12.2.1997

K tomu cituji spekulativní úvahu nejmenovaného odborníka:

Klic k rozlusteni klicky (tj. jak je možné, že CME vykupuje dosavadní podíly členů skupiny CET 21 s.r.o prostřednictvím Železného a obchází tak zákon, který měl zamezit vlastnickým změnám) by zrejme bylo objasneni okolnosti vzniku akciove spolecnosti CET 21. Tady Zelezny mlzi. Na ne-tiskovce rekl, ze nevi, kdy byla zalozena (v roce 1995 ci 1996). Ale on to preci musi vedet. Tvrdi, ze a.s. je sdruzenim ctyr panu Gala, Huncika, Alana, Venclika, ale secteme-li jejich akcie, tj. 794 kusu, pak to cini 794 000 Kc nominalni hodnoty, ale to na akciovou spolecnost NESTACI!!! Ta musi mit zakladni jmeni alespon 1 milion Kc. Zbyvajicih 206 akcii ma tudiz s nejvetsi pravdepodobnosti Zelezny.

Znovu opakuji - tvrzeni, ze CET21 a.s. byla zalozena jenom proto, aby byla prevzata CME, jeji zakoupeni oznameno akcionaru a tim aby byli akcionari oklamani (viz prvni clanek v tydeniku Tyden), nepokladam za hlavni duvod vzniku. Ja si stale myslim, ze tam slo o dividendy. Za rok 1994 CET21 zrejme zadne dividendy nedostala, nebot se platily dluhy, dividendy byly male a ty dostali investori, tj. CME a Sporitelna. Za druhy rok vsak dividendy byly jiz na svete. CME dostala 330 milionu, Sporitelna mela narok na cca 78 milionu a podle systemu deleni dividend ( v prvnim kole podle investovanych prostredku, v druhem kole podle podilu) uz neco na majitele CET 21 mohl zbyt. Ja to odhaduji na nejakych 12-15 milionu Kc. Ty podily se daly prevest snaze na akciovku nez na s.r.o. ( tak pravi nekteri experti). Zahadou je, jak se jim podarilo z teto a.s. vystrnadit Krsaka. Tot ta zahada, kterou by bylo treba objasnit. Krsak tvrdi, ja mam 2 procenta podilu na CNTS z titulu podilnika CET 21 s.r.o. (12 procent deleno sesti lidmi). Zelezny na ne-tiskovce tvrdi: Pokud jde o namitky pana Krsaka, ten NEMA V CNTS ANI VINDRU!! To by bylo pravdou jedine tehdy, kdyby byla zmenena puvodni zakladatelska smlouva z kvetna 1993 a majetkovym podilnikem v CNTS by nebyla CET 21 s.r.o., ale CET 21 a.s.

Je zajimave, ze temer soucasne bylo zvyseno zakladni jmeni CET 21 s.r.o. ze 100 000 Kc na 200 000 Kc (aktualizace v Obchodnim rejstriku 4.12.1995) . Je mozne, ze pokud se tohoto navyseni neucastnil Krsak, jeho podil se zmensil, a byl tak vyrazen ze hry. Na druhe strane tato teorie ma slabinu, ti panove se uvnitr pry pohadali az v roce 1996, tj. po navyseni jmeni.

Podle mého názoru mohlo být také z nějakých finančních či daňových důvodů pro CME nutné, aby podíl, který CET 21 s.r.o. vlastní v Nově, byl vyjádřen konkrétně v akciích, a to může udělat jen akciová společnost, nikoliv s.r.o.

Tak co čeští novináři, házím vám rukavici: dokážete rozluštit tuto záhadu? Vždyť to přece nemůže být tak těžké: mělo by stačit zajít s textem smlouvy mezi Železným a CME o půjčce 4,7 miliónů dolarů a s výše uvedenými informacemi za právním a ekonomickým odborníkem.

K nedělní železniční Debatě na ČT 1

Několik věcných i obsahových poznámek ještě k nedělní Debatě, o stávce železničářů, která se konala na ČT1.

Jak jsem si už mnohokrát povšiml, v českých sdělovacích prostředcích bývá zvykem položit interviewovanému politikovi otázku a pak zbožně čekat, až se vypovídá. Mnozí politikové toho pohodlně využívají. Nesnaží se mluvit jasně, stručně a konkrétně. Dlouhé minuty vypouštějí z úst prázdná slova. V nedělí Debatě se tím opakovaně proviňovali Josef Lux, Martin Říman i Květoslava Kořínková. Už ani nemluvím o prznění českého jazyka. Proč si čeští politikové myslí, že musejí na televizní obrazovce mluvit šroubovaně?

Povinností přítomných redaktorů by mělo být mluvčího zarazit, jakmile je zřejmé, že se neumí vyjádřit, že nemá v hlavě jasně zformulovanou myšlenku a že jen mlží a nezamýšlí říci nic nového. Redaktoři České televize to v pořadu Debata nedělají. Výsledkem je, že je pořad nezaostřen a má velmi pomalé tempo. K uspávacímu dojmu přispívá i práce kamery, která často relaxovaně panorámuje po postavách mlčících účastníků pořadů, kteří zdvořile čekají, až osoba, která obdržela otázku, konečně domluví. Octnou-li se tito lidé v záběru - což se děje často - nevědí příliš , co mají dělat s obličejem a s rukama. Přispívá to k dojmu nedělní siesty.

Vím, že se v českém kontextu ustálila praxe, že přerušovat politika, když mu jednou bylo dáno slovo, je prý agresívní a nezdvořilé. Pro politiky je to pohodlnou výmluvou. Jenže například v anglosaských sdělovacích prostředcích dávají interviewující novináři jako ostříži pozor na to, aby politik skutečně mluvil k věci. Jakmile začne mlžit, utnou ho doplňovací otázkou, když je to zapotřebí, třeba několikrát. Debatní pořady v rozhlasu a televizi jdou pak skutečně k věci a mají dramatičnost a tempo.

I když to v krátkodobé perspektivě vypadá, že železničáři stávkou víceméně dosáhli svých cílů a snad brzo dojde k rozumnému jednání o restrukturalizaci českých drah, je nesporné, že svou stávkou ekonomickou věc českých drah dlouhodobě poškodili. Z britské zkušenosti vím, že tak je tomu ve stávkujícím průmyslovém odvětví vždycky. Ministr dopravy Říman s překvapením a s určitým uspokojením v Debatě poznamenal, že ČR nebyla železniční stávkou ochromena natolik, kolik se lidé obávali. Řekl několik vstřícných vět o automobilismu a o autobusové dopravě. Pesimisté z toho mohou vyvodit, že bude vláda dávat v budoucnosti více přednost před železnicí právě těmto druhům dopravy. Přitom je známo, že z ekologického i z ekonomického hlediska jsou nejefektivnější právě investice do moderní železnice. Vláda by měla vypracovat dobře promyšlený program, jak učinit v malé České republice právě železnici nejvýkonnějším dopravním prostředkem budoucnosti.

Ještě jedna věc připadá pozorovateli, který zažil v Británii dlouhá léta vlády Margaret Thatcherové a přijal mnohé její zásady za běžnou praxi každodenního života, skutečně podivná. Mezi železničními odboráři a vládou se diskutuje o tom, jaká podnikatelská a restrukturalizační rozhodnutí pro železnici připraví a bude realizovat vláda.

To mi připadá jako velmi zastaralý, tradičně socialistický přístup. Za komunismu přece řídila průmyslová odvětví ministerstva. V moderní tržní ekonomice nemají rozhodovat o podnikatelské strategii členové vlády či ministerští úředníci. I když firma zůstává pod státní správou, vládě nepřísluší činit podnikatelská rozhodnutí. Vláda je odpovědna za rámcovou politickou a ekonomickou linii, nikoliv za konkrétní podnikatelský plán státních firem. Vláda by měla především zajistit, aby v čele železničního podniku stáli schopní podnikatelští odborníci, a pak jim dát pokud možno volnou ruku. Podnikatelsky nosné plány na modernizaci, restrukturalizaci a případnou privatizaci českých železnic by měly přirozeně vypracovat České dráhy samy.

Máte-li zájem, napište Ondřeji Hausenblasovi svůj názor na jeho články. Jeho adresa je: hausen@praha1.ff.cuni.cz

> Může školská stávka přilákat mladé učitele do škol?

Proč absolventi učitelských oborů nechtějí nastoupit do škol? Bylo by naivní si myslet, že jde jen a hlavně o peníze. Podíváme-li se na výzkumy, které říkají, proč starší učitelé školy opouštějí, nejsou ani tam peníze na prvním místě. Zároveň je snad každému jasné, že státní pokladna na paušální přidání učitelům nemá. Zvyšovat platy všem znamená natisknout víc peněz, anebo přiměřenou část učitelů ze škol vyházet a jejich platy rozdělit ostatním - za vyšší úvazky a větší třídy. Obojí by byla donebevolající pitomost. A přece se pod čackými odborářskými vůdci stávka rozjela. Slouží učitelům?

Nechme na chvíli stranou potíže, které máme všichni, kdo dostáváme malý plat, a věnujme se tomu, co by mohlo lákat schopné absolventy učitelství do školy: Je to totéž, co potřebuje každý jiný studovaný mladý člověk. Potřebují zaměstnání, ve kterém bude příjemno vydržet celý den, ve kterém budou moct využít toho, co se dosud naučili, a nebudou se muset hned na začátku všechno "přeučovat", hledají místo, kde jsou mezi kolegy pozitivní spolupracovnické vztahy, kde jim budou ochotni v začátcích pomáhat a kde najdou uplatnění pro své ideální představy a nápady. Pokud je člověk učitelem vědomě, pak chce, aby mohl se svými žáky prožívat "radost z poznávání", což je rozkoš, kterou málokdy zažívají jiné profese (např. ministři), a proto jí málo respektují. Patří-li absolvent mezi ty lidi, kterým se anglicky říká open-minded a pro něž vzdělaný český národ paradoxně žádný termín nezná, pak chce, aby se v práci mohl sám dál učit a rozvíjet a aby to bylo oceněno (dosud možná ani neví, že by to i mělo být žádáno a že by k tomu měl dostávat i podporu zaměstnavatele). Tyto potřeby nastupujícího zaměstnance by se školští odboráři i ministři mohli snadno dozvědět, kdyby víc věděli o podnikovém managementu vně školství, kde jsou myšlenky a patrně i mozky čerstvější).

Schopný mladý člověk potřebuje nastoupit někam, kde bude "dobrý" a kde se to bude cenit. Cenit znamená ovšem i platit, ale také to znamená prestiž, pochvalu, možnost zajímavějších a zodpovědnějších úkolů, práce s dalšími zodpovědnými a podnikavými lidmi. O absolventy, kteří jdou jen a jen po penězích, bychom jako uživatelé a odběratelé vzdělávání mít moc velký zájem neměli. I podnikoví manažeři zkoumají, zda je uchazeč hlava otevřená a jak je výkonný.

Jaká je česká škola v očích mladého učitele? Zkoumalo to naše Ministerstvo? Vědí o tom něco odborářští bosové? Neděsí se budoucí učitel(ky) už během povinných praxí toho, jaké slepičí poměry panují ve sborovně, jak malicherná je představa jejich vedoucího učitele o provozu ve třídě, jak absurdní jsou byrokratické úkony s třídnicí, známkováním, osnovami? Nebojí se schopný mladý člověk, že zapadne do moře malomyslnosti, pedanterie a otrockého myšlení? Nepodceňujte prosím inteligenci mládeže vyrostlé ve svobodné republice: přestože snad nemají znalosti o nic lepší než jejich předchůdci (ani my), jsou mnohem náročnější co do potřeby svobody, smysluplnosti práce, lidsky rovných vztahů kolem sebe. To, že se to podaří z nich s přibývajícím stářím vytlouct, je špatným svědectvím o české společnosti. Dnešní sextáni jsou po stránce rozumové už a dosud o něco vyspělejší než mnozí z jejich profesorů: mají bystré smysly a mozky, nejsou unavení a utrápení, netrpí strachem, soustředí se na studium a nemají povinnosti s rodinou, atd. Který profesor tohle umí sám sobě přiznat, má naději na úspěch. Který se toho děsí, toho v diskusi roztrhají, anebo se před nimi znemožní tím, že diskusi nedovolí.

Do které školy vlastně chtějí nastoupit nejlepší i průměrní mezi budoucími učiteli? Najdou školu, kde by neplatily tytéž osnovy a předpisy, jež si sami pamatují jako ukoptěné, pedantické, plné zkázňující malichernosti? A najdou školu, ve které by se nemuseli bát potyček se setrvačnými čekateli na důchod? Dobrých učitelů znám hodně, dobrých škol je pár - ale je to zlomek z tisíců.

Ale abych jen nehaněl stáří: jsou mladí učitelé osobnostmi připravenými stýkat se s rozmazlenými fracky ze zbohatlických rodin, budou umět obstát před nešťastnými puberťáky, jak si poradí s tradičním školským tříděním žáků na premianty a "debily" (divili byste se, kolik je špatných učitelů, kteří tak čtyřkaře nazývají, přestože jim ty čtyřky a pětky sami sázejí, aniž by hledali a uměli nalézt cestu, na které by se i dítě s praktickým, neakademickým myšlením mohlo učit)? Vyznají se adepti učitelství sami v sobě natolik, aby je soustavný stres ve styku s masou děcek nerozházel a neproměnil v ukřičené "účky"? Vědí, jak o sebe pečovat a kde systematicky hledat oporu?

Učitelé, kteří čtou tuto mou filipiku, budou dotčeni: naše škola přece taková není. Jenže ona obvykle taková je, my to však nechceme a nejsme s to vidět! Pozvali jsme si místní podnikatele z řad rodičů? Ukázali jsme jim, jak se žáky ve třídě i na obědě zacházíme? A jak vedeme školu? Přicházejí schopní rodiče z jiných profesí do naší sborovny, byli na pedagogické radě a slyšeli, jak vyšetřujeme, kdo zase počmáral lavice v 7.B? Diskutovali jsme s nimi o svém vyběru učebnic, o tom, proč učíme tohle a ne ono? - Oni na to prý nestačí, a navíc je to nezajímá. A opravdu bychom my to uměli vyložit a snesli bychom je ve škole? Uměli jsme získat jejich zájem o jejich vlastní dítě? A děláme to? Ať se urazí jen ten, kdo odpověděl poctivě na všecky otázky "ano". Osobně se mu omluvím.

Spraví se to všecko vyšším platem pro všecky učitele? Nebo by bylo lepší vydat ty peníze na to, aby se silně podpořili odměnami ti z učitelů, kteří jsou schopní a díky jimž se školy mohou změnit v místo, kam by schopný mladý adept chtěl nastoupit? Dokud odboráři i ministr školství tvrdí, že nikdo neví, co je to dobrý učitel a jak se pozná, nebude fungovat žádná platová stimulace a vyšší platy jsou čísi politický tah. Vysoké platy by do školství přitáhly i spoustu tupců - a jak je pak vyhodíte, když oficiálně nejsou pro kvalitu učitele kritéria, a když je ředitel školy tak podceňován, že nad jeho úsudkem chtějí odboráři i ministři mít moudrost úředního výnosu? V neděli 2.2. ministr Pilip v televizi přislíbil, že se na hodnocení výkonu učitele pracovat bude - těším se na to, doufám však, že si to nepředstavuje tak zjednodušeně, jako zkvalitnění maturit centrálními písemkami z učebnicové látky.

Osobně bych navrhoval např. vyčlenit část peněz ušetřených redukcí ministerské byrokracie na ředitelův fond osobních odměn, část na vývoj kvalitních kritérií kvality výuky. Na kvalitu učitelova výkonu se v zahraničí vyvíjejí kritéria už léta, a má-li posouzení být kvalitní, musí být pracné a drahé, protože si musí všímat skrytých, komplexních stránek učitelovy práce. Musíme se umět odborně podívat na intelektuální atmosféru jeho třídy, na jeho metodu, s kterou respektuje různost žákovských stylů učení, na to, jak dalece přejímá pasivně z učebnic, a nakolik je ochoten a schopen vyvíjet vlastní lepší přístupy. Takových kritérií je mnoho - která jsou důležitá? To vše se musejí školští činovníci včetně ředitelů a ministrů teprve učit, protože to u nás nemá tradici. Ale o kvalitě konkrétního učitele musí vždy rozhodnout právě ředitel školy, ve spolupráci s rodiči žáků a s dalšími místními účastníky. Jak by mohlo fungovat nějaké univerzální hodnocení? Nejvíc přece záleží na tom, jakou má učitel třídu, jaké má škola možnosti, jak on sám na sobě pracuje podle toho, čeho si situace školy žádá.

A jak se pozná dobrý ředitel? Jestli ani to vůdcové nevědí, pak je to pro ně znamení, že musejí ponechat hodnocení škol právě těm, komu náleží: rodičům, "odběratelům" v regionu školy. Stejně jako je nesmysl centrálně nakazovat, jak a co má učitel učit, jako se centrálně nepozná, kdo je dobrý, tak stejně zcestné je přidělovat vysoké platy z odborové nebo ministerské ústředny: možné to je, ale bude to mít pramalý efekt. I kdyby se peníze někde nakrásně vyškemraly, bude kvalita ve školství zase dílem jednotlivých snaživců bez centrální podpory. Mizerně pracovat se u nás umí i za náměstkovské platy.

Stávka splní nezamýšlený účel - tisk si konečně začal učitelstva a školy pořádně všímat, i když nesolidární železničáři většinuz efektu odmazali. Svou vzdělanost však novináři i čtenáři projeví teprve tehdy, až se bude ve školství psát nejen o skandálech a tragédiích.

Ondřej Hausenblas, předseda o.s. Přátelé angažovaného učení, odb.as. na Katedře českého jazyka FF UK, Praha.