristický útok připravoval, ani že je země v konkrétním nebezpečí. Ani neexistuje historie islámských teroristických spiknutí proti Británii, kde žije velké množství muslimů. Domácí britské extremisty, jako je šejk Abu Hamza v severním Londýně, neberou vážně ani umírnění muslimové ani bezpečnostní služby.
Dojde k ekonomické recesi?
Britská ekonomika na tom začínala být špatně už před teroristickými útoky z 11. září a britská vláda si je vědoma, že důsledky široce očekávané hospodářské stagnace v USA by mohly v Británii vyvolat první hospodářskou recesi za posledních deset let.
Je jasné, že ty sektory - výrobní sektor a turistika - které už měly potíže, budou mít ještě větší problémy v důsledku slabé globální poptávky a toho, že lidé nebudou chtít cestovat letadlem. Avšak má-li skutečně vzniknout recese - která je definována jako dvě čtvrtletí za sebou, v nichž došlo k poklesu výroby - hospodářské problémy by se musely rozšířit i na zákazníky, kteří v současnosti hodně utrácejí, v důsledku nižších úrokových měr (nemusejí tolik platit za činže, a tak mají na zboží). Zřejmě se Británie nakonec recesi vyhne.
Jak budou postiženy naše občanské svobody?
Vláda usiluje zavést nové, drakonické protiteroristické zákony, možná bude chtít zavést občanské průkazy pro všechny občany a to znamená, že policie bude mít víc moci nad občany jménem boje proti terorismu. Politikové a průzkumy veřejného mínění tvrdí, že je veřejnost ochotna vzdát se určitých občanských svobod oplátkou za důležitější právo nebýt vyhozen do povětří. Avšak poprvé v době, kdy je Británie ve válečném stavu, nebude stoprocentně po vůli politikům. Soudci mají právo říci ministrům, aby své rozhodnutí znovu zvážili, jestliže se rozhodnout potlačovat naše občanské svobody. Takže je načase, vaše soudcovské milosti, abyste se razantně postavily na obranu našich občanských práv!
Jak to ovlivní antiglobalizační hnutí?
Více než kdy předtím toto hnutí, které se vždycky vyhýbalo jasné formulaci svých cílů, nyní čelí množství otázek. Existuje prostor pro ošklivý, ale nevyhnutelný pocit potěšení, že byl zničen tak mocný symbol globálního kapitalismu? Co to znamená být proti globalizaci ve světovém kontextu, který se silně staví proti americkému izolacionismu? Je necitlivé poukazovat na to, že všechny formy násilí jsou navzájem propojeny, od hladomoru přes západní imperialismus až po terorismus? Jaké jsou hranice direct action, poté, co bylo celému světu připomenuto, jak strašlivé jsou extrémy násilí?O minulém víkendu většina lidí, kteří byli dosud spojováni s protesty, vyznačujícími se házením kamení, stála na demonstracích mlčky pro mír a mobilizovala opozici proti potenciálním hrozbám občanským svobodám v nadcházejících měsících. Toto hnutí má velké rezervy energie a angažovanosti. Ale musí dokázat se nově definovat.
Co má Amerika udělat, aby ji lidé méně nenáviděli?
Hlavní věcí, kterou by měla Amerika udělat pro zvýšení své autority zejména v arabském světě by bylo, kdyby uplatnila svůj vliv a své bohatství k vyvinutí podstatného tlaku na Izrael, aby jednal s Palestinci méně agresivně a s větším smyslem pro kompromis. Celkově ve světě by pomohly snížit kritiku Ameriky taky ještě další dva kroky - bylo by dobré, kdyby Spojené státy dodržovaly předpisy organizací, jejichž jsou členem (včetně OSN) a dodržovaly dohody, které podepsaly - jako například dohodu z Kjóta o globálním oteplování.
Nynější úsilí Bushovy vlády budovat mezinárodní koalici je totiž v ostrém kontrastu k odmítání americké vlády s kýmkoliv spolupracovat, což bylo charakteristikou americké zahraniční politiky až do 11. září. A zadruhé, Spojené státy by mohly využít svého vedoucího postavení v mezinárodních organizacích, jako je Světová organizace pro obchod a Světová banka, k tomu, aby se staly prostředníkem mezi prvním světem a rozvojovým světem a přestaly jednat jako globální gigant, který prosazuje jen vlastní zájmy a zájmy nadnárodních firem.
Poklesl by terorismus, kdyby se začalo dávat více hospodářské pomoci rozvojovým zemím?
Bylo by hezké, kdyby se to dalo předpokládat. Je možné si představit velkomyslnost Spojených států, které by se rozhodly zlepšit život v rozvojových zemích - v důsledku toho by se tyto země staly méně plodným terénem pro zoufalou politiku lidí, jako je bin Laden, kteří hlásají, že chudí a utlačovaní obyvatelé třetího světa nemají co ztratit. Trvalo by to jistě dlouho, ale jakmile by lidi měli co ztratit - zaměstnání, majetek, živobytí - nechtělo by se jim to všechno zahodit. Ale možná to není tak jednoduché. Rozsáhlý program americké hospodářské pomoci by možná taky vyvolávat hněv: velký "Satan" by byl kritizován, že si chce islámské země koupit a korumpuje je penězi. Amerika často očekává vděčnost a dostává se jí namísto toho nenávisti. Pomyslete na americké vojáky v Somálsku v roce 1993: domnívali se, že pomáhají místním lidem proti hladomoru a byli vyhnáni a zabíjeni, jejich nahé mrtvoly byly vlečeny ulicemi. Amerika možná bude muset akceptovat, že někteří lidé ji budou nenávidět, ať dělá, co dělá.
Existuje dnes někde na světě bezpečné místo?
Za posledních čtrnáct dní se prý v Británii radikálně zvýšil prodej plynových masek - lidi se bojí biologických zbraní. Lidi mají strach - někteří se dokonce chtějí odstěhovat. Ale kam? Kdyby zaútočili teroristé na jadernou elektrárnu na jihu Anglie, zamořilo by to celou jižní Anglii - parlamenty ve Walesu a ve Skotsku ostře odsoudily Osamu bin Ladena, takže jsou taky cílem, v Irsku je to asi bezpečnější, i když nikdo neví, jak to tam nyní bude s místním terorismem, západní Evropa prostřednictvím NATO přislíbila vést proti binu Ladenovi válku, a tak se stává také případným cílem teroristické odvety, totéž se týká Austrálie, Ruska, Kanady a samozřejmě samotných Spojených států.
Do muslimských zemí není zrovna moudré se teď přistěhovat, protože hrozí americký útok a nestabilita, Indie je příliš blízko scéně případné války, Čína by asi občany západní Evropy nepřijala.
Relativně slibnější je Afrika a jižní Amerika - tyto země teroristy z 11. září příliš ostře nekritizovaly a asi by se vyhnuly válce. Válce se možná taky vyhnou některé části východní Evropy a stanou se nárazníkovou zónou mezi Blízkým východem a novými křižáky na Západě. Určitou ironickou přitažlivost má pobyt v Srbsku, kde už je jen velmi málo nevybombardovaných cílů. Příjemně vypadají ostrovy v Mikronésii, ale tam se člověk musí obávat obřích vln tsunami a Antarktidu asi nikdo bombardovat nebude, jenže ta je zase ohrožena globálním oteplováním.
Asi jsou nejvhodnější tři místa: Pentagon, na základě principu, že blesk nikdy neudeří dvakrát na totéž místo, Irák, protože Colin Powell ho explicitně vyloučil jako bombardovací cíl - a váš obývací pokoj. Konec konců, život je příliš krátký na to, abyste ho plýtvali obavami, že vás někdo zabije.
"10 000 lidí" denně utíká v Kábulu před Talibánem, který unáší muže do své armády
Násilní verbíři z Talibánu dorazili do severního Kábulu v neděli v časných ranních hodinách, napsal vera v Guardianu Ian Traynor, a vyvolali tam hrůzu ve všech rodinách, žijících na tamějších sídlištích.
V pátém patře paneláku se snažil uklidňovat Wahidullah, třicetiletý etnický Tadžik své dvě malé děti a díval se s obavami, jak se budovou ozýval neutišitelný nářek matek a sester.
Násilní verbíři prošli prvních několik pater paneláků, zmocnili se všech mužů ve věku od 18 do 30 let a odvlekli je do boje proti Americe.
"V té chvíli jsem se rozhodl, že odejdu. Myslel jsem, že mě odvlečou také," řekl Wahhidullah v pondělí, po dvanáctihodinové cestě s rodinou z Kábulu na druhou stranu linie v afghánské občanské válce.
Wahidullah vyprávěl, jak bojovníci z Talibánu přijeli v padesáti automobilech a začali tahat muže z postelí. Jednoho svázali a ucpali mu ústa roubíkem.
Během posledních několika dní, podle svědectví desítek uprchlíků, kteří přicestovali po staré silnici z Kábulu, dochází v tadžické čtvrti afghánského hlavního města ke katastrofě.
Každou noc tam bojovníci z Talibánu podnikají razie na tamější domy a byty a odvážejí muže, buď proto, aby za ně bojovali na frontě, aby bránili město proti americkým útokům, aby je uvrhli do vězení anebo je snad odvážejí jako rukojmí či lidské štíty.
Ministr obrany Talibánu oznámil v Kábulu v pondělí, že mobilizuje 300 000 mužů na obranu Afghánistánu proti americkým útokům. Svědectví uprchlíků dokazuje, že Talibán začal kampaň nuceného verbování do armády. Je to další etapa hrůzovlády v Kábulu.
Úniková cesta z Kábulu je pro uprchlíky nesmírně nebezpečná. Stará kábulská silnice z hlavního města nahoru do Gulbacharu v soutěsc Pajhsheer probíhá Gioavou, poslední vesnicí, kterou ovládá Talibán a pak Noornamou, což je středisko černého trhu a banditů, kam se pašuje ropa a benzín z hlavního města.
Uprchlíci, kteří se snaží dostat se boji v Gioavě na druhou stranu musejí opustit vozidla a jít tři hodiny hrubým horským terénem. Kolem poledne v pondělí shodily na Doornamu dvě sovětské stihačky Talibánu dvě bomby.
Většina uprchlíků byla po cestě oblastí, plnou banditů, okradena.
Všichni tadžičtí uprchlíci měli velký strach nejen z Talibánu, ale i z možnosti amerického bombardování. Všichni se chtějí do Kábulu vrátit, až Američané vyženou Talibán.
Zákon o lidských právech EU pod tlakem?
Tyto otázky a odpovědi vyšly včera v deníku Guardian.
Britský ministr vnitra David Blunkett varoval britské soudce, že britští volení politikové a nikoliv soudy budou rozhodovat, kdy je správné omezit občanská práva v boji proti globálnímu terorismu. Má pravdu?
Blunkett už přiznal, že nový balík protiteroristických zákonů vyvolá konflikt s Evropskou konvencí o lidských právech a že britští soudci mají podle nového Zákona o lidských právech (přijatého z EU) rozhodnout, zda budou či nebudou nové zákony nepřijatelnou ranou občanským svobodám v Británii.
Budou tedy soudci mít právo zrušit každý nový zákon - jako třeba povinné zavedení občanských průkazů - pokud dospějí k závěru, že to porušuje Evropskou konvenci o lidských právech?
Ne. Když schválil loni britský parlament Zákon o lidských právech a včlenil Evropskou konvenci o lidských právech do britského práva, dal britským politikům poslední slovo. Jestliže půjde o primární zákon, soudci budou mít právo jen vydat prohlášení, že je nový zákon neslučitelný s konvencí o lidských právech. Pak bude muset vláda a parlament rozhodnout, co s tím.
Jaké možnosti mají pak politikové?
Mohli by zákon změnit, anebo dokonce ignorovat soudní rozhodnutí. Jedinou pravomoc, kterou soudci mají, je donutit politiky, aby se záležitostí zabývali znovu. Parlament poskytl soudcům pravomoc chránit společnost před autoritářskými tendencemi, ale nedal jim právo posledního slova, neboť se soudci nikomu demokraticky nezodpovídají.
Je nepravděpodobné, že by zavedení občanských průkazů v Británii porušovalo Zákon o lidských právech, protože mnoho evropských zemí už občanské průkazy má.
Proč tedy vláda nezmění Zákon o lidských právech, jak naléhají konzervativci a některé noviny, a nevypořádá se se soudci takovým způsobem?
Zákon o lidských právech není jako jiné britské zákony. Obsahuje Evropskou konvenci o lidských právech, která byla včleněna do britského práva, takže britský občan nyní může bojovat za svá občanská práva u britského soudu a nemusí čekat sedm let, než bude jeho případ vyřešen u Evropského soudu ve Štrasburku.
Není možné si jen tak vybrat, která ustanovení této konvence se vám líbí a která ne. Bylo by nutno pozměnit celou konvenci, což by znamenalo získat souhlas 41 států, zastoupených v Radě Evropy.
K diskusi o Tomáši Pecinovi: Britské listy příliš zjednodušují
Vášnivé spory nad případem pana Peciny vznikají ze střetu dvou koncepcí - absolutního práva na vyjádření vlastního názoru a popíráním tohoto práva zdůvodněným nějakým vyšším hlediskem, např. etickým.
Úskalí koncepce omezeného práva na vyjadřování jsou zjevná. Co je to vyšší hledisko? Kdo o něm rozhoduje? Není snadno zneužitelné? Naproti tomu absolutní právo svobody vyjadřování se zdá být sice hůře stravitelné, protože připouští říkat beztrestně "hnusné" věci, avšak, přinejmenším v podání Britských listů, nutné pro odlišení se od diktatury. Pokusím se ukázat, že pohled Britských listů je poněkud zjednodušený.
V BL se ve čtvrtek 20. září uvádí:
Je zásadní rozdíl mezi vyjádřením názoru a - trestným - činem. Za slova se v demokracii netrestá. Britský ministr vnitra David Blunkett ve středu ráno v pořadu rozhlasu BBC Today odmítl názor, že by měl být stíhán islámský duchovní, šejk Omar Bakr Mohammed, který vydal fatwu a opakovaně v rozhlase BBC v rozhovorech požadoval vyvraždění "těch, kdo vedou válku proti Allahovi". Šejk Omar Bakr Mohammed žije v Londýně, kde před časem dostal politický azyl. Ministr Blunkett konstatoval, že je důležité udržovat rovnováhu mezi podněcováním k násilí a dodržováním práva na svobodu projevu. Varoval také, že je možné, že se extremisté snaží vyvolat nepokoje tím, že chtějí vyprovokovat úřady, aby je zatkly a poskytly jim status mučedníka.
Blunkett zdůraznil: "On to dělá schválně, aby proti sobě vyvolal zásah úřadů a tím chce schválně vyvolat ve společnosti rozbroje. Až dospějeme k závěru, že to už není přijatelné a že skutečně podněcuje ostatní, aby prováděli činy, které by ohrožovaly životy jiných, tak proti němu zasáhneme."
Povšimněme si, že Mr. Blunkett nehovoří o apriorní nepostižitelnosti za vyjádření názoru, nýbrž o rovnováze mezi podněcováním k násilí a dodržováním práva na svobodu projevu. V poslední větě říká jasně, že míra shovívavosti může být překročena. Nezdají se mi proto oprávněné ty redakční věty, jimiž úryvek začíná. Mezi vyjádřením názoru a trestným činem nemusí být tak zásadní rozdíl a demokracie může trestat i za slova.
V úterý 25. září se BL vyjadřují zcela zásadně: Podstatou není, zda jsou názory Jana Kopala hnusné, ale že demokratická svoboda projevu znamená i právo vyjadřovat hnusné názory - toto právo je nutno energicky hájit. ... Jakmile totiž demokracie začne nějaké názory trestně stíhat, stává se diktaturou.
Diktatury provádějí lecjaké kousky, vezměme se však za zřízení, které je víceméně nenásilné, jen stíhá nějaké názory. Podle BL je to diktatura. Je život obyvatel v této diktatuře těžký a trudný? BL to neříkají otevřeně, ale z kontextu se dá usoudit, že předpokládají, že ano, že přinejmenším se na obyvatelích páše zlo.
Avšak tak tomu vůbec nemusí být. Co když se ony stíhané názory zdají být hnusné 99,999% obyvatel? Pak 99,999% lidí v uvězněném mluvčím nevidí hrdinu, ale právem potrestaného lotra, který zamořoval společenské ovzduší hnusnými řečmi (třeba o tom, jak si Židé a Romové zasloužili plyn).
Taková společnost se necítí být kopána diktátorskými botami (až možná na těch 0,001%), dokud nepřijdou věrozvěstové z osvícené ciziny a nevysvětlí ji, že bez trpění chvalozpěvů na plynové komory nemůže být šťastná. To sice potěší oněch 0,001%, avšak zbytku tak otráví život, že bude s lítostí vzpomínat na svou bývalou diktaturu.
S diktaturou to tedy není tak prosté, a tam, kde ji vidí jedni, mohou jiní spokojeně žít.
Jiná situace ovšem nastane, když stíhané názory za hnusné považuje, řekněme, 20% obyvatel a zbytek se s nimi ztotožňuje. Pak se ve společnosti jistě rozmůže pocit útlaku.
S právem vyjadřovat hnusné názory je to těžké i v jiném ohledu. Ono je ve slušné společnosti vlastně možné jen jako určitý luxus a jen tehdy, jestliže těch hnusných názorů není mnoho. Pak je totiž naděje, že podlehnou palbě pobouřené slušné většiny. To ovšem předpokládá už dosti vyvinutou a v mravních kramflecích pevnou společnost. Jinak se totiž může stát, že těch hnusných názorů bude přibývat, a pak už se samozřejmě vždycky najde někdo, kdo se nespokojí s pouhými slovy a přejde i k hnusným činům. Vždyť už vlastně nejsou hnusné, když jen realizují to, o čem se tolik a veřejně mluví. O tomto nebezpečí se BL vůbec nezmiňují.
Ostatně se domnívám, že vzdálenost mezi slovem a činem není tak velká, jak ji vidí BL. Slovo může působit jako těžká plíživá nákaza a způsobit mnoho zla a utrpení. Proto i ten, kdo ho vyřkl, by za něj měl být odpovědný.
S absolutním právem projevu jsou spojeny i další nesnáze. V případě hnusných řečí se snadno dostává do kolize s jinými hodnotami, jež považujeme za pilíře demokracie, např. s úctou k jedinci nebo ke skupině, s odpovědností, se vcítěním, atd. A tam, kde se interpretace základních hodnot dostává do kolizních situací, tam nejsou jednoduchá řešení. BL je však mají.
Tím vším nechci naznačit, že se snad těším, až pana Pecinu zavřou. Jen si myslím, že postoje, jež on a vlastně celá redakce Britských listů zastává, jsou poněkud křečovité, povrchní.a nedomyšlené. Nedomnívám se totiž, že svoboda projevu uplatňovaná za všech okolností jako rigidní pravidlo patří k zaručeným lékům na složitě propletené bolesti tohoto světa.
Poznámka JČ: Ne, David Blunkett velmi přesně rozlišoval mezi vyjádřením názoru a organizováním určitého činu. Z tohoto hlediska vyjádření názoru v rozhlasovém rozhovoru, že by se měli křesťané zabíjet, k trestnímu stíhání v Británii nestačí. Tento rozdíl je nesmírně důležitý. - Podle mého názoru nechápe pan Chleboun základní princip demokracie, jímž je neustále kriticky zpochybňovat společenský konsensus, "skandálními" i "hnusnými" názory (Galileo, Giordano Bruno) a v otevřené kritické debatě posunovat myšlení dopředu. Spokojíme-li se s tím, že 99,999 procent národa bude souhlasit s trestním stíháním zpochybňujících názorů, k pokroku nikdy nedojde, neboť společnost bude stagnovat u těchže konvenčností. - Co se týče obav, že nezakážeme-li podvratné názory, povedou k likvidaci naší civilizace "zhoubnými myšlenkami", v těchto obavách spočívá v podstatě nedemokratická nedůvěra ve zdravý rozum občanů, kteří - pokud dochází k systematické racionální kritické debatě - "zhoubné" myšlenky odmítnou. Fascinuje mě, jak se česká společnost touto debatou znovu a znovu vrací na přelom devatenáctého a dvacátého století, kdy se silně debatovalo, před zavedením všeobecného hlasovacího práva, jestli není nebezpečné dát lidem svobodu rozhodovat o vlastním osudu. Všechny tyhle snahy omezovat trestním stíháním svobodu projevu jsou vlastně projevem nedůvěru v demokracii a ve zdravý rozum řadových občanů. Jenže většina demokracií má už tuto diskusi mnoho desetiletí za sebou.
Základní otázkou zůstává, zda je možné snížit počet interrupcí prostřednictvím legislativního zákazu. Z historie i současnosti je známo, že ženy podstupují interrupce i po zavedení jejich zákazu. Bohužel pak probíhají ve špatných hygienických a profesionálních podmínkách a také se stávají zdrojem velkého finančního zisku. Domnívám se, že rozhodnutí, zda podstoupit či nepodstoupit interrupci, by mělo být rozhodnutím pouze osob, kterých se to bezprostředně týká a to samozřejmě po zvážení všech důsledků a okolností. Nejvíce se však toto rozhodnutí týká těhotné ženy a na ni závisí konečné rozhodnutí. Zároveň si myslím, že na počet interrupcí má vliv spíše ne/dostatečná informovanost, vzdělávání a sociální podmínky, ve kterých se těhotná žena nachází. Jedním ze základních lidských práv je také právo na důstojný život. A je otázkou, zda toto současný stav společnosti umožňuje. Velkým otazníkem je také, co s nechtěnými dětmi. Jsou dětské domovy (jak je známe) tím pravým místem pro život dítěte a funguje adopce, tak jak by měla?
Jsem rozhodně proti legislativnímu zákazu interrupcí. Jsem pro svobodnou volbu, i když bych sama nikdy (i když kdo může říct nikdy) umělé přerušení těhotenství nepodstoupila a nijak je nepodporuji. Nikdo však nemá právo rozhodovat za druhé a nikdo jiný nemůže stejným způsobem zvážit situaci a okolnosti, na jejichž základě se žena a její nejbližší(pokud nějaké má) rozhodují.
Ignorujte pondělní pořad ČT "Fakta" o botulinu - bylo to všechno špatně
Předem zdůrazňuji, že na ČT (zejména na ČT2) koukám velmi často a málokdy mne něco excituje tak jako jiné přispěvatele těchto listů. Ale v pondělí večer přišla výjimka z pravidla, a v důsledku toho tento příspěvek.
Ve Faktech z 24.9.01 byla jedna sekvence věnována problematice „atomové bomby chudých“, tedy problematice biologických zbraní. Nechci ani v nejmenším zpochybňovat strašlivou významnost této kategorie zbraní, ale argumentaci, která byla v programu použita.
Byla řeč o podezření, že v ČR došlo k prodeji botulinových kultur zástupcům extremistů. Takový prodej byl implicitně hodnocen jako potenciální zločin na (přinejmenším) západním světě, a nebozí odborníci z VÚVeL a dalších institucí byli napínáni na pomyslný skřipec. Pokud jsem tomu rozuměl, dokonce jacísi britští novináři rafinovaně simulovali podezřelé nákupčí, a buď získali rovnou kulturu dotyčných bakterií, nebo aspoň příslib, pro forma fakturu nebo tak něco.
Prodali? Neprodali? Vždyť je to jedno.
Ujasněme si okolnosti, o nichž se autoři Fakt nezmínili.
1. Jedna věc je bakteriální kultura, druhá bakteriální toxin, v daném případě botulin. Bakterie Clostridium botulinum při své obživě, mimo jiné, botulin vytvářejí. Ne příliš mnoho, ale bohatě to stačí (viz bod 2).
2. Botulin patří do skupiny těch nejúčinnějších jedů, které současná věda zná. Jejich toxicita řádově přesahuje toxicitu moderních syntetických bojových chemických látek, včetně somanu a látky VX, o sarinu nemluvě.
3. Tyto bakterie nejsou v životním prostředí ničím obzvlášť výjimečným. Naštěstí jich není moc, a je dobře známo za jakých podmínek se rozmnožují, co je zabíjí. Takže každý hygienik dozírá na to, aby se to či ono jídlo příslušně povařilo, okyselilo, provzdušnilo nebo jinak ošetřilo tak, aby riziko kleslo k nule.
4. Ve zmiňovaném případu šlo zřejmě o nákup bakteriálních kultur - v záběrech byly dveře s nápisem Sbírka bakterií (nebo něco v tom smyslu, nedával jsem takový pozor). Z toho usuzuji, se nejednalo o nákup pytlů botulinu (s množstevní slevou!), ale skutečně a pouze o nákup bakteriální kultury.
5. Mít bakteriální kulturu a mít (rozumně čistý) botulin k teroristickému použití, to jsou dvě velmi různé věci.
6. Isolace bakteriálního toxinu (v daném případě botulinu) do formy dostatečně koncentrované a rozumně stabilní je záležitost proveditelná jen na určité technologické úrovni. Pro toho, kdo takovou technologickou úroveň má, by neměl být problém v relativně krátkém čase odebrat, identifikovat a nakultivovat příslušnou kulturu v místech jejího přírodního výskytu.
Takže přeju - mimo jiné - i klidné spaní.
Durban: Koho všechno odškodnit
Pokoušel jsem se vcítit do jedné argumentační roviny, a vyšlo mi tohle:
Na nedávno pořádané Světové konferenci proti rasismu, xenofobii a intoleranci (31. srpna - 7. záři 2000, Durban, Jihoafrická republika) padl návrh na odškodnění černých obyvatel USA, tedy Afroameričanů. Šlo o kompensaci zotročení a zavlečení jejich předků z Afriky do Ameriky. Tento návrh tam skutečně padl, byv částí pléna pojímán značně kriticky. Není ani příliš divu; jeho až ostudná neúplnost zřetelně bije do očí. Prozatím marně. Snad je to cesta pro chabou nápravu dávných chyb minulosti; avšak aktuální nespravedlnosti naší doby nepostihuje ani v nejmenším.
V návrhu jsou bezpříkladně opomíjena práva i nároky té části africké populace, která zotročena a zavlečena nebyla. Porovnáme-li nynější životní podmínky potomků nezotročených a nezavlečených Afričanů, tedy současných Afričanů, s nynějšími životními podmínkami potomků Afričanů tehdy zotročených a zavlečených, tedy současných Afroameričanů, spatřujeme výrazné, až křiklavě jednostranné rozdíly v parametrech jako je průměrný věk, příjem, zdravotní stav, míra bezpečnosti, výše vzdělání, vybavení obydlí, počet automobilů v rodině, počet a obsah bankovních a žirových kont, připojení na internet, ale i spotřeba vody, vlastnictví akcií, rozsah pojištění - snad celý spotřební koš i životní standard. Prakticky bez výjimky jsou tyto ukazatele jednoznačně příznivější ve skupině potomků Afričanů zotročených a zavlečených, tedy Afroameričanů, což, jako důsledek bělošské zvůle několik set let staré, evidentně a nezaslouženě znevýhodňuje potomky Afričanů nezotročených a nezavlečených, tedy dnešní Afričany.
Tato skutečnost je novým důkazem ignorantně rasistického, etnicky egoistického a nespravedlivého chování bílé rasy vůči osobám jiné barvy pleti, jiné víry, jiné kultury; neboť potomci bílých otrokářů nesmějí skrýt žádnou ze svých vin a musí poskytnout odškodnění za páchané křivdy jak Afroameričanům, tak Afričanům: prvním za zotročení a zavlečení do Ameriky, druhým za nezotročení a nezavlečení tamtéž.
Odškodnění by se mělo týkat také potomků Afričanů zotročených a zavlečených, resp. nezotročených a nezavlečených, do dalších států na jiných světadílech, přinejmenším do těch, v nichž jsou současné životní podmínky potomků zotročených a zavlečených Afričanů horší než v USA.
Bez široce pojatého odškodnění habituálně propojeného s omluvami všem zmíněným stranám nelze ani v nejmenším uvažovat o nastolení skutečně spravedlivého vztahu mezi většinovými menšinami a menšinovými většinami v množství větším než malém.
Děkuji vám.
(Návrh ostatně také nepamatuje na alikvotní odškodnění míšenců různých stupňů, od plného odškodnění rasově čistých černochů až k nulovému odškodnění rasově čistých bělochů, které by bylo automaticky spojeno s úhradou administrativních nákladů pro zajištění nulového odškodnění nezbytných.)
Za otroctví platit!
Člověk slyší o mnoha tragických událostech. ale nemůže je všechny brát úplně vážně. Kupříkladu zprávy z Durbanu, že kolonialistické země by měly zaplatit odškodné za kolonialismus a otroctví, mě spočátku zanechaly chladným. Česká republika a její předcházející státy, jako je Rakousko - Uhersko, Království české a markrabství moravské, jakož i Velkomoravská říše nikdy žádné kolonie nevlastnily a proto nemusí nic platit. Ledaže bychom to vzali jako všeobecné břemeno bílého muže, kolektivní vinu, že například jíme banány, a že bychom si dobrovolně připlatili. Bylo by to stejné, jako se hlásíme k rasismu, ačkoliv Romové se od nás rasově neliší, je to stejná indoevropská rasa jako my a rasisty jsme jen proto, že tak Nejvyšší soud rozhodl. Nejvyšší soud sice do otázek vědy nemá co mluvit, ale udělal to. Tak jsme rasisté, takoví minirasisté.
V Durbanu šlo však o víc. Samozřejmě by se za vývoz otroků mělo platit. Bylo by to komplikované, ale dalo by se to řešit. Průvodci turistů v pobřežních
pevnostech v Ghaně, jako je Cape Coast, Elmina, Christiansborg v Akkře a další by vám vysvětlili, že bílí otrokáři nechodili lovit otroky do vnitrozemí, kde byla malárie a hadi, žlutá zimnice a jiná nebezpečí, ale kupovali je od jejich bratří, jiných černochů, tu za pušku, tu za zrcátko. Ti lovci svých bratří by měli vracet. USA naopak by měly dostat slevu za civilní válku, kde se otroků zastaly.
Jde však ještě o víc. Na začátku středoevropské historie byli jedním z nejvýnosnějších obchodních artiklů v Evropě právě otroci. Byli to otroci slovanští a bylo jich tolik, že se otroctví dodnes jmenuje Slavery, a otroci jsou Slaves. To znamená Slované. Otroctví se ani dnes v angličtině nejmenuje Africanery, jmenuje se stále ještě Slavery, a toto slovo má historické kořeny v dobách, kdy byli likvidováni Polabští Slované i Češi i Slováci i Poláci. Otroci pak putovali do islámských zemí, kde byli vysoce ceněni. Zůstala po nich prázdná země, celé Polabí, a měli bychom za ně dostat pořádnou náhradu i s omluvou. Ze Slovenska si navíc otroky a otrokyně brali Turci. Českou delegaci v Durbanu to mělo napadnout, ale nenapadlo. Slovenskou také ne. Že je to už dávno a zapomenuté? Není.
Jde ale ještě o víc. Když jsme se z náporu západních otrokářů vzpamatovali, vypukly husitské války, při kterých křižácká vojska vyhubila dvě třetiny obyvatel české země. Ať se omluví, ať platí. To přece byla genocida. A po nich byla třicetiletá válka, v které byly znovu vyhubeny dvě třetiny obyvatel české země. To také byla genocida. Doba, kdy u nás vládli Habsburkové, rakouští císaři, tedy od roku 1526 do roku 1918, byla dobou placení perných daní z Čech do Rakouska, a po celou dobu vlády Habsburků rukovali čeští mladí muži do všech válek, které kdy císař vedl, proti Turkům, za dědictví rakouské, do Mexika za Maxmiliána, a nakonec za Franz Josefa do války světové.
A teď si přestávám dělat legraci. I kdybychom zapomněli na otroky - Slaves,
na genocidu mnoha staletí, není možné zapomenout na jednu věc. Když se projdete
českým venkovem, v každé vesnici najdete pomník padlých z první světové války.
Jsou tam stovky, tisíce jmen mladých mužů, kterí zbytečně zemřeli za nejmilostivějšího mocnáře. To byla také, a nerozpakuji se to říci, genocida. Chce se mi z toho brečet, když se na ty omšelé balvany podívám. Dnes Rakušané demonstrují proti Temelínu. Najedí se tam, to se ukazuje v televizi, je to dobrý vedlejšák pro studenty i pro celé rodiny. Temelín je sovětská technologie spojená s americkou. Jak to bude fungovat, nevíme. Když to nebude fungovat, automaticky se předpokládá, že to zaplatí Češi. Vždyť oni ty berně platili odjakživa, hřbeti vesničtí, nevzdělaní, neinteligentní, říši rakouské poddaní, Co by nemohli znova. Jenomže, doba je jiná, Rakousko by mělo zaplatit, co nám dluží za léta útlaku a za vlny genocidy, za mladé muže umírající se slovem Maminko na rtech. A to nemluvím o dýmu, který se valí z rakouských uhelných a plynových elektráren a ničí české životní prostředí.
Dá se něco dělat?
