16.5.97

• K polemikám Ivana Straky - naposledy
• "Svobodu pro média" - pozoruhodný článek amerického časopisu The Nation, v mnoha ohledech aktuální i pro nás Čechy

Polemika Ivana Straky

Zdrojem neshod mezi mnou a Ivanem Strakou je myslím přístup. Zdá se mi, že Ivan Straka se zaměří na nějaký relativně málo významný detail, v něm objeví nepřesnou formulaci, provede její podrobný rozbor, ale přitom mu uniknou rozumné souvislosti.

Straka mé formulace zdá se vždy zúží na tu nejzjednodušenější, nejstereotypnější a pro mě nejnepříznivější interpretaci. Není schopen mi přiznat, v tom co píšu, ani špetku dobré vůle.

Vyjadřuju se teď k tomu - naposledy - jen proto, že tím myslím Ivan Straka trochu překrucuje to, co píšu. Věcně kritické připomínky vítám. Kritické připomínky vedou k zpřesňování informací, k bližší aproximaci pravdě. Jsem tedy Strakovi vděčen, pokud se mu podaří najít a opravit chyby v mých textech - pokud tím nedochází k zkreslování kontextu a k zamlžování podružnostmi toho, co je důležitější.

Nehodlám podrobněji rozbírat a vysvětlovat jednotlivé sémantické odstíny svých výroků, protože se domnívám, že lidé, kteří čtou to, co píšu, s určitou mírou dobré vůle, vědí, co chci říci.

Jen stručně několik poznámek:

Není pravda, že deník Financial Fimes či jiný "renomovaný" zdroj považuju automaticky za autoritu (Ivan Straka, NP 15.5.). Není pravda, že automaticky považuju všechno "britské" za dokonalé.

Není pravda, že se argumentem o určitém společenském konsensu, který se pozměňuje a poopravuje, jak vycházejí najevo nové informace, snažím blokovat kritickou diskusi (Ivan Straka, NP 14.5.).

Není pravda, že mám kritický přístup k Ivanu Strakovi, protože prožil "valnou část života pod jhem komunismu" a má "pokřivené vnímání". Taky jsem prožil dost značnou část svého života pod jhem komunismu. Mám kritický přístup k Ivanu Strakovi z jiných důvodů.

A teď ještě stručně k nejnovější kritice Ivana Straky. Ano, dopustil jsem se nepřesnosti, Ivan Straka má pravdu.

V NP uveřejnil Straka článek k eutanázii (o němž posléze prohlásil, pokud si to správně pamatuju, že jeden z jeho hlavních návrhů byl vlastně vtip). Měl jsem dojem, že by bylo užitečné, kdybych k tomu zveřejnil informace o postojích z prostředí, kde je tato věc podrobně analyzována už léta. Vydal jsem tedy v BL z 16.4.1997 text rozhovoru s mluvčí Asociace britských lékařů pro otázky etiky (ne jen, jak píše Straka v NP 15.5., "s jednou britskou lékařkou" - ale s představitelkou instituce, která se spolu s dalšími organizacemi otázkou eutanázie velmi podrobně zabývala. Nešlo tedy o jeden soukromý názor, ale o soubor informací, vzniklých v důsledku dlouholetých zkušeností a diskusí - mužeme je přirozeně přijmout i odmítnout). Rozhovor původně vyšel v deníku Svobodné slovo před rokem, 28. května 1996.

Byl uvozen (i v tom listě Svobodné slovo) větou, obsahující "fatální omyl", na který nyní poukazuje Ivan Straka: "České ministerstvo spravedlnosti připravuje zákon o eutanázii". Straka záslužně nyní zavolal na ministerstvo spravedlnosti, zda tomu tak je, a zjistil, že tato věta je nepravdivá. Obviňuje mě tedy znovu ze zlovolného a demagogického překrucování skutečnosti. Že bych to skutečně dělal proto, abych šířil temnotu a rozséval nenávist a rozvrat v české společnosti? Anebo to dělám z vrozené omezenosti.

Shodou okolností se mi připomněl Ivan Straka, když jsem si tuhle uklízel soubory v počítači. Přišel jsem tam náhodou na článek, otištěný ve Svobodném slově 25.5.1996, který byl inspirací k mému rozhovoru s činitelkou Asociace britských lékařů o eutanázii. V článku se mj. praví:

Komise pro pripravu rekodifikace ceskeho trestniho zakona se zabyvala otazkou, zda lze pripustit, aby osoba mohla dat souhlas ke svemu usmrceni a take, jak posuzovat jednani toho, kdo jeji vuli uskutecni. Jak vcera informoval mluvci ministerstva spravedlnosti JUDr. Vladimir Voracek, pripravila tri mozne varianty reseni. Rozhodujici slovo pri vyberu alternativy i priprave navazujiciho provadeciho zakona, ktery by mel problematiku eutanazie upravit tak, aby ji nebylo mozno zadnym zpusobem zneuzit, budou mit jine instituce, jako napr. ministerstvo zdravotnictvi. Konecnou podobu schvali az nove zvoleny parlament.

Ano, přiznávám, měl jsem v úvodu k rozhovoru s britskou expertkou přesně opakovat formulace tohoto článku: "Komise pro pripravu rekodifikace ceskeho trestniho zakona se zabyvala otazkou, zda lze pripustit, aby osoba mohla dat souhlas ke svemu usmrceni. Posléze bude připraven navazující prováděcí zákon, který by měl problematiku eutanázie upravit." Obávám se, že by to pro to noviny bylo příliš dlouhé a že by to redaktoři vyškrtli. Tak vznikla v úvodní větě rozhovoru nepřesnost.

Podle mého názoru šlo o toto: v ČR se loni na jaře začalo debatovat o eutanázii, jejímž účelem mělo být pozměnění příslušných paragrafů českého trestního zákona, týkajícího se eutanázie. K tomu jsem poskytl pohled odbornice zvenčí.

Má uvozující formulace byla zkratkovitá, a tedy vlastně skutečně nepřesná. Hluboce se kaju. Nezdá se vám však, že jsem teď tady strávil vysvětlováním tohoto problému zbytečné množství času, které bylo možno věnovat užitečnějším a podnětnějším činnostem? Jádrem sdělení byly informace o zahraničních postojích k eutanázii, nikoliv zda se připravuje o eutanázii samostatný zákon anebo se připravují zákonné formulace v rámci jiných zákonů. Snad je užitečné, že Ivan Straka na tuto zásadní nepřesnost upozornil. Neztratili jsme však během této diskuse povědomí o tom, co vlastně bylo obsahem původně zveřejněného rozhovoru s britskou expertkou?

Mohl bych také strávit svůj život, že budu bedlivě pročesávat Strakovy články a hledat v nich věcné chyby v podrobnostech. Mám však užitečnější věci na práci

Jen náhodou jsem si povšiml, že v květnových Softwarových novinách chválí Straka "americký film " Anglický pacient. On však je to britský film - široce se psalo všude v novinách při příležitosti letošních Oscarů, že byla letošní ceremonie udílení Oscarů právě díky tomuto filmu britským "triumfem".

Jinak je docela pozoruhodné, že Straka chválí v Softwarových novinách Anglického pacienta jako "zajímavé americké dílko, jehož tvůrci záhadným způsobem nepodlehli kýči a hollywoodskému sladkému romantismu". Někteří britští filmoví kritikové (viz například kritiku listu Times v Britských listech z 2.4. 1997, s tímto titulkem: "Chcete-li dostat Oscara, musíte si dát pozor, abyste nenarazili: Film Anglický pacient dostal Oscara, protože je zavíráním očí před skutečností") naopak považují právě britský film Anglický pacient za znepokojující důkaz, že Hollywood nyní nechce filmy, zabývající se autentickou realitou a že jeho oscarové vítězství je dalším důkazem ústupu Hollywoodu od skutečnosti k zábavnému eskapismu. Je to prý znepokojující, protože Hollywood má obrovský vliv na celosvětovou filmovou produkci.

Tím prosím nikterak nevyvyšuji úsudek listu Times nad úsudek Ivana Straky, i když sám se s jeho hodnotovým systémem, jak ho projevuje např. ve svém deníku v Softwarových novinách, neztotožňuji.

Jan Čulík

Svobodu pro média

Společnost Internet servis mi před časem laskavě nabídla pomoc s výrobou Britských listů. Zejména vytvořili filtr, jehož prostřednictvím posílám nyní Britské listy Ondřeji Neffovi. Také se firma nabídla, že by byli její pracovníci ochotni pomoci s překládáním zajímavých článků do angličtiny. A zde nyní vzorně přeložila a relevantními hyperlinky opatřila článek z amerického časopisu The Nation o varovných aspektech globalizace světových médií a příliš velké síle mezinárodních mediálních organizací.

Že by byl článek výplodem pár zhrzených, od společnosti izolovaných intelektuálů? The Nation je, pokud vím, časopis stojící nalevo od politického středu. Přiznám se, že na můj vkus apeluje článek příliš mnoho na americkou levici, s níž bych se asi nedokázal ztotožnit. Prosím však, ignorujme případnou politicko stranickou argumentaci článku (jde celkem asi o dvě tři věty, kde autor uvažuje nad rolí levice) a zamysleme se nad problémem samotným.

Pro nás myslím může tento text být poučením, že i občané vyspělých demokracií musejí být ve střehu, aby nedošlo k erodování jejich občanských práv. Demokracie vyžaduje neustálou činnost na její obranu - jinak přestane demokracie existovat.

Článek je zajímavý především v souvislosti s monopolistickými snahami firmy CME a televize NOVA ve střední Evropě. Nejnovější informace, že se Nova zřejmě přece jen snaží ovládnout TV Prima, přestože to Vladimír Železný nedávno v českém parlamentě výslovně popřel, (viz Slovo 15.5.1997), jsou skutečně snad už vrcholem podnikatelských praktik tohoto Ředitele. Zdá se mi, že Železný poslanci českého parlamentu pohrdá a myslí si, že jim může navěsit jakékoliv bulíky na nos.(JČ)

Pane Culiku,

posilam prelozeny clanek s hypertextovymi odkazy, ktere by mely pomoci ceskemu cternari se lepe orientovat v zaplave jmen firem, organizaci a jednotlivcu. Kde jsme nasli, pridali jsme i odkaz na konkretni clanek nebo udalost. Nerucime za to, ze pouzite odkazy jsou "oficialni" nebo nejlepsi, ani ze se nedalo najit vice odkazu. Verim, ze pro nektere ctenare bude poucne, jak lze najit skutecne hodne souvislosti na internetu a jak se da snadno udelat maly pruzkum na nejake tema.

S pozdravem Vas,

Petr Novak, Internet servis, a.s.

Svobodu pro média

(podle anglického originálu z časopisu The Nation)

Mark Crispin Miller

Graf v příloze nabízí pouze částečný pohled na smršťující se svět médií. Demonstruje nadvládu čtyř gigantických společností, které ovládají hlavní sekce televizního zpravodajství: NBC, ABC, CBS, a pokud to povolí federální úřady, tak CNN. Z těchto čtyř společností jsou dvě dodavateli obranných systémů (obě angažované ve výrobě jaderných technologií), zatímco ty druhé dvě jsou mamutí výrobci zábavy a her. Žijeme tedy ve státě národní zábavy, ve kterém k nám zprávy a mnohé pro naše pobavení přichází přímo ze dvou nejsilnějších odvětví průmyslu ve Spojených státech amerických. Podívejte se na spodní část každé čtvrtiny grafu a uvidíte, proč řekněme Tom Brokaw může těžko uvádět reportáže kritizující jaderné zbraně. Nebo proč je nepravděpodobné, že ABC News by ještě někdy ukázaly praktiky společnosti Disney (jak tomu bylo v rámci PrimeTime Live v roce 1990); nebo proč vlastně CNN, nebo kdokoli jiný, se nedotýká největšího společného problému, tj. vlastního monopolu médií.

Tento graf tím, že je zaměřen na kolosy ovládající televizní zpravodajství, vynechává ostatní giganty: společnosti News Corporation Ruperta Murdocha, TeleCommunications Inc. Johna Malonea a Viacom Sumnera Redstona, kdy ani jedna není (ještě) velmocí v oblasti televizní žurnalistiky. Podobně chobotnice S.I. Newhouse zde nemá ani jedno chapadlo, protože vládne ve světě tisku, zatemňujících časopisů a vydavatelství, a ne v oblasti vysílání zpráv Existují také zahraniční hráči jako Sony (Columbia, Tri Star), jejichž podíly zde nejsou zmapované.

Proto potřebujeme další mapy tohoto smršťujícího se vesmíru: více celkových pohledů a také místních map, takže každý a všude bude vědět, kdo vlastní jeho deníky, televizní a rozhlasové stanice, kabelovou licenci a městský časopis. Potřebujeme mapy podle průmyslu, abychom mohli ukázat, kdo vlastní určitý kulturní průmysl: noviny, magazíny, knižní a hudební obchod, kabelová, rozhlasová a filmová studia -- stejně jako hlavní online služby, které nám pomáhají využít Internet.

Takové mapy nás přivedou k jediné možnosti úniku z hrozícího zatemnění. Mohli by prozradit pravdivé příčiny těch odporných onemocnění, která nyní naplňují hrůzou mnohé Američany: všeobecně nízká morálka a "ohlupování", příliv firemní propagandy a smrtelné plytkosti americké politiky. Toto všechno nevzniklo ani díky zásadnímu poklesu národního charakteru, ani díky židovskému spiknutí, ale díky nevyhnutelnému toxickému vlivu těchto několika společností, které zmonopolizovaly naší kulturu. Jediný způsob řešení tohoto problému je rozbít jejich državu; v tomto směru se musí fakta o vlastnictví médií stát všeobecně dostupná. Zkrátka lidé potřebují pár dobrých map, protože jak se říká, musí z toho existovat nějaká cesta ven.

Ovládání našich médií ziskuchtivými společnostmi není určitě nic nového. Desítky let před tím, než pan Gingrich přišel do Washingtonu, byli pozorovatelé, kteří již ostře kritizovali neblahý vliv masové reklamy. Dodavatelé "netradiční léčby", většinou bez užitku a často smrtící, prošli dvacátými léty reportéry nepoškozeni, protože tento průmysl utratil více než ostatní za reklamu v tisku (stejně jako tabákový průmysl o několik let později). Výrobci elektrické energie napadli koncept veřejného vlastnictví tohoto odvětví v rámci udivující kampani lží, polopravd a pomluv, která proběhla v letech 1919 až 1934. Tato propagandistická kampaň měla za následek odkup novin (např. síť Copley) a založení monopolně orientovaných stanic pro síť rozhlasových stanic NBC.

Ačkoli byl program výrobců energie odkryt, New Deal nezastavil tendenci firem pohlcovat média. Vlastně jak nám řekl Robert McChesney, Communications Act z roku 1934 zabil ducha vysílání Spojených států tím, že bylo vysílání navždy definováno jako komerční. Od té doby, s čím dál tím méně výjimkami, bylo rádio a pak televize vystaveny trhem určeným vrtochům sponzora, který se do počátku šedesátých let vcelku stal otcem jak zpráv tak zábavy prodávaných přes elektronická média. Někteří z nejlepších talentů nezapomenutelně vystoupili proti proudu: Edward R. Murrow poukazoval na trivialitu televizního zpravodajství a Rod Serling před svým exilem do Twilight Zone veřejně odsoudil katastrofální změkčení televizního dramatu společnostmi jako U.S. Steel a BBD&O.

Tyto dřívější manipulace médií, i když často špatné, byly pouze předzvěstí toho, co se děje nyní. Již neexistuje řada oddělených společností z nichž jenom některé se nebezpečně staly obětí firemního nátlaku nebo válečných rozmarů firem jako Hearst, Luce nebo Northcliffe. To, co máme nyní je spíše kultura sevřená v každé své části stále se zužujícím sjednocováním světových korporací, jejichž manažeři nevěří v nic jiného než "trh" nade vše.

Tento nový řád se stal čitelným na jaře roku 1995, když F.C.C. (Federal Communication Commission) ukvapeně umožnila Rupertovi Murdochovi vyváznout ze zamlčení skutečného zahraničního vlastnictví jeho koncernu (australské organizace, což Murdoch nevysvětlil přetíženému úřadu). V létě pak bylo ABC pohlceno Disneyem, CBS Westinghousem a mini říše Teda Turnera byla roztrhána na pozření společností Time Warner: velká konsolidace, proti které se tisk, Bílý dům, Kongres a F.C.C. nepostavily (ačkoliv se konečně pohnula F.T.C. -- Federal Trade Commission).

Spolu se sjednocením přišly náznaky, jak by mohli noví vlastníci od nynějška používat své novináře: Disneyovo zpravodajství ABC omlouvající se firmě Philip Morris (významný televizní inzerent inzerující prostřednictvím společnosti Kraft Foods) za to, že v pořadu Day One uvedli pravdu o manipulaci společnosti P.Morris s úrovní nikotinu v jejich cigaretách; a interní rada společnosti CBS přikázala ostříleným reportérům z pořadu 60 Minutes pohřbít výbušný rozhovor s Jeffrym Wigandem o postoji tabákové společnosti Brown & Williamson k návykovosti nikotinu [Jeffrey Wigand byl vedoucí výzkumu této společnosti a svědčil proti ní ve známé soudní při o škodlivosti tabáku - pozn. překl.].

Takové kroky jsou varovnou předzvěstí smrti žurnalistiky ve vysílání, stejně jako radikální škrty v rozpočtu jsou nyní diktovány vlastníky sítí. A přece z tohoto hrozného roku velkých odstoupení, velkých spojení, velkých propouštění a velkých lží vzešlo něco dobrého. Náhle jsou rizika monopolu v médiích viditelné nejenom obvyklé malé skupině aktivistů a odborníkům, ale stále a více každému jednotlivci. Lidé chtějí vědět, co se děje a co se s tím dá dělat. Nadešel tedy čas osvobodit média vytvořením nového širokého hnutí věnovaném tomuto veledůležitému poslání: zastavení monopolu.

Ačkoli se toto hnutí určitě obrátí na soud, musí začít občanský projekt daleko vytrvalejší než kterákoli vlna významných soudních sporů. V podstatě nemohou ještě existovat právní prostředky, protože ještě neexistuje organizované masové hnutí, které by podpořilo takové akce řádnými soudními přelíčeními. Od rváčských dob Teddyho Roosevelta bylo tažení proti monopolům vždy zahájeno nikoli osamocenými právníky, ale rozzlobenou veřejností. "Protimonopolní zákony jsou vynucovány v jednom období a jindy vynucovány nejsou, a to z čistě politických důvodů", poznamenává Charles Mueller, redaktor časopisu Antitrust Law & Economics Review. Takové zákony lze vztáhnout na monopoly médií, říká Andrew Schwartzman z Media Access Project, pouze, když "všeobecná veřejnost pomůže přesvědčit federální prokurátory, že budoucnost demokracie závisí na svobodném trhu myšlenek."

Proto musí toto hnutí začít s šířením informací, a v tom je právě háček. Náš problém nemá precedens, protože, co je dnes monopolizováno už není pouhé zboží jako hovězí nebo ropa, ale to vlastní médium, kterým může být problém vyřešen. Skutečně, Syndikát médií potlačuje informace a diskusi o všech monopolech. "Někdo jako my nemůže docílit vynucování protimonopolních zákonů," říká Mueller, "a důvod je ten, že nemáme přístup k médiím". Přímý boj s monopolem by pak znamenal obnovit epický boj, ze kterého původně vzešly naše protimonopolní zákony -- boj, který magnáti sami brzo zastavili skupováním podílů v časopisech, které je napadaly. Poté co takto byly reformní měsíčníky vydavatelů jako McClure bezpečně "morganizovány", byli rokem 1912 skandalizátoři umlčeni zatažením do stejné struktury, jaká nyní hrozí pohltit nás všechny. Dnešní protimonopolní kampaň proto bude muset být důkladné zásadní úsilí, které se bude vyhýbat běžným médiím, aby je postupně osvobodila.

Toto hnutí bude záviset na těch idealistech, kteří stále pracují v rámci médií: těch, kteří by dělali dobrou práci kdyby mohli, ale jsou nuceni ke kompromisům, a těch, kteří pracují v menšinových žánrech -- oddaných stoupencích alternativního tisku a na skupinách jako je Fairness & Accuracy in Reporting. Všichni by si tudíž měli napříště všímat vývoje v různých odvětvích kultury. Například American Booksellers Association podala protimonopolní žalobu proti společnosti Random House za neoprávněně poskytované slevy celostátním sitím knižních prodejen [viz. článek André Schiffrina na straně 29]. I v ostatních odvětvích by se měl někdo ozvat. Za pomoci nezávislých osobností ve světě filmu, by se Justice Department mělo znovu zaměřit na monopolistické praktiky v Hollywoodu. Napříkla Creative Artists Agency ročně připraví několik nechutně drahých filmů pro studia. U každého z nich potom požaduje, aby studio buď použilo agenturní herce, scenáristy a režiséry a platilo jim honoráře diktované agenturou, nebo aby studio přijalo horší podmínky. Protože provize z těchto honorářů si bere tato agentura C.A.A., představuje její způsob obchodu vysoce ziskový konflikt zájmů.

Tento švindl napomohl zdražení vstupenek pro nás ostatní -- a filmy jsou mnohem horší z důvodu praktiky, která nedává dohromady talenty podle toho jak dobře by spolupracovaly, ale podle zisku pro C.A.A. Podobně spor A.B.A. s Random House má mnohem širší dopad, protože zánik nezávislých knihkupectví by také mohl znamenat vymizení těch titulů, které nejsou bestsellery a jejichž autoři se neobjeví v televizním pořadu Davida Lettermana z Westinghouse, nebo se nebudou šklebit mezi reklamou v Today Show společnosti GE.

Toto nové hnutí musí každému ozřejmit fakt, že za monopol médií platí každý. V první řadě by mělo být veřejnosti připomínáno, že vlastní vysílací kmitočty a že monopol tedy každého oškubává -- nyní více než kdykoli předtím, protože tito vítězní giganti se ani nesnaží předstírat kompenzaci programy "v zájmu veřejnosti". Podobně bychom měli začít diskusi o zdanění masové reklamy. Taková daň a poplatky za používání vysílacích kmitočtů by měly získat dostatečné roční příjmy alespoň na zaplacení vysílání veřejnoprávních stanic, aby jejich manažeři si již nemuseli předcházet poslance se vyprodávat za pochybné štědré dary společností Mobil, Texaco a ostatních "ručitelů". Podle časopisu Advertising Age v roce 1994 společnosti utratily závratných 150 miliard dolarů za celostátní reklamu. Kompletní provoz všech stanic PBS (Public Broadcasting Service) a NPR (National Public Radio) stál v tomto roce pouhých 1,8 miliard dolarů.

A přesto, pro většinu Američanů ekonomické argumenty proti monopolům znamenají méně, než prohřešky proti vkusu. Jsou zklamáni tím co vidí a slyší a nespokojenost většiny z nich byla na jedné straně využita takovými jako je Pat Buchanan a Bob Dole a zleva mnohými ignorována nebo zesměšněna. To je chyba. Protimonopolní hnutí by mělo uznat a vysvětlit kulturní důsledky monopolů. Zatímco pravice nadále osočuje "Hollywood" (a nazývá jej "Židé"), musí se toto hnutí držet faktů a vyzdvihnout, že špatnost médií je předvídatelný výsledek dominace těchto několika institucionálních vlastníků.

A tak naší metou určitě není cenzura, která je tichým cílem nejpravicovějších demagogů jako jsou Ralph Reed a reverend Donald Wildmon. Záměrem je spíše řešení plně ústavní a v tomto případě i zdravě kapitalistické. Znovu bychom představili příjemnou rozmanitost do firemní monokultury. Vždycky je a musí být nějaké svinstvo: Je to zdrcující množství tohoto svinstva, které představuje nebezpečí uvnitř "magického království". Kde soutěží jen několik velkých subjektů , stále více odhodlaně, o tytéž obrovské skupiny diváků a kde menší hráči nemají dovoleno ovlivnit náš výběr, kusy na obrazovkách a policích byly nutně namíchány tak, aby apelovaly na to horší v nás. Je to tento proces a nikoli nějaký záhadný náhlý vzestup masového barbarství, které vysvětlí ovládnutí hlavního proudu takovými, jako jsou Murdoch, Jenny Jonesová, Rush Limbaugh, Judith Reganová, Arnold Schwarzenegger, Howard Stern, Charles Barkley, Gordon Lidd, Butt-head a Bob Grant.

Ačkoli zatím pravice sama napadla hanebnost médií, když přijde na boj s monopoly, tito pseudo-populisté by nikdy nešli s kůží na trh, protože oni sami jsou součástí monstra: Limbaughův televizní pořad patří společnosti Gannett/Multimedia, Family Channel Pata Robertsona je částečně vlastněn společností TCI a Bob Dole navzdory falešnému útoku na Time Warner udělal všechno pro to, aby dal gigantům všechno co chtěli. Pravice nebude ničit monopol, který by sami rádi řídili (a který do jisté míry již řídí). Proto je tedy na levici, aby poskytla vedení, neboť je v této otázce daleko blíže názorům lidí než pravice.

To ale bude vyžadovat, aby se levice přestala introspektivně zabývat sama sebou a začala si trochu všímat znepokojení zhrozené většiny národa. "Dvě třetiny veřejnosti si myslí, že televizní pořady mají negativní vliv na zemi," poznamenává časopis U.S. News & World Report ve velkém průzkumu veřejného mínění vydaném v dubnu "a velká většina věří, že se televize podílí na sociálních problémech, jako je násilí, rozvodovost, těhotenství nezletilých a ztráta rodinných hodnot."To není balíkovská zaujatost, ale zvuk masové odpovědi na zkušenost rutiny vše zachvacujícího dráždidla. "Největší úzkost vyjadřují ženy a nábožensky věřící, ale" -- jak zjistil průzkum - "zloba je 'zdrcující a všudypřítomná.'"

Samozřejmě, mezi levicí a onou znepokojenou "drtivou většinou společnosti" existují v mnoha ohledech hluboké antipatie. Některým lidem ve společnosti totiž nevadí naprosto NIC, levici vadí, že široká veřejnost nikdy nepřijme feminismus a bude vždycky tleskat zábavným shows jako byla Operace pouštní bouře při válce v Perském zálivu. Avšak levice má povinnost se ztotožnit s těmi, kteří jsou pohoršeni - protože co pohoršuje je i ji je nadále zhoršováno zhoubným tlakem monopolu. Všudypřítomná měkká pornografie, gangsterské zvyky, násilí a téměř povinné používání sprostých slov jsou všechno produkty stejné komerční oligopolie, která také zamlžuje zprávy, vykořisťuje ženy, oslavuje velkospotřebitelství, oslavuje zbraně a démonizuje vše špatné na zemi.

Objevují se první vlaštovky. Začátkem března [1996 - pozn. překl.] proběhl důležitý a dobře obsazený kongres Media & Democracy v San Francisku organizovaný Institutem pro alternativní žurnalistiku, jehož cílem bylo sjednotit síly médií pro boj s monopoly, dříve než se utuží za meze demokracie. Brzy potom se konal v St. Louis první sjezd Cultural Environment Movement, hnutí založeného Georgem Gerbnerem zaměřeného na co nejširší a nejintenzivnější kampaň za reformu médií.

Probuzení masového zájmu by mohlo nastolit možnosti pro velkou soudní při. Komise F.C.C. by mohla být žalována za zanedbání protimonopolních zákonů -- stejně jako mohl být žalován prezident Clinton za jeho selhání při "dohledu, že [tyto] zákony jsou důsledně dodržovány." Bylo by možné je soudit na základě Prvního dodatku k ústavě. Ačkoli giganti sami nemohou být chyceni za cenzuru, podle protimonopolního právního zástupce Michaela Meyersona by hnutí mohlo žalovat vládu USA ze spiknutí proti našim právům daným Prvním dodatkem.

Zatímco tyto vzdálené možnosti čekají na širší podporu veřejnosti, některé současné případy ukazují, co lze dokázat. Prodej Turner Broadcasting System společnosti Time Warner ještě nebyl požehnán F.T.C. a existuje několik silných petic pro zamítnutí svolení komise. [Další kroky naleznete v článku "A Twelve-Step Program for Media Democracy" autorů Jeffrey A. Chester a Anthony Wright na straně 21.] Podíváme-li se do budoucna, musíme začít bourat to, co sám monopol médií dosáhl v roce 1996 díky zákonu Telecommunications Act , který byl sestaven, aby nás popohnal ve špatném směru (a který média - hlavní i alternativní - z většiny příliš nezkoumala). Pro začátek můžeme uvážit Chesterovu teorii eventuálních kroků pro přinucení čtyř kolosů, aby se vzdaly svých sužovaných zpravodajských oddělení. V zájmu vztahů s veřejností by se řekněme GE stále mohla chlubit spojením s NBC News -- nejpůsobivějším občanským podílem - ale roční rozpočet pro zpravodajství by v první řadě pocházel ze stejného fondu, tvořeného z daní společností, který by financoval PBS.

Nicméně nyní potřebujeme lidem sdělit, kdo co vlastní. Tato kampaň veřejné informovanosti musí zapojit veškerý alternativní tisk stejně jako odbory, církve, školy a nátlakové skupiny -- a Internet, který je stále médium slibu demokracie, ačkoliv je tento slib také v ohrožení. Ve skutečnosti stejní gigantičtí hráči ovládající starší média plánují rychle absorbovat Internet, který je možné transformovat z kvetoucí divočiny do nezměřitelného de facto kybernetického parku pro firemní zájmy, kde všechny hlasy nesouhlasu budou vyhnány na místa známá pouze aktivistům a jiným potřeštěncům (tato změna je vlastně jeden z hlavních záměrů nedávného návrhu telekomunikačního zákona). Tedy očekávání, že nás nová technologie osvobodí od monopolů, znamená podlehnout utopickým klamům [více naleznete v článku Andrew L. Shapira, "Street Corners in Cyberspace," July 3, 1995].

Je to jen jiný způsob jak říci, že neexistuje náhrada za skutečnou demokracii - která nemůže fungovat, pokud lidé nevědí co se vlastně děje. A tak dříve, než vzneseme řádné právní otázky a budeme diskutovat o možnostech legislativy, potřebujeme se všichni naučit, sebe nevyjímaje, že tato celá selhávající kultura je falešně oslavovaná slepá ulička, a že možná existuje způsob, jak se z toho dostat.

Mark Crispin Miller, předseda Writing Seminars na univerzitě Johna Hopkinse, je autorem studie Mad Scientists o propagandě USA, která má vyjít v nakladatelství Norton v roce 1997. Grafickou přílohu sestavila Janine Jaquet Biden; výzkumnou podporu zajistili Jessica Garrison a Ben Terrall.

Další článek autora na podobné téma vyšel v The Nation v březnu 1997.

Copyright (c) 1996, The Nation Company, L.P. Všechna práva vyhrazena. Elektronická redistribuce pro neziskové účely je povolena, pokud je zachováno celé toto upozornění. Nepovolená redistribuce za účelem zisku je zakázána. Další informace o přetiskování a spolupráci poskytne The Nation, telefon (212) 242-8400, l. 226, nebo Max Block, e-mail mblock@TheNation.com.

http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/JanCulikHome.html