18.12.1996

Historie nakladatelství Josefa a Zdeny Škvoreckých se mi zdá docela příběhem, blížícím se až tragédii. Rekapitulujme:

Liberalizace šedesátých let v Československu se odehrávala především na kulturní scéně. Jak řekl režisér Miloš Forman svému životopisci A.J.Liehmovi v knížce Příběhy Miloše Formana (68 Publishers, Toronto), všichni nadaní mladí lidé šli do kultury - protože za komunismu z nich těžko mohli být úspěšní bankéři, politikové, podnikatelé.

Po sovětské invazi emigrovalo z ČSSR na Západ asi 150 000 lidí. Ti byli z domova zvyklí na bohatý kulturní život, a tak si ho vytvořili i na Západě. Rychle vznikla exilová nakladatelství, která prostřednictvím subskripce vydávala původní, nové knížky asi v takových nákladech, v jakých často dnes vycházejí nové tituly v samotné České republice (tedy asi 2000 výtisků).

Nejvýznamnějším nakladatelstvím bylo zřejmě nakladatelství Škvoreckých 68 Publishers, Toronto. Josef Škvorecký vyučoval na torontské univerzitě kurs tzv. creative writing a ve volném čase se věnoval psaní a práci pro nakladatelství. (Škvorečtí toho dělali opravdu mnoho, mimo jiné vydávali i velmi inteligentní a zábavný dvojměsíčník Západ, do něhož psal Josef Škvorecký, aby to všechno nebylo jen pod jeho jménem, i pod pseudonymem Vladimíra Burke.)

Kromě Škvoreckého nakladatelství existovala ještě celá řada jiných: velmi významný byl Index v německém Kolíně nad Rýnem, anebo zcela donquijotské nakladatelství Daniela Strože Poezie mimo Domov v Mnichově. Strož, který se živil jako skladník, vydával přes deset let v bývalém dětském pokoji svých odrostlých dětí původní českou poezii.

Dvacetiletá činnost českých exilových nakladatelství byla obrovským přínosem české kulturní historii v době, kdy byla v ČSSR nezávislá, autentická kultura zakázána, mimo jiné hlavně proto, že od konce sedmdesátých let vydávala tato nakladatelství všechno významné, co vzniklo v českém samizdatu. Z českých exilových nakladatelství se pak česká literatura dostávala do světa - začala se překládat a paradoxně v osmdesátých letech nabyla skutečně mezinárodního významu.

Kdo si to chce trochu připomenout, nechť se podívá na mou knížku Knihy za ohradu: Česká literatura v exilových nakladatelstvích 1970 - 1989 (Praha, Trizonia 1991). Asi na čtyřech stech stránkách se tam můžete dočíst podrobnosti, které tady shrnuji jen v kostce.

Škvorečtí po pádu komunismu obdrželi v Československu Řád bílého lva, tak se zdálo, že jejich práce byla po zásluze oceněna. (Ostatním nakladatelům nikdo ani nepoděkoval.)

A práce to byla velká. Například nakladatelství 68 Publishers vydávalo ročně kolem 15 až 20 knih. Řekněme, že měly průměrně 350 stran. Představte si jen úkol, přepsat 20 třistapadesátistránkových knih ročně do počítače. To je v podstatě jedna kniha každých čtrnáct dní. Zkuste opsat do počítače dvě stě nebo tři sta padesát stránek za čtrnáct dní. Je to docela fuška. A to nemluvím o všech ostatních pracích, vedení korespondence, účetnictví, korektury, organizace. Paní Zdena Škvorecká vedla nakladatelství dlouho sama, pak měl k ruce jednu pomocnici. Nemusím snad dodávat, že to všechno dělali Škvorečtí - a podobní čeští exiloví nakladatelé - zadarmo. Když se nedostávalo peněz, Josef Škvorecký dotoval nakladatelství ze svého univerzitního platu.

Byli to blázni, že?

Člověk by si myslel, že lidé v České republice tuhle práci ocení.

Potíž totiž byla, že, jak se zdá, Zdena Škvorecká byla kdysi v dávné minulosti, v mládí vydírána Stb a byla přinucena jí podepsat spolupráci. Vlastně o tom napsala vynikající román Honzlová, kde je to všechno víceméně vylíčeno. Román, který vyšel česky i anglicky už v sedmdesátých letech (anglicky pod názvem Summer in Prague), interpretují někteří jako pokus celou věc přiznat, svěřit se a očistit se. (Posléze, jako poslední publikaci 68 Publishers, vydala paní Škvorecká objemnou knihu Osočení, v níž shruje často tragické případy lidí, kteří se dostali na seznam spolupracovníku Stb, které Stb zničila a přesto byli po revoluci v r. 1989 vláčeni tiskem.)

Osobně si myslím, že ať už se dostala paní Škvorecká na seznam spolupracovníků Stb jakkoliv, svou neúnavnou a velmi záslužnou prací pro českou věc v nakladatelství jakoukoliv vinu, kterou kdy mohla mít (jakože ji asi neměla) dávno odčinila.

V Čechách to však asi neplatí, nebo to dlouho neplatilo. Vyplývá to z nového románu Josefa Škvoreckého, který byl recenzován zde na Neviditelném psu i v nedávném čísle týdeníku Respekt. Recenzenti konstatují, že míra sprostoty, s kterou se musejí v současnosti v ČR lidi potýkat a kterou jsou nuceni považovat za normální, je pro Čechy, jako jsou Škvorečtí, kteří odešli na Západ už před řadou let, nepochopitelným a těžce traumatickým zážitkem. Ostracizace paní Škvorecké poté, co její jméno jako údajného spolupracovníka Stb, zveřejnil Petr Cibulka, vedla tuto vzácnou osobu podle knihy Josefa Škvoreckého k naprosté depresi - podle recenzentů se prý Zdena Škvorecká v současnosti v Torontu upíjí k smrti.

Obě recenze, ze Psa i z Respektu (tam od Jiřího Peňáze) jsem paní Škvorecké poslal. Napsal jsem jí, ať si proboha z toho Cibulky nic nedělá.

Odepsala mi 9. 12. takto, lístek jsem dostal včera:

Milý pane Čulíku,
děkuju vám za fax. Josef to v tom románě poněkud nadsadil. Není to se mnou tak zlé. Dostávám ovšem dopisy z domova o lidech, s nimiž to zlé je. Že se o tom mlčí, neznamená, že se na věc zapomnělo. Když se to hodí, tak se to hodí. Proč například pan Peňás nenapsal už v roce 1992, co si o věci myslí? Tenkrát zřejmě vyčkával, až co si pomyslí jiní. Dnes opakuje to, co Josef tenkrát napsal. Bez udání autora. Samosebou, že to byl trik a podraz Stb. No nic. Hezké vánoce, Z.Š.

Zašel jsem včera s jedním americkým postgraduálním studentem zde v Glasgow do příjemné indické restaurace jménem Ashoka. Američan, křestním jménem Andrew, žil čtyři roky v malém městě - vlastně ve vesnici - nedaleko Havlíčkova Brodu. Umí proto česky tak, že se nepozná, že se v Čechách nenarodil. Kromě toho je velmi podrobně a velmi aktuálně informován o vývoji na současné české scéně.

Někteří čtenáři mě tady kritizují ve Fóru, protože tlumočím názory nebo myšlenky, o kterých se v Čechách neví, nebo které prostě překračují konvenční rámec. Tak už jsem byl označen za nebezpečného levicového intelektuála, hned poté za extrémně pravicového anarchistu, a teď zase šířím lživou protičeskou propagandu. (Mimochodem, nepřipomíná vám to s tou lživou protičeskou propagandou trochu Slovensko? Dosud jsem se domíval že "protinárodní propagandu? kritizuje a pronásleduje jen mečiarovská vláda? Budeme také mít v Čechách jazykový zákon?)

Ale jsem v dobré společnosti, neboť nyní se staly terčem kritiky některých čtenářů tohoto Psa i západní novináři, kteří se odváží psát o České republice. Jejich reportáže jsou stereotypní, povrchní, nepřesné, a vůbec české problematice nerozumějí, vytvářejí samostatnou virtuální realitu.

Neříkám, že jsou západní novináři nedotknutelní bozi. Jistě jsou mnozí z nich nepřesní a píší stereotypně. Obávám se však, že možná bude něco chybného asi na těch protestujících čtenářích - nezdá se vám, že je to podivné, že se podle nich všichni pletou, českým poměrům nerozumějí, nikdo nikde jinde nemá pravdu - jen my, Češi, děláme všechno dobře? Je to zajímavý psychologický jev, který by stál za podrobnější analýzu.

Američan Andrew si nejprve stěžoval, že v Čechách je prý obrovská řada tabuizovaných námětů. "Lidi se sednou kolem stolu a na stole je jako obrovský balvan obrovské téma, jemuž se všichni celý večer vyhýbají. Neříkám, že jsou Američané dokonalí (obdobným způsobem se v hovoru vyhýbají traumatu Vietnamu) - ale když Češi mají těch nedotknutelných témat tolik!"

Andrew se chystá psát doktorskou práci na téma: Do jaké míry ovlivňuje to, že v Čechách za Husákova režimu kolaborovala s komunisty většina národa, dnešní politický vývoj? Proč se o tom nemluví? Proč nikdo veřejně neanalyzuje tohoto kostlivce, kterého mají všichni ve skříni, ptá se americký student.

Další otázka: Čím to je, že byla v Českoslovensu sovětská invaze v roce 1968 tak úspěšná? Zmrazila zemi natolik, že ještě koncem osmdesátých let málokdo v Čechách věřil, že tam komunismus není na věčné časy. Jak je možné, že se lidem v Čechách dařilo tak špatně číst mezinárodní politické ukazatele? Jak je možné, že se lidi v normalizačním husákovském režimu tak dobře zabydleli, že jim ho pak skoro bylo líto opustit? Jak to, že se začátkem sedmdesátých let tolik lidí tak zuřivě vrhlo na likvidaci liberálních let šedesátých? Nemá to trochu obdobu se zuřivostí, s jakou se po pádu komunismu začaly likvidovat veškeré údajné charakteristické rysy komunistického systému? Jinými slovy, vždycky jsem loajální až do poslední chvíle, a když dojde k obratu, tak začnu velmi intenzívně dělat opak toho, co jsem dělal dosud, aby si nikdo nevšiml, že jsem byl loajálním stoupencem předchozího režimu.

Jinak je prý velmi zajímavé, jak silně jsou lidé uzavřeni do vlastní českosti. Jiným nedůvěřují. Dochází prý až ke komickým situacím, kdy lidi v Čechách mluvili s americkým studentem zcela volně a otevřeně, protože si mysleli, že je Čech. Za dvacet minut jim v rozhovoru došlo, že je to cizinec, Američan. ŠOK! Je to konec jakékoliv rozumné debaty. Začnou hovořit o Kalifornii a o Dallasu. Domácím poměrům ten člověk podle nich přece nemůže rozumět. (Nenapadne je, že by právě mohlo být pro ně užitečné srovnávání domácích poměrů s poměry zahraničními.) Jsou zdrceni, že se před cizincem otevřeli.

K vykmitnutí sociálně demokratických poslanců, kteří hlasovali s vládou.
Jistě, konstatoval Andrew, v Americe si hlasují kongresmani v parlamentě jak chtějí, bez ohledu na stranickou disciplínu. Uvažoval v ČR někdo, že těm dvěma soc.dem. poslancům mohla vládní koalice případně leccos slíbit? Jsou-li v parlamentě síly v podstatě vyrovnané, není přece vůbec překvapivé, bude-li se slabá vládní koalice získat přetáhnout na svou stranu některé poslance, a naopak. Totéž se přece právě děje v Británii, kde opozice v zákulisí přesvědčuje různé konzervativní poslance, aby od konzervativců utekli k ní, a několikrát se to už podařilo.

Za těchto okolností, domnívá se Andrew, nezbývá Zemanovi než se snažit upevňovat stranickou disciplínu hrozbou vylučování. Jistě, je to trapný princip. Ale Václav Havel na to lidi v ČR upozorňoval už asi před pěti lety, varoval, ať nevznikne stranický systém, který by vyžadoval rigidní partajní disciplínu. Nikdo ho neposlouchal, a dnes máme důsledky. Zeman se chová zcela v logice vývoje politického systému, který v ČR vzniká, míní Andrew.

Není také zajímavé, pokračoval Andrew, jak se českým politikům podařilo zcela izolovat a z demokratického procesu vlastně vyloučit jako extrémisty stranu komunistů a stranu sládkovců? Jistě, je tady precedens už z první republiky, kde také existovaly tzv. "státotvorné? strany,hoši, kteří spolu mluvili, a pak strany nestátotvorné. Ať už jsou sládkovci a komunisti jakkoliv strašní, vylučovat je z politiky není příliš demokratické, konstatuje americký student.

Před cestou do hospody jsme se poveselili pohledem na zdejší Fórum, kde celá řada přispěvatelů, jak na to poukázal Andrew, rasistickými poznámkami protestovala, že nejsou rasisté. Je to docela zábavný paradox, poznamenal americký student se čtyřletou zkušeností života v ČR, kde se mu mimochodem velmi líbilo.

Jan Čulík