Mohou vést zkreslené hodnoty k obnově pocitu studu?
Nulová tolerance je sice velmi v módě, ale bez společného konsensu ohledně toho, co je správné či špatné, nejde o nic jiného než o předsudek, který předstírá, že je novou morálkou
Peter Wilby
Observer, 13. července 1997
"Čím více pociťuje člověk před různými skutečnostmi stud, tím více je občanem s dobrou pověstí," řekl George Bernard Shaw. Často se konstatuje, že stud hraje v našem životě méně významnou roli než kdysi. Například, když jsem byl v padesátých letech dítětem, hovořilo se o někom, kdo byl rozvedený, jen šeptem. Lidi raději předstírali, že jsou vdovy či vdovci, než aby přiznali pravdu. Nemanželské dítě bylo také zdrojem nezměrné hanby (pro rodiče i pro dítě samo). Mnoho takových dětí bylo adoptováno, anebo o nich předstírali jejich dědeček a babička, že jsou to jejich děti.
Pocit viny vládl i v maličkostech. Děti nebo mladí lidé, kteří odhazovali na ulicích odpadky, anebo vráželi do starých paní na chodníku, se považovali za hluboce šokující. Dostávalo se jim veřejné kritiky od učitelů, policie, a ostatních autorit, i od jiných chodců na ulici, kteří právě míjeli.
Kdyby se dnes někdo na ulici pokusil o takovou přednášku, téměř ve sto procentech případů by výsledkem bylo obscénní gesto a záplava hrubých nadávek. V minulosti by naopak kritizované dítě svěsilo hanbou hlavu anebo by prostě uteklo. Tato změna v chování na veřejnosti je myslím nedávnější, než se normálně usuzuje. Myslím, že až tak do roku 1973 jsem nikdy neviděl žádné dítě, které by se houpalo na držadlech vozů londýnského metra. V současnosti není jediné dítě, které jede metrem, které by to nedělalo a jedinou reakcí od dospělého je v nejlepším případě mírné napomenutí.
Vrací se ale nyní pocit studu? V Británii vydala analytická skupina Demos dokument, v němž navrhuje, a myslí to jen částečně nevážně, že bychom se znovu měli pořádně zamyslet nad tím, jakou společenskou roli může hrát pranýř. Ze Spojených států napsal nedávno v listu Guardian Amitai Etzioni, guru komunitářského hnutí, který má určitý vliv na Tonyho Blaira a na britskou Novou labouristickou stranu, že ze všech záporných trestů je "stigma nejméně nákladné a - ano - je nejhumánnější".
Některé úřady veřejné správy ve Spojených státech už tyto myšlenky realizují. Každou středu dopoledne vysílá v Kansas City místní vládní kabelová televizní stanice fotografie, jména, adresy a data narození osob zatčených pro trestné činy "v souvislosti s prostitucí". Ve státě Mississipi jeden soudce občas odsuzuje občany k tomu, že musejí nosit na prsou a na zádech nápis, informující o tom, jaký trestný čin spáchali. Ve státě Wisconsin byla odsouzena žena, která kradla podpory v nezaměstnanosti, nikoliv do vězení, ale k tomu, že musela stát před soudní budovou z transparentem, na němž bylo napsáno: "Kradla jsem podporu chudým lidem".
Stud a ponížení vždycky hrály významnou roli v každém trestním systému. Každé dítě, které kdy dostalo ve škole od učitele výprask, vám řekne, že nesnesitelná nebyla ta bolest, ale to ponížení. Když jsem chodil do školy, ředitel každé úterý četl seznam žáků, kteří museli zůstat v předchozím týdnu po škole.
Vesničtí hokynáři často vystavovali seznamy zákazníků, kteří nezaplatili úvěr. A soudní procesy se zveřejňují v novinách nejen proto, aby bylo zřejmé, že bylo spravedlnosti učiněno zadost, ale aby se dověděli přátelé a sousedé odsouzených občanů, co tito občané dělali.
Tento druh trestů ale není příliš efektivní ve vysoce mobilní, anonymní společnosti, kde lidé neznají své sousedy a pokud je znají, všichni společně pohrdají zákonností. Úřady ve Spojených státech chtějí obnovit myšlenku, že páchat trestné činy je ostudné. Náš pocit společenské soudržnosti a sdílené morálky je tak roztříštěn, že i tato myšlenka je už dnes zpochybňována.
Mnoho lidí, a nejsou to jen zločinci, argumentují, že krádež například je jen určitou formou zdaňování, že je to přerozdělování příjmů od bohatých k chudých, které je nutné v důsledku vznikající společenské nerovnosti. Některé těžké trestné činy (jak jsou oficiálně charakterizovány) považují určité složky společnosti za zcela přijatelné chování, možná trochu nekorektní, nikoliv však nemorální: tzv. "insider trading" (obchodování s akciemi na základě výlučného přístupu k podnikatelským informacím) podvádění při žádostech o sociální podporu, prodej drog a požívání drog - to je jen několik příkladů.
Skoro všichni se dívají naprosto liberálně na dopravní přestupky. Lidé, které zadrží policie, protože jeli nepřiměřenou rychlostí, nebo dokonce byli opilí za volantem, nad tím trestným činem pokrčí rameny, považují to, že byli chyceni, za smůlu a trest, který následuje, berou jako dodatečný nutný výdaj.
Téměř jedinou výjimkou jsou případy, kdy je obětí dítě. Můžete si klidně jezdit rychlostí 150 km/h a budou vás jen považovat za riskéra, ale jakmile přejedete dítě i jen třeba rychlostí 20 km/h, všichni vás za to tvrdě odsoudí a velmi pravděpodobně budete mít po celý život pocit viny. Pedofilie je dnes považována za hnusný trestný čin, daleko více, než tomu bylo před čtyřiceti lety, kdy byli pedofilní faráři, vedoucí skautských oddílů a různí strýčkové bráni jen jako "bohatá tapisérie života". Hanba zde skutečně hraje roli, jak se ukázalo, když spáchalo několik Francouzů nedávno sebevraždu, když u nich policie objevila dětskou pornografii.
A to je ten problém. Jestliže souhlasíme jen, že je zapotřebí chránit děti, jak může řádně fungovat společenský pocit viny? Zavedeme-li režim "nulové tolerance", kdo bude rozhodovat o tom, co je nepřijatelné? Já osobně velmi nemám rád hlasitou hudbu, linoucí se z kolemjedoucích automobilů, a vozidla zaparkovaná na chodníku. Méně mě vadí pomalované zdi a už vůbec mi nevadí mladíci, kteří vám na červenou myjí přední sklo automobilu, žebráci či děti, které jsou venku po setmění. Nemohu vysvětlit tyto své předsudky, protože nejde o nic jiného než předsudky. Je tedy správné - kdybych se stal ministrem vnitra - aby byly zavedeny zákony zrovna podle mého vkusu?
Tyto otázky jsou dnes dosti naléhavé. Poslední britská labouristická vláda s velkou parlamentní většinou (vládla v letech 1966 - 1970) zavedla velmi osvícené sociální zákony: zreformovala rozvody, liberalizovala potraty a zmodernizovala zákony o homosexualitě. Nálada v nynějším britském labouristickém parlamentu je zcela odlišná. Instinkty tohoto parlamentu jsou omezit společenské chování, nikoliv ho dále liberalizovat. Je to parlament, který má tendenci chovat se jako učitelka: "já vím nejlépe, co je pro vás vhodné". Parlament nemůže zakázat svobodné matky, snaží se jim ale co nejvíce znepříjemnit život. Chtěl by asi schválit zákon, podle něhož by děti musely být po setmění doma, a pravděpodobně zavede tvrdé protikuřácké zákony podle amerického vzoru.
Potřebujeme skutečně další sporné zákony, které chtějí zakázat to, co někteří lidé považují na svou nezcizitelnou svobodu? To se mi zdá být jádrem problému, snažime-li se oživit pocit studu jako nástroj sociální kontroly. Naše názory na to, co je hanebné, se mění. Kdysi bylo hanebné rouhání se, braní jména Božího nadarmo. Nyní se považuje za hanebnou každá rasistická poznámka. Kdysi bylo nepřijatelné kouřit konopí a kokain a kouření cigaret bylo téměř povinné: v některých kruzích je tomu dnes obráceně.
Dosud však nikdy se naše názory na přijatelné chování tak silně navzájem nelišily. Morálka, jako všechno ostatní, byla zprivatizována. Vyloučili jsme některé sociální skupiny téměř úplně ze společnosti a ony si přirozeně vytvořily vlastní morálku. Totéž de fakto učinili i mnozí příslušníci elity, kteří se nestydí, že jsou chtiví peněz a kteří se nepodílejí ani na užívání ani na podpoře hlavních sociálních institucí, totiž státního školství a státního zdravotnictví.
Kromě toho, špatné chování bylo zkomercionalizováno. Zkorumpovaní poslanci, dvanáctileté dívky, které otěhotní, školáci, kteří ukradnou otci úvěrovou kartu a podniknou s ní cestu kolem světa, ženatí ministři, kteří cucají palce u nohou hereček - ti všichni se rázem stávají mediálními hvězdami.
Ano, komunitáři jen chčijí (to je slovo, které bych se býval před čtyřiceti lety styděl použít) do větru. V situaci, kdy byla morálka zprivatizována, je jen velmi obtížné trestat lidi vytvářením jejich pocitu viny.
Spíše by měla vláda zajistit, aby podnikatelé působili nikoliv jen v zájmu akcionářům ale obyčejných lidí, a aby se zmenšila nynější obrovská společenská nerovnost v Británii. To by mělo vést k určité konvergenci morálních měřítek jednotlivých sociálních skupin, a tedy k poklesu zločinnosti.
http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/JanCulikHome.html