Jaká je vlastně role českého prezidenta? Jaké má pronášet projevy?
Role Václava Havla jako majáku české společnosti se přeceňuje. Vlastně svou rolí Havel udržuje českou společnost v nesvéprávnosti. Vydává občanům signál: "Dokud mě tady máte, tak se nemusíte bát. Nemusíte sami za sebe převzít odpovědnost a myslet sami." Absence věcného kritického myšlení je rakovinou a tuberkulózou současné české společnosti. Dokud o ně nebudou novináři a politikové intenzívně usilovat, nepohneme se dopředu.
Václav Havel nyní kritizuje podvodnicky rozkrádačské hospodářské klima v České republice, ale sám podepsal zákon, který znemožnil soudní přezkoumávání privatizačních projektů. Neměl se už tehdy vzepřít a ten vysoce kontroverzní zákon nepodepsat?
Namítnete, že Havel tento špatný zákon podepsat musel.
Opět: v ústavě je úhybná klička. Dáme si do ústavy záruku, že prezident má podepisovat jako poslední kontrola zákony, schválené parlamentem. Zároveň mu však ale odebereme nezávislost. Dobře víme, že se prezident nejkontroverznější zákony odmítnout podepsat neodváží, protože je volen poslanci a kdyby učinil rozhodnutí, jdoucí proti zájmům vládnoucích stran, poslanci už pro něho nebudou hlasovat.
Z Havlova projevu vyplývá, že není z právního hlediska jasné, jakou roli má v české politice hrát prezident a jeho úřad. Některý příští český prezident s hlubším právním vzděláním než Havel by svou činností měl prezidentský úřad přesněji definovat.
Havlův projev, který přednesl v úterý odpoledne před oběma komorami českého parlamentu, jsem začal číst se skutečným zájmem. Z úvodních odstavců jeho textu se zdálo, že se Václavu Havlovi podařilo do určité míry definovat nynější českou situaci a základní problémy pojmenovat.
Po podrobnějším přečtení Havlova sáhodlouhého projevu (nebylo to vlastně charakteristickým rysem komunistických potentátů, že museli mluvit dlouho, aby vyjádřili jednoduchou myšlenku?) se mi bohužel už tak objevný nejeví.
Havel v projevu především hovořil o patologičnosti dnešní české společenské situace, kde, jak se zdá, jsou úspěšní především kriminální živlové a podvodníci. Hospodářství řádně nefunguje a ekologické problémy nebyly vyřešeny.
Prezident vidí dvě příčiny nynějšího stavu. Jednou z nich je prý "postvězeňská psychóza" - lidé se octli ve svobodě a neumějí si s ní odpovědně poradit. Vznikl tedy "postkomunistický marasmus".
Tato analýza je chybná. Obávám se, že většina lidí v ČR asi nepociťuje závrať ze svobody, kterou nemůže unést. Hovorem s obyčejnými lidmi dospívám k závěru, že spíš mají pocit, že se po pádu komunismu příliš neosvobodili. Sice už nemusejí chodit na schůze a na Prvního máje, ale u státní správy se většinou práva nedovolají a mají dosti obdobný pocit bezprávnosti jako dřív. Nakonec o tom nedávno přesvědčivě psal Jiří Franěk v Právu. Havel tohle neví?
Druhou příčinou nynějšího fiaska byla podle Havla pýcha - v tomto odstavci, aniž by ho jmenoval, kritizuje zcela zjevně Havel Václava Klause a jeho aroganci, která podle Havla zabránila serióznímu uvažování o mnoha problémech.
Není možno, argumentuje Havel, soustřeďovat se jen na náš domácí, provinční píseček, je třeba převzít odpovědnost za globální problémy. Čeští vzdělanci častěji obviňují občany z provincialismu, aniž by se snažili pochopit, proč občané zaujímají názory, s nimiž vzdělanci nesouhlasí.
V projevu pak Havel vyjmenoval deset problémů, jimiž by se podle něho vláda a parlament měli odpovědně zabývat. Především je třeba, aby v zemi vznikla etická kultura, mravní řád, který by občané plně respektovali. Kriminální prohřešky proti tomuto řádu musejí být efektivně trestány.
(Potíž je, že politika sice bývá založena do určité míry na etice, jenže hlavně je politika uměním kompromisu. V dnešní době nikdo přesně neurčí, jaká mají být přesně ona etická pravidla, i když určitý obecný morální kánon bývá v západoevropské politice dodržován, už z pragmatických důvodů. Příliš silný důraz na fundamentální etická pravidla vede ale až k náboženským válkám. Filozof Ernest Gellner poukazoval na to, že to s těmi etickými normami možná nesmíme příliš přehánět, protože dnešní liberalismus, dominantní světová teorie, nestojí zrovna na těch nejpevnějších teoretických základech.)
Havel v projevu doporučoval, že je zapotřebí zreformovat státní správu a napravit armádu a policii.
Ekonomické pasáže byly až trapně neinformované a nekompetentní. Zopakoval v nich několik obecně známých skutečností.
Vím, že se na Pražském Hradě konají pravidelné "brainstorming sessions", že se Havlovi poradci sesednou kolem stolu a hovoří se o všem. Vznášejí se prý všechny možné námitky a problémy se přetřásají z mnoha stran.
Je snad možné, že by ekonomické části Havlova úterního projevu prošly kritickým sítem jeho diskuse s poradci? Je možné, že by jeho poradci byli tak slabí?
Vezměte si odstavec 6 Havlova projevu. Je tak chabý, že je člověku při jeho četbě doslova trapně.
Jeden analytik poznamenal: Havel prostě v tom projevu řekl, co je dneska populární. Opakoval to, co dnes říká veřejné mínění. Populární je kritizovat Klause, tak obecně kritizoval Klause. V tom, co řekl, nebylo vůbec nic nového. Tohle měl říkat Havel před pěti lety.
Takhle má ale mluvit prezident? Neměl by prezident přednést něco trochu objevnějšího? Neměl by prezident konzultovat své projevy se schopnými hospodářskými poradci? Nemůže to prezidentská kancelář zařídit? Vždyť je to jak slohová práce žáka z osmé třídy:
"6) Jak je tomu vlastně s naší ekonomikou? Proč máme najednou těžkosti právě my, kteří jsme se cítili být nebo kteří jsme skutečně byli příkladem pro ostatní v rychlosti ekonomické transformace? Proč naše ekonomika dnes roste pomaleji, než například ekonomika polská? Nesdílím názor některých z vás, že celá transformace byla špatně založena, špatně koncipována a špatně vedena. Spíš bych řekl, že naším problémem je pravý opak: tato transformace se zastavila v půli cesty, což je možná to nejhorší, co ji mohlo potkat. Kdeco je sice formálně privatizováno, ale co má vlastně jasného a konkrétního vlastníka, který by se plně věnoval zvyšování efektivity a dlouhodobým výhledům svého podniku? Není výjimkou, že navštívím podnik, jehož vedení mi nedokáže říct, komu dotyčný podnik vlastně patří, natož jak vydává svému vlastníkovi účet ze svého hospodaření. Jak je ale možno očekávat touženou restrukturalizaci podniků a celých odvětví, když je tak málo průhledných vlastníků a když tolik zástupců vlastníků chápe svůj úkol, poslání a závazek prostě jen jako příležitost převést svěřené peníze někam jinam a pak jít od toho? "
Nechci ani už mluvit o odstavci osm, v němž Havel "uvítal, když vláda vtělila do svého programového prohlášení svůj úmysl oddělit postupně důchodový fond od státního rozpočtu". Toto opatření je nesmysl. V nynější situaci, po klausovsky provedené privatizaci NELZE oddělit důchodový fond od státního rozpočtu. Státní pohledávka na starobní důchody trvá. Jakékoliv oddělení důchodového fondu od státního rozpočtu může být jen formální.
Nebylo mi jasné, z jakého titulu vlastně prezident České republiky pronáší projevy před vládou a parlamentem. Přednáší je z titulu své funkce, anebo jen jako soukromý občan? Má právo vstupovat do politiky jako politický činitel, anebo musí zastávat přísně nepolitické stanovisko jako třeba britská královna?
Zavolal jsem právničce Gabriele Arpové, manželce Ivana Kytky. Probrali jsme ústavu, ale moc moudří jsme z toho nebyli.
Má prezident povinnost, když mluví k národu, přednášet jen fundované projevy, anebo si může jako soukromý občan říkat co chce? Vím, že je v současné době velmi obtížné, najít v ČR nový směr, přesto mě však jako občana ČR docela uráží, jak neobjevný a nefundovaný byl Havlův projev.
Možná nekonzultuje odborníky schválně, aby ho nemohli činitelé českých politických stran obvinit, že příliš inteligentní analýzou nepřípustně zasahuje do politického procesu?
Anebo mu možná ten projev napsala ta Dáša, uzavřela Gabriela Arpová.
PS. Klaus pak promluvil na několikaminutové tiskové konferenci, kde odmítl odpovídat na jakékoliv otázky. (Nepřipomíná tohle už hodně Vladimíra Mečiara? Klause bychom se měli pořád ptát, ať se objeví na veřejnosti kdekoliv, jak to bylo s tím švýcarským kontem. Jeho projevy na jiné téma nejsou zajímavé, dokud tato hlavní, klíčová otázka nebude vyjasněna. Člověk, nad nímž visí obvinění z korupce, by se neměl vyjadřovat k ničemu jinému, dokud toto obvinění nebude odstraněno.)
Klaus Havlův projev na tiskové konferenci odmítl jako "třetí cestu" (sic). Takže ani tady nic nového. Jak dlouho bude ještě opakující se panoptikum pokračovat?
PPS. (Středa dopoledne: Dostal jsem k výše zmíněnému článku kladné i záporné ohlasy. Chtěl bych tedy ještě podotknout:
Možná, že česká společnost potřebuje, aby byly názory, obecně nyní vyjadřované mezi lidmi, jasně vysloveny prezidentem, osobností, které si občané většinou váží (protože za ně sejmula hříchy) a aby tak byly posvěceny. "Vidíte, když to říká i prezident, musí to být pravda."
Jenže to nic nemění na tom, že v Havlově projevu nebylo řečeno skoro nic nového. Myslím si, že je možno požadovat - pokud se má český prezident vyjadřovat ke společenské situaci - aby udělal trochu víc. )
(Jan Čulík)
Měl Marx přece jen pravdu?
Komunismus je možná mrtev, ale Marxova kritika kapitalismu je nyní považována za velmi přesnou - a dokonce i pravicoví ekonomové chválí jeho názory, píše New Yorker
Autor článku v časopise New Yorker, John Cassidy, strávil letos v létě víkend na Long Islandu na chatě přítele z univerzity: inteligentního a věcného Angličana, který pracoval jako vysoký úředník v britské státní službě a jedné finančnické firmě v londýnské City. Nyní je čelným analytikem ve velké investiční bance na Wall Street v New Yorku.
"K mému překvapení," píše Cassidy, "začal tento finanční analytik hovořit o Karlu Marxovi."
"Čím delší dobu trávím na Wall Street," uvedl, "tím více jsem přesvědčen, že měl Marx pravdu."
Cassidy předpokládal, že analytik vtipkuje.
"Na ekonoma, který vzkřísí Marxe a dá to všechno do koherentního modelu, čeká Nobelova cena," pokračoval analytik docela vážně. "Jsem naprosto přesvědčen, že Marxův přístup je nejlepším způsobem, jak analyzovat kapitalismus."
Cassidy byl skutečně překvapen. Během studií ekonomie začátkem osmdesátých let v Oxfordu měli studenti pro Marxe jen pohrdání. Nicméně, když Marxe nyní chválil Cassidyho bývalý spolužák, nyní významný finančník na Wall Street, Cassidy si opatřil Marxovy knihy (Teorie nadhodnoty, Německá ideologie, Osmnáctý Brumaire Ludvíka Bonaparta) a přes léto je podrobně nastudoval.
Marx ovšem mnohdy píše zcela nesrozumitelně, přiznal frustrovaný Cassidy. Nicméně, Cassidy postupně začal chápat, co měl finančnický přítel na mysli.
Marxovo dědictví bylo zamlženo pádem komunismu. Jenže komunismus Marxe příliš nezajímal. Marx byl analytikem kapitalismu, a měl by být posuzován výlučně jako analytik kapitalismu. Mnoho rozporů a konfliktů, které viděl v kapitalismu Velké Británie devatenáctého století, posléze odstranily reformistické vlády. Nyní se ale mnohé tyto konflikty objevují znovu, jako proměnlivé viry.
Ano, píše Cassidy, mnoho z toho, co psal Marx, jde čtenáři silně na nervy. Ale pak v jeho knihách najdete fascinující odstavce o globalizaci, o nerovnosti, o politické korupci, o monopolizaci, o technickém pokroku, o úpadku vysoké kultury a o degenerujícím vlivu moderní existence. Jsou to všechno otázky, s nimiž se dnes ekonomové potýkají znovu - a někdy si ani neuvědomují, že kráčejí v Marxových šlépějích.
Jako většina myslitelů, Marx vytvořil většinu svých nových myšlenek, když mu bylo kolem dvaceti až třiceti. Po zbytek života je pak rozpracovával.
Marxovu hlavní novou myšlenku, kterou zformuloval v knize Německá ideologie (1846), nedávno shrnul několika slovy politického sloganu pro pracovníky Clintonovy předvolební kampaně jeho tehdejší poradce James Carvile: "It's the economy, stupid." "V první řadě jde vždycky o ekonomiku, blbečku."
Marx sám užil termínu "materialistický koncept historie" a tento koncept je nyní všude tak obecně přijímaný, že ho používají analytikové všech politických přesvědčení a neuvádějí, že autorem myšlenky byl Karl Marx.
Když argumentují konzervativci, že sociální stát musí být zlikvidován, protože potlačuje soukromou podnikavost, nebo když poukazují na to, že se Sovětský svaz rozložil, protože se hospodářskou efektivností nemohl vyrovnat Západu, přijímají Marxův argument, že hospodářství je motorem lidského vývoje.
Kapitalismus podle Marxe způsobuje, že se lidé podřizují primitivní hrabivosti. "Peníze jsou odcizenou esencí lidské práce a lidského bytí. Tato odcizená esence člověku vládne a člověk ji zbožňuje," napsal Marx. Možná to formuloval trochu tvrdě, ale není to pravda?
Degenerace lidové kultury, aby se dosáhlo co největších finančních zisků, o tom také psal Karl Marx. Argumentoval, že kvalita umění, které daná společnost produkuje, je odrazem hmotných podmínek, které v dané éře vládnou.
Komunistický manifest z roku 1847 - 1848 byl napsán ve spěchu, na žádost Marxových přátel z Komunistické ligy. Obsahuje spoustu propagandistických pasáží, které znějí jako slova šílence.
Kromě toho však se podle Cassidyho Marxovi v Komunistickém manifestu podařilo vysvětlit, jak kapitalismus funguje:
"Buržoazie vládne sotva 100 let a vytvořila větší a silnější výrobní síly, než jaké se podařilo vytvořit veškerým předchozím generacím," psal Marx. Tento obrovský rozvoj, průmyslová revoluce, není omezen na žádnou jedinou zemi, protože je neustálá potřeba nových trhů, a ty "shání buržoazie po celém světě". Kamkoliv podle Marxe buržoazie pronikne, ochromí a zlikviduje tradiční způsoby života. "Veškerý starý národní průmysl byl zničen anebo bude zničen," píše Marx. "Odstraňuje ho nový průmysl, a nutnost nové technologie zavádět je pak otázkou přežití pro všechny civilizované národy." Netrpí tím jen místní podnikatelé. Celé kultury jsou likvidovány nezadržitelnou silou modernizace a mezinárodní integrace. "Intelektuální tvorba jednotlivých národů se stává obecným majetkem," psal Marx. "Národní jednostrannost a úzkoprsost začínají být nemožné, a z četných národních a místních kultur vzniká jediná, světová kultura."
Globalizace je nejmódnějším slovem konce dvacátého století, ale Marx předpověděl většinu jejích charakteristických rysů už před 150 lety. Kapitalismus nyní už značně pokročil při přetváření světa na jednotný trh. Nic nezastaví permamentní revoluci, kterou představuje kapitalismus. "Neustálé podvracení všech existujících společenských řádů, trvalá nejistota, trvalý neklid - všechno toto odlišuje buržoazní epochu od předchozích epoch," psal Marx.
Globalizace bude v nadcházejícím století největším politickým problémem. Podle nedávné studie Světové banky se do 25 let stanou Rusko, Čína, Indie, Indonésie a Brazílie světově vlivnými průmyslovými mocnostmi. To jen zvýší konkurenční tlak na všechny ostatní rozvinuté země.
Mnozí ekonomové nyní varují před zintenzivňující se globalizací. Současní kritikové užívají suššího jazyka než Marx, ale jejich argumentace je obdobná: "Mezinárodní integrace trhů pro zboží, služby a kapitál nutí společnosti, aby měnily své tradiční zvyklosti a velké části těchto společností proti tomu bojují," napsal Dani Rodrik z harvardské univerzity, ve významné knize Has Globalization Gone Too Far? (1997). Rodrik pokázal na to, že dětská práce, podniky vyhýbající se daním, a uzavírání amerických továren jsou všechno rysy globalizace. Necitoval, že to má z Marxe - asi by to neprospělo jeho kariéře - ale uzavřel, že pokud svět nebude schopen nynějším globalizačním trendům čelit, dojde k "společenskému rozkladu".
V Kapitálu se pokusil Marx definovat ekonomické zákony moderní společnosti. V tom zcela selhal. Jeho matematický model ekonomie, založený na myšlence, že práce je zdrojem veškeré hodnoty, obsahoval množství vnitřních rozporů a málokdy se o něm dnes seriózně píše. Mnoho hospodářských nástrojů, které užívají dnes ekonomové, v šedesátých letech 19. století ještě neexistovalo.
Marx si však povšiml jedné jiné, významné skutečnosti - totiž že kapitalismus má tendenci vytvářet monopoly, a proto je nutno ho přísně regulovat. Zdálo se, že tento problém byl posléze vyřešen politickými reformami. Jenže v posledním desetiletí dochází k obrovskému množství spojování podniků v mnoha podnikatelských sférách - v zábavním průmyslu, v lékařství, ve zbrojařství, ve finančnictví.
Hlavním Marxovým úspěchem byl, že umístil podnikatele a motiv zisku do čela a do ohniska hospodářského vývoje. Ekonomům toto mnohdy dodnes nedošlo.
V Marxově modelu jsou kapitalisté ohroženým živočišným druhem, jsou neustále pod tlakem konkurentů, kteří se snaží proniknout na jejich trhy a ovládnout je. Proto musejí podniky zlevňovat své výrobky, investovat do technologií, ulehčujících práci a vyvíjet nové výrobky. V důsledku této "akumulace" je kapitlismu daleko produktivnější než předchozí společenské systémy.
Toto pojetí hospodářského rozvoje vzkřísil ve čtyřicátých letech našeho století Joseph Schumpeter, bývalý rakouský ministr financí, který se stal harvardským ekonomem. Nazval tento model "tvůrčím ničením". V minulých letech formalizovala Schumpeterovu práci skupina čelných matematických teoretických ekonomů, včetně Paula Romera ze Stanfordské univerzity a Philippe Aghiona z University of London. Nazývají to endogenous-growth theory a většinou neuvádějí, že mají své myšlenky od Marxe (vyvolalo by to posměch). Jejich modely jsou však marxistické, protože dokazují, jak je technický pokrok důsledkem konkurenčního procesu.
Po kapitalismu sice nepřišel komunismus, ale také kapitalismus vůbec nepřežil v původní hrubé formě, jakou zažil Karel Marx. Během sta let od Marxovy smrti zavedly vlády v průmyslových zemích množství reforem, v jejichž rámci zlepšily životní úroveň, pracovní zákonodárství, zavedly minimální mzdu, sociální podporu, státní bytový fond, státní zdravotnictví, dědickou daň, a tak dále. Tyto reformy by sám Marx ve své době charakterizoval jako "socialismus".
Za poslední dvě desetiletí došlo jménem "hospodářské efektivity" k silné ofenzívě proti sociálně demokratickým opatřením. V důsledku toho vznikla v některých společnostech velká sociální nerovnost, tak, jak to předpověděl Marx.
Marx byl přesvědčen, že se společnost dělí na lidi, kteří vlastní stroje a továrny, a na lidi, kteří vlastní jen svou pracovní sílu, kterou prodávají ("proletáře"). Toto rozdělení je jistě příliš hrubé - existují dnes lidé, pracující na volné noze, státní zaměstnanci, lidé, kteří vlastní akcie ve svém podniku, atd.
Není ale pochyb, že nejvíce v posledních dvou desetiletích zbohatli lidé, kteří vlastní výrobní prostředky: ředitelé podniků a akcionáři. V roce 1978 vydělával typický ředitel velké americké firmy šedesátkrát více než typický zaměstnanec, v roce 1995 vydělával tento ředitel sto sedmdesátkrát více než typický zaměstnanec. Polovinu veškerých akcií ve Spojených státech vlastní jedno procento obyvatelstva.
Zdá se, že z toho vyplývá, že platnost má i jedna z Marxových nejkontroverznějších myšlenek, myšlenka "zbídačování". Marx argumentoval, že zisky porostou rychleji než platy zaměstnanců, takže z relativního hlediska budou zaměstnanci chudnout. To se skutečně v Americe za posledních dvacet let děje.
Marx si také povšiml, že se zvyšuje životní úroveň zaměstnanců jen tehdy, je-li nízká nezaměstnanost. To mnozí ortodoxní ekonomové donedávna popírali. Marx byl přesvědčen, že mzdy zaměstnanců jsou uměle udržovány na nízké úrovni velkou "rezervní armádou" nezaměstnaných. Zrušte tuto armádu a mzdy začnou stoupat - a to se také od roku 1996, kdy v Americe výrazně poklesla nezaměstnanost, začalo dít.
Jinou důležitou součástí Marxova učení je jeho vysvětlení, kde je v kapitalistické společnosti ohnisko moci. Poslední dobou se několik ekonomů vrátilo k Marxově myšlence, že okolnosti, za nichž jsou lidé nuceni činit svá rozhodnutí jako spotřebitelé, jsou stejně důležité jako tato rozhodnutí.
Naprosto nevím, jak jsem dostal tuberkulózu
Můžete dostat tuberkulózu, už když na vás někdo zakašle. Očkování proti tuberkulóze je účinné jen asi 15 let
Giles O'Bryan, osmatřicetiletý britský nakladatel, jel letos o velikonocích s rodinou na dovolenou. Vrátil se do Londýna velmi unavený a probudil se se silnou bolestí hlavy, která se neustále zhoršovala. Také ho strašně bolely nohy a záda. Lékař konstatoval, že má infekci močového měchýře a předepsal mu antibiotika.
Avšak Gilesovi bylo pořád hůř. Měl velmi vysokou teplotu a blouznil v horečce. Lékař poslal Gilese okamžitě do nemocnice. Tam ho prohlédla celá řada lékařů, kteří na něm nenašli nic. O jedenáct hodin později se ho chystali propustit, když jednoho lékaře napadlo Gilese zrentgenovat. Bylo zjištěno, že má "díru na plicích". Nakonec udělali diagnózu, že má tuberkulózu a byl okamžitě odsunut na izolované oddělení.
Giles byl šokován. "Naprosto jsem nevěděl, kde jsem mohl tuberkulózu dostat." Avšak tuberkulózu může chytit každý, jen z pouhého kýchnutí druhého člověka.
Kdysi byla tuberkulóza nemocí, která postihovala všechny vrstvy společnosti. Poté, co byla objevena antibiotika, se tuberkulóza přestěhovala jen do chudých částí světa. Dnes se tuberkulóza vrátila i do bohatých společností.
Většinou se stávají obětí tuberkulózy bezdomovci a podvyživení lidé, ale může ji dostat kdokoliv, i ten nejbohatší člověk.
Mezi příznaky tuberkulózy je kašel (někdy se vykašlává krev), horečka a zvracení. Díky antibiotikům se zdraví lidé jako Giles úplně uzdraví, avšak mohou vzniknout nebezpečné komplikace
Tuberkulóza je dnes na světě stále nejčastější nakažlivou chorobou působící smrt. Světová zdravotnická organizace odhadovala, že v roce 1992 byla nakažena tuberkulózou celá třetina obyvatelstva na světě. V roce 1993 prohlásila Světová zdravotnická organizace tuberkulózu "globálním zdravotním nebezpečím" a letos v březnu zavedla novou strategii pro užívání léků proti tuberkulóze.
I když byl Giles v dětství očkován proti tuberkulóze, vakcína ochraňuje jen asi patnáct let. Není známo, zda pozdější dodatečné očkování dokáže poskytnout před nemocí ochranu.
Čtyři velmi silné léky je nutno brát proti tuberkulóze po dobu šesti měsíců. Mohou mít nepříjemné vedlejší účinky. Většinou trpí pacienti letargií a nevolností. Problém je, že antibiotika se musejí brát velmi dlouho, aby se nemoc nevrátila. To, že mnozí pacienti antibiotika nedobrali, vedlo ke vzniku potenciálně nevyléčitelné, vůči antibiotikům odolné tuberkulózy.
