16.12.1996

Nejnovější čísla pražského měsíčníku Nová přítomnost (listopadové č. 11 a v těchto dnech tiskem právě vyšlé prosincové č.12) jsou nyní k dispozici v kompletní verzi na Internetu. Obsahují celou řadu nezávislých, kriticko-analytických úvah. Na Nové přítomnosti si cením její otevřenosti do světa a její - jak bych to řekl - jakési "americkosti?. Asi to bude tím, že vydavatelem je Čech, který vyrostl v Americe - dr. Martin Jan Stránský, dědic podnikatelské rodiny Stránských, jemuž patří dům na Národní 9 (někdejší Československý spisovatel).

Velmi se mi nyní zamlouvají Stránského úvodníky, tištěné v časopise na třetí straně pod titulem Slovo vydavatele. Stránského úvaha v listopadové Nové přítomnosti se - vlastně docela prorocky, vzhledem k případu Václava Havla - zabývá kouřením. Informuje o tom, že američtí vědci poprvé dokázali, jak kouření způsobuje rakovinu plic. (Dosud se to dokazovalo jen rozsáhlými statistikami.) Ukázalo se že kouření vyvolává rakovinu plic poškozováním genetické struktury lidského těla.

Velmi dobrý je i Stránského úvodník z prosincové Nové přítomnosti, v němž hodnotí situaci v České republice z hlediska člověka s hlubokou zkušeností života na Západě - ptá se, jak dál.

Velmi inteligentní je v dvanáctém čísle Nové přítomnosti analýza analýza Jiřího Peheho o sedmi letech české demokracie. Pehe si povšiml jedné velmi významné věci - závažného pozůstatku komunismu. Konstatuje, že lidi v Čechách se v jednom důležitém ohledu pořád chovají jako za komunismu - podobně jako za komunismu nedělají věci s osobním přesvědčením a nasazením - pořád je všechno předstírané, napodobujeme určité pojmy a způsoby chování, protože se to od nás očekává - vyčkáváme však ostražitě, co se stane, protože jsme z minulosti poučeni, že když jsme se pro něco angažovali tělem i duší, byli jsme pak za toto osobní angažmá hned potrestáni. Potíž je, že předstíráme-li nyní stále, sedm let po pádu komunismu, a děláme-li všechno jenom "jako? - sami se tím poškozujeme. Nová situace totiž přím vyžaduje individuální nasazení.

Češi žijící ve Spojených státech už delší dobu usilují - za nezájmu domácích českých sdělovacích prostředků - o právo mít dvojí, české i americké občanství. Přesně tentýž postoj zastávají nyní i Spojené státy. K tomu vyšel v Nové přitomnosti č. 12 tento informativní článek.

V obou číslech Nové přítomnosti je množství materiálu k zamyšlení pro inteligentního čtenáře (časopis se taky systematicky snaží oslovovat českou čtenářskou elitu). K tomu ještě pro zábavu si však otevřete tento skutečně pozoruhodný příběh (anebo že by v daném kontextu byl spíše normální?) který vypráví Petr Příhoda.

Pod tímto titulkem byl otištěn v deníku Indepedent v pátek 13. prosince tento dopis:

V Den lidských práv, 10. prosince, uspořádali v centru Prahy Lubomír Zubák a další Romové protest proti rostoucímu pronásledování jejich romských spoluobčanů. Protest pokračuje na pozadí pogromů a hrozeb smrti, zatímco jsou Romové propouštěni z práce a vyháněni z domovů.

Česká republika je na řadě jako první z žadatelů o vstup do Evropské unie. Česká vláda nepodnikla žádné právní kroky proti zabíjení Romů ani proti otevřenému společenskému apartheidu, který znemožňuje Romům získávat zaměstnání a dokonce jim znemožňuje navštěvovat restaurace a veřejné prostory.

Po celé Evropě jsou Romové, jichž více než polovina zahynula v holocaustu za druhé světové války, zabíjeni, biti a je jim odpíráno místo, kde by mohli žít. V Londýně zveřejnil na Den lidských práv Ústav pro studium politiky vůči židům svou zprávu: Romové - Cikáni v Evropě. Ústav požaduje, aby romští občané dostali odškodné za pronásledování v době druhé světové války.

Večer 10. prosince bylo českému velvyslanci v Londýně předáno na podporu pražského protestu toto prohlášení: "Požadujeme, aby udělala česká vláda všechno, co je v její moci, aby mohli Romové v České republice užívat výsady rovného občanství, společenské spravedlnosti a osobní svobody. Spojené národy vyhlásily rok 1997 za Rok tolerance a porozumění. Nechť jsou pro tento naléhavý úkol určeny konkrétní finanční prostředky."

Anthony Julius
Marek Kohn
Dr. Margaret Brearly
(Ústav pro výzkum politiky vůči židům)
Dr. Donald Kenrick
(Romský ústav)
Peter Merecer
(Romský výbor pro vzdělávání, sociální a lidská práva)
Moris Farhi
Eva Eberhardt
(Phare)
a další
Londýn, W1

Ptal jsem se o víkendu v rozhovoru pro Neviditelného psa paní Jílkové, která už neuvádí televizní Arénu, jestli jí nevadí, že telefonování názorů do Arény během vysílání není naprosto reprezentativní a vytváří falešný dojem o názorech v české společnosti. (V Británii je užívání takovýchto dílčích, na spolehlivém sociologickém vzorku obyvatelstva nezaložených průzkumů veřejného mínění zakázáno, neboť zkreslené výsledky takovýchto průzkumů, komunikované sdělovacími prostředky, přímo ovlivňují názory občanů a dochází tak k nepřípustné manipulaci veřejného mínění.)

Paní Jílková odpověděla, že si telefonní průzkum názorů diváků vysílaný během Arény nečiní nárok na sociologickou přesnost a že to jen zajímavým způsobem umožňuje divákům, aby se na programu sami podíleli. (Jen mě tak napadá - uvádí Česká televize během programu Aréna, že její telefonní průzkum je nespolehlivý a nic nedokazuje, že je to jen nezávazná zábava? Samozřejmě, že ne. Také jsem neviděl na obrazovce upozornění, že do televize mohou volat za pouhé 2 Kč občané z celé republiky, ale možná mi to uniklo.)

Možnost nepřípustného ovlivňování veřejného mínění se v Británii velmi přísně sleduje. Zajímavě se to v minulých dnech projevilo na menším skandálu.

Velmi silně sledovaný ranní dvouhodinový živý publicistický pořad BBC Radia 4 "Today? pořádá každoročně mezi posluchači soutěž o nejpopulárnější osobu v Británii. Loni ji vyhrál Philip Laurence, vynikající ředitel jedné londýnské školy, kterého před školní budovou nožem zavraždili dva výrostci, poté co je napomenul, aby neterorizovali malého žáka jeho školy.

Letos však před vyhlášením výsledků Radio 4 soutěž zrušilo. Organizátorům soutěže se totiž dostalo informace, že z ústředí Labouristické strany vyšla instrukce stranickým aktivistům po celé zemi, aby do Radia 4 soukromě, pod vlastním jménem telefonovali a nominovali na titul nejpopulárnější britské osobnosti Tonyho Blaira. Labouristé se ovšem posléze bránili, že to nebylo spiknutí, organizované vedením strany, že prý to byla iniciativa, kterou nekoordinovaně s vedením zorganizoval jakýsi nevýznamný úředník. Předtím se však vedení labouristů bránilo, že prý konzervativci takto organizovaně a tajně, soukromě telefonují do této rozhlasové soutěže o největší britskou osobnost roku už léta - a tak se teď prý labouristé rozhodli dělat totéž. (Je fakt, že loni se umístil na druhém místě v rozhlasové soutěži o nejpopulárnější osobnost premiér John Major, ačkoli je podle průzkumů veřejného mínění velmi nepopulární.)

Takže se asi už nikdy další rozhlasová soutěž o nejpopulárnější britskou osobnost, kde se názory veřejnosti zjišťují nekontrolovaně telefonem, nikdy konat nebude.

To píše Max Wooldridge v turistické příloze sobotního vydání deníku Independent, kde je také velká fotografie města Brna. Z článku vyjímám:

"Víte, že Škoda, znamená anglicky "škoda"? zeptala se mě má tlumočnice Romana v restauraci nad smaženým sýrem. Nevěděl jsem, ale vysvětlilo mi to nehodu, které jsem byl svědkem několik hodin předtím, když jsem šel po brněnském náměstí Svobody. Nákladní automobil vrazil zezadu do škody a urazil ji blatník. Řidič vystoupil, pokrčil rameny a dal si blatník do kufr. Škodu přijal jako nevyhnutelnou. Řidiči si nevyměnili adresy svých pojišťoven. Jen si podali ruku a odjeli.

Jestliže je Praha oblíbené dítě České republiky, Brno je její tichý bratranec. 650. výročí založení města Brna si v roce 1993 skoro vůbec nikdo nepovšiml.

Navzdory tomu, že je Brno velmi blízko středu Evropy (na půl cestě mezi Budapeští a Prahou a blízko Vídně i Bratislavy) o druhém městě ČR se ví málo, kromě toho, že je to rodiště Milana Kundery a samopalu Bren.

Co se týče architektury, Brno nad Prahou lehce vítězí, se svým podivným a fantastickým Domem u čtyř mamlasů na trojúhelníkovém náměstí Svobody, který na přelomu století postavil bohatý židovský průmyslník. "Mamlasové? jsou čtyři obrovské kamenné figury s úzkostnými výrazy v tváři, kteří nesou budovu na ramenou.

Další úzkostné výrazy jsou na tváři kapucínských mnichů, jejichž pozůstatky jsou vystaveny v kryptě brněnského kláštera ze 17. století. Je to skutečné makabrózní divadlo. Jsou tam také mrtvoly místních měšťanů a šlechticů, konzervované chytře vymyšleným ventilačním systémem.

Jeden z mnichů byl pohřben zaživa - když byla jeho rakev otevřena, ležel v jiné pozici, než jak ho pohřbili. (Nezapomeňte se podívat na lustry, vyrobené z lidských kostí.)

Když jsem poprvé navštívil Brno, bylo to v listopadu 1989 během demonstrací, které vedly k sametové revoluci. Připojil jsem se k tisícům studentů na náměstí Svobody. V obavách jsme si pod kabáty na záda nacpali spoustu novinového papíru, kdyby nás zmlátila policie.

Tehdy jsem se seznámil s Petrem, místním učitelem angličtiny. Nyní má vlastní jazykovou školu a organizuje konzerty klasické hudby pro zahraniční hudební tělessa. Když jsme se tentokrát znovu setkali v hotelové dvoraně, zrovna vysvětloval americkému producentovi, proč ještě nemá plakáty: "Tiskárny ještě nejsou kapitalistické. Potřebují čtrnáct dní."

Později jsme povečeřeli u Pinkasů. Nebyly tam žádné volné stoly, tak jsme seděli mezi dobře naladěnými Čechy, popíjejícími sklenice zlatavého piva a jedícími nezdravá jídla jako je svíčková a knedlíky. U vedlejšího stolu odmítly dvě dámy, jejichž barva vlasů k sobě nešla, pustit sednou dva muže. Ptal jsem se Petra, co se děje. "Nelíbí se jim způsob, jakým se ti muži zeptali, zda je tm volno," vysvětlil.

Je snad Brno, uvažoval jsem, městem nepříjemně nerudných lidí? Byl jsem ujištěn, že ne, když mi potvrdili, že zkroucená věž nad gotickým portálem radnice z třináctého století není výsledek činnosti nějakých místních chuligánů. Je to pomsta Antona Pilgrama, sochaře ze 16. století. Když mu radní nezaplatili, kolik chtěl, dal svým kameníkům příkaz, aby ohnuli nejvyšší věž. Je ohnutá dodnes a vhodně stojí nad sochou spravedlnosti.

Trvalý a hluboký dojem dělají na návštěvníka brněnské kostely. Na vrchola svatojakubského kostela na Jakubském náměstí je Nehanba, mužíček, který vystrkuje zadek z jižního okna věže. Mužíček je tam umístěn jako výmluvný signál konkurenčnímu kostelu v jižní části města.

Ve městě je spousta dalších pozoruhodných scén a obrazů. Nejznámější brněnskou atrakcí je brněnský drak ... Legendární je také brněnské kolo. ... Vůbec je město plné pozoruhodných lidí. K obědu jsem si dal bramborák a pozoroval jsem přitom dvě starší ctihodné české dámy. Očekával jsem, že když jsou z Moravy, dají si slivovici, ale daly přednost černému pivu.

Později jsem sledoval dělníky z pivovaru, jak za půl hodiny dodali více než sto pivních sudů. Možná pivovar na ně převedl své oddělení kontroly kvality: dělníci totiž strávili další hodinu pitím obrovského množství piva.

Jiná hospoda, U dvou kozlů, byla tak zakouřená, že jsem téměř potřeboval termální kameru, abych v putyce něco vůbec uviděl. To není překvapivé, když si uvědomíte, že Češi mají populárního prezidenta, který je silný kuřák a populární cigarety značky Start.

Před sedmi lety ke mně chodili Češi s cigaretami i bez cigaret v rukou a chtěli si ode mně kupovat západní peníze. Teď se už jen zajímali o to, co si o České republice myslím. Pavel, student, s nímž jsem se seznámil, když jsem čekal na autobus do Bratislavy, byl plný otázek. Je správné být z demokracie zklamán tak brzo? chtěl vědět. Co si myslím o rozdělení republiky na ČR a na Slovensko? Chybí Čechům sebedůvěra, která by z nich udělala národ?

Komunismus je v České republice dnes zcela mrtvý, avšak jiný bývalý pán města Brna dosud přežívá - alespoň v gastronomickém převtělení. Oteklé jako habsburské rty jsou horké párky, které se prodávají na stáncích po celém městě. Když jsem si ho tady koupil před sedmi lety, prodával se na kusu papírového tácku s kaňkou hořčice. Vznik tržního prostřední znamená, že se párky nyní podávají na polystyrénovém talířku.

Independent informuje, že se z Británie nedá letět přímo do Brna, ale zpáteční let Londýn-Praha stojí u firmy British Airways 199.90 liber (7996 Kč), když si ho koupíte před 18. prosincem. Lety firmy British Midland stojí 180.90 (7236 Kč), České aerolinie nabízejí lety asi za stejnou cenu, o patnáct liber levnější jsou z letiště Stanstead (ale tam stojí dojet z centra Londýna asi 15 liber, takže to nestojí zato).

Deník také poskytuje případným britským turistům informace o některých brněnských hotelech, spolu s telefonními čísly a cenami a charakteristikami pokojů, a pak dodává: Informační kancelář města Brna pro turisty je v Běhounské 3, ale její telefon (00 44 5 42 41 10 89, linka 90) nikdo nikdy nebere.

Další článek z velké přílohy Financial Times o ČR (z 8. prosince 1996)

Čechům to trvá déle, než to trvalo Polákům, začít hovořit o traumatech minulosti

Anthony Robinson

(Článek vyšel před zveřejněním česko-německé deklarace, přesto myslím je stále zajímavý. JČ.)

Nejhůře se podle starého vtipu z komunistické éry předpovídá za komunismu minulost. Komunismus byla doba, kdy se z bývalých hrdinů stávali nepřátelé lidu doslova přes noc a osoby a události mizely z historie nebo z fotografií, podle toho, jak se měnila ideologická linie.

Jak se Česká republika a další bývalé oběti nacistické a sovětské okupace připravují na vstup do NATO a do Evropské unie, jsou nuceny znovu hodnotit traumatické epizody z minulosti i vztahy se sousedy.

"Tato země potřebuje brutálně otevřenou a poctivou debatu o minulosti," argumentuje Jiří Pehe, jeden z nejinteligentnějších politických analytiků v České republice. "Lidi jsou v ČR stále ještě velmi provinční a netolerantní. Naše politická kultura je konfrontační a zaměřená osobně. Politikové jsou často motivováni intenzívní osobní nenávistí. Existuje silná nesnášenlivost vůči čemukoliv, co pochází ze zahraničí, zejména vůči Romům," dodává Pehe.

Vyrovnat se s minulostí znamená především vyrovnat se se silným pocitem, že my Češi, jsme vždycky byli jen oběti. Pociťuje to národ, který v roce 1938 zradila Británie, Francie a západní mocnosti.

Jeho občané přihlíželi bezmocně, když Hitler využil etnické německé menšiny v Sudetech, aby dobyl a rozdělil Československou republiku. Pak země trpěla po dobu 41 let sovětské nadvlády, která ještě podstatně přitvrdla po invazi v roce 1968.

Češi neměli svobodu, aby se mohli vyrovnat s minulostí, zatímco Němci měli přes padesát let na to, aby se vyrovnali se svým kolaborantstvím s Hitlerem a se svou aktivitou za nacistické éry. Avšak Poláci, které napadli v roce 1939 Němci i Rusové zároveň, zahájili rozhovory o minulých traumatech s oběma bývalými nepřátelskými sousedy dříve než Češi.

Rusové nakonec přiznali, že tisíce polských důstojníků v Katynu zavraždila NKVD, nikoliv nacisté. Ochota Rusů otevřeně hovořit o této věci a podobných dalších traumatech pomohla pozvednou historicky složité polsko-ruské vztahy na vyšší úroveň vzájemného respektu.

První vláda odborového hnutí Solidarita, v jejímž čele stál Tadeusz Mazowiecki, také velmi silně usilovala o vyřešení obdobných problémů s Německem a podepsala s kancléřem Helmutem Kohlem polsko-německou smlouvu .

Smlouva zaručuje západní hranice Polska, které zahrnují velké části předválečných německých provincií Pomeransko a Prusko. Z nich byly odsunuty milióny Němců, anebo utekly před Rudou armádou. Otevřená řeč pomohla zahojit mnohé rány a vytvořila cestu k podstatnému zvýšení německých investic a německé turistiky, i když Poláci stále nedovolují Němcům, aby si v Polsku kupovali pozemky.

České republice trvalo daleko déle, než byla schopna začít se zabývat takovýmito traumatickými otázkami. Je to hlavně proto, konstatuje Pehe, že se Češi hlavně vidí jako oběti, které se nemají za co omlouvat.

"Je zapotřebí si otevřeně přiznat, že mnoho Čechů kolaborovalo s nacisty a s komunisty," říká Pehe. "Konec konců, KSČ měla v roce 1989 1,7 miliónu členů. Ale hlavní problém je, že mnoho Čechů prostě nepovažuje násilný odsun 3 miliónů sudetských Němců z jejich domovů a statků za morální problém, s kterým se musejí vyrovnat."

Česká republika, která se rozvedla se Slovenskem v roce 1993, hraničí na dvou stranách s Německem a s německy mluvícím Rakouskem. Dále na sever a na východ probíhá polská hranice Slezskem, kde se také před válkou mluvilo německy. V roce 1945, tři roky před komunistickým převzetím moci, byli obyvatelé těchto vesnic, kteří vyvěsili v roce 1938 na přivítání Hitlerovy invaze nacistické prapory, uprostřed zimy násilně vyhoštěni a byli odesláni zpět do Německa v dobytčácích, nákladními automobily a pěšky.

Většina tří miliónů uprchlíků se usadila v Bavorsku, kde si udržují své staré tradice a zorganizovali mocno politickou lobby. Jejich hlasy pomáhají udržovat Křesťansko-sociální unii u moci a svazují ruce kancléře Kohla v Bonnu. Mnoho z nich požaduje odškodné za ztracené domovy a statky a omluvu za zacházení, které se jim dostalo od české armády a policie před půl stoletím.

Dosud bylo velmi obtížné vydobýt od Čechů tuto omluvu. Jiří Pehe a jiní argumentují, že to je částečně proto, že když se rozpadlo Občanské fórum, moralisté byli zesměšňováni jako "beznadějní snílkové" a ztratili vliv nad politickým vývojem.

Moc převzali pragmatikové, kteří české společnosti a české ekonomice vnutili své hodnoty. "Dosáhli makroekonomické stabilit, avšak nevěnovali pozornost korupci, ani reformě podniků, takže hospodářství je nyní zevnitř poněkud prohnilé," dodává Pehe. "Nebezpečí je, že bychom mohli bezcílně doklopýtat do jednadvacátého století bez poctivé sebeanalýzy a bez demokratických institucí, naplněných skutečným obsahem".

Zda se tato deprimující prognóza splní, závisí možná ve značné míře na tom, zda vláda zmobilizuje svou politickou vůli a dohodne se s Bonnem na znění dlouho odkládané česko-německé deklarace. Kancléř Kohl vyjádřil přání, že by deklaraci chtěl podepsat ještě před vánocemi.

Formální normalizace vztahů mezi ČR a jejím mocným západním sousedem by pomohlo Čechům při vstupu do Evropské unie a do NATO a podpořilo by rychle se rozvíjející osobní a hospodářké styky mezi oběma zeměmi.

Více než 100 000 Čechů překračuje každodenně hranice do Německa za prací. Obrovská množství německých turistů cestují opačným směrem. Milióny projíždějí Sudety a procházejí mnoha krásnými městy, která kdysi bývala průmyslovým centrem habsburské říše a měla vždycky těsné kulturní a hospodářské styky s německy mluvící částí Evropy.

(Vidím, že se tady Anthony Robinson stal trochu pod vlivem Jiřího Peheho nadšeným germanofilem. Já bych daleko raději viděl v ČR anarchický, individualistický a osvobozující anglosaský vliv - s dlouhou tradicí hrdé demokracie. Ale geografické ohledy jistě převládnou a německý vliv bude v Čechách samozřejmě vždycky velký. Bohužel bude, obávám se, do jisté míry potvrzením středoevropského provincionalismu. -- Tyto poznámky ovšem neznamenají, že otevřené narovnání a vyřešení česko-německých vztahů, jak je představuje česko-německá deklarace, nevítám.)

Jan Čulík