6.5.1997

Přehled dnešního vydání:

• Britské konsorcium zahajuje projekt interaktivní televize
• Ještě k britským všeobecným volbám:
  • Dojmy z oné dramatické volební noci (A.A. Gill, Sunday Times)
  • Po letech vlády jediné strany vzniká zase vláda jediné strany? (Hugo Young, Guardian)

Oznámení č. 1

Oznámení č.2

Budu to tady inzerovat opakovaně, protože se domnívám, že je to neobyčejně důležité. (JČ)

British Telecom a BSkyB vytvoří interaktivní televizi

Obě společnosti, které se zároveň spojily pro tento projekt s japonskou firmou Matsushita a bankou Midland Bank, vytvoří nový koncern, jménem British Interactive Broadcasting. Bude to joint venture o hodnotě 500 miliónů liber, která bude dotovat vývoj a výrobu konvertorů pro přijímání digitální televize a vyvine interaktivní televizní služby, od Internetu přes elektronické bankovní služby a elektronické supermarkety.

BIB plánuje umístit digitální televizní dekodéry na trh na jaře roku 1998, o půl roku později, než to bylo původně plánováno, ale stále ještě včas před zahájením digitálního televizního vysílání.

Je významné, že tento nový projekt je zveřejňován právě nyní. Firma British Telecom i Murdochovo mediální impérium totiž těsně spolupracují s novou britskou labouristickou vládou.

Sir Iain Vallance, předseda správní rady podniku British Telecom, byl hlavním hostem na výroční konferenci Labouristické strany v roce 1995, kdy přislíbil, že jeho podnik zadarmo propojí školy a univerzity na informační superdálnici. Murdochovy bulvární deníky The Sun a News of the World silně podporovaly Tonyho Blaira v předvolební kampani.

Vzniklé konsorcium bude dotovat prodejní cenu digitálních konvertorů. Jejich výroba bude stát přibližně 500 liber (cca 22500 Kč) za kus, ale konsorcium je chce prodávat za 199 liber za kus, aby se urychlilo pronikání interaktivních služeb do domácností. 500 miliónů liber prý na dotace pro výrobu dekodéru v prvních letech postačí, protože později bude jejich výroba dotována zisky z televizních a internetových interaktivních služeb.

Digitální dekodéry budou nejmodernější na světě. BIB si totiž uvědomuje, že lidé nebudou ochotni si neustále kupovat nové dekodéry. Budou schopny dekódoval digitální televizní signály přijímané ze satelitu i z terestrických vysílačů. Zároveň je bude možno zapojit do zdířky pro telefon a přijímat informace z Internetu.

Byli jsme svědky konce jedné éry

A.A.Gill

Sunday Times, neděle 4. května 1997

Takže se ukázalo, že to nakonec byla opera. Myslel jsem si, po té dlouhé předvolební kampani, že to bude jako esoterická, nesrozumitelná hra od absurdního dramatika Samuela Becketta. Dva muži v popelnicích, kteří vyvolávají věty. Ale nakonec se ukázalo, že ta volební noc byl nefalšovaný Verdi. Nejprve se po dvě jednání nesrozumitelně křičelo, a finále představení pak byla krvavá lázeň.

Opravdu jsem předpokládal, že bude volební noc stejně tak nudná jako celá předvolební kampaň. Mírná volební většina pro Labouristickou stranu a spousta konzervativních křesel, zachovaných v zapadlých vesnických okrscích jako "Bovis South, co z toho můžeme analyticky vyvodit, Petere?"

Ale celá věc dostala švih, měla zápletku, bylo v tom drama, vzrušení. Neobyčejně efektivní byla pomalá expozice k drtivé porážce. Volební noc roku 1992 byla přesně jako zápletka z románu od Jeffery Archera, kdy vás napětí vede k tomu, abyste sledovali jednu stopu a očekávali jeden výsledek, a pak dojde k peripetii a rozuzlení je úplně jiné.

Tentokrát to bylo jako obrovský širokoúhlý válečný velkofilm - "Nejdelší den". Víte už, kdo vyhraje, ale stejně na vás dělá obrovský dojem, v jak nezměrném měřítku se to všechno děje.

Motorem zápletky byly malé portréty, viněty, osobní příběhy, triumfy a katastrofy. Řekl jsem si, že budu přepínat z jednoho okruhu na druhý, ale po první půlhodině jsme zůstali u BBC. V takovýchto chvílích se národ stejně vždycky shromáždí kolem ní.

Nejdelší den u televize začal nenápadně a tiše. Na obrazovce se soustředila největší koncentrace elektronických efektů, kdy známých lidstvu - množství mnohobarevných sloupcových grafů, kruhových grafů, swingometrů, které měřily změnu politické podpory a co to bude znamenat pro počet křesel v parlamentě pro jednotlivé strany, a nesčíslný počet map Británie, na nichž počítačovými efekty vybuchovala konzervativní většina v jednotlivých volebních okrscích a měnila se v labouristickou. Montgomery Snow a Eisenhower Dimbleby strávili nejprve od 22 hodin celých šedesát minut, než začaly přicházet první výsledky, testováním těchto zbraní hromadného konzervativního ničení. (Pořad uváděli známí britští televizní novináři David Dimbleby a Peter Snow, pozn. JČ.)

První skutečně výmluvný volební výsledek přišel odkudsi z Midlands, kde spektakulárním způsobem zvítězila v bezpečném konzervativním bunkru, v okrsku, který nepřetržitě drželi konzervativci od roku 1922, mladá labouristická žena, která vypadala, jako že jí bude muset být z tváře permamentní úsměv operativně odstraněn . Byla to Němka a svůj projev na volebním podiu pronesla s evidentním německým přízvukem. Po předvolební kampani, charakterizované bulvárními, trapnými útoky na cizince, zejména na Němce, byla to nádherná ironie - znamenalo to snad, že tyto volby vyhrají Němci?

A pak začaly přicházet vlny výsledků a bylo to jako invaze na břehy britských ostrovů. Omlouvám se za tu vojenskou analogii, ale je to nevyhnutelné. Je to jiná malá ironie, že v demokracii, v systému, který je antitezí války, jsou volby charakterizovány vojenským jazykem.

Grafika v televizi BBC byla pyrotechnicky stále dramatičtější a vypadalo to, že jsou volby konečným jaderným konfliktem. Peter Snow v tuto dobu už nevypadal ani jako generál Montgomery, ale jako Dr. Strangelove bez kolečkového křesla. Během noci pak byly nejnapínavější a nejzajímavější právě záběry lidí. Detaily triumfu, plného sebeovládání, nebo deprimující stoické porážky, kterou ještě zdůrazňoval amatérský, mechanický projev úředníků, kteří na pódiu radnic četli volební výsledky.

Opakující se scény na pódiích v radnicích po celé zemi byly skutečně napínavé. Bylo to jako shakespearovské historie, zhuštěné do dvou minut. Všechny postavy stály na scéně a čekaly na nevyhnutelný konec hry. Dramatickou atmosféru vytvářelo to, že jsme věděli, že pro každého člověka, který na tom pódiu stojí, je tohle nejdůležitější den jeho života. Byl to okamžik, kdy léta práce a úsilí a naděje se rozložila v trpké zklamání anebo vykvetla v novou kariéru.

Samozřejmě, taky jsme všichni pociťovali hodně škodolibosti, když jsme viděli, jak dosavadní mocní jsou likvidováni těmito amatérskými úředníky, oznamujícími volební výsledky. Všem těm arogantním ministrúm, psychologicky vycvičeným, jak se mají chovat před televizní kamerou, kteří se promenovali po našich obrazovkách po půl generace, se konečně dostalo zaslouženého trestu.

Nejpikantnější to bylo s bývalým konzervativním ministrem obrany Michaelem Portillem (který přišel o své poslanecké křeslo JČ). Než byl volebně popraven, musel projít rituálním zostuzením, kdy bylo čteno jeho plné, dlouhé jméno. Tak jsme se dověděli, že jedno z jeho jmen je Xaver. "Tak co, Xavere, jak se dneska cítíš?"

Onen neuvěřitelně mladý chlapec, který Portilla porazil, určitě strávil následující den tím, že si přehrával tu volební scénu znovu a znovu na videu. Je pravděpodobné, že se tento mladík na televizní obrazovce neobjeví po dlouhou řadu let. Vždycky už zůstane chlapcem, který zastřelil šerifa.

Rozhovor Jeremyho Paxmana s poraženým Portillem byl zlovolný. Mohlo to být nechutné, kdyby to nebylo v celém národě tak populární.

(V jinou chvíli interviewoval Jeremy Paxman Cecila Parkinsona, bývalého ministra dopravy ve vládě Margaret Thatcherové. Řekl mu: "Pane Parkinsone, vy jste dnes ředitelem továrny na hnojivo. Řekněte nám, kde se podle vašeho názoru dnešní noci nachází Konzervativní strana?" Pozn. JČ.)

A konfrontace Martin Bell versus Neil Hamilton (bývalý novinář BBC proti korupčnímu konzervativnímu poslanci - Bell na celé čáře zvítězil, pozn. JČ) a David Mellor versus Sir James Goldsmith byly také neobyčejně dramatické.

(David Mellor byl bývalý konzervativní ministr kultury, který měl před dvěma lety poměr s nezaměstnanou mladou španělskou herečkou, chytili ho in flagranti novináři z bulvárního tisku a jeho sexuální hrátky si nahrávali. Musel rezignovat, zůstal však až do těchto voleb konzervativním poslancem a kromě podnikatelských aktivit píše komentáře do novin a vystupuje v televizi. Sir James Goldsmith je milionář, který je proti integraci Británie do Evropské unie. V Británii vůbec nežije, žije v Mexiku, a investoval v předvolební kampani několik miliónů liber na založení tzv. Referendum Party, požadující referendum o přičlenění k jednotné evropské měně. Jeho strana prohrála. Odstupující David Mellor ve své řeči ostře zaútočil na Goldsmithe jako na arogantního zbohatlíka, že je štěstí, že ukázal britský politický systém, že si zbohatlíci jako Goldsmith nemohou koupit moc. "Vraťte se do svého blbého Mexika, řekl Mellor. Goldsmith po celou dobu Mellorova projevu skandoval útoky proti Mellorovi. JČ.)

Ve volebním okrsku Tatton (kde vyhrál nad Neilem Hamiltonem novinář Martin Bell, pozn. JČ) nejhůře prohrála Hamiltonova manželka, paní kapitánová Hamiltonová. Výraz její tváře byl čistý výraz vraha z kmene Hutu. Během všech těch let, která Martin Bell strávil ve světových válkách jako reportér, nebyl nikdy tak blízko tomu, že mu někdo vyrve z těla životně důležité orgány.

Neil Hamilton pronesl očekávaně hrubou a nevychovanou řeč (zaútočil sprostě na Bella, pozn. JČ) a posléze odpochodoval z národního jeviště.

David Mellor a Sir James Goldsmith, to bylo setkání dvou příšer z kresleného filmu. Z hlediska diváků si byli perfektně rovni. Nám bylo jedno, kdo z nich vyhraje - a dostalo se nám dokonalého výsledku: oba prohráli.

Mellor, tlustý a zuřící, opustil politiku přesně s onou mírou taktu a důstojnosti, s jakou do ní vešel. O milionáři Goldsmithovi se konečně jasně ukázalo, že je to malý řvoucí gangster. Nakonec jsme to o něm vždycky podezřívali. Patina elegantního vystupování světového podnikatele byla setřena záběrem, v němž řval na Mellora - což mu ovšem patřilo - jako nějaký fotbalový chuligán.

Ukázalo se, že Goldsmith absolutně nemá žádný respekt vůči demokracii a naprosto nechápe ani její nejzákladnější a nejjednodušší principy. Pódium v londýnské čtvrti Putney, kde se tohle všechno odehrálo, zlikvidovalo veškeré ambice, které tento člověk mohl kdy mít pro veřejný úřad. Goldsmith je rozmazlený trpaslík, kterého jeho bohatství ještě zmenšilo. Předpokládám, že za všechny ty milióny, které utratil v britské předvolební kampani, mohl všem svým stoupencům koupit dům.

Možná největší ironií během oné noci tisíce ironií bylo, že konzervativci o sobě prohlašovali, že jsou stranou jednotné Británie a skončili dokonce i bez jediné chaty ve Skotsku, Walesu či v Severním Irsku. Teď, když konzervativci hovoří o své straně jako o straně jediného, jednotného národa, už tedy víme, jaký národ mají na mysli. (Konzervativci si zachovali křesla jen na jihoanglickém a středoanglickém venkově, JČ.)

Nejdojemnější státnická chvíle noci patřila Johnu Majorovi. Jako králi Karlu I. (Karel I. byl popraven roku 1649 za Olivera Cromwella, JČ.) Johnu Majorovi slušelo nejlépe, že odcházel ze scény. Jak se možnost vítězství konzervativců vzdalovala a porážka byla stále jistější, John Major nabyl skutečné majestátnosti. Jeho improvizovaná řeč, když znovuzískal své poslanecké křeslo v okrsku Huntingdon, byla vzorem tiché slušnosti. Možná, že John Major nepředstavoval zrovna tu nejlepší vládu, ale volební noci ukázal všechno, co je v politice obdivuhodné.

V pátek bylo jasné, jak neobyčejně inteligentně a strategicky promyšleně se ve volbách projevili voliči. Celý měsíc se o nich hovořilo v třetí osobě jako o zaostalých dětech, ale britští občané pak volili strategicky přesně a jemně, jako by to byl symfonický orchestr. Vůbec nešlo o nějakou automatickou reakci, že by lidé povrchně chtěli změnu. Odmítli konzervativce jako poslance v parlamentě, ale zvolili často konzervativce jako své zástupce do komunálních úřadů. Je zřejmé, že televize má obrovskou zásluhu, že vytvořila velmi dobře politicky informovanou veřejnost.

Probudili jsme se všichni v pátek ráno po pár hodinách spánku smrtelně unaveni, ale také s euforickým a vzrušujícím pocitem, jaký přináší změna vlády. Výraz radostného očekávání na tvářích analytiků a komentátorů ve studiu byl zcela nesporný. Neznamená to, že jsou snad novináři zaujatí. Bylo to způsobeno tím, že většina britských novinářů strávila dosud většinu svého profesionálního života tím, že analyzovali jediný, statický zákopový systém.

Uprostřed čtvrteční noci jsem se odtrhl od televizní obrazovky a šel jsem se podívat na radnici ve svém vlastním volebním okrsku, abych tam byl osobně svědkem vyhlášení výsledků. Přišlo mi to trochu jako šok. Nebyly tam žádné elektronické grafy, swingometry, mapy Británie s vybuchujícími poslaneckými většinami. Nebyli tam ani novináři, politologové, televizní otáčivá křesla. Všechno to vypadalo jako na místě, kde lišky dávají dobrou noc.

Celá scéna byla na míle vzdálená od obrazu voleb v televizi. Dalo mi to najevo, co vlastně při těch volbách děláme - k čemu vlastně je demokracie. Nejde při ní ani o politiky, ani o televizi. Demokracie se děje navzdory politikům i navzdory televizi. Při demokracii jde o nás o všechny.

Moc bez boje

Hugo Young

The Guardian, 3. května 1997

Tony Blair měl v těchto volbách dva cíle. Prvním cílem bylo vyhrát, druhým cílem bylo minimalizovat očekávání, co se stane pak. Chtěl vyvolat vynikající volební vítězství labouristů, a to slibováním co nejmenšího minima, co bude po volbách dělat, a domníval se, že čím toho voličům slíbí míň, tím větší bude jeho volební vítězství. Teď to vyvolalo naprosto neočekávaný výsledek. Tato strategie vyvolala triumfální rozpor. Tak obrovské bylo Blairovo vítězství , že to vzbudilo nezměrné množství nadějí a snů, které daleko překračují to, co Blair voličům slíbil, aby vyhrál volby. Voliči zcela ignorovali veškeré Blairovo váhání a rozhodli se mu dát masívní podporu, která je zcela neslučitelná s tím, co skutečně může Blair dokázat.

Scény, k nimž docházelo, když nový premiér přijížděl do Downing Street, byly na pohled naprosto pozoruhodné. Všichni byli neobyčejně šťastní. I když scénář ke všemu tomu vlastně předem napsala Labouristická strana, scény nelhaly. Margaret Thatcherová ani na vrcholu své slávy nikdy nevyvolala takovou intenzitu upřímného nadšení, takové vlastně nebritské scény radosti a smíchu. Najednou jsme hleděli do jásajících tváří už nikoliv mlčenlivé většiny, miliónů, které vyvolaly volební výsledek, na který bude zpětně pohlížet nová generace tak, jako jejich rodiče pohlíželi na rok 1945.

Bylo tomu, jako kdyby někdo svrhl z ramen národa obrovské břemeno: ministři, plní arogance, poslanci pošpinění morální bahnem korupce, strana, která dávno přestala naslouchat voličům, a především nálada národa, která byla po dobu pěti let utvářena přesvědčením, že neexistuje jiná alternativa. Volby jsou od toho, aby pročistily parlament. Ale také odstraňují, na určitou dobu, národní pesimismus. Voliči volali, že chtějí novou éru - to je ale požadavek, který nová vláda nutně bude muset umírňovat.

Před premiérským sídlem, Downing Street číslo deset, se nový ministerský předseda už tohle taky snažil říct. Využil chvíle a zdůraznil svou vděčnost za to, že mu byla dána tato posvátná odpovědnost. Blair je i nadále necynickým politikem, týká se to všeho kromě konzervativců a staré Labouristické strany. Slibuje "praktická opatření pro dosažení vznešených cílů".

Myslí to opravdu vážně - ale kromě toho opakovaně zdůrazňoval, že bude vládnout tak, k čemu byl zvolen. "Byli jsme zvoleni jako Nová labouristická strana a budeme vládnout jako Nová labouristická strana." Tento výrok, pro každého, kdo není důvěrně seznámen s velkým projektem dvojice Mandelson-Blair, je synonymem pro opatrný centrismus, který slibuje jen omezené výsledky.

Posuzujeme-li, jak bude asi Blair toto napětí řešit, relevantní kontrast je mezi ústavní reformou a zbytkem volebního programu labouristů. Agenda ústavní reformy se stane ohniskem Blairova radikalismu. Volební výsledek radikálně zjednodušil, co se stane. Bez jediného poslance ve Walesu či ve Skotsku, konzervativci nemohou blokovat to, co se teď bude dít. Pokud kdy existoval jasný mandát pro radikální ústavní změny, je to tento Blairův mandát.

Takže právě v oblasti decentralizace Velké Británie pocítíme poprvé horko neznámé politiky, prováděné vládou, která si smí dělat, co chce. Srovnatelné období vlády Margaret Thatcherové jsou roky 1983-87, ale v té době už Thatcherová musela zápolit s odporem ve straně. Blair se chce stůj co stůj vyhnout konfliktům ve straně. Nesouhlas v jeho straně nebude podporován. Musíme si uvědomit, že s takto obrovskou většinou nemusí nový šéf Labouristické strany naslouchat nikomu. Jeho vláda bude mít pokušení domnívat se, že je zdrojem dokonalé moudrosti.

Decentralizace Velké Británie tedy bohužel zřejmě nebude řádně kalena ohněm ostré parlamentní debaty. Automaticky ji zavede vláda, jejíž většina je tak velká, že si může dovolit ignorovat i podstatné množství kritiků ve vlastní straně.

Krátce řečeno, k bojům v parlamentě docházet nebude. V některých oblastech může být trvalý smír plodný. Například, zreformovat strukturu vlády bude asi lehčí s velkou vlnou úplně nových lidí. V parlamentě dojde ke kulturní změně - přicházejí tam mladí lidé, úplně nové generace, a mnoho žen. Reforma britského parlamentu, která by měla obnovit racionalitu a slušnost britské politiky, by tak měla být relativně lehce dosažitelná.

Ale až si Labouristé začnou řádně uvědomovat, co vlastně všechno znamená tento volební výsledek, až se přiblíží tomu, že ustane debata, až bude obrovská moc umístěna do rukou tvrdě disciplinovaného týmu, který vede muž ze železa, pak začne být jasné, že to všechno vyhlíží skutečně děsivě.

V nejdůležitější oblasti, totiž v ekonomice, domnívám se, bude navzdory svému obrovskému volebnímu vítězství postupovat nová labouristická vláda velmi opatrně. Potvrzují to názory, která zastává Tony Blair už velmi dlouho. Nová labouristická strana se vzdělala v politice umírněnosti, a teď to bude uplatňovat na celém národě. Blairova vláda bude chtít být mluvčí středostavovské Anglie i keltských zemí.

Bude mít k dispozici až neslušné množství prostoru. Bude vládnout bez opozice. Zřídkakdy si zasloužila nějaká strana více rozklad než britští konzervativci, avšak nebude to trvat dlouho a začneme litovat, že jsou konzervativci tak slabí. Nynější situace je ovšem nutným trestem za děsivě nestřídmé chování, kdy si konzervativci během posledních let hověli především sami sobě.

Dokáží se konzervativci rychle vzpamatovat? Mají-li smysl pro realitu, měli by se navrátit do politického středu, bylo by hrozné, kdyby reagovali na Blairovo vítězství tím, že by upadli do pravicového extrémismu.

To by byl velmi špatný výsledek pro politiku i pro vládu.

Nesmíme zapomínat, že navzdory všemu hlasovalo pro labouristy v těchto volbách jen 43 procent občanů. Výsledky nynějších všeobecných voleb jsou sice pozoruhodnou a nutnou katarzí, avšak jsou zárove%n velmi silným argumentem proti našemu nynějšímu politickému uspořádání. nynější všeobecné volby přinesly nápravu předchozí situace, ale kyvadlo se velmi nepřirozeně vychýlilo daleko opačným směrem. Rozsáhlé části země zůstávají v parlamentě nezastoupeny, a to bude mít vážné důsledky odcizení voličů.

Skončilo osmnáct let vlády jedné strany, ale začíná pět let neomezené vlády jiné jediné strany, pokud nezvítězí moudrost a velkomyslnost nového premiéra a jeho touha udržet jednotu nově smířeného národa.

http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/JanCulikHome.html