Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív.
Česko-německá deklarace podle Andrew Stroehleina
Viz včerejší vydání Britských listů. JČ)
Je zaznamenáníhodné, že Stroehlein odložil ve své diplomové práci aroganci a povýšenost, s nimiž obvykle své české publikum častuje.
(V Britských listech vyšly Stroehleinovy články o roli Václava Havla v české společnosti "Svatý Václav", pak referát o knize Ladislava Holého Čecháčci a Velký český národ, dále Stroehleinova reakce na vřavu e-mailů, kterou tato recenze vyvolala, a v závěru těchto Britských listů Stroehleinův článek "Internet - nový samizdat", o Noamu Chomském psal Andrew Stroehlein v těchto BL a o roli českých sdělovacích prostředků pro brněnský časopis Tamto napsal Stroehlein tento článek. Dále v BL zveřejnil např poznámky o extrémistech. JČ).
Patrně to bylo v jeho vlastním zájmu: těžko si totiž umím představit, kde by pro text napsaný ve svém typickém útočném stylu hledal příznivě nakloněné české recenzenty.
Předesílám, že zadání práce nepovažuji za optimální, protože ho vidím jako neúplné: je to stejné, jako kdybychom se pokusili vymezit národní charakteristiky Irů rozborem jejich vztahu k Angličanům, a o těch přitom nic nevěděli. O česko-německé deklaraci spolu jednaly dvě strany, a pokud se nebudeme stejně intenzivně zabývat děním na české i na německé straně (byť tam neexistovala příznačná česká obsese deklarací), mnoho podstatných skutečností nám zůstane skryto.
Stroehlein není odborníkem na německé otázky (mám pocit, že dokonce ani nerozumí německy) a sám by takovou práci nemohl zvládnout. Přijměme proto jeho výsledek jako kompromis a maximum možného.
Pro věc samu bylo bezpochyby užitečné, že autor neakcentoval pouze jednu stránku deklarace, jako např. chyby české diplomacie při projednávání dokumentu nebo ideologickou koncepci "nového bilancování," ale ve světle událostí kolem česko-německé deklarace se pokusil přinést komplexní pohled na stav české společnosti a její politické reprezentace na přelomu tisíciletí.
Česko-německé vztahy v dějinném kontextu
Historický exkurs, jímž práce začíná, je nepůvodní a dost povrchní. Snad se mohu dopustit určitého zjednodušení a prohlásit, že historie české historiografie je historií přepisování historie, historií mýtizace a demýtizace mýtizovaného, historií idealistických definic a účelových redefinic. Chceme-li se dobrat podstaty, nezbývá než se pustit do velmi náročného studia této dvojrozměrné látky. Lineární chronologické zpracování, jaké nabídl Stroehlein, se nemůže stát ničím víc než řetězcem historických kamejí.
Snad jen dvě poznámky:
Úvodní úvaha o apriorní zaujatosti každé snahy o posouzení česko-německých vztahů z historické perspektivy není pro daný případ vůbec specifická. Co by měl autor vytknout, je spíš inherentní asymetrie ve vztahu mezi Čechy, kteří cítili potřebu vymezovat se vůči Němcům, a Němci, kteří namísto toho minimálně od konce 18. století vztahovali své aspirace k početnému a mocnému německému kmeni, jenž osídloval a ovládal významnou část středoevropského prostoru.
A druhá poznámka: Pro pochopení resentimentu, který mezi oběma etniky panoval po druhé světové válce, je podstatné vědět, co si Češi a Němci navzájem zazlívali. Pokud mi stát nabízí nerovnoprávné postavení národnostní menšiny a zdůvodšuje to argumenty jako "300 let jsme pod vámi trpěli," stěží dosáhne mé loyality. Na druhou stranu bych si měl dát pozor, kdo bude zahraničním adresátem mých nářků; výtka "rozbili jste Československo" totiž není tak absurdní a iracionální, jak to představitelé radikálních krajanských sdružení prezentují. Nelze zapomínat ani na to, že existuje početná skupina sudetských Němců, kteří se v Henleinově hnutí neangažovali, a ti shrnují svou pozici stručně: "vy jste nemuseli na frontu..." Nic z toho, bohužel, Stroehleinova práce nezachycuje.
Nové bilancování
Autor se dále velmi podrobně a zasvěceně věnuje nové koncepci česko-německých vztahů, pro niž zavádí označení "nové bilancování." Myslím, že není dobře, když Stroehlein Havlův termín překládá dvojznačným "New Balance" -- nejde o hledání nové rovnováhy, ale o další (dočasný a účelový) pohled na dějiny, protentokrát odrážející tristní realitu ekonomického a společenského zaostávání českých zemí na konci 20. století.
Určující význam pro polistopadový vývoj česko-německých vztahů, a mám pocit, že to Stroehlein ve své práci poněkud pomíjí, má první Havlův projev označovaný později jako "omluva sudetským Němcům" (myslím dokonce, že autor tuto myšlenku nesprávně spojuje s Havlovým druhým projevem z roku 1995; tam šlo naopak o diplomaticky formulovanou omluvu Čechům za předchozí omluvu sudetským Němcům a o demonstraci, že i Havel dokáže být vůči Němcům dostatečně "tough"). Celonárodní reakce byla masivní a bouřlivá. Media se s odstupem shodla na tom, že Havel se dopustil chyby, když "vypustil z láhve džina sudetskoněmecké otázky," a s úspěchem vsugerovala svým čtenářům myšlenku, že v zahraniční politice se zásadně nikdo nikomu neomlouvá, aby tím nepřipustil svou slabost.
U vědomí naprosto nebývalého vzedmutí nacionálních vášní nakonec Václav Havel na tuto hru přistoupil a v žádném dalším projevu už o "omluvě" nehovořil.
V této atmosféře přichází kdosi z Havlova okruhu s myšlenkou deklarace, zřejmě s vidinou jednoduchého, nekonfliktního dokumentu, s jehož sepsáním a ratifikací nebudou problémy a jenž přinese Hradu politické body.
Andrew Stroehlein velmi přesně vysvětluje, proč je deklarace zbytečná, absurdní až kontraproduktivní a proč se nakonec stala zřejmě největším fiaskem české polistopadové diplomacie. Události kolem jejího dojednávání a ratifikace máme ještě v živé paměti a i zde je Stroehlein přesným dokumentaristou.
Deklarace versus česká společnost
Nejzajímavější z celé diplomové práce je její pátá, analytická část. Po přijetí deklarace (a částečně už v období její přípavy) se stala pracovní náplní mnoha českých intelektuálů, politiků i novinářů novodobá česko-německá exegeze. Udělat z fiaska úspěch, vysvětlit nevysvětlitelné a stát se odborníkem na česko-německé otázky bylo tehdy ctižádostí nejednoho politického komentátora.
Stroehlein přesně postihuje, jak došlo k rozvětvování otázky deklarace a k naprosto iracionální rekriminaci opozice, proti níž byl do boje povolán v šuplíku politických historiků odpočívající, avšak veřejností stále ještě nezapomenutý a vágně interpretovaný termín "státotvornosti."
Závěr neboli soupis škod
I zde lze se Stroehleinem souhlasit prakticky ve všech bodech. Snad by se dalo jeho smutné konstatování shrnout tak, že česko-německá deklarace ukázala, jak dopadnou politici, kteří své činy opírají místo o principy o výsledky průzkumů veřejného mínění.
Na závěr mi dovolte osobní poznámku, která mě při četbě Stroehleinovy diplomní práce napadla: Ve vztahu Čechů k Němcům existuje momentálně taková nevyváženost, že je-li po něčem skutečná všelidová poptávka, je to nikoli deklaratorní ukotvení rozostřených událostí nedávné historie, ale nový mýtus; totiž mýtus Čecha, který se Němci dokázal vyrovnat. Naposledy to byly v roce 1968 zlaté české ruce; počkejme si, co přijde nyní.
17.9.1997
Kupodivu, neargumentoval tím, že Angličané jsou morálnější a Češi nemorální. Patologické projevy ekonomiky nedostatku spojoval spíš - s tím nedostatkem. Předpokládal, že kdyby se v Anglii objevily vážné poruchy chodu systému, objevily by se jevy, o nichž jsme mluvili, nejspíš opět na scéně.
Tehdy mne to překvapilo, ale pak jsem si ověřil, že uplatňování globálních "morálních" argumentů má poměrně malou vypovídací schopnost. Proto si myslím, že argument pana Čulíka, který tvrdí, že nemorální způsob privatizace českých novin má rozhodující vliv na jejich obsah, prostě neplatí.
V Čechách je třeba se ohražovat proti zkratům: netvrdím, že způsob, jak se noviny zprivatizovaly, je z mravního hlediska bezvadný. Tvrdím ovšem, že neměl měřitelný vliv na způsob, jak noviny píšou.
Proč? MFD a PRÁVO byly zprivatizovány téměř stejně. Podle teorie pana Čulíka by tedy obojí noviny měly být servilní vůči vládě, aby jim předseda vlády nemohl vytknout, jakým způsobem si je redaktoři přivlastnili. To ovšem evidentně není pravda. Jan Jařab v NETOPÝRU dokonce tvrdil, že PRÁVO je proti vládě apriori zaujaté (mimochodem z diskuse v NETOPÝRU bylo patrné, že pánové Čulík i Jařab PRÁVO nečtou. Bylo by od nich seriózní, kdyby o něm pak nepronášeli soudy).
Podle mne existuje praktičtější vysvětlení. Udělejme myšlenkový experiment: mohlo se PRÁVO stát provládními novinami, tedy hrát roli dnešní MFD? Stěží. Primitivní antikomunismus, který se brzy stal součástí oficiální "pravicové" ideologie, by čtenářská obec RP nepřijala. RP udělalo logický manévr: odpoutalo se od zkostnatělé KSČM, které se nepovedl maďarský-polský-slovenský obrat, ale bylo kritické vůči kursu, jehož součástí byla nediferencované pomlouvání minulosti. Přitom se snažilo o otevřenost. To mu postupně přineslo přízeň kriticky myslících čtenářů. I těch, kteří se starým režimem neměli nic společného.
MFD měla jiný osud. V roce 1990 to byly velmi bezbarvé noviny, které, podle zvyku, mírně podporovaly vládu, v jejímž čele stály osobnosti spojené s Občanským hnutím. Myslím, že to pan Leschtina v NETOPÝRU vylíčil upřímně: mladší redaktory MFD Václav Klaus nadchnul a strhnul, tak, jako nadchnul a strhnul podstatnou část české veřejnosti. Nejen české veřejnosti: vždyť se do něho zamiloval i filosof Bělohradský. Neznalost fungování moderní ústavní demokracie a neschopnost předvídat, kam Klausova strategie zemi přivede, vedla k tomu, že MFD (i jiné noviny) začaly vládě sloužit. "Když ne Klaus, tak kdo", říkali si novináři a vsugerovali si, že na svých bedrech nesou tíhu "budování kapitalismu". A tak zatloukali, cenzurovali, nálepkovali odlišné názory jako bolševické. Bohužel, nechápali - a mnozí dodnes nechápou - že tím profesionálně naprosto selhali.
Když se po letech začali probouzet ze zamilování a najednou zjistili, že to, kam je Velký Václav vede, není vysněný liberální ráj, v němž je svoboda, stát nic nereguluje, ale přitom tam je pořádek, taxikáři se nezabíjejí na štaflu, nekrachují nemocnice, funguje veřejná doprava, atd. - tedy do ráje, který byl stejně reálný jako Marxova beztřídní společnost - propadli komplexu zhrzené milenky a do Velkého Vůdce se razantně pustili. To je v kostce poměrně smutný osud "předního" komentátora MFD.
Obávám se, že to nemá nic společného se způsobem, jakým byly noviny privatizovány. I kdyby MFD a RP koupily okamžitě zahraniční investoři, je velmi pravděpodobné, že by způsob psaní obou novin byl podobný. Souvisí totiž se společenskou objednávkou, kterou novináři sice spoluvytvářejí, ale současně jsou i její funkcí. Nevěříte? Zazpívejte si V/W písničku o Čehonovi, už tam to všechno jeŠ
P.S. Hádejte, jaké noviny čtou členové zastupitelstva na Praze 8, zvolení na kandidátce KSČM? Myslíte, že PRÁVO? Nebo Haló noviny? Samá voda. Čtou - Mladou frontu dnes. Byli zvyklí znát "oficiální" názory, které se "nosí" - tak je čtou tam, kde jsou. Oj, to jsou české paradoxy.
P.P.S. Vyprávěli si dva čeští "kapitáni průmyslu". "Sakra, já dávám 100 mil na dobročinné účely ročně a ty noviny o mně píšou tak ošklivěŠ", stěžuje si jeden. "To já dávám 5 milionů ročně novinářům - a píšou o mně výborně", odpověděl s úsměvem druhý. To není vymyšleno, to je autentický rozhovor. Nebylo spíš tématem pro NETOPÝRA, jak si noviny hlídají fakticitu článků, které tisknou? Upozorňuji, pane Čulíku, že to je problém i novin, které vůbec nebyly zprivatizovány nemorálním způsobem.
K dopisu Nikolaje Savického bych měl tuto poznámku, vlastně prosbu. V každé demokracii je nesmírně důležité, jak efektivně informuje veřejnoprávní televize o domácích i zahraničních politických procesech. Pan Savický se ve svém dopise zmiňuje o dokumentech, v nichž Česká televize informuje o své činnosti i o finančních poměrech v této instituci.
Myslím, že tyto dokumenty každý nezná. Bylo by velmi cenné, kdyby pan Savický v Britských listech vysvětlil, jaký je podíl zpravodajství na vysílání České televize a uvedl, jakým procentem financí se zpravodajské pořady podílejí na celkovém rozpočtu ČT.
Vážený pane Kellere,
nebyl jsem Vámi sice osloven, ale přesto mi dovolte, abych na Váš útok také reagoval. V mnohém totiž pramení (s dovolením) z Vaší neznalosti české mediální legislativy, programového profilu evropských veřejnoprávních televizí, programové strategie České televize, její vnitřní struktury a jejích kontrolních mechanismů. Nevyhnutelně se musím domnívat, že nejste seznámen ani s veřejně dostupnými dokumenty, které o sobě Česká televize pravidelně vydává a jimiž informuje občany České republiky a především plátce televizních poplatků o svém vysílání, výrobě i hospodaření. Zřejmě se však v této oblasti dopouštíme stále ještě nějakých chyb, v jejichž důsledku nemáte k těmto informacím snadný přístup; pokusím se to alespoň pro Vás (a pro ostatní čtenáře Britských listů) částečně napravit. Musím předeslat, že Česká televize je zhruba z 80% financována z veřejných prostředků a proto cítí povinnost všemi dostupnými cestami o své činnosti a hospodaření veřejnost informovat.
Chválíte ČT 2 a současně píšete: “Programové složení vysílání ČT 1 je občas velmi těžko rozeznatelné od Novy (nebýt loga)". Problém je v tom, že ČT 1 a ČT 2 jsou komplementární vysílací okruhy jednoho vysílatele, řízené jedním programovým ředitelem a koncipované tak, aby pokud možno v každém okamžiku nabízely současně výrazně odlišné pořady pro různé cílové skupiny. Mimochodem: dokumenty, které vytvářejí nezaměnitelnou tvář ČT 2 a staly se v úterý a ve čtvrtek ve 20:00 konstantami programové nabídky tohoto okruhu, opakujeme na ČT 1 vždy o týden později kolem 23:00, abychom je zpřístupnili i těm méně než 10% obyvatel České republiky, kteří dodnes nemají možnost ČT 2 sledovat. Programová nabídka ČT 1 je ovšem i jinak výrazně odlišná od nabídky komerčních stanic. Zahrnuje veškeré pořady pro tělesně a smyslově postižené, které Česká televize vysílá (Klíč, Klíč speciál, Televizní klub neslyšících, TKN speciál, Odpoledne pro všechny) pořady pro seniory (Seniorklub), speciální ekologický magazín Nedej se i pořad, zaměřený na širší otázky ochrany zvířat než by se mohlo zdát z jeho názvu (Chcete mě?). Od komerčních televizí se ČT 1 liší také diváckým komfortem pro neslyšící: většina jejích hlavních pořadů pro děti i pro dospělé je už dnes zcela rutinně opatřována skrytými titulky. K této službě přistoupila Česká televize o dva roky dříve než jí to uložila novela zákona. To jsou rozdíly, které většina diváků prakticky nevnímá, protože jsou podstatné jen pro přesně definované a z hlediska komerčních televizí naprosto nezajímavé cílové skupiny - minority, rozptýlené po celém území České republiky. Právě náklady na jejich mediální obsluhu jsou jedním z hlavních důvodů, proč je Česká televize příjemcem televizních poplatků. Není přímo placenou službou jako např. kabelové nebo kódované satelitní televize, ale je placena na solidárním principu jako třeba zdravotní a sociální pojištění, protože řadu služeb ekonomicky slabým skupinám obyvatel jinou cestou za současného stavu technologií poskytovat nelze. Oddělení rozhlasového a televizního poplatku od státního rozpočtu pak má dvojí význam: zprůhledňuje hospodaření veřejnoprávních institucí, které je dostávají, a především zaručuje jejich nezávislost, která je jedním ze základních atributů demokratického státu.
Mezi programovou nabídkou soukromých televizí a ČT 1 existují také rozdíly viditelnější i pro průměrného diváka. Ten hlavní spočívá v pokrytí dne zpravodajskými relacemi, jichž nyní vysíláme dvanáct denně. Rozsah i tón těchto zpravodajských relací je zřetelně odlišný od zpravodajství komerčních stanic. Podobně je tomu i v oblasti dramatických děl. Píšete: “Stejné stupidní filmy a seriály...". Ve skutečnosti vysílá Česká televize mnohem vyšší procento české televizní a filmové produkce včetně velmi náročných projektů: žádná komerční stanice u nás dosud nevyrobila seriál jakým byly např. Přítelkyně z domu smutku, Bylo nás pět, Saturnin, Prima sezóna, Konec velkých prázdnin, Zdivočelá země a dokonce ani obdobu seriálů O zvířatech a lidech nebo Život na zámku, určených ještě širšímu publiku. Mnohé z nich budou nepochybně vítaným obohacením programové nabídky veřejnoprávní televize i po letech; jsou adaptacemi známých literárních děl a náležejí již dnes k národnímu kulturnímu dědictví. Česká televize vyrábí také kolem čtyřiceti náročných televizních inscenací ročně; vysílá je rovněž v hlavních vysílacích časech na ČT 1. Pořízení jednoho dílu seriálu nebo jedné televizní inscenace stojí dnes přes čtyři milióny Kč - přesto téměř neuplyne týden, aby Česká televize neuváděla v premiéře dramatické dílo z vlastní produkce. Nejde však jen o seriály a inscenace.
Česká televize se v posledních letech stala také nejvýznamnějším filmovým producentem v České republice. Z naší filmové produkce připomínám Ameriku, Andělské oči, Helimadoe, Krávu, Řád, Saturnina (existuje v obou variantách), Anděla milosrdenství, Učitele tance, Fany, Golet v údolí, Indiánské léto, Malostranské humoresky, Zahradu, Ceremoniáře, Eine kleine Jazzmuzik, Bumerang, spíše v zahraničí známý snímek Marian a celosvětově nesmírně úspěšného Kolju - a to jsem jmenoval jen díla, natočená podle významných literárních předloh nebo sama o sobě vynikající uměleckou hodnotou. V oblasti hrané tvorby má tedy Česká televize za pět let od svého vzniku velmi slušnou bilanci, která pro ni navíc - díky tomu, že vysílací práva k těmto dílům vlastní - představuje do budoucna zdroj značných úspor v oblasti nákupu vysílacích práv k filmům a seriálům. Za krátkou dobu své existence se stala hlavním garantem dalšího rozvoje české filmové a televizní tvorby; v oblasti dokumentu nebo kdysi světově proslulé animované tvorby garantem jediným. Také dramaturgie zahraničních filmů a seriálů, které ČT vysílá, je zřetelně odlišná od 80% nabídky komerčních stanic. Proto musím Vaši paušalizující výtku chápat jako velmi nespravedlivou.
“... a co je nejhorší stejné bulvární publicistické programy," dodáváte. Nevím, co je bulvárního např. na cyklu Co je to “doma"?, jak vnímáte výše zmíněné Nedej se, co bulvárního či stupidního shledáváte např. na Křesťanském magazínu - to všechno jsou publicistické pořady, vysílané v premiéře ve velmi dobrých časech na ČT 1. Co pohoršlivého a komerci podobného nacházíte na Kronice české, Hledání ztraceného času nebo Evropě dnes? Nalezl jste ve vysílání soukromých televizních stanic třeba specializovanou publicistiku pro děti, jakou ve vysílání ČT 1 každý týden představují ekologický magazín Ať svět balí malí!, diskusní pořad o citlivých otázkách Tykadlo nebo Návštěva u paní Hudby? Myslíte si opravdu, že třídílný dokument Ano, Masaryk, který nasazujeme v premiéře v září tři týdny po sobě ve středu ve 20:00 hod. na ČT 1 k 60. výročí úmrtí tohoto politika a filosofa, je programový typ, jímž veřejnoprávní televize neregulérně konkuruje soukromým vysílatelům? Píšete: “Pan ředitel Mathé, když mluví o nekomerčních programech (a tím i s malou sledovaností), má vždy na mysli ČT 2". To prostě není pravda. Vnímáme vysílání České televize jako nedílný celek, jako přesně definovatelnou službu veřejnosti a v tomto smyslu o něm její představitelé vždy také hovoří. Tím ovšem neříkám, že Česká televize může rezignovat na úsilí o připoutání pozornosti diváků - divácký zájem je totiž hlavním zdrojem legitimity veřejnoprávní televize. Vašemu srovnání vyhovují pouze dva publicistické pořady ČT, totiž Nadoraz a Černé ovce. Jejich zřetelně podbízivější obdobu nabízí také TV NOVA, ale původem jde o typické veřejnoprávní formáty, které pouze díky specifickému zájmu českých diváků úspěšně vyrábí a vysílá také komerční televize. Nabídka publicistiky České televize je však nesrovnatelně širší a pestřejší.
Mýlíte se i ve svých výpadech proti inzerci na ČT 1. Píšete: “Navíc kumulované reklama. 10-ti minutové reklamní bloky si ani tak Vámi kritizovaná Nova nedovolí. Na ČT 1 jsou po hlavních zprávách zcela běžné". Mohu Vás ujistit, že za celou svou existenci Česká televize (s výjimkou předvolebních kampaní, kde jí to ukládal zákon) desetiminutový reklamní blok nevysílala a vysílat nikdy ani nemohla. Veřejnoprávní televize v České republice smí vysílat maximálně 1% reklamy z celkového vysílacího času denně, nanejvýš však 6 minut v hodině; komerční vysílatelé mají nárok na 10% reklamy z celkové plochy vysílání, nanejvýš však 12 minut v hodině. Nejdelší Vámi kritizovaný blok tedy mohl být dlouhý maximálně 6 minut. V zákoně je také zakotven důvod, kvůli němuž se Česká televize musí uchylovat k delším reklamním blokům, ač je to pro ní z mnoha důvodů nevýhodné. Patrně Vám zůstala utajena skutečnost, že ČT nesmí vkládat reklamu do svých pořadů, což televize soukromé dělat mohou. Pokud tedy v České televizi začíná po Událostech celovečerní film, který mívá zpravidla mezi 90 - 110 minutami (nebo jakýkoli jiný pořad delší než 55 minut), musí ČT vysílat před jeho začátkem ve 20:00 veškerou reklamu, kterou má smluvně zajištěnu; prodat jí ovšem může nanejvýš oněch 6 minut. Komerční televize sice může vysílat inzerce dvojnásobek, ale má možnost jej rozdělit do tří nebo čtyř bloků a tím vzbudit klamný dojem, že vysílá reklamy méně. Jde tedy jen o divácký dojem, který je však velmi nepříjemný pro veřejnoprávní televizi. Mimochodem, dokonce i na Slovensku má veřejnoprávní televize právo na 3% inzerce z celkového vysílacího času denně; česká úprava je jedna z nejpřísnějších v Evropě.
Navrhujete panu Janu Čulíkovi, aby “alespoň stejnou pozornost", jakou věnoval finanční situaci TV NOVA a jejímu propojení na další kapitál, zaměřil i na hospodaření České televize. Také tento Váš návrh vyplývá z naprosté neznalosti věci. Česká televize jako veřejnoprávní instituce podléhá důsledné kontrole. Její účetní uzávěrka každoročně prochází nezávislým auditem; zpráva o jejím hospodaření je součástí výroční zprávy Rady České televize, kterou schvaluje Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR. Každý rok obsahuje podrobnou zprávu o hospodaření ČT také mnohasetstránková a ve veřejných knihovnách běžně dostupná Ročenka České televize, v níž naleznete veškeré potřebné údaje včetně finanční strategie, stavu zaměstnanců, organizační struktury, podrobné struktury příjmů a výdajů včetně účetní uzávěrky do posledního haléře. Protože však výroba ročenky trvá velmi dlouho (za rok 1996 dosud nevyšla), vydává Česká televize také podstatně štíhlejší anglické i české publikace, které však obsahují veškeré důležité informace o její produkci, vysílání i hospodaření co nejvíce aktualizované; z nejnovějších jsou to brožury Facts and Figures - Czech Television 1995/1996 a Česká televize v roce 1996, které jsou novinářům běžně k dispozici.
Píšete-li, že “Už mnoho novinářů i poslanců komentovalo totální neprůhlednost atd..." a míníte tím hospodaření České televize, jste na omylu. Poslanci i senátoři Parlamentu České republiky v době projednávání zákona č. 135/1997 Sb. dostali od České televize navíc ještě podrobnější rozbory a zprávy o podmínkách a výsledcích hospodaření ČT, na jejichž základě se pak přes masivní mediální kampaň, vedenou TV NOVA a některými deníky, kvalifikovaně rozhodli ve prospěch zvýšení televizního poplatku - poprvé po šesti letech. Sám si však můžete učinit představu o hospodaření ČT, pokud vezmete v úvahu, že televizní poplatek v předchozí výši (mimochodem nejnižší v Evropě) byl stanoven v dubnu 1991 a nestoupl ani o korunu do července 1997. Srovnejte si to, prosím, s nárůstem všech ostatních plateb za energie, nájem, poštovné, telekomunikace, s růstem mezd (a všechna tato zvýšení se projevila i v nákladech ČT). Pokud ani při zhruba 10% inflaci ročně nebyla Česká televize pět let nucena žádat o zvýšení poplatku, byl to jen důsledek velmi přísné finanční disciplíny, neustálého snižování nákladů a počtu zaměstnanců (od 1. ledna 1993 do 31. prosince 1996 o 964 lidí, tj. o 23,1%) a prudkého snižování nevýrobních nákladů i v absolutních číslech; pokud výrobní náklady zůstávaly nominálně zhruba stejné, znamenalo to ve skutečnosti i jejich snížení o 10% ročně. Současné zvýšení poplatku pak ani zdaleka neodpovídá inflaci v uplynulých letech - jinak by už v loňském roce musel televizní poplatek činit 88,60 Kč. I z těchto kusých údajů si tedy můžete učinit poměrně dobrou představu o trendech hospodaření České televize. Ze samotné podstaty veřejnoprávní televize pak vyplývá, že do žádných kapitálových uskupení vstupovat nemůže a její komerční aktivity mají velmi omezený rozsah.
Z toho, co bylo výše řečeno, pak asi snadno pochopíte, proč “novináři ... nechávají bez povšimnutí, když ČT z vybraných příspěvků (v podstatě daní) sponzoruje různé komerční aktivity". Vysvětlení je prosté: Česká televize nic takového nedělá a dělat ani nemůže. Vidíte-li její logo na plakátech kulturních nebo dobročinných akcí, není tam kvůli tomu, že by ČT pořadatelům poskytla jakýkoliv finanční příspěvek, ale jako výraz vděčnosti za to, že bez jakýchkoliv finančních nároků pomáhá propagaci těchto akcí. Podobným způsobem však podporujeme jenom takové aktivity, které jsou mimo veškerou pochybnost ve veřejném zájmu. Berte, prosím, tento výklad jako vysvětlení, o které jste žádal. Chci Vás dále ujistit, že tyto aktivity bude Česká televize podporovat i nadále, ale abychom zabránili možným dohadům o sponzoringu ze strany ČT, nebudeme napříště většině pořadatelů těchto akcí užití loga ČT na plakátech, billboardech a tiskových materiálech povolovat.
Omlouvám se za vysvětlení obšírnější než bývá v kraji zvykem. Snad jste z něj, pane Kellere, pochopil, proč Česká televize nevzbuzuje zdaleka takový zájem novinářů jako TV NOVA. Není to výrazem jejich jednostrannosti a malé profesionality, ale tím, že (jak praví známý bonmot) dobrá zpráva není pro novináře zpráva. Pokud některá instituce funguje alespoň v hrubých rysech tak, jak má (a drobnější i závažnější prohřešky ČT pan Čulík v Britských listech často kritizoval), je pro investigativní žurnalisty víceméně nezajímavá. Věřte mi, že uděláme všechno, co bude v našich silách, aby Česká televize v tomto smyslu takovou i nadále zůstala.
S pozdravem,
Nikolaj Savický,
dramaturg Ředitelství programu ČT
