pondělí 15. září

O B S A H

Debata o sdělovacích prostředcích v České televizi:

  • Připomínky: Co se do debaty nevešlo (Jan Čulík, Ivan Kytka, Václav Žák):
  • Česká televize, Klub Netopýr, 9.9.1997: Co není v novinách (doslovný přepis hodinové televizní diskuse, 1. část) Česká politika:
  • K Mackově analýze ODS (Tomáš Pecina) České podnikání a etika:
  • Máme právo podvádět, když nám poskytuje špatné služby obchodní partner? (příklady jednání SPT Telekomu, Pražské energetiky) Ještě jednou Jan Zahradil, poradce Václava Klause, a čtenářské reakce:
  • Jan Zahradil, Viktor Vereš, Jan Lipšanský, Jiřina Fuchsová

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív.


    Česká televize, Klub Netopýr: Co není v novinách

    Zveřejňuju zde přepis diskusního pořadu, který se vysílal minulé úterý 9.9. 1997 v České televizi - viz zde napravo Obsah těchto Britských listů.

    Publikuju tento transkript, protože bych si velmi přál, aby vzniklá diskuse pokračovala. Velmi se těším na vaše připomínky a názory. Z reakcí, které jsem na vysílání dosud dostal, vyplývá, že jejich pisatelé reagovali vesměs velmi odmítavě na to, jak v pořadu hovořili Jiří Leschtina a Petr Uhl, Tomáš Pecina odmítl na Fóru Neviditelného psa i Jana Jařaba. Nedovedu si to přesně vysvětlit, protože myslím, že Petr Uhl i Jan Jařab řekli ve vysílání mnohé důležité věci. Možná, že se lidem nelíbí, když k nim mluví někdo z pozice moci, a postavení čelných komentátorů deníku jako MFD a Právo interpretují jako vlivné postavení?

    Ale snad je to něčím jiným. Sledujete-li nahrávku Klubu Netopýr, zjistíte, že kritizovaní účastníci debaty často nejsou schopni se vyjádřit jasně. Mluví v kruzích zbytečně dlouho, rozvíjejí myšlenku dál a dál a posléze se k ní znovu navracejí, takže musí divák vyvíjet velké úsilí, aby se dokázal soustředit na to, co říkají. Možná právě tato mnohomluvnost byla důvodem, proč reagovali diváci iritovaně - v mnohomluvnosti se občas téměř ztratila i podnětná a dobře míněná myšlenka.

    O čem se v debatě nemluvilo a co tam možná zaznít mělo:

    1. Petr Uhl se po vysílání zmiňoval o do nebe volající praxi - o níž se ovšem měl zmínit před kamerou hned jako o první věci - že v českých novinách dostávají novináři významnější informace od vládních činitelů jen potud, pokud jsou ochotni psát tak, jak si to politik přeje, jinými slovy, zaujímají vůči politikovi postoj služebnosti. O této praxi vím, měl jsem zde v Glasgow loni dlouhý rozhovor s jedním mladým českým novinářem, který mi zcela vážně vysvětloval, že on si musí s politiky vytvořit vztah na základě principu "ruka ruku myje", protože jinak by neměl přístup k žádným důlěžitějším informacím. Petr Uhl konstatoval, že reportéři deníku Právo jsou ostrakizováni, protože nejsou ochotni na tyto nepsané úmluvy s českými politiky přistupovat.

    2. Václav Žák mě upozornil, že přece hlavním problémem české žurnalistiky je nedovzdělanost novinářů - jsou nevzdělaní a nepracují na sobě. To je pravda, já bych ještě dodal, že jsou často při své omezenosti a nedovzdělanosti na sebe pyšní.

    Na druhé straně hluboce nesouhlasím s výtkou pana Žáka, že jsem prý v pořadu neměl poukazovat na podivný způsob, jímž byla zprivatizována Mladá fronta Dnes a Právo. Že prý to s nynější prací novin nemá vůbec nic společného. Je mi líto, že jsem možná považován za morálního fundamentalistu, ale jsem hluboce přesvědčen, že právě toto velmi silně ovlivňuje způsob, jak se v novinách píše. Noviny, které byly ukradeny (nešly do privatizace, zisk ze zesoukromění těchto státních podniků přešel do rukou jejich zaměstnanců a ředitelů) těžko mohou seriózně psát o čemkoli.

    3. Ivan Kytka poznamenává, že:

    (a) britské noviny mají obyčejně určitou politickou filozofii, vůči níž pak systematicky poměřují výkon vlády. Listy jako Mladá fronta Dnes se naopak a priori rozhodly zprvu podporovat Klausovu vládu, děj se co děj, a teprve postupně a jen značně chaoticky v nich vzniká nějaký ucelenější názor na skutečnost.

    (b) otázka vlastnictví českých deníků a vytunelování listů Mladá fronta, Rudé právo a dalších jejich vlastními zaměstnanci je skutečně doslova klíčovou otázkou, která ovlivňuje všechno, co se dnes v těchto sdělovacích prostředcích děje. Ivan mi vyčítá, že jsem věc v pořadu Netopýr řádně nevysvětlil, považoval jsem věc příliš automaticky za jasnou. Zároveň poukazuje na to, že diskutující tento hluboký problém nepochopili - je to podle něho důkazem, že nemají zkušenosti z podnikatelské sféry.

    Měl jsem - Ivan má pravdu - zdůraznit nejen, že mají hodnotu značky jednotlivých vlastním redaktorským osazenstvem zprivatizovaných listů, ale i že měly hned na začátku, v revoluci, podstatnou hodnotu věrní předplatitelé a čtenáři těchto listů, které deníky Mladá fronta Dnes a Rudé právo svou "neformální" privatizací převzaly od svých předchůdců. Tato předplatitelská obec měla miliardovou, nikoliv miliónovou hodnotu.

    Pohlédněte na to takto, vysvětluje Ivan Kytka:

    Představte si, že byste měli značkový výrobek, který má každý den zajištěný díky své zavedenosti odbyt nejméně 100 000 kusů. Může někdo vážně argumentovat, že tato skutečnost nemá žádnou komerční hodnotu? Že není pravda, že si ji osazenstvo listů jako MFD a Právo (a dalších) nepřivlastnilo bez jakékoliv náhrady daňovým poplatníkům? Že za tuto hodnotu neměli vlastníci zaplatit podstatné finanční částky státu?

    Jak po vysílání konstatoval Jan Jařab, ano, listy jako MFD a Právo budou těžko kriticky psát o praktikách tunelování bank, když si tyto listy jejich zaměstnanci vytunelovali sami.

    Další materiál k tomuto tématu je na této adrese.

    (c) Jaké existují v ČR intelektuální školy, jejichž názory by se odrážely v denním tisku? Zdá se, že žádné.

    (d) Petr Uhl konstatuje v debatě, že chabé právní vědomí a špatná práce reportérů o soudnictví je tím, že z finančních důvodů nepracují v redakcích právníci. Noviny si však přece mohou dočasně kupovat právní konzultace pro své články od odborníků, kdykoliv to potřebují.

    (e) Málo se v diskusi hovořilo o tom, jaká mají média vliv na formování občanské společnosti, snad až ke konci se o tom nepřímo zmínil Jan Jařab, když kritizoval, že pro česká média je zpráva jen to, o čem se pře vláda a opozice. Navzdory tomu, že podle Petra Uhla je ČTK zcela dokonalá, zrovna v této oblasti například selhává. Nabídněte ČTK názor člověka bez politické funkce. Ten se v ČR nezveřejní, i když je třeba velmi podnětný a zajímavý, míní Ivan Kytka.

    (f) A jak je to vlastně s argumentem Jiřího Leschtiny, že by vedoucí představitelé "státotvorných" stran měli vystupovat proti radikálním stranám jako jsou Republikáni a komunisté a neměli se s nimi veřejně stýkat? Jistě, nejsou to příliš atraktivní strany. Potíž je, že pro ně hlasovalo skoro dvacet procent obyvatelstva. Budeme-li takto vyčleňovat dvacet procent společnosti, těžce si zaděláváme na problémy v budoucnosti.

    Transkript pořadu Netopýr zveřejňuji ve dvou částech, v dnešních a v zítřejších Britských listech. JČ


    Co není v novinách

    Klub Netopýr

    ČT 2, vysíláno v úterý 9.9. 1997, 21.50

    Antonín Přidal: Co tam není, víte nejlíp vy, jejich čtenáři. A někteří jste mi to dost podrobně popsali. Ale vědí, co není v novinách také ti, kdo je píší? Vědí, proč to tam není, nebo být nemůže, nebo dokonce nemá? To už by vám měli říct moji hosté. První z nich je Petr Uhl, redaktor deníku Právo. Pane Uhle, ti, kteří nemají váš list v oblibě, říkají, že v něm není hlavně první polovina někdejšího názvu, takže zbyla jenom ta druhá. Vaši zastánci upozorňují, že v záhlaví je vytištěno "Nezávislé noviny". Takže nejsou ani rudé, ani černé. Ale, představte si, prosím vás, že by za vámi přišel cizinec, třeba Islanďan, a vy byste mu měl několika stručnými větami vysvětlit zaměření vašeho listu. Co byste mu řekl?

    Petr Uhl: Já tam pracuji od loňského léta jako redaktor, komentátor, ale několik let předtím, a to ještě v době, kdy se to jmenovalo Rudé právo, jsem tam přispíval svými komentáři. Ano, my jsme - nás vydává akciová společnost, která patří, nebo kde akcie patří jednotlivým zaměstnancům. Není u nás žádný zahraniční kapitál. Což je taková zajímavost, neplatí to všude. A za posledních sedm let se v tomto listu neprojevil žádný náhlý obrat vzhledem k vládě, k vládní politice. Jsme prostě stále - já bych neřekl opoziční list, ale list kritický, který je kritický nejenom vůči vládě, ale také vůči opozici, i když té opozici, zejména sociálně demokratické, je bližší. V našem listě se nekonají žádné porady komentátorů, samozřejmě, komentátoři jsou vybíráni, ale nejsou to jenom lidé levicoví. Přišlo tam poměrně hodně lidí i z pravicových Lidových novin.

    Antonín Přidal: To by mělo stačit Islanďanovi, který chtěl vědět.

    Petr Uhl: Ano. Chtěl bych ještě říct, že samozřejmě udržujeme tu tradici. Já bych řekl přímo socialistickou tradici, kterou dneska bychom označili za sociální tradici. To je ten okruh čtenářů, tradiční, ale zároveň se snažíme oslovit i nové lidi, mladé lidi, intelektuály, ale to nejenom zpravodajstvím, ale publicistikou, komentáři a také tou čtvrteční přílohou kulturní, která se jmenuje Salón a která se mi zdá dost moderní a rozhodně není poplatná těm čtyřiceti letům, které na naše noviny vrhají kupodivu divné světlo, i když Mladá fronta dnes byla zase ústředním - promiňte, Mladá fronta- byla deníkem ústředního výboru ČSM nebo SSM. A to se tak nevnímá, ale u toho Práva se to vnímá.

    Jiří Leschtina: Já proti tomu protestuju.

    Jan Čulík: To působí všechno trošku jako reklama, pane Uhl.

    Antonín Přidal: V Mladé frontě Dnes pracuje jiný můj host, redaktor Jiří Leschtina. Mladá fronta Dnes má název, který se strašně těžko překládá do jiných jazyků, protože vyznívá až neuvěřitelně. Mladá fronta, oslovující mladé, nebo bojující, ale my víme, že na názvech novin dnes už tak moc nezáleží. Spíše na jejich zaměření. Jak vy byste tomu islandskému cizinci vysvětlil, kam váš list směřuje, kam chce orientovat své čtenáře.

    Jiří Leschtina: Mám pocit, že Mladá fronta Dnes je v prvé řadě široce koncipovaný zpravodajský list. To zpravodajství tam má velmi silnou pozici, rozměr. Je tam snaha někdy úspěšná, někdy méně, po co nejširším množství informací, a tak dále. Od toho máme ostře odděleno názorovou, komentátorskou stranu listu, která je zase oddělena na stanoviska redakce a  potom názory a volnou arénu čtenářů. Co se týče názorů, stanovisek listu, stavíme se na pozice spíše liberální, liberálních politických programů, liberální filozofie, zdůrazňující tedy spíše tu osobní, individuální svobodu, široce koncipované soukromé podnikání, privatizaci a to i v oblastech, o kterých se třeba i hodně diskutuje, zda ano či ne, to znamená já nevím dráhy, banky, částečně zdravotnictví, školství, a tak dále. Ten list podporuje i maximální snižování daní, tedy minimální stát, aby občané měli co nejvíc peněz u sebe, než aby šly přes stát. To je takový jenom příklad toho, jaký program doporučujeme, co si myslíme, že je jaksi ....

    Antonín Přidal: Hraje nějakou roli vztah listu k vládě nebo vládní koalici k opozici?

    Jiří Leschtina: Já si myslím, že tam v tom zaměření toho listu je zcela jasné, že je blíže bych řekl dneska spíš těm dvěma občanským stranám, z důvodů toho, že vlastně ten list by měl podporovat ty programy, ty hodnoty, o kterých jsem teďka jenom v kostce mluvil. Samozřejmě, máme třeba já nevím velmi silný příklon k NATO. Ve stylu "včera bylo pozdě". A toto jsou pokud ty strany tento program mají nejenom ve svých volebních doktrínách, ale nějakým způsobem je prosazují, tak podporujeme samozřejmě tyto strany, tento program. Pokud se od něho vzdalují, což je třeba dneska aktuální téma, tak samozřejmě se snažíme o kritické, kritické postoje.

    Antonín Přidal: Děkuju. Oba tyto deníky znají také moji další dva hosté, první z nich je Jan Čulík.

    Jan Čulík: Dobrý den.

    Antonín Přidal: Který působí jako vysokoškolský pedagog v Glasgowě, na tamější univerzit přednáší bohemistiku, do Anglie se přiženil v roce 1979 a odtamtud přispívá do deníku Slovo.

    Jan Čulík: Tak, já píšu do několika dalších periodik, také.

    Antonín Přidal: Máte, máte svůj deník, internetový, který se jmenuje Britské listy, ačkoliv není o Británii.

    Jan Čulík: To je spíš takový - je to samozřejmě česky, vzniklo to asi před rokem, ve spolupráci s Ondřejem Neffem, určitě jste slyšeli o tom internetovém deníku Neviditelný pes. Já se specializuju na kontakty. Kulturní, politické, mezinárodní. Přispívá tam celá řada lidí. Vychází to skutečně denně.

    Antonín Přidal: Můj čtvrtý host je dr. Jan Jařab. Lékař, geriatr, překladatel, občasný přispěvatel různých periodik, také působí v Hnutí občanské solidarity a tolerance, zkráceně Host, v tomtéž hnutí působí pan Petr Uhl. Pánové, vy dva posledně jmenovaní. Jak vy, jako čtenáři, berete, rozlišujete zaměření dvou listů, které charakterizovali Petr Uhl a Jiří Leschtina.

    Jan Čulík: Jestli mohu, teda, nejprve začít s Mladou frontou Dnes. Obávám se, že budu muset hovořit trošku kriticky. V západních zemích je - se rozlišuje mezi takzvaným kvalitním tiskem a bulvárním tiskem. Myslím, že Mladá fronta Dnes je velice populární, samozřejmě. Hraje takovou velmi zajímavou hru. Kterou hrajou mnohé teda české deníky. Ona totiž je někde na hranici mezi bulvárem a tím kvalitním listem, a předstírá čtenářům, že je to kvalitní list. Je to velmi zajímavé, když to sledujete, vždycky máte na titulní straně pár seriózních zpráv a potom dole je nějaká taková perlička, která opravdu vede lidi k tomu bulváru. Je to - to je zajímavá praxe. Druhá věc je - teď se samozřejmě zaměření listu mění. Já ho nečtu skutečně každý den, ale kontroloval jsem někdy během minulého roku jejich - prostě titulky, hlavní zpráva dne. Je zajímavé srovnávat to možná s amatérštěji dělaným listem Slovo. Kde vždycky ten úvodní titulek byl burcující. Byla to nějaká zpráva, kde byl nějaký problém. V Mladé frontě Dnes, řekl, na takových šedesát, sedmdesát procent, byl ten úvodní titulek ukolébavý. Všecko je v pořádku. A já bych docela řekl, že možná - Česká republika se vyskytuje v současné době - existují určité hospodářské problémy. Možná, že listy - teď se to, opakuji, mění - jako Mladá fronta Dnes na tom nesou trošku vinu. Protože jasně nekritizovaly, neanalyzovaly, nezpochybňovaly politiku, která se tady prováděla.

    Antonín Přidal: Pokud jde o to liberální zaměřen, které pan Leschtina proklamoval, to byste bral?

    Jan Čulík: Jak víte, já se stavím zcela nezávisle, nemám žádnou politickou příslušnost, je to - já nevím, jestli se to dá charakterizovat jako liberální zaměření. Já myslím, že to možná má něco společného zase s vlastnictvím toho listu. Ale možná, to vlastně platí i pro Rudé právo - tedy vlastně Právo, promiňte.

    Právo. Na komentářové stránce se mi zdálo otevřenější. Znovu říkám, už to neplatí, tolik, Mladá fronta Dnes také zveřejňuje také třeba komentáře nyní od opozičních odborníků. (K Uhlovi) Ve zpravodajství, na které - pokud vím, se jím honosíte, mně se zdá strašně povrchní, jsou to takové štěky. A ty komentáře jsou neobyčejně krátké. A zpravodajství je občas ideologicky zaměřené. To je můj názor.

    Antonín Přidal: Pan Jařab.

    Jan Jařab: Já mám pocit, že jak Mladá fronta Dnes, tak Právo, jsou listy, které jsou potřebné, že je dobře, že existují, ale úplně se neztotožňuji s tím, jak je tady popsali pan Leschtina a Petr Uhl. Já si myslím, že se v nich projevuje jistá apriorní stranickost asi víc, než by bylo zdrávo.

    Antonín Přidal: Myslíte tím příklon k nějaké politické straně?

    Jan Jařab: Ne příklon k jistým ideovým východiskům, ale přímo k politickým stranám, například k sociální demokracii v případě Práva. Oceňuji, že třeba v Mladé frontě Dnes strana těch komentářů dnes dává docela slušný prostor různorodým názorům, ale přesto to vyznění těch novin mě nepřipadá ani tak liberální, jako spíš provládní, jako celek. Takže obojí, jedny i druhé, vnímám jako noviny, které sice jsou potřebné, ale jako v podstatě noviny jedny provládní, jedny opoziční, nebo stranické, vedle nichž bych tu strašně rád já osobně viděl nějaké noviny, které by se v tom duchu těch západních kvalitních novin snažily daleko výrazněji o skutečnou objektivitu. Čímž nemyslím, že by měly být neutrální. Ale měly by pátrat po skutečném stavu věcí, padni komu padni. Ta apriorní stranickost, i apriorní neutralita jsou podle mého názoru takovými intelektuálně méně náročnými přístupy a myslím si, že nám takové noviny tady chybí, které by skutečně objektivně pátraly.

    Antonín Přidal: K tomu mohu dodat, že v dopisech, které jsem dostal, se často vyskytuje názor, že to, co není v novinách, je právě vyváženost stanoviska.

    Jan Čulík: Fakta nejsou v novinách.

    Antonín Přidal: Jednoduše řečeno, diváci napsali: jedněm se straní, druzí se haní. Že tady vznikla jakási fronta, na jedné straně barikády jsme my a na názory, které zastáváme, a to, co je na druhé straně, už můžeme prezentovat jako jenom něco, co potřebuje být potřeno a usvědčeno z nesprávnosti. Chcete se někdo vyjádřit k té zpochybněné nestrannosti nebo nezávislosti vašich listů?

    Petr Uhl: Já si myslím, že je to bída české žurnalistiky obecně, že většina novinářů se natolik identifikuje s novým demokratickým systémem, nebo s novými poměry, demokratickými, že ztratila určitou kritičnost. Já si myslím, a proto tam také pracuji, že v Právu to platí méně než jinde, ale i v Právu se s tím setkávám. Ztratit kritičnost znamená psát i špatné zpravodajství. Protože já potom si vybírám, zdůrazňuji něco, co vidím svými ideologickými brýlemi. A hlavně zamlčuji. Zamlčuji často potíže. Na tom si myslím, že některé noviny úplně skončily. Teď nemám na mysli Mladou frontu Dnes a jiné nechci jmenovat, kolegové tady nejsou, a že bude obtížné obnovit jejich reputaci. To je hlavní nedostatek.

    Jan Čulík: Jestliže to není spíše pohodovost, protože mnoho novinářů - promiňte, že to říkám tak otevřeně - jsou prostě pohodlní. Petr Uhl: Ano. Jistě. Ale já bych chtěl -

    Antonín Přidal: V čem je ta pohodlnost, že jednu stranu haníte a druhé straníte? I to dá jakou práci, jakousi námahu, abyste se neprořekl.

    Jan Čulík: No, tak já myslím spíše, že stereotyp je lehký. A druhá věc je - daleko lehčí je opisovat Četku, což se děje stále, že jo.

    Petr Uhl: Čili je to taková směs neprofesionality a řekl bych provládní nebo prorežimní, promiňte mi to slovo, zaujatosti. A to se negativně promítá na těch novinách. Po minulých volbách, vloni, v červnu, a po balíčkách a po dalších šocích někteří novináři najednou prozřeli a dá se říct otočili. Listy změnily v určitých dobách svá zaměření. Samozřejmě, je to otázka, i zda to bylo hodnověrné, uvidíme. Ale po této stránce si myslím, že ve všech demokratických státech, které znám, v západní Evropě, jsou novináři vůči dané realitě, která je obklopuje, daleko kritičtější. Pan Leschtina sám definoval svůj list a bylo by dobré, aby se vyjádřil, jakou vlastně podporu určitým ideálům a jakou kritiku - řekl bych zprava - nebo kritiku, že už je pozdě do NATO, nebo že nedůsledně některé principy ta vláda, které sama vytýčila, uplatňuje. A já si myslím, že celkový pohled na ty hrůzy, které zde jsou, v oblasti sociální, v oblasti lidských práv, v oblasti izolace České republiky nejenom od východu, ale i od západu, o tom tady noviny nepíšou.

    Jan Čulík: Velmi krátkou poznámku: tady mám dokument, rozhovor s vysokým činitelem podniku Ringier, který srovnává, jak jednají novináři na Západě a jak se pracuje tady s novináři v Čechách.

    Antonín Přidal: Možná byste měl říct, kdo je podnik Ringier.

    Jan Čulík: To je velký podnik, který tady vlastní, já nevím, Lidové noviny, Blesk, Reflex myslím.

    Antonín Přidal: Podnik, který sídlí? V které zemi?

    Jan Čulík: Ve Švýcarsku, že.

    Petr Uhl: "Rinžié" sídlí ve Švýcarsku, ano.

    Jan Čulík: Tak tento člověk konstatoval, že když jsou redakční schůze, ve švýcarských novinách, nebo kdekoliv, tak novináři, řadoví novináři ostře útočí na šéfredaktora, on si toho velice cenil, protože vzniká dialog a vznikají nové myšlenky. Říkal, že tady, v redakcích, jsou schůze tiché. Redaktoři prostě říkají, ano, ano, poslouchají, my to uděláme, pane vedoucí.

    Antonín Přidal: Nechme vyjádřit pana Leschtinu.

    Jiří Leschtina: Tak tady bylo několik zajímavých úvah na adresu Mladé fronty Dnes.

    Antonín Přidal: Vyberme si jedno, to co máme v čerstvé paměti: Má čtenář právo na to, aby noviny, které kupuje, zachovaly určitý postoj, určité stanovisko, se kterým on se ztotožňuje? A má nebo nemá právo být překvapen, když ty noviny naberou podstatně jiný kurs? Váš list a jmenovitě vaše komentáře se v poslední době staly jakýmsi hromosvodem, jakýmsi názorným příkladem toho, jak lze přejít od silně provládního, proklausovského stanoviska k postoji, který je až extrémně kritický, který volá po jeho hlavě? Jak se s tím čtenář má srovnat?

    Jiří Leschtina: Já si myslím, že by tedy jsme si trošičku měli vyjasnit jistý pojmy. Nebo i -

    Jan Čulík: Možná že byste měl odpovědět na tuto otázku. To by bylo velmi zajímavé.

    Jiří Leschtina: Já se chystám odpovědět. Přesně na tuto otázku. Nemyslím si, že tyhlety noviny byly nebo - že je možný použít - nebo přesný používat třeba že volaj tyto noviny po hlavě premiéra. Tyto noviny spíš dávají v úvahu nebo volají po tom, zda není čas, aby ty - ta první reformní vlna, pochopitelně jaksi ztělesněná premiérem, není načase, aby hledala - jaksi odstoupila do pozadí a připravila nový politiky, druhou reformní vlnu. Nemyslím si, že to má jako styl hromosvodu, volání jako po hlavě premiéra. Právě tak si nemyslím, že tyto noviny byly vždycky slepě proklausovské, pro jednu osobu nebo pro jednu stranu. Podívejme se trošku do časové historie, ano? Tyto noviny v roce 1990 podpořily to, co Václav Klaus nabídl společnosti, tu reformu, s těmi různými atributy. Jestli se pamatujete, jako tehdy jediné noviny. V podstatě, pokud si vzpomínám, tak ta propaganda byla protiklausovská. Tehdy neexistoval Telegraf, když si vezmeme televizi, Lidové noviny, a tak dále, ty byly spíše na straně toho, té části Občanského fóra, ze které vzniklo tehdy Občanské hnutí. A, ano, tehdy dosti vehementně, já dokonce si myslím dneska, že někdy až příliš emotivně, jaksi podpořily tento trend, a tak dále. Tyto noviny si myslím tak někdy kolem roku 1994-1995, není pravda, že nekritizovaly vládní politiku, nebo že nekritizovaly některé kroky, i výroky Václava Klause, to bych doložil na mnoha článcích, nebo politiku ODS, že tak bylo. To taky není možný zjednodušovat takhle. A ještě bych dopověděl. A je pravda, že jsme tak činili trošku - trošku tápavě. Jaksi - v jednom okamžiku jsme si nedokázali představit, a to jsme podcenili, to dneska prostě vidíme, co vlastně dokáže s chytrými lidmi udělat problém moci. Jak ztratí smysl pro realitu. Pořád jsme čekali, že není nutný tak silně bušit na dveře, který jsou otevřené, vždyť vlastně ty politici mají normálně, mohou si nějakým způsobem ujasnit tu situaci, stačí toto. To je i odpověď na tu sílu titulků, a tak dále. Nedokázali jsme si představit , že to dojde až tam. Tudíž já se jenom chci vohradit vůči tý zjednodušený linii, toto byly proklausovský noviny, toto proklausovský komentátor, teď úplně votočil, je úplně jinde, když se na to podíváme trošku v čase, v té plastice, tak tvrdím, že ten vývoj tam je, samozřejmě v některých okamžicích to naše prohlédnutí, tak kritika měla být rychlejší, ale...

    Antonín Přidal: Pro některé čtenáře možná pomalejší, protože záleží na tom, jak to vnímá čtenář, ne archivář, který si postupně pročítá zpět ty výtisky. Jak vy dva berete tuto interpretaci?

    Jan Jařab: Já mám pocit, že oba pánové mi teď v podstatě nahráli na smeč. Já jsem tady jim říkal, že mi připadají jejich noviny příliš stranické a oni tady oba přednesli něco Petr Uhl zvláště mě to připadalo vysloveně propagandistickou pasáž...

    Petr Uhl: Pro sociální demokracii?

    Jan Jařab: Prostě, jednostranně protivládní v takové jako, velmi paušální, protivládní -

    Petr Uhl: Ano, ale ne stranické.

    Jan Jařab: Ale velmi paušálně protivládní, velmi paušálně. Já bych tady nerad se octl na nějaké politické schůzi. Takže bych k tomu chtěl říct, opravdu, když se podívám do dnešního Práva, nebo do těch komentářů, které tam jsou, tak vesměs to jsou komentáře lidí, kteří jsou velmi zaujatí pro ČSSD, jsou to vesměs dokonce její členové. Petra Uhla z toho vyjímám, vím, že se snaží být, že je znám svou exaktností, a ta exaktnost samozřejmě je pro tu objektivitu potřebná, ale myslím si, že opravdu by se neměl bránit označení svého listu za - za apriorně zaujatý a jednostranný. A já o Mladé frontě Dnes si to myslím sice v menší míře, ale také, a pan Leschtina mi na to teď trochu přihrál, když říkal, v tom úvodu, jaké prostě má ten list ideologické zaměření, v podstatě, on tím vymezil, že ten list chce být jakýmsi ideologickým hlídacím psem, který bude ty občanské strany vést k tomu, aby ještě rychleji privatizovaly, ještě rychleji dělaly to či ono. To jest, že... A já mám přesně opačnou představu o těch novinách, jaké bych tady také rád viděl, jakými snad na začátku do jisté míry byly první polistopadové Lidovky, do jisté míry, prostě noviny -

    Jan Čulík: To byly eseje.

    Jan Jařab: No dobře. Prostě, mám pocit, že -

    Antonín Přidal: Ty noviny, které tady nejsou, které byste rád viděl, by měly vypadat jak?

    Jan Jařab: Ty noviny - -

    Jiří Leschtina: Mohu vám do toho skočit, jen si vzpomeňte, já jsem o tom mluvil, ty Lidové noviny, po tom roce 90, to byly noviny, které vlastně tehdy velice podporovaly v podstatě to, co tehdy prezentovalo Občanské hnutí. Tudíž to byly také nějaké zaměřené noviny.

    Petr Uhl: Já jsem ten pocit --

    Jiří Leschtina: Já jsem ten pocit měl. Ale já chci říct jednu věc: Já si myslím, že není na škodu, když noviny nějakým způsobem doporučují nebo říkají, toto si myslíme, že je správné, a tak dále. Ze dvou důvodů. Pokud ty noviny mají jaksi objektivní zpravodajství, který samozřejmě má i vady, v každých novinách ale se o to snaží, a například na dvoustraně Mladé fronty máte názory listu. Hrajete jasnou, čistou hru. Tady jsou názory listu, a pak tam máte názory, kde jsou a byly vždycky, to je souhlasím s váma, jaksi názory nejrůzněji zaměřených, myslících lidí, jak příslušníků opozice, a tak dále. Vy nemůžete přece vnímat ty noviny jako nějakou - a teďka mluvím celkově - jako nějakou kompaktní hmotu. Ty noviny vlastně spolu soutěží. Čekají na chyby jeden druhého. A vcelku, si myslím - jedině vcelku - dávají jistý objektivní obraz o té situaci, to, po čem voláte. To, po čem vy voláte, je příliš--

    Antonín Přidal: Všechny noviny, kdo je stihne přečíst?

    Jiří Leschtina: Samozřejmě - ne. Říkám, proto ty noviny by taky měly mít nějakou strukturaci, kde by bylo hodně těch rozpornejch názorů, ale proč by noviny potom nehrály nějakou čistou hru s těma komentářema? Prostě, ten popis vždycky není objektivní. Každej novinář je něčím determinován. Subjekt, jak se mapuje situace, mapa není skutečnost.

    Petr Uhl: Já se k tomu ještě musím ozvat. Já mám právo na odpověď. My nejsme sociálně demokratický deník. Nejsme ani deník blízký sociální demokracii. To, že tam pravidelně publikují dva bývalí redaktoři, dnes poslanci sociální demokracie, nečiní z toho deníku list sociální demokracie. A není na tom nic špatného. Publikují tam i jiní poslanci, publikují tam ministři současné vlády, děláme rozhovory s lidmi z celého světa, má to opravdu široké politické zaměření. Já bych jako opravdu to neviděl jako zaujatý nebo dokonce stranický list. To, že nemáme rádi poměry, které způsobily ten stav republiky dnešní, a že to kritizujeme, to je naše řemeslo, to je v pořádku. Říkat, že je to příliš zaujaté, že je to zaujatá kritičnosti, to uznávám, ale je to kritičnost nikoliv ve prospěch nějakého hnutí, nějaké ideologie, je to opravdu, opravdu pestré.

    Antonín Přidal: Ano. To můžeme brát jako vaše stanovisko. Dva čtenáři, pak Čulík a pan Jařab vidí to prohlášení, že v obou případech, u Mladé fronty, u Práva, jde o noviny nestranné, nebo vyvážené názorově, jako ne zcela přesvědčivé. Vy jste říkal, že vám tady scházejí nějaké noviny, které by byly jiné. Jaké by to byly?

    Jan Jařab: No, byly by to noviny, které by se snažily o objektivitu. A tím nemyslím, jak jsem říkal, tím nemyslím neutralitu. Nemyslím tím, že se uvedou dva názory nebo dvě dva postoje vedle sebe. Aniž by se k ním zaujalo stanovisko. To tím nemyslím. To je stejně laciné jako ta apriorní stranickost. Ale myslím tím, že se prostě bude opravdu usilovat o to, aby ta argumentace byla to, čemu se říká intelektuálně upřímná, aby to prostě nebyla služebnost. Já prostě z těch novin tu služebnost těm jednotlivým ideologiím cítím a ještě dokonce bych zadal, myslím si, že by ty noviny, podle mého názoru, berte to prosím vás skutečně jako můj soukromej názor, měly psát nejen pro straníky. Já mám pocit, že do značné míry píší pro vyhraněné straníky a že pro toho vzdělaného, ale přitom ne jen jako straník se identifikujícího čtenáře tu žádné noviny takto nepíší. A vím, že na Západě tomu tak je.

    Petr Uhl: Sociální demokracie má dvacet tisíc členů. My máme náklad čtvrt miliónu a v sobotu půl miliónu. Mám pravdu, nepíšeme jenom pro straníky. Těch je příliš málo.

    Jan Jařab: Já bych ještě tady komentoval, co říkal tady pan Leschtina. Já si myslím, že spíš nežli hlídacím psem té čisté ideologie, který zahání toho politika zpátky k těm ideologickým floskulím, by novináři měli být hlídacím psem kritického rozumu, kteří ho budou upozorňovat, hele, tady vaše ideologie narazila na skálu a tříští se. Tady se tříští o skálu reality. Pozor. Jo? A tohleto by měli dělat.

    Jan Čulík: Já bych rád šel ke kořenu věci a rád bych v tomto momentě, posluchače prosím o pozornost. Myslím si, jsou asi takové tři základní věci, které leží skutečně u kořenů problému české žurnalistiky.

    A první věc, první bod, je transparentnost majetkových poměrů. Tady je velký problém, že to je všecko mlhavé.

    Antonín Přidal: Mluvíte o poměrech - v tom, kdo vlastní noviny?

    Jan Čulík: Mohl bych to? V tom, kdo vlastní ty noviny. Podívejte se, je tady velmi složitá záležitost, vlastně velmi kontroverzní. Začala to Mladá fronta Dnes. To byl deník Mladá fronta, který vlastnil Socialistický svaz mládeže, vlastně tedy stát. Redakční kolektiv Mladé fronty si to zprivatizoval sám. Nikomu za to nic nezaplatil. To byl model, který potom následovala celá řada deníků, například váš list, který nyní je ve společnosti Borgis.

    Petr Uhl: Ano.

    Jan Čulík: Cynikové by mohli říct, že vy jste vlastně ty noviny ukradli. Protože -

    Petr Uhl: No, cynikové. To nebyli jenom cynikové. Takové bylo i formální obvinění, které stát vznesl a pak to zastavil.

    Jan Čulík: Já vím, jistě.

    Petr Uhl. Ale jenom v případě Rudého práva.

    Jan Čulík: Protože ty peníze měly patřit daňovým poplatníkům. A toto je prostě rána, která pokračuje. Jak může redaktor nějakých novin, pane Uhle, nebo tamhle Mladé fronty Dnes, psát- -

    Petr Uhl: Ale jaké peníze?

    Jan Čulík: Podívejte se -

    Antonín Přidal: Ano, dopovězte! Jak může - - ??

    Jan Čulík: Ty noviny měly určitou hodnotu. Mladá fronta Dnes - měla teda Mladá fronta měla tiskárnu, měla asi sto tisíc nebo kolik čtenářů -

    Jiří Leschtina: Neměla tiskárnu, to jste špatně informován.

    Jan Čulík: No, já tady mám podrobnosti, o tom. (Dodatečná poznámka: zde jsem se skutečně přeřekl, Mladá fronta nevlastnila tiskárnu, Jiří Leschtina má pravdu. Opravuju svou chybu. Podstatu argumentu to však nijak neovlivňuje.)

    Antonín Přidal: Co plyne tady z těch nejasných majetkových věcí pro obsah novin dnes?

    Jan Čulík: To, že jestliže pan Leschtina bude chtít kritizovat vládu, tak pan premiér může říct, vy mě nemáte co kritizovat, vy jste si ty noviny ukradl, třeba, že? Takže: pokud existují jasné, čisté majetkové vztahy ... Vysvětlete mi, proč ty vaše noviny nemohla nějaká babička z Horní Lhoty si v tom koupit akcie, když to šlo do privatizace. Proč to nešlo?

    (Pauza)

    Petr Uhl: Já nevím, já jsem v těch novinách tenkrát nebyl.

    Antonín Přidal: Dobře, ale...

    Jan Čulík: To je morální problém, který ovlivňuje všecko.

    Antonín Přidal: K tomu, abych dodal, že diváci, kteří mi psali, upozorňovali, že jedna věc, která v českých novinách není, je jasnost v tom, kdo ty noviny vlastně vydává. Protože jména společností uvedených v tiráži neříkají nic. Borgis, akciová společnost. MaFra, akciová společnost u vás. Jiné noviny jsou vydávány společnostmi s ručením omezeným. Možná někdy ve vašich listech vyšly články, které byly vizitkami těch vydavatelských firem, představily jejich šéfy, jejich jiné podnikatelské cíle. Ale zapadlo to a nikdo neví, kdo je vydavatelem.

    Jiří Leschtina: Já to klidně můžu říct, teda. Mně je trošku líto, já jsem měl pocit, že se budem bavit trochu obecněji...

    Antonín Přidal: To je odpověď na otázku: "Co není v našich novinách jasné..."

    Jiří Leschtina: K vaší tezi, že ten vlastník nějakým způsobem je strašně důležitý pro ovlivnění těch novin, nebo takhle, to si nemyslím, že jo. Konkrétně, teda, Mladou frontu Dnes dneska vlastní Němci. Předtím ji vlastnili Francouzi. Na - jaksi - názorovým rozpětí těch novin se nic nezměnilo. Já absolutně necítím jakýkoliv vliv - teďka myslím programový, ideologický, těch vlastníků, kteří jsou blízký křesťanským demokratům nebo ještě víc nějakým křesťanským stranám, nevím to přesně, jo. Ale že by nás jaksi nutili do nějakejch jaksi - -

    Jan Čulík: Vy tomu nerozumíte. To je otázka morální.

    Petr Uhl: Já to chápu. Majetek, který užívalo Rudé právo, byl vrácen československému lidu podle zákona o vrácení komunistického majetku československému lidu. Konkrétně to vypadalo tak, že když šla kolegyně na tiskovku, tak kolega z Telegrafu nebo z Metropolitanu říkal, já jsem dostal tady magnetofon a to patřilo Právu. A kolegyně z Rudého práva říkala: To byl můj magnetofon. Ti lidé si potom ty magnetofony museli nakoupit. Žádný majetek - -

    Jan Čulík: Vy jste zaplatili za tu značku státu?

    Petr Uhl: Ne, ale tu značku ten stát nevymyslel.

    Jan Čulík: Ta značka byla hodnota. A velká hodnota.

    Antonín Přidal: Prosím, já musím v zájmu toho, aby ostatní se dostali k věci -

    Petr Uhl: Po sedmi letech označujete značku Rudé právo za hodnotu, jakou tenkrát prokurátor, za milión korun. Stát toto trestní stíhání zastavil. Pokud se domníváte, že bylo zastaveno neprávem, podejte tedy nové důkazy, aby mohlo být to trestní stíhání opět otevřeno. Ale mě se to zdá být krajně neslušné, pane Čulíku.

    Antonín Přidal: Pro naše debatování teď je podstatné, to co řekl pan Leschtina. Že fakt, že majitelem a vydavatelem je zahraniční nějaká firma, nijak neomezuje svobodu, myšlení a psaní ve vašem deníku. Platí to totéž, pokud jde o stav firmy Borgis k Rudému právu?

    Petr Uhl: Ano. Firmu, akciovou společnost Borgis, akcie, už jsem říkal, vlastní zaměstnanci, domnívám se, že ze sta procent. Není tam žádný zahraniční kapitál. Podstatnou část těch akcií má také šéfredaktor. A já žádné akcie nemám, protože jsem nový zaměstanec, a to se týká těch zaměstanců, kteří byli -

    Antonín Přidal: Tlak majitele na orientaci listu vůbec není?

    Petr Uhl: Je tlak šéfredaktora a vedení na profesionalitu, do určité míry i na zaměření, tematické a podobně, ale je to personálně spojeno. On je také zástupcem vlastně toho majitele. Ale ten tlak v žádném případě není politický a chtěl bych říct, že věřím panu Leschtinovi, že ani ti Němci nevykonávají tlak, je to podobné u těch pasovských a u dalších společností, ale chci říct, že tomu tak nemusí být vždycky. Že se ta situace v budoucnu může... Proto jsem rád, že tady to vlastní lidi, kteří na tom dělají.

    Dokončení v zítřejším vydání Britských listů.


    K Mackově analýze

    Když jsem si ve čtvrtečních novinách přečetl, že Miroslav Macek nazval svou nejnovější analýzu poměrů v ODS Věc: Krize důvěry, vzpomněl jsem si na staré české "Zloděj volá: Chyťte zloděje." V celém politickém panoptiku -- a že je z čeho vybírat -- se asi nenajde nikdo, kdo by v očích veřejnosti tak dokonale ztělesňoval model osoby naprosto nedůvěryhodné, jako právě politik-podnikatel Miroslav Macek.

    Ale co s jeho zprávou? V ODS zřejmě ještě sami nevědí. Kouzlem nechtěného na mě dýchla slova Jana Stráského: "Podle mě to je velmi povrchní, velmi jednostranné, ale nepředbíhejme." Analýza přitom není ani povrchní, ani jednostranná, ale nejpůvabnější je závěrečná výzva "nepředbíhat." Neboli: Teď si myslím A, ale protože je možné, že oficiální názor mé strany bude jiný, možná si za týden budu myslet B.

    Ostatní špičky ODS se buď omezily na kritiku způsobu, jak Macek materiál zveřejnil, nebo, jako další stranický výtečník Přemysl Sobotka, prokazují, že materiál buď nečetli, nebo nepochopili: "Je tam mnoho velmi obecných pravd, které jsou všeobecně známy, je tam také mnoho věcí, s nimiž nemohu souhlasit. Pan místopředseda Macek například nějak opomněl říci jednu zásadní věc. Totiž, že v této zemi nevládla ODS, ale koalice, a že program ODS může být sebelepší, ale vždy musí být svým způsobem korigován koaličními partnery." Pane Sobotko, analýza Miroslava Macka je přece právě o tom, že ODS nesmí svůj program rozpustit v politických kompromisech a musí se chovat tak, aby volič poznal, jaký byl její původní záměr a jaký je výsledek koaliční shody. Ale co bychom chtěli od pouhého senátora, že...

    Napadá mě: možná by bylo dobré přijmout americkou praxi a za jménem politika uvádět v závorce jeho stranickou příslušnost a funkci. Divák nebo čtenář by hned věděl, zda od politikova výroku čekat kvalitu poslaneckou, senátorskou nebo exekutivní -- a v řadě případů by si mohl ušetřit námahu s dalším poslechem nebo četbou.

    Osamocen zůstal se svým názorem Josef Zieleniec: "Zdůrazňuji, že to vyvolá mnohé polemiky, ale jsem přesvědčen, že tento druh polemik prospěje nejen ODS, ale celkově atmosféře naší země."

    Já se však obávám pravého opaku: analýza přes svou zřetelnou kvalitu žádnou polemiku nevyvolá a ODS se bude dál řítit tam, kde před osmi lety skončila její stejně neomylná předchůdkyně, totiž Komunistická strana Československa.

    Tomáš Pecina, 12.9.1997
    (psáno pro Britské listy a Fórum Neviditelného psa)

    PS: Protože jsem v žádném deníku nenašel celý text Mackova materiálu, poslal jsem panu Mackovi email s prosbou o jeho poskytnutí. Zprávu jsem adresoval na hlavní kancelář ODS; uvidíme, jestli tam Internet používají nebo ho po vzoru císaře Františka Josefa umístili na klozet.


    Máme právo podvádět, když nás podvádějí jiní?

    Z korespondence s jedním čtenářem, který s jejím zveřejněním souhlasí, ale z  podnikatelských důvodů chce zůstat v anonymitě. JČ

    Je fakt, ze si stale vic zacinam pripadat jako v "divne zemi" -- tento pocit ve mne posilila v posledni dobe treba reakce spicek ODS na Mackovu analyzu.

    Mimochodem, Vase poznamka o mem podvodu vuci Telecomu me dodatecne rozesmala, kdyz jsem si vzpomnel, ze mi za cerven nauctovali skoro 4.000,- na jednu nepouzivanou linku a od te doby z nich nemuzu vyrazit ani itemized bill (účet rozepsaný na jednotlivé položky telefonních hovorů), ani priznani chyby (o pripadne omluve ani nemluvim). Z banky zase doluju 12.000,-, ktere poslali podle tyden predtim zruseneho trvaleho prikazu k uhrade...

    JČ: To ze vas podvadi Telekom, neznamena, ze je mate pravo podvadet vy.

    Čtenář: Predstava, ze pujdu za stejnou urednici, u ktere se cele prazdniny domaham vysvetleni, proc mi poslali evidentne chybny ucet, a budu ji vysvetlovat, jak touzim po tom, abych jim mohl platit jejich nekvalitni sluzbu (pokud se vubec dovolam a ziskam spojeni, Psa natahnu cca. za 5 minut), je znacne donkichotska. Navic je pravdepodobne, ze si ty poplatky dopocitaji zpetne, az na to sami prijdou. Ze zasady nekradu a nepodvadim, ale v pripade nekterych monopolu ma muj idealismus meze.

    Podivná praxe pražské energetiky

    (K praxi podniku Pražská energetika se před časem vyjádřil jiný čtenář. Jeho text byl zveřejněn v Britských listech ze 3. září 1997.

    K tomu napsal obchodní ředitel podniku Pražská energetika tento dopis:


    Vážený pane redaktore, dovolte mi ke zveřejnění dopisu Vašeho čtenáře pod názvem "Tajemný hrad v Karpatech aneb Czechopoly" připomenout, že bývá zvykem korektně vystupujících novinářů oslovit obě strany, jichž se problém týká.

    Dopis totiž obsahuje několik informací, které lze velmi zdvořile označit za nepřesné, informací, jejich zveřejněním poškozujete dobré jméno naší společnosti. Byl bych velmi potěšen, pokud byste tento nedostatek odstranil alespoň dodatečně a nechal si poskytnout informace o oprávnosti postupu naší společnosti v  tomto případě.

    Věřím, že i Váš list respektuje to, že Česká republika je právním státem a tedy ten, kdo postupuje v souladu s právem, nemůže být označován způsobem, kterému jste nechali prostor v Britských listech dne 3.9.1997. Pokud budete mít zájem o relevantní informace, kontaktujte prosím vedoucí odboru obchodu s maloodběrateli PRE, a.s. paní Zdenu Touchovou, tel. 6705-4200.

    S úctou

    František Krákora, obchodní ředitel PRE, a.s.


    Napsal jsem panu Krákorovi, že rád zveřejním vyjádření jeho podniku k publikované kritice. Nepřišlo zatím z podniku PRE nic. Mezitím však si výše zmíněný čtenář stěžuje na tyto další závažné nedostatky. Doufejme, že i k nim obdržíme vyjádření podniku Pražská energetika (JČ):

    Stejne tak byste me mohl obvinit, ze kradu Prazske energetice proud. Ano, stalo se to proto, ze majitel domu nechal nechal nezadoucim najemnikum odebrat elektromer a PRE ho odmitla bez jeho souhlasu vratit nebo zapojit novy. Bezny pripad, jakych je v Praze mozna nekolik desitek tisic -- vyresit by to mohl jedine soud, ale na ten se ceka 2-3 roky.

    Vy byste si na mem miste mozna koupil generator na naftu nebo se vystehoval, ja jsem vyuzil sve dovednosti a proud jsem zapojil tak, aby na to prumerne kvalifikovany monter PRE neprisel a ted, bohuzel a proti sve vuli, elektrinu kradu.

    Mohl bych jmenovat dalsi priklady, kdy je jednani, ktere by na Zapade bylo neakceptovatelne, proste nutnosti a podminkou preziti.

    Nepopiram, ze pro me jsou tyhle veci dost traumatizujici a mozna to kompenzuji prehanou korektnosti vuci svym partnerskym firmam a zakaznikum -- je bezne, ze v ramci zaruky opravime pristroj, zniceny zjevne ze zle vule uzivatele (=strazneho), kdyz posta ztrati zasilku (casty pripad i u tzv. cennych psani -- na postach se krade vic nez kdy driv), posleme zakaznikovi ihned zdarma novy vyrobek atd.

    Zakaznici to chapou jako nasi slabost a nekdy toho zneuzivaji (kritizuji me i spolupracovnici), ale pro me je to jedina cesta...


    Monopolni praktiky SPT Telecom

    (I zde je známa adresa autora, ale pro jistotu ji neuvádím. JČ)

    Pokud si koupite trojkombinaci telefonu, faxu a zaznamniku Panasonic, musi Vam jej prijit nainstalovat pracovnik odborne, k tomu poverene organizace, ktera si pak za zastrceni konektoru do zasuvky a naprogramovani Vaseho jmena a telefonniho cisla (ktere se pak objevuji v zahlavi Vaseho faxu) rekne pres 700 Kc bez DPH.

    Pokud Vam zmeni telefonni cislo, nemuzete si jej zmenit sam (prislusna funkce je na homologovanych kusech blokovana). V prodejne, kde jsem ten kram koupil, mi sdelili, ze nejsnazsi cesta je ambulatni: musim ho prinyst k nim, kde jim technik prozene sablonu s vyznacenym novym cislem. Za to si reknou 150,- Kc (asi taky bez DPH).

    Pokud vim, ma Telecom jednu z nejvetsich mer zisku - bodejt by ne, ze.


    Ještě další příspěvky v polemice kolem příspěvků Jana Zahradila, poradce Václava Klause

    Předchozí části polemiky naleznete v  BL z 28.8.1997, v BL z 5.9., v BL z 8.9., v BL z 9.9., a v BL z 10.9.

    Od Jana Zahradila:

    (Pane Culiku, neslibil jste nahodou, ze vcerejskem uz to skoncite ?! Pokud ne, budte ferovy a otisknete i tohle):

    Tentokrat pouze panu Pecinovi :

    Neumite pozorne cist. Naucte se to, nez zacnete psat na neco odpoved. Ja jsem svuj omyl uznal, napsal jsem, ze mi p. Culik opravnene vytkl nejasnost ci zamenu pojmu a ze si na to priste dam pozor. Nerozsirujte svou "klausofobii" i na jeho bezprostredni okoli, stejne jako mnozi dalsi.

    Jan Zahradil


    Od Viktora Vereše:

    Vazeny pane Zahradil,

    vysvetlovani politiky vlady na internetu je casove velice narocne i obtizne pro mnozstvi oponentu. Presto jde o praci velice potrebnou a uzitecnou pro dalsi rozvijeni demokracie. Preji Vam mnoho uspechu.

    S pratelskym pozdravem,

    Viktor Vereš


    Od Jana Lipšanského:

    Rad bych se vyjadril k tomu uz nekolikrat prevarenemu tematu o oficialnim a neoficialnim tisku. Napr. ja vubec nectu ani nekupuju noviny - za a) na to nemam, za b) si vsechno podstatne najdu na internetu. Na televizi se divam take jen obcas. Jestlize by pan Klaus chtel oslovit mne, jakozto potencialniho volice a obcana tohoto statu, asi by s tzv. oficialnim tiskem u mne mnoho neporidil. A myslim, ze nejsem sam samojediny, kdo je v podobne situaci. Kdy vubec vlada tohoto statu vezme v potaz neco jako pocitacova revoluce???

    Ostatne, prave ted davam do tisku v PC WORLDu analyticky clanek z Gartner Group (vsechna prava vyhrazena), kde se pravi, ze v roce 1996 vzrostl pocet pripojenych ucastniku v Ceske republice o 260%!!! Coz je nemale cislo. V celkovem poctu pripojenych ucastniku jsme v zemich vychodni Evropy na druhem miste za Polskem, v poctu rocne pripojenych ucastniku vsak na prvnim. TOTO jsou prosim OFICIALNI statistiky (kdyz uz se tu nekdo ohani oficialnem). Stve mne, ze nekdo dokaze tyto veci bohorovne prehlizet.

    Jan Lipšanský


    Od Jiřiny Fuchsové:

    Dale mne v teto souvislosti napada: jak to, ze se uz osm let DARI UTAJOVAT mladym ceskym novinarum, ci napriklad reporterum pisicim pro Radio PRAHA, ze zakladem zurnalistiky, pisu-li nejaky clanek, je ZODPOVEDET par nejzaklad nejsich otazek:

    KDO, KDE, KDY, JAK, A PROC...

    Jinak si tu "ZPRAVU" nebo "ZPRAVICKU", ktera neni ZPRAVOU, ale jen sustenim papiru, mohou klidne nechat...

    Mame v prezidentskem urade jednoho z nejlepsich mistru slova, cloveka, jehoz literarni reputace v celem svete je zalozena na preciznosti nejen mysleni, ale i vyjadrovani...

    Bylo by zadouci, aby se tato skutecnost obrazela i v normalni ceske novinarine...

    Jinak stale zustavame v oblasti: "Nasi celni vladni predstavitele se na prazskem Hrade setkali se svymi protejsky z Tramtarie vcera odpoledne. Setrvali spolu v delsim pratelskem rozhovoru a vymenili si navzajem zkusenosti s oblbovanim populace svych spratelenych zemi."

    Je mi lito, ale tak se to jevi nejen nam, Cechum v zahranici, ale i  zahranicnim kolegum, kteri v tomto oboru CR sleduji.

    Jestlize, ovsem zustava stale vsechno UTAJENO, nevyzaduje to na predstavitelich vlady, parlamentu a senatu zadne usili stavet se k problemum tvari v tvar, nevyzaduje to PRACI hledat komplexni a vcasne reseni toho, co se resit eventuelne MUSI, nevyzaduje to divat se a premyslet nejen o tom, co si dam dnes k  U modre kachnicky k obedu, ale i tom, co bude s republikou, lidmi v ni, mnou, tebou zitra, pozitri,za deset, dvacet, za padesat let...

    Nanestesti, i pri nasi historicky celosvetove reputaci myslet, analyzovat, jednat, se zda, ze jsme vsechny tyto vlastnosti za posledni leta odkazali kamsi do kabinetu vyslouzilych kulis ve Zlate kaplicce nad Vltavou...

    Mysleni a ano, postoj pana Zahradila na techto strankach jsou nazornym prikladem presne toho, o cem je rec.

    Od Jiřina Fuchsová



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|