Nevlídný zákon

Chcete se podívat do Pardubic, jaké záznamy o vás vedla Stb? Ani se možná nemusíte obtěžovat. Zákon vám nahlédnutí do těchto dokumentů ztěžuje v co největší míře

Jiří Vančura

Po sedmi letech, dělících nás od Listopadu, mohou aktivní odpůrci bývalého režimu konečně nahlédnou do spisů, které o nich vedla StB. Umožnil jim to "Zákon o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti" (č. 140/1996 Sb.), platný od 1. prosince 1996. O tom, zda přijatý zákon splnil představy a očekávání, které do něj lidé sledovaní Státní bezpečností vkládali, lze však mít oprávněné pochybnosti.

Řekněme, že víte nebo se domníváte, že jste byli předměte perzekučního zájmu bývalé Stb a že tedy kdesi na jejích správách byl o vás veden příslušní spis. Můžete nad tím mávnout rukou, nebo se můžete o obsah svého spisu zajímat. Jedno I druhé rozhodnutí vychází z vašich ryze osobních motivů - a nikdo nemá právo vnucovat vám postoj vlastní. Ostatně, mnozí z politiků, kteří v médiích prohlašují, že je nezajímá, co o nich nějaká Stb shromáždila, měli už dávno protekční možnost se s materiálem seznámit, nebo realisticky vědí, že pro starý režim neznamenali takové nebezpečí, aby je Státní bezpečnost sledovala.

Většina "oprávněných žadatelů" - jak je označuje zákon - zájem o svůj spis asi projeví. Ne proto, aby se mohli legitimovat jako odpůrci totalitního režimu, nebo aby si zchladili žáhu na agentovi, který o nich podával zprávy. Vědí však, že kdesi v aktech StB byla s úřední tupostí a s politickou zaujatostí zaznamenána trpká stránka jejich života, tedy věci, které svým způsobem patří do "rodinné kroniky", jako poselství dětem a vnukům..

Choďte po úřadech

Pokud patříte k lidem, kteří se chtějí se svým svazkem seznámit, vydejme se spolu na cestu, kterou budete muset podstoupit. ¨ Podáte si žádost adresovanou Ministerstvu vnitra ČR. Údaje, které tam máte napsat, jsou uvedeny na příslušném blanketu, toho ale nemusíte nutně využít, vyjdte-li z textu zákona. Požadovaná data nejsou ostatně nijak nadbytečná, I když by vás možná nenapadlo uvádět kraje předchozích pobytů.

Váš podpis pod žádostí musí být ovšem úředně ověřen(na úřadě nebo u notáře za to zaplatíte 30 korun), abyste snad nepodali žádost za někoho jiného nebo někdo jiný za vás. Ministerstvu by takový případ zřejmě způsobil potíže, zatímco žadatelům přinese návštěva obecního úřadu nebo notáře příjemné rozptýlení. Můžete si ovšem ověření podpisu ušetřit, pokud svou žádost přinesete na Ministerstvo vnitra ČR osobně atam prokážete svou totožnost.

K žádosti musíte přiložit úředně ověřenou kopii dokladu ostátním občanství. Potvrzení, že jste občanem ČR, vám vystaví příslušný okresní úřad. Praktické rady: Předem si zjistěte, kdy tam úřadují, abyste nemuseli, tak jako jeden z našich čtenářů, vážit cestu do okresního města dvakrát. A vezměte si s sebou svůj rodný (ženy také oddací) list. Je mylné předpokládat, že úřad, který nedávno do vašeho občanského průkazu zapsal a svým razítkem stvrdil vaše občanství České republiky, to bude respektovat. Rodný list si tedy vezměte, jinak zase poputujete dvakrát. Za vystavené potvrzení zaplatíte 100 korun, a pokud si pořídíte kopii a necháte si ji ověřit, jak zákon požaduje, zaplatíte dalších 20 korun (u notáře víc). Ministerstvo je ovšem milosrdné. Dodatečně okresním úřadúm sdělilo, že ani toto potvrzení o státním občanství nepotřebujete, když žádost podáte osobně na ministerstvu. Je opět pouze na vás, abyste si spočítali, zda vám jízdné do Prahy a váš čas vyjde levněji než cesta na okres a poplatky, které zaplatíte.

Jestli vám to všechno připadá kostrbaté a navíc věcně sporné, nejste sami. Okresní úřad, který vám před časem zapsal občanství do osobního průkazu, vlastní potvrzení neuznává, zato ministerstvo (které v tomto směru okresní úřady metodicky řící) se s ním spokojí. Rozpor dozajista laický: vysvětlit se ovšem dá všechno, a jistě by vám doložili, že právě tak a nejinak to musí být. Ke zdravému rozumu by ovšem tyto argumenty nedolehly a sotva by povzbudily vaše občanské sebevědomí.

A když už jsme se takto vydali na cesty kacířské: Proč vůbec jsou z práva vidět svůj svazek vyloučeni cizí státní příslušníci? Na rozdíl od praxe v Německu, kde jsou spisy někdejší Stasi zpřístupněny všem osobám, na něž byly vedeny, u našeho ministerstva nemá cizí státní příslušník nárok - ať byla jeho účast na rozvrácení starého režimu jakkoli významná.

Další postup je vypsán v zákoně. Ministerstvo vnitra vám do tří měsíců sdělí, zda na vás byl nějaký svazek vůbec veden, a pokud byl, zda je také zachován. Vaše šance, že spis je dosud na světě, se dá podle odhadů ministerstva vyjádřit koeficientem 0,3: na 120 až 150 tisíc skartovaných a ztracených spisů připadá asi 60 tisíc zachovaných.

Zároveň vám úřad oznámí, kde a kdy se můžete se svým svazkem seznámit. Bude to v Pardubicích, kam ministerstvo informační bázi a potřebný personál dislokovalo.

Navštivte spořitelnu

Zatím jste do svého rozhodnutí - pokud vám nepřišlo levněji zajet do Prahy na ministerstvo - investovali 150 korun a získali jte naději. Patříte-li k menšině šťastnějších, jejichž svazky se dochvoaly, do tří měsíců budete pozváni do Pardubic.

I když se na tamějším pracovišti setkáte s lidmi vlídnými a ochotnými, je dobré být připraven. Požádáte, aby vám byla sdělena jména spolupracovníků StB, která jsou ve snazku uváděná pod krycím jménem a číslem? Vaše rozhodnutí bude jednorázové a nevratné: když nepožádáte hned, už se vám této možnosti nedostane. Na místě se také musíte rozhodnout, zda požádáte o zhotovení a vydání kopie záznamů obsažených ve svazku. "Nebude možné," sdělilo nám Ministerstvo vnitra ČR, "aby žadatel přišel např. za půl roku s tím, že své původní rozhodnutí změnil."

Ve vašem svazku může být pár desítek listů, ale také stovky, v krajím případě tisíce. Rozsah nemusí být úměrný vaší účasti na podrývání totality. Jestliže vedle vás pracoval nebo bydlel pilný agent, jestliže jste prošli řadou výslechů, atd., bude tohjo víc. Těžko tedy mluvit o nějakém průměru, ale odhadnout se dá asi na sto stránek.

Jste si jisti, že svůj svazek prostudujete v jediném dnu? Pokud ne, měli byste uvažovat o přenocování. Troufáte si zpracovat celý svazek formou zapisovaných poznámek nebo výňatků, když vlastně teprve po jeho pročtení poznáte, co je podstatné a co malicherné? Nebo požádáte o vydání kopie? Za každou i započatou stránku ovšem zaplatíte správní poplatek 50 korun. Můžete se s tím smířit, jako ten občan, který hned v prvních dnech, co začalo pardubické pracoviště fungovat, v českém rozhlase prohlásil: "S manželkou jsme se dohodli, že si ten svazek dáme k Vánocům a pod stromkem si v něm budem číst." Šťastné a veselé!

Většinu lidí po léta proháněných zaměstnanci StB asi taková odevzdanost nenadchne. Nesouhlasili by s ní ani mnozí poslanci, kteří pro vybírání správního poplatku zvedli ruku. Ukolébalo je tvrzení, že "navrhovaný poplatek má krýt náklady, které jsou spojeny s pořízením kopie svazku nebo jeho části" (Důvodová zpráva k zákonu 140/1996 Sb., str. 12).

Pro byrokrata kombinovaného s výmluvným právníkem by nebylo těžké vysvětlit, že peníze, které se od "oprávněných žadatelů" v Pardubicích vyberou, zdaleko nebudou krýt náklady, které si vytvoření a správa svazků vyžádaly: 15,4 miliónu za počítačovou techniku, 3,4 miliónu na další vybavení, 18,5 miliónu na průběžné náklady, 82,9 miliónu na mzdy. I když peníze inkasované za kopie nepřijdou ministerstvu vnitra, ale do státní pokladny, občan by se měl na úhradě nákladů podílet. Je v tom i kus sociální spravedlnosti: platit budou jen ti rozmařilí, co si vyžádají kopii. A platit budou vydatně - místo koruny nebo dvou, což jě věcný rozdíl mezi pořízením nebo nepořázení xeroxové kopie, zaplatí padesátikorunu. Když trváš na kopii, plať! Ani ministerstvo financí nevidí důvod, proč by žadatele od tohoto poplatku osvobozovalo, třebaže mu to zákon o správních poplatcích (odst. 12) umožňuje. Vždyť přece " o provedeni tohoto úkonu může požádat každý občan".

Snad právě o toho "každého občana" jde. Byl snad každý občan sledován Státní bezpečností? Nemělo by být (dosti pozdní) zpřístupnění svazků určitou formou uznání těm, kdo nastavovali kůži, snad i určitou formou omluvy ze strany ostatních? Patří snad většina lidí sledovaných Státní bezpečností k majetným? Nejsou mnozí z těch, koho StB před osmi, dvaceti neboi před padesáti léty naháněla, dnešními důchodci?, Najde se poslanec, který se ministra financí v interpelaci dotáže, zda si tatao kategorie občanů nezaslouží výjimku, jíž zákon o správních poplatcích ministerstvu financí umožňuje?

Co lze očekávat

Zatím byla řeč jenom o úředním šimlovi a o penězích. Problematičnost zákona o zpřístupnění svazků má však i jiný, závažnější rozměr: Co bude vlastně osobám pronásledovaným bývalou StB v Pardubicích přeloženo?

Pozitivní odpověď dává především zákon: bude to osbní svazek nebo svazek s osobními údaji - pokud se zachovaly. Ministerstvo vnitra na náš dotaz sdělilo, že v úvahu přichází i ta část "objektových svazků" (vedených nikoli na osoby, ale na různé instituce), v níž je uvedeno žadtelovo jméno. Zároveň upozorňuje, že vzhledem k obtížnému zpracování více než tří miliónů stránek, které tyto svazky obsahují, neplatí zde zákonná tříměsíční lhůta k vyřízení žádosti. Praxe ukáže, jak vážně je to myšleno. Dostane žadatel, jehož osobní svazek se nezachoval, odpověď typu - je nám líto, ale neztrácejte naeěji, ještě hledáme v objektových svazcích, a když něco najdeme, dáme vám vědět? Uvítáme další zkušenosti, o nichž nám čtenáři napíší.

Také se připravte na to, že budete možná číst, co o vás Státní bezpečnosti napsali amatérští udavači. Jejich jména se ovšem nedozvíte. Nebyli registrovanými agenty, a tak nemáte nárok.

Zákon dává i negativní odpověď. Žadatelům nebudou zpřístupněny svazky utajené.

Utajeným svazkem se může stát na základě rozhodnutí ministra vnitra i svazek osobní, "vyžaduje-li si to bezpečnost státu nebo bezpečnost osob či majetku". Co si o tom má občan myslet, je ponecháno jeho úvaze. Ani důvodová zpráva k zákonu to nevysvětluje. Uvádí jen, že svazků schopných ohrozit bezpečnost státu je asi sto. Dále je zde řečeno, že zpřístupnit nelze například soubory vzniklé z činnosti bývalé vojenské kontrarozvědky, protože jsou - argument velmi zvláštní - dosud společným, nerozděleným majetkem bývalé ČSFR.

Skutečně znepokojující je uvádění spisů vojenské kontrarozděvky jako "příklad" toho, co nelze zpřístupnit. Je to ostatní tak tajné, že ani pro Parlament nebylo možné uvést, o co jde? Nedává tato mlhavost prostor k dohadům?

Mlhu je třeba rozptýlit. Ti, kdo se nakonec do Pardubic dostaví, měli by vědět, že zde nezískají vyšetřovací svazky, což zejména vězně z padesátých let nemile překvapí. Jen výjimečně mohou počítat také s registrem svazků, které byly založeny až v roce 1954. Přístupné nejsou ani svazky obsahující zprávy o sledování osbo a svazky, v nichž byly zaznamenávány odposlechy. Zejména však mělo být jasně řečeno, že "oprávněnými žadateli" ve smyslu zákone nejsou ti, koho sledovala 1. správa Státní bezpečnosti, zaměřená na potlačování "vnějších nepřátel". Pokud jste žili v exilu nebo jste se s lidmi v exilu osobně, korespondenčně, případně i jen domněle stýkali, patří váš svazek mezi utajené a přístup k němu nezískáte. Státní bezpečnost o vás sice vedla často objemné spisy, dávala vás sledovat tuzemskými i zahraničními agenty, strojila vám různé úklady, fabrikovala provokace - ale to tom se nemáte dovědět. Je to státní tajemství.

Hlavně, aby koza zůstala

Co je státní tajemství? Jsou materiály, které shromažďovala Státní bezpečnost Československé socialistické republiky, státním tajemstvím dnešní České republiky? Je nutné a mravné chránit rouškou státního tajemství žijící i nežijící agenty, kteří vám ve službách starého režimu ztrpčovali život? Je poukaz na to, že žádná tajná služba neprozrazuje své agenty, hodný zřetele? Nejde přece o "naše" agenty - nebo snad ti, kdo v Německu, Francii, Švýcarsku, Itálii, atd., pracovali pro Stb, jsou dosud považováni za agenty schopné dalšího využití? Ani poukazováni na zásadu a zákon, podle nichž se archivní informace utajují po třicet let, není zcela na místě, neboť právě u nás došlo ke společenské změně, která v tradičních demokraciích nemá obdobu.

A otázka druhá: Komu vlastně materiály shromážděné Státní bezpečností patří? Kdo má na ně, když ne právní, tedy nárok morální, který by ve zdravé společnosti neměl být s nárokem právním v rozporu? Mají být tezaurovány v archivech, přístupné jen neveřejným institucím a případně zneužitelné pro politické záměry právě vládnoucí garnitury? Nezaslouží si lidé, které činnost bývalé StB bolestně postihovala, větší vstřícnost? Není v zájmu tak často připomínaného překonávání minulosti účelné, ba nezbytné, aby prameny odhalující mechanismus starého režimu byly přístupné serióznímu vědeckému bádání? Nevzala by pak za své řada mýtů a vyslovených lží, bez zábran publikovaných?

Všechny tyto otázky stejně jako zbytečné obtíže, stavěné do cesty "oprávněným žadatelům" vedou k podezření, že zákon byl vědomě konstruován tak, aby se vlk - nepřeslechnutelné volání postižených - poněkud nažral, ale hlavně aby koza monopolu na materiály Státní bezpečnosti zůstala celá. Že byl tento zákon vytvořen tak, aby co největší počet žadatelů odradil: nejprve nadměrnými požadavky při samotném podání žádosti a pak vysokými poplatky pro ty, kdo požadují kopii svých svazků. A s nahlédnutím do řady písemností, které se vás týkají, zákon ani nepočítá.

Nemá valný smysl uvažovat, zda šlo o záměr politický. Jisté je, že části vlády i Parlamentu věcné poznávání minulosti na srdce neleží. Nezahrnoval bych do této množiny ministra Jana Rumla, mám za to, že si nevlídnost zákona, který předkládal, v plné míře neuvědomil. Stejně jako někteří poslanci, kteří pro něj zvedli ruku.

I když je mi cizí "lidový monarchismus" - časté přesvědčení poddaných, že vládce (král, císař, car) je celkem dobrý, ale má špatné rádce - domnívám se, že většinu zábran a překážek, která ze zákona 140/1996 udělala zákon nevlídný, vtělil do zákona jako "technické detaily" úřednický aparát, střežící svůj informační monopol. V daném případě máme tedy co činit s vládou úředníků, což je český překlad pojmu byrokracie. A obávám se, že až na křeslo ministra vnitra usedne poitik, který s odporem vůči předešlému režimu měl málo nebo neměl nic společného, poměry se ještě zhorší, zmiňované zvládnutí minulosti se oddálí a rozředí do dalších dlouhých let.

Jiří Vančura

(Článek vyšel v dvojměsíčníku Listy č. 6/1997.)

Američané vydali v roce 1996 více než 8 miliard dolarů na pornografii

Guardian, 22. listopadu 1997

"Vite v Americe existuje tzv. Silent Majority ( mlcenliva vetsina), ktera zije sve zivoty jako Vy napriklad. Vychovava deti, pracuje a obava se o budoucnost svoji zeme. Nesouhlasi s tim o co se snazi americke elity ( akademia, media, verejne skolstvi, Hollywood). Tito lide nemaji v podstate hlas, ktery by za ne mluvil. Co Vy slysite, je jen to, co nabizi media a popularni kultura."

(Táňa Zajícová, na Fóru Neviditelného psa)

Navzdory kritice pravicových politiků a křesťanských fundamentalistů prochází tvrdá pornografie (hard-core pornography) ve Spojených státech obdobím obrovského rozkvětu. Loni vydala americká veřejnost 8 miliard dolarů na sexuální voajerismus. Bylo to více finančních prostředků, než Američané vydali na jakoukoliv jinou "zábavnou" činnost a dostatečné množství peněz, které by stačilo na to, aby byly nejchudší země světa osvobozeny ze zadluženosti. Američanům už ale nestačí se jen dívat. V dnešních dnech je americkým snem být hvězdou ve vlastním, po domácku vyrobeném pornografickém filmu.

V americké televizi se nikdy nevyskytují otevřeně nahé či erotické scény. Jenže časopis US News and World Report přinesl nedávno tyto pozoruhodné informace:

"V roce 1996 vydali Američané více než 8 miliard dolarů na videozáznamy tvrdé (hard-core) pornografie, na peep shows, na živá předvádění sexuálního aktu, na pornografii šířenou kabelovou televizí, na počítačovou pornografii a na erotické časopisy. Je to částka, která je vyšší, než veškerý domácí příjem Hollywoodu z výroby celovečerních filmů. Je také vyšší než příjmy z prodeje rockové a country hudby. Američané nyní vydávají více peněz na návštěvy striptérských klubů než na kulturní akce - na návštěvu divadel, na operu, na balet, na jazzové koncerty a koncerty klasické hudby."

Podle charitativních organizací by částka 8 miliard dolarů více než stačila na osvobození dvaceti nejzadluženějších zemí světa z pasti chudoby.

Navzdory slávě Hollywoodu, nejcharakterističtější americkou kulturní formou se stává pornografie. Pornografie je už také v Americe velmi významným hospodářským odvětvím. Spojené státy jsou čelným mezinárodním vývozcem pornografických filmů. V Americe se vyrábí více než 150 nových pornografických titulů týdně.

Po druhé světové válce byla pornografie v Americe jen minimálním hospodářským odvětvím. To se změnilo v polovině padesátých let, když časopis Playboy Hugh Hefnera změnil názor veřejnosti na tento časopis, šířící jemnou pornografii, když začal tisknou humor a inteligentní články, často se zabývající literaturou. Podle Hefnerova vzoru pak reagoval průmysl velmi rychle na společensko sexuální vývoj konce šedesátých let, přijal pojetí "volné lásky" a rychle začal využívat technologického rozvoje v oblasti tisku a desktop publishing.

V polovině sedmdesátých let začala tvrdá pornografie získávat svého druhu legitimitu, s prvním mezinárodně úspěšným pornografickým filmem Deep Throat, s hrozným seriálem "Emmanuelle", který posléze mnozí napodobovali, a s novým výrazem "porno chic" - módní pornografie. Začátkem sedmdesátých let měl v Americe podle odhadů ekonomický sektor tvrdé pornografie hodnotu asi 8 až 10 miliónů dolarů. Což znamená, že za posledních pětadvacet let se hospodářská hodnota tohoto sektoru zvýšila o přibližně 100 000 procent.

Tento růst je pozoruhodný, mimo jiné i proto, že američtí pravicoví politikové a nátlakové křesťanské fundamentalistické skupiny se snaží proti pornografii vystupovat. Mimo jiné zahájil proti pornografii kampaň prezident Ronald Reagan. Bushova vláda v ní pokračovala. Výrobci, vydavatelé, distributoři a prodejci pornografie byli stíháni, pokutováni a v některých případech i odsuzováni do vězení.

Navzdory tomu zaznamenal pornografický průmysl obrovský rozvoj. Ve výrobě a při distribuci sexuálně explicitního materiálu, magazinů a videopásků vládne nyní neobyčejně ostrá konkurence. Průmysl reaguje na poptávku mnoha specializovaných skupin zákazníků a neustále hledá nová odbytiště. Existuje kategorie tvrdéh oporna pro všechny chutě. V nejlepší tradici amerického kapitalismu je americký pornografický průmyl ochoten uspokojit každé přání, pokud to není otevřené protizákonné a pokud to produkuje zisky. Pornografie je učebnicovým příkladem, jak dokáží svopbodné trhy stimulovat zákaznickou poptávku a jak pružně na ni umějí reagovat.

Jádrem pornografického průmyslu je výroba pornofilmů. Stovky společností vyrábí a distribuuje na videokazetách každoročně tisíce filmů tvrdé pornografie.

Video technologie zrevolucionizovala podnikání v oblasti pornografie, od její hospodářské základny až po estetiku. Koncem sedmdesátých let se ještě vyráběly pornografické filmy jako hollywoodské snímky - natáčely se na 35 mm film, a jejich rozpočet bylo asi 30 000 - 40 000 dolarů. Protože to bylo nákladné, točilo se jen asi 100 pornografických filmů ročně. Když ale koncem osmdesátých let vznikly ruční videokamery, počet výrobních filmových společností, produkujících pornografické filmy, vzrostl exponenciální řadou. Se systémem Hi-8 a s digitálním střihem se zlepšila technická kvalita obrazu, přičemž dramaticky poklesly náklady. Znamená to, že pornografické filmy může dnes vyrábět kdekdo, a to skoro zadarmo. Loni přišlo ve Spojených státech na prodej 8000 nových pornografických filmů.

Video také stimulovalo vznik úplně nového žánru - domácí, "amatérskou" pornografii. Amatérské erotické videofilmy se nejprve prodávaly jen prostřednictvím malých osobních inzerátů v pornografických časopisech. Ale pak došlo k velkému rozvoji tohoto podnikání. Mnoho Američanů se natáčí při sexuálním aktu a záznamy prodává. Odhaduje se, že až 25 procent veškeré tvrdé pornografie na trhu obsahuje amatérský materiál, natočený doma nebo po různých motelech. Trh považuje primitivnost těchto záznamů za známku autentičnosti. V Americe nyní existují podniky, jako Homegrown Video v San Diegu, specializující se čistě na amatérské pornografické filmy. Tato firma dostává každý týden množství videopásků z celé Ameriky i ze zahraničí. Někteří autoři těchto záznamů doufají, že se stají herci v pornografickém průmyslu, jiní jsou prostě exhibicionisti, které vzrušuje skutečnost, že záznam jejich vlastního sexuálního aktu budou sledovat jiní lidé jinde. Homegrown platí 20 dolarů za každý videopásek, který použije.

K rozšíření pornografie došlo v důsledku jají banalizace. Pornografie se rozšířila do všech složek společnosti. Ještě před několika lety byla omezena na pochybné čtvrti měst, dnes se tvrdá pornografie normálně prodává přes pult v každém standardním videoobchodě.

Ke změně došlo, když se octl videoobchod "Mom and Pop" pod tlakem od videových megafirem jako je Blockbuster, jejichž obrovský obrat znamenal, že tato velká firma mohla zákazníkům nabízet videa za nižší ceny. Firma "Mom and Pop" čelila bankrotu a musela najít nové způsoby, jak přilákat místní zákazníky. Firma Blockbuster odmítala prodávat nepřístupné filmy, a tak se ukázalo, že tohle je mezera na trhu, kterou mohl podnik "Mom and Pop" vyplnit. Dnes vydělává třetinu svých příjmů pronájmem pornografických videofilmů. Znamená to, že zákazníci mají nyní přístup k otevřené, tvrdé pornografii, aniž by se museli nechat stigmatizovat návštěvou erotických obchodů.

Po celých Spojených státech pochází nyní přibližně 30 procent zisků z prodeje a pronájmu videofilmů z prodeje a pronájmu pornografie.

Televizní společnosti nabízejí za poplatek pornografické filmy na kabelu. V roce 1966 vydali Američané více než 150 miliónů dolarů na tento druh zábavy a hosté v nejluxusnějších hotelech jako je Sheraton, Hilton a Holiday Inn zaplatili celkem za sledování těchto filmů 175 miliónů dolarů.

Pionýrem a nesporným králem velkovýroby levných pornofilmů je John Sagliano, jemuž se přezdívá Buttman. Stagliano založil s partnerem Patrickem Collinsem v roce 1989 firmu Evil Angel a začali vyrábět levné pornofilmy způsobem, který mnoho podniků napodobilo. Typický Buttmanův film stojí cca 8000 dolarů, vydělá ale více než 250 000 dolarů. Úspěchem jeho filmů je, že jsou natočeny tak, že diváka přímo vtahují do akce: hrdina a režisér průběh filmu komentuje, obrací se do kamery na diváka s poznámkami a připomínkami. V rozhovoru z roku 1993 pro časopis Filmmaker uvedl Buttman, že vždycky trvá na to, aby se jeho pornoherci dívali přímo do kamery a to, "zřejmě vede k tomu, že se diváci s tím, co se děje na obrazovce, identifikují".

Stagliano je typickým příkladem amerického úspěchu - až na to, že po sexuálním styku s transsexuální osobou na karnevalu v Rio se nedávno nakazil virem HIV a nyní bere proteázové inhibitory proti AIDS. Navzdory Staglianovu oznámení, že má HIV, poptávka po jeho pornofilmech stále stoupá. Na internetu je jeho filmům věnován bezpočet stránek a jeho websites navštěvují každý měsíc tisíce uživatelů internetu. (Slova "sex" a "pornografie" jsou nejčastěji užívanými klíčovými slovy na internetu, kde je pornografie nejrychleji rostoucí oblastí.)

Chatsworth je typickou středostavovskou předměstskou čtvrtí u Los Angeles. I průmyslová část této čtvrti je zcela nenápadná a příjemná, skládá se převážně z dlouhých řad nízkých cihlových skladišť. A právě tato skladiště jsou zdrojem pracovních příležitostí pro tisíce lidí. Zde jsou tiskárny a balicí firmy, které vyrábějí videokrabice a videokazety, na něž se natáčejí pornografické filmy.

V letech 1995-1996 uvedl stát Kalifornie, že došlo k pronájmu 92 miliónů pornografických filmů na videokazetách. Pokud si lidé pronajali tyto videofilmy vždy jen na jediný den, znamená to, že kalifornský stát na tom vydělal 22 miliónů dolarů spotřební daně. A ještě důležitější je, že mladá dvojice si může okamžitě vydělat tři sta dolarů za několik minut práce, je-li ochotná pro videokompilaci předvést sexuální akt. V jednom skladišti v Chatsworthu je pro takové případy permanentě připravena videokamera na stativu a dvě světla. Kamera je namířená na kus červeného sukna, přišpendleného ke zdi.