Rejstřík BL
ARCHIV ►

7.7.1997 Chcete-li se podívat na předchozí vydání Britských listů, klikněte na ikonu Britských listů zde napravo, dostanete se do archívu.


Přehled dnešního vydání:

(Počkejte, až se vám do počítače natáhnou celé BL, jinak níže uvedené hyperlinky dost dobře nefungují.)

Zdravotnictví: Vzpoura otroků v bílých pláštích

V.Blažej

Jsme šokováni. Ceská lékarská komora se vzeprela diktátu VZP. Odmítá pracovat za 0,46 Kc za hodnotu bodu Sazebniku. Otroci VZP zavisli na vuli svych panu - otrokaru se bouri. Znepokojeni vyslovuje i premier Klaus, dochazi k nocni schuzce premiera, ministra zdravotnictvi, reditele VZP a presidenta CLK.

Verejnost nechape, ze by obcan jednou platici zdravotni pojisteni, mel znovu - po druhe - doplacet v hotovosti primo u lekare 66 Kc nebo 100 Kc. A to jeste nevi, co stoji vysetreni ultrazvukem, rtg snimek, co jina specialni vysetreni. Dle reditele VZP RNDr. Ing. Nemce na vine je novy Sazebnik. Dle presidenta CLK spravni rada VZP. Nikdo se nezminuje o podilu viny hlavniho pachatele vsech problemu - ministra zdravotnictvi Jana Straskeho, ktery je odpovedny za chod resortu a ktery neciti ani moralni ani pravni odpovednost za stav veci.

V cem je problem : pan reditel Nemec hlasite od dubna lonskeho roku . vola ( a pise premierovi ), ze v systemu financovani zdravotnictvi chybi penize. Ministr ani premier nereaguje. Vlada nereaguje. Tvari se, ze zadluzenost Vseobecne fakultni nemocnice a nemocnice v Motole je vyjimkou, ze ostatni nemocnice jsou bez problemu a v pohode.

Novy Sazebnik nabyva ucinnosti od 1.7.97 jako vyhlaska MZ CR. Skutecne ceny vykonu jsou kalkulovany spravne ( za 1 Kc) ve skutecnych stavajicich nakladech. Ceny materialu jsou rovnez v bodech - na rozdil od stareho Sazebniku, kde byly uvadeny v Kc.

Neprichazi proto v uvahu nakupovat material za 100 Kc a VZP za tentyz material zaplati p o u z e 46 Kc. Cesky a tvrde receno : lekar nebo zdravotnicke zarizeni doplati 54 Kc za kazdou stokorunu.

Bohuzel pana Dr. Nemce nezajímaji naklady na provoz zdravotnickeho zarizeni, ale chce, aby VZP v blizke budoucnosti nezkrachovala pro vysokou zadluzenost. Totez si preji lekari.

BOHUZEL NEZAJIMA TO ANI PANA MINISTRA. Nezajima ho zadluzenost nemocnic, nezajimaji ho naklady na provoz a nezajima ho, kolik to vsechno stoji, co s tim, kdyz penize nejsou. Da se rici, ze ho nezajima ani lekar ani pacient. Mozna, ze ho zajima politicka kariera, ale ta "dostava na frak " prave s jeho impotenci.

Na teto situaci je dobre videt prave to jedine : skutecnym " ridicim" clankem zdravotnictvi v CR je financni politika VZP. Zadne ministerstvo zdravotnictvi ani ministr uz davno tento resort neridi, ridi ho defacto a i ve skutecnosti VZP podle prislovi, kdo ma penize diktuje.

Jiste se situace uklidni po par dnech, financovani ambulantni pece se ustavi na urcite urovni, urcite to vsak nebude 1 Kc za bod, ale bude to podstatne mene. Neni to systemove reseni, je to improvizace pod tlakem, kdy rukojmim se stava pacient -volic.

Ale situace v nemocnicich at uz statnich nebo nestatnich - privatnich se stala neresitelnou. Rozpocet, kterym jsou financovany nemocnice od 1.7.97 je nizsi nez platby v roce 1996 proto, ze je tam system odpoctu revizi, akce FREKVENCE, koefeicienty snizujici urcite polozky. System nezohlednuje narust cen inflaci, devalvaci koruny a nasledny vzestup cen o 10 procent, nezohlednuje narust cen tepla, teple vody, elektriny, telefonu, postovneho, cen potravin, atd.., takze je predem jasne, ze stanoveny rozpocet nestaci - ani pri sebelepsim a sebeusilovnejsim setreni - uhradit naklady nemocnic. Dale poroste z a d l u z e n o s t nemocnice vuci dodavatelum ( a to nejen leku ), dale budou nemocnice zvysovat svuj vnitrni dluh v oblasti oprav pristroju nebo jejich nakupu. Prace lekaru a jejich mzdy se nemohou nikdy zvysit a nikdy vyrovnat privatnimu sektoru. A co privatni nemocnice ? Jak splati sve zavazky, sve pujcky, sve uvery ?

Hlavnim vinikem cele situace je i m p o t e n c e ministra a celeho ministerstva. Otroky v bilych plastich se stali lekari. Otrokarem je VZP. Mame-li rozpocty pro nemocnice, potrebujeme vubec ostatni pojistovny ? A potrebujeme vubec VZP ? Nezacneme setrit prave tady ?

V. Blažej


Ekonomická zabedněnost Miloše Zemana

Dne 4. 7. zveřejnil deník Slovo v rozhovoru s Milošem Zemanem k otázce penzijní problematiky tento pozoruhodný blábol:

  • Jaky je vas nazor na penzijni reformu?

    Stat v minulych letech vybral na duchodovem pojisteni o asi dvaactyricet miliard korun vic, nez vyplatil na starobnich duchodech. Kdyby se tento tehdejsi prebytek kapitalizoval, tak bychom na tom dnes byli mnohem lepe, i diky tomu, ze by se investovaly dlouhe penize, kterych je nedostatek. Bohuzel, dnes je na penzijnim uctu poprve deficit, dany predevsim tim, ze podniky neplati pojisteni. Pritom by se postupne melo prechazet ke kapitalizaci prebytku, a penzijni fondy by mely byt institucionalnimi investory s vyraznym rozlozenim rizika. Bohuzel, ted je to velmi obtizne realizovatelne. Penzijni reforma totiz potrebuje startovni kapital, aby mohly vznikat fondy a pritom se dodrzely zavazky z prubezneho financovani. My jsme navrhovali, aby se pouzila cast prostredku z privatizace, ktere jsou dnes jiz utraceny. V situaci hluboke ekonomicke recese je penzijni reforma neproveditelna.

  • Cim dele ale budete cekat, tim vetsi bude implicitni dluh budoucich vydaju na duchodove zabezpeceni.

    Jeste mame cas, protoze se az do roku 2007 bude zlepsovat demograficka struktura. Az se podari nastartovat rozvoj ekonomiky, zlepsit praci financnich uradu, aby stouply prijmy statu, teprve pote si budeme moci dovolit tak masivni zmenu, jako je novy penzijni system. Jeste predtim bude treba provest dodatecnou privatizaci a cast jejich vynosu dat do penzijnich fondu. Kdyby to slo podle naseho navrhu, mohlo to byt jiz pred peti lety nastartovano, tehdy vynosy z privatizace byly.


    Kdyby nebyl Miloš Zeman hloupý a tento problém si pořádně nastudoval ze zahraničních zdrojů a uvážil, jaká je situace doma, a jak by se dalo zahraničních zkušeností využít, uvědomil si, jak je možno problém řešit a jasně to vysvětlil voličům, mohl by na celé čáře vyhrát příští všeobecné volby.

    To by ovšem musel stát v čele efektivní politické strany, neblábolit a nechovat se jako amatér.

    Opravdu nemohou čeští politikové pochopit základní hospodářské problémy země, protože jsou na to příliš hloupí? To snad přece není možné.

    Už jsme tady o tomto problému - a o problému špatně provedené privatizace - psali mnohokrát. Mimo jiné v Listech č. 6/1995, 1/1996, 2/1996 . V Britských listech pak např. zde, zde , na konci těchto Britských listů, zde a také na mé glasgowské stránce ve shrnující verzi tady. Materiál také vyšel v září 1995 v Hospodářských novinách, v dubnu 1995 v deníku Financial Times. Novější analýza Františka Nepila k této problematice z května letošního roku je v těchto Britských listech.

    Je skutečně na pováženou, jak hlubokou, diletantskou neznalost této problematiky projevuje ve výše uvedeném rozhovoru Miloš Zeman. Má podobně hluboké znalosti i co se týká jiných sfér českého veřejného a hospodářského života? (JČ)


    Korupce v britském parlamentě: konečný pád Neila Hamiltona

    V Británii nyní dramaticky skončila jedna sága. Šlo o případ bývalých korupčních konzervativních poslanců, kteří přijímali v parlamentě úplatky. Věc se táhla velmi dlouho a hlavní z obviněných, bývalý konzervativní poslanec Neil Hamilton dodneška (drze) tvrdí, že je nevinen.

    Tažení proti němu a jiným korupčním konzervativním politikům vedl především list Guardian. V Britských listech jsme o jednotlivých etapách tohoto dramatického případu psali mnohokrát, a to mj. v Britských listech ze 7.10. 1996 ("Korupce v britském parlamentě"), z 8.10.1996, z 16.10.1996, z 13.12.1996, v souvislosti s britskou předvolební kampaní v BL z 21.3.1997, z 24.3.1997,

    , na konci BL ze 4.4.1997 a ze 14.4. (píše se zde o dramatické protikandidatuře novináře Martina Bella proti Neilu Hamiltonovi), o důsledcích voleb pak v BL z 2.5. a 6.5., o tom , jak Martina Bella posléze pronásledovali Hamiltonovi v BL z 3.6.1997 a jak list Guardian s konečnou platností zničil jiného prolhaného bývalého konzervativního ministra Jonathana Aitkena v BL z 23.6.1997.

    Neil Hamilton se zuby nehty bránil proti nařčení z korupce. Záležitost jeho i několika dalších korupčních poslanců vyšetřovala parlamentní komise, bývalý konzervativní premiér John Major však nedovolil, aby byly závěry jejího šetření zveřejněny ještě před parlamentními volbami. Kritikové poukazovali, že přece voliči Neila Hamiltona, který kandidoval znovu do parlamentu, musejí mít možnost posoudit, zda se korupcí provinil nebo ne. Hamilton odmítl svou kandidaturu stáhnout. Labouristická a liberálně demokratická strana požadaly velmi etického a známého novináře BBC, válečného korespondenta z Bosny Martina Bella, aby protikandidoval ve volbách v Hamiltonově severoanglickém volebním okrsku Tatton v britských všeobecných volbách. Bell v těchto volbách v tomto konzervativním okrsku vyhrál nad Hamiltonem obrovskou většinou. Hamilton i nadále popíral obvinění vznesená proti němu a groteskním způsobem vystoupil s manželkou - poté, co byl volbami vykopnut z parlamentu - v různých televizních pořadech, kde si z něho většinou dost krutě dělali legraci -zjevně v naději, že se stane slavnou televizní osobností.

    Ve čtvrtek minulého týdne byla konečně zveřejněna 900 stránková zpráva vyšetřovacího výboru britského parlamentu. Tato oficiální zpráva je pro Neila Hamiltona zcela zatracující. Vyšetřovací výbor Sira Gordona Downeyho konstatuje ve zprávě, že důkazy o tom, "že Neil Hamilton přijímat peníze v hotovosti od majitele londýnského obchodního domu Harrods Al Fayeda za lobovací služby v parlamentě jsou naprosto přesvědčivé".

    Neil Hamilton oficiální zprávu odmítl a trval na tom, že je nevinen. (On je trochu jako česká sociálně-demokratická lžidoktorka Noveská.) Rozhlasová a televizní společnost BBC konstatovala, že Neil Haimlton i nadále požaduje peníze - za poskytnutí rozhovoru chce vybírat 50 liber.

    Independent k tomu napsal v redakčním komentáři v pátek 4. července:

    Aféra "placení za parlamentní interpelace" byla velmi dlouhá a vážně poškodila Konzervativní strany. Malost viníků je pozoruhodná: nešlo o žádnou obrovskou korupci: šlo o malé podmazávání, předávání obálek s penězi na parkovištích - činnost omezených, úzkoprsých lidí.

    Nevyšlo by to bývalo najevo, kdyby nebylo hněvivé protikonzervativní kampaně podnikatele Al Fayeda a vynikající investigativní novinářské práce listu Guardian, před jehož odvahou a jeho profesionálností se skláníme.

    Šlo však opravdu o něco tak vážného? Bylo opravdu nutno poškodit kolektivní pověst britské Konzervativní strany, která udělala tolik dobrého pro moderní Británii? Konec konců, mnoho obránců Neila Hamiltona konstatuje, že úroveň korupce v zemích jako je Francie, Belgie či Itálie je daleko vyšší. Nestalo se prostě to, že se arogantní sdělovací prostředky vymkly společnosti z rukou a vyhnaly pošetilé, chybující, ale v podstatě neškodné politiky z veřejného života? Takto argumentuje v sílících útocích proti deníku Guardian politický komentátor Paul Johnson.

    Odpovědí je, že kultura, která pomíjí malé lži, se rychle stává obětí velkých lží a politická strana, jejíž členové berou malé úplatky, začne brzo brát úplatky velké.

    (Následující odstavce komentáře Independentu se mi zdají docela aktuální i pro českou situaci. JČ)

    V atmosféře osmdesátých let, pod heslem "nechť všichni rychle zbohatneme", se rozložil tradiční pořádek poctivosti a nepsaných morálních zvyklostí. Sebevědomí, arogantní muži ve spěchu, kteří se stali konzervativními poslanci, získali dojem, že mají právo na to, podílet se na existujícím bohatství. Provázanost podnikatelské a politické sféry, kultura deregulace, lukrativní vládní zakázky, privatizace a naprostá dominance všeho jedinou politickou stranou, vytvořilo velké množství příležitostí pro pokušení. Předpisy se uvolňovaly, posléze začaly být zcela ignorovány. Po celou tuto dobu se opoziční Labouristická strana zabývala neefektivně jen vlastní, vnitrostranickou agonií a svými vnitřními problémy. Nikdo nekontroloval, co se vlastně ve vládních kruzích děje. Stará kultura veřejné služby Westminsteru a Whitehallu se nedokázala ubránit korupčním praktikám lidí, jako je Neil Hamilton.

    (V ČR však - bohužel - novináři nezaujali níže popisovanou roli. JČ.)

    Nebylo ideální, že novinářská obec se de fakto stala vůči těmto praktikám opozicí. Nejlepší novinářská práce je informativní a zastává skeptický postoj vůči mocným, avšak v demokracii nemá proti vládnoucím kruhům aktivně bojovat. Během let však mnoho novinářů zastávalo stále intenzívněji opoziční postoj vůči vládám Margaret Thatcherové a Johna Majora a mnozí novináři pak nedokázali už rozlišit nezávislost na politicích od automatického nepřátelství vůči nim. Nicméně, po několik zcela klíčových let, pocházelo nejefektivnější a neužitečnější zkoumání činnosti politických kruhů právě od komentátorů a novinářů. Bez nich by se bývala špinavá kultura podmazávání poslanců a ministrů rozšířila do celé vlády: skandály by byly daleko horší.

    V demokracii je nutno respektovat pozitivní motivy a základní smysl pro veřejnou službu u lidí, kteří byli zvoleni k tomu, aby zemi řídili. Skepse vůči politikům je přirozená a zdravá. Ale cynický postoj vůči politice jako takové - to je jed. Tento cynismus se v posledních letech rozšířil v důsledku několika pošetilých mužů, chtivých peněz. Zradili nejen svou stranu, ale i celý politický systém, do něhož byli zvoleni jako veřejní zástupci.


    Ideologická zaslepenost a nezávislá novinářská práce

    (JČ)

    Snažím se tady už delší dobu vystupovat proti ideologické zaslepenosti a poukazovat na to, že realita je složitější, než co je možno postihnout jednoduchým ideologickým řešením.

    Proto se soustřeďuji na to, že přináším pohledy odjinud, o nichž se v českém prostředí příliš nemluví, dále se snažím trochu otřást stereotypním viděním některých čtenářů, jimž je vše jasné.

    Přináším proto přirozeně většinou otázky, nikoliv hotové odpovědi.

    V nedávno zveřejněných tvrdě bigotních názorech na homosexualitu zde na Psu mě zaujaly především tyto pozoruhodné výroky:

    "Prokazali jsme spoustu benevolence tim, ze to neni trestne, a ted by meli (homosexuálové) uplatnit sve pravo drzet hubu a krok."

    "Rozhodne bych nikdy nepripustil , aby si homosexualove mohli adoptovat dite. Myslim, ze ze strany spolecnosti to je zlocin proti diteti, ktere se nema moznost rozhodnout. "

    Zajímavá otázka: co je těmto pisatelům do toho, co dělá někdy jiný se svým životem? Není to pozůstatek všeobjímající moci komunistického státu, který rozhodoval o tom, jak kdo má žít? Není to také rasismus, odmítat apriori homosexuálním dvojicím právo adoptovat děti, bez individuálního posuzování, zda jsou k takové adopci vhodné?

    Co myslíte, že je pro dítě větší zlo: vyrůstat v drsném, odlidšťujícím prostředí dětského domova, anebo být vychováván v domácnosti dvou homosexuálů?


    Moje přiznání, že tady přináším otázky a snažím se problémy otevírat, aniž bych pro ně měl jednoznačné řešení, jednoduše uvažující čtenáře dost irituje. Tak jeden z nich napsal na Fóru:

    Vaše tvrzení "Já žádné názory nemám, a pokud je mám, tak je tady neprojevuji," potvrzuje, co si o Vás už nejméně celý rok myslím. Jste prachobyčejný oportunista, který omílá pouze to, co slyší, aniž by se nad tím zamýšlel. Pak z toho vznikají Vaše "obecné názory", které nám tady předhazujete. To, že se svět mění, neznamená, že budu "kam vítr, tam plášť". Pokud zastávám určité morální principy, neznamená to, že to je ideologie, ale že tyto principy i dodržuji a mé názory tomu odpovídají.

    To je kruhová argumentace. Nezdá se mi, že by něco přestalo být ideologií jen proto, že, jak píše tento čtenář, "tyto principy i dodržuji a mé názory tomu odpovídají". Čtenář tautologicky definoval ideologický postoj ideologickým postojem.

    Výše uvedený názor je hlubokým nepochopením objektivní novinářské práce. Na vysvětlení k tomu pár citátů z příručky předpisů BBC pro novináře o objektivnosti:

    BBC Producers' Guidelines

    Myšlenka objektivnosti a nezávislosti je samou podstatou BBC.

    BBC slouží národu jako celku, uznává nejrůznější vkus, názory a perspektivy a reaguje na ně. Tvůrci rozhlasových a televizních pořadů usilují o to odrážet, informovat a stimulovat tuto mnohost zájmů pořady nejrůznějšího druhu a různorodosti - pořady, které zajímají lidi nejrůznějších věkových kategorií, politických či náboženských přesvědčení, barvy, rasy, schopností, sexuality či pohlaví.

    BBC musí prokazovat poctivé úsilí ve snaze předkládat divákům úplný, podrobný a strukturovaný obraz. Pokud tohoto cíle bude dosaženo tvůrčím způsobem, s imaginací, naše pořady budou vyvolávat u diváků a posluchačů důvěru a veřejnost si jich bude vážit. Tvůrci rozhlasových a televizních pořadů pak budou schopni, tam, kde je to potřebné, zpochybňovat přijatou moudrost a odhalovat nepříjemné skutečnosti.

    Tvůrci rozhlasových a televizních pořadů musejí projevovat v oblasti faktů co největší přesnost. Posuzování významu zpráv musí být založeno na nejdokonalejších existujících profesionálních zkušenostech. Výběr zpráv musí být založen na spektru názorů, existujících ve společnosti, a na argumentaci, proč je to důležité a jak.

    Racionální skeptický, kritický postoj, musí zpochybňovat konvenční názory a předpoklady, rozšiřovat hranice poznání a chápání a zmenšovat oblast nevědomosti.

    Reportérská novinářská práce musí být neemocionální. Oficiálně podaná vysvětlení, proč došlo k určitým událostem, musejí být kriticky analyzována a vyjadřované názory (politiků) musejí být konfrontovány a zkoušeny proti celé škále jiných názorů. Je obyčejně nutné přinášet názory institucí, které se podílejí na určité události a názory jejích hlavních účastníků. Dobrá novinářská práce však musí dělat víc. Dobrá novinářská práce musí nabídnout divákovi a posluchači inteligentní a informovanou analýzu, která mu umožní, aby si na věc utvořil sám samostatný názor. Reportér může vyjádřit profesionální úsudek, nikoliv však osobní názor, a jeho úsudek nesmí být prezentován preskriptivně či úmyslně ignorovat jiné názory. Úsudek je nejvhodnější, je-li vyjadřován s autoritou a důvěryhodností zkušeného korespondenta či komentátora, a je-li podpořen jasně vyloženými důkazy. Úsudek musí být jasně poznat jako inteligentní a férový. Diváci a posluchači nesmějí mít možnost se dovědět z objektivních pořadů BBC, jaké jsou osobní názory reportérů a lidí na obrazovce. Dobrá novinářská práce nechá na lidech všech politických přesvědčení, aby si sami udělali vlastní názor.

    A ještě jiná věc:

    Ve čtvrtek zveřejněná Pimlottova recenze z Independentu o Hobsbawmově nové knize obsahovala i tuto větu:

    Hobsbawm cituje (velkého českého sociologa a filozofa Ernesta) Gellnera: "I ti, kteří nepřijímají Marxovu teorii historie, spoléhají na jeho myšlenky, když chtějí vyjádřit, v co pozitivně věří."

    Taky jsem dostal ke čtvrtečním BL tuto reakci:

    Z tech panu, Pimlott, Hobsbawm, Gellner, nemam tu cest nikoho znat. Jejich slava ke me nedolehla.

    Tak možná toho Arnošta Gellnera byste měli znát. Viz níže, dvě zprávy psané na podzim roku 1995 pro tehdejší agenturu ČTA. Ta je vydala, ale žádné české noviny je neotiskly:

    Filozof českého původu Ernest Gellner varuje, že liberalismus, dominantní světová politická teorie, spočívá na nepevných základech

    GLASGOW (ČTA) - V rozsáhlém článku, který o víkendu (4.11.95) přinesl list Guardian, varuje filozof a sociální antropolog českého původu Ernest Gellner, že liberalismus, dnešní dominantní světová politická teorie, má velmi nepevné filozofické základy.

    Gellnerův článek je kritikou výkladu názorů Sira Isaiaha Berlina z Oxfordské univerzity, kterou letos vydal jiný profesor této univerzity, John Gray. Sir Isaiah Berlin se obecně považuje za nejvýznamnějšího žijícího světového historika vývoje lidského myšlení.

    Gray označuje Berlina za zdroj nového, vyššího liberalismu, který přiznává platnost pluralitě nejrůznějších soupeřících názorů. Podle Gellnera ovlivnil i Berlina Ludwig Wittgenstein, který učil, že podstatou lidských nedorozumění je skutečnost, že každý nositel jiného názoru mluví jiným jazykem a užívá slov jinak než jeho soupeř.

    Podle Berlina je pluralita neslučitelných hodnot normální lidskou situací. Ernest Gellner v listě Guardian však varuje, že liberální názor, že ve světě existuje jen množství neslučitelných, stejně významných hodnot, jejichž zastánci se navzájem nikdy nedohodnou, je pouhý relativismus.

    Na první pohled se může zdát, že takovýto relativismus napomáhá rozšiřování svobody, protože argumentuje, že nikomu nesmějí být vnucovány žádné hodnoty. Bohužel to však neplatí, neboť výše zmíněný relativismus musí povolit i nesnášenlivé, neliberální hodnoty.

    Potíž je, varuje profesor Gellner, že nás relativismus zbavuje možnosti, vlastně i práva, vyjádřit nad čímkoliv hluboký odpor. Existují-li na světě jen neslučitelné hodnotové systémy, které jsou si navzájem rovny, jaký postoj máme zaujmout vůči společnostem, které jsou postaveny na otroctví, na totalitních koncentračních táborech, na plynových komorách nebo na obřízce žen? Není pravda, jak argumentuje Gray, že určité základní hodnoty sdílejí všichni lidé. Nikdy nebylo dokázáno, podtrhuje Gellner, že by se nějaký globální plebiscit dohodl na základních lidských hodnotách.

    V tomto století prošel osud svobody podivnými peripetiemi. Začátkem století lidé svobodu podporovali. Po první světové válce vznikl však levicový i pravicový antiliberalismus. Nyní, najednou, se svět zdá být založen na zásadě, která podporuje myšlenky svobody. Někteří z toho usoudili, že skončila historie.

    Pokud budou vyhrávat hokynáři, spekulanti a mafiózové, a pokud bude logika mezinárodní situace vyžadovat, aby se chovali politicky tolerantně, je to velmi dobré. Bylo by však pošetilé se domnívat, že to musí pokračovat napořád.

    “Nesdílím tento samolibý optimisms," zdůrazňuje Gellner: “Svoboda zvítězila prostřednictvím konzumerismu. Existuje několik nebezpečí, ohrožujících svobodu:

  • Zaprvé, vlády nebudou moci zakládat svou politiku na zásadě hospodářského růstu donekonečna. Tato politika umožnila zemím, které dokáží ekonomicky růst, být liberální a zároveň udržovat pořádek bez tradičních brutálních metod. Nutně však musíme nakonec dospět saturačního bodu, kdy už pračka nedokáže zastupovat kata jako základ společenského pořádku.

  • Zadruhé, mírně mocná technologie napomáhá věci svobody. Není však vyloučeno, že bude velmi mocná technologie naopak nepřítelem svobody. Tak mohou vzniknout napětí, která mohou být nezvládnutelná liberálními metodami.

  • Zatřetí, nikde není nutně psáno, že pokračující industrializace bude podporovat zásadu individualismu, tak jak ji podporovaly předchozí industrializace.

  • Začtvrté, sílící vliv technologie na kvalitu lidského života možná přivodí radikální společenskou nerovnost, bude-li například možné si za hodně peněz koupit zdraví a dlouhověkost.

  • Zapáté, rozvinutá industrializace jednak podporuje nacionalismus, zároveň ho však i ochromuje tím, že uvádí do pohybu celosvětově obrovské množství pracovních sil. Některé společnosti, které budou usilovat o přechod do pozdní etapy industrializace nikoliv z tradiční předindustriální situace, ale z centralizovaného “socialistického" systému, možná nikdy nedosánou ani oné etapy nynějšího západního konzumeristického liberalismu. Takové společnosti možná degenerují v zločinecké systémy nebo v neo-autoritářství nebo ještě v něco horšího, a budou sociálně nakažlivé.

  • Zašesté, volný trh neslučitelných hodnot, žádná z nichž nemá vyšší společenskou či doktrinářskou platnost, může vést ke vzniku nesnesitelného morálního vakua.

  • Zasedmé, moderní technologie přinese celou řadu ekologických a teroristických hrozeb, a v důsledku toho by mohlo být nutné zlikvidovat politickou pluralitu.

    Nad těmito otázkami bychom se měli vážně zamýšlet," argumentuje Ernest Gellner.


    ČELNÝ SVĚTOVÝ FILOZOF A ANTROPOLOG ČESKÉHO PŮVODU ERNEST GELLNER ZEMŘEL V NEDĚLI NA PRAŽSKÉM LETIŠTI - BRITSKÉ NEKROLOGY

    BRITÁNIE - ČR - SPOLEČNOST - KULTURA

    GLASGOW (ČTA) - V neděli zemřel na infarkt ve věku 69 let na pražském letišti významný světový filozof a antropolog Ernest Gellner. Tři britské deníky dnes (7.11. 95) přinesly jeho rozsáhlé nekrology.

    “Ernest Gellner, jeden z čelnýchých intelektuálů, vyrostl v Praze v židovské intelektuální rodině. Do Británie se přistěhoval v roce 1939. Získal stipendium pro studium na oxfordské Balliol College. Za války sloužil rok v české ozbrojené brigádě. Jeho zkušenost ho vedla k pesimistickému názoru na budoucnost Československa, přiznal později, že se domníval, že stalinismus potrvá v Čechách 300 let, tak jako protireformace.

    Po válce vyučoval Gellner 35 let na London School of Economics na katedře sociologie, a to především filozofii. V roce 1984 přešel na univerzitu v Cambridge. Po odchodu do důchodu v roce 1993 se stal ředitelem střediska pro studium nacionalismu na Středoevropské univerzitě v Praze.

    V roce 1954 Gellner navštívil horský masív Atlas v Maroku: vznikla z toho později antropologická publikace Svatí z Atlasu, o poustevnících, kteří udržovali mír v národě berberských pastýřů bez nároků na politickou moc. Studie se čte dodnes jako analýza způsobů, jimž se venkovským národům podařilo dlouho udržovat ideologii odmítání moderního státu.

    Od poloviny šedesátých let psal Gellner intenzívně o Sovětském svazu a o satelitních komunistických zemích. Zvlášť se zasloužil o zpřístupňování prací ruských antropologů francouzským a anglosaským odborníkům. V roce 1989 strávil Gellner rok v Moskvě a napsal neformální, ale rozsáhlou studii o změnách v moskevském literárním a univerzitním životě.

    V šedesátých letech psal Gellner o sovětské antropologii, částečně, aby vyprovokoval západní marxisty. Sovětští vědci přinášeli nenápadné a užitečné myšlenky, které byly podle Gellnera daleko užitečnější než práce západních marxistů.

    Ernest Gellner byl nekonformní individualista a šťoural. Ostře odmítal veškerou ortodoxii a rád rozčiloval její zastánce. Je zase rozčilovalo, že Gellner vždy požadoval, aby byla argumentace založena na širší sociální a historcké perspektivě," napsal dnes list Guardian.

    “Ernest Gellner měl bouřlivou intelektuální energii. Útočil s ní na každou vládnoucí univerzitní ortodoxii. Pracoval v antropologii, v sociální a politické teorii a odhaloval s oslnivou a někdy kontroverzní jasností struktury, jimiž je tvarována moderní společnost. Vydal více než 20 knih. Studoval nacionalismus, občanskou společnost, islám, ruskou antropologii, středoevropský intelektuální život a náboženskou víru v horstvu Atlas. Více než jednou se omlouval svým přátelům: “Je mi líto, zas jsem napsal další knihu. Nemohu si prostě pomoci."

    Začátkem devadesátých let přispěl Gellner svou prací pro pražskou Středoevropskou univerzitu k vytváření vysokých měřítek pro vysokoškolské vzdělání v postkomunistické době," konstatuje list Times.

    Deník Financial Times nadepsal svůj nekrolog titulkem “Historik myšlenek, znalec nacionalismu". V článku se píše: “Snad nejvlivnějším Gellnerovým dílem byla kniha z roku 1983, nazvaná Národy a nacionalismus. Spolu s Ericem Hobsbawmem a Benedictem Andersonem možná Gellner připravil intelektuální půdu pro oživení nacionalismu, nebo alespoň pro zájem o nacionalismus po ukončení studení války.

    Gellner považoval nacionalismus za součást modernosti. Předindustriální společnosti, argumentoval, byly rozděleny mezi ’vysokou, kosmopolitní kulturu', kterou pěstovala úzká společenská vrstvička, a ’nízkou kuturu', která byla v podstatě lokální. Industrializace však přinesla potřebu vzdělaných dělnických vrstev. Proto státy musely vytvořit národní kulturu pro místní občany v jazyce, jemuž tito lidé rozuměli. V roce 1959 vyvolal Gellner pozornost univerzitních odborníků knihou Slova a věci, což je klasický útok na oxfordskou školu lingvistické filozofie. Lingvistická filozofie, argumentoval Gellner, je ústupem od historické role filozofa, jehož úkolem je se neustále ptát. Proto se lingvistickou filozofií uzavřela lidská mysl abstraktnějším druhům znalostí.

    Gellner byl rozhodný racionalista a odmítal kulturní relativismus, který se stal v posledních desetiletích mezi antrolopology módou.

    Jan Čulík


    Reakce čtenáře: důchodci a činže

    Stanislav Drábek

    Milý Jene,

    vracím se k BL z 25.6.97, kde byla uveřejněna petice důchodců o výši nájmů.

    Nechci se zabývat arogancí státu a zastupitelů, kteří nekomunikují se svými voliči, přestože nechápu, proč se o to novináři nezajímají, považuji to totiž za větší senzaci než ty, které jsou nám předkládány přiblblými novináři jako senzace v tisku a jako taková by měla být široce rozebírána a měl by být vytvářen soustavný tlak na stát a na zastupitele, aby jednali s občany jako s občany.

    Zaujalo mne totiž tvrzení, že "Ve svých bytech bydlíme 30 až 40 let. Vychovali jsme v nich své děti a pohřbili své blízké. Domníváme se, že máme morální nárok dožít ve svých bytech a nechceme se stěhovat jinam."

    To je totiž blbost!!

    1. Žádný takový morální nárok není.

    2. Pokud snad takový morální nárok existuje, co potom s morálním nárokem vícečlených rodin na slušné bydlení, když se tísní v malém bytě?

    3. Pokud snad takový morální nárok existuje, co potom s morálním nárokem lidí, kteří mají dost peněz, aby zaplatili drahou činži, vychovali tam svoje děti a pohřbili svoje blízké a třeba dožili svůj život jinde, v levnějším bytě (jakkoliv si nemyslím, že na periferii - i v centru města lze nalézt nebo vytvořit menší byty, ale to jsem zpět u práce zastupitelstva a obce jako takové).

    4. Podstatou je nechuť (jakkoliv ji rozumím, také se nerad stěhuji). Proč mne to rozčililo - jednoduše se snažím rok vyměnit byt, menší za větší. Vzhledem k situaci, jaká panuje na trhu s byty, není to zrovna jednoduché, přitom je spousta dost velkých bytů, které obývá jedna, nebo dvě osoby a jsou plni nářků, jak jim nestačí na nájem.

    Když nemám na drahé, pořídím asi levnější, to platí obecně a není důvod, se nad tím rozhořčovat.

    Bohužel si řada lidí zvykla, že se nemusí starat, nemusí pracovat, stačí počkat a pak začít psát petice nebo rovnou stávkovat a stát už to zařídí (= zaplatí) Jen mě zarazilo, že výše uvedená petice vyšuměla do ztracena.

    Stanislav Drábek

    (Myslím, že pan Drábek nemá pravdu. V civilizované společnosti mají důchodci nárok na dožití tam, kde žili třicet nebo čtyřicet let. Dokonce je zvykem, že když někdo platí za byt činži čtyřicet let, majitel - i soukromý! - mu potom umožní, aby si byt odkoupil za sníženou cenu. Opakuji, že je-li někomu sedmdesát nebo osmdesát let, bude-li donucen, aby se odstěhoval do jiného prostředí, zabije ho to. Chce-li si to vzít česká společnost na svědomí - nakonec tito lidé už nejsou produktivní, že? - je to její věc. Nevím však, zda je skutečně civilizované řešit zanedbanou bytovou otázku tím, že potrestám staré lidi. - Neodvažoval bych se soudit, zda lidé, kteří dnes bydlí špatně, mají právo požadovat vystěhování starých lidí z jejich bytů. Společnost, která řeší své problémy na úkor svých slabých občanů, je společnost barbarská. JČ.)

    http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/JanCulikHome.html