Rejstřík BL
ARCHIV ►

6.8.97 Chcete-li se podívat na předchozí vydání Britských listů, klikněte na ikonu Britských listů zde napravo, dostanete se do archívu.


Přehled dnešního vydání:

(Počkejte, až se vám do počítače natáhnou celé BL, jinak níže uvedené hyperlinky dost dobře nefungují.)


Poznámka k polemice Ondřeje Neffa


Motto:

"Na prvním místě tu máme limit ve slovníku. Kvůli nešťastné české historii posledních desetiletí jsou některá slova očividně nevyslovitelná. Zkuste zmínit "komunistický", "Marx", "sudetský Němec" nebo dokonce "třetí cesta" v jakékoliv pozitivní souvislosti a v ČR se dočkáte spíše pěstního souboje než politické diskuse. Už slyším to reptání svých českých čtenářů, ale ujišťuji vás, že nejsem zastáncem žádné ze zmíněných věcí. Pouze tvrdím, že ti, kdož tyto věci podporují, mají právo vystoupit v masmédiích a uvalením pošetilého tabu na jistá slova se nic neřeší."

Andrew Stroehlein v brněnském časopise Tamto č. 972, věnovaném problematice medií. (Je možno si časopis objednat na adrese Ami studio, Štefánikova 78, 612 00 Brno, tel/fax 05-4121 4100, E-mailová adresa: tamto@nadace.fdnbr.cz) Pozor, v předchozím čísle BL byly telefon a e-mail uvedeny chybně! K článku se ještě vrátím. (JČ)


Ve včerejším Neviditelném psu zveřejnil Ondřej Neff polemiku s názvem Úkol pro Jana Čulíka, kde velmi ostře - skvělým jazykem (takovou češtinou bych chtěl umět psát) kritizuje včerejší vydání Britských listů, které se zabývalo otázkou kolektivní viny, svobody projevu a případnou tendenčností sdělovacích prostředků.

Chci uvést několik stručných poznámek ohledně věcí, které sice v textu včerejších BL nebyly, pokud je ale bylo možno vydedukovat z kontextu, je to moje chyba a za tu se omlouvám.

  • Ondřej Neff mě nazývá demagogem. Jako demagog bych asi měl mít nějakou strategii a cíl. Žádnou ale nemám, kromě, doufám, otevřenosti.

  • Skutečně žiju v Británii nikoliv dvanáct, jak píše Ondřej Neff, ale devatenáct let. Přesto bych však neměl odvahu se charakterizovat jako Brit. Mnohokrát jsem psal o tom, že se cítím stát na rozhraní - mezi českou a britskou kulturou. Doufám, že Británii neidealizuji. Přináším, je-li to relevantní, kritické články i o Británii, nejnověji například o údajném spiknutí britského vládního establishmentu proti demokracii v Hongkongu, zveřejnil jsem množství článků o korupci poslanců britského parlamentu, psal jsem o negramotnosti a chudobě v Británii, o tom, že tam jsou snad největších sociálních rozdíly v Evropě.

    Fascinují mě kulturní rozdíly a přizpůsobovat se domácím českým poměrům nechci , protože jsem přesvědčen, že konfrontace těch kulturních rozdílů je prospěšná, pro obě strany.

  • Napsal-li jsem, že inž. Žák podepsal Chartu 77 v březnu 1977 a dvanáct let byl vystaven komunistickému policejnímu násilí, je to důležitý fakt, který by se neměl bagatelizovat a myslím že pro zveřejněnou diskusi nebyl bez významu.

    Nedovolil bych si v žádném případě spojovat vlastní jméno s českým protikomunistickým disentem před rokem 1989. V roce 1977, kdy mi bylo pětadvacet, jsem v sobě nenašel odvahu podepsat Chartu 77. Nemohl jsem ale snést nutnost jako občan žijící v Československu více či méně kolaborovat s režimem (viz eseje Václava Havla), a proto jsem se vystěhoval. V tom není žádná zásluha ani vina. Každý má mít právo žít, kde chce. Snažil jsem se zvenku věci československé nezávislosti pomáhat, to je pravda.

    To že podstatná část českého národa propadla po pádu komunismu dosti zjednodušenému antikomunismu myslím není žádným světaborným ani originálním výrokem, to je přece známo.

  • Anonymní dopis, kritický vůči povodňovým obligacím i případným povodňovým daním, jsem zveřejnil proto, že takových anonymních názorů dostávám víc. Je škoda, že se lidi nechtějí podepsat. Ondřej mě ale právem kritizuje, že jsem tady rozšířil postoje tuctu pisatelů anonymní kritiky na celý český národ a tím se taky provinil nepodloženým kolektivním odsudkem. Nicméně mi pořád připadá pozoruhodné, že se někteří lidé nechtějí podepsat pod tak nevinné texty. Třeba nemohou jako podnikatelé. (Je to také trochu o individuální odpovědnosti.)

  • Ještě k "Shrnutí" diskuse, zveřejněné ve včerejších Britských listech, které Ondřej Neff velmi důrazně napadl. Je to asi moje chyba, že jsem to nenapsal jasněji, zdálo se mi ale, že je to zřejmé: ve Shrnutí nešlo přirozeně o žádné dvě "strany" ve společnosti, či "politické" strany, ale pouze o protivné strany ve zveřejněné debatě. Shrnutí se pokusilo závěrem stručně pro přehlednost zformulovat postoje obou diskutujících stran.

  • K názorům lidí, jako je Grebeníček či Ransdorf. Nikde jsem nenapsal, že s postoji či články těchto osob souhlasím. Vyjádřil jsem určité sympatie s názorem, že nelze apriori kolektivně odsuzovat celé společenské skupiny, ale že je lidi nutno posuzovat individuálně. Pokud by tedy například pan Ransdorf přišel s novými a podnětnými myšlenkami, není důvodu, proč by neměly být otištěny třeba i v Respektu. O tom byla celá diskuse.

    Konec konců, Respekt ji trochu předhonil, neboť ve svém předposledním čísle právě otiskl společný text Jana Mládka, ekonomického poradce ČSSD, a Miroslava Jansty, i když mu dal poněkud alibistický titulek "Opoziční pohled na příčiny ekonomických problémů". Je přece dobré, že ten časopis otiskl i text, který se vymyká jeho ideologické linii. (I když obsah Mládkova a Janstova článku zase není tak drasticky podvratný, že by to ochromilo zaměření Respektu.) Posílilo by to myslím pověst Respektu, kdyby tiskl "jiné názory" častěji.

    Je to paradox, ale myslím, že Česká republika se nepřiblíží západním strukturám tím, bude-li se snažit případně potlačovat ty společenské elementy, které jsou proti západním strukturám. S nimi je nutno debatovat, a dokazovat veřejně, proč nemají pravdu - nikoliv je apriori zatracovat. Vím, je to únavné a pracné.

  • Ondřej Neff mě taky kritizuje, že do probíhajících debat píšu připomínky. Účelem ovšem není argumentaci zkreslit, ale na ni reagovat. Jakékoliv další připomínky či námitky, že jsem něco zkreslil, přirozeně zveřejním. Jakým jiným způsobem by bylo možno prezentovat simultánní diskusi?

    Jan Čulík


    Debata o svobodě projevu a novinářské práci:

    Dobrá věc se chválí sama?

    Jan Zahradil, poradce Václava Klause

    Vazeny pane Culiku,

    v odpovedi na jeden z prispevku v BL dne 21.7. 1997, kdy Vam jeden z ctenaru vytykal, ze od Vas jeste nikdy necetl nic pozitivniho atd., jste napsal, ze nejste stoupencem takoveho druhu novinariny, nebot "dobra vec se chvali sama". Toto vyjadreni mne konecne poskytlo hmatatelny - byt malicky - dukaz o pravdepodobne znacnem rozdilu mezi nami dvema nejen v chapani novinarske prace, ale i v jakemsi obecnejsim pohledu na svet.

    Nuze, podle meho nazoru se velmi hluboce a zasadne mylite a neni tomu tak, jak tvrdite. Dobra vec se nikdy nechvali sama a kazda dobra vec stoji za to, aby byla pochvalena (stejne jako kazda zla vec stoji za to, aby byla pranyrovana), nebot :

    1) dobre veci v dnesnim svete zdaleka nejsou samozrejmosti

    2) dobre veci, nejsouc pochvaleny, upadaji v zapomneni, jakoby se nikdy nestaly

    Jsem presvedcen, ze novinari, na jedne strane opravnene tepajice nepravosti vseho druhu, by si na druhe strane mohli a meli obcas najit cas i na cinnost opacnou. To ze tak zhusta necini, neni vsak podle mne primarne vyrazem tolik zduraznovane novinarske odpovednosti ( fetisizovane a patetizovane napr. slogany o hlidacich psech demokracie a jinymi temer mesiasskymi hesly), ale vyrazem normalniho trzniho chovani, ktere tak vystizne popsal napr. Roger Scruton ve svem Slovniku politickeho mysleni pod heslem zurnalismus :

    "Cilem zurnalismu je zajistit si obecenstvo a cim je nejaka epizoda senzacnejsi, nasilnejsi a tragictejsi, tim pravdepodobneji obecenstvo najde." (ze samizdatoveho vydani v prekladu Petra Pitharta ).

    Jinymi slovy, kazda negativni ci kriticka zprava bude vzdy mit podstatne vetsi polomer dosahu, nez jakakoliv pozitivni zprava. To ale vi kazdy psycholog.

    Problemem vsak nejsou negativni, spatne ci kriticke zpravy samy o sobe. To je prirozeny dusledek svobodne spole nosti a vitezstvi nad totalitami a diktaturami. Problemem nejsou ani priciny, ktere k nim vedou ( trzni chovani novinaru), zde plati totez, co v predesle vete.

    Problem je objem techto "spatnych" zprav vuci objemu zprav "dobrych". Obrovsky nepomer mezi obema skupinami obcas vytvari falesny dojem, ze zijeme v jakemsi prisernem celosvetovem zlocinnem chaosu, kde skoro nic nefunguje. NIkdy si pripominam otrepany primer, jaky hrozny obrazek o nasem svete by si asi musel udelat clovek, zcela odriznuty od reality (ci mimozemstan), odkazany pouze na studium zprav z masmedii.

    Jinymi slovy - chci rici, ze novinarum ( ani Vam ) by se nic nestalo, pokud by dokazali (mozna v rozporu s vlastnimi zajmy) casteji informovat o tom, ze to ci ono se nekde povedlo, to ci ono dobre dopadlo atd. ( ! nemam na mysli pouze Ceskou republiku, ale svet jako takovy ! ).

    Je to i docela dobra psychohygiena. Nicmene na zaklade Vaseho stanoviska "dobra vec se chvali sama" se tak asi nestane. Jiz spise nevazne dodavam jestI jedno rceni, ktere se v teto souvislosti hodi : "Kdyz se nepochvalim sam, nikdo jiny to za mne neudela." Nakonec otazka - nemate taky dojem, ze novinari a pracovnici masmedii berou velmi casto sami sebe a svou praci az nechutne ( a zaroven smesne ) smrtelne vazne, mnohdy vice nez politikove, ktere za totez tak radi kritizuji ? Vice pokory ( jine slovo mne nenapada ) by jim neuskodilo.

    Zdravi

    Jan Zahradil, poradce Václava Klause


    (Ještě jednou odkazuji k bloku o roli novinářské práce v těchto Britských listech. Zejména je myslím velmi přesná charakteristika v příspěvku Petra Fyrborga, ve výše uvedeném bloku, kterou si dovoluji znovu ocitovat celou JČ):

    "Máme-li v nějakém městě stovku kominíků a jeden z nich spadne ze střechy, musí rozumný novinář podat zprávu o něm a nikoliv o 99, kteří ze střechy nespadli, protože o to co funguje dle očekávání se zajímají jen ti, kdo jsou činností bezprostředně dotčeni.

    Novinář může pochopitelně popisovat kaši mozkové hmoty na chodníku nebo upozornit na nedostatky v bezpečnosti práce, či udělat oboje. Nemíním popírat existenci seriózní žurnalistiky a jejího protikladu.

    Podstata věci ovšem zůstává stejná - hledat pravdivý obraz skutečnosti ve zpravodajství sdělovacích prostředků je nepochopení jejich funkce. Jejich úkolem je především upozorňovat na abnormalitu či hrozbu existující nebo možnou a abnormalita pochopitelně není pravdivým obrazem skutečnosti.

    Zpravodajství plní prostě důležitou funkci straky křičící, blíží-li se liška, a držící zobák o tom, že v lese dík krásnému počasí přibylo třicet kubíků dřeva za jediný den. Může se dokonce stát, že liška je nažraná a podaná informace o smrtelném nebezpečí je lživá, ale přesto stále zajímavá potenciálem možnosti. Z tohoto principu vychází také přesvědčivě negativní obraz skutečnosti a Bůh ochraňuj zemi žurnalistiky objektivně vyrovnané, nebo dokonce převážně positivní.

    Doplňujícím faktorem je jistě komerční stránka věci, že se totiž nejvíc prodává to, co se nejvíc žádá. V tom smyslu je žurnalistika obrazem společenské úrovně.

    Zajímavým prvkem je do žurnalistiky často vkládaná funkce řekněme výchovná, kdy cílem není jen informovat, nýbrž i formovat veřejné mínění dle svých vlastních představ o morálce, politice atd. To je přijímáno s odporem jako propaganda na straně jedné a s uznáním jako odpovědná žurnalistika na straně druhé, zpravidla podle blízkosti k názorům příjemce, částečně pak podle úrovně objektivity, která je však spíš úsilím o věrohodnost v rámci autorova formujícího záměru. Autor se zpravidla vyhýbá zkoumání pravdivosti tvrzení, že s pravdou nejdál dojdeš, v nadějí, že uvěří-li poučce většina, pak se pravdou stane."

    Petr Fyrborg


    Známý britský televizní novinář Martyn Lewis (je to reportér BBC, píše články a knihy a pravidelně uvádí hlavní večerní zprávy v televizi BBC) před časem vyvolal v Británii kontroverzi, když kritizoval novinářskou obec, že se příliš neférově zaměřuje jen za záporné, apokalyptické zprávy. Novináři se mu začali posmívat, že důrazem na kladné zpravodajství chce podporovat propagandu.

    Na významné konferenci o stavu a roli sdělovacích prostředků v dnešním, rychle se měnícím světě, která se pod názvem New Word Order konala v polovině dubna 1996 v Londýně na United States Institute londýnské univerzity, přednesl Martyn Lewis o té věci projev. Přináším jeho český překlad podle svého magnetofonového záznamu této konference. Připomínám, že ač zní jistě Lewisova argumentace v mnoha ohledech přesvědčivě, mnozí ji považují za kontroverzní. Jde o velmi složitou otázku. Na jedné straně je nesporné, že neseriózní sdělovací prostředky pod komerčním tlakem bulvárnost a pochmurnost svých zpráv přehánějí, na druhé straně přílišný důraz na pozitivní zpravodajství pociťují mnozí seriózní novináři jako nebezpečný.

    Ještě bych chtěl zopakovat, že - ač se to možná z ČR tak nutně nemusí jevit - na světě existuje mnoho schopných novinářů, kteří provozují svou profesi čestně a poctivě, v zájmu demokracie. Jedním z nich je bezpochyby i Martyn Lewis, ale i mnoho jiných žurnalistů, kteří se specializují "jen na záporné zprávy". (JČ)

    Mimochodem, třídenní konference v dubnu 1996, které se účastnili nejvýznamnější televizní i tiskoví novináři z Británie i ze Spojených států, probrala celou řadu velmi aktuálních problémů, o nichž by se mělo hovořit i v České republice. O tom, o čem se na konferenci hovořilo, jsem napsal stručnější článek, který vyšel v časopise Listy č. 4/1996, je také umístěn na mé glasgowské stránce.


    Martyn Lewis: zveřejňujme více pozitivních zpráv!

    Dámy a pánové,

    úvodem bych rád zdůraznil, že zde nehovořím jménem BBC, ale čistě sám za sebe. Názory, které zde budu vyjadřovat, jsou mými osobními názory.

    Někteří z vás víte, že už dlouho argumentuji, aby došlo ke změnám v prioritách při určování toho, jaké zprávy se mají vysílat či tisknout. Měli bychom se vyrovnat s potřebou informovat o pozitivních skutečnostech, vedle naší povinnosti přinášet informace o záporných skutečnostech. Přirozeně, odpovědnost za taková rozhodnutí jde až do nejvyššího místa mediální organizace. Slyšeli jsme dnes dopoledne už mnohé o tom, s jakými komerčními tlaky se musí potýkat novinářská práce nyní i v budoucnosti.

    Jsem ale přesvědčen, že klíčovou součástí novinářské odpovědnosti je princip férovosti, spravedlnosti. Musíme veřejnosti prezentovat realističtější zrcadlový obraz skutečnosti, společnosti, světa, v němž žijeme a pracujeme.

    Mělo by dojít k záměrnému posunu ve zpravodajské práci. Vysvětlovat a analyzovat úspěchy lidstva by mělo být stejně důležité, jako zaznamenávání a vyšetřování neúspěchů a selhání lidstva. Vedle zpravodajství o problémech a potížích by se daleko pravidelněji mělo informovat i o možných řešeních těchto problémů.

    Pro ty z vás, kdo dosud neslyšeli mou argumentaci, v kostce říkám toto:

    Když se každý den rozhodujeme, jaké zprávy budeme vysílat, měli bychom být ochotni zvažovat na těchže novinářských vážkách i pozitivní události, k nimž přirozeně ve světě dochází. V žádném případě mi nejde o žádné zkreslování skutečností či prosazování provládní či propodnikatelské propagandy. Pozitivní informace bychom měli zvažovat na těchže novinářských vážkách, na nichž zvažujeme i záporné zprávy.

    Měřítkem toho, co budeme vysílat či tisknout, by neměla být co největší míra pochmurnosti a depresívnosti dané zprávy, zabíjení, tragédie, násilí, ale to, do jaké míry daná zpráva utváří či mění nebo má potenciál utvářet či pozměnit zemi a svět, v němž žijeme.

    To je měřítko, které nám dovolí nejen odhalovat veškerou nespravedlnost a tragičnost světa, ale umožní nám také dát řádný prostor úspěchům a triumfům lidstva.

    My novináři příliš často vytváříme o světě záporný dojem, protože nepovažujeme za důležité informovat o pozitivních změnách a událostech. Firmy se stávají obětí bankrotu, hrozí stávky. To se nám líbí a to zveřejňujeme. Podniky se vyhnou bankrotu a začnou prosperovat. Problémy jsou zažehnány a konflikty jsou vyřešeny. Vyhýbáme se těmto zprávám, jako kdyby se od nich šířil nesnesitelný zápach.

    Velmi se nám líbilo, když se dostávaly ekologické organizace do konfliktu s vládou a s velkými korporacemi. Princ Charles nedávno hovořil o těchto konfliktech, ale dále dodal, že tato konfliktní éra je už za námi. Nyní jsme svědky neobyčejně tvůrčího procesu, kdy původně bojující, nesmiřitelné strany spolu vyjednávají u konferenčních stolů a sdílejí celou řadu společných myšlenek a projektů. O tom se z hlavních britských sdělovacích prostředků většinou vůbec nedovíte. Proč proboha ne?

    Není snad stejně důležité, aby veřejnost věděla, kdo spolupracuje vstřícným způsobem nově, stejně jako že má vědět o konfliktech?

    Peter Hillmore napsal nedávno v týdeníku Observer: "Náš list míval ekologického korespondenta, který tiskl tak alarmistické zprávy, že jsem se vždycky v neděli děsně bál, jestli svět ještě vydrží do pondělka."

    Je neobyčejně důležité informovat o tom, že dochází k úsilí vyřešit problémy. Martin Bell, dnes snad na celém světě nejlepší televizní válečný reportér, přišel za mnou, když jsem poprvé pronesl projev na toto téma, a řekl mi, že rozumí tomu, co mám na mysli, odmítá některá ostudná zkreslení mé argumentace, a zdůraznil, že se mnou souhlasí. Jde o věc, o níž uvažuje od té doby, co byl reportérem ve válce v El Salvadoru.

    Dodal: "Podrobně jsem informoval o rozkladu té země a jejího národa. Pak jsem se chtěl vrátit a systematicky informovat o tom, co se bude dít poté, co byl vyhlášen mír, jak svou zemi znovu budují, jak řeší problémy, které přitom vznikají. Poslali mě ale zase do jiné války. Posílají mě, abych reportoval války, ale nedovolí mi, abych pak informoval i o míru."

    Loni jsem předsedal debatě, jíž se účastnili šéfové izraelské a jordánské televize. To, že se oba tito šéfové debaty účastnili, by bývalo o rok dříve nemyslitelné. Oba přiznali, že jako osoby odpovědné za redakční politiku svých stanic, nařídili svým stanicím, že je sice i nadále nutno podrobně analyzovat rozvíjející se a obtížně realizovatelný mírový proces, ale že je pro oblast Blízkého východu velmi důležité už samo dosažení mírové dohody.

    Tento postoj přijal také Sean Johnson, bývalý Rhodes scholar, který nyní řídí list Sunday Correspondent v Jihoafrické republice. Řekli mi loni v říjnu, když jsem byl pozván do té země, abych vysvětlil svou argumentaci, že když byl zahájen jejich mírový proces, aktivně se ve svém listě rozhodl, že bude o tom psát co nejpozitivněji, jak jen to bude profesionálně rozumné a možné. Odmítl okamžitě dělat palcové titulky ze všeho, co se nepovedlo, ale dával přednost informacím, které obsahovaly potenciál pro úspěch.

    Mimochodem, do Jihoafrické republiky mě pozvali dva lidé, kteří stojí velmi blízko Nelsonu Mandelovi a F.W. de Klerkovi. A když mě pozvali, konstatovali: "Chceme o těchto věcech hovořit. Strašně se bojíme, že jestliže proniknou beze změny do nové Jihoafrické republiky největší výstřelky cynismu britských a amerických sdělovacích prostředků, naše křehká demokracie nikdy nezakoření."

    Záporné novinářské instinkty jsou totiž skutečnou překážkou pokroku. Zmínil se o tom i korespondent BBC z Jihoafrické republiky Fergal Keen, ve své knize The Bondage of Fear, Pouto strachu. Napsal o raném období přechodu od apartheidu toto: "Zpravodajství z Jihoafrické republiky se stalo obchodním artiklem. Zjednodušení třistaleté historie, zabalené do otřepaných frází. Novináři intenzívně vyhledávají ukázky občanské války. Jsou nesmírně šťastni, když v nějaké zapadlé díře objeví, že po sobě lidí střílejí a hromadí se tam mrtvoly a působí to celé apokalyptickým dojmem."

    A toto se mi ještě více zdůraznilo, když Alistair Sparks mě pozval, abych debatoval o svých názorech s padesáti mladými černošskými reportéry, kteří chodili na jeho přednášky v jeho novinářské škole. Jeden mladý muž, který přišel v potyčce o oko, celou věc shrnul velmi přesně. Pocházel z násilím nechvalně známého města (township) Alexandria. Poznamenal, že za předchozí rok si místní lidi v tom městě zorganizovali vlastní noční hlídky, aby bylo na ulicích bezpečno. Podařilo se jim také policii vrátit větší množství nakradeného zboží. Místní noviny ale o tom odmítly psát. Raději tiskly jen zprávy, které dále potvrzovaly špatnou pověst města Alexandria. Smutný příklad novinářské práce, která potvrzuje a posiluje záporný stereotyp.

    Severní Irsko opustila celá řada mezinárodních novinářů poté, co tam bylo vyhlášeno příměří. Jeden z nich konstatoval, že tam byl od toho, aby natáčel scény násilí. Přece však měli zůstat a informovat o úsilí vytvořit mír. To je stejně velký novinářský úkol, jako ukazovat světu zkrvavená těla.

    Někteří šéfredaktoři doslova chtějí, aby bylo pravdou to nejhorší, protože se domnívají, že to je novinářsky průraznější zpráva. A noví příchozí do novinářské profese pak neochotně tyto praktiky přijímají, protože se domnívají, že to je nejlehčí cesta k povýšení a ke kariéře. Takže tlak od šéfredaktorů, který mohou neutralizovat jedině vydavatelé novin a ředitelé televizních stanic, normálně uzavírá většinu novinářů do pasti negativních postojů.

    Tam, kde novinář reaguje automaticky a bez přemýšlení záporně, jedná jako líný novinář. Často je nejjednoduší informovat o události ze záporného hlediska. Je daleko obtížnějším úkolem - jemuž se novináři často vyhýbají - vzít si pozitivní událost, která má stejně velkou váhu a proměnit ji v zajímavou a důležitou zprávu.

    Bývalý šéf britské Press Association nedávno vyjádřil názor, že pokles nákladu britského regionálního tisku je důsledkem ztráty smyslu novinářů pro spravedlnost a férovost. Férovost, konstatoval, má minimální prioritu. Novinářům je nakazováno, aby psali o bizarních a extrémních skutečnostech. Ve Spojených státech vytvořil tento přístup doslova mediální rychlík, který už děsí některé své prominentnější cestující. Slyšeli jsme o tom dnes několik příkladů.

    Anchorman (osobnost, která čte zprávy) společnosti CBS Dan Rather obvinil americkou komerční televizi, že dává přednost vysoké sledovanosti před odpovědnou novinářskou prací. Řekl mi: "Vysílají stále více záběrů mrtvol a katastrof. Nikoliv proto, aby konkurovali jiným zpravodajským relacím, ale aby konkurovali zábavným pořadům."

    V amerických novinářských kruzích se bohužel nyní rozšířil prinicip: If it bleeds, it leads. Jestliže to krvácí, musí to být hlavní zprávou.

    Slavný britský komentátor listu Times Matthew Parris nedávno obvinil novináře, že jednají jako smečka šílených psů, které vzrušuje jejich vlastní štěkání, když trhají svou oběť na kusy. Zpochybňoval způsob a intenzitu zpravodajství týkajícího se masakru v Dunblane, kde Thomas Hamilton zavraždil šestnáct prvňáčků s učitelkou. Uznal, že někteří novináři projevili v tomto případě zdrženlivost, mezi nimi byla i BBC, ale pokračoval: Mé znepokojení rostlo, když některé noviny po šest dní nedělaly nic jiného, než hledaly a tiskly nové úhly pohledy na masakr v Dunblane, názory čtenářů na Dunblane články o Dunblane, které si byly navzájem inspirací, materiály, které lomily rukama nad Dunblane.

    Proč bychom měli tolerovat výstřelky takového druhu, které, kdyby měly obdobu v jakékoliv jiné profesi, my novináři bychom byli první, kteří bychom proti tomu útočili a roztrhali bychom tu praxi na kusy. Dělají si snad nárok někteří příslušníci naší profese na právo nekritizovatelného pokrytectví? Cožpak vydavatelé novin a ředitelé televizních stanic proti tomu opravdu nemohou zasáhnout?

    Šéf televizní společnosti NBC Andrew Like loni na podzim zaútočil na některé americké novináře těmito slovy: "Jako profese ve významném smyslu skutečně upadáme. Jsem znepokojen, že v současnosti příliš často volíme, bez jediného zaváhání, zveřejňování zpráv, které působí na city - a ten cit je většinou odpor - než zveřejňování zpráv, které člověka nutí myslet. Stimulujeme emoce televizních diváků a nikoliv jejich mozek. Vytváříme generaci reportérů a šéfredaktorů, kteří už nepřičítají žádnou hodnotu psanému a tištěnému slovu, racionální formulaci, nesestřihanému, dlouhému, tvrdému interview. Jediné, co nás zajímá, jsou všemocné televizní záběry, video, musí jít o to, aby měla zpráva dramatický švih a spád. Už skoro vůbec neposloucháme, co kdo říká. Užíváme jen soundbitů (krátkých, několikavteřinových výroků politiků)."

    Jinými slovy, varoval, že se soustřeďujeme jedině na efekt a naprosto nás nezajímá, zda diváci skutečně zprávě porozuměli.

    Všichni velmi dobře víte, že i ve světě denního tisku převládají tyto postoje.

    Dovolte mi, abych citoval některé rozvážnější komentáře britských novinářů. Simon Hoggart psal v Observeru o profesním tlaku v novinářské obci, vyplývající z představy, že jediné skutečné zprávy jsou špatné zprávy a že dobré zprávy jsou pro slabochy. Mary Horran v listě Irish Times napsala: "Jako novináři nepovažujeme většinu pozitivních zpráv za vhodné k tomu, abychom je tiskli. Nevíme, jak je zpracovat a co si s nimi počít. Jako bychom se báli, že si lidi budou myslet, že se necháme opít rohlíkem, když otiskneme něco pozitivního, co na nás udělalo dojem.

    Avšak psát o tom, co na nás udělalo dojem, a řádně analyzovat ten úspěch, by mělo být stejně důležité jako zpracovávání záporných zpráv. Měli bychom dělat obojí.

    Touha po změně pomalu roste. Roger Parkinson, vydavatel listu Toronto Globe and Mail, požaduje od svých novinářů, aby se - píší-li o problémech - zamýšleli i nad možnými řešeními. Tento postoj sdílí zde v Británii už celá řada regionálních listů. Ve skotském listě Glasgow Herald zavedli kontrolní systém, kdy zkoumají každou stránku svého deníku, zda na ní mají vyváženou rovnováhu mezi pozitivními a negativními informacemi. Podobný postoj bude zaujímat i zpravodajství nové komerční britské televizní stanice Channel Five, která bude dávat více prostoru pozitivním zprávám.

    Takže se věci začínají hýbat správným směrem. Ne proto, co říkám já, ale protože stále větší počty novinářů docházejí samostatně k týmž závěrům, k nimž jsem došel já. Jsem přesvědčen, že by tento postoj mohl převládnout. Vyžaduje to několik rozumných změn: aby šéfredaktoři a majitelé listů vyžadovali od svých novinářů tento způsob práce. Domnívám se, že to by pomohlo novinářům získat znovu onen respekt, který kdysi novinářská profese měla.

    Chci závěrem shrnout čtyři novinářské zásady:

    1. Snažte se informovat o záporných zprávách alespoň částečně očima těch, kteří hledají řešení. Neinformujte jen o problému, ale zároveň zkoumejte jeho možná řešení.

    2. Neodmítejte automaticky informace o úspěších jako reklamu a propagandu. Buďte samozřejmě skeptičtí, ale zkoumejte samostatně, zda není možno pozitivní zprávu prezentovat ze zajímavého úhlu.

    3. Uvědomte si, že úspěch si zaslouží stejné míry analýzy a vysvětlení jako záporné zprávy.

    4. Požadujte od svých novinářů, aby psali o pozitivních skutečnostech stejně zajímavým způsobem, jakým píší o záporných skutečnostech.

    Občas se bojím, že až bude konec světa a každá profese dostane náhrobek, tak na novinářském náhrobku bude tento epitaf: "Tak, kolegové, konečně se nám to podařilo." Prosím, dokažte, že nemám pravdu.


    Otázky z pléna

    Roger Mudd, (donedávna čelný reprotér amerických televizních stanic NBC, CBS a Public Service Television):

    Když se zasazujete o to, aby sdělovací prostředky přinášely nejen negativní, ale i pozitivní zprávy, snažily se problémy pro společnost řešit a prosazovat řešení, nevzniká nebezpečí, že sdělovací prostředky opustí svou roli pozorovatele společnosti a stanou se přímým aktérem na politické scéně?

    Martyn Lewis:

    Já si myslím, že sdělovací prostředky stejně už přímým aktérem na politické scéně jsou. Měli bychom se tedy zabývat pravidly, jaká by měla v té politické aréně platit a jak se ta politická hra hraje. Samozřejmě, musíme i nadále nezávisle kriticky analyzovat a zpochybňovat všechno, co je na světě špatné, ale zároveň musíme také analyzovat a zkoumat úspěchy. Aby byla rovnováha. Někdy je skutečně nutné, aby byly celé hlavní večerní zprávy naprosto záporné a pesimistické, protože ten den dojde k tolika záporným událostem. Jsem však přesvědčen, že to ve většině dní není pravidlem.

    Dám vám příklad. Britská automobilka Leyland Daf, poslední britský výrobce nákladních aut byla dána pod nucenou správu. Byla ve sdělovacích prostředcích obrovská zpráva. Psalo a vysílalo se o tom neustále po celých čtrnáct dní. Zcela právem.

    Ale o tři a půl měsíce později tuto automobilku zachránilo, že se jí podařilo ředitelům firmy z vlastní kapsy koupit a zachránit. Zachránili 2700 pracovních míst. O tom už jste se nedočetl a neslyšel skoro nikde. Vytváříme dojem, že se blíží konec světa, přitom mnoho záporných zpráv, které vysíláme, je dost okrajových. To není objektivní. Zpráva není jen to, co je špatné. S tím nesouhlasím. Zpráva je to, co má zásadní vliv na společnost.

    http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/JanCulikHome.html