pondělí 10. listopadu

O B S A H

Rasismus:

  • Skinheadi zabili v sobotu v Praze Súdánce Poznámky z Prahy (Jan Čulík):
  • Městská policie v Praze může zasahovat proti narkomanům jen v uniformě?
  • Odborářská demonstrace na Staroměstském náměstí v Praze - Česká televize o ní referovala podivně
  • Bojácně neobjektivní postoj České televize
  • A když se demonstrace rozešla? Romové, Češi, Británie a svět (Jan Čulík):
  • Prismatem romského problému se toho dost dovíme sami o sobě
  • Romové, Bratinka a česká vláda
  • Češi, Romové a západní svět
  • Lidové noviny ukazují, jak z toho ven? Česká média:
  • Nikdo není dokonalý: tristní pořad TV Prima Z českého tisku:
  • Atomizace české společnosti? (Dan Hrubý, Reflex)
  • Havlova manželka: Z herečky se první dáma nestala (Jindřich Ginter) Český i zahraniční tisk o rasismu v ČR:
  • MFD: lidi se chovají hrozně k mé snědé adoptované dceři
  • Sueddeutsche Zeitung o romském problému v ČR
  • UNICEF: Cizinci jsou v ČR šokováni rasismem vůči Romům
  • Romská problematika předmětem jednání vlády
  • Christian Science Monitor: Západ může Romům pomoci
  • NSZ: Počet rasově motivovaných trestných činů v ČR roste
  • Být cizincem v České republice (Nová přítomnost) Čtenářské reakce k romskému problému, článkům Jana Čulíka, Andrewa Stroehleina a Václava Žáka:
  • Jan Vučka
  • Pavel Trtík

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé dnešní vydání BL se vám natáhne, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy

    Adresa Britských listů je zde.

    (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University)


    Skinheadi zabili muže tmavé pleti, ministryně spravedlnosti otřesena

    (Teletext České televize, sobota 8. listopadu)

    Dva pražští skinheadi zavraždili v sobotu kolem třetí hodiny ráno kvůli tmavé barvě pleti třiadvacetiletého Súdánce. Uvedla to televize Prima.

    Podle policie pronásledovali pachatelé ráno v Praze na Jarově dva Súdánce. Jednomu se podařilo utéci a schovat se ve vysokoškolských kolejích, druhého však jeden ze skinheadů dvakrát bodl nožem do břicha a postižený na místě zemřel. Policie skinheady zadržela.

    Ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová je otřesena touto rasově motivovanou vraždou a hodlá osobně dohlédnout na vyšetřování činu a trestního řízení. "Doporučím příslušnému státnímu zastupitelství, aby pachateli navrhl nejpřísnější možný trest," prohlásila.

    (Nejsem si jist, jestli dohledem ministryně spravedlnosti mají výše zmínění skinheadi zaručeni, že budou souzeni u nestranného a spravedlivého soudu, bude-li pod nátlakem ministryně. Doporučuje-li ministryně "nejpřísnější trest", nesměšují se v tom trochu politické ohledy s ohledy justičními? Měla ministryně říci více, než že skinheadi "budou souzeni podle zákona"? Nepřipomíná naléhání na "nejpřísnější možný trest" trochu pseudojustiční kampaně padesátých let? JČ)

    Výběr českého a zahraničního tisku o rasismu v ČR je v tomto vydání Britských listů na jiném místě, viz Obsah zde napravo.


    Městská policie v Praze může zasahovat proti narkomanům jen v uniformě?

    Na křižovatce ulic Žatecká a Kaprova, proti poště, na pražském Starém Městě uve výklenku Pradlenky vysedávají mladí narkomani, pohazují kolem sebe odpadky a zbytky jídla a prodávají si navzájem bílé obálky s drogami - jednu obálku za 450 Kč.

    Jedna místní občanka v té věci zavolala Městské policii. Požádala ji, aby na toto místo zašli. Řekla jim, aby ovšem nechodili v uniformě, protože narkomani, když uvidí strážníka, utečou.

    Policie odpověděla: "My nikoho bez uniformy tady nemáme a bez uniformy nechodíme."

    Následující otázka zněla: "Nemohli byste tedy o této věci informovat nějakou jinou instituci, která by udělala potřebné, efektivní kroky?"

    Odpověď z Městské policie byla: "To je těžký, pani."

    Občanka pak telefonovala do Střediska pro pomoc rodičům a dětem narkomanů. Ani tam se nedočkala příliš uspokojivé odpovědi, ač byli velice příjemní. "My nikam nevycházíme, my jsme tady jen pro ty lidi, kteří do střediska sami přijdou."

    Věc si ale poznamenali, poděkovali, že se občanka zajímá a řekli, že se pokusí něco udělat.

    Drogy se také prodávají na Alšově nábřeží a na Staroměstském náměstí.

    Občané policii upozorňují, policie o tom ví, nedělá ale nic. Říkají, že o těchto skutečnostech vědí, ale dělat nic nemohou.

    Hlavní aktivita, kterou se Městská policie zabývá, je že automobilům dezorientovaných turistů nasazuje na Starém Městě botičky.

    Obávám se, že pokud proti šířící se narkomanii v Praze úřady rázně nezasáhnou, budou mít brzo na krku problém obrovské kriminality. Protože kde budou tito mladí lidé brát peníze na nákup drog v ceně 450 Kč denně, než krádežemi?


    Odborářská demonstrace na Staroměstském náměstí v Praze - Česká televize o ní referovala podivně

    Na odborářské demonstraci v sobotu na pražském Staroměstském náměstí jsem nebyl, mám trochu odpor k hromadným akcím. Vracel jsem se směrem k Staroměstskému náměstí v době, kdy už Pařížskou třídou proudily směrem přes Čechův most davy lidí zase zpět do svých venkovských autobusů.

    Demonstrace na mě promluvila výmluvným, možná trochu zjedodušujícím symbolem. Jedna osoba z hloučku velmi lidově, dělnicky vypadajících mužů odložila prázdnou lahev od piva na betonový sokl na květiny před hotelem Intercontinental.

    Napadlo mě v tu chvíli: jaký je rozdíl mezi těmito vrávorajícími, přiopilými dělníky a oněmi proklínanými Romy?

    Ale demonstraci bych křivdil, kdybych předstíral, že se jí účastnili jen primitivně vypadající, přiopilí dělníci z venkova. Pařížskou třídou se proti mně vracelo množství slušně a spořádaně vypadajících lidí všech generací a zřejmě i mnoha profesí.

    Byl jsem velmi zvědav, jak o ní bude večer v Událostech informovat Česká televize.


    Bojácně neobjektivní postoj České televize

    Musím přiznat, že způsob, jakým o odborářské demonstraci referovala Česká televize, byl dosti podivný. Sledoval jsem sobotní Události s jedním přítelem, který nemá nijak důvod, aby podporoval odboráře či sociální demokracii nebo komunisty - pokud vím, tak vždy volil ODS nebo ODA. Reagoval na postoj, který k demonstraci zaujala Česká televize, slovy: "Tohle bude zřejmě časem opravdu průšvih. ČT se alibisticky vyhýbá jádru problému, protože se bojí, že by mohla vzniknout celostátní stávková vlna" Příteli to vzdáleně připomnělo způsob, jímž v roce 1989 nereferovala tehdejší Československá televize o vznikající stávkové vlně v Praze, která pak vedla k pádu komunistického režimu.

    Česká televize nejprve ukázala pár záběrů demonstrantů, jedoucích do Prahy ze severu Čech zvláštním vlakem. Zdůraznila (kontroverzní) skutečnost, že odborářské organizace vyplatily každému účastníkovi 300 Kč na pohoštění - čímž byla demonstrace vlastně bagatelizována a znevážena. Proč nepoložili reportéři ČT několika účastníkům demonstrace provokativní otázku, něco jako "Vy jste do té Prahy stejně jeli jen proto, že jste dostali od odborů 300 korun." Bylo by velmi zajímavé slyšet reakce. Česká televize bohužel v této věci zcela selhala.

    Reportér ČT zdůrazňoval, co se při těchto příležitostech často říká, že se totiž prý demonstrace účastnili a ve vlaku jeli jen samí staří či starší lidé - podtext byl, že na nich společnosti dneska už stejně moc nezáleží.

    A zdálo se, že to je všechno. Pak se Česká televize věnovala v pořadu "Události" jiným záležitostem. Ze záhadných důvodů teprve po několika dalších minutách se vrátila k průběhu demonstrace na Staroměstském náměstí. (Mohl by někdo z ČT vysvětlit logiku tematické struktury těchto Událostí?) Neměly být ucelené informace z této demonstrace první zprávou Událostí?

    Marně jsem čekal, že zpravodajství České televize ukáže, co je podstatou nespokojenosti účastníků demonstrace - proč se do Prahy sjeli. Symbolem odtažitosti reportáže byl záběr, při němž si reportérka České televize vylezla až na ochoz věže Staroměstské radnice - snad proto, aby byla účastníkům demonstrace co nejvzdálenější?

    Reportáž ČT sice uvedla to, co bylo asi hlavní zprávou z demonstrace - totiž že demonstranti "dávají české vládě lhůtu do příštích velikonoc". Myslel jsem, že bychom mohli třeba uslyšet pár slov odborářského předáka Richarda Falbra. V reportáži ČT z jeho projevu nebylo odvysíláno ani slovo - reportéři ČT jeho projev jen parafrázovali vlastními slovy a zdůraznili tu část, podle něhož si měli demonstrující uvědomit, že za předchozího režimu by byli za takovouto demonstraci popotahováni tajnou policií.

    Doufal jsem, že se dovím z reportáží ČT něco o s motivaci demonstrujících. Před kamerou se však octli vždy jen na několik vteřin "samorosti", kteří řekli reportérovi na kameru šokující štěk, například jakýsi stařec chválil Klementa Gottwalda.

    Bylo to skutečně tak - jak se snažila nepřímo střihem těchto záběrů dovodit Česká televize - že Staroměstské náměstí zaplnili v sobotu odpoledne komunističtí výstředníci z minulé éry, příslušníci odcházející generace?

    Nikdo se ani nepokusil třeba i jen zběžně zkoumat, jaká byla motivace účastníků demonstrace a jestli třeba kromě levicové ideologické zaslepenosti nemají k účasti na demonstraci vážnější důvody.

    Mělo se určitě víc analyzovat i to, do jaké míry jsou účastníci demonstrace obětí neporozumění a zmatku, který jak se zdá dnes v České republice vládne.

    Bagatelizovat takto velké shromáždění, že jsou to většinou jen starci, případně potrhlí komunisté, a nezkoumat, co bylo jeho motivací, znamená ignorovat názory obyčejných lidí a zadělávat si v budoucnu na velký problém. Lidé jako Sládek by měli České televizi poslat děkovný dopis.


    A když se demonstrace rozešla?

    Prošel jsem po Staromětském náměstí už dost dlouho po demonstraci, kdy tam postávalo už jen několik hloučků diskutujících lidí.

    To je strašně zajímavý a povzbuzující jev: po demonstraci zůstali na náměstí lidi, kteří se spolu dlouho a vášnivě bavili o politice. To se dělo v Čechách v roce 1968 - lidi dneska jsou možná zmatení a nevědí, co si počít, ale jedna věc je jasná - už se nebojí o svých pocitech mluvit.

    Úroveň debaty byla však spíše lidová. Tak v jednom větším hloučku byl velmi intenzívně chválen jako vzor průbojného českého podnikatelství Tomáš Baťa, a bylo zdůrazňováno, jak dnes nemá Česká republika podobné lidi. (Tento způsob argumentace byl sice dosti lidově tradiční, příliš extrémně levicový mi však nepřipadal.)

    V  jiné skupince se lidi bavili o Chartě 77. Jestlipak Chartisté vědí, jaké obrovské morální trauma svým neohroženým vystoupením v roce 1977 proti komunistickému režimu jménem etiky a lidských práv způsobili českému národu? Jestlipak vědí, že toto trauma v něm zřejmě existuje dodnes, navzdory tomu, jak ho mnozí bagatelizují (možná, že ho bagatelizují právě proto).

    Jeden debatér mluvil o tom, jak hrozná byla za komunismu československá státní policie, a jak byla schopna "každého bez rozdílu rozdrtit a zničit". Debatér podrobně líčil různé druhy mučení, které Stb údajně používala na svých obětech. Zdůrazňoval: lidé, jako já a vy, kteří nebyli hrdinové jako chartisté, by se pod tímto nelidským tlakem Stb naprosto rozložili.

    Tento silně zdůrazňovaný morální příklad byl zjevně příliš mnoho pro jiného člena hloučku, který oponoval: "Nesmysl. Chartisté byli bez výjimky všichni samí fízlové státní policie."


    Romský problém je problémem klíčovým jímž se osvětluje mnoho zmatku v české psychice

    Může to vést k prozření, k vystřízlivění a k nápravě, anebo jen k utvrzení nynějších postojů a k zhoršení situace?

    Jel jsem v sobotu odpoledne v Praze tramvají číslo osmnáct z Karlova náměstí na Staré Město. Na Národní třídě do vozu přistoupila skupina asi pěti Romů. První z nich byl hezký asi dvacetiletý mladík, oblečený do slušivé barevné romské hazuky s lidovými motivy. Ostatní byli přitloustlí, ošuntělí, nepříliš aktivní, dělnicky vypadající páprdové s velkým pivním břichem.

    Romský mladík vstoupil do tramvaje energicky a vzdorně. Připomnělo mi to postoj černošských obyvatelů Bronxu. Byl vycvičen na to, že se pohybuje v nepřátelském prostředí a dával to okázale a provokativně najevo. Automaticky předpokládal, že bude vůči němu neromské prostředí, v němž se pohybuje, nepřátelské, a jednal tak, že svou romskost všem Neromům demonstrativně vnucoval. Hovořil se svými kolegy sebejistě nahlas. Cestující se ostentativně dívali jinam, pokradmo ale na něj a v jejich obličejích byl zosobněný odpor a nenávist. Rom jimi pohrdal a oni pohrdali jimi. Atmosféra v tramvaji byla značně napjatá. Palestinci versus Izraelci. Jen jsem čekal, kdo první začne házet kamením.

    Antipatie mezi českým obyvatelstvem a Romy jsou obrovské. Vyjadřují to i dopisy čtenářů Britských listů, i mnohé reakce debatérů na zdejších Fórech. Vždycky to začíná: "Nejsme rasisté, ale..." Ve stížnostech české populace na Romy se objevují kolektivní odsudky, založené na obecných předsudcích, fámách, legendách a mýtech. Většinou dopis končí: "Romové se chovají hrozně."

    Máme-li udělat první pozitivní krok, musíme ustoupit od záporných zevšeobecňování celých společenských skupin k individuálnímu hodnocení.

    Striktně řečeno, neměl bych tady asi vůbec psát, že je český národ rasistický, mohu napsat jen tolik, že se ve většině dopisů, které dostávám, a které se vyskytují na zdejších Fórech, v reakcích veřejnosti projevuje rasismus. Hovořili jsme v sobotu v jedné staroměstské vinárně Ondřej Neff a já s jednou činitelkou organizačního ústředí České sociální demokracie. I ona se zmínila o tom, že i na jen velmi nevinných několik protirasistických poznámek některých činitelů ČSSD docházejí do ústředí strany velmi ostře protestní, rasistické dopisy.

    Naproti tomu se některé české noviny v posledních dnech vážně snaží rasismu čelit.

    Nedá se zdůrazňovat, že česká většina má svůj způsob života a nemůže a nechce nic vstřícného vůči menšinám dělat, že Romové musejí začít sami od sebe.

    To je slepá ulička. Máme nyní v Čechách proti sobě ostře postavené dvě komunity, jednu romskou, jednu českou. Romská komunita zaujímá zřejmě vůči české komunitě většinou ostražitý a nepřátelský postoj a přitom na většinové české komunitě mnozí Romové zjevně parazitují, patologickým a ztraumatizovaným způsobem života však žijí i mezi sebou.

    Bílí Češi zaujímají často postoj uražené zhrzenosti. Pokud existují nějaké problémy, argumentují, vytvářejí si je Romové sami. My s problémem nemůžeme a nechceme dělat nic. Proč by ti podvodníci, primitivové a kriminálnící (to je kolektivní odsudek) měl mít právo na nějaké zvláštní výhody? Pokud má dojít ke smíření, musejí Romové začít být vstřícní vůči české většinové komunitě sami. My většinová komunita nic dělat nebudeme. My, česká většina nejsme ochotni se komukoliv v čemkoliv přizpůsobovat, anebo to jen tolerovat. Zralý většinový český národ by však měl přijmout existenci Romů bez jakýchkoliv podmínek. Když jsem před mnoha lety přicestoval do Británie, nikdo mi nevnucoval, že se musím stát Britem, jinak mě britské společenství vyvrhne. Totéž myslím platí o Kanadě i o dnešních Spojených státech.

    Chybí pocit empatie. Čeští občané se nedovedou vcítit do kůže člověka v romské situaci, nebo do kůže člověka v jakékoliv jiné situaci. Český národ byl dlouhá léta navyklý na téměř úplnou homogenitu a dodnes mají mnozí jeho příslušníci velké potíže s pojmem plurality a tolerance. Očekává se, že všichni budou dodržovat konvence, které - jak napsal jeden debatér na zdejším Fóru - vždycky definuje většinový společenský konsensus. Ti, kdo tito konvence nedodržují - pryč s nimi. Ti do naší společnosti nepatří.

    Není to stále ještě svého druhu komunistický přístup?

    Co budeme dělat, jestliže se ukáže, že mám v našem středu komunitu, která se prostě většinovému českému prostředí přizpůsobit nechce nebo z nějakých důvodů nemůže. Tak je pošleme do plynu?


    Romové, Bratinka a česká vláda

    Česká vláda by měla učinit podstatné kroky, aby vyjasnila českým občanům, že i Romové, žijící v České republice, jsou součástí národního společenství a že to nevadí, že se nějakým způsobem odlišují. Český národ by měl být hrdý na to, že jsou jeho součástí nejrůznější složky, nejrůznější lidé s nejrůznějšími zvyky. Myslím, že by opakované zdůrazňování, že Romové patří do českého národa a že česká vláda pociťuje povinnost se o ně postarat, do určité míry vzniklý problém vyřešilo.

    V sobotním Právu poukázal Petr Uhl na do nebe volající skutečnost: že totiž ministr Pavel Bratinka, který navštívil Velkou Británii ve snaze "řešit" tam romský problém a hlavně se u britské vlády přimlouvat, aby vůči Čechům nezavedla vízovou povinnost uvedl, že tzv. "slovenští" Romové s trvalým pobytem v ČR, kteří odjeli do Británie, tím prý své právo na trvalý pobyt v ČR ztratili a kdyby se vrátili, už jim povolení žít v České republice nebude obnoveno!!

    Takové neuvěřitelné výroky mohou situaci mezi českou většinou a romskou menšinou jen zhoršit.

    Tzv. "slovenští" Romové s trvalým pobytem v ČR jsou osoby, které žijí v ČR dlouhá léta, ale po rozdělení Československa v roce 1992 bylo jim protiprávně českými úřady odepřeno české občanství. Podle informací, kterých se mi nedávno dostalo, ti z nich, kteří se rozhodli z  ČR emigrovat do Británie, to nemohli bez českého pasu učinit, i když žili na českém území, a tak si před emigrací nechali pas vystavit na Slovensku.

    Jinými slovy, jde zřejmě do značné míry o české Romy. Původní nespravedlnost, kdy jim bylo českou vládou odmítnuto české občanství, nyní Pavel Bratinka ještě násobí, když těmto osobám vyhrožuje, že se nebudou moci vrátit do ČR. Je to neuvěřitelné.

    Petr Uhl v deníku Právo napsal: "Není to pravda (že tito Romové nemají nárok se do ČR vrátit). Ministr by se neměl řídit představou poddanství Romů, kteří si nevážili vymoženosti trvalého pobytu v ČR, a měl by znát zákony, jež se bezprostředně týkají jeho činnosti. Trvalý pobyt zanikne jen tehdy, pokud ten, jemuž byl v ČR pobyt povolen, se zdržuje v cizině déle než 180 dní, aniž to předem oznámí českým státním orgánům. (...) Těch několik Romů, kteří mají v ČR pouze trvalý pobyt, má vlastně argument navíc - český stát je odmítl po rozpadu federace uznat za své občany, i když na jeho území trvale jako čs. občané žili."

    Český stát by se měl vůči těmto občanům zachovat velkomyslně a nabídnout jim dosud protiprávně odpírané české občanství.


    Češi, Romové a západní svět

    Češi zastávají zmatený a zhrzený postoj nejen vůči českým a slovenským Romům, ale nyní, jak se zdá, i vůči západním státům.

    V ČR totiž donedávna přežívaly dva mýty, dvě utopie. Jedním z nich byla představa (už v šedesátých letech se jí vysmíval Jan Werich) že jsme my Češi ve světě neobyčejně známí a populární . (Přitom, bohužel, o český národ, který vždycky byl a dosud je na periferii západní Evropy, většina světa nemá příliš velký zájem, podobně jako nemá zájem ani o jiné ekonomicky nepříliš významné malé národy, mluvící exotickými, nesrozumitelnými jazyky.)

    Druhým mýtem - který snad už z nás Čechů mohla vymlátit historie, Mnichovem 1938 počínaje - je představa, že se mezinárodní politika snad řídí obecně humánními a etickými principy. Ve světě přitom tvrdě vládne princip mezinárodního státního sobectví a práva silnějšího. Všichni to vědí, jen český národ jaksi nikoliv. Jen proto si můžeme pořád stěžovat, že "nás Západ nechal v letech 1938, 1948 a 1968 na pospas našim nepřátelům" a že to "není fér". Pocit zhrzenosti máme i vůči světu, který by nás měl mít rád, za to, jací jsme skvělí, a místo toho se o nás buď nezajímá anebo nás dokonce několikrát hodil přes palubu a jistě nás hodí přes palubu znovu.

    Milí spoluobčané, Západu do českého národa nikdy nic nebylo a nepociťoval nikdy žádnou odpovědnost za českou zemi ve střední Evropě. Proč by měl? Ve světě, v němž hladovějí miliardy lidí a stamilióny dětí se živí od útlého věku prací v průmyslu, proč by se měl někdo starat zrovna o blaho nějakého středně velkého národa uprostřed Evropy a pociťovat vůči němu odpovědnost? Rozhodující je na světě moc, ať už ekonomická, vojenská nebo politická.

    Je mi nepochopitelné, jak velkou trpkost vyvolala v ČR dosti nepravděpodobná hrozba, že by mohla Velká Británie pro české občany znovu vstupní víza. Interpretuje se to jako diskriminace, kterou zrádný Albion (František Halas zhrzeně psal: "Francie sladká, hrdý Albion - A MY JSME JE MILOVALI!! ) zřejmě naměřuje přímo proti "nám".

    Jenže britská imigrační politika je velmi přísná vůči všem. V minulých týdnech vysílala britská televizní stanice Channel Four několikadílný (několikahodinový) seriál o práci britských imigračních úředníků, která vyzněla často velmi kontroverzně. Součástí těchto dokumentárních filmů byly i podrobné videozáznamy, jak projednávají imigrační úředníci žádosti různých cestujících o vstup do země. Jsou stejně tvrdí nejen k Čechům, Polákům či Rusům, ale i k Američanům či Australanům.

    V paměti mi zůstal případ jednoho mladého Australana, který přiletěl do Londýna z New Yorku se sedmdesáti librami v kapse. Chtěl do Británie za svou novou dívkou (znal ji čtrnáct dní). Imigrační úředníci našli v počítači, že Australan při své minulé turistické návštěvě v Británii ilegálně pár dnů pracoval v jakémsi obchodě, prasklo to na něho a byl ze země vyhoštěn. Proto mu odmítli udělit povolení ke vstupu do země. Usoudili, že nemá dostatečné množství finančních prostředků, aby si zakoupil letenku do Austrálie, a tak ho letecky deportovali zpět do Spojených států, odkud přiletěl - i když je zoufale zapřísahal, aby ho do Ameriky nevraceli.

    Zde bych chtěl zdůraznit - britský imigrační úředník na hranici má obrovské pravomoci, vpustit či nevpustit cestujícího do země, vízum nevízum. Pokud usoudí, že cestující hodlá v zemi zůstat, nebo tam dělat něco jiného, než co předstírá, nebo že lže, právo ke vstupu do země mu odepře. Cestujete-li z ČR do Británie, mějte solidní pozvání, případně větší finanční částku při sobě.

    Skutečnost je takováto: o Českou republiku nemá nikdo v zahraničí příliš velký zájem a nikdo o ní příliš mnoho neví.

    Kdy se to změní? Až budou Češi vyrábět vynikající zboží, atraktivní a prodejné po celém světě. Pak budou o nich lidi vědět, a budou Češi ve světě skutečně populární, jako jsou Švýcaři hodinkami, Francouzi sýrem, a Japonci, Tajwanci, Jihokorejci a Číňané (v poslední době) - vším.


    Lidové noviny ukazují na příkladu žižkovské školy, jak vyřešit romský problém?

    Co se týče Romů, obávám se, že je asi nutno opustit stereotypizovaná ideologická řešení a přistupovat k tomuto problému individuálně. Paradox. Romský problém se totiž skutečně týká minoritní komunity, která je zjevně ztraumatizovaná a jedná patologicky, nejen vůči vnějškové většinové komunitě, ale vůči svým vlastním členům.

    V této souvislosti v pátečních Lidových novinách zajímavý článek o žižkovské základní škole na Havlíčkově náměstí, která si vypracovala učební metody a velmi úspěšně učí romské děti. Zaprvé, neromské děti vůbec ve škole nevnímají, že spolužák, který vedle nich sedí, je Rom.

    Učitelky jsou na romské děti přísné, ale zároveň vytvářejí dojem, že romské děti mají u nich spravedlivé zastání, je-li to třeba. Právě tento přístup, spolu s tolerancí k obtížné situaci romských dětí, zdá se funguje. Romové chodí z žižkovské školy i na střední školu.

    Zajímavá je tato pasáž:

  • Čím se taková speciální vyrovnávací romská třída liší od ostatních?

    Jiným přístupem k žákům. Učitelé například nepočítají s tím, že by se žáci něco naučili doma. (To je potíž, české školy často odkládají velkou část břemena učení na doma na rodiče, atd.JČ) A když přijde romské díte do školy místo v osm v deset, neudělují se poznámky a snížené známky z chování. Učitelka se ptá proč. Často se dozví, že byl v rodině dlouhý mejdan. Od romských dětí lze sice jen těžko striktně vyžadovat přesnost, na druhou stranu se právě ony daleko více drží školy než jiné. Je to pro ně jistota, kterou postrádají. Postávají před školou i odpoledne a paní školnice je pouští na školní dvůr často i o prázdninách.

    Od první třídy nabízíme Romům nepovinnou angličtinu. To zabralo.

  • Jak vnímají bílí žáci romské spolužáky?

    Když s nimi o Romech mluvíte, je to jasné: Romy neberou, protože kradou. Pak se jich ale zeptáte, a nevadí ti, že sedíš vedle Romana a před Sylvií, kteří jsou Romové? A oni se zarazí a řeknou: to přece nejsou Romové, to jsou naši spolužáci.


    Tristní pořad televize Prima

    Když už jsem u té televize: kdosi mě upozornil, abych se v sobotu večer díval na prý velmi zábavný pořad televize Prima "Nikdo není dokonalý". Lidi v něm prý ukazují "hlubokou neznalost v úplně základních věcech".

    V pořadu vystoupili kromě moderátora, herec Jan Přeučil a konferenciér Jan Rosák. Šlo o hodinový pořad a jeho páteří byly šoty z terénu, v nichž odpovídali namátkově vybraní členové české veřejnosti většinou špatně na prostinké otázky z aritmetiky či z všeobecných znalostí. Cílem bylo diváky hloupými odpověďmi povabit.

    Neobyčejně tristní ale bylo, že pořad, který se dal odvysílat na prostoru půl hodiny, nebo možná patnácti dvaceti minut, byl rozvláčně a nudně roztažen myslím na celých padesát minut. A co bylo jeho náplní? Pánové Přeučil a Rosák před studiovým publikem neobyčejně trapně a bez invence plkali. Vyprávěli takzvané "zábavné historky" ze života, při jejichž relaci však trapností divákovi naskakovala husí kůže. Sledoval jsem pořad s dvěma mladistvými, ve věku patnáct a osmnáct let, a ti vyjádřili názor: škoda, že to není nahrané na videokazetě. Nedaly by se ty plkací pasáže fast forwardovat, rychle převinout dopředu a překročit?

    Je pozoruhodné, že pánové Přeučil a Rosák mají tak málo soudnosti, že jsou ochotni se hodinu ztrapňovat před veřejnosti nenápaditými a banálními historkami. Řekl bych, že jejich vystoupení bylo daleko trapnější, než když nějaký nešťastník, kterého Prima chytla na ulici před kamerou, nedokázal okamžitě odpovědět na otázku, kolik haléřů má pětikoruna.

    A jaké historky vykládali tyto "velké české celebrity"? Příklad, při němž mi docela zatrnulo. Jan Rosák povídal divákům, že jak vidí, má docela snědou pleť, a to prý jednou vedlo k tomu, aby ho "jakási romská iniciativa požádala", aby pro ni konferoval soutěž Miss Roma. Rosák uvedl, že by býval rád, ale daný termín měl zadaný, a - pozor - vtipná pointa příběhu byla v tom, že Rom na druhé straně telefonu se domníval, že Rosák je také Rom!!

    Nedosti na této úrovni vyprávěných historek. Co mě však skutečně zarazilo, bylo že při vyprávění tohoto "příběhu" napodoboval Jan Rosák "komicky" romský přízvuk v češtině a přitom ještě "romsky" koulel nahoru dolů očima.

    Vůbec nikdo se nad tímto rasistickým vystoupením nepozastavil - diváci se tomu srdečně smáli.

    Bylo to vulgární a nechutné.

    Kolega, který se na pořad taky díval, vznesl zajímavou otázku: jak to, že hloupé odpovědi lidí na ulici, nás víceméně pobavily, kdežto stejně hloupé příběhy "celebrit" ve studiu, působily jen dojmem hluboké, bezbřehé nudy a trapnosti.

    Myslím, že to bylo asi proto, že šoty z reálu, v nichž náhodní čeští občané zápolili s termínem "hypochondr" anebo se snažili definovat rozdíl mezi kruhem a koulí (ukázalo se zcela zjevně, že lidem prostě chybějí slova, aby byli schopni se jasně vyjádřit) byly krátké - kdežto trapné "zábavné historky" ve studiu pokračovaly donekonečna.

    Nevím, zda je možno z neschopnosti rychle před kamerou odpovědět na jednoduché aritmetické problémy usuzovat na údajný primitivismus národa. Lidi před televizní kamerou znervóznějí - není to normální situace.

    Kromě toho, nemám důvěru v takovéto "průzkumy". List Financial Times před několika měsíci přinesl výsledky obdobného, i když širšího průzkumu veřejných aritmetických schopností. Určitý počet britských osmnáctiletých absolventů středních školy byl dotazován, kolik by museli složit liber, kdyby si koupili na splátky auto z 2000 liber a první splátka byla deset procent. Správně odpovědělo jen zcela mizivé procento mladých Britů.


    Dnešní atmosféra v České republice - Atomizace společnosti?

    Bože, ten kód

    Dan Hrubý Reflex č. 45/1997

    V činžovním domě svolali schůzi nájemníků. "Musíme změnit vstupní kód u domovních dveří. Na to 1- 2- 3 - 4 přijde každý hlupák a začali nám sem lézt narkomani," zahájil schůzi správce domu.

    Hmm, to je pravda, pokývali hlavou sousedé, dnes narkomani, zítra lupiči, pozítří vrazi, je třeba změnit kód.

    "Navrhuji 3-7-6-8. Je to složité, ale jednoduché kódy s čísly za sebou živly snadno odhalí," pokračoval správce. "Počkejte, proč zrovna 3-7-6-8, nebo jak jste to říkal?!" optal se soused z přízemí. "Je to náhodná kombinace...", pokrčil rameny správce.

    "Dobře," rázně pokračoval soused z přízemí, "když náhodná, tak já navrhuju 1-9-8-3, to si budou všichni pamatovat."

    "A podle čeho, prosím vás?" vřískla paní z druhého patra.

    "V roce 1983 přece Sparta porazila Real Madrid 3:2, paní, takový zápas se nezapomíná..."

    "Vy jste se asi zbláznil s tou vaší Spartou. Mně je úplně ukradená, tak nevím proč bych si měla pamatovat, že porazila tenhleten ... Madrid," sousedka se rozhlédla po okolostojících, "že jo, nějaká blbá Sparta?!"

    "Tak to jste přehnala, dámo," zbrunátněl sparťan.

    "Sousedé, sousedé, nebuďte přece jak malé děti. Jsme přece schopní shodnout se na oybčejném čtyřčíslí," snažil se uklidnit doutnající vášně starý muž, který tu jako jeden z mála pamatoval první republiku.

    "Kód by měl být zvolen podle nějakého významného data v českých dějinách, které znají i malé děti. Třeba 1-9-4-8 - víte, podle bolševického puče."

    "Podle jakýho puče?! Že se vám za komunistů žilo špatně?! Dneska nebudete mít ani na nájem, vystěhujou vás někam pod most, ty vaši demokrati!" rozlítil se tlustý chlap, který bůhvíproč obýval se svou početnou rodinou domovnický byt...

    "...prej puč. Já mu dám puč ... i s tím jeho Havlem ..." ulevoval si polohlasem ještě hodnou dobu.

    "Dost, prosím vás, dost," ujal se znovu slova správce. "Budeme losovat ...ano, uděláme to jako v loterii, soutěž v televizi ...napíšu na lístečky číslovky od jedné do devíti..."

    Náhle přerušila správce stařičká paní:

    "...ale sousedé, jak chcete dělat soutěž, když tu s námi nebydlí pan Rosák?"


    Z herečky se první dáma nestala

    Jindřich Ginter, Slovo, 8. listopadu 1997

    Nejistý zdravotní stav nemocného prezidenta Václava Havla vyvolává řadu dotazů kolem Hradu. Mnozí se ptají, zda je prozíravé, aby Havel kandidoval na post prezidenta, když vyžaduje výrazné zvolnění tempa a dozor lékařů, zda by neměl uvažovat o "náhradníkovi". Práce na Hradě neubude, i když ji budou třídit lékaři. A zodpovědnost je veliká. U nás úloha prezidenta vyžaduje plný úvazek, protože už z ústavy nejde jenom o funkci reprezentativní. Ovšem v současné době jiný člověk stejného renomé není znám.

    Václav Havel to vůbec nemá jednoduché. Ani na léčení, ani na prezidentování není moc klidu. Musí se vyrovnat s plícemi, rozjitřenou politickou scénou, spory se švagrovou. Ani jeho Dagmar příliš nepomůže, spíše mnohé komplikuje. Nestala se oporou v diplomacii, ozdobou, která důstojně reprezentuje hlavu státu. Role první dámy není pouze v úsměvech, vlastní kanceláři, ale v náročných rozhovorech, skromnosti, zdravé vznešenosti, kdy zůstává nad věcí. Herečka Dáša Veškrnová roli první dámy Dagmar Havlové nezvládla.

    Nedávno se proslavila přáním, aby měla ústavní práva. Tváře politiků ztuhly, občané si vyprávějí vtipy. Také na čtvrteční tiskové konferenci lékařského konzilia o stavu prezidenta tuhly tváře. Dagmar se neomaleně ujala slova, přestože měl hovořit jeden z lékařů. Tvrdě odmítla narážky, zda je vhodné, aby se člověk s tak nalomeným zdravím , jako má Havel, opětovně vystavoval stresům spojeným s funkcí. Přitom se emotivně rozhorlila, že by měl mít právo na volné víkendy, jako každý pracující, že na Hradě panuje vražedné pracovní tempo, že jiní pacienti byli v lázních a on ne (prezident s ní trávil dovolenou, než aby jel hledat klid a zdraví do lázní) a že jeho potíže spočívají v deficitu odpočinku. O zvážení kandidatury nechce slyšet, a to se o svého muže tolik strachuje. Když Dagmar vyprávěla, kde všude jezdili s prezidentem a jak to bylo zatěžující, konzilium sedělo jako na trní. Její vystupování lze považovat za nedůstojné. Lze chápat její lidský strach o zdraví svého muže, oficiální tisková konference snad ale není místem, kde by měla manželka bojovat o volné víkendy prezidenta.

    V kuloárech se navíc nezapomíná, že s prezidentem navázala blízký vztah ještě za života Olgy, což na její oblíbenosti nepřidává. Nejedná se o zásah do soukromí. V zaběhnutých demokraciích by ani Hrad nezůstal bez povšimnutí. O tom se ostatně přesvědčil anglický exministr kultury. Byl odvolán poté, co média prokázala, že navázal mimomanželský vztah. Veřejný činitel si to podle Angličanů nesmí dovolit. Není divu, že na právem uctívaného Václava Havla a méně uctívanou manželku vznikají v podhradí škodolibé úsměšky i vulgární satira. Škoda.


    MFD (07. 11. 1997) uveřejnila tento dopis:

    Mám bílou a tmavou dceru: ke každé se lidé chovají jinak

    Mám snědou adoptovanou dcerku Alenku. Je jí osm let, ale za svůj krátký život si už hodně vytrpěla. Je to milá, hodná a citlivá holčička, vždy ochotná druhým pomáhat, je velmi inteligentní, cokoli ráda vyřídí, je na ni spolehnutí. Kromě ní mám ještě vlastní bílou dceru.

    Mrzí mě, že lidé většinou rozlišují děti podle barvy pleti a podle toho se k nim chovají. S mojí bílou dcerkou mě v autobuse každý ochotně pustil sednout. S Alenkou už málokdo.

    Když bílá Jana nechtíc vrazila do někoho v samoobsluze košíkem, postižený se na ni ještě usmál.

    Na dvouletou Alenku paní, které se dívenka sotva dotkla, vyjela, až se ve mně zastavil dech. Ve dvou letech dostala Alenka na pískovišti kamenem do hlavičky, protože prý je černošík. Později na průlezce do ní pětileté děvčátko strkalo. Když jí Alenka řekla, ať toho nechá, nebo spadne a může se i zabít, holčička se zamračila a řekla: "Nebylo by tě škoda, Cikánko."

    Jednou jsem přišla pro Alenku do školky. Učitelka mi řekla: "Ta vaše Alena se vybarvuje. Shodila Petra. Co teď řeknu jeho mamince? Má úplně špinavé koleno na nových kalhotách."

    Podívala jsem se na Alenku. Ráno ještě čistě vyprané oblečení bylo celé od bláta zepředu i zezadu. Kusy bláta měla nacpané v kapsách a v kapuci bundy psí trus.Říkala, že jí to udělal Petr a ještě dva kluci, že ji pořád shazovali, tak strčila do Petra, aby jí dal pokoj. Za to jí vycpali bundu.

    Učitelka na to řekla, že šla vpředu, tak neviděla, co děti dělají. Ve škole se děti Alence posmívají. Říkají jí černá hubo, Cikánko, černá k... Jeden kluk jí řekl: "Jakto, že ještě žiješ, Cikánko. Už tě měli dávno dát do plynu."

    Nedávno přišla domů s pláčem. Děti ji cestou ze školy zkopaly. Její nejlepší kamarádka jí řekla, že s ní nebude kamarádit. Maminka jí zakázala kamarádit s Cikánkou. Bojím se ji samotnou někam pustit. Když byla na houpačkách, kopl do ní nějaký skin, až spadla dolů. V černých očích mé snědé dcerky jsou často slzy. "Ti bílí lidi jsou zlí. Jenom ty jsi hodná, maminko."

    Bojím se o Alenku. Jak dlouho tohle vydrží? Jak dlouho bude tiše trpět, než začne bílé nenávidět?

    Dokážu ji v takových podmínkách vychovat, aby z ní nevyrostla "nepřizpůsobivá" Romka? Kdybych byla mladá a zdravá, asi bych se také poohlédla po jiné zemi, po takové, kde se lidé nehodnotí podle barvy pleti.

    Bylo by mi tam smutno, ale pro Alenku bych to udělala. Mladá ani zdravá nejsem. Nezbývá mi než doufat, že lidé dostanou rozum, že bude líp.

    Paní Jiřina z jižní Moravy



    Süddeutsche Zeitung o romském problému v ČR

    P:4 C:bos SV:mes A:VK E:MZ LDI:uni,mcs,mew ID:19971022C01447

    K:Německo-ČR-Romové-tisk D:22-10-1997 10:53

    BONN 22.října (zpravodaj ČTK) - Romové se v České republice stávají nejen oběťmi násilí, ale i justice. České soudy zlehčují nepřátelské činy vůči Romům, soudci neznají rasismus.

    Píše to dnes k postavení českých Romů německý list Süddeutsche Zeitung. Deník uvádí, že v Česku praktikují i osm let po společenském zvratu někteří soudci umění z dob reálného socialismu, kdy byla realita přizpůsobována teorii a zdánlivě jednoznačné skutečnosti dostávaly takový význam, aby odpovídaly heslům státní doktríny. Mistrovský kousek z tohoto oboru předvedl například soudce z Hradce Králové, který řešil případ, kdy čeští mladíci hrozili romským dětem, že je jako "černé" vyhodí z vlaku.

    Soudce udělal z věci lapálii, když dospěl k závěru, že nemohlo jít o rasisticky motivovaný útok, protože Češi i Romové patří ke stejné skupině národů. Ještě horší byl případ ubití romského otce před očima rodiny, který jihočeský soudce kvalifikoval jako oprávněnou sebeobranu před napadením, protože oběť ve strachu sáhla po sekyře.

    Teprve tento skandální rozsudek, šířící se projevy nepřátelství i nové poznatky o účasti na vyvražďování Romů v době nacistické okupace přispěly ke zpřísnění zákonů a k tomu, že si stále více lidí v ČR tento problém uvědomuje.

    A že jde skutečně o problém, o tom svědčí například podpora politiků, tisku i celých obcí hysterickému exodu Romů do Kanady ve snaze jednou provždy se těchto neoblíbených sousedů zbavit. A svědčí o tom i případy rozmíšek mezi českými a romskými obyvateli v oblastech postižených letními povodněmi, píše Sueddeutsche Zeitung.

    František Václavík mž


    UNICEF: Cizinci jsou v ČR šokováni rasismem vůči Romům

    P:4 C:vse SV:dce A:NAM E:MHM LDI:uni,soc,sko,mcs ID:19971020C02940

    K:ČR-děti-UNICEF-Romové-rasismus D:20-10-1997 16:51

    PRAHA 20.září (ČTK) - Většinu cizinců šokuje všudypřítomný rasismus vůči Romům, konstatuje situační analýza "Děti v České republice 1996", kterou dnes zveřejnil Český výbor Dětského fondu OSN UNICEF. Stipendistka francouzského ministerstva výzkumu Muriel Blaiveová v ní uvádí, že "není dobré být cizincem v České republice - zvláště ne s tmavou pletí".

    Podle analýzy nešokují cizince nejvíce skinové a násilnosti, ale pasivní až souhlasné přijímání těchto činů českým obyvatelstvem. "Nelze jedním hlasem stvrzovat integraci Evropy a zároveň zdůrazňovat pocit vlastní české výlučnosti," upozorňuje. Romská národnostní menšina se jako jediná svými specifickými antropologickými a sociálním charakteristikami odlišuje nejen od majoritní společnosti, ale i ostatních národnostních menšin, konstatuje analýza.

    Před rozdělením Československa v roce 1992 žilo v ČR podle statistik 150.000 Romů. Podíl Romů na celkovém počtu českého obyvatelstva činí asi 1,5 procenta. Současnou romskou populaci tvoří hlavně příchozí ze Slovenska a jejich potomci.

    Většina Romů žije na severu Čech a ve větších průmyslových centrech. Až 51 procent romské populace tvoří podle Blaiveové mladí lidé do 18 let. Život Romů je ovlivněn nízkou vzdělaností a minimální kvalifikací, uvádí analýza. Jen dvě procenta Romů absolvovala vysokou školu, šest procent má středoškolské vzdělání. Až 70 procent Romů je bez zaměstnání. Mezi zaměstnanými je 90 procent dělníků.

    Hlavními příjmy většiny romských rodin jsou dětské přídavky. Specifické programy pro Romy musejí počítat s jazykovou bariérou, doporučuje analýza.

    Školní neúspěch je často způsoben právě tím, že děti neznají jazyk. Romská populace je zatížena horším zdravotním stavem. Nepříznivá je vysoká porodnost, častěji se rodí děti s nízkou porodní váhou.

    Tradiční vztah k rodině je narušen. V kojeneckých ústavech a dětských domovech tvoří romské děti polovinu osazenstva, upozorňuje analýza.

    Naďa Myslivcová jd mh


    Romská problematika předmětem jednání vlády

    P:4 C:dok SV:dce A:DAP E:DR LDI:uni ID:19970905D03026

    K:ČR-Romové-rasismus-PROFIL D:09-09-1997 12:22

    PRAHA 9.září (ČTK) - Ve středu se má vláda na svém zasedání v Kolodějích zabývat také zprávou o situaci romské komunity v České republice.

    Romská otázka vyvstala s novým důrazem na začátku letošního léta, kdy zejména po reportáži TV Nova vyšlo najevo, že řada příslušníků romské menšiny opouští republiku a snaží se získat politický azyl v Kanadě.

    Jako důvod svého exodu přitom Romové uvádějí rasismus, s nímž se na území republiky údajně setkávají, a to od odlišného přístupu institucí k jejich etniku až po skinheadské útoky.

    Téměř celá dnešní romská populace pochází ze Slovenska a na území Čech a Moravy se dostávala v několika vlnách. První poválečný soupis mluví asi o 17.000 Romech. Řada z nich v té době ještě nebyla trvale usazena a právě těm zasadil tvrdou ránu zákon o zákazu kočování z roku 1958, který drasticky změnil jejich životní podmínky a zvyklosti.

    Zákon o Čs.federaci z roku 1968 zase fakticky vymazal z právního řádu romskou národnost.

    Po roce 1970 čítalo romské etnikum v Čechách a na Moravě asi 60.000 osob. O deset let později to bylo přibližně 100.000 a nyní je počet Romů žijících v ČR odhadován na 300.000. Při posledním sčítání lidu v roce 1991 se mohli Romové po více než dvaceti letech díky Listině základních práv a svobod znovu přihlásit ke své národnosti. Učinilo to ale jen 31.000 Romů.

    Jedním z důvodů, proč se romští občané oficiálně nehlásí ke svému etniku, může být obava z odmítavého postoje ostatní populace či z přímých útoků podbarvených rasismem.

    Podle Institutu pro výzkum veřejného mínění z listopadu loňského roku má k romskému etniku negativní vztah 69 procent občanů. Z dotazovaných národností je přitom neoblíbenost Romů v ČR nejvyšší.

    Podobná zjištění přinesla i srovnávací studie sociologa Ivana Gabala z konce loňského roku. Podle ní by sousedství Romů rozhodně či spíše vadilo 87 procentům dotázaných.

    Asi 22 procent loňských respondentů by proti 15 procentům v roce 1994 dalo více prostoru hnutí skinheads. Občanské iniciativy upozorňující na vzrůstání rasismu v českých zemích registrují podle tisku za posledních sedm let v ČR na 800 násilných rasisticky motivovaných trestných činů se 17 oběťmi na životech.

    Hnutí občanské solidarity a tolerance eviduje podle údajů z letošního března 11 rasisticky motivovaných vražd za období 1990-1996.

    Vládní zpráva z konce minulého roku poukázala na téměř šestinásobný vzrůst rasově motivovaných činů za rok 1995 a 1996.

    K nejvážnějším zločinům spáchaných na Romech od roku 1989 patří vražda otce pěti dětí Tibora Berkiho. V květnu 1995 jej ve Žďáru nad Sázavou ubila čtveřice mladíků sympatizujících s hnutím skinheads. Čin tehdy přiměl vládu k zvláštnímu jednání, z něhož vzešel požadavek přísnějšího postihu těchto činů včetně úpravy trestního zákona.

    Hlavnímu pachateli soud sice na konci téhož roku vyměřil dvanáctiletý trest vězení, ale rasový motiv zločinu uznal až o půl roku později odvolací soud.

    Téměř čtyři roky se táhl případ utonutí romského mladíka, jehož v září 1993 zahnala do studené Otavy v Písku skupina místních skinheadů. Teprve v březnu letošního roku potrestal soud hlavní viníky více než třicetiměsíčním vězením. Ani odvolací soud však neuznal tento skutek jako vraždu.

    Nejbrutálnější rasistická vražda, kterou mají na svědomí "holé lebky", se stala v roce 1991 na Jičínsku. Dvaadvacetiletý skinhead tam utýral šestiletého romského chlapce. Soud skina potrestal dosud nejvyšším trestem za podobný čin - sedmnáctiletým vězením.

    Česká republika a jí předcházející státní útvary se poprvé setkali s předchůdci dnešním Romů ve 13.století. Jejich pobyt v Čechách je poprvé historicky doložen v roce 1417. Stejně jako jinde v Evropě byli Romové i v českých zemích po celá staletí vystaveni různým formám útlaku.

    Roku 1545 vydal Ferdinand I. mandát, který ukládal vypovídat Romy ze země. Na konci 17.století je pro jejich kočovný způsob života další český panovník prohlásil za psance, což znamenalo možnost beztrestného zabíjení romských mužů a trýznění žen a dětí. Sankce se poněkud zmírnily v době panování Marie Terezie, kdy Romové měli být už "jen" vyhoštěni ze země.

    První republika upravila vztah k romskému etniku zákonem "o potulných Cikánech" z roku 1927. Předpis formálně upravoval možnosti jejich kočování, současně však zavedl registraci Romů tzv.cikánskými legitimacemi a zakotvil různá omezení. Státní správa například mohla Romům zakázat vstup na určité území, děti mladší 18 let mohly být odňaty rodičům.

    Nástup fašismu a s ním spojená okupace Československa znamenal tvrdou perzekuci. Na základě zákona z 2.března 1939 byli Romové umísťováni do kárných pracovních táborů a později odesíláni do vyhlazovacích lágrů. Oficiálně žilo na území protektorátu v roce 1940 přes 6500 Romů. Z Osvětimi se jich po válce vrátilo kolem 500.

    Dana Petrů Irena Fuhrmannová lub kar dr


    Christian Science Monitor: Západ může Romům pomoci

    P:4 C:bos SV:mus A:JAS E:MZ LDI:uni,mcs ID:19970903C03480

    K:USA-Kanada-ČR-Romové D:03-09-1997 16:20

    NEW YORK 3.září (zpravodajka ČTK) - Přístup k Romům v České republice není neobvyklý, píše dnes v listu Christian Science Monitor ředitel právního oddělení Evropského střediska pro práva Romů v Budapešti James Goldston. Ve chvíli, kdy kanadské úřady ČTK sdělily, že o politický azyl o posledním víkendu požádalo dalších 50 českých občanů, Goldston podotýká, že všude v bývalém východním bloku Romové trpí vlnou rasistického násilí.

    Podle Goldstona tato skutečnost zpochybňuje velká prohlášení uchazečů o členství v NATO a Evropské unii o rozkvětu demokracie a vlády práva.

    Goldston soudí, že nejhorší je to, že soudci a žalobci místo toho, aby špatné chování odsoudili, snaží se je ospravedlnit absurdními argumenty.

    Mnoho romských dětí v základní škole navštěvuje oddělené třídy, málo z nich studuje na střední škole či na univerzitě. Romové jsou označováni za "líné", "špinavé" a "nedůvěryhodné" a vyčítá se jim jejich vlastní chudoba a bezmocnost.

    Má-li Evropa překonat prokletí rasové netolerance, Romové musejí stát v čele. Krok za krokem se také politicky organizují, čerpají sílu ze svého bohatého kulturního dědictví a využívají zbraně amerického hnutí za občanské práva, aby bojovali. Západní vlády jim mohou pomoci. Svou prestiží, hospodářskými zdroji a politickou podporou hnutí za rasovou rovnoprávnost mohou dát najevo, že země, které tolerují rasismus, nebudou přijímány do exkluzívních hospodářských a vojenských klubů, o něž mnohé stojí, píše Goldston.

    Julie Stejskalová mž


    NSZ: Počet rasově motivovaných trestných činů v ČR roste

    P:4 C:vse SV:dms A:SS E:SLA LDI:uni,soc ID:19970325D00940

    K:ČR-rasismus-zastupitelství-Nejvyšší D:25-03-1997 13:04

    BRNO 25.března (ČTK) - V České republice roste počet rasově motivovaných činů. Podle zvláštní zprávy Nejvyššího státního zastupitelství o projevech rasové a národnostní nesnášenlivosti bylo loni v ČR za takto motivované trestné činy stíháno 653 lidí, což oproti roku 1995 představuje nárůst o 145. Jedná se přitom o 0,6 procenta všech stíhaných v ČR. Novinářům to dnes řekla nejvyšší státní zástupkyně Bohumíra Kopečná.

    Nejčastějšími trestnými činy, za něž jsou obvinění v této oblasti stíhaní, jsou násilí proti skupině osob nebo jednotlivcům (319 stíhaných), ublížení na zdraví (133 případů), podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení lidských práv (79 osob) a hanobení národa, rasy a přesvědčení (65 lidí). Kopečná rovněž upozornila na velmi obtížné vyšetřování takto motivovaných trestných činů, které je dáno neochotou svědků vypovídat a obtížnou identifikací konkrétních viníků.

    Nejvíce jsou rasově motivované útoky obráceny vůči romskému etniku, ať už jde o přímé fyzické napadání Romů, napadání jejich domů a bytů nebo verbální útoky. Další ohroženou skupinou jsou zahraniční studenti v ČR, kteří jsou často objektem trestného činu verbálního útoku.

    Loni nebyl podle Kopečné nikdo stíhán z projevu politického extrémismu, jenž je ve zprávě definován jako dopředu plánovaná aktivita zaměřená na destrukci demokratického zřízení v ČR. Jak však připomněla, letos už byly dva podněty postoupeny místně příslušným státním zastupitelstvím, a to týkající se periodika Republika a organizace Hnutí národního sjednocení.

    V květnu 1995 svolal premiér Václav Klaus poradu ministrů, která rozhodla, že bude přezkoumána a případně zrušena registrace některých organizací s rasistickým podbarvením a bude iniciován návrh na zvýšení trestné sazby za rasově motivované trestné činy. Následně pak Poslanecká sněmovna 29.června schválila novelu trestního zákona, která mj.zpřísňuje postih rasově motivovaných činů.

    Simona Svitáková sch mal sla

    Být cizincem v České republice

    Nová Přítomnost, leden 1996

    Scéna na Národní třídě. Je sedm hodin večer. Komando skinheadů ozbrojené baseballovými pálkami se zaměří na muže a vrhnou na něho popelnici. Muž leží na zemi, je ho sotva vidět přes postavy, které ho metodicky bijí. Chodci se zastavují, s rukama v kapsách sledují scénu. Někteří se s nezájmem ohlížejí, rušeni hlukem. Někdo vykřikne (s cizím přízvukem): "Zastavte je! Dělejte něco! Zavolejte policii!"

    Jako jediná odpoví vzdalující se žena: "Na co? Vždyť je to jen Cikán..." Pro cizince, který se zajímá o české záležitosti, je tato země v první řadě vlastí Havla a Hrabala, Škvoreckého a Kundery. Husa, Palacha nebo socialismu s lidskou tváří. Barokních kostelů. Nicméně toto klišé rychle bledne poté, co cizinec stráví v zemi více času. Protože není dobré být cizincem v České republice. Zvláště, když máte tmavší pleť.

    Co vás tady asi nejvíc překvapí, to je všudypřítomný rasismus vůči Romům. Snadno zaslechnete od vysokoškolského profesora, stejně jako od známého historika nebo lékaře nebo advokáta, s důvěrným tónem vyslovit větičku jako: "Naštěstí u mě v domě nebydlí Cikáni," nebo: "Všichni Cikáni se nechají vydržovat státem."

    Mnoho Čechů to možná překvapí, ale pro člověka ze Západu je taková věta nadmíru šokující. Znechucený cizinec vyslechne řidiče tramvaje, jak varuje cestující před kapsáři ve chvíli, kdy do vozu vstoupí několik Romů. Uvidí policisty (které sám zavolal na pomoc) pronásledovat Roma, který byl právě přepaden, bít ho a odvádět ho pryč, zatímco agresoři klidně zmizí.

    Čas od času spatří v hospodě nápis: "Zde Rómům nenaléváme." A na zdi: "Cikáni zpátky do Indie!"

    Uslyší ve vesničce u polských hranic od paní, která mu právě podala hrnek s vodou, že všechny cizince by ze země měli vyhodit. Bude každodenně napadán prodavači, kompenzujícími často katastrofální služby, pod záminkou, že "tak se to možná dělá u vás, pane, ale tady ne".

    Dozví se, že všichni Poláci a Jugoslávci jsou napůl Cikáni (a to je na pováženou), ostatně stejně jako Italové a Španělé, a že Bulhaři a Rumuni, nemluvě o Ukrajincích, skoro nejsou lidé.

    Ve skutečnosti jen málo národů unikne českému pohrdání.

    Je možné, že útočím nespravedlivě. Důkaz: Češi jsou jediní na světě, kteří mají tak humanistického a tolerantního prezidenta. Jenže Chartu 77 se s Václavem Havlem v roce 1977 odvážilo podepsat jen 243 lidí.

    Nezůstává nakonec Havel, stále považovaný za štít čistého svědomí národa, sám?

    Dále cizinec zjistí, že musí platit. To je nevyhnutelné pravidlo. Od pronájmu bytu po jízdenku na autobus, od lístku do muzea po restauraci, nemluvě o placení za taxislužbu nebo o botičce, každá příležitost je dobrá k tomu, aby ho připravila o peníze.

    Protože cizinec je od narození bohatý. Tak se stane, že zpáteční jízdenka do Paříže ho bude stát 4 400 Kč, zatímco tatáž cesta z Bratislavy stojí 2 200 Kč.

    Oni totiž ani Slováci, na které se Češi pobaveně dívají jako na méněcenné, podobnou diskriminační politiku nemají. Jestliže cizinec ze Západu, protože je bohatší, platí víc, můžeme předpokládat, že cizinec z Východu, protože je chudší než Čech, bude platit míň.

    O dokonalém rovnostářském systému, kde každý bude platit podle svých finančních možností, můžeme jen snít. Slovenský student musí ročně zaplatit 28 000 korun, aby mohl studovat na Karlově univerzitě, a 2 200 korun měsíčně navíc za ubytování na koleji.

    V duchu této politiky bychom mohli navrhnout Čechům, žhavým to kandidátům vstupu do Evropské Unie, aby za to platili dvakrát tolik co Rumuni, protože jsou bohatší než oni. Zároveň bychom mohli Čechům připomenout, že jejich sebeuspokojení a la Klaus, jejich přesvědčení o tom, že jsou nejcivilizovanější zemí v oblasti, a jejich pohrdání, se kterým přistupují k spolupráci s Polskem a Maďarskem, jsou v očích Západu podivné a udivující.

    O to víc, že o pád komunismu se zasloužily víc Polsko a Maďarsko než Československo. Pokud je opravdu třeba rozlišovat, potom pro Západ je Polsko se svým čtyřikrát početnějším obyvatelstvem strategicky nejdůležitější.

    Nakonec to, co šokuje cizince nejvíce, to není výskyt skinů a násilností. Existuje ve všech zemích. Mnohem horší je pasivní až souhlasné přijímání podobných činů českým obyvatelstvem, jeho živoucí rasismus, znásobený pocitem výlučnosti, tolik typickým pro uzavřenou společnost.

    Je pravda, že v České republice je velký počet Romů, že jejich kriminalita je vysoká. Je také pravda, že Česká republika se nedávno oprostila od čtyřicet let trvajícího režimu, který ničil v zárodku jakýkoliv projev konstruktivního myšlení nebo tolerance.

    Je jasné, že opravdové občanské uvědomění se nezrodí za několik dní. Ale současná situace není hodna české kultury, která často dala světu vynikající evropské myslitele. Není normální, že označení za Cikána je urážkou. Dnešní Česká republika má mnoho podobností s poválečnými západními zeměmi.

    Příklady obnovy demokracie v západním Německu nebo ve Francii a francouzsko-německého usmíření dokazují, že je možné vymanit se z bludného kruhu výlučnosti a rasismu. Ale proto by bylo třeba, aby se demokraté a intelektuálové bili se silou a přesvědčením.

    Mimochodem, muž přepadený na Národní třídě byl Alžířan a ne "Cikán". Ale v tom není rozdíl...

    Muriel Blaive


    Reakce na článek Václava Žáka od Jana Vučky

    Vážení přátelé, reaguji na článek Pokrytectví uveřejněný v Britských listech 7.11.

    Se zájmem jsem přečetl článek pana Žáka o rasizmu. V mnohém, co napsal, s ním souhlasím.

    V české společnosti je opravdu dosti rozšířená netolerance (píšu záměrně "netolerance", neboť podle mého názoru to není jen problém rasizmu).

    Stejně jako Vy jsem pohoršen i tím, jak k tomuto problému vláda přistupuje. Vzpomínam si dobře na televizní debatu vinovanou hromadnému odchodu Romu do Kanady. Tehdy byl problém ještě nový a osobnosti pozvané do televizního studia veřejnř předvedly, že jsou, jak se hezky eesky říká, "mimo mísu". Místo nějakého řešení nebo alespoň demonstrace snahy o něj jsme slyšeli diskuzi na téma CO TO JE RASIZMUS.

    Debata to byla skutečně intelektuálská a naprosto zbytečná. Jsem si jist, že většina diváku si dokáže docela dobře představit, co to rasizmus je. Místo toho bych byl rád od nich slyšel nějaký konkrétní návrh, co s tím dělat. Toho jsem se však nedočkal.

    Místo toho se bavili o nepodstatných podružnostech, jako například jestli je vyprávění vtipů o Židech rasizmus nebo ne.

    Mimochodem - ministryně Parkanová se mýlí. Znám vtipy o Židech, při kterých se zasměji a přitom nejsou rasistické ani náhodou.

    Ne každá legrace z někoho je rasizmus.

    Když ani člen vlády, kterou jsme zprostředkovaně zvolili, aby řešila podobné problémy, které nemůžou vyřešit jednotliví občané, není schopen s něčím přijít a místo toho mluví o detailech, je někde chyba.

    Nemohu však souhlasit s odstavcem: "Nechcete si na chvíli představit, jak byste u nás žili, kdybyste měli tmavou pleť? Víte, kolik násilí byste si užili? Jak byste se báli jezdit metrem, jak byste se snažili vozit své děti ze školy autem, protože ve veřejné doprave by je zbili? Jak by vás vyhazovali z hospod? To u nás nezažívají jenom Rómové, ale indičtí lékaři, studentky z Alžíru, atd. "

    Já si to dokážu představit docela dobře. Shodou okolností dokonce tmavou pleť mám, neboť část mých předků pochází z Latinské Ameriky (sí, mi padre es de Bolivia).

    Násilí jsem si užil jen na základní škole, kde jsme se svorně mydlili bez ohledu na barvu pleti a občas ani pohlaví.

    Auto nemám, takže jezdím metrem a nikdy jsem se v něm nebál a ani jsem v něm nebyl zbit. Pro upřesnění: na výšku měřím 174 cm, takže mohutnými rameny to nebude.

    Z hospody mě také nikdy nevyhodili. Nechci tím popírat fakt, že hodně lidí takové štěstí nemělo. K podobným věcem bohužel dochazí dodnes a uvědomí si to každý, kdo si jen občas přečte černou kroniku. Nelze ale dělat obecné závěry typu "je nepředstavitelné žít u nás s tmavou pletí", jak se to snaží pan Žák sugerovat. To přesně tentýž způsob myšlení, jaký používají rasisté. Hodně cikánů jsou lotři, takže všechny cikány do plynu.

    Citovaný odstavec podsouvá čtenáři něco podobného, jen opačně směrovaného. Hodně lidí s tmavou pletí bylo u nás zmláceno, tedy si nelze představit, že bych měl tmavou pleť a jel pražským metrem.

    Ve skutečnosti je to představitelné velice snadno - já jím jezdím denně. Když budeme dělat podobně obecné závěry, tak nebudeme v logice o nic lepší než zastánci rasizmu.

    Mluvme o konkrétním počtu Romů, kteří jsou lotři, a stejně tak o konkrétním počtu lidí s tmavou pletí, kteří byli zbiti. Možná zjistíme, že jejich devět procent, možná zjistíme, že je těch procent devadesát. Dokud tohle číslo ale nebudeme znát, vyvarujme se raději dalekosáhlých závěrů.

    Když budeme a priori tvrdit, že všichni se indičtí lékaři bojí jezdit metrem, budeme už jen krůček třeba od zavedení diskriminace naruby.

    Nevím, jak se na to dívají černoši v USA - třeba jsou většinou spokojeni. Mě to uráží. A sám mám tmavou pleť, takže mě nemůže nějaký pošuk, který údajně hájí lidská práva, obvinit s rasizmu vůči černochům nebo Hispáncům. Nedokážu pochopit, jak je něco podobného možné v civilizované zemi na konci dvacátého století.

    Kromě takových věcí, jako je třeba morálka, tu je jeden zcela konkrétní důvod, proč jsem proti.

    Pokud je nějaké skupina obyvatel diskriminována, musí každý občan vystupovat proti, i kdyby on sám z toho měl výhodu. Nikdo mu totiž nezaručí, že příště nebude diskriminován on.

    Jediné rozumné řešení je odmítnou diskriminaci jednou provždy, ať už pozitivní nebo negativní (což je vlastně totéž, jen se tomu jinak říká).

    Upřímě doufám, že k podobnému vývoji, jako v USA u nás nikdy nedojde. Aby se to splnilo, je třeba nemít předsudky. Ani vůči menšinám typu "všichni cikáni jsou zlí",jak to dělají rasisté, ale ani naopak "všechny studentky z Alžíru jsou zbity", jak to naznačuje odstavec z článku pana Žáka, který jsem citoval.

    Jan Vučka


    Český student Pavel Trtík ze skotského Paisley k rasismu v ČR

    Preji pekny den z hodne destiveho Paisley a zasilam jeden prispevek do debaty o rasismu a Romech v CR.

    Pavel Trtík

    Jiz delsi dobu peclive sleduji debatu o rasismu a Romech v CR, ktera se rozvinula na BL. Diskutuje se tu o velmi komplexnim problemu, ke kteremu je v mire nejvetsi potreba pristupovat se snahou nezvyraznovat jen jednu stranu mince teto slozite otazky. Nanestesti, z nedavnych prispevku panu Culika a Stroehleina jsem dostal velmi neblahy pocit, ze oni tu schopnost vnimani tohoto problemu z vice stran ponekud ztratili. Receno jeste primeji - mam pocit, ze se snazi zlehcovanim ci kritizovanim zamest pod koberec ty objektivni casti problemu, ktere se jim nehodi do obrazku jejich pravdy. Byl bych moc rad, kdybych se pletl.

    Tou prislovecnou posledni kapkou, ktera mne "donutila" k tomuto tvrzeni, byla uvaha pana Culika nad politickou korektnosti prispevku CT o soudnim liceni s lidmi, kteri behem povodni kradli v obchodech. Obzvlaste mne zaujal tento odstavec. Cituji:" Tak jsem uvazoval, jestli bylo skutecne vhodne v nynejsi zjitrene politicke situaci vysilat takovy zpravodajsky sot, potvrzujici stereotypni predstavu romskeho chovani u ceske verejnosti. Kolik jinych soudnich sporu podobneho razu reportuje casto Ceska televize? Dopustili se vykradani zasob ci obchodu za povodni skutecne jen Romove? Anebo by bylo komunisticky nepripustne tuto zpravu z vysilani vyradit?" Konec citace.

    Dle meho nazoru, kradez ve chvili, kdy opravdu doslova tece vsem do bot, je neco tak neuveritelne nizkeho a podleho, ze lidi, kteri jsou tohoto schopni, ja stavim na uroven vymahacu vykupneho, pasaku, ci jinych profesi podobneho kalibru. A tak pokud bych mel odpovedet na tu prvni otazku ve vyse citovanem odstavci, tak ma odpoved zni - ze CT opravdu mnoho podobnych soudnich liceni nereportuje, protoze soudnich sporu podobneho razu opravdu mnoho neni.

    Co mne vsak z hlediska objektivity v pristupu k tomuto problemu strasi jeste vice, jsou dve posledni otazky tohoto odstavce nasleduji. Zacnu tou posledni otazkou. Dle meho nazoru, stal-li by se tento pripad rabovani za povodni zde v Britanii, tak by se mu dostalo velmi siroke publicity a naopak stalo-li by se vse v komunisticke ere v CR, tak pochybuji, ze bychom se o tom dozvedeli z obrazovek tehdejsi CST. V te dobe by totiz, dle meho nazoru, nebylo prilis politicky vhodne tuto zpravu do vysilani zaradit.

    Ptati se, zdali se dopustili vykradani zasob skutecne jen Romove, mi prijde opravdu velmi nekorektni. Vse je preci otazkou miry. Ja jsem presvedcen o tom, ze zminenych podlosti se nedopousteli pouze a jen Romove, ale novinar preci nesmi jen takto polozit tuto otazku a odejit bez odpovedi. Novinar zajimajici se o toto tema by mel provest vyzkum, ve kterem by secetl vsechny ty lichvy, vykradani zasob, ci rabovani soukromeho majetku v dobe povodni, a na zaklade techto vysledku prohlasit, ze jiste procento z techto cinu bylo spachano obcany romske narodnosti. A nyni jsme u duleziteho bodu. Z otazky, tak jak byla polozena ve vyse zminenem odstavci, mam pocit, ze panu Culikovi by stacilo, aby jeden jediny pripad ze sumy tech povodnovych podlosti spachal obcan neromske narodnost, k tomu, aby premyslel o spravnosti zarazeni prispevku o teto soudni pri do hlavniho zpravodajstvi CT. Ano, kdyby Romove tvorili na techto pripadech procento odpovidajici velikosti jejich etnika mezi vsemi obcany CR, bylo by to od CT 'zamerne rasismus vyvolavajici' a 'velmi silne potvrzujici stereotypni predstavu romskeho chovani u ceske spolecnosti'. Avsak, jak je tomu doopravdy, pane Culiku? Tato otazka vubec neni recnicka, nybrz zcela konkretni. Pokud totiz opravdu Romove spachali na techto zlocinech jen tu cast, ktera odpovida jejich procentnimu zastoupeni ve spolecnosti, tak velmi rad "snim svuj klobouk", a, bez jakekoli ironie, se opravdu hluboce zamyslim nad svymi stereotypnimi predstavami o romskem chovani.

    Mimochodem, byl jsem v dobe zaplav zrovna v CR na prazdninach. Jsem velmi rad, ze jsem v te dobe mohl byt v CR, protoze v krizovych situacich se ukaze opravdova kvalita - a to plati jak pro jednotliveho cloveka, tak asi i pro narod obecne. Mel jsem moznost mluvit s nekolika prateli, kteri meli pribuzne z postizenych oblasti. Dozvidali se od nich, mimojine, zpravy o chovani nekterych Romu. Tito obcane, ktere mam na mysli, si vytvareli vlastni fronty u kamionu s humanitarni pomoci - zatimco ostatni lide stali sporadane ve fronte.

    Na tomto miste musim upozornit pana Stroehleina, ze jejich jmena opravdu neznam. Je mi lito - opravdu ne. Jsem ale vice naivni ja, kdyz temto zpravam z druhe az pate ruky prikladam jistou nezanedbatelnou vahu, ci pan Stroehlein, ktery tyto zpravy povazuje za ukazky rasismu v premysleni obcanu CR neromske narodnosti? Vyskociti z kuze jsem mohl, kdyz se pan Stroehlein v uternich BL rozepsal o tom, jak se v CR v otazce rasismu pohnuly ledy - tedy pry jen nevyznamne, nepatrne. Rozumejme, s rasismem v CR to bylo spatne, ted je to jen o malo lepsi nez spatne. Jake to velmi obecne tvrzeni o stavu rasismu v CR!!!! - mimochodem, zalozene na nekolika rozhoverech s nekolika lidmi v jednom malem meste.

    To vse od cloveka ktery tyden predtim pozaduje od neanonymnich ctenaru, kteri maji negativni zkusenosti s Romy, velmi konkretni jmena a adresy tech Romu!!! Pan Stroehlein samozrejme vi a vedel, ze se jmen a adres nedocka, a tim smetl veskere pripominky ctenaru pod stul. Opet mi zde chybi spetka objektivity, trocha te snahy pristupovat k problemu se snahou dopatrat se pravdy. Jenze to se panu Stroehleinovi ,zda se mi, nehodi do obrazku jeho pravdy soukrome.

    Z Paisley zdravi Pavel Trtík


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|