Předchozí příspěvky ze scheinfeldského setkání od Jana Čulíka, Martina Myanta, Jiřího Peheho, Petra Janyšky a Lubomíra Doležala najdete v Britských listech od minulého čtvrtka. JČ)

Velice jsem váhal, mám-li se přihlásit s nějakým příspěvkem do tohoto symposia. Touto problematikou se specielně nezabývám. Nejsem ani politolog ani ekonom. Můj zájem je trochu jinde. Když jsem se pak přesto přihlásil, bylo to ve vědomí, že se procesy v České a ve Slovenské republice nedají izolovat od okolního dění.

Od počátku byly tyto procesy součástí širšího dění. Nepřestaly jí být ani dnes, i když si mnoho lidí v Praze a v Bratislavě hledí takříkajíc na vlastní pupek, buďto sebeuspokojeně anebo lítostivě. Pozornost střední a východní Evropy se vždycky soustřeďovala na takzvaný "vyspělý Západ". Zatímco ze zorného úhlu se ztráceli sousedé, kteří jsou nejenom na stejné lodi, ale podobali se stejnému modelu daleko víc, než je to milé vlastnímu narcismu.

Chci jenom telegraficky upozornit v pěti bodech na některé hlasy z maďarského a německého prostředí a na jeden anglický hlas. Jsou to některé myšlenky, které se mi zdály docela užitečné v souvislosti s programem našeho setkání.

První myšlenku jsem našel v esejích Gyorgy Konrada. Gyorgy Konrad je maďarský intelektuál s evropským renomé. Je to spisovatel, který v osdesátých letech hovořil vesměs i pro nás v nepředstavitelné a průzračné otevřenosti s mocnými. Na druhé straně mluvil s reálpolitickou umírněností.

Nazval svou pozici "antipolitikou". Jistě, nejen takticky, ale ve vědomí, že tvrdá fakta jsou nezměnitelná. To jsou sovětská velmocenská pouta, ta nemůžeme změnit. Ale na co má smysl působit, to je měkká struktura, měkká struktura středoevropských pravidel hry.

V roce 1985 vydal Konrad německy některé eseje. To mě velice překvapilo, ten jeho způsob. Nevím, do jaké míry jsou tyto eseje v Čechách vnímány. Stály by za to, dneska, už historicky je rozebrat jako určitou pozici osmdesátých let.

Roku 1989 neztratil Konrad nic ze své střízlivosti. Vůbec nepodlehl té naší dočasné euforii. Říkal od začátku, velké změny budí přepjaté naděje. Po přepjatých nadějích nutně následuje deziluze. Kdysi hovořil o tzv. "dunajské směsi". Životaschopnost zdravé dunajské směsi spočívá v tom, že se vždy vzpamatovává ze svých porážek. Je to v té antipolitice.

To co říká nyní, v devadesátých letech: Říká, že naše tradice, geografická situace nepřály idealismu, nepřály filozofické důslednosti, což se nám zdá povědomé. Současné přimknutí se k Západu se tím dostává do poněkud nelichotivé tradice Středoevropanů přizpůsobit se vždy momentálnímu vítězi.

Konrád má dojem, že lidé, plující v novém kursu, po změně starého systému, se sobě velice podobají. Co bylo v lidech, to z nich teď vychází, volně, ale právě jenom to, co v nich bylo. Lidé samozřejmě se snaží vytěsňovat vzpomínku na svůj včerejší oportunismus, ale podobají se trochu houbám, které nasávají jen to, co jim prostředí umožňuje přijímat. Je taky určitý typ, říká Konrad trochu sarkatisticky, který se stává tajemníky každé strany, která je u moci. Samozřejmě ironicky přehání, vyhrocuje tohleto.

Neúplatná střízlivost je užitečný protijed pro příliš optimistický sebeklam možnosti nového počátku. První problém je setrvačnost.

Druhá myšlenka je také od Konráda. Velice brzy po převratu pozoroval oživování etnického nacionalismu. Jistě k tomu nebylo třeba zvláštního pozorovacího daru. Viděl souvislost mezi ideologickým vakuem, které zanechal komunismus, a tím, čemu říkal "staronový kýč kolektivních identit".

Vůdcové, kteří nezapomněli na autoritativní styl dosavadního vedení, kteří neuměli respektovat druhé a neuměli uzavírat kompromisy, žili z rozněcování nepřátelství, nedůvěry, nevraživosti vůči sousedům nebo menšině ve vlastní zemi.

Žádný ze států středoevropského regionu se nechce smiřovat se svou vnitřní heterogenitou. Chce být etnicky a kulturně homogenní. A tak noví demagogové snadno nacházejí důvod, proč být uražený a nevraživý. Psychóza kolektivní záště se opírá o mýty, které instrumentalizují minulost ve prospěch vlastní skupiny. Je třeba říct, že ty malé národy nikdy nebyly zcela pánem svého osudu, svého rozhodování, a tak se chápaly šosů velmocí, aby s jejich pomocí prosadily jednostranné řešení. Kdo však nebyl zcela svrchovaný, ten ani dodatečně se nebude hlásit plně ke své odpovědnosti.

Tady můžeme jistě dosadit spoustu příkladů z dějin střední Evropy a z diskusí posledních let, kde místo mužného vyrovnávání se s vlastní minulostí dochází k výmluvám, k vytěsňování problémů, chyb a vin a zločinů, přitom samozřejmě vinen byl vždy jenom ten druhý.

Konrad nijak neomlouvá ty velké národy. Říká ale, že svou agresívní hysterii mají velké národy dnes v podstatě za sebou, v tom hloupém intermezzu dvacátého století. To, co tady říkám, je naprosto známé, nejde o nic nového, ani to, co slyšíme o popřeném kolektivním vědomí mladých - osvobozených národů, které ze své nejistoty snadno propadají horečným stavům politického blouznění, kolektivní paranoii by se dalo skoro říct.

Za povšimnutí ovšem stojí, že to bylo formulováno v roce 1990 v Budapešti.

Třetím myšlenku jsem našel u známého, spíš levicového německého sociálního historika Juergena Kocky, o národním činiteli převratů 1989 - 1990.

Kocka vychází z faktu, že zhroucení komunistických režimů ve střední a východní Evropě všude vzkřísilo národní identity a ty národní city naopak pomáhaly při delegitimaci moci. Naproti tomu opozice v NDR se úzkostlivě vyhýbala národním argumentům, národním symbolům. Symbol německé jednoty byl tabu. Avšak existence atraktivního a prosperujícího druhého německého státu, Spolkové republiky, sehrála evidentní úlohu.

Třeba existence jediného německého občanství, které automaticky připadlo každému utečenci z NDR přímo působilo jako výzva k masovému exodu.

V Německu po roce 1945 byl ovšem nacionalismus zcela zkompromitován, zdiskreditován. Takže platilo slovo Eberharda Jaekla, který řekl, "Buďme hrdi na to, že už nejsme hrdi na svůj národ." V sedmdesátých a v osmdesátých letech se v Německu prosadilo vědomí, že národ není samozřejmým organizačním principem moderních společností. Proto se přijímalo rozdělení Německa nejen jako trest za Hitlera, ale jako šance. Jako šance nadnárodní organizace, vznikající nové Evropy.

Trochu svrchu hleděli Němci často na dožívající nacionální záchvaty Francouzů nebo Angličanů, viz třeba falklandskou válku, tak to vůbec nechápali, že to je ještě v Evropě možné. Osudy vlastních krajanů v NDR, na Východě, byly mase západních Němců v podstatě lhostejné. Byla to cizí země, nezajímavá.

Po pádu berlínské zdi, 9. listopadu 1989, dochází k základnímu obratu. A to spontáněn a zdola. Nikoli z iniciativy politiků, ať východních nebo západních. Otázka sjednocení podle Kocky přišla na pořad zejména proto, že chyběl praktikovatelný model demokratického socialismu jako raison d'etre, jako jediná možná legitimace další existence NDR.

Do tohto vakua proráží ta rétorika jednoty, známá změna hesla "Wir sind das Volk" (to skandovali východoněmečtí demonstranté, znamená to "My jsme národ a ne ti policajti"). Naopak se začalo najednou říkat "Wir sind ein Volk" - "Jsme jediný národ, východ, západ."

To bylo živeno jistě touhou po rychlém vyrovnání životních podmínek. Kocka říká, od Angličanů by se jistě východní Němci neodvažovali dožadovat se přerozdělování. Naopak by se západní Němeci asi podivovali požadavku dělit se se Slováky, že.

Spravedlivé to není, ale je to nacionální. Čili to nacionální tu bylo. Nacionální prvek, který se z německých debat po celá desetiletí téměř vytratil, se najednou účelovou kalkulací, řekl bych vyděračsky, "Jak to, že se vám daří líp než nám, když jsme taky Němci" na scénu vrátil.

I když se dnes někdy zdá, jako by Němce na východě i na západě zase omrzela tato argumentace. Slovy Kockovými, v dějinách není nic zadarmo. Otázka ještě přidávám, musí-li se Evropa snad zase bát toho posíleného a nějakým způsobem nacionalizovaného Německa. Sjednocením se vrátilo k evropské normě, k evropské normě národního státu.

Na tuto otázku odpovídá Kocka jednoznačně záporně, a to z několika důvodů. Z nich podtrhuju samozřejmě hlavně pokročilou evropskou integraci a sjednocení za západoněmeckých podmínek, místo jiné alternativy, například alternativy vojensko-politické neutrality, či dokonce pokračování v rozdvojení Německa. Kocka si myslí, že by to rozdělení, které pětačtyřicet let se zdálo základním kamenem evropské stability a bezpečnosti, by se mohlo stát spíš zdrojem nekalkulovatelných procesů.

Mimochodem se Kocka v letech 1990 - 1992 podílel na evaluaci historického bádání v bývalé NDR. Mimo jiné založil pak postupimské Středisko pro soudobé dějiny. Kocka zdůrazňuje, co všichni víme, totiž velkou spjatost historiografie východoněmecké s režimem, který ji používal ve značné míře k legitimačním účelům. To znamenalo, že základní pravdy byly imunizovány, takže poněkud platná práce se většinou odehrávala jen v oblastech dosti vzdálených politiky.

Kocka vysuzuje,. že ve znění smouvy o německém sjednocení, se mluví o Einpassung in gemeinsame Forschungstruktur. Tedy nikoli o zrušení východoněmeckých struktur, ale začlenění, zařazení.

Proti tomu argumentuje, že to není možné, sjednotit západní a východní ústavy. Je možno jen dosadit kritická vědecká kritéria tam, kde se dosud nemohla uplatňovat.

Proti tomu přirozeně nikdo na Východě neprotestoval, ale podle Kocky zůstal přece jenom problém osobní věrohodnosti historika, jak dlouho a jak soustavně kdo vlastně musel vědecké zásady porušovat a je jako vědec beznadějně zdiskreditován.

Dodává, že vůbec nejde o osobní smýšlení, o soukromé přesvědčení, ale o veřejné, profesionální postoje. Také tady ještě je zajímavý jeden postřeh. On říká, při osobní obměně se nedá spoléhat na sebeočistu historických pracovišť zevnitř. Existuje určitá kolegialita. Při vší vědecké autonomii je třeba politických podnětů zvenčí, jinak by hrozila přílišná osobní kontinuita, víc rozhodně, než bylo záhodno v zájmu vědecké kvality a také kompatibility východní a západní vědecké práce.

Takže v zásadě on pléduje za promíšení a společnou vědeckou kulturu. Ale když se podíváte zblízka, přínosy východních kolegů ho příliš nepřesvědčují.

Po odvrhnutí marxleninských dogmat převažuje empirické studium detailů a velmi tradičně kladené otázky.

Zajímavé je, že se sociální historik Kocka sebekriticky ptá, zda převrat 1989 - 1990 nezpochybnil jeho metodu zkoumání dlouhodobých, všedních procesů. Sociální historici většinou s despektem hovořili o výlučných politických dějinách, že to je povrchní pojetí.

Připouští, že by naprosto překvapen událostmi, že byl zaskočen a že sociální struktury skutečně do značné míry závisí na politických rozhodnutích nebo na politických událostech.

Na druhé straně, třeba příklad Gorbačova - jeho politika - která ovšem vedla k jiným než předpokládaným důsledkům - byla důsledkem dlouhodobějších strukturálních procesů.

Vyjadřují-li se sociální dějiny jako historie s vypuštěním politiky - politics left out - je to možná chybné, neboť to, oč by historii mělo jít, je poznání souvislosti.

Kocka mimochodem původně velice mnoho vděčí marxismu. Jeho studie z šedesátých let, 1968, tak je, řekl bych, marxistická. Tím se dnes vlastně cítí spíš potvrzen než otřesen. Třebaže konstatuje, že cézura - rok 1989 - 1990 zanechává v intelektuálním životě své stopy.

Poslední poznámka se opírá o přednášku zde známého Timothy Gartona Ashe. Je to známý skotský historik soudobých dějin. Mluví o způsobu zacházení s vinou z doby nesvobody v postkomunistických zemích.

Ash se nevyhýbá zásadní otázce, je-li vůbec záhodno se tím zabývat. Cituje Cicerona a Churchilla, který doporučoval tu moudrou strategii zapomínání, aby se nebudili démoni. To je cesta, kterou zvolilo Španělsko a několik dalších zemí. To je rezistence před inventarizací zla.

A jestli se rozhodnete, ano, je třeba se zabývat minulou vinou, zbývá otázka jak.

A to je právě obsahem toho článku. Je možné to dělat soudně, justičně, administrativně, to je cesta lustrací, nebo je to možné prostřednictvím veřejných rituálů, třeba Komise Pravdy, jako v Jihoafrické republice. Nebo konečně zpřístupňováním archívů s individuálním nebo publicistickým použitím.

Ta první, justiční cesta se zdá problematická. Protože se odpovědnost za bezpráví většinou pak soustředí na jednotlivce. Kuriózní se mu mimochodem zdá český zákon o bezprávném charakteru komunistického režimu z června 1993, myslím.

Zákon, myslím, podle jeho názoru není vhodným prostředkem pro historický výrok.

Velmi problematické byly také jednotlivé německé procesy s jednotlivými komunistickými pohlaváry, kteří byli na základě zákonů NDR souzeni, třeba za střelbu na hranicích

Českou cestu lustrací považuje Ash do určité míry za logickou potud, že se dotýká nejen spolupracovníkůStb, nýbrž i stranických funkcionářů. Protože nakonec Stb nebylo nic jiného než výkonným nástrojem partaje. Shledává tam spoustu problematických případů, sporné praktiky rozhodování na základě materiálu Stb, kdy se pak postižení nemohli vyjádřit.

To je v Německu možné. Mimochodem do června 1996 bylo zpracováno milión sedm set tisíc případů seznamů spolupracovníků Stb.

Ash namítá, že v postkomunistických zemích bez lustrací dochází k nežádoucí alternativě, totiž k přílišné kontinuitě politických a byrokratických elit, k setrvačnosti způsobů jejich myšlení a práce.

Zbývý cesta veřejných rituálů a vyšetřovacích komisí.

Poslední je zpřístupňování archívů pro potřeby individuální a publicistické. Jen bych dodal, že na základě německého zákona není přístupný materiál, týkající se západních Němců. Je možno postihnout spolupráci se Stasi, pokud to byl občan NDR a nikoliv, pokud to byl člověk ze západu.

Ash zrovna vydal knihu, německy, jmenuje se Akta Romeo, na základě spisů Stasi o mladém anglickém agentovi Ashovi, který se zřejmě v NDR zabýval příjemnějšími stránkami života. Prý mu to ale profesionálně prospělo.

Uzavírám: on říká, není vlastně dobrá cesta ze špatné minulosti. Je špatná a méně špatná cesta. Jednoznačnou souvislost mezi otevřením archívů a upevněním demokracie nevidí. Spíše platí, že politická konsolidace vede k volání po zpřístupňování archívů, skoncování se strategií smiřování a zapomnění. Je to vidět i v Maďarsku, kde vcelku platí, že na otázku o pravdě o minulosti je kompetentnější asi historik než soudce nebo úředník.

Chtěl jsem upozornit na problém popřevratové kontinuity, zejména v přebírání mentalit a hodnot z dob policejně pečovatelského socialismu, zadruhé na etnické nevraživosti a mýtizaci minulosti jako nástroje politiků, jako překážky liberální politické kultury, zatřetí na problém Německa, jeho dnešní identity, ta je klíčová pro menší sousedy, začtvrté na obnovu vědecké integrity a souměřitelnosti zvláště historiografie, a konečně zapáté na způsoby vyrovnávání se s vinou a viníky z doby diktatury.

Ředitel okresní nemocnice Havlíčkův Brod MUDr. Karel Přibyl

Čekací doby na operace se musí prodloužit

Škrtíme léky, zdravotnický materiál, snižujeme počet zaměstnanců. Z vlastní vůle redukujeme kapacity, ale zadlužení se přesto pořád prohlubuje. Už nevím, co s tím mám dělat. Lékaři vaří z vody, je vytvořen umělý nedostatek léků.

Dotkne se jich to v tom , že nedostanou poslední typy léků. Jinak ne.

Ano. Dokázali, že existují rezervy, aniž se to dotkne lidí. Naši primáři mají půl miliónové roční platy. Jsou to odborníci, musí se zaplatit.

Rozhodli jsme se pro odložení operací, protože jsou nás na ortopedii nevyjasněné věci. Do konce roku se to vyřeší.

Pět let transformujeme nemocnici. Potřebujeme klid, aby se to vyřešilo. Máme tu jiné problémy, například s doděláním nové nemocnice.

Některá oddělení jsou přetížená, protože jsou až příliš moc krátké čekací doby na plánované zákroky. Nemyslím tím zrovna ortopedii.

Cheme, aby se právě ortopedie přizpůsobila okolnímu standardu. Proto jsme posílali dopis pacientům o odkladu. Nesmí ale klesnout úroveň péče, pouze se prodlouží čekací doby. Oddělení se o něco zmenší. To je realita. Nechceme nikoho likvidovat, ale domluvit se se na kompromisu.

Odvolám se na výrok ministra Stráského, který řekl, že se musí snížit úroveň péče, její rozsah, a že je třeba prodloužit čekací doby. Hází se to na nás, mělo to přijít dřív. Štve mě to, ale nemohu s tím nic dělat. Redukovat se musela celá nemocnice z 900 lůžek na 540. Tak to je všude. Postihlo to třeba i vyhlášené oční oddělení tak, že nás v úrovni dohání i jiné nemocnice. Tlačí nás k tomu mimo jiné zákon.

Záleží, co do něho zahrnete, na to platí staré ekonomiké finty. Když srovnáme holé příjmy a výdaje tak jsme v mínusu 20 miliónů korun.

Audit neděláme. Výroční zprávu připravujeme pro potřeby dozorčí rady. Veřejná není, to se po nás nežádá.

Potřeboval bych potom schválení dozorčí rady.

Ano, my ji sledujeme. V první řadě by ale kvalitu péče měly sledovat zdravotní pojišťovny. Nezajímá je to. Jsou pouze distributory peněz.

Musím si udržet svojí odbornost. I v nemocnici sloužím na gynekologii - zadarmo. Záleží přeci na výsledku práce. Za tři roky jsme postavili zela nový nemocniční komplex. Také zdejší lékaři mají své ambulance. Jinak by odešli pryč. Lékaři jsou spokojení a lépe se věnují pacienům. Kromě toho si mohou pacienty brát k sobě a odlehčit tak nemocnici.

Já byl ředitelem dříve než manželka přednostkou. Právě v tomto manželském tandemu se nám podařilo prosadit dotaci na novou nemocnici. Před třemi roky tam nebylo nic a teď zde stojí nová, moderní nemocnice. Stát poskytl dotaci 520 miliónů korun, okresní úřad přesvědčil všechny zodpovědné politiky, že to nebudou vyhozené peníze. Opravili jsme i staré objekty.

Jindřich GINTER

Další úvaha pesimistická
K analýze Lubomíra Doležala a poznámce Václava Žáka

Nelze než souhlasit se slovy Václava Žáka: ano, politik byl sestrojen proto, aby vyhrál následující volby. Existují, pravda, jedinci, kteří své ambice omezí na jediné volební období a během něj se pak snaží urvat, co se dá. Typický politik ovšem rychle přivykne televizním kamerám a reflektorům, vklouzne do rutiny komfortního parlamentního dolce far niente a nakonec uvěří i ve vlastní velikost a dotud netušenou sílu ducha, o níž ho všichni kolem horlivě ujišťují. Pro politika je představa "nebýt zvolen" zhmotněním degradace vpravdě miltonovské, a byť by tento jedinec věnoval polstrování svého budoucího teplého místečka v průmyslu nebo ve finančnictví sebevíc úsilí, v jeho očích se nic nevyrovná znovuzvolení. Jak čeští politici s oblibou říkávají, politika je především služba (že vlastní ješitnosti, nedodávají).

Ale zpět k analýze Bohumila Doležala: Předesílám, že mám apriorní nedůvěru k lidem, kteří takzvaně "prohlédli." Ponecháme-li stranou možnost, že jejich prozření bylo pouze účelovým aktem, hedvábným rouchem cudně zahalujícím skutečnost, že konvertita pochopil, které myšlenkové směry budou zanedlouho módní a výnosné, zůstává otázkou, proč tento politický novokřtěnec předchozí nesprávnou víru vůbec přijal. Dá se věřit člověku, jejž neschopnost kritického odstupu a analýzy uvrhla v nedávné době do područí bludu?

Ve mnohém ovšem musím s panem Doležalem souhlasit: Z předchozího režimu přešlo do polistopadové politiky přesvědčení o tom, že ve společnosti má určující význam ideologie; vyjděme ze správného souboru ideových pouček a skutečnost se, jakoby mávnutím kouzelného proutku, přizpůsobí. Ani komunisté nezašli ovšem tak daleko jako ODS. Je zábavné představit si, jak by to dopadlo, kdyby si komunisté po roce 1948 počínali stejně jako občanská pravice devadesátých let. Nikdy by tady totalitní režim nenastolili; demokracii v poválečném Československu nezničila marxistická ideologie, ale věci pohříchu praktické: persekuce politických protivníků, absolutní cenzura, uzavření hranic, všemoc StB a centrálně řízená propagandistická mašinérie. Ideologie při tom všem byla jen pomocným nástrojem, zdůvodňujím legitimitu nových poměru.

Cosi z atmosféry té doby přešlo i do polistopadové éry. Pravicovosti se dostalo postavení ctnosti velebené neméně, než "uvědomělost" doby předcházející. Postupem času se ovšem ukázalo, že sebeorthodoxněji pravicová myšlenka kupónové privatizace je odsouzena k neúspěchu, pokud akcionáři nedostanou do rukou prostředky, jak uplatňovat svá vlastnická práva, že odstranit ze státní správy bývalou komunistickou byrokracii a nahradit ji úředníky bez politického "škraloupu" je možná ušlechtilý záměr, ale samo o sobě to nezaručuje, že nová garnitura bude fungovat lépe než ta odstavená, že moc neviditelné ruky trhu je třeba chápat spíš jako obecnou a v konkrétních případech selhávající tendenci, než jako zázračný a zaručený prostředek ekonomické i společenské samoregulace.

Klausiáni si svého von Hayeka vysvětlili po svém: povzneseni velikostí a neopakovatelností experimentu, jejž počali provádět, stali se nakonec místo původců a hybatelů dění pouhými pozorovateli, kteří do výzkumných deníků zaznamenávají zprávy o úhynu jednotlivých laboratorních zvířat: "asistované" krachy bank, tunely do podniků a investičních fondů, bankroty cestovek, romský exodus, "blbá" nálada. Stát se to v laboratoři, mohli by si dát poslat nové bílé myšky ze skladu; v politice to, bohužel, nejde.

Trpký osud ODS může pro nás být zdrojem několikerého poučení:

1. Nevolme strany, které "znají správnou cestu" a místo reflexe skutečného stavu žijí ve světě svých ideologických předpovědí.

2. Nevolme strany, které vykreslují své odpůrce jako žábu na prameni. Po volbách se může ukázat, že pramen mezitím vyschl a politici, zdatní v líčení všech nuancí žabí ošklivosti, nemusejí být nutně dobrými kopáči nových studní.

3. Neměli bychom volit ani strany, v nichž je základním kariérním pravidlem, že disciplinovaný hlupák má přednost před schopnou, ale samostatně uvažující osobností. Může se stát, že ústřední zřídlo moudrosti se zakalí, a je zbytečné, aby s sebou stáhlo ke dnu celou stranickou strukturu.

4. Posuzujme i to, nakolik si strana váží odborné administrativní kvalifikace. Většinu práce ve státní správě by měli vykonávat nestraničtí odborníci. Politický klíč (nomenklatura) při obsazování širokého okruhu pozic, zděděná z minulé doby, společnosti škodí. Nezapomínejme, že na politika se lze kvalifikovat během několika týdnů; vyučit se dobrým úředníkem trvá dobu, přesahující často rozpětí celé politikovy kariéry.

Tomáš Pecina
Praha, 30.10.1997

Analýza 1300 příspěvků z Fóra Neviditelného psa - byla skutečně zkreslená, zmanipulovaná a falešná?

Jan Čulík

Minulý čtvrtek jsem v Britských listech zveřejnil analýzu 1300 příspěvků, publikovaných na Fóru Neviditelného psa od poloviny srpna 1997 do poloviny října 1997. Argumentuji, že z příspěvků lze vysledovat několik zásadních rysů postojů lidí v ČR, které se možná neprojevují u veškerého obyvatelstva, ale podle množství opakujících se reakcí z mnoha částí české společnosti (které velmi často podporuje nebo dokonce vytváří český denní tisk) je zjevné, že tyto názory a postoje jsou dosti časté.

Příspěvek jsem předložil jako výzvu, challenge, českých politikům, vzdělancům, učitelům a novinářům jako varující pilotní studii, vzorek, který napovídá, i když to možná stoprocentně nedokazuje, že v české společnosti existuje dosti vážný problém.

Dalo se očekávat, že "debatéři" z Fóra Neviditelného psa, jejichž příspěvky jsem analyzoval, můj text odmítnou. Což se také stalo.

Někteří vyjádřili názor, že je Fórum NP mnohonázorové a že jsem si vybral jen ty nejzápornější a nejdrastičtější příspěvky. Že prý by se dalo na Fóru najít mnoho jiného. Že jsem svým výběrem texty na Fóru zmanipuloval, aby to odpovídalo předem daným mým tezím.

Ubezpečuji vás, že to není pravda. Vybíral jsem jen ty texty, které měly něco říci a které se opakovaly, nebo systematicky zapadaly do obrazu, který Fórum postupně vytvořilo. Pokud si někdo myslí, že jsem svůj souborný obraz názorů na Fóru Neviditelného psa záměrně zkreslil, aby vypadal "zabedněně pravicový" a netolerantní, vyzývám kohokoli, kdo tento názor zastává,. ať se pokusí z téhož materiálu udělat jinou analýzu, třeba dokumentující levicově zabedněné názory.

Uvidíte, že to nejde.

Z námitek proti mému textu byly snad nejvěcnější dva příspěvky, které jsem zveřejnil ve včerejších Britských listech. Zde je zveřejňuji znovu, s mými poznámkami.

K reakci Vladimíra Wagnera

JČ: Pane Wagnere, dekuji vam za vase pripominky. V prispevku uvadim, ze si nejsem jist, do jake miry je reprezentativni, ale ze se setkavam s dilcimi projevy teto mentality skoro na kazdem kroku. Jako vzorek, material k zamysleni to stoji za to. Pro me je signifikantni, ze se proti temto nekolika neustale opakovanym nazorum malokdo vzepre. V zadnem pripade nenajdete jiny ucelenejsi nazor na Foru NP, kde by se argumenty takto opakovaly a zduraznovaly.

Nakonec nemusite chodit prilis daleko a pravidelnou cetbou ceskych dennich listu byste vypreparoval obdobnou filozofii.

Wagner: a). Ve sve prednasce se snazite dokazat, ze uroven tolerance a plurality je u teto sociologicke skupiny horsi nez v zapadnim svete, konkretne zduraznujete Velkou Britanii a USA.

Jak ale proboha muzete neco srovnavat, kdyz nemate referencni bod. Kde mate definovanou uroven tolerance v USA a Velke Britanii pro alespon priblizne stejnou sociologickou skupinu.

JČ: Skutečnost, že se postoje lidí v postkomunistických zemích v mnohém podstatně odlišují od postojů občanů na Západě je dost známá, nevymyslel jsem ji já. Píšete, že se "snažím dokázat, že úroveň tolerance a plurality je u teto sociologicke skupiny horsi nez v zapadnim svete". Nic takového se nesnažím dokázat, napsal jsem, že "srovnávat západní a české postoje je neobyčejně zajímavé".

Wagner: Jak ale proboha muzete neco srovnavat, kdyz nemate referencni bod. Kde mate definovanou uroven tolerance v USA a Velke Britanii pro alespon priblizne stejnou sociologickou skupinu.

JČ: Tu mam definovanou pruzkumy verejnych mineni, na zaklade osobni zkusenosti, práce na univerzitě, v podnikatelské sféře. Dále také nazory, ktere se systematicky objevuji v britskych sdelovacich prostredcich, nejen od komentatoru, ale i od verejnosti. Západní čtenáři, kteří si text přečetli, považovali bez výjimky za absurdní, že by anglosaští vzdělanci mohli zastávat názory, prezentované v citovaných ukázkách z Fóra. Internetoví debatéři na Neviditelném psu se přitom definují jako elita a pochvalují si, jak vysokou úroveň má Fórum.

Wagner: 1) Vase data (vyroky v internetovske skupine) jsou vysoce selektivne vybrana presne tak aby to odpovidalo predem danemu vysledku a navic jsou vybrany extremni hodnoty (vyroky), ktere jsou predkladany jakoby byly bezne i kdyz se jedna o nazory ojedinele (napriklad vyroky: "fyzicke tresty u deti jsou spravne", "fasismus nebyl tak spatny"). Navic jsou to nazory, ktere u velke vetsiny posluchacu vedou k moralnimu odsouzeni te skupiny, ktere jsou takove vyroky prisouzeny.

JČ: To neni pravda. Zvlast debata o fyzickych trestech u deti byla dost rozsahla a vetsina se shodla, ze zapadni praxe "nebiti deti" je "levicova hloupost". Priklad "fasismus nebyl tak spatny" je jeden asi ze tri obdobnych prispevku na toto tema, a  neni ukazkou obhajoby fasismu, nybrz ukazkou neprilis zaostrene a promyslene argumentace. Netvrdim, ze vsechny nazory z Fora, citovane v analyze, zastavaji VSICHNI deabteri na Foru, tvrdim vsak, ze se v jejich postojich nalezne cela rada spolecnych, obecnych jmenovatelu, jejichz konkretnimi vyjadrenimi jsou tyto nazory.

Wagner: 2) Neni prihlednuto, ze pocet prislusnych nazoru, zavisi na prubehu diskuze. Tedy, ze jestlize Benny Rees napise nazor homosexuala, tak je vetsi pravdepodobnost, ze se ozvou kritici jeho nazoru, nez Ti kteri budou souhlasit.

JČ: Neni pravda. V Britskych listech probehla debata mezi obhajci homosexualu (Benny Rees) a jejimi tvrdymi kritiky (pani Tumova). Reakce na Foru byla jedine PROTI homosexualum. Totez v podstate o Romech, Ojedinele se kdosi odvazil napsat nazor, "toto je rasismus", byl vicemene ukricen.

Wagner: 3) Jednotlive vyroky jsou vytrzeny ze souvislosti a ty jsou umyslne zamlceny. Tedy vetsina prispevku (procetl jsem si je znovu) podporuje nebo alespon neodsuzuje pozadavky Cechoamericanu na dvoji obcanstvi, ale co jim vytykaji je zpusob, kterym za ne bojuji a kterym primo ohrozuji zivoty techto debateru a jejich rodin.

JČ: Neni to pravda. Na Foru se o pozadavcich Cechoamericanu do doby, kdy byl muj text psan, do cca 15.10., vubec nemluvilo. I pozdejsi prispevky na Foru jsou prodchnuty tymiz postoji, ktere se vazi na zakladni filozofii, popsanou v mem prispevku: "my si budeme delat v CR to, co uzname za vhodne, a pokud mozno to bude jen mezi nami, a kdyz se vam to nelibi, jste zradce. Cech ma v prvni rade povinnost podporovat svuj stat a hodnoty ceske domaci komunity (jake to jsou hodnoty?) a vybocovat z rady se nema.

Wagner: 4) Prislusna zkoumana skupina neni vubec definovana,

JČ: To je castecne pravda, presto jsou vysledky zajimave, ac nevime, kdo Forum cte. Vybiral jsem prispevky vylucne od lidi zijicich v CR, popripade od ceskych studentu tc. ve Spojenych statech nebo mladych lidi docasne pracujicich nyni v devadesatych letech v USA, nikoliv od Cechu, dlouhodobe zijicich uz od dob komunismu v zahranici.

Wagner: Culikovi jde ciste o zmanipulovani do predem daneho vysledku.

JČ: Neni to pravda. Musite lidem davat benefit of the doubt a nepredpokladat, ze jsou vsichni v prvni rade apriori manipulatori a podvodnici. Takovy predpoklad je nyni, jak se zda, take dosti zavedeny domaci cesky rys.

Odpověď Marku Houšovi na jeho text zveřejněný zde.

Jen mirne mohu byt ovlivnen "propagandou demokraticke spolecnosti", nebot dochazi v britske spolecnosti k dosti hluboke spolecenske analyze ze vsech stran. To se mi nezda byti propagandou.

Pravem obvinuju ceskou elitu z neschopnosti komunikovat s normalnimi lidmi. Nerikam prece proboha, ze JA mam nejake reseni. Nastinuji vazny problem, jimz se nikdo moc nezabyva. Zrovna dnes jsem byl na prednasce, kde se pravilo, ze obdobny problem maji intelektualove v Polsku.

Rict, ze mi lide na Foru nestoji za diskusi, je, nezlobte se, trochu arogantni. Je to v souladu s ostatnimi vylucnymi vyroky. Kdyby si skoro kazdy v CR o sobe nemyslel, ze je neco extra, uz to by byl dobry zacatek.

To, co jsem od vas citoval v tom prispevku, je opravdu KONVENCNI MYSLENI par excellence, hluboce ovlivnene tim jednoduchym postojem, ktery se v prispevku snazim definovat. V tom je prispevek myslim uzitecny a autenticky.

Mohoritova obhajoba se na Foru neobjevila - nebo jsem ji tam nenasel. Obhajobny clanek jsem si vyzadal JA a uverejnil ho v BL. To se mezi reakce nepocita.

Zadne ucelene kladne reakce na tom Foru nejsou, jen velmi mizive. Uz jsem vyzval, aby se nekdo pokusil z toho Fora vybrat prispevky, tak, aby to vytvorilo civilizovany a pluralitni dojem. TO NEJDE. NEJSOU TAM, v podstate.

Prispevek neni tendencni. Vybira ovsem texty, ktere maji jasne co rict a dany postoj vyjadruji nejjasneji. Jine jsou vetsinou pouhou slamou.

JC