Nejstarší kolej Cambridžské univerzity ve Velké Británii se obrátila na církev s prosbou, aby jí pomohla zbavit se nepokojného ducha bývalého kvestora (finančního správce), který tam před dvěma sty lety spáchal sebevraždu.

Činitelé koleje Peterhouse se domnívají, že v jejich prostorách straší ztrápená duše Francise Dawese, který se v roce 1789 v koleji oběsil na provazu od zvonu. V minulých měsících byl duch několikrát spatřen ve starobylé, dubovým ostěním obložené hodovní místnosti Combination Room, nejnověji těsně před vánocemi.

Dva číšníci, Matthew Speller a Paul Davies, svědčí o tom, že viděli ducha, jak pomalu kráčí místností. Posléze zmizel u schodiště, nedaleko místa, kde byla před dvěma sty lety Dawesova mrtvola údajně objevena. Naposledy se duch objevil těsně před vánoci. Viděl ho Andrew Murison, nynější kvestor koleje. Pozdě v noci slyšel ve zmíněné místnosti opakované klepání a obklopil ho děsivý chlad, přestože velký oheň v krbu stále ještě žhnul.

Duchovní správce Graham Ward, teolog a děkan koleje Peterhouse, informoval o výskytu ducha diocézní správu v katedrálním městě Ely. Je pravděpodobné, že církev bude sloužit za duši zemřelého Dawese rekviem, pokud se bude duch i nadále objevovat. "Bylo by to ale obtížné, protože by se rekviem museli účastnit všichni učitelé a zaměstnanci koleje Peterhouse a je možné, že mnozí z nich nebudou chtít," řekl Ward.

"Duchové se jaksi nehodí do teologie Vzkříšení, ale viděl jsem tu absolutní hrůzu na tváři těch dvou číšníků, takže nepochybuju, že něco se skutečně stalo. V koleji, plné nespolehlivých lidí jsou tito číšníci naprosto spolehliví."

Dr. Murison konstatoval: "Není důvodu číšníkům nevěřit. Jsou to naprosto skeptičtí a věcní lidé, i když někteří zdejší učitelé si bezpochyby myslí, že číšníci upíjeli rektorovo portské."

"Co se mně týče, nemám žádný pocit obav, ale duch zatím nikomu neudělal nic zlého. Myslím, že je nepravděpodobné, že by se nám podařilo přesvědčit všech 45 učitelů na zdejší koleji, aby se dostavili k vymítání ducha - jsou to cynikové a takovýmto věcím nevěří."

Dr. Murison se před několika dny zastavil pozdě večer v hodovní síni Combination Room, kde se pořádají obědy a schůze, a přitom náhle ucítil přítomnost sebevraha z osmnáctého století. "Bylo asi tři čtvrtě na dvanáct v noci. Nestihl jsem ten večer jít na večeři, tak jsem si šel do místnosti pro ovoce, které jsem si chtěl vzít na pokoj. Chtěl jsem zrovna vzít z mísy banán, když se ozvalo klepání.

Myslel jsem, že to je asi ústřední topení, jenže se to ozývalo zpod okna, a tam nejsou žádné trubky ani žádný radiátor. Už jsem si povšiml, že je v místnosti obrovská zima, což bylo podivné, protože oheň v krbu ještě žhnul."

Dawes je pohřben na nedalekém hřbitově u kostelíka Little St. Mary's. Spáchal sebevraždu, protože si kladl za vinu, že došlo ke zvolení kontroverzní osoby Francise Barnese za rektora koleje Peterhouse. Na volbu nového rektora měl dohlížet právě Dawes, ale při volbě došlo k podvodům a byl zvolen vysoce nepopulární rektor. Z historických dokumentů vyplývá, že se na Dawesův pohřeb dostavily stovky lidí. Dawes byl uznávaný odborník na klasické literatury. Bylo mu kolem šedesáti, když zemřel, a své milované koleji odkázal 100 liber, což tehdy byly dost velké peníze.

Oba číšníci pevně prohlašují, že ducha skutečně viděli. Poprvé se duch zjevil letos v dubnu, když servírovali večeři.

Dvaadvacetiletý Speller konstatoval: "Zašli jsme do Combination Room pro talíře. Chtěli jsme je odnést nahoru po točitých schodech. Hovořili jsme spolu, když jsme zahlédli, jak se něco šine místností, na vzdálenost asi pěti metrů, od prostředka místnosti směrem k oknu. Podíval jsem se na Paula a řekl jsem, "Viděls to?"

Oba číšníci uvádějí, že duch byl asi tak velký, jako normální lidská postava, ale bylo nemožné určit rysy jeho tváře či jeho pohlaví, protože se pohyboval asi třicet centimetrů nad zemí. Jídelna byla osvětlena tlumeným světlem a duch naopak byl vidět ostře a jasně osvětlený. Tak jako kvestor Murison, oba číšníci pocítili, že od ducha vane zima. Davies řeků: "Neměl jsem strach, ale moc blízko se mi k tomu nechtělo."

Když se duch posléze objevil znovu, oba číšníci byli natolik znepokojeni, že přerušili večeři a informovali o zjevení děkana. Šestadvacetiletý Davies šel směrem k duchovi, ale ten na to nezareagoval a dál se pohyboval nerušeně směrem k oknu.

Kamenné schodiště vede spirálovitě čtyřiceti schody a dvěma poschodími ke zvonici, kde neštastný kvestor Dawes spáchal v osmnáctém století sebevraždu. Číšníci také slyšeli rytmické klepání, které se pohybovalo po celé místnosti za ostěním a jindy, Paul Cooke, vrchní číšník si všiml, že pevné dubové dveře silně vibrují. Snažil se je vší silou udržet v klidu. To se mu vůbec nepodařilo. Když vibrace ustaly a podařilo se mu dveře otevřít, na druhé straně nebyl nikdo.

Peterhouse je ideálním místem pro duchařský příběh. Kolej byla založena v roce 1284 a částečně je dosud umístěna v původních budovách ze třináctého století. Večeře a schůze správní rady koleje se konají při svíčkách.

V koleji se vymítal duch už dvakrát. V osmnáctém století bylo zapotřebí odstranit ze studentské ubytovny ducha, házejícího předměty, a nedávno vykonal vymítací ceremonii bývalý děkan, protože se v rohu starého nádvoří, vedle hřbitova, vyskytovala černá postava.

Independent, 20. prosince 1997

V Jordánsku se nedávno konala konference pod záštitou jordánského korunního prince Hassana, vévody z Edinburku a sira Evelyna de Rothschilda, muslima, křesťana a žida. Cílem konference bylo vytvořit v dnešním pluralistickém věku dialog a společnou agendu pro tato tři náboženství. Konference byla soukromým shromážděním profesorů teologie, sociologů, biskupů a velvyslanců, mezinárodních finančníků a bývalých premiérů z celé Evropy a arabského světa.

Vždycky, když upadají civilizace, roste úzkost, řekl velký protestantský teolog Tillich. Není pochyb, že v dnešní době existuje v mnoha vrstvách společnosti deprese. Velmi rozšířená nezaměstnanost a rostoucí pocit sociální nejistoty je jen jednou součástí napětí vznikajícího před koncem tisíciletí. Vládne všeobecný pocit, že se společnost pod hospodářským tlakem a pod tlakem protispolečenských tržních filozofií tříští a že existuje potřeba znovu objevit koncept společného dobra. Avšak zároveň působí dynamika i opačným směrem. Poevropšťování světa skončilo: v plném rozkvětu je poameričťování světa a ekonomický vliv se začíná přesunovat do tichomořské oblasti. Hodnoty osvícení jsou ohroženy a tato obava je vyjadřována v samotných Spojených státech, ve velkém vzoru pluralistického státu. Jeho děti ale vyrůstají bez duchovních hodnot.

Ve formálně křesťanských společnostech hmotařského Západu se o vánocích - když utichne hluk a skončí nakupování - lidé přece jen občas ještě zamyslí v tichu nad tím, co si počít s vakuem ve tvaru Boha, které vzniklo v dnešní společnosti. Mnoho lidí si myslí, že je prostor po Bohu skutečně už jen prázdný. Jiní jsou naopak přesvědčeni, že stín boží přítomnosti ještě úplně nezmizel. Náboženství, které bylo před časem v Evropě v úpadku, zdá se všude jinde dnes rozkvétá. S příchodem křesťanského socialismu vstoupil Bůh i do politiky. K obrození dochází mezi mladými britskými muslimy, jejichž bratři ve víře nabývají jinde ve světě na vlivu pod praporem fundamentalismu. A i když rozsáhlý a autoritativní průzkum evropských hodnot (European Values Survey) ukazuje, že většina lidí neočekává od církví žádné odpovědi, z výstředností - od kultury New Age, až po lidově náboženskou reakci na smrt princezny Diany - vyplývá, že lidé hledají duchovno.

Sekularismus (světské přesvědčení) pociťuje, že je ohrožen, a tak reaguje energickou obranou klasického liberalismu. Jeho obrana zní takto: několik náboženství tvrdí, že každé z nich má výlučný přístup k univerzální pravdě. Všechny ale zároveň nemohou mít pravdu. Přijatelné je jen to, co je skutečně univerzální. Tak musí být náboženství odsunuto do soukromého života a veřejná doména musí být pluralistická a světská: ve veřejné doméně musí být dovoleno všechno, co neohrožuje ostatní lidi.

Do určité míry nám tento přístup posloužil velmi dobře. Před érou osvícenství v osmnáctém století bylo celé století náboženských válek. V osvícenství však Evropa opustila autoritářskou náboženskou ortodoxii a nahradila ji přístupem racionálního vědeckého zkoumání. Západní svět také přijal principy skepse, individualismu a racionality bez tradice. Došlo k odluce církve a státu a svoboda a tolerance, vzniklé v důsledku nového sekularismu, uvolnily energii, která vyvolala průmyslovou revoluci, způsobila vznik moderního demokratického státu a vysoké úrovně vědy, kultury a vzdělání.

Avšak nový sekularismus měl svá omezení. Jeho důraz na individuální sebezájem vytvořil takzvaného homo oeconomicus - muže a ženy, kteří intenzívně usilovali o vytváření bohatství, ignorovali však přitom, jak tříštivý vliv to má na společnost. Nadšení pro vědu vyvolalo technologický pokrok, ale také závody ve zbrojení a obrovské ekologické škody. V důsledku privatizace morálky vzrostla svoboda a možnost volby - ale vznikl tak supermarket hodnot, z něhož si dnes každý vybírá, co se mu zachce. A nacionalismus udržel při životě kulturní zvyklosti, které vznikly v náboženské éře - takže například pronásledování židů jako vrahů Krista přežilo a přešlo do sekularizovaných ideologií nacionalismu, fašismu a marxismu.

Pokrok liberálního sekularismu oslabil komunity a instituce, v nichž se lidé sdružovali za společným cílem. Myslitelé v tradici osvícenství, chyceni v pasti své představy o pokroku a o historii, neviděli přiliš velké hodnoty v kulturní, jazykové, etnické a náboženské rozrůzněnosti. Zavřeli oči před důležitostí osobních vztahů v rodinách a v komunitách a odmítli pravidla, rituály a tradice, z nichž vyrostli. Tak se stala společnost prostorem pro konflikty, v němž požadují od státu splnění svých rozličných požadavků etnické komunity, náboženské asociace, nátlakové skupiny a celá řada dalších organizací. To způsobuje, že je erodován základní konsensus sdílených hodnot, které společnost potřebuje k tomu, aby mohla rozsuzovat spory mezi takovýmito svými členy.

Různé druhy morálky jsou, jak konstatuje Nejvyšší rabín Velké Británie Jonathan Sachs, jako jazyky. Tím, že si určitou morálku osvojíme, přijmeme účast na určité tradici, která existovala dávno před námi. Tak jako jazyky, ani různé morálky nejsou univerzální, ale ani nejsou produktem soukromé či osobní volby. Morálka je totiž základna, která umožňuje lidskou činnost a je to bod, z něhož je lidská činnost posuzována. I když většina z nás už dnes nevěří zjevené náboženské pravdě, stále ještě využíváme morálního kapitálu celých století židovsko-křesťanské tradice, která je zdrojem mnoha našich sekularistických pravd.

Zdá se, že sekularistický liberalismus nemá žádný jiný zdroj, z něhož by mohl tuto tradici obnovovat. Důsledky osvícenství - věda, kapitalismus, individualismus a demokracie - to jsou všechno mechanismy, které umožňují lidskou činnost, avšak žádné z nich neobsahují hodnoty. Jsou to, jak to formuloval filozof Alasdair MacIntyre, "morální zásady druhého řádu" - vytvářejí rámec, v němž mohou kvést ctnosti, ale samy o sobě ty ctnosti nevytvářejí. Pokud toto neuznáme, riskujeme, že proměníme pluralismus v ideologii. Zavedlo by nás to do světa nemorálnosti, v němž učiní kapitalisté téměř cokoliv, aby vydělali peníze, vědci odmítnou jakékoliv zábrany při vědeckém výzkumu a budou bezohledně rozšiřovat vědecké poznání, a demokraté se stanou obětí relativismu, v němž se stane morálka prostě jen způsobem, jak vyjádřit určité preference. Liberalismus, jak zdůrazňuje politolog John Gray, je prázdný a nemá nic, co by mohl vyučovat. Liberalismus vytvořil monokulturní svět, který je maskován jako mnohokulturní svět. Vedlo to zjednodušení duše světa na úroveň reklamy na Coca Colu.

Náboženství se snaží proti tomuto přístupu prosadit. Jeho motivace a jeho styl jsou různé. Tradicionalisté - všech náboženských přesvědčení - bědují nad rozkladem tradičního přístupu ke křesťanství ve školách a ve společnosti. Respekt vůči křesťanství musí být obnoven, konstatují, aby mohly vznikat duchovní a morální hodnoty, aby děti dokázaly rozlišovat, co je správné a co je špatné, je nutno podporovat hodnoty rodinného života a smysl pro počestnost, důvěryhodnost a toleranci. Existují politikové, kteří pro vlastní politické účely zneužívají náboženského jazyka. Na tom není nic nového. Náboženství bylo vždy mnoha lidmi považováno za užitečný mechanismus sociální kontroly. Různé formy náboženství, jak praví historik Gibbon, byly ve starém Římě považovány občany za stejně pravdivé, filozofy za stejně falešné, a státními úředníky za stejně užitečné. A dokonce i  ateisté jako Voltaire vyhlašovali, že by chtěli, aby jejich právník, krejčí, služebník i manželka věřili v Boha, protože jen tak bude on sám méně často podváděn a okrádán.

A pak existují stoupenci učení New Age, různých výstředních mystických věr, které byly donedávna odmítány jako pověry, ale v sekularizované společnosti musejí dostávat tyto víry tentýž status jako velká tradiční náboženství. Tak můžeme říci spolu s Charlesem Dickensem, že "naše éra je éra nevíry". Anebo s G.K.Chestertonem, že "když lidé přestanou věřit v něco, nezačnou nevěřit v nic, začnou věřit ve všechno možné".

Nejpozoruhodnější náboženskou reakcí je fundamentalismus. Výraz byl vytvořen v Americe devatenáctého století jako kladný pojem. Vymysleli ho pravicoví američtí křesťané, kteří požadovali, aby byla bible brána doslova. Tak jako původní křesťanští fundamentalisté byli i oni motivováni tím, co považovali za přílišný liberalismus moderní společnosti - reagovali proti kritickému historickému zkoumání biblických dokumentů a proti učení o evoluci - tak reagují i současní muslimští fundamentalisté na  modernismus západní kultury.

Jako ostatní druhy fundamentalismu, i islámský fundamentalismus pramení z pocitu zotročení (to vysvětluje, proč sedmdesát procent amerických černochů, kteří jsou odsouzeni do vězení, přijmou ve vězení to, co považují za islámskou víru). Muslimové po celém světě mají pocit zostuzení západní kulturou a zejména hospodářskou a vojenskou mocí Spojených států, které jsou široce považovány v arabském světě za "velkého satanáše". O Západě má muslimský svět často představu, že pořádá novou křížovou výpravu proti evropskému islámu v Bosně. To je asi tak přesná představa, jako západní dojem, že většina islamistů přísluší k násilným a nestabilním hnutím, která chtějí zlikvidovat umírněnost.

V Británii má obnova islámu obdobné kořeny. Islám, k němuž se mnoho mladých britských Asijců navrací, byl zbaven zvyklostí a tradic, které si jejich rodiče přinesli z indického subkontinentu. Tito mladí lidé čtou Korán čerstvýma očima, avšak v atmosféře relativní hospodářské deprivace, vyloučení ze společnosti, nezaměstnanosti, nízkých platů a špatných bytů. Islamismus je zvlášť silný mezi první generací Asijců, jimž se dostalo vyššího vzdělání: očekávali, že se jim podaří zbohatnout, ale to očekávání bylo zklamáno. Tento postoj se vyskytuje po celé Evropě, odcizení a rasismus vyvolávají u muslimské komunity "široce sdílený pocit paranoi", konstatuje dr. Tariq Ramadan, univerzitní učitel na univerzitě v Ženevě.

"Když jsou lidé připraveni nejen o demokracii, ale i o veškerou možnost vyjádřit svůj názor, obracejí se k náboženství a nalézají svůj hlas v něm," řekl soukromě na jordánské konferenci jeden z nejčelnějších diplomatů muslimského světa. Došlo k tomu v Polsku za komunismu, v Latinské Americe za vlády generálů, které podporovaly Spojené státy, a nyní k tomu dochází v arabském světě v zemích, kde vládnou diktatury. Návrat k islámu je nejintenzívnější u nejvzdělanějších lidí. "Sekularizovaný, socialistický diskurs rodičů je zdiskreditován," řekl soukromě jiný prominentní muslim. "Nepřinesl žádoucí výsledky. Lidé hledají nové metody."

Co si o tom všem mají myslit ostatní části společnosti? Někteří lidé zastávají názor, že všechno náboženství by mělo být zlikvidováno. Náboženství je podle nich zdrojem bigotnosti, zármutku a zabíjení. Nábožensky založení lidé, argumentují tito debatéři, mají dostatek náboženství k tomu, aby druhé nenáviděli - ale nemají dost náboženství k tomu, aby milovali. A skutečně, z historického hlediska bylo náboženství tak často silou působící války a nepřátelství, jak často bylo silou pořádku a harmonie.Byly to ale války - jako v dnešní Bosně či v Irsku - v nichž se náboženství stalo jen nálepkou označující etnickou příslušnost. Lidé nebyli zabíjeni pro to, co věřili, ale pro to, co si ostatní mysleli, že věří. Potíž je, že náboženství činí v soukromí dobro a na veřejnosti zlo.

Tváří v tvář této různorodosti a složitosti se listopadová konference Interfaith, která se konala v Jordánsku, pokusila zjistit, zda mají tři hlavní náboženství dneška něco společného, co by mohla užitečným způsobem nabídnout postliberálnímu sekularismu. Na ammánském shromáždění nejvýznamnějších osobností - byla to už několikerá taková soukromá konference za posledních patnáct let - se sešlo deset představitelů každé ze tří věr.

Jednání se odehrávala v tajnosti, ale vyšla z výroku Hanse Kunga, "Nemůže být mír mezi národy, pokud nebude mír mezi náboženstvími".

Judaismus, křesťanství i islám hovoří o lásce, milosrdenství a o spravedlivé společnosti, avšak všechna tato náboženství tvrdí, že mají monopol na pravdu, jak to vyjádřil svatý Augustin výrokem "salus extra ecclesiam non est" - "mimo církev nemůže dojít k spasení". Všechna tři náboženství přitom mají posvátné texty, které vyzývají k násilí. První otázkou bylo: jak by bylo možno takové nepohodlné texty smířit? Židovská reakce nabízela určitý optimismus. Historicky reagovalo židovství na ostatní náboženství nejrůznějším způsobem, mimo jiné i jako důkaz, že i jiným národům jsou z nebes sesíláni proroci.

Hebrejské náboženské texty se nemají číst jako souvislé dogma, ale jako samostatné dokumenty, které zaznamenávají měnící se vztah různých skupin lidí k Bohu. To, že Všemohoucí uzavřel s židy smlouvu, neznamenalo, že podobnou smlouvu nemohl uzavřít i s jinými národy.

Křesťané by mohli přijmout obdobnou historickou perspektivu. Kromě toho, křesťané mají pojem "hierarchie pravd", podle něhož lze najít souvislosti mezi jednotlivými dogmaty studiem zjevení Kristova mystéria.

Avšak islám má problém, neboť všichni muslimové - nejen takzvaní "fundamentalisté" - jsou přesvědčeni, že Korán je nutno brát doslova, protože je to slovo Boží, které Mohammedovi nadiktoval anděl Gabriel.

Přesto však je jasné, že mnohé západní názory na islám jsou falešné, zastaralé anebo jsou založeny na nevědomosti. Historicky byl islám tolerantnějším náboženstvím než křesťanství. Mnoho ze zvyků, které jsou na Západě charakterizovány jako islámské, je jen místními zvyky. Tak "islámský" zákon sharia, který rozhořčuje Západ a který platí v Saúdské Arábii, by měl být daleko přesněji charakterizován jen jako saúdský zákon. Většina jeho ustanovení je jinde považována za  neislámská. Dokonce i skupiny jako Muslimské bratrstvo v Egyptě a Hizbollah na Blízkém Východě začínají nyní debatovat o lidských právech, sociální spravedlnosti, demokracii a právech žen, způsobem, který by byl ještě před deseti lety považován za "západní spiknutí".

Bylo ale také zřejmé z rozdílu v tom, jak muslimští představitelé hovořili v Ammánu na veřejnosti a v soukromí, že mnoho umírněných muslimů silně podléhá emocionálnímu vydírání extrémních příslušníků jejich kněžstva.

Za takových okolností je svůdné zahájit dialog mezi náboženstvími a se společností jen na základě nejnižšího společného jmenovatele. Logikou je, že náboženství musejí překonat své ego a jeho projevy - nenávist, touhu po moci a po bohatství a sebeklam - a reagovat na transcendentální realitu, jíž je Bůh. Všechna náboženství nabízejí různé, ale stejně platné cesty na stejnou horu. Musíme tedy přiznat, že naše vlastní názory jsou chybující, a přijmout právo všech ostatních lidí, aby zastávali jakýkoliv jiný názor.

Toto je právě přístup, který je všeobecně přijímán v západní sekularizované společnosti. Všechno, co není protispolečenské, je dovoleno. A kromě toho, všechny náboženské tradice, založené na posvátných textech, mohou být radikálně zrevidovány ve světle pokroku vědy, biblického zkoumání a kritického myšlení éry od osvícenství. Náboženství tedy prý vstoupí do univerzálnější etapy, v němž budou vybrány nejnosnější náboženské myšlenky z mnoha tradic, a - jak to formuloval jeden delegát ammánské konference - "většina rozdílů bude odsunuta do muzea mrtvých věr".

Potíž s tímto povrchně atraktivním přístupem je, že když se nad ním lidé pořádně zamyslí, uvědomí si, že není přesvědčivý. "Nemůže být pravda," řekl jiný účastník, "že ať věříte v cokoliv, přivede vás to k Bohu. Může to fungovat jen v tom případě, že se budou všechna náboženství revidovat až k takové mlhavosti, že s tím bude moci souhlasit každý. Všechny nesrovnatelné víry se budou muset proměnit v mlhavé metafory."

Ústup k takovémuto náboženskému "esperantu" by znamenal, že by se všechna náboženství musela něčeho vzdát. Křesťané by museli zapomenout na jedinečnost božího Vtělení, muslimové by museli přiznat, že je Korán omylný dokument, buddhisté, že je reinkarnace jen mýtus.

Realističtějším pluralismem by bylo, kdyby bylo přijatelné věřit v některé falešné skutečnosti a přesto mít autenticky otevřenou cestu k Bohu. To by znamenalo, že křesťané musejí přijmout názor, že existují pravdy, které Bůh nezjevil křesťanům, ale zjevil je jiným vírám. Ostatní víry by musely učinit obdobné ústupky a přiznat, že každé náboženství obsahuje konečné Boží Zjevení, ale protože jsme my lidé omylní a chápeme skutečnost pouze částečně, naše porozumění nemůže být nikdy konečné. Možná, že sice existují nadčasové kódy, ale zároveň jen aktuální, časově relativní interpetace. Bůh dovoluje tak velké množství neshod a rozdílností, protože chce, abychom se z toho poučili. Pravdu o životě lze vynikajícím způsobem vylíčit prostřednictvím poezie, filozofie a fyziky, avšak dílo, které se pokusí učinit všechno najednou, zřejmě ve všem selže.

Proto by se neměl hledat nejnižší společný jmenovatel, ale nejvyšší společný faktor. Místo, aby náboženství hledala minimum, na němž se může shodnout, měla by hledat maximum. Teprve tehdy mohou náboženství přispět k vytváření společných hodnot pro širší společnost. Tak by vznikl pluralismus, který by nebyl pouhou tolerancí, ale který by poskytl všem menšinám pocit, že se účastní na projektu celku - a většina by se cítila dostatečně bezpečná na to, aby mohla tolerovat i ty skupiny, jejichž kulturní paradigmata neodpovídají zvyklostem většiny. Jen v rámci takového pokřesťanského liberalismu dokáží velká světová náboženství zahájit konstruktivní debatu se sekularizovaným humanismem.

Odměnou by mohlo být sloučení výhod, které nám přinesl sekularismus - jako je důraz na svobodu jednotlivce - se silným pocitem potřeby společného dobra, který přináší náboženstvé. Uvnitř společnosti by to mohlo vést ke vzniku lepší rovnováhy mezi pořadavky jednotlivce, skupiny a celé společnosti. V širší aréně by mohl Západ dokonce objevit, že mezinárodní solidarita muslimů v mnoha zemích pomáhá neutralizovat jed nacionalismu.