Známý britský konzervativní komentátor: Co je přínosem britských labouristů světové politice
Volební hlas pro rovnost
Sir Peregrine Worsthorne
Daily Telegraph, sobota 9. srpna 1997
(Sir Peregrine Worsthorne je v Británii považován za typického konzervativce: je známý články, v nichž chválí aristokratickou minulost Británie, atp. Britští občané, zastávající centristické a levicové názory, považují Worsthorna za šílence. Tento postoj se mi zdá velmi neférový, neboť Worsthorne podle mého mínění nezastává pevně ideologické postoje a je to člověk pronikavé inteligence, z jehož článků - ať už jakkoliv výstředně provokativních - se člověk vždycky poučí. Worsthorne byl šéfredaktorem týdeníku Sunday Telegraph, pak v něm měl dlouhodoběji pravidelný nedělní komentář. To bylo asi před rokem zrušeno, Worsthornovy názory byly zjevně příliš "výstřední" nakonec i pro nového šéfredaktora toho listu. Nicméně v minulých dnech věnovalo jedno sobotní vydání Daily Telegraphu většinu jedné strany velkého formátu této Worsthornově politické eseji, která se mi vůbec nezdá výstřední, naopak spíše velmi podnětná. JČ)
Konzervativci vždy přijímali v hloubi duše nerovnost jako fakt kapitalistického způsobu života, s nímž se nedá nic dělat. Přeje-li si společnost hospodářský růst, který může způsobit jen kapitalismus, pak nemá společnost jinou možnost, než dát volné pole člověkově hrabivosti, i když to povede - a velmi pravděpodobně to tak bude - k rostoucím rozdílům mezi chudými a bohatými. Samozřejmě, ulehčující opatření na pomoc chudým jsou zcela v pořádku, ale jen v omezené míře, aby to neohrozilo onu nesmírně důležitou husu, která snáší kapitalistická zlatá vajíčka. Řádně fungující hospodářství nutně znamená, že v něm budou vítězi i poražení. Ať už se nám to líbí nebo ne, tak to musí být, a k tomu nám dopomáhej Bůh.
Stará (Blairem nezreformovaná, pozn. JČ) Labouristická strana, jak nedávno připomněl Roy Hattersley (čelný, starší představitel Labouristické strany, známý tiskový komentátor) zpochybňovala tento názor od samého základu. Trvala na tom, že stát má povinnost vnutit společnosti rovnost. Nejde o absolutní rovnost, ale o takovou míru rovnosti, jakou v danou dobu voličstvo požaduje. Stará Labouristická strana vychází z předpokladu, že vždycky bude více chudých lidí než bohatých, a tato převažující většina zajistí, že se sociální rozdíly mezi chudými a bohatými alespoň nebudou rozšiřovat.
Konzervativci museli neochotně tento předpoklad přijímat. Ideálně by chtěli, aby měly potřeby husy, která snáší zlatá vajíčka, absolutní přednost přede vším. Uznávali však, že to v demokracii nikdy nebude možné.
Toto, přibližně řečeno, byl poválečný konsensus až do doby, kdy na scénu přišla Margaret Thatcherová a dokázala, že ve volně fungujícím kapitalistickém systému nemusejí být bohatí, anebo alespoň ti, kdo podporují bohaté, nutně jen menšinou, ale mohou se stát většinou. Dokázala to dvě volební vítězství Margaret Thatcherové. Bylo to velké překvapení. Radikálně změnilo základní principy života v demokracii. Od éry Margaret Thatcherové už se nedalo předpokládat, že vláda většiny bude vždycky požadovat, aby byla společnost nakloněná zaujetí pro rovnost. Od doby Thatcherové bylo nutno předpokládat, že většina voličů bude naopak hlasovat pro nerovnost. Politické strany už nemusely přesvědčovat veřejnost, že bude bohatství přerozdělováno. Naopak musely nyní ujišťovat voliče, že přerozdělováno nebude.
Tak vypadala situace do chvíle, kdy se dostal k moci Tony Blair. Přesně tak, jak nikdo neočekával v roce 1979, že Margaret Thatcherová bude mít odvahu rozbít prorovnostářský konsensus, nikdo neočekával v roce 1997, že Tony Blair rozbije protirovnostářský konsensus. Jak by to přece mohl učinit, vzhledem k tomu, že přislíbil, že nezvýší daně ani veřejné výdaje? Samozřejmě, bylo senzační, že se země zbavila všech těch opotřebovaných konzervativních ministrů. Ale kromě vzrušení v důsledku příchodu nových tváří se neočekávalo, že se něco podstatněji změní. V žádném případě se neočekávala dramatická prorovnostářská změna.
Ale za poslední tři měsíce se změnilo mnohé. Vzduch v Británii je plný nových demokratických příslibů, tak jako tomu bylo v roce 1945. Je pozoruhodné, že tento překvapující pocit nového začátku byl uskutečněn v rámci přísných vládních finančních omezení, založených na thatcherovském politickém manifestu. Jak to ti labouristé dokázali? Dokázali to, jsem přesvědčen, nikoliv tím, že by lidem slibovali větší míru finanční a hmotné rovnosti, (tedy odstraňování sociálních rozdílů mezi chudými a bohatými), ale příslibem větší politické rovnosti (zmenšením rozdílů mezi vládci a ovládanými). Ovšem všeobecné hlasovací právo je už zavedeno déle než půl století.
Avšak, jak se zdá, Tony Blair plánuje rozšíření demokracie téměř podle amerických měřítek, kde voliči chodí skoro pořád hlasovat, volí skoro všechny činitele veřejné správy od prezidenta až po místního krysaře. Blair zřejmě argumentuje: přestaňme uvažovat o nerovnosti výlučně z hlediska peněz - kdy jsme přerozdělovali bohatství, jak nás to naučili marxisté - a začněme o ní uvažovat předmarxisticky a pomarxisticky jako o přerozdělování moci. A proto je dnes všude v Británii slyšet, jak lidem padá kámen ze srdce Zrovna, když se zdálo, že rovnostářství skončilo ve slepé uličce, se na scéně objevil Tony Blair a zajistil mu další roli.
Decentralizace, nejen pro Skotsko a pro Wales, ale překvapivě i pro Londýn, častá referenda, tzv "focus groups" (velké sociologicky vybrané vzorky obyvatelstva, které budou informovat průběžně vládu, co od ní chtějí a zda jsou s její politikou spokojeny) účast voličů na jmenování veřejných činitelů - to všechno jsou blairovské změny. Začíná to nyní volbou soudců a skončí to, předpokládám, právem volit budoucího monarchu a druhou komoru parlamentu.
Všechno je to rozšiřování demokracie. Jde o omezování parlamentní imunity a rozšiřování občanské suverenity. Vox populi, vox dei. Hlas lidu, hlas boží. Žádná předchozí vláda dosud nebudila dojem, že bere význam tohoto úsloví tak opravdově a doslova. Předchozí vlády usilovaly zaplnit parlament úslužnými a poslušnými jedinci, Peter Mandelson (hlavní spolupracovník Tonyho Blaira, ministr bez portfeje, odpovědný především za prezentaci vůči sdělovacím prostředkům) si nedá pokoj, dokud se mu nepodaří učinit totéž se sdělovacími prostředky. Jde o manipulaci souhlasu. Vládě jde samozřejmě o maximální množství moci.Není na tom nic velkomyslného. Přesto však tím není lichocení o nic méně efektivnější.
Tomuto procesu velmi napomáhá skutečnost, že moderní technologie umožňuje dnes lehce zjistit, co lidi chtějí a co nechtějí. Podniky to dělají pořád, a noviny taky. Bývalo tomu tak, že šéfredaktoři vydávali noviny, které odrážely jejich vlastní názory a zájmy. Teď jsou většinou pod daleko větším tlakem vydávat takové noviny, které odrážejí to, co tvrdí marketingové organizace, že podle průzkumů lidi chtějí. S vládou je to obdobné.
Konstatuji, že tato nová labouristická vláda, daleko ve větší míře než všechny předchozí vlády, budí dojem, že má v úmyslu využít těchto marketingových technik a technik průzkumu veřejného mínění k tomu, aby dala demokracii nový rozměr. Není divu, že veřejnost se už příliš nezajímá o získání finanční rovnosti, která se zdá být stále více jen fatou morgánou. Tony Blair vdechl nový život do myšlenky politické rovnosti - která je nyní lehčeji dosažitelná.
Ovšem nová Labouristická strana není ani v oblasti finanční rovnosti zcela nečinná. Vyzbrojeni mandátem veřejného mínění, labouristé vyvíjejí morální nátlak na ředitele zprivatizovaných podniků, kteří si vyplácejí neúměrně vysoké mzdy, a to způsobem, jakým předchozí konzervativní vláda, omezována výstředně velkou mírou volných tržních principů, to nemohla nebo nechtěla dělat. Jiné charakteristické rysy kapitalistického triumfalismu byly za vlády nových labouristů také postiženy, nikoliv však do té míry, aby to zabránilo huse snášet zlatá vajíčka.
Nová Labouristická strana totiž nebude omezovat příjmy bohatých lidí o nic méně, než to činili konzervativci, ale namísto toho vytvoří atmosféru veřejného nesouhlasu s příliš výstředně hrabivým jednáním, které dělá kapitalismu špatné jméno. Nejde ani tak o socialismus, jako o normální, rozumnou šetrnost.
Labouristická vláda nehodlá kritizovat pouze soukromé či nedávno zprivatizované podniky. Nejbližším cílem na seznamu labouristické vlády je BBC, veřejná korporace, jejíž šéfové si nedávno udělili groteskně vysoké a nezasloužené platy. Za starých dob sloužili šéfové BBC náročným ideálům a přijímali odpovědnost za onu vysokou úroveň, bez níž je civilizace nemožná. V tomto duchu by někdejší šéfové BBC nikdy nedopustili, aby je někdo uviděl s rypákem v korytě. To se ovšem netýká dnešních šéfů BBC, kteří, vedeni příkladem předsedy správní rady BBC, činí to pro sebe téměř věcí cti, aby měli tak horentní platy jako jejich kolegové v soukromém sektoru.
Pro to neexistuje žádné ospravedlnění. BBC byla a znovu by se měla stát jednou z velkých institucí, pro niž tržní principy neplatí a namísto toho platí zásady veřejné služby. Nejen by to znamenalo, že by vznikaly kvalitnější pořady, ale podstatně by se rozšířila ta sféra života společnosti, v níž je motorem něco jiného než stále jen peníze. Takové instituce v žádném případě nejsou v rozporu s kapitalistickým hospodářstvím. Spíše činí nevyhnutelnou nespravedlnost kapitalistického hospodářství stravitelnější pro ty občany, kteří jsou dole, protože zdůrazňují, že existují hodnoty, které jsou důležitější než peníze.
Být chudým je obtížné v každé společnosti, ale být chudým ve společnosti, kde se peníze staly jediným měřítkem všech hodnot, je nesnesitelné. Thatcherism tento problém podcenil. Není lepší způsob pro nový začátek, než aby labouristé jmenovali nového šéfa rady guvernérů BBC, který by symbolizoval příchod nové éry.
Vytvářet politickou náhražku za peněžní rovnost a zároveň zmírňovat arbitrární a zbytečnou bolest, kterou působí neexistence hmotné rovnosti - to je nová politika labouristické strany. Nejde o pokračování thatcherismu, vůbec nejde o totéž, co tu bylo dosud - lidé mají pravdu, když mají pocit, že žijí ve vzrušující době.
Ještě k diskusi o kolektivní vině
(Viz též Britské listy z 5.8 a 12.8. 1997.)
Tato zpráva z britského tisku se mi zdá k věci relevantní. (JČ):
Univerzitní učitel propuštěn kvůli názorům na rasismus a sex
Univerzitní tribunál propustil začátkem srpna vysokoškolského učitele, který hájil pedofilii a "vědecký rasismus". Tribunál univerzity v Edinburku ho shledal vinným z pohoršlivého chování.
Christopher Brand (53), vysokoškolský učitel psychologie na Edinburgh University, napsal na své internetové stránce, že některé formy sexu s dětmi jsou přijatelné, že to závisí na věku a inteligenci dítěte a také na tom, zda bylo či nebylo dítěti za sex placeno.
Už předtím vyvolal Christoper Brand kontroverzi svou knihou The g-factor, vědecky založenou studii rasy a inteligenčního kvocientu. Kniha dospěla k závěru, že černoši jsou geneticky méně inteligentní než běloši. Vlna protestů donutila nakladatelství, aby vydanou knihu stáhlo, Brand byl nicméně jmenován v Edinburku předsedou univerzitního výboru pro etiku.
Brand byl loni v listopadu suspendován, poté, co se zjistilo, jaké má názory na pedofilii. Univerzitní tribunál, který vyslechl svědectví od Branda i od jeho kolegů, dospěl k závěru, že Brand úmyslně vyvoláva kontroverze.
"Jeho výroky byly záměrně voleny tak, aby zostřily už tak složitou situaci," konstatoval tribunál. "Důsledkem bylo, že Brand naprosto zlikvidoval veškerou zbývající důvěru, kterou v něho členové edinburské katedry psychologie mohli mít jako v kolegu."
Rektor univerzity v Edinburku Sir Stewart Sutherland konstatoval, že jeho univerzita bránila právo Christophera Branda zveřejnit výsledky jeho výzkumů otázky rasy a inteligence, ale dodal, že svoboda univerzitních pracovníků vyjadřovat své názory jakýmkoliv způsobem uznají za vhodné musí být vyvážena potřebnou diplomatičností v citlivých otázkách.
Rektor pokračoval: "Chování Christophera Branda, zejména jeho výroky o pedofilii, bylo pohrošlivé a nesrovnatelné s povinnostmi jeho úřadu a zaměstnání. Brandovi bylo dáno na srozuměnou, předtím, než zveřejnil své názory na pedofilii, že je také vázán povinností jednat odpovědně, na katedře, při vyučování i na veřejnosti. Toto varování se rozhodl Christopher Brand ignorovat," řekl rektor Edinburské univerzity.
Christopher Brand uvedl, že se proti rozhodnutí univerzitního tribunálu odvolá. Zdůraznil, že netoleruje pedofilii a že účelem jeho výroků bylo podpořit amerického psychologa Daniela Gajduska, nositele Nobelovy ceny, který byl obviněn ze sexu s dětmi.
Brand obvinil rektora Edinburské univerzity, že mu odpírá právo na svobodu projevu - toto obvinění rektor odmítá - a v časopise na internetu Brand dále konstatuje: "Odsuzuji šetření tribunálu Edinburské univerzity proti mně jako hon na čarodějnice, který selhal. Výsledkem byla jedině fraška. Přitom si tribunál odpudivým způsobem vyhradil právo pokračovat se svou protiprávní inkviziční činností, kdykoliv v budoucnosti uzná za vhodné".
Guardian, 9. srpna 1997
