pondělí 27. října

O B S A H

Česká politická krize:

  • Čeští vzdělanci debatovali o situaci v ČR a na Slovensku na zámku Schwarzenberku v německém Scheinfeldu (Jan Čulík)
  • Josef Zielenec odstoupil - jak to vidí Guardian
  • Česká politická kultura v nynější krizi (Jiří Pehe, Václav Žák, kníže Schwarzenberk)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé dnešní vydání BL se vám natáhne, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy

    Adresa Britských listů je zde.

    (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University)


    Výrok dne:

    Je-li ODS konzervativní, tak já jsem trockista.

    Kníže Schwarzenberk na setkání českých vzdělanců o tomto víkendu v německém Scheinfeldu.


    Debata českých intelektuálu v momentě krize

    O víkendu se konalo v německém Scheinfeldu, na hradě Schwarzenberku, šesté takzvané "schwarzenberské setkání" českých a slovenských intelektuálů, současných a minulých politiků, novinářů a jiných aktivistů. Tato výroční setkání jsou pokračováním tradice schůzek někdejších disidentských spisovatelů, soustředěných kolem časopisu Obsah.

    V německém Scheinfeldu se konají proto, že tam má dr. Vilém Prečan, ředitel pražského Ústavu pro soudobé dějiny, pod záštitou knížete Schwarzenberka nejen svůj byt, ale také rozsáhlé a vynikající Dokumentační středisko české nezávislé literatury, archiv českých samizdatů, jejich západních vydání v češtině a v jiných jazycích a množství unikátních českých časopisů z domova i ze zahraničí za posledních padesát let.

    Setkání bylo v mnoha ohledech neobyčejně zajímavé. Sobota 25. října byla víceméně věnována debatě o politické situaci na Slovensku, o níž informovali političtí odpůrci Vladimíra Mečiara - František Mikloško, Peter Zajac, Miroslav Kusý a pak historikové Dušan Kováč a Jozef Jablonický.

    V sobotu odpoledne se konala neobyčejně živá diskuse o stavu českého hospodářství, kterou zahájil svou přednáškou dr. Martin Myant ze skotské University of Paisley. V neděli dopoledne se pak hovořilo velmi zajímavě o české politické situaci. Debata byla velmi aktualizována nejnovějším vývojem v ČR, zejména po odstoupení ministra zahraničních věcí Jozefa Zielence. Někteří účastníci, jako například dr. Jiří Pehe, nyní hlavní zahraničně politický poradce Václava Havla, přijeli do Scheinfeldu zčerstva od dramatických jednání, ve spojitosti s abdikací.

    Debata o nynější české politické situaci byla obecná, ale nutně byla ovlivněna nejnovějším politickým vývojem. Přinesu postupně všechny významné příspěvky.

    V diskusi se ozřejmil hluboký rozdíl mezi tím, jak vnímají vlastní i vnější politickou situaci Slováci (aspoň ti příslušníci slovenské antimečiarovské opozice, kteří byli na scheinfeldském setkání) a jak ji dnes vnímají čeští komentátoři a politologové.

    V kostce: doufám, že to není vyjádření žádného národního šovinismu (čtenáři Britských listů vědí, že se k českým postojům často vyjadřuju kriticky) ale české reakce byly zralé, rozrůzněné, pluralitní, objektivní a skeptické.

    Jistě: byly výjimky. Je už snad kletbou středoevropské skutečnosti, že politikové, snad zejména středního a staršího věku, si neuvědomují, že mají mluvit stručně a věcně. Mají potřebu otvírat pusu a říkat banality - plýtvají tím drahocenný čas. Tímto přístupem se na shromáždění projevil senátor Luboš Rychetský, který při svých diskusních příspěvcích mluvil většinou zdlouhavě, rozvláčně a banálně. I on však občas řekl něco zajímavého ("V roce 1992 hlasovala Česká republika pro Klause v důsledku strachu z minulosti, Slovensko pro Mečiara v důsledku strachu z budoucnosti. Strach není příliš dobrým vodítkem při politickém rozhodování.")

    Vystoupení slovenské opozice, zejména pánů Mikloška, Zajace, Kusého, Kováče a  Jablonického, bylo pro mě - i další účastníky zklamáním. Vlastně bylo ovšem instruktivní: jak konstatovala přítomná zpravodajka českého a slovenského vysílání německé stanice Deutsche Welle, bylo možno si potvrdit, že protimečiarovská opozice je neefektivní, kromě antipatií vůči Mečiarovi nemá žádný nosný program a i kdyby nakrásně vyhrála volby, prokáže se u moci jako zřejmě zcela neschopná garnitura a povede to asi posléze opět k Mečiarovu vítězství.

    Slovenský tým, který měl přítomné informovat v sobotu dopoledne o situaci na Slovensku, nedokázal říct skoro nic nového. Hlavně jen vyjadřoval svou frustraci z Mečiara. Vystoupení Františka Mikloška se omezovalo na pár bonmotů a historek ze života. Nebyla to věcná analýza. Jeho kolegové nebyli o moc lepší. Na západě by se kvalifikovalo jako urážka obecenstva to, že se slovenští přispěvatelé neobtěžovali předem si svou přednášku formálně připravit a na pódiu improvizovali.

    Ale co je ještě daleko závažnější: Vznikl dojem, že slovenští účastníci nejsou příliš dobře schopni operovat s pojmem demokracie a plurality. Všechno se jim smršťuje na odpor vůči Mečiarovi. Používají-li někdy ke svému protimečiarovskému boji poněkud zidealizovaný obraz Václava Klause, nedokázali pochopit kritičnost českých účastníků vůči současným českým politickým poměrům.

    Doslova tragickým případem byl v tomto ohledu přítomný Štefan Hríb, čelný komentátor slovenského vysílání Svobodné Evropy. Ten se v pátek večer - v na mě obrátil slovy: "Čulíku: máš rád Thatcherovou? Anebo jsi levičák?"

    Obdobně sofistikovaně "rozrůzněná" měřítka používal Štefan Hríb i při jiných příležitostech. Tak po př\ednášce Martina Myanta o problémech české ekonomiky (která vyšla v pátečním vydání Britských listů, viz zdejší Archív) vyjádřil v diskusi silné podezření, jestlipak Dr. Myant není možná sociální demokrat.

    Je to zajímavá představa - mělo by se to praktikovat na britských vysokých školách- Studenti by měli zkoumat politické přesvědčení svých učitelů, a kdyby zjistili, že mají nedej bože osobní politický sklon vůči sociální demokracii, nemuseli by chodit na jejich přednášky a nemuseli by se podrobovat v jejich oborech zkouškám.

    Takováto slepá ideologická zabedněnost škodí. Tu právě neprojevovali čeští debatéři, kteří v diskusi i v přednesených příspěvcích pronesli zajímavou škálu názorů.

    Zdálo se mi tedy, že Slovensko je za Českou republikou - alespoň podle postojů přítomných slovenských intelektuál§ soudě - o několik let pozadu.

    Václav Žák, který vystoupil v diskusi z obecenstva několikrát se stručnými, věcnými, pádnými a zajímavými příspěvky, poukázal na to, že vzhledem k tomu, že se slovenská společnost musí bránit diktátorským tendencím Vladimíra Mečiara, je dnes daleko odvážnější, nezávislejší a v mnoha ohledech emancipovanější, než společnost česká, která donedávna v podstatě většinou jen pochlebovala české vládní garnituře. Zcela určitě to podle Václava Žáka - i jiných - platí o slovenských novinářích.

    Připadá mi, že mnozí čeští komentátoři a intelektuálové už dnes umějí - pod dojmem nejnovějšího traumatického vývoje - interpretovat skutečnosti objektivně a nezávisle a kriticky, ze zralého pohledu. Osvobodili se většinou od jednostranně zjednodušujícího ideologizujícího pohledu, i když u určité části veřejnosti tyto ideologické stereotypy ještě přežívají. (jak je zjevné například z příspěvků na Fóru Neviditelného psa, viz má analýza jeho etosu, psaná pro scheinfeldské setkání, která vyšla v Britských listech ve čtvrtek. Bezpochyby však jsou - a stále více budou v české společnosti na ústupu.

    Slovenští debatéři vyjádřili názor, s nímž částečně souhlasili i mnozí čeští účastníci, že totiž nyní jak se zdá český i slovenský vývoj do určité míry konverguje, česká společnost už není tak zdaleka "premiantská" a "úspěšná", jak se původně zdálo, obě společnosti mají dosti obdobných rysů - zkrátka je pravděpodobné, že byla hloupost v roce 1993 kvůli krátkodobé účelovosti rozbourávat Československo.

    Příspěvky ze scheinfeldské konference budu postupně zveřejňovat. Dnes přináším přednášku dr. Jiřího Peheho, který se v neděli dopoledne v Scheinfeldu zamyslel nad politickou kulturou v České republice, z hlediska nynější české politické krize. Viz Obsah zde napravo.

    Jan Čulík

    Česká vláda se potácí nad propastí

    V sobotu 24. října zhodnotil britský list Guardian odstoupení ministra zahraničních věcí Jozefa Zielence po pěti letech v úřadě. Podle listu Guardian to byla minulý týden pro ODS a českou vládu už druhá rána, poté, co oznámil i ministr vnitra Jan Ruml, že ze své funkce odstupuje.

    Vládní krize, k níž došlo jen asi za rok po posledních všeobecných volbách v ČR, prý podle listu Guardian možná povede k otevřenému konfliktu mezi Václavem Klausem a Václavem Havlem, dvěma znepřátelenými osobnostmi, které dominují české politice od pádu komunismu v roce 1989.

    Před rezignací ministra zahraničních věcí prozradili prý podle Guardianu prezidentovi poradci, že chtěl Václav Havel požadovat vytvoření vlády nestranických "odborníků".

    Předminulý týden, poznamenává dále Guardian, se vyjádřil Václav Havel, že předčasné volby by nebyly katastrofou a vyjádřil frustraci ohledně arogantního stylu Václava Klause.

    List poukazuje na to, že rezignovali i dva náměstci obrany, čímž vzniká dojem, že vláda Václava Klause je nyní potápějící se loď.

    Miloš Zeman obvinil Klausovu vládu, že je to vláda "podvodníků", která zavedla ČR na cestu "naprostého hospodářského zruinování". Premiér, který je známý svým drsným stylem, obvinil Zemana, že projevuje "neuvěřitelnou nenávist".

    Rezignacemi Jana Rumla i Josefa Zielence přišela česká vláda o dvě velmi významné osobnosti. Zdá se prý, uzavírá Guardian, že oba muži manévrují tak, aby se mohli do politické arény vrátit v poklausovské éře.

    Premiér však neodejde bez boje a možná ještě přežije nynější politickou krizi.


    Politická kultura v České republice

    Jiří Pehe

    Přednáška ze scheinfeldského setkání českých intelektuálů z 26.10. 1997. Jiří Pehe je vedoucím zahraničně-politického oddělení Kanceláře prezidenta republiky.

    Dosti často se především v českých médiích ale i mezi českými politiky zaměňuje tento termín za kulturu politického chování. Dochází pak k legračním situacím, že politikové hovoří o tom, že mají politickou kulturu, když si neskáčí do řeči. Politická kultura je ale ve skutečnosti politologický termín, je to určitá typologie způsobu, kterým funguje politický systém jako celek. To znamená, jak na obsahové úrovni, tak na znakové úrovni. Politickým systémem se nemíní jen politické instituce, politici, ale i jakým způsobem fungují občané v politice, jakým způsobem se chovají, obecně politicky.

    Politická kultura, tak jak se zformovala v ČR, souvisí s několika základními věcmi. První je historická zkušenost, jakým způsobem politické instituce v té které zemi fungovaly před sto nebo před padesáti lety. To má určující vliv na to, jak fungují v současnosti. Myslím si, že se to projevuje ve východní Evropě dosti markantně. Mnoho lidí se domnívalo, že po diskontinuitě čtyřiceti let komunismu se vynoří nový typ politické kultury. Ukazuje se, že naopak v mnohých těchto zemích, i když jsou tam nové prvky, se v nich obnovuje určitá tradiční schémata a myšlení.

    Důležitým prvkem při tom, jak se formovala politická kultura, je způsob obnovení demokratického systému. Jakým způsobem fungovaly komunistické strany v posledních fázích komunistického systému v Československu, v Polsku, v Maďarsku. To mělo vliv na to, jak potom fungoval demokratický systém po pádu komunismu.

    Podíváme-li se na Maďarsko či na Polsko, komunistické strany se tam dokázaly do určité míry legitimizovat ještě před pádem komunistického systému, vstřebat určité prvky sociálně demokratické a učinit se přijatelným pro určité množství obyvatelstva. V Československu tomu tak nebylo. Pokus o obrodu komunistické strany se odehrál v roce 1968 a  byl poražen. To, co se událo v roce 1989, byl černobílý přelom, instituciální. V Československu došlo k daleko většímu přelomu než například v Maďarsku a v Polsku. To ovlivnilo fungování politických institucí, například levá strana politického spektra se vyvíjela úplně jiným způsobem v Maďarsku a v Polsku než v Československu a posléze v České republice. V českých zemích nemohla levá strana politického spektra převzít monopol bývalých, zcela zkompromitovaných komunistů. Možnost dostala tradiční sociální demokracie, která v Polsku ani v Maďarsku se neuplatnila.

    Dále se uplatňoval i jiný prvek. To byla původní značná nedůvěra ke všemu levicovému, ke všemu socialistickému. Což způsobilo, jakým způsobem pak fungovala a dominovala české politické scéně takzvaná pravice.

    To jsou důležité věci, které se udály během přelomu, přechodu od komunistického systému k demokracii. Dodnes určují způsob, jakým funguje český demokratický systém.

    Dalším prvkem, který považuju za důležitý, je existence určitého regulujícího mezinárodního prostředí. Ta se samozřejmě přikládala k dopadu komunistického systému. Výsledekm byl různý. V českém případě tak, že se některé národní prvky musely omezovat a některé převážily. Některé prvky národní ideologie, jaké prezentovala Klausova vláda, vítězily nad tím, co třeba v Maďarsku nebo v Polsku bylo přijato a podporováno do politických systémů.

    Role mezinárodního hřiště, na němž nové demokracie hrají, je velice důležitá. Tím se nové demokratické systémy do značné míry odlišují od systému, který existoval před druhou světovou válkou. Tehdejší mezinárodní prostředí bylo zcela jiné a zdaleka ne tak komplexně integrované. To znamená, že neurčovalo pravidal hry tak jasně a strikně, jak je tomu dnes.

    Dále samozřejmě politickou kulturu ovlivňují i určité traumatické zkušenosti během procesu budování demokracie. Jedním z nich například bylo dělení společného státu. Způsob, jakým se odehrálo dělení společného státu, myslím dodnes ovlivňuje způsob, jakým funguje demokracie jak v České republice, tak na Slovensku.

    Byla zavedena určitá nová, vlastní ideologie, která sice navazuje na nějakou historickou národní ideologii, ale která má svá specifika. Například to platí, když mluvíme o české ideologii výlučnosti, nebo premiantství, jak se o tom na této konferenci už hovořilo. Tady do určité míry na sebe vzala ideologie české národní výjimečnosti, výlučnosti, která má různé podoby během dvacátého století, technokraticko-ekonomickou podobu. Tím se ovšem sama odsoudila k pádu, který zažíváme dnes. Ona je totiž nyní snadno kontrolovatelná. Tento typ národní výjimečnosti je snadno kontrolovatelný tím, jak prosperuje ekonomika anebo jak dobře funguje politický systém. Ony více mlhavé mýty, že jsme prý "hráli důležitou roli coby demokracie ve středoevropském regionu", to byly věci, které se dají hůře vyvracet a hůře se dá proti nim argumentovat.

    Kdežto klausovská teorie nebo filozofie výjimečnosti, založená na naší hospodářské úspěšnosti, to byla věc, která měla na jedné straně obrovskou motivující energii v sobě, protože byla tak jednoduchá, ale právě její jednoduchost také byla zdrojem jejího konce. Protože v momentě, kdy se začaly skutečnosti podlamovat, bortila se i celá tato ideologie a přesunula se do druhého extrému, který zažíváme dnes, to znamená do stavu totální deziluze.

    Chtěl bych učinit inventuru základních věcí, které se vynořují z toho, jakým způsobem se formovala politická kultura po revoluci.

    Politická kultura, která existuje dnes, má některé velmi specificky české rysy. I když samozřejmě nevylučuju, že takové věci neexistují v ostatních postkomunistických zemích.

    Zaprvé, existuje sklon české politiky k bezduchému, slepému partajničení. Jde o ideologizování věci na úkor věcné diskuse.

    K této věci přispělo několik skutečností. Kořeny jsou historické. Podíváme-li se na první republiku, víme, že podobný styl politického chování existoval už tam, že se obnovuje určitý druh chování, který existoval za první republiky.

    Přispělo k tomu několik věcí. Například typ volebního zákona, který byl přijat. Sklon v české politické kultuře k partajničení mohl být podvázán jiným způsobem voleb. Mluvím o onom v podstatě striktním proporcionálním systému, který byl v roce 1990 zvítězil, byl použit a je používán pro volby do dolní sněmovny.

    V podstatě v rámci tohoto systému soutěží pouze politické strany. Systém sám propaguje diktát politických stran, protože občané nevybírají osobnosti, ale pouze politické strany. To pak vede ve svých důsledcích k tomu, že ty strany negenerují dostatečné množství nových politických osobností. Politické osobnosti nepocházejí zezdola, ze styku s voliči, ale z toho, jestli to mají dobré nebo špatné u sekretariátů politických stran. Myslím, že došlo k novým skutečnostem, které zdeformovaly mladý demokratický systém.

    Kombinace tohoto systému s většinovým systémem anebo většinový systém se mně osobně zdá jako lepší, i když je jasné, že ze začátku bylo potřeba, aby vzniklo politické prostředí, v němž by se mohly politické strany rychle zkonstituovat. Nicméně způsob, jakým se vytvořily, je nešťastný.

    V českém politickém systému proto existuje značná propast mezi tím, co lze nazvat velkou politikou a malou, místní politikou. Uprostřed politického systému není nic. Je tam vakuum. Pod velkou politikou nejsou další mezivrstvy a mezi velkou politikou a lokální úrovní neexistuje přechod odshora dolů a zezdola nahoru. To znamená, že systém nedokáže plodit nové politické tváře. Politické strany se stávají stále uzavřenější. Nové politické tváře se vynořují zvláštním způsobem z této velké komunity na základě osobních známostí a podobných věcí. Neexistuje přirozený proces vznikání nových politických talentů.

    Samozřejmě, to, že se senát volí na základě jiného volebního systému, je velmi pozitivní prvek, který do českého politického systému vnesl určitou rovnováhu, nicméně, vzhledem k tomu, že senát dosud není viděn většinou občanů jako skutečně relevantní, to snižuje úlohu způsobu, jakým senát je vytvářen. Tento politický systém, užitý v senátu, by byl schopen generovat nové politiky. Ale tím, že jde právě o senát, jde o politiky starší než je čtyřicet let, generování nových politických tváří tu trochu propadá.

    Je možné, že tuto roli budou hrát regiony, až budou obsazeny regionální parlamenty. Je možné, že se politické strany trochu vzchopí a po období dezintegrace, které já momentálně cítím, rozkladu toho politického systému, který byl ustaven po roce 1989, dojde možná ke zvýšení dynamiky v samotných politických stranách a k tomu, jak fungují v sobě samých. To ovšem je zatím spíše přání než skutečnost.

    Ještě několik poznámek o charakteru politické kultury v ČR. Jedna souvisí se zideologizováním celého politického systému Uvnitř politického systému chybí komunikace. To souvisí s uzavřeným charakterem politických stran, s tím, jak se vytvořily, s tím, že to jsou jakési téměř politické klany, které mají svůj vlastní jazyk, jímž fungují, a svůj vlastní image sebe samých, ale málo toho jde z nich směrem ven, k veřejnosti.

    To souvisí i se situací po roce 1992. To, že se vytvořila po porážce Občanského hnutí jednoznačná dominance takzvaných pravicových stran, tím, že levá část politického spektra nebyla podpořena, vzhledem k tomu, k tomu, o čem jsem mluvil na začátku, vzhledem k  tomu způsobu, jakým zde zkolaboval komunistický systém, tím došlo k velice zvláštní situaci, která neměla obdobu v ostatních postkomunistických zemích střední Evropy.

    Byla tu velmi slabá levice, roztříštěná, navíc rozdělená mezi levici komunistickou a sociálně demokratickou a zároveň vlastně zde se vytvořila ideologie takzvané pravice, která dělala vše správně, nemohla udělat chybu, a tak dále. Vznikl parlament, ve kterém koalice měla - i když ne početně - tak fakticky zcela jasnou převahu a pak už tři roky si zcela diktovala podmínky politické hry. To byla dosti velká škoda pro český politický systém. Došlo k dalším deformacím, ale mluvíme-li o komunikaci, tato koalice, tato pravice - schválně říkám takzvaná, protože o tom, zdali je to pravice, skutečně bychom se mohli bavit - neměla potřebu komunikace. Ona nepotřebovala mluvit ani s opozicí, nepotřebovala mluvit o kompromisních návrzích, protože mohla opozici kdykoliv přehlasovat. Nepotřebovala komunikovat postupem času ani s občany, neboť ta ideologie byla taková, že "my všechno víme stejně nejlépe a nepotřebujeme od nikoho žádnou radu".

    Výsledkem bylo, že se strany, a zejména strany občanské, stále více vzdalovaly občanům. Často se mluví o takzvané aroganci, na kterou tyto strany doplatily potom ve volbách v roce 1996. Tato arogance byla výsledkem - alespoň částečně - nedostatečné komunikace. Ne neschopnosti, ale neochoty komunikovat s občany, proč se věci dělají, tak jak se dělají, a tak dále.

    Ale on byl nedostatek komunikace, a to je paradoxní, i uvnitř samotné vládní koalice. Právě proto, že tyto strany byly do sebe uzavřené, jsou to uzavřené komunity. Nikdy mezi sebou neměly dostatečně dobrou komunikaci a toto vytvářelo postupně více a více - především od roku 1996 - dojem, že se politika odehrává v komunikačním vzduchoprázdnu. Nikdo dnes není schopen komunikovat politické ideje nejenom občanům, ale ani politické strany mezi sebou.

    Řekl bych, že další problém, který v české politické kultuře existuje, je sklon k politickému opatrnictví a kulantnosti. Když se podíváte, jakým způsobem se řeší politický krize například v Polsku nebo v Maďarsku, tak český přístup k řešení politických krizí je odlišný. Tady se uplatňuje česká tradice opatrnictví, z tradice první republiky, že se lidé spíše drží za scénou, obraz je dokonalý, a když skutečně přijde, dojde k politické krizi, neučiní se nic rozhodného, neudělá se jasný politický řez, který by do situace vnesl novou dynamiku a energii a možná i pročistil zanesené komunikační kanály.

    Pokračuje se spíše tím způsobem, takového toho, čemu se říká v angličtině "muddling through", pohybu skrz to usazené bláto. A to je problém možná tradiční. Je to věc, která se projevovala zejména v průběhu tohoto roku. Naskytlo se několik příležitostí - skoro nezbytností - provést radikální řez, ale jednalo se prostřednictvím kompromisů v zákulisí, který celou politickou scénu sice udržel v jakési stabilitě, ale čeho jsme byli svědky, bylo neustálé ubývání energie a dynamiky v celém politickém systému, který vyčerpává svou energii především na to, aby udržel status quo.

    Ten argument, že například nové volby nebo radikálnější jiná změna by stály společnost mnoho energie, to je pravda, ale zároveň s tím nová energie vzniká. A to v českém politickém systému nyní výrazně chybí, energie, dynamika a jediný způsob, jak energii aalespoň částečně najít, je právě určitý druh odvahy, nikoliv sklon k tradičnímu opatrnictví.

    Další věc, která hrála určitou roli, byla malá schopnost politické sebereflexe. To zase souvisí s tím, jakým způsobem politický systém začal fungovat po roce 1989 a s politickým vývojem od roku 1992. Systém je opravdu zatím velice málo schopen politické sebereflexe, schopnosti zamýšlet se sám nad sebou. České politické strany prostě tuto schopnost nemají.

    A úplně to poslední, co řeknu, se týká záležitosti, o které se tady už hovořilo, totiž o takzvané "české výjimečnosti". Já myslím, že došlo nejenom k tomu, že by šlo o pokračování čehosi, co zde vždycky bylo. Tentokrát byla tato výlučnost uchopena v technokraticko-ekonomických pojmech, a byla proto křehká od samého počátku.

    Myslím si, že od okamžiku rozpadu Československa se na  pocitu této národní výlučnosti, výjimečnosti, na této ideologii se začala budovat identita nového státu. Výlučnost byla rozhodujícím prvkem při budování nové národní identity a to, co vidíme dnes, nynější politický marasmus, je důsledkem krachu tohoto prvku.

    Najednou se motivující energie, kterou pocit výlučnosti hrál v české politice, tento plamen jako by byl sfouknut a celá jedna část české národní identity zmizela - vzniklo určité prázdno.

    Momentálně je vůbec nejdůležitější úkol: čím toto nahradit. Jak najít novou dynamiku, sílu politického rozvoje.

    b>


    Reakce Václava Žáka na příspěvek Jiřího Peheho:

    Obávám se, že víra v osobnosti a ve volební systém není reálná. Představte si, pane Pehe, kdyby tady většinový volební systém byl To by v roce 1992 znamenalo, že by s ústavní většinou zvítězil na Slovensku Mečiar a v Praze Klaus. Co si myslíte, že by zbylo z institucí ústavního státu v obou těch republikách? Obávám se, že je to představa, která je nereálná. V Čechách by byly zlikvidovány veřejnoprávní korporace, ředitele televize by jmenovala vláda, nebyla by pojišťovna, a tak dál. Na Slovensku, o tom nechci ani hovořit.

    To, že existuje pětiprocentní klauzura, která vede k tomu, že se politické strany se musejí dávat dohromady. A strany vůbec nejsou strnulé. Strany jsou řízeny tím, že negativismus dnešní společnosti, klišé zvítězilo, a to klišé se obnovuje i v politických stranách. Ta vede k tomu, že ti, kdo jsou nejradikálnější, nerelevantnější, se dostávají nahoru. Macek je klasický příklad.

    Kníže Schwarzenberk:

    Strana ODS byla a je vlastně legitimní dědic česká strany národně socialistické. Jak svým složením, ideologií, antiklerikalismem i se svým nacionalismem, s přístupem k trestu smrti, a tak dále. Jediný rozdíl je, že národně socialistická strana svého času měla částečně levicovou frazeologii a dělala pravicovou politiku. V ODS to bylo opačně. Ale v ODS konzervativní tradice nebyla. Byli někteří lidé v ODA, Bratinka, Kroupa.

    Je-li ODS konzervativní, tak já jsem trockista.


    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|