Andrew Stroehlein

Minulý týden vydala v Británii organizace Doctor - Patient Partnership (Partnerství mezi lékaři a pacienty) před nadcházejícím chřipkovým obdobím prohlášení, určené veřejnosti. Tato organizace, kterou společně vytvořily British Medical Association (Asociace britských lékařů) a Patients' Association (Asociace pacientů) dostala od britské vlády tři milióny liber na to, aby rozšířila ve veřejnosti tuto lékařskou informaci: Nechoďte k lékaři, máte-li chřipku. Lékaři v České republice by měli říkata veřejnosti totéž.

Co to má znamenat? Že nemáme chodit k doktorovi, máme-li chřipku? Cožpak ti Britové zešíleli? Ne, je to logické. Víte, moderní lékařství je vůči chřipce bezmocné. Neexistuje proti ní žádný lék. Chřipku působí viry, a antibiotika proti virům nic nezmohou. Jediné, co vám doktor může doporučit, je, abyste si vzali pár prášku proti bolesti a léky na uvolnění dýchacích cest a zůstali v posteli, dokud se neuzdravíte. Bohužel se nic jiného nedá dělat.

Jdete-li s chřipkou k lékaři, jednoduše je to plýtváním lékařova i pacientova času. Lékař má důležitější věci na práci, než aby se zabýval chřipkou. Pro pacienta by bylo daleko rozumnější, kdyby zůstal v posteli, než aby se vydával zimními ulicemi na cestu k doktorovi. Takže radí britské Partnerství mezi lékaři a pacienty, abyste zůstali doma, máte-li chřipku. Toto řešení šetří čas, peníze i energii všem zúčastněným i  státnímu zdravotnictví.

Samozřejmě, okamžitě jsem si vzpomněl na léta strávená v České republice. Známe všichni velmi dobře, co se děje v ČR, když dostanete chřipku: jdete k lékaři, čekáte tam hodinu nebo déle v čekárně s dalšími pacienty, kteří mají chřipku,, lékař vás vyšetří, zjistí, že máte chřipku (to je ale překvapení), orazítkuje pro vás různé papíry a vy jdete domů a padnete do postele a probudíte se až odpoledne. Za pár dní musíte jít k lékaři znovu, aby vám mohl sdělit něco jiného, co už stejně víte - že už vás chřipka přešla. Tyto hodiny času jsou vynaloženy zbytečně - jejich účelem jsou jen dvě věci.

Zaprvé, dostanete předpis na různé léky. Ty léky, které zmírňují příznaky chřipky, (kapky proti kašli, acylpyrin, atd.) byste si však mohli koupit v lékárně i bez předpisu. Často ale lékař předepíše antibiotika a pacient je poslušně začne užívat. To nemá naprosto žádný smysl, protože antibiotika nemají žádný vliv na viry, které způsobují chřipku. Přitom opakované předepisování antibiotik je hrozbou zdraví veřejnosti, protože pod neustálým selektivním tlakem od antibiotik si jsou bakterie (nikoliv viry) schopny časem vyvinout proti antibiotikům odolnost.

Je to šokující. Vím o stovkách dětí, kterým jsou pravidelně předepisována antibiotika jednou nebo dvakrát do roka. Jejich rodiče, kteří lékařům věří, poslušně plní tento zbytečný a vlastně škodlivý úkol. Vyrostl jsem ve Spojených státech a jako dítě mi lékaři nikdy ani jednou nepředepsali antibiotika, i když jsem přirozeně jako každý měl jednou až dvakrát do roka chřipku.

Proč tedy předepisují čeští lékaři pacientům proti chřipce antibiotika? Ptal jsem se na to několika českých lékařů. Přiznali, že samozřejmě vědí velmi dobře, že antibiotika proti virům nic nezmohou. Konec konců mají vynikající vědecké vzdělání a znají vědecká fakta. Bohužel to není otázkou vědy, ale otázkou kultury.

Kdyby lékař pacientovi odmítl předepsat antibiotika proti chřipce, svěřili se mi tito lékaři, pacient by si pravděpodobně šel pro léky, které od doktora očekává, jinam. Rozšířily by se informace, že lékař X dává míň léků a jeho pověst by utrpěla a přišel by o další pacienty. Český postoj vůči medicíně je ten, že člověk má jít k doktorovi, dostat od něho léky a vyléčit se. Každý lékař, který by pacientovi poradil něco jiného, by byl podezřelý.

Druhý papír, s nímž opouští pacient ordinaci, je samozřejmě neschopenka, která pacienta uvolňuje na několik dní z práce. Neschopenka je zjevně důležitější než antibiotika. Je jasné, že kdyby se měl v ČR změnit systém zacházení s chřipkou, musely by se změnit i tyto byrokratické procedury. Rád bych doporučil systém, který funguje v Americe relativně dobře. Každý zaměstnanec má tam kromě dovolené právo na určitý pevný počet nemocnských dnů. Když jsem například pracoval v americké státní službě, bylo to pět nemocenských dnů ročně.

Funguje to takto: když onemocním, zatelefonuju šéfovi a řeknu mu, že jsem nemocen a nepřijdu do práce. Dostanu za ten den plat, ale mohu to udělat jen po pět dní v roce. Mám-li chřipku, vyberu si tři nebo čtyři tyto placené nemocenské dny. Dostanu-li ji znovu, využiji zbylých nemocenských dnů a k tomu si vezmu jeden nebo dva dny neplacené dovolené. Na druhé straně, pokud už ten rok chřipku podruhé nedostanu, nevyužité nemocenské dny se promění ve finanční prémii. Každý nemocenský den má hodnotu dodatečného platu za jeden den. Takže existuje finanční pobídka, aby člověk nepředstíral, že je nemocný.

Samozřejmě, lidi se probudí někdy ráno s kocovinou a telefonují do práce, že jsou nemocni, ale takové osoby se vlastně jen připravují o svůj plat, protože prémie na konci roku bude nižší a nebudou mít nemocenské dny tehdy, kdy je budou potřebovat. Také je důležité si uvědomit, že s dlouhodobým onemocněním se zachází úplně jinak a nevyužívají se pro ně nemocenské dny. Systém amerického zdravotnictví (nebo spíše jeho neexistence) nelze s dobrým svědomím doporučovat, ale ustanovení nemocenských dnů, které používají mnohé americké podniky, funguje dost dobře.

V žádném případě nejsou nutně všechna západoevropská či americká řešení vhodná pro Českou republiku. V případě léčení chřipky bychom se však měli zamyslet nad doporučením britského Partnerství mezi lékaři a pacienty, protože je rozumné. Česká vláda a pojišťovny by měly vytvořit jednodušší systém, jak si poradit s tímto prostým problémem. Ušetřilo by to lékařům čas, pacientům energii, a všem lidem peníze a papírování.

Máte-li chřipku, měli byste zůstat doma, pít hodně tekutin a brát léky, které zmírňují její příznaky a které dostanete volně ke koupi v lékárně. Ať dělá váš lékař důležitější a užitečnější věci. Doufám, že se brzo uzdravíte.

Andrew Stroehlein

Tomáš Pecina

Možná si na ten francouzský film vzpomínáte: převzala ho ještě v totalitě Československá televize, a vysílala ho, tuším, pod názvem Smrt v přímém přenosu. Je to futuristický příběh o ženě, která trpí nevyléčitelnou nemocí a jejíž poslední dny -- bez jejího vědomí -- přenáší televize skrytou kamerou. Film, i když v něm hrají Romy Schneiderová a Harvey Keitel, nepatří k nejlepším dílům toho období a asi bych na něj zapomněl docela, kdyby mi ho před čtyřmi lety nepřipomněla jedna z propagačních akcí pražského Radia Kiss: novomanželé tehdy museli strávit dva týdny v prostoru výkladní skříně obchodního domu Kotva. Jako odměnu si vysloužili nábytek pro zařízení svého bytu. Vzpomínám si, že mi nápad tehdy připadal nesmírně morbidní a i když bydlím blízko, nešel jsem se na "caged people" ani jednou podívat.

Financial Times 24. 9. 2997

Jan Čulík

Potíž však je, že je Saúdská Arábie krutá, tajnůstkářská, autoritativní, středověká země. Přitom je zejména pro Británii velmi důležitá, neboť Británie dosti závisí na rozsáhlé obchodní výměně s touto muslimskou zemí, zejména v oblasti vývozu zbraní, i když nová britská labouristická vláda tento vývoz z etických důvodů nyní omezuje.

Oficiální britské styky se Saúdskou Arábií byly vždycky poněkud neklidné. V posledních dnech se situace ještě zhoršila. Jde o případ dvou britských zdravotních sester jménem Deborah K. Parry a Lucille McLaughlan, které byly v Saúdské Arábii obviněny z vraždy své australské kolegyně Yvonne Gilfordové.

Saúdským vyšetřovatelům tohoto zločinu se nepodařilo najít u obviněných zdravotních sester pro vraždu motiv. Mezinárodní organizace na obranu lidských práv, jako je Amnesty International, poukazují na to, že ze západního hlediska nebyly prý obviněné ženy z vraždy řádně usvědčeny.

Přesto však jim hrozí v Saúdské Arábii trest smrti. V minulých dnech byla jedna z obviněných zdravotních sester už odsouzena, a to k osmi letům vězení a k pěti stům ranám bičem. V Británii to vyvolává obavy, že tento trest znamená, že Deborah Parry byla shledána vinnou z vraždy, a vražda se automaticky v Saúdské Arábii trestá i smrtí. Přesně se nedá v tajnůstkářské Saúdské Arábii zjistit skoro nic. Britský ministr zahraničních věcí Robin Cook se vyjádřil, že trest pěti set ran bičem je "nepřijatelný". Vykonává se na pokračování. Čeká se, až se trestaný uzdraví z předchozího bití, a pak se v bičování pokračuje.

V britském, zejména bulvárním tisku, vyvolalo odsouzení Deborah Parry obrovské rozhořčení. Mnoho stránek bylo věnováno tomuto "brutálnímu" a "barbarskému" trestu. Někteří pozorovatelé ironicky konstatovali, že se britský tisk daleko více zajímá o osud dvou britských zdravotních sester, než například o rozsáhlý masakr, k němuž došlo v těchto dnech v Alžírsku.

Posléze se záležitost s britskými zdravotními sestrami, jimž hrozí v Saúdské Arábii trest smrti, dramaticky zauzlila.

Podle saúdsko-arabského zákona mají nárok rozhodnout příbuzní zavražděné osoby, jestli má či nemá být nad odsouzenými vykonán trest smrti. Jediný příbuzný zavražděné, schopný racionálního rozhodování je padesátidevítiletý Australan Frank Gilford, který donedávna odmítal vyslovit se proti trestu smrti pro obě britské zdravotní sestry. (Matka zavražděné Yvonne Gilfordové je velmi stará a není při smyslech.)

V minulých dnech vyšlo najevo, že je Frank Gilford nakonec ochoten zachránit životy obou obviněných britských zdravotních sester, ale pouze potud, pokud se zaváží, že mu vyplatí 1,2 miliónu dolarů "výkupného". Půl miliónu dolarů z této částky má být vyplaceno jedné dětské nemocnici a zbylých 700 000 dolarů Giffordovi samotnému.

Obě zdravotní sestry vyjádřily nejvyšší míru pohrdání nad tímto vydíráním, přiznaly však, že nemají jinou možnost, než vydírání přijmout a skutečně v minulých dnech podepsaly závazek, že tyto peníze Giffordovi seženou - i když přirozeně nevědí jak.

V sobotu přinesl britský deník Times rozhovor s dr. Ghasim al-Gosaibim, saúdským velvyslancem ve Velké Británii. Tentopozápadněný muslimský intelektuál ostře kritizoval postoje britského tisku vůči případu obviněných britských zdravotních sester. Je zajímavé si povšimnout jeho argumentace, neboť ilustruje, jak se muslimské země dívají na Západ. Saúdský velvyslanec uvedl, že označují-li britské listy saúdskou společnost jako "primitivní" a "barbarskou", je to hluboce urážlivé. Na světě žije asi jedna miliarda muslimů. Ne všichni berou každé slovo Koránu úplně vážně, ale většina muslimů to skutečně činí. Korán se vyjádřuje k nutnosti potrestat hřích a k nutnosti užívat trestu smrti zcela jasně.

Saudský velvyslanec protestoval proti britským útokům na údajný saúdský muslimský "fundamentalismus". Citoval celou řadu případů západního pokrytectví a selhání. Pak dodal: "Někteří muslimové mohou namítnout: "Proč zničil Bůh Sodomu a Gomorrhu a nikoliv Paříž či Londýn? Jestliže zahájíme takovýto útočný dialog, vznikne skutečně velmi vážná situace."

Na kritiku, že soudní proces s dvěma britskými zdravotními sestrami nebyl otevřený, poznamenal saúdský velvyslanec, že v saúdském pouštním království se nic nedělá otevřeně. Lidé nemluví veřejně o svých manželkách, ani o svých nemocech. "Je to tajnůstkářská společnost." To však podle saúdského velvyslance neznamená, že saúdští soudci nezkoumali nezávisle, podrobně a odpovědně veškerý předložený důkazový materiál.

Blairův "kardinál Richelieu", Peter Mandelson, hlavní modernizační guru a manipulátor sdělovacích prostředků nebyl zvolen do výkonného výboru strany

Labouristická strana je nyní centristická a zreformovaná, a tak toto nebezpečí dnes už víceméně nehrozí, i když nicméně má Blairova vláda velké potíže prosadit na konferenci svůj návrh, aby od příštího roku přispívali britští univerzitní studenti (pokud nebudou vyloženě chudí) na své studium částkou 1000 liber (55 000 Kč) ročně.

Po radikální, v pondělí v Brightonu na konferenci schválené centralizační reformě budoucích konferencí (kterou Blairovi pomohli prosadit svým kontrroverzním "blokovým" (hromadným) hlasováním, jménem miliónů svých členů odborové organizace za určité ústupky od vlády) už tedy k rozbrojům na labouristických stranických sjezdech docházet nebude - diskuse, jak poukázala v televizi jedna postarší delegátka, byla z konference vyloučena.

Levicové křídlo Labouristické strany se nicméně na konferenci Blairovi a jeho vládě pomstilo tím, že do výkonného výboru strany nezvolilo Petera Mandelsona, ministra bez portfeje, blízkého Blairova spolupracovníka a známého velkého zákulisního manipulátora sdělovacích prostředků, který má velké zásluhy na modernizaci strany. (Někteří labourističtí aktivisté mu ale přezdívají "Adolf Mandelson".)

Naproti tomu byl do labouristického výkonného výboru zvolen miláček labouristické levice Ken Livingston, podle jeho slov proto, že prý tradičním labouristickým aktivistům jdou už "ti mladíci s těmi mobilními telefony v dnešním labouristickém ústředí pěkně na nervy".

Ministr Peter Mandelson sám se k svému nezvolení do vedení strany se v pondělí večer v britské televizi vyjádřil takto: "Myslím, že lidé řeknou o Peteru Mandelsonovi: mám ho rád, jde mi na nervy, udělal pro stranu mnoho cenného, asi pro ni udělá ještě mnohé v budoucnosti, teď dostal trošku ránu, vůbec mu to neuškodí, protože to způsobí, že bude trochu pokornější, a to to bude velmi zdravé."