pondělí 22. září O B S A H Debata o české privatizaci: Diskuse, které se česká vláda neodváží účastnit (František Nepil) Macek a ODS: Falešná diagnóza (Václav Žák) Připomínky k Mackovu materiálu "Krize důvěry" (Martin Houfek) Lidé se chybami učí (Peter Urban, Světová banka) Klaus musí odejít, aby lidi v ČR konečně zažili demokratickou změnu (John Krondl, Československé noviny, New York) Velká Británie: Fiasko železniční privatizace? Katastrofální srážka vlaků u Londýna BBC pod ostrým tlakem slavných novinářů odvolala kontroverzní restrukturalizaci Reakce: CIA, FBI a šifrování internetu: Vojtěch Kment Boleslav Bobčík Kompletní Britské Listy Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív.

Česká privatizace:

Diskuse, které se česká vláda neodváží účastnit

František Nepil

Česká privatizace:

Diskuse, které se česká vláda neodváží účastnit

František Nepil

Diskuse na námitky vznesené Alešem Mullerem již proběhla. Odkazuji čtenáře na čísla dvouměsíčníku Listy z konce roku 1995 a první poloviny roku 1996. Ivan Štern, Tomáš Ježek, Pavel Mertlík, Petr Čermák a další vznesli stejné námitky jako Aleš Muller, na které jsem v Listech podrobně odpověděl. Ovšem diskuse v Listech nebyla první. Na podobné námitky jsem odpověděl i v několika diskusích rádia Svobodná Evropa počínaje rokem 1990 zorganizovaných redaktorem Janem Čulíkem a v mnoha článcích a přednáškách.

Aleš Muller vidí, jako ostatně mnoho jiných lidí, hospodářskou katastrofu, ale odmítá možnost, že by tato katastrofa mohla být zapříčiněna špatnou metodou transformace.

Cituji: "Pro tento úkol neznám lepší a spravedlivější metodu, než kterou zvolila stávající vláda, resp. ODS prezentovaná premiérem Klausem. Tj. liberální přístup a svoboda politická, ekonomická a občanská, privatizace, nízká účast státu na vlastním řízení ekonomiky." Tím úkolem je pro něj vyřešit hlavní problém celé trasformace: Jak najít, vybrat a dostat na správné místo chytré a pracovité lidi.

Současné problémy nejsou podle něho zapříčiněny metodou, ale jejím prováděním: Nedostatečným ohraničením liberálního prostředí zákony, morálkou a respektováním společných zájmů. Přílišnou anarchií.

Bylo možno, jak naznačuje Aleš Muller, provést privatizaci vládní metodou a zároveň zaručit její spravedlivost?

Ne! V privatizaci došlo a stále ještě dochází k převodu majetku, který by se na normálním kapitálovém trhu prodával za více než pět tisíc miliard korun v dnešních penězích. Pokud vláda nezaručila způsob, jak tento majetek prodat za více než pět tisíc miliard korun, nezaručila poptávku po kapitálu také přesahující pět tisíc miliard korun, muselo zákonitě dojít k prodeji kapitálu pod cenou. A poptávku přes pět tisíc miliard korun vláda ve své metodě nezaručila. Dokonce nezaručila ani malý zlomek této sumy. Způsobila tak dlouhodobý krach cen kapitálu, jeho rozprodej za malý zlomek jeho skutečné hodnoty. Takový prodej nemohl být spravedlivý, protože ta skupina občanů, která měla hotovost, nebo přístup k bankovním úvěrům, nebo k jiným metodám, jak si zajistit podíl na tomto majetku, dostala český kapitál za méně než desetinu jeho ceny na spravedlivém trhu. Všichni ostatní občané ztratili. Aniž si to uvědomují, ztratil každý z nich v průměru přes půl milionu korun.

Tím, že vládní metoda nezajistila odpovídající poptávku, vláda kapitál vyvlastnila od většiny obyvatelstva do rukou malé menšiny. Kdyby vláda skutečně chtěla privatizaci spravedlivou, nikdy by nemohla prosadit privatizační a restituční zákony v podobě, která tento převod bez náhrady vynutila.

Výrok Aleše Mullera, že nezná spravedlivější metodu, než metodu vládní, tak bije do očí svou absurdností. Zvláště, když později přiznává, že privatizace pomocí úspor na stáří spravedlivá je: "Ani kumulativní důchodové fondy, které zřejmě p. Nepil navrhuje, by nespasily transformaci, i když by tento způsob byl skutečně velmi spravedlivý."

Přesto, že Aleš Muller uznává privatizaci pomocí penzijních fondů jako velmi spravedlivou, nesouhlasí s ní. A to ze dvou důvodů. První bych nazval otázkou principu a druhý je řada námitek technického rázu.

Co se mu nelíbí na principu této privatizace? Nelíbí se mu, že tvrdím, že v Československu byly úspory na stáří. Proč? Abychom mohli odpovědět, musíme se podívat, jak Aleš Muller definuje vlastnictví a financování důchodů za komunismu a také dnes. Cituji:"Ano fabriky a vše co v komunistickém Československu bylo, bylo ve vlastnictví všech a mělo sloužit nám všem. Ovšem financování důchodů za komunismu bylo stejné jako dnes - daněmi od pracujících, čili přesunem bohatství od pracujících k důchodcům."

Tato definice vlastnictví a financování důchodů by mohla být vytištěna na první stránce učebnice ekonomie prvního ročníku ekonomického studia na Vysoké škole ekonomické v Praze roku 1950, 1960, 1970 a 1980 a nikdo by se nad ní nepozastavil. A nepozastavuje se dodnes. Přitom je to výrok, který do učebnice ekonomie vůbec nepatří. Jen několik nástrah, které skrývá: Co tato definice vůbec rozumí pojmem vlastnictví? Je "vlastnictví všech" vůbec možné? Znamená to, že se na užitku z bohatství podílejí všichni stejným dílem, nebo z něj mají někteří víc? A proč? Jakým mechanizmem přechází něco, co někdo vytvořil a bylo to proto jeho vlastnictvím, do "vlastnictví všech"? Co za to dostal? Anebo mu to bylo vzato? Jakým právem? Kdo rozhoduje o tom, komu se co veme a dá se do "vlastnictví všech"? Jak ekonomicky odůvodní tuto pravomoc? Co jsou daně? Proč je lidé odvádějí? Z jakého důvodu souhlasí s jejich odvodem? V jakém smyslu je to přesun bohatství? Je to almužna? Dobročinnost?

Definice zastírá víc, než odhaluje. V mé interpretaci znamená asi toto:

Já, kdo o majetku rozhoduji, mám z něj užitek zcela nepřiměřený mému přínosu do tohoto majetku. Tento můj užitek není založen na kritériích, která slušní lidé považují za přijatelná k nabytí a pozbytí užitku z majetku: Vytvoření majetku nebo jeho získání dobrovolným darem nebo výměnou za ekvivalentní majetek na nemanipulovaném trhu. Proto, abych zastřel mé využívání majetku v můj prospěch, nazvu majetek vlastnictvím všech. Tím zastřu skutečné vztahy k tomuto majetku: kolik do něj kdo přispěl, co za to dostal, a kolik mu z majetku po právu patří. Změna názvu na "majetek všech" natolik znejistí každého co do jeho míry a práva mít z majetku užitek, že mi umožní tyto užitky manipulovat - přenášet z jednoho na druhého tak, aby to vyhovovalo mým zájmům. Například přenesu užitek z majetku, který někdo vytvořil a nespotřeboval během pracovního života, na určitou jinou skupinu lidí, od kterých část tohoto užitku vyberu zpět ve formě něčeho, čemu se říká daň. Tuto "daň" pak dám původnímu tvůrci majetku. Ve skutečnosti jsem mu tak dal zpět jen část toho, co si zaplatil, a co mu tedy po právu patří, já mu však řeknu, že to co dostal je almužna, dobrodiní, solidarita. Zastření skutečného práva na majetek bezobsažnou definicí "vlastnictví všech" mi umožní s jeho majetkem disponovat podle libosti: Jeho nárok podle zásluhy jsem tak obratně zamlžil, že už sám neví, co mu patří. Nebudu mu muset vyplácet, co si ušetřil, ale jen tolik, kolik uznám za vhodné, aby zbylo víc na mě a mé kumpány.

Definice Aleše Mullera se shoduje s definicí "vlastnictví všech" a financování důchodů současné vlády a všech předešlých komunistických vlád.

Téměř každý člověk v každé společnosti, až na malé procento lidí tělesně a duševně postižených a parazitů, musí za svůj život vytvořit víc, než spotřebuje. Kdyby tomu tak nebylo, docházelo by v takové společnosti každým rokem k úbytku majetku, protože rozdíl mezi vyšší spotřebou a nižší produkcí by bylo možno pokrýt jen spotřebou části majetku. Nejen každý rok, ale každý den, každou hodinu a minutu by majetek v takové společnosti ubýval. Ovšem s ubýváním majetku by dále klesala produkce, protože majetek produkci umožňuje. V takové společnosti by každým dnem klesala životní úroveň, až nakonec by společnost zanikla.

Toto ovšem nebyl případ Československa. Zatímco životní úroveň tam rostla pomaleji než ve vyspělých kapitalistických zemích, ani největší nepřítel komunismu nemůže tvrdit, že tam mezi rokem 1948 a 1989 životní úroveň klesla. Proto i tam v průměru člověk vytvořil za život více, než spotřeboval.

To, co tak člověk vytvoří, vytvoří během aktivního pracovního života. Obvykle do věku okolo šedesáti let. Ovšem v šedesátce může očekávat dalších patnáct až dvacet let života v důchodu. To znamená, že víceméně každý člověk do svých šedesáti vytvoří a nespotřebuje na dalších asi patnáct let života. Tuto produkci, která mu zaplatí dalších víc než patnáct let, nevytvoří jen za poslední rok před důchodem, ale vytváří ji průběžně během celého pracovního života. Například člověk, kterému je dnes čtyřicet, a pracoval zatím jen polovinu svého pracovního života, tak pravděpodobně vytvořil navíc a zaplatil si něco přes sedm let své spotřeby zboží a služeb v důchodu. Zatímco člověk, kterému je sedmdesát, již část, asi polovinu, své navíc vytvořené produkce spotřeboval. Průměrný občan ve věku mezi dvaceti a sty lety tak vytvořil navíc a nespotřeboval zboží a služby v hodnotě asi poloviny všeho, co bude potřebovat ve stáří. Tuto produkci nespotřeboval, to znamená, že ji uspořil. A uspořil ji, aby zaplatil období, kdy nebude ekonomicky aktivní. Uspořil ji na stáří. Když se tato nespotřebovaná produkce sečte za všechny občany ve věku přes dvacet let, vyjde číslo přesahující trojnásobek hrubého domácího produktu. České úspory na stáří tak přesahovaly ke konci roku 1989 pět tisíc miliard korun v dnešních penězích.

Jen velmi malý zlomek těchto úspor na stáří mohl být v podobě spotřebního zboží. Tyto úspory byly vloženy téměř výhradně do fyzického a lidského kapitálu. Kapitál z nich byl vybudován.

Aleš Muller dále říká: "Distribuce majetku státu mezi všechny občany - nepřipomíná vám tento chtěný přesun majetku od státu do "lidového" vlastnictví něco ? Ano, vypadá to jako proces kupónové privatizace."

Aleš Muller používá slova jako "distribuce" a "přesun", aby naznačil podobnost mezi kuponovou privatizací a privatizací pomocí úspor na stáří. To je, jako by říkal, že lyžování by vám mělo připomínat čtení, protože obojí jsou činnosti. Zatímco kuponová privatizace byla přesunem zdarma, a tak vyvlastněním lidí, kteří měli na příjem z kapitálu právo, privatizace pomocí úspor na stáří dává těmto lidem za jejich podíl plnou cenu. Nevyvlastňuje je.

A nyní k jeho technickým námitkám.

AM: "Je pravděpodobné, že by nějaká politická síla nebo skupina ohlídala negativní jevy provázející p. Nepilem nabízející se "zdůchodňování" majetku ? Pochybuji."

FN:Dokázaly to jiné země, mnohé z nich v horších počátečních podmínkách než Česká republika.

AM: "Největší problém tohoto procesu je výše zmíněn - jak vybrat vhodné správce."

FN:Ve Velké Británii je víc než pět tisíc soukromých penzijních fondů, velká většina z nich podnikových nebo profesních. Pravidla výběru jejich správců je možno snadno okopírovat. Tato pravidla prakticky vylučují zneužití fondů.

AM: "...ale i jak se vyhnout nezkušenosti, chaosu, omylům, turbulencím ohrožujícím stabilitu, jak vybrat ty vhodné správce, manažery, zástupce vlastníků."

FN:Ve světě je několik set velkých odborných manažerských firem na manažování investic fondů. Tyto firmy si počítají méně než půl procenta hodnoty fondu za své služby ročně. S radostí by za půl procenta manažovaly i české penzijní fondy.

AM: "Jen ve zkratce co vše by vytvoření "důchodové privatizace" potřebovalo - výpočet "vytvořeného důchodu" pro každého občana republiky"

FN: Tento výpočet provádějí britské penzijní fondy denně. Stejnou formulku lze snadno okopírovat.

AM"...vytvoření a vznik důchodových fondů, správců"

FN: Tato technologie ve světě existuje, je jednoduchá a levná.

AM: "...vytvoření kapitálových a dalších trhů s vysokou likviditou"

FN: Vytvoření trhu záleží především na vytvoření nabídky a poptávky. Okopírování institucí a zákonodárství je jednoduché, existuje v mnoha zemích. Český trh však dnes krachuje na nedostatku poptávky, protože z něj vláda téměř veškerou poptávku vyloučila vyloučením 5000 miliard korun úspor na stáří. Tím tento trh znetvořila a tak trh neplní svou funkci a to působí obrovské hospodářské ztráty.

AM: "...distribuce akcií a dalšího státního majetku do těchto fondů, pravidelná kontrola všech správců jak státním dozorem, tak nezávislým, tak podílníky, politickou, vlastnickou, ekonomickou stabilitu. A hlavně, kde vzít ty poctivé a morální správce ?"

FN: Toto všechno jsou standartní věci, které dokázaly i daleko méně vyspělé země, než je Česká republika, a v krátkém časovém období.

AM:"Kupříkladu, již jen výběr, kdo smí důchodový fond založit a kdo ne, je téměř neřešitelný."

FN: Nejen, že je řešitelný, ale naprosto snadný. Stejné skupiny a instituce, které to dělají v jiných vyspělých zemích. Fond může založit kupříkladu každý podnik pro své zaměstnance, každé profesní sdružení, například učitelé, pro své členy, a každý zahraniční podnik, který se stejnou činností zabývá v jiné vyspělé zemi. Již tento úzký okruh by zaručil víc než tisíc penzijních fondů.

AM:"Proč tato skupina ano, tato ne ?"

FN: Mohou být použita stejná kritéria výběru, jako v mnoha jiných zemích, například v USA nebo Velké Británii.

AM: "Kdo bude krást a kdo ne ?"

FN: Zda bude krádež trestná nebo ne nemá nic společného s privatizací ani důchodovým zabezpečením. I v dnešní České republice existují zákony trestající krádež a zpronevěřování majetku. Je jen výběrem dnešní české vlády, že se rozhodla některé krádeže a zpronevěřování nestíhat, a že je dokonce strukturou současné privatizace umožnila.

AM:"Kdo bude lépe investovat a kdo hůře ?"

FN: To se nedá předem určit, ale v soukromém důchodovém systému je možno snadno přecházet z jednoho fondu do jiného. Ani v nejvyspělejších zemích nemají členové penzijních fondů záruku, že manažeři jejich fondu budou investovat lépe než jiní. Ale ještě stále investují lépe, než to činila od roku 1989 česká vláda. Životní úroveň důchodců v českém státním penzijním zabezpečení za tu dobu podstatně klesla.

AM:"Osobně se nedomnívám, že by nějaká politická síla byla schopna v minulosti či přítomnosti ve velmi krátkém časovém prostoru, který byl k dispozici, připravit komplexní prostor pro vznik důchodových fondů, ostatně zkušenost kupónovky je jasně varující. A předprivatizační agónie podniků je dostatečným argumentem proti pomalým metodám privatizace a transformace. V tom měl Klaus pravdu."

FN: Opakuji: Dokazují to země v horší situaci, než je Česká republika, a v kratším období, než bylo období kuponové privatizace. Zkušenost kuponové privatizace je varující, ale ne před privatizací pomocí úspor na stáří. Je varující před privatizací vyvlastněním, kterou použila dnešní vláda. Václava Klause jsem na to upozornil v roce 1990, dlouho před tím, než se tímto zoufalým směrem vydal. Předprivatizační agónie podniků nemusela být o nic delší v privatizaci pomocí úspor na stáří. Navíc byla tato agónie do značné míry vládou způsobena, protože se rozhodla nestíhat, co bylo zřejmým zneužitím pravomoce veřejných činitelů - vedení různých podniků k obohacení jejich ředitelů na úkor občanů.

AM:"(Na okraj. I když zde KP kritizuji, jsem jejím příznivcem a řada mých klientů v KP získala sice malý, ale zato jistý a výnosný majetek. 40.000 Kč v kvalitních likvidních akciích a 1.000 Kč roční dividendy není špatný výsledek ani zázrak, jinými slovy, dalo se něčeho dosáhnout i přes tu hrůzu, která následovala.)"

FN: 40 000 je špatný výsledek, když, s výjimkou malé skupiny kořistníků, ztratil na dnešní vládní privatizaci průměrný občan víc než půl milionu korun.

Ovšem na kuponové privatizaci nezískal průměrný občan ani polovinu 40 000, o kterých Aleš Muller mluví.

AM:"Na povinných kumulativních důchodových fondech je zdánlivě nádherné, že odsouvají problém důchodů ze státu na jedince, ale mají celou řadu rizik. Největším riziko je politická, ekonomická, vlastnická stabilita ve velmi dlouhém období tj. 40 až 60 let. V Evropském prostoru nelze tuto stabilitu garantovat vzhledem k historickým zkušenostem tohoto století."

FN: Právě naopak. Politická, ekonomická a vlastnická stabilita je ohrožena daleko více v systému založeném na nespravedlnosti, na vyvlastnění. V takovém systému nezabrání budoucímu utrpení žádný státní systém důchodového zabezpečení.

AM:"Druhým rizikem je možnost, že část populace se pojištění vyhne, a co s nimi až budou v důchodu ? Opět by stát musel zasahovat jako garant a průběžné financování by opět rostlo."

FN: Aleš Muller nejdříve říká "povinné" fondy, pak, že se jim může část populace vyhnout. Tak jsou povinné, nebo nejsou? To je, jako bych říkal, je povinná školní docházka, ale část dětí se jí může vyhnout. Jaká část? V dnešním státním zabezpečení je stát garant 100 procent penzí. Očekává Aleš Muller, že by se v povinném soukromém důchodovém zabezpečení vyhlo povinnosti 100 procent občanů?

AM:"Povinné pojištění do kumulativních fondů by vedlo nejen k vyšším možnostem selhání (tunelování, přirozené tržní selhání), ale nenabízí svobodu rozhodování a úniku před libovůlí."

FN: Právě naopak. K tunelování a selhání dochází dnes, kdy existuje státní systém důchodového zabezpečení a privatizace vyvlastněním. To je proto, že je velmi těžké pro vládu určit, která tunelování dovolí, a která postihne. Je například dovoleno tunelování tím, že ředitelství podniku dostalo podíl na podniku na základě důvěrných informací použitých v privatizačním projektu, a ne tunelování tím, že si ředitelství fondu nějakým způsobem odlije část bohatství pro sebe? Obojí jsou dělána stejnými metodami a stejnými lidmi. Na privatizačních projektech se obohatila ředitelství podniků a byly důležitou součástí vládní metody privatizace. Kdyby vláda postihla jeden druh tunelování, zpochybnila by i druhý. Zpochybnila by svou vlastní privatizační metodu a v obou případech by postihla stejné lidi, své nejvěrnější stoupence.

Existence soukromého systému důchodového zabezpečení nijak neznamená, že musí docházet ke krádeži a zpronevěření. Mnoho zemí má tak efektivní zákonodárství, že krádež a zpronevěření penzijních úspor prakticky neexistuje. Toto zákonodárství bylo snadné okopírovat.

Jakou svobodu rozhodování a úniku před libovůlí má člen dnešního českého státního důchodového zabezpečení? V soukromém systému má alespoň možnost přecházet z jednoho fondu do druhého, dokonce být v několika najednou. Soukromý fond mu nemůže vyplácet důchod podle své libovůle. Ve státním mu vláda naordinuje snížení důchodu a on nemá odvolání.

V systému, který jsem navrhoval, by stát soukromé penzijní fondy pojistil, takže by na přechodu do soukromého penzijního zabezpečení nikdo nemohl prodělat. V absurdní situaci, kdyby úplně všechny soukromé penzijní fondy zkrachovaly, by tak byla Česká republika ve stejné situaci, v jaké je dnes. 100 procent státní důchodové zabezpečení. Ale jaká pravděpodobnost je, že by úplně všechny soukromé penzijní fondy zkrachovaly? Není žádný důvod, proč by jich mělo krachovat více, než v jiných zemích. Například v Anglii to bylo méně než jedna desetina jednoho procenta všech fondů za posledních deset let.

AM:"Dále fondy velmi špatně sledují okamžité změny životních nákladů, naopak jsou velmi citlivé na hospodářskou prosperitu a stav kapitálových trhů."

FN:Na tom, zda fondy sledují nebo nesledují okamžité změny životních nákladů vůbec nezáleží. Záleží jen na tom, zda jsou schopny pokrýt své závazky. Zda mají a budou mít na vyplácení budoucích penzí.

AM:"A cožpak nějakého dědečka zajímá za kolik je akcie Komerční banky, nebo Schell Oil Company ?"

FN: Aby měl někdo soukromé penzijní zabezpečení, nemusí ještě sledovat podrobně, jak jeho fond manažeři spravují. Nemusí vůbec vědět, za kolik jsou akcie Komerční banky. Ve Velké Británii má soukromé důchodové zabezpečení většina obyvatelstva, a přitom jen nepatrné procento z nich má ponětí, co se na kapitálových trzích děje, a ještě méně z nich ví, které investice jejich fond dělal a dělá.

AM:"Také náklady na udržování těchto fondů jsou příliš vysoké, min. 6 % a až 14 % ročně (jako např. v tolik opěvované Chile)."

FN: Jak jsem již řekl, manažeři britských fondů si počítají méně než půl procenta hodnoty fondu ročně. Když AM mluví o 6 až 14 procentech, měl by říci, z čeho jsou to procenta, a za co přesně jsou. V těch procentech jsou totiž obsaženy funkce, za které se musí platit i ve státním zabezpečení, a nejsou to ve skutečnosti peníze jen za manažování investic. Také to nejsou procenta hodnoty fondu.

Za "udržování" se musí platit i ve státním systému.

Za poznámku ještě stojí, že přestože členové soukromých fondů za správu fondu a manažování investic platí, jejich budoucí i dnešní penze jsou vyšší a rostou rychleji, než občanů zemí se státním důchodovým zabezpečením. To je proto, že systém soukromého penzijního zabezpečení zavádí daleko efektivnější strukturu hospodářství: Větší odpovědnost, daleko nižší podíl státu na hospodářství, skutečný trh na kapitál, mechanizmus na nové investice. Soukromé důchodové zabezpečení se tak společnosti bohatě vyplatí. Hospodářský růst zemí, které přešly na soukromé starobní zabezpečení se zrychlil o tři až čtyři procenta za každý rok.

A doporučení pro české občany? Zařiďte si, aby to, o co jste byli připraveni bez náhrady, vám bylo vráceno. Zrušte zákonodárství, které toto vyvlastnění vynutilo a tak odporuje Ústavě. Stíhejte krádež a zpronevěření, ať se staly před týdnem, nebo před deseti lety. Nedovolte, aby lidem, kteří vás obrali, majetek zůstal. Zaveďte zákonodárství, které neumožňuje krádež. Zaveďte systém, kde má každý, co vytvoří, a může to svobodně směňovat na otevřeném, nezkresleném a svobodném trhu. Jen tak dostanete na správná místa chytré, pracovité a čestné lidi. Pokud to neučiníte, budete mít vládu strany financované lidmi, kteří vás vyvlastnili, budete mít média, vlastněná lidmi, kteří na vyvlastnění zbohatli, a tak vás budou krmit lží, aby jim majetek zůstal, budete odvádět desátky do zahraničí, budete chudší a chudší, nesvobodnější a nesvobodnějsí, zaostalejší a zaostalejší.

František Nepil, Londýn, 4. září 1997

Falešná diagnóza

Václav Žák

13. září 1997

Křeče, které doprovázejí úpadek moci arogantních stran, mohou být komické, jak to nezapomenutelně předvedl Milouš Jakeš v Červeném Hrádku, nebo spíš poněkud trapné, jak to předvádí MUDr. Macek ve své analýze ODS.

Dr. Macek zřejmě nikdy nepochopí, že právě jeho privatizace Knižního velkoobchodu stála na počátku šikmé cesty ODS. Tím, že ODS Macka velkým obloukem nevyhodila ze strany, ukázala, jak bude vypadat privatizace v její režii. Macek byl testovacím balónkem strategie “divokého Východu", kterou Klaus a Tříska viděli jako nejrychlejší cestu do ráje privátních vlastníků. Veřejnost přikývla: volební preference ODS se ani nezachvěly.

Celá řada nových “kapitalistů" to přijala jako nepsanou smlouvu s vládou. Politika, to je vlastně pokračování podnikání jinými prostředky. Macka četli jednoznačně. Klaus nám říká: zbohatněte. Je úplně jedno, jak to uděláte. A tak se do toho pustili.

ODS to začalo proměňovat: ze strany, která sdružovala radikálně naladěné členy OF, nespokojené (podle nich) s kryptokomunisty ve vedení OF, se stávala strana, která propojovala politiku s privatizací, funkcemi ve státní správě, případně mocí v samosprávě. V komunálních volbách 1994 se už v řadě měst místa na kandidátkách platila - formálně to byl příspěvek na volební kampaň, neformálně poplatek za to, že zvolený podnikatel bude mít přímý přístup k zakázkám. Atd. Ve státě začalo silně zavánět.

Václav Klaus si osedlal nejsilnější hybnou sílu porevoluční společnosti - touhu po rychlém zbohatnutí. To po čase pochopila “idealističtější" část ODS, která několik let marně čekala, jak Václav Klaus zatočí s komunisty, a založila si DEU. Z ODS se tak stala koalice zájmových koalic. Prakticky nikdo v ní nebyl z “občanských" důvodů, tj. proto, že by chtěl nezištně nést odpovědnost za chod věcí veřejných, ale proto, že z členství vyplývala funkce a z funkce renta.

Co z toho plyne? ODS se nestala obětí zformovaných lobby, což tvrdí dr. Macek, ODS se sama stala koalicí lobby, které v transformačním příšeří dojily rentu, kde to jen šlo. Dr. Macek nestál stranou. Samozřejmě, tyto zájmové koalice měly minimální zájem na průhledných pravidlech hry. Také se staraly o to, aby žádná nevznikla: bývalý šéf dozoru nad kapitálovým trhem se v privátu nechával slyšet, že musí nechat vyrůst “české Rotschildy". Neochota celé vládní koalice (nejen ODS) zajistit chod kontrolních mechanismů tržní ekonomiky - to je základ ztráty důvěry občanů v transformaci, žádná závist.

Jára da Cimerman objevil, že foukáním tabákového kouře do vody zlato nevznikne. ODS pro změnu objevila, že rozebráním státního majetku bohatství nevznikne. Byl to poněkud drahý experiment. Země, která mohla snadno dosahovat 10% růst, se potácí okolo dvou procent, má otřesenou měnu, mafiánský kapitálový trh, z něhož odcházejí slušní investoři, rozvrácený veřejný sektor, hluboký deficit zahraničního obchodu, rostoucí zahraniční dluh, zpolitizovanou státní správu neschopnou připravit solidní zákon a zplodit racionální koncepci čehokoliv - od ekologické politiky po obrannou doktrínu. To jsou důsledky politiky ODS, která dodnes nechápe, že řízení moderního státu je víc než nadávání na komunisty, útoky proti “hloupým" úředníkům - a obsazování funkcí soupřáteli.

Dr. Macek by tyto problémy řešil starou písničkou: ještě více privatizace, ještě něco zbylo. Třeba Karlštejn. Macek vůbec nechápe, co způsobilo dnešní krizi. Naplnění (transformace) prý bude záviset na občanech samotných. Joj, jak občan zjistí, do které banky nemá dávat peníze, jak zjistí, kterou cestovkou nemá cestovat, jak zjistí, že správce investičního fondu jeho majetek nerozmnožuje, ale krade?

Je žalostným svědectvím o stavu ODS, že energii v ní má zřejmě jenom člověk, který zahájil její diskreditaci. Ostatní se pevně drží židle a snaží se z ní vyrazit, co to ještě dá. Dobrý každý den, nese se dnes ODS. Ve Velké Británii, kterou se dr. Macek tak rád ohání, by byl kvůli svým hospodářským aktivitám vyloučen z veřejného života. Doufám, že nebude dlouho trvat, a podobné zákony budou konečně platit i u nás.

Václav Žák

Připomínky k Mackovu materiálu " Krize důvěry" (Martin Houfek)

Po přečtení jsem byl zklamán. Uvědomil jsem si, že jsem věnoval svůj čas jen podprůměrnému materiálu - obecné a nekonkrétní analýze momentální společenské situace.

Obsahově tato zpráva jen shrnuje obsah některých článků, které byly od květnové vládní krize publikovány v novinách a časopisech. To že celý dokument je tak bezzubý tedy musí s počívat v buď v silné autocenzuře nebo malé analytické schopnosti pana Macka. Jednak svou povrchností a jednak tím, že celý dokument neobsahuje žádné konkrétní návrhy řešení nebo dokonce celý nový program, se zároveň jeho autor dobrovolně definitivně deklasoval na pouhého "rýpala".

Přece jen je tu ale jeden fakt, pro který by se mohl tento dokument stát historicky užitečným. A to jeho mediální popularita, která by mohla posílit novou vlnu uvnitř ODS.

O výše zmíněnou popularitu se zasloužila jednak Mackova skandální pověst (aféra novin Telegraf a na ní úzce navazující aféra Knižní velkoobchod, jeho firmy měly údajně půjčky od Ciur a České banky, Senior Club, mediální provokace) jednak fakt, že dokument, ač určen k rozpoutání diskuse uvnitř strany, byl autorem záměrně zveřejněn ještě před interním projednáním. A jak jsme se dozvěděli později, ani vysoce postavení funkcionáři strany nedostali šanci jeho uveřejnění vetovat. Podobně se pan Macek zachoval už v loňském roce, když svůj návrh reformy zdravotnictví ani nekonzultoval s ministrem zdravotnictví, který byl v té době na dovolené, a hned ho zveřejnil (viz. Macek přiznal, že koncepci nekonzultoval se Stráským RP 29.10.96 a jiné články kolem tohoto data.)

Pokud by jste měli chuť dozvědět se více o panu Mackovi, doporučuji vám

Co o Mackovi předvídal Jaroslav Veis, a co něm napsal Týden , Slovo, a další.

V následujícím komentáři k jednotlivým kapitolám Mackova dokumentu reaguji na jednotlivé Mackovy teze, uveřejněné v dokumentu “Krize důvěry".

Posedlost úspěchem a Slova a skutečnost

Macek říká, že prvotní chybou ODS bylo, že nedokázala vysvětlit občanům, že transformaci musí udělat oni.

Jednak si myslím, že v té době si ještě i Václav Klaus myslel, že transformaci skutečně tak rychle provede. A rozhodně neudělal politickou chybu, když to občanům slíbil. Chtěli to totiž slyšet a kdyby jim to byla bývala ODS neslíbila, nestala by se tak významnou politickou stranou. O tom svědčí osud tehdy mnohem odpovědněji se vyjadřujícícho OH.

Politika je boj o moc k prosazení svého veřejně proklamovaného programu. V demokracii, neodmyslitelně svázané s tržním hospodářstvím, ji získává ten, kdo dokáže nejlépe uspokojovat veřejnou, společenskou poptávku.

Aby Klaus prosadil svůj politický program, potřeboval oporu v politické straně, a proto si založil ODS. Ta se zformovala velmi rychle, ve společnosti totiž v té době byla velice silná poptávka ambiciózních lidí po politické straně, která by jim nahradila společenskou roli předrevoluční KSČ. Stranu, která by jim dávala podobný společenský statut, stranu spřízněných duší, která by jim poskytovala oporu. Tito lidé tehdy nemohli do ODA, která vždy proklamovala svoji výběrovost a dával si záležet na tom, že v jejích řadách nejsou komunisté, nemohli, s představiteli KDU-ČSL, KDS a OH se zase nemohli ztotožnit. Zformovali se tedy pod praporem nové prosperity neseným panem Klausem.

Zmiňovaná “posedlost úspěchem" nevedla ke ztrátě komunikace.

Neexistující komunikace totiž byla příčinou této posedlosti. Klaus nikdy s veřejností oboustranně nekomunikoval. On jí vždy jen něco sděloval, a byl rád, když viděl souhlas. A cítil se nepochopen, když s ním lidé nesouhlasili. Chápu, že úspěšný politik obklopený podlézavou chválou blízkého okolí může kritiku po určitou dobu považovat za závist nebo nepochopení jeho vize. Chápu také, že neposlouchal hlasy obyčejných lidí. Je ale zarážející, že nedbal ani na dlouhodobou odbornou kritiku. (K tomu dále v kapitole Zápas o strůjce prosperity.)

Transformace se zastavila ještě dříve než se dostavily první známky “posedlosti úspěchem". Na Klausově posedlosti úspěchem je pozoruhodné, že jí skutečně stále trpí, a že jeho postoj nebyl a není jen účelovým zakrýváním špatné reality.

Nedokončená privatizace a Neprivatizace a krize produktivity

Když se na to dnes dívám zpětně, byla vlastně liberalizace a privatizace to jediné, co Klaus od počátku nabízí. Když pak obé více méně uskutečnil, byla pro něj reforma skončená. Restrukturalizaci podniků už měli ve vytvořeném prostředí zařídit noví vlastníci. Jenže události nedopadly podle toho, jak to měl otec reformy nastudováno z knih.

Krize produktivity vznikla kromě neprivatizace bank také jako důsledek kupónové privatizace, která rozdrobila vlastnická práva. Na to že neproběhla restrukturalizace podniků mělo velký vliv, že investiční fondy se soustředily na obchodování, namísto na správu nabytého majetku. Koalice je tehdy k tomu mohla vzhledem k převaze v parlamentu snadno novelou zákona o investičních fondech donutit, ale v rámci liberálního přístupu to neudělala.

Také v podnicích samých už nebyli mnozí z těch, kteří by podnik dokázali reformovat. Odvážní a schopní vedoucí odešli podnikat na vlastní pěst nebo na řídící místa do zahraničních firem. Ve vedeních podniků zůstali často jen poslušní kývači. A pak se objevily první tunely do podniků…

Zúžené pojetí transformace

Místo, kde manažeři chyběli a chybí úplně je státní správa. Tradice jejího fungování ve střední Evropě přitahuje jen průměrné lidi bez ambicí, spoléhající na jistotu státního zaměstnání. Všichni, kdo se pokusili o její reformu narazili na nereformovatelnost myšlení svých zaměstnanců.Státní správa nikde nefunguje a nikdy nebude fungovat efektivně. Už proto ne, že se neřídí tržními principy- a jinak než těmito principy efektivitu dosáhnout nelze.

To také souvisí s neefektivním soudnictvím. Nepřehledná houština zákonů je totiž v každém právním státě, to čím se odlišujeme od jiných zemí je menší efektivita administrativního soudního aparátu a malé sebevědomí soudců.

Transformace neztratila směr v bludišti sociálních ústupků. Sociální ústupky se totiž začaly dělat až v okamžiku, kdy už nikdo z vlády nevěděl jak dál s transformací, ale koalice chtěla jejich prostřednictvím ještě zůstat u moci.

Předěl “oni a myš tady také existoval vždycky- naše společnost si ho přinesla ze socialistického společenského uspořádání.

Zápas o “strůjce prosperity"

Politikaření je všude kde jsou politické strany- zápas o strůjce prosperity byl nevyhnutelným zápasem o vítěze voleb.

Když Klaus slíbil v minulých volbách zdvojnásobení platů do roku 2000, bylo jasné, že je to slib nereálný. Ledaže by to myslel jako vyhrožování zvýšením inflace. Politici by měli mluvit konkrétně, tedy o kupní síle v případě peněz.

Politik nemůže být motorem hospodářského růstu a prosperity, ale jeho řidičem. On je tím manažerem, kterého si ve volbách najímám, aby spravoval statek na kterém mám podíl- totiž stát. Chci po něm, aby motor prosperity svým zacházením neničil a dovezl mě na něm za stejné množství paliva na stejnou vzdálenost jako to umí politici v sousedních zemích. Abych se tedy neměl hůře než moji sousedé.

Ztráta důvěry a sebedůvěry

Paternalistická role státu tady vždy byla, i za První republiky. Za socialismu si na ni všichni zvykli a lidé jsou na ni dokonce novým sociálním a důchodovým systémem odkázaní. Ale jak se ukazuje je mezi námi i po 8 letech ještě příliš mnoho těch, kteří jsou ochotni vyměnit část svých ekonomických, a asi i mnohé politické svobody za jistoty státní “zaopatřovnyš. Zvlášť když tuší, že víc dostávají než dávají.

Koaliční spolupráce

O čem je tedy politika, když ne také o hledání konsensu?

Příklad. Soužití slabého chytrého se silným hloupým. Co jiného než konsensus brání slabého před tím, aby mu silný nesebral plody jeho chytrosti? Jak by to vypadalo v Čechách, kdyby nebyla koalice schopna konsensu?

Pochybovat o významu konsensu- to si realista dovolit nemůže. A politik by měl být realista. Jinak může svým idealismem vehnat zemi do nestabilní situace jako je ústavní krize nebo válka.

Nelze chtít na předsedovi vlády, aby odstoupil, když vládnutí je to hlavní o co každému předsedovi vlády, v jakékoliv zemi, jde. A opakuji, že konsensus a z něj vyplývající ústupky nelze politikům vyčítat. Sami si ale musí zvážit jestli i s ním splní svůj dlouhodobý volební program. Podle toho je totiž budeme posuzovat.

Člen vlády by se skutečně od rozhodnutí vlády veřejně distancovat neměl. Na takového se totiž vláda nebude moci v příští těžké chvíli spolehnout.

Základní úkoly

Co se týče odstátnění bank, měl by Macek říct rovnou: “do rukou známých zahraničních bank". To by ale bylo nepopulární.

Koruna ponechaná v čistém příjmu má pro zdravotní pojišťovny tu nevýhodu, že z ní nic nedostanou. A proto budou proti takovému řešení lobbovat a VZP vzhledem ke svému silnému postavení jistě úspěšně.

O nereálnosti snahy zefektivnit státní správu viz. Zúžené pojetí transformace. O kvalitních manažerech ve státní správě, a právě o nich to je, si totiž můžeme nechat jen zdát.

Věta “nesmí platit nezávislost soudů, pokud se týká efektivity jejich práceš by si zasluhovala delší vysvětlení. Myslím že problém se soudy je stejný jako se státní správou. Neefektivní systém řízení, přetížená administrativa. Viz. Zúžené pojetí transformace.

Nutná úskalí

Odbory nelze přesvědčit o tom, že nemají požadovat růst mezd dokud to jde. Od toho si je přece zaměstnanci zřídili, aby zastupovaly jejich zájmy. A dlouhodobým zájmem zaměstnanců nejsou prosperující podniky, o to ať se stará vlastník a jeho manažeři. Dlouhodobým zájmem zaměstnanců v tržním hospodářství je, zvyšovat své příjmy, ať už finanční nebo v podobě podnikem placeného zvyšování zaměstnancovy kvalifikace. Zaměstnanec se totiž odpovídá své rodině.

Na druhé straně, dlouhodobým zájmem provozovatele podniku by mělo být zhodnocovat majetek do podniku vložený.

Když neumí majitel podniku podnik řídit tak, aby vydělával, má ho zavřít. Udržování neefektivních podniků při životě je možná chvályhodný sociální počin. Ale v konečném důsledku někdo tuto neefektivitu musí zaplatit, a obvykle to tady vždycky zaplatil dříve (v případě neefektivního hospodaření státního podniku) nebo později (převzetím záruk za zkrachovalou banku, která na to půjčila) stát.

Nezbytné podmínky a Závěr a Příloha

Z jakého předchozího působení pana Macka v nějaké úspěšné společnosti si máme udělat obrázek o jeho manažerských schopnostech a uvěřit jeho analýze a návrhům řešení situace? Telegraf, Knižní velkoobchod, Senior Club ani nedokončená reforma zdravotnictví nejsou zrovna vhodná doporučení.

Návod na reformu organizace ODS je velmi podobný povrchním návodům, které nacházíme v článcích "pedagogů řízení". Větší problém, než něco podobného sepsat, je konkretizovat to a konečně to také provést.

Skupinový zájem jako ODS být znovu zvolení musí soutěžit se skupinovými zájmy jiných skupin. Pokud by v ODS našla slyšení socialistická ideologie hlásající, že zájmem zaměstnance je prosperující podnik, popře svoje pravicové zaměření a přijde i o ty voliče, kteří ji právě pro něj volí.

O Mackovi, ODS a české ekonomice

Peter Urban

To, že někdo nebo něco selhal, neznamená, že musejí selhat znovu. Dá se doufat, že v procesu selhávání se něco naučili. Příklad: nedávno jsem navštívil firmu Harley Davidson, která v osmdesátých letech selhala skutečně tvrdě.

Byl jsem se tam informovat, co se stalo od té doby, a firma Harley Davidson od té doby zaznamenala podstatný rozkvět. K mému překvapení šlo o tentýž manažerský tým. Změny a zlepšení a rozkvět vyvolal tentýž manažerský tým, který původně nesl vinu za tvrdé selhání v osmdesátých letech.

Z toho vyplývá, že někteří lidé jsou poučitelní (pokud jsou dostatečně skromní a dokážou si přiznat, že neznají všechno a jsou ochotni se poučit. Doufejme, že Václav Klaus a jeho tým už nyní lezou dolů ze stromu arogance...)

Od Johna Krondla, Československé noviny, New York

(V souvislosti s níže zveřejněným názorem upozorňuju na tento článek Daniela Kumermanna, který vyšel v listě Právo. JČ.)

Dovoluji si nesouhlasit. U Klause není problémem pouze hospodářství. Jeho hlavní problém - a problém České republiky - je to, že on není státník, je to jen ekonom, který se beznadějně zamiloval do své oblíbené hospodářské teorie. A nic jiného kolem sebe nevidí. Proto skutečnosti jako ústava, zákony, lidská práva, atd., to ho nezajímá. Pravděpodobně ho tyto věci nudí a vnímá je jen jako nepříjemné "intelektuální" překážky, na cestě k uskutečnění jeho vize.

Avšak autentický, solidní, poctivý, spolehlivý a průhledný kapitalismus bez efektivních a odpovídajících zákonů a dohledu nad jejich plněním se nedá vytvořit. To Klaus nechápe. České hospodářství se nyní dostalo do obtížné situace, protože došlo k všeobecnému rozkladu důvěry v ně. Klaus není kapitalista, je to jen levný, domácí, předrevoluční teoretik. Hlavním důvodem proč byla ODS populární, je, že její představa kapitalismu se nejvíce blíží PŘEDREVOLUČNÍM představám o kapitalismu, jaké měli lidé v ČR.

Bohužel nevím, kdo by měl Klause nahradit. Ale to neznamená, že by Klaus neměl být nahrazen. Naše rodná vlast zoufale potřebuje změnu. Nezapomínejte, že lidi v ČR dosud nikdy nezažili takovou obyčejnou, zcela základní, demokratickou věc, jakou je změna vládní garanitury, nahrazení vládnoucí strany opozicí.

A proto, přestože mají parlament, senát, svobodné volby a různé jiné demokratické dekorace, lidi v ČR nikdy nezažili, jak skutečně funguje demokracie a bojí se změny.

Právě tento strach ze změny, strach z neznámého, je tím jediným, co ještě udržuje ODS u moci. Ale lidé musejí zažít tu změnu. Když už pro nic jiného, tak jen aby byli sami svědky toho, aby na vlastní kůži zažili, že v demokracii neznamená změna vlády konec světa, že to neznamená návrat komunistů či něco podobného, že je to prostě normální, běžná věc.

Život bude pokračovat dál i bez Klause. Až to lidé v ČR zažijí na vlastní kůži, budou se cítit daleko líp, možná znovu získají zájem o politiku, dostanou se o velký krok blíž k pravé, funkční demokracii. Právě proto musí Klaus odejít.

John Krondl

Důsledky privatizace britských železnic? Velká železniční katastrofa u Londýna

Neobyčejná složitost nového zprivatizovaného systému britských železnic vedla také k tomu, že nové privatizované železniční společnosti nebyly schopny koordinovaně vytvořit dostatečně efektivní telefonní informační službu pro zákazníky. V druhé polovině srpna varoval vládní inspekční úřad, dohlížející na provoz železnic, soukromé železniční společnosti, že pokud do poloviny září výrazně nezlepší telefonní informace o železničních spojích, budou tvrdě pokutovány. (Viz Britské listy z 21. srpna 1997.) A protože ke zlepšení nedošlo, v polovině září nedokázala informační služba uspokojivě zodpovědět ještě 15 procent telefonních dotazů, vládní inspekční úřad dohlížející na provoz železnic pokutoval soukromé železniční společnosti v minuých dnech částkou 250 000 liber (137,5 miliónů Kč).

Trať ze Swansea do Londýna, na níž došlo v pátek ke katastrofě, byla vybrána minulou konzervativní vládou pro zkoušky se zaváděním tzv. automatického železničního ochranného systému - moderního zařízení, které způsobí, ignoruje-li strojvůdce červenou, že se vlak sám automaticky zastaví. Po zkouškách se však britská konzervativní vláda rozhodla tento automatický bezpečnostní systém nezavádět na všechny britské tratě - i když se používá v mnoha jiných evropských zemích. Argumentovala, že by jeho všeobecné zavádění bylo příliš nákladné. Tehdejší labouristická opozice konzervativní vládu kritizovala, že jde o šetření na nepravém místě.

Jan Čulík

Obrovské rozhořčení slavných novinářů přinutilo vedení BBC odvolat kontroverzní reformy

(Viz Britské listy z pátku 19. září 1997)

Vedení BBC, generální ředitel John Birt a Tony Hall, šéf zpravodajství a publicistiky BBC, ustoupili před rozhořčenými novináři své organizace a rozhodli se vyhnout se kontroverzi s nejslavnějšími britskými žurnalisty, kteří se ostře postavili proti jejich návrhu zrušit individuální šéfredaktory zavedených prestižních rozhlasových a televizních zpravodajských a publicistických pořadů. Namísto rychlých reforem má následovat několikatýdenní konzultační obdovbí.

Oni chtějí proměnit BBC v CNN!

Ben Bradshaw

Guardian, 19. září 1997

Rozhlasové a televizní vysílání je jednou z mála věcí, které Británie pořád ještě dělá líp než pravděpodobně jakákoliv jiná země na světě. BBC Radio 4, zejména jeho zpravodajské a publicistické pořady, jsou majákem nejlepší rozhlasové praxe. Síla Radia 4 nespočívá pouze v kvalitě jeho reportérů, produkčních pracovníků, novinářů ve studiu a redaktorů, ale také v jeho rozmanitosti a v loajalitě, jakou pracovníci pociťují vůči svému pořadu.

Ranní zpravodajský a publicistický pořad (vysílaný od 6.30 do 8.45) Today se výrazně odlišuje od pořadu The World at One (vysílaného od 13.00 do 13.40). Zase úplně jiné jsou pořady PM (od 17.00 do 18.00) a The World Tonight (od 22.00 do 22.45). Dám vám jednoduchý příklad: Cena společnosti Sony, která mi byla udělena před čtyřmi lety za víkendový publicistický pořad The World This Weekend (vysílaný každou neděli od 13.00 do 13.50) byla založena na dlouhé, hloubkové, analytické reportérské práci domácích a zahraničních témat. Taková práce by se vůbec neprosadila v ranním každodenním pořadu Today - jeho formát je rychlý a dynamický a jednotlivé příspěvky trvají maximálně čtyři a půl minuty. Pořad The World at One je zase vybudován kolem takzvané sekvence: tento pořad si zvolí určitou aktuální zprávu a obalí ji reportérským zpravodajstvím, dále klipem od nezávislé osoby X nebo Y a pak to končí rozhovorem s příslušným ministrem. Pořad Today funguje jinak - ten používá volně, živě vysílaného rozhovoru anebo předem připravené reportáže.

Různý přístup ke zpravodajství odráží zcela distinktivní etos jednotlivých těchto pořadů. Program The World Tonight má například takovou moc, že si může rozhodnout věnovat se podrobně průběhu ugandských voleb a dokonce jednoho z redaktorů, kteří tento program pravidelně uvádí, poslat rovnou do Ugandy, aby živě pořad spolu s kolegou ve studiu v Londýně uváděl z oné africké země.

Rozmanitost a charakterističnost jednotlivých pořadů znamená kvalitu. Bude-li to zrušeno, hrozí, že se BBC stane jen jedním dalším CNN, kde všechno bude vypadat a znít úplně stejně.

Potíž je, že BBC se svým rozhodnutím zrušit šéfredaktory jednotlivých zavedených prestižních pořadů zřejmě snaží konkurovat satelitnímu vysílání Ruperta Murdocha stanicím jako je CNN, namísto, aby se soustředila na to, co umí nejlépe - dělat pořady vynikající úrovně, kvality a rozmanitosti.

Ben Bradshaw byl do květnových všeobecných voleb redaktorem a reportérem rozhlasových pořadů BBC The World This Weekend a The World at One. Ve všeobecných volbách byl zvolen labouristickým poslancem za jihoanglické město Exeter.

Reakce: Spojené státy a šifrování internetu

(Viz Britské listy z pátku 19. září 1997)

Od Vojtěcha Kmenta

Dobry den,

Cetl jsem Vasi citaci Guardianu z 18.9.1997. Ackoliv si nejsem jist, zda interpretace provedena Guardianem, je presna, tak pokud je toto pravdive:

Guardian, 18.zari

Zpravodajske agentury a jejich politicti stoupenci pozaduji, aby byl kazdy americky obcan, jehoz elektronicka komunikace nebude po roce 2000 pro americkou spionazni agenturu okamzite citelna, potrestan odnetim svobody na pet let.

..Pak je treba obcanum rici, ze tato presumpce viny nepovede k jejich vyssi ochrane pred organizovanym zlocinem. Takovato konstrukce "presumpce viny" se do pravniho radu muze zavest jen zcela vyjimecne v  situacich, kdy i stat se svou masinerii je vuci potencialnimu zlocinci velmi, velmi slaby, a ma-li to efekt na vyrovnani jeho sil v boji se zlocinem. Pod takto stizenymi podminkami pracuje napr. americka burza.

Bohuzel, z hlediska prokazovani implicitni viny organizovanym zlocincum je "prikazani slabeho sifrovani" velmi malo ucinne a k vyrovnani sil nepovede. Problem je v tom, ze ani relativni "otevrenost" korespondence nechrani pred vyuzivanim silne enkrypce uvnitr ni. Pocitace jsou schopne zakodovat tajne zpravy do v podstate libovolne nevinne se tvarici zpravy, zasifrovane dovolenym slabym sifrovanim. Tajne zpravy silne enkryptovane (t.j. znamymi prostredky nerozsifrovatelne) se mohou prenaset v pixelech obrazku nevinne se tvaricich produktu, v hlasovych kanalech jako ruzne zvuky ci sumy, ve video i broadcastovanych kanalech, databazich, zkratka naprosto vsude.

Opatreni tohoto druhu obcanum a firmam neposkytne vyssi ochranu statem, zato naopak poctivcum kryptujicim slabou sifrou zvysi riziko napadeni jejich soukromych dat temi nepoctivymi.

Od Boleslava Bobčíka

Nemohu si odpustit malou reakci na clanek z BL (19.9.). Prestoze se jedna o prevzaty clanek, chtel bych uvest nekolik detailu:

PGP nepouziva algoritmus RSA; P. Zimmermann vytvoril vlastni variantu asymetrickeho sifrovani. RSA je pod licenci firmy RSA Data Security, Inc. Jelikoz princip sifrovani je pomerne jednoduchy (jde o rozklad cisla na velka prvocisla), je moznych implementaci mnoho.

Zakazem sifrovacich technologii rozhodne neni mozne vymytit uvedene ctyri druhy protispolecenskeho vyuziti Internetu. V mnoha pripadech neni vlastne sifrovany provoz nutny. Jedine, co by pomohlo, by byla filtrace provozu mezi 'zavadnymi' uzivateli. To vsak nesvede nikdo na svete z prosteho duvodu -- predchudce Internetu, americka vojenska sit Arpanet, byla koncipovana tak, aby si zachovala funkcnost i pri poskozeni 75% spoju.

Jediny, koho by omezeni bezpecnosti Internetu skutecne zasahlo, by byl bezny uzivatel. Zpravodajske sluzby se nevyhnou nebezpeci defektnich zamestnancu.

V dobe, kdy je informace strategickym materialem, by jedina indiskrece mohla mit dalekosahle nasledky.

Postkomunisticke zeme se zrejme pridaji na spravnou stranu; kontrola informaci uz tady jednou byla a kazdy muze posoudit, k cemu byla.

Spravna strana je z meho hlediska neomezovani toku informaci v jakekoliv podobe. Pokud by snad nekdo chtel v CR rozhodnout jinak, narazi na velmi silny odpor, ktery myslim (narozdil od USA apod.) bude znasoben prozitky z minulych peti dekad. Bude-li tedy Amerika virtualne totalitni zemi, pak nevidim duvod, proc bychom se meli ridit jejich meritky.

Osobne jsem velmi potesen, ze brnenska Fakulta informatiky Masarykovy university, kde jsem shodou okolnosti studentem, ma jako soucast intranetu distribuci verejnych klicu PGP a pusobi v mnoha oblastech verejne kryptografie (lusteni kodu DES atd.)

Verim tomu, ze nase """tajna""" sluzba zadne zakazy prosazovat nebude.

S pratelskym pozdravem

Boleslav Bobčík