Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé dnešní vydání BL se vám natáhne, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy
Adresa Britských listů je zde.
(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University)
Zieleniec promluvil
Bývalý český ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec konečně promluvil. Učinil tak v rozhovoru, který otiskly v pondělí Lidové noviny. Je ale otázka, zda Zieleniec skutečně říká všechno. Mám tendenci - už mi to vyčetli někteří čtenáři - předpokládat, že čelný politik asi nebude lhát. Nechci přijmout v ČR dosti široce rozšířenou tezi, že všichni (nebo skoro všichni) jsou podvodníci, jednají účelově a pravda se od nich očekávat nedá. Ovšem poslední události by trochu zviklaly i největšího optimistu.
Čekat, až kolegové ve straně vyřeší problém s kontroverzním kontem - je to věrohodné, když to Zieleniec dělal? Není podivné, že dával kolegům "čas", aby trestní problém nějak "vyřešili"?
Shrnutí případu přinesl v pondělí týdeník Respekt. Dal dohromady víceméně základní známá fakta ve věcné reportáži. V jedné věci se ale Respekt trefil úplně vedle - když označil privatizaci Třineckých železáren za bezproblémovou. Odkazuji čtenáře znovu na článek Václava Žáka k této tematice, který vyšel v pondělních BL.
Soutěž o privatizaci Třineckých železáren vypadala tak, že účastníci předložili projekty a v nich uvedli, kolik zaplatí. Pak IHNED museli zaplatit jednu desetinu slíbené částky, tedy 260 miliónů korun. To zaplatili, platba byla nenávratná, kdyby nezaplatili zbytek.
V této chvíli společnosti Moravia Steel prasklo financování, neboť banka, která je podporovala, si uvědomila, že by musela převzít i velké staré dluhy. Václav Klaus podniku Moravia Steel sháněl peníze na privatizaci. Třinec se privatizoval za peníze, které stát z jedné kasy, totiž z Konsolidační banky, si platil do druhé kapsy, Fondu národního majetku!
Není tedy divu, že vděčný pan Šrejber dal hodné ODS velký sponsorský dar.
Václav Žák k tomu ještě v úterý v noci dodává:
1) Verejna soutez obsahovala urcite tvrzeni o financovani. Komise pri posuzovani realnosti projektu mela posuzovat i podminky financovani. TO je prece klicove: podle toho, jak "dlouhe" a levne penize sezenete, je Vas projekt bud realny nebo hloupost.
2) Po zmene financnich podminek melo byt vypsano nove vyberove rizeni.
3) Vlada to - pres stiznosti firem, ktere se ucastnily souteze - neudelala. Klaus prosadil, ze se projekt financoval pres Konsolidacni banku a Ceskou sporitelnu.
To je tak flagrantni poruseni pravidel, ze vetsi si lze stezi predstavit.
RESPEKT to ignoroval pred tim 1 1/2 rokem stejne jako dnes. Divite se jeste, ze ho nectu?
Jak může v této souvislosti Miloš Zeman říci, že s privatizací Třince bylo všechno v pořádku, je podivné.
A ještě podivnější je, že si těchto skutečností týdeník Respekt vůbec nevšiml. Divím se, že tyto skutečnosti reportérům časopisu Respekt unikly.
Rozhovor s Josefem Zielencem v Lidových novinách na mě působil přízračně. Popisem spiklenecké atmosféry rozbředlé nečinnosti mi připomněl memoáry Zdeňka Mlynáře Mráz přichází z Kremlu. Mlynář v nich popisuje jednání prezídia ÚV KSČ v roce 1968, během Pražského jara. Okamžitě mě napadlo, jaká se naskýtá mezi zasedáními obou grémií podobnost.
Mlynář ve svých memoárech píše, že se na zasedání prezídia ÚV KSČ většinou jen rozvláčně a nesoustředěně mluvilo o ničem - vedoucí představitelé komunistické strany nebyli schopni dát dohromady souvislou myšlenku.
Podobně na mě působí Zielencovo líčení, když v rozhovoru pro LN požadoval rázné rozhodnutí ve věci zahraničního konta ODS:
Zhruba v polovině září jsme na grémiu probírali stav financí ODS a také to, že máme málo peněz. Hlavní manažer Ratiborský řekl, že máme přece peníze v zahraničí.
- LN : Řekl kolik?
Suma padla. Ratiborský mluvil o 170 milionech korun.
- LN : Ptali jste se jej, z čeho peníze pocházejí, a kdo s nimi může manipulovat?
Toho jsme se za více než měsíc vůbec nedobrali. Celá debata ve mě vzbudila dojem, že to jsou peníze, které jsou straně k dispozici.
- LN : Váš osobní názor?
Opravdu nevím.
- LN : O tajném účtu jste nikdy předtím neslyšel?
Naprosto ne. Byl to pro mě šok. Uvědomil jsem si, že peníze v cizině znamenají obcházení pravidel, ale také náznak velmi nepoctivého způsobu financování ODS. Žádal jsem okamžitě zásadní jednánío této věci.
- LN : Výsledek?
Řešení bylo odloženo na příští grémium. Opět jsem požadoval jednání, opět nebylo. Tak to pokračovalo třikrát nebo čtyřikrát. Napsal jsem proto Václavu Klausovi dopis. V něm jsem mu vyložil, že pro mě je to zásadní otázka a že musíme dospět ke korektnímu řešení.
- LN : A...?
Stále nebyl čas. Navrhl jsem tedy noční jednání. K tomu došlo 20. října. Bylo poznamenané velkou názorovou roztříštěností. Žádal jsem, aby grémium jasně řeklo, že nikdy k založení tajného účtu nedalo svolení a to bylo schváleno.
- LN : Víc nic?
Došlo pouze k dohodě, že tři kolegové připraví na další grémium nějaký blíže neurčený návrh. Celá debata a věci, které tam padaly, ve mně vyvolaly přesvědčení, že větší potíže některým členům grémia činí to, že se o té věci vůbec mluví, než že existuje.
- LN : Byl jste osamocen?
Velmi rozhodně a ve smyslu najít poctivé řešení se mnou vystupoval kolega Ivan Pilip. Snažili jsme se dosáhnout aspoň počá tečního závazku, aby to bylo čestně vyřešeno.
- LN : A ostatní, ti se nepřidali?
Padala řada názorů. Ale kromě Pilipa jsem žádného tak rozhodného spojence neměl.
- LN : Co tedy ostatní chtěli?
Diskuse se vedla v duchu, jenž mně přesvědčil, že další pokračování nemá smysl - totiž, že pro některé kolegy řešení, které jsme prosazovali, je nepřijatelné.
- LN : Naznačujete, že se nechtěli vzdát možnosti z tajného konta přeci jen čerpat?
Nerad bych nyní šel do osobních detailů. Není to smysl toho, o čem mluvím. Ale padly tam velmi svérázné návrhy.
- LN : Jak reagoval Klaus?
Nebudu komentovat postoje jednotlivých členů grémia.
- LN : Pár dnů nato jste podal demisi.
Její pravý důvod spočíval v pochopení, že v tomto složení vedení strany k řešení, které by mě uspokojilo, nedospějeme. Jinak bych se musel podílet na něčem, co bych nemohl akceptovat. Šlo také o protest proti tomu, že si vůbec někdo dovolil za zády grémia tu věc s penězi v zahraničí udělat.
- LN : Proč jste své důvody jasně po odchodu nepojmenoval?
Protože jsem chtěl, aby kolegové měli šanci tu věc s penězi neznámého původu čestně vyřešit. Z pátečního vystoupení kolegy Pilipa a Rumla usuzuji, že i oni dospěli k názoru, že současné vedení ODS toho není schopno.
Avšak Zielencova odpověď na poslední otázku je velmi pochybná. Jak je možné, že se dověděl - stejně jako ostatní vedoucí představitelé ODS - o potenciálně trestném jednání a dva měsíce to z kolegiality tajil? Neměl povinnost to hned oznámit policii?
Jeden čtenář z Německa mi vytkl, že jsem v BL napsal, že by osoby, podezřelé ze spravování konta, totiž Václav Klaus, Petr Čermák a Libor Novák, měly být okamžitě umístěny do vyšetřovací vazby, aby se nemohly domluvit. Dodávám také, že se mělo okamžitě zajistit i zahraniční konto ODS.
Upozorňuju, že v této souvislosti napsal týdeník Respekt:
"Jak může případný dárce (nějaká firma, pozn. JČ) vysvětlit přesun peněz na nějaké zahraniční konto ve svém účetnictví? Firma či podnikatel se zájmem o "utajený sponzoring" zaplatí nastrčeným "expertům" za poskytnuté poradenské a konzultantské služby, ale žádnou radu, která by jim byla k něčemu dobrá, přirozeně nedostanou. Poradenská firma pak obdržené peníze uloží na svůj (ve skutečnosti ovšem partajní) účet a v případě nutnosti může sama rychle zaniknout. Mimochodem - a tím se dostáváme ke kriminálním aspektům aféry - na podobném principu pracovali i vysocí představitelé španělské socialistické strany, odsouzení minulý týden v Madridu k mnohaletému žaláři za protizákonné finanční machinace ve prospěch své partaje."
Jan Čulík
Vina, která se neodvažuje promluvit o hanbě
Sunday Times, 30. listopadu 1997
(První část)
Osm let poté, co se stala pražská sametová revoluce příslibem liberální demokracie, skrývají české úřady i nadále tajemství ostudné minulosti. V zaprášených sklepeních jednoho kláštera jsou skladovány milióny nacistických dokumentů, obsahující záznamy systematické zrady 130 000 židů přáteli, sousedy a kolegy. Tyto dokumenty zůstávají v Praze nepřístupné a tajné.
Turisté, kteří obdivují výhled na starou Prahu ze slavného Karlova mostu, si nepovšimnou dvojitých věží přísné bílé budovy nalevo dole na svých turistických fotografiích. Na rozdíl od Pražského hradu, Strahovský klášter, který stojí vedle, není otevřen návštěvníkům. Ani se tam nekonají žádné bohoslužby. Namísto toho, na policích ze šedého kovu je uloženo tajné lidské panorama: nezveřejněné, násilné historie 130 000 zapomenutých občanů.
Svazky obsahují čtyři milióny nebo více ručně psaných, na stroji psaných a tištěných dokumentů, pošpiněných zanedbáním, svázaný černou páskou a napěchovaných do rozpadlých lepenkových krabic. Tisíce dokumentů byly poškozeny do nečitelnosti, jiné dokumenty dosud chybějí. Nikomu nebylo povoleno otevřít tyto dokumenty už déle než padesát let. Jen vybraná skupina českých politiků a státních úředníků ví, co tyto dokumenty obsahují.
A tito státní činitelé by byli nejraději, kdybyste ani vy nevěděli o existenci těchto dokumentů.
Veškerý tento dokumentační materiál vytvořili během šesti let okupace Čech a Moravy nacisté. Svazky pak padly do rukou komunistů, poté co Němci uprchli v květnu 1945 z Prahy. Jejich obsahem jsou podrobné záznamy celé byrokracie smrti - soustrojí genocidy a - což je nejbolestnější - přesný záznam české hanby, spoluviny, zrady a krádeží. Mezi důvěrnými memorandy z říského protektorátního úřadu, který řídil okupované Čechy a Moravu, se tu a tam nachází soukromá korespondence mezi gestapem, SS a Adolfem Hitlerem:
"a) nikdo, žádný důstojník ani úřad, se nesmí nikdy dovědět o záležitostech, které se ho netýkají. b) Nikomu, žádnému důstojníkovi ani úřadu, by nemělo nikdy být sděleno nic, pokud to není skutečně nutné c)Nikdo, žádný důstojník ani úřad, by neměl vědět víc, než je nutné d) Nikdo, žádný důstojník ani úřad, by neměl být o ničem informován dříve, než to bude nutné," - toto nařizoval 11. ledna 1940 Adolf Hitler říšskému protektorovi, baronu Konstantinu von Neurathovi.
Na mnoha stránkách dokumentů je v papíře vytlačena tlustá černá hlavička. Jsou orazítkovány pečetí létajícího orla nad hákovým křížem a popsány kultivovaným německým jazykem. Dokumenty byly uloženy do složek ve spěchu, často jsou na nich kruhy od hrnků s kávou, mezi listy jsou odřezky od ořezávaných tužek, v papírech jsou ručně psané osobní poznámky kolegům, které tam byly zapomenuty.
Povolávací rozkazy pro židy do transportů leží vedle stvrzenek jejich konfiskovaného majetku: zelený onyxový krb žida Adolfa Korna, koncertní křídlo židovky Zdenky Fantlové, cínový čajový servis žida Hanse Adlera a zlaté hodinky žida Františka Stránského.
Svazky, v nichž je zaznamenán odsun tisíců lidí do transportu obsahují také prosebné dopisy o smilování od obětí: prosby o zaslání zimních šatů pro děti. Krabice plné stvrzenek dokazují, že si spiklo množství českých bank a dalších institucí k tomu, aby ukradly od židů více než 1,2 miliardy liber (66 miliard Kč) a jak pražští občané zrazovali své sousedy a bývalé podnikatelské partnery. Stovky dopisů od českých kolaborantů požadují, aby byli zatčeni jejich židovští přátelé a spolupracovníci. Odpovědi z úřadu říšského protektora potvrzují, že podnětům bylo vyhověno. Papírová dokumentace ukazuje, jak bylo dobří občané odměněni dary z kořisti, odcizené od židů, v hodnotě jedné miliardy liber, jak dostali majetek a obrazy.
Každá šestá oběť, která je jmenovaná v pražských svazcích, a která se vrátila v roce 1945 do svých měst a vesnic, zjistila, že v jejich domech a bytech bydlí jiní lidé. Lidé, které považovali za přátelé, užívali jejich koberců, nádobí a příborů. Jejich obrazy a starožitnosti byly roztroušeny po kancelářích, galeriích a muzeích po celé Evropě. Tři roky usilovali tito navrátilci získat zpět svůj majetek, ale v roce 1948, kdy k moci přišli komunisté, židovský majetek byl znovu zkonfliskován.
Tentokrát byl rozdělen mezi členy komunistické strany. Němci, žijící v židovských domech a bytech, byli odsunuti anebo uprchli a čeští kolaboranti byli uvězněni.
O padesát let později stále ještě žijí stovky židů v ČR, v Británii, v Americe a v Austrálii, kteří stále usilují o navrácení majetku. Všichni mohou vejít do známé chodby, ale na vlastních domovních dveřích vidí nápis s cizím jménem. Nebo jdou do českých bank a vědí, že tyto banky stále ještě hromadí zisky z jejich úspor.
Pro tyto lidi je dokumentace v pražském Strahovském klášteře jediným důkazem toho, co kdysi vlastnili. Je to snad právě z tohoto důvodu, že nemají tito lidé k těmto dokumentům, zaznamenávajícím každý důvěrný detail z jejich minulých životů a určujícím mnoha z nich jejich budoucnost, stále, do nynějška, přístup?
Nikdo, žádná osoba, která přežila holocaust, ani žádný příbuzný mrtvé oběti nemá přístup do archívu ve strahovském klášteře. Avšak Freddy Liebereich, technický ředitel firmy Mercedes Benz v Londýně, který je v penzi, nedávno uzavřel promyšlenou dohodu.Přesvědčil jeden britský vládní ústav, aby mu dal fotografie sovětské invaze do Prahy v roce 1968. Ty nabídl Čechům výměnou za přístup do strahovského archívu. Doufal, že se mu podaří zjistit, co se stalo se sejfem, plným zlatých tyčí, který byl majetkem jeho tchána Alfreda Borgera. Ten uprchl v roce 1939 z Prahy do Anglie.
Strahovští archiváři měli zájem o fotografie roku 1968, a tak nakonec dovolili Liebereichovi a jeho ženě, Kitty, aby týden studovali vybrané krabice s archivními materiály pod bedlivým zrakem zřízenců v čítárně. To, co oba viděli a slyšeli, je šokovalo: vypleněné svazky a zaměstnance, kteří se jim svěřili, že je v plánu i tuto dokumentaci zničit. "Archív je v naprostém chaosu. Papíry jsou naházeny do krabic bez ladu a skladu. Po čtyřech dnech, když se nám podařilo projít jen asi polovinou krabic, nám byl přístup do archívu odepřen," řekl Liebereich.
Liebereich poznal, že má dokumentace pro jeho právní úsilí o právo na restituci obrovskou hodnotu. Proto našel v Londýně další fotografie, s nimiž zase s Čechy vyjednával o právo ke vstupu. Podařilo se mu získat právo dostat se do archívu znovu letos v říjnu, ale namísto sebe do Prahy poslal dva novináře z listu Sunday Times. Předstírali, že jsou členové jeho rodiny.
Čítárna státního ústředního archívu, postavená jako kostel, zasvěcený v šestnáctém století Maří Magdaléně a v devatenáctém století přeměněná v kasárna pro městskou policii, je nevlídným místem. Vyslýchala nás ženská stráž, sedící ve skleněné kukani. Někde v trámoví zazněl telefon a neviditelná pravomoc potvrdila naše právo vstupu.
V čítárně v třetím patře nám byly předloženy další formuláře: jména, pasy, národnost, účel návštěvy, slib, že budeme opatrní, že se budeme chovat slušně, že budeme tiší. O tři tři patra níže se přikodrcal po kočičích hlavách ze Strahovského kláštera konvoj šedivých žigulíků kombi a přivezl naše krabice z depozitáře jako mrtvolu v pohřebním voze. Kontrolní kamery se nás snažily pečlivě zaznamenávat, jak jsme nesli první dokumenty do čítárny. Výstřižek z listu Neue Tag, datovaný 14. března, 1941, vypadl z papírů. Byl to inzerát na zkonfiskované židovské byty. Někdo zaškrtl červeným inkoustem jednu inzerovanou adresu.
Naše studium bylo náhle přerušeno. "Posuňte se do řady, dívejte se směrem dopředu, nohy musíte mít pod stolem a ruce nad stolem. Sedíte příliš daleko od kamer." Sledovali nás všude, dokonce i když jsme šli na záchod. "Byly tady stížnosti, že poškozujete ty svazky," zašeptala nám úřednice, procházející kolem nás. Po pěti dnech nás zavedli do místnosti s pořadači, kde kapala voda z prasklé trubky na dokumenty. "Obávám se, že byl zákon změněn a nikdo, žádná organizace, žádný jednotlivec, nesmí mít ke svazkům přístup. Jsou tajné. Byl to omyl. Můžete se vrátit za dva roky. Prosím, odejděte," řekl nezřetelně vedoucí a zmizel ve své kanceláři se sáčkem smetanových zákusků. Četli jsme čerstvě na stroji napsaný fax, který nám dal do rukou. Bez data, ale s podpisem dr. Václava Babičky, ředitele archívu, který byl ještě čerstvý, byl prý odeslán už před týdnem. "Byl změněn zákon. Svazky jsou nyní nepřístupné. Děkuji vám za pochopení v této záležitosti," pravilo se v něm. Měli jsme tašky plné tajně opsaných dokumentů a vyšli jsme z čítárny do pozdního odpoledního slunce zimního dne.
Dopis od právníka Hansa Puhla, 16. února 1941, Praha VIII, vrchnímu inspektoru říšského protektora Massalskému, šéfovi úřadu pro realokaci bytů:
V mém bloku jsou židé, kteří nejsou oficiálně hlášeni. Žijí v bytech, které by měly být k dispozici Árijcům. Žiju s manželkou, dvěma dětmi a služebnou ve dvoupokojovém bytě v šestém patře. Je velmi malý a čekáme třetí dítě. Chtěl bych převzít byt, v němž v současnosti bydlí židé Otto a Eda Adlerovi, mají dva pokoje, pokoj pro služku, předsíň a kuchyni. Chci se tam nastěhovat do 1. července. Byty, v nichž žijí židé, jsou světlejší a slunnější než naše, a pokud bych nemohl dostat byt v šestém patře, žid Schwarzkopf bydlí v druhém patře, a v prvním patře bydlí paní Becková, která se sice prohlašuje za Árijku, ale má židovského manžela. Mohl bych také dostat nábytek těchto lidí, vzhledem k tomu, že jsem svůj nechal v Berlíně?
Puhl dostal Adlerův byt o měsíc později.
Dopis od Magdaleny Pfeifferové, úřednice v ústředí pražské policie, datovaný 18. srpna 1941, odeslaný vrchnímu inspektoru Massalskému:
Moje rodina bydlí v ubohém domě v tmavé uličce na Starém Městě. Má tmavé malé místnosti a ani tady není koupelna. Nebylo pro nás možné najít dobrý byt, protože dobré byty pořád ještě vlastní židé, a jsou velmi drahé. Chci třípokojový byt uprostřed v centru Prahy a jako člen NSDAP a státní zaměstnankyně jsem si jista, že si takový byt zasloužím. Jsme už dvacet let věrnými Němci a posíláme své děti jen do německých škol. Můj syn bojuje v ruském pekle. Heil Hitler!
PS. V Týnské ulici číslo pět je velký dům, který vlastní žid Fantl a bydlí v něm jenom židé. Viděla jsem tam byt ve čtvrtém patře s třemi nebo čtyřmi pokoji, záchodem a kuchyní. Mohla bych dostat tento byt? Ráda bych za levný peníz pronajímala pokoje německým studentům.
Dopis od právníka dr. Franze Messnera, datovaný 18. srpna 1941 a odeslaný vytovému úřadu říšského protektora:
Za poslední tři dny mě v mém bytě navštívila celá řada vašich zaměstnanců. Chtěli vidět byt "žida Messnera". Rád bych vás informoval:
1. Jsem stoprocentní Árijec.
2. Jsem Němec.
3. Mám německé občanství a číslo mého pasu je R453/40.
Vzhledem k těmto skutečnostem bych byl rád, kdybyste si opravili své seznamy. Posílám kopii tohoto dopisu odělení židovské emigrace. Heil Hitler!
24.8.1941: Ručně psaná poznámka úřadu říšského protektora: "Stala se chyba. Messner není žid. Musíme věc napravit."
Dopis od Johanny Nálezné, datovaný 1. źora 1941, říšskému vrchnímu inspektoru Massalskému (o měsíc předtím byl pro mimořádnou výkonnost povýšen) ohledně obývání činžáku v Dlouhé třídě č. 25, Praha 1:
V tomto domě žije tolik židů, a moje rodina, můj syn je v Hitlerjugend a je mu teprve dvanáct let, žije v malém bytě v Praze IVVV. Ráda bych dostala dvoupokojový byt na této adrese, aby můj syn mohl nedaleko chodit do školy. Heil Hitler! O měsíc později dostala Nálezná byt žida Adolfa Korna.
Druhý dopis od Johanny Nálezné, který dorazil do úřadu říšského protektora 3. prosince 1941:
Děkuji vám za nový byt, ale je pro mou rodinu příliš malý. Je zde další žid, který se odmítá vystěhovat z jednoho bytu v tomto činžáku, protože se bojí, že ho gestapo pošle do vězení. Bydlí v tak velké místnosti a já bydlím v tak malé místnosti se svým synem, který je v Hitlerjugend. Žid se jmenuje Reichner. Omlouvám se, že vás obtěžuji, ale mohla bych dostat jeho byt?
Nálezná dostala Reichnerův byt. Reichnera poslali do Osvětimi.
Vedle dopisu jsou desítky ručně psaných svazků z tzv. "Oddělení pro židovské vystěhovalectví", v jehož čele stál Adolf Eichmann. Jeho účelem bylo odebírat židům jejich majetek prostřednictvím stále přísněji restriktivních zákonů, zavedených od prvního dne okupace. V roce 1940 museli všichni židi oficiálně hlásit veškerý majetek, který měl cenu vyšší než 10 000 Kč. Tento majetek byl pak zkonfiskován a uložen v 56 skladištích v Praze. Všechno bylo přesně zaznamenáno, každé vystěhování bylo zapsáno. Adresy uvolněných bytů byly odeslány Massalskému, který je pak uděloval jiným partajím.
Dopis od Elsy Gruenbaumové, židovky, vrchnímu inspektoru Massalskému, datovaný 22 listopadu 1943:
Jsme židovská rodina, která byla podle nařízení z vašeho úřadu vystěhována 1. 10. 1943 z našeho bytu v Praze 1 a dostali jsme byt v Praze VII. Byt je svou velikostí pro nás dostačující, ale není možné ho vytápět a můj osmiletý syn a má pětiletá dcera velmi trpí zimou. Vím, že jste velmi zaměstnán, ale je velká zima a děti nemají zimní oblečení. Prosím, mohla bych se vrátit do bytu a odnést si z něho zimní oblečení pro děti, a možná malé topné těleso pro náš byt?
Žádost Elsy Gruenbaumové byla odmítnuta. Oblečení rodiny už bylo odvezeno do Berlína a rozdáno německým občanům. Gruenbaumová a její děti byly poslány do Terezína v prosinci 1943 a pak do Osvětimi.
V jednom pošpiněném a roztrhaném sešitě jsou na 17 stránkách jména 614 židovských rodin, včetně Stránských, Borgerů a Fantlů. Sešit 5B, který začal být užíván v listopadu 1941, líčí jejich osud od vystěhování z bytu a od konfiskace jejich majetku až po jejich odvoz do koncentračních táborů.
Dnes existují už jen tři malé předměty, které připomínají Zdence Fantlové její starý život a Ernsta a Ellu, její rodiče, kteří zemřeli v koncentračních táborech spolu s jejími prarodiči, bratrem a sestrou. Uchovává ve svém bytě v Bayswateru v západním Londýně malý cínový prstýnek, nůž a starou olejomalbu. Prsten jí dal její chlapec, který do něho vyryl svoje jméno den předtím, než byl poslán na smrt do Treblinky. Zdenka ho skryla pod jazykem, riskovala tím smrt, když byla svlečená do naha a oholená při příjezdu do Osvětimi téhož roku. Nůž od příboru s vyraženým hákovým křížem nalezla v blátivé kaluži v Belsenu, kde byla vězněna v posledním roce války. Olejomalba jejího otce, pocházející ze sedmnáctého století a zobrazující český hrad, na který rodina jezdila o prázdninách, jí vrátil po válce rodinný přítel. Obraz byl zabalen v témže papíru, do něhož ho zabalila jedné noci v roce 1941 její matka.
"Pozdě jednoho večera zazvonil u nás zvonek. Byl to nežidovský přítel mého otce. Řekl nám: "Posílají transporty židů do Polska a vy asi pojedete brzo taky. Pokud chcete něco schovat, zabalte to a já pro to přijdu zítra večer. Po válce si pro to přijďte."
Nejprve přišli nacisté pro Fantlovy peníze. Dokument číslo II/13F6963/41, datovaný 15. března 1941 a adresovaný vrchní pokladně říšského protektora v Praze, uvádí: "Žid Ernst Fantl z Rokycan dal 26. února 1941 svolení č. 1/25-41 k prodeji svých akcií v české Union Bance. Výtěžek bude vyplacen na konto 780, Kreditanstalt der Deutschen Prag.
O dva měsíce později bylo podle příkazu č. 19:747/41 převedeno dalších 58 000 Kč z Fantlova konta v české eskomptní bance.
Pak přišlo SS pro Ernsta Fantla samotného. "Zazvonil zvonek. Seděli jsme asi v osm hodin u večeře. 'Gestapo: Otevřete,' přišel rozkaz zvenčí. Tři esesáci divoce vpadli do místnosti: 'Pozor! Vstát!' Vrhli se na otce jak divoká zvířata. Kopali a bili ho. jak ho odváděli, podíval se na každého z nás a zvedl klobouk na rozloučenou."
A nakonec, podle zápisu v knize č. 5 úřadu říšského protektora, v lednu 1942 si přišli pro dům. Zdeňka hrála na klavír. Maminka upravila dvoupatrový městský dům, jako by jeli na letní byt. Zdeňce bylo osmnáct let.
O tři roky později se mladá žena, podobající se kostlivci, na sobě roztrhané zbytky zelených večerních šatů a dvě různé staré pánské polobotky, vyhrabala z díry ve zdi svého vězeňského bloku v belsenu. Ostříhaná dohola a polomrtvá hladem a tyfem, Zdeňka přilezla po čtyřech do polní nemocnice Červeného kříže, kterou tam otevřela britská lékařská skupiny, která tam narazila na 40 000 těl, mrtvých a umírajících. Zdeňka se každých pár minut zastavovala a pila vodu ze špinavých kaluží. Otevřela dveře a usnula. "Probudil mě klíč v zámku a viděla jsem anglického důstojníka, který mi nařídil, abych se vrátila do svého bloku. Řekla jsem mu, že jestliže se tam mám vrátit, ráno budu mrtvá. "Jestliže tady nemohu zůstat, tak mě prosím zastřelte," řekla jsem. Dovolil mi zůstat a tento muž, kterého jsem už nikdy neviděla, vůbec neví, jak vděčná jsem za tento čin lidskosti, který mi zachránil život.
Letos se Zdenka opět octla v ulicích Rokycan ve známé ulici. Šla po cestě k řece a přišla k velkému činžáku z devatenáctého století, s barokním balkónem do ulice. Naposledy se dívala těmito okny před padesáti elty.
Kdo nyní žije v jejím domě? Nemohla jít dovnitř. Namísto toho položila čtyři kameny na rozbitý schod, jako kdyby ten dům byl židovský hrob. "Co se stalo s majetkem mé rodiny? Co se stalo s úsporami mého otce?" V době transportu měla rodina našetřeno více než jeden milión korun v českých bankách. Dnes české banky odmítají pomoci lidem jako je Zdenka. Nikdy se jí nepodařilo získat zpět úspory svého otce, dům v Rokycanech ani pražské rodinné sídlo, které tolik chtěla v roce 1941 Magdalena Pfeifferová.
(Dokončení v příštím vydání Britských listů)
