Přehled dnešního vydání:

• České hospodářství:
  • Křižovatky české privatizace (dokončení, Václav Žák)

Jan Čulík má, jako editor, samozřejmě právo uvodit článek svým komentářem - i když se to obvykle nedělá. Reakce se zveřejňují poté, až si čtenáři sami článek přečtou. Polemizovat předem mi nepřipadá příliš "british". Zejména tehdy, jsou-li argumenty značně zavádějící.

Nechci znovu zahajovat polemiku okolo argumentace pana Nepila, jen bych rád upozornil, že je značný rozdíl mezi úsporami, které jsou reálné a likvidní, a mezi "virtuálními" úsporami, které představují penzijní pohledávky dle pana Nepila. Pokud se tento rozdíl zamlží, diskuse okolo privatizace ztratí smysl.

Druhý závádějící argument se týká Škody Mladá Boleslav. Pan Čulík došel přesvědčení, že Škoda MB byla prodána pod cenou. Zase - je to jeho právo. Jenže opět razantně argumentuje na velmi tenkém ledě.

"Cena" je vždy průměrem transakcí - jedině pak má relevanci a pevnost. Lze celkem přesně říci, kolik stojí kilo banánů, protože se prodávají na desítkách tisíc míst za přibližně stejnou cenu. Bude-li se v republice prodávat za 10 let jeden banán, jaká bude jeho cena?

Pan Čulík si neuvědomuje, že stanovení ceny bylo velkým problémem i v britské privatizaci, protože i privatizované britské monopoly neměly žádnou "tržní cenu", ta se složitým způsobem odhadovala (přitom alespoň existovaly reálné tržní ceny budov, pozemků, movitých věcí atd.) Nic z toho neexistovalo v ČSFR v roce 1990.

Po sedmi letech má Škoda VW obrat 55 mld Kč a je - po ČEZ - druhým největším podnikem v ČR. Mohl bych si dát práci a spočítat, kolik miliard tato továrna přináší státní pokladně na dani z přidané hodnoty, na dani z příjmů, sociálním a zdravotním pojištění, jak se podílí na vývozu.

Nemělo by to ovšem cenu. Pan Čulík prostě nechce přistoupit na představu, že lidé, kteří rozhodovali o privatizaci Škody MB, měli na mysli její budoucí prosperitu, ne přímý přínos pro státní pokladnu (ten byl z privatizace skutečně nulový - těch 200 mil DM, které VW zaplatil, se investovaly do Škody).

Já se ovšem domnívám, že to bylo správné rozhodnutí.

VŽ

KŘIŽOVATKY NAŠÍ PRIVATIZACE (pokračování)

Václav Žák

Pár let po kupónové privatizaci je situace ve výrobě nákladních automobilů tristní: LIAZ montuje vozy pro rakouský STEYER. Jako v Africe. Tatra vyrábí 1800 aut, desetinu počtu, který vyráběla v roce 1989. Přitom proto, aby podnik prosperoval, potřebuje vyrábět nejméně 15 000 vozů ročně. Je hluboce zadlužen. Z 15 000 zaměstnanců, které podnik měl před rokem 1989, dnes zůstala zhruba třetina. Podnik nežije, živoří. Vývoj nového motoru by stál několik miliard. Není jasné, jestli v podniku zbyli lidé, kteří by ho vůbec uměli navrhnout, kdyby se nějakým zázrakem sehnaly peníze.

Privatizace podniků jako Tatra Kopřivnice kupónovou metodou byla prostě nezodpovědným hazardem. Slavný podnik byl sražen na kolena. Veřejnost zpracovaná propagandou to přitom vnímá mnohem méně problematicky než privatizaci Škody VW. Strategie Václava Klause - já nic, to neviditelná ruka trhu - se ukázala jako (politicky) geniální. Řada podniků, které při uvážlivé privatizaci měly světlou budoucnost, se zmítá v předbankrotové agónii -- a ODS je oblíbenou politickou stranou. Václav Klaus si s trhem rozdělil práci -- za úspěchy může Václav Klaus, za neúspěchy trh. Jak prosté.

Nešlo přitom pouze o nákladní automobily. Málo českých podniků, kdysi slavných dodavatelů investičních celků, je dnes schopno finální dodávku uskutečnit. Rozpadly se týmy vývojářů, zkušených dělníků. Před- a poprivatizační agónie trvala příliš dlouho.

Klausova vláda přitom nepokračovala v jednání se Siemensem o vstup do Škody Plzeň. O ČKD se zajímal německý koncern AEG, do něhož patří i Mercedes. O akrylátku v Sokolově měl zájem americký koncern Dow Chemicals. Atd. Tyto podniky mohly být rychle na rozvojové křivce jako Glavunion Teplice, Barum - Continental či ABB - První brněnská, kam solidní zahraniční investoři vstoupili.

Je třeba ovšem si přiznat nepříjemnou pravdu: většina velkých podniků byla v takovém stavu, že bez rozsáhlých investic neměly šanci uspět v konkurenci. Investice však mohl přinést pouze zahraniční investor. Privatizace, tak, jak ji navrhovalo OH, znamenalo zapojení většiny velkých podniků do nadnárodních koncernů: které podniky by pak byly české? Koncept OH byl politicky zranitelný jak proti námitkám proti konkrétním rozhodnutím (třeba proč VW a ne Renault?) i proti hraní “národní kartou", kterou tak s oblibou hraje ČSSD.

Privatizace - odborný problém

Na těchto příkladech je v krystalicky čisté podobě vidět propastný rozdíl v názoru, JAK se mělo privatizovat. Jistě, způsob privatizace ve východním Německu byl pro jiné země nedostupný: vrcholový management privatizačního úřadu tvořili zkušení západoněmečtí manageři, privatizace byla spojena s restrukturalizací a odstraňováním ekologických škod, což financovalo západní Německo. Přesto se některé prvky daly převzít: např. důležitý fakt, že politické orgány rozhodly pouze o tom, že se bude privatizovat. O způsobu privatizace podniků však rozhodovala instituce (Treuhananstalt), v jejímž čele nestáli politici, ale experti. Vlastní privatizace tím byla vyjmuta z přímého politického vlivu. To se u nás nestalo, a byla to obrovská chyba. Způsob privatizace se stal předmětem ostrého politického boje.

Klaus a jeho tým nechtěli do mikroúrovně zasahovat. To, že se prosadila koncepce privatizačních projektů a podniky se před privatizací dělily na funkční celky, které se privatizovaly pružně, bylo prosazeno českou vládou, kde se k názoru ministra Vrby přidal Tomáš Ježek. Spor mezi federálem a národními vládami nakonec vyhrály - národní vlády. Rozsah kuponové privatizace byl i přesto obrovský, ale kdyby se prosadil původní Klausův záměr, situace by dnes byla katastrofální. Jak by - bez podniků zprivatizovaných standardně - vypadala díra v platební bilanci?

Ministr Vrba tvrdil, že existují 3 kategorie podniků. Jedny jsou čistě ztrátové a bez perspektivy. Ty je třeba okamžitě zavřít (ministerstvo průmyslu také zavřelo asi 40 menších podniků, zejména textilních), jinak budou pouze generovat dluhy. Do druhé kategorie řadil podniky, které podle něj byly v dobré kondici a které by privatizace s cizím kapitálem mohla spíš poškodit, protože by se zahraniční partner mohl pokusit zbavit konkurence (sklo, porcelán, některé dřevozpracující podniky, bižuterie, a další). Do třetí kategorie pak řadil podniky, které se měly buď privatizovat se silným, solidním zahraničním partnerem (jako Škoda MB), nebo se jejich privatizace měla odložit po restrukturalizaci.

Šlo o těch klíčových 35 podniků, které představovaly páteř průmyslu České republiky. Při jejich kvalitní privatizaci by jejich výkon strhl za sebou celou ekonomiku. V roce 1996 rostla výroba v podnicích vlastněných zahraničním kapitálem o 30%. Podniky v českých rukách rostly o 3%. I zahraniční podniky řídí v převážné míře český management. V tom rozdíl není. Bez kapitálu, technologie a marketingu však manažeři českých podniků zázraky dělat nemohou.

Příklad nezodpovědnosti: hutě

Hutnictví bylo důležitým odvětvím, které zaměstnávalo mnoho desítek tisíc lidí, a přitom jeho produkty byly konkurenceschopné i na západních trzích, kde samozřejmě konkurence z východu dělala “domácím" producentům, trvale čelícím odbytovým potížím, notné vrásky.

Rozsah hutní výroby souvisel s osudem strojírenství a zbrojní výroby a byl ve stávajícím rozsahu neudržitelný. Šlo o to, jestli útlum výroby a její převedení do struktury, kterou by odsouhlasila i Evropská unie, bude řízený proces, nebo stát nechá podniky, aby si “šly po krku".

Ministr Vrba na základě studií zpracovaných konzultačními firmami předložil už těsně před volbami v roce 1992 do vlády projekt, v němž doporučoval vytvořit 3 holdingy, které měly sdružovat podniky vyrábějící příbuzný sortiment: ploché výrobky (plechy), dlouhé výroby (kolejnice, roury, atd.), a ušlechtilé oceli. V rámci těchto holdingů se mělo rozhodnout o investicích a vynutit si kooperaci podniků, které kooperovat nechtěly (příklad: Vítkovice a Nová huť). Je ovšem důležité si uvědomit, že hospodářství vždy funguje jako celek: např. výroba ušlechtilé oceli v Poldi Kladno měla návaznost na jaderný program ve Škodě Plzeň a výrobě trubek v Chomutově. Pokud byl osud těchto podniků nejistý, byl nejistý i osud Poldi Kladno. Při privatizaci se musely respektovat tyto návaznosti, jinak dopadla špatně.

Klausova vláda tuto koncepci smetla se stolu. Mikroúrovní se zabývat nechtěla. Jenže musela: některé podniky se bez vládní intervence privatizovat nedaly (Telecom, rafinérie). Samozřejmě, bez celkového rámce vláda dělala nutně těžké chyby.

Poldi Kladno byla jedním z podniků, který vyžadoval “zvláštní zacházení". Po rozpadu trhu v SSSR se dostala do těžkých potíží. Ministr Dlouhý po volbách v roce 1992 na mítinku v Kladně prohlásil, že dá Poldovku za korunu každému, kdo si ji vezme na starost. Konzultační firma Lazard, která se podle zadání ministra Vrby se snažila pro Poldovku najít strategického partnera, předložila účet a odjela. Pochopila, že s vládou, která mluví o podnicích s despektem, nemá cenu vyjednávat.

Vláda měla jeden cíl: co nejrychleji se Poldi zbavit. Podnik se proto rozdělil na části, oddělila se z něj mj. i energetika(!), a privatizoval se metodou “kdo dá víc". Jak známo, v soutěži vyhrál podnikatel Stehlík, který za Poldi nabídl 1,75 mld.

Teď stačí vzít do ruky tužku: úroky z úvěrů byly v té době okolo 18%. Pokud měl podnikatel Stehlík zaplatit za Poldi 1,75 mld, a neměl ty peníze v zásuvce, musel platit cirka 300 mil na úrocích. Podnik byl přitom v hluboké ztrátě, a bylo třeba do něho investovat. Jak si vláda představovala, že Stehlík situaci zvládne?

To je řečnická otázka: prohlédla si hezké obrázky v “business plánu" a zvedla ruku. Bez toho, že by si udělala elementární kalkulaci. Zodpovědná vláda by nikdy nemohla přistoupit na privatizaci důležitého hutního podniku způsobem, který nemohl skončit jinak než krachem. Vláda, ačkoliv z počátku měla v podniku majoritu a mohla mít přístup ke všem číslům, bohorovně přehlížela signály hrozící katastrofy - a nechala k ní nakonec dojít.

Přímé prodeje a veřejné soutěže

Případ Poldi je jen jeden z nejkřiklavějších případů zcela zpackané “adresné" privatizace. Zkušenost zemí, které privatizovaly standardními metodami, jsou jednoznačné: klasickou privatizaci musejí provádět lidé, kteří rozumějí tomu, co dělají.

Např. privatizace britského ocelářského průmyslu vypadala následovně: všechny ocelářské podniky, vesměs ztrátové, byly sloučeny do gigantu British Steel. Stát určil investiční banku, která řídila restrukturalizaci a modernizaci hutí, aby se z nich stal ziskový podnik. Řada továren se zavřela, do některých se investovalo, atd., až po několika letech se zeštíhlený podnik s polovinou zaměstnanců privatizoval prodejem akcií. MacGregor, který privatizaci British Steel řídil, byl za odměnu povýšen do šlechtického stavu. U nás byli lidé, kteří chtěli postupovat obdobně, vypískáni jako kryptokomunisti. Margareta Thatcherová, náš vzor. Ale odtud až potud.

Po volbách v roce 1992 se ministrem privatizace stal dr. Skalický, matematik, který neměl s ekonomikou ani s podniky sebemenší zkušenost. Václav Klaus zřejmě nemohl zapomenout Tomáši Ježkovi, že omezil rozsah kupónové privatizace, a trval na ministrovi, který s ním nemohl soupeřit. Skalického ministerstvo proto nemohlo věcně rozhodovat o kvalitě projektů, a tak ministr hledal obecnou metodu, která by mu zaručila objektivitu rozhodování. Tu našel, nebo si to alespoň myslel, v obálkové metodě. Nejlepší privatizér je ten, kdo nabídne nejvíc.

Mečiar na to šel jinak: rozdal podniky politickým přátelům hluboko pod cenou. Navíc mohou podnik splácet investicemi. Je to politicky cynické, ale proces vytváření reálných vlastníků se tím nepochybně zrychlil. Skalického přístup vedl k “plíživé" privatizaci (viz níže), která má pro ekonomiku těžké důsledky - ale byla pro nás Mečiarova cesta schůdnější? Antikomunismus, který si ODS osedlala do politického boje, vylučoval, aby vláda dělala jakákoliv opatření ve prospěch managementů. Vždyť by byla obviněna, že nadržuje “rudé mafii"!

Jedním z klíčových problémů “přímé" privatizace je korupce. Jak zabránit korupci při rozhodování o tom, komu se továrna prodá? Ministr Vrba tomuto nebezpečí čelil tím, že rozhodovací proces otevřel. V komisi, která privatizační projekty posuzovala, seděli všichni ředitelé odborů ministerstva, zahraniční experti, právníci, renomovaní ekonomové (i z emigrace), odboráři, zástupci podniku, o který se jednalo. Po volbách 1992 ministr Dlouhý proces “uzavřel" - rozhodovala úzká grémia. Důsledky si lze lehce domyslet - skandál okolo privatizace obchodního domu Breda v Opavě je klasickou ukázkou.

Privatizace stylem “kdo dá víc" vyvolala obrovské problémy. Řada “privatizérů", zaslepená touhou získat majetek, byla ochotna slíbit modré z nebe. Většina problematických úvěrů v portfoliu bank jsou právě úvěry na financování velké privatizace. Banky jsou rády, pokud privatizátoři platí alespoň úroky. A podniky? Prakticky žádný nedokázal úvěrové zatížení platit ze zisku: úroky z obrovských úvěrů byly obvykle větší než zisk. “Vlastníci" proto měli vysokou motivaci podvádět: různými operacemi odčerpávali prostředky z podniků a používali je na splacení úvěrů. Pokud však bylo zřejmé, že podnik má malou šanci v budoucnosti prosperovat, začali ho “džusovat". Tj. podvodnými operacemi odčerpávali prostředky z podniků do svých firem. Např. tím, že mu účtovali “konzultace", prodávali výrobky “džusovaného" podniku přes svoje firmy, atd. “Vydžusovaný" podnik se pak vrátí Fondu zpět: “sorry, hoši. Podnikatelský záměr nevyšel".

Třetí vlna

Kupónová privatizace nakonec proběhla v podstatně omezenějším rozsahu, než původně plánovali její architekti. Přesto se v kupónové privatizaci rozdával majetek v hodnotě stovek miliard. Na poslední chvíli zavedené fondy udělaly škrt přes rozpočet všem předpokladům: kuponóvé privatizace se účastnili téměř všichni, a 70% kupónů skončilo v rukách investičních fondů. Řada fondů patřila bankám, u nichž zase měly podniky dluhy. Tím vznikly v ekonomice velmi incestní vztahy.

Investiční bankovnictví je přitom eticky nejnáročnější součástí finančních trhů. Fond má dělat operace, v nichž může získat obrovský zisk, ve prospěch svých klientů, kteří prakticky nemají možnost jeho činnost kontrolovat. Pokud tyto operace nekontroluje stát a nehrozí za ně bezprostřední trest, propadnutí majetku a ztráta “živnosti", je svod příliš silný. Václav Klaus svou kupónovou privatizaci znehodnotil tím, že odmítl křehkou strukturu akciového vlastnictví podepřít pevnou regulací kapitálového trhu.

A tak bylo jen zákonité, že přišla “třetí vlna" privatizace. Naivní přesvědčení Václava Klause a lidí z jeho týmu, že není třeba se starat o vlastnické vztahy, že ať se přerozdělí jakkoliv, třeba nelegálně, kapitál nakonec ponese výnosy, dostalo knock-out. Ve svatém přesvědčení, že se z ekonomických pirátů ve druhé generaci stanou ctnostní podnikatelé, zapomněli, že moderní ekonomika nabízí spekulantům takové možnosti, o jakých se starým bukanýrům ani nezdálo, a hlavně, že si v globálním světě svůj lup mohou užívat hodně daleko od země, v níž se jim povedl, a místo domácích investic po nich může zbýt pouze poušť.

Finanční spekulanti využívali toho, že u nás jednak neexistovala ochrana proti spekulacím, jednak se nestíhalo trestné jednání, které se dalo postihovat i podle současných zákonů. § 255 trestního zákona, porušování povinnosti při správě cizího majetku, umožňuje trestat toho, kdo “poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek". O způsobu fungování naší vlády nejlépe svědčí, že se dodnes podle tohoto paragrafu stíhají pěstouni, kteří svěřenému sirotkovi ukradnou prstýnek. Státní zastupitelství tento paragraf v březnu 1997 nevyhodnocovalo jako paragraf, který se vztahuje na majetkovou trestnou činnost! Přitom podle něho mohla sedět za mřížemi podstatná část manažerů podniků, bank a fondů.

Touha zbohatnout, kterou Václav Klaus použil pro získání podpory nejdravější vrstvy společnosti, se bez důsledného vynucování zákonů zakrátko vymkla z pod kontroly. Manažeři podniků - a pseudovlastníci - se za zbohatnutím jen někdy vydali trnitou cestou uvádění podniku do konkurenceschopného stavu. Až příliš často vsadili na kartu rychlého zbohatnutí.

Výsledky se dostavily nejprve v sektoru, který je nejzranitelnější - bankovnictví. Spekulace, zneužívání bank vlastníky, úvěry dávané za úplatky, samozřejmě i nezkušenost novopečených bankéřů znásobená nejistotou transformačního období - to vše vedlo k bankovním karambolům, jejichž sanace si vyžádala okolo 90 mld Kč, 9000 na obyvatele včetně kojenců. Za to by se dalo postavit 75 000 bytů nebo pokrýt naše výdaje na vědu na 45 let dopředu. Na krachu se rozhodující měrou podílel fakt, že Klaus tlačil na státní banku, že povolila téměř 60 bank - a přitom bankovní dozor fakticky nefungoval.

K obrovským ztrátám vedly nelegální transkace i v podnicích. Vlastníci často prováděli nelegální operace a uměle poškozovali podniky, aby dokázali získat prostředky pro privatizaci. Některé fondy nutily prosperující podniky, aby jim odváděly veškerý zisk přes “konzultační" firmy. Zisk pak vyvezly do zahraničí, aby byl “v bezpečí". Je nesmírně těžké vyčíslit poškození podniků v korunách: ale tento proces měl makroekonomické důsledky, na které vláda, značně opožděně, reagovala “souborem opatření". Touha po zisku nezná hranic: spekulanti rozkradli Albánii a Bulharsko, z Ruska odplynuly takové miliardy dolarů, že stát nemá na výplaty, a spekulativní procesy těžce narušily i českou ekonomiku.

Vládní opatření nejsou ani improvizací, ale v podstatě jedině možnou reakcí. Otázkou však zůstává, jestli se vládě, která je prolezlá korupcí a nepotismem, navrhovaná opatření také podaří uvést v život.

Problémem naší ekonomiky není její otevření světu, na což se svádí současné neúspěchy. Problémem jsou podniky, které po špatné privatizaci přišly o vývojová oddělení, špičkové dělníky, zkušené obchodníky a nemají výrobky schopné obstát ve světové konkurenci. Trh u nás nefunguje tak, aby se vyplácelo solidní podnikání. Vláda přeje spekulantům, ne podnikatelům, kteří vyrábějí. Cesta dopředu tak nevede přes zavírání ekonomiky, ale přes zavírání podvodníků a jejich kmotrů ve vysokých státních a politických funkcích, kteří si z lovení v kalných vodách “trhu bez hranic" udělali výnosný business.

Václav Žák

http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/JanCulikHome.html