Nejdůležitější pro univerzity je technologie, nikoliv financování

Niall Ferguson

Financial Times, 16. srpna 1997

(Niall Ferguson vyučuje soudobé dějiny na Jesus College oxfordské university. JČ)

Od října 1998 bude většina lidí, kteří budou v Británii chtít studovat na vysokých školách, platit roční příspěvek 1000 liber (50 000 Kč) na náklady univerzitního vzdělání. Chudší studenti, nebudou muset platit nic, ale přijdou o státní sociální stipendium, z něhož dosud mohli při univerzitním studiu víceméně žít.

Potíž ale je, že tyto nové finance, ať už budou vybírány jakkoliv, nutně nepovedou ke zvýšení finančních prostředků, které mají k dispozici britské univerzity. Ministerstvo financí si prostě bude moci vybrané příspěvky na školné od studentů zkonfiskovat a o tuto částku zmenšit státní rozpočet univerzit, placený z daní britských občanů.

Svým způsobem je toto jasným dokladem faustovské smlouvy, jakou uzavřely britské univerzity v šedesátých letech se státem. Dodneška je vysokoškolské vzdělání v Británii plánovanou, příkazní ekonomikou. Ti, kdy pracují ve vysokoškolském systému, jsou dáni napospas byrokracii, která si smí dělat, co chce.

Příznaky sovětizace jsou všude. Univerzitní budovy se rozpadají pro nedostatek investic. Půl roku leží ladem prázdné. Studenti běžně kradou knihy z knihoven, pokud vůbec si knihovny mají možnost dovolit je koupit. Mnoho britských vysokoškolských učitelů pracuje podle staré ruské zásady:

"Oni nám předstírají, že nás platí, a my předstíráme, že pracujeme." Jiní - jak to bývalo praxí v Maďarsku - mají několik zaměstnání. Jednak místo univerzitního učitele, a pak skutečné zaměstnání, které je živí.

Nejhorší ze všeho ale je, že jako sovětské továrny, o provozu a práci univerzit rozhodují výrobci, nikoliv zákazníci. Univerzity produkují obrovské množství věcí, které nikdo vlastně ani nechce, a neprodukují dostatek toho, po čem je poptávka.

Je politováníhodné, že jen asi třetina britských vysokoškolských studentů studuje technické a přírodovědné obory. Ještě více deprimující je to, že stále více studentů bude i v budoucnu studovat humanitní a společenské vědy. (Počet studentů, kteří studují obor sdělovacích prostředků, filmu a televize vzrostl letos o třicet procent.)

Krátce řečeno, budoucnost britských vysokých škol bude takováto: stále více dětí ze středostavovských rodin bude dělat stále větší dluhy, budou je učit univerzitní učitelé, kteří se daleko více specializují na své fušky, a stále větší množství britských univerzitních studentů bude absolvovat s nepříliš dobrými známkami v oboru mediálních studií. Mezitím podniky, které potřebují počítačové programátory, je budou muset rekrutovat ze zahraničí.

Existuje však alternativa. Hovoří se o ní v té části nejnovější analýzy Sira Rona Dearinga, předsedy výboru pro vysoké školství, jíž si nikdo příliš nepovšiml. Ron Dearning píše: "Nové technologie nám poskytují možnost nabízet programy vysokoškolského vzdělávání ne velké vzdálenosti odkudkoli kamkoli po světě. Bude docházet ke konkurenci s existujícími britskými institucemi vysokého školství."

Ron Dearing se zde zmiňuje o rostoucím trhu pro tzv. "distance learning", kdy se přednášky i semináře komunikují prostřednictvím elektronické pošty a video-conferencing. Dosud se to zkouší především v oblastech, kde jsou mezi jednotlivci a univerzitami velké vzdálenosti, jako například na Hebridských ostrovech. Ale už alespoň jedna britská univerzita připravujue takzvanou "televersitu", jejímiž studenty budou lidé z celého světa.

Nevýhody vysokoškolského vzdělání prostřednictvím Internetu jsou zcela zjevné. Nebude k dispozici takový společenský život, jaký studenti od univerzitního studia očekávají. Prostřednictvím modemu není dost dobře možno přijít o panenství či o panictví. Ani se jím nedá vypít za večer deset piv. Ale konec konců, univerzity tady nejsou od toho, aby poskytovaly sex a alkohol.

Naproti tomu výhody "televerzity" jsou jasné: taková internetová univerzita může nabízet nízké školné, protože její výdaje na provoz budou minimální (žádné rozpadávající se přednáškové síně či koleje), může být mezinárodní a přilákat studenty z celého světa, pokud budou mít přístup k telefoní zástrčce a k počítači, může fungovat 24 hodin denně a 365 dní v roce. Také bude schopna svým profesorům a učitelům platit pořádné platy.

Pro existující vysoké školy jsou vyhlídky na vznik těchto univerzit znepokojující. Konec konců, nynější univerzity potřebují studenty, kteří by žili na škole, aby jim a daňovým poplatníkům mohly účtovat horentní částky za zaměstnance a za údržbu budov.

Proto by bylo z hlediska dnešních univerzit zcela kontraproduktivní, kdyby si měly vypracovat a na internetu začít nabízet skutečné kursy. Z tohoto důvodu umisťují unvierzity na své internetové stránky většinou jen text ze svých reklamních brožur.

Každý pokus vytvořit samostatnou "televerzitu" bude zcela zjevně bojkotován univerzitním establishmentem. Zejména vyvinou tradiční univerzity velmi velké úsilí, aby internetové univerzitě zabránily vydávat diplomy.

Otázka je, zda na tom skutečně záleží, když stejně dochází k devalvaci tradičních univerzitních diplomů jejich masovou produkcí.

Mnoho personálních oddělení podniků stejně ignoruje závěrečné známky studentů a formální doporučující dopisy a používá pro příjem nových zaměstnanců vlastních schopnostních testů.

Za těchto okolností bude studium na internetové univerzitě zřejmě časem stejně tak hodnotné, jako tříletý pobyt na tradiční univerzitě - jestli ne dokonce hodnotnější.

Niall Ferguson

(Komentář Financial Times, 16. srpna 1997)

Vzpomínáte na neslavnou "dohodu" Labouristické strany, kterou uzavřela s podnikem British Telecom před předminulým výročním stranickým sjezdem? BT labouristům přislíbil, že zadarmo poskytne školám vysokokapacitní připojení na multimediální superdálnici. Zato přislíbila podniku British Telecom Labouristická strana, že až vyhraje volby, odstraní právní překážky, které firmě BT zakazují, aby vysílala do domácností po telefonní lince filmy. Teď mají labouristé sice moc tento příslib splnit, zdá se však, že si to začínají poněkud rozmýšlet.

Don Cruickshank, vládní inspektor pro telekomunikace, informoval britskou vládu, že bude nemožné, dovolit jen výlučně podniku British Telecom, aby vstoupil do arény televizního vysílání a zakázat to jiným firmám. Dovolit to ale všem, to by znamenalo zcela přepsat dosavadní britské zákony o terestrickém rozhlasovém a televizním vysílání, které v současnosti dovolují jen firmám, které mají konkrétní vysílací licenci, vysílat rozhlasové a televizní programy. Tak v oblasti televizního vysílání to jsou BBC, ITV, Channel 4, Channel 5, kabelové společnosti a nejnověji British Digital Broadcasting.

Je tedy velmi rozumné, aby byl zákon o rozhlasovém a televizním vysílání radikálně přepracován. Ale vláda si to přirozeně chce pořádně rozmyslet. Je pravděpodobné, že k radikálnímu přepracování tohoto zákona dojde až při přípravě nového zákona o komunikacích, a to zřejmě až v roce 1999.

Je to pro British Telecom tak strašlivá rána? V jednom smyslu nikoliv. I když si British Telecom stěžuje už deset let, že mu vláda zakazuje, aby šířil vlastní televizní vysílání do domácností po telefonních linkách, nemá v úmyslu podnikat na většinovém televizním trhu. Technické překážky jsou příliš velké. Nejen že by se musely ke každé telefonní lince přimontovat speciální televizní dekodéry, do ústředen i do páteřních spojů by se musela přibudovat obrovská dodatečná kapacita. Daleko jednodušší je přece vysílat satelitem. Bylo by to trochu jako úsilí osvětlit místnost miliónem světlušek, namísto toho, abychom prostě rozsvítili.

Avšak zákaz šířit televizní programy po telefonních linkách nicméně bude zřejmě pro British Telecom nepříjemný. Možná nezamýšlí vysílat pořady pro milióny diváků, ale chtěl by vysílat speciální programy pro stoky nebo tisíce lidí. Satelitní či terestrické vysílání se pro takové specializované vysílání nehodí. Telekomunikační síť asi ano. Postrkovací (push) technologie už dnes činí tzv. "multicasting" na internetu realitou. A to znamená, že velmi brzo bude nemožné, aby vlády omezovaly a určovaly, kdo smí vysílat, jenom proto, že má vysílací licenci.

Technologická konvergence je jen jednou částí multimediální rovnice. Stejně důležité je nabízet marketingem telekomy a zároveň i televizní služby. Kabelový průmysl to už dnes dělá relativně efektivně. Tyto firmy nabízejí slevy zákazníkům, kteří si od nich zároveň koupí televizní i telefonní služby.

Telefonní společnosti jako British Telecom či televizní společnosti jako BSkyB to však zatím nemohou dělat. A kromě toho, jestliže je z komerčního hlediska rozumné nabízet dohromady telefonní i televizní služby, proč k tomu zároveň nepřidat i mobilní telefony?

Nikdo v Británii dosud nenabízí takový trojnásobný balík. Ale několik firem se na to už připravuje. Dá se to realizovat trojím způsobem: fůzí, vytvořením společného podniku, a prodáváním už existujících služeb od jiné firmy.

Rozhlasové a televizní vysílání se v Británii tedy zřejmě nakonec stane úplně volnou arénou. Independent Television Commission, Rada pro britské komerční vysílání, nyní zveřejnila podmínky pro obnovení existujících vysílacích licencí britských komerčních televizních stanic, ale hrozí, že tyto podmínky budou velmi brzy zastaralé. ITC se chystá účtovat žadatelům o obnovení televizních licencí za licence takové částky, aby komerční televizní společnosti nemohly vydělávat více, než je hodnota jejich kapitálu. I na otevřenější mediálním trhu by zcela zjevně měly komerční televizní stanice za svou licenci vládě platit určité částky. Zacházet s nimi ale jako s podniky veřejných služeb je trochu bez fantazie. Nejefektivnějším způsobem, jak rozdělit omezený počet frekvencí, potřebných k vysílání, asi je, že by vláda měla uspořádat jejich aukci. Tento princip vláda nakonec uznává i v oblastech, kde se používá bezdrátové komunikace nikoliv pro rozhlasové a televizní vysílání, totiž například pro mobilní komunikaci.

Vládní dohližitelský úřad hrozí zprivatizovaným železnicím těžkými pokutami

V důsledku privatizace britských železnic se podstatně zhoršily telefonní informace o železničním provozu. Vládní dohližitelský úřad vydal novým soukromým železničním společnostem přísné varování, že jejich informační telefonní služba je nekvalitní.

Vládní inspektor John Swift zprivatizovaným společnostem dal lhůtu do 14. září 1997, do kteréžto doby musejí být schopny uspokojivě zodpovídat devadesát procent telefonních dotazů o železničních spojeních.

Pokud tento cíl do 14. září nesplní, soukromé železniční společnosti budou každý měsíc až do dosažení požadovaného cíle pokutovány částkou až 500 000 liber (25 miliónů Kč). Vládní inspekční úřad bude mít pravomoci pokutovat železniční společnosti částkou půl miliónu liber měsíčně až po dobu půl rokul, aby se zajistilo, že zlepšení telefonních informačních služeb pro veřejnost je trvalé.

John Swift konstatoval, že se sice procento uspokojivě zodpovídaných telefonních dotazů zvyšovalo, ale velmi pomalu, a zaseklo se dlouhou dobu u 81 procent. "Nejsem ochoten čekat donekonečna, než se situace zlepší," zdůraznil.

Britští lékaři sdělili rodičům jedenáctiletého chlapce z Tanzánie, který trpí leukémií, že budou muset zastavit jeho léčbu, pokud se jim nepodaří zaplatit nemocnici alespoň 50 000 liber (2,75 miliónu Kč).

Fahima Manjiho, který přicestoval 13. června do Británie z Dar Es Salaamu, léčí lékaři v londýnském Royal Free Hospital na akutní lymphoblastickou leukémii. Nebudou-li v léčbě pokračovat, dítě zemře. Budou-li v léčbě pokračovat, má 60 - 70 procentní šanci na přežití.

Jeho rodiče, kteří řídí v Tanzánii důl na sůl, se rozhodli vzít nemocného syna na léčení do Británie, poté, co jim tanzánští lékaři sdělili, že léčba, kterou chlapec potřebují, není v Tanzánii k dispozici. Rychle si vypůjčili zárukou na svůj dům v Dar Es Salaamu 10 000 liber (550 000 Kč), protože byli přesvědčeni, že to musí na léčení v Británii stačit.

Když rodina přicestovala do Londýna, lékaři zjistili, že Fahim nemá jen leukémii, ale i malárii a problémy s ledvinami. Souhlasili, že ho vezmou z etických důvodů do léčení, ale varovali rodiče, že chlapec bude potřebovat dva roky léčby a že to bude stát 60 000 až 100 000 liber.

"Fahim není britský občan,a tak nemá právo na zdravotní péči zdarma," řekl mluvčí londýnské nemocnice. "Nelze ovšem vinit rodiče, domnívali se, že vezou do Británie celé jmění, jenže 10 000 liber je jen minimum."

"Když rodina přicestovala, Fahim byl velmi vážně nemocen, a tak ho nemocnice začala léčit, i když složené peníze byly minimální," řekl mluvčí. Nyní vydala londýnská nemocnice prohlášení, že jeho léčba dosud stála 35 000 liber, kterou nemocnice poskytla na základě "dobré vůle a dobré klinické praxe".

Není jasné, co se bude dít dál, místní lidé se snaží pro Fahima s podporou starosty města Harrow v okresu Middlesex uspořádat sbírku.

Dosud se většinou americké "gramofonové" společnosti touto cestou nedaly, protože si nechtějí rozezlit obchodní organizace, které normálně distribuují jejich výrobky. Očekává se však, že velká hudební vydavetelství nyní napodobí praxi firmy Sony: firmy jako Warner Music a BMG, hudební oddělení německého mediálního koncernu Bertelsmann.

Tyto internetové iniciativy by mohly destabilizovat trh s hudební nahrávkami. Mezi hudebními vydavatelstvími a obchody s cédečky zřejmě vznikne konkurence o zákazníky.

Když se začala před třemi lety prodávat cédéčka prostřednictvím internetu, dominovaly tomuto trhu především specializované podniky jako CDNow a Music Boulevard, nyní však si vytvořily obchody na síti i zavedené maloobchodní podniky jako Tower a Camelot.

Internetový trh pro cédéčka je malý, ale rychle roste. Zákazníci si rádi kupují prostřednictvím internetu relativně levné disky, zejména mohou-li si předem poslechnout na počítači ukázku. Internet také umožňuje firmám dostat se ke starším zákazníkům, případně k zákazníkům ve venkovských oblastech.

Zpráva jedné americké poradenské firmy uvádí, že objem prodeje hudebních cédéček na internetu se zvýší z letošních 47 miliónů dolarů do roku 2002 na 1,6 miliardy dolarů (7,5 procenta celkového globálního trhu)

Prodej amerických knih na Internetu za zlevněné ceny

Reakce: