Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé dnešní vydání BL se vám natáhne, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy
Adresa Britských listů je zde.
(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University)
Vláda bez mandátu
Existuje několik vážných důvodů, pro které nemohou obyvatelé České republiky vstupovat do roku 1998 s přehnaným optimismem. Zemi hrozí prodloužená politická krize a hluboká ekonomická stagnace.
Možná by bylo znakem střízlivé občanské dospělosti, kdybychom se v takové situaci vzdali středoevropské tradice falešných úsměvů a svazácky jiskřivého optimismu předtočených půlnočních televizních přípitků. Možná se již nevysílají.
"Novoroční" vláda Josefa Tošovského nebude mít mandát voličů. Nicméně někteří poslanci naznačili, že se nechtějí vzdát před rokem 2000 svých křesel. Prezident, i kdyby chtěl, nemůže parlament rozpustit.
Pat dobrý pro pecivály a pleticháře
Vzniklá patová situace na české politické scéně může v dalších dvou a půl letech vyhovovat především průměrným politickým peciválům a pletichářům ze stranických sekretariátů.
A také politikům, kteří doufají, že voliči do roku 2000 zapomenou na jejich minulá selhání. Cesta k volbám v roce 1998 nebude zdaleka tak přímočará, jak se zdálo ještě před měsícem.
S trpasličí ekonomikou do Evropy oklikou
Díky transformačním selháním se navíc se prakticky se zastavil ekonomický růst. Vlastníci mnoha soukromých firem si ještě nestačili osvojit princip trhu a stálé soutěže. Přitom již vyčerpali srovnatelné výhody, které jim v devadesátých letech poskytovala podhodnocená koruna a levná pracovní síla. Stále častěji je slyšet z bankovních zdrojů, že mnoha českým firmám teď hrozí krach.
Vyspělé západní ekonomiky s ročním přírůstkem hrubého národního produktu kolem tří procent se českým zemím nyní nezadržitelně vzdalují.
Česká republika a její ekonomická síla je trpasličí. Pro srovnání: hospodářský obrat ČR v roce 1997 je menší, než kolik vyplatí britská vláda na podpoře Britům hledajícím zaměstnání.
Návrat do ekonomicky vyspělé Evropy, který byl jedním z hlavních hesel vítězné politické generace z roku 1989, se zatím odkládá na neurčito. Hesla nestačí, nejsou-li podložena jasnou a srozumitelnou vizí, moudrou politikou, smysluplnou prací, tvořivou pílí, občanskou statečností a pokorou.
Kdo bude vládnout
Česká pravice je zřetelně rozložená a utápí se v žabomyších válkách na troskách vlastního neúspěchu. Sociální demokracie nemá čitelný a soudržný ekonomický program, dostatek přesvědčivých osobností a jakékoliv zkušenosti z vládnutí. Občasná prostořekost jejího vůdce hraničí se sebezničující politickou nezodpovědností. Navíc je hazardní hrou o přízeň přemýšlivých voličů.
Opozice přesto všechno patrně zvítězí v eventuálních předčasných volbách do Poslanecké sněmovny. Možná vytvoří i fungující koaliční vládu. A bude-li chtít uspět, bude muset nakonec přijít s čitelnou, srozumitelnou a opatrně prorůstovou hospodářskou politiku.
Její nezbytnou součástí bude vznik takového ekonomického a státo-právního prostředí, které by české zemi přineslo v tvrdé evropské soutěži nové zahraniční investice a mohutný příliv zahraničního kapitálu. Bez nových, rozumně investovaných peněz nemá Česká republika šanci začít se zemím Evropské unie byť jen přibližovat.
Poučení ze selhání české pravice
Bude-li příští koaliční vláda hledat nějaké poučení v porevoluční minulosti, neměla by přehlédnout, že existují nejméně tři příčiny, které definují zřetelné selhání české "technokratické pravice" reprezentované na politické scéně ODS a její elitou - především týmem ekonomů a akademiků z bývalého Prognostického ústavu ČSAV v Praze a několika výraznými a několika nevýraznými osobnostmi z českých a moravských okresů.
Největším selháním je řetězový sled několika nezdařených privatizačních experimentů, především kupónová privatizace.
Bývalá československá a v druhé vlně česká vláda v jejím rámci prakticky zadarmo a nezodpovědně rozdaly (se souhlasem parlamentů) majetek za bilióny korun. Byl předán bez předchozího řádného účetního (podle západních standardů) ocenění, bez analýzy životaschopnosti jednotlivých firem. A bez identifikace vlastníků. Argument, že vše patřilo státu a tedy "nikomu", neobstojí.
Česká pravicová vláda vytvářela kupónovou privatizací veřejně obchodovatelné soukromé společnosti se stejně ohnivým zanícením, stejně populisticky a nekompetentně jako kdysi komunistická vláda soukromý majetek znárodňovala. Přiznat si to je prvním krokem k nápravě.
Navíc aby se ochránila proti případným žalobám a soudním sporům, postavila česká vláda krátce po svém volebním vítězství v červnu roku 1992 další privatizační proces doslova "mimo zákon". Novelizovala příslušné zákony tak, že proti navrhovaným privatizačním projektům nemohla být vznášeny žádosti o soudní přezkoumání.
Vyčlenila tak celý privatizační proces (tehdy i se souhlasem českého prezidenta) mimo dosah nezávislé justice a podlomila prakticky hned na počátku existence samostatné ČR jeden z pilířů právního státu. Podceněním právního státu, úcty k zákonům a tichému přihlížení k podvodným finančním operacím selhala podruhé.
Konečně třetí selhání českých technokratů, kteří se verbálně hlásili k tradicím evropské pravice, spočívalo v nepochopení toho, že křesťanská morálka a etické chování musí být součástí každodenní politiky.
Paradoxem je, že obě první monstrózní selhání ("privatizace postavená mimo zákon") prošla minulé vládě bez povšimnutí. Smrtelnou ránu jí zasadily teprve lživé výroky kolem sponzorských darů a vnitřní rozkol nad údajným kontem ODS v zahraničí.
Paradoxní je, že čeští pravicoví technokraté neutrpěli porážku kvůli krachům, které nenávratně pokřivily vlastnické vztahy, zabránily vzniku kapitálového trhu, odradily zahraniční investory, zbrzdily hospodářský růst a zvyšily daňové zatížení několika budoucích generací.
Elita ODS odchází z vládních křesel kvůli nešťastnému uřeknutí stranického manažéra na jednom z uzavřených grémií.
Také pro českou opozici, analytiky, intelektuály a nezávislé a kriticky smýšlející novináře to není na prahu roku 1998 právě lichotivé poznání a konstatování.
(Autor je zpravodajem České televize pro Spojené království a Irskou republiku. Názory uvedené v tomto příspěvku však nereprezentují názory České televize).
Česká politika roku 1997: politikaření a plané, bezkoncepční spory. Změní se to nyní?
Česká tisková kancelář vydala minulý týden stručný přehled politického vývoje v České republice za rok 1997, viz níže.
Možná je to vinou jen nedokonalé práce novinářů, že vzniká dojem, že čeští politikové rok 1997 docela promarnili. I kdyby tomu tak bylo, že novináři informují o práci politiků nedokonale, co učinili čelní čeští politikové k tomu, aby dali jasně najevo veřejnosti, že se nezabývají jen nekompetentně hloupostmi a že pracují efektivně pro blaho občanů?
Přehled událostí roku 1997 v ČR, jak ho publikovala ČTK, je tristní. Chce se vykřiknout na adresu politiků: nechte hašteření a dejte se do práce. Cožpak nerozumíte, že jde o osudy lidí?
Mezinárodní události a ekonomický vývoj mezitím fičí kolem a zanechávají Českou republiku stranou.
Jedním z nejzávažnějších problémů dnešní české reality je nedůvěra a rozkolísanost hodnot. To, več se většinou věří v západních zemích (určitý evropský civilizační konsensus) do Čech jaksi příliš silně neproniká. V atmosféře, kdy řádně nefunguje justice a státní správa, existuje každý občan pod neodvrhnutelným stínem obvinění, že je podvodník, zločinec či blázen. Takže cokoliv, o co se člověk pokouší, je lehce možno zdiskreditovat.
Co by měla inteligentní česká vláda dělat?
Stát má v dnešním světě stále zmenšující se funkci. Pod tlakem mezinárodních trhů ztrácí většinu svého vlivu. Nicméně musí vytvořit pokud možno co nejstabilnější a rovné hřiště, na němž mohou v občanské a hospodářské aréně za spravedlivých výchozích podmínek soupeřit domácí i zahraniční občané. To je primární nutnost, protože nestabilní a zlodějské zemi se mezinárodní hospodářský vývoj vyhne, a ta země zchudne.
Ze všech sil je zapotřebí usilovat o vytvoření nadstranické, profesionální a efektivní státní správy, která by do života občanů zasahovala minimálně, ale obstarávala by spolehlivě základní správní funkce. Nejvyšší úsilí musí být vynaloženo na to, aby se v zemi ve velkém měřítku nekradlo a nepodvádělo. Jak je vidět na varujícím příkladu zejména afrických zemí, korupce a podvádění je jedním z hlavních faktorů ochromujících hospodářský vývoj.
Po jasném vysvětlení základních principů by mělo být předložena veřejné diskusi otázka, do jaké míry si občané přejí, aby byly napraveny podvody a rozkrádání, k nimž došlo od roku 1989, například nespravedlivá Klausova privatizace. Při nápravě by ovšem bylo nutno vzít v potaz, do jaké míry by byla tato náprava destabilizující, a zvolit - pragmaticky - menší zlo.
Nejdůležitější je zbavit se pštrosího pohledu, zahleděného výlučně jen na malou, domácí politickou scénu, pokusit se pochopit hospodářský a politický vývoj, který dnes probíhá celosvětově, předvídat, kam situace spěje, vysvětlit lidem, o co ve světě dnes jde, a pokusit se veřejně definovat strategii, co musí Česká republika dělat, aby ve zrychlující se globalizaci a sílící světové hospodářské konkurenci nezhynula.
Nejdůležitější je předložit občanům fakta, o co jde, a pak nechat na nich, aby se rozhodli, co je pro ně v dané sitaci nejvýhodnější. Bohužel se ukáže, že nemají příliš velkou volbu.
O strategii ČR pro přežití v následujících desetiletích se vůbec v Čechách nehovoří. Bude to znamenat, že se ČR stane v novém světě zemí služebníků, otroků, o jejichž osudu se bude zase rozhodovat odněkud ze zahraničí? Přitom dlouhodobá šance na rozhodování o vlastním osudu by nemusela být promarněna.
Případný vstup do Evropské unie nevyřeší České republice všechny problémy. Odborníci varují, že budoucí dramatický hospodářský vývoj povede pravděpodobně i v Evropě ke katastrofálnímu vývoji. Nevylučují, že se rozkladu státu v budoucích desetiletích budou vlády snažit bezmocně a bezvýsledně čelit i vojenskou silou.
Ale vraťme se do přítomnosti a do nejbližší současnosti. Lidé v ČR zjevně chápají, že nečestný a korupční způsob jednání už asi nebude dost dobře v politice přípustný. Jako snahu s ním skoncovat se snad dají interpretovat některé politické iniciativy z posledních dnů roku 1997 o vytvoření různých "klubů" či "nových pravicových stran" - jsou to zcela zjevně chvályhodné pokusy o nový začátek.
(Přitom je až dojemně absurdní, jak mnozí organizátoři těchto snah usilují o vytvoření tzv. nové pravicové strany - v době, kdy jsou politické nálepky levicovosti a pravicovosti v podstatě pasé - jsou to tradicionalistické koncepty, vracející politické myšlení do doby před deseti, dvaceti lety.)
Českou politickou scénu však nebude možno obrodit, pokud se na ní nezačnou vyskytovat noví lidé. Proto by měly existující politické strany pracovat na tom, aby se zbavily vlastností uzavřených, spikleneckých jánabráchistických frakcí a otevřely se novým, schopným, čestným lidem, ochotným jejich organizace oživit.
Asi je chvályhodné, že se snaží designovaný premiér Tošovský vytvořit vládu, která má být novým začátkem. (Otázka je, zda lidé jako například Karel Kuehnl, s pověstí hyperloajálního přitakávače, či inteligentní, avšak nepříliš vzdělaný bývalý šéfredaktor týdeníku Respekt Vladimír Mlynář, který se prý má stát Tošovského poradcem, jsou skutečně ti nejinteligentnější a nejschopnější jedinci v České republice, a zda výběr například těchto osob nevěstí určitou druhořadost i nové vlády. Nakonec i Tošovský nese odpovědnost za krach více než deseti českých bank, které se vyhnul.)
Bude-li však Tošovský prosazovat novou, průraznou, hospodářskou politiku, zaměřenou zejména na snižování státních výdajů a inflace, znovu vyvstává otázka, jak to bude moci se svou vládou dělat, když ta vláda nebude potvrzena ve funkci voliči a nebude mít občanský mandát.
Není to podivuhodné, jak se mnozí v ČR jakoby bojí vyhlásit všeobecné volby? Názory, které vyjádřil o víkendu v televizi biskup Malý ("Tošovského vláda by neměla být považována za provizorní, protože musíme dál usilovat o vstup do NATO") či komentáře v různých českých novinách ("předčasné volby uspořádat nemá cenu, protože by stejně nic nevyřešily") jsou pozoruhodné.
Nastala nová situace. Demokratickým řešením je uspořádat co nejrychleji nové volby a vytvořit na jejich základě úplně novou vládu, která pak bude moci rázně a efektivně jednat, neboť bude mít nový mandát.
A rázného a efektivního jednání je skutečně zapotřebí. Je nutné dělat daleko víc než jen "podporovat proexportní politiku". Prvním úkolem nové vlády je poohlédnout se po světě.
Jan Čulík
ČTK: "ČR vstupuje do roku 1998 se stínem doposud největší vládní krize
(Jazykově mírně upraveno. JČ)
PRAHA 21.prosince (ČTK) - Současnou vládní krizí jen vrcholí hektický rok 1997. Byl to rok ekonomických potíží, eskalace sporů ve vládní koalici i uvnitř koaličních stran (ODA a ODS) a stále rostoucí popularity ČSSD. Ale také rok, v němž přírodní katastrofa v podobě letních záplav ukázala na relativitu většiny "zásadních" sporů, které se na české politické scéně odehrávají.
Na začátku roku bohumínský sjezd ČSSD jen potvrdil a upevnil postavení Miloše Zemana, který se obklopil novou (kromě Petry Buzkové) sestavou místopředsedů. Naopak celostátní konference ODA v Mostě postavila do čela aliance stranického novice Michaela Žantovského.
Zatímco bezprostředně po konferenci se většina komentářů shodovala na tom, že s Žantovským by ODA mohla dostat novou dynamiku, stal se opak. Vnitrostranické spory, které doposud jen doutnaly pod povrchem, se rozhořely naplno a avizovaná "nová tvář" přinesla jen osobní útoky. Ve straně vznikla tzv.pravá frakce, která prosazovala své představy i konfrontační cestou. Příchod bývalého diplomata Žantovského se zásadním způsobem odrazil i na vztazích uvnitř vládní koalice. Zatímco za časů Jana Kalvody nacházely často KDU-ČSL a ODA společnou řeč při prosazování svých zájmů proti dominantní ODS, s Žantovským se situace změnila. Kritická zmínka předsedy ODA o špatném stavu zemědělství a především "o velmi špatném" stavu armády před vstupem do NATO vyvolala v lidoveckém táboře emotivní odezvu a ministr obrany Miloslav Výborný hledal zastání i u prezidenta Václava Havla.
Jarní ekonomické problémy ČR rozpory uvnitř vládní koalice jen zesílily. Zejména KDU-ČSL chtěla restriktivní ozdravné programy doprovodit i výraznějšími personálními změnami ve vládě.
Stále častěji se z lidoveckého tábora ozývaly hlasy kritizující premiéra Václava Klause a jeho způsob politiky. Předseda KDU-ČSL Josef Lux nejprve v červnu Klause obvinil, že zatajil před vládou zprávu Mezinárodního měnového fondu, která upozorňovala na špatné hospodářské tendence v ČR.
Na Luxovu stranu se přidal i jeden z nejvlivnějších členů ODS, ministr zahraničí Josef Zieleniec. Klaus se sice proti tomuto obvinění dokázal ubránit, Zieleniecův postoj však předznamenal pozdější názorový rozkol uvnitř ODS. Josef Lux už začátkem června opět zaútočil na Václava Klause a otevřeně řekl, že je přesvědčen o nutnosti jeho odchodu z funkce premiéra.
Oproti minulým dobám lidovci i daleko razantněji prezentovali svoji představu sociálně tržního hospodářství a kritizovali "bezbřehý liberalismus" obou občanských stran. Díky obratné "manévrovací" politice si KDU-ČSL připisovala na své konto další body a strana postupně získávala nebývale silné postavení. Předseda ČSSD Miloš Zeman také několikrát naznačil, že v budoucnu počítá s "rakouským modelem" vlády lidovců a sociálních demokratů.
I v letošním tolik konfliktním roce se přeci jen našlo období, kdy představitelé koalice a opozice zapomněli na své stranické půtky. Přinutily je k tomu zničující povodně, které poznamenaly postižené oblasti na desítky let.
Klid však netrval dlouho. Již v září vytkl tehdejší předseda poslaneckého klubu ODS Jiří Honajzer lidovcům, že návrhy, s nimiž neuspějí v koalici, prosazují v Poslanecké sněmovně za pomoci ČSSD.
Josef Lux kontroval výrokem, že ODS hledá způsob jak rozbít koalici a kolotoč vzájemných útoků se rozběhl s novou energií. Na zářijovém sjezdu KDU-ČSL prohlásil Josef Lux, že nezmění-li se politika vlády, změní se vláda. V tomto období již spory v ODA dorostly do takových rozměrů, že předseda Michael Žantovský svolal na konec listopadu mimořádnou celostátní konferenci strany, na které dal svou funkci k dispozici.
Aliance pod jeho vedením nesplnila očekávané naděje a po počátečním vzrústu volebních preferencí se opět propadla až k pětiprocentní hranici. Na celostátní konferenci nakonec Žantovského vystřídal Jiří Skalický.
Přestože situace ve vládní koalici nebyla příliš přátelská, stále ještě nic nenasvědčovalo tomu, že ČR s velkou pravděpodobností čekají předčasné volby.
Lavinu, která nakonec smetla premiéra Václava Klause, uvolnila koncem října demise ministra zahraničí Josefa Zieleniece. Ten současně rezignoval i na své stranické funkce, což kromě jiného zdůvodnil i tím, že nebyl informován o závažných změnách v hospodaření ODS.
Lidovci v souvislosti s personální proměnou vlády vyžadovali nové vládní prohlášení a ČSSD, jejíž preference se vyšplhaly až k 30 procentům, oficiálně vyhlásila, že bude usilovat o předčasné volby.
Poslední ránu vládě premiéra Klause zasadily nejasnosti okolo stranické pokladny ODS. Téměř rok a půl stará aféra s "neznámými" dárci 7,5 miliónu korun se straně vrátila s nezmenšenou intenzitou a odstartovala sérii dalších podezření, které špičky ODS nedokázaly uspokojivě vysvětlit.
Václav Klaus sice vůdčí pozici ve straně uhájil, ovšem za cenu konfrontační atmosféry, která vedla ke vzniku názorové platformy. ODS zaznamenala také nebývalý propad volebních preferencí výrazně pod dvacetiprocentní hranici.
Nakolik se ODS i ODA tváří v tvář předčasným volbám podaří znovu sjednotit své řady či zda vznikne na pravé straně politického spektra nový subjekt, ukáží již nejbližší měsíce. Postavení silné a konsolidované ČSSD se však v tuto chvíli zdá neotřesitelné.
Tomáš Miřátský lub rot
211903 DEC 97
Postěhuje se časem mladoboleslavská Škodovka do Číny či do Indie?
Nechci strašit, ale když předala česká vláda v podstatě zadarmo většinový podíl v mladoboleslavské automobilce Škoda německému koncernu Volkswagen, na úkor českých daňových poplatníků a mnoha dalších českých podniků, kteří to hradili z vlastní kapsy, a to proto, aby automobilku udržela při životě, dala mladoboleslavský podnik v podstatě napospas mezinárodním ekonomickým tlakům. Jistě, mezinárodním ekonomický tlakům je těžko odolávat: možná však z uvedené transakce mohli něco mít čeští daňoví poplatníci.
Globální hospodářské tlaky jsou neobyčejně silné. Běžné jsou v dnešním světě případy, kdy se uzavírají továrny v "drahých" evropských zemích a přesunují se do třetího světa, kde se dané výrobky dají produkovat za zlomek evropských pracovních nákladů. Dobře tuto situaci znají v Americe.
Není vyloučeno, že by i mladoboleslavská Škodovka mohla být časem přesunuta do Egypta, na Ukrajinu nebo do Indie?
Jaké má česká vláda záruky, že to vlastník Škodovky, firma Volkswagen, neučiní?
Zatím ovšem Volkswagen buduje v těchto zemích pro Škodovku jen přidružené provozy. Není ovšem nerealistické, že by za pět deset let mohla většina mladoboleslavské výroby být na Ukrajině či v Egyptě.
Slovo 27.12.
Škoda zvažuje investice v Indii, Rusku a Egyptě
Jednání zatím nejdále pokročila v Asii
Nejen Rusko, ale též Indie a Egypt patří mezi nejžhavější kandidáty na výstavbu nového montážního závodu pro vozy Škoda. Slovu to řekl Luboš Kopecký, který je vedoucím prodeje firmy pro Českou republiku a východní Evropu. Automobilka Škoda se podle Kopeckého brzy rozhodne o tom, kterou z těchto tří perspektivních zemí si k investicím vybere. Bude přitom záležet také na postoji konkurenčních firem, neboť například o vstup do ruské automobilky v Iževsku velmi usilují i korejští výrobci.
Předseda představenstva mladoboleslavské firmy Vratislav Kulhánek v této souvislosti Slovu řekl, že jednání zatím nejdále pokročila v Indii. Připomněl však, že ve všech zvažovaných zemích naráží příprava výstavby montážního závodu na nemalé potíže, především politického, právního i ekonomického charakteru. Škodovka proto podle Kulhánka nehodlá výběr nového partnera zbytečně uspěchat. Mladoboleslavské vozy se však již velmi úspěšně montují v Polsku a nyní se připravuje jejich montáž v Bělorusku a v bosenském městě Sarajevo.
"Vývozu na středoevropské a východoevropské trhy věnujeme mimořádnou pozornost, neboť se tam prodá 55 procent naší celkové produkce," uvedl Kopecký a podotkl, že objednací lhůty na felicie i octavie ve většině zemí přesahují dva měsíce a například v Polsku se na některé typy škodovek čeká až půl roku. Největší zájem podle něj zákazníci projevují o vozy buď v nejdražší, nebo naopak v zcela nejlevnější výbavě.
Na některé trhy do méně rozvinutých zemí Škodovka dodává automobily ve speciální úpravě, například s karburátorem a bez katalyzátoru. Do Ruska, které je známé kolísavou kvalitou svých silnic, jsou zase vyváženy felicie s vyztuženým a zvýšeným podvozkem. Technické úpravy pak byly pro vývoz do Ruska učiněny i v oblasti baterie a startovací soustavy, která musí splnit svůj účel i v extrémních mrazech. "Na ruském trhu jsme s 9000 vozů nejúspěšnějším dovozcem nových automobilů," řekl Slovu Kopecký a poznamenal, že platební morálka ruských obchodníků je dobrá a všichni platí předem.
Jan KROČA
(P.S. Drobná nepřesnost ve zprávě listu Slovo: o investicích přirozeně nebude rozhodovat Škoda, ale koncern Volkswagen. JČ)
Nová Británie?
Co se změnilo na britských ostrovech během roku 1997?
Týdeník Sunday Times napsal:
"Dál pokračovaly dobré časy. Libra byla nejsilnější evropskou měnou. Nezaměstnanost klesla. Mladí lidé z Francie začali jezdit do Británie ve snaze najít tam práci. Londýn se stal celosvětovým střediskem kulturního a politického dění. Británie poskytla nové vládě nejdelší politické líbánky v nejnovější historii a po tragické smrti princezny Diany ztratila příslovečný chlad a propadla emocem. Byly zjevné i další trendy: styl se stal důležitější než podstata věci. Pozitivní skutečnosti byly považovány za hodnoty, jen pokud byly výrazně viditelné."
Rok 1997 byl v Británii poznamenán jarním volebním politickým triumfem, letní tragédií - a dvěma narozeními.
23. února bylo oznámeno, že se v laboratoři PPL Therapeutics, která realizuje výsledky výzkumů edinburského Roslin Institute, narodila ovečka Dolly. Co na tom bylo výjimečného? Dolly byla prvním savcem, který byl kdy vyklonován ze tkáně dospělého zvířete. Byla totožným dvojčetem své matky. O šest měsíců později obdobným způsobem vyklonovali japonští vědci mládě kozy. Vědci konstatovali, že pro lidi bude k dispozici tato klonovací metoda do deseti let. Kdo bude pak ochoten odepřít rodičům, jimž zahyne při nehodě nebo na nemoc dítě, právo nechat klonováním vytvořit jeho kopii?
Lidské rozmnožování se během roku 1997 dál podstatně měnilo v důsledu umělého oplodňování, náhradních matek a dětí ze zkumavek. I mrtví muži mohou nyní mít děti. Joanna Tarbucková porodila v roce 1997 dítě v den třetího výročí smrti jeho otce. Třiašedesátiletá Kaliforňanka se stala nejstarší ženou na světě, která porodila dítě a v Británii porodila Sue Greenová ve věku padesáti let trojčata ze zkumavky.
Ještě před začátkem volební kampaně pro britské všeobecné volby bylo zjevné, že v Británii nastává období hospodářského rozkvětu. Inflace a úrokové míry byly nízké, nezaměstnanost každý měsíc klesala, v Německu byla nezaměstnanost v porovnání s Británii dvojnásobná.
Za většinu hospodářského úspěchu vděčí Britové konzervativcům. Odbory ztratily moc, státní podniky byly zprivatizovány, produktivita pracovních sil se podstatně zvýšila. Lidé v Británii ztratili celoživotní existenční jistotu: tento nebezpečný způsob života fascinujea děsí ostatní Evropany. Většina lidí v Británii nemá dnes záruku, že náhle nepřijdou o zaměstnání: nicméně počet těchto "nejistých" pracovních příležitostí v roce 1997 dále rostl.
1. května 1997 utrpěli konzervativci ve všeobecných volbách historickou porážku, nejhorší od roku 1832. Po porážce se rozhodlo vedení Konzervativní strany, že nového šéfa strany budou volit jen konzervativní poslanci, nikoliv členové strany jako takové, čímž si dále vedení konzervativců odcizilo členskou základnu. Po několika surrealistických obratech nakonec zvolila Konzervativní strana do svého čela neočekávaně šestatřicetiletého Williama Hagua, který se však nezdá být příliš mladý. Hague měl velké problémy se svými poslanci, mezi nimiž dále zuřily boje ohledně vztahu k Evropské unii, dále docházelo k milostným skandálům s mladými ženami a dále někteří poslanci odcházeli do řad opozice. V podzimních doplňovacích volbách se ukázalo, že od jara se popularita konzervativců dále výrazně snížila. Jak v neděli poznamenal jeden komentátor: je překvapivé, že v prvním čtvrtletí měla Británie konzervativního ministerského předsedu a nyní jsou konzervativci naprosto irelevantní, nezajímavou stranou.
Koncem června musela Británie odevzdat pronajatou kolonii Hongkong komunistické Číně. Vládnou obavy, do jaké míry bude tato vysoce úspěšná výspa kapitalismu za vlády Pekingu prosperovat. Nedlouho po přechodu pod pekingskou vládu výrazně poklesl index hongkongské burzy: nikoliv v důsledku machinací nových komunsitických vládců, ale proto, že se hongkongská ekonomika rozvíjela příliš rychle a začala se přehřívat.
Ženy pronikly v Británii do posledních oblastí vyhrazených pro muže, mj. do trenérství fotbalových mužstev. Vanessa Hardwicková obvinila Football Association ze sexismu, když neuspěla v kursu FA pro fotbalové trenéry, kde se zkoušku podařilo udělat jen dvěma ženám, ale 1500 mužům. Tribunál pro zaměstnanecké vztahy rozhodl v její prospěch. Vanessa Spillerová se stala prvním hlavním velícím válečným důstojníkem britského námořnictva.
V roce 1997 v Británii také posílil dojem, že ženy mohou být agresívní. Ukázalo se, že jedna dívka, údajně nevinná oběť tzv. "road rage", silničního násilí, v jehož rámci přišel o život její partner, tohoto mladíka sama zavraždila. Učitelka, která posílala během vyučování jedenáctiletému žákovi ve třídě obscénní vzkazy, byla odsouzena na půl roku do vězení. Na Floridu utekla třiatřicetiletá matka se čtrnáctiletým milencem, kamarádem svého syna.
Velký důraz dává nová britská vláda na "obyčejné lidi". Nejprve se "lidem" podařilo zlikvidovat konzervativní vládu posledních osmnácti let, pak "lidi" vystavili ostré kritice britskou královskou rodinu, ohledně jejího postoje k princezně Dianě, pak "lidi" uctili památku mrtvé princezny horou květin a až nepřípustně ovlivnili amerického soudce v případě britské au pair Louise Woodwardové.
Šok ze smrti princezny Diany vedl k pozoruhodnému poklesu obratu v britských obchodech. Lidi v září nenakupovali - byli ovlivněni smutkem ze smrti Diany.
Jejich soucit však měl také hrozivý aspekt, hraničící s hysterií. Poznala to britská královna, poznal to soudce v případě au pair Louise Woodwardové. "Nejezděte do Ameriky, dokud nebude Louise osvobozena," doporučoval miliónům svých čtenářů bulvární deník Sun a tiskl příběhy "obyčejných Britů", kteří zrušili svou dovolenou na Floridě, protože kvůli Louise Woodwardové "nesnesou být ve společnosti odporných Američanů".
Královně bylo nařízeno, aby se "zmodernizovala". "Obyčejní lidé" tím mínili, že má povinnost chovat se tak, aby to vždycky odpovídalo momentální náladě národa.
Nejzranitelnějším cílem vrtkavosti nové moci "obyčejných lidí" je bezpochyby nyní především Blairova vláda. První známky se objevily, když se labourističtí poslanci pokusili v parlamentě prosadit zákon, zakazující lov se psy, protože to působí loveným zvířatům zbytečné trápení. Proti návrhu zákona se sešlo 100 000 protestujících, objevila se obvinění, že město diktuje venkovu.
"Obyčejní lidé" projevili svůj hlas v referendech ve Skotsku a ve Walesu. Kontroverzní je skutečnost, že od nynějška budou mít svá vlastní národní shromáždění Skotsko a Wales, nikoliv však Anglie, nikoliv však třeba Londýn, kde žije o polovinu více lidí než v celém Skotsku.
Londýn znovu získal svou pověst ze šedesátých let jako nejzajímavější město světa, kde se děje všechno, co je důležité. Americké časopisy mu věnují titulní stránky. Evropané jezdí tunelem pod kanálem La Manche se do módního Londýna veselit na večírcích a mejdanech.
Anglický film The English Patient získal devět Oskarů, jiný anglický film The Full Monty o tvrdém životě v městě Sheffieldu se hraje s velkým úspěchem v Evropě i v Americe. Skupina Spice Girls zahájila vysílání pátého celoplošného britského televizního kanálu Channel 5 a dostala se do historie rockové hudby, protože všechny čtyři její první nahrávky dosáhly na žebříčku popularity rockové hudby čísla jedna.
Staré britské hvězdy ožily: skupina Rolling Stones upořádala mezinárodní turné, Sir Paul McCartney se dal na komponování klasické hudby (i když Yoko Ono se o něm vyjádřila, že žádný Mozart to teda není), a písně Eltona Johna, Svíce ve větru, na poslední chvíli pozměněná v hold zemřelé princezně Dianě, se prodalo za 37 dní víc nahrávek než předchozího nejprodávanějšího hitu, White Christmas, za celou jeho éru.
Formální, povrchní změny byly ve vzduchu. Edinburská podzimní konference Britského společenství národů byla zahájena zdžezovanou verzí britské hymny a audiovizuálním spektakulárním show. Cherie Blairová si na čaj s královnou na skotském zámku Balmoral vzala kalhoty.
V průzkumu veřejného mínění z listopadu se však ukázalo, že se Británie jen tak lehce nepoddá pseudoliberální, povrchní mezinárodnosti a módnosti. Symbolem Londýna zůstal pro většinu Britů navzdory snahám Tonyho Blaira most Tower Bridge a nestalo se jím moderní podnikatelské středisko Canary Wharf, kde Blair přivítal francouzského prezidenta Chiraca. Nedělní hovězí pečeně zůstala i nadále nejoblíbenějším britským národním jídlem a porazila indické curry, londýnští tradiční lidoví Morris dancers zvítězili v průzkumu veřejného mínění i nad módními Spice Girls.
Podstatnější změnu provedla nová labouristická vláda jedině ve finančnictví. Ministr financí Gordon Brown odebral pravomoc určovat úrokovou míru britské vládě a předal ji ústřední britské bance, Bank of England, kterou tím osamostatnil, tak, jak je od politických tlaků osvobozena například německá Bundesbanka.
Jinak se labouristická vláda velmi opatrně přidržovala konzervativních principů. Může stokrát prohlašovat, že je to vláda pro obyčejné lidi, ale rozpočet na státní britské zdravotnictví má v příštím finančním roce v reálných cenách poklesnout, je to poprvé za 45 let. Vláda schválila omezení sociální podpory pro chudé občany, ve výši 200 miliónů liber ročně, podle původních návrhů konzervativců, a ignorovala v této věci rebelii asi padesáti labouristických poslanců. Když byli labouristé v opozici, kritizovali konzervativní návrhy na omezení sociální podpory jako "nenávistné", jakmile se dostali k moci, schválili je.
Tvrdý postoj zaujali Blairovi labouristé vůči žadatelům o asyl (viz případ českých a slovenských Romů), vůči zavedení vstupného do muzeí, vůči čekacím lhůtám v nemocnicích: počet britských občanů, čekajících na operaci v nemocnici, dosáhl v listopadu 1997 rekordního čísla 1,2 miliónu. Konzervativci zvyšovali daně, labouristický ministr financí zrušil daňové úlevy pro penzijní fondy a pro občanské úspory. Konzervativci se zhostili problému s chorobou šílených krav velmi neobratně, labouristé nebyli o nic lepší.
V konzervativní tradici pokračovali labouristé i co se týče finančních skandálů. V předvolebním programu přislíbili, že zakáží reklamu na cigarety. Jakmile se dostali k moci, rozmysleli si to. V listopadu oznámila labouristická vláda, že firma Formula One, která organizuje automobilové závody, dostane ze zákazu reklam na cigarety výjimku.
K tomuto rozhodnutí došlo poté, co spolu jednali šéf firmy Formula One Bernie Eccleston a premiér Tony Blair. Vyšlo najevo, že Eccleston začátkem roku 1997 dal Labouristické straně jeden milión liber. Labouristé mu ty peníze vrátili a Blair řekl v televizi, "Myslím si, že jsem dost poctivý chlap." Peníze od firmy Formula One nahradil Labouristické straně dar od zakladatele restaurací Planet Hollywood.
Neil Hamilton, bývalý konzervativní poslanec za volební okrsek Tatton, nad nímž drtivou většinou v květnových volbách zvítězil nezávislý morální kandidát, bývalý válečný korespondent BBC z Bosny, Martin Bell, také o sobě prohlašuje, že je "poctivý chlap". Hamiton byl zdiskreditován poté, co mu byl obviněn, že jako poslanec bral úplatky od majitele luxusního londýnského obchodního domu Harrods Mohammeda Al Fayeda. Obvinění vyšetřoval speciální parlamentní výbor sira Gordona Downeyho, který dospěl k závěru, že existují "přesvědčující důkazy", že Hamilton od Al Fayeda přijal 25 000 liber. Hamilton to popřel, poukázal na to, že o al Fayedovi je prokázáno, že už veřejně lhal a požadoval, aby jeho žalobce byl podroben pod přísahou křížovému výslechu. Příslušný parlamentní výbor tuto Hamiltonovu žádost odmítl.
Toto byl podle pozorovatelů typický postoj, jímž byl ve Velké Británii charakterizován rok 1997. V tomto roce se Británie dosti vytahovala svými vlastními, údajně vysokými morálními měřítky a velkou mírou soucitu, ale dokázala se chovat krutě a s nezájmem vůči těm, kteří ji nezajímali. V obdivu pro ty, kteří britské "obyčejné lidi" a sdělovací prostředky naopak zajímali, byla dosti značná příměs hysterie.