čtvrtek 25. září

O B S A H

Česká kultura v zahraničí:

  • Zemřela Zuzana Rothová, velká švýcarská překladatelka a interpretka Kundery a Hrabala (Helena Kanyar-Becker) Česká politická kultura:
  • Typický český přístup? (JČ)
  • Politikové a média: tři zprávy pro Václava Žáka (Tomáš Pecina) ČR a EU:
  • Jednotná evropská měna není pro ČR? (Josef Schrabal) Velká Británie a politika obecně:
  • Mají si lidé vládnout sami? Ještě jednou skotské referendum (JČ, psáno pro Reflex)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé BL se vám natáhnou, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy.


    Jsem nejraději tam, kde právě nejsem...

    Susanna Roth (14.5.1950 - 11.7.1997)

    Zemřela velká švýcarská znalkyně a překladatelka Hrabalova a Kunderova díla

    "Chtěla jsem v létě přijet do Švýcarska, ale zase tam budu jen bleskově, protože se stal zázrak: dostala jsem po osmi letech vízum do Prahy. Moc se těším a trošku se bojím," psala Zuzana z Paříže.

    Na pohledu není Montmartre, kde jsme mezi turistickými atrakcemi pátraly po stopách avantgardy, netyčí se tam Eiffelovka, před kterou Zuzana tropila opičárny s mým synem. Na pohledu stojí gotická socha Kateřiny alexandrejské z hradu Karlštejn. Půvabná světice drží v levé ruce pootevřenou bibli a pravou ukazuje na svého protivníka, po jehož hřbetě sveřepě šlape. Lístek je datován 11.8.87 a Švýcarka Zuzana napsala text česky.

    Z bývalého Československa ji vypověděli při jedné z jejích návštěv. Nedlouho potom, co v Curychu tlumočila přednášku emigranta Milana Kundery. Učil v Paříži na Ecole des Hautes Etudes et Science Sociales. Dalším Kunderovým hříchem byly úspěšné francouzské překlady jeho románů. Tenkrát, v roce 1979 Zuzana ještě netušila, že bude všechny Kunderovy knihy překládat.

    Česky se začala učit na počátku sedmdesátých let v Curychu. I když se chtěla vlastně naučit rusky. Ke studiu slavistiky patří však kromě ruštiny také západo a jihoslovanské jazyky. Zuzana se rozhodla pro češtinu a srbochorvatštinu. Později se učila i makedonsky. V roce 1972 dostala stipendium na Karlově univerzitě. Do Curychu se po roce nevrátila už Susanna Roth, ale Zuzana Rothová, která mluvila pražsky, jako by byla křtěná Vltavou. Sicilská ulízečka na katedře slovanských jazyků byla ovšem přesvědčená, že Zuzana pochází ze severní Itálie. Diskutovaly spolu a tempteramentně gestikulovaly, až nám oči přecházely. Kdyby byl naší signoře někdo vyprávěl, že se Zuzana naučila italsky v Praze od svých přátel, sotva by mu uvěřila.

    Zuzana byla fenomenální jazykový talent. Slavistiku chtěla studovat, protože je to těžký obor. Jejím rodičům dalo dost práce ji přemluvit, aby si přibrala i nějaký "normální" jazyk. Vybrala si francouzštinu.

    V Čechách a na Slovensku je Zuzana známá především jako překladatelka a propagátorka díla Bohumila Hrabala a Milana Kundery. Také jako reprezentantka švýcarské kulturní nadace Pro Helvetia. Zuzana založila v roce 1992 její pobočku v Praze a v letech 1992 - 1993 zastupovala tuto vstřícnou instituci v Bratislavě. Organizovala kulturní výměnu, zprostředkovávala stipendia, výstavy, koncerty, divadelní zájezdy. Všestranně podporovala umělkyně a umělce. A přitom pilně překládala. Málokdy však v Čechách a na Slovensku ví, že Zuzana byla literární vědkyně a kritička. Její recenze knižních novinek pravidelně vycházely ve švýcarských, německých, rakouských a francouzských novinách a časopisech. V odborných publikacích uveřejňovala příspěvky především o české literatuře 19. a 20. století.

    "Sedím nad Boženou Němcovou, už jsem osm let (jak to utíká!) o ní nic nedělala. Škoda. Snad to zase půjde. Jinak překládám z francouzštiny nového Kunderu ("Pomalost") a baví mě to," sdělovala Zuzana z Bratislavy v lednu 1995. To už měla za sebou chemoterapii po první operaci rakoviny. V květnu 1994 šla pod nůž a v červnu se pustila do překládání. Jenom v tomto roce vyšlo šest jejích německých překladů ("Příliš mnoho andělů" od Petra Chudožilova, kniha Květoslava Chvatíka o Kunderovi, Daniely Hodrové "Citta dolente", "Schizofrenní evangelium" Bohumila Hrabala a "Česká bohéma" od Josefa Hiršala. Kunderovy "Zrazené odkazy" přeložila z francouzského originálu.)

    Zuzana byla "statečný Mikeš" z pohádek Boženy Němcové: ničeho se nezalekla a bojovala vždy až do konce. Němcové věnovala Zuzana několik studií. Nezatížená českými domácími tradicemi a předsudky zpracovala legendy o původu této "první emancipované ženy v Čechách a na Slovensku". Věcně a bez sentimentality zhodnotila vlastenectví Betty Panklové, která se teprve po sňatku naučila česky. O to obdivuhodnější byl krásný jazyk jejího díla. Zuzana analyzovala romantickou prózu a národopisnou činnost této nejvýznamnější české spisovatelky 19. století. Citlivě a bez senzacechtivosti popsla její soukromý život. Božena Němcová prožívala podobně jako George Sandová dobrodružství volné lásky. Na rozdíl od francouzské šlechtičny na to tvrdě doplatila - společenskou diskriminací, finanční nouzí a zruinovaným zdravím. Kromě těchto aspektů rozebrala Zuzana velmi kriticky mýty, kterými je Němcová opředena. Jako "naše skvělá vlastenka", jako "krásný pozemský anděl", anebo jako "bojovnice za lepší příští". V letech 1987 - 1991 uspořádala Zuzana anketu mezi českými spisovateli o jejich poměru k Boženě Němcové a jejímu dílu. Již těžce nemocná, přeložila prosebné dopisy, které Němcová napsala dva měsíce před smrtí. Tento překlad vyšel dva měsíce před Zuzaninou smrtí.

    V té době se ještě snažila pracovat na sborníku o Hrabalovi, který začala po jeho úmrtí připravovat. S "králem pábitelů" se seznámila, když poprvé přijela do Prahy. Na fotografii u spisovatelova domku v Kersku pózují spolu ve vykasaných džínách a v pruhovaných ponožkách. Drobná světlovlasá dívenka se usmívá na paní Elišku Hrabalovou, která je fotografuje. Pan Hrabal se filištínsky usmívá na dívenku. Má k tomu pádný důvod, neboť tato titěrka chce napsat o jeho knihách dizertační práci. To ještě nikoho nenapadlo, že se ze skromné studentky stane nejznámější švýcarská bohemistka. O Hrabalově díle napsala výtečnou monografii. Byla i jeho nejlepší německou překladatelkou, a později zástupkyní autorských práv na Západě. Po sametové revoluci doprovázela trpělivě nemocného a vrtošivého spisovatele na cestách v cizině. Naposledy se setkali v prosinci minulého roku v Berlíně. O přestávce mezi autorským čtením je vyfotil pohotový reportér. Bohumil Hrabal otcovsky pozoruje rozesmátou Zuzanu. Má krátké vlasy po nekonečných chemoterapiích a není už drobná jako kdysi. Ale vypadá tak svěle, že by mohla skály lámat.

    "Vlastně bych měl být už rok a půl mrtvá. Po tak mizerné zimě jsem si ovšem zasloužila jaro a léto," prohlásila Zuzana rozhodně o velikonocích. V antroposofické klinice u Basileje byla nejtěžší pacientkou. Nikdo to však nepozoroval. Žertovala se sestrami a utěšovala ostatní nemocné. Tvrdošíjně jim opakovala, že nemůže umřít, protože nemá čas. Chtěla přeložit dosud nedopsanou knihu Milana Kundery.

    "Mám se líp, ale bohužel za cenu, že dostávám morfium. Tak to je," stojí na lístku z této doby. Pak ještě napsala, když vyšly dopisy Boženy Němcové: "Můj stav se neustále zhoršuje, ale nevzdávám to. Brzy zase nashledanou, ozvu se!" Skutečně zatelefonovala, že si zaplavala v curyšském jezeře. Asi to bylo naposledy. Voda byla její živel.

    Věřili jsme, že se stane zázrak. Zuzana byla perpetuum mobile. Nic ji nemohlo porazit. Před curyšskou kožeností utekla do Paříže. Z Paříže odešla do Vídně. Žila v Praze. Potom v Bratislavě a zároveň ve Vídni. Nakonec vedla v Curychu východoevropské oddělení Pro Helvetie. Přeložila třicet knih pouze do němčiny. Železná disciplína, bohémské veselí, obrovská životní vůle a neobyčejná nezištnost - to byla naše Zuzana, Susanna, Susi. Proč by mělá právě ona umírat?

    Zázrak se nestal. Do Curychu se sjeli přátelé z celé Evropy se se Zuzanou rozloučit. Na jejím smutečním oznámení stojí hrabalovské motto: "Jsem nejraději tam, kde právě nejsem..."

    Helena Kanyar-Beckerová

    Basilej

    Typický český přístup?

    Česká televize se věnovala v pořadu Na doraz otázce viny lidí, kteří se podíleli na sovětské invazi v roce 1968. Měli by být dnes potrestáni?

    K záležitosti zveřejnil jeden čtenář na Fórum příspěvek, který přetiskuji, protože se mi zdá, že je naprosto reprezentativní pro nepřemýšlivý a ztraumatizovaný přístup ke skutečnosti v dnešních Čechách. Obsahuje, zdá se mi, k nynější české situaci skoro všechno. Zde je (odstavce jsem pro přehlednost vytvořil v textu sám) :

    K tématu "68 a potrestání "

    Byla zde polozena otazka, jak to bylo v rodinach vysvetlovano. U nas docela jednodusse. Ja jsem narozen 21. srpna 1975 a mam brachu o 1.5 roku mladsiho.

    Az do revoluce v listopadu jsme nemeli ani tuseni, ze nas tatik nedelal vzdycky ridice ale ze byl lodmistrem na lodi jezdici po Laby do Hamburku.

    Vsechny fotky z te doby byly ukryte a nasi s nami o tom nemluvili. To ze tatu vyhodili po 68 za protest proti okupaci a ze stravil 3 mesice na pankraci jsme se dozvedeli dokonce az v roce 1991.

    Dalo by se to nazvat "prava ceska predposranost". Ja i bracha jsme byli v pionyru, ja jsem dokonce byl posledni 2 roky predseda tehdejsi skupinove rady na zakladni skole.

    Co delat. Idea toho, ze to je potreba pokud chci jit na vejsku byla zakorenena. Nedokazu dodnes pochopit, jak to tata musel nest, kdyz jsme chodili domu s satkama z prvniho maje nebo kdyz jsem dostal ty tri hvezdicky na tehdejsi modrou pavezu.

    Ani ted o tom tata nechce nijak moc mluvit. Rika, ze nema cenu o tom mluvit, ze je dulezitejsi se snazit tech 40 let napravit co nejrychleji.

    Pamatuju si jednu zivou diskuzi s nasi mamkou, kdy tata tvrdil, ze je to i jejich vina (jeho a mamky) ze nic neudelali proto aby se to zmenilo a ona mu oponovala, ze stejne nic delat neslo.

    Takze vysledek je, ze i kdyz muj deda byl v KSC (zemrel v roce 1972) pred tim nes jsem se narodil, vysvetleni jeho clenstvi bylo asi takove ze veril ze myslenka to byla dobra, rovnost mezi lidmy atd, atd.

    A tata se k tomu nevyjadruje jen zabruci neco o tom, ze se o tech svinarnach vedelo uz v 46. kdy deda do strany vstoupil. Tak to je asi vse.

    Za sebe muzu rici, ze se o potrestani zlocinu 68 moc nestaram.

    Spis bych chtel videt za mrizema tunelare miliard, pracovni prilezitosti pro lidi co umej makat a zivotni uroven jakou ma treba Nemecko nebo Svycarsko.

    Takze penize utracet za neco, co bylo je zbytecne, ted se jen tresu aby jsme tam nejakou rudou mlhu nemeli podruhe. Takze hurrra do NATO a s tunelarema za mrize a na vladu lidu delnickeho zepomenme.


    Co je na tom tak politováníhodného?

    Pravopis

    Můžete mě obvinit, že jsem pedant, ale zdá se mi, že člověk, který neumí pravopis a píše "jednodušše", "na lodi jezdící po Laby", "neš jsem se narodil", "rovnost mezi lidmy" "aby jsme" bude asi těžko člověk s otevřenou a zvídavou myslí, kdo je schopen řádně reflektovat své postavení v Čechách a ve světě, aby to bylo ke prospěchu lidí i jeho samotného. A takto píší dnes v Čechách mnozí, mnozí. Mimo jiné je to pořád vidět na Fóru. Lidi, když víte, že vás ve škole hloupé učitelky nenaučily pravopis, nestálo by za to si na neděli vzít k ruce českou gramatiku a prostě se tyhle jednoduchosti naučit? Gramotnost je totiž základem vzdělanosti. Jistě, můžete namítnost, že aspoň v ČR (snad) zatím kromě Romů většinou nejsou negramotní, jako v Americe nebo v Británii. Takže aspoň číst a psát (jakž takž) umíme, že?

    Uhýbání před traumaty

    Příběh o  otci, který byl po roce 1968 za svůj prodemokratický postoj během Pražského jara perzekvován, a tak potom posílal děti do Pionýra, aby tam byly co nejaktivnější, je bolestný. Je ale opravdu lepší proto si tohle trauma zakrývat a nemluvit o něm, zametat ho pod koberec? Není daleko čestnější a konstruktivnější bolák propíchnout otevřeně, před členy vlastní rodiny, a otevřeně se vyrovnat s tím, čím člověk musel projít a před čím se musel - nebo možná nemusel, ale rozhodl si, že musí? - se podrobovat? Nemělo by se o těchhle věcech mluvit v Čechách veřejně víc? Očistit se od toho? Udělat bilanci, z níž poplynou také rozhodnutí pro budoucnost?

    "Nemá cenu o tom mluvit, nejdůležitější je snažit se napravit těch čtyřicet let co nejrychleji"

    Jaký má vliv skutečnost, že většina českého národa se po čtyřicet let pasívně podrobovala komunistickému režimu a vlastně ho tím udržovala při životě (možná že to jinak nešlo) na dnešní stav české politiky? Nevede výrok " Nemá cenu o tom mluvit, nejdůležitější je snažit se napravit těch čtyřicet let co nejrychleji" k extrémistickým, černobílým postojům a ke snaze potlačovat demokratickou pluralitu, protože mám kostlivce ve skříni? To samozřejmě jde ruku v ruce s obavami, v ČR pořád ještě neobyčejně rozšířenými, ve smyslu "teď se třesu, aby jsme tam neměli nějakou rudou mlhu podruhé". Komunismus se do ČR nevrátí. To je dáno geopoliticky. Nyní existují jiná nebezpečí. Po roce 1918 byla československá rozvědka tak posledlá minulým nebezpečím, sledovala pořád různé habsburské hraběnky a hrabata, že si nevšimla Hitlerova příchodu k moci.

    "Za sebe můžu říci, že se o potrestání zločinů moc nestarám"

    Zdá se, že syn tu pokračuje ve vyhýbavých postojích svého otce. Jestliže někdo spáchal zradu nebo jiné trestné činy, neměl by - má-li fungovat spravedlnost - následovat trest? Protože jak může řádně existovat společnost bez právního řádu, s podváděním, s nepotrestanými zločiny, bez spravedlnosti padni komu padni?

    "Spíš bych chtěl vidět pracovní příležitosti pro lidi, co uměj makat a životní úroveň, jakou má třeba Německo nebo Švýcarsko"

    Spisovatel Ota Filip psal kdysi v osmdesátých letech v časopise Obrys, jak do Vídně přijíždějí na návštěvu na devizový příslib Češi a závistivě se vrhají do tamějších obchodních domů. Už jim ale nedojde, že rakouský či německý blahobyt je důsledkem fungování otevřené, civilizované občanské společnosti a přímého, hrdého a odpovědného chování jednotlivých občanů. O to, jak v Rakousku funguje občanská samospráva, demokracie a politika, se ti Češi v těch obchodních domech nezajímali. Přesto však paradoxně rakouský a německý blahobyt neměl kořeny v těch obchodních domech, ale ve zralé a dobře fungující občanské společnosti, kterou čeští turisté neviděli a o niž se nezajímali. Blahobyt v ČR asi nenastane, nebudou-li splněny právě ty podmínky řádného fungování demokratické občanské společnosti. To nás ovšem vede zpět k těch předchozím několika bodům, jimž se jaksi vyhýbáme.

    (Viz články Václava Žáka o českých médiích v BL z 18. září a o Mackově analýze ODS v BL z 22. září.)

    Tři zprávy pro Václava Žáka

    Tomáš Pecina


    Na okraj diskuse o Mackově analýze

    Nejdřív špatná zpráva: I v demokratické společnosti platí, že politika je o státních zakázkách, o zákonech šitých na míru vlivným skupinám, o eliminaci kontrolních mechanismů, o utajování veřejných informací a uplácení tisku, o všeobjímajícím paktu mlčení. Není v silách voličových, aby to svou volbou zvrátil, ledaže by sáhl po alternativě, která hned na počátku svého vládnutí demokracii odstraní.

    Dlouhá dominance občanských a křesťansko-demokratických stran v naší zemi zaslouží po této stránce absolutorium. Státní zakázky, včetně vojenských, jsou plně pod kontrolou stranických sekretariátů, po slepé uličce mauricijské si soukromé peníze nacházejí bezpečnou cestu do stranických kapes a pokladen, legislativa je pružná a když se dostaví potřebná motivace, ráda se přizpůsobí (jeden příklad z mnoha: zákon na ochranu zvířat), hlavní kontrolor (NKÚ) je pevně v rukou kontrolovaných, státní úředníci se před novináři tváří, jako by ztratili dar řeči, a všichni navzájem se kryjí s dojemností, jež by slušela bojovým druhům legendárního Jacquesa de Molay.

    Dobrá zpráva je prostá: Občan má možnost, jak se proti tomu všemu bránit. Stále mu zůstalo volební právo a je na něm, bude-li volit stranu, která mu těsně před volbami doručí do schránky nejbarevnější letáček, nebo ho jednou za volební období pozve na buřtguláš.

    Jeden z mužů, kteří stanovili běh dějin našeho století, o tom kdysi napsal: "Vnímavost mas je velmi omezená, schopnost chápání je minimální, o to větší je však jejich schopnost zapomínat. (A. Hitler, Mein Kampf, kap. VI)"

    Je na novinářích, aby voličům připomínali, aby vyhledávali a vyšetřovali korupční aféry, aby pro čtenáře analyzovali. V západních zemích disponují massmédia obrovskou mocí, mají dokonce sílu kohokoli z politiků sumárně (bez soudu) popravit. U nás, jak to dokazuje Mackův případ, ani soustředěný nápor médií nestačí proti slovu přízně od Nejvyššího.

    Velkým neštěstím pro českou společnost bylo období tzv. husákovské normalizace. Pro ostatní sovětské satelity to byla doba pochybování, rozkladu hodnotových měřítek a někdy bázlivější, jindy odváženější globálně-politické reorientace. V Československu se na přání kremelského vedení na dvacet let zastavil čas. Občané si zvykli, že slova jako změna, omyl, pochybnost, do tisku nepatří, a že špatná zpráva nesmí vyjít; noviny dokázaly populaci utvrdit v přesvědčení, že might is right (pravdu má mocný). Václav Havel hovořil v této souvislosti velice případně o morálním astmatu společnosti.

    Z toho vyplývá třetí, nejhorší zpráva pro Václava Žáka: česká média se od normalizační éry téměř nezměnila. Českého novináře charakterizuje tak jako před Listopadem snaha neurazit, nezabrousit nikam, kde se tuší "vyšší" zájem, a hlavně nedopustit se ničeho, co by mohlo ohrozit novinářovu profesní kariéru a prakticky univerzální použitelnost. Když přes noc vyměníte redakci naivně pravicového Telegrafu a Rudého práva, čtenář to vůbec nemusí poznat: tak uniformní jsou dnes produkty českého žurnalismu.

    Dá se oprávněně předpokládat, že stejně jako dnes i za padesát let bude volič vybírat mezi několika zly to nejmenší. Jak dobré to nejmenší zlo bude, záleží ovšem do značné míry na zpětnovazební a regulační funkci médií.

    Tomáš Pecina


    (Já nevím, jestli to není příliš pesimistické. Demokracie jako taková má jistě tendenci ke korupci, ale existuje celá řada dobře zavedených právních států, kde korupčnost NENÍ hlavním rysem života. V některých zemích nebo institucích, divte se, převládá SLUŠNOST. Malý příklad ze středy z večera. Posílal jsem komusi do ČR v Británii nově vydanou, nepodepsanou, tedy lehce zneužitelnou úvěrovou kartu společnosti Visa. Posílal jsem ji poštou doporučeně, ale v důsledku omylu na poště byla zásilka poslána jako obyčejný dopis. Hrozí jistě nebezpečí, že čistá úvěrová karta bude v ČR z pošty ukradena a zneužita. Zatelefonoval jsem ústředí karet Visa zde ve Skotsku a informoval jsem je o tom. Kartu okamžitě zrušili a nabídli vlastníkovi karty, pobývajícímu v ČR, že mu okamžitě doručí zadarmo na vlastní náklady kamkoli na světě kartu novou. Musí však o ni telefonicky požádat sám a projít telefonní identifikační ověřovací procedurou. Proto ať zavolá na účet volaného na telefonní číslo globálního ústředí servisu Mastercard v americkém městě St. Louis.

    Daná osoba se okamžitě z Prahy přes mezinárodní ústřednu na toto číslo pokoušela dovolat, pražský spojovatel ji však odmítl na toto číslo zadarmo spojit. Byla v koncích.

    Zatelefonoval jsem tedy znovu do skotského ústředí firmy Visa, že z ČR prostě volat zadarmo do St.Louis nejde. Nemohli by zavolat vlastníkovi karty do Prahy sami a provést s ním potřebnou identifikační proceduru? "Normálně odsud do zahraničí netelefonujeme ale moment," zněla odpověď. Po několika minutách se ústředí znovu ozvalo: "Omlouváme se, že jsme vás několik minut zdrželi. Jaké je to číslo a kam je to? Do České republiky? My tam samozřejmě hned zavoláme a novou úvěrovou kartu tam zadarmo dopravíme, na vlastní náklady." Telefonní rozhovor se uskutečnil hned poté, karta je na cestě.

    Myslím, že je neférové srovnávat Právo s Telegrafem. Právo se mi nezdá tak ideologicky tuhé. JČ)


    Jednotná evropská měna není pro ČR?

    Josef Schrabal

    Predvcirem jsem se ucastnil konference EURO na newyorske radnici ohledne zavedeni jednotne meny v Evrope.

    Pro nas je zajimave, ze staty byvaleho sovetskeho bloku (vcetne CR) neprichazeji v uvahu.

    Pro podrobnejsi informace se podivejte na

    http://www.euro.nl/EINFO5.html

    Josef Schrabal


    Hrozí rozpad jednotné Velké Británie? Skotsko bude mít po 300 letech samostatný parlament s právem určovat daně

    Jan Čulík

    Sedmdesát čtyři procent skotských účastníků mimořádného referenda, zorganizovaného labouristickou vládou, hlasovalo ve čtvrtek 11. září, že si přeje zřízení samostatného skotského parlamentu. 63 procent účastníků referenda dalo novému parlamentu právo zvyšovat či snižovat daně. Referenda se účastnilo přibližně 60 procent skotských voličů. Pro zřízení skotského parlamentu se tedy vyslovilo přibližně 45 procent všech skotských voličů.

    Považuje se to za výraznou podporu návrhu vytvořit nový skotský parlament. Podstatně překročil počet občanů účastnících se referenda minimální hranici 40 procent, které nebylo dosaženo v roce 1979, kdy byla skotským voličům v referendu poprvé položena v podstatě tatáž otázka. Nynější referendum se však ve srovnání s referendem z roku 1979 konalo za radikálně změněné situace. Komentátoři vesměs hodnotí výsledek nynějšího referenda pozitivně.

    Labouristický ministr pro Skotsko, Donald Dewar, který se tímto v podstatě stává skotským ministerským předsedou, charakterizoval výsledek voleb jako triumf. "Je to vynikající výsledek. Překonali jsme očekávání. Je to jednoznačné. Občané ve Skotsku podpořili politiku Labouristické strany, aby byl zřízen skotský parlament s právem měnit daně. Znamená to, že nyní máme pro vytvoření nových zákonů morální autoritu a můžeme to udělat energicky."

    Ústavní mluvčí Konzervativní strany Michael Ancram uvedl, že jeho strana bude respektovat demokratickou vůli občanů, ale vyjádřil pesimismus ohledně budoucnosti jednoty Velké Británie. "Vzniká nebezpečí, protože celý projekt je nevyvážený. Mohlo by to vést k ústavní nestabilitě a k rozpadu Velké Británie. Budu usilovat velmi energicky, aby se to nestalo".

    Ve čtvrtečním referendu hlasovalo 74 procent voličů "Ano" odpovědí na otázku, zda si přejí zřízení samostatného skotského parlamentu, 25 procent voličů zvolilo odpověď "Ne." Na druhou otázku, zda má mít nový parlament právo měnit daně odpovědělo 63 procent voličů "Ano", 36 procent "Ne".

    Výsledky překonaly veškerá očekávání aktivistů za samostatnou vládu ve Skotsku. Celé Skotsko hlasovalo pro zřízení nového skotského parlamentu. Jen dva okrsky, Orknejské ostrovy a zemědělský okrsek na jihozápadě Skotska Dumfries and Galloway odmitly návrh, že by měl mít nový parlament pravomoc měnit daně. Tony Blair konstatoval, že jde o "fantastický výsledek" a že je potěšen, že si Skotové důvěřují, že si dokáží vládnou sami.

    Donald Dewar uvedl, že rozhodnutí uspořádat referendum bylo triumfálně potvrzeno jako správné. Šéf skotských liberálních demokratů Jim Wallace řekl, že jde o historické rozhodnutí: dokončení úsilí, které trvalo sto let. Alex Salmond, šéf Skotské nacionální strany, vyjádřil názor, že jde o začátek cesty, která povede k nezávislosti. Čelní konzervativci uznali, že občané promluvili nahlas a jasně. Budou muset svou situaci přehodnotit. V mnoha částech Skotska pokračovaly oslavy vítězství ještě v ranních pátečních hodinách.

    Na jednom z edinburských pahorků, Calton Hill, kde se koná vigílie za samostatnost Skotska už od roku 1992, vládla nálada absolutního nadšení. "Lidé ve Skotsku konečně promluvili a řekli něco, co chtěli říct velmi dlouhou dobu. Vyjádřili názor, že se lidem ve Skotsku dá důvěřovat a že nejsou pitomí, když se má rozhodovat o penězích."

    Labouristický britský premiér Tony Blair přiletěl v pátek do skotského hlavního města Edinburku, aby k výsledku referenda Skotům blahopřál. V souladu s volebním programem své strany konstatoval, že "éra silné, centralizované vlády skončila". Blair zdůraznil, že referendum bylo pro Skotsko velmi prospěšné a odcestoval pak do Walesu, kde se bude konat samostatné referendum o zřízení welšské sněmovny příští čtvrtek.

    Blair poukázal na to, že jeho centristická, Nová labouristická strana, která nyní vládne ve Velké Británii, hodlá i nadále realizovat silně decentralizující program. Jeho poradci vysvětlili, že Blair podpoří i přesun moci od londýnské vlády do jednotlivých anglických regionů, budou-li s tím angličtí volůiči souhlasit. Blair se také chystá podpořit volbu nového londýnského starosty (funkci, kterou zrušila konzervativní premiérka Margaret Thatcherová, protože tehdejší starosta za její vlády byl levicového zaměření) a zřízení londýnského městského úřadu.

    Důležitost úsilí předat obyčejným lidem moc

    Někteří komentátoři poznamenávají, že nástup Tonyho Blaira k moci po květnových všeobecných volbách, v níž jeho Nová labouristická strana získala obrovskou parlamentní většinu, bude zřejmě stejně radikální revolucí, jakou byl v roce 1979 příchod Margaret Thatcherové do premiérské funkce.

    Británie žije v zajímavé době. Snad není přehnané, vyjádříme-li názor, že se v nejnovějším období řadí v celoevropském kontextu řadí k politicky nejpodnětnějším státům. V Británii dochází k hypermodernímu vývoji, který, jak se zdá, zatím dokáže efektivně reagovat na dramaticky se proměňující globální ekonomickou scénu. Vznikají v ní také - částečně pod vlivem Ameriky - nové zajímavé politické myšlenky.

    Tradičně vládl na světové politické scéně konflikt mezi pravicovým a levicovým pojetím ekonomiky. Konzervativci vždy přijímali hospodářskou nerovnost občanů jako fakt kapitalistického způsobu života, s nímž se nedá nic dělat, je ho jen možno snad trochu zjemnit sociálními opatřeními státu. Přeje-li si společnost hospodářský růst, který může způsobit jen kapitalismus, pak nemá vláda jinou možnost, než dát volné pole člověkově hrabivosti, i když to vede k rostoucím rozdílům mezi chudými a bohatými, argumentovali tradičně konzervativci.

    Stará (Blairem nezreformovaná) Labouristická strana zpochybňovala tento názor. Trvala na tom, že stát má povinnost vnutit společnosti ekonomickou rovnost, a to proto, že ve společnosti je víc nemajetných než majetných lidí, takže přerozdělování majetku od bohatých k chudým je podpořeno demokratickou vůlí většiny.

    Toto byl poválečný konsensus až do doby, kdy na scénu přišla Margaret Thatcherová a dokázala, že ve volně fungujícím kapitalistickém systému nemusejí být bohatí, anebo alespoň ti, kdo podporují bohaté, nutně jen menšinou, ale mohou se stát většinou.Přerozdělování majetku od bohatých k chudým se přestalo být cílem vlády. To bylo podstatou thatcherovské revoluce.

    V roce 1997 však Tony Blair rozbil thatcherovský protirovnostářský konsensus. Jak? Noví britští labouristé si jsou vědomi, že v novém, ekonomicky se globalizujícím světě už není možné voličům zajistit tradiční finanční a hmotné rovnostářství (o něž usilovala stará levice). Nemožnost vytvořit ekonomickou rovnost mezi občany kompenzuje Blairova Labouristická strana příslibem větší politické rovnosti, zvýrazněním občanských politických práv a zmenšením rozdílů mezi vládci a ovládanými.

    Tony Blair usiluje o  rozšíření demokracie téměř podle amerických měřítek, kde voliči chodí skoro pořád hlasovat, volí skoro všechny činitele veřejné správy od prezidenta až po místního krysaře. Blair nyní argumentuje: přestaňme uvažovat o nerovnosti výlučně z hlediska peněz - kdy jsme přerozdělovali bohatství, jak nás to naučili marxisté - a začněme o ní uvažovat předmarxisticky a pomarxisticky jako o přerozdělování moci. Blair usiluje o rozšiřování demokracie. Jde o omezování parlamentní imunity a rozšiřování občanské suverenity. Proto hodlají pořádat Noví labouristé ve Velké Británii četná referenda. Nyní začali referendem o skotském parlamentu.

    Skoti zaznamenali příchod novou éru vlastní vlády bez hluku a bez vzrušení

    Je tomu trochu, jako by se ve Skotsku vůbec nic nestalo. Vládne ale tichá radost. Skoti jsou sami sebou překvapeni: Jak je možné, že my, národ, hluboce rozdělený na nejrůznější skupiny, a trpící především vůči Angličanům komplexem méněcennosti, jsme se dokázali sjednotit a vzepnout k činu?

    Lidem ve Skotsku v pátek minulý týden jen pomalu začalo docházet, co to v referendu vlastně udělali. "Budeme muset oslavovat," řekl jeden Glasgowan. "Znamená to, že si teď budeme moci psát do těch formulářů, co vyplňujeme cestou v letadle do zahraničí, už ne 'britská národnost', ale 'národost skotská'?

    "Ano," uvedl Tom Devine, profesor skotské historie na Strathclyde University v Glasgow. "Typický skotský 'Jimmy' si dosud řádně neuvědomil obrovský dopad výsledků referenda. Doufám, že se Skoti nyní konečně zbaví vůči Angličanům onoho svého příslovečného komplexu méněcennosti."

    V pátek 12. září, den po historickém referendu, se Skotsko probudilo líně a nevzrušeně, bez kocoviny. Zjevný byl stoický postoj: "Tak se nám to podařilo. To je dobře. A teď do práce."

    Skotů žije v přibližně pětapadesátimiliónové Velké Británii jen asi pět miliónů. Vztah mezi Skoty a Angličany je do určité míry obdobný vztahu, jaký vládl mezi Slováky a Čechy před rozdělením Československa. Skoti jsou emocionálnější, přátelštější, impulzívnější a někdo by možná řekl i naivnější než světa znalí, pragmatičtí, cyničtí a prý i podstatně manipulativnější (viděno ze skotského hlediska) Angličané.

    Soužití s Angličany bylo pro Skoty vždycky břemenem. Sdílejí s nimi jednotný jazyk a do jisté míry i kulturu, i když si angličtinu i britskou kulturu Skotové výrazně přizpůsobili vlastnímu prostředí. Na jedné straně je pro Skoty angličtina otevřeným oknem do světa, obrovská výhoda, kterou my Češi, uzavření do miniaturního jazykového společenství naší řeči snad ani nemůžeme ocenit. Na druhé straně je angličtina pro Skoty zátěží, protože jim zamezuje, aby dokázali jasně jazykově definovat vlastní národní totožnost. Skotové, kteří se chtěli prosadit, vždycky odcházeli ze země pryč, většinou do Londýna. Zlé jazyky poukazují na to, že skoro celé vedení nynější Blairovy Labouristické strany je vlastně "skotská mafie".

    Skotsko je nádherná země. Na velké většině jeho území se rozkládá snad poslední skutečně nefalšovaná přírodní divočina v Evropě. Většina z přibližně pěti miliónů Skotska obyvatel žije v hustěji obydleném středním pásu Skotska, mezi velkými městy Glasgow na západě - v devatenáctém století to bylo jedno z nejvýznamnějších evropských středisek loďařství a těžkého průmyslu - a hlavním městem Skotska, významným finančním střediskem Edinburkem na východě. Jinde je země jen velmi málo obydlená.

    Tradiční průmyslová odvětví v tomto vysoce zalidněném středním pásu Skotska už v podstatě úplně odumřela. Velmi bouřlivě se ve Skotsku v posledních letech rozvíjí především počítačový průmysl. V oblasti kolem města Livingstonu, mezi městy Glasgowem a Edinburkem, působí nyní desítky amerických a japonských počítačových firem, některé z nichž investovaly do hypermoderních podniků doslova miliardy dolarů. V tomto skotském "křemíkovém údolí" se dnes např. vyrábí více než 60 procent všech stolních počítačů, produkovaných v Evropě.

    Jih i sever Skotska je kromě několika menších měst v podstatě zemědělská krajina nebo pustina - země kamení, jezer, vřesovišť a hor. Snad nejdramatičtější se severozápad země: divoký kraj, kde jedete úzkými silnicemi majestátními scenériemi, nad nimiž se vám tají dech, desítky kilometrů, aniž byste viděli obydlený dům anebo vesnici.

    Opuštěnost země je dána pohnutou skotskou historií. Do začátku osmnáctého století bylo Skotsko samostatné království, ale v roce 1707 se parlamenty obou zemí sloučily a vzniklo takzvané Spojené království Velké Británie. Skotsko ztratilo samostatnost.

    Obyvatelé skotské divočiny, takzvaní Highlanders, zůstali i po protestantské reformaci, kterou do Skotska přinesl ohnivý kazatel John Knox, žák švýcarského reformátora Jana Kalvína, věrni katolické dynastii stuartovců, která byla během reformace donucena opustit skotský trůn. V letech 1745 - 1746 zažili obyvatelé severních skotských oblastí vlastní Bílou Horu, jejíž neobyčejně drastický a traumatický dopad je dosud v těchto částech Skotska pociťován neobyčejně emotivně.

    Skotští Highlanders zorganizovali katolickou rebelii a pokusili se nastolit na trůn člena stuartovské dynastie, prince Charlese Edwarda, který žil ve Francii. Sice zprvu proniklo jejich vojsko hluboko do Anglie, ale nakonec bylo povstání ina jaře roku 1746 na hlavu poraženi, na vřesovišti Culloden na severovýchodě Skotska nedaleko města Inverness. Loni vyvolalo dvěstěpadesáté výročí této události mnoho pozornosti a rozsáhlou veřejnou debatu. Navštivte jakékoliv turistické informační středisko ve skotské vrchovině a uvědomíte si, jak je trauma porážky v Culloden ve skotské mentalitě dosud živé.Hovoří se o něm asi tak často, jak často Češi uvažují o tom, když se ohlížejí do historie, zda se mělo či nemělo rozbíjet Rakousko.

    To, co po porážce katolických povstalců postihlo Skotsko, velmi připomínalo dobu Temna, která tou dobou vládla v Čechách, kde pro změnu zvítězili katoličtí Habsburkové. Vítězná anglická protestantská strana krutě potrestala odbojné Skoty. Mnoho z nich bylo popraveno, byla zakázána jejich kultura, obyvatelstvo nesmělo nosit národní kroj, a bylo posléze - což bylo nejtragičtější - houfně vyháněno z venkovských oblastí. Následovalo vylidnění země: velké množství Skotů skončilo v zámořské emigraci v Kanadě, v Austrálii a ve Spojených státech.

    Toto všechno je dodnes velmi živě přítomné v mysli každého Skota. Možná jako každý malý národ, který má velkého souseda, Skoti, obdobně jako Češi, si během let vyvinuli podstatný komplex méněcennosti. Obviňovali sami sebe, že nikdy ve věci vlastní samostatnosti a řádného rozvinutí národní totožnosti nic skutečně významného nedosáhnou. Všechno končilo jen u prázdných gest a slov. Vznikla povrchní, nacionalistická, etnická skotská kultura pro turisty: whisky, mužské sukně (kilty), tartanové oblečení, lidová skotská hudba, kterou seriózněji uvažující Skoti odmítli jako zdiskreditovanou karikaturu vlastní identity.

    Referendum o decentralizaci skotské státní správy v roce 1979 nebylo úspěšné. Od té doby se však mnoho změnilo. Skoti systematicky, ve všech všeobecných volbách za vlády konzervativců,. důsledně a drtivou většinou hlasovali pro labouristy. Vždycky však - v důsledku početní převahy Anglie - jim navzdory jejich vůli vládla z Londýna Konzervativní strana. Frustrace Skotů s konzervativní vládou, kterou nikdy nechtěli, byla nakonec tak silná, že ve všeobecných volbách 1. května 1997 byli konzervativci ve Skotsku téměř rozdrceni - nezískali tam jediného poslance. Poslední dobou ve Skotsku sílila frustrace s Londýnem. Pozoruhodné je, že příležitostí k vyjadřování silně nacionalistických postojů se stal nedávno natočený historický film Braveheart, Statečné srdce.

    Za posledních téměř dvacet let od posledního referenda o decentralizaci se Skotsko radikálně proměnilo. Celá průmyslová odvětví přestala existovat a vznikla postindustriální společnost. Lidi už většinou nevěří na tradiční konfliktní rozdělení politické scény mezi levici a pravici. Ideologické argumenty ohledně hospodářství umlkly. Dnes se činitelé všech politických stran snaží zajistit, aby hospodářství fungovalo efektivně tržním způsobem v rychle se integrující světové ekonomice. Jako všechny vyspělé země, i Skotsko chápe, že přežije jen tehdy, dokáže-li zmobolizovat co nejúčinněji svůj lidský kapitál, vyjádřený dobrým vzděláním a podnikavostí. I nacionalismus se změnil se vznikem Evropské unie. Všichni vědí, že naprostá nezávislost jakékoliv země je dnes mýtus. Svět, v němž nyní Skotsko existuje, je světem, v němž je všechno těsně provázáno se vším: hospodářsky i kulturně.

    Proč je nynější skotské referendum důležité?

    Od letošního jara proběhly v Británii tři podstatné "tiché revoluce". První z nich bylo ukončení konzervativní éry porážkou Johna Majora a jeho strany v květnových všeobecných volbách.

    Pak následovala, první týden v září po náhlé smrti princezny Diany pozoruhodná a nečekaná "květinová revoluce". Osobnost předčasně zemřelé Diany byla v minulých dnech britskou veřejností zbožštěna téměř až k neskutečnosti. Centrum Londýna bylo zavaleno tunami květin. Ale důležitější bylo, že Dianina smrt se stala katalyzátorem velmi významné vlny nečekaného republikánství. Britská královna se musela podřídit požadavkům občanů. Vznikla rozsáhlá veřejná debata o neuspokojivé roli britské královské rodiny, která je těsně spjata s kořeny britské národní totožnosti.

    K nejvýznamnější "tiché revoluci", která byla vyvrcholením obou předchozích, došlo ale právě ve Skotsku v referendu 11. září. Rozhodnutím referenda byla zrušena tři sta let stará centralistická britská ústava. Mnozí i mimo Skotsko si nyní uvědomují, že časem zřejmě vznikne v Británii plně federalistické uspořádání.

    Významné bylo, že ve Skotsku se stala přípravná kampaň pro referendum o zřízení parlamentu příležitostí k odstranění dřívější stranické, ostře konfrontační politiky. V přípravě referenda spolu těsně spolupracovaly ve Skotsku tři hlavní politické strany: labouristé, skotští nacionalisté i liberální demokraté. Vznikla nová, konsensuální politika spolupráce, která se bude muset zřejmě dále rozvíjet, neboť nový skotský parlament bude založen především na zásadách poměrného zastoupení. Tím ztratí labouristé svou dosud drtivou politickou většinu ve velkých skotských městech. V novém parlamentě budou zastoupeni i skotští konzervativci, liberální demokraté i skotští nacionalisté. Všechny strany jsou připraveny spolupracovat.

    Kampaň pro referendum však byla dosti mlhavá. Nikdo nepředložil jasný a konkrétní politický program. Vlastně se neví, k čemu nový parlament kromě k případnému zvyšování daní bude. Nevznikla debata o tom, jkakou roli budou v novém zřízení hrát skotské školy a univerzity. Jakou bude mít Skotsko ekologickou politiku, jak bude řešit nyní velmi vážné problémy městské dopravy. Pomůže decentralizace Skotska rybářství, které je v krizi, a velmi důležitému sektoru služeb? Ve Skotsku je v důsledku špatné životosprávy snad nejvyšší úmrtnost na infarkty v celé západní Evropě. Bude nový skotský parlament nějak řešit tuto otázku, kterou londýnský parlament léta zanedbával?

    Je možné, že v současné váhavé politické kultuře, je mlhavost programu pro nový skotský parlament logická. Politikové dnes totiž už voličům málokdy navrhují přímočará a jasná řešení: spíše je varují, že nebudou v úřadě moci asi udělat mnoho.

    Někteří podnikatelé se obávají, že si Skotsko s vlastním parlamentem bude chtít vyzkoušet vlastní verzi socialismu, s nímž mnozí Skoti dlouhá léta flirtovali. Pozorovatelé poukazují na to, že když Skoti dali minulý čtvrtek v referendu novému parlamentu právo měnit daně skotských občanů, bezprecedentně se nezalekli možnosti, že by sněmovna mohla na lidi uvalit vyšší daně.

    Někteří lidé v ČR už vyjádřili vůči výsledkům skotského referenda značnou skepsi. V jejich názorech se projevuje nedůvěra k voličům - nezakořenil zvyk, že v demokracii rozhoduje hlas občanů. Jak prý to bude s těmi daněmi: mělo se vůbec v referendu rozhodovat o tom, aby vznikl nový parlament s pravomocemi samostatně upravovat daně? O tom se nemělo hlasovat, napsala například jedna česká čtenářka internetového deníku Neviditelný pes na debatním fóru tohoto listu, protože zvýšením daní nový parlament poškodí skotskou ekonomiku.

    Čtenářce ovšem nepřišlo na mysl, že skotští voliči velmi pravděpodobně budou sami schopni dospět k závěru, že zvyšování daní by bylo pro jejich ekonomiku škodlivé. Nepotřebují, aby v této věci za ně rozhodoval Londýn nebo nějací (moudří?) státní úředníci. Obecně se usuzuje, že by měli skotští voliči mít právo v těchto věcech za sebe ve vlastní zemi rozhodovat sami.

    Jan Čulík


    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|