pátek 5. prosince

O B S A H

Romové:

  • Svědectví českých Romů v Británii - v pořadu ČT Nadoraz (Rozhovor s autorem pořadu Martinem Řezníčkem) Česká společnost:
  • V ČR "žije více než 40 procent konformistů". Je to osudové dědictví Pražského jara? (JČ) Česká krize:
  • ODS a BIS také za kufříkovou aférou Miloše Zemana? (M. Šaffek)
  • Vzpominate si na sifrovane faxy Vychodilu a Amiciho? (ib) Británie a žadatelé o asyl:
  • Žadatelé o asyl: Británie má jen sprosté přijetí pro ty, kteří se bojí (Independent) Rodinné vztahy:
  • Jak se má muž chovat k ženě a žena k muži, aby se jim nerozpadlo manželství Kriminalita:
  • Albánie vyváží do Evropy prostituci a drogy

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé dnešní vydání BL se vám natáhne, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy

    Adresa Britských listů je zde.

    (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University)


    Svědectví českých Romů v Británii - v pořadu ČT Nadoraz

    Rozhovor s autorem pořadu Martinem Řezníčkem

    Někdy je škoda, že se některým pořadům České televize nedostává větší předběžné i následné publicity. Zasloužila by si to bývala i reportáž pořadu Nadoraz, obsahující pozoruhodné svědectví českých Romů, nyní žijících v Británii, která se vysílala v pondělí 1.12. 1997 na ČT 1.

    Britským listům poskytl při této příležitosti rozhovor autor reportáže Martin Řezníček. (JČ)


    Natáčeli jsme s romskými rodinami. Chtěl jsem se dostat k tomu, jaké jsou příčiny toho, že naši čeští Romové jsou teď v Británii. Myslím, že jsme se nedostali k ničemi převratně novému, to jsou věci, které jsou známé. Spíš vlastně jsme chtěli poukázat na to, že to jsou sice známé věci, ale za posledních pět nebo sedm let se s nimi nedělalo nic.

    Vzpomínám si na to, že prakticky před třemi roky jsme s kolegou natáčeli o smrti jistého Tibora Berkiho, to byl také Rom, ve Žďáru nad Sázavou, ho nějaký jeho spoluobčan, ze Žďáru nad Sázavou, což je město, kde všichni shodně tvrdili, že žádná rasová zášť nebyla, zabil baseballovou pálkou.

    Vzpomněl jem si na to, když jsem letěl do Londýna. Říkal jsem si, že je to tři roky zpátky a vlastně se nedělo nic.

  • Takže co vám ti Romové v Liverpoolu a v Margate řekli? Jak se dostali do těch měst, protože podle všech zpráv neměli mít možnost vyjet z Doveru?

    Proces rozhodování o tom, jestli dostanou asyl nebo ne, je dlouhodobý. V Doveru, jak jsem pochopil, panovalo určité napětí. Zřejmě byla snaha imigračního úřadu je nějakým způsobem někam posunout. V Margaret byly dvě rodiny a v Liverpoolu to byly další dvě rodiny českých Romů a asi dvě rodiny slovenských Romů.

  • Zlé jazyky tvrdí, že odjeli Romové z ČR proto, že sociální podpora byla v Británii vyšší. Je to pravda?

    Já si tohleto právě nemyslím. Nevěděli vůbec nic o nějaké sociální podpoře. Všecko to jsou rodiny s poměrně malými dětmi. Když jsem jel do Británie, říkal jsem si: nechtěl bych být Romem v Čechách. Necítím se moc bezpečně jako občan ČR. Kriminalita vyrostla značně a policie to moc nezvládá. Navíc jsem si vědom toho, že ne všichni občané jsou na tom stejně bezpečně. Existují rozdíly. Romové mají nepopiratelné důvody k tomu k tomu necítit se v této zemi dobře.

  • Když to říkáte, máte pro to nějaké důkazy?

    Mám pro to důkazy. Tahle země odvykla toleranci. Navíc je tu určitá generalizace pohledu. Špatně se rozlišuje. Řekne se prostě, všichni Romové kradou. Není to pravda. A zcela nepopiratelně skinské hnutí se netají projevy rasové záště. A nedělá se s tím vůbec nic. Předseda Republikánské strany prohlásil na parlamentní půdě, že Romové spáchali zločin už tím, že se narodili. A nic se nestalo. Nikoho to v ČR moc nepřekvapí. O tom jsme se bavili, Romové říkali, že to byla jedna z posledních kapek, kdy se rozhodovali, takže není to náhlý proces. Spousta takzvaně zcela slušných občanů této republiky tiše souhlasili. Stejně tak jako senátor Zdeněk Klausner, ten prohlásil podobnou věc jako pan Sládek. Prohlásil, že by se Romové měli separovat na okraj města. Má s touto myšlenkou velikou podporu. Vlastně získal v tomto případě popularitu vládní straně s tímto nápadem a je dál senátorem. Zase se nad tím nikdo moc nepozastavil. Z vlády se nad tím pozastavil jediný ministr Jan Ruml, který to kritizoval, a zůstal osamocený. Většina občanů si myslí, že by to tak bylo dobře a nedělá rozdíly. Bezpochyby romská trestná činnost existuje. Samozřejmě, dotýká se běžných občanů, protože se jedná o drobnou majetkoprávní kriminální činnost v malém měřítku. Romové nepáchají zlodějnu ve velkém, netunelují banky. Což jsou věci, které se dotýkají, řekl bych, daleko zásadněji hospodářských sfér celé této země. Myslím, že Romové ani nevraždí, ani organizovaně nevraždí. Přesto si vysloužili nálepku opovržení tady. Je to zakořeněná hluboká netolerance. Hledání nějakého viníka za moji nespokojenost. Na někoho to padnout musí.

  • Myslíte, že je to tak přímočaré? Vyskytly se názory, že je česká společnost vůči všem ostatním menšinám, které potkává v Čechách, relativně tolerantní. Proč je vůči Romům tak netolerantní, když je tolerantní vůči Vietnamcům, černochům a všem.

    Vůči Vietnamcům je velmi netolerantní. Dělal jsem nedávno pořad o Mongolech. Lidi v ČR ani nerozlišují. Natáčel jsem s Mongolkou, která je tady s dvěma dětma, studovala tady na univerzitě. Rozhodla se, že zůstane tady. Říkala, že nemine týden, kdy by nebyla někde v dopravním prostředku slovně napadána, co tady dělá, rákosnice. To je teermín, vytvořený pro Vietnamce. Nemůžeme mluvit o toleranci vůči černochům, když v Praze nedávno došlo k rasově motivované vraždě toho Súdánce.

  • Takže když jste jel do Británie, ověřil jste si, že ty důvody jsou vážné.

    Důvody jsou zcela hmatatelné, vážné. Chtěl jsem se dostat ke konkrétním příběhům, k nim jsme se dostali. Nemám důvod jim nevěřit. Myslím si, že ti Romové, kteří odešli, zvážili ten krok, určitě nejsou ve své většině ti, kteří by páchali trestnou činnost.

  • Co vám tedy ti Romové v Británii řekli?

    Mluví o konkrétních fyzických útocích na sebe, povídají o tom, že si ani netroufají moc jezdit v Praze metrem, protože v metru není moc kam úniku a že když je někdo v tom metru napadne, ostatní spoluobčané tiše přihlížejí a ani nezdvihnou hlas na jejich obranu.

  • Dověděl jsem se, že Romové vám sdělovali, že je občas v ČR pokutuje policie, když jedou v autě, za to, že jsou Romové.

    Ano, asi je snaha, když už je zastaví, tak je snaha pokutu dát za každou cenu. Tak to bylo praktikováno i za komunistů. Policajt tak dával najevo svoji nadřazenost. Myslím si, že rozhodně jsou Romové poslední, kteří u policie mohou hledat ochranu. Důvod jejich špatných pocitů velmi silně padá na to, že policie nedělá asi téměř nic pro to, aby se mohli cítit bezpečněji.

  • Má vůbec cenu se snažit takové pořady dělat? Vždyť se nic nezmění..

    Kdybych si tohleto myslel, tak se můžu taky sbalit. Myslím si, že se nezmění téměř nic, ale je potřeba nějakým způsobem poukazovat na to, že se něco změnit musí.

  • Neobviní vás někdo, že jste k tomuto pořadu přistupoval s apriori pozitivním vztahem k Romům?

    Co to je apriori pozitivní vztah k někomu?

  • Že třeba přehlížíte jejich záporné stránky.

    Oni Romové o svých záporných stránkách mluví sami. Kdybych se pokusil o všeobecný pohled, v konečném důsledku to nejsou Romové, kteří by působili zásadní škody této zemi. Zdaleka ne. jestli někdo působí zásadní hospodářské či morální škody, tak to zdaleka nejsou Romové.

  • Jaké je řešení??

    Řešení je tomuto etniku se daleko více věnovat. Nedávat to okrajovým politikům. Znovu se vracím k té věci ve Žďáru nad Sázavou, kdy jsme byli na pohřbu Tibora Berky a byl tam tehdy vyslán Igor Němec, podivná postava české politické scény. To je člověk, který nedovede nic a nic neudělal. Za sebou má v oblastech, které mu byly určeny, absolutně nulové výsledky. Ten měl tehdy na starosti národnostní menšiny a proslovil tam nějaký blábol. U toho zůstalo. Vláda vytváří obecné formulace na toto téma, ale je třeba se romskému etniku systematicky věnovat. Snažit se. Romské děti v českých školách jsou jiné. Mají jiný temperament. Jsou daleko živější. Netolerance je už někde mezi dětmi. Učitelé by měli speciálně s tímto pracovat a snažit se to překlenout.

  • Ale jak může česká většinová společnost dávat větší pozornost nebo více tolerance menšinové skupině, když se za poslední dvě století zcela homogenním způsobem vždycky definovala jako uzavřená vůči vnějšímu světu, aby přežila?

    Tak snad tyhle starosti nám už nehrozí, dneska. Naopak je třeba se otvírat. Myslím, že už svoje místo v Evropě jsme si vydobyli. O naší holou existenci se opravdu obávat nemusíme. Teď se už musíme obávat jenom o to, aby okolní svět na nás právem pohlížel, že jsme součástí Evropy a že pro tu Evropu můžeme být přínosem.

  • Takže vyspělý národ by se zbavil svého komplexu nutnosti homogenity a byl by tolerantní, myslíte?

    Vyspělý národ nutně musí být tolerantní. Vždyť ta etnika národu přinášejí spoustu nových pohledů. Obohacují každý národ.


    ČR: Osudové dědictví Pražského jara: Konformismus

    V Britských listech z 23. října 1997 jsem zveřejnil analýzu debatních příspěvků z Fóra Neviditelného psa, které tam byly umístěny od srpna do října 1997, tedy za čtvrt roku.

    Předeslal jsem, že přirozeně nevím, jak reprezentativní je společenský vzorek osob, které na Fórum NP píší. Konstatoval jsem, že jde především o energické stoupence vládní politiky, jakou donedávna, před jejím téměř úplným kolapsem, prezentovala údajně "pravicová" koalice Václava Klause. Diskutéři na Fóru NP jsou nicméně lidé, kteří se považují za elitu: jsou většinou univerzitně vzdělaní, mají přístup k internetu a tedy do světa a to jim otevírá mysl.

    Poukazal jsem na to, že mezi čtenáři Neviditelného psa a Britských listů je také dosti značné procento osob, které s úzkoprse "pravicově ideologickým" postojem diskutérů na Fóru NP nesouhlasí. Je však zajímavé, že mnozí tito čtenáři vyjadřují nesouhlas soukromými dopisy redaktorovi a veřejně ho většinou nechtějí projevit - když tak, jen anonymně. Někteří se obávají, že by se jim mohlo něco stát.

    Analýzou příspěvků na Fóru Neviditelného psa jsem dospěl k závěru, že se na Fóru sice vyskytují mírné názorové variace, avšak přitom bylo relativně jednoduché z Fóra vypreparovat dosti konkrétní, úzkou, uzavřenou, netolerantní filozofii. Velmi dobře ji artikuloval jeden přispěvatel, který vyjádřil názor, že demokracie podle něho funguje tak, že většina společnosti vytvoří hlasováním určitý konsensus a menšiny se mu musejí přizpůsobit.

    Tento netolerantní přístup vůči menšinám jsem pak nacházel v reakcích mnoha diskutérů z ČR často, ať šlo třeba o homosexuály, o Romy, o Čechoameričany.

    Jeden čtenář z Holandska mě ostře kritizoval, že moje analýza příspěvků z Fóra Neviditelného psa analyzuje neurčitý vzorek společnosti a je tedy k ničemu.

    Nikdy jsem netvrdil, že je průzkum názorů vyjadřovaných na Fóru Neviditelného psa pro českou společnost stoprocentně reprezentativní. Nicméně však bylo zjevné, že zajímavě potvrzuje namátkovou zkušenost z ČR z mnoha oblastí života.

    Nyní je k dispozici statistický výzkum, který jak se zdá do značné míry potvrzuje namátkovou analýzu příspěvků zveřejněných na Fóru Neviditelného psa.

    Ve čtvrtek 27. listopadu 1997 informovala Mladá fronta dnes, "Průměrný český občan je loajální člověk, bažící především po jistotě, proto se drží při zemi, vyhýbá se konfliktům a snaží se spolupracovat se svým okolím."

    Agentura GfK zveřejnila komplexní analýzu životního stylu v bývalých postkomunistických zemích. Zkoumala Rusko, Bulharsko, Polsko, Českou republiku, Slovensko, Maďarsko a Rumunsko.

    Z analýzy vyplynulo, že v České republice žije rekordně největší počet konformistů. Cituji: "nejpočetnější skupinou z hlediska životního stylu jsou v ČR silně konformní lidé, rekrutující se především z mladší a střední generace, u kterých převládá jistý optimismus, ale i opatrnost a snaha o harmonii. Je jich 41 procent, což je skoro třikrát víc než činí průměr v ostatních východoevropských zemích."

    Výzkum agentury GfK určil společenskou kategorii WINNERS, VÍTĚZOVÉ, totiž lidé, kteří na pádu komunismu vydělali, dále kategorii lidí tíhnoucích ke komunistické minulosti a pak kategorii lidí konformujících k establishmentu.

    Zajímavé je, že v Rusku patří do kategorie Winners, tedy těch, co na revoluci vydělali, 30 procent obyvatelstva. 57 procentům obyvatelstva se stýská po minulém režimu. K nynějšímu establishmentu je konformní jen jedno procento.

    Situace v ČR je radikálně odlišná. Vítězů, lidí, kteří na pádu komunismu vydělali, je v ČR jen osm procent. Po minulém režimu touží jen 12 procent - zřejmě většinou bývalých, stárnoucích komunistů, avšak společenský konformismus k establishmentu projevuje rekordních 41 procent. Mohlo by se namítnout, že to je proto, že politika české vlády se mnoha lidem v ČR donedávna zdála velmi úspěšná. Jenže například Mečiarovu politiku na Slovensku lze stěží označovat za úplně hospodářsky úspěšnou a politicky přijatelnou - přesto je podle výzkumu agentury GiF konformismus k establishmentu na Slovensku také velmi vysoký: projevuje ho celých 31 procent obyvatelstva.

    Statistika se dá interpretovat takto: Sice jsme v ČR Klausovými reformami vůbec nezbohatli (výraznější prospěch z nich mělo jen 8 procent obyvatelstva), nicméně jsme zvyklí lézt kamsi komukoliv, kdo zrovna vládne. Doufáme, že tím přístupem způsobíme, že se nám povede dobře.

    Zdá se mi, že je to fatální důsledek Pražského jara.

    Čeští intelektuálové, mnozí z nichž měli pocit viny, že v padesátých letech z hlouposti kolaborovali s komunistickým režimem, se režim koncem šedesátých let pokusili liberalizovat. Pokus se nepodařil a Československo bylo na dvě tvrdá desetiletí vrženo do postavení zotročené kolonie asijské mocnosti. Český a slovenský národ si v zotročení vytvořil se svými otrokáři relativně přijatelný modus vivendi. Program by se dal definovat heslem:

    Konformností k prosperitě

    Když už nebyl komunistický režim, udržitelný, koncem osmdesátých let padl. To však českému a slovenskému národu nijak nebránilo v tom, aby svůj konformismus a úzce pojatý společenský hodnotový konsensus neprojevoval i nadále.

    Debatovat o aspektech reforem se moc nemohlo, všichni bránili Václava Klause a jeho vzorné, geniální reformy, které jistě světu dokáží, jak jsme my Češi jako obvykle nejlepší. Takže vlastně, když mu dneska vyčítáme jak zhrzení milenci, že nás zklamal a jeho geniální reformy nedopadly tak vynikajícím způsobem, jak všichni očekávali, možná že bychom měli začít s přehodnocováním situace u sebe.

    Dnešní, rychle se měnící, globalizující se svět, totiž není založen na konformismu. K ekonomickému úspěchu je zapotřebí odvaha, předvídavost, invence a vzpřímenost. Schopnost chovat se jako dospělí, samostatní, svobodní lidé.

    Poučením ze všeho je: nic se nezlepší, pokud se o to nezasadíme MY SAMI.

    Největší nebezpečí z dnešní situace shrnul o víkendu na Fóru Neviditelného psa velmi přesně jeden čtenář:

    Této vládě se podařilo otrávit spoustě lidí i demokracii, protože k čemu je svoboda volně si říci co chci, přečíst si v tisku téměř jakýkoli názor, když na jasné aféry se zainteresovaní tváří, že jdou mimo ně. Doufám, že na ješitnost, aroganci a mocichtivost nedoplatí tento stát víc, než je nutné. Jinou variantu, než odchod Klause a dalších zkompromitovaných osůbek ze současné politiky v co nejkratší době.

    To je přesná pravda. Úkolem dne je přesvědčit občany v ČR, že demokracie je možná nedokonalá, ale

  • není to zdegenerovaný, podvodný a frustrující politický systém, který vede jen k chudobě a ke zklamání

    a že

  • lidi se musejí chovat jako svobodní, hrdí a samostatní občané a co si sami nezorganizují a nevydobudou, to mít nebudou.

    Jan Čulík


    ODS a BIS také za kufříkovou aférou Miloše Zemana?

    M. Šaffek

    Vazeny pane Čulíku,

    V predvcerejsich BL byl uveřejněn názor Vojtěcha Kmenta "Totální indiskrece ODS?", ve kterém upozorňuje o nových skutečnostech a závažných obviněních ODS, která byla vznesena v pondělním pořadu ČT Nadoraz. Bylo zmíněno, že uvedené skandální skutečnosti zůstaly českými médii takřka nepovšimnuty, což se potvrdilo i dnes. Ve výčtu obvinění, vznesených bývalým poradcem Libora Nováka a Jiřího Vlacha Tomášem Dvořákem, však V.Kment pozapomněl na obvinění, které (ač o něm bylo zmíněno jen v náznaku) by mohlo vyústit v politických skandál nebývalých rozměrů.

    T.Dvořák naznačil, že za tzv. kufříkovou aférou stojí BIS a iniciovala ji sama ODS s tím, že šlo o vykalkulovanou provokaci na M.Zemana. Počítalo se s tím, že M.Zeman (který již tehdy zřejmě něco tušil o podvodech, v kterých má prsty ODS) uvěří ve věrohodnost podvržených materiálů, a jejich publikováním a následným zjištěním že jde o podvrhy na sebe uvalí cejch podvodníka.

    Toto se do puntíku naplnilo. Po zjištění, že jde o falsa, se na Zemana "vrhla" veškerá média, včetně České televize, a také většina veřejnosti scénáři o "kufříkovém podvodu" do puntíku uvěřila a Zeman se svým výrokem o policejním státě na dlouhou dobu znemožnil.

    Zemanova nevěrohodnost v souvislosti s "kufříkem" a "policejním státem" je zmiňována prakticky do dneška, já sám se s takovýmto "lidovým pojetím" v politických diskusních fórech často setkávám.

    Pokud by se opravdu prokázalo, (jako že to bude velice složité, vzhledem k tomu, že zde hrála úlohu BIS) že "kufřík" byl opravdu podvrhem ODS, šlo by o totální diskreditaci politiky ODS, o skandál svým významem daleko převyšující ten "sponzorský".

    Z toho důvodu také vyvozuji, že bude enormní zájem celou věc ututlat, a případné svědky možná i umlčet. Tomáš Dvořák by měl být tudíž pod policejní ochranou než se vše vyšetří.

    S přihlédnutím k tomu, že ODS se zřejmě dopustila již několika podvodů, nebral bych toto obvinění na lehkou váhu a na řádné vyšetření této kauzy by měla tlačit všechna demokratická média.

    Milan Šaffek

    http://www.yi.com/home/SaffekMilan/ekoroom/

    http://yi.com/home/SaffekMilan/html/"


    (Jenže způsob, jímž Miloš Zeman na kufříkovou aféru skočil, nesvědčí zrovna o velkém kalibru tohoto politika... Nebo ano? JČ)


    Vzpominate si na sifrovane faxy Vychodilu a Amiciho?

    ib,czechusa@erols.com

    V diskusich o skandalne zkorumpovanych praktikach stran penez ODS - a  jak se kdo chova ve veci penez mnohe o cloveku napovi - dava na  chvili zapomenout na jine neregulernosti ci horsi veci. Pochopitelne, ze clovek zasne, jak mohla miniaturni mezi ministranami mensinove koalice, tedy ODA se svymi 2 000 cleny (ale 4 zajimavymi ministerstvy) v  roce 1996 dostat, z velke casti "ze zahranici" nebo ze zahranici 56 mil. Kc? Tedy tehdy vice nez dva prumerne hrube platy na kazdou clenskou hlavicku ODA.

    Ve zpravach ceskych novin se v souvislosti s tajnym svycarskym superkontem ODS zacinaji odjevovat jmena svycarskych sponzoru, pravniku a cestneho konzula CR. Ratiborsky (manazer ODS) nejaka jmena uvedl. To mne vede k prolistovani si ceskym letem a aferou bratri Vychodilu. Ano, vzpominate si dobre. Oba clenove ODS. Jeden pred casem poslancem parlamentu a clenem zahranicniho vyboru. Druhy, mozna stale, alespon doo minuleho tydne, pod samym svicnem, sef kancelare profesora Klause, tedy jeste ve Strakove akademii.

    Vzpominate si na zpravy o sifrovanych faxech, tajemnych kodech? Neco z  nich bylo o Necasovi, ktereho udajne spiklenci Vychodilove spolu s  jinymi meli dostat z parlamentu na namestka ministra obrany (podarilo se), ale jinak to byl typicky ODS byznis. Letadla, armadni a jine zakazky, a tak. Jiste je, ze prof. Klaus o teto cinnosti pracovniku olomoucke ODS nebo lidi sve kancelare nic nevedel, opakuji, nic nevedel. Jinak by nam take rekl, ze "nemohu byt osobne vsude". Tedy tak, jako treba odpovedel, zda citi pocit viny na tom, co delali manazeri v ustredi ODS, hlavne pokud se tyka penez a zahranicnich kont.

    Zajimave je, ze se hovori o cestnem konzulovi CR ve Svycarsku. ODS je take - krome jineho pres Vychodily a Klausovu kancelar na precednictvu vlady - napojena na manzela cestne konzulky CR v Oregonu v USA, pani Amici. Ten ma udajne kontakty na americky letecky prumysl a letadla byla velkou casti temat zasifrovanych faxu mezi Vychodily a Amicim. Ze by, po nahlednuti do otazky svycarskych kont, mohli investigativni zurnaliste take pokracovat v informovani o afere Vychodilove-Amici?


    Žadatelé o asyl: Británie má jen sprosté přijetí pro ty, kteří se bojí

    Independent, 29. listopadu 1997

    Británie zachází s mnoha žadateli o asyl jako se zločinci, kteří si zasluhují trest i ponížení. Hovořili jsme s těmi, kteří jsou tomuto postoji vystaveni, a kteří ještě doufají, že se snad situace změní

    V recepci budovy Campsfield House - za vysokým plotem, na jehož vrcholu jsou dvojité role speciálně ostrého ostnatého drátu - je vyvěšen plakát soukromé hlídačské firmy Group Four, která informuje, jak slušně se její zaměstnanci chovají k zadržovaným přistěhovalcům. Na plakátě je i závazek, že jsou dozorci "zdvořilí, nestranní a netrpí rasovými předsudky".

    Je tedy poněkud zvláštní, že tito dozorci soukromé bezpečnostní firmy odpovídají na dotazy zadržovaných přistěhovalců často výrazem "Fuck you," "Jdi do prdele."

    Je také podivné, že když se afričtí žadatelé o asyl dotazují, proč jsou vězněni, dostávají se jim odpovědi: "Tohle není země pro černochy."

    Campsfield se dostal krátce do palcových titulků tisku, když tam nedávno zadržovaní přistěhovalci uspořádali vzpouru. Podle oficiální verze dokázala tyto "předem připravené nepokoje", že mají zadržovaní přistěhovalci násilné tendence. Ale podle svědectví zadržovaných, nepokoje byly vyvrcholením celé řady provokací od dozorců.

    Ať je tomu jakkoliv, účelově postavené vazební středisko - dvoupatrová cihlová budova umístěná nenápadně na konci tiché silnice v hrabství Oxfordshire - nebudí dojem, že by Británie přátelsky vítala cizince. 200 zadržovaných přistěhovalců nespáchalo žádný trestný čin. A přesto jsou jejich návštěvníci podrobováni opakovaným tělesným prohlídkám. Musejí respektovat dlouhý seznam zakázaných předmětů, které se nesmějí do vazebního střediska přinášet. Je to jen malé upozornění, že by se se zadržovanými nezacházelo o moc jinak, i kdyby to byli pašeráci drog anebo zloději.

    Oficiálně jsou přistěhovalci zadržování v Campsfieldu (středisko bylo postaveno v roce 1993) proto, že jsou považováni za rizikové přistěhovalce, kteří by mohli v Británii zmizet. Ve skutečnosti je důležitým důvodem existence tohoto vězení, aby odradilo jiné přistěhovalce. Týdně do stojí stovky liber na osobu. Z hlediska britského ministerstva vnitra je to tak: čím více přistěhovalců je možno přesvědčit, že Británie není příjemnou zemí, tím lépe.

    Pro některé přistěhovalce by byl návrat do jejich rodné země velmi nebezpeční. Sylvia pochází z kraje Ogoniland v Nigérii. Je to rodný kraj spisovatele Kena Saro-Wiwy, který byl uprostřed mezinárodních protestů v roce 1995 popraven. Oba Sylviini rodiče byli v Nigérii z politických důvodů zavražděni. Její sestra byla znásilněna a ona sama se stala terčem útoku. Politický kontext je zjevný. Několik členů její rodiny bylo politicky aktivní v místním hnutí, které se nelíbilo úřadům. Sylvia, která studuje informační technologii, popisuje, co se dělo, záměrně pevným hlasem, který se jen občas zachvěje. Potřebuje nyní trvalou lékařskou péči. Má to souvislost se stresem. Je přesvědčena, že by se jí něco stalo, kdyby se vrátila.

    Ti, kdo si v imigrační věznici na něco stěžují, jsou potrestáni. Nově propuštění imigranti i ti, kteří jsou dosud zadržování v Campsfieldu konstatují, že pokud požadujete odpovědi na nějaké otázky, okamžitě to znamená, že vás úřady přesunou z relativního komfortu Campsfieldu do konvenčního vězení. Nepokoje letos v srpnu začaly triviálním problémem: do konvenčního vězení byl přesunut zadržovaný muž, který si stěžoval, že se zadržovaní přistěhovalci nesmějí dívat na televizi. "Každý den vám nadávají a jsou na vás sprostí," řekl jeden přistěhovalec, který byl nedávno z Campsfieldu propuštěn.

    Mnozí zadržovaní v Campsfieldu budí dojem, že byla z nich vytlučena veškerá nezávislost. Sylviin strýc jí nedávno řekl: "Vrať se zpátky - i kdybys tu měla zemřít. Lepší je doma zemřít, než tam být ve vězení." Kritikové se domnívají, že takový výsledem by vládní politikové považovali za úspěch. Dalo by to totiž široce najevo, že Británie není zemí, která ráda přijímá přistěhovalce.

    Hakim, bývalý alžírský policista, hovoří o politickém násilí v jeho domovské zemi, které nyní podporuje i vláda: Toto násilí ho přimělo, aby z Alžíru odjel. "Když vy sám nezabíjíte, zabijí oni vás." Argumentuje, že kdyby byl jeho případ posuzován a on mohl být na svobodě, měl být více pocit, že je člověk. "Jak bych mohl utéci? Nemám kam jít."

    Paul, Angolan, který byl z Campsfieldu nedávno propuštěn, argumentuje, že je toto vězení pro přistěhovalce schválně depresivní. "Je to horší než doma. Snaží se vás postupně usmrtit." Hovoří o tom, že je systém v Campsfieldu založen na každodenním rasismu. "Kdykoliv jsem se snažil něco říct, dívali se na mne, jako bych byl z džungle. Říkali: Toto zacházení si zasloužíte."

    Imigrační politika je plná otázek, pro něž nejsou řešení. Země, které jsou politicky svobodnější, jsou obyčejně také hospodářsky bohatší. Je proto velmi obtížné oddělit otázky ekonomického a politického asylu. Protiasylová lobby argumentuje, že příchozí se jen snaží získat víc peněz. Proasylová lobby zdůrazňuje, že žadatelé o asyl chtějí politickou svobodu. Ve skutečnosti je to vždycky do určité míry obojí. Na světě je dnes málo Václavů Havlů - osob, které by nezištně usilovali, aby se jejich země stala méně totalitářskou, ať to stojí, co to stojí. Většina uprchlíků přichází ze složitějších důvodů. Často se bojí politického násilí a občanské války.

    Mají-li štěstí, tyto důvody jsou dostatečně přesvědčivé, aby jim bylo dovoleno zůstat v Británii. Pokud nemají štěstí, to, že přijdou-li po návratu domů o zaměstnání nebo o život, se považuje za bezvýznamné.

    Kritikové poukazují ale na to, že není důvodu, aby byli ti, kteří se chytají posledního zbytku naděje, že jim bude povoleno zůstat v Británii, podrobováni rituálnímu ponižování v Campsfieldu. V normálním vězení aspoň víte, na jak dlouho jste byl odsouzen a kdy budete propuštěn. V Campsfieldu nevíte nic.


    Jak se má muž chovat k ženě a žena k muži, aby se jim nerozpadlo manželství

    V Británii právě vyšla nová kniha "Why Marriages Succees or Fail - And How You Can Make Yours Last" (Proč jsou manželství úspěšná nebo neúspěšná - a  jak můžete způsobit, aby vaše manželství vydrželo) - od Johna Gottmana, profesora psychologie na univerzitě státu Washington v Seattle.

    Profesor Gottman je v Americe považován za čelného odborníka na manželské svazky. Už dvě desetiletí studuje ve své laboratoři interakce manželských dvojic a zkoumá, co způsobuje, že manželství jsou schopna přežít. V jedné studii předpověděl profesor Gottman přesně u 94 procent dvojic, že se do tří let rozvedou.

    Profesora Gottmana velmi zajímá současná hra In Defence of the Cave Men - Na obranu jeskynních mužů, která se teď hraje na Broadwayi.

    Hra obsahuje tento dialog. Manželka říká: "Jak se můžeš přátelit s Harrym. Vždyť je to takový lakomec. Nechápu podstatu vašeho přátelství." - "Proč?" odpovídá manžel. "Jsme přáteli už léta. Ano, je lakomec, ale je to MŮJ lakomec."

    "Jinými slovy," vysvětluje profesor Gottman,."manžel říká, že přijímá všechny špatné vlastnosti svého přítele. Je jako rozšlápnutá bota, na kterou jste zvyklí. Přijímá přítele se všemi špatnými vlastnosti a prostě oceňuje pozitivní rysy vztahu. Muži tohle umějí daleko lépe než ženy. Ženy jsou mnohem idealističtější, a tak se snaží problémy řešit, hovoří o svých emocích a snaží se vztahy zlepšovat.

    Muži se naproti tomu většinou vyhýbají problémům a konfliktům. "Všimli jste si někdy," píše Gottman ve své nové knize, "že kluci se sice při fotbalu hádají, ale nedopustí, aby jim to narušilo hru. Kluci se hádají pořád, ale jaksi nepovažují své argumenty za tak smrtelně důležité jako holky. Při nejintenzívnějších debatách se svářející se strany chlapců vždycky shodnou na tom, že se hra musí dohrát. Cílem je "udržet míč ve hře" a nikoliv "dopustit emocím, aby nabyly vrchu".

    Avšak tendence mužů ustupovat při manželských hádkách má fyziologickou příčinu. Pro muže je velmi obtížné se znovu uklidnit, kdyý jim stoupne tep nad určitou míru a když jim tělo zaplaví adrenalin. "Kdyby v této místnosti sedělo dvacet mužů a dvacet žen," konstatuje Gottman, "a já praštil náhle do stolu, ukázalo by se, že mužů se zrychlí tep víc a zůstane po delší dobu na vyšší úrovni, než jak je to u žen.

    Takže muži daleko pravděpodobněji řeknou při manželské hádce: Já se musím uklidnit. Potřebuju pauzu. Kdežto ženy budou chtít v hádce dál a dál pokračovat, budou usilovat o vyřešení problému. To, že to muž bude odmítat dělat, vyvolá od nich obrovskou scénu. Ale pro muže je zdravější v hádce přestat, protože si tak ochraňují své tělo. Ženy nejsou dost dobře schopny poznat, kdy musejí přestat."

    "Muži mají lepší způsoby chování v oblasti mezilidských vztahů," konstatuje Gottman. Muži si jsou vědomi absurdity života, jsou schopni se sami sobě smát. Ženy jsou daleko vážnější. Bude to právě muž, který hodí na manželku sněhovou koulí, když bude žena vycházet z kostela. Ženy mají rády humor a u mužů ho oceňují. A velmi to pomáhá dětem. Schopnost otce hrát si s dětmi je velmi důležitá, protože to dětem pomáhá naučit se, jak zvládat emoce. Otcové, kteří si hrají s dětmi, mají děti, které dokážou být velmi rozjívené, ale vědí, kdy přestat a uklidnit se. Takové děti dokáží daleko lépe komunikovat s jinými dětmi."

    Muži a ženy mají úplně jiné evoluční dědictví. To příliš neprospívá modernímu manželství, konstatuje Gottman. "Pro muže," uvádí profesor, " je problémem naše role strážce. Muži jsou historií naučeni, aby byli bdělí a ostražití, musejí zajistit, že jsou všichni členové rodiny v bezpečí. To je ale v současné době spíše zápor. Vysvětluje to, proč muži v manželských hádkách si promýšlejí, co budou dělat, a méně zvládají své rozhořčení. Jsou bdělí a ostražití a čekají na příležitost na pomstu. A právě taková pomstychtivost ničí vztahy mezi mužem a ženou."

    Ženy jsou velmi frustrovány, když na jejich stížnosti reaguje manžel tím, že tyto stížnosti ignoruje, nebo když se před nimi brání.

    Ženám dala evoluce zase jiné záporné dědictví. Je to její tendence zamotávat lidi kolem sebe do přátelských sítí. To bývalo způsobem, jak zajistit bezpečí pro krmení a vychovávání dětí. "Takže ženy uvažují o všech problémech z hlediska kolektivu. Základní stížností na ženy, kterou slyšíme neustále od mužů, je, že mají pocit, že je manželka ustavičně kritizuje. Manželka má nekonečný seznam nepřijatelných požadavků. Muži by museli naprosto změnit svou osobnost, kdyby měli své manželky uspokojit.

    Je možno najít společnou řeč?

    Ano, odpovídá profesor Gottman. "V manželstvích, která fungují, zahajují manželky debaty jemně. Neútočí na své muže jak nepřátelská armáda. Neříkají: "Ty jsi tak chladný a nemáš vůbec žádný cit. Vůbec si mě nevšímáš." - "Místo toho říkají: Poslední dobou se mi po tobě opravdu stýská. Ty umíš tak pěkně líbat. Když jsme se v neděli líbali v kuchyni, bylo to senzační. Mohli bychom to dělat častěji?"

    A muži, jimž manželství fungují, přijímají vliv žen na to, co dělají. Pozměňují své chovaní, namísto aby se před kritikou pasívně uzavřeli do sebe. Jinými slovy, manželství fungují, když jsou dvojice schopny kompromisu, jsou schopny se sejít kdesi uprostřed.

    Jak diskutovat s manželským partnerem a nezničit si manželství

    1. Důležitý je poměr 5 ku 1: Vždycky musí být ve vztahu mezi vámi a partnerem pětkrát více pozitivních než negativních emocí.

    2. Nikdy svého partnera z ničeho neobviňujte.

    3. Mluvte o tom, co cítíte.

    4. Naslouchejte svému partnerovi.

    5. Nekritizujte osobnost svého partnera a neanalyzujte ji.

    6. Neurážejte, nevysmívejte se a neužívejte sarkasmu.

    7. Buďte přímí a mluvte jen o jedné situaci. Nevytahujte na světlo incidenty z minulosti.

    8. Naučte se, jak se uklidnit, když komunikaci zablokují emoce. Dohodněte se o tom, jak si můžete od debaty oddechnout.

    9. Myslete na dobré vlastnosti svého partnera či partnerky - chvalte a obdivujte je.

    10. Snažte se osvojit tyto zásady znovu a znovu. Trvá dlouho naučit se novým zvyklostem.


    Albánie vyváží do Evropy prostituci a drogy

    Menší impérium Amarilda Vrioniho, obchodující s marihuanou a s prostitutkami fungovalo velmi uspokojivě - až do nedávné nehody. Přibližně před týdnem se převrátil nedaleko italského města Brindisi gumový motorový člun, pravidelně jezdící mezi Albánií a Itálií. Pět mrtvol bylo vyloveno z bouřlivého moře, včetně pětiletého dítěte. Jedenáct osob zůstává nezvěstných.

    Policii se podařilo odposlouchat z mobilního telefonu Amarilda Vrioniho tento děsivý rozhovor:

    "Zatraceně, utopila se malá holčička, " říkal Vironi své manželce a příteli. "Ale čtyři dívky, co přežily, jsou prostitutky, tak to je dobré." Vrioni poskytl nevědomky informace o složité organizaci, které dodává už měsíce mladé ženy a drogy do Itálie a do ostatní Evropy.

    Prostitutky byly přivezeny z Albánie, každá v přepočtu asi za 45 000 Kč, byly "vyzkoušeny" členy Vrioniho gangu, jakou mají finanční hodnotu a pak prodány italským pasákům každá přibližně za 85 000 Kč.

    Albánské prostituční gangy jsou velmi kruté. Ty ženy, které se odvážily o tom hovořit, mluví o zohavování a o mučení od svých "ochránců".

    Na základě odposlouchaných telefonních hovorů zatkla policie Vrioniho a dalších deset lidí. Jiné policejní operace zjišťují, že existuje intenzívní spolupráce mezi Albánci a italskou mafií. Nikoliv v prostituci, ale při prodeji zbraní a narkotik. V kopcích jižní Albánie se pěstuje vysoce kvalitní marihuana, která se pak vyváží do celé Evropy.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|