Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé dnešní vydání BL se vám natáhne, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy
Velká Británie: Babičky budou prý v knihovnách brouzdat po internetu
Všechny britské veřejné knihovny by měly poskytovat přístup k internetu, podle nové zásadní zprávy, která doporučuje radikální modernizaci britských veřejných knihoven.
Premiér Tony Blair požádal ministra kultury Chrise Smithe, aby do konce roku 1997 vypracoval akční plán, založený na studii Library and Information Commission, která bude zveřejněna tento týden.
Zapojit všechny britské veřejné knihovny během následujících pěti let na internet bude stát 750 miliónů liber (41,25 mld Kč). Vláda nehodlá financovat tyto investice jen z ústředních vládních zdrojů a ministr kultury Chris Smith dostal za úkol vypracovat partnerství mezi ústřední vládou, místními komunálními úřady a soukromým sektorem.
Podle zprávy Library and Information Commission by měly být všechny britské veřejné knihovny napojeny na Internet. Bude to však možná znamenat, že veškeré služby těchto knihoven přestanou být zdarma. Uživatelé možná budou muset platit za přístup k počítačům. Účast soukromých firem by poprvé rozbil monopol komunálních úřadů při provozování veřejných knihoven.
Zpráva Library and Information Commission také doporučuje, aby byly britské sbírky vzácných knih, rukopisů, obrazů a historických artefaktů digitalizovány a uloženy pro budoucí generace v celonárodním archívu britského kulturního dědictví.
Každý, kdo má k dispozici počítač, modem a telefonní linku, se může napojit na Internet. Existují ale obavy, že se společnost rozdělí na informačně bohaté občany a informačně chudé občany, protože pořádné moderní počítačové vybavení stojí více než 1000 liber (55 000 Kč). (Viz pro srovnání články premiéra Václava Klause, níže. JČ)
Jeden člen britské vlády sdělil listu Times: "Chceme, aby všechny britské děti uměly do roku 2002 zacházet s počítači. Bylo by to vynikající, kdyby se nám podařilo napojit na internet taky babičky."
Tony Blair našel nadšeného spojence pro tento projekt v Billu Gatesovi, který minulý týden navštívil Downing Street. Gates však přitom varoval, že lidé nesmějí propadnout představě, že by se školní vyučování dalo zredukovat jen na přístup k počítačům.
Autoři britské zprávy jsou inspirováni americkou nadací Gates Library Foundation, kterou vytvořili Bill a Melinda Gatesovi. Poskytli jí 200 miliónů dolarů v hotovosti a tutéž částku v softwaru, aby byly vybaveny počítačovým zařízením knihovny v oblastech, kde žijí v severní Americe chudí lidé.
Tony Blair oznámil minulé úterý, že plánuje napojit 32 000 britských škol na Internet.
Vláda také chce vytvořit podmínky pro to, aby mohli dospělí dálkově studovat na univerzitě prostřednictvím počítačů.
Matthew Evans, předseda komise, která vytvořila tuto analýzu, vyjádřil názor, že revoluční změny v nových technologiích v následujících několika letech povedou k tomu, že "netušeným způsobem dojde k rozvoji kvality a množství podrobných informací a znalostí, které budou k dispozici veřejnosti".
Kontrast: Názory českého premiéra Václava Klause na internet a vědecký výzkum:
(Chtěl jsem uvést hyperlinkový odkaz na dva články Václava Klause k této tematice, které vyšly v Lidových novinách letos na jaře. Ono to bohužel nejde, tak je pro osvěžení paměti uvádím tady celé. Snad se to při příležitosti Invexu docela hodí. JČ)
Chybějí nám informace, nebo argumenty?
Společnost: Nespoléhejme jen na Internet, teletext a počítače, orientaci skýtá i tradiční svět knihoven
Václav Klaus
Lidové noviny 5.4.1997
Téměř každodenně se setkávám s kritikou či povzdechnutím si toho či onoho, že mu chybí informace. A já s ním pravidelně polemizuji, protože si myslím, že je kolem nás informací více než dost a že mu asi chybí něco úplně jiného. Že mu chybí schopnost informace si vybírat, uchopit je, převést je ve vlastní využitelné znalosti a na jejich základě jednat (tedy i s využitím té či oné konkrétní informace). Vynechámli nejpravděpodobnější variantu, že informacím nenaslouchá.
Je mi většinou málo rozuměno. Je to asi proto, že se nemohu připojit k těm, kteří vidí v Internetu, v satelitních televizích, v teletextech, v celulárních telefonech a v dalších podobných vynálezech novou éru lidstva, nový lepší svět. Aldoux (sic!) Huxley by řekl Brave New World .
Připomíná mi to podobnou argumentaci, kterou o tzv. vědeckotechnické revoluci tak rádi používali komunističtí vůdcové v naší, ještě ne tak vzdálené minulosti. Souhlasím naopak s Barbarou von der Heydt (v časopise Religion and Liberty, č. 5, 1996), která říká, že věcí, se kterou naše současná civilizace nejvíce zápolí, je schopnost definovat rozdíl mezi informací a věděním .
Ano, a navíc musím říci, že se mi zdá tento poznatek zcela elementární. Se stejnými informacemi zacházím úplně jinak než pánové Sládek a Vik, Grebeníček a Grulich, Jičínský a Ransdorf, i když máme k dispozici stejné počítačové systémy, stejné televizní kanály a asi i podobný pohodlný mobilní telefon.
Chceme-li tento problém alespoň trochu strukturovat, zdá se mi, že první věcí je vztah či relativní poměr vědění minulého a nových informací. Je evidentní, že kulturní a intelektuální dědictví, které - ať si to přejeme, či nepřejeme - všichni společně sdílíme, je výsledkem staletí postupného růstu a zrání, že tedy není výsledkem nějakého přetržitého, skokového procesu.
Nepřeceňujme proto význam těch neposlednějších informací, které před našima očima právě naskakují na teletextu. Někdy je více třeba udržet určitý odstup, neuvěřit poslední, nejčerstvější informaci a naopak - umět ji vhodně přiřadit k existujícímu celku.
Bojím se - jako poněkud konzervativní člověk - určitého rozmáhajícího se viru apoteózy něčeho, co bych označil jako supernovost. Zajímavé v naší postmoderní společnosti začíná být pouze to, co je nové, nevšední, okrajové, historií samozřejmě neprověřené, ale i pokud možno šokující, vychylující z rovnováhy, vyvádějící z klidu.
Je to nepochybně, a u někoho záměrně, na úkor toho, co je základní, centrální, fundamentální, prověřené, sice trochu nudné, ale zato zklidňující a stabilizující. To, co říkám, není výzvou ke staromilství, je to spíše výrazem obavy před ztrátou tolik potřebných pevných bodů, před ztrátou tolik potřeb ných konstant našeho chování a našich postojů. Internet mi v tom těžko pomůže. Nečtuli si doma celá desetiletí v encyklopediích, nebudu asi příliš často využívat ani Internet. Nevímli, co v těchto encyklopediích hledat, nebudu umět hledat ani v Internetu. Nemyslím z hlediska technického, myslím z hlediska věcného. Neboli, druhou klíčovou věcí je důraz na to, že nová informace má smysl jen tehdy, jeli před ní pevná soustava toho, kam tuto konkrétní informaci zařadit.
Ekonomie před několika desetiletími objevila svůj dílčí předmět zvaný ekonomie informací , jehož vznik je spojován zejména se jménem chicagského ekonoma George Stiglera. Díky své zažité metodologii - a právě to nám v roce 1961 Stigler tak důrazně připomněl - ekonom okamžitě a téměř podvědomě odlišuje nabídku a poptávku. Tedy nabídku uhlí či velikonočních beránků od poptávky po uhlí či velikonočních beráncích, nabídku zdravotní péče od poptávky po zdravotní péči (což u nás leckdo nechce docenit dodnes), ale i nabídku informací a poptávku po informacích.
Několik desítek televizních kanálů je pro nás jen a jen nabídkou, my ji ovlivnit nemůžeme, ale máme plně v ruce svou vlastní poptávku po televizním zpravodajství či zábavě. Někdo má svůj vlastní,velmi dobře motivovaný zájem vystupovat na straně nabídky Internetu, někdo jiný má ale zájem vystupovat na straně poptávky po Internetu. Někdy se poptávka s nabídkou setkají, jindy nikoli. Ale musím trvat na tom, že to s věděním jako takovým žádnou bezprostřední souvislost nemá.
My máme v naší zemi - po čtyřech desetiletích komunismu - poměrně málo vyvinutý sociální kapitál, tedy něco, co ve společnosti vytváří elementární pocit důvěry, reciprocity, morální sounáležitosti, mravní povinnosti, zodpovědnosti vůči druhým i celku. A já nevím zcela určitě, zda k jeho zvýšení televize a Internet přispívá, či nikoli. Spíše souhlasím s těmi sociology, kteří říkají, že televize (a počítače všeho druhu) náš život a náš volný čas privatizuje, že přispívák atomizaci lidské společnosti a že se díky tomu náš sociální kapitál zmenšuje, a nikoli zvětšuje.
Uzavřel bych tedy svou úvahu hypotézou, že nám informace nechybějí. Argumentoval bych spíše tak, že nám, a hlavně některým z nás, chybí schopnost si z nich vybrat ty důležité a relevantní, že nejsme schopni využít je k rozšíření svého vlastního rozsahu vědomostí a že je často nejsme v našem jednání schopni aplikovat. Že nám hlavně chybí pevnější kompas našeho jednání.
Věda a naše hospodářská budoucnost
Ekonomika a výzkum: Nový vědecký objev přeměněný v technický vynález znamená výrazný růstový faktor
Václav Klaus
Lidové noviny 31.5. 1997
Ekonomie se od nepaměti zabývá hledáním faktorů, které by mohly vysvětlit výrazně se lišící tempo ekonomického růstu, ke kterému v jednotlivých zemích a v jednotlivých historických obdobích dochází. Vedle těch nejzákladnějších tzv. výrobních faktorů, kterými jsou objem, struktura a kvalita pracovní síly, objem a produktivita kapitálu a přírodní podmínky a zdroje, se často zkoumá i přínos technického pokroku a v přeneseném slova smyslu i vědy samotné.
Jedná se o nesmírně jemné a komplikované hypotézy a o jejich empirické odhady, ale je tomu tak, že žádný pevný vztah mezi objemem peněž ních prostředků věnovaných na vědu a ekonomickým růstem nalezen nikdy nebyl. Abych to upřesnil, vztah mezi ekonomickým růstem a technickým pokrokem empiricky potvrzován bývá, ale vztah mezi ekonomickým růstem a domácí vědou nikoli. O tom, že nový vědecký objev poté, co se přemění v technický vynález, cose vynález přemění v aplikovatelnou technologickou změnu a nakonec v masově aplikovanou technologii, znamená výrazný růstový faktor, samozřejmě není a nikdy nebylo sebemenších pochyb.
Sporné je jedině to, zda je důležitější vědecké objevy dělat, nebo zda je v realitě aplikovat. A to už je o něčem jiném. To už je o tom, zda je v zemi ekonomický systém, který k něčemu takovému poskytuje dostatečné stimuly. Minimálně od Schumpetera je ekonomům jasné, že inovace - jak on to tehdy nazval - zásadním způsobem ovlivňují ekonomický růst. Ale pozor, inovace, to znamená praktická aplikace nového nápadu, včetně nápadu technologického, nemá nic společného s vědeckým objevem samým. Nikde také není dáno, že je produktivnější vydat peníze na vědu než třeba na zakoupení licence. A právě to si u nás diskutující neuvědomují.
V žádném případě nepopírám základní kulturní atributy vědy, nepopírám, naopak velmi zdůrazňuji plodnou souvislost špičkové vědy a kulturní a technické úrovně národa (ale to jsou souvislosti velmi dlouhodobé, měřitelné spíše v desetiletích než v rocích), ale bezprostřední souvislost mezi vědou samou a ekonomickým růstem neznám. Za zcela dominantní považuji otázku podstaty a charakteru ekonomického systému. Socialismus skloňoval slovo věda a vědeckotechnická revoluce ve všech pádech, vědci měli ve společnosti postavení, jaké neměli nikdy v minulosti a jaké nikdy v budoucnu mít nebudou, a přesto se příliš nedařilo ani vědě, ani úspěšné efektivní ekonomice.
Leckteří vědci si to neuvědomují dodnes. Jan Čulík, lektor na univerzitě v Glasgowě říká, že klíčem k budoucímu hospodářskému přežití České republiky v nynějším, bouřlivě se technologicky rozvíjejícím světě, je právě schopnost českých vědců vynalézat nové technologie a efektivně a rychle je realizovat v českém průmyslu (Slovo 2. 5.).
To je pro mne téměř absolutně absurdní myšlenka. Vědci většinou nové technologie nevynalézají, domácí vědci nemohou znát - a to ani zdaleka všechny doma používané technologie a určitě není možné, aby sami vědci tyto nové technologie efektivně a rychle realizovali v českém průmyslu. Technologii vytvářejí technici a o její aplikaci rozhodují manažeři a ekonomové, a všichni to dělají jen tehdy, přinášíli to ekonomický efekt, jsouli k tomu v daném ekonomickém systému dostatečně motivováni a nevedeli iracionalita systému k chování opačnému - jako tomu bylo za socialismu. Úloha vědce, jakkoliv vznešená (a sám se k vědecké komunitě počítám), je v něčem úplně jiném.
Pan Čulík navíc dává jako vědě stejný význam Internetu (jak nedávno někdo vtipně řekl infernetu - podotýkám od slova inferno, nikoli od slova fernet) a začíná se obávat, že v naší zemi vzniká nová společenská nerovnost, třída informovaných lidí s přístupem k Internetu a třída nevědomých, jimž je přístup k Internetu odepřen. Proto by se měla česká vláda soustředit na jeho povinné zavádění.
Je-li pan Čulík skutečným vědcem, pak by měl vědět, že věda není o informacích, ale o vědění, o myšlení, o schopnosti zobecňovat myšlenky, vytvářet z nich modely a testovatelné teorie, a ty potom testovat.
Věda není o Internetu a už vůbec ne o jeho povinném zavádění. Řada badatelů, nedávno například prof. Jeremy Greenwood z University of Rochester, upozornil na to, že k překvapení mnoha pozorovatelů počítačová revoluce posledních dvou desetiletí nevedla k akceleraci ani ekonomického růstu, ani růstu produktivity.
Profesor Greenwood považuje za přirozené, že - stejně jako v minulých stoletích - technologická inovace v prvním období ne přináší očekávané efekty a že teprve v průběhu času, v pohybu po tzv. learning curve (křivka učení se či křivka vstřebávání technologické novinky) dochází k očekávaným efektům v produktivitě. Toto časové zpoždění většinou trvá několik desetiletí. I počítače procházejí stejným vývojem a mnozí z nás to dobře vědí.
Stačí, když se rozhlédnou kolem sebe a podívají se, kolik z našich počítačů se využívá více než jako lepší psací stroj. Výrobci počítačů a tvůrci nových softwarů neuvěřitelně uspěli v přesvědčování všech nás, že musíme mít právě ten jejich nejposlednější technický výdobytek - bez ohledu na jeho náklady.
A tyto náklady pro spoustu našich firem nejsou v poslední době vůbec zanedbatelné. Nevěřím proto panu Čulíkovi, že u nás vzniká nerovná společnost a že to hrozí ochromením ekonomického rozvoje. I Internet je jen a jedině nástroj, v rukou někoho je obrovským přínosem, v rukou jiného neznamená vůbec nic. Ale tak je to ostatně na světě se vším.
Václav Klaus (1941) Politik. Ekonom. Do r. 1970 v Ekonomickém ústavu ČSAV, 70-88 bankovní úředník, 88-89 Prognostický ústav. Zakládající člen OF, poslanec FS a ministr financí (90-92). Předseda ODS. Předseda vlády ČR.
Zpravodajství z prvního dne Invexu
V první den Invexu se představila na tiskové konferenci firma IBM. Přítomna zde byla také Esther Dyson, která vystudovala Harvardskou univerzitu a patří ke světovým špičkám v oboru analýzy počítačového a IT trhu.
Esther Dyson, ačkoliv to neměla původně příliš v úmyslu, se mimo jiné kriticky vyjádřila k nezájmu české vlády o rozvoj IT v České republice.
"Stát by měl podporovat tuto oblast," řekla. " A zvláště česká vláda by měla přímo podporovat IT firmy, sponozorovat zavedení Internetu na školách a sama by více měla používat efektivně - a hrdě - produkty IT."
Dále zkritizovala nezájem české vlády na demonopolizaci Telecomu. "Nedostatek konkurence škodí trhu. V USA neexistují monopoly, ceny klesly o 50%, ale využití telekomunikačních linek je větší. Monopol Telcomu, to je krátkozrakost české vlády."
John A. Henrickson, viceprezident IBM Global Services Emerging Markets, její slova potvrdil.
"Nechali jsme si udělat studii o růstu nových podniků a jejich připojení a prezentaci na Internetu v oblasti střední a východní Evropy. Jejich počet je okolo 3,5 milionů."
Jeho slova doplnil Fritz Gaebler z IBM Austria-Central Europe and Russia.
"Ve Velké Británii je obvyklé, že lidé z nějaké firmy využívají Internet pět hodin pět dní v týdnu. Podle statistik je Česká republika na vedoucím místě v denním připojení na Internet podle počtu počítačů. Navíc se zde využívá dvakrát více IT systémů než v Polsku nebo Německu."
Na jiné pondělní tiskové konferenci se pak představila skupina S98, která se snaží v České republice o kampan za demonopolizaci Telecomu.
(Pro pořádek připomínám, že na samém začátku byla jakási studie odborníků z Britského telekomu, kteří varovali české ministerstvo hospodářství, že by prý bylo katastrofální, kdyby byl český telekomunikační trh demonopolizován předčasně - že je nejprve třeba vybudovat základní telekomunikační infrastrukturu. Je možné, že se české úřady této studie stále přidržují. JČ)
1.
Nakonec jsem se při své (páteční premiéře pro (samostatné) Britské listy, které ze skotského Glasgova globálně šíří dr. Jan Čulík, nevyhnul gramatické hrubce. Při překladu z anglického jazyka jsem napsal cosi ve smyslu, že již nic "nezachrání Klausovy (sic!) kůži". Češtinářskou hrubku (správně "Klausovi kůži"), za kterou by mě v šesté třídě vytahala má jinak laskavá češtinářka za ucho, přehlédl i jinak pozorný glasgovský bohemista Čulík. Jen se mi potvrdilo, že psaní na obrazovce vyžaduje, i pokud jde o gramatiku velkou pozornost. Člověk navíc nikdy neví, kdo ho v cyberspacu vytahá za ucho, nebude-li to nakonec jeho bývalá češtinářka, která si koupila přístup na Internet. Mohl bych se pak možná vymlouvat, že šlo o překlep správného 'nic nezachrání Klausovu kůži'.
2.
Jedním z důvodů, proč jsem se po rozvaze rozhodl podpořit amatérský projekt Britských listů, je, že ve mně zůstala zachována víra v bláznivé projekty českých blouznivců a zapadlých vlastenců, kteří svým počínáním nesledují žádné jiné nebo vyšší zájmy, než nahodile provokovat (své) v tomto případě cyberspacové okolí a nevědomky si tak potvrzovat svou vlastní totožnost. Sám jsem si tak počínal, když jsem na základní a střední škole vydával vlastní autorské časopisy, abych třídnímu kolektivu jasně naznačil, jak se od něj odlišuji. Každý si tím období musí projít. Někdo jako žák, jiný jako vysokoškolský učitel.
3.
Když jsem teď znovu listuji "Poznámkami z malého ostrova", velmi čtivého cestopisu Billa Brysona, nemohu se s Britskými listy nepodělit o pasáž, která možná posune některé příspěvky na těchto síťových stránkách do jiné perspektivy. Americký novinář Bill Bryson, v jedné z kapitol svého britského cestopisu zavítal (v roce 1994 po letech znovu) do obchodního domu Daniel's ve Windsoru a pak napsal:
"Daniel's mi vždy připomeme, jak by Británie mohla vypadat za komunismu. Poměrně dlouho jsem považoval za nešťastné - a teď hovořím z globálního pohledu - že tak důležitý experiment v organizaci společnosti byl ponechán Rusům, když Britové by to byli schopni zvládnout mnohem lépe. Totiž téměř vše, co je potřeba k zavedené asketického socialistického systému, je konec konců druhou britskou přirozeností. Jsou zvyklí na nedostatek. Dokáží se skvěle semknout ve jménu společného dobra. Zvláště při nepřízni osudu. Dokáží stát trpělivě nekonečnou dobu ve frontách a přijímají se vzácnou statečností přídělový systém, omezující diety a také náhle nepříjmené neodstatky v základních druzích zboží, jak ví každý, kdo se pokoušel sehnat v sobotu odpoledne v supermarketu chleba. Vyhovuje jim šedá byrokracie a, jak dokázala Mrs. Thatcherová, tolerují diktátorství. Bez jediné stížnosti čekají léta na operaci v nemocnici nebo na dodávku domácího spotřebiče. Mají přirozený dar vymýšlet si vtipy o autoritách, aniž by je vážně zpochybňovali, a přináší jim naprosté uspokojení, pokud vidí, jak padají k zemi bohatí a mocní. A většina Britů starších pětadvaceti let se obléká stejně (jako kdysi) východní Němci. Jedním slovem, (pro socialistický systém) tu existují všechny předpoklady."
Mimochodem Bill Bryson není první autor s takovým postřehem. Každý student české vysoké školy starší 26 let ví, že Karel Marx spřádal své teorie socialistické revoluce před 150 lety právě v Britské knihovně.
(Autor je zpravodajem České televize pro Spojené království a Irskou republiku)
(Pozn. Že bych vydával Britské listy proto, abych si potvrzoval vlastní totožnost či ostře se odlišoval od spolužáků - no, to tedy zrovna ne. JČ.)
Elektronické volby - konec demokracie?
Pánové Mikeš a Novotný zveřejnili v pátečních BL poměrně obsáhlý text, zabývající se možností, že by pří příštích volbách do českého parlamentu mohlo být umožněno hlasování po Internetu. Pokusím se stručně vysvětlit, jaká bezpečnostní a politická rizika zmišovaná možnost skrývá:
- Systém asymetrické kryptografie zajišťuje před odposlechem a falšováním dat pouze jeden segment datového přenosu -- přenosovou trasu. Vysílající počítače zůstávají nezabezpečené, a protože lze předpokládat, že jejich obsluha (voliči) nejsou profesionálové zabývající se ochranou dat, nedá se vyloučit, že bezpečnostní integrita těchto počítačů bude narušena (kompromitována). V internetových prohlížečích existuje dnes tolik bezpečnostních děr, že pro hackerský tým -- a vzhledem k tomu, o co při volbách jde, počítejme s ostřílenými profesionály -- bude hračkou instalovat do všech voličských počítačů nevelký softwarový add-in; díky němu volič sice bude skálopevně přesvědčen, že odesílá hlas pro svého favorita, ale ve skutečnosti bude hlasovat pro kandidáta, který si zaplatil hackera. Odhalit takový "doplněk" je mimochodem velmi obtížné a dokonce si nemůžeme být jisti, zda podobné roztomilé věcičky, tiše čekající na aktivaci, neobsahují naše operační systémy, mailery a browsery už při instalaci; pokud projde zákon právě projednávaný americkým Kongresem, bude dokonce povinností výrobce softwaru taková "zadní dvířka" do všech svých programů vestavět.
- Ještě horší je situace, kdy někdo po volbách zjistí, že jeho počítač není bezpečný. Zmiňovaná "zadní dvířka" jsou vždy anonymní a nedá se zjistit, kdo a proč je instaloval. I kdyby v tomu došlo na jediném počítači třeba až rok po volbách, politický skandál je na světě.
- Volební systém by měl fungovat tak, že volič bude mít nejen možnost, ale i povinnost hlasovat tajně, aby se tak předešlo pokušení politiků kupovat si hlasy. Internetové hlasování to nezaručuje: nedá se zkontrolovat, jestli volím skutečně já nebo někdo, komu jsem svůj volební lístek prodal. Mimochodem, proti prodeji hlasů není zcela bezpečný ani současný český volební systém, který umožňuje voliči odnést si nepoužité volební lístky z volební místnosti.
- Když se objeví zpráva "Český velvyslanec v USA volil komunisty!" po tradičních ("mechanických") volbách, nevyvolá to téměř žádnou reakci, kromě toho, že příslušný list bude pravděpodobně zažalován pro pomluvu. Zpráva "Náš hackerský tým odhalil, že český velvyslanec..." je ovšem jiného druhu. I laici mají matné povědomí, že na Internetu působí temné síly (dobrá práce, pane Smejkale!), vědí -- přesněji: myslí si, že vědí -- kdo jsou hackeři, a i kdyby autor zprávy neměl pro své obvinění vůbec žádné důkazy, podaří se mu vnést do společnosti dávku nejistoty. Volby je nutno zorganizovat tak, aby do jejich mechanismu byl po vynaložení přiměřeného úsilí schopen proniknout i průměrně hloupý novinář, a to elektronické hlasování principiálně vylučuje.
Proto není divu, že snad s výjimkou Reformní strany Rosse Perota zatím nikdo o elektronickém hlasování při důležitých volbách, jako jsou volby parlamentní, vážně neuvažoval. Je skoro jisté, že klasická volební urna přežije rok 2000, a není vyloučeno, že se bude používat i v roce 2100.
S hackery na zlaté časy a nikdy jinak
Dobry den, pane Culiku,
V Britskych listech jsem si precetl clanek Budou Cesi v zahranici moci volit ? - a budou moci volit v pohodli svych obyvaku pomoci Internetu???
Vyhledem k tomu, ze nektere formulace, jako treba dve (podle mne) vylucujici se vety: " Bezpecnost siti a pocitacu je novy technicky obor. Site, ktere jsou odborne vedeny, nejsou snadno proniknutelne." me napul pobavily, napul vydesily, chtel jsem puvodne napsat clanek jako reakci, ale vecer jsem otevrel nove cislo casopisu Connect! a jeho uvodnik se k tomu hodi mnohem lepe.
Jen pro upresneni: Casopis Connect! je cesky _odborny_ casopis venovany problematice pocitacovych siti. Je to casopis urceny sitovym profesionalum - spravcum siti.
S uctou
Connect! 10/97
Úvodník:
S hackery na zlaté časy a nikdy jinak
Řeklo by se: hackerům a elektronickým pirátům příchodem nových technologií odzvonilo. Skutečně jen řeklo. Každodenní události kolem nás naopak ubezpečují, že zlaté časy hackerů a pirátů teprve nastanou. Firmy se masově připojují do Internetu, začíná se vážně přemýšlet o elektronickém obchodu apod.
Nepomáhá nic, snahy o zabezpečení systémů, šifrování, omezené přístupy k datům, nasazování firewallů, zhola nic. Dnešní systémy jsou mnohem více otevřené než kdysi a také více náchylné pro napadení. Rozumí jim o několik řádů více lidí než v minulosti.
Svět se prostřednictvím “netů" dobrovolně vrhá do zákeřné náruče nejdemokratičtějšího média na planetě. Jistě, hovoří se o šifrách, virtuálních sítích, nových technikách zabezpečení informací, ale k čemu to, když se kdokoli z vaší vnitřní sítě může snadno probít hlavním serverovým systémem a získat heslo třeba hlavní účetní.
Existuje mnoho veřejně dostupných nástrojů pro systémy NetWare a WindowsNT, kterými může libovolný uživatel s troškou přístupových práv, než bylo nutné, zjistit v okamžiku hesla všech vašich uživatelů.
Poslední utility schopné dešifrovat hesla z adresářové struktury NDS systému NetWare (najdete na http://www.nmrc.org/) a Windows NT (http://www.l0pht.com.advisories.html) pohřbívají všechny úvahy o tom, který systém má nebo nemá na to být bezpečným a jasně říká, jaký význam má třeba pozlacená certifikace na třídu bezpečnosti C2.
V případě Windows NT autor utilitu povýšil o schopnost zachycení hesel přímo na síti bez přístupu na server (prakticky ihned po opravě serveru ze strany Microsoftu).
Rady jsou stále stejné: oddělte fyzicky server, měňte často administrátorská hesla, nastavujte systém podle doporučených pravidel apod. Ovšem pak už nelze hovořit o bezpečném systému, protože je nemožné přinutit k těmto krokům tisíce “správců" malých sítí!
Dobrá rada nad zlato. Spolehnout se musíme sami na sebe a na to, že sami definujeme, která data jsou pro nás důležitá.
Proč to všechno ? Protože svět zajímá elektronický obchod, probíhající právě na Internetu: právě tento obchod, který má mít v roce 2005 obrat kolem 200 mld. dolarů!
Co doporučíme pak zákazníkům a obchodníkům? Nepoužívejte servery? Zákazníkům: neposílejte PIN své kreditní nebo platební karty Internetem, nenakupujte?
Situace se zdá nesnadnou až kritickou, a má snad jediné rozuzlení: management společností, které intenzivně využívají služeb informačních společností, které intenzivně využívají služeb informačních technologií, bude stále více stlačen do definování jasných pravidel přístupu k informacím.
Situací, kdy všichni mohli vědět všechno, bude méně a méně. Nehovoříme tedy o investici do drahých a náročných firewallů, “pořízení" špičkových odborníků na ochranu informací, ale pouze o definici pravidel uvnitř samotných firem.
Bezpečnostní pravidla se dostanou na stejnou úroveň, jakou dnes mají pravidla používání služebních motorových vozidel nebo čerpání dovolené. Pak budou mít hackeři mnohem těžší úlohu v napadání naší sítě zevnitř - dáme jim méně šancí.
Po období bezbřehé otevřenosti, která pomohla posunout kolo internetových dějin za dva roky o několik generací, nastane období pevných standardů a přísnějších kontrol. Internet už možná nebude tak zábavný pro objevitele (a hackery), ale užitečnější pro ostatní lidstvo.
Martin Karmín, šéfredaktor časopisu Connect!
Proč do NATO: Neffova lekce z globální politologie
Ondřej Neff analyzuje ve svém víkendovém komentáři důvody, zda a proč by Česká republika měla usilovat o členství v Severoatlantické alianci. Je pozoruhodné, že téměř všechny použité argumenty jsou chybné; dalo by se říct, že rozum se tu přizpůsobil svatému zápalu dospět k žádoucímu, pokud možno entuziastickému a rezonantnímu ANO.
Vůbec základní chybou je vztahovat přistoupení České republiky do NATO k existenci nebo neexistenci aktuálního, zbrojí chřestícího nepřítele. Pro vstup by zřejmě bylo nejlépe, kdyby se na českých hranicích už srocovaly hordy krvedychtivých žoldnéřů a cizí generálové se u jednacích stolů dohadovali, kdo si po válce ponechá tu kterou část území poražené země. Vymezovat funkci armády výhradně na pozadí existujících nebo snadno předvídatelných hrozeb je krátkozraké; nechceme-li mít z armády potřetí v tomto století ústupový sbor, musíme usilovat o obranyschopnost eo ipso, ať bude útočníkem kdokoliv.
Z tohoto pohledu je irelevantní i následující vize, jak budou vypadat konflikty příštích desetiletí. Věřme QDR, že příštího globálního konfliktu se většina z nás nedožije, avšak nepodléhejme společně s Neffem iluzi, jak banální a nevýznamné příští možné střety budou. Příklad paranoidního lídra s diktátorskými sklony, který nedokáže vyjít ani s opozicí, ani s početnou národnostní menšinou, nemusíme hledat v Jižní Americe.
Nejvíc z celého komentáře mě pobavilo Neffovo tvrzení, že "integrací s NATO získá[...] Armáda České republiky[...] jasně definovaný obranný úkol, tudíž i představu o budování výzbroje, výběru kádrů a získá cíl a metodiku výcviku; stane se sebevědomým a cílevědomým tělesem." Sancta simplicitas: to si Ondřej Neff vážně představuje, že ministra Výborného zavolají do Bruselu a tam mu za nejpřísnějších bezpečnostních opatření slavnostně sdělí, co je teď ten tajemný obranný úkol české armády a jak se pro jeho plnění máme vyzbrojit!? A že Velký Úkol všechny ty Neffem na jiných místech tolik kritizované lampasáky, neschopné záměry Severoatlantické aliance nejen realizovat, ale ani pochopit, stmelí v akceschopný a sebevědomý ozbrojený sbor!?
Snad v jediné věci se Ondřej Neff nemýlí: soudobá technika vedení boje ("warfare") je v prvé řadě o špičkových technologiích, o komunikační technice a logistice. Ty věci jsou astronomicky drahé; levnější je však jen bezbrannost. Nepředstavuji si, že vstup do NATO (a jsem pesimistou, pokud jde o otázku, zda k němu dojde v plánovaném nejbližším termínu) učiní Českou republiku bezpečným úložištěm cizího kapitálu, ale rozhodně bude přínosem, když k nám armáda tyto technologie doveze.
Vypadá to, jako by se Ondřej Neff místo do NATO chystal ke vstupu do Varšavské smlouvy. Tam by měl všechno, po čem volá: jasnou definici nepřítele, centrálně stanovené úkoly, společné velení podřízené cízímu politickému zájmu, a, kdo ví, snad i vyšší akceschopnost a sebevědomí armády.
Pokud česká armáda za posledních osm let něco prokázala, pak především svou nedospělost, neschopnost definovat vlastní úkoly a priority a obhájit své místo a prestiž v demokratické společnosti. Od toho ji nezachrání deset bosenských jednotek a patnáct chemických pluků. Tento zásadní deficit vstup České republiky do NATO v žádném případě neodstraní ani nezaretušuje.
Čtrnáct minut
V utery, 14. rijna 1997, presne v 10:26 hodin dopoledne, americky general ve vysluzbe CHUCK YEAGER , stejne jako pred pul stoletim, nasedne do stihacky F-15, a opet, jako pred temi davnymi padesati lety, se pokusi prekrocit zvukovou barieru.... Ze to bude v moderni stihacce o mnoho, mnoho lehci nez pred pul stoletim, neni pochyby...
V Kalifornii, nad Edwards Air Force Base, ktera tenkrat jeste nebyla EFB jako dnes, bylo stejne zlatomodre rano jako, doufame, bude opet v utery...
13. rijna 1947 vecer zapadl tenkrat ctyriadvacetilety zkusebni pilot Chuck Yeager s manzelkou Glennis do oblibene hospody tehdejsich pilotu operujicich v kalifornske pousti, zvane Pancho's Happy Bottom Riding Club... Za vecera se manzele Yeagerovi rozhodli dat si romantickou projizdku konmo, a na vypujcenych konich se jiz za tmy vraceli do vybehu pro kone.
V nastale temnote Chuck prehledl, ze vybeh byl jiz zavreny, a i s konem narazil do bariery...Pri nasledujicim padu si zlomil dve prava zebra... Vedom si toho, ze pujde-li se zranenim k vojenskemu lekari, nebude mu nasledujiciho dne povoleno startovat, zasel si za lekarem civilnim. Ten mu zlomena zebra prelepil leukoplasti, a bolesti pri kazdem pohybu prave ruky skucici Chuck sel druhy den letat...
Letajici prostredek nutny vyzkouset byl shodou okolnosti X-1, v zasade ponekud vetsi naboj opatreny motorem, kridelky a nekolika nepostradatelnymi hejblatky na ocase. Bylo to dlouhe 31 stop a naplnene smesi tekuteho kysliku a alkoholu, a ctyri timto palivem pohanene raketove motory spolecne produkovaly sest tisic liber tahu.
Mista pro pilota bylo poskrovnu, do kabinky se Chuck vtesnal jiz za letu v prostoru pro bomby v brise bombarderu B-29, ktery Chucka i s X-jednickou vynesl do vysky 26 tisic stop... Chuck mel na hlave kozenou footbalovou helmicku, kryt kabiny X-1 si uzavrel kusem nasady od smetaku, kterou si predem pripravil, veda, ze zranenou pravou rukou uzavrit kryt nebude schopen, nacez byl i se svym letacim pristrojem z bricha bombarderu vypusten...
Pilot, ktery v letadle P-80 s kamerou na nose Yeageruv let dokumentoval, pise: "Muj pristroj ukazoval 0.8 Mach, a on mne predletl rychlosti o neco vyssi nez Mach 1. Bylo to poprve, kdy jsem spatril za letadlem sokove vlny..." Obrazek z kamery namontovane na nose P-80tky byl druhy den rano na stole americkeho presidenta Trumana.
Ve Victorvillu, malem kalifornskem mestecku v pousti ( nedaleko mel svuj dum, posledni bydliste pred svou smrti, Jiri Voskovec) toho 14. rijna 1947 poprve slyseli sonicky boom...
Spanila jizda, kterou nekteri oznacuji jako nejvetsi udalost ve vyvoji letecke techniky mezi prvnim vzletem bratri Wrightu a pristanim na Mesici, trvala ctrnact minut...
Behem letu, kdy v podstate "nikdo nevedel, co to udela..." byl Yeager v kabine skutecne pouze v rukou Bozich... Nemel padak, zadnou moznost se katapultovat, kdyby z kabinky vystrcil pouhy nos, zlomil by mu kolem proudici vzduch vaz... Kdyby z kabinky vyskocil, ziletkove tenounka kridla X-1 by ho promptne rozdelila na dve polovicky...
V utery si to vsechno, tentokrat v helme, s katapultem, v moderne vybavene F-patnactce, ctyriasedmdesatilety Chuck Yaeger nad nasi kalifornskou Edwards AFB zopakuje...
Jestli jste ho nikdy nevideli, prozradim vam, jak vypada... Je vlmi podobny Bohumilu Hrabalovi... Sbiram fotografie obou, mam dokonce nektere vedle sebe slepene, vypadaji skutecne jako dvojcata.. Nejak jsem zamyslela obema ten slepeny obrazek poslat, nedoslo k tomu...
Tak aspon budu v utery Chuckovi drzet palce, a za naseho pilota oblohy virtualne-literarni, se pomodlim...
(Podle Los Angeles Times, Jirina Fuchsova, 8.10.97)
