Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé dnešní vydání BL se vám natáhne, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy
Adresa Britských listů je zde.
(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University)
Arogance vládní moci
Paní Fuchsová a pan Zahradil
Vazeny pane Culik,
kdyz jsem si precetl prispevek pana Zahradila o pani Fuchsove, velice jsem se rozcilil. Natolik, ze jsem prerusil praci za kterou jsem placen a napsal maly prispevek.
Sice s formou cinnosti pi. Fuchsove nesouhlasim, k obsahu nemam co bych dodal, v tom se nevyznam, ale pristup PORADCE PREMIERA mne sokoval.
Ze je ODS arogantni jak Klaus jsem vedel, ale na verejnosti ??
Shledate-li prispevek zajimavym, uverejnete jej.
S pozdravem
Paní Fuchsová a pan Zahradil - pohled nezúčastněného
Činnosti paní Jiřiny Fuchsové příliš nerozumím. Respektive tuším čeho chce dosáhnout, tuším proč toho chce dosáhnout, nevím, zda je její cíl dobrý, nevím zda je proveditelný, a občas se mi její metody či argumenty nelíbí. Její postoje začínají někde u lásky k vlasti, ale pokračují přes pocity uraženého dítěte a končí u činnosti dobře připraveného vyděrače ("pokud vláda nesplní toto a to, tak budeme lobovat proti vstupu ČR do NATO").
Představa toho jak někdo znesnadňuje náš vstup do NATO či kamkoliv jinam, nebo z nějakých důvodů špiní jméno státu ve kterém žiji, mi sice není příjemná, přesto respektuji činnosti pí. Fuchsové.
Domnívám se, že činnost pí. Fuchsové je v demokratické společnosti legální a že má právo ji činit.
Na rozdíl od jiných lobistů svoji činnost nezakrývá, neschovává za vznešené cíle, ale přiměřeně pojmenovává a veřejně koná. Nejsem schopen rozhodnout, zda její činnost je optimální, správná, zda její požadavky jsou i mými požadavky, nebo zda její vítězství by znamenalo i mé vítězství, nebo újmu na mých právech nebo majetku. To nemohu určit, protože nejsem odborník na mezinárodní právo a problematiku občanství, ale přeji pí. Fuchsové možnost ve své činnosti pokračovat. Její činnost ohrožuje českou demokracii rozhodně méně než-li rasistický koncert, nebo pokusy poslanců vykázat novináře z kuloárů parlamentu.
Zato postoj p. Zahradila je jiného zrna.
Žádná motivace, žádné vysvětlení, dokonce ani jediný fakt, jediné vysvětlení nějakých důvodů, prostě nic, co by čtenář mohl očekávat od člověka, který se pohybuje v kuchyni vládnutí - nic co by se dalo čekat od poradce premiéra země.
Jediné co čtenář pocítil je - arogance.
Arogance moci, arogance člověka, který je přesvědčen o své výjimečnosti, arogance, kterou jsme všichni zažili před osmi lety a kterou jsme odmítali. Arogance hloupých lidí, kteří se domnívají, že dosažením jistého postu, nebo moci, nebo vědomostí jim dává právo nerespektovat názory jiného, nebo se nad nimi zamyslet. Demokracie je diskuse, říkal prý Masaryk, bohužel, p. Zahradil nediskutuje.
Před několika lety jsem volil ODS, protože jimi propagované cíle a způsoby kterými jich chtěla dosáhnout, mně byly blízké, sympatické a souhlasil jsem s nimi. Demokracie, právní stát, liberální ekonomie - to jsou stále mé cíle i dnes. Bohužel již ODS volit nemohu, protože nesměřuje k těmto cílům a protože způsoby jakými vládne jsou odporné a škodí této zemi a oněm vyjmenovaným cílům.
Reakce p. Zahradila je toho standardní ukázkou.
Příští revoluce
Britský hospodářský týdeník Economist pokračuje ve své vynikající tradici autoritativního sledování vývoje střední a východní Evropy během reforem a ve svém nejnovějším čísle zveřejnil rozsáhlou analýzu situace v tomto regionu. Celkové závěry týdeníku Economist jsou cenným přínosem našemu porozumění posledních let.
Hlavním závěrem třicetistránkové analýzy je, že z hospodářského hlediska byl dokončen pouze první základní krok, "od dekadentního komunismu k primitivnímu kapitalismu". Obtížnější období reforem středovýchodní Evropu teprve čeká.
Economist konstatuje: "Pro každého, kdo si pamatuje ubohost a "útlak staré východní Evropy, kritika nynějšího hospodářského stavu se může zdát jako neférová pedantérie". Ale navzdory pokroku v mnoha oblastech, čekají na všechny země v regionu ještě velmi složité úkoly.
Economist přesvědčivě argumentuje, že z celé řady důvodů už není správné posuzovat postkomunistické země jako "země přecházející od komunismu ke kapitalismu" a srovnávat je navzájem. Bude nyní užíváno nového metru.
Země střední a východní Evropy, zejména ty z nich, které se chtějí stát členy Evropské unie, budou stále častěji nyní srovnávány s členskými zeměmi Evropské unie a s celým světem. A co je nejdůležitější: "musejí se posuzovat nikoliv podle své nedávné historie, ale podle své současné zeměpisné polohy: jak na tom jsou ve srovnání se svými západními sousedy."
Mezinárodní konkurence v širším světě je donutí, aby "dokončily svou integraci do světové ekonomiky". Economist dochází k závěru, že tyto země "potřebují dobře kvalifikované pracovní síly v dobře řízených podnicích, prodávajících výrobky a služby vysoké kvality, finanční instituce, které budou směřovat úspory pro produktivní využívání a veřejnou správu, která podporuje růst produktivity, namísto aby jej ochromovala".
"Cože?" řeknete. "To přece dnes potřebuje každá země." A to je přesně hlavním argumentem listu Economist: země střední a východní Evropy už dnes nejsou žádným zvláštním "postkomunistickým" případem. Pro všechny země světa dnes existuje tentýž, jediný trh, který mezi nimi nerozlišuje. Komunistická minulost už nemůže být využívána jako výmluva pro současné hospodářské problémy.
Když list Economist hodnotí vyhlídky středovýchodní Evropy, jeho předpovědi jsou pesimistické: "Tyto země většinou mají továrny, které jsou starší a jsou hůře řízené než na Západě, vyrábějí horší výrobky, mají špatné banky a ještě horší byrokraty. Za posledních sedm let bylo možno tento nedostatek výkonnosti lehce překlenout obrovskými výhodami nízkých nákladů, zejména co se týče nákladů na pracovní síly - byl to zvrácený dar na rozloučenou od ústředních plánovačů. Ale hodnota tohoto daru se neustále zmenšuje."
Economist, týdeník, který čtou lidé, činící zásadní globální ekonomická rozhodnutí, nyní oznámil, že postkomunistické období hospodářské transformace už skončilo. Je načase, aby přišla další revoluce.
Je to potíž
Jan Čulík
Čeští novináři píší o ČR špatně, seriózní západní novináři píší o svých zemích většinou kompetentně. O jiných zemích píší však často taky špatně. Čím je ta země menší, exotičtější, nebo vzdálenější od ohniska hlavním světového zájmu, tím bývá jejich povědomí nepřesnější.
Je zajímavé, jak často ohledně druhých zemí přežívají velmi dlouho falešné stereotypy. Tak těžkou ránu Německu zasadil v Británii v tomto století nacismus a Hitlerova Třetí říše. Postoj obyčejných Britů vůči Německu zůstává stále nedůvěřivý, více než padesát let po porážce německého nacismu. Pro obyčejného Brita, neznajícího německy, je pořád německý národ národem hajlujících stoupenců totality. Hlubinné demokratické změny, jimiž v Německu prošly nejmladší generace, obyčejní Britové nezaznamenali.
Pro mnohé evropské země je zase naopak dodneška Británie zemí gentlemanů s cylindry, Agathy Christiové, dokonale stříhaných trávníků a Sherlocka Holmese. Že je to nepřesné, že to plně neodpovídá skutečnosti, je už jiná věc.
Zjišťuju, že v Británii vládne většinou falešné povědomí o České republice. Může za to televize.
V roce 1938 Británie Československo zradila. Cítím, že zejména britští novináři měli proto vůči Československu vždycky pocit viny, a této "daleké zemi, o níž nevíme nic" (Chamberlain) se dlouhou pokoušeli mnichovskou zradu vynahradit. Zdá se, mi, že tento pocit vnitřních sympatií dlouho přežíval zejména uvnitř veřejnoprávní rozhlasové a televizní stanice BBC, která ve svých pořadech vždycky uváděla všechno, co bylo na Československu alespoň trochu zajímavé . Rozhlasová stanice BBC Radio 3, která vysílá klasickou hudbu, skoro pořád hraje Dvořáka, ale i celou řadu jiných skladatelů - nedávno v pořadu Composer of the Week objevovala pro své posluchače skladatele Františka Kramáře-Krommera, srovnávala ho s Mozartem.
V důsledku těchto sympatií informovala BBC dosti podrobně o českých disidentských aktivitách v sedmdesátých a osmdesátých letech. Dosti publicity se dostalo Václavu Havlovi, dále pořadateli pražských filozofických seminářů, chartistovi Juliu Tominovi, když přišel v osmdesátých letech do Oxfordu (jiná věc, že se tam se všemi naprosto nepohodl a skončil s podporou v nezaměstnanosti), a mnoha dalším.
K jádru mého argumentu: Když koncem roku 1989 v Československu padl komunistický režim, BBC věnovala českým záležitostem obrovské množství času. Na jaře 1990 odvysílala televize BBC mnohohodinový seriál, zvaný Tales from Prague, příběhy z Prahy, v jehož rámci uvedla celou řadu moderních klasických českých filmů, dokumentární pořady o české literatuře, politice, architektuře, dokonce byl i zvláštní pořad, speciální přímý přenos z prvních demokratických voleb v Československu v červnu 1990.
Vznikl tak československý mýtus, který dodnes obávám se do značné míry v Británii mezi intelektuály přežívá: Československo (dnes ČR) je vynikajícím vzorem přechodu komunistické země k demokracii, je to jedna z mála zemí, která má v čele intelektuála filozofa, atd., atd. Jinými slovy, percepce Československa se u mnoha britských intelektuálů zasekla někde v roce 1991. Od té doby totiž v britských sdělovacích prostředcích - s výjimkou zejména v poslední době dosti kvalifikovaných informací v deníku Financial Times od pražského zpravodaje Vincenta Bolanda - který tam ale už teď není - o ČR skoro vůbec nepsalo.
Myslím, že dobrou ukázkou tohoto poněkud zpožděného vidění České republiky - i když starý obraz je už trochu narušován dnešní realitou - je sobotní článek Michaela Simmonse v Guardianu o nové knize Ivana Klímy Poslední stupeň důvěrnosti, která právě vychází anglicky. Viz Obsah dnešních Britských listů.
Anebo možná jsou tyto mé úvahy úplně špatně - pojetí České republiky, prezentované Simmonsem ve zmíněném článku je asi v první řadě pojetím, jaké prezentuje spisovatel Ivan Klíma.
Ať už je tomu jakkoliv, je paradoxní, že zrovna v témže, totiž sobotním čísle deníku Guardian, otiskl antropolog charitativní organizace Save the Children John Ryle ostrou kritiku novinářů, kteří vytvářejí ve svých článcích z Afriky dojem, že kontinent byl postižen nepochopitelnou noční můrou, že je to kontinent hrůzy a chaosu. Ono to tak vůbec není, argumentuje John Ryle. Pro západní novináře to ale tak vypadá, protože se v Africe nedokáží orientovat - neznají tamější jazyky a vůbec nerozumějí tamějším poměrům.
Zdá se mi paradoxní, že článek Michaela Simmonse o České republice, který vyšel v témže čísle Guardianu, docela dobře ilustruje toto tvrzení Johna Ryleho - které, jak sei mi zdá, se bohužel týká i České republiky.
Jan Čulík
Havel šel za mocí. Kundera odjel do Francie. Je Klíma poslední velký český disident?
Guardian, sobota 22. listopadu 1997
Střední Evropa, kde spolu hrají politikové, intelektuálové a umělci tak často tenis, jak často se mohou při snídani vzájemně zapíchnout, byla vždycky velmi obtížně definovatelným pojmem. Ale zatímco se možná v této věci Vídeňané a Berlíňané neshodnou, je to pojem, který možná nejvíce krystalizuje v Praze. Praha je domovem pro Ivana Klímu, který se stal nejzajímavějším a nejslavnějším současným českým spisovatelem.
V minulých dnech byl Klíma v Londýně. Pohodlně oblečen ve vlněném svetru a v nepadnoucích texaskách, oznámil svému hotelovému pokoji - obdobně jako to před několika lety oznámil velké konferenci v Benátkách - že "nikdo neví, co je střední Evropa". Hned poté poskytl analýzu ohledně toho, z čeho se střední Evropa skládá a jak vznikla, a tak dokázal, že je typický Středoevropan.
Klíma sám hodně přispěl k tomu, aby změnil kurs středoevropské historie. Patřil ke skupině spisovatelů, která pomohla vyvolat Pražské jaro roku 1968. Došlo k tomu na sjezdu spisovatelů o rok předtím. Účastnili se ho Václav Havel (který tam sehrál jen skromnou roli, říká Klíma) a Milan Kundera. (Dosud dosti aktuální projev Milana Kundery na tomto sjezdu je v Britských listech na tomto místě,pozn. JČ.) Sjezdu se také účastnili méně známé osobnosti jako Ludvík Vaculík, Pavel Kohout a Antonín Liehm. Jejich kritika statu quo poskytla scénář pro opojně nebezpečnou politickou oblevu, která následovala.
Toto jaro bylo rozdrceno v srpnu pod pásy tanků Varšavského paktu, ale ta invaze zase vyvolala rozčarování se sovětskou mocí a nakonec rozklad komunismu sovětského stylu ve východní Evropě.
O dvacet let později využil Václav Havel svého charismatu, když vedl "sametovou revoluci" roku 1989 a téměř okamžitě poté se stal prezidentem. Rozjasnil pochmurné chodby Pražského hradu tím, že se projel na dětské dřevěné koloběžce, přivedl na hrad moderní umění, které namalovali jeho přátelé, a najal rockové hudebníky, aby složili státní fanfáry a dokonce se stali poradci. Alexander Dubček, nešťastný vedoucí představitel z roku 1968, neměl takovéto charisma ani schopnosti, a tak byl odsunut stranou jako člověk včerejška. Ale Havel o dost přišel tím, že přijal veřejnou funkci. Loni, krátce před tím, než vznikly dohady o tom, že má rakovinu plic, napsal Havel, že považuje své politické projevy "za autentická literární díla". Jiskra z nich však zmizela. Havel už nepíše dramata, ani dlouhé a pečlivě promyšlené eseje - jen politické traktáty a občasná morální kázání.
A co ostatní? Jako Klíma, někdejší Havlův přítel Ludvík Vaculík nyní píše sloupek pro Lidové noviny, deník, který čtou v ČR myslící lidé. Nyní je mu více než sedmdesát let. Byl pravděpodobně nejvýznačnějším a nejodvážnějším duchovním hlasem Pražského jara. Ve tvrdě cenzurované poinvazní éře psal jadrné satirické romány , povídky a eseje v takzvané Edici Petlice. ( Vaculík redigoval samizdatovou Edici Petlice, nepsal ji celou. JČ) Dnes podle informovaných názorů v Praze se stalo Vaculíkovo psaní ultra-osobní, smutné, nesatirické a z nějakých důvodů pozoruhodně sexuálně explicitní.
Pavel Kohout, kterému bude sedmdesát let příští rok, píše stále další a další romány. Většinou mají velmi silnou zápletku, ale jsou slabé, co se nových myšlenek týče. Kundera, snad nejznámější z mezinárodního hlediska, tráví většinu času ve Francii a někdy v Irsku, a jen občasně tajně navštíví Prahu. Ve střední Evropě už nežije.
Takže zůstává jen obrovsky energický Klíma, který všechno zažil a v Praze zůstal. Narodil se v židovské, i když sekularizované rodině, jak říká, během velké hospodářské krize začátku třicátých let, byl svědkem vzniku nacionálního socialismu a strávil dětství v terezínském koncentračním táboře, kde viděl předčasnou smrt a bál se jí. Jeho otec byl ostentativně bohatý muž, který posléze věnoval všechno, co měl, komunistické straně, přesto však byl odsouzen na samotku po jednom z monstrprocesů padesátých let. Klíma vstoupil do komunistické strany krátce poté, co jeho otec byl uvězněn, a byl z ní vyloučen za svou "podvratnou" roli na onom klíčovém sjezdu spisovatelů v roce 1967.
Havel, který je o několik let mladší než Klíma, žil za války poklidným životem: zatímco byl Klíma v koncentračním táboře, Havla (jehož rodina vlastnila velké restaurace) připravovali na "dobrou" internátní školu. Zatímco přijala Klímova rodina komunismus, Havlova rodina se držela svého bohatství. Havlovi v jednu chvíli uvažovali o tom, že by opustili problematickou Prahu a usadili se v Anglii - nic takového by nikdy Klímovým nenapadlo.
Svým způsobem je Ivan Klíma jedním z posledních intelektuálních Středoevropanů moderní doby. Zůstal v Praze, zatímco ostatní uprchli, i když po krátkou dobu po sovětské invazi měl pokušení emigrovat do Spojených států. (Po dlouhá léta, až do roku 1989, se mu opakovaně zdál sen, že zůstal ve Spojených státech a že se nemůže vrátit do Prahy.)
Dnes se Klímovi trochu stýská po disidentských dnech, kdy se intelektuálové chodili navzájem navštěvovat a pomáhali si během dlouhých let policejního pronásledování a osamocení. "Už se teď s žádnými se svých starých přátel nestýkám," konstatuje, "i když hraju tenis s bývalým náměstkem ministerského předsedy, jehož politické názory považuju za odporné". Někteří utopisté, dodává Klíma, neprošli po roce 1968 vůbec žádným vývojem.
Klíma nyní navštívil Velkou Británii, aby tam podpořil svůj nejnovější román "Poslední stupeň důvěrnosti". (Viz hodnocení Antonína Jelínka, v tomto čísle BL. JČ) Román pojednává o tom, jak nešťastně se cítí půl tuctu ztracených duší po pádu komunismu - jedním z nich je evangelický farář. Klíma sám je příjemný, ale introvertní osoba. Je "šťasten" (říká), že je naživu, ale zároveň je znepokojen "prázdnotou" (také jeho slovo) života.
A hlavním tématem jeho nového románu je právě prázdnota. Klímova další kniha se bude zabývat vztahem člověka, nebo spíše neexistencí tohoto vztahu, vůči kosmu.
Poslední stupeň důvěrnosti se bezpochyby stane jednou z nejvýmluvnějších kronik podstaty postkomunistické "svobody". Možná, uvažuje farář, přecenil své chyby. "Moderní svět" chyby bere v úvahu. Osvobozuje lidi od břemena duše a hříchu. Ale, ptá se, co charakterizuje tento moderní svět? Je to vědomí, že všechno je dovoleno, pokud to není zjevný a prokazatelný zločin?
Vzhledem k podstatě revoluce, která vrhá na tuto knihu stín, je toho v románu hodně, co je vzhůru nohama. Kazatel shledává, že káže lži, bývalý estébák činí pokání, kazatel se zpovídá ilegálnímu prodavači narkotik, a židovská hrdinka, která je kazatelovou milenkou, hledá poučení ve Starém zákoně. Na konci knihy dochází kazatel k závěru, že se mu "podařilo přežít čas útlaku, nikoliv však čas svobody".
To jsou velmi silná slova od člověka, jehož někdejší přítel bydlí nyní v prezidentském paláci a který přežil koncentrační tábor, monstrprocesy a rozklad politické víry, kterou kdysi tak nadšeně podporovali v jeho části Evropy mnozí.
V článku pro časopis Index on Censorship, který vznikl v roce 1981, kdy byl Klíma už přes deset let v Československu zakázaným autorem, tento autor napsal: "Bylo mi osm let, když byla Praha okupována, kdy dokonce poslech zahraničního rozhlasu byl trestán smrtí. Od té doby jsem byl svědkem vyhazováni mnoha knih z knihoven, mnoha procesů, při nichž bylo odsouzeno mnoho novinářů a spisovatelů jen proto, že měli trochu jiný názor na svět a na svobodu, než jejich soudci.
Ve věku, kdy moji současníci jinde ve světě byli fascinováni opačným pohlavím a sexem a láskou samotnou, jsem byl já fascinován myšlenkou vnější svobody, bez níž - jak se mi zdálo - člověk nemůže žít poctivě, úspěšně, nebo plně."
Navzdory své neschopnosti definovat Střední Evropu, jíž zůstal tak loajální, Klíme je docela dobře schopen ustoupit a pohlédnout na minulost i přítomnost s uvážeností. Když psal před několika lety o tom, co nazývá "duchem Prahy", konstatoval, že "historie plná povstání a zvratů, okupací, osvobození, zrad a nových okupací, vstupuje do života lidí a měst jako břemeno, jako neustálá připomínka životních nejistot..."
"Praha nemá mnoho veřejných památníků, ale má mnoho budov, v nichž byli nevinní lidé vězněni, mučeni nebo popravováni, a byli to většinou ti nejlepší lidé v zemi. Je to součástí sebeovládání Prahy, že tyto rány neodhaluje, jako by na ně chtěla co nejrychleji zapomenout. Proto pořád likvidují pomníky těm, kteří symbolizovali nejnedávnější minulost."
A tak Klíma zůstal věrný onomu městu, o němž si Kafka, jako mnoho intelektuálů, myslel, že je "malé a stěsnané". Přiznává se ale k něčemu víc než je pouze deziluze s nynějším stavem věcí. "Nikdy jsem neměl žádné iluze, i když jsem byl v roce 1989, kdy jsme bojovali za demokracii, velmi šťastný. Snažil jsem se varovat, že nemůžeme očekávat žádné zázraky. Snažil jsem se. Ale lidi už ztratili kontakt s demokracií, které dosáhli. Ztratili poctivost, začali krást a podvádět. Máme svobodu projevu, ale možná jí máme příliš mnoho... Sametová revoluce se odehrála příliš rychle a učinila příliš mnoho kompromisů. Dnes neexistuje žádný zvláštní zájem na obraně demokracie."
Přesto však Klíma argumentuje: "Člověk nemusí milovat svůj domov. Domov se člověkovi dokonce může zdát odporný, ale člověk si k němu vytvoří vztah, který obohacuje jeho osobnost a stane se součástí jeho jedinečnosti." Kafka, zdůrazňuje Klíma, strávil celý svůj život sněním o tom, že se z Prahy vystěhuje.
Kafka Klímu fascinuje už mnoho let. Svým způsobem jdou tito dva významní muži svým městem ruku v ruce. Vyměňují si myšlenky, které nejsou vždycky nesrovnatelné. Oba napsali dílo, jménem Zámek a oba se svým způsobem ptají, zda existuje více svobody v demokracii, než je zdrávo.
Jeden z nich napsal: "Má cenu ptát se, zda představa světa, v němž lidé mohou určit svůj osud, je jen pošetilý sen, prostě jen pohádka, kterou si vyprávíme o neskutečném ráji?" Kdo z nich to byl? Ten, kdo přežil nejhorší výstřelky Hitlera i Stalina - výstřelka, které Kafka předvídal, ale nikdy nezažil.
(Román Ivana Klímy The Ultimate Intimacy, Poslední stupeň důvěrnosti, vydala Granta, cena 12,99 liber. Michael Simmons napsal autobiografii Václava Havla, The Reluctant President, Nesmělý prezident, vyšla v roce 1991 v nakladatelství Methuen, 1991 v nakladatelství Methuen a česky v naladatelství Volvox Globator v roce 1993.)
