30.12.1996 - archiv

Nesamozřejmost existence českého národa - k novoročnímu zamyšlení

Četl jsem v těchto dnech znovu projev Milana Kundery, jímž byl zahájen sjezd československých spisovatelů v červnu 1967. V novém roce už to bude třicet let.

Navzdory tomu, že byl projev přednesený v určité neopakovatelné historické situaci, až mě zarazilo, že mnohé pasáže z Kunderova projevu jsou jaksi velmi aktuální i dnes. Posuďte sami.

Projev jsem mírně zkrátil a předkládám ho k novoročnímu zamyšlení. Že by ta aktuálnost byla dána tím, že situace a mentalita českého národa se nemění, komunismus nekomunismus? (Chápejme Kunderův pojem kultura z dnešního hlediska široce, i jako tvůrčí technologický a ekonomický rozvoj.)

Jinak je také myslím zajímavé, jak vysokou úroveň ve srovnání s dneškem mělo veřejné vyjadřování Čechů ještě v šedesátých letech.

(Mezititulky jsou moje, vepsal jsem je pro přehlednost.)

Nesamozřejmost existence českého národa

Milan Kundera

Vážení přátelé, i když žádný národ tu není na zeměkouli od věků a sám pojem národa je poměrně moderní, přesto pociťuje většina národů svou existenci jako samozřejmý úděl daný mu od Boha, od přírody, od nepaměti. Nepříliš šťastná, přetrhávaná historie českého národa, jenž dokonce prošel i předsíní mrtvých, umožnila nám nepodlehnout této klamavé sugesci. Existence českého národa nebyla totiž nikdy samozřejmostí a právě nesamozřejmost patří k jejím nejvýraznějším určením.

Nejzřetelněji je to patrno na začátku 19. století, kdy hrstka intelektuálů se pokusila vzkřísit polozapomenutou češtinu a v další generaci i polozahynulý národ. Toto vzkříšení byl záměrný čin a každý čin je volba mezi pro a proti.

Intelektuálové českého obrození, i když se rozhodli pro, znali i váhu protidůvodů. Věděli - mluví o tom například Matouš Klácel - že germanizace by ulehčila život obyvatelů Čech, dala praktičtější možnosti jejich dětem. Věděli též, že příslušnost k většímu národ poskytuje mnohem větší prostor i působnost duchovní práci, kdežto češtinou věda - cituji Klácela, "ouží známost důkladné práce své".

Znali nevýhody malých národů, které, jak říkal Kollár, "myslí a cítí takořka jen napolo", jejichž vzdělanost - cituji opět Kollára - "bývá malicherná a neduživá, ona nežije, ale jen živoří, neroste ani nekvete, ale jen vegetuje, nevyvodí stromy, ale jen chrastiny." Plné vědomí důvodů i protidůvodů klade do základů novodobého českého bytí otázku být či nebýt a proč být. Jestliže obrozenci zvolili bytí, byla to velká výzva budoucnosti. Postavili národ před úkol ospravedlnit v průběhu historie správnost osvobozenecké volby.

Provokatér Schauer

Bylo zcela v logice této podstatné nesamozřejmosti českého bytí, jestliže Hubert Gordon Schauer hodil roku 1886 do tváře mladé, leč do své malosti pohodlně se již zabydlující české veřejnosti skandální otázky: Nebyli bychom přinesli lidstvu víc, kdybychom svou duchovní energii byli spojili s kulturou velkého národa, která je na mnohem vyšší úrovni než klíčící kultura česká? Stála námaha vynaložená na znovuzřízení národa vůbec za to? Je kulturní hodnota národa tak velká, aby ho ospravedlnila?A druhá otázka. Je s to ho ta hodnota zabezpečit v budoucnosti před eventuálním odnárodněním?

Český provincionalismus, plně uspokojený pouhým vegetováním považoval ovšem takové obrácení jistot v otázky za útok proti národu, a proto vyobcoval tehdy Schauera z národa.

A přece o pět let později začínající kritik Šalda označuje Schauera za největší postavu své generace. Jeho stať označuje za vlastenecký čin v nejpůvodnějším slova smyslu. Nemýlí se. Vždyť Schauer konec konců vyhrotil to, co věděli všichni velcí obrozenci. Palacký píše: "Nepovzneseme-li ducha národa našeho k vyšší a ušlechtilejší činnosti, nežli jest u sousedův, neuhájíme ani přirozeného bytu svého." A Neruda: "Nastává povinnost, abychom národ svůj na výši světového uvědomění a vzdělání postavili a jemu takto nejen k uznání dopomohli, ale i život pojistili."

Kulturní hodnoty, nové myšlenky nás včleňují do světového společenství

Otázku samého bytí národa podmiňují obrozenci kulturními hodnotami, jež má národ vytvořit. A ty hodnoty chtějí měřit nikoli bezprostřední nacionální užitečností, ale měřítky, jak se tehdy říká, všelidskými. Chtějí být součástí světa, součástí Evropy.

Čechové střídali v dějinách údobí bdění s údobím spánku, některé podstatné vývojové fáze evropského ducha promeškali a musili si evropský kontext vždy znovu sami zprostředkovávat, osvojovat, vytvářet.

Nic nikdy nebylo Čechům samozřejmou daností, ani jejich jazyk, ani jejich evropanství. I jejich evropská příslušnost je jejich věčným buď anebo: buď nechat češtinu zplanět v pouhé evropské nářečí a její kulturu v pouhý evropský folklór, anebo být jedním z evropských národů, se vším, co to znamená.

Jen druhá alternativa zaručuje skutečný život, ale ona je právě neobyčejně obtížná pro národ, který celé devatenácté století musel věnovat většinu své energie na budování základů, od středního školství až po naučný slovník.

A přece už na začátku dvacátého století, a zejména v údobí mezi dvěma válkami, dochází ke kulturnímu rozkvětu bezpochyby dosud největšímu v české historii.

Bylo to ovšem pořád ještě období jinošství. Jestliže se právě nyní, v šedesátých letech, česká kultura znovu rozběhla, jestliže je dnes nepochybně nejúspěšnějším oborem národní činnosti, pak je to nejdůležitější národní událost posledních let.

Ale je si toho naše národní společenství vůbec vědomo? Je si vědomo, že osud jeho kultury je jeho osudem? Anebo snad dnes již přestal platit názor obrozenců, že bez silných kulturních hodnot není národní bytí vůbec zabezpečeno?

Češi v období světové integrace

V druhé půli dvacátého století otevřely se velké perspektivy integrace. Vývoj lidstva se poprvé spojil v jednotnou světovou historii. Malé celky se spojují do větších. Mezinárodní kulturní úsilí se koncentruje a sjednocuje. Vzniká masové cestovatelství.

A tím vším vzrůstá role několika hlavních světových jazyků, a tak jak se stává veškerý život čím dál víc mezinárodním, působnost jazyků malých národů se čím dál víc omezuje.

Mluvil jsem před časem s jedním belgickým Vlámem, divadelníkem, který si mi stěžoval, jak je ohrožen jejich jazyk, jak se vlámská inteligence stává dvojjazyčnou a začíná dávat přednost před rodným jazykem angličtině, která jí umožňuje přímější styk s mezinárodní vědou.

Nenahraditelnost hodnot, které národ vytvořil

V těchto okolnostech mohou malé národy bránit svůj jazyk a svou svébytnost jedině kulturním významem svého jazyka, nenahraditelností hodnot, jež vytvořil a jež jsou s ním spjaty.

Plzeňské pivo je ovšem také hodnota. Jenomže všude ho pijí jako Pilsner Urquell. Plzeňské pivo nárok Čechů na vlastní jazyk neospravedlní.

A budoucnost sjednocujícího se světa bude nemilosrdně a zcela oprávněně požadovat účty z ospravedlnění existence, kterou jsme si před 150 lety zvolili, a bude se ptát, proč jsme si ji zvolili.

Je důležitá kulturní kontinuita?

Děsím se někdy toho, že dnešní naše vzdělanost ztrácí onen evropský charakter jejž měli na srdci čeští humanisté a obrozenci. Řecko-římská antika i křesťanství, oba tyto základní pramen evropského ducha, které vytvářejí napětí jeho výboje, téměř vypadly z povědomí mladého českého vzdělance, což je ztráta, kterou nelze nijak nahradit.

Existuje totiž železná kontinuita evropského myšlení, trvající přes veškeré myšlenkové revoluce, která si vytvořila svůj slovník, svou terminologii, svá podobenství, mýty a svá témata, bez jejichž znalosti se evropští vzdělanci nemohou dohovořit.

Četl jsem nedávno otřesný dokument o znalostech, jaké mají budoucí učitelé češtiny o světové literatuře, a nechtěl bych se dovědět o jejich znalostech všeobecných světových dějin.

Provincionalismus není jen záležitostí literární orientace, ale především problém celonárodního bytí, zejména jeho školství, novinářství, atd.

Co je vandalství?

Viděl jsem nedávno film, který se jmenoval Sedmikrásky a vyprávěl o dvou nádherně odporných holčičkách, suverénně spokojených s vlastní roztomilou omezeností a vesele ničících všechno, co přesahovalo jejich obzor. Zdálo se mi, že vidím dalekosáhlé a velmi aktuální podobenství o vandalismu.

Kdo je vandal? Vandal, jak ho kolem sebe vidím, je sociálně zabezpečený, gramotný, sám se sebou spokojený a nemá se celkem za co mstít. Vandal, to je pyšná omezenost, která se cítí dobře v sobě samé a je ochotna kdykoli se dovolávat svých demokratických práv.

Tato pyšná omezenost se domnívá, že k jejím nezadatelným právům patří přetvářet svět ke svému obrazu, a protože svět je především to nesmírně mnohé, co ji přesahuje, upravuje si tedy svět ke svému obrazu tím, že ho ničí.

Základní etický princip novověké kultury

V dopise Helvetiovi napsal Voltaire nádhernou větu: "Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu bránit vaše právo říkat to." To je formulace základního etického principu novověké kultury. Kdo se vrací historicky před tuto zásadu, dělá krok z novověku do středověku.

Jakékoliv potlačování názorů, ba i násilné potlačování nesprávných názorů, směřuje ve svých důsledcích proti pravdě, protože pravdy je možno dosíci jen v dialogu názorů, které jsou rovnoprávné a svobodné. Jakýkoliv zásah do svobody myšlenek a slov, ať už technologie i pojmenování takové cenzury je sebediskrétnější, je ve dvacátém století skandálem.

Musí svoboda mít své hranice?

Já vím, že když se řekne svoboda, někteří lidé dostávají hned sennou rýmu a namítají, že svoboda musí mít své hranice. To se ví, že má každá svoboda své hranice, dané už třeba mírou soudobých znalostí, vzděláním, předsudků, apod. Jenomže žádné nové progresívní období se přece samo nedefinovalo svými omezeními!

Jenomže u nás je pořád větší ctností střežit hranice než je překračovat. Nejrůznější momentální společensko-politické okolnost mají ospravedlnit, že se duchovní svobody různě ohraničují.

Ale velká politika je ta, která nadřazuje epochální zájmy nad momentální zájmy. A velikost české kultury je pro český národ zájmem epochálním.

Jedinečný český příběh

Celý příběh tohoto národa mezi demokracií, fašistickou porobou, stalinismem a socialismem (násobený ještě zcela jedinečnou problematikou nacionální) obsahuje v sobě všechno podstatné, co dělá dvacáté století dvacátým stoletím.

To nám umožňuje klást možná podstatnější otázky než ti, kteří touto anabází neprošli. Toto větší vědění by se mohlo proměnit v ono osvobozující překročení dosavadních hranic, v překročení hranic dosavadních vědomostí o člověku a jeho údělu a dát tak české kultuře smysl, dospělost a velikost.

Jenže znovu se musím ptát: je si naše národní společenství vědomo těchto šancí? Ví, že to jsou jeho šance? Ví, že historické příležitosti jsou neopakovatelné?

Ví, že prohrát tyto šance znamená prohrát českému národu jho dvacáté století? "Uznáno jest hlasem všeobecným," napsal Palacký, "že to byli spisovatelé čeští, co nedali národu zahynout, ale vzkřísili jej zase a vytknuli jeho snahám cíle ušlechtilé." Stojí existence českého národa vůbec za to? Stojí za to existence jeho jazyka? Ony nejzákladnější otázky položené do základů novodobého bytí tohoto národa čekají stále ještě na své definitivní zodpovězení. Proto každý, kdo svou bigotností, vandalismem, nekulturností, nesvobodomyslností podráží nohy nastavšímu kulturnímu rozvoji, podráží nohy samému bytí tohoto národa.

Předneseno 27. června 1967

Myslíte, že učím anachronismům? Loni koncem školního roku došlo k menšímu fiasku. Britští a jiní mezinárodní studenti z tohoto mého kursu se po ukončení kuru v červnu setkali v hospodě s několika studenty z ČR a chtěli si s nimi nadšeně vyměňovat názory na Kunderu a Škvoreckého. Ovšem ukázalo se, že studenti z Prahy ty knížky vůbec neznají, vůbec je nečetli. (Ona také řada Kunderových románů česky v ČR ještě nevyšla.)

Jedna dívka z ČR, která chodí do tohoto glasgowského kursu české literatury letos, jen tak pro zajímavost, a je teď na vánoce v Praze, se právě odtamtud vyjádřila, že s porovnání s českou současnou realitou je prý ten můj literární kurs jakási "krásná, neskutečná pohádka", která nemá s dnešní ČR mnoho společného. Takže je to prý vlastně matoucí a zavádějící.

Ale to přece nemůže být pravda. Nemohu jistě v kursu pokrýt všechny aspekty dnešní české skutečnosti. A slavná česká myšlenková a literárně kulturní tradice přece leží přímo u kořenů české národní totožnosti, i když si to třeba lidi dnes v ČR moc neuvědomují a dívají se na Železného NOVĚ na Dallas.

Tato slavná česká myšlenková literárně kulturní tradice se přece studuje i na českých univerzitách, a pevně doufám, že i na českých středních školách, a ne pouze formou biflování telefonních seznamů jmen autorů a názvů titulů jejich děl.

Jsou-li mezi čtenáři Neviditelného psa nějací středoškolští či vysokoškolští studenti humanitních oborů, ujistěte mě, že výše uvedený projev Milana Kundery dobře znáte, takže tady pro vás jen nudně nosím dříví do lesa!)

Jan Čulík